ASURA – KAPITOLA DEVATENÁCTÁ – KDYŽ SE KÁCÍ LES

Je to dlouho, předlouho, co jsem přidala poslední příspěvek a neomlouvá mě vůbec nic 🙂 Možná by se mohl najít nějaké polehčující okolnosti, třeba jako že jsem matka, manželka, pracující žena, a pak až spisovatelka, al to bych se už asi opakovala. A já rozhodně nechci lamentovat 🙂 Dělám co můžu 🙂

No ale k věci. Zatím se mi to jeví tak, že tato kapitola je předposlední, případně před-předposlední a Asura bude hotová 🙂 Pokud se tedy ještě nějak nerozkošatí.

Tak už dost povídání a pokud máte chuť na další kousek z příběhu Asury, čtěte 🙂

Kapitola devatenáctá

Když se kácí les

Výslech démonů, které ulovili Anna se Zoranem, nikam nevedl. Zoran je vyslýchal dlouhé hodiny, několikrát prozkoumal jejich mysl, ale Alexandr jako by se do země propadl. Posloužili sice jako potrava pro ostatní Asury, ale to byl jejich jediný užitek. Jelikož ale doposud nevymysleli jiný způsob, jak po Alexandrovi pátrat, nezbývalo jim nic jiného, než vyrážet opakovaně na lov. Čím víc démonů všem chytili, tím víc rostla frustrace celé skupiny, protože to stále nikam nevedlo.

Anna se Sárou si zvykly upouštět trochu páry během vzájemných cvičných soubojů v tělocvičně. Ačkoliv byla Anna modrá a v mnoha směrech zdatnější než druhá Asura, byly chvíle, kdy ani ona nedokázala obstát před zkušenostmi, které Sára získala během století v reálných bitkách. O to víc ji jejich cvičné souboje bavily. Navíc to inspirovalo i ostatní ze skupiny, a tak se stávalo, že občas tělocvična praskala ve švech naplněná sršící energií.

Tentokrát tam ale děvčata byla sama, plně ponořená do souboje. Ztratily pojem o čase, jak se dobře bavily. Zpocená trička se jim lepila na těla, sem tam se na kůži zablýskla modřina, nebo se světlo odrazilo od stříbřité staré jizvy. Tělocvičnu naplňoval jen jejich dech a údery.

Sára zvedla ruku v domluveném gestu, aby Anna věděla, že potřebuje pauzu. Obě toho využily k tomu, aby se napily z láhve s vodou. Sára si pak utřela obličej a rozpustila si rudé vlasy. Protřepala je, a pak znovu sepnula do copu. Ve tváři se jí objevil zamyšlený výraz, který tam Anna v posledních dnech vídala čím dal častěji. Ostatně jako i u ostatních Asur.

„Pořád nad tím dumáš?“ houkla na ni Anna tázavě a znovu se napila.

„Prostě mi na tom něco nesedí,“ odpověděla Sára a promnula si oči. „Je to jenom takový pocit, tušení. Myslím, že i Zikmundovi to jejich přepadení leží v hlavě.“

„Říkal mi, že si z té noci moc nepamatuje,“ podotkla Anna.

„Rozhodně ne po té ráně do hlavy,“ přikývla Sára. „Procházel to i s Markem, jestli třeba něco z toho, co se dělo, když ho uzemnili, mu třeba napoví, co mu na tom všem nepasuje. Ten měl ale dost práce s tím, aby je odtamtud dostal oba se zdravou kůží. Ale možná jsme jen oba přetažení.“

„Možná jste, možná taky ne. Já na své instinkty dám a ty bys měla taky, Sáro. Však vy na to přijdete,“ namítla Anna přesvědčeně.

„Máš pravdu. To jenom celé to pátrání po Alexandrovi. Jak já bych si toho bastarda chtěla konečně podat,“ zahučela démonka bojovně.

„Nejsi sama,“ ujistila ji Anna a v očích jí nebezpečně blýsklo.

„Hele, ale necháš mi z něj kousek, že?“

„Jasně, parťačko,“ usmála se na ni Anna a obě dívky si plácly. Pak se znovu postavily proti sobě a zvedly dlaně sevřené v pěsti, připravené pustit se do dalšího kola.

V té chvíli se rozletěly dveře, práskly do zdi, a děvčatům se jenom zhouply copy v prudkém poryvu vzduchu, které způsobil Zoran, když kolem nich proběhl svou démonskou rychlostí. Uslyšely ho vztekle zasakrovat, a pak udeřil boxovací pytel tak silně, že mu v něm uvízla pěst, a když se ji podrážděně snažil vytáhnout, strhl celý pytel i s kovovým ukotvením, na kterém visel.

Anně vyletělo obočí nahoru, zatímco Sára vedle ní ztuhla. Anniny mysli se lehce dotkl opar strachu a ona překvapeně pohlédla na druhou démonku. Nešálily ji smysly, Sára se sice snažila nevypadat vyděšeně, ale její strnulý postoj vypovídal o opaku.

„Myslím, že dnes už jsme trénovaly dost,“ položila jí tedy chlácholivě dlaň na rameno a pohledem naznačila, ať je nechá o samotě. Sára se na ni vděčně pousmála, a vypařila se skoro jako pára nad hrncem.

Zoranovi se podařilo odhodit utržený boxovací pytel stranou a teď zuřivě bušil do vedlejšího. Ten už měl ale taky na mále.

Anna k němu pomalu, rozvážně došla a překřížila si ruce na hrudi. „Co se děje?“ zeptala se ovládnutým hlasem.

Neodpověděl, ani nijak nedal najevo, že by zaznamenal její přítomnost.

„Děsíš svoje vlastní lidi, Zorane,“ svraštila netrpělivě obočí. Opět se nedočkala žádné reakce.

Opatrně se přiblížila svou myslí k té jeho a našla rychle skulinu, kterou ve své zdi nechával jenom pro ni.  Co se stalo, Zorane?

Nestačila se ani nadechnout, než její fyzické já zalila horka vlna, když na ni divoce pohlédl a v očích se mu probouzely plameny. Cukla by s sebou, ale nestihla ani to, jelikož ji ve svém vzteku vymrštil ze své mysli takovou silou, že ji to celou odhodilo na druhou stranu tělocvičny.

Narazila na protější stěnu a sesunula se s hlasitým žuchnutím na podlahu. S bolestným zasténáním se vyškrábala na všechny čtyři. „Zbláznil ses?“ křikla na něj naštvaně a pokusila se ho myslí nakopnout.

Ruka se mu zastavila ve vzduchu uprostřed dalšího úderu, oči se mu projasnily, jak jeho plameny uhasly. Zbledl, když si uvědomil, co provedl.

„Omlouvám se, Anno, nechtěl jsem… Já jsem… Jsi zraněná?“ přiběhl k ní zděšený vlastním jednáním.

Podepřel ji, když vstávala, ale vytrhla se mu a vrazila mu facku.

Zatvářil se vyjeveně, ale pak se váhavě pousmál, když si třel zasaženou tvář: „Dobrá trefa.“

„Zasloužil sis ji,“ odtušila ostře.

„Já vím a omlouvám se. Trochu jsem se zapomněl,“ přiznal schlíple.

„Trochu? Zapomněl? Byl jsi úplně mimo!“ vyhrkla. „Vždyť jsi mě chtěl spálit!“

Zoran znovu zbledl a unaveně si promnul oči. „Bože, mohl jsem tě zabít! Jsem idiot, odpusť. Neměl jsem sem chodit v takovém stavu. Bylo to nezodpovědné.“

Annina zlost byla pryč. „Nezabil bys mě. Zastavil by ses, protože mě miluješ. A pokud ne, tak bych tě zastavila já. Jako topince by mi to totiž neslušelo,“ pokusila se to zlehčit.

„Anno,“ uchechtl se ztrápeně a vztáhl k ní ruku. Přijala ji a nechala se přitáhnout na jeho hruď a obejmout. Chtěla mu dát najevo, že se ho nebojí, a že po jeho výbuchu se mezi nimi nic nezměnilo, ale pro jistotu použila i slova. „Nebála jsem se tě, abys věděl. Ale pořádně si mě naštval.“

„Mám pocit, že jsi říkala něco o tom, že děsím vlastní lidi,“ zamumlal, protože měl tvář zabořenou v jejích vlasech a zhluboka vdechoval její vůni. Cítil, jak se mu díky tomu rychleji vrací sebekontrola. Srdce mu ale stále tlouklo ve zděšeném rytmu při představě, že by jí ublížil.

„To jsem myslela Sáru. Když jsi sem vpadl, cítila jsem její strach a poslala ji raději pryč. Řekla bych, že odešla velmi ráda,“ vysvětlila a cítila pod dlaní, jak se tlukot jeho srdce postupně zklidňuje.

„Později se jí omluvím,“ hlesl provinile.

„To bys asi měl, jinak si tě Zikmund podá,“ zasmála se proti jeho hrudi a vzhlédla k němu. „A nebude na tebe tak jemný jako já.“ Letmým dotykem rtů pohladila jeho čelist.

Zhluboka si povzdechl a napětí z jeho těla vyprchalo úplně. „Udělám to, slibuji. A ještě jednou se omlouvám.“

„Omluva přijata,“ usmála se na něj a políbila ho na rty. Když se od něj po chvilce odtáhla, zeptala se: „Už mi konečně prozradíš, co tě tak vytočilo?“

„Bezmoc. Že jsem bezradný a vůbec si nevím rady,“ přiznal a hrál si s jedním pramínkem její modré hřívy.

„Takže včerejší lov nebyl úspěšný?“

„Ale ano, úspěšný byl. Nakrmím celou skupinu, a ještě nám zůstanou nějaké zásoby. Sakra, vždyť už ani nemáme volné cely, kam bychom je zavřeli,“ mluvil o chycených démonech.

„Ale po Alexandrovi žádná stopa, že?“ pochopila.

„Přesně tak. Kdyby to nebyl démon, řekl bych, že je to zasraný duch,“ ulevil si Zoran hrubě, a i to hodně vypovídalo o jeho rozpoložení.

„No ale on vlastně je duch. I démon. Obojí,“ oponovala mu mírně.

„Hlavně je to zkurvysyn,“ procedil skrze zuby.

„O tom žádná,“ přitakala a objala ho kolem pasu, aby se k němu mohla přitisknout silněji. Chvilku tak jen tiše stáli, než se zeptala: „Lepší?“

„Mnohem lepší,“ ujistil ji a znovu vyhledal svými ústy její rty.

*****

Zoran rozprostřel svou mysl po domě a Sáru vycítil v kuchyni. Když vstupoval dovnitř, schválně si vykračoval tak, aby ho zaslechla.

„Ahoj,“ pozdravila ho s opatrným úsměvem a pohledem zjišťovala, zda je s ním jeho polovička.

„Anna šla prozkoumávat policejní databáze,“ zodpověděl její nevyřčenou otázku.

„Promiň, já jenom…“ Zoran svraštil ustaraně obočí, ale jinak ani nehlesl.

Pořád jsem jeho levá ruka, utvrdila se Sára v duchu, vědoma si nepřítomnosti jeho mysli v té své. Odhodlaně se nadechla a spustila: „Tam v tělocvičně jsi mě vylekal, Zorane. A to se mi nelíbí. Už jsem tě viděla rozzuřeného, ale tvůj vztek byl vždy namířený na nepřátele, ne na tvé vlastní lidi. Nehrozilo, že bys některému z nás v rozčilení ublížil. Takže jsem tě chtěla důrazně požádat, aby ses lépe kontroloval, a pokud je něco, s čím ti mohu jako tvá pobočnice pomoci a ulevit tvým starostem, abys mi o tom řekl. Taky tě chci varovat, že pokud ve své zaslepenosti neopodstatněně ohrozíš někoho z naší skupiny, tak proti tobě bez zaváhání zakročím.“

„A dobře uděláš,“ ujistil ji. „Omlouvám se za své dnešní chování, Sáro, nechtěl jsem tě vyděsit a rozhodně nikomu ublížit. Ale máš pravdu, byl jsem krapet mimo. Máš mé slovo, že už se to nebude opakovat.“

„Děkuji. Sám jsi mě učil, nás všechny, že nejdůležitější je vzájemná důvěra, jistota, že si navzájem budeme krýt záda. A v tom tvém dnešním stavu bych tě tedy za parťáka nechtěla,“ viditelně se jí ulevilo.

„Moje chování bylo neomluvitelné, ale jak jsem řekl, už se to nikdy nebude opakovat. Můžeš se na mě spolehnout,“ ujistil ji pevně.

Pohlédla mu do očí, aby pravdu, kterou slyšela v jeho hlase, mohla spatřit i v nich. Teprve pak spokojeně přikývla.

„Vybral jsem si svou pobočnici opravdu dobře,“ zazněla v jeho hlase hrdost. „Děkuji za nabídku pomoci, ale už teď mi pomáháš víc, než si myslíš.“

„Ale kdyby se něco změnilo, jsem tu pro tebe, to víš, že? Všichni jsme tu pro tebe,“ ujistila ho vážně.

„Vím,“ pousmál se. „A já jsem tu zase pro vás.“

„Tak fajn,“ opětovala mu úsměv a vzala do ruky talíř s naskládanými sendviči.

„Už je čas krmení divé zvěře?“ ozvalo se ode dveří a do kuchyně vpadl Ondřej.

„Možná u tebe. My ostatní civilizovaně večeříme,“ oplatila mu škádlení a odešla z kuchyně.

„Nějaké novinky?“ zvážněl Zoran vědom si toho, že se Ondřej právě vrátil z odpolední hlídky.

„Nic, šéfe, bohužel,“ odpověděl blonďatý Asura zklamaně, ale s vrozeným optimismem obratem dodal: „Však mi toho bastarda dostaneme, uvidíš. Jen co vystrčí nos ze své skrýše.“

„Jistěže ho dostaneme,“ přitakal Zoran nepřítomně, protože uslyšel, jak ho telepaticky volá Benedikt do své pracovny.

„Všechno v pohodě?“ zaváhal Ondřej.

„V pohodě, to jenom Benedikt,“ ukázal si Zoran na čelo a odešel za ním.

*****

Benedikta našel v knihovně. Nakláněl se nad stolem, na kterém se povalovalo ještě více listin a starých knih než minule. Pažemi se opíral o desku stolu a zdeptaně hleděl na arch, rozevřený a zajištěný dvěma těžítky, aby se znovu nesvinul.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ vstoupil Zoran dovnitř. Když se na něj Benedikt podíval, ztuhl po tíhou jeho pohledu.

„Myslím,“ začal bělovlasý démon ochraptěle a musel si odkašlat, aby mohl pokračovat. I tak byl jeho hlas tichý a rozechvělý. „Myslím, že jsem našel informace o démonovi, který se uměl taky stěhovat mezi těly. I způsob, jak ho zničit.“

„Ukaž,“ stoupl si Zoran vedle něj a nedočkavě nahlédl do textu.

„Ten papyrus je minimálně dva tisíce let starý, ale egyptské hieroglyfy mi nikdy moc nešly,“ přiznal Zoran.

„Je to příběh, který zaznamenal jeden z kněží z chrámu uctívajícím boha Hóra. Vypráví o démonech a upřímně hodně trefně popisuje jak Vétaly, tak i nás a Rákši taktéž. Píše tady o démonovi s rudýma očima, který žije v různých tělech a může je měnit dle své libosti. Píše o tom, jakou šířil zkázu jak mezi ostatními démony, tak i lidmi. A vypráví o tom, jak jim po mnoha dnech modlení Horus milostivě obdařil jednoho ze svých démonů, který jediný toho byl hoden, svou silou slunce a světla, a ten pak onoho rudookého netvora zničil jednou provždy.“

„Silou slunce a světla, říkáš?“ podíval se na něj Zoran vážně, když mu došlo, co to může znamenat. Benedikt přikývl a rychle uhnul očima.

„A jak ho tedy ten Horem obdařený démon nakonec porazil?“ zeptal se Zoran přítele a podle jeho výrazu pochopil, že se mu dopověď nebude líbit.

Benedikt mu to tiše vysvětlil a tentokrát pohledem neuhnul. Byl to Zoran, který neunesl jeho výraz plný žalu a s těžkým polknutím sklopil oči ke svitku.

„Nuže, dobrá tedy,“ řekl po chvíli tíživého ticha neutrálním tónem, který ho ale stál spoustu sil. „Teď už tedy stačí Alexandra konečně najít a zbavit se ho. Dobrá práce, Benedikte.“

Asura jen potřásl hlavou na znamení, že ho slyšel, ale nepromluvil.

„Netrap se, příteli,“ stiskl mu Zoran chlácholivě rameno. „Je dobře, že už konečně víme, jak ho zničit.“

„Pravda,“ hlesl Benedikt zdrceně.

„Půjdu teď do své pracovny, mám o čem přemýšlet. A nikomu ani slovo o tom, co jsi dnes zjistil,“ řekl mu Zoran a vydal se ke dveřím: „ostatním to povím, až přijde správný čas.“ Ještě pořád kontroloval svůj výraz.

S rukou na klice se ale zarazil a obrátil se na druhého démona: „Benedikte…“ Zněl naléhavě.

„Nenechám ji samotnou. Nikdo z nás. Přísahám,“ slíbil démon ochraptěle.

Zoran jen vděčně přikývl a odešel. Benedikt se otřeseně opřel o stůl a po tváři mu sklouzla slza. První a ne poslední.

*****

Anna seděla na posteli v tureckém sedu, na kolenou jí ležel notebook a snažila se na síti objevit jakoukoli známku Alexandrovy existence. Prozatím marně, ale nevzdávala se.

Měla už plné zuby toho, že se jim nedařilo ho vypátrat. Dělal jí starosti Zoranův výbuch, vypovídal o obrovské frustraci. Větší, než tušila. Mrzelo ji, že neměla zdání o tom, jak se to v něm hromadí. A taky se cítila ukřivděně, jelikož to znamenalo, že před ní má pořád ještě tajnosti. Měla pro to pochopení, pořád byl velitelem jejich skupiny a nemohl se s ní dělit o vše. Jako jeho partnerka mu chtěla ale od starostí ulehčit. Pro teď se rozhodla, že mu to hlavně nebude vyčítat.

Když uslyšela zaklepání, zkontrolovala bleskovou rychlostí zeď kolem své mysli, než řekla dále. Povolení ke vstupu bylo jediné, které si Ondřej vyžádal, pak už se choval jako doma. Bez zaváhání se svalil vedle ní na postel, skopl boty, složil si ruce za hlavou a ztěžka si povzdechl.

„Copak? Už tě ty holky zmáhají, nebo co?“ poznamenala uštěpačně, aniž by zvedla oči od obrazovky.

„Holky jsou v pohodě, klidně by jich mohlo být i více,“ odtušil klidně.

„Najednou?“ dobírala si ho dál.

„Klidně i najednou,“ uchechtl se a znovu si povzdechl.

„Tak ven s tím,“ zahučela na něj a konečně na něj koukla. „Já se tady snažím pracovat.“

„Dělá mi starosti Zoran,“ přiznal.

Pátravě se mu zahleděla do očí. Věděl, že by si to mohla zjistit jinak, a tak pokračoval: „Mluvil jsem se Sárou. Byla taková divná, tak jsem se zeptal, co jí je. Povyprávěla mi, co se stalo v tělocvičně a že už to má se Zoranem vyřešené. Ale viděl jsem na ní, že má taky starosti.“

„Všichni je máme,“ řekla neutrálně.

„Ne, ty to nechápeš, Anno. Neznáš Zorana tak jako my. On nikdy, nikdy neztrácí kontrolu,“ zamračil se Ondřej.

„Chceš říct, že je to moje vina? Že je jiný, co jsem tady. Co je se mnou,“ zavrčela podrážděně.

„Je jiný, co je s tebou,“ přikývl. „Ale není to tvoje vina. Může za to ten parchant Alexandr.“

„Taky mě pěkně štve. Proto dělám, co můžu. Pátrám po něm, když venku nikde není,“ ukázala na monitor.

„Jo jasně, ale není to divné?“ zeptal se.

„Co přesně?“

„Že venku není,“ upřesnil. „Je to démon, potřebuje se přinejmenším krmit. Když pomineme všechny ty ostatní věci, co démoni normálně potřebují dělat.“

„To je divné,“ souhlasila s ním a zamračila se taky. „Míříš tím někam?“

„Když není venku, kde by tak asi mohl být?“ napovídal.

„To není možné!“ ohradila se přesvědčeně. „Zoran vás průběžně sleduje. Má otevřeno u vás i u mě. Tohle by mu neuniklo. Vy s Benediktem zase kontrolujete jeho, takže i on je čistý.“

„Já ti nevím. Přece není jisté, co všechno ten bastard dokáže. Bůhví, jak dlouho tohle dělá, v co se vyvinul. Jestli se dál vyvíjí… Jistě můžeme říct, že umí střídat těla a podle všeho ovládat démony, ale jinak nic. Všichni se od probuzení umíme víceméně dobře skrývat před ostatními démony. To nás učí jako první. Nebýt vidět, slyšet, cítit. Co když on to přivedl k dokonalosti? Že ho prostě nikdo nevyčenichá? Nikdy?“

„Ještě o něm víme jednu další věc. Víme, co chce,“ řekla Anna s chladným odhodláním.

„Anno,“ oslovil ji naléhavě.

„To je dobré, Ondřeji. Teď mě nech, musím přemýšlet. Běž boxovat se Zoranem, nebo balit holky, nebo tak něco.“

„Zapomeň! Ne když…“ namítl.

„Jestli odsud do tří sekund nevypadneš, vynesu tě sama,“ ujistila ho se sladkým úsměvem zmije, co se chystá uštknout.

Neochotně si natáhl boty a vstal.

„Hlavně nevymýšlej žádné blbosti,“ požádal ji dotčeně, než odešel.

Jenže přesně to ji napadlo. Jen to podle ní nebyla blbost.

*****

Věděla, že na to nesmí myslet. Zasunula ten nápad hluboko do nejzazšího koutu své mysli, zakryla jej stíny a vzpomínkami na všechny hrůzy, které prožila, když byla násilně vržena do svého nového života. Už to nebolelo, ale věděla, že tam Zoran nebude upínat svou mysl při svém pravidelném pátrání po Alexandrovi. A tak neobjeví, co chystá.

Během dne se dál věnovala pátrání v policejních databázích a se Zoranem prohodila jenom pár slov, když se jí přišel zeptat, jestli si nechce dát pauzu a něco sníst. Odmítla s tím, že nemá hlad, a získala tak další čas o samotě a mimo možnost prozrazení.

Jakmile nastal večer a Anna vycítila, že všechny ostatní Asury jsou doma, vyslala jim zprudka drzou žádost, aby se obratem dostavili do společenské místnosti. Cítila v jejích myslích překvapení a také rodící se otázky. Rychle se obrnila, aby ještě na posledních pár minut udržela svůj plán v tajnosti, než se k nim připojí.

Už tam na ni čekali všichni kromě Benedikta. Nikdo nic neříkal, v pokoji vládlo ticho, že by byl slyšet spadnout špendlík. Anna se snažila udržet neutrální výraz a klidně si sedla na své místo. Na Zorana se nepodívala, ačkoliv cítila, jak na ni upírá tázavý pohled. Jeho mysl se naléhavě dotkla té její, hledala vrátka, která pro něj byla vždy otevřená. Tentokrát ne.

Benedikt přišel chvíli po Anně a omluvil se za zdržení. Pak se na ni vyčkávavě zahleděl.

„Omlouvám se za formu pozvání, ale bylo to tak nejrychlejší. Nebudu to nijak protahovat a řeknu vám rovnou, proč jsem vás svolala,“ promluvila klidně a atmosféra v místnosti ještě více zhoustla. „Rozhodla jsem se odejít. Opustit tuto skupinu a založit si svou vlastní. Schopnou vypátrat a ulovit Alexandra. Tady to nikam nevede.“

Ucítila přívalovou vlnu údivu, nevíry a dotčenosti ostatních Asur. Všichni byli v šoku. Ne všichni ne, všimla si Anna, když pohledem zavadila o Benedikta. Jen na krátký moment mu kmitla ve tváři emoce, kterou by zrovna u něj nečekala. Úleva a provinilost. Neměla teď ale čas ani sílu se tím zabývat. Na její zeď zaútočil s divokým řevem Zoran a ona měla co dělat, aby ji udržela pohromadě.

Zatímco se k ní dobýval, napřímil se u stolu zvlášť pomalým, kontrolovaným pohybem a vztekle procedil skrze zuby: „Nikam nepůjdeš. Ne dokud do toho mám co mluvit.“

Napodobila jeho pohyb a klidně odvětila: „Jenže ty do toho nemáš co mluvit. Nikdo z vás. Můj výcvik je u konce, prošla jsem zkouškou a jsem právoplatná modrá Asura. Odcházím ráno. Nikdo z vás mi to nerozmluví, tak se o to ani nesnažte. Děkuji za vše, co jste mě naučili, ale moje budoucnost je jinde.“

S těmi slovy se obrátila a jistým krokem odešla pryč.

ASURA – KAPITOLA OSMNÁCTÁ – JEHLA V KUPCE HNUSU

Krásný sobotní podvečer,

je to už nějaká doba, co jsem se Vám ozvala. Ráda bych měla do konce léta hotovou první verzi Asury, takže píšu, co to dá. Už mi toho k vyprávění moc nezbývá, takže věřím, že to zvládnu a vy se tak brzy dozvíte, jak to všechno dopadne.

A teď tedy vzhůru do čtení 18. kapitoly 🙂

Kapitola osmnáctá

Jehla v kupce hnusu

Anna zamířila ze sklepa rovnou do kuchyně. Měla hroznu žízeň, a ještě větší vztek. Potřebovala se trochu uklidnit a přemýšlet. Nakonec si připravila i obložený chleba, který právě oždibovala u stolu, když dovnitř vešel Zoran.

„Podle tvého výrazu soudím, že jste nic nezjistili,“ konstatoval pochmurně, když ji uviděl.

„Absolutně nic. Zkoušel to Ondřej, zkoušela jsem to já, ale kromě toho bince, co tam vždycky mají, ani stopa po Alexandrovi. A tím nemyslím, že nebyl v nich, ale nebyl ani v jejich vzpomínkách, nebo co to v těch hnijících lebkách mají,“ mračila se na krajíc, jako by za to mohl.

„Je to jako hledat jehlu v kupce sena,“ podotkl zamyšleně a opřel se o kuchyňskou linku.

„Spíš v kupce mrtvolného hnusu,“ poopravila ho a znechuceně odsunula talíř stranou.

„A ty Vétaly?“ zeptal se.

„Nechala jsem je Čeňkovi. Chci vyrazit na lov a přivést jiné, tedy pokud nebudeš proti,“ odpověděla s otázkou v hlase.

„Dobrý nápad. Ale myslím, že bychom měli zkusit sebrat i vyšší šarži,“ navrhl.

„My?“

„Půjdu s tebou. Pokud nemáš nic proti,“ koutek úst se mu zvedl v drobném úsměvu.

„Ale co Sára? A Marek?“

„Sára to zvládne,“ vplula zmíněná démonka do kuchyně a zamířila k lednici. „Když jsem ve stresu, mám vždycky strašný hlad.“

„Jak je na tom Zikmund?“ zvedla se Anna a zamířila stejným směrem. Sára mezitím vytáhla rajčata a ledový salát. Anna rychle vstrčila talíř s nedojedeným chlebem dovnitř, aby si ho nechala na později, a pak se kousek odsunula, aby Sáře nepřekážela, když z lednice vytahovala další suroviny.

„Bude v pořádku. Teď hluboce spí, Benedikt říkal, že to může trvat i několik hodin. Ale už se mu vrací barva a zase ho cítím,“ ukázala si na hlavu, a i z jejich tváří se vytratila původní bledost. „Ale určitě se bude potřebovat nasytit, až se probudí, protože mu hojení bere spoustu energie, takže jestli chcete vyrazit na lov, je to jen dobře. Já to tady zatím pohlídám.“

Zoran střelil tázavým pohledem k Anně a ta jen neznatelně pokrčila rameny.

