ASURA JE HOTOVÁ !

Hezký den všem,

hned první článek v novém roce je pro mě velmi důležitým, jelikož jsem včera dopsala svůj nový román ASURA. Jedná se samozřejmě o první verzi – první draft, který jistě bude třeba ještě vypilovat, ale i tak mám velkou radost a o tu se s vámi chci podělit.

A jelikož jsem zde Asuru průběžně dávala číst, nebude to jinak ani s jejím závěrem. Takže se pusťte do poslední kapitoly a dejte vědět, jak se vám líbila.

Jako vždy uvítám i vaše komentáře a připomínky ke zlepšení 🙂

Kapitola dvacátá první

Alexandr

Sára zabrala za starý zrezivělý řetěz a nemusela ani použít velkou sílu, aby ho roztrhla napůl. Železo už bylo natolik prožrané, že to ani neudělalo žádný hlasitý zvuk. O to náročnější bylo odstranit řetěz z vrat, aniž by to způsobilo sebemenší zvuk.

Jakmile bylo hotovo, ukryla opatrně řetěz stranou na zem mezi povalující se kusy zrezlého vlnitého plechu. Pak vklouzla škvírou mezi křídly vrat neslyšně jako myška dovnitř a zavřela za sebou. V šeru za ní se od zdi odlepily dvě postavy a jedna z nich si odkašlala.

Sára se prudce otočila a zamračila se.

„To je dobrý,“ uslyšela Ondřeje, a když se posunul do výseku světla, který pronikal do prostoru z vrchu, spatřila i jeho obličej. „O ticho máme postaráno.“

V druhé postavě poznala Čeňka. „Co ten tu dělá?“ nechápala.

„Je čistý, Zoran ho prověřil,“ vysvětlil Ondřej.

„Prý prověřil,“ odfrkl si Čeněk. „Tak bych tomu teda neříkal.“

„To máš sakra pravdu,“ ušklíbla se Sára při té bolestivé vzpomínce.

„Tebe taky poctil Zoran svou péčí?“ zeptal se jí Čeněk soustrastně. Přikývla, a když ji poplácal přátelsky po rameni, věnovala mu vděčný úsměv.

„Jestli už jste si pofoukali bebínka, můžeme pokračovat?“ pokusil se to Ondřej zlehčit, i když při vzpomínce na Sářino i Čeňkovo testování mu příliš lehko nebylo. Na jednu stranu byl rád, že jemu se Zoranovo mučení vyhnulo, na druhou stranu by je ale raději snášel místo svých přátel.

„Sprosťáku!“ udeřila ho Sára pěstí do paže, ale jen aby ho pošťouchla. „Abych ti taky neudělala nějaké bebínko!“

Čeněk se jen pobaveně uchechtl. „Zrzky jsou divoké a nic ti nedarují, bacha na to, Ondřeji. Klidně se zeptej Zikmunda.“ Pak jeho tvář zvážněla, stejně jako hlas, když se Sáry zeptal: „A Zikmund?“

„Nevím,“ odpověděla mu démonka zasmušile.

„Sakra,“ hlesl Čeněk a zrozpačitěl. Rozhodně nechtěl vrtat do otevřené rány.

Mezi třemi démony zavládlo ticho, které nakonec přerušil Ondřej. „Nechme toho dumání. Máme úkol, tak se na něj soustřeďme. Teď všichni pěkně na značky a čekat.“ Pak zvedl sevřenou pěst, počkal, až si s ním kolegové ťuknou těmi svými, než se rozešli každý na své místo.

*****

Anna si sbalila těch pár svršků a notebook do baťohu, přehodila si ho přes jedno rameno a sešla dolů do předsíně. Na jídlo neměla vůbec myšlenky, takže si snídani odpustila.

Nepřekvapilo ji, že u dveří stál Zoran a čekal na ni.

„Opravdu to chceš udělat?“

„Už jsem se rozhodla. Uhni mi,“ odpověděla mu chladně.

„Anno, prosím,“ naléhal.

„Nezdržuj mě,“ zamračila se.

Povzdechl si, pohnul se ale směrem k ní, ne od dveří. „Tak alespoň poslední polibek. Na rozloučenou.“

„A pak už mi konečně uhneš?“ Když přikývl, souhlasila. Dovolila mu, aby vzal její obličej do tváří a políbil ji tak, jako ještě nikdy před tím. Zoran si přál nikdy nepřestat, ale nakonec ji neochotně pustil, a ustoupil stranou.

