ASURA JE HOTOVÁ !

Hezký den všem,

hned první článek v novém roce je pro mě velmi důležitým, jelikož jsem včera dopsala svůj nový román ASURA. Jedná se samozřejmě o první verzi – první draft, který jistě bude třeba ještě vypilovat, ale i tak mám velkou radost a o tu se s vámi chci podělit.

A jelikož jsem zde Asuru průběžně dávala číst, nebude to jinak ani s jejím závěrem. Takže se pusťte do poslední kapitoly a dejte vědět, jak se vám líbila.

Jako vždy uvítám i vaše komentáře a připomínky ke zlepšení 🙂

Kapitola dvacátá první

Alexandr

Sára zabrala za starý zrezivělý řetěz a nemusela ani použít velkou sílu, aby ho roztrhla napůl. Železo už bylo natolik prožrané, že to ani neudělalo žádný hlasitý zvuk. O to náročnější bylo odstranit řetěz z vrat, aniž by to způsobilo sebemenší zvuk.

Jakmile bylo hotovo, ukryla opatrně řetěz stranou na zem mezi povalující se kusy zrezlého vlnitého plechu. Pak vklouzla škvírou mezi křídly vrat neslyšně jako myška dovnitř a zavřela za sebou. V šeru za ní se od zdi odlepily dvě postavy a jedna z nich si odkašlala.

Sára se prudce otočila a zamračila se.

„To je dobrý,“ uslyšela Ondřeje, a když se posunul do výseku světla, který pronikal do prostoru z vrchu, spatřila i jeho obličej. „O ticho máme postaráno.“

V druhé postavě poznala Čeňka. „Co ten tu dělá?“ nechápala.

„Je čistý, Zoran ho prověřil,“ vysvětlil Ondřej.

„Prý prověřil,“ odfrkl si Čeněk. „Tak bych tomu teda neříkal.“

„To máš sakra pravdu,“ ušklíbla se Sára při té bolestivé vzpomínce.

„Tebe taky poctil Zoran svou péčí?“ zeptal se jí Čeněk soustrastně. Přikývla, a když ji poplácal přátelsky po rameni, věnovala mu vděčný úsměv.

„Jestli už jste si pofoukali bebínka, můžeme pokračovat?“ pokusil se to Ondřej zlehčit, i když při vzpomínce na Sářino i Čeňkovo testování mu příliš lehko nebylo. Na jednu stranu byl rád, že jemu se Zoranovo mučení vyhnulo, na druhou stranu by je ale raději snášel místo svých přátel.

„Sprosťáku!“ udeřila ho Sára pěstí do paže, ale jen aby ho pošťouchla. „Abych ti taky neudělala nějaké bebínko!“

Čeněk se jen pobaveně uchechtl. „Zrzky jsou divoké a nic ti nedarují, bacha na to, Ondřeji. Klidně se zeptej Zikmunda.“ Pak jeho tvář zvážněla, stejně jako hlas, když se Sáry zeptal: „A Zikmund?“

„Nevím,“ odpověděla mu démonka zasmušile.

„Sakra,“ hlesl Čeněk a zrozpačitěl. Rozhodně nechtěl vrtat do otevřené rány.

Mezi třemi démony zavládlo ticho, které nakonec přerušil Ondřej. „Nechme toho dumání. Máme úkol, tak se na něj soustřeďme. Teď všichni pěkně na značky a čekat.“ Pak zvedl sevřenou pěst, počkal, až si s ním kolegové ťuknou těmi svými, než se rozešli každý na své místo.

*****

Anna si sbalila těch pár svršků a notebook do baťohu, přehodila si ho přes jedno rameno a sešla dolů do předsíně. Na jídlo neměla vůbec myšlenky, takže si snídani odpustila.

Nepřekvapilo ji, že u dveří stál Zoran a čekal na ni.

„Opravdu to chceš udělat?“

„Už jsem se rozhodla. Uhni mi,“ odpověděla mu chladně.

„Anno, prosím,“ naléhal.

„Nezdržuj mě,“ zamračila se.

Povzdechl si, pohnul se ale směrem k ní, ne od dveří. „Tak alespoň poslední polibek. Na rozloučenou.“

„A pak už mi konečně uhneš?“ Když přikývl, souhlasila. Dovolila mu, aby vzal její obličej do tváří a políbil ji tak, jako ještě nikdy před tím. Zoran si přál nikdy nepřestat, ale nakonec ji neochotně pustil, a ustoupil stranou.

„Tak hodně štěstí,“ popřál jí.

„Díky, vám taky. Budete ho potřebovat,“ neodpustila si hrané rýpnutí, než razantně otevřela vstupní dveře domu a vykročila vstříc novému dni.

*****

Zoran svolal zbytek skupiny do kuchyně. V ruce držel sklenku s whisky a nepřítomně vyhlížel z okna. Tak alespoň vypadal navenek. Zatímco se ostatní trousili dovnitř, pečlivě ve skle sledoval jejich tváře a hledal sebemenší náznak vypovídající o Alexandrově přítomnosti.

„Takže je pryč?“ zeptal se Benedikt. Zoran jen mlčky přikývl.

„Zasraný Alexandr!“ odplivl si Zikmund naštvaně.

„Klid, však na něj taky dojde,“ ujistil ho Marek a zeptal se: „Kde jsou ostatní?“

„Dostali své úkoly a vyrazili podle plánu už nad ránem. Tady jsou vaše dnešní oblasti. Nezapomeňte, pokud objevíte nějakou stopu po Alexandrovi, neútočte, ale zavolejte ostatní. Zikmund půjde s Markem a já s Benediktem,“ odpověděl mu Zoran a ukázal na stůl, kde ležela rozprostřená mapa města a jeho nejbližšího okolí. „Nějaké další otázky?“

„Vyrazíme hned? Snídani koupíme po cestě. Čím dřív ho najdeme, tím lépe,“ navrhl Zikmund Markovi. Ten neměl nic proti.

„Tak zase nic,“ zamumlal si Zoran zklamaně pro sebe, když odešli a jedním hltem vypil zlatavý obsah sklenice.

„Co jsi říkal?“ ozval se Benedikt, na kterého takt trochu zapomněl.

„Ale nic, to jen tak,“ zahrál to Zoran do autu. „Co my staří bardi, dáme si napřed snídani, než vyrazíme? Nebo budeme následovat své mladší, aktivnější kolegy?“

„Raději bych rovnou šel. Čerstvý vzduch nám udělá dobře,“ odpověděl Benedikt starostlivě. Za přítelovým neutrálním výrazem předpokládal žal ze ztráty a nebyl daleko od pravdy.

„Tolik vzduchu na světě není,“ poznamenal Zoran hořce, i když mu to krásně hrálo do not.

Za chvíli tedy opustili dům i oni, a když modrovlasý Asura zamykal vstupní dveře, zahleděl se na svůj domov o pár vteřin déle než obvykle a těžce polkl. Pak se ale rychle ovládl, usmál se na bělovlasého kolegu a vykročil svižně směrem k cíli.

*****

Anna si vykračovala klidně, nikam nespěchala. Mohl to být poslední den v jejím životě, a to by se honil jenom blázen. Procházela městem a míjela lidi, kteří spěchali do práce, na úřady nebo za nákupy. Poočku si je prohlížela, a ačkoliv nebyli ničím přímo zajímaví, nedokázala s tím přestat. Ucítila jemné bodnutí závisti. Narozdíl od ní mohli dál žít své malé lidské životy ve sladké nevědomosti. Byl to ale už jen slabý odlesk emoce ve srovnání s prvními dny jejího nového života. Chtě nechtě si musela přiznat, že si ho nakonec zamilovala. Líbily se jí nové schopnosti a smířila se i s drobnými podvody v rámci nezbytné manipulace s lidmi, aby si zajistila její nová démonská rodina prostředky nutné k existenci v lidském světě. Tak by nikdy nepoznala Zorana, kdyby zůstala člověkem.

Zodpovědnost za přežití lidské rasy si vzala za svou, jakmile se smířila se svým novým posláním. Starost o její novou rodinu v ní rostla a sílila postupně, jak je poznávala a prolévala krev ve společném boji. Cesta, na kterou se vydala jako nově zrozená Asura, nebyla a nikdy nebude snadná, to už chápala. Věděla, že to bude pouť zalitá krví, ale byla odhodlaná zajistit, aby ta vzácná tekutina patřila vždy a jenom jejich nepřátelům.

Při té myšlence se trochu zamračila. Jestli je Alexandr opravdu v jednom z jejich přátel, tušila, že toho ten bastard využije i v boji. Jediným pro ni přijatelný plán představovalo jeho vylákání, ale bylo to možné, pokud neměl vlastní tělo? Mohl existovat i mimo fyzické hranice, a jestli ano, byl stejně mocný jako v těle jiného démona? V tomto směru byl její pláne nedomyšlený a ani při krátké myšlenkové poradě se Zoranem nevymysleli žádný konkrétní způsob, jak to zvládnout. Mohli jenom čekat, jak se vyvine situace a být připraveni na improvizaci.

A taky oběť, prolétla jí hlavou myšlenka, kterou před Zoranem skryla. Zastavila se na přechodu a čekala, až se na semaforu objeví zelený panáček. V tramvaji, která mezitím projela, si všimla malé holčičky, která v jedné ruce držela plyšového jednorožce. Jejich pohledy se na krátký moment setkaly a děvčátko se na ni nesměle usmálo. Úsměv mu oplatila.

„Má to smysl,“ řekla si polohlasem. Starší pán vedle ní, co se opíral jednou rukou o hůlku, na ni nechápavě pohlédl. Asi si myslel, že mluvila k němu. Omluvně se na něj usmála a on jen zavrtěl hlavou.  Pomyslel si o ní, že ta dnešní mládež je fakt podivná, jak si v něm v rychlosti přečetla, než konečně skočila zelená. Už si ho dál nevšímala a vyrazila svižně přes přechod.

Čím víc se vzdalovala centru s jeho rušnou dopravou a ulicemi plnými lidmi, tím více přidávala do kroku. Snažila se ovládat své rozrušení, ale čím blíže byla svému cíli, tím těžší to bylo. Konec toho všeho byl už blízko, a ona doufala, že vítězství bude přát jim. Ovšem život ji už naučil, že přání je jedna věc a skutečnost jiná.

*****

Marek dojedl poslední tvarohový koláč a setřepal si drobky z bundy. „Dobré to bylo, jen by to chtělo ještě teplé kafe.“

„Kousek odtud se dá koupit káva sebou,“ kývl Zikmund hlavou směrem před sebe a zbytek párku s v rohlíku hodil obtloustlému jezevčíkovi, který byl uvázaný u stojanu na kola před obchodem s ovocem a zeleninou. Pes se na sousto váhavě podíval, ale vůně párku ho nakonec přemohla, a tak se do něj hladově zakousl.

„Třeba ti bude chutnat víc než mně, kamaráde,“ poznamenal Zikmund směrem ke zvířeti.

„Nebyl dobrý?“ zeptal se Marek zvědavě.

„Ale jo, jen nějak nemám chuť k jídlu,“ odtušil Zikmund.

„Potíže v ráji?“

„Ani ne. Sára je teď jen trochu mimo kvůli Anně, ale to se snad časem srovná,“ odpověděl Zikmund a v hlase mu zazněla starost.

„Aha. Bylo na ní poznat, že je ráda, že už není jediná ženská ve skupině, tak se ani není čemu divit, že ji to tak sebralo. Ale taky si myslím, že to zklamání zvládne. Pořád má ještě tebe, ne? A nás samozřejmě,“ zkusil ho Marek povzbudit.

„Taky si to myslím. Co ty na to říkáš? Že Anna odešla?“ změnil Zikmund téma.

„Bude v týmu chybět. Byla fakt dobrá a líbilo se mi, že mi tak silný démon kryje záda. A ta její věc s časem, to byla parádní dovednost,“ odpověděl mu Marek a trochu se zachmuřil. „Je to prostě škoda, že odešla.“

„Na druhou stranu podle toho, co říkala, když se bavila se Zoranem, myslela si o nás, že nejsme dost dobří. To mě trochu naštvalo,“ přiznal Zikmund rozladěně a hledal v kapse drobné. Při rozhovoru dál pokračovali v chůzi, takže už se blížili ke kavárně, kterou ukazoval prve Markovi.

„Mě taky, takovou podpásovku bych od ní nečekal,“ souhlasil s ním druhý démon a zahleděl se ke křižovatce vlevo od nich.

„Já taky ne. Ty chceš černou, že? Žádný cukr, ani mlíko?“ přetáčel Zikmund mince v dlani, aby spočítal, jestli jich má dost, nebo bude muset vytáhnout z peněženky papírovou bankovku. Když mu kamarád neodpovídal, podíval se na něj a spatřil, že upřeně hledí někam za něj. „Co je…?“

„Není támhleto náhodou Anna?“ odpověděl Marek otázkou.

„Je to ona. Ani si nezměnila barvu vlasů,“ přitakal Zikmund.

„Nevypadá to, že by někam chvátala. Čekal bych, že už bude na cestě z města. Tady jiné Asury než nás nenajde,“ podotkl Marek zamyšleně.

„Svatá pravda,“ přikývl Zikmund a prohrábl si vlasy. „Divné.“

„Taky mi to přijde podezřelé. Zajímalo by mě, co má za lubem,“ našpulil Marek pusu, jak to často dělával, když mu něco vrtalo hlavou.

„Přilepíme se na ni?“ navrhl Zikmund. „Chtěl bych tomu přijít na kloub.“

Marek se dlouho nerozmýšlel, než přikývl. „Kafe počká.“

Drželi se v uctivé vzdálenosti a poctivě se maskovali, aby o nich nevěděla. Postupně zrychlovala, a tak i oni museli přidat do kroku, aby se jim neztratila. Zavedla je za město a zamířila si to přímo do průmyslové části. Překvapeně na sebe pohlédli, jelikož začali tušit, co je cílem její cesty.

A když stanula před vraty staré, opuštěné průmyslové haly, jejich domněnka se potvrdila. Sledovali, jak se obezřetně rozhlédla po okolí, než je pomalu pootevřela a vytvořenou škvírou vklouzla dovnitř.

*****

Zoran s Benediktem vedle sebe kráčeli mlčky. Bělovlasý démon viděl, že se jeho přítel trápí, a několikrát se chystal říct mu něco povzbuzujícího. Slova ale nepřicházela a jen by opakoval, co mu řekl už včera.

Ani Zoran neměl chuť zapříst s ním rozhovor. Soustředil se příliš na to, co ho za chvíli čeká a nechtěl se konverzací rozptylovat. Navíc si nemohl být jistý, jestli se dá Benediktovi důvěřovat. Ukázal mi sice ten starý svitek s návodem, jak zničit Alexandra a vypadal při tom upřímně zděšený, ale co když to byl jen nějaký Alexandrův špinavý trik? Pro Zorana nebylo zvykem, že by něco otřáslo jeho důvěrou ve vlastní přátele. Cítil se nepříjemně zranitelný a za to Alexandra nenáviděl ještě víc. Rozhodl se déle nečekat a rozehrát představení.

„Počkej, Benedikte,“ zastavil druhého Asuru a zatvářil se nepřítomně.

„Děje se něco?“

„Ondřej něco našel,“ ukázal si Zoran letmo na čelo. „Chce, abychom to viděli.“  Pak vyrazil rychlým krokem a Benedikt se zařadil vedle něj. „Co našel?“

„Až na místě,“ utnul jeho otázky Zoran velitelským tónem a ještě přidal.

„Tohle je přece ta hala, kde se obrodila Anna,“ poznamenal Benedikt, když se konečně zastavili u staré budovy. Vrata nebyla zabezpečená žádným zámkem.

„Já vím. Tiše,“ přitakal Zoran a opatrně otevřel jednu jejich polovinu. Pak vyzval myšlenkou Benedikta, aby ho následoval a vklouzl do přítmí uvnitř. Druhý démon se řídil jeho příkladem a tiše za nimi vrata zase dovřel, když byli vevnitř.

„Kde je?“ zeptal se Benedikt myšlenkou a pátral pohledem v pološeru po Ondřejovi. Zoran si jen přiložil prst na rty a rychle ho stáhl za nejbližší hromadu navršených dřevěných palet.

„Někdo jde,“ poslal mu myslí vysvětlení a pohledy obou se stočily zpátky k vratům.

*****

Anna vklouzla dovnitř a přivítalo ji šero. Okna haly byla zvenku zamalována tmavou barvou, jak si dobře pamatovala ze svého prvního pobytu zde. Na některých místech však barva oprýskala vlivem větru, deště a sněhu, takže dovnitř pronikalo alespoň něco málo světla z venku, proto uvnitř nebyla úplná tma. Díky svému zdokonalenému zraku mohla spatřit v kuželech světla, dopadajícího na špinavou podlahu, spatřit tančit zrnka prachu, jež svým vpádem zvířila.

Klidně popošla hlouběji do vnitřku haly a jen ze zvyku se rozhlížela a pátrala očima v temnějších koutech. Nikoho neviděla, a to znamenalo, že vše jde podle plánu. Protože si byla jistá, že tam jsou. I když se maskovali tak dokonale, že po sobě nenechali ani otisky bot v prašné vrstvě na zemi.

Ušla ještě dva kroky, než zaslechla jemné šramoceni u vrat. Otočila se k nim čelem a celé její tělo se napjalo očekáváním. Poslední kousek skládačky. Nesáhla po démonské magii, chtěla být spatřena.

Marek a Zikmund, kteří právě vstoupili dovnitř, ji v první chvíli neviděli. Pak si jí všimli a oba se tvářili překvapeně a dost podezřívavě. Přišli k ní kousek blíž, ale mlčeli. Když míjeli hromadu dřevěných palet, Benedikt podvědomě zadržel dech, i když o něm díky maskování nemohli vědět.

„Ahoj kluci,“ pozdravila je přátelsky. „Na obhlídce?“

„Tak nějak,“ utrousil Zikmund a pozorně si ji prohlížel. „A co tu děláš ty?“

„Čekám,“ odpověděla bez zaváhání.

„Jo a na co?“ zeptal se černovlasý démon podezřívavě.

„Na Alexandra,“ nezaváhala ani tentokrát a zahleděla se upřeně na Marka. Pak lehce pokývla hlavou na pozdrav.

„Taková pitomost,“ vyprskl Zikmund dotčeně a hledal očima souhlasnou odezvu u svého dlouholetého přítele.

Markovi se ale po tváři pomalu rozlil široký úsměv. „Zdravím, Anno.“ Démonův hlas zazněl plnou silou Markovi moci, ale Anna na to byla připravená, takže ji nijak neomámil.

„Ty?“ hlesl Zikmund překvapeně.

„Já,“ odpověděl mu Marek, aniž spustil oči z Anny. Necítil už potřebu se skrývat, a tak dovolil své pravé podstatě Rákši, aby vystoupila na povrch. Zbarvila Markovy oči do ruda, zhyzdila jeho obličej hlubokými vráskami a rozšklebila jeho ústa ostrými dlouhými zuby. Jen hlas zůstal stejný.

„A teď pěkně stůj a mlč,“ přikázal mu a nepřipravený Zikmund cítil, že ztratil kontrolu nad svým tělem i jazykem.

„Jak jsi to zjistila?“ zeptal se pak Anny zvědavě. Ruce si strčil do kapes džín a z celého jeho postoje vyzařovala pohoda a rozhodně žádný pocit ohrožení.