„Já to viděla,“ zamračila se na ně Sára, protože jí to přes jejich snahu neuniklo. „Vím, že jsem prvně zpanikařila, což nebylo úplně profesionální, ale už jsem v klidu, jasné? Je tu i Ondřej a Čeněk, i Benedikt, když na to přijde. Tomu by mimochodem nějaká mňamka taky přišla vhod.“

„Mňamka,“ odfrkala si Anna pobaveně nad její volbou slov. „Já jsem s tím v pohodě. A potřebujeme se konečně někam dostat, takže na lov musíme tak či tak. Co ty na to, Zorane?“

„Máš mou plnou důvěru, Sáro, a věř mi, že plně chápu tvou starost o Zikmunda,“ řekl Zoran vážně a promnul si ruce. „Dostáváš to tu na povel, než se s Annou vrátíme,“ usmál se na démonku, a pak kouknul na Annu. „Zkontroluji ještě Marka, a pak můžeme vyrazit.“

„Můžu řídit?“ vyhrkla natěšeně.

„Pokud nás oba nezabiješ,“ zasmál se.

„Neboj se, pojedu slušně,“ uklidňovala ho.

„Hlavně si vezměte kombíka. Budete potřebovat dost velký kufr,“ připomněla jim Sára a zakousla se blaženě do sendviče, který si mezitím připravila.

„Taky řetězy a pouta,“ přidal se Zoran.

„No už chybí jenom bičík a vysoké šněrovací boty,“ plácla Anna a Sára se málem zadusila soustem, jak ji zaskočilo jídlo, když vybuchla smíchy.

Zoran se démonskou rychlostí přiblížil k Anně a vzal ji jemně za bradu. V očích mu jiskřilo, když říkal: „Povídala jsi něco o slušné jízdě, a tohle zní jako pořádná divočina.“

„Přece by ses nebál,“ usmála se na něj sladce.

„To ne. Ale třeba bych se těšil,“ mrkl na ni, když na něj zůstala překvapeně zírat. Pak ji lípnul krátkou pusu na rty a odkráčel z kuchyně za Markem.

Anna se tvářila ještě dost vyjeveně, když koukla na Sáru, která se ještě pochechtávala.

„Řekla bych, že tě dostal,“ smála se.

„Naprosto,“ přiznala Anna a odhodlaně dodala: „To si vypije.“

„Vy jste tak sladcí,“ poznamenala Sára a hrnula se ke skříňce s jídlem. „Až jsem z vás dostala chuť na čokoládu.“

*****

Zoran tiše pootevřel dveře Markova pokoje. Asura tvrdě spal a klidně, pravidelně oddechoval. Na paži byla ještě zřetelně vidět rudá jizva, kudy Benedikt vracel zlomenou kost a zhojil poraněnou tkáň. Znovu potichu zavřel dveře a zamířil za Benediktem.

Našel ho v knihovně, seděl na pohovce, opřený o její vyvýšený bok. Hlava se mu svezla stranou k rameni, tiše chrápal. Na klíně se mu rozprostíraly velké archy zažloutlého papíru popsané starověkým sanskrtem.

Zoran se chystal zase tiše odejít, aby ho nerušil, ale Benedikt se zavrtěl a otevřel oči.

„Děje se něco?“ posadil se rozespale a písemnosti mu sklouzly na podlahu. Zoran se pro ně rychle sehnul a podal mu je.

„Nic se neděje, jenom jsem tě chtěl zkontrolovat, jak jsi na tom, než vyrazíme s Annou na lov.“

„Vyrážíte společně? To je mi ale novinka,“ povytáhl Benedikt obočí a protřel si oči, aby se zbavil únavy.

„Nehraj to na mě, kamaráde,“ usmál se Zoran a svezl se vedle něj. „Vsadím se, že ty jako jediný jsi s naprostou jistotou věděl, jak to se mnou a Annou nakonec dopadne.“

„Přiznávám, že jsem si byl poměrně jistý, ale úplně ne. Přece jenom u Anny si člověk nemůže být úplně jistý nikdy,“ pousmál se Benedikt. „Ale řekl bych, že to je jedna z věcí, co se ti na ní líbí.“

„Kromě jiného,“ přitakal Zoran.

„Jsem za to rád, Zorane. Že jste spolu. Je to velké štěstí,“ řekl Benedikt vážně a poplácal druhého démona po koleni.

„Já vím. O to víc se o ni bojím,“ přiznal Zoran.

Benedikt si povzdechl. „To už jde jaksi ruku v ruce. Ale Anna je bojovnice. Na koncilu to jasně dokázala.“

„Byla úžasná, to ano. Ale co jsou tři modré Asury proti Alexandrovi?“

„Řekl bych, že až ho najdeme, tak to zjistíme. A upřímně, co jsou tři modré Asury proti nám, když se do toho dáme všichni dohromady?“

„V tom případě nemají šanci. Ani Asury, ani Alexandr,“ odpověděl Zoran pevně.

„Tak vidíš,“ usmál se na něj Benedikt povzbudivě.

„Jsem rád, že tě tu mám Benedikte. Že jsi tehdy šel se mnou, když jsem zakládal vlastní skupinu,“ přiznal Zoran vděčně a postavil se. „A jako projev mých díků ti ulovím Rákšu, co ty na to?“

„To je skvělý nápad. Trochu mi vyhládlo,“ položil si démon ruku na břicho a široce se usmál.

„Vyberu pěkně šťavnatého,“ slíbil mu Zoran, než odešel z knihovny.

*****

„Tak kam máme namířeno?“ nastartovala Anna auto.

„Zavez nás do centra, někam kde je rušno.“

„Na náměstí u fontány se myslím dneska koná nějaký charitativní koncert, tak to zkusíme tam,“ podotkla a rozjela se. Zaparkovala kousek od centra a připadala si podivně, když platila parkovné. Jenže automat neošálíte.

Ledabylým krokem se vmísili do davu. Anna měla pravdu, bylo tu plno. Večer byl příjemně vlahý, ze stánků voněly párky a bramboráky. U stánku s čepovaným pivem se začala tvořit fronta.

„Myslíš, že tu na nějaké natrefíme?“ rozhlížela se Anna rozpačitě. Ona by tady démony určitě nehledala.

Zoran na ni pobaveně koukl. „Myslíš, že tady budeme lovit?“

„Proč bys sem jinak chtěl?“

„Potřebujeme návnadu. A tu seženeme tady.“

„Návnadu? Ty myslíš…To jako vážně?“ zamračila se nesouhlasně.

„Jestli chceme vylákat i vyšší démony, bude to tak nejsnadnější. Jsme dva modří, když nás zpozorují, tak se spíš ukryjí, než aby po nás šli. Ale takové obyčejné vyděšené děvče, to by bylo něco jiného.“

„Nelíbí se mi to. Takhle někoho zneužít… Navíc to bude hrozně nebezpečné,“ namítla.

„Chápu tě Anno, ale dovolím si v této věci prosadit svůj plán. Tomu děvčeti se nic nestane, dávám ti své slovo, jestli tě to uklidní. Vyrazili jsme na lov a potřebujeme návnadu. Bezbrannou, vystrašenou, co dokáže pořádně zaječet.“

„Stejně se mi to nezamlouvá. Co s ní potom? Vezmeme ji na hřbitov?“ vzpomněla si na svou vlastní výpravu do těch končin.

„Ano, ale na starý hřbitov. Znáš ho?“

Anna zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem o něm neslyšela. Ale taky jsem se o tohle téma nikdy dříve nezajímala.“

Zoran při její poznámce viditelně ztuhl. „Mrzí mě, že…“

„Ne, ne tak jsem to nemyslela,“ vzala ho rychle za ruku a stiskla ji. „Nebyla to výčitka. Už je to za mnou, Zorane, opravdu.“

Položil si její dlaň na srdce. „Nikdy mě nepřestane mrzet, že jsi přišla o svou rodinu a svůj lidský život, Anno. Tvá bolest je mou bolestí. Ale zároveň za to až do konce svých dní nepřestanu být vděčný, protože jsi tak mohla vstoupit do mého života.“

Reagovala láskyplným polibkem. „A teď už mi povíš o tom starém hřbitově?“ vybídla ho ještě s jeho chutí na svých rtech.

„Správně, žádné rozptylování,“ pousmál se. „Kousek za městem stával malá kostelík, teď už je z něj jenom odsvěcená ruina. A u něj býval hřbitov. Když stavěli nový, tak některé pochované přemístili. Ty, jejichž místa byla zaplacená dopředu. Ostatní mrtví tam ale zůstali. O většinu těch hrobů se nikdo nestaral, pozůstalí o ně dlouhodobě nejevili zájem, tak to tam prostě nechali ladem. Už jsme tam párkrát vyrazili a pokaždé pár kousků ulovili. Když budeme mít vábničku, vylákáme jich ještě více.“

„Ale slibuješ, že se jí nic nestane? A že si nebude vůbec nic pamatovat. Že si nikdy nevzpomene,“ naléhala, protože představa bezmocné dívky, zatažené mezi všechny ty odporné démony, se jí pořád příčila. I přes všechnu tu užitečnost.

„Slibuji,“ přikývl vážně.

„Tak dobře. A kterou vybereme?“ podvolila se neochotně.

„Co tamta?“ kývl hlavou kousek stranou od pódia, na které zrovna hrála nějaká studentská rocková kapela. Na lavičce tam seděla drobná dívka v květované sukni, černých legínách a balerínkách, v bílém tričku a béžovém svetříku na knoflíky. Přes rameno jí visela velká brašna a v ruce držela čtečku knih. Slabá záře jejího displeje se jí odrážela od hrudi. Zrovna se nervózně podívala na hodinky.

„Měla tu domluvenou schůzku, ale ten zmetek už má zpoždění půl hodiny, a ani nezavolal s omluvou. Myslí si, že se na ni vykašlal,“ vstoupila jí Anna opatrně do mysli.

„Dobrá práce,“ pochválil ji Zoran. „A naprosto dokonalá návnada.“

„Tak ji běž sbalit, borče,“ vyzvala ho. „Já to tu pro jistotu ještě prozkoumám, jestli tu přece jenom někdo neslídí. Sejdeme se u auta. Za deset minut.“

„Tak platí,“ přikývl a začal se proplétat davem směrem k dívce.

A žádné muchlování, vyslala mu myšlenkou hravé varování. Odměnil ji jeho pobavený smích.

*****

Náměstí bylo čisté, a tak Anna dorazila k autu přesně. Zoran už u něj stál a ležérně se o něj opíral, paže založené na hrudi.

„U mě čisto,“ zahlásila a přiložila si dlaň k čelu ve vojenském pozdravu.

Znovu se zasmál, a Anna si v duchu řekla, že mu smích nesmírně sluší. „První část mise splněna,“ oplatil ji taky hezky po vojensku a kousek se posunul, aby viděla do vozu. Dívka seděla na zadním sedadle a zmámeně hleděla přes přední sklo ven. Nemrkala, svaly v obličeji měla mírně povolené, nereagovala ani, když Anna zkusmo zaklepala na okýnko.

„Co jsi s ní udělal?“ zajímala se napůl zvědavě a napůl starostlivě.

„Je to něco jako hluboká hypnóza, a k tomu jsem jí navodil denní snění,“ vysvětlil. „Koukni se jí do hlavy.“

Anna tedy nahlédla, ale rychle se z dívčiny mysli stáhla a po tvářích se jí rozlila slabá červeň.

„Myslí si, že to rande probíhá,“ vyhrkla.

Zoran něžně položil dlaň na její tvář, a pohladil ji po ruměnci, který ji zdobil. „Už se asi svlékli, předpokládám.“

„Jsou už kousek dál,“ odkašlala si Anna rozpačitě a ustoupila od vozu. „Tak vyrazíme ne?“

„Jistě, práce nepočká,“ souhlasil a nasedl do vozu. Jelikož znal cestu, nechala ho Anna řídit.

Projeli celým městem, a když ho opustili, pokračovali pak ještě deset minut po hlavní cestě, než z ní odbočili. Ještě chvilku pak jeli po obyčejné jednotřídce, která vedla do jednoho z menších měst. Po obou stranách vozovky ležela pole, osázená řepkou, což dokázala v houstnoucí tmě rozpoznat jen díky svému démonskému zraku. Na levé straně se pole táhlo do daleka a na obzoru spatřila několik rozesetých rodinných domů a budovu, co vypadala jako staré JZD. Po pravé straně začalo pole s řepkou slábnout, až přešlo postupně v obyčejnou louku. Když se pak na ní znenadání objevila stará polní cesta, Zoran tam ostře zahnul a pokračoval v cestě.

Dívka na zadním sedadle poskakovala, jak projížděli po hrbolech a výmolech, nevydala však žádný zvuk. Jenom se mírně přihlouple usmívala. Byla pořád dokonale mimo.

„Tohle bys taky dokázala,“ ujistil ji Zoran, když si všiml, že si ji Anna zkoumavě prohlíží ve zpětném zrcátku.

„Já vím,“ odtušila jistě, aniž od děvčete odvrátila pohled. „Jen si nejsem jistá, že bych na to měla žaludek.“

„Jednou třeba budeš muset mít,“ utrousil na půl úst, ale nezněl dotčeně.

„Možná,“ nehádala se, i když doufala, že se Zoran třeba mýlí. Na druhou stranu byl démonem už mnoho let, takže asi věděl lépe, o čem mluví. Zařekla se, že pokud se bude muset k této lsti taky uchylovat, bude to dělat jen v případě nejvyšší nouze.

„Nedovolím, aby se jí něco stalo,“ ujistil ji Zoran pevným hlasem, když si všiml Annina zamyšleného výrazu.

„Já vím,“ řekla mu s naprostou důvěrou.

Netrvalo to dlouho, když Zoran zastavil a zhasl světla. Svět kolem se ponořil do noci. Anna vystoupila z vozu a zakroužila rameny, aby si uvolnila strnulo šíji. Začala se pozorně rozhlížet kolem a napínala všechny své smysly, aby vycítila případné nebezpečí.

Zoran mezitím také vystoupil, obešel auto a pomohl z něj omámené dívce. Pak podal Anně dlouhý řetěz z té nejpevnější oceli, a sám si začal jeden podobný omotávat kolem pasu.

„Támhle,“ přešel moudře do bezhlasné řeči, když byli oba opásáni. Pak ukázal rukou kousek vlevo. Anna spatřila polorozbořenou zeď, která se tam táhla několik desítek metrů v oblouku až k lesíku, který navazoval na pole. Uprostřed rozdrolených zdí spatřila viset starou zrezlou mříž, která byla podle všeho kdysi branou na hřbitov. Držela už jen na jedné straně, na rozviklaných pantech. Na druhé straně vstupu úplně chyběla.

„Romantické místečko,“ poznamenala ironicky a vykročila vpřed tiše jako myška.

Zoran se přidal, ubohou návnadu vedl za ruku, aby ve svém stavu neklopýtla a neprozradila je. Když byli hřbitovu na dohled, zastavil Annu pohybem ruky a zavřel oči. Anna ucítila, jak se jeho aura zavlnila a pochopila, že manipuluje s myslí jejich společnice. Netušila, co přesně jí řekl, ale dívčin výraz se změnil. Zvědavě pohlédla tmou před sebe, zašátrala v kabelce, vytáhla z ní mobil a rozsvítila si na něm baterku. Pak opatrně vykročila vpřed k hřbitovu. Zoranovu ani Anninu přítomnost nebrala vůbec v potaz.

Dali jí malý náskok, a pak ji následovali. Když Anna ucítila v mysli Zoranův dotek na své zdi, okamžitě ho vpustila dovnitř. Jejich mysl se spojila a ona ucítila jeho klidnou jistotu a mírně vzrušení z lovu. Její pocity silně korespondovaly s jeho. Ve tmě probleskl jeho divoký úsměv, když si to v ní přečetl, a Anna mu odpověděla stejně. Zamaskovali se svou démonskou mocí, aby je jejich kořist nevycítila příliš brzy a vyčkávavě se zastavili u vchodu, přikrčení u rozbořených zdí jako šelmy na číhané.

Dívka pomalu opatrně pokračovala do středu hřbitova. Míjela náhrobky, rozbité a sesunuté na stranu, porostlé mechem a nyní už nečitelně poznačenými jmény nebožtíků, a světlo jejího mobilu probleskovalo tmou ze strany na stranu, jako by něco hledala.

Anna ji krátce nahlédla namysli. Spatřila její touhu po klukovi, na kterého čekala už na náměstí, a který se na ni vykašlal. Zoran úplně vymazal z její hlavy představy o tom, že se už viděli a co spolu během jejího denního snění prožili, a nasadil jí tam novou představu. Rande mělo teprve proběhnout, a sejít se spolu ti dva měli právě tady na starém hřbitově.

Anna nevěřícně zavrtěla hlavou. „Já bych tedy na rande na hřbitov nikdy nešla. A ještě takový starý a daleko od civilizace,“ pomyslela si směrem k Zoranovi. „Ta holka do toho pitomce musí být fakt pořádně zabouchnutá.“

„Chceš mi namluvit, že tě nikdy nelákal divoký sex na studeném náhrobním kameni?“ uchechtl se v duchu.

„A tebe?“ Když si pohrdavě odfrkl, vyslala k němu další myšlenku. „Jsem si to myslela. Ale nedivím se ti. Skotačit na takovém studeném kameni, to by jednomu mohlo třeba přivodit nastuzení, nebo zhoršit revma. Zvlášť někomu v tvém věku.“

Zoran po ní bleskl pohledem a pak se mu nafoukly tváře jako balony. Tichounce vyfoukl vzduch, než se začal bezhlasně chechtat. Vypadalo to komicky, takže i Anna měla co dělat, aby se udržela.

V té chvíli ucítila vlnu vibrací cizích aur a prudce otočila hlavu směrem k hřbitovu. Jejich návnada je nemohla spatřit, ale Anna jasně cítila a postupně i spatřila skupinu Vétal, které dívku neslyšně obklíčily, a pomalu se stahovaly blíže k oběti. V temných stínech, hlouběji v hřbitově, se chvěly aury čtyř Rákšů.

Anna by se nejraději zeptala Zorana, jak je možné, že se mezi sebou ta krvelačná monstra neservou v rámci boje o dominanci, ale nechtěla riskovat, že jejich komunikaci zachytí nepřátelé. Místo toho ještě zesílila své maskování a pohlédla na Zorana. Ten jí pohled oplatil a jeho oči lačně zářily tančícími plamínky jeho moci. Těšil se na boj a Anna si musela přiznat, že i jí se zmocňuje příjemné očekávání. Pořád se v koutku duše obávala o bezpečí té dívky, ale když Zoran řekl, že se jí nic nestane, tak bude jistě v pořádku.

Zoran na ni kývl, a pak ukázal směrem ke středu hřbitova. Přitakala a společně se začali tichounce přibližovat k ostatním démonům. Když dívka vyděšeně zaječela, Anna s sebou trhla, připravená vyrazit ji na pomoc, Zoran ji ale silně chytil za rameno a zavrtěl hlavou.

Ještě ne, naznačil ústy.

„Někdo ji uslyší,“ namítla.

„Nikdo ji tu neuslyší. Široko daleko tu není živáčka,“ odtušil Zoran tvrdě a ukázal si na čelo. Anna se zastyděla a zkusila rozprostřít svou mysl do okolí. Zoran měl pravdu, ani ona necítila žádné jiné aury.

Ustaraně pohlédla na děvče a ztuhla. Na nebi začal konečně plnou silou svítit měsíc a projasnil okolní temnotu. A v té chvíli se ze stínů začaly vynořovat jednotlivé Vétaly a jejich odporný zjev způsoboval, že dívka nepřestávala ječet. Třásla se po celém těle, vzlykala a vzduchem se nesla slaná vůně jejích slz, přesto se ani nehnula z místa. Dvě Vétaly se k ní přišouraly a uchopily ji každá za jednu paži svými hnijícími končetinami. Děvče řvalo a její křik se změnil na skřeky podobné zraněnému zvířeti, když se ukázali konečně i Rákšové. Byli to tři muži a žena, všichni přesně tak odporní, jak si je Anna pamatoval z bitvy na hřbitově. Klubka svalů, ostrých zubů, a ještě ostřejších drápů. Lačně si dívku prohlíželi a jejich aura sílila, jak do sebe vstřebávali její hrůzu.

Pak se jeden z Rákšů pohnul, aby sena ni vrhnul. Anna zareagovala čistě instinktivně a použila svou moc, aby zpomalila čas. Ve stejné chvíli ucítila na tváři závan vzduchu, jak ani Zoran neváhal a vystřelil vpřed rychlostí světla. Využil výhody, kterou mu poskytla, a rychle za sebou zlámal všem Rákšům vaz, nohy i paže. Viděla ho jen jako rozmazanou šmouhu s modrými záblesky, a pak těla démonů hroutící se na zem.

„Jak ještě dlouho?“ uslyšela jeho myšlenku.

„Jak dlouho bude potřeba,“ odpověděla mu zpátky stroze, mysl soustředěnou na kontrolu času.

„A nechceš se třeba raději trochu protáhnout?“ navrhl jí. Anna z jeho tónu poznala, že se skvěle baví. Jakmile zpacifikoval Rákši, pustil se do Vétal, které se k němu pomalu, ale jistě stahovaly. Anna je spočítala, bylo jich přesně 11.

„Nerada bych ti kazila zábavu,“ odpověděla mu vyčítavě.

„Pár ti jich nechám, neboj,“ uslyšela jeho smích, a jeho povznesená nálada se přenesla i na ni. „Tak pojď. Taky se trochu ušpiň.“

Anna se nenechala dvakrát pobízet. Pustila smyčku času, takže se vrátil ke svému normálnímu běhu a přidala se k Zoranovi ve vířivém bojovém tanci. Zoran toho využil k tomu, že přistoupil k dívce, která to všechno stále sledovala, ve tváři výraz smrtelné hrůzy, a lehce jí přiložil ukazováčky na spánky. Děvče přestalo vydávat ty hrozné zvuky, okamžitě se uklidnilo a svezlo se na zem. Zoran ji zachytil, aby se neudeřila do hlavy, pak jí opatrně vsunul kabelku pod hlavu a přikryl ji svou bundou.

Jakmile se o ni postaral, vrhl se zpátky do bitky. Rákšové už se dávali dohromady, pokoušely se je napadnout mentálně, dokud se nezotaví fyzicky, ale narazily jen na tvrdý ochranný štít jejich zdí.  Než se stihly zotavit, vyslal Zoran k Anně prosbu o další zpomalení času, a ona mu obratem vyhověla. Znovu Rákši umrtvil, a pak je začal svazovat řetězem. Anna ho nechala jeho práci a dál se věnovala Vétalám. Některé zahubila a s každým přemoženým démonem do sebe vstřebávala jeho sílu. Tělo ji krásně brnělo, naplněné tou nesmírnou silou. Jakmile vedle sebe ucítila Zorana, nechala ho, aby se i on nakrmil některými Vétalami, a ona mezitím ty zbylé znehybnila a spoutala řetězy.

Zrovna jim začala utrhávat páchnoucí hnijící paže, kdyby se snad pokusily po svém zotavení v kufru auta uvolnit řetěz, a přemýšlela o tom, že je zbaví i noh, když k ní došel Zoran a utíral si ruce od démonského slizu do kalhot. Modré vlasy měl rozcuchané a oblečené zválené a špinavé od tělesných tkání a taky hlínou ze země. Napadlo ji, že ona sama jistě nevypadá lépe. Na tváři mu ale hrál široký, spokojený úsměv. Stejný se odrážel i na její tváři.

„Nějaká inovace?“ zeptal se tlumeně, když ji sledoval při trhání.

„Bez rukou nepovolí řetěz,“ vysvětlila jednoduše.

„Pravda,“ uznal, přistoupil ke spoutaným Rákšům, a provedl jim totéž.

„Víš, co je zvláštní?“ zeptal se jí a držel přitom jednu z těch odporných paží, zatímco spoutaní démoni u jeho nohou se začali znovu probouzet k životu.

„Ne, co?“

Napřed jim dupnul na hlavy, aby jim znovu zlomil vaz, než odpověděl: „Vesele a bez okolků tu trháš končetiny, a nijak ti to nevadí. Ale když máš omámit obyčejnou holku a použít ji jako návnadu, tak na to nemáš žaludek.“

Nebyla to útočná otázka, to poznala podle jeho tónu, spíš si tím opravdu lámal hlavu.

„Ale to nemůžeš srovnávat. Lidskou bytost a tenhle hnus,“ namítla.

„No možná,“ uznal váhavě.

„A jim by ty ruce stejně upadly. Visely už jenom na kousku kůže, fakt,“ ujistila ho. Zoran přikývl, ale pak se začal chechtat, tentokrát nahlas. Anna se k němu přidala, protože v tu chvíli jí její argument přišel opravdu srandovní. A tak tam chvilku jen tak stáli, opilí vítězstvím a načerpanou mocí.

Jako první se uklidnil Zoran, hmátl po řetězu a odtáhl klubko Rákšů k autu. Nacpal je do kufru a pomohl Anně přidat k nim i spoutané Vétaly. Bohužel měli problém je tam všechny napasovat, a tak se ještě jedné museli zbavit. Kufr zavřeli, a zamkli, a pak se Zoran vrátil zpátky na hřbitov a přinesl z něj jejich návnadu. Dívka tiše oddechovala a tvrdě spala. Anna podržela dveře do auta a Zoran ji opatrně položil na zadní sedadlo.

Pak zpod něj vytáhl malý batoh a přešel k předku auta. Tam se začal pomalu svlékat.

„Co to děláš?“ zeptala se ho Anna vyjeveně.

„Nesnáším ten jejich sajrajt a jsem od něj celý zašpiněný,“ odpověděl a kouknul na ni. „A ty mimochodem taky. Vzal jsem nějaké věci na převlečení, tak jestli chceš, můžeš je použít.“

Anna si založila ruce v bok a zvažovala jeho gentlemanskou nabídku.

„Že se ti nechce čistit vnitřek auta, viď?“ zeptala se ho s potutelným úsměvem.

„To ani nemusím. Jsem šéf, tak to dám někomu za úkol,“ mávl nad tím rukou.

„Ne ne, kdo loví, ten umývá auto, takové je pravidlo,“ odporovala mu.

„Vážně?“ zarazil se a překvapeně si ji prohlížel. „Kdo ti to řekl?“

„No Ondřej,“ znejistěla po jeho reakci. Zoran se začal zase tiše chechtat a kroutit hlavou.

„Takže si to vymyslel?“ Neodpověděl, ale ani nemusel.

„To si vypije,“ zavrčela naštvaně.

Jakmile si Zoran svlékl potrhané tričko, vztek byl fuč. Veškerá ta třeštící energie, která se jí valila žilami, se nyní zaměřila k jedinému cíli. A tím bylo jeho lákavé, odhalené tělo.

Zoran spatřil v jejích očích ten hlad, a znehybněl. Hleděl na ni, zhypnotizovaný jako kořist, zírající na hada, který se ji chystá slupnout. Anna se svlékla rychleji než kdy jindy, a teprve když před ním stála nahá, vrátila se mu duchapřítomnost a rychle si stáhnul kalhoty i se spodky. Byl vzrušený stejně jako ona.

Ladně si vyskočila na přední kapotu a vyzývavě povolila kolena tak, aby se jí lehce rozevřely nohy. Nebyl to sice náhrobní kámen, ale plech studil stejně, protože motor mezitím stihl vychladnout. Na tom ale Anně vůbec nezáleželo, jen když Zoran přijme její výzvu.

A on ji přijal. Obklopil ji svou nespoutanou divokostí, okamžitě byl v ní, na ní a všude kolem ní. Prostě přesně tam, kam patřil.

ASURA – KAPITOLA SEDMNÁCTÁ – NOVÝ ZAČÁTEK

Kapitola sedmnáctá

Nový začátek

„Takže?“ podívala se Anna tázavě na Zorana, aby přerušila ticho, které se v místnosti rozhostilo.

„Takže,“ odkašlal si nervózně, a ještě pořád vypadal trochu otřeseně. „Jak se cítíš?“

Tuhle otázku nečekala, takže se nyní tvářila zaskočeně ona. „Cože?“

„Když jsem odcházel z tvého pokoje, Benedikt tě ještě uzdravoval, tak jsem se jenom chtěl zeptat, jak se cítíš. Utržila jsi spoustu vážných, životu nebezpečných ran. Přišla o spoustu krve,“ ulpěl pohledem na jejím poznamenaném obličeji.

„Je mi dobře, Zorane. Benedikt si dal záležet. A ten zbytek jsem mu už nedovolila zahojit, moje tělo to zvládne samo. I tak ho to hodně vyčerpalo.“

Přikývl na výraz pochopení, ale znovu utichl. Anna chvilku hledala slova. Chtěla mu toho tolik říct, ale nevěděla, kde začít.

„Takže sis myslel, že odejdu?“ vysoukala ze sebe nakonec.

