Kapitola čtrnáctá
Démon jako démon
Krev jí plnila nos i ústa, až se nemohla nadechnout. Celá se v ní topila a čím zběsileji se snažila vyplavat na hladinu toho rudého moře, tím hlouběji klesala. Tekutina kolem ní houstla, až se změnila v bažinu, která ji vtahovala postupně hlouběji…
Anna se s výkřikem posadila na posteli a rozkašlala se. Byl to jen sen, ty huso, vynadala si už naprosto bdělá. Což se lehko tvrdilo, ale hůř se tomu věřilo, když v ústech pořád cítila pachuť krve.
Vyhrabala se zpod peřiny a spustila nohy na podlahu. Měla na sobě jenom tílko a kalhotky. Pohled jí ulpěl na zranění na jejím stehně a lýtku. Prohlubně po vykousnutém mase se pomalu vyplňovaly, jak pracovala její výjimečná asuří schopnost regenerace. Strupy už byly pryč, místo nich její tkáň kryla tenká výrazně růžová nová kůže. Vzpomněla si na to, jak zničeně včera vypadal Benedikt, a ani si raději netroufla představit, jak vážné její znamení muselo být.
Protože ji z pohledu na vlastní zjizvené tělo nebylo úplně nejlépe, uhnula očima raději k oknu. Kolem tmavého závěsu se lehce vlnila tenká duha.
„Do prdele!“ ulevila si nahlas, když jí došlo, co to znamená.
V té chvíli se ozvalo zaklepání. Vyděšeně pohlédla ke dveřím, protože čekala, že se rozletí a dovnitř jako obvykle bez souhlasu vpadne Zoran. Když se to nestalo a místo toho se ozvalo další klepání, trochu se uklidnila a lehce myslí nakoukla přes dřevo.
„Pojď dál, Benedikte,“ řekla pak s úlevou. Tu ale velice rychle vystřídal stud. Jakmile vešel, mohla totiž vidět, že vypadá pořád stejně vyčerpaně. Což byla jenom její vina.
„Ránko,“ pozdravil a nejistě se rozhlédl po pokoji. Pak si sedl na volnou židli.
„Díky,“ hlesla a musela se tvářit hodně nechápavě, jelikož nečekal ani na vyzvání a začal sám od sebe vysvětlovat: „Poslal mě Zoran. Něco na sebe hoď, a pak spolu půjdeme tady kousek na náměstí. Jsou tam nějaké radovánky, či co, bude tam plno lidí a děcek, tak se trochu posilníme. Mám už hlad jako vlk, ale jak tě tak pozoruju, ty máš větší. Tak šup šup.“
Neodmlouvala. Těžce se zvedla, a trochu nesvá z toho, že je před ním jen ve spodním prádle se vydala k prádelníku. Vzala si z něj čisté tričko, džíny a ponožky. Když se obrátila, byly závěsy roztažené a benedikt džentlmenský koukal ven místo na ni.
„Jen si dám rychlou sprchu. Bude to chvilka,“ řekla mu omluvně a zapadla do koupelny. Hlad ji popoháněl, takže tam opravdu nebyla dlouho. Jenom ze sebe spláchla pot po noční můře, opláchla obličej a pročísla vlasy. Rychle na sebe naházela oblečení a v pokoji si obula boty. Nejistě se otočila kolem své osy, jak hledala svou oblíbenou koženou bundu. Pak si vzpomněla, že ji měla na sobě cčera večer.
„Zůstaly z ní jen cáry, tak šla spálit,“ napověděl jí Benedikt. Anna bleskově zkontrolovala svou zeď. Stavěla ji většinu noci, pomalu a bolestivě, ale byla tam. Nová a pevná.
„To… to je škoda. Měla jsem ji ráda,“ utrousila tiše a nedokázala se na něj podívat.
„Oblíbíš si jinou,“ konstatoval jednoduše a postavil se. Pak vzal mikinu, kterou viděl ležet na stole a podal jí ji.
„Snad. Díky,“ hlesla a oblíkla si ji.
Dole u vchodových dveří na ně čekal Ondřej. Ruce vražené hluboko do kapes džín, na tváři zamyšlený výraz. Když je spatřil, trochu pookřál.
„No konečně. Tak pojďte, holoubátka,“ popohnal je.
