ASURA – KAPITOLA TŘINÁCTÁ – KDO NEDÁ, DOSTANE

Kapitola třináctá

Kdo nedá, dostane

Byl to už týden, co nevystrčila nos ze svého pokoje s výjimkou chvil, kdy si šla do kuchyně pro jídlo. Málem zavařila notebook, který si zajela koupit po hádce se Zoranem, jak pátrala po Alexandrovi v každé, byť sebešílenější poznámce o podivném úmrtí na území jejich města. Už třikrát vyrazila s ostatními po stopách některých svých objevů, ale pokaždé se ukázalo, že šlo o omyl, nebo jen hloupý vtip.

Začínala být bezradná, ostatně i jako další členové jejich skupiny. Průběžně vyráželi stopovat Vétaly a Rákši na ověřená místa, kam se démoni rádi stahovali, ale jako by se po nich zem slehla.  Dokonce ani z policejních systémů, do kterých měli přístup díky zmanipulování vrchního velitele, nepřicházeli informace o zvláštních útocích, nebo krádeži těl z místní márnice.

Vztekle notebook zaklapla a vjela si rukama do vlasů. Pak si těžce povzdechla a nazula si boty. Bude na to muset jít jinak. Ale napřed si musela ještě něco ověřit.

V hlavě si nepřestávala přehrávat scénky ze svých oblíbených filmů, aby v ní nemohl Zoran číst, nebo aby mu to alespoň co nejvíce ztížila, a zároveň rozprostřela své vědomí do prostoru tak, aby dokázala vycítit myšlenky ostatních ze skupiny. Zaměřila se na Benedikta a vydala se směrem, kterým ho vycítila. Dostala se do druhé části domu, kam zatím ani jednou nezašla. Potřebovala jen kuchyň, tělocvičnu a společenskou místnost, a ty se všechny nacházely v první části domu.

Benedikta objevila ve velké, prosluněné místnosti, vybavené desítkou regálů plných knih a map. Seděl u stolu, obklopený spoustou svazků a rozházenými volnými listy, z nichž některé byly pokryté starým písmem, které ani nedokázala identifikovat.

„Neruším?“ zaváhala, protože bylo vidět, že je do své práce plně ponořený.

„Ne, to je v pořádku. Aspoň si dám malou pauzu,“ usmál se na ni povzbudivě a pohodlně se opřel v židli. „Co se děje?“  Pod očima se mu jasně rýsovaly tmavé kruhy.

„Právě, že se nic neděje,“ odpověděla frustrovaně. „Chtěla jsem vědět, jestli jsi něco zjistil?“

„Ani ťuk,“ zavrtěl hlavou. „A ty? Vytáhla jsi něco z internetu?“

„Taky nic,“ přiznala zklamaně. „Je to celé divné.“

„Ticho před bouří,“ souhlasil. „Nelíbí se mi to.“

„Vím, že to bude asi znít šíleně, ale myslím si, že Alexandr ovládl všechny démony ve městě a přiměl je, aby zalezli do svých děr a nevystrkovali nos. Je něco takového vůbec možné?“

„Nevím, Anno. Ale i mě to přijde jako jediné logické vysvětlení. Rákšové se moc nedrží pospolu, což vyplývá z jejich agresivní podstaty, ale Vétaly občas vytvářejí menší skupinky, nebo se jich drží víc na jednom místě. Nedokážu si představit, jak silný by musel být démon, který by je dokázal všechny zvládnout a řídit. Bojím se představit si, jak silný musí být,“ přiznal, ale nebyla v tom žádná hanba.

„Tak to prostě budeme muset zjistit jinak,“ řekla odhodlaně a vydala se ke dveřím.

„Na Zorana se nezeptáš? Jestli něco nezjistil?“

„Benedikte,“ otočila se na něj podrážděně, ale rychle se ovládla. „Oba moc dobře víme, že kdyby zjistil něco, co by nám pomohlo, už by dávno svolal poradu a milostivě nám rozdal úkoly.“

„Jsi vůči němu nespravedlivá,“ zvážněl.

„To není tvoje věc,“ odsekla.

„Mýlíš se. Je to můj přítel.“

„Tak to ti gratuluju,“ utrousila pohrdavě a odešla. Na další kázání neměla chuť a měla práci.

