VÁNOCE 2020

Ráda bych vám všem čtenářkám, čtenářům, knihomolům a knihomolkám, a všem ostatním také, popřála krásné a klidné Vánoce. Ať jsou takové, jaké si přejete a splní se Vám všechna přání 🙂

VÁNOČNÍ SOUTĚŽ O KNIHU NÁVRAT :-)

Taky vám tento rok přišel podivný a všelijaký? Koronavirus se vším zamíchal, mnohé jsme museli omezit, zrušit, přesunout a výhled taky nevypadá úplně růžově. Naštěstí se blíží Vánoce, tak snad se trochu více nadechneme, užijeme si více pohody a klidu.

A protože je tento rok, jaký je, rozhodla jsem se obdarovat svou knihou Návrat dva účastníky vánoční soutěže. Probíhá současně na mé facebookové spisovatelské stránce a mém Instagramu.

Tak pokud máte chuť zasoutěžit si a vyhrát knihu pro sebe, nebo jí třeba někoho obdarovat, pusťte se do toho. Soutěž trvá do 12.12.

Odkazy:

https://www.facebook.com/Martina-Wolfov%C3%A1-302374949856802/photos/3582615078499423

https://www.instagram.com/p/CIbQyyYg0fh/?utm_source=ig_web_copy_link

Už je tady – Návrat!

Krásný večer,

uplynulo pár 🙂 dní , co jsem se neozvala a tolik se změnilo. Některé věci k horšímu, spousta protikovidových opatření postihla i knižní svět -ruší se knižní veletrhy, různé akce pro čtenáře v knihovnách, křty nových knih i autorská čtení.

I přesto mám důvod se radovat, jelikož moje nová kniha Síla tří Návrat konečně vyšla a postupně se dostává do knihkupectví, ke čtenářům, a také do všech dostupných knižních e-shopů. A je opravdu krásná 🙂

Už ji máte?

DNES ZAHÁJEN PŘEDPRODEJ NÁVRATU, NEVÁHEJTE!

Krásný páteční podvečer,

mám pro vás skvělou novinu. DNES byl zahájen PŘEDPRODEJ mé nové knihy NÁVRAT! Můžete si ji objednat na stránkách nakladatelství LIREGO za parádní cenu a s dopravou zdarma po ČR. Odkaz najdete níže 🙂

Buďte mezi prvními, kteří ji budou číst! Získejte dopravu ZDARMA a knihu jen za 233 Kč. Akce je časově omezena, a to do 25. 9. 2020, kdy kniha vyjde. Doprava jen v rámci ČR, děkujeme za pochopení.

Neváhejte, OBJEDNÁVEJTE a SDÍLEJTE tuto informaci dál, aby o tuto skvělou příležitost nepřišel nikdo z vašich přátel 🙂

Magie života i smrti, třeskot mečů a cesta za poznáním vlastního osudu – to vše a ještě více čeká na Dawn a Prescota na jejich výpravě do země Astarlynn. Obdařeni kouzelnou mocí se vydávají vstříc nebezpečí. Jakou silou to vládnou? Času je málo a střetnutí s nepřítelem se blíží. Podaří se jim porazit zrůdného čaroděje a osvobodit všechny zotročené duše?

https://www.lirego.cz/events-1/sila-tri-navrat?fbclid=IwAR2dw018EC2kQAJRAIwssSAgHyKJpB7ehqOw2uh1P9Z79W069i0HIO6GWXo

OBÁLKA SÍLY TŘÍ

Krásný pondělní večer,

obálka mé nové knihy Síla tří – Návrat je na světě a já vám ji konečně můžu ukázat 🙂

Co na ni říkáte?

SÍLA TŘÍ – NÁVRAT JE TÉMĚŘ V CÍLI

Krásný úterní podvečer,

dlouho jsem se neozvala, ale snad vám to dnes vynahradím.

Už v listopadu loňského roku jsem se vám se skromností sobě vrozenou 🙂 pochlubila, že jsem podepsala smlouvu na vydání nové knihy u nakladatelství LIREGO.

Jedná se o román Síla tří – Návrat, první díl chystané new adult fantasy trilogie. Aktuálně se pracuje na posledních úpravách textu a dokončuje se obálka. Snad vám ji brzy budu moci ukázat. Kniha by měla vyjít už na podzim a já se už nemůžu dočkat 🙂

Třeba vás trochu naláká anotace a ukázka textu, jak by mohl v konečném vydání vypadat 🙂

Anotace:

Magie života i smrti, třeskot mečů a cesta za poznáním vlastního osudu – to vše a ještě více čeká na Dawn a Prescota na jejich výpravě do země Astarlynn.  Obdařeni kouzelnou mocí se vydávají vstříc nebezpečí. Jakou silou to vládnou? Času je málo a střetnutí s nepřítelem se blíží. Podaří se jim porazit zrůdného čaroděje a osvobodit všechny zotročené duše?

ZÁVĚR MATKY DÉMONŮ

Hezké nedělní odpoledne,

jsem tady s poslední kapitolou Matky démonů.

Jmenuje se Oběť ze všech nejvyšší. Konečně se dozvíme, co tou obětí je a spojené síly čarodějek a upírů svedou rozhodující bitvu s démony a jejich Matkou. Jak to vše dopadne? Čtěte níže 😀

15. kapitola

Oběť ze všech nejvyšší

               „Kam zmizela?“ ozvala se Karen polekaně. Odpověď znala sama.

               „Co myslíš?“ hlesl Viktor.

               „Co… Co budeme dělat?“ zeptala se ho bezradně.

               „Předala jsi zprávu čarodějkám, jak bylo třeba?“ zeptal se stroze. Na zdvořilosti neměl chuť, ani čas.

               Přikývla a spolkla další otázku. Téměř fyzicky cítila, jak z něho sálá zloba, ačkoliv vzduch kolem něj se ochladil o několik stupňů. Ze zlověstného výrazu jeho tváře jí přeběhl mráz po zádech.

               „Thomasi, Marcusi, víte, co máte dělat,“ prohodil směrem k upírům. Thomas hlasitě souhlasil, zatímco Marcus jen zamračeně přikývl. Viktorův tón, ani poroučení se mu nezamlouvalo, měl ale dost rozumu na to, aby to v této chvíli neřešil.

               „A ty…“ otočil se rozzuřený Viktor k Emily. „Ty už nikdy nebudeš moci nikomu škodit!“ Karen jeho odchod vůbec nezaznamenala, všimla si ho, až když se vracel z kuchyně s nožem. Zručně a bez váhání seřízl bránící se Emily kůži z dlaně včetně jejího znamení. Pak jí odsunul šátek z úst a rychlým pohybem vyřízl jazyk.

               Karen se zvedl žaludek.

„Nezabil jsem ji, měla bys mít radost,“ ohradil se Viktor vůbec ne omluvně a nevrle dodal: „Jestli se chystáš zvracet, tak na to honem zapomeň. Nemáme čas. Tedy jestli mi chceš pomoct zachránit Lily.“

               „Jistě, že ji chci zachránit,“ zašeptala, přitiskla si ruku na ústa a odvrátila pohled od krvácející Emily.

               „Thomasi, odveď tu zrůdu někam hodně daleko a tam ji pohoď jako pytel s odpadky,“ nařídil pobočníkovi ohledně Emily. „A pak se vrať do boje, příteli. Bude nás tam zapotřebí všech.“

               Pak Karen ucítila, jak ji pevně objal. „Zavři oči, trochu se proletíme.“

**********

               Lilien se zhmotnila v naprosté temnotě. Bylo jí zima, a měla hrozný strach.  Zhluboka se nadechla, aby přestala panikařit. Chvíli to trvalo, ale nakonec se její oči přizpůsobily. Poznala, že se ji podařilo úspěšně se přemístit do jedné z jeskyní, o kterých mluvila Karen. Vzduch byl chladný a vlhký, voněl mořem, plísní a hnilobou. Vládlo tu ticho a po démonech tu nebyla ani stopa.

Naštěstí, pomyslela si s úlevou. Netušila totiž, jak by si poradila, kdyby narazila na stráže z řad démonů.

               Před sebou uviděla ve stěně jeskyně několik tmavých otvorů, podle všeho se jednalo o vstupy do dalších chodeb. Když si uvědomila, že si jeden musí vybrat, a že na tom závisí životy mnoha jiných, zalil jí pocit bezmoci.

                Který si mám sakra vybrat? Který je ten správný? Zavřela oči a snažila se soustředit. Musíš se rychle rozhodnout.

               V té chvíli ucítila, že z chodby po její levé straně vycházel teplejší vzduch, než vládl v její jeskyni. Matka je přece uvězněna v ohnivém kruhu, vzpomněla si na své vidění.

               Neváhala a rychlým krokem se tou chodbou vydala hlouběji do vnitřku skály. Neustále se rozhlížela kolem sebe, znamení na své dlani připravené k obraně proti démonům. Pořád ale na žádného nenarazila. Napadlo ji, jestli je Matka nevyslala všechny do boje proti spojené alianci upírů a čarodějek, aby mohla díky pozřeným duším dosáhnout plné síly a co nejdříve se osvobodit.  

Jak se blížila hlouběji k nitru skály, země pod nohama jí začala jemně vibrovat a vzduch kolem se víc a víc ohříval. Po čase, jehož plynutí v šeru jeskynní chodby nedokázala vůbec odhadnout, před s sebou spatřila světlo. Věděla, že je u cíle.

**********

               Viktor s Karen doletěli k hoře, ve které se nacházela spleť jeskyní z mapy k úkrytu Matky. Když stanuli na pevné půdě, přivítala je ohnivá koule. Byla by je oba zabila, kdyby si jí Viktor včas nevšiml, a nestrhl je oba do bezpečí za velkým balvanem.

               „Démoni,“ zavrčel zuřivě. Zatracené zdržení!

               Karen setřásla jeho ruku, kterou jí držel, namířila znamením směrem k obloze a začala odříkávat kouzelné formule. Její hlas byl zpočátku roztřesený, známá slova jí ale dodávala odvahu. Odvážně se postavila a burácivým hlasem pronášela zaklínadla k ničení nepřátel. Stejný bojovný a odhodlaný výraz moc dobře znal od Lilien.

Vyhlédl přes kámen a přejel pohledem rozlehlou planinu u úpatí hory, která se proměnila v bojiště, zaplněné nekonečnými řadami démonů. Nepřátelé, stojící nejblíže balvanu, za nímž se ukryli, na ně opakovaně útočili. Pokaždé ovšem bezvýsledně. Jakmile se přiblížili na určitou vzdálenost, sami od sebe vybuchli a změnili se v popel. Karenin hlas neustále sílil, stejně jako její kouzla. Její ničivá moc se rozšiřovala postupně hlouběji do řad démonů a kosila je ve velkém.

               Všiml si, že démoni jsou podobným způsobem likvidováni i na jiných místech planiny. To se na ni začaly dle instrukcí přemisťovat další čarodějky. Vzduchem létala zaříkadla i ohnivé koule.  K čarodějkám se přidali upíři se svou rychlostí a silou. Ostrými zuby a drápy trhali démony na cucky. Šlo o přetrvání jejich druhu, a tak mezi řadovými upíry zahlédl Knuta, Marcuse, a dokonce i Eleanor. Nakonec všichni chtěli přežít, a pochopili, že za to musí bojovat.

               Rozhodující bitva započala.

               „Na co ještě čekáš?“ vytrhl ho Karenin hlas z transu. „Jdi pro Lilien!“

               Viktor se vzpamatoval, vděčně přikývl a vlétl do jeskyně.

**********

               Lilien se nechala slábnoucím šerem a teplým vzduchem dovést do další jeskyně. Srdce jí bušilo tak, že měla pocit, že jí snad vyskočí z hrudi. Ovšem když pochopila, že dorazila do cíle, rozběhlo se novým, ještě zběsilejším tryskem.  To, když její pohled padl na zářivý ohnivý kruh, jenž se vznášel uprostřed skalního prostoru. Žhnul a vlny horka z něj vyrážely v pravidelných intervalech. Lilien cítila, jak jí po celém těl vyrazil pot.  V kruhu z ohně se vznášela Matka démonů.