„Dozor?“ pohlédla Anna na Benedikta, ale její poznámky, jindy jistě kousavá, neměla vůbec žádnou energii.
„Ochrana. Oba jsme příliš vyhladovělí a po včerejšku…“ zarazil se ve vysvětlování, když spatřil její provinilý výraz.
Bezeslovně přikývla, tak už raději nepokračoval. Mlčky se vydali pryč od jejich domu a nenápadně se vmísili mezi lidi na náměstí. Na připraveném pódiu opravdu probíhal nějaký dětský hudební recitál a náměstí bylo téměř zaplněno přihlížejícími.
Měli štěstí a podařilo se jim ukořistit volnou lavičku, na které se uvelebily. Benedikt se opřel, mírně zaklonil hlavu a začal blaženě čerpat energii z emocí okolních postávajících. Anna zůstala sedět v předklonu, lokty opřené o kolena, pohled stočený k zemi. Vlasy jí splývaly přes obličej, což ji vyhovovalo, jelikož se tak ukryla před Ondřejovým zkoumavým pohledem. I ona se pomalu napojila na emoce návštěvníku a cítila, jak jí prostupuje osvěžující teplo a síla.
Byla už téměř sytá, když ucítila, jak Ondřej opatrně obchází svou myslí její obrannou zeď. Napjala se, ale nesnažil se jí proniknout, a tak zatím jen vyčkávala. Ondřej byl ovšem vynikající pozorovatel, takže poznal ze strnulého držení jejího těla, že ho vycítila.
„Jenom ji kontroluji. Dobrá práce vzhledem k tomu, že z té první zůstal jen prach,“ pochválil ji.
„Jak …“ nepochopila hned.
„Byl jsem tam. U Zorana. Když ji zlikvidoval,“ vysvětlil téměř omluvně a ukázal si na čelo.
„Aha … jistě,“ zalila ji vlna pokoření a uhnula pohledem.
„Jak říkám, dobrá práce. Na druhou zeď. Je to pořádná barikáda,“ zopakoval neutrálně.
Byl to Benedikt, kdo ho opravil. „Třetí,“ řekl, aniž by se vytrhl ze svého stávajícího rozpoložení.
„Vlastně máš pravdu,“ přitakal Ondřej.
„Do prdele, sakra, kurva!“ zahudrovala Anna a opřela se taky. Pak pohlédla k modrému nebi. Zkurvená modrá, prolétlo jí hlavou, ale okřikla se. „Pořádně jsem to posrala.“
„Koukám, že sis doplnila slovník o pár nových pojmů,“ vyhekl Ondřej napůl pobaveně. Benedikt se uchechtl a dál odpočíval.
„Ale musím s tebou souhlasit. Takhle rozzuřeného jsem Zorana snad ještě nikdy neviděl. Upřímně měl jsem o tebe dost strach,“ přiznal Ondřej.
„To my všichni,“ pohlédl na ně Benedikt zpod přivřených víček. Vypadal už mnohem lépe. Poklepal Anně lehce na rameno, aby upoutal její pozornost. Pak k ní vztáhl ruku a naznačil jí, aby mu podala svou. Trochu váhavě to udělala. Jemně jí stiskl dlaň a vypustil svou hojivou sílu. Místa zraněná útoky Rákšů ji začala svědit a pulsovat teplem. Nutilo jí to se poškrábat, ale věděla, že to by byla pitomost. Hojil ji nějakých pět minut, pak ji pustil a protáhl se.
„Děkuji a omlouvám se,“ vyhrkla. „Vám oběma,“ podívala se i na Ondřeje. „Děkuji, že jste mě nenechali ve štychu. I když jsem se chovala jako pitomá nána. Jsem hrozně ráda, že se vám nic nestalo,“ vytrysklo z ní kajícně.
„No, já jsem se náhodou ošklivě odřel,“ namítl Ondřej, ale bylo jasné, že si z ní jen utahuje.
„Chceš to pofoukat?“ mrkla na něj svůdně.
„Myslím, že ně,“ začal se chechtat. „Když vím, jaká seš ve skutečnosti drsňačka, budu se od tebe držet raději dál.“
„Naštěstí se nestalo nic, co by se nedalo napravit,“ přidal se Benedikt shovívavě. Vlastně ji tím nijak nepřekvapil. Byl prostě dobrá duše.
„Ale jak?“ zeptala se bezradně.