*****

Její další cesta vedla do tělocvičny, kde vycítila přítomnost Ondřeje. Našla ho u boxovacího pytle, do kterého šil tak silně, že začal na některých místech praskat.

„Konečně už nejsem jediná,“ poznamenala nahlas, aby ji vůbec slyšel.

„Cože? Jak jediná?“ zarazil se a zrychleně dýchal. Tričko měl propocené, což znamenalo, že musel trénovat už nějakou dobu.

„Kdo ničí vybavení,“ kývla hlavou k pytli. Pak si u zdi všimla už dvou jiných, taky zničených. „No pěkně. Něco tě žere?“

„Tebe ne?“ odtušil stroze. „Už týden si nevylezla z toho svého kutlochu, pokud sis zrovna nešla pro jídlo. Podařilo se ti na něco kápnout?“

Zavrtěla hlavou.

„Do prdele,“ ulevil si nabroušeně.

„Benedikt taky nic nemá, jdu rovnou od něj,“ informovala ho.

„Zoran taky nic,“ ukázal si místo vysvětlení na hlavu. „Ale jestli to mezi sebou brzo nesrovnáte, tak ze všech těch filmů, co mu přehráváš, asi začnu hláškovat.“

„Tak to máš blbé,“ politovala ho, ale jen na oko.

„Fakt díky. Stejně nechápu, že si tu tvou drzost nechá líbit. S kýmkoli jiným by zatočil.“

„To je tak, když šukáš se šéfem. Tedy aspoň chvíli,“ pokrčila ledabyle rameny.

Ondřejovi vystřelilo obočí nahoru, jak ho zaskočila nejen tím, co řekla, ale i volbou slov, protože od ní by to zrovna nikdy nečekal.

„Tak co budeme dělat? Máš nějaký nápad?“ přešla to.

„Zatím ne. Což mě pěkně štve,“ připustil. „A ty?“

„Já mám. Přijď po večeři do společenské místnosti a přiveď Sáru. Povím vám ho,“ řekla a vydala se pryč.

Byla skoro už u východu, když na ni zavolal.

„Co?“ otočila se.

„Jen jsem ti chtěl říct, že já bych taky nechtěl, aby mi moje holka viděla do hlavy. A být Zoranem, tak tuplem ne.“

„Když myslíš,“ zamračila se a začala si v mysli pomstychtivě prozpěvovat soundtrack z filmu Mama Mia.

*****

„Taky by tu jednou mohly čekat třeba nějaké chlebíčky, nebo jiné mňamky,“ postěžoval s Ondřej s povzdechem a ztěžka dosedl na židli u stolu ve společenské místnosti.

„Proč jsi teda nějaké nepřipravil?“ rýpla do něj Sára a sedla si vedle.

„Já?“ vyhrkl ukřivděně. „Není to spíš ženská práce?“

„Ráda ti ukážu, jak to umím s nožem. Udělám chlebíčky z tebe,“ odfrkla si Sára, zvyklá na jeho špičkování.

„No fuj. Kdo by to jedl?“ zašklebila se Anna, když vešla dovnitř a sedla si proti nim.

„Náhodou jsem k sežrání,“ nedal se Ondřej a založil si ruce na hrudi. Už tak výrazné svaly na jeho pažích se vyboulily ještě více.

„To víš, že jsi,“ poplácala ho Sára chlácholivě po rameni, ale křenila se při tom od ucha k uchu.

Anna jenom pobaveně zavrtěla hlavou a netrpělivě pohlédla ke dveřím. V tu chvíli se otevřely a dovnitř vešel Čeněk. A Zoran.

Sára s Ondřejem na sebe rychle pohlédli. Netušili, že dorazí.

„Někdo mi to musí přece posvětit, ne? Však víte, poslední slovo, schválení plánu, kontrola,“ řekla Anna na vysvětlenou a místo tváře měla kamennou masku.

„Tak jaký je tvůj plán?“ posadil se Zoran proti ní, zatímco Čeněk se napasoval vedle Anny.