               Vypadala stejně hrozivě jako v jejích viděních. Jen její mlžné obrysy získávaly s rostoucí mocí stvůry na pevnosti. Když na Lilien upřela svůj zrak, dívka se roztřásla. Matka otevřela mlžná ústa, ale místo slov z nich začaly vycházet skřeky a kvílení duší, které pohltila a jimiž se zrovna živila. Lilien vybuchl v hlavě ohňostroj bolesti a žalu, a prudkost toho úderu ji vrhla na skálu. Přitiskla se k ní a nezvladatelně se chvěla. Před očima se jí začaly rychle míhat tváře nebožáků, jímž ony duše patřily, až se jí z toho roztočila hlava. Spatřila také obrázky bitvy, která se zrovna odehrávala na planině. Věděla, že si s ní Matka zahrává a snaží se ji zastrašit. Nad rozumem ale stále vítězily instinkty, které ji nutily se vyděšeně krčit, nebo se dát rovnou na útěk.

               Když jí hlavou prolétl obrázek Viktora a Karen, vzchopila se a nenávistně vykřikla: „Ne, tyhle dva nikdy nedostaneš!“

               Opřela se rukama proti skále a odstrčila se od ní. Několikrát se zhluboka nadechla, aby našla ztracenou rovnováhu. Připomněla si, proč přišla. Že jestli chce, aby Karen s Viktorem skutečně přežili, nesmí se poddat svému strachu.

               Odhodlaně se podívala na hrozivý přízrak. „Přišla jsem tě zničit. Ale to ty moc dobře víš, viď?“

               V hlavě jí zaduněl Matčin pohrdavý smích, ale Lilien se už rozhodla, a to jí dodalo sílu nepoddat se znovu hrůze. „Přišla jsem tě zničit. Ze své vlastní vůle. Pro dobro ostatních obětuji svůj jedinečný dar vidění, svou kouzelnou moc, svou lásku i svůj život!“ S každým slovem se Lilien posunula o krok blíž k ohnivému kruhu. Blíž své záhubě.

               Když do ní něco vrazilo a odhodilo ji stranou, jen překvapeně vykřikla. Tvrdě dopadla na břicho a o drsnou skálu si odřela dlaně, kterými pád ztlumila. Narazila si koleno, bolest jí z něj vystřelovala do celé levé nohy, když se vztyčila se na loktech a pokusila se vstát. Byla ovšem znovu přišpendlena k zemi.

               „Nedovolím ti to!“ uslyšela Viktorův hlas u svého ucha.

               „Okamžitě mě pusť,“ vydechla vztekle a ucítila, jak jí píchlo v boku. Že by znovu zlomené žebro?

               „Nedovolím, abys to udělala, rozumíš?! Ta mrcha tě nedostane, dokud budu dýchat!“ řekl odhodlaně a dál ji tiskl vahou vlastního těla k zemi.

               „Ty to nechápeš… Já to musím udělat!“ napnula všechny síly, zabrala pažemi a pokusila se ho ze sebe shodit.

               „Nemusíš. Nikdo to po tobě nemůže žádat!“ zavrtěl zuřivě hlavou a nehnul se ani o píď. Ruce se jí podlomily, fyzicky proti němu neměla žádnou šanci.

               „Tam venku za nás umírají mé sestry a tví druhové. Už tolik jich zemřelo kvůli téhle bestii! Slyším jejich křik ve své hlavě, cítím jejich věčnou bolest! Tak mě sakra pusť!“ vykřikla zoufale a ohlédla se na něj přes rameno. „Musím ty duše osvobodit, musím ji zastavit! Copak tomu nerozumíš?!“

               „Ne! Ty musíš žít, Lilien! Přísahal jsem smrti, že tě nedostane, dokud budu existovat a míním své slovo dodržet!“ odpověděl rozhodně. Jeho rty se něžně dotkly jejích a ona věděla, že je to naposledy.

               Pak tíha jeho těla zmizela, když se postavil a pomohl jí na nohy. Pořád ji pevně držel za ruku, aby mu neunikla. „Slíbila jsi přece Karen, že ji neopustíš. Že ji nenecháš nikdy samotnou. Musíš ten slib dodržet, lásko. Ona si to zaslouží. Jsi pro mě prostě příliš důležitá, než abych tě nechal zemřít! To já žiju na dluh; zrůda, co spáchala tolik ohavností, než díky tobě a tvojí lásce znovu našla tu správnou cestu. To bude moje oběť pro dobro ostatních. Má znovu objevená lidskost a má láska k tobě,“ mluvil k ní vroucně.

               „Ne,“ vzlykla nešťastně a zaryla mu nehty do dlaně. Věděla, že ho nedokáže zastavit.

               „Miluji tě,“ řekl jí s něžným úsměvem a otočil se čelem k ohnivému kruhu. Sevření jeho prstů povolilo, když se rozhodl přemístit rovnou do ohnivého kruhu. Spatřila to ve své hlavě; viděla, jak ho Matka požírá, slyšela jeho srdceryvný křik a srdce v ní pukalo.

               „Ne!“ vykřikla zdrceně a sáhla po něm.

**********

               Karen upřela všechny své modlitby k Viktorovi a doufala, že Lilien zachrání. Věděla, že je to sobecké přání, ale toto nebylo správné místo, ani čas, aby zpytovala svědomí. Musela se soustředit na boj. Nechala se vtáhnout do vřavy bitvy a nemilosrdně likvidovala každého nepřítele, který se odvážil k ní přiblížit. Netušila, kolik času uběhlo, když si povšimla, že nápor běsnících démonů zeslabuje a převahu na bojišti získaly spojené síly čarodějek a upír. Teprve v té chvíli se odhodlala přenechat boj ostatním a vydala se na pomoc Lilien.

Neztrácela drahocenný čas, použila lokační kouzlo a přenesla se rovnou do jeskyně s ohnivým kruhem. Když Karen vběhla do jeskyně s ohnivým kruhem, sSpatřila jen, jak se Viktor změníil v rozmazanou šmouhu, a jak se Lilien v poslední chvíli zachytila jeho košile. Pak oba zmizeli v ohni. Plamenyse prudce vzedmulyKruh prudce vzplanul a kruh se změnil svou podobu na v obrovskou ohnivou kouli. , z níž šZačaly z ní šlehat plameny, takže Karen musela ustoupit ke vzdálené stěně, aby na ni nedosáhly. lehaly takové plameny, že si Karen před nimi musela chránit tvář rukou. O skály se tříštil ohromující zuřivý jekot, jaký nikdy v životě neslyšela, a který jí pronikal až do morku kostí. Pak se jeskyně začala celá  divoce otřásat a, než následoval obrovský výbuch. , jak ohnivá kKoule explodovala.

Karen jen tak tak stihla uskočit do chodby, ústící do jeskyně kousek od ní,  k jeskyni vedla, a zaštítit se obranným kouzlem, takže ji síla výbuchu a odlétávající kameny nezasáhly.

               Když výbuch odezněl, utichl i ten strašlivý jekot. Prach a zvířená zemina barvily vzduch do šeda, takže nebylo vůbec nic vidět. Karen se rozkašlala. Přivolala si kouzlem na pomoc vánek, který zanedlouho prach a špínu odfoukl pryč. To, co spatřila, jí vyrazilo dech.

               Z místa, kde se původně nacházela Matka, nyní tryskal ze země duhově zbarvený ohňostroj světla, tvořený jasnými body, a rozplýval se do nekonečna. Doprovázel ho zvuk zurčící vody, ševelení listů stromů a cinkání dětského smíchu.

               Osvobozené duše, blesklo jí hlavou a zírala na tu nádhernou scenérii s pootevřenou pusou. Po tváři jí stékaly slzy radosti i smutku. Zmocnilo se jí dojetí a úleva, když pochopila, že je Matka démonů navždy pryč, a zasáhl ji žal, když pomyslela, jak vysoká byla cena.

               Stála a dívala se, dokud ten barevný jas úplně nezmizel. Z venku se k ní chodbami nesl vítězný křik čarodějek a upírů, jelikož zničení Matky vedlo k okamžitému zániku všech zbývajících démonů.

               Karen se obrátila k chodbě vedoucí z jeskyně, chystala se přidat se ke svým sestrám. Co jiného jí zbývalo? Srdce měla sevřené žalem, netušila, jak žít ve světě bez Lilien. Udělala sotva dva kroky, když k jejím uším dolehlo tiché zasténání.

               Zarazila se a nevěřícně pohlédla k hlubokému kráter plného kamenných úlomků, který vznikl zničením Matky. Vykoukla z něj bílá dlaň s prstenem ve tvaru lilie. Čarodějka radostně vykřikla a rozběhla se k jámě. Pevně uchopila sestřinu ruku, kouzlem odsunula největší kameny a opatrně ji vytahovala ze sutin. V duchu přitom Viktorovi blahořečila za jeho prsten moci, který zachránil Lilien život.

Čarodějka byla úplně nahá, ale nezraněná. Když ji Karen opatrně položila na záda, jen ochraptěle zašeptala: „Viktor…“

               Karen znovu pohlédla na kráteru a balvany kolem, pozorněji než prve. Všimla si, že na jednom místě se kamenná tříšť pomalu sesouvá a začala ji rukama odhrabávat. Na kouzlo si netroufla, nerada by nechtěně Viktora zranila. Pokud tedy pod tou sutí ještě žil. Když narazila na mužskou ruku, na chvíli se jí zastavilo srdce. Pak začala usilovně táhnout, námahou se potila a těžce dýchala, ale nepřestala, dokud ven z kráteru nevyprostila i upírovo tělo.

               „Lilien…“ zachrčel, rozkašlal se a zběsile mrkal, aby z očí dostal prach. Když ji uviděl kousek před sebou, snažil se zvednout na kolena. Nešlo to, a tak se k ní prostě připlazil.

               Karen je sledovala, oči vytřeštěné údivem, a lámala si hlavu, jak je možné, že oba žijí. Rozhodně to nebylo Viktorovým prstenem, ten by zachránil přece jen Lilien.

               Oba teď tiše leželi vedle sebe, nazí jako Adam a Eva, Viktorova ruka svírala Lilieninu dlaň. Kromě tichého dechu nejevili žádné další známky života. Karen k nim přiklekla a pátravě si je prohlížela. V tom zaslechla, že se chodbou blíží něčí hlasy. Zhluboka se nadechla, zklidnila své myšlenky a soustředila se. Pak je oba vzala za ruku a vyslovila přemisťovací kouzlo.

               Když se do jeskyně vřítil Marcus a spolu s ním i skupina čarodějek a dalších Nejstarších, byli už oba pryč.

                „Co to sakra…“ zabrzdil jeden z Nejstarších kousek od Karen a prohlížel si kráter.

                „Kde je Viktor a jeho čarodějka?“ udeřil na ni Marcus. Bitva byla vyhrána a nastal čas na jeho pomstu.

                „Místo kráteru se tu v ohnivém kruhu vznášela Matka démonů,“ odpověděla Karen pomalu prvnímu upírovi a potěšeně sledovala, jak se čarodějky přemístily za ni. Znovu v nich vzplála bojovnost, když uslyšely panovačný tón Marcusova hlasu.

                „Viktor a Lilien obětovali vlastní životy, aby ji zničili. To byla cena, kterou bylo nutné zaplatit. Oběť ze všech nejvyšší,“ odpověděla mu pevným hlasem.

                Marcus si ji podezřívavě prohlížel a poslal dva ze svých pobočníků, aby kráter pečlivě prohledali.

                „Tak kde jsou jejich těla?“ zavrčel na ni, když nic nenašli.