„Tak hodně štěstí,“ popřál jí.

„Díky, vám taky. Budete ho potřebovat,“ neodpustila si hrané rýpnutí, než razantně otevřela vstupní dveře domu a vykročila vstříc novému dni.

*****

Zoran svolal zbytek skupiny do kuchyně. V ruce držel sklenku s whisky a nepřítomně vyhlížel z okna. Tak alespoň vypadal navenek. Zatímco se ostatní trousili dovnitř, pečlivě ve skle sledoval jejich tváře a hledal sebemenší náznak vypovídající o Alexandrově přítomnosti.

„Takže je pryč?“ zeptal se Benedikt. Zoran jen mlčky přikývl.

„Zasraný Alexandr!“ odplivl si Zikmund naštvaně.

„Klid, však na něj taky dojde,“ ujistil ho Marek a zeptal se: „Kde jsou ostatní?“

„Dostali své úkoly a vyrazili podle plánu už nad ránem. Tady jsou vaše dnešní oblasti. Nezapomeňte, pokud objevíte nějakou stopu po Alexandrovi, neútočte, ale zavolejte ostatní. Zikmund půjde s Markem a já s Benediktem,“ odpověděl mu Zoran a ukázal na stůl, kde ležela rozprostřená mapa města a jeho nejbližšího okolí. „Nějaké další otázky?“

„Vyrazíme hned? Snídani koupíme po cestě. Čím dřív ho najdeme, tím lépe,“ navrhl Zikmund Markovi. Ten neměl nic proti.

„Tak zase nic,“ zamumlal si Zoran zklamaně pro sebe, když odešli a jedním hltem vypil zlatavý obsah sklenice.

„Co jsi říkal?“ ozval se Benedikt, na kterého takt trochu zapomněl.

„Ale nic, to jen tak,“ zahrál to Zoran do autu. „Co my staří bardi, dáme si napřed snídani, než vyrazíme? Nebo budeme následovat své mladší, aktivnější kolegy?“

„Raději bych rovnou šel. Čerstvý vzduch nám udělá dobře,“ odpověděl Benedikt starostlivě. Za přítelovým neutrálním výrazem předpokládal žal ze ztráty a nebyl daleko od pravdy.

„Tolik vzduchu na světě není,“ poznamenal Zoran hořce, i když mu to krásně hrálo do not.

Za chvíli tedy opustili dům i oni, a když modrovlasý Asura zamykal vstupní dveře, zahleděl se na svůj domov o pár vteřin déle než obvykle a těžce polkl. Pak se ale rychle ovládl, usmál se na bělovlasého kolegu a vykročil svižně směrem k cíli.

*****

Anna si vykračovala klidně, nikam nespěchala. Mohl to být poslední den v jejím životě, a to by se honil jenom blázen. Procházela městem a míjela lidi, kteří spěchali do práce, na úřady nebo za nákupy. Poočku si je prohlížela, a ačkoliv nebyli ničím přímo zajímaví, nedokázala s tím přestat. Ucítila jemné bodnutí závisti. Narozdíl od ní mohli dál žít své malé lidské životy ve sladké nevědomosti. Byl to ale už jen slabý odlesk emoce ve srovnání s prvními dny jejího nového života. Chtě nechtě si musela přiznat, že si ho nakonec zamilovala. Líbily se jí nové schopnosti a smířila se i s drobnými podvody v rámci nezbytné manipulace s lidmi, aby si zajistila její nová démonská rodina prostředky nutné k existenci v lidském světě. Tak by nikdy nepoznala Zorana, kdyby zůstala člověkem.

Zodpovědnost za přežití lidské rasy si vzala za svou, jakmile se smířila se svým novým posláním. Starost o její novou rodinu v ní rostla a sílila postupně, jak je poznávala a prolévala krev ve společném boji. Cesta, na kterou se vydala jako nově zrozená Asura, nebyla a nikdy nebude snadná, to už chápala. Věděla, že to bude pouť zalitá krví, ale byla odhodlaná zajistit, aby ta vzácná tekutina patřila vždy a jenom jejich nepřátelům.