„Ty nevíš?“ dráždila hada bosou nohou, ačkoliv to bylo přesně to, čemu se chtěla vyhnout. Když se chystala na tuhle schůzku, chtěla to celé pojmout věcně, v klidu. Ale očividně toho nebyla schopná. Ne když na něj hleděla a tolik ho milovala, a zároveň nenáviděla.

„Myslel jsem, že ho chceš sdělit ostatním,“ nedal se nachytat. V místnosti jediný Ondřej chápal hloubku její urážky a neposlušnosti, ale ten byl příliš loajální, než aby se do toho vměšoval.

Anna se povýšeně usmála a obrátila se na ostatní: „Ve městě je ticho a klid. Jako by se nad všemi démony slehla země. Myslím si, že to má na svědomí Alexandr. Všechny je má pod palcem, někam se zašili a vyčkávají.“

„Na co?“ zeptal se Čeněk.

„Až se ukážeme. Řekla bych, že míč je na naší straně hřiště,“ odpověděla mu Anna. „Proto mám v plánu zítra vyrazit do města. S vámi. Budeme se poflakovat na zmapovaných místech, kde se dříve démoni vyskytovali často, jak jste byli zvyklí, a třeba se nám podaří některé vytáhnout z úkrytu. Nebo třeba rovnou Alexandra.“

„Myslíš, že vylezou, když tě uvidí?“ promluvila Sára, ale když spatřila výraz v Anině tváři, poupravila svůj dotaz na konstatování: „Chceš, aby tě viděli samotnou.“

Zoran se zamračil. „Jo, přesně to chci. A nemám tím na mysli žádné maskování, ani zvukovou clonu. Jsem přesvědčená o tom, že to by Alexandr prokoukl. Už jsem to říkala minule, musí to být opravdové. Budu tam sama a vy v závěsu kus za mnou. Po ruce, ale ne blízko,“ nedbala na to Anna.

„Jo, říkalas to, ale nelíbilo se mi to tehdy a nelíbí se mi to ani teď,“ zahučel Ondřej.

„Mě taky ne,“ přidala se Sára, i když poněkud váhavě.

„A máte teda jiný plán? Rozhodně můžu potvrdit, že ve městě není po démonech ani stopy. Prochodili jsme se Zikmundem skoro boty, jak jsme po nějakých pátrali, ale nic. A to jsme byli v poslední době na několika výpravách,“ zapojil se Čeněk do diskuze.

„To je pravda. Zikmund mi to říkal. Dost se na tím pozastavoval,“ potvrdila Sára.

„O to víc je to nebezpečné. Jestli je Alexandr opravdu dokáže všechny udržet na uzdě, znamená to, že je hrozně silný. Silnější než…“ Ondřej se zastavil pohledem na Zoranovi.

„Není silnější než já. Zákeřnější možná, ale silnější ne,“ řekl Zoran klidně.

„Když to říkáš,“ zakroutila Anna nevěřícně hlavou.

„Ano, říkám,“ nedal se Zoran vyvést z míry a lehce plácnul dlaní do stolu. „Akci povoluji, ale máte jen jeden pokus. Pokud to nezabere, vymyslíme něco jiného. Anna tomu bude velet a vy ji budete krýt. Pokud dojde na bitku je Vaším prioritním úkolem zajistit vlastní přežití, a pokud to bude možné přivést zajatce k výslechu. Rozumíte všichni zadání?“

Když přikývli, zvedl se. „Detaily nechám na Anně, stejně jako zodpovědnost za celou akci. Ale připomínám, pokud to bude nad vaše síly, pokud se objeví Alexandr a vy na něj nebudete stačit, okamžitě zavoláte o pomoc a zmizíte odtamtud.“

Pak se otočil a odešel.

„To šlo nějak hladce,“ ozvala se Anna podezřívavě.

„Měli bychom být rádi, ne?“ podotkl Ondřej, který se v tom nechtěl moc pitvat. „Jak to tedy celé provedeme?“

Probírali detaily do pozdní noci, než se všichni rozešli do svých pokojů. Anna se po dlouhé době cítila klidná. Všechno bylo lepší než sedět s rukama v klíně. Pomsta, po které toužila, byla blízko a ona na ni byla připravená.

