Kapitola osmá
Tváří v tvář
Zoran sice zdůraznil, že je pověřuje průzkumnou akcí, přesto se Anna
cítila spíš jako na lovu. Nervy měla napnuté k prasknutí a srdce jí bušilo
prudkým návalem adrenalinu. Autem projeli na konec města, pak zaparkovali. Nebylo
to příliš daleko od místa, kam se chystali, a navíc Sára chtěla Anně poskytnout
možnost, aby si potrénovala své maskovací dovednosti.
„Nezapomeň, je to jako vklouznout tiše zadem, pošeptat těm jejich mozkům,
co po nich chceš, a pak zase tiše vyklouznout ven. Lidi nejsou jako my, pokud
by o tom věděli, pokud by tě ve své hlavě slyšeli, mohli by zešílet,“
připomínala jí rudovláska pro jistotu.
„Jasně, já vím,“ zahučela Anna nervózně. Jedna věc je vědět, jak na to, druhá zase udělat to správně.
Nakonec potkali jen tři osoby a ani jedna z nich je nezaznamenala.
Pokaždé, když někoho bezpečně minuli, Sára zvedla uznale palec. Annu to
potěšilo, a taky trochu uklidnilo. Poprvé jí to šlo trochu ztuha, ale jen dokud
se nezbavila trémy. Pak už to šlo jako po másle.
Směřovali k opuštěnému drážnímu domku kousek od kolejí, po kterých
už několik desítek let nejezdily vlaky, a tak si vesele zarůstaly travou. Kdysi
tam měl malou kancelář člověk, co se staral o tamní výhybky, a zároveň údržbu
tohoto úseku tratě. Jakmile se koleje přestaly používat, objekt osiřel. Poprvé
ji tam máma vzala, když jí bylo deset. Než vyrazily na cestu, sbalila do tašky
ovoce, spoustu konzerv a taky termosku s kávou. Přidala teplou deku, jedny
staré boty, kalhoty a taky bundu. Anna se jí ptala, na co to vše potřebují a máma
jí odpověděla, že uvidí.
Jakmile tehdy dorazily k domku, Anna vše pochopila. V ústrety jim
vyšla vstříc malá, shrbená žena, asi je slyšela, jak si spolu povídají.
Obličej, ruce i vlasy měla hrozně špinavé a páchla i na dálku. Anna znechuceně
pokrčila nos a škubla mámě rukou.
„Mami, kdo je to?“
„Počkej tady, Aničko. Nikam nechoď. Já jsem hned zpátky,“ neodpověděla jí.
Místo toho pustila její ruku a šla k té ženě. Prohodili spolu pár slov,
zdálo se, že ta cizinka je hrozně rozčilená. Nakonec obě vešly do té zchátralé
budovy. Anna chvilku přešlapovala na místě, ale pak ji přemohla zvědavost a pootevřenými
dveřmi nahlédla dovnitř.
V jediné místnosti veliké jako celý jejich byt spatřila kromě mámy
další čtyři osoby. Tu divnou paní, pak ještě jednu a dva muže. Všichni byli
špinaví a zanedbaní. Posedávali a polehávali na potrhaných matracích,
položených na holou zem. Na některých místech z nich čouhala sláma a
noviny. Kolem matrací se válely různé hadry, další staré noviny a letáky a také
odpadky. Anna si všimla, že ze tří oken jsou dvě vybitá a utěsněná jen
lepenkou.
Maminka se snažila tu paní o něčem přesvědčit a přimět ji, aby si vzala
věci, které přinesla. Žena nechtěla, ale její maminka nepolevovala
v naléhání. Nakonec jí ta paní vyškubla tašku zlostně z ruky a řekla
jí, ať to neprodlužuje, vypadne a už nikdy se nevrací.
Když se pak vracely domů, maminka se ani nesnažila skrývat smutek a slzy.
Anna chtěla vědět, o co šlo, ale odpovědi na své otázky nedostala. Znovu už tam
ale nikdy nešly. Až později, když byla o pár let starší, pochopila, že ta
skupinka byli bezdomovci. A trvalo ještě pár dalších let, než to její maminku
přebolelo natolik, aby jí dokázala prozradit, že ta paní byla její babička.
Kdysi se dostala vlastní hloupostí do velkých dluhů, a nechtěla dovolit, aby jí
ostatní z rodiny pomohli, a tak o vše přišla a skončila na ulici. Ani pak
se nedala přesvědčit k tomu, aby přijala pomoc od svých blízkých, a tak
jako bezdomovkyně i zemřela.