„Myslel.“

„Chvilku jsem o tom uvažovala,“ přiznala tiše. „Ale během koncilu jsem si uvědomila, že nechci pryč. Asi se mi rozsvítilo, když mě jeden z nich udeřil do hlavy.“

Zoran její pokus o odlehčení odměnil drobným úsměvem. Vypadal už lépe. Více sám sebou.

Anna se zvedla ze židle, přesunula se k němu a opřela se o hranu stolu kousek vedle něj. Musel se opřít a trochu zaklonit hlavu, aby jí viděl do očí.

„Trvalo mi to, ale pochopila jsem, že vy jste mi mé rodiče a starý život nevzali. Bůh ví, jak by to se mnou dopadlo, kdybyste mě neobjevili. Ne, dali jste mi druhou šanci. Na život. Ano, i na pomstu, kterou si rozhodně vychutnám. Dali jste hlubší smysl mé existenci. Dali jste mi přátelství. Lásku. Stali jste se mou novou rodinou. A ta se neopouští.“

„Pokazil jsem to. Neměl jsem před tebou mít tajnosti. Ne před tebou,“ hlesl. „Nehrál jsem s tebou na rovinu a byla to chyba. Jenže já se za to hrozně styděl, Anno. Za to, co jsi ve mně stejně nakonec spatřila. Za to, co to může znamenat.“

„Myslel sis, že tě nebudu chtít, když si budu myslet, že jsi se kdysi dávno zrodil jako Rákša,“ pochopila.

Přikývl, ve tváři vepsanou úzkost.

„Opravdu tě ani na chvilku nenapadlo, že bych v tom viděla hlavně tvou sílu? Nevím, co za tím mohlo stát, a myslím, že ani ty to nebudeš vědět, ale změnil ses v ASURU. V modrou Asuru. To je přece ta největší známka síly. Všichni ví, že je mnohem jednodušší vydat se špatnou cestou než následovat tu složitější, ale správnou. To si zaslouží respekt a ne pohrdání.“

„Anno,“ zašeptal vděčně.

Předklonila se a položila mu ukazováček na rty. Pak ho políbila. Ucítila, jak ztuhl a čekala, že se odtáhne. Zoran ale zaváhal jenom na moment, než jí polibek oplatil. Pomalu se postavil, aniž by dovolil jejich ústům se rozpojit. Vzal ji za boky a lehce ji posunul po desce stolu tak, aby se pohodlně vešel mezi její stehna. Okamžitě je pro něj rozevřela a přisunula se blíže k jeho roztouženému tělu, dokud se jejich středy nedotkly.

Vydala prosebný zvuk, napůl vzdech a napůl vzlyk. Zoran zareagoval čistě instinktivně. Kousek se odsunul, aby získal místo pro ruce, a začal z ní strhávat oblečení, dokud před ním neseděla úplně nahá. Nepřestával ji přitom žádostivě líbit na každý kousek kůže, který odhalil. Přejížděl jí jazykem po rozpálené pokožce a nemilosrdně sál obě ztvrdlé bradavky, dokud nevydala ten zvuk znovu, tentokrát ovšem mnohem hlasitěji. Trhl za košili, až se z ní knoflíčky rozlétly po celé místnosti, a sklouzl prsty k pasu. Třásly se mu nedočkavostí a chtíčem, který ho ovládl stejnou silou jako Annu. Měl pocit, že to trvá snad milion let, než se osvobodil z těsného objetí kalhot.

Anna se nedokázala nabažit jeho rtů a horkých dlaní, které v ní rozeznívaly doposud dřímající touhu, dokud se v ní nevzdouvala v bouřlivých vlnách. Věděl, jak se jí dotknout, jak ji přivést na hranici šílenství. Nakonec potřebovala už jen jediné, a i to jí poskytl. Vzal si ji drsně, téměř to hraničilo s násilím, ale přesně to si v té chvíli přála. Ucítila ho tvrdě a hluboko a stačilo jen pár okamžiků naplněných společnými pohyby, než ji smetl orgasmus.

Když rozkoš dozněla, opřela se čelem o jeho hruď a poslouchala jeho srdce, divoce bušící. Cítila jeho prsty, jak jí něžně projíždí vlasy až na záda a čeká, až se vzpamatuje. Bylo to příjemné a ona cítila, jak se v ní znovu rozhořívá vášeň.

Zvedla k němu tvář a když spatřila v jeho obličeji, který k ní skláněl, všechnu jeho lásku, dokázala se na něj jen plaše usmát. Všechno ostatní by znamenalo nebezpečí slz, a ona nechtěla tu nádhernou chvíli pokazit. Znovu ji hluboce políbil a Anna ucítila, jak žádostivě pohladil svou myslí její zeď. Bez váhání ho vpustila dovnitř.

Ostatní, vyslala k němu myšlenkou.

Teď jsme tady jenom ty a já, Anno. A já s tebou ještě neskončil. Vlastně jsem ještě ani pořádně nezačal, ujistil ji a jeho příslib ji celou rozechvěl.

Když opět splynuli v jedno, tělem i duší, nic jiného ani neodkázala vnímat. Byla tam jen ona a Zoran. Jejich láska a spalující, dychtivá touha.

*****

Zikmund s Markem šli zvolna vedle sebe a nenápadně se rozhlíželi kolem sebe. Byla sobota večer, centrum města už se začínalo plnit lidmi, kteří se vydali za dobrým jídlem nebo jinou zábavou, a zároveň se vylidňovali vedlejší, zasunuté ulice a sídliště s betonovými paneláky.

Byli na pravidelné obchůzce, pátrali po jiných démonech, a lovili ty, na které natrefili. PO bitce na hřbitově se chování Vétal a Rákšu vrátilo k jejich zaběhnutým stereotypům, takže toho využili. Společně se Zoranem doufali, že se jim podaří polapit démona, který by mohl vědět, jak právě rozpoznat Alexandra. Byl to slabý plán, který spočíval hlavně na náhodě a štěstí, ale lepší zatím nevymysleli. V jiných částech města plnili stejnou misi ostatní Asury. Výjimku dostala jenom Anna, protože byla po koncilu oslabená a Benedikt, který si potřeboval odpočinout po její léčbě.

„Řeknu ti, že ten koncil Modrých je tedy pořádná síla,“ prohlásil Zikmund zamyšleně. Nikde v okolí zrovna necítil žádného démona, a tak asi dovolil mluvit polohlasem.

„To je. Ještě jsem nikdy žádný na vlastní oči neviděl, až teď. Ty jo?“ zeptal se Marek.

„Ne, ještě nikdy. Ale Anna byla fakt drsná. Pořádně jim to nandala,“ chválil ji Zikmund.

„Nechtěl bych se jí dostat pod ruku, když je naštvaná,“ zasmál se Marek uznale. „Zajímalo by mě, jak se rozhodla. Jestli zůstane, nebo jestli se přidá k některému z těch tří.“

„Sára říkala, že zůstane. Byla si tím jistá.“

„Myslíš, že to ví od Anny?“

Zikmund jen pokrčil rameny. „Sára mi říká, co uzná za vhodné, a co mají holky mezi sebou je jen mezi nimi, takže nevím, jestli jí to Anna řekla přímo, nebo je to jen její vnitřní přesvědčení.“

„A ty to vidíš jak?“ zajímal se Marek.

„Nedokážu si tipnout. Anna je fajn, ale nevidím do ní. A po tom, jak se to celé pokazilo mezi ní a Zoranem, a po té nepovedené akci na hřbitově, bych se nedivil, kdyby chtěla odejít. Neměl bych jí to za zlé,“ ztlumil Zikmund hlas, protože ucítil, jak se na okraji jeho vědomí ozvalo známé chvění signalizující blízkost jiného neznámého démona. Pohlédl nenápadně na druhou stranu ulice a jen pro Markovi uši dodal: „Ale přál bych si, aby zůstala.“

„To já taky,“ přitakal Marek tiše, a slabě si odkašlal, jak mu přeskočil hlas. Ještě pořád nedokázal použít jeho speciální sílu, ale den, co den se to zlepšovalo. Podle Benedikta už to byla jen otázka dní, než bude zase úplně v pořádku.

Zikmund lehce kývl hlavou ke čtyřem bezdomovcům, kteří se motali kolem barevných plastových popelnic. Marek přikývl a rozhlédl se ostražitě po okolí. Démoni si jich brzy všimnou, tak se už ani nesnažil to skrývat.

Vzduch byl čistý, nikde nezahlédl, ani nevycítil jinou živou bytost. Celý den na obloze visela těžká černá mračna, a než došli z centra na sídliště, už hustě mrholilo. Takže kdo nemusel ven. Zůstal doma, a ti, co už někam vyrazili, se schovali do sucha.

Vétaly si jich už taky všimly. Shrbená postava jedné z nich jejich směrem výhružně zavrčela.

„Tak si trochu zatancujeme, co ty na to?“ mrkl Zikmund na přítele natěšeně.

„Že váháš. Už se potřebuji trochu protáhnout. Z té naší dnešní dvouhodinové šachové partie mi nějak ztuhl zadek,“ vrátil mu démon mrknutí.

„Tak snad se ti teď povede lépe než při hře,“ uchechtl se Zikmund pobaveně.

„To si piš,“ prokřupal si Marek prsty a vyrazil proti syčícím Vétalám. Černovlasý démon ho vzápětí následoval. Než se pustili do boje, použil svou moc, aby uzmul světlo nejbližším dvěma pouličním lampám. Dobrého maskování nebylo nikdy dost.

Vétaly kladly poměrně tuhý odpor, ale Zikmund si byl jistý, že je plně v jejich moci, aby je s Markem porazili. V podobné situaci už byli společně mnohokrát. Marek mu kryl záda a on zase jemu, takže to jinak, než vítězstvím dopadnout nemohlo.

Dvě Vétaly už ležely mezi popelnicemi se zlomeným vazem, když za sebou zaslechl Markův tlumený bolestný výkřik a hlasité křupnutí kosti. Chtěl se ohlédnout a jít mu na pomoc, ale v té chvíli ucítil prudký úder do hlavy, a pak přišla tma.

*****

Sára se společně s Čeňkem vrátila z mise a zjistila, že Zikmund je ještě venku. Rychle zahnala nepříjemné myšlenky, stávalo se běžně, že se některý z nich při práci zdržel déle. Protáhla si namožené svaly a štítivě ze sebe shodila oblečené pošpiněné tělními tekutinami zajatých Vétal. Narazili na skupinku pěti démonů, tři z nich zlikvidovali, aby se z nich nasytili a dvě přikovali dole ve sklepě.

Dopřála si rychlou horkou sprchu, a pak se blaženě zavrtala do voňavých peřin. Zavřela oči a zkusila vyhledat svou myslí partnerovu. Už jsem doma, vyslala k němu myšlenku, když se jí otevřel. Jak to vypadá u tebe?

Je tu klid, nikde ani démonská smradlavá noha, odpověděl jí svým typickým způsobem. Všechno v pořádku?

Naprosto. Máme s Čeňkem dva úlovky, pochlubila se a zívla si.

Pěkné, pochválil ji, a jeho myšlenky se naplnily starostlivou něhou. Běž už spát. Za chvíli jsem doma.

Tak ale pospěš, poslala mu neviditelný polibek a uzavřela svou mysl. Netrvalo dlouho a tvrdě usnula.

Nemohla spát dlouho, když se znovu probudila. Pyžamo měla propocené a srdce ji zděšeně tlouklo. Netušila, co ji vzbudilo. Protřela si oči, aby z nich vyhnala rozespalost, a sáhla rukou vedle sebe. Druhá půlka postele byla stále prázdná a Sáry se zmocnilo neblahé tušení.

Pokusila se spojit se Zikmundem na dálku, ale našla jenom ticho. Nebyl tam, necítila ani vzdálené chvění jeho mysli. Jako by vůbec nebyl. Zkusila tedy Marka, ale ucítila jen jeho příšernou bolest, přes kterou se nedokázala dostat dále.

Polekaně vyskočila z postele a vyběhla na chodbu.

*****

Stůl ve společenské místnosti jim po nějaké době přišel už příliš tvrdý, a podlaha příliš studená, a tak když se ostatní vydali na své pochůzky městem a Benedikt odpočíval ve svém pokoji, proplížili se domem do Zoranovy ložnice. Anna se celou dobu modlila, aby je tak nikdo neviděl, protože by si z jejich vzhledu zbytek skupiny utahoval snad do konce dní. Většinu oblečení na sobě roztrhali, takže jim zůstala jen Zoranova košile bez knoflíků, kterou měla na sobě Anna a rukou si přidržovala přední díly u sebe, a jeho kalhoty, které se mu ale sesouvaly ze zadku, jelikož byly bez knoflíku a zip vzal za své hned při prvním Zoranově nedočkavém škubnutí.

Celou cestu do pokoje oba zdržovali dech, aby nevybuchli smíchy, když se tak navzájem prohlíželi. Nakonec se ale dostali do cíle, a jakmile se za nimi zavřely dveře jeho ložnice, dali svému veselí průchod.

Pak se znovu milovali, a když konečně uspokojili tu největší touhu, usnuli.

Klidné snění jim ale přerušila Sára, která vrazila do pokoje bez klepání a rozrazila dveře tak silně, že udeřili do zdi za nimi a klika uvízla v omítce.

„Co to…?“ posadil se Zoran a začal se okamžitě soukat z postele. Anna se jen malátně zvedla na lokti a přitáhla si pokrývku těsněji k hrudi. „Co je?“ zamumlala rozespale.

Zoran se rychle natáhl po teplácích, ve kterých chodil běhat. Naštěstí už několik dní visely pohozené na opěradlu židle, takže je měl alespoň po ruce. Než si je oblékl, byl už úplně vzhůru.

„Sáro, co se děje?“ vyhrkl.

„Já nevím… ale Zikmund tu není a Marek… on… promiňte,“ sypala ze sebe démonka na přeskáčku a přidala omluvu, když si všimla, jak vypadají.

Zoran rozsvítil lampu na nočním stolku a uviděl, že se Sára třese a je bledá jako smrt. Přistoupil k ní a vzal ji za ramena.

„Uklidni se Sáro. Dýchej,“ přikázal jí jemně a zadíval se jí do očí. Začal v ní číst.

Anna už se taky probrala a využila toho, aby nepozorovaně vyklouzla z postele, zamotaná do přikrývky a přešla ke skříni. Vytáhla z ní jedny jeho boxerky a tričko, které si oblékla. V triku plavala a boxerky měla spíš jako šortky, ale na tom teď nezáleželo.

„Nic tam pořádně nevidím, zkusím to sám,“ uslyšela Zorana, a když Sáru pustil, přistoupila k ní a objala ji paží kolem ramen. Drsňačky se sice neobjímají, ale Sára teď jako drsná holka nevypadala.

„Probudila jsem se strachy,“ sebrala se rudovlasá démonka dost na to, aby začala vysvětlovat. „Necítila jsem Zikmunda ve své hlavě. Vždycky ho slabě cítím, i když je daleko, nebo když nejsme spojení. Ale vždycky. A teď tam prostě nebyl. A Marek? Jenom hrozná bolest…“

„To bude v pořádku, Sáro, uvidíš,“ chlácholila ji Anna a nejistě koukla na Zorana.

Ten se z naprostého soustředění vrátil během sekundy zpátky a zasakroval. Pak jim oběma hlavou zaznělo jeho myšlenkové volání po Benediktovi, a Zoran vyrazil tryskem na chodbu. Zatímco na vzdáleném konci se otevřely dveře a v osvětleném obdélníku světa stanul překvapený bělovlasý Asura, Zoran spěchal po schodech dolů ke vchodovým dveřím.

Anna společně se Sárou se vyřítily za ním. Dostihly ho až dole, zrovna otevíral domovní dveře. Dovnitř se vpotácel zakrvácený Marek, z posledních sil napůl podpíral a napůl vlekl bezvládného Zikmunda. Černovlasý démon měl kolem krku uvázaný zakrvácený hadr, který býval kdysi jeho tričkem, a nahý trup mu obepínala zakrvácená, smotaná košile, kterou pod bundou postrádal Marek.

Sára vyděšeně vzlykla. Zoran si od Marka převzal druhého démona, zvedl ho do náruče, jako by vážil méně než pírko, a dlouhými kroky vyrazil zpátky do schodů. Sára se vydala za ním.

Anna zatím podepřela vyčerpaného Marka a odvedla ho do kuchyně. Svezl se na židli a s těžkým povzdechnutím se opřel. Mlčky namočila utěrku a opatrně mu začala stírat krev z obličeje. Jedno oko měl opuchlé tak, že na něj vůbec neviděl, ve druhém stály slzy.

„Bylo jich moc,“ hlesl zničeně a bolestně sykl, když mu přitlačila látku na rozbité obočí.

„Nakonec jsme je dorazili, ale jen tak tak,“ přiznal a znepokojeně pohlédl ke dveřím.

„Benedikt ho dá do pořádku,“ ujistila ho a pozorně ho prohlížela, jestli narazí na vážnější zranění. Rozbitý obličej se mu časem zahojí sám a rychleji než běžnému člověku, ale s těžšími ránami by musel pomoci léčitel. Pohled jí utkvěl na jeho paži, z předloktí mu čouhala kost.

„A na tebe se pak taky podívá,“ dodala ustaraně.

„Trochu bych se zatím natáhl,“ přikývl na srozuměnou a začal se zvedat, aby se přesunul do svého pokoje.

„Pomůžu ti,“ podepřela ho a doprovodila ho až k lůžku. S tichým zaúpěním se na něj svalil.

„Jakmile bude Zikmund z nejhoršího venku, pošlu za tebou Benedikta,“ slíbila mu a vydala se za druhým zraněným.

V Zikmundově pokoji vládlo ticho. Rudovlasá démonka seděla na posteli vedle svého partnera a statečně zadržovala slzy. Z druhé strany se nad ním skláněl Benedikt. Sára se Zikmunda nedotýkala, aby neoslabovala proud léčivé energie, kterou nyní vysílal do bezvládného těla, ačkoli podle pevně zatnutých pěstí se dalo usuzovat, že ji to stojí velké úsilí. Tvář měla bledou, staženou úzkostí.

„Rány jsou hluboké a ztratil hodně krve. Přišel o hlasivky, zahájil jsem jejich regeneraci, ale bude nějakou dobu trvat, než zase promluví. Má taky roztrženou slezinu a rozdrcená játra, nemluvě o zlámaných prstech na rukou. Ale uzdraví se,“ řekl Benedikt klidným hlasem, zatímco se zavřenýma očima pokračoval v hojení. Sářina ztuhlost po jeho slovech polevila, když ji zaplavila úleva.

„Dobrá práce,“ řekl Zoran vděčně. Seděl v křesle postaveném blízko lůžka, aby na všechny tři démony viděl. V předklonu se opíral lokty o kolena a nespustil z nich oči, dokud nevešla Anna.

Když ji spatřil, chtěl se zvednout, ale byla rychlejší. Naznačila mu, aby to nedělal, stoupla si vedle něj a položila mu ruku na rameno.

„Schytal to tvrdě, ale Benedikt říkal, že se uzdraví,“ informoval ji polohlasně.

„To je dobře,“ ulevilo se jí. „Bude třeba, aby se pak podíval i na Marka.“

„Jak je na tom?“ zeptal se ustaraně.

„Je hodně zbitý, hlavně v obličeji, ale nejde o nic vážného, zhojí se mu to samo. Má ale ošklivou otevřenou zlomeninu paže. Nic dalšího jsem neobjevila, ani si na nic nestěžoval. Ale pořád dost chraptí,“ odpověděla Anna a upírala pohled na Sáru. Nedokázala si ani představit, jak by reagovala být na jejím místě a obdivovala ji za její sílu.

„Zajdu za ním, až tady budu hotov,“ slíbil Benedikt, aniž by polevil v soustředění.

„Dobře, díky,“ řekla mu Anna a podívala se na Zorana: „Ondřej s Čeňkem jsou dole, že?“

Přikývl. „Proč se ptáš?“

„Půjdu jim pomoct,“ vysvětlila a v očích se jí nebezpečně zablýsklo: „Tohle musí skončit.“

„Přidám se,“ navrhl.

„Bude lepší, když zůstaneš tady,“ namítla pohlédla na trojici a pohlédla na trojici na lůžku. „Potřebují tě. My to dole zvládneme.“

„Asi máš pravdu. Dej mi ale vědět, kdybyste mě potřebovali,“ souhlasil. Pak ji vzal za ruku, kterou měla položenou na jeho rameni a než odešla, políbil ji do dlaně.

*****

Anna se napřed zašla převléknout do pohodlnějšího oblečení, než vyrazila do sklepa. Protože ale Zoranovo tričko neslo jeho vůni, nechala si ho na sobě. Razantně vešla dovnitř, plná hněvu z vlastní bezmocnosti.

Oba její spolubojovníci se k ní překvapeně obrátili. Vypadali unaveně.

Ondřejovi i přesto zacukal pobaveně koutek úst, než spustil: „Za dávných bohů, hrdinných náčelníků a králů, neklidem zmítaná země zrodila hrdinku…“

„To jako vážně?“ podařilo se jí zachovat kamennou tvář, ale když poťouchle přikývl, vyprskla smíchy. Čeněk se jen široce usmíval a nevěřícně nad tím vtípkem vrtěl hlavou.

„Počkej, teď vážně,“ uklidnil se Ondřej. „Co jsi předvedla na koncilu, bylo naprosto luxusní. Excelentní.“

„Měla jsem vynikajícího učitele,“ nemínila si připsat všechny zásluhy.

„To jistě ano,“ usmál se hrdě, „ale každý správný žák jednou svého učitele přeroste. A to se ti povedlo. A tedy hodně rychle.“

„Děkuji,“ usmála se skromně jeho uznání.

„Upřímně to byl první koncil, který jsem mohl sledovat a přiznám se, že jsem rád, že nejsem modrý. Ale ty jsi zaválela opravdu parádně,“ připojil se k chvále i Čeněk. Podle intonace hlasu poznala, že chtěl ještě něco dodat, ale spolkl to. Jenom si s Ondřejem vyměnil rychlý, tázavý pohled.

„Kluci, ven s tím,“ vybídla je přátelsky a založila si vyzývavě ruce v bok. „Nebo se bojíte?“ Svá slova změkčila úsměvem.

„Zajímalo nás, jestli ses rozhodla zůstat, nebo odejít,“ přiznal Ondřej a Čeněk souhlasně přikývl.

„A vy byste si přáli co?“ odpověděla záludně otázkou.

„To je ale blbá otázka,“ zavrtěl Ondřej pobaveně hlavou. „Samo sebou, že chceme, abys tu zůstala. Máme před sebou hromadu práce, a další ruce se vždycky hodí.“

„V tom případě je odpověď ano,“ odtušila.

Ondřej se rozzářil jako sluníčko, dokud do něj Čeněk přátelsky nestrčil loktem a neupozornil ho: „To není kvůli tobě, kamaráde. Anna už byla jistě rozhodnutá před tím. Se podívej, co má na sobě.“

Ondřej si ji začal pozorně prohlížet. „Co má na sobě?“ nechápal.

„Přece Zoranovo oblíbené tričko,“ odpověděl mu Čeněk, jako by se nechumelilo.

„Vážně? Jak to můžeš vědět?“ řekl žlutovlasý démon vyjeveně.

„Čeněk toho moc nenamluví, ale rozhodně mu nic neunikne,“ usmála se na jmenovaného Anna uznale.

„Takže ty a Zoran zase…?“ naznačil Ondřej otázkou. Jednoduše přikývla a zaznamenala na tvářích obou mužů směs úlevy a spokojenosti.

„Bezva, konečně bude zase trochu klid,“ poznamenal Ondřej a s Čeňkem si plácli dlaněmi.

„No, teď když už máme společenskou konverzaci za sebou,“ změnila Anna téma, ale usmívala se, protože jejich přijetí a přátelství pro ni moc znamenalo, „mohli bychom se zase vrátit k práci.“

Pohledem vyhledala tři Vétaly, které se svíjely v řetězech. „Zjistili jste něco? Nějaká stopa po Alexandrovi?“

„Bohužel nic,“ zvážněl Ondřej. „Mají v hlavě ten jejich běžný bordel. Přehrabuju se v nich už asi hodinu, dostal jsem se skoro až na dno, ale po tom parchantovi ani stopa.“

„Nebude ti vadit, když to zkusím taky? Třeba tam něco zachytím. Přece jenom znám Alexandra lépe než ty.“

„V pohodě, neurazím se. A budu jenom rád, když něco objevíš.“

„Dobře. Tak já to převezmu a ty si běž odpočinout.“

„Zajdu napřed za Sárou a Zikmundem. Zoran nám sice vzkázal, že bude v pohodě, stejně jako Marek, ale radši je zkontroluji,“ prohlásil Ondřej s hranou lehkostí, ačkoliv všechny tři Asury v místnosti věděly, jak hluboká je zatím jeho starost o přátele.

„Dobrý nápad,“ přikývla a podívala se na Čeňka: „Vydržíš ještě chvíli? Nerada bych je tam nahoře rušila.“

„Samozřejmě, klidně se do toho můžeme pustit,“ ujistil ji Čeněk odhodlaně.

Ondřej už byl nějakou tu chvíli pryč, když Anna zklamaně odstrčila poslední z Vétal. Prohledala jejich odporné, mrtvolně hnilobné mysli až na samou dřeň, ale pPo Alexandrovi ani stopa.

„Sakra, nic tam není,“ zahartusila podrážděně.

„On je vážně jako duch,“ zavrtěl Čeněk nechápavě hlavou a už se ani nesnažil své vyčerpání skrýt.

„Možná, ale my ho dostaneme. Mezitím můžeš posvačit,“ ukázala na Vétaly, které se válely na podlaze, jak je tam po přemožení nechala.

„Ale Zikmund a Marek…“ zaváhal, ale v očích mu probleskl hlad.

„Ulovím jim jiné. Jen se posilni, dřel si jako kůň. Zasloužíš si to,“ poplácala ho pochvalně po rameni a odešla.

DALŠÍ KAPITOLA ASURY KE ČTENÍ :-)

Hezké prvomájové odpoledne,

někteří ještě možná hledáte třešeň nebo jiný rozkvetlý strom, kde byste mohli zulíbat svou drahou polovičku. Pokud už máte splněno, nebo na tradice nedbáte, nebo jste šťastně/nešťastně single, třeba uvítáte další rozptýlení v dnešním dni – další kompletní kapitolu mého románu Asura. Jmenuje se Nový začátek a snad se vám bude líbit.

Čtěte zde, nebo na Wattpad.cz 🙂

https://www.wattpad.com/726901834-asura-kapitola-sedmn%C3%A1ct%C3%A1-nov%C3%BD-za%C4%8D%C3%A1tek

DALŠÍ KAPITOLY ASURY K PŘEČTENÍ



Všechny zdravím,

už jsem dlouho nic nepřidala, ale věřím, že dnes jsem svůj deficit dohnala. Mám už hotovou první verzi kompletních 16 – ti kapitol ASURY, a tak jsem je pro vás uveřejnila jak na Wattpadu, tak i zde na mých webovkách.

Řekla bych, že už se pomalu, ale jistě, blížím k zakončení této super temné drsné urban fantasy, což mě na jednu stranu těší, ale na druhou moc ne 🙂

Tak či onak – užijte si čtení 🙂



ASURA – KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ – PLAVAT SE ŽRALOKY

Kapitola šestnáctá

Plavat se žraloky

Anna v noci nezamhouřila oka. Mysl jí zaměstnávaly myšlenky na novou cestu, která se před ní náhle vinula, na Zorana a jeho omluvu, na blížící se zkoušku. Když zaslechla zaklepání, přecházela už po pokoji nervózní jako lvice v kleci.

Po jejím vyzvání vešel Marek. „Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděla a zvedla tázavě obočí.

„Jen jsem ti přišel říct, že ti budu držet palce. Teda všichni budeme, že jo. Zvládneš to,“ řekl tiše, jak se snažil ještě šetřit hlasivky.

„Díky, to je od tebe milé,“ usmála se na něj a ukázala na jeho krk. „Pořád nejsi fit.“

„Pravda. Ale den ode dne se to zlepšuje. Nechci tím moc zatěžovat Benedikta, v posledních dnech toho měl docela dost. Jsem dobrý i bez svého hlasu,“ vysvětlil klidně.

„To jsi,“ souhlasila s ním a přála si mít jeho sebevědomí.

„Tak jim to nandej,“ ukázal jí prstem jedničku a chystal se odejít. Za dveřmi narazil na Sáru, která se zrovna chystala zaklepat.