*****

Kdyby nebyla Asura, už by asi ležela pod stolem. Zrovna dopíjela další gin s tonikem v už asi desátém baru a pořád ani stopa po démonech. Ještě že už se nemohlo uvnitř kouřit, alespoň nebude smrdět jako popelník, až se vrátí. Ale to byla asi tak jediná věc, která se podařila.

Prošla všechny ty bary a tím i křížem krážem skoro celé město. Jela autobusem i tramvají, ale nejčastěji se přesouvala pěšky. Byla sama, viditelná pro své okolí. Ostatní se vždy drželi poslušně v závěsu minimálně vždy kilometr od ní. Bylo to riskantní, taky ji mohl poznat někdo z jejího minulého života, jak ji nezapomněla Sára připomenout, než vyrazili do akce. Anna ji ovšem ujistila, že se jedná o tak minimální šanci vzhledem k jejímu dřívějšímu samotářskému způsobu existence, že by to byl spíš zázrak.

Jen stěží ovládala vztek, když platila účet, a do svého myšlenkového repertoáru zařadila své oblíbené pecky od kapely Lord of the Lost. Je možné, že Zoran tušil, jak mizerně tahle akce dopadne, a proto ji tak klidně schválil? běželo jí hlavou, když se vydala ven.

Když vyšla z baru, zhluboka se nadechla chladného nočního vzduchu a vzhlédla k nebi. V té chvíli do ní vrazil chlapík, který chtěl vejít do baru.  Zareagovala instinktivně, dvěma hmaty ho zpacifikovala a přirazila tváří ke zdi vedle dveří do baru.

„Co blbneš?“ zaskučel a z dechu mu notně táhlo pivo.

„Příště si dávej většího majzla. Jinak bys taky mohl skončit na krchově,“ zasyčela na něj a pustila ho. Zamumlal něco hnusného jejím směrem a rychle vklouzl do budovy. Anna už ho ale neposlouchala, protože ji právě napadlo, jak zkusit akci zachránit.

Rázným krokem se vydala pryč od centra a zamířila si to rovnou k městské nemocnici. Bylo už hodně pozdě a lidí venku ubývalo, a tak poslala ostatním z týmu vzkaz, aby se vzdálili na 2 kilometry. Cítila jejich neochotu, když posílali zpátky souhlas. U nemocnice zpomalila, přešla do ledabylého módu. Obcházela budovu a když se přiblížila k části, kde se nacházela márnice, už se jenom loudala, na tváři znuděný výraz. Nikdo by na první pohled nepoznal, že má zostřené všechny smysly a tělo připravené k akci.

I tady ovšem bylo pusto prázdno. Tiše si povzdechla a horečně uvažovala, co by ještě tak mohla udělat, když se náhle ze stínu u vrátnice do márnice odlepila tmavá postava.

No hurá, zaradovala se Anna. Její radost byla ovšem předčasná. Muž v tmavém oblečení ji totiž úplně klidně došel a požádal ji o cigaretu. Byl to jednoznačně člověk. Když mu vysvětlila, že nekouří, omluvil se, že ji zdržel a vydal se dál. Přidal trochu do kroku, takže se jí za chvilku ztratil za další zatáčkou. Když ji míjela, spatřila ho stát na tramvajové zastávce a telefonovat.

Vynadala si do hlupaček a vydala se na poslední místo, kam by se normální člověk vydal takhle pozdě v noci. Pokud by tedy nebyl skaut na stezce odvahy, opilec. Nebo puberťák.

Přelézt zamčenou bránu městského hřbitova nebyl vůbec žádný problém. Alespoň se trochu protáhla. Pomalu se vydala na procházku mezi hroby. Náhrobky osvětlené pouze měsícem a hvězdami vypadaly ještě opuštěněji než obvykle. Udělala ještě asi tři kroky, než se zarazila. Podívala se přes rameno na cestičku, kterou přišla a uviděla, co jí podvědomí hlásilo už nějakou dobu. Minula po cestě už dvě pouliční lampy, a ani jedna nesvítila. Když pohlédla před sebe, uviděla svým zostřeným zrakem další dvě, obě tmavé. Nebyla si úplně jistá tím, jestli bývají v provozu i takto pozdě v noci, ale usuzovala, že ano. Proč jinak by taky na hřbitově byly, že?