Když jí to matka tehdy řekla, Annu to hodně mrzelo. Vadilo jí, že se to
nedozvěděla dříve a nemohla zkusit babičku přesvědčit. Třeba by na svou vnučku
dala. Jednou se k tomu domku dokonce vrátila v hloupé, naivní
představě že se třeba spletli a babička mrtvá není. Že ji tam najde a přesvědčí
ji. Budovu našla prázdnou. Kromě nepořádku tam nebyl nikdo a nic.
A přesně tam teď se Sárou a Čeňkem mířili.
„To je teda barabizna. Kdes na ni přišla?“ ohrnula Sára nos, když Anna
ukázala před sebe na domek. Stáli od něj ještě docela daleko, přesto byl jeho
zdevastovaný zjev patrný na první pohled.
Anna váhala mezi lží a pravdou, až nakonec neutrálně odvětila: „To je na
dlouhé vyprávění.“
Něco v jejím hlase ji muselo prozradit. „Špatné vzpomínky?“ podotkla
Sára chápavě.
„Myslíš horší než ta, jak moje matka porcuje tátu? Ani ne,“ ušklíbla se
Anna znechuceně. Pak se náhle uprostřed kroku zarazila a zůstala stát. Vzduch
kolem ní se podivně zahříval a vlnil. Napřed ji napadlo, že je to jen hlad.
„Mohl si ji varovat,“ obořila se démonka na Čeňka pohoršeně. „Víš přece,
že je nová.“
Anna na něj překvapeně koukla. „To děláš ty?“
Čeněk s poťouchlým úsměvem přikývl. „Teď nás nikdo neuslyší, ale my
budeme vědět o všech.“
„Bezva. Tak pojďme blíže,“ vyzvala je Anna nedočkavě. Jedna její polovina
by se nejraději hnala okamžitě vpřed v naivní touze spatřit matku, ta
druhá ji ale brzdila a snažila se apelovat na její zdravý rozum. Její matka
byla mrtvá. Jediné, co mohla v té budově najít, byl démon, který ukradl
její tělo.
„Nezapomeň na maskování. Možná nás neslyší, ale mohou nás vidět. A žádné
blbosti,“ upozornila ji Sára vážně.
„Jistě, žádné blbosti,“ přikývla Anna, myšlenkami byla už ale jinde. Rudovlásce
přeběhl po tváři starostlivý úšklebek, protože jí to neušlo. Čeněk si jen
pobaveně odfrkl, jako by i on Annino rozpoložení okamžitě prokoukl.
„Soustřeď se,“ štěkla na něj Sára. „Alespoň my dva musíme mít rozum. Anně
se nesmí nic stát.“
„Klid šéfko, budeme v pohodě,“ zvážněl, aby ji uklidnil.
„Bože, vy toho nakecáte,“ hlesla Anna a vydala se k budově. Čím víc
se blížila k domku, tím jasněji cítila podivné, jemné vibrace, které
narážely do její mysli v pravidelných vlnách. Pokaždé se okamžitě rozbily
o její zeď, bezpečně chránící její mysl.
„To… to je ona?“ vyhrkla Anna šeptem.
„Oni. Jestli tam je, není tam sama,“ odpověděla Sára tiše.
„Tak dva nebo tři,“ odhadl Čeněk zkušeně. „Vracíme se?“
Sára otevřela pusu, ale Anna ji předběhla: „V žádném případě. Musíme
ověřit, jestli je tam i ona, nebo jsou to jiné Vétaly.“
„Mohlo by to být…“ začala Sára, ale Anna už vyrazila vpřed.
„Do prdele!“ sykla démonka. Vedle sebe slyšela Čeňkovo uchechtnutí: „Ta
nám dá ještě zabrat.“
Nakonec skončili všichni tři přikrčení u zdi pod jedním z oken, které
bylo ještě stále přikryté kartónem. Z domku se jasně nesly několikery
šoupavé kroky a příšerný zápach hniloby a rozkladu.
V levém spodním rohu byl kartón mírně odchlíplý. Anna se k němu
natáhla a celou silou své vůle se soustředila na jedinou myšlenku. Ať mě nevidí!
Váhavě pohlédla na Čeňka, který jí zdviženým prstem naznačil, že má vše
pod kontrolou. Vděčně pokývla hlavou a opatrně ten kousek kartónu odtáhla. Jenom se podívám dovnitř, jestli ji tam
uvidím, a pak odsud padáme, řekla si v duchu.