„Koukám, že jsme měli stejný nápad, jen ty jsi byl rychlejší,“ zasmála se pobaveně a prosmýkla se kolem něj. Marek jim oběma mávl a vytratil se.

„Jsi nervózní?“ zeptala se Sára a přejela ji zkoumavým pohledem.

„Co myslíš?“

„Nedivím se ti. Ale ty to dáš, Anno. Nakopeš těm modrákům prdel,“ ujistila ji démonka.

„Rozhodně se o to pokusím,“ přikývla Anna.

Sára nejistě přešlápla, jako by chtěla ještě něco říct, a zároveň se toho obávala.

„Tak ven s tím. Už tak jsem nervózní a tohle to jen zhoršuje,“ komentovala Anna podrážděně její chování.

„Promiň, ale jsem zvědavá, co ti Zoran včera říkal, když jste byli spolu sami,“ vysoukala ze sebe Sára.

Anna zasunula ruce do kapes svých džín. „Jen mě povzbudil, a vysvětlil mi, jak je ten koncil pro mě důležitý. Co díky němu můžu získat.“

Sára chápavě přikývla. „Odejdeš?“

Anna se jí zahleděla hluboko do očí a hlavou jí proběhla vzpomínka na jejich první setkání v tovární hale. Na Sářina slova o další ženské Asuře.

„Možná.“

Sára zklamaně sevřela rty, hlas měla ale ovládnutý, když řekla: „Přeji ti to. A chápu tě. Tak je hlavně rozeber na atomy.“

Nečekala na odpověď a odešla. Anna stejně nevěděla, co na to říct. Zakroutila rameny, prohrábla si vlasy a energicky vyrazila do tělocvičny.

*****

V tělocvičně už čekali ostatní, chyběl jen Zoran. Někteří stáli strnule, jiní nejistě přešlapovali, Benedikt jí věnoval povzbudivý úsměv, který mu opětovala. Snažila se jejich směrem nedívat, protože to nepomáhalo.

Postavila se doprostřed tělocvičny, zavřela oči a snažila se soustředit jenom na svůj dech. Pečlivě zkontrolovala svou zeď a její pevnost jí dodala chybějící jistotu. Můžou ji zlámat všechny kosti, ale dovnitř se nedostanou.

Vzpomněla si na Zoranovu tíseň. Nejsem zlomená, připomněla si v duchu. Dokážu to.

Jejich přítomnost vycítila okamžitě, když vešli do místnosti. Pomalu se otočila, aby jim stanula tváří v tvář.

Prvního uviděla Zorana, který se tvářil naprosto neutrálně a pohled, který jí věnoval, byl klidný jako stojatá voda. Pozdravil ji drobným pokývnutím hlavy a zvedl ruku.

Ostatní se uklidnili, přestali se ošívat a věnovali mu plnou pozornost.  „Všichni víte, proč jsme se tu sešli, takže to nebudu moc prodlužovat. Představuji vám Leška, Juraje a Hanse. Buďte jim k ruce. Cokoliv budou potřebovat,“ ukázal na jmenované. Pak poodešel ke zdi, založil si ruce na hrudi a prohlásil: „Koncil je zahájený.“

Lešek měl postavu plavce, mírně vlnité modré vlasy zčesané z čela. Svýma zelenošedýma očima propaloval Annu. Juraj proti němu připomínal loupežníka. Byl sice stejně urostlý, ale mnohem ramenatější a mohutnější ve všech směrech. Modré vlasy měl husté, některé pramínky si spletl do copánků. Oči měl hnědé a tvářil se zvědavě. Hans byl oproti svým dvěma kolegům výrazně štíhlejší, postavou spíš běžec dlouhých tratí. Vlasy měl hladké, ulíznuté a zastrčené za uši. Jeho oči byly vodnatě modré, Annu si prohlížel docela záludně.

Ostatní Asury si překvapeně vyměňovali pohledy. Čekali nějaké vysvětlení, pokyny, jak to bude probíhat.

Anna si překvapení nemohla dovolit. Nesměla za žádnou cenu polevit v soustředění. Hodili ji do nádrže se žraloky a ona měla v plánu si s nimi zaplavat, a přežít.

První modrý Asura vystoupil z trojice a došel k ní na vzdálenost deset metrů.

„Lešek,“ představil se znovu a kývl.

„Anna,“ oplatila mu zdvořilost. Nestihla se ani znovu nadechnout a ucítila, jak vyrazil proti její myslí tou svou. Narazil do její zdi jako vlna tsunami a zatlačil silou Titána. Otřásla se, ale Anna zatnula zuby a nedala se. Jeho nápor nepolevil, ani když se proti ní vrhl fyzicky. Následoval souboj, kdy přecházeli od jednoho bojového stylu k dalšímu, následně kombinacím. Lešek bojoval nečistě, nijak ji nešetřil a Anna brzy schytala spoustu ran. Hodně jich ale taky rozdala.

Když Lešek zvedl ruce nad hlavu v gestu, že je konec, spokojeně si vydechla. Zařadil se zpátky ke svým dvěma kolegům, a dopředu postoupil Juraj.

Opět se navzájem představili a celé to začalo znovu s naprosto stejným průběhem. Když se porvali i s Hansem, sotva popadala dech. Přesto se napřímila a utřela si krev, která jí stékala do očí z roztrženého obočí. Dovolila si rychlý pohled na Zorana. Stál na stejném místě a ve stejné pozici jako na začátku, kamenný výraz ve tváři, jeho pohled ovšem varovně planul.

Soustředila se zpátky na modré a bylo to jen tak tak, aby vykryla další Leškův útok. Tentokrát se proti ní vrhli všichni tři najednou. Netušila, jak dlouho to trvalo, ani kolikrát jí udeřili, ale bolela jí celé tělo a začala se zadýchávat.

Pak jí Hans knokautoval drsným úderem na bradu. Skončila na zemi, hlavou se pořádně uhodila do podlahy a na několik sekund se jí zatmělo. Když se jí vrátila přítomnost, chystal se Juraj nakopnout jí pořádně do břicha.

Reflexy ji nutily stočit se do klubíčka a zmírnit tak dopad jeho rány, neměla ale dost času, aby se vůbec nějak pohnula. M9sto toho sáhla po své síle a zpomalila čas. Podařilo se jí tak odvalit o kousek dál, takže když čas vrátila do normálu, Juraj jen volně promáchl nohou, až málem neztratil rovnováhu. Lešek a Hans přestali útočit, a společně s Leškem od ní rozvážně odstoupili.

I oni už byli dost pomuchlaní a zamazaní od krve. Její i vlastní. Anna přesto věděla, že ještě není konec. Ani zdaleka. Roztřeseně se postavila na nohy a v předklonu ztěžka dýchala. Po úderu do hlavy se cítila slabá. Nemínila to ale vzdát. Koutkem oka viděla Sáru, která ji sledovala pobledlým starostlivým pohledem. Ukázala ji prstem, že je v pohodě, a pak se znovu napřímila. Utřela si novou krev z čela a další vyplivla z úst. Zkontrolovala jazykem zuby a s potěšením kvitovala, že má pořád všechny.

Návštěvníci si ji prohlíželi a bylo jasné, že spolu rozmlouvají v myšlenkách. Mohla se zkusit zaposlouchat, ale rozhodla se raději zůstat za svou zdí a pro jistotu ji po jejich útocích znovu zkontrolovat.

Když z řady modrých Asur opět vystoupil Lešek, věnovala mu plnou pozornost. Ucítila zachvění okolní energie, a vzápětí pochopila, že proti ní použil svou speciální dovednost. Od pasu dolů celá zkameněla, jako kdyby vrostla do země, nemohla se pohnout, ač se snažila ze všech sil. Lešek se jen povýšeně usmál a znovu na ni zaútočil pěstmi. Bez váhání proti němu použila svou vlastní moc a jen díky tomu a pečlivému výcviku, který dostala od Ondřeje, dokázala většinu jeho ran vykrýt, nebo se jim díky démonské pružnosti a rychlosti vyhnout. Pár tvrdých úderů schytala, ale nedala Leškovi nic zadarmo.

Když od ní po nějaké době ustoupil, všimla si, že jeho povýšený výraz je pryč. Vrátila se jí plná hybnost, v nohou jí mravenčilo, jak znovu ožívaly. Kdyby ji všechno tolik nebolelo, jistě by z toho měla větší radost. Svaly jí pálily a utržené rány o sobě dávaly hlasitě vědět.

Jak dlouho to už trvá? pomyslela si zoufale a dovolila si rozhlédnout se po tělocvičně. Stíny se do budovy dostávaly z opačné strany než ráno, takže se den už musel přehoupnout přes poledne. Všimla si, jaksi mezi sebou Asury podávají láhev s vodou a uvědomila si, že sama téměř umírá žízní.

Ohlédla se prosebně na Sáru, a ty se zvolna pohnula, aby jí podala vodu, která stála ve džbánu na malém stolku kousek od místa, kde koncil sledovali její přátelé. Zoran však zavrtěl zamítavě hlavou, a Sára s omluvným výrazem ve tváři couvla zpátky mezi ostatní.

To Annu namíchlo. Bylo jí jasné, že jde o pravidla koncilu, ne o Zoranovu zlomyslnost, proč se nemohla napít. Přišlo jí to krajně nespravedlivé.

Však já to zvládnu i bez vody, na rozdíl od těch modrých bábovek, řekla si v duchu rozhodně a připravila se na další kolo souboje.

Znovu byl na řadě Juraj, který se tvářil spíš záludně než povýšeně. Ucítila vlnu energie, jak sáhl po své moci a najednou nic neviděla. Nebylo to jako zatmění, které ovládal Zikmund, a které přicházelo postupně. Ne, najednou viděla černočernou tmu a nic jiného. Juraj ji oslepil a okamžitě toho využil, když jí pořádně vrazil pěstí do brady. Upadla tentokrát už šikovněji jen na čtyři a na chvíli ji zachvátila panika. Pak si ale vzpomněla na Zoranova slova o tom, že mají Asury oproti lidem enormně vyvinuté všechny smysly a soustředila se na sluch a také proudění větru, podle něhož mohla vysledovat démonovy pohyby.

Souboj byl drsný, schytala mnohem víc ran než od Leška. Juraj jí určitě zlomil pár žeber jedním dobře mířeným kopem, protože ji bolelo dýchání. Vzpomněla si na Vétaly a Rákši, které zničila na hřbitově. Jak by mě mohl porazit on? Vzchopila se a statečně mu čelila, dokud neusoudil, že ani jemu se nepoddá a ukončil bitku. Vrátil se do řady, na tváři výraz uznání.

Zdálo se jí, že Hans nějak otálí, a protože i on měl jistě skryté eso v rukávu, nechtěla ztrácet čas. Natáhla k němu paži a ve zvacím gestu pohnula dlaní. Uslyšela tiché Ondřejovo uchechtnutí a povzbudilo ji to. Měla skvělé učitele a nemínila jim udělat ostudu.

Hans překvapeně zvedl obočí, ale přijal vyzvání, a přistoupil blíž. Pak použil svou schopnost. Nadechl se a z hrudi mu vyskákali další Hansové. Byly to jeho přesné kopie a dohromady jich bylo šest. Rychlostí, kterou by lidské oko nezaznamenalo, kolem ní začaly běhat v kolech v obou směrech, aby ji zmátli. Což se jim povedlo, protože když se zastavili a obklíčili ji, Anna vůbec netušila, který z nich je ten pravý. Jak se přesvědčila vzápětí, až tak úplně na tom nezáleželo, jelikož jejich údery byly reálné a zraňující. Zatímco oni se jí mohli dotknout, její ruce a nohy jimi procházely jako vzduchem. Několikrát se jí podařilo udeřit i pravého Hanse, a to se jeho klony vždy jako by zatřepotaly ve vzduchu. Bylo jasné, že musí zpacifikovat jeho, ale bylo opravdu těžké ho odlišit od ostatních.

Nakonec se jí to podařilo. Ostrým úderem zezadu do ledvin ji poslal na kolena, a ačkoliv by nejraději křičela bolestí a odplazila se do kouta, rychle se otočila a prudkým kopem mu podrazila nohy.  Nečekal, že jeho zákeřnou ránu ustojí, takže ho překvapila a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Jeho klony se rozplynuly a Anna pochopila, že zápas je u konce.

Hans se celý vyjevený těžce zvedl a pomalu došel ke svým kolegům. Oprášil si tričko i kalhoty vzadu na zadku a věnoval jí nevraživý pohled.

Anna ho naštvala, a to jí dodalo sílu se na něj sladce usmát.

Nestihla se ani zvednout ze země a musela znovu čelit jejich spojenému útoku. Tentokrát se do ní pustili všichni tři silou svého vědomí. Vrhli se na její zeď a začali do ní bušit silou všech živlů.

Anna se opřela o ruce a svěsila pod tím náporem hlavu. Zasténala a zatlačila proti nim. Cítila, jak se jí zmocňuje nezvladatelný třas.

Panebože, proběhlo jí myslí, když na ni dál útočili drtivou silou. Jestli se dostanou dovnitř, všechno uvidí. A použijí. Zničí.

Nemohla jim to dovolit. Kdyby šlo jen o ni, ještě by to možná snesla, ale měla v sobě i vzpomínky a myšlenky ostatních, a to prostě nešlo. Na ně neměli ti tři modří právo. Nepropadla hysterii, když se na její zdi pod jejich náporem objevily trhliny. Těžce se zvedla a napřímila. Odhrnula si vlasy slepené krví z obličeje a zalétla pohledem k Zoranovi. Viděla jeho zuřivý pohled a s naprostou jistotou věděla, že by raději tisíckrát trpěl místo ní, kdyby to bylo možné.

Vrátila se pohledem k trojici před sebou a věděla přesně, co potřebuje udělat. Ztráta lidského života mě nezlomila. Zoran mě nezlomil. A těmto třem se to taky nepovede!

Zhluboka se nadechla, rozrazila vchod své mysli a s bojovným řevem, který se rozletěl po tělocvičně, vyrazila vší svou nespoutanou silou proti nim. Slyšela je překvapeně vykřiknout, ale neotálela a srazila se s jejich spojenou silou a zatlačila ji pryč od své zdi. Nedali se snadno, a když moment prvotního překvapení vyprchal, znovu se do toho opřeli, Anna už se ale nedala zastavit.

Měla na starosti důležitější věci než dokazovat ostatním, jestli je dost dobrá. Musela najít a porazit Alexandra. Musela chránit ostatní Asury a lidstvo samotné.

Modrým Asurám se postupně spustila krev z nosu, jak Anna vítězila a postupně je zatlačovala až k jejich vlastním zdem. Jakmile se k nim přiblížili, na moment polevila, aby jim dala možnost zápas ukončit, jenže to oni udělat nechtěli. Chápala je. Doufali, že jí dají pořádně co proto, a zatím byli sami v defenzivě.

Zařvala znovu a její vědomí se změnilo v bouřlivou vlnu, kterou v jediném okamžiku rozrazila dveře do jejich vlastních myslí. Měla chuť vřítit se dovnitř, prozkoumat je a zbořit jejich ochranu. Krvežíznivost v ní kvílela, jak musela Anna zdivočet, aby nad nimi zvítězila.

„Dost!“ vykřikl Hans a jako první uznal svou porážku. Zapotácel se a vrávoravě ustoupil. Juraj i Lešek následovali krátce po něm.

Tělocvičnu naplnilo absolutní ticho, v němž byl slyšet pouze těžký dech bojujících. Anna netušila, co bude dál a na nohou se udržela jen díky poslednímu vzepětí vlastní hrdosti. Nemohla přece omdlít, teď když je porazila.

Zatímco se modré Asury před ní vydýchávali, otočila se k ostatním Asurám. Byli bledí, vyděšení a rozhodně ji litovali. Zároveň ale spatřila v jejich očích hrdost a obdiv. Ondřej na ni spokojeně mrkl a Sára si rychle utřela slzu dojetí, aby ji snad někdo neviděl. Anna se na ně vděčně usmála.

Zoran se pohnul a rozvážně vykročil jejím směrem. Jeho pohled zářil radostí a ona by se v něm nejraději utopila. Když došel až k ní, postavil se tak blízko, že se téměř dotýkali pažemi a ona ucítila, jak do jejího vyčerpaného, rozechvělého a vykrveného těla proudí příjemné teplo jeho skrytých plamenů.

„Vyslovte svůj verdikt,“ vyzval modré Asury zvučně. Ti už se vzpamatovali, a postupně každý z nich přikývl a zvolal: „Modrá mezi námi!“

Pak je i ostatní Asury pozdravili pokývnutím hlavy a otočili se ke vchodu. Pomalu se vydali pryč a Anna by dala ruku do ohně, že jim pořádně naložila a nešlo se jim nijak lehko.

Ta myšlenka ji vykouzlila na rozbitých rtech spokojený úsměv.

„Dokázala jsem to,“ zachraptěla se zadostiučiněním směrem k Zoranovi, ale nespustila z těch třech oči, dokud se za nimi nezaklaply dveře.

„Věděl jsem, že to dokážeš, Anno,“ řekl láskyplně. Byl na ni pyšný a nemínil to skrývat.

Instinktivně k jeho obličeji vztáhla ruku, aby se ho po tak dlouhé dotkla, když v tom všechno zčernalo a ona upadla do bezvědomí.

*****

Temnotu a chlad, který Annu objímal, začalo prostupovat konejšivé teplo. Znala tu sílu, která do ní proudila, měla jeho vůni a podobu. Byl tu s ní Zoran, i když netušila, jak to udělal. Nebyla dostatečně při sobě, aby mohla ověřit, jak se dostal přes její zeď, necítila ale žádné stopy nátlaku, takže ho musela pustit dovnitř sama. Netušila, jak dlouho jí obnovoval síly, ale když se začala jeho přítomnost vzdalovat, přešla z bezvědomí do hlubokého, pokojného spánku.

Když se začala probouzet, bylo to jeho jméno, co toužebně zašeptala, než otevřela oči.

„Bohužel nemůžu sloužit,“ usmál se na ni Benedikt. „Jsem tu jenom já.“

Zmateně zamrkala. Byla si tak jistá, že u ní byl!

Benedikt to okamžitě pochopil. „Byl tady, ještě před půlhodinkou. Potřebovala jsi zesílit, tak se na tebe napojil, a pomohl ti s tím. Nebyl si jistý, že se k tobě dostane, ale nakonec to šlo snadno,“ kývl hlavou ke dvěma hromádkám prachu, které teď špinily její koberec.

„A kdo to jako bude uklízet?“ zhrozila se naoko a hlas jí zněl cize skřípavě. Benedikt jí pomohl se posadit a podal jí sklenku s vodou. Žíznivě ji vypila a požádala ho o další. Ochotně jí dolil, a když postavila sklenku na noční stolek, začal si mnout dlaně.

„Musel se vrátit k našim hostům, ale požádal mě, ať ti vyřídím, že až se na to budeš cítit, máš přijít za nimi do společenské místnosti,“ informoval ji a chystal se přiložit dlaně na její tvář. „Napřed ale dáme do pořádku tady ty jizvy na čele a na obočí. Oko jsi měla opuchlé, ale to už jsem vyřešil.“

Vzala ho za ruku dřív, než se jí dotkl. „To není nutné, Benedikte. Pár jizev mě nezabije. Podle tvého vzhledu bych si tipla, že mě dáváš dohromady už nějaký ten čas. Kromě odřenin a tržných ran a několika modřin vím ještě o pár zlomených žebrech. Jistě toho ale bylo více.“

Musel uznat, že má pravdu, cítil se ještě vyčerpaněji, než vypadal. „Natržená slezina, propíchnutá plíce, krvácení do mozku a taky téměř rozdrcená jedna ledvina,“ vypočítal jí to, protože mu bylo jasné, že to chce vědět. „Zrasovali tě pořádně.“

„To tedy ano,“ uchechtla se. Sykla, jak jí píchlo v jizvě na obočí.

„Jsi si tím jistá,“ ukázal na ni. „Určitě bych to ještě zvládnul. Když je nevyléčím, můžou ti tam zůstat už navždy.“

„To nevadí. Je to důkaz, že jsem bojovala a přežila,“ trvala na svém vážně.

„Ozdoba každé správně válečnice,“ usmál se znovu a stiskl jí lehce ruku, než pokračoval. „Byla jsi neuvěřitelná, Anno. Silnější než tři modří najednou. O něčem takovém jsem nikdy neslyšel. Jsem vděčný, že jsem toho mohl být svědkem. A jsem hrdý až do morku kostí, že patříš do naší skupiny.“

Hlas se mu chvěl dojetím, i když se to snažil skrýt.

„Děkuji Benedikte, za všechno. Ale už toho nechej, nebo se rozbrečím. A to nemůžu, protože drsňačky nebrečí,“ řekla mu ochraptěle a cítila, jak jí vlhnou oči.

Přikývl, pustil její dlaň a potáhl. Pak se postavil a vydal se ke dveřím. „Půjdu si tedy raději po svých, ať z nás nejsou dva ufňukánci. Nezapomeň na Zoranův vzkaz.“

Opatrně spustila nohy na koberec. „Jasně, neboj.“ 

Napřed ale musím vyřídit ještě něco jiného, pomyslela si vzdorně, když se za ním zavřely dveře. Něco důležitějšího.

*****

                „Dále!“ vyzvala Sára klepajícího a zvědavě hleděla ke dveřím.

Dovnitř nakoukla Anina modrovlasá hlava. „Jsi sama? Nerada bych tě rušila, jestli se muchlujete se Zikmundem.“

„Zikmund je venku s Markem na obchůzce,“ odpověděla Sára udiveně.

„Super, takže vzduch je čistý,“ poznamenala Anna spokojeně a vešla dovnitř. V jedné ruce nesla láhev šampaňského a v druhé dvě vysoké, úzké sklenky. Bez dovolení se uvelebila na Sářině posteli a kývla na ni, ať si přisedne. Sára ještě pořád plná údivu poslechla.

„Podrž je, prosím,“ podala jí Anna sklenka a pustila se do otvírání lahve.

„Kde jsi k němu přišla?“ zeptala se Sára nechápavě.

„Nedávno jsem ho zahlédla v lednici zastrčené za krabicemi s mlékem. Myslím si, že si ho tam ulil Ondřej, asi pro některou z těch svých bloňďatých koček, co si je sem vodí,“ odpověděla Anna a vesele se křenila.

„Jestli je to tak, nebude rád, až přijde na to, že se mu ztratilo,“ usmála se Sára potutelně.

„Nebude, že?“ opětovala jí Anna úsměv spiklenecky. Než dobrácky dodala: „Koupím mu jiné, až vyrazím zase ven. Do té doby mu bude muset stačit jeho charisma. Toho má přece na rozdávání.“

Sára se pobaveně uchechtla: „Aspoň to tvrdí.“

„No že jo?“ ujišťovala se Anna a lehce vyjekla, když láhev bouchla a alkohol se hnal pěnivě vzhůru. Sára rychle nastavila sklenky, a tak se jim podařilo polít lůžko jenom trochu.

Anna natáhla ruku se sklenkou, aby si mohly přiťuknout a Sára zvážněla. „A my teď slavíme nebo se loučíme, Anno?“

„To záleží,“ odpověděla modrovlasá démonka neurčitě.

„Záleží na čem?“ svraštila Sára nechápavě obočí.

„Na důvodu, proč chceš, abych zůstala,“ vysvětlila Anna vážně.

Sára sevřela prsty kolem své sklenky. „Říkala jsem to přece už tam v továrně. Je fajn mít ve skupině další ženskou. Navíc ještě takovou modrou drsňačku.“

V Annině tváři se objevilo zklamání.

„Ale … taky…“ pokračovala Sára a hlas se jí lehce třásl. „Taky proto, že tě mám ráda. Hlavně proto.“

Anna se rozzářila jako sluníčko. „Já tě mám taky ráda, Sáro. A zůstanu moc ráda.“

Sáře se zaleskly oči a rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Protože se drsňačky málokdy objímají, Anna sevřela druhou ruku v pěst a zvedla ji do vzduchu. Sára se trochu zastřeně zasmála, udělal to samé a pak si ťukly klouby.

„Za chvíli musím za těmi Modrými, ale napřed tu spolu vypijeme to šampaňské, jo? Celé,“ navrhla Sáře.

„Jo,“ přikývla rudovláska a přiťukla si s ní. Pak se s chutí napila a blaženě zavřela oči. „Musím uznat, že má Ondřej dobrý vkus.“

„Na šampaňské určitě,“ souhlasila Anna a obě se rozjařeně rozesmály.

*****

Anna brzy pochopila, že démoni snášejí alkohol jinak než lidé. Vypily se Sárou celé šampaňské, takže očekávala, že bude alespoň trochu ovíněná, mysl měla naprosto jasnou, když kráčela do společenské místnosti.

Suverénně vkráčela dovnitř a přerušila tak tlumený rozhovor modrých Asur. Zoran seděl v čele stolu a jejich hosté vedle sebe po jeho pravé ruce. Energicky zamířila ke stolu a sedla si přímo proti nim.

„Přišla jsem hned, jak jsem se začala cítit líp,“ řekla Anna na svou omluvu, protože jí Hans s Leškem připadali netrpěliví. Zřejmě je nechala čekat déle, než se slušelo. Což jí škodolibě potěšilo. Vzápětí ucítila zkusmý tlak cizí mysli na svou zeď. Slizoun Hans!

Zatímco na tváři vykouzlila milý úsměv, odstrčila jeho vědomí tak silně, až sebou na židli cuknul. „Myslela jsem, že koncil už skončil.“

„Hansi?“ oslovil ho Zoran varovně.

„Omlouvám se za svou nezdvořilost,“ procedil Asura mezi zuby neochotně. „Prostě se mi to ještě nikdy nestalo.“

„Nikomu z nás se to ještě nikdy nestalo,“ opravil ho Lešek znepokojeně.

„Když jsem vás svolával na koncil, říkal jsem vám, že je Anna velice silná,“ odtušil Zoran klidně.

„To ano. Ale jak sám dobře víš, jedna věc je o tom slyšet, a druhá je to zažít na vlastní kůži,“ přitakal Juraj a působil teď mnohem uvolněněji.

Anna byla zmatená. Zoran svolal ten koncil?

„Ano, svolal jsem ho, Anno,“ oslovil ji. Uměl její tvář číst tak dobře, že ani nepotřeboval přístup k jejím myšlenkám. „Je to starodávná tradice. Jakmile se mezi Asurami objeví Modrá, projde výcvikem, a když její velitel uzná, že je dost silná, svolá koncil tří, na kterém je pak testována úroveň její zralosti a připravenosti. Pokud zkouškou projde, uznají ji zkoušející za plnohodnotnou modrou Asuru. To znamená, že si může svobodně zvolit, zda setrvá v dosavadní skupině, nebo zvolí jinou možnost. Zkoušející jí mohou nabídnout místo ve své skupině, nebo se může úplně osamostatnit a založit vlastní skupinu.“

„Proto Modrá mezi námi,“ zamumlala. Zoran přikývl a ona se vyčkávavě podívala na tři tváře před sebou.

Juraj se podíval z Leška na Hanse. Pak váhavě přiznal: „Než se k nám připojil Zoran, chtěli jsme ti učinit nabídku všichni tři, teď mám ale dojem, že se mí kolegové trochu obávají konkurence.“

„Hloupost,“ odsekl Hans nepřesvědčivě.

„Přesně tak,“ připojil se k němu Lešek, ale taky nezněl úplně rozhodně. „Může se připojit k mé skupině. Šikovná modrá Asura se vždy hodí.“

„Šikovná?“ hekl Juraj překvapeně a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pánové, tohle děvče nás přemohlo. Porazilo. Nás všechny. Anna není šikovná, je výjimečně mocná! Rozhodně je připravená velet vlastní skupině, takže pokud přijme nabídku některého z nás, měli bychom být vděční.“

Anně se začínal líbit čím dál víc. Zoran si toho všiml a jeho pohled zesmutněl. Její ztráta byla blízko, a on netušil, jestli to unese. Alespoň bude na nějaký čas v bezpečí před Alexandrem, pokud zmizí pěkně po anglicku, držel se jediné pozitivní věci, kterou v odchodu Anny viděl. 

„Juraj má pravdu. Anna bude cenným přínosem pro každou skupinu. Takže jak to bude? Chcete Annu požádat, aby se k vám připojila?“ našel v sobě sílu se zeptat.

Když všichni tři přikývli, jen těžko skrýval zoufalství. Anna ho však zahlédla, jak se na krátký moment zalesklo v jeho pohledu.