                „Byl to obrovský výbuch, všude šlehaly plameny. Musela jsem se chránit kouzlem, jinak bych uhořela. Co myslíš, že to asi udělalo s jejich těly? Jsou tady, jejich popel je v té suti!“ obořila se na něj rozhořčeně.

                „Ten tón si vyprošuji!“ vykročil k ní podrážděně. Jeho pohyb napodobily čarodějky, stojící za Karen, posunuly se taky dopředu.

                Marcusi si je výhrůžně měřil pohledem. Pěkně pomalu, jednu po druhé. Jeho touha po pomstě v něm kvílela o to zoufaleji, když věděl, že ji už nikdy nenaplní. Tesáky se mu z úst povysunuly ještě kousek níže a oči mu zrudly krvežíznivosti. Čarodějky jako na povel zvedly dlaně, jejich znamení jasně zářila.

                „Mám pocit, že to ty ses trochu zapomněl, Nejstarší,“ odtušila chladně a hlas se jí ani nezachvěl. „Zřejmě ti uniklo, jak mocné a efektivní dokážeme být, když stojíme proti nepříteli, jež ohrožuje naši existenci.“

                Marcus začal tiše vrčet a houpat se na špičkách, připravoval se k útoku. Vtom mu na rameni přistála dlaň dalšího nejstaršího. Knut mu jen zavrtěním hlavy naznačil, že bitka s čarodějkami by nyní mohla být na jejich síly. Marcus se mu vyškubl, ale při pohledu na odhodlané čarodějky, stojící před ním v jednom šiku, musel uznat, že má tentokrát pravdu.

                „Tohle je konec!“ sykl jejich směrem zlostně. „Nemyslete si, že se vás bojíme. Znovu vás začneme lovit!“

                „A my vás,“ odtušila Karen nebojácně a čarodějky za ní souhlasně přikývly.

                Marcus se arogantně usmál, pokynul ostatním upírům rukou a všichni společně svou nepřirozenou rychlostí opustili jeskyni.

                Čarodějky se vrátily na bojiště ošetřit zraněné sestry a s úctou pohřbít ty padlé.

**********

               Lilien se zavrtěla a těžce polkla. Ústa měla vyprahlá a celé tělo ji bolelo, jako by měla každou kost zlámanou. Snažila se otevřít oči, ale víčka měla jako z olova.

               „Napij se,“ zaslechla z dálky ženský hlas, pak jí někdo podepřel hlavu a ke rtům přiložil sklenici. Žíznivě vypila celý její obsah.

               „Ještě,“ zašeptala a její prosba byla obratem vyslyšena.

               Když se jí nakonec podařilo otevřít oči, spatřila pobledlou Karen. Ustaraně se nad ní skláněla a mokrou žínkou jí jemně utírala z obličeje špínu.

               „Viktor!“ posadila se prudce, až se jí z toho zatočila hlava.

               „Jsem tady, Lily, jen klid,“ posadil se k ní Viktor. Úlevně vydechla a zabořila mu hlavu do ramene. Pak se trhavě rozvzlykala: „Myslela jsem, že jsi mrtvý. Ten výbuch mě od tebe odtrhl. Ale ty žiješ, a já taky. Jak je to možné?“

               Viktor jí začal hladit po vlasech, aby ji uklidnil. Byl bledý a vypadal velice unaveně. Přesto byl šťastný jako ještě nikdy. „Ale my jsme zemřeli,“ řekl jí klidně. „Část nás zemřela.“

Nechápavě na něj pohlédla, v očích a na tváři se jí ještě leskly slzy. Přes tu mlhu zpozorovala, že leží ve své posteli, přikrytá teplou vlněnou dekou. Viktor jí jednou rukou objímal kolem ramen a druhou hladil. Z druhé strany seděla Karen, tiskla jí dlaň a šťastně se usmívala. Viktor už se umyl a oblékl si jednu ze svých elegantních košil. Vypadal unaveně a ještě nějak jinak, Lilien ale nedokázala poznat, v čem je ten rozdíl.

               „Já tomu nerozumím,“ zakoktala zmateně a promnula si rukou oči, aby se zbavila posledních slz. „Co se vlastně stalo? Pamatuji se, jak jsem se tě chytila, pak jsi vstoupil do kruhu a vtáhla nás Matka démonů. Slyšela jsem nářek všech těch zoufalých duší, náš křik, a pak přišel ten výbuch…“

               „Porazili jste Matku, Lil. Porazili a naprosto zničili. Jsem na vás tolik hrdá,“ promluvila konečně Karen. Pak jim vyprávěla o bitvě, jak je následovala do jeskyně a viděla je vstupovat do kruhu. Popsala jim ten hrozný výbuch i líbezný zpěv osvobozených duší. Popsala, jak jim pomohla z kráteru, a pak je přenesla domů.

               „Já myslela, že jsme měli zemřít. Přece jsme se obětovali,“ nerozuměla tomu Lilien ani za mák.

               „Ale my jsme zemřeli,“ zopakoval Viktor něžně a přitiskl si ke rtům její dlaň. „A znovu se zrodili.“

               Tentokrát už se Lilien nevzmohla ani na otázku, jen udiveně pohlédla na sestru.

Karen měla čas o tom přemýšlet, když pečovala o Lilien, zatímco byla v bezvědomí. Viktor se vzpamatoval rychleji, takže spolu o tom už mluvili a měli na věc stejný názor.

„Obětovali jste svůj život čarodějky a život upíra,“ vysvětlila sestře trpělivě. „Obětovali jste se jeden pro druhého a vaše společná oběť byla tak silná, že zničila Matku a osvobodila všechny duše, které pohltila. A vám darovala život.“

               Lilien zalétla vyplašeným pohledem k Viktorovi. V jeho tváři četla hlubokou lásku a neskonalé štěstí. „Jsem zase člověk.“

               „Opravdu?“ vyhrkla. Když přikývl, v očích ji začaly pálit nové slzy radosti.

               „A ty už nejsi čarodějka,“ dodal váhavě a obrátil její dlaň vzhůru. Znamení bylo pryč. „Snad tě to nebude mrzet.“    

Chvíli si ji nevěřícně prohlížela, než ho bouřlivě objala: „Ani trochu mě to nemrzí. Jsme živí a jsme spolu!“

               „A taky spolu zůstaneme, budeš-li mě ještě chtít, když už nejsem…“ začal nejistě, ale ona jeho pochybnosti jednoduše umlčela vášnivým polibkem

**********

               Viktor scházel ze schodů a v každé ruce nesl velkou sportovní tašku. Zavazadla byla těžká, takže musel hodně napínat svaly, aby je udržel.

               „Můžeš mi vysvětlit, cos tam všechno dala?“ zeptal se Lilien, která čekala v obývacím pokoji u paty schodiště, naoko káravě. Uplynul sotva týden od zničení Matky, a on si ještě stále zvykal na své nové, lidské tělo a chybějící upíří schopnosti.

               „Tak těžké to zase není,“ namítla omluvně.

               Pohledem se vrátila k sestře, která vedle ní zamlkle stála. „Myslíš si, že je to vážně nutné?“ zeptala se jí Lilien posmutněle.    

„Už jsme si to přece vysvětlily, Lil.  Rada Nejstarších i sesterstvo přijala mou informaci o tom, že jste mrtví, což ale neznamená, že tomu musí všichni uvěřit. Čarodějkám by jistě nevadilo, pokud bys zůstala po tom, co jsi pro ně vykonala. Navíc když je teď Viktor znovu člověkem. Ale kvůli Radě by to bylo zbytečně nebezpečné.“     

               „Marcus touží po své pomstě,“ souhlasil s ní Viktor. „Nenávidí čarodějky, zvláště když teď ví, jak silné dokážou být, pokud se spojí. Nevěří jim. A po tobě touží od začátku. Pokud o naší smrti začne pochybovat, okamžitě nás začne lovit,“ dodal zachmuřeně. „A já už tě před ním nedokážu ochránit.“ To ho na tom všem trápilo ze všeho nejvíc. Když se po zničení matky znovu narodil, jeho tělo získalo podobu, jakou mělo před jeho proměnou. Zůstal urostlý, svalnatý a v dobré kondici, pořád byl ale jenom smrtelník. Proti Marcusovi, nejsilnějšímu Nejstaršímu, byl naprosto bezmocný.

               Lilien mu nemusela ani číst myšlenky, aby věděla, jak se cítí. „S tebou se nebojím ničeho,“ pohladila ho po tváři. Viktor si jen povzdechl, podržel si úsměv na tváři, i když působil trochu křečovitě.

               „Proto je důležité, abyste odjeli. Najděte si nějaké malé, zapadlé místo, kde lišky dávají dobrou noc…“ spustila znovu Karen. Tuto mantru opakovala posledních pár dní.

               „Ale já tě tady nechci nechat samotnou,“ zaprotestovala Lilien a vzala sestru za ruce.

               „Nezůstanu sama, Lilien. Mám přece sesterstvo a spoustu práce. Dostali jste oba novou šanci být šťastní a musíte se jí chopit.  Najdu si způsob, jak s tebou zůstat v kontaktu a neohrozit vás při tom, věř mi. A pokud to situace dovolí, a bude to bezpečné, tak vás třeba jednou i navštívím,“ ujišťovala ji Karen, i když jí nebylo vůbec lehko.

               Pak sáhla do kapsy a vytáhla krabičku, ve které původně přechovával Viktor prsten pro Lilien. Otevřela ji a oni v ní spatřili dva tenké stříbrné kroužky. „To je pro vás. Vložila jsem do nich kouzlo neviditelnosti. Moje vylepšené kouzlo,“ opravila se skromně. „Dokud je budete nosit, žádná temná moc vás nevystopuje. Nikdo zlý vás nespatří a nebude vám moci nijak ublížit.“

               Karen jim slíbila ochranu, hned jak začali plánovat, co podniknou dále, když je oba světy považovaly za mrtvé. Jak využijí nově získanou svobodu, za kterou tolik vděčili právě Karen.

„To je od tebe…“ Lilien přemohlo dojetí, takže nebyla schopná větu dokončit. Objala sestru a pevně ji k sobě přitiskla: „Budu ho nosit pořád, jako ten první.“

               „Jsi obdivuhodná,“ pronesl Viktor vděčně, počkal, až Lilien sestru pustí a bez váhání jí prsten navlékl. Když ona udělala totéž, znovu promluvil. I na něm bylo patrné dojetí, dokázal ho však ovládnout. „Odnesu tašky do auta.“

               Než se ale shýbl pro zavazadla, pevně Karen objal a silně ji tiskl. „Děkuji ti za všechno. U nás budeš vždy vítána. A o své bezpečí se bát nemusíš. Thomas ode mě dostal už dávno instrukce, aby dával pozor, a kdyby ti z našich kruhů hrozilo nebezpečí, varoval tě. Přísahal, že se tím bude řídit, i kdyby se mi něco stalo.“ Nečekal na její reakci, pustil ji z objetí a odešel.

               „Jako bych se těch pijavic bála,“ poznamenala Karen sebejistě a pobaveně zakroutila hlavou. „Ale je hezké, že na to myslel.“

„Nikdy se ti nebudu moct odvděčit za to, co jsi pro mě a Viktora udělala, Karen,“ řekla Lilien lítostivě a znovu ji objala. Už se ani nesnažila ovládnout slzy.

„Nedávám ti sbohem, znovu se uvidíme. Dávám ti své slovo,“ slíbila Karen a v hlase se jí chvěl potlačovaný pláč.

„Tak platí,“ přitakala Lilien. Odejít bylo tak těžké!

               „Běž už,“ popohnala ji Karen statečně. „Dávejte na sebe pozor a buďte spolu šťastní. A nezapomeňte na ty prstýnky. Vůbec nikdy je nesundávejte.“

               Lilien jen přikývla, naposledy ji políbila na tvář a vydala se žít nový život.