To je dobře, napadlo ji, než mu odpověděla: „Byl to jenom takový pocit, nic hmatatelného. Přišlo mi podivné, jak dlouho se ti uzdravovaly hlasivky po té bitce. Zoran mě učil, že se uzdravujeme rychle, což jsem si pak několikrát ověřila i v praxi sama na sobě. Když navíc přiložil ruku k dílu Benedikt, bylo uzdravení otázkou hodin, ne dní. Ale ty jsi pořád chraptěl, moc ses neprojevoval. Jen tiše naslouchal a studoval nás. Předpokládám, že ti prostě jenom dlouho trvalo, než si ovládl Markův hlas. Věřím, že s tebou bojoval a nedal se tak snadno, jak jsi předpokládal.“

„Chytrá hlavička,“ řekl Marek uznale. „Bránil se statečně, jak se na Asuru hodí. Ale mě se nikdo nevyrovná.“

„Žije ještě?“ musela se zeptat.

Marek-Alexandr se pobaveně zachechtal. „Musel bych se podívat na to, co po něm zbylo. Mám to udělat?“ Přikývla.

„Dobrá, podívám se. Ale jen když se mi vzdáš bez boje.“

„Proč o mě tolik stojíš?“ zeptala se ho a jeho předchozí požadavek nechala bez reakce. Věřila, že by Alexandr věděl, kdyby byl Marek po smrti. Jistě by se tím rád pochlubil.

„Proč? To je jednoduché. Ničím modré Asury a živím se jejich mocí.  Zjistil jsem totiž, že díky tomu nepotřebuji fyzické tělo a mohu být kýmkoliv. A to mě činí neporazitelným,“ odpověděl. „Zkusil jsem si tě vzít hned, jak ses probudila, ale zaskočila mě tvá síla.“

„Štěstí začátečníka,“ dodal rychle, než nafoukaně pokračoval: „Bylo mi jasné, že se v tobě skrývá velký potenciál a byl jsem zvědavý, co se z tebe nakonec vyklube. Zastavit čas! To je skvělá věc, milá zlatá. Takovou schopnost jsem si rozhodně musel přidat do své sbírky. A když si představím, co to udělá s mým starým přítelíčkem Zoranem, až zjistí, že jeho milovaná Anna už není. To mě blaží snad ještě více. Pak si podám i jeho. Škoda jen, že tvůj pád neuvidí.“

„Tím bych si tak jistá nebyla,“ usmála se na něj sladce a kývla hlavou k paletám, zpoza kterých vystoupil Zoran s Benediktem. Bělovlasý Asura se tvářil vyjeveně, zatímco Zoran se mračil jako bouře.

Marek–Alexandr se krátce zasmál. „Tak trochu jsem doufal, že by to mohla být past, když jsem tě dnes ráno viděl ve městě. Čekal bych od někoho, kdo tak okatě proklamoval, že se s námi pitomci už nebude tahat a najde si lepší skupinu, která mě uloví, že už bude dávno někde za kopečky. A ty sis tam prostě jen tak stála, čekala na zelenou a okukovala lidi kolem. Byl bych hlupák, kdybych tě nepodezříval,“ řekl potěšeně.

„A přesto jsi vstoupil? I když sis myslel, že je to past?“ zeptala se ho klidně. Vše šlo podle plánu. Doufala, že ji některý z členů skupiny spatří a pojme podezření. Předá informaci zbytku, a tak se jí nakonec podaří dostat Alexandra na toto místo a konečně ho s naprostou jistotou odhalí i pro ostatní.

„Za trochu risku mi to stálo. Dvě modré Asury jednou ranou, to se mi tak často nestává. Navíc už jsem se v tomhle ubožákovi dost nudil. Tak trochu rozproudíme krev, co ty na tom?“ zeptal se vyzývavě a nepřirozeně rychlým, sotva postřehnutelným pohybem vystřelil paži a chytil Zikmunda za hrdlo. Zvedl ho do vzduchu a silně stiskl. Asura vyděšeně vytřeštil oči a vlasy se mu zavlnily, jak se instinktivně snažil zavolat na pomoc tmu. Světlo v hale se opravdu zachvělo, víc ale slábnoucí Zikmund nedokázal.

Anna se sotva stačila nadechnout a napnout k útoku, když se halou rozezněl ženský výkřik plný žalu, který postupně přešel do nenávistného jekotu. Byl to tak nepříjemný zvuk, že sebou Anna trhla, když ji z něj bodlo v uších. Pohlédla směrem na starý jeřáb, ukotvený v železné kolejnici v podlaze a spatřila vedle něj stát drobnou postavu rudovlasé démonky. Sáře se řinuly slzy z očí, ústa měla doširoka otevřená a z nich vycházel ten příšerný nelidský zvuk jako ze sirény. Anna pochopila, že se Sára pokusila marně zasáhnout démona svou dovedností, a takto dal průchod svému zoufalství. Alexandr byl na ni prostě moc silný a její útok odrazil, aniž se na něm jakkoli podepsal.

Na Markově–Alexandrově obličeji se mihla nelibost, Sářin pokus i jekot mu byl nepříjemný. Za Sárou seděl na zemi Čeněk, tvář zbrázděnou námahou a oči zavřené úsilím. Nebylo jednoduché udržet bublinu ticha, která maskovala dění v tovární hale před zbytkem venkovního světa.

„Dobrý trik, maličká,“ zatřásl Marek hlavou pobaveně a té chvíle Sára využila, aby se na něj vrhla. Alexandr jí dovolil udělat sotva dva kroky a už ji zachytil silou své mysli, což mu nedalo téměř žádnou práci, a odhodil ji stranou.

Anna rychle zpomalila čas, aby její pád zbrzdila. Tím ale přišla o zlomek sekundy, kdy chtěla sama zaútočit na Alexandra. Využil ho ale Ondřej, vyčkávající vedle Sáry. Nenávist, vztek a žal nad ztrátou přítele v něm prudce vířil, a on se podvolil svým instinktům, které ho vedly, aby se natáhl po vzduchu a skrze svou telekinetickou schopnost jej vrhl proti nepříteli v silné tlakové vlně.

Síla větru strhla k zemi Alexandra i Annu. Rákša tak konečně, i když nedobrovolně, pustil ze svého sevření Zikmunda, jehož bezvládné tělo se odkulilo kousek stranou.

Zoran pevně stiskl Benediktovu paži, protože poznal, že se chce vrhnout na Alexandra jako ostatní. „Zikmund,“ šeptl mu do ucha a postrčil ho směrem k nehybnému démonovi. Sám se mezitím vrhl na Rákšu, který se však už stihl zvednout ze země a jeho ráně se vyhnul.

„Samé triky a nefér poměr, nezdá se vám?“ ušklíbl se Marek na něj i na Annu, která stanula vedle Zorana a zle si Rákšu měřila. A pak se otevřenými vraty i tříštícími se okny začal dovnitř valit proud Vétal a dalších Rákšů.

„Postarej se o ostatní. Tenhle bastard je můj,“ přikázal Zoran Anně a vděčně kvitoval, že protentokrát ho poslechla na slovo. Zaútočil na Alexandra, a ona se rozběhla k Sáře a Ondřejovi, který se nad ní skláněl a snažil se ji probrat.

„Sáro, vstávej, potřebujeme tě,“ vyhrkla Anna a zpomalila čas, aby zabránila démonům dostat se příliš blízko.

„Co kdybys zkusil udělat zase tu stejnou věc s tím vzduchem, Ondřeji?“ navrhla blonďatému Asurovi a ten okamžitě poslechl. Sevřel svou mocí vítr a jako palicí jím udeřil do Vétal, které to odmrštilo pryč.

„Sáro, no tak, prober se,“ třásla Anna s přítelkyní a zpomalila další skupinu nepřátelských démonů. Bylo to obtížnější, jelikož mezi nimi byli i Rákšové, a ti dokázali její moci snadněji odolávat.

„Znovu, Ondřeji, a miř jim na hlavy!“ poradila mu, zatímco je držela. Soustředěně přikývl. Podařilo se mu zpacifikovat i druhou skupinu démonů a některým z nich tlakem rozmačkat lebky jako zralé maliny.

„Zikmund!“ probrala se Sára náhle a posadila se. Divoce se rozhlížela a snažila se zaostřit.

„Je u něj Benedikt,“ uklidňovala ji Anna a pomohla jí vstát. „Potřebujeme tě jinde.“

Sára jen krátce zaváhala, ale pak uviděla démony, kteří se znovu chystali zaútočit, a přikývla. Anna s Ondřejem a Sárou se vrhli do boje plnou vervou. Sára démony připravovala o dech, a když zaskočeně zmrzli, mrzačila je a likvidovala ty, co stáli nejblíž. Ondřej si zase pomáhal větrem a s každým zásahem vypiloval svou dovednost o kousek více. Anna pracovala s časem a získávala pro sebe i své přátele prostor na konečnou likvidaci nepřátel. Vstřebávali do sebe sílu zabitých démonů, díky které dokázali vytrvat a získávat pomalu převahu.

Většina démonů, kteří přispěchali na pomoc Alexandrovi, se soustředila na bojující trojici, někteří si ale všimli nechráněného Čeňka a pokusili se zaútočit i na něj. Benedikt na to varovným výkřikem upozornil Annu, která je zmrazila a Ondřej je rozdrtil. Když Čeňkovi na obličej dopadla sprška zkažené krve a shnilého masa jedné ze zničených Vétal, vytřeštil znechuceně oči. Přelétl pohledem halu, a když viděl tu hordu démonů, postavil se, aby se také zapojil do boje.

„Ne, Čeňku, skryj se a soustřeď se na ticho. Nepotřebujeme, aby si nás všimli lidi,“ vyslala k němu Anna příkaz, když si toho všimla. Měla pravdu. Všude se ozýval zvířecí řev a mručení útočících démonů. Do toho zazníval bojový křik jeho přátel i praskání kovových regálů a starých rozbitých strojů, které v hale zůstaly i po zrušení výroby, když se mezi nimi jako šmouhy míhali Alexandr se Zoranem, zaklesnutí v souboji. Neochotně tedy souhlasil, ukročil do stínů a ukryl se za maskováním. Tentokrát ale už oči nezavíral, sledoval celou situaci a pomáhal ostatním alespoň varováním skrze myšlenku, když si všimnul nějakého zákeřného démona, který chtěl zaútočit zezadu.

Benedikt se měl taky co ohánět, musel přerušovat svou léčbu Zikmunda pokaždé, když na něj nějaký zbloudilý démon zaútočil. Zrovna jednoho Rákšu zničil na prach a s úlevou přijal příliv jeho síly, kterou bez váhání vstřebal, když spatřil Alexandra, jak vší svou silou praštil se Zoranem o zem, až pod ním praskla betonová podlaha a praskliny se rozběhly do stran. Zoran zůstal ležet, chroptěl a nezvedal se. Marek–Alexandr se rozpřáhl, aby mu poslední ranou roztříštil lebku na kusy.

„Anno!“ zařval Benedikt zděšeně, a poslal svým přátelům ten obrázek. Anna si nerozhodným pohledem změřila pomalu řídnoucí skupinu bojujících Vétal a Rákšů. Ondřej zrovna jednoho zlikvidoval a pohled ji oplatil. „Běž, my to tady se Sárou zvládneme!“

„Běž,“ přidala se k němu Sára poté, co zlomila jednomu Vétalovi vaz.

Oba byli zkrvavení, obličej i tělo měli plné šrámů, vlasy slepené potem a krví. Bojovnost je ale neopouštěla a krvelačně se vrhali do jednoho souboje za druhým. Když jí tvrdili, že to zvládnou, musela jim věřit.

Otočila se tedy na patě a zabrzdila čas tak, aby Alexandrova rána nedopadla. Zatímco k němu běžela, držela svou silou čas i pěst, která se ve svém pohybu sice zpomalila, ale nezastavila. Nezaváhala ani na vteřinku a vrhla se na něj vší silou. Strhla ho stranou a oba skončili na zemi. Rychle se zvedla a jen tak tak uhnula jeho drtivé ráně.

A pak to začalo. Tanec pěstí, loktů, kolen a kopanců, úhybných manévrů, krytí a přijímání ran, když si nedala pozor. Bojovala o život, a tak použila vše, co ji naučili i to, co se naučila sama. Zpomalovala čas, aby unikla, když nebyla dost rychlá, a zrychlovala ho, když jí to pomohlo zesílit ránu. Musela ale uznat, že Alexandr je mnohem silnější, rychlejší a lepší. Pochopila, že takto a sama ho nedokáže nikdy porazit. Cítila, jak ji postupně zaplavuje únava, končetiny jí těžkly, stávala se pomalejší. Čas jí proklouzával mezi prsty a pot jí stékal do očí. Nedařilo se jí čelit mu tak dobře, jak by chtěla, a utržila spoustu ošklivých ran. Cítila svá opakovaně zlomená žebra, která se sotva stačila zahojit, než je znovu zlámal. A pak ji srazil dobře mířenou ranou na bradu na kolena.

V hlavě jí hučelo a celý svět se s ní točil, když se k ní sklonil a dýchnul jí do tváře: „Už máš dost, holčičko?“

Udělala jedinou věc, které byla ještě schopná. Přiložila mu ruce na spánky a se vší nenávistí, bolestí a zuřivostí se vyřítila proti jeho mysli. Prodrala se bahnitým hnusem jeho myšlenkového světa, který páchl krví, rozkladem a smrtí, a udeřila vší silou do zdi, která tam stála, poskládaná z vyleštěných kostí jeho obětí. Zatřásla se, jak ho svým útokem zaskočila, dokonce z ní pár kostí odpadlo, ale to bylo vše. Byl prostě příliš silný. Zareagoval podobně zběsilým útokem, zabušil na její zeď, a ačkoliv bojovala, aby ji udržela vcelku, začaly se na ni na několika místech objevovat praskliny, které se nebezpečně rozšiřovaly po celém jejím obvodu.

„Brzy budeš moje,“ zaryčel Alexandr vítězně, a ještě víc se upřel ke svému cíli.

A pak byl najednou z její hlavy pryč. Přepadla dopředu na paže a těžce dýchala. Jen s velkou námahou dokázala otočit hlavu stranou, aby uviděla Zorana, který se mezitím vzchopil a zaútočil na Alexandra stejně jako ona, čímž jí alespoň prozatím zachránil život.

Věděla, že Zoran je silný, mnohem silnější než ona, ale už si nebyla tolik jistá, jestli to bude na Alexandra stačit. Teď když poznala jeho moc na vlastní kůži, obávala se, že nebude. Že je opravdu neporazitelný. Těžce se zvedla a zavrávorala, než zase ovládla své nohy a začala se k nim šourat. Ještě v sobě měla nějakou sílu, kterou mohla využít.

V té chvíli se Markovo tělo zhroutilo k zemi a Zoran klesl na kolena.

„Dokázal to!“ vyslala ten obrázek ostatním a vyrazila k Zoranovi.

Ne počkej!“ zarazil ji naléhavě Benedikt.

Překvapil ji tím, ale pak si i ona všimla, že něco není v pořádku. Zoranovo tělo se lehce otřásalo, a když napnula sluch, zachytila i v halasu boje, že vydává nějaký zvuk. Zaposlouchala se tedy pozorněji, aby v následné sekundě prudce couvla.

Byl to smích. Zoran se smál, zprvu tiše, ale postupně silněji a silněji, až se jeho chechot rozléhal celou halou. Ondřej se Sárou překvapeně shledali, že Vétaly a Rákši ztuhli v pohybu a přestali bojovat. Otočili se k Anně, protože to připisovali jí, ale pak pochopili.

Zoran se pomalu napřímil, zatočil rameny, párkrát sevřel ruce v pěst a povolil, uvolnil si krk pohybem hlavy k pravému a levému rameni. Přitom se nepřestával chechtat, smích to byl ale zlý a smrtonosný.

„Ne,“ vydechla Anna hrůzou, když na ně upřel krvavě rudé oči.

„Ale ano, sladká Anno, jsem to já. Mě nikdo nepřemůže. Ani ty, ani Zoran, ani vy všichni dohromady. Nikdo!“ křikl sebejistě.

Udělal krok směrem k nim a oči mu začínaly žhnout. „Teď si vás vychutnám všechny najednou, to bude hostina!“

„Pozor!“ vykřikl Benedikt, když Zoranovi–Alexandrovi z očí vyšlehly plameny. Anna uchopila tok času a zpomalila je, jak nejvíc to dokázala, přesto se nepřestaly přibližovat. Cítila jejich horko a věděla, že až dosáhnou až k nim, všichni shoří na prach.

Zatnula tedy zuby a zatlačila proti nim ještě kousek. Pak vedle sebe ucítila pohyb a spatřila Ondřeje, který natáhl ruce před sebe a poslal proti plamenům stěnu ze vzduchu. Ta je zatlačila do stran.

„Co budeme dělat?“ zeptal se jí skrze zatnuté zuby.

„Já …nevím,“ přiznala zadýchaně a cítila, jak se jí z nosu a uší spouští krev. Byla na pokraji zhroucení. „Už to… už to neudržím.“ Čas jí vyklouzl a rozběhl se přirozeným tempem. Ondřej je chránil proti plamenům, i když Alexandr ho postupně přetlačoval.

„Nevím, jak dlouho…“ hekl zoufale po chvíli, kdy se Anna lapala po dechu a zkoušela se sebrat.

V momentě, kdy už nedokázal odolávat síle mocného Rákši, plameny náhle zmizely. Vypadalo to, jako by je Alexandr vtáhl ústy dovnitř.

„Co to …“ nedokončila Sára otázku a přispěchala jim na pomoc. Pomohla Anně vstát a podepřela i zesláblého Ondřeje.

Zoran–Alexandr poté, co spolkl své vlastní plameny, zůstal přimraženě stát a vytřeštil oči. Pak zaklonil hlavu a rozeřval se bolestí. Z úst, uší a nosních dírek mu začal stoupat dým, postupně ho začalo jeho tělo uvolňovat i póry. Začal se po něm řinout pot a na místech, kde měl z boje potrhané oblečení a prosvítala pokožka, spatřili škvířící se kůži a otevřené mokvající rány, v nichž se doslova vařila krev.

„Zorane,“ vzlykla Anna zdrceně, zatímco ostatní na to jen mlčky vyděšeně zírali. I Čeněk vystoupil ze svého úkrytu a po tvářích mu tekly slzy, mísící se s potem. Bublina ticha kolem tovární haly však díky jeho námaze zůstávala stále na svém místě.

Alexandr znovu zařval šílenou bolestí a z úst mu vytryskl sloup bílého ohně. Asury se před tím žhnoucím světlem jen tak tak skryli za Ondřejovu vzdušnou zeď, kterou na poslední chvíli a jen nakrátko přivolal, ale stačilo to.

Zoranovo tělo se sesunulo k zemi, kde zůstalo nehybně, tiše ležet.

Anna nedbala nebezpečí a rozběhla se k němu. Padla u něj na kolena a vzala jeho hlavu do dlaní. Šeptala horečnatě jeho jméno a přejížděla mu rukama po spáleném obličeji. Ondřej se otočil k Vétalám a proměnil se nakrátko ve světlou šmouhu, než jim všem rozdrtil lebky. Pak se připojil ostatním Asurám, které stanuly za Annou a nešťastně přihlíželi.

