ASURA – KAPITOLA DVANÁCTÁ – CHYŤ MĚ, KDYŽ TO DOKÁŽEŠ

Kapitola dvanáctá

Chyť mě, když to dokážeš

                Ondřej rychlým pohledem zkontroloval stav svých přátel. Shromáždili se v jídelně, kam je svolal Zoran. Marek byl ještě pobledlý, ale tvářil se odhodlaně, a Sára si přisedla výjimečně velmi blízko k Zikmundovi, protože se ještě pořád vyrovnávala s myšlenkou, že o něj málem přišla, ale jinak působila klidně. Přesto se chtěl přesvědčit.

                Opatrně tedy zaklepal na její zeď a zeptal se myslí: „Jsi v pořádku?“

                „V pohodě,“ odpověděla myšlenkou a zároveň krátce přikývla, vděčná za jeho starost.

„Nedělej mi do holky, jo?“ ohradil se Zikmund, který si tiché komunikace mezi nimi samozřejmě všimnul, ale pobaveně se při tom usmíval. Věděl, že jsou si Ondřej se Sárou blízcí. Kromě toho, že se k jejich skupině připojili jako poslední, když nebral v potaz Annu, ani u jednoho se zatím neprojevila žádná zvláštní schopnost, a to je sbližovalo ještě více. Vztah mezi nimi ale nikdy nepřerostl v nic romantického.

„Víš, že jsem spíš na blondýnky,“ ušklíbl se Ondřej lišácky.

„Což je vlastně dost divné,“ poznamenal Čeněk a kývl zamyšleně k Ondřejovým vlasům.

Marek se tiše uchechtl a chystal se něco podotknout, pak ale jen pokrčil rameny a ukázal si na krk. Pak si ale na něco vzpomněl, zalovil v zadní kapse džín a položil na stůl malý notýsek a tužku. Chvilku do něj něco a ostatní po něm zvědavě pokukovali. Jakmile byl hotov, ukázal svůj výtvor napřed ostatním, kteří se začali hlasitě smát, a pak až Ondřejovi.

Na obrázku byla postavička nahé ženy a muže, s velmi výraznými pohlavními znaky, a také pečlivě vykreslenými vlasy. Bylo jasné, že muž zobrazuje Ondřeje s jeho hřívou. Na d hlavami pak měli jednoduchý nápis. Barbie a Ken.

Ondřej se zeširoka usmál, pak věnoval rozesmátým démonům klidný pohled a odtušil: „Jenom závist.“ Jeho přátelé možná utrpěli šok a někteří vážná zranění, na duchu zůstali ale silní a neochvějní, takže měl důvod ke spokojenosti.

„Řekl bych, že odsud už to převezmu, Kene,“ ozvalo se ode dveří a do místnosti vešel Zoran. Krok za ním i Anna. Pochmurně se mračila.

Smích v místnosti postupně utichl. V první řadě v Zoranově hlase nebyla ani stopa po žertu, a za druhé všem došlo, že ho mají v hlavě, aniž by o tom věděli. A to se často nestávalo. Zoran respektoval jejich právo na soukromí, a do myslí jim vždy vstupoval jen s jejich svolením, nebo když to bylo nezbytně nutné.

Anna si mlčky sedla na první volné místo a Zoran zůstal stát v čele stolu. „Napřed bych se chtěl omluvit, že mě máte v hlavě.“

„Určitě pro to máš pádný důvod. Jako vždy,“ odtušil Benedikt klidně.

„To mám. Nechám Annu, ať vám to vysvětlí,“ ujistil ho Zoran a taky si sedl. Pak jí pokynul a ona se neochotně postavila.

„Já na tohle moc nejsem…“ vyhrkla a nervózně si odkašlala.

„Měla by sis zvyknout, jsi přece modrá,“ založil si Ondřej ruce na hrudi a pohodlně se opřel. Tvářil se vážně a ona ten pohled znala z hodin, kdy spolu trénovali. Učil ji a připravoval i v této chvíli. Na to, co jednou možná přijde. Na skutečnost, že možná jednou povede vlastní skupinu.