Se zatajeným dechem nakoukla dovnitř a srdce se jí v hrudi
zastavilo. Netušila, jak to provedla, ale v jednom momentě zírala dovnitř
přitisknutá ke zdi, a hned v druhém proletěla se zoufalým výkřikem
dovnitř. Roztržený kartón poplašeně poletoval ve větru a plácal do stěny.
Křik v ní odumřel, když spatřila to, co bylo kdysi její matkou, a
další dva mužské Vétaly.
*****
„Ma…“ slova ji odumřela na
rtech, když na ni Vétala v matčině těle upřela pohled bílých, slepých očí.
Její oblečení vypadalo neporušeně, ovšem odhalená pokožka měla modrošedou
barvu. Rysy tváře se ztrácely v mrtvolné šedi.
„Anno,“ zaskřehotal cizí hlas a
černá ústa s vyhnilými zuby se rozevřela ve šklebu, který měl být
pravděpodobně úsměvem.
Anna si v té chvíli
uvědomila několik věcí. Zaprvé – přestala se maskovat. Za druhé – nedokázala se
pohnout. Za třetí – dusila se žalem a nenávistí, a nevěděla čím více.
Vétala se začala pomalu šourat
jejím směrem. Pohybovala se pomalu a trhaně, jako by jí už nefungovaly správně
všechny svaly. Je jiná než ti démoni
v garáži, blesklo Anně hlavou. Je
starší. Zničená.
Stála bez hnutí, strnulá šokem,
a nedokázala se přimět k pohybu. Ani, když se to, co bylo kdysi její matkou,
přiblížilo na vzdálenost paže. Zápach, který se z jejího těla linul, byl
tak příšerný, že Anně bylo na zvracení. Ani to ale nedokázala. Mohla jen zírat
na toho démona, který jí ukradl tátu, mámu a celý její život.
„On mě pochválí,“ pokusila se
Vétala znovu o úsměv a vztáhla ruku k Annině obličeji. Nehty se jí změnily
v drápy, když se přiblížily k její tváři.
Pak pohybem rychlejším, než by
od ní Anna čekala, přejela drápem po její tváři, a zanechala na ní krvavý šrám.
Anna sebou ani netrhla, ačkoliv ucítila palčivou bolest a horko vytrysklé krve.
Vétala si strčila dráp to hnusné pusy, zamlaskala a blaženě přivřela oči.
„Ano, bude moc spokojený.“
Anna si teprve teď všimla, že se přiblížili i další dva démoni a zhluboka
vdechují vůni její krve. „Moc spokojený,“ zopakovali unisono stejně nakřáplými
hlasy. Pak se přikrčili, tasili drápy a připravovali se k boji. Zřejmě si
nevšimli, že Anna se k ničemu takovému nechystá.
Když to, co zbylo z její matky, zaujalo stejný postoj, vydral se jí
z hrdla jediný vzlyk. Kdyby se ji
chystali zabít, možná by je nechala. V té chvíli si nepřála nic jiného,
než nebýt a necítit všechnu tu bolest, která se jí nyní propalovala celým
tělem. Jenže oni ji nechtěli zabít.
Počkala si na moment, kdy se na ni vrhli, a zpomalila čas. Nemusela nic
říkat, ani použít žádné gesto. Prostě se na to jen soustředila a bylo to. Ve
stejné chvíli se vedle ní zhmotnila zamračená Sára a pobledlý Čeněk.
„Slíbilas, že nebudeš dělat žádné blbosti,“ obořila se na ni rudovlasá
démonka a pohybem rychlejším, než by lidské oko zaznamenalo, jim všem zlámala
vaz. Pak pokývla na Čeňka, který začal odmotávat provaz, uvázaný kolem pasu.
Zamaskoval ho tričkem, proto si ho Anna předtím nevšimla.
„Můžeš mi vysvětlit, na co jsi myslela?“ supěla dál Sára a začala
svazovat prvního Vétalu. Čeněk se zatím postaral o druhého.
Anna povolila otěže času a zapotácela se. Její nohy si konečně vzpomněly,
k čemu slouží, a tak se místo odpovědi obrátila a vyšla z domku.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ slyšela za sebou Sářin naštvaný hlas, a pak
Čeňka, jak ji uklidňuje: „Nech ji přeci.“
Udělala jen pár kroků, než na ní ten prožitek dolehl. Kolena se pod ní
podlomila a ona skončila na zemi, opřená o dlaně. Pozvracela se, a pak začala
trhavě vzlykat. Chtěla se ovládnout, ale nešlo to.