Při té myšlence se trochu zamračila. Jestli je Alexandr opravdu v jednom z jejich přátel, tušila, že toho ten bastard využije i v boji. Jediným pro ni přijatelný plán představovalo jeho vylákání, ale bylo to možné, pokud neměl vlastní tělo? Mohl existovat i mimo fyzické hranice, a jestli ano, byl stejně mocný jako v těle jiného démona? V tomto směru byl její pláne nedomyšlený a ani při krátké myšlenkové poradě se Zoranem nevymysleli žádný konkrétní způsob, jak to zvládnout. Mohli jenom čekat, jak se vyvine situace a být připraveni na improvizaci.

A taky oběť, prolétla jí hlavou myšlenka, kterou před Zoranem skryla. Zastavila se na přechodu a čekala, až se na semaforu objeví zelený panáček. V tramvaji, která mezitím projela, si všimla malé holčičky, která v jedné ruce držela plyšového jednorožce. Jejich pohledy se na krátký moment setkaly a děvčátko se na ni nesměle usmálo. Úsměv mu oplatila.

„Má to smysl,“ řekla si polohlasem. Starší pán vedle ní, co se opíral jednou rukou o hůlku, na ni nechápavě pohlédl. Asi si myslel, že mluvila k němu. Omluvně se na něj usmála a on jen zavrtěl hlavou.  Pomyslel si o ní, že ta dnešní mládež je fakt podivná, jak si v něm v rychlosti přečetla, než konečně skočila zelená. Už si ho dál nevšímala a vyrazila svižně přes přechod.

Čím víc se vzdalovala centru s jeho rušnou dopravou a ulicemi plnými lidmi, tím více přidávala do kroku. Snažila se ovládat své rozrušení, ale čím blíže byla svému cíli, tím těžší to bylo. Konec toho všeho byl už blízko, a ona doufala, že vítězství bude přát jim. Ovšem život ji už naučil, že přání je jedna věc a skutečnost jiná.

*****

Marek dojedl poslední tvarohový koláč a setřepal si drobky z bundy. „Dobré to bylo, jen by to chtělo ještě teplé kafe.“

„Kousek odtud se dá koupit káva sebou,“ kývl Zikmund hlavou směrem před sebe a zbytek párku s v rohlíku hodil obtloustlému jezevčíkovi, který byl uvázaný u stojanu na kola před obchodem s ovocem a zeleninou. Pes se na sousto váhavě podíval, ale vůně párku ho nakonec přemohla, a tak se do něj hladově zakousl.

„Třeba ti bude chutnat víc než mně, kamaráde,“ poznamenal Zikmund směrem ke zvířeti.

„Nebyl dobrý?“ zeptal se Marek zvědavě.

„Ale jo, jen nějak nemám chuť k jídlu,“ odtušil Zikmund.

„Potíže v ráji?“

„Ani ne. Sára je teď jen trochu mimo kvůli Anně, ale to se snad časem srovná,“ odpověděl Zikmund a v hlase mu zazněla starost.

„Aha. Bylo na ní poznat, že je ráda, že už není jediná ženská ve skupině, tak se ani není čemu divit, že ji to tak sebralo. Ale taky si myslím, že to zklamání zvládne. Pořád má ještě tebe, ne? A nás samozřejmě,“ zkusil ho Marek povzbudit.

„Taky si to myslím. Co ty na to říkáš? Že Anna odešla?“ změnil Zikmund téma.

„Bude v týmu chybět. Byla fakt dobrá a líbilo se mi, že mi tak silný démon kryje záda. A ta její věc s časem, to byla parádní dovednost,“ odpověděl mu Marek a trochu se zachmuřil. „Je to prostě škoda, že odešla.“

„Na druhou stranu podle toho, co říkala, když se bavila se Zoranem, myslela si o nás, že nejsme dost dobří. To mě trochu naštvalo,“ přiznal Zikmund rozladěně a hledal v kapse drobné. Při rozhovoru dál pokračovali v chůzi, takže už se blížili ke kavárně, kterou ukazoval prve Markovi.

„Mě taky, takovou podpásovku bych od ní nečekal,“ souhlasil s ním druhý démon a zahleděl se ke křižovatce vlevo od nich.

„Já taky ne. Ty chceš černou, že? Žádný cukr, ani mlíko?“ přetáčel Zikmund mince v dlani, aby spočítal, jestli jich má dost, nebo bude muset vytáhnout z peněženky papírovou bankovku. Když mu kamarád neodpovídal, podíval se na něj a spatřil, že upřeně hledí někam za něj. „Co je…?“

„Není támhleto náhodou Anna?“ odpověděl Marek otázkou.