Trošku zrychlila, a když procházela kolem další, vzala to těsně kolem ní. Pod podrážkou jí zakřupalo sklo a ona už se ani nemusela podívat vzhůru, aby pochopila, že lampy v této části hřbitova někdo záměrně vyřadil z provozu. Rozhlédla se kolem sebe. Ne v této časti, ale na celém hřbitově. Znovu se dala do pohybu a zastavila se až u velkého kamenného kříže, který dominoval středu hřbitova. U něj postávaly různé nádobky s květinami a také spousta svíček v plastových kelímcích, nebo sklenkách. Několik posledních knotů ještě slabě hořelo, jak je asi zapálili ještě před zavřením hřbitova, ale už měly taky namále.

To všechno Anna zaznamenala při jednom krátkém pohledu. Na víc neměla čas, protože konečně ucítila to, po čem celou noc pásla. Přítomnost démona.

Pomalu se otočila a tvář ji zdobil vyzývavý, spokojený úsměv.

Ze vzdálených temných koutů se k ní trhanými pohyby blížily Vétaly. Napřed jich viděla pět, pak osm, a nakonec počty skončila na dvanácti.

Propletla si prsty a pořádně jimi křupla. Pak si rozepnula bundu a dychtivě se zhoupla z pat na špičky. Cítila, jak v ní stoupá bojovnost, adrenalin jí kvílí v žilách a ona se slastně poddávala jeho tónům. Její vlastní emoce, frustrace, nenávist, bolest a touha po pomstě v ní vřely a ona se nemohla dočkat, až upustí páru.

První tři Vétaly, co se k ní dostaly nejblíže, zlikvidovala během mrknutí oka a načerpala z nich dostatečnou sílu, aby zamrazila ostatní v druhé vlně, a postupně je zlikvidovala. Každá její buňka překypovala získanou energií, tělo jí sálalo a hlava třeštila. Byla opilá mocí, ale ne natolik, aby si to neuvědomovala. Zbývajícím Vétalám tedy jenom zlomila vaz a svázala nohy i ruce plastovými pásky, které měla nacpané v kapsách bundy.

Zrovna se napřímila od posledního svázaného těla a odhrnula si vlasy z obličeje. Teprve pak si přes závoj opojení uvědomila, že se zpoza hrobů začaly vynořovat další Vétaly. Napřed deset, pak dalších deset, a dál už nemínila počítat. Rozhodla se povolat ostatní a zamrazit démony, dokud její tým nedorazí, ale sotva jí ta myšlenka bleskla hlavou, ucítila, jak ji zezadu sevřely nepřirozeně silné paže. Do masa se jí zaryly pařáty ostré jako nože, a Anna se neubránila bolestivému výkřiku. Otřeseně zpomalila čas, protože Vétaly se k ní přiblížily už skoro na nějakých pět kroků. Pak se rychle ohlédla a spatřila krhavé oči Rákši a jeho tlamu rozšklebenou dlouhými, zahnutými zuby. Nestihla se ani nadechnout a už se jí lačně zahryznul do dolíku mezi krk a rameno.

Zařvala bolestí a zlostí. Chytila ho rukama za hlavu a přehodila si ho před sebe. Podařilo se jí ho tak od sebe dostat na vzdálenost paží, i když jí to stálo kus vlastního těla, když ji nechtěl pustit a vyrval jí tak kus masa. Rameno a hruď jí okamžitě zalil proud krve. Naštěstí to vypadalo, že nezasáhl tepnu. Zavrávorala a při pohledu na krvavou masu v jeho tlamě, kterou rychle polykal, se málem pozvracela. Síla získaná ze zabitých Vétal z ní hodně rychle vyprchávala. Rákša se na ni sápal svými pařáty a ona věděla, že fyzicky ho nepřemůže. Ne dokud se jí rána alespoň trochu nezhojí. Netušila, jak dlouho to mohlo trvat, a tak se na něj zaměřila svou myslí. Věděla, že pokud ho neporazí, zemře.