„Anno,“ ucítila na rameni mužskou ruku a známý hlas pronikl její bolestí.
„Dýchej. Soustřeď se na nádech a výdech.“
Zkusila to, ale bylo to marné. K jeho dlani se přidala další, obě je
přesunul na její šíji, a začal ji lehce masírovat. „Zkus to znovu. Jeden
nádech, jeden výdech,“ řekl jí Zoran uklidňujícím hlasem.
Nemohla vidět, jak kolem nich prošla Sára s Čeňkem, který nesl přes
rameno svázanou její matku. Podle Zoranova příkazu, který k nim vyslal, si
to zamířili rovnou k autu. Oči jim zářily a vlasy se jim třpytily více než
obvykle. To načerpali sílu ze zbývajících dvou Vétal. Nezúčastněný kolemjdoucí
by teď v drážním domku našel jen dvě hromádky černého popela.
Chvilku to trvalo, ale nakonec se Anna dokázala dát trochu dohromady.
„Zklamala jsem tě,“ hlesla tiše. Utírala si slzy, a jen vzdáleně cítila,
jak ji pálí ve šrámu na tváři. Jelikož neměla po ruce nic jiného, utrhla si
kousek trička a vysmrkala se do něj.
„Ne, nezklamala,“ oponoval jí klidně. „Ani v nejmenším.“
*****
Anna si vůbec nepamatovala, jak se se Zoranem dostali zpátky domů. Byla
natolik pohroužená do sebe, že okolí téměř nevnímala. Bolest ztráty v ní
stále pulsovala, dokázala se ale uklidnit a zapojit do hry i rozum.
„Co…“ odkašlala si, protože jí přeskočil hlas. „Co bude teď?“
Zoran právě zavřel vchodové dveře, odložil klíče od domu na stolek
v předsíni a pozorně na ni pohlédl. „Záleží, jak na tom jsi.“
Chtěla říct, že už je v pohodě, ale lhala by mu a on by to určitě
poznal. „Už je mi lépe,“ zvolila opatrnou pravdu.
„Tak dobře, aby ses mohla naučit zlikvidovat Vétalu?“
Pochopila okamžitě, co tím myslí. Otevřela pusu, aby odpověděla, pak ji
ale zavřela a těžce polkla. Vzpomněla si na tvora, kterým se stala její matka,
a na bytost, kterou byla před posednutím.
Žal a vztek se v ní znovu rozhořel.
Zoran četl v její tváři jako v otevřené knize. „Můžeme počkat,“
ujistil ji.
Váhavě se opřela o zeď a zaklonila hlavu. Se zavřenýma očima si těžce
povzdechla. Ucítila jen lehké zavlnění vzduchu, když kolem ní prošel. Osaměla a
vděčně přijala prostor, který jí ve své moudrosti poskytl. Svezla se podél zdi,
až dosedla na podlahu a tvář sklonila do dlaní.
Snažila se v sobě najít odvahu udělat, o čem mluvil. Mohla to
oddálit; věděla, že by jí to nikdo nevyčítal, ale čemu by to prospělo? Její
matka byla prostě pryč. A to, co z ní zbylo, si nezasloužilo existovat.
Nakonec našla sílu vstát i odhodlání učinit tu poslední tečku za svým lidstvím.
Zorana našla v kuchyni. Stál u okna, zamyšleně vyhlížel ven a
v ruce držel sklenku. Pomalu s ní otáčel, a pohyboval tak jantarově
zlatou tekutinou uvnitř. Spíš ji vycítil, než uslyšel.
Obrátil se k ní a tázavě zvedl jedno obočí.
„Nauč mě, jak zabít Vétalu.“
Přikývl a podal jí sklenku. Vypila ji na ex a alkohol pálil skoro stejně
jako její hněv.
Zavedl ji do sklepa. Bylo v něm šero; chvilku jí trvalo, než si na
to zvykla. Prostor byl vyklizený, nikde se neválelo žádné harampádí. Hlavou jí
bleskla vzpomínka na jiný sklep, ale rychle ji zahnala. Jestli má svůj úkol zvládnout, nesmí se
rozptylovat.