„Jistě, trenére,“ odvětila ironicky, ale zároveň se uklidnila. Prohrábla si rukou vlasy a zkusila to znovu: „Chtěla bych vám říct, že jsem opravdu moc ráda, že tady u toho pitomého stolu sedíme pořád ještě v plné sestavě. Poslední akce se nám moc nevyvedla, dostali jsme pořádně na prdel, a měli jsme štěstí, že jsme to všichni přežili bez nějaké trvalé úhony.“

„Měli jsme štěstí, že jsi tam byla s námi,“ opravil ji Zikmund jemně, ale nekompromisně. Marek souhlasně přikyvoval hlavou.

Anna se chystala protestovat, ale Sára promluvila dříve: „Klidně můžeš tvrdit, že to, co říká Zikmund, není pravda, ale je. Ta akce byla dobře přichystaná a provedená, dokud nedorazila ta druhá skupina démonů, které nikdo z nás nevycítil. A to slovo nikdo je důležité, Anno. Jsme s klukama zkušenější než ty a zaskočili nás. Můžeš si myslet, nebo tvrdit cokoli jiného, ale zachránila si nám život. A byla jsi ochotná při tom pro nás umřít. Jsi dobrý vůdce a já s tebou ráda a s klidem půjdu do další akce. Pokud o to budeš stát.“

Zoranův pohled překypoval hrdostí, když Sára domluvila a ostatní souhlasně přikyvovali. Tohle už nebyli jenom kamarádi, souputníci v boji. Byli rodina. Bylo to povznášející a zavazující zároveň.

„Díky Sáro,“ zamumlala Anna rozpačitě. „Za podporu a tak…“

„Pojďme k věci,“ navrhl Zoran a hodil jí tak záchranné lano.

„Správně, k věci. Jde o to, že když jsem tam v baru likvidovala toho Rákšu, měla jsem pocit, že není ve své hlavě sám. Po té bitce jsem byla dost mimo, takže jsem nad tím přemýšlela až večer, ale jsem si tím jistá. Byl tam s ním ještě někdo.“

„Co přesně tím naznačuješ?“ zamračil se Ondřej a položil ruce na stůl. Marek něco zuřivě psal na další stránku notesu. Pak ho zvedl a ukázal všem. Na listu stálo jedno slovo. Alexandr.

„Ano, myslím si, že tam s ním byl Alexandr,“ potvrdila jeho domněnku Anna.

„Jak s ním?“ nechápal Čeněk. „Jako že ho ovládal? Nebo měli spojenou mysl?“

„Ne, jinak. Myslím si, že Alexandr byl v tom Rákšovi. Uvnitř. Myslím si, že nemá stálé tělo, a že existuje v jiných démonech,“ vysvětlila.

„O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel,“ poznamenal Benedikt pochybovačně. „Máš pro to ještě jiný důkaz, kromě toho pocitu?“

„Ne, to nemám.“

„Pokud by to tak bylo,“ ozval se Zikmund zamyšleně. „Znamenalo by to, že jsi ho zlikvidovala, když jsi zničila toho Rákšu, ne?“

„Anna by poznala, kdyby zabila Alexandra,“ namítla Sára.

„Přesně tak,“ vložila se do toho Anna a zněla přesvědčeně. „Poznala bych, že jsem ho dostala. Ale to se nestalo. V tom souboji mi čelil jen ten Rákša, nikdo další. Ale cítila jsem přítomnost další osoby. On tam byl, uvnitř něj a díval se. Sledoval nás.“

„Takže jestli jsem to dobře pochopil, Alexandr podle tebe umí odpoutat svou mysl od fyzické schránky, přesunout ji do jiného myslícího – pokud se u Rákšů dá mluvit o myšlení – těla a v tom těle existovat, a ještě ho ovládat?“ ujišťoval se Ondřej.