Pohodlně se opřela a položila spojené ruce na stůl. Pak si modré Asury před sebou chvíli pečlivě prohlížela, než promluvila. „V první řadě bych vám chtěla poděkovat, že jste přijali roli zkoušejícího v mém koncilu. Děkuji i za uznání mé dostatečné zralosti a připravenosti. Vážím si Vaší nabídky, opravdu velmi si ji vážím. Se vším respektem a upřímností, kterou oplývám možná až příliš, rovnou odmítnu vaši nabídku, Hansi. Nesnášíte mě, protože jsem lepší a silnější než vy. Nikdy to nebude jinak a jak jistě pochopíte, to není dobrý základ pro spolupráci.“

Zoran po něm bleskl očima, jak čekal nějakou jeho odvetnou reakci, Hans se ale jen zatvářil krajně dotčeně a provrtával ji zlostným pohledem.

„Vaši nabídku, Lešku, musím taky odmítnout. Necítíte ke mně zášť, za což vám děkuji, ale nejste plně přesvědčený, že mě ve své skupině chcete, protože i vy se bojíte mé síly. A já potřebuji ve svém životě a ke své práci jistotu. Potřebuji být chtěná,“ promluvila k druhému Asurovi. Ani on se k odmítnutí nijak nevyjádřil, neskrýval ale své zklamání.

„Juraji,“ oslovila posledního z nich přátelsky a Zoran ztuhl. „Vy jste mě rozhodně překvapil. Děkuji vám za vaše slova uznání. Vaší nabídky si vážím nejvíce, protože je myšlena opravdově. Velice ráda bych se stala členkou vaší skupiny.“

Zoran pevně sevřel rty a zbledl. Naproti tomu Juraj se spokojeně usmál: „To mě těší.“

„Ale…“ promluvila Anna znovu: „V jedné věci se pletete. Ano, jsem silná a velmi mocná. Přesto se můžu stát ještě silnější a mocnější. Ani vy tři dohromady jste nedokázali to, co zvládl Zoran.“ Ukázala si na čelo, aby bylo jasné, o čem mluví. Pak pokračovala: „Dokázal to sám a hned dvakrát.“

Asury se na něj udiveně zadívaly.

„Bylo to hrozné, ale bylo to pro mé dobro. Ukázalo mi to, že se mám ještě hodně co učit. Že můžu být ještě lepší. Říká se, že žák často přeroste svého učitele. Já tomu svému zatím nesahám ani po kolena. A to jak ve své síle, tak i ve schopnosti vést jiné Asury. Takže jsem se rozhodla, že i nadále zůstanu zde, u své skupiny. Pokud mě tedy budeš chtít dál učit a vést, Zorane.“

„Samozřejmě že ano. Ano chci,“ hlesl naprosto vyvedený z míry.

„Takže je rozhodnuto,“ postavil se prudce Hans. Zahučel neuctivé sbohem a nasupeně odešel. Lešek se rozloučil zdvořileji, a dokonce si s nimi podal ruce, než taky odešel.

Juraj se zvedl pomalu a neochotně. „Chápu tvoje rozhodnutí, Anno, asi bych šel stejnou cestou být na tvém místě. Moje nabídka ale trvá s neomezenou platností. Tak kdyby si změnila názor, ozvi se,“ ukázal si na čelo a pak ji vřele stiskl ruku na rozloučenou.

„Máš štěstí, Zorane,“ prohodil ještě, když kolem něj procházel.

„To mám,“ přiznal Zoran tiše, když se i za posledním z hostů zaklaply dveře, a očima se vpíjel do Anniny tváře. „Neuvěřitelné štěstí.“

ASURA – KAPITOLA PATNÁCTÁ – ZKOUŠKA

Kapitola patnáctá

Zkouška

                Zoran vztekle praštil rukou do matrace a posadil se. Byla ještě hluboká noc a on byl hrozně unavený, spánek ovšem nepřicházel. Nespal pořádně od chvíle, co Anna ukončila rodící se vztah mezi nimi. Chyběla mu vůně její pokožky, kterou mohl ve spánku vdechovat. Chyběl mu její tichý dech, teplo jejího těla, když se k němu tiskla. Postrádal ji s každou sekundou, kdy nebyla s ním. S každým nádechem cítil bolest z její ztráty. Samozřejmě to pohřbil hluboko v sobě. Tak hluboko, že ani Benediktovi a Ondřejovi nedovolil, aby to v něm četli.

Při vzpomínce na svou skupinu Asur si smutně povzdechl. Měl teď už jen je, ale poprvé po dlouhé době mu to přišlo málo. Anna mu ukázala, že mohl mít víc, mohl žít víc. A teď v něm zbylo jen prázdno. Tiché nic a vědomí zodpovědnosti a povinnosti modré Asury vůči ostatním, kteří na něj spoléhali, a které se zavázal chránit. Kdyby neměl je, neměl by už nic. Žádný důvod k žití. Připadal si jako sobec, když se sám sebe každou noc, co probděl, a každý den, co propracoval, ptal sám sebe, jak dlouho mu to málo bude stačit?

Vyčítal si, že včera tak vybuchl. Ne, že by neměl důvod. Anna svou ukvapeností a špatným odhadem opravdu málem přivodila smrt sobě i ostatním. Jenže on tím nebyl tolik překvapený. Měl na starosti už spoustu nových Asur, i modrých, a věděl, že potřebují čas, aby dozrály. Anna měla navíc tak těžkou startovací pozici. To ji sice neomlouvalo, ale hodně to vysvětlovalo. Zoran byl ale přesvědčený, že se měl více kontrolovat. Když rozbořil její zeď, měl se zastavit. Měl se s tím spokojit. Ale on se nedokázal udržet, zlost a vlastní bolest ho přemohla a přiměla ho zdrtit ji a ponížit.

Teď se za to proklínal. Jsou věci, které se dají omluvit. Prominout. Ale jsou i takové, které se nepromíjí.

Rychle se oblékl, a aniž by si toho někdo z ostatních obyvatel domu všiml, odešel do noci. Bloumal prázdnými ulicemi a vdechoval noční vzduch. Občas se zastavil u některého z barů, skryl se ve stínu a opřený o zeď vstřebával emoce lidí uvnitř. Sytil se a snažil se probudit v sobě alespoň trochu života. Nešlo to. Bez Anny zůstal uvnitř mrtvý.

*****

Anna s Ondřejem vešli do tělocvičny. Jejich první pohled padl na Vétalu, připoutanou silnými řetězy za paže ke kruhům ve zdi.

Tak už konečně vím, proč tam ty kruhy jsou, napadlo Annu. Lámala si s tím totiž hlavu od svého prvního tréninku, ale nechtěla se nikoho ptát, aby nevypadala jako hlupák.

Proti ní stála Sára a na něco se soustředila tak moc, že si ani nevšimla jejich příchodu. Asura začala lapat po dechu a Anně došlo, že Sára trénuje svou novou dovednost.

„Jak to šlo?“ ozval se Zoranův hlas od vedlejší stěny. Stál tam mírně rozkročený, ruce v bok a pozorně sledoval rudovlasou démonku. Nevěnoval jim jediný pohled.

Anna si vzpomněla na chvíle, kdy tak při tréninku sledoval ji, a prudce ji zalila vlna lítosti a touhy vrátit čas. Kdyby to tak uměla!

Nevěděla, koho se ptal, ale byla ráda, že se odpovědi ujal Ondřej, protože ona by ze staženého hrdla nevydala ani hlásku. Nemluvě o pocitu na zvracení, který se jí zmocnil, jakmile vešli dovnitř, a od té doby sílil.

„Všechno v pořádku,“ řekl Ondřej. „Benedikt se vrátil ke svým knihám a my přišli sem, jak sis přál.“

Zoran se na ně konečně podíval. Chvilku se jen tiše vpíjel pohledem do Ondřeje, jak si ověřoval jeho slova v jeho vzpomínkách, a žlutovlasý démon to trpělivě snášel. Pak upřel svůj pátravý zrak na Annu a ona ucítila jeho přítomnost ve své hlavě. Zmocnila se jí úzkost, jak si její vědomí pamatovalo jeho včerejší útok, a všechny její instinkty na ni křičely, aby se bránila. Když si podrážděně povzdechl, přinutila se popřít samu sebe a otevřela se mu.

Přikrčila se v koutku vlastní mysli a nechala ho, aby si v ní četl dle libosti. Zoran ale ani nenakoukl, zřejmě dostatečně spokojený tím, že se mu podvolila. Ve tváři měl celou dobu, co na ni hleděl, neutrální výraz, který si pamatovala z prvních dní, co se stala Asurou, když od ní ale odvracel pohled, zablesklo se mu v ní znechucení.  Anna nemohla tušit, že ho cítí sám vůči sobě, vůči tomu, jak nicotná se kvůli němu nyní cítí.

Sára si jich konečně všimla a pozdravila je. Vétala se dychtivě nadechla a zařvala.

„Soustřeď se Sáro, nenech se rozptýlit!“ pokáral ji Zoran a podařilo se mu zjemnit svůj tón. Nechtěl být příkrý. I ty by ses měl soustředit, nebo naděláš ještě větší škodu, vypeskoval se v duchu.

Démonka tedy začala znovu postupně vysávat vzduch z plic druhého démona.

„Ty Ondřeji budeš trénovat s Annou. Vyber si pár činek, pár těch potrhaných boxovacích pytlů a budeš je vrhat myšlenkou proti ní. Anna pak bude zpomalovat čas a ty předměty odklánět, aby ji nezasáhly,“ zaúkoloval je a oni poslechli.

Anně chvíli trvalo, než se dokázala do tréninku zabrat natolik, aby nevnímala jeho přítomnost. Paradoxně byla vděčná za pocit malosti, který v ní vzbudil, jelikož jí bránil v tom, aby ho vyhledávala pohledem. Když pak nakonec zvolala padla, překvapeně hleděla na tři Vétaly, které se přidušené válely na podlaze tělocvičny, a také na hromadu předmětů, válejících se kolem ní. Sára i Ondřej si vedli v tréninku skvěle.

„Dobrá práce,“ pochválili je se Zoranem ve stejnou chvíli. Překvapeně na sebe pohlédli. Kdyby bylo vše v pořádku, tak by se tomu jenom pobaveně zasmáli. Takhle to bylo přinejmenším trapné.

„No,“ odkašlal si Zoran a zachovával věcný tón: „Po večeři vás všechny čekám ve společenské místnosti na poradě. V osm přesně.“

Pak se obrátil na rudovlasou démonku: „Sáro, ty Vétaly jsou tvoje. Jednu si sněz a zbytek odveďte zpátky do sklepa, ještě je budeme potřebovat.“ Když přikývla, odešel.

„Ty víš, o co jde?“ zeptala se Anna Ondřeje, zatímco Sára likvidovala jednu V0talu a doplňovala si síly.

„Nemám tucha,“ svraštil zamyšleně obočí.

„Tak se mrkni,“ ukázala mu na čelo, aby mu připomněla jeho propojení se Zoranem.

„To by mě vážně samotného nenapadlo,“ ušklíbl se. „Ale je zavřeno.“

„Možná Benedikt?“ napadlo ji.

„Pochybuju,“ namítl vědoucně. „Řekl bych, že je zavřeno pro všechny. Jak to vždycky bývalo.“

„Alexandr?“ hlesla vyděšeně při představě, že by ovládl zrovna Zorana.

Ondřej zavrtěl zamítavě hlavou. „Ty.“ Pak se otočil, a nechal ji tam stát a překvapeně zírat.

„Pomůžeš mi s nimi?“ ozvalo se jí po chvilce za zády. Anna s sebou trhla. Došlo jí, že tam bůh ví jak dlouho stála a zírala na dveře, za kterými žlutovlasý Asura zmizel.

„Jasně,“ přitakala a vzala jeden z řetězů, na jehož konci se cukala svázaná Vétala.

„Co tím myslel?“ zeptala se jí Sára, zatímco lámala druhé Vétale ruce, aby se nemohla bránit, když jí omotávala pevněji provazem.

Když Anna neodpovídala, dodala: „Vím, že narážel na to, jak to teď mezi tebou a Zoranem je, i na to, jak tě potrestal po hřbitově. Ale mám pocit, že je za tím víc.“

„Jako že ten bordel, co jsem způsobila, je pro tebe málo?“ neodpustila si Anna uštěpačnou poznámku, v duchu však horečnatě uvažovala, jestli se jí svěřit.

„Jestli mi nechceš odpovědět, tak OK, ale nenavážej se do mě, jo? Řekla bych, že si zasloužím trochu vděčnosti a respektu,“ ohradila se Sára dotčeně.

Anna hlasitě vydechla. „Promiň. Máš pravdu, to jenom…“

„Pořád ti na něm záleží, že?“

Anna ji chvíli propalovala pohledem a už se chystala odpovědět, než si to na poslední chvíli rozmyslela. Dostala strach, že jak by si jednou začala vylívat srdce, nedokázala by přestat. Bolest by se zhoršila a prázdno v ní jen rozrostlo.

„To je teď jedno,“ odsekla ostřeji, než chtěla. Už mírněji pokračovala: „Ale máš pravdu, je v tom víc. Když po mně Zoran včera vystartoval, podařilo se mi dostat se za jeho zeď a viděla jsem…“

Sára na ni zírala s pusou otevřenou. „Ty ses dostala Zoranovi do hlavy? Bez jeho svolení?“

Anna jednoduše přikývla a démonce přes tvář přelétl znepokojený výraz. Nahradila ho opatrnost a Anna si moc dobře všimla, jak se Sára zhoupla na patách, jako by od ní chtěla pro jistotu ustoupit dál.

„Měla jsem jen štěstí,“ řekla tedy rychle, aby rudovlásku uklidnila. Její strach, protože přesně to v Sáře její odhalení vyvolalo, ji zaskočil. Čekala různé reakce, ale že by tím nahnala někomu ze zkušenějších členů skupiny obavy, to ji nenapadlo ani v nejmenším.

„To pochybuji,“ nevěřila jí Sára, ale vypadala zase normálně. „Viděla jsi tam něco zajímavého?“

„Tak bych to asi nenazvala,“ odpověděla Anna vážně. „Nebylo to nic pěkného, Sáro, ale víc ti neřeknu. Mohli to vidět jen Benedikt s Ondřejem a mělo to být tajemstvím. Nenáleží mi to komukoli dalšímu prozrazovat. Ale není to nic, co by se týkalo naší skupiny, nebo ji nějak ohrožovalo.“

„Tak dobře,“ nenaléhala na ni démonka, i když zněla trochu zklamaně. „Ovšem alespoň už chápu ten Zoranův včerejší udivený obličej.“

Anna netušila, co na to říct, a tak kývla k Vétalám: „Jdeme?“

„Jasně,“ souhlasila Sára a zatahala za řetěz, aby rozpohybovala Vétalu na jeho konci.

Mlčky odvedly démony do sklepa, kde je připoutaly ve zdi a stejně potichu se vracely zpátky. Když se v patře Sára chystal vydat ke svému a Zikmundovu pokoji, Anna ji lehce položila ruku na rameno, aby ji zastavila. „Chtěla bych se ti omluvit, Sáro. Že jsem tě neochránila. Spíš naopak.“

Sára se jenom usmála: „To je dobrý. Všichni jsme z toho naštěstí vyvázli. Nezapomínej, že jsi ještě v zácviku. A mladá. A zbrklá. A…“

„Dobře, dobře, chápu,“ musela se Anna zasmát. Pak zase zvážněla. „Taky jsem ti chtěla poděkovat. Že jsi stála u mě. Varovala mě. I když jsem na tebe nedala. A že jsi mi pomohla s těmi Rákši. To bylo úžasné. Mám radost, že jsi objevila svoji speciální dovednost. Je to pecka.“

„To je,“ přikývla Sára hrdě, než omluvně dodala: „I když jsem tě tam na hřbitově málem udusila.“

„Chce to jen trénink. A dnes v tělocvičně sis vedla skvěle,“ pochválila ji Anna upřímně. „Je fajn vědět, že mi kryješ záda.“

„Vždycky,“ stiskla jí démonka krátce dlaň, a pak se vydala po chodbě pryč.

Anna zmizela ve svém pokoji, a když se svalila na postel, cítila se o trochu lépe.

*****

Sára vešla do pokoje a ještě ani pořádně nedovřela dveře a už si přetahovala tričko přes hlavu.

„Hej, hej, hej,“ ozvalo se varovné vyjeknutí.

„Co?“ zahuhňala směrem k oknu, kde podle hlasu seděl u stolu Zikmund, a svlékla se do podprsenky.

Když naproti němu uviděla usazeného Marka, bleskurychle si přitiskla látku k hrudi.

Marek měl dlaněmi zakryté oči a chraptivě se chechtal. Benedikt ho stále průběžně léčil, ovšem jeho hlasivky se dávaly dohromady výjimečně mizerně.

„To jsi nemohl něco říct,“ vyčetla Sára Zikmundovi a rychle si tričko zase oblíkla.

„To bys nesměla být tak nažhavená, lásko,“ broukl jejím směrem laškovně na svou omluvu.

Marek se znovu uchechtl. „Já už jsem pár ženských v podprsence viděl, kdyby vás to zajímalo.“

„Jenže tohle je moje holka, kámo,“ zdůraznil Zikmund, i když to bylo napůl v žertu. Nehrozilo, že by se Marek o Sáru pokoušel. „Už se zase oblíkla, dej ty ruce dolů.“

„Kdo vyhrává?“ zeptala se a kývla hlavou k šachovým figurkám na stole.

„Marek. Jako vždycky,“ odpověděl Zikmund. Zvedl se, objal ji a políbil.

„Onehdy jsi porazil ty mě,“ připomněl mu Marek a podíval se zvědavě na Sáru: „Jak šel trénink?“

„Skvěle,“ odpověděla mu, nasměrovala Zikmunda zpátky na jeho židli a sedla si mu na klín. Chvíli koukala na šachovnici, špulila pusu, a pak táhla.

Marek pochvalně zamručel.

„Tak vyprávěj, co bylo,“ popíchl ji Zikmund zvědavě, a tak spustila a všechno jim pověděla.

„Věděl jsem, že jsi nejlepší,“ políbil ji její černovlasý démon za ucho, kde to měla ráda. Sára blaženě zavrněla.

„No uvidíme, co pro nás Zoran má. Už nebudu rušit, dohrajeme to zítra,“ došlo Markovi, že začíná trochu překážet a zvedl se. „Tak v osm.“

„Jo, v osm,“ zamumlal Zikmund a dál se zapáleně věnoval Sářinu ušnímu lalůčku. Ta už měla oči jenom pro něj, a taka si ani nevšila, že už je Marek pryč.

Teprve když jí Zikmund vklouzl chtivou rukou pod tričko, rozhlédla se poplašeně po pokoji, a když zjistila, že už jsou sami, uvolnila se a poddala se jeho dotykům.

*****

Anna se pořádně prospala, než vyrazila na poradu, kterou Zoran svolal. Její lidské tělo mělo hlad, i když se dopoledne sytila na tržišti. Byla ale tak nervózní, že by nedokázala spolknout ani sousto.

Nelíbilo se jí, jaké pocity v ní Zoran vyvolává. Vztek a nenávist, ty byly v pořádku. Bolest a pocit ztráty taky. Ale strach, nervozita a pocit nicotnosti, ty byly špatné. Věděla, že se jim musí postavit, čelit jim, ale nešlo to. Zatím.

Ve společenské místnosti si sedla na boční stranu tři volné židle od čela. Vypadalo to hloupě, ale Ondřej se Sárou a Zikmundem ji podrželi, když se na ně bez zaváhání usadili. Chvilku po nich přišel i Benedikt a sedl si naproti.

„Mluvil jsi se Zoranem?“ zaklepala slušně na Benediktovu zeď, než k němu vyslala otázku myšlenkou.

„Ano,“ odpověděl, ale víc už říct nestihl, jelikož dorazil Zoran.

Posadil se na své místo v čele, obě ruce položil na stůl a spojil dlaně. Přejel je všechny zkoumavým pohledem a u Anny se zdržel o sekundu déle.

„Díky Annině akci na hřbitově si můžeme být jistí, že Alexandr opravdu s velkou pravděpodobností dokáže ovládat velké množství démonů najednou. Taky se možná i díky té bitce u Ondřeje a Sáry objevily nové skvělé dovednosti, o čemž už určitě víte. Gratuluji a těším se na další společný trénink,“ usmál se na Ondřeje a Sáru.

„Jinak jsme se ale v pátrání po něm nikam neposunuli,“ pokračoval vážně a nepřestával je pozorně sledovat. Anně došlo, že zároveň čte jejich myšlenky, a tak rychle pootevřela bránu ve své zdi právě ve chvíli, kdy ucítila jeho přítomnost. Ucítila jeho zaváhání, než pokračoval dál, aniž by nahlédl.

Zbabělče, napadlo ji, a myslela tím i sebe, jelikož mu za to byla nesmírně vděčná.

„Proto jsem vás ale dneska nesvolal,“ pokračoval Zoran a ostatní ještě více zbystřili. „Chtěl jsem vám oznámit, že se u nás bude zítra konat koncil Modrých.“

„No páni,“ uniklo Benediktovi. „To je velká událost. To kvůli Alexandrovi?“

„Ne,“ odpověděl mu Zoran. „Kvůli Anně.“ 

Všichni se na ni upřeně zadívali a ona si okamžitě přála, aby byla neviditelná. Vládnoucí ticho jí přišlo tíživé. Přemohla svou nervozitu a nejistě promluvila: „Vypadá to, že jsem tu jediná, kdo nemá vůbec páru o tom, co to ten koncil je.“

Zraky všech se obrátily zpátky na Zorana. Pohodlně se opřel, než se pustil do vysvětlování: „Vzhledem k tomu, že jsou modré Asury vzácné, a zvláště ženy, pokud se nějaká zrodí, sejde se koncil starších modrých Asur, aby posoudili její dovednosti, případně navrhli další metody na rozvíjení dovedností a síly takového démona.“

„Takže to bude zkouška?“ ujišťovala se, že pochopila správně.

Přikývl.

„Jenom pro mě?“ ptala se dále.

„Ano. Ostatní budou jen přihlížet, aby mohli výsledek koncilu dosvědčit, pokud by bylo třeba. Máš něco proti?“ zeptal se chladně.

Ano! Křičelo to v ní. Nejsem žádná cvičná opice! Kašlu na nějaké vaše pitomé testy! Průšvihů už mám za sebou dost! To vše jí prolétlo myslí. Navenek jen poslušně sklopila hlavu. „Ne nic. Kdy přesně to vypukne?“

„Ráno za úsvitu. V tělocvičně. Buďte tam všichni včas,“ odpověděl jí a tím i všem. Pak se postavil, přistoupil k oknu, založil si ruce na hrudi a už jim nevěnoval žádnou pozornost.

Schůzka byla u konce, a tak se každý rozešel za prací, nebo zábavou. Anna se chystala zapadnout do postele, žaludek stažený obavami ze zítřka, takže na večeři úplně rezignovala.

„Ty tady ještě chvilku zůstaň, Anno,“ vyzval ji, když se taky zvedla k odchodu.

*****

V místnosti už zůstali jenom oni dva, Zoran přesto dál soustředěně zíral z okna, jako by snad někoho venku hypnotizoval. Anna neměla nejmenší chuť cokoli říkat, a tak postávala kousek od něj, ruce volně podél těla, ovšem napnutá byla jako struna. Zahnala vzpomínky, na jiné chvíle, kdy spolu byli sami, a které ji tolik chyběly, ačkoliv by to nahlas nepřiznala. Sklopila oči a počítala smítka prachu na podlaze.

Atmosféra houstla a ticho bylo čím dál tíživější. Ve chvíli, kdy si Anna myslela, že už se snad zadusí, se Zoran pomalu otočil a obezřetně se na ni zadíval. Okamžitě skryla všechno důležité ze své mysli, jak nejhlouběji dovedla, vyčistila, co zbývalo a otevřela dveře ve své zdi.

Zoran jenom nesouhlasně zavrtěl hlavou a provinile zašeptal: „Tohle je moje vina. To já ti tohle udělal.“

Annu dokonale zaskočil. Nevěděla, co od něj čekat, ale tohle by ji ani ve snu nenapadlo.

„Nechápu…“ hlesla.

„Anno,“ oslovil ji naléhavě a přistoupil o krok blíž. Polekaně před ním ustoupila a jemu se na moment bolestí zkřivil obličej. Rychle se ale vzpamatoval a nasadil svou klasickou neutrální masku. „Nechci ti ublížit.“

„Tak co chceš? Proč jsem tady?“ zeptala se tiše a pozorně sledovala jeho pohyby. Pokud na ni zaútočil, byla rozhodnutá se bránit.

„Chci se ti omluvit za to, jak jsem se zachoval ten večer po hřbitově,“ odpověděl vážně. „Netvrdím, že jsi neudělala hroznou pitomost, stojím si za vším, co jsem ti vytkl, ale to ostatní, jak jsem se do tebe vřítil, to byla chyba. Měl jsem se kontrolovat.“

„Zasloužila jsem si trest,“ namítla.

„Možná. A možná taky stačilo tě veřejně pokárat a přimět k poslušnosti, ale jinak. Ne tak…brutálně,“ dodal znechuceně a ona konečně pochopila, že je naštvaný sám na sebe. Ne na ni. „Nechal jsem se ovládnout vztekem a taky vším tím… rozbitým… a ztraceným mezi námi…“těžce si povzdechl a upřel na ni prosebný pohled.

Čekal, že něco řekne, ale ona mlčela, zjevně udivená jeho slovy. Proto pokračoval, ještě naléhavěji: „A za to se ti omlouvám. Zklamal jsem jako velitel i učitel. Chápu, jestli mi to neodpustíš, ale prosím tě, řekni mi, že jsem tě úplně nezlomil.“

„Na tom přece nezáleží,“ řekla ochraptěle, jak se v ní praly emoce. Tolik po něm toužila, chtěla znovu cítit jeho blízkost, vůni jeho kůže, mít ho v sobě, ale zároveň by mu nejraději vyškrábala oči a vytrhala tu jeho modrou hřívu.

„Záleží!“ odmítl její tvrzení rázně, až sebou trhla. „Záleží na tom víc, než kdy jindy!“

„Co po mně vlastně chceš, Zorane?“ zeptala se ho zdrceně.

Nevšimla si, kdy se pohnul, protože byl prostě tak rychlý, takže když ucítila jeho ukazováček přitisknutý uprostřed svého čela, jenom se vylekaně zajíkla a v sebeobraně mu sevřela zápěstí ruky, kterou se jí dotýkal. Cítila jeho zachvění, které se přelilo do jejích nervových zakončení, a srdce se jí sevřelo žalem.

Pochopila, že jí Zoran nechce ublížit, a tak ho raději pustila.

„Co po tobě chci, Anno? Chci zpátky tvůj vzdor a tvou odvahu. Tvou zarputilost a cílevědomost. Tvou sílu a odhodlání. Tvou bojovnost,“ vysvětlil tím naléhavým tónem a bez mrknutí jí zíral do očí a vábil zpátky její duši. „Chci, aby ses mi stavěla na odpor tam, kde to bude konstruktivní, a dokázala přijmout má slova, když to bude dobře sloužit naší společné věci. Snesu tvou nenávist, jestli to pomůže, aby ses vrátila sama k sobě. Snesu každou pitomou písníčku a filmovou scénu, která tě napadne. Snesu cokoli, jen když mi řekneš, že jsem tě nezlomil, a znovu tohle všechno v sobě probudíš.“

„Proč ti na tom tolik záleží?“ vyklouzlo jí otřeseně.

„Bolí mě, že se musíš ptát, ale zasloužím si to. Za svoje tajnůstkaření, za porušení slibu, za utrpení, co jsem ti způsobil,“ řekl zdrceně a stáhl se. Začala jeh dotek postrádat ještě dřív, než se jeho ukazováček vzdálil.

„Zorane…“ začala nejistě, protože nevěděla, co chce vlastně říct.

Umlčel ji pohybem ruky. „Kromě zjevných důvodů, mi na to záleží i kvůli zítřejšímu koncilu. Jestli máš obstát, musíš to být zase ty. Nemůžu ti říct, co tě čeká, ale budeš potřebovat všechno, všechno, co v tobě je, abys obstála.“

„Myslíš si, že zklamu,“ zamračila se.