„Je to ona. Ani si nezměnila barvu vlasů,“ přitakal Zikmund.

„Nevypadá to, že by někam chvátala. Čekal bych, že už bude na cestě z města. Tady jiné Asury než nás nenajde,“ podotkl Marek zamyšleně.

„Svatá pravda,“ přikývl Zikmund a prohrábl si vlasy. „Divné.“

„Taky mi to přijde podezřelé. Zajímalo by mě, co má za lubem,“ našpulil Marek pusu, jak to často dělával, když mu něco vrtalo hlavou.

„Přilepíme se na ni?“ navrhl Zikmund. „Chtěl bych tomu přijít na kloub.“

Marek se dlouho nerozmýšlel, než přikývl. „Kafe počká.“

Drželi se v uctivé vzdálenosti a poctivě se maskovali, aby o nich nevěděla. Postupně zrychlovala, a tak i oni museli přidat do kroku, aby se jim neztratila. Zavedla je za město a zamířila si to přímo do průmyslové části. Překvapeně na sebe pohlédli, jelikož začali tušit, co je cílem její cesty.

A když stanula před vraty staré, opuštěné průmyslové haly, jejich domněnka se potvrdila. Sledovali, jak se obezřetně rozhlédla po okolí, než je pomalu pootevřela a vytvořenou škvírou vklouzla dovnitř.

*****

Zoran s Benediktem vedle sebe kráčeli mlčky. Bělovlasý démon viděl, že se jeho přítel trápí, a několikrát se chystal říct mu něco povzbuzujícího. Slova ale nepřicházela a jen by opakoval, co mu řekl už včera.

Ani Zoran neměl chuť zapříst s ním rozhovor. Soustředil se příliš na to, co ho za chvíli čeká a nechtěl se konverzací rozptylovat. Navíc si nemohl být jistý, jestli se dá Benediktovi důvěřovat. Ukázal mi sice ten starý svitek s návodem, jak zničit Alexandra a vypadal při tom upřímně zděšený, ale co když to byl jen nějaký Alexandrův špinavý trik? Pro Zorana nebylo zvykem, že by něco otřáslo jeho důvěrou ve vlastní přátele. Cítil se nepříjemně zranitelný a za to Alexandra nenáviděl ještě víc. Rozhodl se déle nečekat a rozehrát představení.

„Počkej, Benedikte,“ zastavil druhého Asuru a zatvářil se nepřítomně.

„Děje se něco?“

„Ondřej něco našel,“ ukázal si Zoran letmo na čelo. „Chce, abychom to viděli.“  Pak vyrazil rychlým krokem a Benedikt se zařadil vedle něj. „Co našel?“

„Až na místě,“ utnul jeho otázky Zoran velitelským tónem a ještě přidal.

„Tohle je přece ta hala, kde se obrodila Anna,“ poznamenal Benedikt, když se konečně zastavili u staré budovy. Vrata nebyla zabezpečená žádným zámkem.

„Já vím. Tiše,“ přitakal Zoran a opatrně otevřel jednu jejich polovinu. Pak vyzval myšlenkou Benedikta, aby ho následoval a vklouzl do přítmí uvnitř. Druhý démon se řídil jeho příkladem a tiše za nimi vrata zase dovřel, když byli vevnitř.

„Kde je?“ zeptal se Benedikt myšlenkou a pátral pohledem v pološeru po Ondřejovi. Zoran si jen přiložil prst na rty a rychle ho stáhl za nejbližší hromadu navršených dřevěných palet.

„Někdo jde,“ poslal mu myslí vysvětlení a pohledy obou se stočily zpátky k vratům.

*****

Anna vklouzla dovnitř a přivítalo ji šero. Okna haly byla zvenku zamalována tmavou barvou, jak si dobře pamatovala ze svého prvního pobytu zde. Na některých místech však barva oprýskala vlivem větru, deště a sněhu, takže dovnitř pronikalo alespoň něco málo světla z venku, proto uvnitř nebyla úplná tma. Díky svému zdokonalenému zraku mohla spatřit v kuželech světla, dopadajícího na špinavou podlahu, spatřit tančit zrnka prachu, jež svým vpádem zvířila.