„Ano, to si myslím,“ přitakala Anna.

„No dejme tomu. Kam se ale tedy poděl, když jsi zlikvidovala toho Rákšu?“ zeptal se jí.

„Přesunul se jinam. Řekla bych, že se jeden z těch démonů do bitvy nezapojil, zůstal tam někde schovaný jako náhradní nositel,“ odpověděla.

„Když připustíme, že tam Alexandr byl, proč nás rovnou nezničil? A proč si tě neodvedl?“ zasypala ji Sára dalšími otázkami.

„To nevím,“ přiznala Anna.

„Řekl bych,“ zachraptěl Marek a mávl rukou nad Benediktovým varovným pohledem. „Že ho Annina síla překvapila. Určitě měl v plánu, že ji ten Rákša odvede, ale ona byla příliš silná, než aby ji přemohl.“

„To jsou všechno ale jenom domněnky,“ vrátil je na zem Benedikt.

„Nejsou to domněnky, Benedikte. Věřím, že je to možné. Věřím Anniným instinktům,“ promluvil konečně i Zoran a to s neochvějnou jistotou.

„Prostě neznám nikoho s takovou schopností,“ nedal se Benedikt snadno přesvědčit.

„A už si někdy v minulosti potkal démona, který by dokázal ovládat čas?“ nadhodil Zoran.

Ostatní démoni ulpěli pohledem Benediktovi na rtech. „Ne, nepotkal,“ přiznal a zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

„Dejme tomu, že to Alexandr opravdu dokáže,“ promluvil Zikmund a vlasy se mu lehce zavlnily. „To pořád ale nevysvětluje, jak je možné, že jsme nevěděli o těch dalších démonech. Schovávali se jen kousek od nás. Za normálních okolností bychom je jistě vycítili.“

„Zikmund má pravdu. Myslíte, že je to taky Alexandrova práce? Že dokáže nějakým způsobem zamaskovat přítomnost démonů?“ navázal Čeněk.

„A jak jinak to vysvětlit? Nenapadá mě jiný důvod,“ řekla Sára bezradně.

„Jestli je to všechno pravda, tak jsme ale totálně nahraní,“ hlesl Benedikt zaraženě. „Co budeme dělat?“

Všechny pohledy se stočily k Zoranovi. „Upřímně řečeno, nevím jistě. Podle Anniny zkušenosti ho zřejmě nejde zničit, pokud obývá tělo jiného démona. Nebo je to možné, ale ještě nevíme jak. Takže to budeme muset zjistit. Anebo je možné, že má vlastní tělo, které prostě odkládá podle potřeby, a je tudíž možné ho zlikvidovat jako každého jiného démona.“

„Pokud ho v tom těle zastihneme,“ podotkl Ondřej zachmuřeně.

„Pokud tedy nějaké má,“ přidal se k jeho mudrování Čeněk.

„To je samé pokud, jestli…“ vzdychl Benedikt.

„Benedikt má pravdu,“ souhlasila Anna a získala si hned pozornost ostatních. „Víme toho málo a úplně jistě nic. Potřebujeme zjistit více, abychom mohli navrhnout správnou strategii. Jedno je ale dané, jelikož nám to Alexandr prozradil sám. Chce mě. Takže se ho pokusíme vylákat…“

„Ne,“ vyhrkla Sára prudce a ignorovala Zikmunda, který ji varovně stiskl dlaň. „Jestli plánuješ dělat návnadu, tak já jsem zásadně proti!“ Významně se podívala na Zorana, který se mračil jako bouřková oblaka, ale zatím mlčel.

„Sáro, nejsem hloupá, ani nemám sebevražedné sklony. Neplánuji vyrážet do ulic sama. Měla bych vždy některé z vás v záloze, kdyby…“ ohradila se Anna dotčeně.

