NOVÝ PŘÍBĚH – MATKA DÉMONŮ

Už je to pár let zpátky, co jsem napsala tento příběh.

Čarodějky, upíři, démoni – vyšlo už o nich tolik knih, tolik příběhů, tak jsem si ten svůj nechávala jenom pro sebe. Jako takovou svou “guilty pleasure”, neboli takové moje malé provinilé potěšení. Takové malé něco, čemu by se mohli někteří čtenáři/čtenářky posmívat, dívat se na to mezi prsty, protože to tu přece už všechno dávno bylo, a patří to spíš do žánrů hodnocených jako pokleslejší, méně hodnotné.

Ale víte co? Mě psaní tohoto příběhu bavilo, a třeba vás bude bavit jeho čtení 🙂

Proto jsem se vrátila k první verzi a postupně se pustila do jejích úprav. Výsledek budete moci číst zde na mém webu a samozřejmě opět na Wattpad.com

1.kapitola

POSEL ŠPATNÝCH ZPRÁV

Lilien vykročila ze světla pouliční lampy k ústí temné uličky. Město se podobnými místy plnými stínů jen hemžilo. Jiná dívka by byla na jejím místě by vyděšená k smrti, její srdce ale tlouklo klidně. Když ji pohltila tma, rychlým pohybem si stáhla koženou rukavici z levé ruky. Pomalu šla ulicí a snažila se nevšímat si zápachu odpadků, válejících se kolem přeplněných popelnic.

Ušla sotva pár metrů a ze tmy před ní se zpoza jedné velké popelnice vyloupla temná postava. Lilien se zastavila.

               „Brej večír,“ pozdravila silueta skřípajícím hlasem. Znělo to, jako by něco ostrého přejíždělo po plechu.

               Je to tady, pochopila a připravila se.

               „Dobrý večer,“ odpověděla klidně. 

               „Copak dělá taková kráska sama na tomhle opuštěném místě?“ zeptala se postava zvědavě a přistoupila o krok blíže.

               „Jdu za Viktorem. Mám pro něj důležitou zprávu,“ Lilien zdůraznila mužovo jméno a dál rozvážně vyčkávala.

               „Hmm za Viktorem, říkáš? To si myslíš dost vysoko, krásko. Co kdyby ses zdržela chvilku tady se mnou,“ zamručel cizinec dychtivě a posunul se opět blíž k ní.

               „Jdu za Viktorem.  A ty mě zbytečně zdržuješ,“ odvětila netrpělivě.

               „Tak slečinka je vybíravá. Chtěl jsem být trochu milý… Než tě zabiju,“ zasyčel výhružně.

               „Nezdržuj mě, spěchám,“ nedala se Lilien zastrašit.  Muž se zlověstně zasmál a skočil po ní.

               Lilien byla ale připravená. Věděla, co přijde, takže ji rychlost jeho útoku nepřekvapila. Než se jí stačil dotknout, byť jen jediným prstem, natáhla před sebe odhalenou dlaň, zářící jasným světlem jejího znamení. Cítila, jak z ní vyšlehla vlna energie, zachytila útočníka ještě ve vzduchu a odhodila ho kus stranou. Pak spustila ruku k tělu a vydala se dál ulicí. Když míjela místo, kam ten muž dopadl, bylo prázdné.

Měla si ho nechat zemřít, napadlo ji. Než se ale vydala na tohle prokleté místo, slíbila sama sobě, že nezničí žádnou duši, nebude-li to skutečně nutné. I kdyby byla sebeprohnilejší.

               Znovu pomalu vykročila, smysly ve střehu. Věděla, že ještě není konec. Když před sebou uslyšela šelest, jen si tiše povzdechla a opět se zastavila.

               „Tak se ukaž“, řekla do tmy otráveně. Chtěla to už mít za sebou.

               Ze stínů se před ní vyrojila skupinka postav.  Temnou duši ve stínu nespatříš, zaznělo jí v hlavě sestřino kázání.

               „To nemáte na práci něco lepšího, než tady číhat?“ nebála se. Postavy se pohnuly, chystaly se jí obklíčit.