Klidně popošla hlouběji do vnitřku haly a jen ze zvyku se rozhlížela a pátrala očima v temnějších koutech. Nikoho neviděla, a to znamenalo, že vše jde podle plánu. Protože si byla jistá, že tam jsou. I když se maskovali tak dokonale, že po sobě nenechali ani otisky bot v prašné vrstvě na zemi.

Ušla ještě dva kroky, než zaslechla jemné šramoceni u vrat. Otočila se k nim čelem a celé její tělo se napjalo očekáváním. Poslední kousek skládačky. Nesáhla po démonské magii, chtěla být spatřena.

Marek a Zikmund, kteří právě vstoupili dovnitř, ji v první chvíli neviděli. Pak si jí všimli a oba se tvářili překvapeně a dost podezřívavě. Přišli k ní kousek blíž, ale mlčeli. Když míjeli hromadu dřevěných palet, Benedikt podvědomě zadržel dech, i když o něm díky maskování nemohli vědět.

„Ahoj kluci,“ pozdravila je přátelsky. „Na obhlídce?“

„Tak nějak,“ utrousil Zikmund a pozorně si ji prohlížel. „A co tu děláš ty?“

„Čekám,“ odpověděla bez zaváhání.

„Jo a na co?“ zeptal se černovlasý démon podezřívavě.

„Na Alexandra,“ nezaváhala ani tentokrát a zahleděla se upřeně na Marka. Pak lehce pokývla hlavou na pozdrav.

„Taková pitomost,“ vyprskl Zikmund dotčeně a hledal očima souhlasnou odezvu u svého dlouholetého přítele.

Markovi se ale po tváři pomalu rozlil široký úsměv. „Zdravím, Anno.“ Démonův hlas zazněl plnou silou Markovi moci, ale Anna na to byla připravená, takže ji nijak neomámil.

„Ty?“ hlesl Zikmund překvapeně.

„Já,“ odpověděl mu Marek, aniž spustil oči z Anny. Necítil už potřebu se skrývat, a tak dovolil své pravé podstatě Rákši, aby vystoupila na povrch. Zbarvila Markovy oči do ruda, zhyzdila jeho obličej hlubokými vráskami a rozšklebila jeho ústa ostrými dlouhými zuby. Jen hlas zůstal stejný.

„A teď pěkně stůj a mlč,“ přikázal mu a nepřipravený Zikmund cítil, že ztratil kontrolu nad svým tělem i jazykem.

„Jak jsi to zjistila?“ zeptal se pak Anny zvědavě. Ruce si strčil do kapes džín a z celého jeho postoje vyzařovala pohoda a rozhodně žádný pocit ohrožení.

To je dobře, napadlo ji, než mu odpověděla: „Byl to jenom takový pocit, nic hmatatelného. Přišlo mi podivné, jak dlouho se ti uzdravovaly hlasivky po té bitce. Zoran mě učil, že se uzdravujeme rychle, což jsem si pak několikrát ověřila i v praxi sama na sobě. Když navíc přiložil ruku k dílu Benedikt, bylo uzdravení otázkou hodin, ne dní. Ale ty jsi pořád chraptěl, moc ses neprojevoval. Jen tiše naslouchal a studoval nás. Předpokládám, že ti prostě jenom dlouho trvalo, než si ovládl Markův hlas. Věřím, že s tebou bojoval a nedal se tak snadno, jak jsi předpokládal.“

„Chytrá hlavička,“ řekl Marek uznale. „Bránil se statečně, jak se na Asuru hodí. Ale mě se nikdo nevyrovná.“

„Žije ještě?“ musela se zeptat.

Marek-Alexandr se pobaveně zachechtal. „Musel bych se podívat na to, co po něm zbylo. Mám to udělat?“ Přikývla.

„Dobrá, podívám se. Ale jen když se mi vzdáš bez boje.“

„Proč o mě tolik stojíš?“ zeptala se ho a jeho předchozí požadavek nechala bez reakce. Věřila, že by Alexandr věděl, kdyby byl Marek po smrti. Jistě by se tím rád pochlubil.