„Kdyby jich na tebe bylo hodně myslíš? A jak zjistíme, že jich může být hodně, když je nedokážeme vycítit? Vsadím se, o co chceš, že oni nás ano. Jak daleko od tebe bychom se museli ukrývat, aby nás nezmerčili? Než k tobě dorazíme, může být pozdě,“ přidal se Ondřej na Sářinu stranu.

„Sára a Ondřej mají pravdu, je to příliš riskantní. Ale upřímně, nic lepšího mě zrovna nenapadá,“ řekl Zikmund a podíval se na Čeňka. „Co ty na to?“

„Nelíbí se mi, že by Anna měla jít takhle s kůží na trh. Navíc, kolikrát takovou akci můžeme zkusit, než Alexandrovi dojde, co děláme, a vymyslí si něco jiného? Benedikt na minulé bojové poradě sice tvrdil, že neví o tom, že by měl Alexandr nějaké zvláštní schopnosti, ale podle všeho je má a možná i víc než jednu,“ odpověděl Čeněk zamyšleně.

„Všem děkuji za názory. Předpokládám, že Marek souhlasí s většinou? Nebo s Annou?“ vzal si Zoran slovo a nepřestával se mračit.

Marek místo odpovědi jen mlčky ukázal na své přátele.

„Díky, Marku,“ kývl na něj Zoran a postavil se. Pak přešel k oknu a zahleděl se ven. Všichni ho tiše sledovali a čekali. Trvalo to pár minut, pak si Zoran promnul oči a obrátil se zpátky k nim. Tvářil se odhodlaně, když přikročil ke stolu a opřel se o něj dlaněmi. Mírně se předklonil, aby tak přidal svým slovům na důrazu: „Mě se Annin nápad taky vůbec nelíbí. Nejenom proto, že mi na ní záleží trochu jinak než vám, ale hlavně protože nenávidím představu, že kterýkoli z vás může pod mým velením padnout. Takže to uděláme takto. Benedikte, ty projdeš archiv a kroniky, jestli tam dokážeš vyčíst, jestli už mezi námi někdy byl démon, který podobné věci uměl, případně, co se s ním dál stalo.“

Bělovlasý muž přikývl.

„Já se spojím s ostatními modrými a všemi staršími démony, na které mě odkáží, a zkusím zjistit něco tímto způsobem. A Anna může postupovat podle svého plánu, vždy ale se zálohou. Raději, ať to desetkrát nevyjde, než abychom jednou chybovali a Alexandr tě dostal. Rozumíš mi?“

Anna kývla souhlasně hlavou, v jejích očích četl ale známý vzdor. „Řekni to!“ přikázal jí přísně.

„To jako vážně?“ zatvářila se ještě vzpurněji.

„Já si nehraju, Anno. Potvrď, že jsi rozuměla svému zadání,“ trval na svém.

„Rozuměla jsem ti dobře. Vždy se zálohou,“ procedila skrze zuby podrážděně.

„A taky chci o každé akci vědět předem. Pokud se mi na ní nebude něco líbit, upravím ji a ty bez diskuzí budeš tu změnu akceptovat,“ kladl si další podmínku.

„Jistě,“ zavrčela už vztekle. „Ještě něco?“

„Vlastně ano,“ odvětil klidně a podíval se na ně na všechny. „Nepadla tady ještě jedna důležitá věc. Nevíme, jestli ti nositelé vědí o Alexandrově přítomnosti v nich samotných. Pravděpodobně ano, ale možná taky ne. Takže dokud tomu všemu nepřijdeme na kloub, budu nadále s vámi, abych se pokusil zmenšit riziko infiltrace,“ ukázal si na čelo.

„Vím, že se vám to nelíbí. Znáte mě a víte, že to nedělám rád, ale přijde mi to v tuto chvíli jako vhodné řešení, pokud by se chtěl Alexandr vetřít mezi nás,“ dodal omluvně, když spatřil jejich nespokojenost.