„Benedikte,“ vzhlédla k bělovlasému démonovi zoufale. Ten si přiklekl z druhé strany a chtěl na démonovo tělo položit ruce, když v tom se Zoranovi zatřepotala víčka a on pomalu otevřel oči. Své oči.

„Nedělej … to…“ hlesl Zoran směrem k příteli, a ten tedy složil dlaně zpátky do klína.

„Zorane,“ chtěla Anna namítnout.

„Nemá… to … smysl… Podívej… se… sama,“ zašeptal. Utřela si slzy hřbetem dlaně, čímž si po obličeji rozmazala krev a špínu a opatrně přiložila své prsty na jeho spánky.

A pak spatřila jeho mysl. Tatam byla jeho obranná zeď a zahrada. Zmizely i všechny ty hrůzy, co jí nechtěl nikdy ukázat. Zbyla jen spálená, popraskaná země. A ohromná, zničující bolest.

Vystoupila z jeho mysli, jen s vypětím vůle si vnutila klid, protože ji Zoran potřeboval mít v této chvíli silnou. Umíral a nikdo mu nemohl pomoci.

Za sebou slyšela, jak začala Sára plakat a Ondřejův tichý šepot, kterým se ji snažil chlácholit.

„Ostatní…“ zašeptal Zoran.

„Postarám se o ně, slibuji,“ ujistila ho pevným hlasem, ačkoliv uvnitř skučela žalem.

„Tolik … unavený…“ vzdychl těžce a pokusil se zamrkat, jako by to mohlo smrt zahnat.

A v té chvíli dostala Anna zoufalý, opovážlivý nápad, který byl nejistý a vratký jako ledová kra v proudu žhavé lávy.

Přitiskla mu rty na ústa v naléhavém, zoufalém polibku a pak ho něžně vyzvala: „Spi, lásko. Spi.“

„Anno…“ vzdychl a poslušně zavřel oči.

„Spi, Zorane. Spi už,“ zopakovala rozechvěle a po tvářích ji skanuly nové slzy. Dopadly na jeho tvář s jeho posledním vydechnutím.

EPILOG

Trvalo to nějakých dvacet minut, než prošla celým náměstím a sedla si na schod „pod koněm“, jak se to s oblibou říkalo. Nevnímala ostatní lidi, co postávali v blízkosti sochy a buď mlčky na něco nebo někoho čekali, povídali si s přáteli, nebo koukali do zářících displejů svých mobilů.

Nevšímala si jich, protože v tuto chvíli pro ni nebyli důležití. Oni ji vidět nemohli, jelikož použila své maskování. Netušila, jak dlouho na studeném kameni seděla, ale už se pomalu stmívalo, začalo drobně mžít a ona nakonec zůstala u památníku sama.

Zklamaně se rozhlédla kolem sebe, prozkoumala své okolí pomocí svých schopností démona, a když neobjevila, na co čekala, chystala se zvednout a odejít opět s nepořízenou domů.

V té chvíli se vedle ní svezlo lidské tělo. Jednalo se o sotva dospělého mladíka, jak si stihla všimnout, s dlouhýma hubenýma nohama v ošoupaných džínách. Ruce měl vražené do kapes černé mikiny, kterou měl nataženou hluboko do tváře. Pak se k ní otočil a ona spatřila jeho obličej, který jí byl cizí a oči, které znala tak dobře.

„Ahoj, čekáš dlouho?“ zeptal se jí nesměle cizím hlasem.

„Ani ne. Nějakých dvacet let, řekla bych,“ odpověděla mu a neubránila se rozechvění.

„To ujde,“ poznamenal a obezřetně si ji prohlížel.

„Mě to přišlo nekonečné,“ zašeptala dojatě a vklouzla prsty pod jeho kapuci, aby ji mohla stáhnout dolů. Do tmy probleskly jeho modré vlasy. Podržela si jeho tvář ve svých dlaních a zahleděla se do těch očí. „Jsi to ty.“

„Anno,“ vyklouzlo mu něžně a ona ho poznala i ve způsobu, jakým vyslovil její jméno. „Rychleji jsem to nedokázal. I když jsem slyšel tvoje volání.“ Posunul jí stranou pramen vlasů a políbil ji na čelo.

„Důležité je, že ses vrátil,“ usmála se na něj a stiskla mu ruku.

„Co ostatní?“ musel se zeptat.

„Všichni v pořádku. Co všechno si pamatuješ?“

„Všechno,“ odpověděl a políbil ji rozvážně do dlaně. Vybral by si raději rty, ale ještě bylo brzy.

„Jak je to možné?“

„Nespal jsem dlouho. A chtěl jsem si to zapamatovat,“ odpověděl s jistotou, kterou znala.

Na chvilku mezi nimi zavládlo ticho, jak se oba vyrovnávali s novou situaci a radostí ze znovushledání.

„Tohle je opravdu velké město,“ poznamenal pak a rozhlédl se kolem sebe.

„Velké město, spousta práce,“ souhlasila.

„Tak to se hodí, že jsem se tak dobře prospal,“ usmál se na ni šibalsky a stoupl si. Vzala ho za nabízenou dlaň, postavila se a společně vyrazili přes náměstí. Déšť zesílil a jeho kapky dopadaly na lesknoucí se asfalt v čím dál rychlejší kadenci. Pulsující srdce města se pomalu pohroužilo do tmy a snění, aby se připravilo na další den.

DVACÁTÁ KAPITOLA ASURY JE HOTOVÁ :-)

Krásný podvečer,

doufám, že jste si užili krásné vánoční svátky a využili je dle své chuti. Já využila volný čas kromě jiného i k dopsání předposlední kapitoly ASURY. A třeba zvládnu dopsat román celý, alespoň se o to pokusím 🙂

Takže pokud máte chuť a pár minut času, můžete si nyní přečíst pokračování ASURY. Kapitolu jsem nazvala Není zlato, co se třpytí a je vážně, vážně docela drsná. Tak vzhůru do toho!

Kapitola dvacátá

Není zlato, co se třpytí

Kolem stolu zavládlo nepřirozené ticho. Asury těkaly šokovanými pohledy mezi sebou, a pak k Zoranovi, hledali u něj odpovědi na otázku, jestli je to opravdové. Že je Anna opouští. Jenže modrovlasý démon jejich pohledy neopětoval, protože byl sám příliš otřesený, než aby dokázal snést jejich vlastní údiv. Už tak měl co dělat, aby se kontroloval, a neodmrštil jejich tápající myšlenky, dotírající na jeho vlastní mysl, způsobem, který by jim jistě ublížil. Cítil, jak se v něm jeho plameny svíjejí, živené jeho bolestí, hněvem, a především pocitem zrady.

Klopil tedy raději pohled k desce stolu, odkud se začínal pomalu zvedat tenký kroužek dýmu, jak doslova propaloval dřevo.

Ticho konečně prořízl Čeňkův roztřesený hlas. „Já to prostě nechápu.“

„Taky nechápu, proč se tak rozhodla,“ přidal se Ondřej a obrátil se váhavě k Sáře: „Věděla jsi, že se k tomu chystá?“

Démonka zavrtěla hlavou, v pobledlé tváři smutný výraz. „Kdyby mi něco řekla, tak už byste to věděli. Přinejmenším Zoran by si to ve mně přečetl.“

„Jsi dost zkušená Asura na to, abys dokázala udržet tajemství. I před Zoranem,“ namítl Marek a pátravě si ji prohlížel.

„Pochybuješ o Sářiných slovech?“ zamračil se na něj Zikmund. „Nikdo z nás se nedokáže postavit síle Zoranovi mysli.“

„Ovšemže ne. Jenom mě to tak napadlo. Že třeba mohla Sáře něco naznačit nebo tak. Byly si blízké,“ odpověděl Marek omluvným tónem.

„Řekl bych, že jsme si byli s Annou bližší. A přesto jsem také nic nevycítil, nevytušil a už vůbec nevěděl,“ promluvil Zoran ochraptěle a přitáhl k sobě zpátky jejich pozornost.

„Možná je to tak lepší,“ promluvil Benedikt s velkou dávkou nejistoty v hlase. „Měl jsem ji rád, to víš, my všichni jsme ji přijali mezi sebe a měli ji svým způsobem rádi, ale řekněme si to na rovinu, Alexandr chtěl ji, a pokud odejde, třeba zmizí i on. Ztratit Annu je smutné, ale třeba díky tomu přežijeme my ostatní. Nevíme, jaké ztráty bychom mohli utrpět, kdybychom se mu postavili.“ Dokázal svou lež dobře zamaskovat, jelikož ji nikdo nevycítil.

„Ty z něj možná máš strach, ale já zbabělec nejsem a klidně bych se mu postavil, i kdybych měl padnout,“ zavrčel Ondřej dotčeně. „A s Annou bychom měli rozhodně mnohem větší šanci ho dostat než bez ní. Nikdy bych neřekl, že ji tak rychle hodíš přes palubu, Benedikte.“

„Tak jsem to nemyslel,“ pokusil se bělovlasý démon hájit, i když přesně tak jeho slova vyzněla a on si toho byl vědom.

„Vážně nemyslel? Já jsem jasně slyšel, že dáváš přednost naší záchraně, před Annou. Jenže ona je taky naše. I ona prolévala svou krev za naši věc a za nás. Na to už jsi zapomněl? A teď ji necháš jít, i když víš, že po ní Alexandr jde. Bude mu čelit sama, to ti nevadí?“ rozohnil se Ondřej.

„Vadí, jistěže vadí, ale…“ Benedikt hledal správná slova. „Někdy je jediná možnost vybrat si prostě menší zlo.“ Upřel posmutnělý pohled na Zorana, hledal u něj zastání, jelikož jen oni dva věděli, co všechno by bylo při střetu s Alexandrem v sázce.

„Ondřeji, uklidni se. Nemusíš s Benediktem souhlasit, ale neodvažuj se ho nazývat zbabělcem. Až si projdeš vším, čím si prošel on, potom vynášej soudy. Svým způsobem má pravdu, a jestli Anna odejde, každý se s tím budeme muset smířit a srovnat se s tím. On jenom začal jako první,“ vložil se do toho Zoran s autoritou, kterou ovšem uvnitř vůbec necítil.

„Jestli odejde?“ ujišťovala se Sára, že dobře slyšela.

Zoran přikývl a konečně se na ni dokázal alespoň trochu povzbudivě usmát. „Jenom tak se jí nevzdám.“

Úleva ostatních byla téměř hmatatelná, ovšem také velmi zavazující. Zoran své přátele ještě nikdy nezklamal, tentokrát se ale obával, že má pramalou šanci zvítězit. Nedokázal si představit skupinu bez Anny, a viděl i na ostatních, že se s její ztrátou budou těžce smiřovat. Nedokázal si představit svůj další život bez ní. Jak se dá také žít se srdcem vyrvaným z hrudi?

*****

Čekala, že přijde dříve, takže byla trochu překvapená, že mu to tak trvalo. Alespoň měla čas se v klidu připravit. Takže když ucítila jeho sršící auru za dveřmi, prostě zatnula zuby a připravila se na vše. Zoran se vykašlal na klepání a vešel rovnou dovnitř. Zavřel dveře hlasitým třísknutím.

„Řekla bych, že jsi dost starý na to, aby ses už konečně naučil klepat,“ obořila se na něj.

„Na nějaké klepání se ti můžu z vysoka víš co!“ reagoval ostře. „Vysvětlíš mi, co to mělo před chvíli znamenat?“

„Čemu konkrétně jsi nerozuměl?“ zeptala se ho uštěpačně a posadila se uvolněně na postel.

„Co je to za pitomou otázku?!“ vyhrkl vztekle. „Mám na mysli tvůj odchod samozřejmě!“

„Myslím, že jsem to vysvětlila jasně,“ odtušila klidně a něco načmárala do bloku, který se jí zničehonic objevil v ruce.

Tak takhle to nepůjde, blesklo Zoranovi hlavou, potlačil svůj hněv a změnil přístup. „To nás opravdu jenom tak jednoduše opustíš? Po tom všem, čím jsme si všichni společně prošli?“ zeptal se naléhavě.

„Jen jestli ti nejde víc o sebe,“ rýpla si a úplně mu tím vzala vítr z plachet. Zůstal na ni vyjeveně zírat, jak nedokázal strávit její krutost, a nedokázal myslet vůbec na nic. I proto mu chvíli trvalo, než si všiml, že mu ukazuje, co do notesu napsala.

Jsme sami? Poslouchá nás někdo? Zoran se ale nedokázal tak rychle vzpamatovat.

„Víš jako, jestli ti nejde spíš o to, že si budeš muset najít jinou holku, co ti bude zahřívat postel,“ popíchla ho nahlas, přičemž naléhavě ukazovala na text v bloku a podávala mu pero.

„Nikdy bych nečekal, že něco takového řekneš,“ odpověděl roztřeseně a rychle odepsal. Ano.

„Asi mě neznáš tak dobře, jak si myslíš,“ poznamenala a napsala: „Jsi si jistý?“  Ukázala si na hlavu, aby svůj dotaz ještě podtrhla.

„No rozhodně bych to od tebe nečekal,“ připustil a přikývl s prstem namířeným ke svému čelu. Jsme tu sami, nikdo nás neuslyší.

„Jsem prostě plná překvapení. I když mě nenapadlo, když vezmu v potaz, jak jsi starý, že překvapím zrovna tebe.“ Promiň mi to, ale musela jsem to udělat takto, vyslala k němu myšlenku.

„Benedikt je starší a stejně ho to zaskočilo,“ namítl. Málem jsem zešílel! Proč to všechno?

„Tak to si můžete podat ruce,“ odtušila škodolibě. Ty jsi vážně uvěřil, že bych vás opustila? Že bych opustila tebe?

„Zřejmě jsme všichni tedy byli úplně slepí, protože to nikdo z nás nečekal,“ řekl jí a pokračoval v duchu: „Všichni jsme tomu uvěřili, tak moc jsi byla přesvědčivá. Nepoznal jsem, že je to hra. Cítil jsem jen bolest a zlost. Jako bys mě právě zradila. Nedokázal jsem přemýšlet.“

„Tak to jste teda byli. Hlavně že jste se kasali, jak jste chytří,“ ušklíbla se a ukázala mu, ať si sedne vedle ní. Pak mu položila chlácholivě dlaň na tvář. Miluju tě, Zorane a nikdy tě neopustím. Musela jsem tuhle šarádu ale sehrát tak, abyste mi to všichni spolkli. Opravdu nikdo nemá žádné podezření?

„Nejenže nás chceš nechat za sebou, ale ještě nás budeš urážet. Co se to s tebou stalo, Anno?“ Vůbec nikdo, ujišťuji tě. Zahrála jsi to dokonale. Až mě to děsí. Asi mi budeš muset vyznávat lásku častěji. Zlehka se usmál. Už mi povíš, proč to všechno?

„Jak to myslíš, co to se mnou je? Snad co je to s vámi ne?“ odpověděla dotčeně otázkou. Přivedl mě na tu myšlenku Ondřej. Řešili jsme spolu, jak je možné, že nedokážeme Alexandra nikde venku najít, že není možné, aby po něm nebylo nikde ani stopy. Že je to démon a musí se alespoň krmit, když už nic jiného.

„S námi?“ nechápal. A na co jste přišli?

„Jo, s vámi. Myslela jsem, že jste silní a chytří, ale spletla jsem se. Minimálně s tou chytrostí, motáte se pořád dokola jako pes, co se honí za vlastním ohonem!“ Jsem přesvědčena o tom, že ten bastard infiltroval naši skupinu. Je v jednom z nás, testuje naše dovednosti, sonduje slabosti a královsky se baví. Myslíme si, že se umí maskovat tak dokonale, že ho nevycítíš ani ty, ani nikdo jiný.

„To už opravdu přeháníš,“ zahartusil. A ty si myslíš, že svým odchodem ho přinutíš vylézt z ulity a prozradit se?

„Nic nepřeháním, je to pravda. Se na vás podívej,“ odsekla. Ano. Byl jsi při tom, když prohlásil, že mě dostane. Chce mě a nepřipustí, aby mě ztratil a musel znovu hledat jinde.

„Spíš se dívám na tebe a vidím někoho, koho vůbec neznám. Jak mi mohla tahle tvoje stránka uniknout?“ Jak si můžeš být jistá, že s ním právě teď nemluvíš?

„Jak říkám, asi nejsi tak chytrý, jak sis původně myslel. Nebo jak ses mi snažil namluvit,“ odpověděla potměšile. Kdyby byl Alexandr v tobě, cítila bych to. Položila si dlaň na srdce. Cítila jsem, co jsi cítil ty, když jsem řekla, že odcházím a všechno jsi to byl ty, Zorane, tvoje bolest, žal a hněv. Navíc, pokud bys byl Alexandr, už by ses projevil. On je totiž strašně namyšlený, arogantní debil, který si myslí, že je neporazitelný. Ondřej je taky z obliga, sám s tou myšlenkou přišel a je pořád stejně praštěný.

„Kde se v tobě bere ta drzost, Anno?“ Tak koho podezříváš?

„Vždycky jsem byla drzá, nedělej, že to nevíš. Nebo jsi to přehlížel schválně? Chceš opravdu vědět, proč odcházím?“ Anna mu poslala myslí obrázek tváře.

„Proč?“ vyhrkl nešťastně a tentokrát už nemusel nic dodávat.

„Protože jsem vás všechny přerostla,“ odpověděla povýšeně. A zároveň mu v tichosti předestřela důkazy, které ji vedly k identifikaci špiona.

*****

                Tentokrát Zoran za sebou zavřel dveře opatrně, když odcházel z Annina pokoje. Její plán mu přišel riskantní, ale pokud bylo její a Ondřejovo podezření oprávněné, tak se jednalo o jediný možný způsob, jak se zbavit Alexandra jednou provždy. Přesto se mu odcházelo těžko po jediném polibku, ačkoliv toužil po dalších. V sázce bylo ale mnoho, a on nesměl nijak ohrozit teď už jejich plán.

                Za dveřmi narazil na své pobočníky. Zamyšleně se opírali o zeď s rukama založenýma na hrudi a čekali, jak dopadl. Stačil jim jediný pohled na jeho zkroušený výraz, aby pochopili, že u Anny nepochodil.

                „To ne,“ hlesla Sára nevěřícně, jak ještě pořád doufala v to, že Annu přemluví, aby zůstala. Vykročila směrem k Anninu pokoji a vztáhla ruku ke klice, že to zkusí sama, ale Zoran ji zastavil.

                „Je to marné, Sáro. Pojďte se mnou,“ utrhl se na ně oba a vyrazil chodbou zpátky do společenské místnosti.

                Tam se na něj upřely tázavé pohledy ostatních. Poznal, že slyšeli jeho hranou hádku s Annou, což bylo dobře. Alespoň s tím bude mít méně práce.

                „Vzhledem k tomu, že jste slyšeli, o čem jsme se s Annou bavili, znáte její stanovisko. Zítra ráno prostě odchází. Nepřesvědčil jsem ji a přiznávám, že jsem musel být asi trochu zaslepený svými city, když jsem neprohlédl, co si o nás ve skutečnosti myslí. Nejsme ji dost dobří. Ať si to tedy myslí a hledá si jinou skupinu, pokud chce, držet ji tady nebudu,“ jeho hlas zněl přesně tak ublíženě, jak potřeboval, aby mu to uvěřili. Uzavřel se před Benediktem i Ondřejem, ale byl si jistý, že to budou v rámci mužské solidarity chápat. Kdo by se chtěl dělit o svou mizérii, když zrovna dostal kopačky a ještě takovým ponižujícím způsobem, že?