               „Jdu za Viktorem, nesu mu důležitou zprávu.  Jestli mě budete zdržovat, zničím vás“, řekla už trochu rozzlobeně a měřila si je zamračeným pohledem.

               „Jen vyhrožuje. Pojďme si ji vzít,“ řekla jedna z postav ženským hlasem. Zbytek souhlasně zamručel.

               Lilien už na nic nečekala a zamířila dlaní na tu ženu.

               „Varovala jsem vás,“ vzdychla a nechala své znamení, aby vzplanulo a uvrhlo útočnici do plamenů. Žena vyděšeně vykřikla, upadla na zem a s hrozným kvílením se převalovala ze strany na stranu ve snaze oheň uhasit.

               „Varovala jsem vás,“ zašeptala Lilien a snažila se potlačit lítost.

               „Odporná čarodějko,“ zavrčel jeden z mužů a připravoval se na ni vrhnout.

               „Tak dost!“ okřikla je Lilien rozzlobeně. „Zachoval si některý z vás alespoň kousek rozumu? Je tady někdo, kdo nechce shořet? Naposledy opakuji, jdu za Viktorem a spěchám.“

               „Už tě čeká, čarodějko. Pojď za mnou,“ ozvalo se jí za zády, těsně u ucha. Na zátylku jí naskočila husí kůže. Když kolem ní prošla stínová postava, prostoupil ji chlad. Byl to ten první útočník, poznala ho podle hlasu. Podle všeho měl ostatní na povel.

               „Ještě že jsem tě nespálila,“ poznamenala věcně a vydala se za ním rázným krokem.

**********

               Muž ji ještě chvíli vedl hlouběji do tmy, než se konečně zastavil a otevřel dveře skryté ve zdi.  „Běž až nahoru, a pak doprava, čarodějko.“

               Lilien přikývla a vstoupila do budovy.  Jednalo se o bytový dům, celý však zel prázdnotou. Dveře jednotlivých obytných prostor byly pryč, a tak mohla nahlédnout dovnitř. Všude se povaloval rozbitý nábytek, stará špína, odpadky. Sem tam byla na zemi položená stará matrace, nebo jednoduché hnízdo z kartónu, novin nebo starých dek, jak si tam podle všeho občas ustlali bezdomovci. Nebo někdo jiný. Pomalu po schodech stoupala do nejvyššího patra, výtah byl úplně pryč a zůstala po něm jen prázdná šachta, kterou se nyní proháněla meluzína. Schodiště bylo ponořené v šeru, osvětlovaly ho pouze sem tam blikající žárovky, které volně visely ze stropu.

               Hlavně nezakopni, říkala si sama pro sebe. Chce to hlavně klid a pevné nervy.

               Vyšla osm pater a pomalu se začínala zadýchávat, když zjistila, že konečně došla do cíle. Dala se tedy chodbou napravo, a po několika váhavých krocích dorazila k velkým dřevěným dveřím. Postrádaly kliku, místo ní byly opatřeny zdobeným kovovým klepadlem.  Lilien vztáhla ruku, aby jej použila, když v tom se dveře samy od sebe začaly pomalu otvírat.

               Zhluboka se nadechla a odhodlaně vstoupila. Ocitla se v místnosti velikosti menšího tanečního sálu bez oken. Cihlová podlaha byla holá, naproti ní ve velkém krbu plápolal oheň, vedle něj stál koš se dřevem a o něj opřený pohrabáč. Popošla směrem ke krbu a rozhlížela se. Nalevo od ní stál masivní dřevěný stůl, nohy mu zdobily bohatě vyřezávané ornamenty polonahých žen. Válela se na něm hromada otevřených, rozečtených knih a listin. Lilien si všimla, že některé z nich jsou vázané v krásných zdobených deskách. Za stolem bylo velké pohodlné křeslo.  A nikde nikdo.

               Viktora neviděla, ale věděla, že tam je. Cítila jeho přítomnost. Obrnila se trpělivostí a snažila se zůstat klidná. Je-li pravda, co se o něm říká, tak jsem vůči němu naprosto bezbranná.

               „Zabila si Inu,“ ozvalo se z temného koutu za stolem. Hlas byl hluboký a plný nenávisti.