„Nejlépe tak, že se poučíme z vlastních chyb a pustíme se zase do práce,“ navrhl energicky a plácl se lehce do stehen připravený na návrat domů.
„Dobrý nápad,“ souhlasil s ním Ondřej a chystal se vstát.
„Počkejte,“ zastavila se Anna a zněla naléhavě. Když se na ni zvědavě zahleděli, dodala si odvahu a řekla: „Potřebovala bych s vámi mluvit o Zoranovi.“
„Vážně?“ svraštil Benedikt své husté bílé obočí.
„O čem konkrétně?“ zeptal se Ondřej zvědavě.
„O jeho mysli. O tom, co jsem tam včera viděla.“
„Myslíš zahradu?“ ujišťoval se Benedikt opatrně.
„Ne. O tom, co jsem našla za zahradou,“ řekla vážně a oba muži překvapeně zalapali po dechu.
„Ale jak… Kdy? … Vůbec jsem o tobě nevěděl,“ zamračil se Ondřej znepokojeně. „I když to asi vysvětluje Zoranův výraz, než odešel.“
„A co jsi tam vlastně viděla?“ zeptal se Benedikt podezřívavě. Pořád nemohl uvěřit, že by se někdo dostal do Zoranovy hlavy, aniž by mu to sám dovolil.
Nechtěla to popisovat, protože věděla, že to slovy nedokáže dostatečně přesně popsat. Všechno to zlo a hrůzu, co tam viděla a cítila. Proto lehce zaklepala svým vědomím na ta jejich, a když ji vpustili do svých myšlenek, ukázala jim v obrazech vše, co objevila v Zoranově mysli.
Benedikt přikývl a Ondra taky, potvrdili tak, že viděla to, co oni, když jim Zoran dovolil kontrolovat jeho mysl kvůli Alexandrovi.
„Jak jsi to dokázala?“ zopakoval Ondřej svou otázku konsternovaně.
„Možná sis toho nevšiml, ale Zoran se včera dost rozzuřil,“ připomněla mu.
„Jsem si toho vědom, Anno, ale Zoran se nikdy nepřestává kontrolovat natolik, aby si přestal hlídat mysl,“ oponoval Ondřej.
„Přesně tak, nikdy,“ potvrdil jeho slova Benedikt přesvědčeně. „Kdy konkrétně ses tam dostala?“
Anně vyschlo v ústech při té vzpomínce a tělem jí projel odraz bolesti, kterou jí včera Zoran způsobil. Zbledla a ruce, položené v klíně, se jí zpotily.
„Když se vrhnul proti tvojí zdi?“ hlesl Ondřej nedůvěřivě. Opravdu dokázal dobře číst v lidech.
Anna přikývla, vděčná, že nemusí odpovídat. Bála, se, že by ji zradil hlas.
„Ale jak je to možné. Byl jsem tam a cítil jsem část toho co ty, jelikož mě Zoran zaštítil. Ale i ta trocha stačila k tomu, že mě bolela každá buňka mého těla. Raději bych se nechal stokrát pohryzat a podrápat Rákšou, než projít takovým trýzněním. Vždyť na to použil i své plameny, i když jen slabě!“
Tak slabě, blesklo Anně hlavou a znovu pocítila to horko a pálení ze včerejška, až se celá zpotila.
„Muselo to být hrozné,“ poznamenal Benedikt zúčastněně.
„Zasloužila jsem si to. A žiju, takže bych měla být asi ráda,“ řekla posmutněle. „Taky bych mohla shořet.“
Na chvilku mezi nimi zavládlo těžké, napjaté ticho, které přerušil Ondřej: „Tak jak se ti to povedlo?“
Povzdechla si nahlas a pokusila se to vysvětlit: „Rozmetal mou zeď během několika vteřin, Ondřeji. Rozbil ji jako by byla z písku. Jeho oheň ji spolykal jako listy papíru. Nevím, jak se mi to podařilo, ale zatímco se většina mého vědomí svíjela v té bolesti, část unikla jeho pozornosti a našla skulinu v jeho zdi. Byla to jen škvírka, ale stačila mi, abych pronikla dovnitř. Měl jsem čas se porozhlédnout, než si mě tam uvědomil.“
„Neuvěřitelné,“ spadla bloňďákovi čelist a hledal pohledem vysvětlení u Benedikta.