Když se pořádně rozhlédla kolem sebe, zjistila, že v půlkruhu proti
ní stojí zbytek jejich skupiny. Pohledem se zastavila na dvou mužích, se
kterými ještě nepřišla do přímého kontaktu. První z nich měl vlasy fialové
a byl ve středních letech. Ten druhý měl vlasy popelavě šedé, stejně jako obočí
a krátký plnovous. Ten jí trochu ztěžoval určit jeho věk. Ovšem stáří lidského
těla jí stejně nemohlo prozradit opravdový věk Asur, na které hleděla.
Pozdravili ji pokývnutím hlavy, a ona jim to zdvořile oplatila. Pak se
zaměřila na to hlavní. Na Vétalu, která jí ukradla matku. Démon byl připoutaný
k židli, postavené uprostřed místnosti. Škubal s sebou a vrtěl se ve
snaze se osvobodit, až se provazy napínaly k prasknutí a židle pod ním
skřípavě sténala. Jeho odporný zjev v ní znovu vzbudil odpor společně
s lítostí. Srdce k Anně stále silně promlouvalo. Naštěstí už ale
nedokázalo umlčet rozum jako v drážním domku, kdy Vétalu spatřila poprvé.
„Tak jak se to dělá?“ promluvila do ticha a zněla víc nervózně, než by si
přála. Pochopila smysl toho všeho správně. Byl to jednoznačně iniciační obřad,
proto se tu sešli všichni.
Na rameni ucítila Zoranovu dlaň. Dnes již podruhé. Přišlo jí to zvláštní,
ostatních se tolik nedotýkal. Ostatní ale
nejsou nováčci, co potřebují podporu, že?
Zaplašila zbytečné myšlenky a čekala na jeho instrukce. Instrukce, jak
zabít svou matku. Není to tvá matka,
okřikla se asi už po sté a dýchalo se jí hned snadněji.
„Jak jsme ti už vysvětlili, zničením fyzického těla démona nezahubíš. Jen
si prostě najde jiné,“ promluvil Zoran. „Démona zničíš jedině tak, že pronikneš
do jeho mysli a rozdrtíš ho silou své vůle.“
Anně padla čelist, ale rychle se vzpamatovala a nasadila neutrální výraz.
„Tak tomu říkám exaktní návod.“
Ondřej se pobaveně uchechtl, ostatní ale zůstali zticha. Zachovávali
dekorum.
„Anno, jsi už plnohodnotná Asura, i když o tom možná pochybuješ. Jsi
silná, silnější než jiné nové modré Asury, které jsem za svou existenci poznal.
Odvážná a tvrdohlavá. Neústupná. Vím, že tohle je pro tebe těžké, ale ty to
dokážeš,“ řekl přesvědčeně.
Zakroutila rameny, aby si v nich uvolnila. „Tolik chvály najednou,“
neubránila se ironické poznámce.
„Zbytečně to zdržuješ,“ utnul ji suše. „Neměj obavy, půjdu tam
s tebou. Porozhlédnout se.“
Došlo jí, co myslí. „Nic neprozradila?“ Když se ohlédla za rameno, aby na
něj viděla, zamračil se, takže ani nepotřebovala odpověď.
Zhluboka se nadechla a zadržela dech. Cítila zvědavé pohledy ostatních a
tíhu vážnosti té chvíle. Měla na jazyku otázku, co se stane, když to nedokáže,
ale spolkla ji. Jsem modrá. Prostě to
zvládnu.
„Pojďme na to,“ vyhrkla a instinktivně natáhla ruku. Obešel ji a stoupl
si vedle. Pak s krátkým zaváháním, kterého si všimla jenom ona, si
propletl prsty s jejími.
Nežádal ji o povolení, když se lehce přehoupl přes její, pro ostatní
Asury nepřekonatelnou, zeď a vstoupil jí do mysli.
„Cokoliv se tady stane, cokoliv uvidíme a uslyšíme, zůstane tady,“
upozornil ji.
„Dobře,“ odpověděla mu bezhlasně a upřela svou pozornost na Vétalu.
Proniknout do její mysli bylo těžké. Její zeď byla pevná, vysoká a hlavně
odporná. Zoranova ochranná zeď jí od první chvíle, kdy ji uviděla, připomínala
černé sklo, tvrdé jako diamant. Svou vlastní vybudovala v chladnou ocelově
tvrdou bariéru. To, co obepínalo mysl Vétaly, byla smrdutá slizská věc, která
se napínala a stahovala, jako by byla živá.