„Když to jinak nejde,“ pokrčil Ondřej rezignovaně rameny a ostatní se trochu uklidnili. „Ale kdo bude sondovat tebe?“

Anna ucítila tíhu jejich pohledů. I jí to přišlo jako logické vyústění, ale pak zaslechla Zorana, jak odpovídá Ondřejovi vážným hlasem: „Ty a Benedikt. Čtení mysli je únavné, zvlášť v dlouhodobém měřítku, takže se budete střídat. Jak – to nechám na vás, domluvte se.“

Překvapeně na něj pohlédla, a i ostatní se tvářili naprosto vyjeveně.

„Nějaké dotazy nebo připomínky?“ nenechal se vyvést z míry jejím pohledem, v němž se objevila potlačovaná zuřivost.

Nikdo se neozval. „Fajn. Takže každý víte, co máte dělat. Vzhůru do práce,“ rozpustil poradu.

Anna se zvedla tak rychle, že vypadala jenom jako rozmazaná šmouha, když vyrazila ke dveřím. Třískla s nimi za sebou tak silně, že se naštíply po celé délce.

*****

„Jsi tu jen krátce a už jsi zase zničila kousek vybavení,“ vešel za ní Zoran do pokoje, jako by se nechumelilo. A samozřejmě bez klepání.

Anna stála předkloněná u stolu a hledala něco v šuplíku.

„Vypadni!“ zasyčela na něj, aniž by se ohlédla. Ještě více se soustředila na scénku z filmu Vetřelec, kterou si začala v hlavě dokola přehrávat, jakmile opustila poradu.

„Není to špatný film, ale už bys s tím mohla přestat,“ navrhl jí klidně a nespouštěl z ní oči.

Konečně našla, co hledala, a rychle si to strčila do zadní kapsy kalhot. „Ani mě nenapadne.“

„Podpořil jsem tvůj plán, i když se mi nelíbí. Nenechal jsem ti úplně volnou ruku, já vím, ale je to jen pro dobro všech. Tak proč ten vztek?“ rozhodl se přejít k věci.

Milostivě mu věnovala pohled a on mohl v její tváří číst, že zuří jako samo peklo. „Ty nevíš?“ Nečekala na odpověď a přehrála si v mysli vzpomínku na poradu a tu krátkou chvíli před jeho rozhodnutím ohledně Ondřeje a Benedikta. Pak se opět vrátila k Vetřelci.

„Tak proto,“ konstatoval a dál zachovával klid. Nedokázala poznat, jestli to jenom hrál, protože zeď kolem jeho mysli byla neprostupná. Pro ni neprostupná.

„Myslela jsem, že mi věříš. Ale ty jsi ze mě udělal neschopnou husu, která potřebuje být pod dohledem. A pak si místo mě vybereš Benedikta s Ondřejem. Všichni čekali, že to budu já a já ze všech nejvíc!“ vybuchla.

„Anno, já ti věřím. I proto jsem přistoupil na tvůj plán. Kdyby byl na tvém místě kdokoli jiný, také bych po něm vyžadoval, aby mě o každé akci informoval,“ vysvětloval, ale ona mu skočila zlostně do řeči: „Jenže po té zpackané akci to vypadalo přesně tak, jak říkám. Že nejsem schopná úspěšně zorganizovat a provést misi!“

Zoran se zamračil. „Ta akce nebyla zpackaná. Už jsem ti to říkal. A ostatní si to myslí taky.“

„Jenom kecy, nic víc. Tohle nikam nevede. Já jsem Alexandra viděla a umím ho vycítit, tak proč sis nevybral mě?“ obořila se na něj.

„Benedikt zná jeho tvář taky. A Ondřej je moje pravá ruka,“ řekl stručně, jako by to vše vysvětlovalo. „Jak jsem řekl už na poradě, průběžné čtení mysli je náročné.“

„Jistě. Pro mě náročné, že? A to máš pořád plnou pusu řečí o tom, že jsem modrá,“ odfrkla si pohrdavě.