PŘEDPOSLEDNÍ KAPITOLA MATKY DÉMONŮ

Krásné nedělní odpoledne,

dnešek mi popřál trochou volného času navíc, takže jsem mohla uveřejnit další kapitolu Matky démonů. Pojmenovala jsem ji Vlk v rouše beránčím a jedná se předposlední část příběhu.
Poteče v ní krev i slzy , najdete v ní zradu, velké odhalení – doufám, že překvapivé, neboť takový byl záměr – a také osudové rozhodnutí 🙂

Víc už prozrazovat nebudu, jen vám popřejí příjemné čtení 🙂

14. kapitola

Vlk v rouše beránčím

                Lilien a Viktor ještě byli v sídle Rady, když Megan dorazila. Zatímco ji Karen zdvořile vítala, rozhlídla se pozorně po pokoji, než se usadila do křesla. Tvářila se neutrálně, její pohled však chvilkami nervózně přelétl po místnosti.

               „Viktor tady právě není,“ dovolila si všímavá Karen uštěpačnou poznámku, když jí podávala šálek s čajem a na stůl pokládala talířek se sušenkami.

               Megan se při vyslovení jeho jména zaškaredila: „Hledala jsem Lilien.“

               „Jistě,“ přitakala Karen pochybovačně. „Je s Viktorem, ověřují jednu novou informaci.“

               „Novou informaci?“ strnula Megan a ruka s šálkem se jí zastavila kousek od úst.

               Karen napadlo, že Megan třeba hryže svědomí. „Víme, že jsi je prozradila Eleanor, abys je rozdělila. Asi tě to nepotěší, ale nepodařilo se ti to,“ smilovala se nad ní.

               „Jen jsem se snažila udělat to, co bylo pro Lilien i sesterstvo nejlepší!“ namítla čarodějka vzdorně.

               „Samozřejmě, že chtěla. Třeba i za cenu Viktorovy smrti, viď?“

               „On už ale je mrtvý. Je to upír! Copak už ses taky pomátla, že ti to musím vysvětlovat? Přece chápeš, jaká je to potupa a nepřirozenost!“ rozohnila se Megan.

               Karen ji zastavila zvednutím ruky. „Nech toho, Megan, snažíš se zbytečně. Lilien už si vybrala, a já budu vždy stát na její straně, to víš sama nejlíp. A ve Viktorovi se pleteš. Uvědomuješ si vůbec, že by zabili i Lilien?“

     „To sotva,“ vyprskla Megan popuzeně, až jí od úst odlétla sprška slin. „Čarodějky by ji ochránily. A očistili bychom svět od jednoho netvora.“

               „Tmářské a zastaralé hloupé řeči!“ obořila se na ni Karen a naléhavě dodala: „Vypadá to, že na tomhle se prostě s námi neshodneš. Opravdu je to pro tebe tak důležité, že kvůli tomu zahodíme naše přátelství a vše, co jsme spolu od mých dětských let sdílely?“     

Megan ostentativně neodpověděla. Místo toho se napila čaje a pohledem zkoumala výmalbu jejich pokoje.

               „Jak myslíš,“ povzdechla si Karen, sedla si na pohovku a ukousla si sušenky.

               „Možná bych to dokázala překousnout,“ ozvala se náhle Megan a zkoumavě si Karen prohlížela. „Nikdy to sice nebudu schvalovat, ale nechci kvůli tomu Lilien zatracovat. Mám ji ráda. Vás obě. Vždyť jste skoro jako mé vlastní dcery.“

               Svým nečekaným obratem v chování Karen dokonale zmátla. „To… To by bylo skvělé,“ zakoktala.

               „Jen budu potřebovat nějaký čas, abych si na to zvykla, ale snad to půjde,“ pokračovala Megan váhavě. „Měla by z toho Lilien radost?“

               „Jistěže by z toho měla radost!“ roztála Karen a široce se usmála. Od začátku věřila, že Megan nemůže být tak úzkoprsá, ani zlomyslná.

               „Zkusím to, víc ale nemůžu slíbit,“ opětovala jí Megan nejistě úsměv. „Snad mi i Viktor odpustí.“

               „S ním to bude trochu těžší. Nikomu jen tak neprojde, když ohrožuje Lilienin život. Věřím, že tvou omluvu a vysvětlení ale nakonec přijme. Opravdu není takový, za jakého ho máš. Navíc na něj budeme v přesile,“ ujistila ji Karen.

               „Děkuji. V tom případě v to budu doufat,“ poznamenala Megan vděčně a znovu se zeptala: „Jakou informaci že to vlastně ověřují?“

               Karen zaváhala, ale dosavadní vývoj situace, silné pouto z předchozích let a Meganin přátelský výraz, který tak dobře znala, převážily nad opatrností. „Je možné, že jsme objevili mapu, která vede k úkrytu Matky démonů. Je ale napsaná starými šamanskými runami, tak jsem ji musela napřed přeložit. Ještě že jsi mě kdysi přesvědčila, abych se je naučila.“

               Megan se zaujatě předklonila a odložila šálek na stolek. „Chceš říct, že víte, kde můžeme Matku najít?“

               „Ještě ne. Poslední symbol nepatřil ke starým runám, nedokázala jsem ho přečíst, ale jeho přepis je ale v Soví kronice, takže se Lilien a Viktor…“

               „Vydali do Sídla Rady, aby ho mohli rozluštit. Jsou pryč už dlouho?“ skočila jí Megan do řeči.

               „Vlastně ano. Slíbili, že si pospíší, a docela jim to trvá. Měli by tu být každou chvílí,“ podívala se Karen pro jistotu na hodiny na zdi. Pak se vrátila pohledem k Megan a ujala se znovu role hostitelky. „Dáš si ještě čaj?“

               „Ráda, děkuji,“ přikývla Megan. Karen jí tedy z konvičky nalila do šálku ještě horký a voňavý nápoj.  

               „Promiň, jen dojdu pro cukr. Jsem za chvíli zpět,“ omluvila se, když zjistila, že je cukřenka prázdná.

Vstala z pohovky a vydala se ke dveřím vedoucím do kuchyně. Když vztáhla ruku ke klice, upadlo jí porcelánové víčko cukřenky. Sehnula se pro něj a v té chvíli jí těsně nad hlavou proletěla ohnivá koule.

               Dveře vzplanuly, a Karen si s hrůzou uvědomila, že měla právě zemřít.

**********

               Viktor skutečně letěl jako o život. Když přistáli v domě čarodějek, předestřel se jim neuvěřitelný obrázek, který je na krátkou chvíli vyvedl z míry. Megan, obličej pokřivený záští, zrovna zaútočila na Karen, která ní stála otočená zády a vůbec nic netušila.

               Chytni Megan, Viktore! vyslala k němu Lilien prosebnou myšlenku. Poznal, že ona tedy rozhodně překvapená nebyla. Marcus celou situaci nechápavě sledoval a snažil se zorientovat.

               Viktor nezaváhal, využil svou rychlost, sílu i moment překvapení, a v mžiku Megan pevně držel. Zkroutil jí paže za zády, takže se nemohla vůbec pohnout. Zaslechl hlasité křupnutí, to jí vykloubil rameno a natrhl vazy. Vůbec ho to nemrzelo. Lilien čarodějce rychle strhla z krku šátek a pevně jí ho uvázala přes ústa, aby nemohla mluvit, a tudíž ani zaklínat. Teprve pak přiskočila ke Karen, která se stále ještě vyděšeně krčila na zemi.

               „Karen jsi v pořádku? Nezasáhla tě?“ prohmatávala sestru, která se jen divoce třásla.

               „Megan po mně vrhla ohněm, Lil,“ zachraptěla nevěřícně. Naštěstí nebyla zraněná, pouze v šoku.

               „Já vím, viděla jsem to,“ přitakala Lilien, pomohla jí vstát a usadila ji na pohovku. Pak ji zabalila do deky, která ležela přes opěradlo.

               „Přinesu židli a nějaký provaz,“ řekla pak Viktorovi a odešla do kuchyně.

               „Tohle je vážně zajímavé. Čarodějka, a nejen tak ledajaká, ale samotná ctihodná Megan, se pokusila zavraždit jinou čarodějku! Vážně zajímavé,“ neodpustil si Marcus jízlivou poznámku.

                Viktor se na něj zamračeně podíval: „Mlč, Marcusi.“

               Lilien byla za chvilku zpátky. Zatímco Viktor Megan pevně přivazoval k židli, podala Karen sklenku s whisky. Čarodějka ji vypila na ex, do tváře se jí začínala vracet barva a ruce se už tolik netřásly.

Megan muselo zraněné rameno strašlivě bolet, na čarodějnici to však nebylo vůbec poznat. Ve tváři se jí odrážela jen hluboká nenávist.

               „Už mi někdo vysvětlí, co to má znamenat?“ položil Marcus zásadní otázku.

               Lilien se na všechny tři neklidně podívala, než začala vysvětlovat. „Už nějakou dobu mám podezření, že Matku probudila některá z čarodějek. Musí se jednat o velmi mocnou čarodějku, jelikož dokázala vystopovat Soví kroniku, umí používat starodávné runy a neštítí se černé magie. Zná můj dar a dokáže zastiňovat má vidění. Sesterstvo ji uznává a uctívá natolik, že by ji nikdo nikdy nepodezíral.“  Pak svůj pohled stočila ke svázané čarodějce.

               „Megan?“ zajíkla se Karen.

               Viktor tolik překvapený nebyl. Ovšem cítil k té ženě zášť už od začátku. „To by vysvětlovalo mnohé,“ poznamenal zamyšleně. „Útok démonů na sabatu, její snaha nás rozdělit. Chtěla zničit naše spojenectví a zabránit nám v boji proti Matce.“

               „Chtěla mě zabít, protože jsem jí řekla o mapě,“ vyhrkla Karen, i když tomu ještě pořád nedokázala uvěřit.  

               „Takže slavná Megan probudila Matku, aby vyvraždila vše živé na zemi? To se ale Radě nebude vůbec líbit,“ vložil se do toho Marcus a protentokrát si i odpustil posměšný tón.

               „To ani sesterstvu. Jak jsi mohla?!“ obrátila se Karen vyčítavě na svázanou čarodějku. „Ty, která jsi všem sestrám šla vždycky příkladem, učila nás hledat a konat dobro! Jak si to mohla udělat, Megan?“

               Lilien přistoupila k čarodějce, sklonila se a přiblížila se obličejem až její tváři: „Chtěla jsi mě od začátku zmást, viď? Myslela sis, že jsi tak mocná a bezchybná, že dokážeš ovládnout má vidění, i když já jsem to nikdy nedokázala. Že jsem pitomá a slabá, protože nedokážu ani pořádně kouzlit, takže když mě navedeš správným směrem, stejně zakopnu a nepřijdu na to, viď? Jenže to jsi mě strašlivě podcenila!“ Znamení na Lilienině dlani začínalo zářit, jak v ní narůstal hněv.

               „A když jsi přišla na to, že nejsem až tak pitomá, a že jsem ve Viktorovi nezískala nepřítele, nýbrž velmi mocného a oddaného spojence, chtěla jsi nás oba zahubit!“ začala se chvět zlostí a pevně svírala označenou dlaň. „A navíc jsi chtěla zabít i Karen, jelikož věděla příliš mnoho. Tu nekonečně dobrou duši bys poslala do horoucích pekel jen pro své vlastní odporné zájmy, ty vražednice!“ Pokušení bylo příliš veliké a Lilien na ni svým znamením nakonec opravdu zamířila.

               „Známe cestu k Matce a dokážeme přijít i na to, jak ji porazit, nebo alespoň navždy uvěznit. Je to jen otázka času. Vůbec nic mi nebrání v tom, abych tě na místě spálila na troud.  Pořádně si rozmysli, jestli teď poslechneš, co ti přikážu!“ promluvila výhružně. Viktor ji takovou ještě nezažil, její rozhodnost a síla mu ale imponovala. Všiml si, že i Marcus si Lilien měří jiným, ostražitým pohledem.