„Čekala jsem, že to bude snadnější. Přece jenom Vétaly jsou spíš takoví
slouhové, ne? Nižší démoni, říkal jsi,“ zabručela nespokojeně a štítivě
zkoumala tu věc před sebou.
„Pochopila jsi to správně. Tohle není práce té Vétaly,“ ujistil ji.
„Chceš říct, že ji vybudoval ten Rákša, kterého hledáme?“
„Přesně tak.“
„Hajzl,“ ulevila si a on se krátce zasmál.
Dala si ruce v bok a zavřela oči. Pomáhalo, když tu hnusnou věc
neviděla. Zatlačila na ni silou své mysli. Zatnula zuby a snažila se dál. Nakonec
se odhodlala a natáhla před sebe paže. Zabořila je do té příšernosti před sebou
a začala trhat. Nechala promluvit všechen vztek a lítost a rvala hmotu před
sebou vší silou. A pak najednou nahmátla jen prázdno.
Otevřela oči a pohlédla na své dlaně. Věděla, že budou čisté, že zeď ve
skutečnosti fyzicky neexistuje, přesto se potřebovala ujistit.
„Dobrá práce,“ ozvalo se vedle ní uznale.
Usmála se na Zorana a byl v tom velký kus úlevy. Její práce ale
ještě neskončila. Rozhlédla se kolem sebe, hledala svůj cíl. Mysl Vétaly
vypadala jako měsíční krajina. Země byla prašná, plná kráterů a táhla se daleko
za horizont. Byla to pustina. A v té šedi asi tři metry od ní se na zemi
krčila zubožená, skrčená nahá lidská postava.
Ty vlasy by poznala všude. „Mami,“ hlesla, ale zůstala stát. Stvoření
k ní zvedlo tvář a Anna zalapala po dechu. Obočí, oči i nos byly pryč,
místo úst mělo jen černý otvor, z něhož se k ní nesl těžký chrapot.
„Ježíši Kriste,“ vzlykla a zhoupla se na špičkách, jak se chystala
postoupit kupředu.
V té chvíli se za torzem zjevila další postava a Anna ztuhla. Byl to
vysoký muž, svalnatý, s rozložitými rameny. Místo nehtů měl dlouhé drápy,
ostré jako břitvy. Ústa zkroutil v posměšném úšklebku, kterým odhaloval
ostré zvířecí zuby. Oči měl mléčně bílé, bez zorniček, protkané rudými a
fialovými žilkami.
„Věděl jsem, že přijdeš,“ zasyčel spokojeně a chtivě si Annu prohlížel.
„Na chvíli jsi mi unikla, ale já nakonec vždycky dostanu, co chci.“ Jeho pohled
se provokativně stočil ke stvoření u jeho nohou.
„Ty bastarde!“ procedila skrze zuby, jak se snažila krotit svou nenávist.
Ničemu by nepomohlo, kdyby teď vybuchla.
Rákšův úsměv se ještě rozšířil. „Těším se, až tě budu mučit. Až tě
zlomím, budeš se mi plazit u nohou a škemrat o svůj život.“
„Teď mi řekni tu o Červené Karkulce,“ odsekla drze. Nenechala se
zastrašit ani jeho slovy, ani jeho vzhledem.
„Tohle bude zábava,“ nepolevovala jeho dobrá nálada. Pak položil drápatou
dlaň na hlavu Vétaly. „Tak si pro ni pojď, jestli se nebojíš.“
Anna zaváhala. Bylo jí jasné, že je to past a zvažovala své možnosti.
Ráda by si nechala poradit od Zorana, ale ten zmizel ve stejné chvíli, kdy se
Rákšasa objevil. Vypadá to, že na to jsi
sama, holka.
Pak ale ucítila jeho přítomnost vedle sebe a uklidnila se. Neopustil ji,
jenom se zamaskoval. Zoran nedovolí, aby se jí něco stalo.
„Bojíš se?“ dobíral si ji Rákša.
„Byla bych hloupá, kdyby ne.“
Zle se zachechtal. „Zbabělá Asura. Ty budeš ale mňamka.“
„A ty hloupý Rákša,“ nedala se. Už se rozhodla, co udělá. Pomalu
vykročila směrem k němu. Jeden krok, pak druhý. Démon naklonil hlavu na
stranu a pozorně ji sledoval. O Zoranovi po jejím boku ale stále ještě nevěděl.