„Proč? To je jednoduché. Ničím modré Asury a živím se jejich mocí.  Zjistil jsem totiž, že díky tomu nepotřebuji fyzické tělo a mohu být kýmkoliv. A to mě činí neporazitelným,“ odpověděl. „Zkusil jsem si tě vzít hned, jak ses probudila, ale zaskočila mě tvá síla.“

„Štěstí začátečníka,“ dodal rychle, než nafoukaně pokračoval: „Bylo mi jasné, že se v tobě skrývá velký potenciál a byl jsem zvědavý, co se z tebe nakonec vyklube. Zastavit čas! To je skvělá věc, milá zlatá. Takovou schopnost jsem si rozhodně musel přidat do své sbírky. A když si představím, co to udělá s mým starým přítelíčkem Zoranem, až zjistí, že jeho milovaná Anna už není. To mě blaží snad ještě více. Pak si podám i jeho. Škoda jen, že tvůj pád neuvidí.“

„Tím bych si tak jistá nebyla,“ usmála se na něj sladce a kývla hlavou k paletám, zpoza kterých vystoupil Zoran s Benediktem. Bělovlasý Asura se tvářil vyjeveně, zatímco Zoran se mračil jako bouře.

Marek–Alexandr se krátce zasmál. „Tak trochu jsem doufal, že by to mohla být past, když jsem tě dnes ráno viděl ve městě. Čekal bych od někoho, kdo tak okatě proklamoval, že se s námi pitomci už nebude tahat a najde si lepší skupinu, která mě uloví, že už bude dávno někde za kopečky. A ty sis tam prostě jen tak stála, čekala na zelenou a okukovala lidi kolem. Byl bych hlupák, kdybych tě nepodezříval,“ řekl potěšeně.

„A přesto jsi vstoupil? I když sis myslel, že je to past?“ zeptala se ho klidně. Vše šlo podle plánu. Doufala, že ji některý z členů skupiny spatří a pojme podezření. Předá informaci zbytku, a tak se jí nakonec podaří dostat Alexandra na toto místo a konečně ho s naprostou jistotou odhalí i pro ostatní.

„Za trochu risku mi to stálo. Dvě modré Asury jednou ranou, to se mi tak často nestává. Navíc už jsem se v tomhle ubožákovi dost nudil. Tak trochu rozproudíme krev, co ty na tom?“ zeptal se vyzývavě a nepřirozeně rychlým, sotva postřehnutelným pohybem vystřelil paži a chytil Zikmunda za hrdlo. Zvedl ho do vzduchu a silně stiskl. Asura vyděšeně vytřeštil oči a vlasy se mu zavlnily, jak se instinktivně snažil zavolat na pomoc tmu. Světlo v hale se opravdu zachvělo, víc ale slábnoucí Zikmund nedokázal.

Anna se sotva stačila nadechnout a napnout k útoku, když se halou rozezněl ženský výkřik plný žalu, který postupně přešel do nenávistného jekotu. Byl to tak nepříjemný zvuk, že sebou Anna trhla, když ji z něj bodlo v uších. Pohlédla směrem na starý jeřáb, ukotvený v železné kolejnici v podlaze a spatřila vedle něj stát drobnou postavu rudovlasé démonky. Sáře se řinuly slzy z očí, ústa měla doširoka otevřená a z nich vycházel ten příšerný nelidský zvuk jako ze sirény. Anna pochopila, že se Sára pokusila marně zasáhnout démona svou dovedností, a takto dal průchod svému zoufalství. Alexandr byl na ni prostě moc silný a její útok odrazil, aniž se na něm jakkoli podepsal.

Na Markově–Alexandrově obličeji se mihla nelibost, Sářin pokus i jekot mu byl nepříjemný. Za Sárou seděl na zemi Čeněk, tvář zbrázděnou námahou a oči zavřené úsilím. Nebylo jednoduché udržet bublinu ticha, která maskovala dění v tovární hale před zbytkem venkovního světa.

„Dobrý trik, maličká,“ zatřásl Marek hlavou pobaveně a té chvíle Sára využila, aby se na něj vrhla. Alexandr jí dovolil udělat sotva dva kroky a už ji zachytil silou své mysli, což mu nedalo téměř žádnou práci, a odhodil ji stranou.

Anna rychle zpomalila čas, aby její pád zbrzdila. Tím ale přišla o zlomek sekundy, kdy chtěla sama zaútočit na Alexandra. Využil ho ale Ondřej, vyčkávající vedle Sáry. Nenávist, vztek a žal nad ztrátou přítele v něm prudce vířil, a on se podvolil svým instinktům, které ho vedly, aby se natáhl po vzduchu a skrze svou telekinetickou schopnost jej vrhl proti nepříteli v silné tlakové vlně.