                „Ale taky si nemíním strčit hlavu do zadku. Anna se totiž plete v tom, že nedokážeme najít a porazit Alexandra. Protože my toho zmetka dostaneme i bez ní,“ dodal už jistěji a zatnul bojovně pěsti, aby vypadal přesvědčivěji.

                Když spatřil jejich zaražené, ovšem souhlasné přitakávání, věděl, že má vyhráno.

                „Teď si běžte odpočinout, ať jste zítra připraveni. Se Sárou a Ondřejem připravíme plán hlídek a další strategii,“ přikázal jim mírně a když pomalu opouštěli společenskou místnost, poplácal každého povzbudivě po rameni. Když ho míjel Zikmund, zpomalil a tázavě se ohlédl po Sáře. Ta jen nepatrně zavrtěla hlavou, a tak pokračoval bez ní.

                Jakmile tři démoni v místnosti osaměli, Zoran se ujistil svou myslí, že jsou opravdu sami a nikdo je neodposlouchává. Viděl ochranitelský pohled Zikmunda a cítil netrpělivou nechápavost Čeňka, stejně jako Markovu zasmušilost a Benediktovo provinilé odhodlání. Pro to, co se chystal udělat potřeboval být ale se svými pobočníky naprosto sám.

                „Zorane, tohle musí být nějaká hrozná noční můra! Nevěřím tomu, že by nás Anna jen tak opustila, ani těm hnusným věcem, co o nás povídala, protože…“

                „S tou noční můrou jsi to vystihla přesně, Sáro,“ odtušil Zoran chladně a ostře přikázal Ondřejovi: „Pevně ji chyť a drž ji děj se co děj!“

                Ondřej překvapeně otevřel pusu, ale když viděl, že Zoran svůj rozkaz myslí naprosto vážně, uposlechl.

„Co to má znamenat? Ondřeji? Zorane?“ trhla s sebou zaskočeně Sára, když ucítila ocelový stisk na svých pažích, když k ní bloňďák bleskurychle přistoupil zezadu a sevřel ji, aby se nemohla pohnout.

„Snad mi to pak odpustíš Sáro, ale musím to udělat,“ odpověděl jí Zoran, když k ní přistoupil a sevřel jí hlavu v dlaních. Pak se í zahleděl hluboko do očí, aby jí dal spatřit své plameny, a zároveň vpadl do její mysli silou orkánu. Bylo jí ke cti, že se pokusila o sebeobranu a postavila se jeho síle, i když ji odhodil stranou jako věchýtek a dál pátral v jejích vzpomínkách a myšlenkách. Nevynechal jedinou její vzpomínku na minulost, na chvíle strávené se Zikmundem. Odkrýval každou sekundu jejího bytí a nenechával žádný prostor na soukromí, tajnosti. Sára jenom lapala po dechu a snažila se udržet při vědomí, když se probíral jejími tajnými sny a představami, jako by to byly jenom stránky v nějakém časopise. Cítila narůstající horko jak ve své hlavě, tak i v blízkosti své tváře, jelikož Zoran čím dál více žhnul.

„Proč?!“ vykřikla zděšeně v mysli, protože ústa jí svázal svou mocí. „Klidně mě spal, ale řekni mi proč?!“ Vyhrkly jí slzy a zkropily neviditelné tváře, i ty hmotné z masa a krve.

„Chci tě vidět! Tak se mi ukaž! Ukaž se!“ zavrčel Zoran soustředěně a dovolil jednomu ze svých plamenů, aby jí polaskal po nehmotné tváři. Sára zaskučela, cukla sebou, ale nepostavila se mu na odpor. V realitě jenom zmučeně sténala a třásla se v Ondřejových rukou vysílením. Z nosu jí začala kapat krev.

„Zorane,“ vyhrkl Ondřej varovně, ale neodvážil se ji pustit.

„Tohle jsem já,“ vzlykla bolestně. „Tohle jsem přece já, Zorane!“

A náhle byl oheň pryč a stejně tak i Zoranova pustošivá síla. Zůstala sama ve své hlavě, otřesená, ale živá, a hlavně při smyslech. Mátožně odstrčila Ondřeje, který ji s úlevou pustil, jakmile od ní Zoran o krok odstoupil. Pak vlepila modrovlasému démonovi facku vší silou, kterou v sobě ještě našla. Hlasitě to mlasklo. Jelikož už jí nohy neunesly, zhroutila se na podlahu a ztěžka dosedla na zádech. Celé tělo se jí koupalo v potu, a ve svalech jí nekontrolovaně škubalo.

„Za co?“ hlesla nešťastně a tvář ji smáčel další závoj ze slz.

Zoran si k ní dřepl, ale nedotkl se jí. I tak sebou polekaně škubla, když to udělal. „Z hloubi duše tě prosím za odpuštění, Sáro, ale musel jsem mít jistotu, naprostou jistotu, že jsi to ty.“

„Přece jsem Anně říkal…“ zavrčel Ondřej rozhněvaně a klekl si vedle kamarádky, aby ji podepřel, kdyby to potřebovala. I když to podle jejího nevrlého pohledu bylo to poslední, oč by stála.

Zoran jen zvedl ruku, aby mu naznačil, ať mlčí. „Já vím, ale musel jsem se přesvědčit. Máme jen jednu šanci a nemůžeme to pokazit.“

„Anna a Ondřej si myslí, že Alexandr infiltroval naši skupinu a skrývá se v jednom z nás. A je v tom tak dobrý, že ho nedokážu objevit ani já. Jak Anna dále správně konstatovala, je to arogantní debil, což je v tuto chvíli jeho jediná slabost, kterou můžeme využít. Není ve mně, ani v Ondřejovi, to už jsme zjistili, ale potřeboval jsem mít jistotu, že se neskrývá ani v tobě. Napadlo mě, že trocha nátlaku by mohla vést k tomu, že se prozradí, pokud by tě okupoval.“

„Tomu říkáš trochu nátlaku?“ vyhrkl Ondřej vyjeveně.

„Mučil jsi mě,“ hlesla Sára s dohasínající zlostí.

„Kdybych nemusel, nikdy bych ti neublížil, to přeci víš. Tvá bolest je i mou bolestí,“ řekl na svou omluvu a ona slyšela pravdu v jeho slovech. Viděla hluboké vrásky v jeho tváři i pot na jeho čele. Četla v jeho pohledu, jak moc ho to mrzí.

„Příště mě raději zabij, protože podruhé už ti to neprominu,“ řekla mu statečně.

„Nebude žádné příště, Sáro. Zítra toho bastarda zlikvidujeme a vše bude v pořádku,“ ujistil ji Zoran a vzal ji zlehka za prsty. Dovolila mu ten dotek, a tak se odvážil víc, zvedl se a podepřel ji, aby se mohla taky napřímit.

„Vezmi Sáru dolů do sklepa, ať se nakrmí a dá se do pořádku, aby Zikmund nic nepoznal, a seznam ji s našim plánem, Ondřeji. Jen tiše a nenápadně. Vraťte se brzy, ať nemá podezření. Já ho zatím nějak zaměstnám. Sáro, nikdo se od tebe nesmí nic dozvědět, to je ti doufám jasné. Nikdo. Kdokoliv z ostatních může být Akexandr,“ připomenul jí Zoran varovně.

„Chápu to, Zorane, ale to znamená, že budeme muset zabít některého z našich?“ zhrozila se, když jí to došlo. I Ondřej zkameněl a pobledl, protože ačkoliv o té možnosti taky už přemýšlel, uslyšet to takto nahlas, bylo mnohem hroznější.

„Udělám vše, co je v mých silách, abychom nemuseli. Víc, ti slíbit nedokážu,“ přiznal modrovlasý démon upřímně.

„To já taky,“ zavrčel Ondřej bojovně.

„I já,“ přidala se Sára odhodlaně.

Zoran je nečekaně vzal za rameno a přitáhl k sobě, aby je mohl každého jednou paží obejmout. Nakonec skončili všichni tři zaklesnuti v sobě.

„Jsem moc rád, že vás mám. Že mi kryjete záda,“ řekl jim tiše, a aby utnul dojetí, které se ho zmocňovalo, pustil je. „Teď už se nezdržujte a běžte. Zítra se rozhodne.“

*****

                Zoran se stavil za Zikmundem a vysvětlil mu, že Sára bude ještě hodinu dvě zaneprázdněná přípravou zítřejšího pátraní, čímž ji i Ondřeje pověřil.

                „OK, tak já zkusím zlanařit Čeňka, že bychom si ještě trochu zaboxovali, ať nějak zabiju čas, než dorazí,“ kvitoval to Zikmund s povděkem. Chtěl říct, ještě něco dalšího, ale držel se zpátky.

                „Tak ven s tím, co tě žere?“ ponoukl ho Zoran.

                „Nejsem si jistý, že jsem na to ten správný démon, ale jelikož jsem spárovaný se Sárou, dokážu si aspoň trochu představit, jak těžké to musí být, že tě Anna poslala k vodě,“ začal zdráhavě.

                „Je to těžké. A když to řekneš nahlas, zní to ještě hůř. Ale já to nějak zvládnu. Pořád mám vás a taky ruce plné práce,“ hrál Zoran dál svou roli zhrzeného milence.

                „To jo. Já jen kdyby sis chtěl třeba s někým promluvit, kdo by měl pochopení, tak víš, kde mě najdeš,“ nabídl mu Zikmund.

                „Děkuji, vážím si toho,“ usmál se na něj Zoran vděčně, a tentokrát nemusel nic předstírat. Jeho Asury mu každým svým slovem, každým činem dokazovali, že nejsou jen přátelé, nýbrž rodina. A za tu už stojí bojovat.

                Od Zikmunda zamířil za Benediktem. Našel ho v knihovně. Jak jinak. Seděl na pohovce, s lokty opřenými o kolena, tvář skrytou v dlaních.

                Zoran se svezl vedle něho, položil mu ruku chlácholivě na rameno a byl by moc rád, kdyby mohl být ke svému nejstaršímu příteli upřímný. Bohužel to nešlo.

                „Mrzí mě, že Anna odchází,“ řekl Benedikt tiše, aniž by se na něj podíval. „Ale stojím si za tím, co jsem řekl před ostatními. Oni nevědí, co vím já. Kdyby ano, souhlasili by se mnou.“

                „Věřím, že ano. A děkuji ti, Benedikte. Za to, co pro tuhle skupinu děláš. Co děláš pro mě,“ přitakal Zoran. „I když nevím, jak to bez ní zvládnu. Ona je… Ještě nikdy jsem…“

                „Ach jo, pitomý Alexandr. Pitomá práce. Pitomý svět,“ Benedikt byl opravdu v těžké depresi.

                „Možná pitomý, ale pořád věřím, že stojí za záchranu,“ namítl Zoran a opřel se. Lehce zaklonil hlavu a zavřel oči. Cítil se příšerně unavený. Toužil být s Annou. Ale to nešlo. „Nelituji toho, že jsem ji potkal, Benedikte. Stojí to za tu bolest.“

                „Však ono se to časem zlepší, Zorane,“ pokusil se ho Benedikt povzbudit. A sebe taky.

                „Uvidíme. Uvidíme,“ povzdechl si démon a zvedl se. „Zkusím se trochu vyspat a zítra se zase vrhneme do práce.“

                „Taky už zalezu do postele,“ řekl Benedikt ztrápeně. Oba věděli, že těžko usnou, ale ani jeden to nechtěl přiznat nahlas.  

                „Tak zítra,“ rozloučil se s ním Zoran a zamířil k sobě.

VYJDE PRVNÍ DÍL MÉ TRILOGIE SÍLA TŘÍ – NÁVRAT

S radostí, pokorou a vděčností slavnostně oznamuji, že jsem podepsala smlouvu na vydání prvního dílu fantasy trilogie SÍLA TŘÍ – NÁVRAT.

Vydání se ujalo nakladatelství LIREGO a k vám by se měl dostat někdy v roce 2020. Nakladatelství děkuji za příležitost a vám ostatním za dosavadní podporu 🙂

ASURA – KAPITOLA DEVATENÁCTÁ – KDYŽ SE KÁCÍ LES

Je to dlouho, předlouho, co jsem přidala poslední příspěvek a neomlouvá mě vůbec nic 🙂 Možná by se mohl najít nějaké polehčující okolnosti, třeba jako že jsem matka, manželka, pracující žena, a pak až spisovatelka, al to bych se už asi opakovala. A já rozhodně nechci lamentovat 🙂 Dělám co můžu 🙂

No ale k věci. Zatím se mi to jeví tak, že tato kapitola je předposlední, případně před-předposlední a Asura bude hotová 🙂 Pokud se tedy ještě nějak nerozkošatí.

Tak už dost povídání a pokud máte chuť na další kousek z příběhu Asury, čtěte 🙂

Kapitola devatenáctá

Když se kácí les

Výslech démonů, které ulovili Anna se Zoranem, nikam nevedl. Zoran je vyslýchal dlouhé hodiny, několikrát prozkoumal jejich mysl, ale Alexandr jako by se do země propadl. Posloužili sice jako potrava pro ostatní Asury, ale to byl jejich jediný užitek. Jelikož ale doposud nevymysleli jiný způsob, jak po Alexandrovi pátrat, nezbývalo jim nic jiného, než vyrážet opakovaně na lov. Čím víc démonů všem chytili, tím víc rostla frustrace celé skupiny, protože to stále nikam nevedlo.

Anna se Sárou si zvykly upouštět trochu páry během vzájemných cvičných soubojů v tělocvičně. Ačkoliv byla Anna modrá a v mnoha směrech zdatnější než druhá Asura, byly chvíle, kdy ani ona nedokázala obstát před zkušenostmi, které Sára získala během století v reálných bitkách. O to víc ji jejich cvičné souboje bavily. Navíc to inspirovalo i ostatní ze skupiny, a tak se stávalo, že občas tělocvična praskala ve švech naplněná sršící energií.

Tentokrát tam ale děvčata byla sama, plně ponořená do souboje. Ztratily pojem o čase, jak se dobře bavily. Zpocená trička se jim lepila na těla, sem tam se na kůži zablýskla modřina, nebo se světlo odrazilo od stříbřité staré jizvy. Tělocvičnu naplňoval jen jejich dech a údery.

Sára zvedla ruku v domluveném gestu, aby Anna věděla, že potřebuje pauzu. Obě toho využily k tomu, aby se napily z láhve s vodou. Sára si pak utřela obličej a rozpustila si rudé vlasy. Protřepala je, a pak znovu sepnula do copu. Ve tváři se jí objevil zamyšlený výraz, který tam Anna v posledních dnech vídala čím dal častěji. Ostatně jako i u ostatních Asur.

„Pořád nad tím dumáš?“ houkla na ni Anna tázavě a znovu se napila.

„Prostě mi na tom něco nesedí,“ odpověděla Sára a promnula si oči. „Je to jenom takový pocit, tušení. Myslím, že i Zikmundovi to jejich přepadení leží v hlavě.“

„Říkal mi, že si z té noci moc nepamatuje,“ podotkla Anna.

„Rozhodně ne po té ráně do hlavy,“ přikývla Sára. „Procházel to i s Markem, jestli třeba něco z toho, co se dělo, když ho uzemnili, mu třeba napoví, co mu na tom všem nepasuje. Ten měl ale dost práce s tím, aby je odtamtud dostal oba se zdravou kůží. Ale možná jsme jen oba přetažení.“

„Možná jste, možná taky ne. Já na své instinkty dám a ty bys měla taky, Sáro. Však vy na to přijdete,“ namítla Anna přesvědčeně.

„Máš pravdu. To jenom celé to pátrání po Alexandrovi. Jak já bych si toho bastarda chtěla konečně podat,“ zahučela démonka bojovně.

„Nejsi sama,“ ujistila ji Anna a v očích jí nebezpečně blýsklo.

„Hele, ale necháš mi z něj kousek, že?“

„Jasně, parťačko,“ usmála se na ni Anna a obě dívky si plácly. Pak se znovu postavily proti sobě a zvedly dlaně sevřené v pěsti, připravené pustit se do dalšího kola.

V té chvíli se rozletěly dveře, práskly do zdi, a děvčatům se jenom zhouply copy v prudkém poryvu vzduchu, které způsobil Zoran, když kolem nich proběhl svou démonskou rychlostí. Uslyšely ho vztekle zasakrovat, a pak udeřil boxovací pytel tak silně, že mu v něm uvízla pěst, a když se ji podrážděně snažil vytáhnout, strhl celý pytel i s kovovým ukotvením, na kterém visel.

Anně vyletělo obočí nahoru, zatímco Sára vedle ní ztuhla. Anniny mysli se lehce dotkl opar strachu a ona překvapeně pohlédla na druhou démonku. Nešálily ji smysly, Sára se sice snažila nevypadat vyděšeně, ale její strnulý postoj vypovídal o opaku.

„Myslím, že dnes už jsme trénovaly dost,“ položila jí tedy chlácholivě dlaň na rameno a pohledem naznačila, ať je nechá o samotě. Sára se na ni vděčně pousmála, a vypařila se skoro jako pára nad hrncem.

Zoranovi se podařilo odhodit utržený boxovací pytel stranou a teď zuřivě bušil do vedlejšího. Ten už měl ale taky na mále.

Anna k němu pomalu, rozvážně došla a překřížila si ruce na hrudi. „Co se děje?“ zeptala se ovládnutým hlasem.

Neodpověděl, ani nijak nedal najevo, že by zaznamenal její přítomnost.

„Děsíš svoje vlastní lidi, Zorane,“ svraštila netrpělivě obočí. Opět se nedočkala žádné reakce.

Opatrně se přiblížila svou myslí k té jeho a našla rychle skulinu, kterou ve své zdi nechával jenom pro ni.  Co se stalo, Zorane?

Nestačila se ani nadechnout, než její fyzické já zalila horka vlna, když na ni divoce pohlédl a v očích se mu probouzely plameny. Cukla by s sebou, ale nestihla ani to, jelikož ji ve svém vzteku vymrštil ze své mysli takovou silou, že ji to celou odhodilo na druhou stranu tělocvičny.

Narazila na protější stěnu a sesunula se s hlasitým žuchnutím na podlahu. S bolestným zasténáním se vyškrábala na všechny čtyři. „Zbláznil ses?“ křikla na něj naštvaně a pokusila se ho myslí nakopnout.

Ruka se mu zastavila ve vzduchu uprostřed dalšího úderu, oči se mu projasnily, jak jeho plameny uhasly. Zbledl, když si uvědomil, co provedl.

„Omlouvám se, Anno, nechtěl jsem… Já jsem… Jsi zraněná?“ přiběhl k ní zděšený vlastním jednáním.

Podepřel ji, když vstávala, ale vytrhla se mu a vrazila mu facku.

Zatvářil se vyjeveně, ale pak se váhavě pousmál, když si třel zasaženou tvář: „Dobrá trefa.“

„Zasloužil sis ji,“ odtušila ostře.

„Já vím a omlouvám se. Trochu jsem se zapomněl,“ přiznal schlíple.