Trvalo to dlouho, Rákša odolával jejímu tlaku, ale nakonec ho přemohla. Díky jeho síle se jí konečně znovu zaostřil zrak a dokázala se zvednout z kolen, na která dopadla, když sváděla boj s jeho myslí. Kolem bot se jí rozlévala kaluž její krve, kterou nyní doplnil démonův popel. Rána na jejím krku se zatáhla a krvácela už jenom trochu, přesto příšerně bolela.

Zhluboka se nadechla, a chtěla ukročit stranou, ale překvapily ji vlastní nohy. Byly těžké a nechtěly se pohnout. Rychle přejela pohledem po hřbitově a zamrazilo ji. Vétaly sice zamrzly v čase, ale bylo jich snad padesát, takže je ve svém stavu určitě příliš dlouho neudrží.

Trochu se zvrtlo, pomyslela si a chtěla konečně povolat ostatní, když ucítila prudký útok vedený proti její mysli. Obrnila se a podívala se směrem, kde vycítila útočníka. Tak uviděla v třetí linii Vétal dalšího Rákšu. Šklebil se na ni odpornou tváří a byl plný sil. Postavila se mu, ale jakmile to udělala, ucítila, jak jí prokluzuje ovládaní času. Zoufale se pokusila ho znovu ovládnout, ale Rákša na ni brutálně dotíral a ztráta krve jí vysílila, takže nedokázala bojovat na dvou frontách. Vétaly se postupně osvobodily z její moci a vrhly se na ni.

Anna se musela v bitce s nimi spolehnout na své démonské instinkty, protože její mysl plně zaměstnával druhý Rákša. Když ho konečně porazila, měla tělo poseté tolika škrábanci a kousanci, že na ní oblečení viselo v cárech. Rány se jí hojily čím dál pomaleji, jelikož se Anna musela spokojit pouze s dočasným umrtvováním Vétal. Na jejich úplnou likvidaci už neměla sílu, ani čas, takže ani neměla odkud čerpat novou energii. Dýchala rychle a trhaně, v ranách ji pálil vlastní pot. Dav útočících Vétal byl nekonečný, a když se ze směru od brány začal přibližovat další Rákšasa, nedokázala se už ubránit pocitu hrůzy a ve zlomku vteřiny, než vyšší démon zaútočil na ochrannou bariéru její mysli, vyslala konečně SOS ke zbytku její skupiny.

Zatímco odrážela útoky mentální i fyzické, a více ran sklízela, než rozdávala, modlila se, aby vydržela, než ostatní dorazí. Nechtěla zemřít. Dnes v noci, ani nikdy jindy.

*****

Svět se proměnil v podivnou mlžnou krajinu plnou barevných šmouh, které kolem ní vířily v divokém tanci. Naplnil se hutným, železitým pachem krve. Byl plný bolesti, která se jí zakusovala do těla hned na několika místech a Anna si jen nejasně uvědomovala, že to jsou skutečné zuby démonů, lačnících po jejím mase. Ležela zhroucená na boku na tvrdé zemi, která ji tlačila a studila do odkryté pokožky, když jí místo oblečení zůstaly jen cáry, a jen tak tak odolávala mentálním útokům Rákšů, kteří ji obklíčili a hasili svou žízeň její krví. Ochranná zeď její mysli se otřásala pod těmi útoky, na několika místech ji narušily praskliny, ale zatím držela.

Už delší dobu se jí nedostávalo dechu, ale když ucítila, jak ji nějaká neviditelní síla sevřela silným stiskem plíce, až z nich vyhnala poslední molekuly kyslíku, dokázala jen vytřeštit oči a s otevřenými ústy lapat po vzduchu jako čerstvě vylovená ryba. Všimla si, že leží obklopená třemi Rákši, kteří se ale nyní stejně marně snažili nadechnout. Díky tomu vytáhli své odporné zuby z jejího těla a ona spatřila tři obrovské rozšklebené rány na svém boku, stehně a lýtku.

Chtěla toho využít a zkusit se od nich odsunout, nebyla však schopná pohybu. Z posledních sil otočila pohled stranou a spatřila rozostřenou postavu s rudými vlasy, jak před sebou drží ruku pevně sevřenou v pěst. Pak se vedle ní zavlnil vysoký obrys žluté barvy, pohnul paží v prudkém pohybu, a jiná neviditelná síla odmrštila všechny Rákšasy daleko od ní.