               „Varovala jsem ji,“ odvětila Lilien jednoduše. Rozhodně se za to nemínila omlouvat. A určitě mu nedovolí, aby ji vyděsil a bavil se jejím strachem.

               Nereagoval. Napínala zrak do tmy a snažila se ho zahlédnout, světlo z krbu dosahovalo ale jen ke stolu, takže se jí to nedařilo.

               „Tak ty jsi ji varovala,“ zavrčel jeho hlas někde zprava. Velmi blízko. Pohlédla tím směrem a spatřila ho, jak přikládá dřevo do krbu.

               Je hrozně rychlý.

               „Ano varovala,“ zopakovala Lilien a prohlížela si ho.

               Stál teď zády k ní, jednou rukou se opíral o krb a díval se do ohně.  Druhou dlaň měl sevřenou v pěst.  Byl vysoký a mohutný, ale ne tolik, jak si ho Lilien představovala. Měl na sobě černé kalhoty a tenký černý svetr ke krku. Na pažích se mu rýsovaly svaly. Bylo zřejmé, že zuří. Hodně.

               Lilien se rozhodla, že promluví, ale byl to on, kdo prolomil ticho jako první.  Pohnul se směrem k ní tak rychle, že to nestačila ani zaregistrovat. Náhle stál těsně před ní, mezera mezi nimi byla sotva dvacet centimetrů a vzduch, který ji naplňoval, jiskřil jeho zlostí.

               „Tohle na mně neplatí, čarodějko,“ chňapl jí po odhalené dlani a otočil ji, aby si mohl prohlédnout její znamení.

               „Já vím,“ pohlédla mu nebojácně do tváře. 

               Musela uznat, že co se popisu jeho tváře týkalo, pověsti nelhaly. Husté, černé vlasy měl ostříhané nakrátko, vepředu s moderním rozcucháním ve stylu nedbalé elegance. Tmavé, výrazné obočí se teď zle mračilo, rty měl pevně sevřené vztekem a z blankytně modrých očí by určitě šlehaly blesky, kdyby to bylo možné. Nosní dírky se mu chvěly, větřil její vůni.

               Dal by se nazvat krásným, napadlo Lilien. Kdyby nebylo té jizvy, která mu přetínala levou část obličeje. Začínala na čele ve vlasech, táhla se přes obočí, kolem oka a končila uprostřed tváře. Ačkoliv měla jen světle růžovou barvu, v jeho bledé tváři byla velmi patrná.

               Takže není nezranitelný. Ta myšlenka ji potěšila a ona se usmála.

               Viktor si však její pousmání vysvětlil jinak, jelikož zuřivě zavrčel, chytil ji pod krkem a stiskl tak, že skoro nemohla dýchat: „Kdo jsi a co tu chceš, čarodějko!“

               Lilien potlačila myšlenku na bolest, a chraptivě odvětila: „Jsem Lilien a nesu ti zprávu od velké rodiny čarodějek.“

               Přiblížil se tváří k jejímu obličeji a pohledem se jí propaloval do duše.

„O co jde?“ zeptal se, aniž by povolil stisk.

               „Mám ti vyřídit, že se probouzí. Matka démonů se probouzí,“ zachroptěla. Znehybněl, ve tváři výraz naprostého šoku, a okamžitě ji pustil.

               „Lžeš!“ ohradil se pak zuřivě a nevěřícně pokračoval: „To je nesmysl! Neexistuje způsob… Neexistuje žádná možnost…“

               Lilien se zapotácela a opřela se zády o zeď, aby udržela rovnováhu. Rozkašlala se a mnula si bolavé hrdlo. „Je to pravda.“    

„Zprávu jsi mi předala, takže vůbec nebude vadit, když si ověřím, jestli je pravdivá, že? Svůj úkol už jsi splnila, takže kdybych tě náhodou zabil, tak se vlastně nic nestane. Jedna čarodějka, nebo dvě, co na tom záleží,“ zasyčel zlověstně.

               Lilien věděla, co to znamená, ale nebála se. Věděla, že se nemusí bát.