„Anno…“

„Jak to vidím já,“ přistoupila k němu: „odsunul jsi mě na druhou kolej. Nejsem dostatečně vhodná na to, abych hlídala tebe, ani abych mohla pracovat bez dohledu.“

„Tak to není,“ oponoval.

Odstoupila od něj a tvář se jí změnila v kamennou masku. Scénu z Vetřelce vystřídal kousek z filmu Predátor. „Jdu ven nakupovat. Požádám Čeňka a Zikmunda, aby mi dělali společnost. Pojedeme jenom do obchodního centra a zpátky. Žádné zastávky, žádné odbočky. Pokud nemáš žádné připomínky, tak mi ustup z cesty.“

„Ještě jsme neskončili,“ odtušil stroze, ale uvolnil jí cestu ke dveřím.

„Chyba,“ zarazila se s rukou na dveřích. „Právě že skončili.“ Z pokoje odešla, aniž by se na něj znovu podívala.

*****

Zikmund si zrovna oblékl bundu, když do pokoje vešla Sára. „Jdu s Annou na nákupy. Potřebuješ něco?“ zeptal se.

„Ne, děkuji. Prosím tě, dohlídni na ni. Je naštvaná, tak ať neudělá nějakou pitomost,“ požádala ho Sára a položila mu ruku na předloktí. „A buďte opatrní.“

„Pokusím se. I když mám pocit, že když si Anna vezme něco do hlavy, těžko se jí to rozmlouvá. Ale zase nenechá člověka na holičkách. Neměj strach, vrátíme se celí.“

Přitáhl ji k sobě a důkladně políbil. „Víš, proč to udělal?“ položil jí další otázku a zálibně se probíral jejími rudými vlasy.

„Myslíš Zorana?“

Zikmund zamyšleně přikývl.

„Nevím. Čekala jsem, že tím pověří Annu.“

„To ji tolik naštvalo,“ poznamenal.

„Vztek je jen to, co nám ukazuje. Myslím si, že ji to sebralo víc. Zranilo,“ opravila ho jemně.

„Ženské,“ zavrtěl hlavou, ale Sára věděla, že si ji jen dobírá. „Když jste lidi, je to s vámi těžké, a když jste démonky ještě těžší.“

„Stěžuješ si?“ usmála se na něj sladce.

„To bych si nikdy nedovolil,“ zasmál se a přitáhl si ji k dalšímu polibku.

„Jen aby,“ řekla, když se kousek odtáhla. „Tak už běž, ať jsi brzy zpátky. Pak bychom si mohli trochu zacvičit.“

„Jógu?“ utahoval si z ní.

„Já ti ukážu jógu,“ plácla ho po zadku.

„Tak to já je popoženu,“ slíbil ji, než za sebou zavřel dveře.

Sára přistoupila k oknu a sledovala ulici, dokud nespatřila, jak z garáže vyjelo známé auto. Jakmile zmizelo za rohem, úsměv jí zmizel z tváře a nahradilo ho odhodlání.

*****

„Pojď dovnitř,“ ozvalo se z místnosti, když se chystala zaklepat. Už ji to ani nepřekvapilo. Zoran samozřejmě věděl, že je za dveřmi, když je teď měl všechny na radaru.

Vešla a její odhodlání polevilo, když ho spatřila. Seděl v křesle a vypadal hodně unaveně.

„Promiň, že tě ruším, ale chtěla jsem…“

„Já přece vím, proč jsi tady, Sáro,“ ukázal si na čelo.

„Je to nezvyk,“ řekla na svou obranu.

„Takže?“ povzdechl si.

„Přece víš, proč jsem tady ne?“ neubránila se rýpnutí.

„Myslím, že ti do toho nic není, Sáro,“ zamračil se.