„Trochu? Zapomněl? Byl jsi úplně mimo!“ vyhrkla. „Vždyť jsi mě chtěl spálit!“

Zoran znovu zbledl a unaveně si promnul oči. „Bože, mohl jsem tě zabít! Jsem idiot, odpusť. Neměl jsem sem chodit v takovém stavu. Bylo to nezodpovědné.“

Annina zlost byla pryč. „Nezabil bys mě. Zastavil by ses, protože mě miluješ. A pokud ne, tak bych tě zastavila já. Jako topince by mi to totiž neslušelo,“ pokusila se to zlehčit.

„Anno,“ uchechtl se ztrápeně a vztáhl k ní ruku. Přijala ji a nechala se přitáhnout na jeho hruď a obejmout. Chtěla mu dát najevo, že se ho nebojí, a že po jeho výbuchu se mezi nimi nic nezměnilo, ale pro jistotu použila i slova. „Nebála jsem se tě, abys věděl. Ale pořádně si mě naštval.“

„Mám pocit, že jsi říkala něco o tom, že děsím vlastní lidi,“ zamumlal, protože měl tvář zabořenou v jejích vlasech a zhluboka vdechoval její vůni. Cítil, jak se mu díky tomu rychleji vrací sebekontrola. Srdce mu ale stále tlouklo ve zděšeném rytmu při představě, že by jí ublížil.

„To jsem myslela Sáru. Když jsi sem vpadl, cítila jsem její strach a poslala ji raději pryč. Řekla bych, že odešla velmi ráda,“ vysvětlila a cítila pod dlaní, jak se tlukot jeho srdce postupně zklidňuje.

„Později se jí omluvím,“ hlesl provinile.

„To bys asi měl, jinak si tě Zikmund podá,“ zasmála se proti jeho hrudi a vzhlédla k němu. „A nebude na tebe tak jemný jako já.“ Letmým dotykem rtů pohladila jeho čelist.

Zhluboka si povzdechl a napětí z jeho těla vyprchalo úplně. „Udělám to, slibuji. A ještě jednou se omlouvám.“

„Omluva přijata,“ usmála se na něj a políbila ho na rty. Když se od něj po chvilce odtáhla, zeptala se: „Už mi konečně prozradíš, co tě tak vytočilo?“

„Bezmoc. Že jsem bezradný a vůbec si nevím rady,“ přiznal a hrál si s jedním pramínkem její modré hřívy.

„Takže včerejší lov nebyl úspěšný?“

„Ale ano, úspěšný byl. Nakrmím celou skupinu, a ještě nám zůstanou nějaké zásoby. Sakra, vždyť už ani nemáme volné cely, kam bychom je zavřeli,“ mluvil o chycených démonech.

„Ale po Alexandrovi žádná stopa, že?“ pochopila.

„Přesně tak. Kdyby to nebyl démon, řekl bych, že je to zasraný duch,“ ulevil si Zoran hrubě, a i to hodně vypovídalo o jeho rozpoložení.

„No ale on vlastně je duch. I démon. Obojí,“ oponovala mu mírně.

„Hlavně je to zkurvysyn,“ procedil skrze zuby.

„O tom žádná,“ přitakala a objala ho kolem pasu, aby se k němu mohla přitisknout silněji. Chvilku tak jen tiše stáli, než se zeptala: „Lepší?“

„Mnohem lepší,“ ujistil ji a znovu vyhledal svými ústy její rty.

*****

Zoran rozprostřel svou mysl po domě a Sáru vycítil v kuchyni. Když vstupoval dovnitř, schválně si vykračoval tak, aby ho zaslechla.

„Ahoj,“ pozdravila ho s opatrným úsměvem a pohledem zjišťovala, zda je s ním jeho polovička.

„Anna šla prozkoumávat policejní databáze,“ zodpověděl její nevyřčenou otázku.

„Promiň, já jenom…“ Zoran svraštil ustaraně obočí, ale jinak ani nehlesl.

Pořád jsem jeho levá ruka, utvrdila se Sára v duchu, vědoma si nepřítomnosti jeho mysli v té své. Odhodlaně se nadechla a spustila: „Tam v tělocvičně jsi mě vylekal, Zorane. A to se mi nelíbí. Už jsem tě viděla rozzuřeného, ale tvůj vztek byl vždy namířený na nepřátele, ne na tvé vlastní lidi. Nehrozilo, že bys některému z nás v rozčilení ublížil. Takže jsem tě chtěla důrazně požádat, aby ses lépe kontroloval, a pokud je něco, s čím ti mohu jako tvá pobočnice pomoci a ulevit tvým starostem, abys mi o tom řekl. Taky tě chci varovat, že pokud ve své zaslepenosti neopodstatněně ohrozíš někoho z naší skupiny, tak proti tobě bez zaváhání zakročím.“

„A dobře uděláš,“ ujistil ji. „Omlouvám se za své dnešní chování, Sáro, nechtěl jsem tě vyděsit a rozhodně nikomu ublížit. Ale máš pravdu, byl jsem krapet mimo. Máš mé slovo, že už se to nebude opakovat.“

„Děkuji. Sám jsi mě učil, nás všechny, že nejdůležitější je vzájemná důvěra, jistota, že si navzájem budeme krýt záda. A v tom tvém dnešním stavu bych tě tedy za parťáka nechtěla,“ viditelně se jí ulevilo.

„Moje chování bylo neomluvitelné, ale jak jsem řekl, už se to nikdy nebude opakovat. Můžeš se na mě spolehnout,“ ujistil ji pevně.

Pohlédla mu do očí, aby pravdu, kterou slyšela v jeho hlase, mohla spatřit i v nich. Teprve pak spokojeně přikývla.

„Vybral jsem si svou pobočnici opravdu dobře,“ zazněla v jeho hlase hrdost. „Děkuji za nabídku pomoci, ale už teď mi pomáháš víc, než si myslíš.“

„Ale kdyby se něco změnilo, jsem tu pro tebe, to víš, že? Všichni jsme tu pro tebe,“ ujistila ho vážně.

„Vím,“ pousmál se. „A já jsem tu zase pro vás.“

„Tak fajn,“ opětovala mu úsměv a vzala do ruky talíř s naskládanými sendviči.

„Už je čas krmení divé zvěře?“ ozvalo se ode dveří a do kuchyně vpadl Ondřej.

„Možná u tebe. My ostatní civilizovaně večeříme,“ oplatila mu škádlení a odešla z kuchyně.

„Nějaké novinky?“ zvážněl Zoran vědom si toho, že se Ondřej právě vrátil z odpolední hlídky.

„Nic, šéfe, bohužel,“ odpověděl blonďatý Asura zklamaně, ale s vrozeným optimismem obratem dodal: „Však mi toho bastarda dostaneme, uvidíš. Jen co vystrčí nos ze své skrýše.“

„Jistěže ho dostaneme,“ přitakal Zoran nepřítomně, protože uslyšel, jak ho telepaticky volá Benedikt do své pracovny.

„Všechno v pohodě?“ zaváhal Ondřej.

„V pohodě, to jenom Benedikt,“ ukázal si Zoran na čelo a odešel za ním.

*****

Benedikta našel v knihovně. Nakláněl se nad stolem, na kterém se povalovalo ještě více listin a starých knih než minule. Pažemi se opíral o desku stolu a zdeptaně hleděl na arch, rozevřený a zajištěný dvěma těžítky, aby se znovu nesvinul.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ vstoupil Zoran dovnitř. Když se na něj Benedikt podíval, ztuhl po tíhou jeho pohledu.

„Myslím,“ začal bělovlasý démon ochraptěle a musel si odkašlat, aby mohl pokračovat. I tak byl jeho hlas tichý a rozechvělý. „Myslím, že jsem našel informace o démonovi, který se uměl taky stěhovat mezi těly. I způsob, jak ho zničit.“

„Ukaž,“ stoupl si Zoran vedle něj a nedočkavě nahlédl do textu.

„Ten papyrus je minimálně dva tisíce let starý, ale egyptské hieroglyfy mi nikdy moc nešly,“ přiznal Zoran.

„Je to příběh, který zaznamenal jeden z kněží z chrámu uctívajícím boha Hóra. Vypráví o démonech a upřímně hodně trefně popisuje jak Vétaly, tak i nás a Rákši taktéž. Píše tady o démonovi s rudýma očima, který žije v různých tělech a může je měnit dle své libosti. Píše o tom, jakou šířil zkázu jak mezi ostatními démony, tak i lidmi. A vypráví o tom, jak jim po mnoha dnech modlení Horus milostivě obdařil jednoho ze svých démonů, který jediný toho byl hoden, svou silou slunce a světla, a ten pak onoho rudookého netvora zničil jednou provždy.“

„Silou slunce a světla, říkáš?“ podíval se na něj Zoran vážně, když mu došlo, co to může znamenat. Benedikt přikývl a rychle uhnul očima.

„A jak ho tedy ten Horem obdařený démon nakonec porazil?“ zeptal se Zoran přítele a podle jeho výrazu pochopil, že se mu dopověď nebude líbit.

Benedikt mu to tiše vysvětlil a tentokrát pohledem neuhnul. Byl to Zoran, který neunesl jeho výraz plný žalu a s těžkým polknutím sklopil oči ke svitku.

„Nuže, dobrá tedy,“ řekl po chvíli tíživého ticha neutrálním tónem, který ho ale stál spoustu sil. „Teď už tedy stačí Alexandra konečně najít a zbavit se ho. Dobrá práce, Benedikte.“

Asura jen potřásl hlavou na znamení, že ho slyšel, ale nepromluvil.

„Netrap se, příteli,“ stiskl mu Zoran chlácholivě rameno. „Je dobře, že už konečně víme, jak ho zničit.“

„Pravda,“ hlesl Benedikt zdrceně.

„Půjdu teď do své pracovny, mám o čem přemýšlet. A nikomu ani slovo o tom, co jsi dnes zjistil,“ řekl mu Zoran a vydal se ke dveřím: „ostatním to povím, až přijde správný čas.“ Ještě pořád kontroloval svůj výraz.

S rukou na klice se ale zarazil a obrátil se na druhého démona: „Benedikte…“ Zněl naléhavě.

„Nenechám ji samotnou. Nikdo z nás. Přísahám,“ slíbil démon ochraptěle.

Zoran jen vděčně přikývl a odešel. Benedikt se otřeseně opřel o stůl a po tváři mu sklouzla slza. První a ne poslední.

*****

Anna seděla na posteli v tureckém sedu, na kolenou jí ležel notebook a snažila se na síti objevit jakoukoli známku Alexandrovy existence. Prozatím marně, ale nevzdávala se.

Měla už plné zuby toho, že se jim nedařilo ho vypátrat. Dělal jí starosti Zoranův výbuch, vypovídal o obrovské frustraci. Větší, než tušila. Mrzelo ji, že neměla zdání o tom, jak se to v něm hromadí. A taky se cítila ukřivděně, jelikož to znamenalo, že před ní má pořád ještě tajnosti. Měla pro to pochopení, pořád byl velitelem jejich skupiny a nemohl se s ní dělit o vše. Jako jeho partnerka mu chtěla ale od starostí ulehčit. Pro teď se rozhodla, že mu to hlavně nebude vyčítat.

Když uslyšela zaklepání, zkontrolovala bleskovou rychlostí zeď kolem své mysli, než řekla dále. Povolení ke vstupu bylo jediné, které si Ondřej vyžádal, pak už se choval jako doma. Bez zaváhání se svalil vedle ní na postel, skopl boty, složil si ruce za hlavou a ztěžka si povzdechl.

„Copak? Už tě ty holky zmáhají, nebo co?“ poznamenala uštěpačně, aniž by zvedla oči od obrazovky.

„Holky jsou v pohodě, klidně by jich mohlo být i více,“ odtušil klidně.

„Najednou?“ dobírala si ho dál.

„Klidně i najednou,“ uchechtl se a znovu si povzdechl.

„Tak ven s tím,“ zahučela na něj a konečně na něj koukla. „Já se tady snažím pracovat.“

„Dělá mi starosti Zoran,“ přiznal.

Pátravě se mu zahleděla do očí. Věděl, že by si to mohla zjistit jinak, a tak pokračoval: „Mluvil jsem se Sárou. Byla taková divná, tak jsem se zeptal, co jí je. Povyprávěla mi, co se stalo v tělocvičně a že už to má se Zoranem vyřešené. Ale viděl jsem na ní, že má taky starosti.“

„Všichni je máme,“ řekla neutrálně.

„Ne, ty to nechápeš, Anno. Neznáš Zorana tak jako my. On nikdy, nikdy neztrácí kontrolu,“ zamračil se Ondřej.

„Chceš říct, že je to moje vina? Že je jiný, co jsem tady. Co je se mnou,“ zavrčela podrážděně.

„Je jiný, co je s tebou,“ přikývl. „Ale není to tvoje vina. Může za to ten parchant Alexandr.“

„Taky mě pěkně štve. Proto dělám, co můžu. Pátrám po něm, když venku nikde není,“ ukázala na monitor.

„Jo jasně, ale není to divné?“ zeptal se.

„Co přesně?“

„Že venku není,“ upřesnil. „Je to démon, potřebuje se přinejmenším krmit. Když pomineme všechny ty ostatní věci, co démoni normálně potřebují dělat.“

„To je divné,“ souhlasila s ním a zamračila se taky. „Míříš tím někam?“

„Když není venku, kde by tak asi mohl být?“ napovídal.

„To není možné!“ ohradila se přesvědčeně. „Zoran vás průběžně sleduje. Má otevřeno u vás i u mě. Tohle by mu neuniklo. Vy s Benediktem zase kontrolujete jeho, takže i on je čistý.“

„Já ti nevím. Přece není jisté, co všechno ten bastard dokáže. Bůhví, jak dlouho tohle dělá, v co se vyvinul. Jestli se dál vyvíjí… Jistě můžeme říct, že umí střídat těla a podle všeho ovládat démony, ale jinak nic. Všichni se od probuzení umíme víceméně dobře skrývat před ostatními démony. To nás učí jako první. Nebýt vidět, slyšet, cítit. Co když on to přivedl k dokonalosti? Že ho prostě nikdo nevyčenichá? Nikdy?“

„Ještě o něm víme jednu další věc. Víme, co chce,“ řekla Anna s chladným odhodláním.

„Anno,“ oslovil ji naléhavě.

„To je dobré, Ondřeji. Teď mě nech, musím přemýšlet. Běž boxovat se Zoranem, nebo balit holky, nebo tak něco.“

„Zapomeň! Ne když…“ namítl.

„Jestli odsud do tří sekund nevypadneš, vynesu tě sama,“ ujistila ho se sladkým úsměvem zmije, co se chystá uštknout.

Neochotně si natáhl boty a vstal.

„Hlavně nevymýšlej žádné blbosti,“ požádal ji dotčeně, než odešel.

Jenže přesně to ji napadlo. Jen to podle ní nebyla blbost.

*****

Věděla, že na to nesmí myslet. Zasunula ten nápad hluboko do nejzazšího koutu své mysli, zakryla jej stíny a vzpomínkami na všechny hrůzy, které prožila, když byla násilně vržena do svého nového života. Už to nebolelo, ale věděla, že tam Zoran nebude upínat svou mysl při svém pravidelném pátrání po Alexandrovi. A tak neobjeví, co chystá.

Během dne se dál věnovala pátrání v policejních databázích a se Zoranem prohodila jenom pár slov, když se jí přišel zeptat, jestli si nechce dát pauzu a něco sníst. Odmítla s tím, že nemá hlad, a získala tak další čas o samotě a mimo možnost prozrazení.

Jakmile nastal večer a Anna vycítila, že všechny ostatní Asury jsou doma, vyslala jim zprudka drzou žádost, aby se obratem dostavili do společenské místnosti. Cítila v jejích myslích překvapení a také rodící se otázky. Rychle se obrnila, aby ještě na posledních pár minut udržela svůj plán v tajnosti, než se k nim připojí.

Už tam na ni čekali všichni kromě Benedikta. Nikdo nic neříkal, v pokoji vládlo ticho, že by byl slyšet spadnout špendlík. Anna se snažila udržet neutrální výraz a klidně si sedla na své místo. Na Zorana se nepodívala, ačkoliv cítila, jak na ni upírá tázavý pohled. Jeho mysl se naléhavě dotkla té její, hledala vrátka, která pro něj byla vždy otevřená. Tentokrát ne.

Benedikt přišel chvíli po Anně a omluvil se za zdržení. Pak se na ni vyčkávavě zahleděl.

„Omlouvám se za formu pozvání, ale bylo to tak nejrychlejší. Nebudu to nijak protahovat a řeknu vám rovnou, proč jsem vás svolala,“ promluvila klidně a atmosféra v místnosti ještě více zhoustla. „Rozhodla jsem se odejít. Opustit tuto skupinu a založit si svou vlastní. Schopnou vypátrat a ulovit Alexandra. Tady to nikam nevede.“

Ucítila přívalovou vlnu údivu, nevíry a dotčenosti ostatních Asur. Všichni byli v šoku. Ne všichni ne, všimla si Anna, když pohledem zavadila o Benedikta. Jen na krátký moment mu kmitla ve tváři emoce, kterou by zrovna u něj nečekala. Úleva a provinilost. Neměla teď ale čas ani sílu se tím zabývat. Na její zeď zaútočil s divokým řevem Zoran a ona měla co dělat, aby ji udržela pohromadě.

Zatímco se k ní dobýval, napřímil se u stolu zvlášť pomalým, kontrolovaným pohybem a vztekle procedil skrze zuby: „Nikam nepůjdeš. Ne dokud do toho mám co mluvit.“

Napodobila jeho pohyb a klidně odvětila: „Jenže ty do toho nemáš co mluvit. Nikdo z vás. Můj výcvik je u konce, prošla jsem zkouškou a jsem právoplatná modrá Asura. Odcházím ráno. Nikdo z vás mi to nerozmluví, tak se o to ani nesnažte. Děkuji za vše, co jste mě naučili, ale moje budoucnost je jinde.“

S těmi slovy se obrátila a jistým krokem odešla pryč.

ASURA – KAPITOLA OSMNÁCTÁ – JEHLA V KUPCE HNUSU

Krásný sobotní podvečer,

je to už nějaká doba, co jsem se Vám ozvala. Ráda bych měla do konce léta hotovou první verzi Asury, takže píšu, co to dá. Už mi toho k vyprávění moc nezbývá, takže věřím, že to zvládnu a vy se tak brzy dozvíte, jak to všechno dopadne.

A teď tedy vzhůru do čtení 18. kapitoly 🙂

Kapitola osmnáctá

Jehla v kupce hnusu

Anna zamířila ze sklepa rovnou do kuchyně. Měla hroznu žízeň, a ještě větší vztek. Potřebovala se trochu uklidnit a přemýšlet. Nakonec si připravila i obložený chleba, který právě oždibovala u stolu, když dovnitř vešel Zoran.

„Podle tvého výrazu soudím, že jste nic nezjistili,“ konstatoval pochmurně, když ji uviděl.

„Absolutně nic. Zkoušel to Ondřej, zkoušela jsem to já, ale kromě toho bince, co tam vždycky mají, ani stopa po Alexandrovi. A tím nemyslím, že nebyl v nich, ale nebyl ani v jejich vzpomínkách, nebo co to v těch hnijících lebkách mají,“ mračila se na krajíc, jako by za to mohl.

„Je to jako hledat jehlu v kupce sena,“ podotkl zamyšleně a opřel se o kuchyňskou linku.