               „Nezabiješ mě. Znám svou smrt,“ řekla mu tiše, a šeptem dodala: „Viděla jsem ji.“

               Jen se chladně ušklíbl a přistoupil k ní. Udělal to tentokrát pomalu, chtěl ji vystrašit, chtěl, aby začala křičet a prosit o život.

               „Tak už to udělej,“ šeptla místo toho a smířeně zavřela oči.

               Trochu ho tím zaskočila, ale rozhodně neodradila. Zhluboka se nadechl, sklonil se k ní, pohledem přejel její tvář, a pak se jí lačně zahryzl hluboko do hrdla.

               Lilien zareagovala instinktivně, chtěla se bránit té šílené bolesti, a pokusila se ho odstrčit. Ani se nepohnul, stál jako skála, přisátý pevně k jejímu krku. Zazmítala se, ale neměla proti jeho síle žádnou šanci. Jednou rukou jí držel za rameno a druhou jí sevřel vlasy a škubl jimi, aby jí ještě více odhalil šíji.

               Cítila, jak z jejího těla společně s krví odchází i její životní energie, jak se zábrany kolem jejího vědomí bortí a on v ní může číst jako v knize. Ačkoliv už jí nezbývalo mnoho sil, snažila se před ním alespoň ukrýt svá nejniternější tajemství.

               Viktor mě nezabije. Proto mě čarodějky vybraly, abych mu předala zprávu. Protože jsem viděla, že mě Viktor nezabije, prolétlo ji hlavou, než se jí mysl začala zamlžovat. Podklesly pod ní kolena.

               Chutná naprosto úžasně, tahle malá čarodějka, napadlo Viktora, když ji ochutnal.     Pomalu se krmil a občas slastně zasténal, když se mu horko jejího životního nektaru rozlévalo po těle. Její krev byla mnohem silnější než lidská. A také mnohem lahodnější. Dokonce předčila i chuť jeho vlastního druhu. Jako by ho svými paprsky hladilo samo slunce.

               Rychle pronikl do její mysli ověřil si tak, že Lilien skutečně mluví pravdu. Mohl by ji teď klidně nechat odejít, ale nedokázal se nabažit té chuti, kterou mu naplňovala ústa. Taky ještě pořád zuřil nad tím, že zabila Inu. Že si dovolila ohrozit jeho potomka, že si to k němu nakráčela bez jediného vyděšeného zachvění, že ani teď z ní necítí strach, že mu vzdoruje a brání se mu i teď, když je jasná jeho převaha, kdy je na pokraji smrti…

               Pak mu náhle v hlavě zazněla její poslední myšlenka, že ji čarodějky vybraly, protože viděla, že ji nezabije. Protože viděla svou smrt. Viděla…

               Viktor odtáhl svá ústa od rány na jejím krku a zamyšleně se na ni podíval. Lilien už mu spočívala celou vahou v náruči, dýchala tiše a mělce, tep měla pomalý a přerývaný.  Jakmile ji položil na podlahu ke krbu, zalilo její tvář světlo ohně. Její výraz byl klidný, jako by jenom spala. Dříve plné rudé rty jí zbělaly, bledý obličej kontrastoval s tmavými vlasy, které se jí rozprostřely kolem hlavy jako závoj.

               Jsou jemné jako hedvábí, prolétlo mu hlavou, rychle tu myšlenku ale vytlačil a soustředil se na její dech. Srdce tlouklo neochotně a čím dál pomaleji a on si stále v hlavě přehrával její poslední myšlenku.

               Viděla svou smrt. Jak ji mohla vidět? Že by nějaké kouzlo? Ani čarodějky nemají takovou moc.

               Viktor horečnatě přemýšlel, zvažoval možnosti, až se rozhodl, že musí zjistit, co za tím vězí.  Zabít ji přece klidně můžu později, pomyslel si a samolibě se pousmál. Vtom si uvědomil, že Lilien přestala dýchat.

               „Sakra,“ zaklel, ale nezaváhal ani na chvíli. Rychle si prokousl zápěstí a přiložil ho dívce k ústům. Nechal jí pár kapek sklouznout do krku, ale nic se nedělo.