               Než vyslovila svůj rozkaz, zhluboka se nadechla a uklidnila. V celé místnosti panovalo naprosté ticho, všichni čekali, co bude následovat.  

               „Okamžitě se odmaskuj!“ poručila jí Lilien ostře. Spoutaná čarodějka zaváhala, ale neposlechla.

               Lilien tedy nechala ve své dlani vzplanout malý oheň, který pomalu narůstal, jak se sytil její zuřivostí. „Přísahám, že jestli neposlechneš, udělám to!“

               Marcus nemohl porozumět tomu, proč Karen zděšeně vyjekla a zbledla jako stěna, když sebou Meganino tělo začalo nezvladatelně škubat, až se židle, na které seděla, třásla. Pak vše náhle ustalo, Megan dokončila svou přeměnu.

               Svázaná a plná nenávisti před nimi seděla Emily.

**********

Viktor si čarodějku podezíravě prohlížel. „Vypadá jako Emily. Myslel jsem, že ji zabil démon,“ podotkl do ticha.

               „To já taky. Všichni jsme tomu věřili,“ odtušila Lilien hořce. „Té noci ale zemřela Megan. A nezabil ji démon, ale Emily. Vzala pak na sebe její podobu, aby tak mohla dál pracovat na svém odporném díle. Abychom jí dál všichni důvěřovali, aby nám mohla být na blízku a měla možnost nám škodit a zahubit nás.        “

               „Ubohá Megan,“ vzlykla Karen.

               „Proč ti ale řekla o té Soví kronice? Proč ti prozrazovala něco, co by jí mohlo zkřížit plány?“ zeptal se Viktor nechápavě.

               Lilien nespustila oči z Emily. „Neměla jinou možnost, proto. Když jsme s Karen přijely k Megan, došlo jí, že to není jen zdvořilostní návštěva, že hledáme důvod, proč si démoni k zabití vybrali právě ji.“

               „Ale proč by na ni démoni útočili, jestli je ve službách Matky?“ Viktor tomu stále nerozuměl.

               „To byl můj největší omyl, Viktore. Omyl, kterého chtěla Emily náležitě využít ke svému dokonalému maskování. Bylo to smluvené. Kdo by taky podezříval čarodějku, kterou chtěl zabít démon z toho, že ona sama slouží Matce,“ vysvětlovala Lilien a v hlase se jí odrážel vztek. Zlobila se tentokrát ale na sebe.

               „Ty jsi má vidění prožil,“ pokračovala: „Víš, jak fungují, že mohou být jen zmatenou směsí obrázků. Když jsem viděla, že k Emily míří démon, logicky jsem si myslela, že ji chce zabít. Jenže on tam šel za jiným účelem. Šel si k Emily pro instrukce.“

               Svázaná čarodějka se nervózně ošila.

               „Je to tak, viď?“ udeřila na ni Lilien prudce a znechuceně se od ní odtáhla. „Když jsem se ve svém vidění zmýlila, byla sis tak jistá svým bezpečím! Pak sis ale uvědomila, že mi pořád vrtá hlavou, proč si vybrali zrovna tebe a bylo ti jasné, že pro své krytí budeš muset podniknout víc. Nebyla sis jistá, jestli mi můžeš lhát, jestli třeba nespatřím pravdu, proto jsi mi řekla o Soví kronice. Věděla jsi, že kdybych přece jen zjistila, že za tím vším stojí čarodějka, zavede mě to na stopu Matyldy. A aby tě nikdo nemohl podezírat, naplánovala jsi ten útok na svůj dům, abys ty sama mohla zavraždit Megan a pomocí černé magie na sebe vzít její podobu!“

               „Ale to všechno?“ ozvala se Karen rozechvěle.

               „Dobrá otázka. Proč to všechno podnikla?“ přidal se k ní Marcus zaujatě.

               Chci, aby promluvila, Viktore. Dokážeš ji zadržet, kdyby chtěla vyslovit kletbu? Lilien vyslala k Viktorovi spolu s otázkou i vyčkávavý pohled.

               „Dokážu,“ ujistil ji nahlas.

Marcus si opovržlivě odfrkl, když si uvědomil, že používají k dorozumívání posvátného krevního pouta: „Spoutat se s čarodějkou!“

               „Spoutat se s andělem,“ opravil ho Viktor klidně a hřejivě se na ni usmál. Pak přikývl na znamení, že je připravený.

               Lilien stáhla Emily šátek z úst a o krok ustoupila.

               Viktor se sklonil k uchu čarodějky a zahrozil: „Jestli se pokusíš jen pomyslet na to, že bys vyslovila kletbu, bez váhání tě zabiju. Vyrvu ti srdce z těla ještě dřív, než vyslovíš první slovo, čarodějko! Budeš ještě žít, až ho sevřu v dlani a budeš se dívat, jak ho pomalu drtím. A já se přitom na tobě budu krmit. Budeš mě prosit, abych tě zabil!“

               „Odporná pijavice,“ zachrčela Emily a olízla si opuchlé rty.

               „Myslím, že na žebříčku odpornosti v tuhle chvíli vyhráváš ty, Emily. Dokonce jsi předehnala i Marcuse,“ odtušila Lilien s odporem.

               „No tedy, díky za uznání,“ ušklíbl se Marcus a posadil se do křesla. Ležérně si přehodil nohu přes nohu, aby posílil zdání vlastní znuděnosti.

               „Teď nám řekni, proč jsi to vlastně udělala,“ poručila jí Lilien netrpělivě.

               Emily se zle uchechtla. Už se vůbec nepodobala té milé čarodějce, za kterou se vydávala v Meganině domě. „Myslela jsem, že víš všechno, nejchytřejší ze všech čarodějek!“

               „Mluv k věci!“ zavrčel na ni Viktor a stiskl jí temeno hlavy. „Už dlouho jsem v pokušení ti ublížit, ať už máš tvář Megan, nebo ne, tak mě neprovokuj!“

               Emily se mu marně pokusila vykroutit. Vztekle zaprskala a neochotně spustila: „Pořád se tady mluví o tom, jak je kdo silný a mocný, jenže tohle všechno je trochu málo, nemyslíte? K čemu je kouzelná moc, když ji mohu používat jen po omezenou dobu? K čemu je věčný život, když je naplněný jen neovladatelnou touhou po krvi? Chtěla jsem víc, mnohem víc! Věděla jsem, že když probudím Matku démonů a pomůžu ji osvobodit, že mě odmění, proto jsem to udělala, abych získala…“

               „Věčný život! Ponechala by sis svou kouzelnou moc a mohla ji užívat navěky,“ vydechla Lilien šokovaně.

               „Ano!“ usmála se Emily vítězoslavně. „Ano, mohla bych ji užívat navždy, a jak se mi zlíbí. Ale nemusela bych se honit za krví, jako tihle směšní panáci.“ Kývla hlavou upírům.

               „Jak opovážlivé. Já a panák?“ zamračil se Marcus dotčeně.

               „A hloupé,“ dodal Viktor. „K čemu bys asi svou moc užívala, když by Matka démonů vyhubila vše živé i neživé na zemi?“

               „Hloupý jsi ty a vy všichni dohromady!“ odsekla Emily. „Matka démonů přece nevyhubí všechny. Jistou část tvorů si zotročí, aby se mohla průběžně živit jejich dušemi a jejich utrpením, a taky aby se množili, a rodily se tak pro ni nové duše k snědku.“

               Karen vyskočila z pohovky a tvrdě udeřila Emily do tváře. „Ty zrůdo!“

               Emily už otevírala pusu, aby ji proklela, když ucítila opět Viktorův stisk na svém zátylku. „Ani na to nemysli, čarodějko!“ varoval ji.

               „Snad bychom se mohli posunout v našem rozhovoru dál, ne?“ vložil se do toho Marcus věcně, přičemž si prohlížel své pěstěné nehty. „Už víme, proč to udělala. Taky víme, kde Matku najdeme, tak snad by nám mohla ještě prozradit, jak ji probudila, a jak ji zničíme.“

               „To vám nikdy neřeknu!“ zahučela a domýšlivě dodala: „A vy sami na to nikdy nepřijdete! Nikdy.“

               Marcus se k ní přesunul z křesla tak rychle, že tím trochu překvapil i Viktora. Sevřel ji hrdlo ocelovým stiskem a zuřivě zařval: „Ale prozradíš!!! Řekneš nám všechno, co chceme vědět, rozumíš? Je mi úplně jedno, co se s tebou stane, co se stane se všemi těmi pitomými čarodějkami, ale nedovolím, aby něco ohrozilo mě, je ti to jasné?! Budu tě mučit tak dlouho, a tak bolestivě, že ještě velice ráda všechno povíš!“

               Karen se polekaně postavila, celá zakuklená v dece. Nebylo v jejích silách zabránit mu, aby Emily neublížil, pokud by se pro to rozhodl, ale instinkt byl silnější.

               „To je zbytečné, Marcusi,“ uklidňovala ho Lilien a položila svou dlaň na jeho paži, aby přestal Emily škrtit. Ucítila, jak se upír pod jejím dotekem zachvěl a zhluboka nadechl. Ještě pořád ji chtěl.

               Viktor se zamračil. Buď opatrná, Lily.

               Čarodějka tedy ruku pomalu stáhla. Nemělo smysl předstírat klid nebo lhostejnost, Marcus musel slyšet, jak se jí v blízkosti nebezpečí zrychlil tep. Zaklesnul se do ní hodnotícím pohledem a podle všeho přemýšlel, jestli má smysl riskovat kvůli touze po její krvi.

               „Emily nám nikdy neřekne, co je oběť ze všech nejvyšší, která jediná dokáže Matku démonů zničit,“ odkašlala si nervózně, ale jeho pohled statečně snesla. „Ona to totiž neví.“

               Marcus se zachmuřil a zkoumavě si měřil dusící se čarodějku, které už začínaly pomalu modrat rty. Znovu pohlédl podezřívavě na Lilien, než povolil své sevření. Emily se dávivě rozkašlala a lapala po dechu.

               „Vysvětli to, čarodějko!“ přikázal Lilien a sedl si zpátky na pohovku. Dlaně zatínal v pěst, jak se snažil ovládnout svůj hněv a krvežíznivost.

               Lilien znovu nemilosrdně nasadila Emily šátek na ústa a posadila se na pohovku vedle Karen, která se už také posadila, když zjistila, že Emily prozatím nic nehrozí. Vzala sestru za ruku a náhle vypadala velice unaveně.

               „Pochopila jsem to díky vidění, které jsem měla před chvílí v Sídle Rady,“ začala Lilien vysvětlovat. „Emily chtěla Matku démonů osvobodit, aby mohla být odměněna. Jako oběť si vybrala Matyldu.“

               „Ne,“ uniklo Karen nevěřícně.

               „Viděla jsem, jak ji Emily přivádí k Matce. Matylda vypadala strašně. Byla špinavá, vyčerpaná a omámená. Emily jí musela celou tu dobu někde věznit. Napřed ji využila k tomu, aby se dostala k Soví kronice, a pak se jí takto zbavila. Posloužila jí rovnou dvakrát,“ Lilien se ty věty vyslovovaly velmi těžce.

               „Přivedla Matyldu k Matce a prořízla jí hrdlo, než ji vhodila do ohnivého kruhu, který Matku démonů vězní,“ pokračovala po chvíli. „Ta sice Matyldu jako oběť přijala, stačilo to však pouze k jejímu probuzení, ne osvobození. A jen díky tomu, že Emily neví, co je nutné obětovat, je Matka ještě uvězněná. Ale ne na dlouho. Viděla jsem, jak její síla roste se všemi pohlcenými dušemi. Brzy se osvobodí sama.“

               „A ty víš, co by mohlo být tou obětí?“ zeptala se jí Karen chvějícím se hlasem.