„Pokud se nevrátí ta stará Anna, možná trochu zkušenější a moudřejší po tom všem, čím si prošla, tak ano. Zklameš. A já potřebuji, abys uspěla. Ty to potřebuješ!“

„Proč?“ založila si ruce na hrudi, aby si nevšiml, jak se jí roztřásly.

„Protože když jim ukážeš, co všechno dokážeš, získáš, po čem toužíš,“ odpověděl.

„A to podle tebe je?“ sevřela netrpělivě rty.

„Svoboda,“ odtušil klidně, ačkoliv oči mu planuly vnitřním žárem. „Když ostatní modří uvidí, jak úžasná jsi, budou tě chtít získat. Nabídnou ti spolupráci a ty se budeš moct přidat k jejich skupinám. Budeš moct odejít, nechat nás a tohle všechno za sebou. Zůstaneš pořád démonem, ale dostaneš možnost začít znovu.“

Zaskočil ji ještě víc, nedokázala překvapením vůbec zareagovat.

Znovu se k ní přiblížil zpátky a položil jí pomalu ruce na ramena. Dal jí možnost uhnout, kdyby jí to vadilo, ale ona stála bez hnutí.

„A teď mi Anno prosím konečně odpověz. Zlomil jsem tě?“

Opětovala mu pohled a tiše, ovšem dostatečně rozhodně odpověděla: „Ne.“

Neskrýval před ní svou úlevu. Jeho dlaně opustily její ramena. „Děkuji,“ usmál se smutně. „Uvidíme se tedy zítra ráno v tělocvičně.“ Pak se odvrátil a rychle odešel.

Anna těžce dosedla na nejbližší židli a předklonila se, aby to všechno vydýchala. Hlavou jí běželo jediné. Nový začátek!

ASURA – KAPITOLA ČTRNÁCTÁ – DÉMON JAKO DÉMON

Kapitola čtrnáctá

Démon jako démon

Krev jí plnila nos i ústa, až se nemohla nadechnout. Celá se v ní topila a čím zběsileji se snažila vyplavat na hladinu toho rudého moře, tím hlouběji klesala. Tekutina kolem ní houstla, až se změnila v bažinu, která ji vtahovala postupně hlouběji…

Anna se s výkřikem posadila na posteli a rozkašlala se. Byl to jen sen, ty huso, vynadala si už naprosto bdělá. Což se lehko tvrdilo, ale hůř se tomu věřilo, když v ústech pořád cítila pachuť krve.

Vyhrabala se zpod peřiny a spustila nohy na podlahu. Měla na sobě jenom tílko a kalhotky. Pohled jí ulpěl na zranění na jejím stehně a lýtku. Prohlubně po vykousnutém mase se pomalu vyplňovaly, jak pracovala její výjimečná asuří schopnost regenerace. Strupy už byly pryč, místo nich její tkáň kryla tenká výrazně růžová nová kůže. Vzpomněla si na to, jak zničeně včera vypadal Benedikt, a ani si raději netroufla představit, jak vážné její znamení muselo být.

Protože ji z pohledu na vlastní zjizvené tělo nebylo úplně nejlépe, uhnula očima raději k oknu. Kolem tmavého závěsu se lehce vlnila tenká duha.

„Do prdele!“ ulevila si nahlas, když jí došlo, co to znamená.

V té chvíli se ozvalo zaklepání. Vyděšeně pohlédla ke dveřím, protože čekala, že se rozletí a dovnitř jako obvykle bez souhlasu vpadne Zoran. Když se to nestalo a místo toho se ozvalo další klepání, trochu se uklidnila a lehce myslí nakoukla přes dřevo.

„Pojď dál, Benedikte,“ řekla pak s úlevou. Tu ale velice rychle vystřídal stud. Jakmile vešel, mohla totiž vidět, že vypadá pořád stejně vyčerpaně. Což byla jenom její vina.

„Ránko,“ pozdravil a nejistě se rozhlédl po pokoji. Pak si sedl na volnou židli.

„Díky,“ hlesla a musela se tvářit hodně nechápavě, jelikož nečekal ani na vyzvání a začal sám od sebe vysvětlovat: „Poslal mě Zoran. Něco na sebe hoď, a pak spolu půjdeme tady kousek na náměstí. Jsou tam nějaké radovánky, či co, bude tam plno lidí a děcek, tak se trochu posilníme. Mám už hlad jako vlk, ale jak tě tak pozoruju, ty máš větší. Tak šup šup.“

Neodmlouvala. Těžce se zvedla, a trochu nesvá z toho, že je před ním jen ve spodním prádle se vydala k prádelníku. Vzala si z něj čisté tričko, džíny a ponožky. Když se obrátila, byly závěsy roztažené a benedikt džentlmenský koukal ven místo na ni.

„Jen si dám rychlou sprchu. Bude to chvilka,“ řekla mu omluvně a zapadla do koupelny. Hlad ji popoháněl, takže tam opravdu nebyla dlouho. Jenom ze sebe spláchla pot po noční můře, opláchla obličej a pročísla vlasy. Rychle na sebe naházela oblečení a v pokoji si obula boty. Nejistě se otočila kolem své osy, jak hledala svou oblíbenou koženou bundu. Pak si vzpomněla, že ji měla na sobě cčera večer.

„Zůstaly z ní jen cáry, tak šla spálit,“ napověděl jí Benedikt. Anna bleskově zkontrolovala svou zeď. Stavěla ji většinu noci, pomalu a bolestivě, ale byla tam. Nová a pevná.

„To… to je škoda. Měla jsem ji ráda,“ utrousila tiše a nedokázala se na něj podívat.

„Oblíbíš si jinou,“ konstatoval jednoduše a postavil se. Pak vzal mikinu, kterou viděl ležet na stole a podal jí ji.

„Snad. Díky,“ hlesla a oblíkla si ji.

Dole u vchodových dveří na ně čekal Ondřej. Ruce vražené hluboko do kapes džín, na tváři zamyšlený výraz. Když je spatřil, trochu pookřál.

„No konečně. Tak pojďte, holoubátka,“ popohnal je.

„Dozor?“ pohlédla Anna na Benedikta, ale její poznámky, jindy jistě kousavá, neměla vůbec žádnou energii.

„Ochrana. Oba jsme příliš vyhladovělí a po včerejšku…“ zarazil se ve vysvětlování, když spatřil její provinilý výraz.

Bezeslovně přikývla, tak už raději nepokračoval. Mlčky se vydali pryč od jejich domu a nenápadně se vmísili mezi lidi na náměstí. Na připraveném pódiu opravdu probíhal nějaký dětský hudební recitál a náměstí bylo téměř zaplněno přihlížejícími.

                Měli štěstí a podařilo se jim ukořistit volnou lavičku, na které se uvelebily. Benedikt se opřel, mírně zaklonil hlavu a začal blaženě čerpat energii z emocí okolních postávajících. Anna zůstala sedět v předklonu, lokty opřené o kolena, pohled stočený k zemi. Vlasy jí splývaly přes obličej, což ji vyhovovalo, jelikož se tak ukryla před Ondřejovým zkoumavým pohledem. I ona se pomalu napojila na emoce návštěvníku a cítila, jak jí prostupuje osvěžující teplo a síla.

                Byla už téměř sytá, když ucítila, jak Ondřej opatrně obchází svou myslí její obrannou zeď. Napjala se, ale nesnažil se jí proniknout, a tak zatím jen vyčkávala. Ondřej byl ovšem vynikající pozorovatel, takže poznal ze strnulého držení jejího těla, že ho vycítila.

                „Jenom ji kontroluji. Dobrá práce vzhledem k tomu, že z té první zůstal jen prach,“ pochválil ji.

                „Jak …“ nepochopila hned.

                „Byl jsem tam. U Zorana. Když ji zlikvidoval,“ vysvětlil téměř omluvně a ukázal si na čelo.

                „Aha … jistě,“ zalila ji vlna pokoření a uhnula pohledem.

                „Jak říkám, dobrá práce. Na druhou zeď. Je to pořádná barikáda,“ zopakoval neutrálně.

                Byl to Benedikt, kdo ho opravil. „Třetí,“ řekl, aniž by se vytrhl ze svého stávajícího rozpoložení.

                „Vlastně máš pravdu,“ přitakal Ondřej.

                „Do prdele, sakra, kurva!“ zahudrovala Anna a opřela se taky. Pak pohlédla k modrému nebi. Zkurvená modrá, prolétlo jí hlavou, ale okřikla se. „Pořádně jsem to posrala.“

                „Koukám, že sis doplnila slovník o pár nových pojmů,“ vyhekl Ondřej napůl pobaveně. Benedikt se uchechtl a dál odpočíval.

„Ale musím s tebou souhlasit. Takhle rozzuřeného jsem Zorana snad ještě nikdy neviděl. Upřímně měl jsem o tebe dost strach,“ přiznal Ondřej.

„To my všichni,“ pohlédl na ně Benedikt zpod přivřených víček. Vypadal už mnohem lépe. Poklepal Anně lehce na rameno, aby upoutal její pozornost. Pak k ní vztáhl ruku a naznačil jí, aby mu podala svou. Trochu váhavě to udělala. Jemně jí stiskl dlaň a vypustil svou hojivou sílu. Místa zraněná útoky Rákšů ji začala svědit a pulsovat teplem. Nutilo jí to se poškrábat, ale věděla, že to by byla pitomost. Hojil ji nějakých pět minut, pak ji pustil a protáhl se.

„Děkuji a omlouvám se,“ vyhrkla. „Vám oběma,“ podívala se i na Ondřeje. „Děkuji, že jste mě nenechali ve štychu. I když jsem se chovala jako pitomá nána. Jsem hrozně ráda, že se vám nic nestalo,“ vytrysklo z ní kajícně.

„No, já jsem se náhodou ošklivě odřel,“ namítl Ondřej, ale bylo jasné, že si z ní jen utahuje.

„Chceš to pofoukat?“ mrkla na něj svůdně.

„Myslím, že ně,“ začal se chechtat. „Když vím, jaká seš ve skutečnosti drsňačka, budu se od tebe držet raději dál.“

„Naštěstí se nestalo nic, co by se nedalo napravit,“ přidal se Benedikt shovívavě. Vlastně ji tím nijak nepřekvapil. Byl prostě dobrá duše.

„Ale jak?“ zeptala se bezradně.

„Nejlépe tak, že se poučíme z vlastních chyb a pustíme se zase do práce,“ navrhl energicky a plácl se lehce do stehen připravený na návrat domů.

„Dobrý nápad,“ souhlasil s ním Ondřej a chystal se vstát.

„Počkejte,“ zastavila se Anna a zněla naléhavě. Když se na ni zvědavě zahleděli, dodala si odvahu a řekla: „Potřebovala bych s vámi mluvit o Zoranovi.“

„Vážně?“ svraštil Benedikt své husté bílé obočí.

„O čem konkrétně?“ zeptal se Ondřej zvědavě.

„O jeho mysli. O tom, co jsem tam včera viděla.“

„Myslíš zahradu?“ ujišťoval se Benedikt opatrně.

„Ne. O tom, co jsem našla za zahradou,“ řekla vážně a oba muži překvapeně zalapali po dechu.

„Ale jak… Kdy? … Vůbec jsem o tobě nevěděl,“ zamračil se Ondřej znepokojeně. „I když to asi vysvětluje Zoranův výraz, než odešel.“

„A co jsi tam vlastně viděla?“ zeptal se Benedikt podezřívavě. Pořád nemohl uvěřit, že by se někdo dostal do Zoranovy hlavy, aniž by mu to sám dovolil.

Nechtěla to popisovat, protože věděla, že to slovy nedokáže dostatečně přesně popsat. Všechno to zlo a hrůzu, co tam viděla a cítila. Proto lehce zaklepala svým vědomím na ta jejich, a když ji vpustili do svých myšlenek, ukázala jim v obrazech vše, co objevila v Zoranově mysli.

Benedikt přikývl a Ondra taky, potvrdili tak, že viděla to, co oni, když jim Zoran dovolil kontrolovat jeho mysl kvůli Alexandrovi.

„Jak jsi to dokázala?“ zopakoval Ondřej svou otázku konsternovaně.

„Možná sis toho nevšiml, ale Zoran se včera dost rozzuřil,“ připomněla mu.

„Jsem si toho vědom, Anno, ale Zoran se nikdy nepřestává kontrolovat natolik, aby si přestal hlídat mysl,“ oponoval Ondřej.

„Přesně tak, nikdy,“ potvrdil jeho slova Benedikt přesvědčeně. „Kdy konkrétně ses tam dostala?“

Anně vyschlo v ústech při té vzpomínce a tělem jí projel odraz bolesti, kterou jí včera Zoran způsobil. Zbledla a ruce, položené v klíně, se jí zpotily.

„Když se vrhnul proti tvojí zdi?“ hlesl Ondřej nedůvěřivě. Opravdu dokázal dobře číst v lidech.

Anna přikývla, vděčná, že nemusí odpovídat. Bála, se, že by ji zradil hlas.

„Ale jak je to možné. Byl jsem tam a cítil jsem část toho co ty, jelikož mě Zoran zaštítil. Ale i ta trocha stačila k tomu, že mě bolela každá buňka mého těla. Raději bych se nechal stokrát pohryzat a podrápat Rákšou, než projít takovým trýzněním. Vždyť na to použil i své plameny, i když jen slabě!“

Tak slabě, blesklo Anně hlavou a znovu pocítila to horko a pálení ze včerejška, až se celá zpotila.

„Muselo to být hrozné,“ poznamenal Benedikt zúčastněně.

„Zasloužila jsem si to. A žiju, takže bych měla být asi ráda,“ řekla posmutněle. „Taky bych mohla shořet.“

Na chvilku mezi nimi zavládlo těžké, napjaté ticho, které přerušil Ondřej: „Tak jak se ti to povedlo?“

Povzdechla si nahlas a pokusila se to vysvětlit: „Rozmetal mou zeď během několika vteřin, Ondřeji. Rozbil ji jako by byla z písku. Jeho oheň ji spolykal jako listy papíru. Nevím, jak se mi to podařilo, ale zatímco se většina mého vědomí svíjela v té bolesti, část unikla jeho pozornosti a našla skulinu v jeho zdi. Byla to jen škvírka, ale stačila mi, abych pronikla dovnitř. Měl jsem čas se porozhlédnout, než si mě tam uvědomil.“

„Neuvěřitelné,“ spadla bloňďákovi čelist a hledal pohledem vysvětlení u Benedikta.

„Na mě se nedívej, kamaráde. Jsem sice mnohem starší, zkušenější a slyšel jsem už mnohé ohledně Asur, něco i zažil a viděl na vlastní oči, ale z toho, co zvládl Anna, jsem taky trochu na větvi. Pod takovým tlakem, při takovém trýznění si zachovat soustředění a dostatek síly a vůle vůbec pokusit se hledat cestu do jeho mysli,“ vrtěl Benedikt nevěřícně hlavou a obdivně na ni hleděl.

„Střež se pomsty zhrzené ženy, zvlášť když je to naše Anna,“ hlesl Ondřej a odkašlal si. „Nevím, jestli to bylo odvážné, nebo spíš šílenost.“

„Spíš šílenost,“ vybral Benedikt a Ondřej přitakal. „Takhle se k němu vloupat, když zuří jak samo peklo a šťourat se mu v hlavě. Mohl tě zabít, Anno.“

„Zoran by ji nikdy nezabil. Nikoho z nás,“ namítl Benedikt s naprostou důvěrou. „Jsme jeho rodina. Navíc Annu miluje.“ Když Anna otevřela pusu, aby mu oponovala, stručně ji zastavil: „Oba jsme to v něm s Ondřejem četli, Anno.“

„Na tom teď ale nezáleží. Ukázala jsem vám to, protože se chci zeptat, co si o tom myslíte,“ odpoutala se od toho tématu, protože měla pocit, že se nedokáže už nikdy nadechnout, pokud dál budou rozebírat Zoranovy city k ní. Milovat a nenávidět stejnou měrou totiž nekonečně bolí a dusí.

„Umím si představit, jak to na tebe zapůsobilo, Anno. Všechna ta krev a…“

„Byli tam lidé, Benedikte, viděl jsi to. Byly tam děti sakra. Mrtvé děti. A Zoran…“ při vyslovení jeho jména se jí zadrhl hlas, „Zoran se usmíval.“

Ondřej se nervózně ošil, když na něj pohlédla s otázkou vepsanou v očích. „Myslím, že vysvětlení přenechám tobě, Benedikte. Jak jsi sám řekl, jsi mnohem starší a zkušenější. Více jsi viděl a mnohé znáš.“

Benedikt jen pobaveně pozdvihl obočí, ale nebránil se a spustil: „Já jsem sice starší, ale Zoran je mnohem starší. Co všechno ti říkal o předchozích životech Anno? Myslím obecně.“

„Říkal, že si Asura z minulého života skoro nic nepamatuje. Jenom nějaké útržky, nejsilnější emoce. Také se domníval, že existuje možnost, že si dokáže z minulých životů přinést i některé dovednosti,“ odpověděla po pravdě.

Benedikt přikývl na souhlas. „To moře krve a ty oběti, co jsi tam viděla, jsou jednou takovou vzpomínkou. Zoran neví, odkud se vzala, je to útržek, který si nedokáže zařadit, a docela se tím užírá.I když to bych asi neměl říkat.“

„Ale on se usmíval, Benedikte. Jemu se to všechno líbilo. Ti mrtví, ta krev… Myslela jsem si, že…“ nedokázala tu myšlenku ani vyslovit.

„Myslela sis, že je to Alexandr,“ pochopil Ondřej. Anna jen přikývla.

„Tak to buď klidná, protože to jsi na omylu,“ ujistil ji Ondřej. „Tenhle hnus tam má šéf totiž od té doby, co ho kontrolujeme. Kdyby to byl Alexandr, asi by nám to takhle nenaservíroval, viď Benedikte?“

„Přesně tak,“ souhlasil s ním bělovlasý démon. Zněl zamyšleně.

„Jenže to k Zoranovi vůbec nesedí. Říkal mi, a vy ostatní taky, že lidi nezabíjíte. Chráníte je. Tedy jenom, když se připletou do bitky a vy tomu nedokážete zabránit. Určitě vás to netěší. Ale Zoran se usmíval. Jemu se to líbilo! Pokud to neznamená, že u něj bydlí Alexandr, pak jedině…“ Anna se zajíkla.

„Co? Co jedině?“ vyhrkl Ondřej a položil ji ruku na rameno. Ucítil, že se celá třese. „Jen klid ano. Ať je to cokoliv, jsme tu s tebou,“ pokusil se ji uklidnit.

„Dýchej, Anno,“ přidal se Benedikt starostlivě.

„To je… to je dobré,“ odtáhla se od nich, a aby získala bezpečnou vzdálenost od jejich péče, postavila se.  Pak se k nim otočila čelem, dodala si odvahy a řekla: „Když si to zpětně přehraji a věřte mi, že se mi to vracelo celou pitomou noc, tak vám musím dát za pravdu. Kdyby to byl Alexandr, využil by té situace, aby dostal, co chce. Ale nic takového se nestalo. Jenže ten Zoran, kterého jsem tam viděla, byl něco jiného než modrá Asura.“

„Co?“ Ondřej ji zavisl na rtech.

„Rákša,“ hlesla. Žlutovlasý démon udiveně hekl a vyjeveně na ni koukal.

„Taky nás to napadlo,“ pokýval Benedikt zamyšleně hlavou. „Mě a Zorana. Když mě poprvé pustil do své hlavy a já to uviděl, hned jsme za ním šel a dlouho jsme o tom spolu mluvili. Jak už jsem prozradil, trápí ho to, protože v té vzpomínce, v té části své mysli, je…“ Neuměl najít to správné slovo.

„Monstrum,“ šeptla Anna nešťastně. „Zrůda.“

„Ano, přesně tak,“ zamračil se při tom slově, ale lépe by to asi nevystihl. „Je to můj přítel a učitel. Položil bych za něj život, protože jsem naprosto přesvědčený, že za to stojí. Protože on sám už ten svůj nasadil bezpočtukrát za tolik ostatních. Proto věřím, a souhlasím s tebou, že ta vzpomínka je z dob, než se zrodil jako modrá Asura. Původ nás démonů je příliš nejasný, zahalený v mlze z dávných časů, a informací máme málo i po vší té době, co existujeme. Nikdo se příliš nezabýval možností, že bychom se mohli měnit. Že by se z Asury mohl stát Rákšasa. Ale Alexandr dokázal, že to je možné. Proč by se tedy Rákša nemohl změnit v Asuru?“

„No páni,“ hlesl Ondřej zaraženě. „Co s tím budeme dělat?“

„Co by nic. Je na Zoranovi, aby se s tím popasoval. Znovu to s ním proberu a možná bys mohla i ty Anno,“ navrhl Benedikt.

Krve by se v ní nedořezal při představě, že by měla stanout tváří v tvář Zoranovi. „Myslím, že to zvládneš lépe sám,“ vyhrkla neochotně. A aby mu nedala možnost ji přesvědčovat, případně povzbuzovat, zbaběle dodala: „Měli bychom se vrátit. Jak jsi sám říkal, máme spoustu práce.“

*****

V domě bylo podezřelé ticho. Benedikt položil klíče od vozu na odkládací stolek a vydal se ke schodům do patra.

„Vrátím se ke knihám. Vy byste…“ uprostřed věty se zarazil a na sekundu umlkl. Pak se otočil na Annu a Ondřeje, kteří postávali v chodbě. „Zoran vzkazuje, že máte jít za ním do tělocvičny.“

Ondřej jen pokýval hlavou na znamení, že rozuměl. Anna zamrzla na místě. Představa, že po tom všem, stane Zoranovi tváří v tvář, z ní úplně vysála všechnu energii. Podlaha se jí začala houpat pod nohama a ona se musela jednou rukou opřít o stěnu, aby to ustála. Tužebným pohledem sledovala schody, po kterých Benedikt stoupal do relativního bezpečí vrchního patra, a upřímně mu záviděla.

„To bude v pohodě,“ sjel jí Ondřej vědoucím pohledem.

„Kecy v kleci,“ zahučela a nervózně dodala: „Díky za snahu.“

„Tak pojď, ať už to máme za sebou,“ poplácal ji po rameni, když vykročil směrem k tělocvičně. Váhavě se k němu přidala. Chvilku šli tiše, ale s každým krokem Annina panika rostla. Potřebovala myslet na něco jiného.  Hlavou jí od bitky na hřbitově vrtala jedna věc, ale chtěla se ho na to zeptat, až u toho bude i Sára, ale teď se toho chopila jako tonoucí stébla.

„Už o tom Zoran ví? O tvé zvláštní schopnosti?“ zeptala se ho opatrně.

Překvapeně zvedl obočí. „Jak sis ji mohla všimnout? Vždyť jsi byla skoro mrtvá.“

„Možná protože díky ní jsem na tom hřbitově neumřela?“ pousmála se.

„Lichotíš mi,“ ošil se.

„Takže jsi to nebyl ty, kdo použil telekinezi a odhodil ode mě všechny ty Rákši, co mě požírali zaživa?“ dobírala si ho jemně, a nedala na sobě znát, že jí při té vzpomínce přeběhl mráz po zádech. Byla tak blízko smrti!

„Tak to jsem byl já,“ potvrdil hrdě. „Ale neumřela jsi, tedy my všichni, hlavně díky Zoranovi.“

Znovu se zarazila a žaludek se jí zhoupl. „Jak to myslíš?“

Povzdechl si, jako by se mu o tom nechtělo mluvit, ale spustil: „Když jsi omdlela, zůstali jsme tam na to peklo nějakou dobu sami. Je pravda, že jsi zlikvidovala tolik démonů, že by to normální Asura sama nikdy nezvládla, ale i tak tam těch parchantů pořád bylo hrozně moc. Byli jako hydra. Usekneš jednu hlavu a místo ní vyrostou dvě. Navíc přibývali Rákšové a byli tedy pořádně silní. Nevím, který z nás zavolal o pomoc dříve, ale nikdy jsem nebyl šťastnější, než když se šéf vřítil na hřbitov i s ostatníma. Zatímco oni sbírali, co z nás zbylo a Benedikt se činil, aby to nebyl tvůj poslední den, pustil se do nich Zoran sám. Něco tak rychlého jsem neviděl. Vétaly pálil svými plameny po desítkách, Rákši napadl mentálně, a tak silně, až jim vybuchovaly hlavy. Byl jako tsunami, smetl je z povrchu, že z nich nezůstalo nic než prach. Vždy jsem věděl, že je silný a Benedikt nám vyprávěl i pár historek z jejich starší společné historie o jiných bitvách, ale slyšet o tom, jaký je Zoran živel, a vidět to na vlastní oči je fakt podstatný rozdíl.“

Po tom popisu si připadala ještě hůře. Slabá a hloupá. „Aha,“ hlesla jenom neutrálně, protože vůbec nevěděla, co na to říct.

„No ale abych odpověděl na tvou první otázku, ano, ví to. Použil jsem ji ten večer ještě asi dvakrát, takže to viděl na vlastní oči,“ dokončil Ondřej.

Anna polkla knedlík v krku. „Takže asi ví i o Sáře, že?“

                Žlutovlasý démon přikývl a spokojeně se usmíval. „Sára se pěkně vybarvila. Hezká věc tohle její dušení. Úplně z těch bastardů vymačkala všechen vzduch.“

                Vzpomněla si na drtivý tlak na plicích, když krvácela na chladné zemi hřbitova. „Jo, vím, co myslíš.“

                „Dělala si starosti, jestli se to nedotklo i tebe a asi jo, když tě tak sleduju,“ svraštil zamyšleně obočí. „Musí se to naučit ovládat. Tak jako já.“

                „Já to chápu, Ondřeji. Vím, jaké to je mít sílu, kterou jeden nedokáže dobře uchopit. Chce to jen trénink,“ ujistila ho mírně. „Nezapomínej, že jsem taky ještě pořád v zácviku.“

                Vděčně se na ni usmál, ale úsměv mu na tváři pohasl, když hořce dodala: „Možná kdybych na to nezapomněla já, nedostala bych nás do takového průseru.“

                „Co ti mám na to říct,“ povzdechl si bezradně. „Byl to průšvih, ale ne jenom tvůj…“

                „Byl to můj plán, Ondřeji. A to já vás nechala tak hodně vzadu. Měla jsem vás chránit, a místo toho jsem se nechala málem sežrat těmi bastardy,“ namítla vztekle. Její zlost byla ale nasměrována jen proti ní samotné.

                „Teď už s tím stejně nic neuděláš. Je třeba se z toho poučit, vzchopit se a bojovat dál,“ řekl a moudře. Znovu se dal do pohybu a ona s ním.

                „Může být tenhle den ještě horší?“ řekla sklesle, když stanuli před dveřmi do tělocvičny.

                „Odvahu,“ drkl do ní loktem, povzbudivě na ni mrkl a vešel energicky dovnitř.

ASURA – KAPITOLA TŘINÁCTÁ – KDO NEDÁ, DOSTANE

Kapitola třináctá

Kdo nedá, dostane

Byl to už týden, co nevystrčila nos ze svého pokoje s výjimkou chvil, kdy si šla do kuchyně pro jídlo. Málem zavařila notebook, který si zajela koupit po hádce se Zoranem, jak pátrala po Alexandrovi v každé, byť sebešílenější poznámce o podivném úmrtí na území jejich města. Už třikrát vyrazila s ostatními po stopách některých svých objevů, ale pokaždé se ukázalo, že šlo o omyl, nebo jen hloupý vtip.

Začínala být bezradná, ostatně i jako další členové jejich skupiny. Průběžně vyráželi stopovat Vétaly a Rákši na ověřená místa, kam se démoni rádi stahovali, ale jako by se po nich zem slehla.  Dokonce ani z policejních systémů, do kterých měli přístup díky zmanipulování vrchního velitele, nepřicházeli informace o zvláštních útocích, nebo krádeži těl z místní márnice.

Vztekle notebook zaklapla a vjela si rukama do vlasů. Pak si těžce povzdechla a nazula si boty. Bude na to muset jít jinak. Ale napřed si musela ještě něco ověřit.

V hlavě si nepřestávala přehrávat scénky ze svých oblíbených filmů, aby v ní nemohl Zoran číst, nebo aby mu to alespoň co nejvíce ztížila, a zároveň rozprostřela své vědomí do prostoru tak, aby dokázala vycítit myšlenky ostatních ze skupiny. Zaměřila se na Benedikta a vydala se směrem, kterým ho vycítila. Dostala se do druhé části domu, kam zatím ani jednou nezašla. Potřebovala jen kuchyň, tělocvičnu a společenskou místnost, a ty se všechny nacházely v první části domu.