Znovu se mohla volně nadechnout, ale bylo toho na ni už příliš. Pohltila ji temnota.

*****

Něco bylo hrozně špatně. Cítila napětí, teplo a ticho. Nejednalo se ale o takové to příjemné tichoučko, kdy se člověk pomalu propadá do snu a jeho mysl spokojeně odplouvá do nevědomí. Ne, tohle ticho představovalo naprostou absenci zvuku. Jako ticho před bouří. Nebo před utržením laviny. Raději by poslouchala ryk démonů ze hřbitova než tohle tíživé nic.

Anna se ztěžka nadzvedla a posadila. Chvilku jí trvalo, než se úplně vzpamatovala. Seděla na stole v poradní místnosti. Na levé straně těla měla tři velké rány, které už naštěstí nekrvácely, byl ovšem zatím pouze zataženy hrubým strupem. U protější zdi spatřila své přátele Asury. Benedikt seděl zhroucený u zdi, hlavu zvrácenou dozadu, tvář ztrhanou vysílením a vlasy ještě bělejší než bílé.

Všichni vypadali jak po pořádné hospodské rvačce. Sem tam je zdobil nějaký ten krvavý šrám, nebo modřina, potrhané a zakrvácené oblečení se nehodilo snad už ani na podpal.

Díky bohu jsou živí, blesklo jí hlavou úlevně. Pak si uvědomila, že se do bitvy zapojil i zbytek skupiny, ne jenom její posily a všimla jejich vyděšených výrazů. Dokonce i Ondřej a Zikmund byli pobledlí a ve tváři měli strnulý výraz.

Pomalu otočila hlavou a uprostřed místnosti, asi ta dva metry od stolu stál Zoran. Vypadal stejně neupraveně jako ostatní. Pokud byl zraněný, nebylo to pohledem patrné. Ruce měl podél těla a dlaně střídavě rozevíral, a zase svíral v pěst tak silně, až mu bělely klouby. Tvářil se vražedně a v očích mu probleskoval žár jeho plamenů.

„Málem všichni zemřeli,“ řekl klidně. Tak klidně, až to snad ani nemohlo být skutečné.

„Trochu se to zvrtlo,“ hlesla, a i jí samotné to znělo nejapně.

„Tak zvrtlo, říkáš?“ zopakoval po ní tím stejným tónem.

Jenom přikývla a horečnatě přemýšlela, jak uniknout jeho vzteku. Co by měl člověk udělat, když představuje rudý hadr před rozzuřeným býkem?

„Co bylo cílem mise?“ zeptal se jí.

„Vylákat Alexandra.“

„A podařilo se?“

„Nevím,“ přiznala popravdě.

„Řekl bych, že ne,“ odtušil s naprostou jistotou.

„Ale vylákali jsme aspoň ostatní démony. Měla jsem pravdu, že se někde ukrývají a…“ pokusila se mu oponovat, ale přerušilo ji polekané nadechnutí ze směru ostatních Asur. Rychle zalétla k pohledem k Sáře, jelikož poznala její hlas, a rudovlasá Asura zavrtěla důrazně hlavou.

„Hm, tak pravdu. A podařilo se vám nějaké zajmout? Zeptáme se jich na Alexandra,“ mračil se jako noc.

„Nevím,“ hlesla.

„A co jsem zdůraznil, než jste vyrazili na misi. Co mělo být vaší prioritou?“ ptal se dál a do hlasu se mu vkrádal zlostný tón.

„Přežít,“ odtušila vzdorně, nedbajíc Sářina varování, a ukázala rukou ke svým přátelům.

„Myslíš, že to je tvoje zásluha, že jsou ještě pořád tady?“ zavrčel a kontroloval svůj vztek už jen ztěžka.

Hlavou jí proběhly mlhavé vzpomínky na bitvu. Na démony zahryznuté do jejího těla a ostatní valící se blíže k ní. Na zoufalství a hrůzu, kterou cítila, když si myslela, že přišla její poslední chvíle. Podívala se na ostatní Asury a uvědomila si, jak příšerná musela bitva být, když se do ní nakonec museli zapojit všichni. Vzpomněla si na záblesk jasné modré, než upadla do bezvědomí.