Síla větru strhla k zemi Alexandra i Annu. Rákša tak konečně, i když nedobrovolně, pustil ze svého sevření Zikmunda, jehož bezvládné tělo se odkulilo kousek stranou.

Zoran pevně stiskl Benediktovu paži, protože poznal, že se chce vrhnout na Alexandra jako ostatní. „Zikmund,“ šeptl mu do ucha a postrčil ho směrem k nehybnému démonovi. Sám se mezitím vrhl na Rákšu, který se však už stihl zvednout ze země a jeho ráně se vyhnul.

„Samé triky a nefér poměr, nezdá se vám?“ ušklíbl se Marek na něj i na Annu, která stanula vedle Zorana a zle si Rákšu měřila. A pak se otevřenými vraty i tříštícími se okny začal dovnitř valit proud Vétal a dalších Rákšů.

„Postarej se o ostatní. Tenhle bastard je můj,“ přikázal Zoran Anně a vděčně kvitoval, že protentokrát ho poslechla na slovo. Zaútočil na Alexandra, a ona se rozběhla k Sáře a Ondřejovi, který se nad ní skláněl a snažil se ji probrat.

„Sáro, vstávej, potřebujeme tě,“ vyhrkla Anna a zpomalila čas, aby zabránila démonům dostat se příliš blízko.

„Co kdybys zkusil udělat zase tu stejnou věc s tím vzduchem, Ondřeji?“ navrhla blonďatému Asurovi a ten okamžitě poslechl. Sevřel svou mocí vítr a jako palicí jím udeřil do Vétal, které to odmrštilo pryč.

„Sáro, no tak, prober se,“ třásla Anna s přítelkyní a zpomalila další skupinu nepřátelských démonů. Bylo to obtížnější, jelikož mezi nimi byli i Rákšové, a ti dokázali její moci snadněji odolávat.

„Znovu, Ondřeji, a miř jim na hlavy!“ poradila mu, zatímco je držela. Soustředěně přikývl. Podařilo se mu zpacifikovat i druhou skupinu démonů a některým z nich tlakem rozmačkat lebky jako zralé maliny.

„Zikmund!“ probrala se Sára náhle a posadila se. Divoce se rozhlížela a snažila se zaostřit.

„Je u něj Benedikt,“ uklidňovala ji Anna a pomohla jí vstát. „Potřebujeme tě jinde.“

Sára jen krátce zaváhala, ale pak uviděla démony, kteří se znovu chystali zaútočit, a přikývla. Anna s Ondřejem a Sárou se vrhli do boje plnou vervou. Sára démony připravovala o dech, a když zaskočeně zmrzli, mrzačila je a likvidovala ty, co stáli nejblíž. Ondřej si zase pomáhal větrem a s každým zásahem vypiloval svou dovednost o kousek více. Anna pracovala s časem a získávala pro sebe i své přátele prostor na konečnou likvidaci nepřátel. Vstřebávali do sebe sílu zabitých démonů, díky které dokázali vytrvat a získávat pomalu převahu.

Většina démonů, kteří přispěchali na pomoc Alexandrovi, se soustředila na bojující trojici, někteří si ale všimli nechráněného Čeňka a pokusili se zaútočit i na něj. Benedikt na to varovným výkřikem upozornil Annu, která je zmrazila a Ondřej je rozdrtil. Když Čeňkovi na obličej dopadla sprška zkažené krve a shnilého masa jedné ze zničených Vétal, vytřeštil znechuceně oči. Přelétl pohledem halu, a když viděl tu hordu démonů, postavil se, aby se také zapojil do boje.

„Ne, Čeňku, skryj se a soustřeď se na ticho. Nepotřebujeme, aby si nás všimli lidi,“ vyslala k němu Anna příkaz, když si toho všimla. Měla pravdu. Všude se ozýval zvířecí řev a mručení útočících démonů. Do toho zazníval bojový křik jeho přátel i praskání kovových regálů a starých rozbitých strojů, které v hale zůstaly i po zrušení výroby, když se mezi nimi jako šmouhy míhali Alexandr se Zoranem, zaklesnutí v souboji. Neochotně tedy souhlasil, ukročil do stínů a ukryl se za maskováním. Tentokrát ale už oči nezavíral, sledoval celou situaci a pomáhal ostatním alespoň varováním skrze myšlenku, když si všimnul nějakého zákeřného démona, který chtěl zaútočit zezadu.