               „Tak se napij, čarodějko, napij se,“ vyzval ji netrpělivě.

               Napřed uslyšel, jak její srdce znovu ožilo, pak se její ústa pomalu pohnula, něco říkala, ale nerozuměl jí.  Sklonil tvář k jejím ústům.

               „Ne,“ šeptla bezhlasně.

               „Jen pij,“ usmál se chladně a dodal: „Vypadá to, že tě vážně nezabiju. Tedy prozatím.“

**********

               Karen nervózně přecházela po pokoji. Pažemi si objímala hruď, a chvěla se strachy. Starosti jí vryly do čela hluboké vrásky.

               „Nech už toho a posaď se. Jsem z tebe strašně nervózní,“ požádala ji unaveně žena, která seděla v křesle a popíjela čaj. Starší dámě dlouhé vlasy, spletené v jednoduchý cop, prokvétaly stříbrem. Na sobě měla elegantní kostýmek barvy bílé kávy.

               Oslovená na ni nechápavě pohlédla, a pak rezignovaně potřásla plavými vlasy, pečlivě uchycenými po stranách ozdobnými sponami.

               „Já to prostě nesnesu. Strašně se o ni bojím. Neměla jsem ji pouštět,“ vzdychla nešťastně Karen a sedla si na pohovku. Když si ze stolu brala šálek s čajem, chvěla se jí ruka.

               „Sama si to vybrala, Karen. Vrátila se k nám a byla už rozhodnutá za ním jít.  Byla si jistá, že se jí nic nestane. VIDĚLA to,“ zdůraznila její společnice vážně.

               „Ale je to moje sestra, Megan,“ vzdychla Karen ztrápeně a upila ze šálku.

               „Všechny jsme sestry, Karen, i když nepocházíme ze stejné matky,“ opravila ji Megan laskavě a s naprostou jistotou pokračovala: „Lilien vše viděla. Viděla, že ji nezabije. Takže ji Viktor nezabije, a ty se zbytečně obáváš.“

               „Neměla se vracet,“ trvala na svém Karen: „A neměla za ním chodit.“

               „Byla to její volba, Karen,“ odtušila Megan přísně a upřeně se na plavovlásku podívala. „Když nás Lilien tehdy opustila, ztratily jsme velice mocnou sestru. Všichni bychom se měli radovat z toho, že se vrátila. Bude nám velmi prospěšná. Zvlášť, přichází – li zlo ze všech nejhorší.“

               „Pro dobro nás ostatních zahodila své vlastní,“ oponovala mladá žena zarputile.

               „Nikdy by jí nebylo dobře, Karen.  Nikdy by nežila úplný život.  Když se jednou narodíš jako čarodějka, už jí navždy zůstaneš,“ odvětila Megan a Karen se proti tomu neohradila. Protože to byla pravda.

               Obě ženy pak jen tiše upíjely čaj a čekaly.

**********

               Lilien Viktora poslechla a zhluboka se napila. V prvním momentu si myslela, že začne zvracet, dávivý reflex ale okamžitě pominul, když jí na jazyku vybuchla chuť jeho krve. Ještě nikdy v životě neochutnala nic tak úžasného. Projela jí šoková vlna energie, veškerá únava a bolest byla okamžitě pryč. Dýchalo se jí lehce a celé tělo rozechvívalo bouřlivé horko, které vybuchovalo v každé buňce jejího těla. Cítila, jak se její mysl rozplývá ve slastné blaženosti. Podržela si jeho dlaň u úst, aby ji nemohl odtáhnout a ona si z něj mohla vzít ještě víc.

               Viktor na ni zamyšleně hleděl. Už dlouho z něj nikdo nepil a on tak skoro zapomněl, jak je to příjemné. Kdyby to bylo v jiné situaci a s někým jiným, rozhodně by si ty slastné pocity dovolil. Takhle jen pevně stiskl rty, aby z nich snad neunikl ani povzdech a pozoroval, jak na jeho krev začíná Lilien reagovat. Cítil její slast, sálala z jejího chvějícího se těla. Věděl, že kdyby chtěl, mohl by jí způsobit skutečnou rozkoš. 