               „Možná,“ pronesla Lilien nejistě. „Musí to být něco, na čem obětujícímu záleží nejvíce. Proto to staré šamanky nazvaly obětí ze všech nejvyšší. A především to musí být oběť dobrovolná.“       

               „Dobrovolně předstoupit před Matku démonů? To by udělal jedině naprostý šílenec!“ vymrštil se Marcus.

               „Nebo čarodějka,“ hlesla Karen nešťastně, když spatřila úzkostný výraz své sestry. Viděla, že tou poznámkou trefila do černého.

               „To nedovolím! Nikdy, za žádnou cenu!“ obořil se Viktor na Lilien, protože i on poznal, co se jí honí hlavou.

                „Půjdu já,“ vyhrkla Karen rychle, aby si to snad sama nerozmyslela dříve, než ta slova pronese. Hrozně se bála. Bolesti, smrti, že matku nedokáže zastavit. Že na to nebude stačit.

                „Ne!“ namítla Lilien pevně. „Ty ne, Karen.“

Mezi čarodějkami se schylovalo k hádce, na kterou nakonec ale nedošlo, jelikož se v pokoji náhle objevil Thomas. Z jeho košile zbyly jenom cáry a na tváři se mu zrovna hojilo pár tržných ran. Nestál před nimi fyzicky, jednalo se jen o jeho rozmazanou projekci, do domu ho totiž nepustila bariéra, kterou Karen pro jistotu částečně upevnila, když se Lilien s Viktorem vrátili ze sídla Rady.

               „Nejstarší Marcusi, Viktore… Démoni útočí na naše smečky na různých místech a jsou jich tisíce!“ oznámil zoufale. „Musíte něco udělat!“

               Jakmile domluvil, Karen nechala ochranné kouzlo zmizet a Thomas se v pokoji zhmotnil. Byl zadýchaný z boje, vlasy i chloupky na pažích měl ohořelé. Všude kolem nich začaly ve vzduchu vyskakovat světelné bubliny se zprávami o masivních útocích démonů od čarodějek.

               „Marcusi, ty okamžitě leť do sídla a svolej Radu,“ promluvil Viktor velitelským tónem. Nejstarší se zázrakem bez jakéhokoli protestu zvedl a chystal přemístit. „Karen, ty hned informuj představené vašeho sesterstva, že démoni útočí i na upíry. Ať se skupiny promíchají a bojují společně,“ promluvil Viktor k čarodějce a ta jeho instrukce rovnou předávala ostatním sestrám. Byla otřesená jako všichni v pokoji, že věci dostali tak zběsilý spád, i přesto kouzlila s dokonale chladnou hlavou.

               „Ti, co to dokážou, ať se přemístí přímo k úkrytu Matky. Nalákáme tam zpět démony, ať se boj soustředí na jednom místě. Čarodějky pak budou moci efektivněji využít kouzla na hromadné ničení démonů, co jsem vymyslela,“ vkládala informaci do zpráv a pohledem zkontrolovala Marcusovu reakci.

               „Kouzla na hromadné ničení? Dobrý nápad,“ přikývl k jejímu velkému údivu. „Ale kde je tedy místo úkrytu Matky?“

               Lilien podala Karen beze slova list, který vytrhla ze Soví kroniky. Čarodějka si přečetla klíč k vyluštění posledního symbolu a přivolala si mapu. „Je to někde v téhle síti jeskyň,“ ukázala na místo vysoko ve skalnatých horách.    

Zatímco se upíři zaujatě sklonili nad mapou, aby si zapamatovali místo, kam poslat své hordy, Lilien se zvedla z pohovky. Karen se na ni tázavě podívala.

„Chtěla jsem si zajít pro posilující lektvar,“ odpověděla Lilien na její nevyslovenou otázku. „Řekla bych, že se nám oběma bude brzy hodit každý kousek síly, co máme.“

„To je pravda. Je v lednici na vrchní polici úplně vzadu,“ poradila jí Karen a pustila se do rozesílání dalších zpráv ostatním čarodějkám o umístění úkrytu Matky démonů.

               Lilien obešla stůl i křeslo a vydala se k ohořelým dveřím do kuchyně. U těch se zastavila a třesoucími se rty rychle šeptem odříkala kouzelnou formuli. Než vyslovila poslední verš, sevřela v prstech pevně medailónek a po tváři jí skanula zoufalá slza.

               Musím to udělat, odpusť mi, vyslala k Viktorovi svou poslední myšlenku a přemístila se.

               Nemohla už slyšet, jak zraněně zařval a jeho paže, kterou po ní sáhl, sevřela pouhý vzduch a setrvačností prorazila ohořelé dřevo. Byla pryč.

ZPÁTKY DO JÁMY LVOVÉ

Hezký večer,

Zpátky do jámy lvové je název 13. kapitoly románu Matka démonů.

Karen potřebuje pomoci z rozluštěním mapy k úkrytu Matky a ta se nachází na místě, kam se Lilien i Viktor chtějí vrátit ze všeho nejméně. Nakonec však získají mnohem více, než pro co si přišli. Rozlousknou konečně záhadu ohledně úkrytu démonické matky, a také čarodějky, která ji probudila z magického spánku, aby se mohla znovu pokusit ovládnout svět?

Čtěte a třeba najdete odpovědi 🙂

13. kapitola

Zpátky v jámě lvové

               Viktor cítil bolest své partnerky, chtěl za ní okamžitě letět, ale zároveň nedokázal opustit své potomky, když ho tolik potřebovali. Navíc se obával, že by jej někteří z démonů mohli následovat, a on by je tak přivedl na stopu čarodějek. Zuřil a vztekal se, a ještě divočeji se vrhal do vraždícího běsnění, aby boj dotáhl do vítězného konce co nejrychleji. Thomas mu statečně sekundoval. Když konečně démony porazili, oba prudce oddechovali.

               „Díky, že jsi přišel, Viktore. Bez tebe by nás všechny zničili,“ děkoval mu Thomas a ostatní přeživší upíři vděčně přikyvovali.

„To je samozřejmost. Patříte do mé domácnosti, mnozí z vás jsou přímo mými potomky. Slíbili jste mi poslušnost a já vám ochranu,“ odtušil Viktor vyrovnaně, ačkoliv čarodějčina trýzeň v něm prudce vibrovala. Musel se hodně soustředit, aby získal zpět svou ztracenou rovnováhu.

Pak skupinu rozpustil a zadržel pouze svého pobočníka. „Co jste tady vlastně dělali, Thomasi?“

„Několik našich hlásilo podivné chování některých bezdomovců, co za pár hltů občas necháváme přespávat blízko našeho sídla. Jednoho z nich jsem sem chtěl přilákat a zjistit, jestli to není démon v lidské kůži. Mohlo to dopadnout dost ošklivě, kdyby nebyl a tady by se po nás jednodušeji uklízelo. Vzal jsem si k ruce pět našich, myslel jsem, že to bude stačit,“ vysvětloval Thomas zasmušile.

„Jenže nestačilo,“ poukázal Viktor na očividné.

„To podezření se totiž ukázalo jako správné, jenže ten démon v lidské kůži si přivedl kamarády. S tím jsem nepočítal. Byli chytří, objevili se tu ve své původní podobě, takže jsme je vycítili pozdě. Musel jsem povolat další, abychom se jim ubránili, a nakonec i tebe. Zpackal jsem to. Byl jsem zbrklý a nepromyslel jsem to pořádně. Omlouvám se, zklamal jsem tě. Přijmu jakýkoli trest.“

               „Nezklamal jsi mě, Thomasi. Přál jsem si, aby ses aktivněji zapojil do samostatného vedení skupiny a přesně to jsi udělal. Ovšem souhlasím s tím, že sis měl ten plán promyslet lépe a připravit se na různé možnosti. Doufám, že ses poučil a příště se budeš rozhodovat prozřetelněji. Ale trest tě nemine,“ položil mu Viktor ruku na rameno.

Thomas strnul v očekávání, ale necouvl ani o milimetr. Na vlastní kůži to zatím nezažil, ale už viděl Viktora trestat jiné. Krutě, ale vždy spravedlivě. Proto ho překvapilo, když mu Viktor rameno stiskl v povzbudivém gestu a pokračoval: „Až se trochu vzpamatuješ, rozešli varování ostatním našeho druhu, že démoni začínají útočit skupinově, ať jsou všichni připraveni a nenechají se překvapit. Pak informuj Radu, a nakonec i čarodějky. To bude tvůj trest.“

Thomasovi se ulevilo, ale jen na krátko. Když si představil, že bude muset jednat s čarodějkami, kterých se podvědomě obával, i když by to nahlas nikdy nepřiznal, a ještě předstoupit před celou Radu, která bude mít jistě milion otázek, dovolil si s ne úplně hraným zoufalstvím zažertovat: „Nechceš mi třeba zlámat kosti, nebo vyrvat orgány?“

„To bys z toho vyklouzl moc snadno,“ zasmál se Viktor pobaveně, než vážněji dodal: „Udělej to co nejdříve. Pokud by se objevili nějaké další potíže, chci o tom vědět. A nezapomínej, že před Radou zastupuješ mě a můžeš tedy mluvit a konat s mou autoritou. Teď už musím jít.“

               „Budete u ní?“ dotázal se Thomas nesouhlasně.

                „Ano. Měl by sis na to konečně zvyknout, Thomasi. Jinak se naše cesty budou muset rozdělit. Mám tě rád, ale nenuť mě vybrat si mezi vámi dvěma,“ odpověděl mu Viktor mrzutě, pak se otočil na patě a přemístil se.

**********

               Když se objevil u Lilien v obýváku, našel tam uslzenou Karen, svírající její bezvládné tělo v náruči.

               „Kdes byl tak dlouho? To těch démonů bylo tolik?“ zeptala se ho vyčítavě.

               Takže Lilien viděla tu bitku v cihelně, pochopil. „Dělal jsem, co jsem mohl,“ odtušil stroze, chopil se Lilien a s ní na klíně se usadil na pohovce. „Přišel jsem, jak nejdřív to šlo, Karen.“

               „Já vím, promiň,“ vzlykla a zoufale pokračovala: „Bylo to tak hrozné. Lil měla jedno vidění za druhým, po desátém jsem je přestala počítat. Snažila jsem do ní vpravit alespoň pár kapek posilujícího lektvaru, ale ona se tak třásla, že skoro nic nespolkla. Nevěděla jsem, co mám dělat.“

               „Zkus se uklidnit, Karen, Lilien to zvládne,“ poradil jí laskavěji, než u něj bylo obvyklé, protože si všiml, že je čarodějka v šoku. „Přines prosím nějaký alkohol. Něco silného. Máte vodku?“

               „Já… Nevím…“ zakoktala zaskočeně. „Podívám se.“

Viktor chtěl Lilien předat svou sílu, k tomu ale potřeboval, aby ho vnímala. Karen nakonec donesla poloprázdnou lahev vyčpělé whisky. Nalil část obsahu Lilien do úst. Něco málo vyteklo ven, určitě ale zároveň část spolkla, jelikož se rozkašlala.

               „Jsem už u tebe Lilien,“ oslovil ji něžně. „Slyšíš mě? Potřebuji, abys mě vnímala.“

               „Viktore,“ zasténala a pomalu otevřela oči.

               „Tak je to dobře. Já vím, že to bolí, lásko, za chvíli ti už bude lépe,“ chlácholil ji a přiložil si její znamení na čelo. Zavřel oči a soustředil se. Karen ucítila, jak z něj začala do Lilien proudit jeho síla. Lilien si úlevně povzdechla. Trvalo to pár minut, než Lilien spustila označenou dlaň k tělu.

               „To stačí,“ hlesla.  Zůstala přitisknutá k Viktorovi, hlavu opřenou o jeho rameno.

               „Nestačí,“ zaprotestoval. „Ještě pořád jsi slabá.“

               „Stačí! Musíš zůstat silný. Démoni útočí po skupinách, aby nás oslabili před hlavní bitvou. A to bude brzo. Cítím to,“ vzdychla unaveně. Cítila se vyčerpaná až do morku kostí.