Benedikta objevila ve velké, prosluněné místnosti, vybavené desítkou regálů plných knih a map. Seděl u stolu, obklopený spoustou svazků a rozházenými volnými listy, z nichž některé byly pokryté starým písmem, které ani nedokázala identifikovat.

„Neruším?“ zaváhala, protože bylo vidět, že je do své práce plně ponořený.

„Ne, to je v pořádku. Aspoň si dám malou pauzu,“ usmál se na ni povzbudivě a pohodlně se opřel v židli. „Co se děje?“  Pod očima se mu jasně rýsovaly tmavé kruhy.

„Právě, že se nic neděje,“ odpověděla frustrovaně. „Chtěla jsem vědět, jestli jsi něco zjistil?“

„Ani ťuk,“ zavrtěl hlavou. „A ty? Vytáhla jsi něco z internetu?“

„Taky nic,“ přiznala zklamaně. „Je to celé divné.“

„Ticho před bouří,“ souhlasil. „Nelíbí se mi to.“

„Vím, že to bude asi znít šíleně, ale myslím si, že Alexandr ovládl všechny démony ve městě a přiměl je, aby zalezli do svých děr a nevystrkovali nos. Je něco takového vůbec možné?“

„Nevím, Anno. Ale i mě to přijde jako jediné logické vysvětlení. Rákšové se moc nedrží pospolu, což vyplývá z jejich agresivní podstaty, ale Vétaly občas vytvářejí menší skupinky, nebo se jich drží víc na jednom místě. Nedokážu si představit, jak silný by musel být démon, který by je dokázal všechny zvládnout a řídit. Bojím se představit si, jak silný musí být,“ přiznal, ale nebyla v tom žádná hanba.

„Tak to prostě budeme muset zjistit jinak,“ řekla odhodlaně a vydala se ke dveřím.

„Na Zorana se nezeptáš? Jestli něco nezjistil?“

„Benedikte,“ otočila se na něj podrážděně, ale rychle se ovládla. „Oba moc dobře víme, že kdyby zjistil něco, co by nám pomohlo, už by dávno svolal poradu a milostivě nám rozdal úkoly.“

„Jsi vůči němu nespravedlivá,“ zvážněl.

„To není tvoje věc,“ odsekla.

„Mýlíš se. Je to můj přítel.“

„Tak to ti gratuluju,“ utrousila pohrdavě a odešla. Na další kázání neměla chuť a měla práci.

*****

Její další cesta vedla do tělocvičny, kde vycítila přítomnost Ondřeje. Našla ho u boxovacího pytle, do kterého šil tak silně, že začal na některých místech praskat.

„Konečně už nejsem jediná,“ poznamenala nahlas, aby ji vůbec slyšel.

„Cože? Jak jediná?“ zarazil se a zrychleně dýchal. Tričko měl propocené, což znamenalo, že musel trénovat už nějakou dobu.

„Kdo ničí vybavení,“ kývla hlavou k pytli. Pak si u zdi všimla už dvou jiných, taky zničených. „No pěkně. Něco tě žere?“

„Tebe ne?“ odtušil stroze. „Už týden si nevylezla z toho svého kutlochu, pokud sis zrovna nešla pro jídlo. Podařilo se ti na něco kápnout?“

Zavrtěla hlavou.

„Do prdele,“ ulevil si nabroušeně.

„Benedikt taky nic nemá, jdu rovnou od něj,“ informovala ho.

„Zoran taky nic,“ ukázal si místo vysvětlení na hlavu. „Ale jestli to mezi sebou brzo nesrovnáte, tak ze všech těch filmů, co mu přehráváš, asi začnu hláškovat.“

„Tak to máš blbé,“ politovala ho, ale jen na oko.

„Fakt díky. Stejně nechápu, že si tu tvou drzost nechá líbit. S kýmkoli jiným by zatočil.“

„To je tak, když šukáš se šéfem. Tedy aspoň chvíli,“ pokrčila ledabyle rameny.

Ondřejovi vystřelilo obočí nahoru, jak ho zaskočila nejen tím, co řekla, ale i volbou slov, protože od ní by to zrovna nikdy nečekal.

„Tak co budeme dělat? Máš nějaký nápad?“ přešla to.

„Zatím ne. Což mě pěkně štve,“ připustil. „A ty?“

„Já mám. Přijď po večeři do společenské místnosti a přiveď Sáru. Povím vám ho,“ řekla a vydala se pryč.

Byla skoro už u východu, když na ni zavolal.

„Co?“ otočila se.

„Jen jsem ti chtěl říct, že já bych taky nechtěl, aby mi moje holka viděla do hlavy. A být Zoranem, tak tuplem ne.“

„Když myslíš,“ zamračila se a začala si v mysli pomstychtivě prozpěvovat soundtrack z filmu Mama Mia.

*****

„Taky by tu jednou mohly čekat třeba nějaké chlebíčky, nebo jiné mňamky,“ postěžoval s Ondřej s povzdechem a ztěžka dosedl na židli u stolu ve společenské místnosti.

„Proč jsi teda nějaké nepřipravil?“ rýpla do něj Sára a sedla si vedle.

„Já?“ vyhrkl ukřivděně. „Není to spíš ženská práce?“

„Ráda ti ukážu, jak to umím s nožem. Udělám chlebíčky z tebe,“ odfrkla si Sára, zvyklá na jeho špičkování.

„No fuj. Kdo by to jedl?“ zašklebila se Anna, když vešla dovnitř a sedla si proti nim.

„Náhodou jsem k sežrání,“ nedal se Ondřej a založil si ruce na hrudi. Už tak výrazné svaly na jeho pažích se vyboulily ještě více.

„To víš, že jsi,“ poplácala ho Sára chlácholivě po rameni, ale křenila se při tom od ucha k uchu.

Anna jenom pobaveně zavrtěla hlavou a netrpělivě pohlédla ke dveřím. V tu chvíli se otevřely a dovnitř vešel Čeněk. A Zoran.

Sára s Ondřejem na sebe rychle pohlédli. Netušili, že dorazí.

„Někdo mi to musí přece posvětit, ne? Však víte, poslední slovo, schválení plánu, kontrola,“ řekla Anna na vysvětlenou a místo tváře měla kamennou masku.

„Tak jaký je tvůj plán?“ posadil se Zoran proti ní, zatímco Čeněk se napasoval vedle Anny.

„Ty nevíš?“ dráždila hada bosou nohou, ačkoliv to bylo přesně to, čemu se chtěla vyhnout. Když se chystala na tuhle schůzku, chtěla to celé pojmout věcně, v klidu. Ale očividně toho nebyla schopná. Ne když na něj hleděla a tolik ho milovala, a zároveň nenáviděla.

„Myslel jsem, že ho chceš sdělit ostatním,“ nedal se nachytat. V místnosti jediný Ondřej chápal hloubku její urážky a neposlušnosti, ale ten byl příliš loajální, než aby se do toho vměšoval.

Anna se povýšeně usmála a obrátila se na ostatní: „Ve městě je ticho a klid. Jako by se nad všemi démony slehla země. Myslím si, že to má na svědomí Alexandr. Všechny je má pod palcem, někam se zašili a vyčkávají.“

„Na co?“ zeptal se Čeněk.

„Až se ukážeme. Řekla bych, že míč je na naší straně hřiště,“ odpověděla mu Anna. „Proto mám v plánu zítra vyrazit do města. S vámi. Budeme se poflakovat na zmapovaných místech, kde se dříve démoni vyskytovali často, jak jste byli zvyklí, a třeba se nám podaří některé vytáhnout z úkrytu. Nebo třeba rovnou Alexandra.“

„Myslíš, že vylezou, když tě uvidí?“ promluvila Sára, ale když spatřila výraz v Anině tváři, poupravila svůj dotaz na konstatování: „Chceš, aby tě viděli samotnou.“

Zoran se zamračil. „Jo, přesně to chci. A nemám tím na mysli žádné maskování, ani zvukovou clonu. Jsem přesvědčená o tom, že to by Alexandr prokoukl. Už jsem to říkala minule, musí to být opravdové. Budu tam sama a vy v závěsu kus za mnou. Po ruce, ale ne blízko,“ nedbala na to Anna.

„Jo, říkalas to, ale nelíbilo se mi to tehdy a nelíbí se mi to ani teď,“ zahučel Ondřej.

„Mě taky ne,“ přidala se Sára, i když poněkud váhavě.

„A máte teda jiný plán? Rozhodně můžu potvrdit, že ve městě není po démonech ani stopy. Prochodili jsme se Zikmundem skoro boty, jak jsme po nějakých pátrali, ale nic. A to jsme byli v poslední době na několika výpravách,“ zapojil se Čeněk do diskuze.

„To je pravda. Zikmund mi to říkal. Dost se na tím pozastavoval,“ potvrdila Sára.

„O to víc je to nebezpečné. Jestli je Alexandr opravdu dokáže všechny udržet na uzdě, znamená to, že je hrozně silný. Silnější než…“ Ondřej se zastavil pohledem na Zoranovi.

„Není silnější než já. Zákeřnější možná, ale silnější ne,“ řekl Zoran klidně.

„Když to říkáš,“ zakroutila Anna nevěřícně hlavou.

„Ano, říkám,“ nedal se Zoran vyvést z míry a lehce plácnul dlaní do stolu. „Akci povoluji, ale máte jen jeden pokus. Pokud to nezabere, vymyslíme něco jiného. Anna tomu bude velet a vy ji budete krýt. Pokud dojde na bitku je Vaším prioritním úkolem zajistit vlastní přežití, a pokud to bude možné přivést zajatce k výslechu. Rozumíte všichni zadání?“

Když přikývli, zvedl se. „Detaily nechám na Anně, stejně jako zodpovědnost za celou akci. Ale připomínám, pokud to bude nad vaše síly, pokud se objeví Alexandr a vy na něj nebudete stačit, okamžitě zavoláte o pomoc a zmizíte odtamtud.“

Pak se otočil a odešel.

„To šlo nějak hladce,“ ozvala se Anna podezřívavě.

„Měli bychom být rádi, ne?“ podotkl Ondřej, který se v tom nechtěl moc pitvat. „Jak to tedy celé provedeme?“

Probírali detaily do pozdní noci, než se všichni rozešli do svých pokojů. Anna se po dlouhé době cítila klidná. Všechno bylo lepší než sedět s rukama v klíně. Pomsta, po které toužila, byla blízko a ona na ni byla připravená.

*****

Kdyby nebyla Asura, už by asi ležela pod stolem. Zrovna dopíjela další gin s tonikem v už asi desátém baru a pořád ani stopa po démonech. Ještě že už se nemohlo uvnitř kouřit, alespoň nebude smrdět jako popelník, až se vrátí. Ale to byla asi tak jediná věc, která se podařila.

Prošla všechny ty bary a tím i křížem krážem skoro celé město. Jela autobusem i tramvají, ale nejčastěji se přesouvala pěšky. Byla sama, viditelná pro své okolí. Ostatní se vždy drželi poslušně v závěsu minimálně vždy kilometr od ní. Bylo to riskantní, taky ji mohl poznat někdo z jejího minulého života, jak ji nezapomněla Sára připomenout, než vyrazili do akce. Anna ji ovšem ujistila, že se jedná o tak minimální šanci vzhledem k jejímu dřívějšímu samotářskému způsobu existence, že by to byl spíš zázrak.

Jen stěží ovládala vztek, když platila účet, a do svého myšlenkového repertoáru zařadila své oblíbené pecky od kapely Lord of the Lost. Je možné, že Zoran tušil, jak mizerně tahle akce dopadne, a proto ji tak klidně schválil? běželo jí hlavou, když se vydala ven.

Když vyšla z baru, zhluboka se nadechla chladného nočního vzduchu a vzhlédla k nebi. V té chvíli do ní vrazil chlapík, který chtěl vejít do baru.  Zareagovala instinktivně, dvěma hmaty ho zpacifikovala a přirazila tváří ke zdi vedle dveří do baru.

„Co blbneš?“ zaskučel a z dechu mu notně táhlo pivo.

„Příště si dávej většího majzla. Jinak bys taky mohl skončit na krchově,“ zasyčela na něj a pustila ho. Zamumlal něco hnusného jejím směrem a rychle vklouzl do budovy. Anna už ho ale neposlouchala, protože ji právě napadlo, jak zkusit akci zachránit.

Rázným krokem se vydala pryč od centra a zamířila si to rovnou k městské nemocnici. Bylo už hodně pozdě a lidí venku ubývalo, a tak poslala ostatním z týmu vzkaz, aby se vzdálili na 2 kilometry. Cítila jejich neochotu, když posílali zpátky souhlas. U nemocnice zpomalila, přešla do ledabylého módu. Obcházela budovu a když se přiblížila k části, kde se nacházela márnice, už se jenom loudala, na tváři znuděný výraz. Nikdo by na první pohled nepoznal, že má zostřené všechny smysly a tělo připravené k akci.

I tady ovšem bylo pusto prázdno. Tiše si povzdechla a horečně uvažovala, co by ještě tak mohla udělat, když se náhle ze stínu u vrátnice do márnice odlepila tmavá postava.

No hurá, zaradovala se Anna. Její radost byla ovšem předčasná. Muž v tmavém oblečení ji totiž úplně klidně došel a požádal ji o cigaretu. Byl to jednoznačně člověk. Když mu vysvětlila, že nekouří, omluvil se, že ji zdržel a vydal se dál. Přidal trochu do kroku, takže se jí za chvilku ztratil za další zatáčkou. Když ji míjela, spatřila ho stát na tramvajové zastávce a telefonovat.

Vynadala si do hlupaček a vydala se na poslední místo, kam by se normální člověk vydal takhle pozdě v noci. Pokud by tedy nebyl skaut na stezce odvahy, opilec. Nebo puberťák.

Přelézt zamčenou bránu městského hřbitova nebyl vůbec žádný problém. Alespoň se trochu protáhla. Pomalu se vydala na procházku mezi hroby. Náhrobky osvětlené pouze měsícem a hvězdami vypadaly ještě opuštěněji než obvykle. Udělala ještě asi tři kroky, než se zarazila. Podívala se přes rameno na cestičku, kterou přišla a uviděla, co jí podvědomí hlásilo už nějakou dobu. Minula po cestě už dvě pouliční lampy, a ani jedna nesvítila. Když pohlédla před sebe, uviděla svým zostřeným zrakem další dvě, obě tmavé. Nebyla si úplně jistá tím, jestli bývají v provozu i takto pozdě v noci, ale usuzovala, že ano. Proč jinak by taky na hřbitově byly, že?

Trošku zrychlila, a když procházela kolem další, vzala to těsně kolem ní. Pod podrážkou jí zakřupalo sklo a ona už se ani nemusela podívat vzhůru, aby pochopila, že lampy v této části hřbitova někdo záměrně vyřadil z provozu. Rozhlédla se kolem sebe. Ne v této časti, ale na celém hřbitově. Znovu se dala do pohybu a zastavila se až u velkého kamenného kříže, který dominoval středu hřbitova. U něj postávaly různé nádobky s květinami a také spousta svíček v plastových kelímcích, nebo sklenkách. Několik posledních knotů ještě slabě hořelo, jak je asi zapálili ještě před zavřením hřbitova, ale už měly taky namále.

To všechno Anna zaznamenala při jednom krátkém pohledu. Na víc neměla čas, protože konečně ucítila to, po čem celou noc pásla. Přítomnost démona.

Pomalu se otočila a tvář ji zdobil vyzývavý, spokojený úsměv.

Ze vzdálených temných koutů se k ní trhanými pohyby blížily Vétaly. Napřed jich viděla pět, pak osm, a nakonec počty skončila na dvanácti.

Propletla si prsty a pořádně jimi křupla. Pak si rozepnula bundu a dychtivě se zhoupla z pat na špičky. Cítila, jak v ní stoupá bojovnost, adrenalin jí kvílí v žilách a ona se slastně poddávala jeho tónům. Její vlastní emoce, frustrace, nenávist, bolest a touha po pomstě v ní vřely a ona se nemohla dočkat, až upustí páru.

První tři Vétaly, co se k ní dostaly nejblíže, zlikvidovala během mrknutí oka a načerpala z nich dostatečnou sílu, aby zamrazila ostatní v druhé vlně, a postupně je zlikvidovala. Každá její buňka překypovala získanou energií, tělo jí sálalo a hlava třeštila. Byla opilá mocí, ale ne natolik, aby si to neuvědomovala. Zbývajícím Vétalám tedy jenom zlomila vaz a svázala nohy i ruce plastovými pásky, které měla nacpané v kapsách bundy.

Zrovna se napřímila od posledního svázaného těla a odhrnula si vlasy z obličeje. Teprve pak si přes závoj opojení uvědomila, že se zpoza hrobů začaly vynořovat další Vétaly. Napřed deset, pak dalších deset, a dál už nemínila počítat. Rozhodla se povolat ostatní a zamrazit démony, dokud její tým nedorazí, ale sotva jí ta myšlenka bleskla hlavou, ucítila, jak ji zezadu sevřely nepřirozeně silné paže. Do masa se jí zaryly pařáty ostré jako nože, a Anna se neubránila bolestivému výkřiku. Otřeseně zpomalila čas, protože Vétaly se k ní přiblížily už skoro na nějakých pět kroků. Pak se rychle ohlédla a spatřila krhavé oči Rákši a jeho tlamu rozšklebenou dlouhými, zahnutými zuby. Nestihla se ani nadechnout a už se jí lačně zahryznul do dolíku mezi krk a rameno.

Zařvala bolestí a zlostí. Chytila ho rukama za hlavu a přehodila si ho před sebe. Podařilo se jí ho tak od sebe dostat na vzdálenost paží, i když jí to stálo kus vlastního těla, když ji nechtěl pustit a vyrval jí tak kus masa. Rameno a hruď jí okamžitě zalil proud krve. Naštěstí to vypadalo, že nezasáhl tepnu. Zavrávorala a při pohledu na krvavou masu v jeho tlamě, kterou rychle polykal, se málem pozvracela. Síla získaná ze zabitých Vétal z ní hodně rychle vyprchávala. Rákša se na ni sápal svými pařáty a ona věděla, že fyzicky ho nepřemůže. Ne dokud se jí rána alespoň trochu nezhojí. Netušila, jak dlouho to mohlo trvat, a tak se na něj zaměřila svou myslí. Věděla, že pokud ho neporazí, zemře.

Trvalo to dlouho, Rákša odolával jejímu tlaku, ale nakonec ho přemohla. Díky jeho síle se jí konečně znovu zaostřil zrak a dokázala se zvednout z kolen, na která dopadla, když sváděla boj s jeho myslí. Kolem bot se jí rozlévala kaluž její krve, kterou nyní doplnil démonův popel. Rána na jejím krku se zatáhla a krvácela už jenom trochu, přesto příšerně bolela.

Zhluboka se nadechla, a chtěla ukročit stranou, ale překvapily ji vlastní nohy. Byly těžké a nechtěly se pohnout. Rychle přejela pohledem po hřbitově a zamrazilo ji. Vétaly sice zamrzly v čase, ale bylo jich snad padesát, takže je ve svém stavu určitě příliš dlouho neudrží.

Trochu se zvrtlo, pomyslela si a chtěla konečně povolat ostatní, když ucítila prudký útok vedený proti její mysli. Obrnila se a podívala se směrem, kde vycítila útočníka. Tak uviděla v třetí linii Vétal dalšího Rákšu. Šklebil se na ni odpornou tváří a byl plný sil. Postavila se mu, ale jakmile to udělala, ucítila, jak jí prokluzuje ovládaní času. Zoufale se pokusila ho znovu ovládnout, ale Rákša na ni brutálně dotíral a ztráta krve jí vysílila, takže nedokázala bojovat na dvou frontách. Vétaly se postupně osvobodily z její moci a vrhly se na ni.

Anna se musela v bitce s nimi spolehnout na své démonské instinkty, protože její mysl plně zaměstnával druhý Rákša. Když ho konečně porazila, měla tělo poseté tolika škrábanci a kousanci, že na ní oblečení viselo v cárech. Rány se jí hojily čím dál pomaleji, jelikož se Anna musela spokojit pouze s dočasným umrtvováním Vétal. Na jejich úplnou likvidaci už neměla sílu, ani čas, takže ani neměla odkud čerpat novou energii. Dýchala rychle a trhaně, v ranách ji pálil vlastní pot. Dav útočících Vétal byl nekonečný, a když se ze směru od brány začal přibližovat další Rákšasa, nedokázala se už ubránit pocitu hrůzy a ve zlomku vteřiny, než vyšší démon zaútočil na ochrannou bariéru její mysli, vyslala konečně SOS ke zbytku její skupiny.

Zatímco odrážela útoky mentální i fyzické, a více ran sklízela, než rozdávala, modlila se, aby vydržela, než ostatní dorazí. Nechtěla zemřít. Dnes v noci, ani nikdy jindy.

*****

Svět se proměnil v podivnou mlžnou krajinu plnou barevných šmouh, které kolem ní vířily v divokém tanci. Naplnil se hutným, železitým pachem krve. Byl plný bolesti, která se jí zakusovala do těla hned na několika místech a Anna si jen nejasně uvědomovala, že to jsou skutečné zuby démonů, lačnících po jejím mase. Ležela zhroucená na boku na tvrdé zemi, která ji tlačila a studila do odkryté pokožky, když jí místo oblečení zůstaly jen cáry, a jen tak tak odolávala mentálním útokům Rákšů, kteří ji obklíčili a hasili svou žízeň její krví. Ochranná zeď její mysli se otřásala pod těmi útoky, na několika místech ji narušily praskliny, ale zatím držela.

Už delší dobu se jí nedostávalo dechu, ale když ucítila, jak ji nějaká neviditelní síla sevřela silným stiskem plíce, až z nich vyhnala poslední molekuly kyslíku, dokázala jen vytřeštit oči a s otevřenými ústy lapat po vzduchu jako čerstvě vylovená ryba. Všimla si, že leží obklopená třemi Rákši, kteří se ale nyní stejně marně snažili nadechnout. Díky tomu vytáhli své odporné zuby z jejího těla a ona spatřila tři obrovské rozšklebené rány na svém boku, stehně a lýtku.

Chtěla toho využít a zkusit se od nich odsunout, nebyla však schopná pohybu. Z posledních sil otočila pohled stranou a spatřila rozostřenou postavu s rudými vlasy, jak před sebou drží ruku pevně sevřenou v pěst. Pak se vedle ní zavlnil vysoký obrys žluté barvy, pohnul paží v prudkém pohybu, a jiná neviditelná síla odmrštila všechny Rákšasy daleko od ní.

Znovu se mohla volně nadechnout, ale bylo toho na ni už příliš. Pohltila ji temnota.

*****

Něco bylo hrozně špatně. Cítila napětí, teplo a ticho. Nejednalo se ale o takové to příjemné tichoučko, kdy se člověk pomalu propadá do snu a jeho mysl spokojeně odplouvá do nevědomí. Ne, tohle ticho představovalo naprostou absenci zvuku. Jako ticho před bouří. Nebo před utržením laviny. Raději by poslouchala ryk démonů ze hřbitova než tohle tíživé nic.

Anna se ztěžka nadzvedla a posadila. Chvilku jí trvalo, než se úplně vzpamatovala. Seděla na stole v poradní místnosti. Na levé straně těla měla tři velké rány, které už naštěstí nekrvácely, byl ovšem zatím pouze zataženy hrubým strupem. U protější zdi spatřila své přátele Asury. Benedikt seděl zhroucený u zdi, hlavu zvrácenou dozadu, tvář ztrhanou vysílením a vlasy ještě bělejší než bílé.

Všichni vypadali jak po pořádné hospodské rvačce. Sem tam je zdobil nějaký ten krvavý šrám, nebo modřina, potrhané a zakrvácené oblečení se nehodilo snad už ani na podpal.

Díky bohu jsou živí, blesklo jí hlavou úlevně. Pak si uvědomila, že se do bitvy zapojil i zbytek skupiny, ne jenom její posily a všimla jejich vyděšených výrazů. Dokonce i Ondřej a Zikmund byli pobledlí a ve tváři měli strnulý výraz.

Pomalu otočila hlavou a uprostřed místnosti, asi ta dva metry od stolu stál Zoran. Vypadal stejně neupraveně jako ostatní. Pokud byl zraněný, nebylo to pohledem patrné. Ruce měl podél těla a dlaně střídavě rozevíral, a zase svíral v pěst tak silně, až mu bělely klouby. Tvářil se vražedně a v očích mu probleskoval žár jeho plamenů.

„Málem všichni zemřeli,“ řekl klidně. Tak klidně, až to snad ani nemohlo být skutečné.

„Trochu se to zvrtlo,“ hlesla, a i jí samotné to znělo nejapně.

„Tak zvrtlo, říkáš?“ zopakoval po ní tím stejným tónem.

Jenom přikývla a horečnatě přemýšlela, jak uniknout jeho vzteku. Co by měl člověk udělat, když představuje rudý hadr před rozzuřeným býkem?

„Co bylo cílem mise?“ zeptal se jí.

„Vylákat Alexandra.“

„A podařilo se?“

„Nevím,“ přiznala popravdě.

„Řekl bych, že ne,“ odtušil s naprostou jistotou.

„Ale vylákali jsme aspoň ostatní démony. Měla jsem pravdu, že se někde ukrývají a…“ pokusila se mu oponovat, ale přerušilo ji polekané nadechnutí ze směru ostatních Asur. Rychle zalétla k pohledem k Sáře, jelikož poznala její hlas, a rudovlasá Asura zavrtěla důrazně hlavou.

„Hm, tak pravdu. A podařilo se vám nějaké zajmout? Zeptáme se jich na Alexandra,“ mračil se jako noc.

„Nevím,“ hlesla.

„A co jsem zdůraznil, než jste vyrazili na misi. Co mělo být vaší prioritou?“ ptal se dál a do hlasu se mu vkrádal zlostný tón.

„Přežít,“ odtušila vzdorně, nedbajíc Sářina varování, a ukázala rukou ke svým přátelům.

„Myslíš, že to je tvoje zásluha, že jsou ještě pořád tady?“ zavrčel a kontroloval svůj vztek už jen ztěžka.

Hlavou jí proběhly mlhavé vzpomínky na bitvu. Na démony zahryznuté do jejího těla a ostatní valící se blíže k ní. Na zoufalství a hrůzu, kterou cítila, když si myslela, že přišla její poslední chvíle. Podívala se na ostatní Asury a uvědomila si, jak příšerná musela bitva být, když se do ní nakonec museli zapojit všichni. Vzpomněla si na záblesk jasné modré, než upadla do bezvědomí.

Panebože, Zoran tam byl taky, pochopila. Zachránil nás.

„Ne,“ zašeptala poraženě.

„Co je pro modrou Asuru vždy na prvním místě?“ pokračoval ve výslechu a přistoupil k ní blíž.

„Ochrana a přežití ostatních Asur,“ odpověděla zničeně. Netušila, v jak velkém průšvihu se ocitla, dokud se jí na to nezeptal. Cítila potřebu na svou obranu něco říct, i když ji nenapadalo nic vhodného.

„Myslela jsem… Chtěla jsem… Snažila jsem se…“hledala ta správná slova.

„Nemyslela a nesnažila,“ sklonil se k ní a zasyčel jí to přímo do tváře. Před jeho pálícím pohledem musela uhnout očima. „Chtěla jsi svou pomstu. Chtěla sis něco dokázat a díky své aroganci a naprostému nedostatku zdravého rozumu málem zahubila sebe i všechny ostatní!“

Sklonila hlavu ještě níž, všechna bojovnost ji přešla. Měl pravdu a v Anně se mísil stud s lítostí.

„Přistupoval jsem k tobě od začátku jinak než k ostatním, protože jsem si myslel, že ti to pomůže lépe a rychleji se adaptovat v novém životě. Přijal jsem tě do svého života, a i ostatní tě přijali mezi sebe.  Viděl jsem tvůj obrovský potenciál a chtěl ho v tobě probudit. Ale jsi pro nás pro všechny jenom obrovským zklamáním!“ zavrčel a pokračoval naléhavým tónem: „Takže je konec se speciálním přístupem, výjimkami a výhodami. Odteď budeš poslouchat a dřít pro ostatní. Uděláš, co se ti řekne a bez odmlouvání. A teď to laskavě vypni!“

Zmateně svraštila obočí a trvalo ji celou sekundu, než si uvědomila, že její podvědomí nepřestalo ani na chvilku přehrávat nějakou odrhovačku z rádia, aby v ní nikdo nemohl číst.