Byl Anniným tajným esem, pokud by se pokazilo, co chystala.
Zbývaly už jen nějaké dva metry. Rákša roztáhl chřípí a zhluboka vtáhl
vzduch. Pak se znepokojeně koukl na místo vedle Anny.
„Nejsi tu sama,“ poznal a posunul se vedle Vétaly. Spustil ruku
z její hlavy a zaujal bojové postavení. A přesně v ten moment Anna
zpomalila čas. Bylo to mnohem těžší než v reálném světě a nebyla si jistá,
jestli to tady a na něj bude fungovat. Ale zabralo to. Ztuhl, jen jeho oči se
pohnuly jejím směrem, když padla na kolena před tím, co kdysi bývalo její
matkou.
„Mami,“ šeptla zničeně a vzala ten ohyzdný obličej do dlaní. Podivná ústa
přestala chroptět.
„Anno,“ ozval se z nich známý hlas.
Dívka se kousla do rtu, aby nevykřikla. „Anko, Aničko,“ ozvala se znovu
Vétala matčiným hlasem.
„Jsem tady,“ vyhrkla Anna nešťastně. Přesunula dlaně na spánky Vétaly a
naklonila se k démonce blíže, aby slyšela, co šeptá.
„Hlad, hlad, hlad. On má pořád hlad,“ šeptala Vétala dokola jako mantru
matčiným hlasem. Anna cítila, že už Rákšu dlouho neudrží a matčin hlas,
vycházející z démona před ní, ji zraňoval více než bodnutí nožem.
„Tebe taky dostane, Anno,“ zavrkala Vétala a položila své pracky na její,
aby si je sundala z hlavy. Kůži na dlaních měla stařecky seschlou, šustila
jako papír. Drápy se zaryly Anně do hřbetů dlaní, ona ale neucukla.
„Ne, nedostane,“ šeptla Anna zdrceně a vedena instinktem začala dlaně
tlačit k sobě. Vétala začala ječet a snažila se vyškubnout z jejího
sevření. Ve zkrouceném těle bylo ještě dost sil, a tak sebou škubala a kopala
nohama, snažíc se Annu odstrčit. Ta se hbitě vyhoupla, obkročmo na ni dosedla
jako milenka na muže a kotníky zahákla pod její kolena, aby Vétalu znehybnila.
Matčin jekot následovaly prosby o život. Anně se z očí vyvalily
slzy, ale uzavřela se před tím hlasem a prosebnými slovy. Drtila dál lebku
démona svými dlaněmi, protože jen takhle ji mohla zničit. Drtila svou vůlí tu
její.
Periferním zrakem uviděla, jak se Rákša pomalu pohnul, jak nad ním
postupně ztrácela vládu.
„Mrcho!“ natahoval k ní milimetr po milimetru paži, až už se jí
téměř dotýkal. Anna na něj vycenila zuby, ale neuhnula a nepřestala dotírat na
Vétalu. Jestli mám umřít, vezmu alespoň
tuhle jednu s sebou, řekla si odhodlaně.
Vtom se vedle ní zavlnil vzduch, když se Zoran rozhodl zhmotnit.
„Ty?“ zarazil se Rákša. Pak se rozchechtal na celé kolo.
A v té chvíli Anna zvítězila. Lebka Vétaly s hlasitým křupnutím
praskla a vše zahalil záblesk oslepujícího bílého světla.
*****
Když Anna znovu otevřela oči, byla zpátky ve sklepě. Klečela a dlaně měla
plné popela, který ležel v úhledné hromádce i před ní na zemi jako to
jediné, co zbylo z Vétaly.
Dívka se cítila jako v ohni. Síla získaná jejím zničením jí nyní
proudila žilami žhavá jako láva. Každá buňka v jejím těle přímo sršela
energií. Celá tou silou pulsovala. Měla pocit, že pokud ji brzy neusměrní,
vybuchne.
Pohlédla na ostatní Asury, které se k ní teď přiblížily, aniž by
narušili obrys půlkruhu a uznale pokyvovali hlavami. Ondřej ji ukázal palec
nahoru, Sára se povzbudivě usmívala a Čeněk se prostě šťastně křenil.
Benediktova tvář zářila uspokojením, a když se na něj podívala, zatahal se
v náznaku čehosi za vlasy.
„Vítej mezi Asury, Anno,“ uslyšela Zorana a v jeho hlase ten známý
vrnivý podtón.