„Spíš v kupce mrtvolného hnusu,“ poopravila ho a znechuceně odsunula talíř stranou.

„A ty Vétaly?“ zeptal se.

„Nechala jsem je Čeňkovi. Chci vyrazit na lov a přivést jiné, tedy pokud nebudeš proti,“ odpověděla s otázkou v hlase.

„Dobrý nápad. Ale myslím, že bychom měli zkusit sebrat i vyšší šarži,“ navrhl.

„My?“

„Půjdu s tebou. Pokud nemáš nic proti,“ koutek úst se mu zvedl v drobném úsměvu.

„Ale co Sára? A Marek?“

„Sára to zvládne,“ vplula zmíněná démonka do kuchyně a zamířila k lednici. „Když jsem ve stresu, mám vždycky strašný hlad.“

„Jak je na tom Zikmund?“ zvedla se Anna a zamířila stejným směrem. Sára mezitím vytáhla rajčata a ledový salát. Anna rychle vstrčila talíř s nedojedeným chlebem dovnitř, aby si ho nechala na později, a pak se kousek odsunula, aby Sáře nepřekážela, když z lednice vytahovala další suroviny.

„Bude v pořádku. Teď hluboce spí, Benedikt říkal, že to může trvat i několik hodin. Ale už se mu vrací barva a zase ho cítím,“ ukázala si na hlavu, a i z jejich tváří se vytratila původní bledost. „Ale určitě se bude potřebovat nasytit, až se probudí, protože mu hojení bere spoustu energie, takže jestli chcete vyrazit na lov, je to jen dobře. Já to tady zatím pohlídám.“

Zoran střelil tázavým pohledem k Anně a ta jen neznatelně pokrčila rameny.

„Já to viděla,“ zamračila se na ně Sára, protože jí to přes jejich snahu neuniklo. „Vím, že jsem prvně zpanikařila, což nebylo úplně profesionální, ale už jsem v klidu, jasné? Je tu i Ondřej a Čeněk, i Benedikt, když na to přijde. Tomu by mimochodem nějaká mňamka taky přišla vhod.“

„Mňamka,“ odfrkala si Anna pobaveně nad její volbou slov. „Já jsem s tím v pohodě. A potřebujeme se konečně někam dostat, takže na lov musíme tak či tak. Co ty na to, Zorane?“

„Máš mou plnou důvěru, Sáro, a věř mi, že plně chápu tvou starost o Zikmunda,“ řekl Zoran vážně a promnul si ruce. „Dostáváš to tu na povel, než se s Annou vrátíme,“ usmál se na démonku, a pak kouknul na Annu. „Zkontroluji ještě Marka, a pak můžeme vyrazit.“

„Můžu řídit?“ vyhrkla natěšeně.

„Pokud nás oba nezabiješ,“ zasmál se.

„Neboj se, pojedu slušně,“ uklidňovala ho.

„Hlavně si vezměte kombíka. Budete potřebovat dost velký kufr,“ připomněla jim Sára a zakousla se blaženě do sendviče, který si mezitím připravila.

„Taky řetězy a pouta,“ přidal se Zoran.

„No už chybí jenom bičík a vysoké šněrovací boty,“ plácla Anna a Sára se málem zadusila soustem, jak ji zaskočilo jídlo, když vybuchla smíchy.

Zoran se démonskou rychlostí přiblížil k Anně a vzal ji jemně za bradu. V očích mu jiskřilo, když říkal: „Povídala jsi něco o slušné jízdě, a tohle zní jako pořádná divočina.“

„Přece by ses nebál,“ usmála se na něj sladce.

„To ne. Ale třeba bych se těšil,“ mrkl na ni, když na něj zůstala překvapeně zírat. Pak ji lípnul krátkou pusu na rty a odkráčel z kuchyně za Markem.

Anna se tvářila ještě dost vyjeveně, když koukla na Sáru, která se ještě pochechtávala.

„Řekla bych, že tě dostal,“ smála se.

„Naprosto,“ přiznala Anna a odhodlaně dodala: „To si vypije.“

„Vy jste tak sladcí,“ poznamenala Sára a hrnula se ke skříňce s jídlem. „Až jsem z vás dostala chuť na čokoládu.“

*****

Zoran tiše pootevřel dveře Markova pokoje. Asura tvrdě spal a klidně, pravidelně oddechoval. Na paži byla ještě zřetelně vidět rudá jizva, kudy Benedikt vracel zlomenou kost a zhojil poraněnou tkáň. Znovu potichu zavřel dveře a zamířil za Benediktem.

Našel ho v knihovně, seděl na pohovce, opřený o její vyvýšený bok. Hlava se mu svezla stranou k rameni, tiše chrápal. Na klíně se mu rozprostíraly velké archy zažloutlého papíru popsané starověkým sanskrtem.

Zoran se chystal zase tiše odejít, aby ho nerušil, ale Benedikt se zavrtěl a otevřel oči.

„Děje se něco?“ posadil se rozespale a písemnosti mu sklouzly na podlahu. Zoran se pro ně rychle sehnul a podal mu je.

„Nic se neděje, jenom jsem tě chtěl zkontrolovat, jak jsi na tom, než vyrazíme s Annou na lov.“

„Vyrážíte společně? To je mi ale novinka,“ povytáhl Benedikt obočí a protřel si oči, aby se zbavil únavy.

„Nehraj to na mě, kamaráde,“ usmál se Zoran a svezl se vedle něj. „Vsadím se, že ty jako jediný jsi s naprostou jistotou věděl, jak to se mnou a Annou nakonec dopadne.“

„Přiznávám, že jsem si byl poměrně jistý, ale úplně ne. Přece jenom u Anny si člověk nemůže být úplně jistý nikdy,“ pousmál se Benedikt. „Ale řekl bych, že to je jedna z věcí, co se ti na ní líbí.“

„Kromě jiného,“ přitakal Zoran.

„Jsem za to rád, Zorane. Že jste spolu. Je to velké štěstí,“ řekl Benedikt vážně a poplácal druhého démona po koleni.

„Já vím. O to víc se o ni bojím,“ přiznal Zoran.

Benedikt si povzdechl. „To už jde jaksi ruku v ruce. Ale Anna je bojovnice. Na koncilu to jasně dokázala.“

„Byla úžasná, to ano. Ale co jsou tři modré Asury proti Alexandrovi?“

„Řekl bych, že až ho najdeme, tak to zjistíme. A upřímně, co jsou tři modré Asury proti nám, když se do toho dáme všichni dohromady?“

„V tom případě nemají šanci. Ani Asury, ani Alexandr,“ odpověděl Zoran pevně.

„Tak vidíš,“ usmál se na něj Benedikt povzbudivě.

„Jsem rád, že tě tu mám Benedikte. Že jsi tehdy šel se mnou, když jsem zakládal vlastní skupinu,“ přiznal Zoran vděčně a postavil se. „A jako projev mých díků ti ulovím Rákšu, co ty na to?“

„To je skvělý nápad. Trochu mi vyhládlo,“ položil si démon ruku na břicho a široce se usmál.

„Vyberu pěkně šťavnatého,“ slíbil mu Zoran, než odešel z knihovny.

*****

„Tak kam máme namířeno?“ nastartovala Anna auto.

„Zavez nás do centra, někam kde je rušno.“

„Na náměstí u fontány se myslím dneska koná nějaký charitativní koncert, tak to zkusíme tam,“ podotkla a rozjela se. Zaparkovala kousek od centra a připadala si podivně, když platila parkovné. Jenže automat neošálíte.

Ledabylým krokem se vmísili do davu. Anna měla pravdu, bylo tu plno. Večer byl příjemně vlahý, ze stánků voněly párky a bramboráky. U stánku s čepovaným pivem se začala tvořit fronta.

„Myslíš, že tu na nějaké natrefíme?“ rozhlížela se Anna rozpačitě. Ona by tady démony určitě nehledala.

Zoran na ni pobaveně koukl. „Myslíš, že tady budeme lovit?“

„Proč bys sem jinak chtěl?“

„Potřebujeme návnadu. A tu seženeme tady.“

„Návnadu? Ty myslíš…To jako vážně?“ zamračila se nesouhlasně.

„Jestli chceme vylákat i vyšší démony, bude to tak nejsnadnější. Jsme dva modří, když nás zpozorují, tak se spíš ukryjí, než aby po nás šli. Ale takové obyčejné vyděšené děvče, to by bylo něco jiného.“

„Nelíbí se mi to. Takhle někoho zneužít… Navíc to bude hrozně nebezpečné,“ namítla.

„Chápu tě Anno, ale dovolím si v této věci prosadit svůj plán. Tomu děvčeti se nic nestane, dávám ti své slovo, jestli tě to uklidní. Vyrazili jsme na lov a potřebujeme návnadu. Bezbrannou, vystrašenou, co dokáže pořádně zaječet.“

„Stejně se mi to nezamlouvá. Co s ní potom? Vezmeme ji na hřbitov?“ vzpomněla si na svou vlastní výpravu do těch končin.

„Ano, ale na starý hřbitov. Znáš ho?“

Anna zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem o něm neslyšela. Ale taky jsem se o tohle téma nikdy dříve nezajímala.“

Zoran při její poznámce viditelně ztuhl. „Mrzí mě, že…“

„Ne, ne tak jsem to nemyslela,“ vzala ho rychle za ruku a stiskla ji. „Nebyla to výčitka. Už je to za mnou, Zorane, opravdu.“

Položil si její dlaň na srdce. „Nikdy mě nepřestane mrzet, že jsi přišla o svou rodinu a svůj lidský život, Anno. Tvá bolest je mou bolestí. Ale zároveň za to až do konce svých dní nepřestanu být vděčný, protože jsi tak mohla vstoupit do mého života.“

Reagovala láskyplným polibkem. „A teď už mi povíš o tom starém hřbitově?“ vybídla ho ještě s jeho chutí na svých rtech.

„Správně, žádné rozptylování,“ pousmál se. „Kousek za městem stával malá kostelík, teď už je z něj jenom odsvěcená ruina. A u něj býval hřbitov. Když stavěli nový, tak některé pochované přemístili. Ty, jejichž místa byla zaplacená dopředu. Ostatní mrtví tam ale zůstali. O většinu těch hrobů se nikdo nestaral, pozůstalí o ně dlouhodobě nejevili zájem, tak to tam prostě nechali ladem. Už jsme tam párkrát vyrazili a pokaždé pár kousků ulovili. Když budeme mít vábničku, vylákáme jich ještě více.“

„Ale slibuješ, že se jí nic nestane? A že si nebude vůbec nic pamatovat. Že si nikdy nevzpomene,“ naléhala, protože představa bezmocné dívky, zatažené mezi všechny ty odporné démony, se jí pořád příčila. I přes všechnu tu užitečnost.

„Slibuji,“ přikývl vážně.

„Tak dobře. A kterou vybereme?“ podvolila se neochotně.

„Co tamta?“ kývl hlavou kousek stranou od pódia, na které zrovna hrála nějaká studentská rocková kapela. Na lavičce tam seděla drobná dívka v květované sukni, černých legínách a balerínkách, v bílém tričku a béžovém svetříku na knoflíky. Přes rameno jí visela velká brašna a v ruce držela čtečku knih. Slabá záře jejího displeje se jí odrážela od hrudi. Zrovna se nervózně podívala na hodinky.

„Měla tu domluvenou schůzku, ale ten zmetek už má zpoždění půl hodiny, a ani nezavolal s omluvou. Myslí si, že se na ni vykašlal,“ vstoupila jí Anna opatrně do mysli.

„Dobrá práce,“ pochválil ji Zoran. „A naprosto dokonalá návnada.“

„Tak ji běž sbalit, borče,“ vyzvala ho. „Já to tu pro jistotu ještě prozkoumám, jestli tu přece jenom někdo neslídí. Sejdeme se u auta. Za deset minut.“

„Tak platí,“ přikývl a začal se proplétat davem směrem k dívce.

A žádné muchlování, vyslala mu myšlenkou hravé varování. Odměnil ji jeho pobavený smích.

*****

Náměstí bylo čisté, a tak Anna dorazila k autu přesně. Zoran už u něj stál a ležérně se o něj opíral, paže založené na hrudi.

„U mě čisto,“ zahlásila a přiložila si dlaň k čelu ve vojenském pozdravu.

Znovu se zasmál, a Anna si v duchu řekla, že mu smích nesmírně sluší. „První část mise splněna,“ oplatil ji taky hezky po vojensku a kousek se posunul, aby viděla do vozu. Dívka seděla na zadním sedadle a zmámeně hleděla přes přední sklo ven. Nemrkala, svaly v obličeji měla mírně povolené, nereagovala ani, když Anna zkusmo zaklepala na okýnko.

„Co jsi s ní udělal?“ zajímala se napůl zvědavě a napůl starostlivě.

„Je to něco jako hluboká hypnóza, a k tomu jsem jí navodil denní snění,“ vysvětlil. „Koukni se jí do hlavy.“

Anna tedy nahlédla, ale rychle se z dívčiny mysli stáhla a po tvářích se jí rozlila slabá červeň.

„Myslí si, že to rande probíhá,“ vyhrkla.

Zoran něžně položil dlaň na její tvář, a pohladil ji po ruměnci, který ji zdobil. „Už se asi svlékli, předpokládám.“

„Jsou už kousek dál,“ odkašlala si Anna rozpačitě a ustoupila od vozu. „Tak vyrazíme ne?“

„Jistě, práce nepočká,“ souhlasil a nasedl do vozu. Jelikož znal cestu, nechala ho Anna řídit.

Projeli celým městem, a když ho opustili, pokračovali pak ještě deset minut po hlavní cestě, než z ní odbočili. Ještě chvilku pak jeli po obyčejné jednotřídce, která vedla do jednoho z menších měst. Po obou stranách vozovky ležela pole, osázená řepkou, což dokázala v houstnoucí tmě rozpoznat jen díky svému démonskému zraku. Na levé straně se pole táhlo do daleka a na obzoru spatřila několik rozesetých rodinných domů a budovu, co vypadala jako staré JZD. Po pravé straně začalo pole s řepkou slábnout, až přešlo postupně v obyčejnou louku. Když se pak na ní znenadání objevila stará polní cesta, Zoran tam ostře zahnul a pokračoval v cestě.

Dívka na zadním sedadle poskakovala, jak projížděli po hrbolech a výmolech, nevydala však žádný zvuk. Jenom se mírně přihlouple usmívala. Byla pořád dokonale mimo.

„Tohle bys taky dokázala,“ ujistil ji Zoran, když si všiml, že si ji Anna zkoumavě prohlíží ve zpětném zrcátku.

„Já vím,“ odtušila jistě, aniž od děvčete odvrátila pohled. „Jen si nejsem jistá, že bych na to měla žaludek.“

„Jednou třeba budeš muset mít,“ utrousil na půl úst, ale nezněl dotčeně.

„Možná,“ nehádala se, i když doufala, že se Zoran třeba mýlí. Na druhou stranu byl démonem už mnoho let, takže asi věděl lépe, o čem mluví. Zařekla se, že pokud se bude muset k této lsti taky uchylovat, bude to dělat jen v případě nejvyšší nouze.

„Nedovolím, aby se jí něco stalo,“ ujistil ji Zoran pevným hlasem, když si všiml Annina zamyšleného výrazu.

„Já vím,“ řekla mu s naprostou důvěrou.

Netrvalo to dlouho, když Zoran zastavil a zhasl světla. Svět kolem se ponořil do noci. Anna vystoupila z vozu a zakroužila rameny, aby si uvolnila strnulo šíji. Začala se pozorně rozhlížet kolem a napínala všechny své smysly, aby vycítila případné nebezpečí.

Zoran mezitím také vystoupil, obešel auto a pomohl z něj omámené dívce. Pak podal Anně dlouhý řetěz z té nejpevnější oceli, a sám si začal jeden podobný omotávat kolem pasu.

„Támhle,“ přešel moudře do bezhlasné řeči, když byli oba opásáni. Pak ukázal rukou kousek vlevo. Anna spatřila polorozbořenou zeď, která se tam táhla několik desítek metrů v oblouku až k lesíku, který navazoval na pole. Uprostřed rozdrolených zdí spatřila viset starou zrezlou mříž, která byla podle všeho kdysi branou na hřbitov. Držela už jen na jedné straně, na rozviklaných pantech. Na druhé straně vstupu úplně chyběla.

„Romantické místečko,“ poznamenala ironicky a vykročila vpřed tiše jako myška.

Zoran se přidal, ubohou návnadu vedl za ruku, aby ve svém stavu neklopýtla a neprozradila je. Když byli hřbitovu na dohled, zastavil Annu pohybem ruky a zavřel oči. Anna ucítila, jak se jeho aura zavlnila a pochopila, že manipuluje s myslí jejich společnice. Netušila, co přesně jí řekl, ale dívčin výraz se změnil. Zvědavě pohlédla tmou před sebe, zašátrala v kabelce, vytáhla z ní mobil a rozsvítila si na něm baterku. Pak opatrně vykročila vpřed k hřbitovu. Zoranovu ani Anninu přítomnost nebrala vůbec v potaz.

Dali jí malý náskok, a pak ji následovali. Když Anna ucítila v mysli Zoranův dotek na své zdi, okamžitě ho vpustila dovnitř. Jejich mysl se spojila a ona ucítila jeho klidnou jistotu a mírně vzrušení z lovu. Její pocity silně korespondovaly s jeho. Ve tmě probleskl jeho divoký úsměv, když si to v ní přečetl, a Anna mu odpověděla stejně. Zamaskovali se svou démonskou mocí, aby je jejich kořist nevycítila příliš brzy a vyčkávavě se zastavili u vchodu, přikrčení u rozbořených zdí jako šelmy na číhané.

Dívka pomalu opatrně pokračovala do středu hřbitova. Míjela náhrobky, rozbité a sesunuté na stranu, porostlé mechem a nyní už nečitelně poznačenými jmény nebožtíků, a světlo jejího mobilu probleskovalo tmou ze strany na stranu, jako by něco hledala.

Anna ji krátce nahlédla namysli. Spatřila její touhu po klukovi, na kterého čekala už na náměstí, a který se na ni vykašlal. Zoran úplně vymazal z její hlavy představy o tom, že se už viděli a co spolu během jejího denního snění prožili, a nasadil jí tam novou představu. Rande mělo teprve proběhnout, a sejít se spolu ti dva měli právě tady na starém hřbitově.

Anna nevěřícně zavrtěla hlavou. „Já bych tedy na rande na hřbitov nikdy nešla. A ještě takový starý a daleko od civilizace,“ pomyslela si směrem k Zoranovi. „Ta holka do toho pitomce musí být fakt pořádně zabouchnutá.“

„Chceš mi namluvit, že tě nikdy nelákal divoký sex na studeném náhrobním kameni?“ uchechtl se v duchu.

„A tebe?“ Když si pohrdavě odfrkl, vyslala k němu další myšlenku. „Jsem si to myslela. Ale nedivím se ti. Skotačit na takovém studeném kameni, to by jednomu mohlo třeba přivodit nastuzení, nebo zhoršit revma. Zvlášť někomu v tvém věku.“

Zoran po ní bleskl pohledem a pak se mu nafoukly tváře jako balony. Tichounce vyfoukl vzduch, než se začal bezhlasně chechtat. Vypadalo to komicky, takže i Anna měla co dělat, aby se udržela.