„Pleteš se. Kdyby se to týkalo mně a Zikmunda, tak bys taky tvrdil, že se to týká nás všech. Jsme ve válce a musíme být jednotní. Takže každý rozkol, každý, ohrožuje bezpečí celé skupiny.“

„Řekl jsem Anně totéž, co vám, když jste si se Zikmundem spolu začali. V soukromí si dělejte, co chcete, ale jakmile pracujeme, musíte jednat profesionálně. Zatím se vám to daří, řekl bych,“ připomněl jí.

„Ale ne proto, že to rozdělujeme, Zorane! To, že jsme se Zikmundem partneři i v osobním životě nám v práci pomáhá. Rozumíme si i beze slov, bez jakékoliv komunikace,“ narážela na jejich schopnost telepatie.

„Myslel jsem si…“

„Nejde to od sebe úplně oddělit, Zorane. Možná jsi její velitel, ale zároveň jsi její partner. A ty to máš úplně stejně, jen si to nechceš připustit. Může vás to posílit, když se s tím srovnáte, nebo vám to zlomí vaz. A pak to bude hodně ošklivé.“

Zoran pevně sevřel rty a Sára si myslela, že ji vykáže ze své pracovny. On místo toho ukázal na volnou židli.

„Možná jsem to chytil za špatný konec, ale je to už hrozně dlouho, co jsem … se k někomu citově upnul,“ přiznal pak váhavě a sevřel si kořen nosu. „A nikdy to nebyla členka skupiny.“

„A určitě ne tak výjimečně tvrdohlavá a vzpurná jako Anna,“ poznamenala Sára vědoucně.

„Přesně,“ uchechtl se Zoran nevesel. „Jak to víš?“

„Taky jsem ještě nikdy za dobu své existence nepoznala nikoho jako je ona, tak mě to prostě jenom napadlo,“ pokrčila rameny.

„Nemohl jsem jí dovolit, aby kontrolovala mou mysl. Nechtěl jsem,“ přiznal tiše. Když spatřil její nechápavý pohled, povzdychl si a vysvětlil to: „Viděl jsem spoustu hnusných, hrozných věcí, Sáro. A udělal jsem jich ještě mnohem více. A všechno to mám tady.“ Ukázal si na čelo.

„I když jsem vás učil krmit se,“ pokračoval: „vpustil jsem vás vždy jen na okraj své mysli. Nikdo ji nikdy nespatřil celou. Z představy, že jsem to dovolil Benediktovi a Ondřejovi, je mi špatně. Než bych se takto odhalil Anně, to raději usnu navždy.“

„Tak takhle to je,“ vyklouzlo jí. „Možná bys jí to měl vysvětlit.“

„Nemyslím si, že to pomůže.“

„Mohlo by,“ nesouhlasila s ním.

„Jak znám Annu, chtěla by dovnitř. Chtěla by, abych jí to všechno ukázal, a to já stejně nikdy neudělám.“

„Proč ne? Je silná, zvládne to,“ ujistila ho.

„Chci, aby mě znala takového, jaký jsem teď. Ne, aby viděla tu krvavou cestu, po které jsem sem dospěl.“

„Ale to je strašně nefér, když ty o ní víš všechno!“ vyhrkla rozhořčeně.

Chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a jen rezignovaně potřásl modrou kšticí. „Teď už je to stejně jedno.“

„Co tím myslíš?“ zarazila se.

„Mezi mnou a Annou to skončilo. To jsou její slova. A já je budu respektovat.“

„Ale…“ zůstala sedět s otevřenou pusou.

„Myslím, že už nemáš nic jiného k řešení, takže bych rád pokračoval v práci,“ naznačil ji jemně.

Sára jeho narážku pochopila a pomalu se vydala ke dveřím. Než odešla, otočila se k němu a váhavě řekla: „Možná je to dlouho, co jsi někoho miloval, Zorane, ale jestli si myslíš, že to mezi vámi skončilo, tak jsi buď hlupák, nebo zbabělec.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.