               Ale to nechceš, zaznělo mu v hlavě, potřebuješ jen, aby přežila.

               „To stačí,“ řekl stroze a nelítostně jí své zápěstí vytrhl.

                Jako by ji v tu chvíli polil studenou vodou. Prudce se posadila a odsunula se blíže ke krbu, dál od něj. Rukou si zuřivě utírala rty.

               „Nepřeháněj to. Moc dobře vím, že ti chutnalo,“ řekl Viktor posměšně a zůstal v podřepu, spojené ruce opřené o kolena.

               „Cos to… Jak si mohl,“ zasténala Lilien nešťastně.

               „Ty nevíš? Tohle jsi neviděla?“ zeptal se pichlavě.

               Lilien v mysli varovně zablikalo. Bylo jí jasné, na co se ve skutečnosti ptá. Skousla si spodní ret a mlčela. Připadala si zranitelná jako ještě nikdy. Odhalená na dřeň. Ještě stále cítila, co jí způsobila jeho krev a to, že on to věděl taky, ji uvádělo do hrozných rozpaků.

               Viktor si ji posměšně prohlížel. Její vlasy měly sytou tmavě hnědou barvu, skrze kterou tu a tam prosvítal světlejší pramen. Nebylo to ale odbarvením, jak si všimnul svým ostřížím zrakem. Splývaly jí po zádech v hustých vlnách a končily až u pasu. Do tváře už se jí vrátila přirozená barva, přesto vypadala bledě a pod očima se rýsovaly nepříliš zřetelné šedé stíny. Měla malý nos a souměrně vykrojené rty.  V jejích očích se střídaly odlesky světlé modři a šedavé zeleně.  Připadalo mu, jako by v nich četl nějakou bolest, skrytou a utajovanou.

               Její pleť byla smetanově bílá, a Viktor si dobře pamatoval, že je hebká jako samet. Jeho pohled sklouzl níž, zhodnotil její postavu, a ačkoli na sobě měla džíny, a nevýraznou, šedou mikinu, bylo mu jasné, že je rozhodně alespoň stejně přitažlivá, jako její obličej. Znovu se vrátil k její tváři a pohled mu utkvěl na zranění, které ji způsobil na hrdle. Už nekrvácelo.

               Ještě že tak, napadlo ho, když si vzpomněl na její chuť a vůni. To by to všechno mohlo začít zase celé znovu.

               Z přemýšlení ho vytrhl její hlas. „Už ses dost vynadíval?“

               Její ironický tón mu neušel.

               „Tady kladu otázky já,“ odsekl zlostně, napřímil se a pohlédl na ni shora. „A pořád čekám na odpověď.“

               Lilien se taky pomalu postavila. Nebojácně si ho měřila. „Nevím, o čem to mluvíš.“

               Díval se na ni upřeně, bez mrknutí, a Lilien se pod silou jeho pohledu cítila nepříjemně. Viktor ji teď znal, a ona čekala, kdy proti ní použije něco z toho, co zjistil.

               „Řekla jsi, že jsi viděla svou smrt. Vysvětli mi to. Je to nějaké kouzlo?“ zopakoval svou otázku s těžko kontrolovanou shovívavostí.

               Lilien zaváhala, horečnatě přemýšlela, jak z toho vybruslit, aby nemusela odpovědět. Přešla tedy znovu do útoku.

               „Copak, že by se mocný Viktor bál smrti?“ ušklíbla se posměšně, i když věděla, že se chová jako šílenec.

               „JÁ jsem smrt,“ zahřměl a chytil ji silně za ramena. Viděla, jak se mu zlostí prodloužily tesáky a vzpomněla si na to, jakou bolest jí způsobily.

               „Odpověz!“ zatřásl s ní, a když i nadále mlčela, výhružně dodal: „Mám se snad znovu podívat do tvé duše, čarodějko? Mám se tedy z tebe znovu napít?“

               Proti své vůli se při představě jeho dalšího útoku zimomřivě roztřásla. Najednou se cítila slabá a vyčerpaná.

               „Prostě vidím některé věci. Co se stanou,“ svěsila poraženě hlavu.