Panebože, Zoran tam byl taky, pochopila. Zachránil nás.

„Ne,“ zašeptala poraženě.

„Co je pro modrou Asuru vždy na prvním místě?“ pokračoval ve výslechu a přistoupil k ní blíž.

„Ochrana a přežití ostatních Asur,“ odpověděla zničeně. Netušila, v jak velkém průšvihu se ocitla, dokud se jí na to nezeptal. Cítila potřebu na svou obranu něco říct, i když ji nenapadalo nic vhodného.

„Myslela jsem… Chtěla jsem… Snažila jsem se…“hledala ta správná slova.

„Nemyslela a nesnažila,“ sklonil se k ní a zasyčel jí to přímo do tváře. Před jeho pálícím pohledem musela uhnout očima. „Chtěla jsi svou pomstu. Chtěla sis něco dokázat a díky své aroganci a naprostému nedostatku zdravého rozumu málem zahubila sebe i všechny ostatní!“

Sklonila hlavu ještě níž, všechna bojovnost ji přešla. Měl pravdu a v Anně se mísil stud s lítostí.

„Přistupoval jsem k tobě od začátku jinak než k ostatním, protože jsem si myslel, že ti to pomůže lépe a rychleji se adaptovat v novém životě. Přijal jsem tě do svého života, a i ostatní tě přijali mezi sebe.  Viděl jsem tvůj obrovský potenciál a chtěl ho v tobě probudit. Ale jsi pro nás pro všechny jenom obrovským zklamáním!“ zavrčel a pokračoval naléhavým tónem: „Takže je konec se speciálním přístupem, výjimkami a výhodami. Odteď budeš poslouchat a dřít pro ostatní. Uděláš, co se ti řekne a bez odmlouvání. A teď to laskavě vypni!“

Zmateně svraštila obočí a trvalo ji celou sekundu, než si uvědomila, že její podvědomí nepřestalo ani na chvilku přehrávat nějakou odrhovačku z rádia, aby v ní nikdo nemohl číst.

Ale i ta sekunda byla pro Zorana příliš. „A dost!“ zařval rozlíceně hlasem i bezhlasně, až sebou zděšeně trhli všichni v místnosti. Přiložil jí palec na čelo a vtrhl do její mysli jako uragán. Okamžitě a bez problému rozmetal její zeď na atomy svou silou i svými plameny, brutálně ji drtil a bezohledně si ji podmaňoval.

Strpěla jeho hněv a zatnula zuby, aby nekřičela bolestí, když ji svíral, dusil a pálil. Skryla tu poslední ze svých myšlenek za poslední částečky své zdi a když ve své slepé zuřivosti polevil v opatrnosti, našla tou myšlenkou skulinu v jeho obraně a pronikla za jeho zeď. Zahradou, kterou už znala, se prohnala jako vítr, až se dostala tam, kam ji nechtěl pustit.

A tam spatřila naprostou zkázu. Jenom smrt a krev. Potoky krve. Nekonečné moře mrtvých. Ne démonů. Ale lidí. Mužů a žen. Dětí. A mezi nimi kráčející Zoran, od hlavy k patě pokrytý krví. Vycítil její přítomnost a podíval se na ni. V očích mu bleskl úlek.

V té chvíli opustil její mysl a vrávoravě ustoupil. Ve tváři měl šok a nevěřícný úžas. V jejích očích pak mohli všichni vidět bezbřehou hrůzu.

„Poslechnu. Každé slovo,“ zašeptala vyděšeně a odsunula se až na samotný kraj stolu. Chtěla být od něj tak daleko, jak to jen šlo. Pak se stočila do klubíčka, pevně sevřela víčka a začala vzlykat.

Zoran se otočil na patě a bez jediného slova odešel. Slyšela i ostatní, jak postupně opouštějí místnost. Někteří váhavě zpomalili, když ji míjeli, ale nikdo z nich se nezastavil a neprojevil jí svou účast. A to bylo dobře, protože si ji nezasloužila. Neměla právo na útěchu, ani pochopení. Zklamala je a ohrozila jejich životy i vše, na čem pracovali. Pro vlastní pýchu a touhu po pomstě. Dostala, co si zasloužila. A ještě víc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.