V té chvíli ucítila vlnu vibrací cizích aur a prudce otočila hlavu směrem k hřbitovu. Jejich návnada je nemohla spatřit, ale Anna jasně cítila a postupně i spatřila skupinu Vétal, které dívku neslyšně obklíčily, a pomalu se stahovaly blíže k oběti. V temných stínech, hlouběji v hřbitově, se chvěly aury čtyř Rákšů.

Anna by se nejraději zeptala Zorana, jak je možné, že se mezi sebou ta krvelačná monstra neservou v rámci boje o dominanci, ale nechtěla riskovat, že jejich komunikaci zachytí nepřátelé. Místo toho ještě zesílila své maskování a pohlédla na Zorana. Ten jí pohled oplatil a jeho oči lačně zářily tančícími plamínky jeho moci. Těšil se na boj a Anna si musela přiznat, že i jí se zmocňuje příjemné očekávání. Pořád se v koutku duše obávala o bezpečí té dívky, ale když Zoran řekl, že se jí nic nestane, tak bude jistě v pořádku.

Zoran na ni kývl, a pak ukázal směrem ke středu hřbitova. Přitakala a společně se začali tichounce přibližovat k ostatním démonům. Když dívka vyděšeně zaječela, Anna s sebou trhla, připravená vyrazit ji na pomoc, Zoran ji ale silně chytil za rameno a zavrtěl hlavou.

Ještě ne, naznačil ústy.

„Někdo ji uslyší,“ namítla.

„Nikdo ji tu neuslyší. Široko daleko tu není živáčka,“ odtušil Zoran tvrdě a ukázal si na čelo. Anna se zastyděla a zkusila rozprostřít svou mysl do okolí. Zoran měl pravdu, ani ona necítila žádné jiné aury.

Ustaraně pohlédla na děvče a ztuhla. Na nebi začal konečně plnou silou svítit měsíc a projasnil okolní temnotu. A v té chvíli se ze stínů začaly vynořovat jednotlivé Vétaly a jejich odporný zjev způsoboval, že dívka nepřestávala ječet. Třásla se po celém těle, vzlykala a vzduchem se nesla slaná vůně jejích slz, přesto se ani nehnula z místa. Dvě Vétaly se k ní přišouraly a uchopily ji každá za jednu paži svými hnijícími končetinami. Děvče řvalo a její křik se změnil na skřeky podobné zraněnému zvířeti, když se ukázali konečně i Rákšové. Byli to tři muži a žena, všichni přesně tak odporní, jak si je Anna pamatoval z bitvy na hřbitově. Klubka svalů, ostrých zubů, a ještě ostřejších drápů. Lačně si dívku prohlíželi a jejich aura sílila, jak do sebe vstřebávali její hrůzu.

Pak se jeden z Rákšů pohnul, aby sena ni vrhnul. Anna zareagovala čistě instinktivně a použila svou moc, aby zpomalila čas. Ve stejné chvíli ucítila na tváři závan vzduchu, jak ani Zoran neváhal a vystřelil vpřed rychlostí světla. Využil výhody, kterou mu poskytla, a rychle za sebou zlámal všem Rákšům vaz, nohy i paže. Viděla ho jen jako rozmazanou šmouhu s modrými záblesky, a pak těla démonů hroutící se na zem.

„Jak ještě dlouho?“ uslyšela jeho myšlenku.

„Jak dlouho bude potřeba,“ odpověděla mu zpátky stroze, mysl soustředěnou na kontrolu času.

„A nechceš se třeba raději trochu protáhnout?“ navrhl jí. Anna z jeho tónu poznala, že se skvěle baví. Jakmile zpacifikoval Rákši, pustil se do Vétal, které se k němu pomalu, ale jistě stahovaly. Anna je spočítala, bylo jich přesně 11.

„Nerada bych ti kazila zábavu,“ odpověděla mu vyčítavě.

„Pár ti jich nechám, neboj,“ uslyšela jeho smích, a jeho povznesená nálada se přenesla i na ni. „Tak pojď. Taky se trochu ušpiň.“

Anna se nenechala dvakrát pobízet. Pustila smyčku času, takže se vrátil ke svému normálnímu běhu a přidala se k Zoranovi ve vířivém bojovém tanci. Zoran toho využil k tomu, že přistoupil k dívce, která to všechno stále sledovala, ve tváři výraz smrtelné hrůzy, a lehce jí přiložil ukazováčky na spánky. Děvče přestalo vydávat ty hrozné zvuky, okamžitě se uklidnilo a svezlo se na zem. Zoran ji zachytil, aby se neudeřila do hlavy, pak jí opatrně vsunul kabelku pod hlavu a přikryl ji svou bundou.

Jakmile se o ni postaral, vrhl se zpátky do bitky. Rákšové už se dávali dohromady, pokoušely se je napadnout mentálně, dokud se nezotaví fyzicky, ale narazily jen na tvrdý ochranný štít jejich zdí.  Než se stihly zotavit, vyslal Zoran k Anně prosbu o další zpomalení času, a ona mu obratem vyhověla. Znovu Rákši umrtvil, a pak je začal svazovat řetězem. Anna ho nechala jeho práci a dál se věnovala Vétalám. Některé zahubila a s každým přemoženým démonem do sebe vstřebávala jeho sílu. Tělo ji krásně brnělo, naplněné tou nesmírnou silou. Jakmile vedle sebe ucítila Zorana, nechala ho, aby se i on nakrmil některými Vétalami, a ona mezitím ty zbylé znehybnila a spoutala řetězy.

Zrovna jim začala utrhávat páchnoucí hnijící paže, kdyby se snad pokusily po svém zotavení v kufru auta uvolnit řetěz, a přemýšlela o tom, že je zbaví i noh, když k ní došel Zoran a utíral si ruce od démonského slizu do kalhot. Modré vlasy měl rozcuchané a oblečené zválené a špinavé od tělesných tkání a taky hlínou ze země. Napadlo ji, že ona sama jistě nevypadá lépe. Na tváři mu ale hrál široký, spokojený úsměv. Stejný se odrážel i na její tváři.

„Nějaká inovace?“ zeptal se tlumeně, když ji sledoval při trhání.

„Bez rukou nepovolí řetěz,“ vysvětlila jednoduše.

„Pravda,“ uznal, přistoupil ke spoutaným Rákšům, a provedl jim totéž.

„Víš, co je zvláštní?“ zeptal se jí a držel přitom jednu z těch odporných paží, zatímco spoutaní démoni u jeho nohou se začali znovu probouzet k životu.

„Ne, co?“

Napřed jim dupnul na hlavy, aby jim znovu zlomil vaz, než odpověděl: „Vesele a bez okolků tu trháš končetiny, a nijak ti to nevadí. Ale když máš omámit obyčejnou holku a použít ji jako návnadu, tak na to nemáš žaludek.“

Nebyla to útočná otázka, to poznala podle jeho tónu, spíš si tím opravdu lámal hlavu.

„Ale to nemůžeš srovnávat. Lidskou bytost a tenhle hnus,“ namítla.

„No možná,“ uznal váhavě.

„A jim by ty ruce stejně upadly. Visely už jenom na kousku kůže, fakt,“ ujistila ho. Zoran přikývl, ale pak se začal chechtat, tentokrát nahlas. Anna se k němu přidala, protože v tu chvíli jí její argument přišel opravdu srandovní. A tak tam chvilku jen tak stáli, opilí vítězstvím a načerpanou mocí.

Jako první se uklidnil Zoran, hmátl po řetězu a odtáhl klubko Rákšů k autu. Nacpal je do kufru a pomohl Anně přidat k nim i spoutané Vétaly. Bohužel měli problém je tam všechny napasovat, a tak se ještě jedné museli zbavit. Kufr zavřeli, a zamkli, a pak se Zoran vrátil zpátky na hřbitov a přinesl z něj jejich návnadu. Dívka tiše oddechovala a tvrdě spala. Anna podržela dveře do auta a Zoran ji opatrně položil na zadní sedadlo.

Pak zpod něj vytáhl malý batoh a přešel k předku auta. Tam se začal pomalu svlékat.

„Co to děláš?“ zeptala se ho Anna vyjeveně.

„Nesnáším ten jejich sajrajt a jsem od něj celý zašpiněný,“ odpověděl a kouknul na ni. „A ty mimochodem taky. Vzal jsem nějaké věci na převlečení, tak jestli chceš, můžeš je použít.“

Anna si založila ruce v bok a zvažovala jeho gentlemanskou nabídku.

„Že se ti nechce čistit vnitřek auta, viď?“ zeptala se ho s potutelným úsměvem.

„To ani nemusím. Jsem šéf, tak to dám někomu za úkol,“ mávl nad tím rukou.

„Ne ne, kdo loví, ten umývá auto, takové je pravidlo,“ odporovala mu.

„Vážně?“ zarazil se a překvapeně si ji prohlížel. „Kdo ti to řekl?“

„No Ondřej,“ znejistěla po jeho reakci. Zoran se začal zase tiše chechtat a kroutit hlavou.

„Takže si to vymyslel?“ Neodpověděl, ale ani nemusel.

„To si vypije,“ zavrčela naštvaně.

Jakmile si Zoran svlékl potrhané tričko, vztek byl fuč. Veškerá ta třeštící energie, která se jí valila žilami, se nyní zaměřila k jedinému cíli. A tím bylo jeho lákavé, odhalené tělo.

Zoran spatřil v jejích očích ten hlad, a znehybněl. Hleděl na ni, zhypnotizovaný jako kořist, zírající na hada, který se ji chystá slupnout. Anna se svlékla rychleji než kdy jindy, a teprve když před ním stála nahá, vrátila se mu duchapřítomnost a rychle si stáhnul kalhoty i se spodky. Byl vzrušený stejně jako ona.

Ladně si vyskočila na přední kapotu a vyzývavě povolila kolena tak, aby se jí lehce rozevřely nohy. Nebyl to sice náhrobní kámen, ale plech studil stejně, protože motor mezitím stihl vychladnout. Na tom ale Anně vůbec nezáleželo, jen když Zoran přijme její výzvu.

A on ji přijal. Obklopil ji svou nespoutanou divokostí, okamžitě byl v ní, na ní a všude kolem ní. Prostě přesně tam, kam patřil.

ASURA – KAPITOLA SEDMNÁCTÁ – NOVÝ ZAČÁTEK

Kapitola sedmnáctá

Nový začátek

„Takže?“ podívala se Anna tázavě na Zorana, aby přerušila ticho, které se v místnosti rozhostilo.

„Takže,“ odkašlal si nervózně, a ještě pořád vypadal trochu otřeseně. „Jak se cítíš?“

Tuhle otázku nečekala, takže se nyní tvářila zaskočeně ona. „Cože?“

„Když jsem odcházel z tvého pokoje, Benedikt tě ještě uzdravoval, tak jsem se jenom chtěl zeptat, jak se cítíš. Utržila jsi spoustu vážných, životu nebezpečných ran. Přišla o spoustu krve,“ ulpěl pohledem na jejím poznamenaném obličeji.

„Je mi dobře, Zorane. Benedikt si dal záležet. A ten zbytek jsem mu už nedovolila zahojit, moje tělo to zvládne samo. I tak ho to hodně vyčerpalo.“

Přikývl na výraz pochopení, ale znovu utichl. Anna chvilku hledala slova. Chtěla mu toho tolik říct, ale nevěděla, kde začít.

„Takže sis myslel, že odejdu?“ vysoukala ze sebe nakonec.

„Myslel.“

„Chvilku jsem o tom uvažovala,“ přiznala tiše. „Ale během koncilu jsem si uvědomila, že nechci pryč. Asi se mi rozsvítilo, když mě jeden z nich udeřil do hlavy.“

Zoran její pokus o odlehčení odměnil drobným úsměvem. Vypadal už lépe. Více sám sebou.

Anna se zvedla ze židle, přesunula se k němu a opřela se o hranu stolu kousek vedle něj. Musel se opřít a trochu zaklonit hlavu, aby jí viděl do očí.

„Trvalo mi to, ale pochopila jsem, že vy jste mi mé rodiče a starý život nevzali. Bůh ví, jak by to se mnou dopadlo, kdybyste mě neobjevili. Ne, dali jste mi druhou šanci. Na život. Ano, i na pomstu, kterou si rozhodně vychutnám. Dali jste hlubší smysl mé existenci. Dali jste mi přátelství. Lásku. Stali jste se mou novou rodinou. A ta se neopouští.“

„Pokazil jsem to. Neměl jsem před tebou mít tajnosti. Ne před tebou,“ hlesl. „Nehrál jsem s tebou na rovinu a byla to chyba. Jenže já se za to hrozně styděl, Anno. Za to, co jsi ve mně stejně nakonec spatřila. Za to, co to může znamenat.“

„Myslel sis, že tě nebudu chtít, když si budu myslet, že jsi se kdysi dávno zrodil jako Rákša,“ pochopila.

Přikývl, ve tváři vepsanou úzkost.

„Opravdu tě ani na chvilku nenapadlo, že bych v tom viděla hlavně tvou sílu? Nevím, co za tím mohlo stát, a myslím, že ani ty to nebudeš vědět, ale změnil ses v ASURU. V modrou Asuru. To je přece ta největší známka síly. Všichni ví, že je mnohem jednodušší vydat se špatnou cestou než následovat tu složitější, ale správnou. To si zaslouží respekt a ne pohrdání.“

„Anno,“ zašeptal vděčně.

Předklonila se a položila mu ukazováček na rty. Pak ho políbila. Ucítila, jak ztuhl a čekala, že se odtáhne. Zoran ale zaváhal jenom na moment, než jí polibek oplatil. Pomalu se postavil, aniž by dovolil jejich ústům se rozpojit. Vzal ji za boky a lehce ji posunul po desce stolu tak, aby se pohodlně vešel mezi její stehna. Okamžitě je pro něj rozevřela a přisunula se blíže k jeho roztouženému tělu, dokud se jejich středy nedotkly.

Vydala prosebný zvuk, napůl vzdech a napůl vzlyk. Zoran zareagoval čistě instinktivně. Kousek se odsunul, aby získal místo pro ruce, a začal z ní strhávat oblečení, dokud před ním neseděla úplně nahá. Nepřestával ji přitom žádostivě líbit na každý kousek kůže, který odhalil. Přejížděl jí jazykem po rozpálené pokožce a nemilosrdně sál obě ztvrdlé bradavky, dokud nevydala ten zvuk znovu, tentokrát ovšem mnohem hlasitěji. Trhl za košili, až se z ní knoflíčky rozlétly po celé místnosti, a sklouzl prsty k pasu. Třásly se mu nedočkavostí a chtíčem, který ho ovládl stejnou silou jako Annu. Měl pocit, že to trvá snad milion let, než se osvobodil z těsného objetí kalhot.

Anna se nedokázala nabažit jeho rtů a horkých dlaní, které v ní rozeznívaly doposud dřímající touhu, dokud se v ní nevzdouvala v bouřlivých vlnách. Věděl, jak se jí dotknout, jak ji přivést na hranici šílenství. Nakonec potřebovala už jen jediné, a i to jí poskytl. Vzal si ji drsně, téměř to hraničilo s násilím, ale přesně to si v té chvíli přála. Ucítila ho tvrdě a hluboko a stačilo jen pár okamžiků naplněných společnými pohyby, než ji smetl orgasmus.

Když rozkoš dozněla, opřela se čelem o jeho hruď a poslouchala jeho srdce, divoce bušící. Cítila jeho prsty, jak jí něžně projíždí vlasy až na záda a čeká, až se vzpamatuje. Bylo to příjemné a ona cítila, jak se v ní znovu rozhořívá vášeň.

Zvedla k němu tvář a když spatřila v jeho obličeji, který k ní skláněl, všechnu jeho lásku, dokázala se na něj jen plaše usmát. Všechno ostatní by znamenalo nebezpečí slz, a ona nechtěla tu nádhernou chvíli pokazit. Znovu ji hluboce políbil a Anna ucítila, jak žádostivě pohladil svou myslí její zeď. Bez váhání ho vpustila dovnitř.

Ostatní, vyslala k němu myšlenkou.

Teď jsme tady jenom ty a já, Anno. A já s tebou ještě neskončil. Vlastně jsem ještě ani pořádně nezačal, ujistil ji a jeho příslib ji celou rozechvěl.

Když opět splynuli v jedno, tělem i duší, nic jiného ani neodkázala vnímat. Byla tam jen ona a Zoran. Jejich láska a spalující, dychtivá touha.

*****

Zikmund s Markem šli zvolna vedle sebe a nenápadně se rozhlíželi kolem sebe. Byla sobota večer, centrum města už se začínalo plnit lidmi, kteří se vydali za dobrým jídlem nebo jinou zábavou, a zároveň se vylidňovali vedlejší, zasunuté ulice a sídliště s betonovými paneláky.

Byli na pravidelné obchůzce, pátrali po jiných démonech, a lovili ty, na které natrefili. PO bitce na hřbitově se chování Vétal a Rákšu vrátilo k jejich zaběhnutým stereotypům, takže toho využili. Společně se Zoranem doufali, že se jim podaří polapit démona, který by mohl vědět, jak právě rozpoznat Alexandra. Byl to slabý plán, který spočíval hlavně na náhodě a štěstí, ale lepší zatím nevymysleli. V jiných částech města plnili stejnou misi ostatní Asury. Výjimku dostala jenom Anna, protože byla po koncilu oslabená a Benedikt, který si potřeboval odpočinout po její léčbě.

„Řeknu ti, že ten koncil Modrých je tedy pořádná síla,“ prohlásil Zikmund zamyšleně. Nikde v okolí zrovna necítil žádného démona, a tak asi dovolil mluvit polohlasem.

„To je. Ještě jsem nikdy žádný na vlastní oči neviděl, až teď. Ty jo?“ zeptal se Marek.

„Ne, ještě nikdy. Ale Anna byla fakt drsná. Pořádně jim to nandala,“ chválil ji Zikmund.

„Nechtěl bych se jí dostat pod ruku, když je naštvaná,“ zasmál se Marek uznale. „Zajímalo by mě, jak se rozhodla. Jestli zůstane, nebo jestli se přidá k některému z těch tří.“

„Sára říkala, že zůstane. Byla si tím jistá.“

„Myslíš, že to ví od Anny?“

Zikmund jen pokrčil rameny. „Sára mi říká, co uzná za vhodné, a co mají holky mezi sebou je jen mezi nimi, takže nevím, jestli jí to Anna řekla přímo, nebo je to jen její vnitřní přesvědčení.“

„A ty to vidíš jak?“ zajímal se Marek.

„Nedokážu si tipnout. Anna je fajn, ale nevidím do ní. A po tom, jak se to celé pokazilo mezi ní a Zoranem, a po té nepovedené akci na hřbitově, bych se nedivil, kdyby chtěla odejít. Neměl bych jí to za zlé,“ ztlumil Zikmund hlas, protože ucítil, jak se na okraji jeho vědomí ozvalo známé chvění signalizující blízkost jiného neznámého démona. Pohlédl nenápadně na druhou stranu ulice a jen pro Markovi uši dodal: „Ale přál bych si, aby zůstala.“

„To já taky,“ přitakal Marek tiše, a slabě si odkašlal, jak mu přeskočil hlas. Ještě pořád nedokázal použít jeho speciální sílu, ale den, co den se to zlepšovalo. Podle Benedikta už to byla jen otázka dní, než bude zase úplně v pořádku.