               „Takže ty máš dar vidění,“ jen stěží skrýval ve svém hlase překvapení.

               „Spíš prokletí,“ zamumlala Lilien nešťastně, už se nesnažila skrývat, jak mizerně se cítí.

               „To ty jsi viděla Matku démonů, jak se probouzí?“ Přikývla.

               Jeho ruce z jejích ramen zmizely, a Lilien se sesunula na podlahu jako hadrová loutka.  Jako by z ní síla jeho krve v jediné chvíli naprosto vyprchala, cítila se slabá, točila se jí hlava a ústa měla vyprahlá jako po dni na poušti.

               Tohle se nemělo stát, znělo jí hlavou pořád dokola, nedokázala se soustředit na nic jiného.

               Viktor rázoval po místnosti sem a tam, přemýšlel nad tím, co právě zjistil, takže sklouzl do své upíří přirozenosti a stával se opět pouze rozmazanou šmouhou.

               „Takže ty jsi to viděla. A za mnou jsi přišla, protože…“ zastavil se u ní.

               „Protože jsem viděla, že ti to mám říct. Přesvědčila jsem rodinu čarodějek, že je to pro vás stejně důležitá informace, jako pro nás. Jsou-li stará vyprávění pravdivá, bude nutné, abychom se v boji proti Matce spojili. Někdo tu informaci musí předat vaší Radě. A ty existuješ nejblíž,“ vysvětlila a byla mu vděčná, že se na chvílí zastavil. Z toho jeho lítání po místnosti ji rozbolela hlava. Schválně nepoužila slovo žiješ, chtěla ho urazit.

               „Co je ti? Měla by ses teď cítit naprosto skvěle. Mám silnou krev,“ přešel její rýpnutí bez povšimnutí.

               „Tak to se tedy necítím,“ odsekla podrážděně a pokusila se vstát. Sledoval ji, ale nepomohl.

               „Ty se někam chystáš?“ zeptal se potměšile.

               Nechápavě na něj pohlédla: „Jistě. Domů.“

               Viktor se rozesmál. Chechtal se jako šílený, zvuk jeho smíchu se rozléhal sálem. Lilien přeběhl mráz po zádech.

               On mě odejít nenechá.

               „Vypadala si docela rozumně, ale asi jsem se v tobě spletl,“ promluvil, když se trochu uklidnil. Na rtech mu stále hrál domýšlivý úsměv.

               „Snad si nemyslíš, že tě teď nechám jít, čarodějko. Když vím, co dokážeš,“ zavrtěl nevěřícně hlavou nad její naivitou.

               Udělalo se jí špatně od žaludku a zmocnila se jí zlost. „Víš, že tu dobrovolně nezůstanu. Nikdy. Raději skočím z okna a…“

               „Tak dost!“ okřikl ji panovačně. Pak se otočil ke dveřím. „Thomasi, pojď dál.“

               Lilien uslyšela, jak se otevřely a do místnosti vešel další upír. Ostražitě si ho prohlédla. Byl to nevýrazný muž, s krátkými světlými vlasy a vybledle modrýma očima, které ji bedlivě sledovaly. Na sobě měl džíny, tričko a sportovní sako. Jakmile se k ní přiblížil, uviděla, jak se mu rozšířily nozdry, když zavětřil její vůni.

               Sakra práce, pomyslela si znechuceně, dlaň se znamením jí začala mírně svědit.

               Thomas vycenil zuby a pomalu k ní přistupoval s jasným úmyslem, omámený její vůní. Viktor umí jednomu udělat radost takovou svačinkou.

               „Je moje!“ vyrušilo ho Viktorovo hlasité varovné zavrčení.

               Thomas se zarazil a zaškaredil se.

               „Promiň, myslel jsem, že mi ji chceš dát,“ podotkl omluvně.

               „Však ty si ulovíš jinou, Tome,“ ujistil ho Viktor přátelsky a opřel se o stůl. Ruce si založil na hrudi a zamyšleně krčil obočí.

               „Jste odporní,“ utrousila Lilien znechuceně, ale ani jeden tomu nevěnoval pozornost.