               „Mám dost sil pro nás oba,“ namítl tvrdohlavě a začal si vyhrnovat rukáv.

               „Mám ještě nějakou tvou krev v lednici, abych ji mohla přidat do lektvaru,“ zarazila ho Karen, když si uvědomila, co se chystá udělat. Už se trochu vzpamatovala.

               „Čerstvá bude lepší,“ odtušil Viktor věcně a vysunul tesáky.

               „Ne!“ odtáhla se od něj Lilien. „Nepotřebuji od tebe pít. Už je mi mnohem lépe. Nebudu tě oslabovat.“

               Váhavě si ji prohlížel. „Tak dobře,“ povzdychl si pak rezignovaně. „Řekni mi tedy, jak jinak ti můžu pomoct?“

               Lilien se na něj usmála: „Můžeš začít tím, že mě odneseš do postele.“

               Viktor jí úsměv neopětoval, tvářil se pořád ustaraně. Přesto nakonec udělal, oč ho požádala. „Omluv nás, Karen.“  

               Uložil ji do lůžka a lehl si vedle ní. Sevřel ji v náruči a hladil ji po hebkých vlasech. Lilien brzy usnula. Dýchala sice klidně a vyrovnaně, Viktor přesto věděl, že unikla smrti pouze o vlásek. Jako by si s ní smrt hrála; vždy po ní jen vztáhla ruce, a pak ji zase nechala chvilku na pokoji, aby po ní později chňapla ještě s větší chutí.

                Ale já ti ji nedám, pomyslel si odhodlaně. Nikdy.

**********

               Po probuzení se Lilien cítila mnohem lépe. Ještě nebyla úplně fit, doufala, že sestřin lektvar ji postaví na nohy úplně.  Stejně nemáš na vybranou, milá zlatá. Však ono to už brzy skončí.

               Uslyšela Viktora, jak se prudce nadechl. Její myšlenka mu neunikla. Ještě pořád byl v její hlavě. „Ty jsi ještě něco viděla, Lilien?“ zneklidnila ho.

               „Ne, jen mě to tak napadlo,“ podívala se na něj. Zkoumavě si ji prohlížel.

               „Myslela jsem to tak, že už se to všechno schyluje ke konci. Karen přeloží tu mapu, my zjistíme, kde se Matka nachází a pěkně ji tam uvězníme navždy,“ vysvětlila mu to, aby ho uklidnila.

               „Jistě. Ale tohle všechno uděláme, až se zotavíš,“ neobalamutila ho ohledně svého fyzického stavu.

               „Někdy je vážně otravné chodit s upírem, víš to?“ zakabonila se. Jen se zasmál.

               „Donesu ti z kuchyně něco k snědku, a taky ten posilující lektvar,“ posadil se. „Ty zůstaň ležet. Máš chuť na něco konkrétního?“

               Když neodpovídala, podíval se na ni a viděl, jak si žádostivě prohlíží jeho nahou hruď.

                „Myslel jsem na něco k snědku,“ upřesnil s pobaveným úsměvem.

               „Ale ty jsi k nakousnutí,“ opětovala mu úsměv zasněně.

               Tiše se zasmál. „To říkáš mě? Upírovi?“  Taky se zachichotala, při tom se pohodlně uvelebila na polštáři. „Sním cokoli, co mi doneseš.“

               „Hned to bude,“ vstal a obouval se. Vtom se ozvalo klepání na dveře a dovnitř nakoukla Karen.

               „Nevzbudila jsem vás? Musím s vámi mluvit,“ tvářila se utrápeně.

               „Co se stalo?“ posadila se Lilien znepokojeně. Čarodějka vešla dovnitř. V jedné ruce svírala mapu a v druhé papír se svými poznámkami.

               „Už jsem skončila s překladem, ale…“ začala vysvětlovat. Těžce polkla, a pak zklamaně pokračovala: „Ale nedokážu přeložit poslední symbol. Tedy ne bez pomoci.“

               „Jak ti můžu pomoct? Povídej přece,“ požádala ji Lilien a pokynula jí, aby si k ní přisedla.

               Karen to udělala a ukázala jí v mapě ten nerozluštitelný symbol. Viktor se jí díval přes rameno.

               „Ten znak nepatří k těm ostatním. Je to nějaká osobní značka,“ řekla Karen zamyšleně. „Podle mě ji udělala ta čarodějka, co Matku probudila. Dá se přečíst, ale…“

               „Ale?“ ozvala se Lilien netrpělivě.

               „Budeme znovu potřebovat tu Soví kroniku. Tam je klíč k překladu,“ ukázala čarodějka na malé vyobrazení vedle symbolu. Byla to sova sedící na srpku měsíce.

               „A jéje,“ vzdychla si Lilien otráveně a padla znovu na polštář. „Jelikož si myslím, že nám ji Marcus asi nepůjčí, budeme ji muset ze sídla ukrást,“ podívala se přitom na Viktora. Ten se zamračil.

               „Tentokrát půjdu já,“ navrhla Karen odhodlaně.

               „Hloupost. Bylo by to zbytečně složité a nebezpečné. Mě už tam znají jako Viktorovu ochočenou věc. Zjistím, co ten poslední symbol znamená,“ odmítla její návrh Lilien.

               „Lilien má pravdu,“ připustil Viktor neochotně. Rozhodně se mu nelíbila představa, že budou muset znovu do sídla Rady. „Ale napřed musí zesílit.“

Obrátil se ke Karen a požádal ji: „Až se Lily nasnídá, připrav jí posilující lektvar a já ti dám čerstvou krev, abys ji do něj přidala.“ Lilien chtěla protestovat, jeho přísný pohled ji ale umlčel. „Pak se Lilien ještě prospí, a teprve pak vyrazíme.“

               Karen souhlasně přikývla a Lilien polkla všechny námitky. Byli v přesile.

**********

Když Lilien po vydatné snídani a silném lektvaru znovu tvrdě usnula, zastihla Karen Viktora v obývacím pokoji. Stál u okna, v ruce držel malou krabičku a nervózně si s ní pohrával.

               „Lilien už spí?“ zeptala se ho. Ještě stále měl vykasaný rukáv u košile po tom, co jí před chvíli daroval krev do lektvaru, rána se mu už ale beze stop zacelila.

               „Ano,“ odpověděl a dál si hrál s tím předmětem.

               „Co to je? Jestli to tedy smím vědět.“

               Podíval se na ni a v jeho hlase zazněla překvapující nejistota, když odpovídal: „Prsten. Chci ho dát Lilien.“

               Karen zvedla překvapeně obočí. „Zásnubní?“

               Viktor zavrtěl hlavou. „Ne, to ne. Nemám právo od ní takový svazek, Karen. Je to na památku.“

               „Jak to myslíš?“ zamračila se a přistoupila k němu blíž.

               „Až skončí ta věc s Matkou, nebudu moci s Lilien zůstat. Pro její i tvé bezpečí. Jakmile zmizí hrozba záhuby naší rasy, Marcus o nás promluví před Radou. Budou mě lovit, a dříve nebo později mě dostanou,“ vysvětloval utrápeně. „Budu bojovat, ale oni toho nenechají, dokud mě nezničí. A já nedovolím, aby zničili i vás. Věřím, že se o vás postará sesterstvo, a pokud ne, tak to uděláš ty, Karen. Vy musíte žít. Lilien musí žít.“

               „Ona o tom neví, že? Pořád si myslí, že budete spolu,“ poznamenala Karen zaraženě.

               „Neřeknu jí to, dokud nebude po všem. Bude to naše tajemství, Karen, prosím tě o to.“

               „Ona ti ale vidí do hlavy, ne?“ podivila se.

               „Uvidí jen to, co jí dovolím vidět,“ ujistil ji.

               „A ty ji vážně dokážeš opustit? Myslela jsem, že ji miluješ, že je pro tebe vším.“

               „Právě proto ji musím opustit. Jen proto to dokážu,“ řekl pevným hlasem.

               „Ale vaše pouto…“

               „Je v mé moci ho zrušit a udělám to, Karen. Dám jí možnost, aby se ode mě osvobodila,“ zatnul zuby.

               „Je vidět, jak málo ji ještě znáš, Viktore,“ poznamenala Karen pochybovačně. Viděla jeho rozhodnost, pochopila, že ho nic nezviklá. Lilien to zlomí srdce. Nikdy ho nepřestane hledat, pokud ji opustí.

               „Takže říkáš, že ten prsten je na památku?“ navedla hovor raději jiným směrem.

               Viktor to uvítal s vděčným úsměvem. „Vkládal jsem do něj dlouhá léta svou energii, kdybych ji někdy neměl možnost obnovit. Dokud ho Lilien bude nosit, bude ji moci z něj čerpat, a ani o tom nebude vědět. Pomůže jí to při jejích viděních. Napadlo mě, že bys ho mohla použít jako další šperk k uložení přemisťovacího kouzla. Od tebe jej určitě přijme.“

               Podal jí krabičku. Karen si ji vzala. „Myslíš si, že by ho od tebe nepřijala?“

               „Lilien není hloupá. Poznala by, že za tím něco je. A já ji nechci znepokojovat.“

               „Jistě. Ty ji jen zlomíš srdce,“ dovolila si uštěpačnou poznámku.

               „Raději zlomené srdce než ta hrozná smrt, co by ji čekala,“ odpověděl skálopevně.

               „Vsadím se, že ona by si raději vybrala tu smrt,“ vzdychla Karen a krabičku otevřela. Dívala se na tenký stříbrný kroužek, který byl ozdoben jediným tepaným květem lilie.

               „Dáš ji ho, prosím? Postaráš se, aby ho nosila?“ zeptal se tiše a ona poznala, jak moc se trápí.

               „Jistě,“ odpověděla dojatě. „Děkuji ti za něj. Děkuji za všechno, co pro ni děláš.“ Pak ho k jeho velkému překvapení objala a dlouho držela v náručí.

**********

               „Vždyť přece víš, že v sídle Rady naše kouzla nefungují,“ připomněla Lilien Karen, když jí později ten den podávala prsten, do něhož uložila další přemisťovací kouzlo.

„To sice ne, ale stačí se dostat před bránu Sídla a použít se dá. Je to dobrý nápad, Karen,“ poznamenal Viktor věcně. „Pokud by náhodou Lilien přišla o ten nový medailón, může použít prsten jako zálohu.“ Tvářil se neutrálně a jen Karen věděla o jeho přetvářce.

„Tak vidíš,“ odpověděla sestře. „I Viktor je pro, aby sis ho vzala.“

               „Dobře, dobře, už mlčím. Je krásný,“ uznala Lilien a zálibně si ho na svém prsteníčku prohlížela. Padl jí jako ulitý. Vypadala zdravě, dobrá snídaně a kouzelný nápoj udělaly svoje. Do obličeje se jí vrátila barva a na tvář odhodlaný výraz.

               „Jsem ráda, že se ti líbí. Přála bych si, abys ho nosila pořád. Slib mi to,“ plnila Karen Viktorovo přání. Jen silou vůle se přinutila nepodívat na Viktora, jak to zvládá, jinak by mohla její sestra pojmout podezření a celou věc zhatit.

               „Ráda, slibuji,“ přikývla Lilien a obrátila se na Viktora. „Můžeme letět?“

               „Jistě, jestli jsi připravená,“ usmál se na ni a vyslal ke Karen rychle děkovný pohled.

               Lilien k němu přistoupila a objala ho kolem pasu. „Tak poleťme, ať už to máme za sebou.“

               „Počkejte!“ zadržela je Karen ve chvíli, kdy kolem nich začal vířit vzduch. Lilien se překvapeně otočila.  Spatřila ve vzduchu vznášející se zlatou bublinu, v níž se objevila tvář jejich mentorky.