Zikmund lehce kývl hlavou ke čtyřem bezdomovcům, kteří se motali kolem barevných plastových popelnic. Marek přikývl a rozhlédl se ostražitě po okolí. Démoni si jich brzy všimnou, tak se už ani nesnažil to skrývat.

Vzduch byl čistý, nikde nezahlédl, ani nevycítil jinou živou bytost. Celý den na obloze visela těžká černá mračna, a než došli z centra na sídliště, už hustě mrholilo. Takže kdo nemusel ven. Zůstal doma, a ti, co už někam vyrazili, se schovali do sucha.

Vétaly si jich už taky všimly. Shrbená postava jedné z nich jejich směrem výhružně zavrčela.

„Tak si trochu zatancujeme, co ty na to?“ mrkl Zikmund na přítele natěšeně.

„Že váháš. Už se potřebuji trochu protáhnout. Z té naší dnešní dvouhodinové šachové partie mi nějak ztuhl zadek,“ vrátil mu démon mrknutí.

„Tak snad se ti teď povede lépe než při hře,“ uchechtl se Zikmund pobaveně.

„To si piš,“ prokřupal si Marek prsty a vyrazil proti syčícím Vétalám. Černovlasý démon ho vzápětí následoval. Než se pustili do boje, použil svou moc, aby uzmul světlo nejbližším dvěma pouličním lampám. Dobrého maskování nebylo nikdy dost.

Vétaly kladly poměrně tuhý odpor, ale Zikmund si byl jistý, že je plně v jejich moci, aby je s Markem porazili. V podobné situaci už byli společně mnohokrát. Marek mu kryl záda a on zase jemu, takže to jinak, než vítězstvím dopadnout nemohlo.

Dvě Vétaly už ležely mezi popelnicemi se zlomeným vazem, když za sebou zaslechl Markův tlumený bolestný výkřik a hlasité křupnutí kosti. Chtěl se ohlédnout a jít mu na pomoc, ale v té chvíli ucítil prudký úder do hlavy, a pak přišla tma.

*****

Sára se společně s Čeňkem vrátila z mise a zjistila, že Zikmund je ještě venku. Rychle zahnala nepříjemné myšlenky, stávalo se běžně, že se některý z nich při práci zdržel déle. Protáhla si namožené svaly a štítivě ze sebe shodila oblečené pošpiněné tělními tekutinami zajatých Vétal. Narazili na skupinku pěti démonů, tři z nich zlikvidovali, aby se z nich nasytili a dvě přikovali dole ve sklepě.

Dopřála si rychlou horkou sprchu, a pak se blaženě zavrtala do voňavých peřin. Zavřela oči a zkusila vyhledat svou myslí partnerovu. Už jsem doma, vyslala k němu myšlenku, když se jí otevřel. Jak to vypadá u tebe?

Je tu klid, nikde ani démonská smradlavá noha, odpověděl jí svým typickým způsobem. Všechno v pořádku?

Naprosto. Máme s Čeňkem dva úlovky, pochlubila se a zívla si.

Pěkné, pochválil ji, a jeho myšlenky se naplnily starostlivou něhou. Běž už spát. Za chvíli jsem doma.

Tak ale pospěš, poslala mu neviditelný polibek a uzavřela svou mysl. Netrvalo dlouho a tvrdě usnula.

Nemohla spát dlouho, když se znovu probudila. Pyžamo měla propocené a srdce ji zděšeně tlouklo. Netušila, co ji vzbudilo. Protřela si oči, aby z nich vyhnala rozespalost, a sáhla rukou vedle sebe. Druhá půlka postele byla stále prázdná a Sáry se zmocnilo neblahé tušení.

Pokusila se spojit se Zikmundem na dálku, ale našla jenom ticho. Nebyl tam, necítila ani vzdálené chvění jeho mysli. Jako by vůbec nebyl. Zkusila tedy Marka, ale ucítila jen jeho příšernou bolest, přes kterou se nedokázala dostat dále.

Polekaně vyskočila z postele a vyběhla na chodbu.

*****

Stůl ve společenské místnosti jim po nějaké době přišel už příliš tvrdý, a podlaha příliš studená, a tak když se ostatní vydali na své pochůzky městem a Benedikt odpočíval ve svém pokoji, proplížili se domem do Zoranovy ložnice. Anna se celou dobu modlila, aby je tak nikdo neviděl, protože by si z jejich vzhledu zbytek skupiny utahoval snad do konce dní. Většinu oblečení na sobě roztrhali, takže jim zůstala jen Zoranova košile bez knoflíků, kterou měla na sobě Anna a rukou si přidržovala přední díly u sebe, a jeho kalhoty, které se mu ale sesouvaly ze zadku, jelikož byly bez knoflíku a zip vzal za své hned při prvním Zoranově nedočkavém škubnutí.

Celou cestu do pokoje oba zdržovali dech, aby nevybuchli smíchy, když se tak navzájem prohlíželi. Nakonec se ale dostali do cíle, a jakmile se za nimi zavřely dveře jeho ložnice, dali svému veselí průchod.

Pak se znovu milovali, a když konečně uspokojili tu největší touhu, usnuli.

Klidné snění jim ale přerušila Sára, která vrazila do pokoje bez klepání a rozrazila dveře tak silně, že udeřili do zdi za nimi a klika uvízla v omítce.

„Co to…?“ posadil se Zoran a začal se okamžitě soukat z postele. Anna se jen malátně zvedla na lokti a přitáhla si pokrývku těsněji k hrudi. „Co je?“ zamumlala rozespale.

Zoran se rychle natáhl po teplácích, ve kterých chodil běhat. Naštěstí už několik dní visely pohozené na opěradlu židle, takže je měl alespoň po ruce. Než si je oblékl, byl už úplně vzhůru.

„Sáro, co se děje?“ vyhrkl.

„Já nevím… ale Zikmund tu není a Marek… on… promiňte,“ sypala ze sebe démonka na přeskáčku a přidala omluvu, když si všimla, jak vypadají.

Zoran rozsvítil lampu na nočním stolku a uviděl, že se Sára třese a je bledá jako smrt. Přistoupil k ní a vzal ji za ramena.

„Uklidni se Sáro. Dýchej,“ přikázal jí jemně a zadíval se jí do očí. Začal v ní číst.

Anna už se taky probrala a využila toho, aby nepozorovaně vyklouzla z postele, zamotaná do přikrývky a přešla ke skříni. Vytáhla z ní jedny jeho boxerky a tričko, které si oblékla. V triku plavala a boxerky měla spíš jako šortky, ale na tom teď nezáleželo.

„Nic tam pořádně nevidím, zkusím to sám,“ uslyšela Zorana, a když Sáru pustil, přistoupila k ní a objala ji paží kolem ramen. Drsňačky se sice neobjímají, ale Sára teď jako drsná holka nevypadala.

„Probudila jsem se strachy,“ sebrala se rudovlasá démonka dost na to, aby začala vysvětlovat. „Necítila jsem Zikmunda ve své hlavě. Vždycky ho slabě cítím, i když je daleko, nebo když nejsme spojení. Ale vždycky. A teď tam prostě nebyl. A Marek? Jenom hrozná bolest…“

„To bude v pořádku, Sáro, uvidíš,“ chlácholila ji Anna a nejistě koukla na Zorana.

Ten se z naprostého soustředění vrátil během sekundy zpátky a zasakroval. Pak jim oběma hlavou zaznělo jeho myšlenkové volání po Benediktovi, a Zoran vyrazil tryskem na chodbu. Zatímco na vzdáleném konci se otevřely dveře a v osvětleném obdélníku světa stanul překvapený bělovlasý Asura, Zoran spěchal po schodech dolů ke vchodovým dveřím.

Anna společně se Sárou se vyřítily za ním. Dostihly ho až dole, zrovna otevíral domovní dveře. Dovnitř se vpotácel zakrvácený Marek, z posledních sil napůl podpíral a napůl vlekl bezvládného Zikmunda. Černovlasý démon měl kolem krku uvázaný zakrvácený hadr, který býval kdysi jeho tričkem, a nahý trup mu obepínala zakrvácená, smotaná košile, kterou pod bundou postrádal Marek.

Sára vyděšeně vzlykla. Zoran si od Marka převzal druhého démona, zvedl ho do náruče, jako by vážil méně než pírko, a dlouhými kroky vyrazil zpátky do schodů. Sára se vydala za ním.

Anna zatím podepřela vyčerpaného Marka a odvedla ho do kuchyně. Svezl se na židli a s těžkým povzdechnutím se opřel. Mlčky namočila utěrku a opatrně mu začala stírat krev z obličeje. Jedno oko měl opuchlé tak, že na něj vůbec neviděl, ve druhém stály slzy.

„Bylo jich moc,“ hlesl zničeně a bolestně sykl, když mu přitlačila látku na rozbité obočí.

„Nakonec jsme je dorazili, ale jen tak tak,“ přiznal a znepokojeně pohlédl ke dveřím.

„Benedikt ho dá do pořádku,“ ujistila ho a pozorně ho prohlížela, jestli narazí na vážnější zranění. Rozbitý obličej se mu časem zahojí sám a rychleji než běžnému člověku, ale s těžšími ránami by musel pomoci léčitel. Pohled jí utkvěl na jeho paži, z předloktí mu čouhala kost.

„A na tebe se pak taky podívá,“ dodala ustaraně.

„Trochu bych se zatím natáhl,“ přikývl na srozuměnou a začal se zvedat, aby se přesunul do svého pokoje.

„Pomůžu ti,“ podepřela ho a doprovodila ho až k lůžku. S tichým zaúpěním se na něj svalil.

„Jakmile bude Zikmund z nejhoršího venku, pošlu za tebou Benedikta,“ slíbila mu a vydala se za druhým zraněným.

V Zikmundově pokoji vládlo ticho. Rudovlasá démonka seděla na posteli vedle svého partnera a statečně zadržovala slzy. Z druhé strany se nad ním skláněl Benedikt. Sára se Zikmunda nedotýkala, aby neoslabovala proud léčivé energie, kterou nyní vysílal do bezvládného těla, ačkoli podle pevně zatnutých pěstí se dalo usuzovat, že ji to stojí velké úsilí. Tvář měla bledou, staženou úzkostí.

„Rány jsou hluboké a ztratil hodně krve. Přišel o hlasivky, zahájil jsem jejich regeneraci, ale bude nějakou dobu trvat, než zase promluví. Má taky roztrženou slezinu a rozdrcená játra, nemluvě o zlámaných prstech na rukou. Ale uzdraví se,“ řekl Benedikt klidným hlasem, zatímco se zavřenýma očima pokračoval v hojení. Sářina ztuhlost po jeho slovech polevila, když ji zaplavila úleva.

„Dobrá práce,“ řekl Zoran vděčně. Seděl v křesle postaveném blízko lůžka, aby na všechny tři démony viděl. V předklonu se opíral lokty o kolena a nespustil z nich oči, dokud nevešla Anna.

Když ji spatřil, chtěl se zvednout, ale byla rychlejší. Naznačila mu, aby to nedělal, stoupla si vedle něj a položila mu ruku na rameno.

„Schytal to tvrdě, ale Benedikt říkal, že se uzdraví,“ informoval ji polohlasně.

„To je dobře,“ ulevilo se jí. „Bude třeba, aby se pak podíval i na Marka.“

„Jak je na tom?“ zeptal se ustaraně.

„Je hodně zbitý, hlavně v obličeji, ale nejde o nic vážného, zhojí se mu to samo. Má ale ošklivou otevřenou zlomeninu paže. Nic dalšího jsem neobjevila, ani si na nic nestěžoval. Ale pořád dost chraptí,“ odpověděla Anna a upírala pohled na Sáru. Nedokázala si ani představit, jak by reagovala být na jejím místě a obdivovala ji za její sílu.

„Zajdu za ním, až tady budu hotov,“ slíbil Benedikt, aniž by polevil v soustředění.

„Dobře, díky,“ řekla mu Anna a podívala se na Zorana: „Ondřej s Čeňkem jsou dole, že?“

Přikývl. „Proč se ptáš?“

„Půjdu jim pomoct,“ vysvětlila a v očích se jí nebezpečně zablýsklo: „Tohle musí skončit.“

„Přidám se,“ navrhl.

„Bude lepší, když zůstaneš tady,“ namítla pohlédla na trojici a pohlédla na trojici na lůžku. „Potřebují tě. My to dole zvládneme.“

„Asi máš pravdu. Dej mi ale vědět, kdybyste mě potřebovali,“ souhlasil. Pak ji vzal za ruku, kterou měla položenou na jeho rameni a než odešla, políbil ji do dlaně.

*****

Anna se napřed zašla převléknout do pohodlnějšího oblečení, než vyrazila do sklepa. Protože ale Zoranovo tričko neslo jeho vůni, nechala si ho na sobě. Razantně vešla dovnitř, plná hněvu z vlastní bezmocnosti.

Oba její spolubojovníci se k ní překvapeně obrátili. Vypadali unaveně.

Ondřejovi i přesto zacukal pobaveně koutek úst, než spustil: „Za dávných bohů, hrdinných náčelníků a králů, neklidem zmítaná země zrodila hrdinku…“

„To jako vážně?“ podařilo se jí zachovat kamennou tvář, ale když poťouchle přikývl, vyprskla smíchy. Čeněk se jen široce usmíval a nevěřícně nad tím vtípkem vrtěl hlavou.

„Počkej, teď vážně,“ uklidnil se Ondřej. „Co jsi předvedla na koncilu, bylo naprosto luxusní. Excelentní.“

„Měla jsem vynikajícího učitele,“ nemínila si připsat všechny zásluhy.

„To jistě ano,“ usmál se hrdě, „ale každý správný žák jednou svého učitele přeroste. A to se ti povedlo. A tedy hodně rychle.“

„Děkuji,“ usmála se skromně jeho uznání.

„Upřímně to byl první koncil, který jsem mohl sledovat a přiznám se, že jsem rád, že nejsem modrý. Ale ty jsi zaválela opravdu parádně,“ připojil se k chvále i Čeněk. Podle intonace hlasu poznala, že chtěl ještě něco dodat, ale spolkl to. Jenom si s Ondřejem vyměnil rychlý, tázavý pohled.

„Kluci, ven s tím,“ vybídla je přátelsky a založila si vyzývavě ruce v bok. „Nebo se bojíte?“ Svá slova změkčila úsměvem.

„Zajímalo nás, jestli ses rozhodla zůstat, nebo odejít,“ přiznal Ondřej a Čeněk souhlasně přikývl.

„A vy byste si přáli co?“ odpověděla záludně otázkou.

„To je ale blbá otázka,“ zavrtěl Ondřej pobaveně hlavou. „Samo sebou, že chceme, abys tu zůstala. Máme před sebou hromadu práce, a další ruce se vždycky hodí.“

„V tom případě je odpověď ano,“ odtušila.

Ondřej se rozzářil jako sluníčko, dokud do něj Čeněk přátelsky nestrčil loktem a neupozornil ho: „To není kvůli tobě, kamaráde. Anna už byla jistě rozhodnutá před tím. Se podívej, co má na sobě.“

Ondřej si ji začal pozorně prohlížet. „Co má na sobě?“ nechápal.

„Přece Zoranovo oblíbené tričko,“ odpověděl mu Čeněk, jako by se nechumelilo.

„Vážně? Jak to můžeš vědět?“ řekl žlutovlasý démon vyjeveně.

„Čeněk toho moc nenamluví, ale rozhodně mu nic neunikne,“ usmála se na jmenovaného Anna uznale.

„Takže ty a Zoran zase…?“ naznačil Ondřej otázkou. Jednoduše přikývla a zaznamenala na tvářích obou mužů směs úlevy a spokojenosti.

„Bezva, konečně bude zase trochu klid,“ poznamenal Ondřej a s Čeňkem si plácli dlaněmi.

„No, teď když už máme společenskou konverzaci za sebou,“ změnila Anna téma, ale usmívala se, protože jejich přijetí a přátelství pro ni moc znamenalo, „mohli bychom se zase vrátit k práci.“

Pohledem vyhledala tři Vétaly, které se svíjely v řetězech. „Zjistili jste něco? Nějaká stopa po Alexandrovi?“

„Bohužel nic,“ zvážněl Ondřej. „Mají v hlavě ten jejich běžný bordel. Přehrabuju se v nich už asi hodinu, dostal jsem se skoro až na dno, ale po tom parchantovi ani stopa.“

„Nebude ti vadit, když to zkusím taky? Třeba tam něco zachytím. Přece jenom znám Alexandra lépe než ty.“

„V pohodě, neurazím se. A budu jenom rád, když něco objevíš.“

„Dobře. Tak já to převezmu a ty si běž odpočinout.“

„Zajdu napřed za Sárou a Zikmundem. Zoran nám sice vzkázal, že bude v pohodě, stejně jako Marek, ale radši je zkontroluji,“ prohlásil Ondřej s hranou lehkostí, ačkoliv všechny tři Asury v místnosti věděly, jak hluboká je zatím jeho starost o přátele.

„Dobrý nápad,“ přikývla a podívala se na Čeňka: „Vydržíš ještě chvíli? Nerada bych je tam nahoře rušila.“

„Samozřejmě, klidně se do toho můžeme pustit,“ ujistil ji Čeněk odhodlaně.

Ondřej už byl nějakou tu chvíli pryč, když Anna zklamaně odstrčila poslední z Vétal. Prohledala jejich odporné, mrtvolně hnilobné mysli až na samou dřeň, ale pPo Alexandrovi ani stopa.

„Sakra, nic tam není,“ zahartusila podrážděně.

„On je vážně jako duch,“ zavrtěl Čeněk nechápavě hlavou a už se ani nesnažil své vyčerpání skrýt.

„Možná, ale my ho dostaneme. Mezitím můžeš posvačit,“ ukázala na Vétaly, které se válely na podlaze, jak je tam po přemožení nechala.

„Ale Zikmund a Marek…“ zaváhal, ale v očích mu probleskl hlad.

„Ulovím jim jiné. Jen se posilni, dřel si jako kůň. Zasloužíš si to,“ poplácala ho pochvalně po rameni a odešla.

DALŠÍ KAPITOLA ASURY KE ČTENÍ :-)

Hezké prvomájové odpoledne,

někteří ještě možná hledáte třešeň nebo jiný rozkvetlý strom, kde byste mohli zulíbat svou drahou polovičku. Pokud už máte splněno, nebo na tradice nedbáte, nebo jste šťastně/nešťastně single, třeba uvítáte další rozptýlení v dnešním dni – další kompletní kapitolu mého románu Asura. Jmenuje se Nový začátek a snad se vám bude líbit.

Čtěte zde, nebo na Wattpad.cz 🙂

https://www.wattpad.com/726901834-asura-kapitola-sedmn%C3%A1ct%C3%A1-nov%C3%BD-za%C4%8D%C3%A1tek

DALŠÍ KAPITOLY ASURY K PŘEČTENÍ



Všechny zdravím,

už jsem dlouho nic nepřidala, ale věřím, že dnes jsem svůj deficit dohnala. Mám už hotovou první verzi kompletních 16 – ti kapitol ASURY, a tak jsem je pro vás uveřejnila jak na Wattpadu, tak i zde na mých webovkách.

Řekla bych, že už se pomalu, ale jistě, blížím k zakončení této super temné drsné urban fantasy, což mě na jednu stranu těší, ale na druhou moc ne 🙂

Tak či onak – užijte si čtení 🙂