               „Potřebuji, abys ji bezpečně odvedl ke mně domů. Jsi jediný, na koho se můžu spolehnout. Je pro mě velmi, velmi důležitá. Nic se jí nesmí stát,“ zdůraznil Thomasovi.

               „Rozumím.  Zařídím to,“ slíbil Thomas poslušně.

               Tak teď mám už jen jedinou možnost, uvědomila si Lilien, že je v pasti. Díkybohu že je na Karen vždy spolehnutí. Sice mě to asi zabije, uvědomila si, jak je slabá, ale alespoň bude mít tenhle odporný násoska po zábavě.

               To pomyšlení dodalo Lilien odvahu. Zatímco Viktor mluvil s Thomasem jazykem, který v životě neslyšela, rozepnula si mikinu. Ve výstřihu trička jí zazářil stříbrný přívěšek ve tvaru půlměsíce. Uchopila jej pevně do dlaně.

               „Ne!“ vykřikl Viktor rozzuřeně, když si toho všimnul, ale bylo už pozdě.

               Lilien rychle vyslovila kouzelnou formuli, kterou ji Karen naučila. Její tělo se vzepjalo a rozpadlo na tisíc světelných bodů, které okamžitě zhasly.

               Byla pryč.

„Zatracená, prokletá čarodějka!“ zařval Viktor vztekle, když Lilien zmizela a bouchl pěstí do stolu, až prorazil desku.  Thomas pro jistotu ustoupil o pár kroků dál, věděl, že když takhle jeho pán a přítel zuří, není radno mu stát v cestě.

               „Měl jsem to tušit, měl jsem to zkontrolovat… Ta mrcha…“ zuřil Viktor a znovu začal přecházet divoce po místnosti, až se opět změnil v pouhý létající objekt.

               Tohle bude na dlouho, napadlo Thomase hořce, ta čarodějka ho parádně namíchla.

               Čas pro něj ale nic neznamenal, když měl před sebou celou věčnost, tak tam tiše stál, ruce v kapsách džín a čekal, až se Viktor uklidní.

               Po chvíli se Viktor zastavil přímo před ním. Ještě pořád se mračil a v očích se mu odrážela zuřivost celého pekla, už se však ovládal.

               „Udělej, co jsem ti řekl, Thomasi. Svolej mým jménem členy Rady. Všechny, které se ti podaří kontaktovat. Řekni jim, že je to velmi důležité. Že jde o zachování našeho druhu. A nezapomeň, že je to přísně tajné. A teď mě nech samotného, potřebuji se soustředit.“

               „Zachování našeho druhu… Znamená to, že…“ zarazil se upír tázavě.

               „Neznamená to nic. Ústa na zámek, Tome,“ varoval ho Viktor důrazně.

               Muž přikývl, ale v hlavě mu to vrtalo dál. Než za sebou zavřel dveře místnosti, ještě se ohlédl.  Viktor stál s mírně zakloněnou hlavou, ruce volně svěšené podél těla s dlaněmi otočenými směrem vzhůru, a zhluboka dýchal.

               Však já si tě najdu, čarodějko, pomyslel si Viktor, jen co zachytím volání své krve.

               Soustředil svou mysl a začal pátrat po okolí. Když venku začalo svítat, vítězně se usmál.

               Našel ji.

**********

Karen s Megan se jen polekaně zajíkly, když se jim Lilien zhmotnila v obývacím pokoji, kde popíjely čaj. Světelné body se rychle poskládaly do obrysů ženské postavy, ta se vzápětí skácela k zemi.

               „Lilien!“ vykřikla Karen zděšeně a rychle k ní přiklekla. Vzala sestřinu hlavu do dlaní a odhrnula jí vlasy z obličeje. Přitom spatřila zranění na jejím krku.

               „Ten odporný sadista,“ vyhrkla rozzlobeně.

               „Zprávu jsem doručila“, zašeptala Lilien tiše, hlas jí slábnul s každým dalším slovem. „Bohužel zjistil víc, než jsem chtěla. Ví o těch vidinách. On ví…“ Věta zůstala nedokončená, jelikož ztratila vědomí.

2 odpovědi na “NOVÝ PŘÍBĚH – MATKA DÉMONŮ”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.