To byla poslední kapka. Zvedla se tak rychle, že vypadala jako rozmazaná
šmouha a vyrazila ke dveřím. Schody vyběhla lehce, téměř se jich ani nedotýkala
podrážkami bot. Dveře do svého pokoje rozrazila tak silně, že se odrazily
v pokoji o zeď a samy zpátky zavřely. To už ale byla Anna uvnitř a mířila
ke koupelně. Zuřivou rychlostí si začala drhnout ruce, aby se zbavila i
posledního zrnka popela. Studená voda ji příjemně chladila, a tak si několikrát
opláchla i obličej. Pomohlo to jen krátce, oheň uvnitř ní se stejně znovu
rozhořel.
Vrátila se do pokoje. Prostě
dýchej, dýchej, opakovala si v duchu a nevěděla, co dál. Pohledem
těkala po pokoji, snažila se vymyslet, jak zklidnit to třeštění, když vtom
spatřila svůj obraz v zrcadle na zdi.
Přistoupila k němu blíže a nevěřícně zírala. Konečně pochopila
Benediktovo gesto. Bezradně si vjela prsty do vlasů, které byly modré až ke
kořínkům. Jejich barva byla o odstín, dva, světlejší než Zoranova, přesto
rozhodně modrá.
Když za sebou zaslechla otvírání dveří, zkontrolovala příchozího pohledem
v zrcadle. Samozřejmě to byl Zoran. Zůstala k němu stát zády, na jeho
odrazu ale upřeně pozorovala každý jeho pohyb.
Jakmile za sebou zavřel, váhavě udělal dva kroky směrem k ní, než
se zastavil. Opětoval její intenzívní pohled v zrcadle bez jediného
mrknutí.
Spatřila v jeho očích plameny, ale nebyly to ty, kterých se všichni
tolik báli. Ne, tato záře tam byla jenom kvůli ní. Všimla si, že má Zoran ruce
sevřené v pěst, jak se snažil ovládnout sebe i situaci.
Náhle vše pochopila. Obrátila se k němu a přistoupila blíže.
„Anno,“ řekl ochraptěle, a hlasem mu vibrovala ta podivná tónina, která,
jak jí právě došlo, patřila také pouze jí. „Ne.“
„Jako bych tě někdy poslechla,“ šeptla sevřeným hrdlem a vklouzla mu
rukou do vlasů. Pak položila dlaň na jeho zátylek a než stihl znovu
zaprotestovat, přitáhla si jeho obličej ke svému a dravě ho políbila.
Rozevřel pěsti a položil ruce lehce na její boky, aby ji odstrčil. Anna
mu to ale nedovolila. Chytla je a rozhodným pohybem si je přesunula na zadek.
V následující sekundě se vyhoupla a obkročila ho. Nedala mu šanci
vycouvat. Věděla, co chce, a byla rozhodnutá to dostat. A taky si byla jistá,
že ji nenechá spadnout. Nikdy by ji nenechal spadnout.
Odhadla Zoranovo rozpoložení přesně. Bez jediného zaváhání ji chytil za
půlky a podepřel. Ještě pořád vnímal svůj vnitřní hlas, který mu říkal, že
z toho budou jenom potíže, ale jakmile se dotkla jazykem toho jeho, byl
ztracený.
Několika rychlými kroky je přesunul k posteli. Anna mu nedočkavě
roztrhla tričko, potřebovala cítit jeho kůži. Ucítil na sobě její horké dlaně,
rty a jazyk, který ho ochutnával. Ani on neměl trpělivost při jejím svlékání.
Ovládla je touha tak ryzí, že mezi nimi nebyl prostor ani na myšlenky,
ani na slova. Čas přestal existovat. Chtěli jen držet a hladit, tisknout a sát.
Ochutnávat, lízat a kousat. Být nahoře, být dole, ale hlavně zůstat spojeni
v tom pradávném rytmu pářících se těl. Vyvrcholení přišlo prudce a vyneslo
ji daleko mimo realitu. Z úst se jí vydral ostrý výkřik, který ztišila
kousnutím do jeho ramene. Bezohledně ji to oplatil, když se k jejímu
vrcholu přidal.
Nakonec se opět rozdělili na dvě těla. Pokoj se už halil ve tmě, kterou
dovnitř přinesla pokročilá noc. Objímala je těžká a hebká jako samet, naplněná
dvojím zrychleným dechem.