„Na mě se nedívej, kamaráde. Jsem sice mnohem starší, zkušenější a slyšel jsem už mnohé ohledně Asur, něco i zažil a viděl na vlastní oči, ale z toho, co zvládl Anna, jsem taky trochu na větvi. Pod takovým tlakem, při takovém trýznění si zachovat soustředění a dostatek síly a vůle vůbec pokusit se hledat cestu do jeho mysli,“ vrtěl Benedikt nevěřícně hlavou a obdivně na ni hleděl.
„Střež se pomsty zhrzené ženy, zvlášť když je to naše Anna,“ hlesl Ondřej a odkašlal si. „Nevím, jestli to bylo odvážné, nebo spíš šílenost.“
„Spíš šílenost,“ vybral Benedikt a Ondřej přitakal. „Takhle se k němu vloupat, když zuří jak samo peklo a šťourat se mu v hlavě. Mohl tě zabít, Anno.“
„Zoran by ji nikdy nezabil. Nikoho z nás,“ namítl Benedikt s naprostou důvěrou. „Jsme jeho rodina. Navíc Annu miluje.“ Když Anna otevřela pusu, aby mu oponovala, stručně ji zastavil: „Oba jsme to v něm s Ondřejem četli, Anno.“
„Na tom teď ale nezáleží. Ukázala jsem vám to, protože se chci zeptat, co si o tom myslíte,“ odpoutala se od toho tématu, protože měla pocit, že se nedokáže už nikdy nadechnout, pokud dál budou rozebírat Zoranovy city k ní. Milovat a nenávidět stejnou měrou totiž nekonečně bolí a dusí.
„Umím si představit, jak to na tebe zapůsobilo, Anno. Všechna ta krev a…“
„Byli tam lidé, Benedikte, viděl jsi to. Byly tam děti sakra. Mrtvé děti. A Zoran…“ při vyslovení jeho jména se jí zadrhl hlas, „Zoran se usmíval.“
Ondřej se nervózně ošil, když na něj pohlédla s otázkou vepsanou v očích. „Myslím, že vysvětlení přenechám tobě, Benedikte. Jak jsi sám řekl, jsi mnohem starší a zkušenější. Více jsi viděl a mnohé znáš.“
Benedikt jen pobaveně pozdvihl obočí, ale nebránil se a spustil: „Já jsem sice starší, ale Zoran je mnohem starší. Co všechno ti říkal o předchozích životech Anno? Myslím obecně.“
„Říkal, že si Asura z minulého života skoro nic nepamatuje. Jenom nějaké útržky, nejsilnější emoce. Také se domníval, že existuje možnost, že si dokáže z minulých životů přinést i některé dovednosti,“ odpověděla po pravdě.
Benedikt přikývl na souhlas. „To moře krve a ty oběti, co jsi tam viděla, jsou jednou takovou vzpomínkou. Zoran neví, odkud se vzala, je to útržek, který si nedokáže zařadit, a docela se tím užírá.I když to bych asi neměl říkat.“
„Ale on se usmíval, Benedikte. Jemu se to všechno líbilo. Ti mrtví, ta krev… Myslela jsem si, že…“ nedokázala tu myšlenku ani vyslovit.
„Myslela sis, že je to Alexandr,“ pochopil Ondřej. Anna jen přikývla.
„Tak to buď klidná, protože to jsi na omylu,“ ujistil ji Ondřej. „Tenhle hnus tam má šéf totiž od té doby, co ho kontrolujeme. Kdyby to byl Alexandr, asi by nám to takhle nenaservíroval, viď Benedikte?“
„Přesně tak,“ souhlasil s ním bělovlasý démon. Zněl zamyšleně.
„Jenže to k Zoranovi vůbec nesedí. Říkal mi, a vy ostatní taky, že lidi nezabíjíte. Chráníte je. Tedy jenom, když se připletou do bitky a vy tomu nedokážete zabránit. Určitě vás to netěší. Ale Zoran se usmíval. Jemu se to líbilo! Pokud to neznamená, že u něj bydlí Alexandr, pak jedině…“ Anna se zajíkla.
„Co? Co jedině?“ vyhrkl Ondřej a položil ji ruku na rameno. Ucítil, že se celá třese. „Jen klid ano. Ať je to cokoliv, jsme tu s tebou,“ pokusil se ji uklidnit.