Ale i ta sekunda byla pro Zorana příliš. „A dost!“ zařval rozlíceně hlasem i bezhlasně, až sebou zděšeně trhli všichni v místnosti. Přiložil jí palec na čelo a vtrhl do její mysli jako uragán. Okamžitě a bez problému rozmetal její zeď na atomy svou silou i svými plameny, brutálně ji drtil a bezohledně si ji podmaňoval.

Strpěla jeho hněv a zatnula zuby, aby nekřičela bolestí, když ji svíral, dusil a pálil. Skryla tu poslední ze svých myšlenek za poslední částečky své zdi a když ve své slepé zuřivosti polevil v opatrnosti, našla tou myšlenkou skulinu v jeho obraně a pronikla za jeho zeď. Zahradou, kterou už znala, se prohnala jako vítr, až se dostala tam, kam ji nechtěl pustit.

A tam spatřila naprostou zkázu. Jenom smrt a krev. Potoky krve. Nekonečné moře mrtvých. Ne démonů. Ale lidí. Mužů a žen. Dětí. A mezi nimi kráčející Zoran, od hlavy k patě pokrytý krví. Vycítil její přítomnost a podíval se na ni. V očích mu bleskl úlek.

V té chvíli opustil její mysl a vrávoravě ustoupil. Ve tváři měl šok a nevěřícný úžas. V jejích očích pak mohli všichni vidět bezbřehou hrůzu.

„Poslechnu. Každé slovo,“ zašeptala vyděšeně a odsunula se až na samotný kraj stolu. Chtěla být od něj tak daleko, jak to jen šlo. Pak se stočila do klubíčka, pevně sevřela víčka a začala vzlykat.

Zoran se otočil na patě a bez jediného slova odešel. Slyšela i ostatní, jak postupně opouštějí místnost. Někteří váhavě zpomalili, když ji míjeli, ale nikdo z nich se nezastavil a neprojevil jí svou účast. A to bylo dobře, protože si ji nezasloužila. Neměla právo na útěchu, ani pochopení. Zklamala je a ohrozila jejich životy i vše, na čem pracovali. Pro vlastní pýchu a touhu po pomstě. Dostala, co si zasloužila. A ještě víc.

ASURA – KAPITOLA DVANÁCTÁ – CHYŤ MĚ, KDYŽ TO DOKÁŽEŠ

Kapitola dvanáctá

Chyť mě, když to dokážeš

                Ondřej rychlým pohledem zkontroloval stav svých přátel. Shromáždili se v jídelně, kam je svolal Zoran. Marek byl ještě pobledlý, ale tvářil se odhodlaně, a Sára si přisedla výjimečně velmi blízko k Zikmundovi, protože se ještě pořád vyrovnávala s myšlenkou, že o něj málem přišla, ale jinak působila klidně. Přesto se chtěl přesvědčit.

                Opatrně tedy zaklepal na její zeď a zeptal se myslí: „Jsi v pořádku?“

                „V pohodě,“ odpověděla myšlenkou a zároveň krátce přikývla, vděčná za jeho starost.

„Nedělej mi do holky, jo?“ ohradil se Zikmund, který si tiché komunikace mezi nimi samozřejmě všimnul, ale pobaveně se při tom usmíval. Věděl, že jsou si Ondřej se Sárou blízcí. Kromě toho, že se k jejich skupině připojili jako poslední, když nebral v potaz Annu, ani u jednoho se zatím neprojevila žádná zvláštní schopnost, a to je sbližovalo ještě více. Vztah mezi nimi ale nikdy nepřerostl v nic romantického.

„Víš, že jsem spíš na blondýnky,“ ušklíbl se Ondřej lišácky.

„Což je vlastně dost divné,“ poznamenal Čeněk a kývl zamyšleně k Ondřejovým vlasům.

Marek se tiše uchechtl a chystal se něco podotknout, pak ale jen pokrčil rameny a ukázal si na krk. Pak si ale na něco vzpomněl, zalovil v zadní kapse džín a položil na stůl malý notýsek a tužku. Chvilku do něj něco a ostatní po něm zvědavě pokukovali. Jakmile byl hotov, ukázal svůj výtvor napřed ostatním, kteří se začali hlasitě smát, a pak až Ondřejovi.

Na obrázku byla postavička nahé ženy a muže, s velmi výraznými pohlavními znaky, a také pečlivě vykreslenými vlasy. Bylo jasné, že muž zobrazuje Ondřeje s jeho hřívou. Na d hlavami pak měli jednoduchý nápis. Barbie a Ken.

Ondřej se zeširoka usmál, pak věnoval rozesmátým démonům klidný pohled a odtušil: „Jenom závist.“ Jeho přátelé možná utrpěli šok a někteří vážná zranění, na duchu zůstali ale silní a neochvějní, takže měl důvod ke spokojenosti.

„Řekl bych, že odsud už to převezmu, Kene,“ ozvalo se ode dveří a do místnosti vešel Zoran. Krok za ním i Anna. Pochmurně se mračila.

Smích v místnosti postupně utichl. V první řadě v Zoranově hlase nebyla ani stopa po žertu, a za druhé všem došlo, že ho mají v hlavě, aniž by o tom věděli. A to se často nestávalo. Zoran respektoval jejich právo na soukromí, a do myslí jim vždy vstupoval jen s jejich svolením, nebo když to bylo nezbytně nutné.

Anna si mlčky sedla na první volné místo a Zoran zůstal stát v čele stolu. „Napřed bych se chtěl omluvit, že mě máte v hlavě.“

„Určitě pro to máš pádný důvod. Jako vždy,“ odtušil Benedikt klidně.

„To mám. Nechám Annu, ať vám to vysvětlí,“ ujistil ho Zoran a taky si sedl. Pak jí pokynul a ona se neochotně postavila.

„Já na tohle moc nejsem…“ vyhrkla a nervózně si odkašlala.

„Měla by sis zvyknout, jsi přece modrá,“ založil si Ondřej ruce na hrudi a pohodlně se opřel. Tvářil se vážně a ona ten pohled znala z hodin, kdy spolu trénovali. Učil ji a připravoval i v této chvíli. Na to, co jednou možná přijde. Na skutečnost, že možná jednou povede vlastní skupinu.

„Jistě, trenére,“ odvětila ironicky, ale zároveň se uklidnila. Prohrábla si rukou vlasy a zkusila to znovu: „Chtěla bych vám říct, že jsem opravdu moc ráda, že tady u toho pitomého stolu sedíme pořád ještě v plné sestavě. Poslední akce se nám moc nevyvedla, dostali jsme pořádně na prdel, a měli jsme štěstí, že jsme to všichni přežili bez nějaké trvalé úhony.“

„Měli jsme štěstí, že jsi tam byla s námi,“ opravil ji Zikmund jemně, ale nekompromisně. Marek souhlasně přikyvoval hlavou.

Anna se chystala protestovat, ale Sára promluvila dříve: „Klidně můžeš tvrdit, že to, co říká Zikmund, není pravda, ale je. Ta akce byla dobře přichystaná a provedená, dokud nedorazila ta druhá skupina démonů, které nikdo z nás nevycítil. A to slovo nikdo je důležité, Anno. Jsme s klukama zkušenější než ty a zaskočili nás. Můžeš si myslet, nebo tvrdit cokoli jiného, ale zachránila si nám život. A byla jsi ochotná při tom pro nás umřít. Jsi dobrý vůdce a já s tebou ráda a s klidem půjdu do další akce. Pokud o to budeš stát.“

Zoranův pohled překypoval hrdostí, když Sára domluvila a ostatní souhlasně přikyvovali. Tohle už nebyli jenom kamarádi, souputníci v boji. Byli rodina. Bylo to povznášející a zavazující zároveň.

„Díky Sáro,“ zamumlala Anna rozpačitě. „Za podporu a tak…“

„Pojďme k věci,“ navrhl Zoran a hodil jí tak záchranné lano.

„Správně, k věci. Jde o to, že když jsem tam v baru likvidovala toho Rákšu, měla jsem pocit, že není ve své hlavě sám. Po té bitce jsem byla dost mimo, takže jsem nad tím přemýšlela až večer, ale jsem si tím jistá. Byl tam s ním ještě někdo.“

„Co přesně tím naznačuješ?“ zamračil se Ondřej a položil ruce na stůl. Marek něco zuřivě psal na další stránku notesu. Pak ho zvedl a ukázal všem. Na listu stálo jedno slovo. Alexandr.

„Ano, myslím si, že tam s ním byl Alexandr,“ potvrdila jeho domněnku Anna.

„Jak s ním?“ nechápal Čeněk. „Jako že ho ovládal? Nebo měli spojenou mysl?“

„Ne, jinak. Myslím si, že Alexandr byl v tom Rákšovi. Uvnitř. Myslím si, že nemá stálé tělo, a že existuje v jiných démonech,“ vysvětlila.

„O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel,“ poznamenal Benedikt pochybovačně. „Máš pro to ještě jiný důkaz, kromě toho pocitu?“

„Ne, to nemám.“

„Pokud by to tak bylo,“ ozval se Zikmund zamyšleně. „Znamenalo by to, že jsi ho zlikvidovala, když jsi zničila toho Rákšu, ne?“

„Anna by poznala, kdyby zabila Alexandra,“ namítla Sára.

„Přesně tak,“ vložila se do toho Anna a zněla přesvědčeně. „Poznala bych, že jsem ho dostala. Ale to se nestalo. V tom souboji mi čelil jen ten Rákša, nikdo další. Ale cítila jsem přítomnost další osoby. On tam byl, uvnitř něj a díval se. Sledoval nás.“

„Takže jestli jsem to dobře pochopil, Alexandr podle tebe umí odpoutat svou mysl od fyzické schránky, přesunout ji do jiného myslícího – pokud se u Rákšů dá mluvit o myšlení – těla a v tom těle existovat, a ještě ho ovládat?“ ujišťoval se Ondřej.

„Ano, to si myslím,“ přitakala Anna.

„No dejme tomu. Kam se ale tedy poděl, když jsi zlikvidovala toho Rákšu?“ zeptal se jí.

„Přesunul se jinam. Řekla bych, že se jeden z těch démonů do bitvy nezapojil, zůstal tam někde schovaný jako náhradní nositel,“ odpověděla.

„Když připustíme, že tam Alexandr byl, proč nás rovnou nezničil? A proč si tě neodvedl?“ zasypala ji Sára dalšími otázkami.

„To nevím,“ přiznala Anna.

„Řekl bych,“ zachraptěl Marek a mávl rukou nad Benediktovým varovným pohledem. „Že ho Annina síla překvapila. Určitě měl v plánu, že ji ten Rákša odvede, ale ona byla příliš silná, než aby ji přemohl.“

„To jsou všechno ale jenom domněnky,“ vrátil je na zem Benedikt.

„Nejsou to domněnky, Benedikte. Věřím, že je to možné. Věřím Anniným instinktům,“ promluvil konečně i Zoran a to s neochvějnou jistotou.

„Prostě neznám nikoho s takovou schopností,“ nedal se Benedikt snadno přesvědčit.

„A už si někdy v minulosti potkal démona, který by dokázal ovládat čas?“ nadhodil Zoran.

Ostatní démoni ulpěli pohledem Benediktovi na rtech. „Ne, nepotkal,“ přiznal a zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

„Dejme tomu, že to Alexandr opravdu dokáže,“ promluvil Zikmund a vlasy se mu lehce zavlnily. „To pořád ale nevysvětluje, jak je možné, že jsme nevěděli o těch dalších démonech. Schovávali se jen kousek od nás. Za normálních okolností bychom je jistě vycítili.“

„Zikmund má pravdu. Myslíte, že je to taky Alexandrova práce? Že dokáže nějakým způsobem zamaskovat přítomnost démonů?“ navázal Čeněk.

„A jak jinak to vysvětlit? Nenapadá mě jiný důvod,“ řekla Sára bezradně.

„Jestli je to všechno pravda, tak jsme ale totálně nahraní,“ hlesl Benedikt zaraženě. „Co budeme dělat?“

Všechny pohledy se stočily k Zoranovi. „Upřímně řečeno, nevím jistě. Podle Anniny zkušenosti ho zřejmě nejde zničit, pokud obývá tělo jiného démona. Nebo je to možné, ale ještě nevíme jak. Takže to budeme muset zjistit. Anebo je možné, že má vlastní tělo, které prostě odkládá podle potřeby, a je tudíž možné ho zlikvidovat jako každého jiného démona.“

„Pokud ho v tom těle zastihneme,“ podotkl Ondřej zachmuřeně.

„Pokud tedy nějaké má,“ přidal se k jeho mudrování Čeněk.

„To je samé pokud, jestli…“ vzdychl Benedikt.

„Benedikt má pravdu,“ souhlasila Anna a získala si hned pozornost ostatních. „Víme toho málo a úplně jistě nic. Potřebujeme zjistit více, abychom mohli navrhnout správnou strategii. Jedno je ale dané, jelikož nám to Alexandr prozradil sám. Chce mě. Takže se ho pokusíme vylákat…“

„Ne,“ vyhrkla Sára prudce a ignorovala Zikmunda, který ji varovně stiskl dlaň. „Jestli plánuješ dělat návnadu, tak já jsem zásadně proti!“ Významně se podívala na Zorana, který se mračil jako bouřková oblaka, ale zatím mlčel.

„Sáro, nejsem hloupá, ani nemám sebevražedné sklony. Neplánuji vyrážet do ulic sama. Měla bych vždy některé z vás v záloze, kdyby…“ ohradila se Anna dotčeně.

„Kdyby jich na tebe bylo hodně myslíš? A jak zjistíme, že jich může být hodně, když je nedokážeme vycítit? Vsadím se, o co chceš, že oni nás ano. Jak daleko od tebe bychom se museli ukrývat, aby nás nezmerčili? Než k tobě dorazíme, může být pozdě,“ přidal se Ondřej na Sářinu stranu.

„Sára a Ondřej mají pravdu, je to příliš riskantní. Ale upřímně, nic lepšího mě zrovna nenapadá,“ řekl Zikmund a podíval se na Čeňka. „Co ty na to?“

„Nelíbí se mi, že by Anna měla jít takhle s kůží na trh. Navíc, kolikrát takovou akci můžeme zkusit, než Alexandrovi dojde, co děláme, a vymyslí si něco jiného? Benedikt na minulé bojové poradě sice tvrdil, že neví o tom, že by měl Alexandr nějaké zvláštní schopnosti, ale podle všeho je má a možná i víc než jednu,“ odpověděl Čeněk zamyšleně.

„Všem děkuji za názory. Předpokládám, že Marek souhlasí s většinou? Nebo s Annou?“ vzal si Zoran slovo a nepřestával se mračit.

Marek místo odpovědi jen mlčky ukázal na své přátele.

„Díky, Marku,“ kývl na něj Zoran a postavil se. Pak přešel k oknu a zahleděl se ven. Všichni ho tiše sledovali a čekali. Trvalo to pár minut, pak si Zoran promnul oči a obrátil se zpátky k nim. Tvářil se odhodlaně, když přikročil ke stolu a opřel se o něj dlaněmi. Mírně se předklonil, aby tak přidal svým slovům na důrazu: „Mě se Annin nápad taky vůbec nelíbí. Nejenom proto, že mi na ní záleží trochu jinak než vám, ale hlavně protože nenávidím představu, že kterýkoli z vás může pod mým velením padnout. Takže to uděláme takto. Benedikte, ty projdeš archiv a kroniky, jestli tam dokážeš vyčíst, jestli už mezi námi někdy byl démon, který podobné věci uměl, případně, co se s ním dál stalo.“

Bělovlasý muž přikývl.

„Já se spojím s ostatními modrými a všemi staršími démony, na které mě odkáží, a zkusím zjistit něco tímto způsobem. A Anna může postupovat podle svého plánu, vždy ale se zálohou. Raději, ať to desetkrát nevyjde, než abychom jednou chybovali a Alexandr tě dostal. Rozumíš mi?“

Anna kývla souhlasně hlavou, v jejích očích četl ale známý vzdor. „Řekni to!“ přikázal jí přísně.

„To jako vážně?“ zatvářila se ještě vzpurněji.

„Já si nehraju, Anno. Potvrď, že jsi rozuměla svému zadání,“ trval na svém.

„Rozuměla jsem ti dobře. Vždy se zálohou,“ procedila skrze zuby podrážděně.

„A taky chci o každé akci vědět předem. Pokud se mi na ní nebude něco líbit, upravím ji a ty bez diskuzí budeš tu změnu akceptovat,“ kladl si další podmínku.

„Jistě,“ zavrčela už vztekle. „Ještě něco?“

„Vlastně ano,“ odvětil klidně a podíval se na ně na všechny. „Nepadla tady ještě jedna důležitá věc. Nevíme, jestli ti nositelé vědí o Alexandrově přítomnosti v nich samotných. Pravděpodobně ano, ale možná taky ne. Takže dokud tomu všemu nepřijdeme na kloub, budu nadále s vámi, abych se pokusil zmenšit riziko infiltrace,“ ukázal si na čelo.

„Vím, že se vám to nelíbí. Znáte mě a víte, že to nedělám rád, ale přijde mi to v tuto chvíli jako vhodné řešení, pokud by se chtěl Alexandr vetřít mezi nás,“ dodal omluvně, když spatřil jejich nespokojenost.

„Když to jinak nejde,“ pokrčil Ondřej rezignovaně rameny a ostatní se trochu uklidnili. „Ale kdo bude sondovat tebe?“

Anna ucítila tíhu jejich pohledů. I jí to přišlo jako logické vyústění, ale pak zaslechla Zorana, jak odpovídá Ondřejovi vážným hlasem: „Ty a Benedikt. Čtení mysli je únavné, zvlášť v dlouhodobém měřítku, takže se budete střídat. Jak – to nechám na vás, domluvte se.“

Překvapeně na něj pohlédla, a i ostatní se tvářili naprosto vyjeveně.

„Nějaké dotazy nebo připomínky?“ nenechal se vyvést z míry jejím pohledem, v němž se objevila potlačovaná zuřivost.

Nikdo se neozval. „Fajn. Takže každý víte, co máte dělat. Vzhůru do práce,“ rozpustil poradu.

Anna se zvedla tak rychle, že vypadala jenom jako rozmazaná šmouha, když vyrazila ke dveřím. Třískla s nimi za sebou tak silně, že se naštíply po celé délce.

*****

„Jsi tu jen krátce a už jsi zase zničila kousek vybavení,“ vešel za ní Zoran do pokoje, jako by se nechumelilo. A samozřejmě bez klepání.

Anna stála předkloněná u stolu a hledala něco v šuplíku.

„Vypadni!“ zasyčela na něj, aniž by se ohlédla. Ještě více se soustředila na scénku z filmu Vetřelec, kterou si začala v hlavě dokola přehrávat, jakmile opustila poradu.

„Není to špatný film, ale už bys s tím mohla přestat,“ navrhl jí klidně a nespouštěl z ní oči.

Konečně našla, co hledala, a rychle si to strčila do zadní kapsy kalhot. „Ani mě nenapadne.“

„Podpořil jsem tvůj plán, i když se mi nelíbí. Nenechal jsem ti úplně volnou ruku, já vím, ale je to jen pro dobro všech. Tak proč ten vztek?“ rozhodl se přejít k věci.

Milostivě mu věnovala pohled a on mohl v její tváří číst, že zuří jako samo peklo. „Ty nevíš?“ Nečekala na odpověď a přehrála si v mysli vzpomínku na poradu a tu krátkou chvíli před jeho rozhodnutím ohledně Ondřeje a Benedikta. Pak se opět vrátila k Vetřelci.

„Tak proto,“ konstatoval a dál zachovával klid. Nedokázala poznat, jestli to jenom hrál, protože zeď kolem jeho mysli byla neprostupná. Pro ni neprostupná.

„Myslela jsem, že mi věříš. Ale ty jsi ze mě udělal neschopnou husu, která potřebuje být pod dohledem. A pak si místo mě vybereš Benedikta s Ondřejem. Všichni čekali, že to budu já a já ze všech nejvíc!“ vybuchla.

„Anno, já ti věřím. I proto jsem přistoupil na tvůj plán. Kdyby byl na tvém místě kdokoli jiný, také bych po něm vyžadoval, aby mě o každé akci informoval,“ vysvětloval, ale ona mu skočila zlostně do řeči: „Jenže po té zpackané akci to vypadalo přesně tak, jak říkám. Že nejsem schopná úspěšně zorganizovat a provést misi!“

Zoran se zamračil. „Ta akce nebyla zpackaná. Už jsem ti to říkal. A ostatní si to myslí taky.“

„Jenom kecy, nic víc. Tohle nikam nevede. Já jsem Alexandra viděla a umím ho vycítit, tak proč sis nevybral mě?“ obořila se na něj.

„Benedikt zná jeho tvář taky. A Ondřej je moje pravá ruka,“ řekl stručně, jako by to vše vysvětlovalo. „Jak jsem řekl už na poradě, průběžné čtení mysli je náročné.“

„Jistě. Pro mě náročné, že? A to máš pořád plnou pusu řečí o tom, že jsem modrá,“ odfrkla si pohrdavě.

„Anno…“

„Jak to vidím já,“ přistoupila k němu: „odsunul jsi mě na druhou kolej. Nejsem dostatečně vhodná na to, abych hlídala tebe, ani abych mohla pracovat bez dohledu.“

„Tak to není,“ oponoval.

Odstoupila od něj a tvář se jí změnila v kamennou masku. Scénu z Vetřelce vystřídal kousek z filmu Predátor. „Jdu ven nakupovat. Požádám Čeňka a Zikmunda, aby mi dělali společnost. Pojedeme jenom do obchodního centra a zpátky. Žádné zastávky, žádné odbočky. Pokud nemáš žádné připomínky, tak mi ustup z cesty.“

„Ještě jsme neskončili,“ odtušil stroze, ale uvolnil jí cestu ke dveřím.

„Chyba,“ zarazila se s rukou na dveřích. „Právě že skončili.“ Z pokoje odešla, aniž by se na něj znovu podívala.

*****

Zikmund si zrovna oblékl bundu, když do pokoje vešla Sára. „Jdu s Annou na nákupy. Potřebuješ něco?“ zeptal se.

„Ne, děkuji. Prosím tě, dohlídni na ni. Je naštvaná, tak ať neudělá nějakou pitomost,“ požádala ho Sára a položila mu ruku na předloktí. „A buďte opatrní.“

„Pokusím se. I když mám pocit, že když si Anna vezme něco do hlavy, těžko se jí to rozmlouvá. Ale zase nenechá člověka na holičkách. Neměj strach, vrátíme se celí.“

Přitáhl ji k sobě a důkladně políbil. „Víš, proč to udělal?“ položil jí další otázku a zálibně se probíral jejími rudými vlasy.

„Myslíš Zorana?“

Zikmund zamyšleně přikývl.

„Nevím. Čekala jsem, že tím pověří Annu.“

„To ji tolik naštvalo,“ poznamenal.

„Vztek je jen to, co nám ukazuje. Myslím si, že ji to sebralo víc. Zranilo,“ opravila ho jemně.

„Ženské,“ zavrtěl hlavou, ale Sára věděla, že si ji jen dobírá. „Když jste lidi, je to s vámi těžké, a když jste démonky ještě těžší.“

„Stěžuješ si?“ usmála se na něj sladce.

„To bych si nikdy nedovolil,“ zasmál se a přitáhl si ji k dalšímu polibku.

„Jen aby,“ řekla, když se kousek odtáhla. „Tak už běž, ať jsi brzy zpátky. Pak bychom si mohli trochu zacvičit.“

„Jógu?“ utahoval si z ní.

„Já ti ukážu jógu,“ plácla ho po zadku.

„Tak to já je popoženu,“ slíbil ji, než za sebou zavřel dveře.

Sára přistoupila k oknu a sledovala ulici, dokud nespatřila, jak z garáže vyjelo známé auto. Jakmile zmizelo za rohem, úsměv jí zmizel z tváře a nahradilo ho odhodlání.

*****

„Pojď dovnitř,“ ozvalo se z místnosti, když se chystala zaklepat. Už ji to ani nepřekvapilo. Zoran samozřejmě věděl, že je za dveřmi, když je teď měl všechny na radaru.

Vešla a její odhodlání polevilo, když ho spatřila. Seděl v křesle a vypadal hodně unaveně.

„Promiň, že tě ruším, ale chtěla jsem…“

„Já přece vím, proč jsi tady, Sáro,“ ukázal si na čelo.

„Je to nezvyk,“ řekla na svou obranu.

„Takže?“ povzdechl si.

„Přece víš, proč jsem tady ne?“ neubránila se rýpnutí.

„Myslím, že ti do toho nic není, Sáro,“ zamračil se.

„Pleteš se. Kdyby se to týkalo mně a Zikmunda, tak bys taky tvrdil, že se to týká nás všech. Jsme ve válce a musíme být jednotní. Takže každý rozkol, každý, ohrožuje bezpečí celé skupiny.“

„Řekl jsem Anně totéž, co vám, když jste si se Zikmundem spolu začali. V soukromí si dělejte, co chcete, ale jakmile pracujeme, musíte jednat profesionálně. Zatím se vám to daří, řekl bych,“ připomněl jí.

„Ale ne proto, že to rozdělujeme, Zorane! To, že jsme se Zikmundem partneři i v osobním životě nám v práci pomáhá. Rozumíme si i beze slov, bez jakékoliv komunikace,“ narážela na jejich schopnost telepatie.

„Myslel jsem si…“

„Nejde to od sebe úplně oddělit, Zorane. Možná jsi její velitel, ale zároveň jsi její partner. A ty to máš úplně stejně, jen si to nechceš připustit. Může vás to posílit, když se s tím srovnáte, nebo vám to zlomí vaz. A pak to bude hodně ošklivé.“

Zoran pevně sevřel rty a Sára si myslela, že ji vykáže ze své pracovny. On místo toho ukázal na volnou židli.

„Možná jsem to chytil za špatný konec, ale je to už hrozně dlouho, co jsem … se k někomu citově upnul,“ přiznal pak váhavě a sevřel si kořen nosu. „A nikdy to nebyla členka skupiny.“

„A určitě ne tak výjimečně tvrdohlavá a vzpurná jako Anna,“ poznamenala Sára vědoucně.

„Přesně,“ uchechtl se Zoran nevesel. „Jak to víš?“

„Taky jsem ještě nikdy za dobu své existence nepoznala nikoho jako je ona, tak mě to prostě jenom napadlo,“ pokrčila rameny.

„Nemohl jsem jí dovolit, aby kontrolovala mou mysl. Nechtěl jsem,“ přiznal tiše. Když spatřil její nechápavý pohled, povzdychl si a vysvětlil to: „Viděl jsem spoustu hnusných, hrozných věcí, Sáro. A udělal jsem jich ještě mnohem více. A všechno to mám tady.“ Ukázal si na čelo.

„I když jsem vás učil krmit se,“ pokračoval: „vpustil jsem vás vždy jen na okraj své mysli. Nikdo ji nikdy nespatřil celou. Z představy, že jsem to dovolil Benediktovi a Ondřejovi, je mi špatně. Než bych se takto odhalil Anně, to raději usnu navždy.“

„Tak takhle to je,“ vyklouzlo jí. „Možná bys jí to měl vysvětlit.“

„Nemyslím si, že to pomůže.“

„Mohlo by,“ nesouhlasila s ním.

„Jak znám Annu, chtěla by dovnitř. Chtěla by, abych jí to všechno ukázal, a to já stejně nikdy neudělám.“

„Proč ne? Je silná, zvládne to,“ ujistila ho.

„Chci, aby mě znala takového, jaký jsem teď. Ne, aby viděla tu krvavou cestu, po které jsem sem dospěl.“

„Ale to je strašně nefér, když ty o ní víš všechno!“ vyhrkla rozhořčeně.

Chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a jen rezignovaně potřásl modrou kšticí. „Teď už je to stejně jedno.“

„Co tím myslíš?“ zarazila se.

„Mezi mnou a Annou to skončilo. To jsou její slova. A já je budu respektovat.“

„Ale…“ zůstala sedět s otevřenou pusou.

„Myslím, že už nemáš nic jiného k řešení, takže bych rád pokračoval v práci,“ naznačil ji jemně.

Sára jeho narážku pochopila a pomalu se vydala ke dveřím. Než odešla, otočila se k němu a váhavě řekla: „Možná je to dlouho, co jsi někoho miloval, Zorane, ale jestli si myslíš, že to mezi vámi skončilo, tak jsi buď hlupák, nebo zbabělec.“