               „Ráda bych vás dnes navštívila. Mám pro vás důležitou zprávu, kterou chci vyřídit osobně. Mohla bys Karen laskavě zeslabit ochrannou bariéru, až se k vám budu přemisťovat? Nerada bych se zase doprošovala,“ oznámila jim přísně a zahleděla se na Lilien ve Viktorově náruči nepříjemně hloubavě.

               „Jistě,“ slíbila Karen rychle a kouzlem přenos ukončila. Bublina praskla a zmizela.

               „To se mi hodí, dobré načasování,“ zamračil se Viktor temně.

               „Byla to tedy Megan, kdo to Eleanor prozradil?“ pochopila Lilien jeho slova. Kvůli předchozím událostem ještě nebyl čas probrat, co Viktor od upírky zjistil.

               „Ano, byla to ona. Ještě jsem ale neměl to potěšení promluvit si o tom s ní osobně. Musel jsem do cihelny zabíjet démony. Takže jsem moc rád, že se tady ukáže,“ odpověděl věcně, ale na rtech mu hrál krutý úsměv.    

„Takže jsi neměl možnost jí ublížit,“ podotkla Karen s úlevou.

               Viktor po ní střelil zlostným pohledem. „Ohrozila život tvé sestry! Možná i tvůj. Uhodila Lilien a vedla ji k tomu její hloupá zaslepenost. A ty se jí zastáváš?“ zabručel podrážděně.

               „Karen se jí nezastává. Obě ale chápeme, proč to udělala. Podle jejího nejlepšího čarodějnického svědomí to bylo jen pro mé dobro. A za to si nezaslouží smrt, ani jinou hrůzu,“ vložila se do toho Lilien přesvědčeně a hravě ho políbila na bradu. „Vím, že jí neublížíš, když tě o to požádám.“ Její teplé rty ho zahřály až v hloubi duše, zatoužil po dalším polibku.

               „Jsi naivní, Lilien, a taky manipulativní mrška,“ povzdechl si. „Tak už poleťme, ať se stihneme včas vrátit. Důrazně si s ní promluvím o tom, co vlastně málem způsobila a uvidíme, jestli bude spolupracovat. Možná na vás dá a já budu moci být za gentlemana.“

Lilien spiklenecky mrkla na Karen, rychle jí zamávala, a pak už byli oba pryč.

**********

               Tentokrát je Viktor zanesl přímo do Marcusovy pracovny. Nemínil Lilien vystavovat zbytečnému ponížení, ani ohrožení, pokud tomu mohl takto předejít.

               Marcuse zastihli při odpolední svačině. Klečel mezi široce roztaženými stehny mladé, spoře oděné dívky, která před ním ležela na pohovce a labužnicky popíjel z jejich třísel. Ačkoliv o jejich přítomnosti dávno věděl, klidně pokračoval v krmení.

               Lilien rychle odvrátila pohled jinam, do tváře se jí vehnala červeň. Nevěděla jsem, že se můžete krmit i takhle, pomyslela si stydlivě.

               Můžeme to dělat mnoha způsoby, odpověděl jí v mysli a nevzrušeně si založil ruce na hrudi. Jenom se předvádí, pitomec. Rád ostatní přivádí do rozpaků.

                U mě to tedy zabralo, připustila neochotně. Nikdy jsi po mně nic takového nechtěl.

                Zase tak dobře se neznáme, zažertoval.

Odpovědí mu byl její pobavený úsměv. Vtipálku. Chtěl bys to někdy vyzkoušet?

Tvářil se stále stejně klidně, ale ona díky jejich spojení poznala, že tentokrát zrozpačitěl on. A ty?

Možná, přiznalaa pohlédla na něj.V jeho očích spatřila vzplanout žár, který patřil jen jí.

Pak tedy nechám rozhodnutí na tobě, vyslal k ní svou odpověď společně s obrázkem jejich nahých těl v podobné poloze.

Viděl, jak si skousla ret a přivřela oči, aby tu představu prozkoumala. Ještě si to sama nepřipustila, on už ale podle její vůně a drobné změny jejího postoje poznal, že je doma v soukromí čeká trochu experimentování. Chystal se tedy hlasitě ozvat, aby je konečně Marcus vzal na vědomí a zbytečně nezdržoval.

Jenže Nejstarší se zrovna také rozhodl, že už té podívané bylo dost. Napřímil se a kapesníkem si utřel ústa. „Jsem s tebou spokojen. Teď si běž po své práci,“ vyprovodil tu ženu chladně. Dívka se poslušně zvedla a bez otálení odešla. Na podlaze za ní zůstávaly na koberci kapky krve.

               Ani ji nevyhojí, mizera jeden, pomyslela si tentokrát zhnuseně, a rovnou se tak i zatvářila. Před Marcusem si už na nic hrát nemuseli.

               „Ty se ale tváříš, čarodějko. Copak se na tobě Viktor takto nekrmí? To bych se divil. Byly doby, kdy se krmil jenom tímhle způsobem,“ poznamenal Marcus posměšně, když se k nim konečně obrátil.

                Ignorovala jeho poznámku a přešla rovnou k věci: „Chci znovu nahlédnout do Soví kroniky.“

Posměšný výraz mu z obličeje nezmizel, jen se v něm usadila navíc zvědavost. „Ale skutečně? A pročpak?“

               „Našli jsme mapu, která by mohla vést k Matce, ale je zašifrovaná. Klíč k šifře je v kronice. Kde ji máš?“ zeptal se Viktor tvrdě.

               „Tak to jste hledali u Skály zoufalých. Celou dobu mi to vrtalo v hlavě. Slíbil jsi mi na svou čest, že budeš Radu pravdivě informovat o všem, co ohledně Matky zjistíš ty, nebo ty proradné ženské. Ale svou čest jsi už zřejmě zaprodal, když jsi o tom před Radou mlčel,“ ušklíbl se pohrdavě.

               „Říkám ti to nyní,“ odtušil Viktor věcně. „Tu kroniku.“

               „Jistě. Je přece v zájmu všech, abyste tu mapu přeložili, že?“ podotkl Marcus jízlivě, ale přistoupil ke svému pracovnímu stolu a odemkl jednu ze zásuvek. Vytáhl z nich těžký svazek a podal ho čarodějce.

               Lilien s láskou pohladila soví podobiznu. „Stejně ji budeš muset vrátit sesterstvu, až tenhle boj skončí. Nepatří ti,“ pověděla upírovi nepřítomně, plně zaujata knihou.

               „Hodně věcí se bude muset vrátit na své místo,“ poznamenal Marcus záhadně. Viktor po něm střelil varovným pohledem, jelikož přesně věděl, co upír naznačuje. Lilien tomu však nevěnovala pozornost, zrovna knihu magickou formulí otevřela a listovala jí.

               „Žádné vysvětlení toho symbolu tady není,“ zvedla zrak od knihy a podívala se bezradně na Viktora. Marcus je tiše sledoval.

               „Možná ho skrývá kouzlo?“ napadlo Viktora.

               „Jenže tady kouzla čarodějek nefungují,“ připomněla mu. Marcus si založil ruce na prsou, na tváři se mu usadil škodolibý úsměv. Lilien to rozzuřilo, ale ovládla se a soustředila se znovu na knihu.

               „Možná je to skryto obětí, a ne kouzlem,“ napadlo ji náhle. Nechala oba upíry nechápavě hledět a vzala z Marcusova stolu nůž na otevírání dopisů.

               Hlídej ho, požádal Viktora.

               Neměj obavy, to dělám celou dobu, uklidnil ji.

               Lilien na víc nečekala a na vnitřní straně paže se lehce řízla. Pokojem se začala šířit omamná vůně její krve. Vybavil si její lahodnou chuť, ale bez obtíží se ovládl a potlačil svého upířího démona. To Marcus s tím měl větší potíže. Chvěl se a tlumeně vrčel, pohled přišpendlený na její ránu.

               „Ani krok, Marcusi, jinak je to tvůj konec, to ti přísahám!“ poručil mu Viktor zlověstně a chytil ho za rameno už dorostlé ruky.

               „Co může čarodějka obětovat v tuhle chvíli a na tomhle místě nejcennějšího,“ mumlala si Lilien pro sebe a nechala pár kapek skanout na papír. Jakmile se vpily do jeho textury, objevila se na stránce další slova. Jasně v nich byl poznat symbol, který potřebovali rozluštit.

               „Funguje to,“ usmála se Lilien na Viktora spokojeně. Úsměv jí opětoval, rád by do kroniky sám nahlédnul, nechtěl se ale od Marcuse hnout ani o krok.

                Ve chvíli, kdy položila dlaň se znamením na knihu, aby se jí lépe držela a mohla si text přečíst, ucítil, jak jí projela vlna bolesti. Jako by ji šlehnul ohnivým bičem. Lilien se sklonila nad kroniku a zatnula zuby, aby nevykřikla. Z prstů jí vyklouzl nůž a ze sevřených rtů potlačované zasténání.

               „Lily!“ vyklouzlo mu starostlivě a vykročil směrem k ní. Pak se ale zarazil, protože Marcus zpozorněl a opatrně kopíroval jeho pohyb směrem k čarodějce.

               Její znamení jasně zářilo, bolest se jí zmocňovala v poryvech, jak k ní přicházela vidění. Viktor jí mohl pomoci, to by ale znamenalo, že je vystaví nebezpečí ze strany číhajícího Marcuse. A to bylo příliš riskantní. Cítil její bolest, ale poznal taky, že díky jeho prstenu ji nijak neoslabuje.

               Ach bože, to je strašné… Ona ji zabije! vzlykala mu v hlavě, nahlas ale neřekla nic. Nechtěla, aby Marcus věděl, co vidí. 

                „Tak takhle to probíhá,“ promluvil Marcus s krutým zadostiučiněním, ale když po něm Viktor střelil zlostným pohledem, umlkl.           

               Lilien, koho vidíš? Soustřeď se miláčku. Řekni mi to, požádal ji.

               Nemůžu, je to… Ne! Myslí mu zavibroval její zmučený výkřik. Pak její znamení zhaslo. Lilien křečovitě svírala kroniku a prudce oddechovala. Na paži se jí srážela krev.

               „Ani se nehni!“ zavrčel Viktor na Marcuse výhružně a přistoupil k ní. Rychle jí ovázal ránu na paži kouskem své košile a zvedl její tvář k sobě.

               „Nic mi není,“ ujistila ho chvějícím se hlasem. „Bylo to strašné, ale teď už to všechno chápu. Viděla jsem ji, Viktore.“

               „Matyldu?“

               „Ne,“ zavrtěla hlavou a napřímila se. „Matyldu ne. Hned se všechno dozvíš, musíme se ale okamžitě vrátit domů.“

               „Počkat, počkat,“ ozval se Marcus. „Myslím si, že já i Rada máme právo vědět, co se děje. Co jsi viděla, čarodějko?“ obořil se na ni.

               „Nemám čas vám to vysvětlovat. Jde o minuty. Poleťte s námi a uvidíte sám,“ vyzvala ho netrpělivě a zavřela knihu, aby do ní nemohl nikdo nahlížet. Pak ji položila na stůl.

               „Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zarazil se Viktor. „Navíc přes ochrannou bariéru nepronikne.“

               „On tam musí být, Viktore, věř mi,“ ujistila ho Lilien naléhavě. „Navíc se k nám chystá Megan, takže bariéra teď nebude plně funkční.“

               Pak se obrátila k Marcusovi: „Jestli chcete znát odpovědi na své otázky, leťte s námi. Zvu vás k nám domu, Marcusi. Jako našeho spojence a vůdce Rady Nejstarších. Nikdo vám u nás nezkřiví ani vlásek.“

               „Pokud ty sám nikoho neohrozíš,“ dodal Viktor varovně, překvapený jejím návrhem.

               Marcus nezaváhal ani na chvilku, hnala ho zvědavost. A taky touha lovce. Když přikývl, Lilien objala Viktora a než zavřela oči, vyslal k němu zoufalou myšlenku. Leť rychle, Viktore.