„Dýchej, Anno,“ přidal se Benedikt starostlivě.
„To je… to je dobré,“ odtáhla se od nich, a aby získala bezpečnou vzdálenost od jejich péče, postavila se. Pak se k nim otočila čelem, dodala si odvahy a řekla: „Když si to zpětně přehraji a věřte mi, že se mi to vracelo celou pitomou noc, tak vám musím dát za pravdu. Kdyby to byl Alexandr, využil by té situace, aby dostal, co chce. Ale nic takového se nestalo. Jenže ten Zoran, kterého jsem tam viděla, byl něco jiného než modrá Asura.“
„Co?“ Ondřej ji zavisl na rtech.
„Rákša,“ hlesla. Žlutovlasý démon udiveně hekl a vyjeveně na ni koukal.
„Taky nás to napadlo,“ pokýval Benedikt zamyšleně hlavou. „Mě a Zorana. Když mě poprvé pustil do své hlavy a já to uviděl, hned jsme za ním šel a dlouho jsme o tom spolu mluvili. Jak už jsem prozradil, trápí ho to, protože v té vzpomínce, v té části své mysli, je…“ Neuměl najít to správné slovo.
„Monstrum,“ šeptla Anna nešťastně. „Zrůda.“
„Ano, přesně tak,“ zamračil se při tom slově, ale lépe by to asi nevystihl. „Je to můj přítel a učitel. Položil bych za něj život, protože jsem naprosto přesvědčený, že za to stojí. Protože on sám už ten svůj nasadil bezpočtukrát za tolik ostatních. Proto věřím, a souhlasím s tebou, že ta vzpomínka je z dob, než se zrodil jako modrá Asura. Původ nás démonů je příliš nejasný, zahalený v mlze z dávných časů, a informací máme málo i po vší té době, co existujeme. Nikdo se příliš nezabýval možností, že bychom se mohli měnit. Že by se z Asury mohl stát Rákšasa. Ale Alexandr dokázal, že to je možné. Proč by se tedy Rákša nemohl změnit v Asuru?“
„No páni,“ hlesl Ondřej zaraženě. „Co s tím budeme dělat?“
„Co by nic. Je na Zoranovi, aby se s tím popasoval. Znovu to s ním proberu a možná bys mohla i ty Anno,“ navrhl Benedikt.
Krve by se v ní nedořezal při představě, že by měla stanout tváří v tvář Zoranovi. „Myslím, že to zvládneš lépe sám,“ vyhrkla neochotně. A aby mu nedala možnost ji přesvědčovat, případně povzbuzovat, zbaběle dodala: „Měli bychom se vrátit. Jak jsi sám říkal, máme spoustu práce.“
*****
V domě bylo podezřelé ticho. Benedikt položil klíče od vozu na odkládací stolek a vydal se ke schodům do patra.
„Vrátím se ke knihám. Vy byste…“ uprostřed věty se zarazil a na sekundu umlkl. Pak se otočil na Annu a Ondřeje, kteří postávali v chodbě. „Zoran vzkazuje, že máte jít za ním do tělocvičny.“
Ondřej jen pokýval hlavou na znamení, že rozuměl. Anna zamrzla na místě. Představa, že po tom všem, stane Zoranovi tváří v tvář, z ní úplně vysála všechnu energii. Podlaha se jí začala houpat pod nohama a ona se musela jednou rukou opřít o stěnu, aby to ustála. Tužebným pohledem sledovala schody, po kterých Benedikt stoupal do relativního bezpečí vrchního patra, a upřímně mu záviděla.
„To bude v pohodě,“ sjel jí Ondřej vědoucím pohledem.
„Kecy v kleci,“ zahučela a nervózně dodala: „Díky za snahu.“
„Tak pojď, ať už to máme za sebou,“ poplácal ji po rameni, když vykročil směrem k tělocvičně. Váhavě se k němu přidala. Chvilku šli tiše, ale s každým krokem Annina panika rostla. Potřebovala myslet na něco jiného. Hlavou jí od bitky na hřbitově vrtala jedna věc, ale chtěla se ho na to zeptat, až u toho bude i Sára, ale teď se toho chopila jako tonoucí stébla.
„Už o tom Zoran ví? O tvé zvláštní schopnosti?“ zeptala se ho opatrně.
Překvapeně zvedl obočí. „Jak sis ji mohla všimnout? Vždyť jsi byla skoro mrtvá.“
„Možná protože díky ní jsem na tom hřbitově neumřela?“ pousmála se.
„Lichotíš mi,“ ošil se.
„Takže jsi to nebyl ty, kdo použil telekinezi a odhodil ode mě všechny ty Rákši, co mě požírali zaživa?“ dobírala si ho jemně, a nedala na sobě znát, že jí při té vzpomínce přeběhl mráz po zádech. Byla tak blízko smrti!
„Tak to jsem byl já,“ potvrdil hrdě. „Ale neumřela jsi, tedy my všichni, hlavně díky Zoranovi.“
Znovu se zarazila a žaludek se jí zhoupl. „Jak to myslíš?“
Povzdechl si, jako by se mu o tom nechtělo mluvit, ale spustil: „Když jsi omdlela, zůstali jsme tam na to peklo nějakou dobu sami. Je pravda, že jsi zlikvidovala tolik démonů, že by to normální Asura sama nikdy nezvládla, ale i tak tam těch parchantů pořád bylo hrozně moc. Byli jako hydra. Usekneš jednu hlavu a místo ní vyrostou dvě. Navíc přibývali Rákšové a byli tedy pořádně silní. Nevím, který z nás zavolal o pomoc dříve, ale nikdy jsem nebyl šťastnější, než když se šéf vřítil na hřbitov i s ostatníma. Zatímco oni sbírali, co z nás zbylo a Benedikt se činil, aby to nebyl tvůj poslední den, pustil se do nich Zoran sám. Něco tak rychlého jsem neviděl. Vétaly pálil svými plameny po desítkách, Rákši napadl mentálně, a tak silně, až jim vybuchovaly hlavy. Byl jako tsunami, smetl je z povrchu, že z nich nezůstalo nic než prach. Vždy jsem věděl, že je silný a Benedikt nám vyprávěl i pár historek z jejich starší společné historie o jiných bitvách, ale slyšet o tom, jaký je Zoran živel, a vidět to na vlastní oči je fakt podstatný rozdíl.“
Po tom popisu si připadala ještě hůře. Slabá a hloupá. „Aha,“ hlesla jenom neutrálně, protože vůbec nevěděla, co na to říct.
„No ale abych odpověděl na tvou první otázku, ano, ví to. Použil jsem ji ten večer ještě asi dvakrát, takže to viděl na vlastní oči,“ dokončil Ondřej.
Anna polkla knedlík v krku. „Takže asi ví i o Sáře, že?“
Žlutovlasý démon přikývl a spokojeně se usmíval. „Sára se pěkně vybarvila. Hezká věc tohle její dušení. Úplně z těch bastardů vymačkala všechen vzduch.“
Vzpomněla si na drtivý tlak na plicích, když krvácela na chladné zemi hřbitova. „Jo, vím, co myslíš.“
„Dělala si starosti, jestli se to nedotklo i tebe a asi jo, když tě tak sleduju,“ svraštil zamyšleně obočí. „Musí se to naučit ovládat. Tak jako já.“
„Já to chápu, Ondřeji. Vím, jaké to je mít sílu, kterou jeden nedokáže dobře uchopit. Chce to jen trénink,“ ujistila ho mírně. „Nezapomínej, že jsem taky ještě pořád v zácviku.“
Vděčně se na ni usmál, ale úsměv mu na tváři pohasl, když hořce dodala: „Možná kdybych na to nezapomněla já, nedostala bych nás do takového průseru.“
„Co ti mám na to říct,“ povzdechl si bezradně. „Byl to průšvih, ale ne jenom tvůj…“
„Byl to můj plán, Ondřeji. A to já vás nechala tak hodně vzadu. Měla jsem vás chránit, a místo toho jsem se nechala málem sežrat těmi bastardy,“ namítla vztekle. Její zlost byla ale nasměrována jen proti ní samotné.
„Teď už s tím stejně nic neuděláš. Je třeba se z toho poučit, vzchopit se a bojovat dál,“ řekl a moudře. Znovu se dal do pohybu a ona s ním.
„Může být tenhle den ještě horší?“ řekla sklesle, když stanuli před dveřmi do tělocvičny.
„Odvahu,“ drkl do ní loktem, povzbudivě na ni mrkl a vešel energicky dovnitř.