Benedikt se měl taky co ohánět, musel přerušovat svou léčbu Zikmunda pokaždé, když na něj nějaký zbloudilý démon zaútočil. Zrovna jednoho Rákšu zničil na prach a s úlevou přijal příliv jeho síly, kterou bez váhání vstřebal, když spatřil Alexandra, jak vší svou silou praštil se Zoranem o zem, až pod ním praskla betonová podlaha a praskliny se rozběhly do stran. Zoran zůstal ležet, chroptěl a nezvedal se. Marek–Alexandr se rozpřáhl, aby mu poslední ranou roztříštil lebku na kusy.

„Anno!“ zařval Benedikt zděšeně, a poslal svým přátelům ten obrázek. Anna si nerozhodným pohledem změřila pomalu řídnoucí skupinu bojujících Vétal a Rákšů. Ondřej zrovna jednoho zlikvidoval a pohled ji oplatil. „Běž, my to tady se Sárou zvládneme!“

„Běž,“ přidala se k němu Sára poté, co zlomila jednomu Vétalovi vaz.

Oba byli zkrvavení, obličej i tělo měli plné šrámů, vlasy slepené potem a krví. Bojovnost je ale neopouštěla a krvelačně se vrhali do jednoho souboje za druhým. Když jí tvrdili, že to zvládnou, musela jim věřit.

Otočila se tedy na patě a zabrzdila čas tak, aby Alexandrova rána nedopadla. Zatímco k němu běžela, držela svou silou čas i pěst, která se ve svém pohybu sice zpomalila, ale nezastavila. Nezaváhala ani na vteřinku a vrhla se na něj vší silou. Strhla ho stranou a oba skončili na zemi. Rychle se zvedla a jen tak tak uhnula jeho drtivé ráně.

A pak to začalo. Tanec pěstí, loktů, kolen a kopanců, úhybných manévrů, krytí a přijímání ran, když si nedala pozor. Bojovala o život, a tak použila vše, co ji naučili i to, co se naučila sama. Zpomalovala čas, aby unikla, když nebyla dost rychlá, a zrychlovala ho, když jí to pomohlo zesílit ránu. Musela ale uznat, že Alexandr je mnohem silnější, rychlejší a lepší. Pochopila, že takto a sama ho nedokáže nikdy porazit. Cítila, jak ji postupně zaplavuje únava, končetiny jí těžkly, stávala se pomalejší. Čas jí proklouzával mezi prsty a pot jí stékal do očí. Nedařilo se jí čelit mu tak dobře, jak by chtěla, a utržila spoustu ošklivých ran. Cítila svá opakovaně zlomená žebra, která se sotva stačila zahojit, než je znovu zlámal. A pak ji srazil dobře mířenou ranou na bradu na kolena.

V hlavě jí hučelo a celý svět se s ní točil, když se k ní sklonil a dýchnul jí do tváře: „Už máš dost, holčičko?“

Udělala jedinou věc, které byla ještě schopná. Přiložila mu ruce na spánky a se vší nenávistí, bolestí a zuřivostí se vyřítila proti jeho mysli. Prodrala se bahnitým hnusem jeho myšlenkového světa, který páchl krví, rozkladem a smrtí, a udeřila vší silou do zdi, která tam stála, poskládaná z vyleštěných kostí jeho obětí. Zatřásla se, jak ho svým útokem zaskočila, dokonce z ní pár kostí odpadlo, ale to bylo vše. Byl prostě příliš silný. Zareagoval podobně zběsilým útokem, zabušil na její zeď, a ačkoliv bojovala, aby ji udržela vcelku, začaly se na ni na několika místech objevovat praskliny, které se nebezpečně rozšiřovaly po celém jejím obvodu.

„Brzy budeš moje,“ zaryčel Alexandr vítězně, a ještě víc se upřel ke svému cíli.

A pak byl najednou z její hlavy pryč. Přepadla dopředu na paže a těžce dýchala. Jen s velkou námahou dokázala otočit hlavu stranou, aby uviděla Zorana, který se mezitím vzchopil a zaútočil na Alexandra stejně jako ona, čímž jí alespoň prozatím zachránil život.

Věděla, že Zoran je silný, mnohem silnější než ona, ale už si nebyla tolik jistá, jestli to bude na Alexandra stačit. Teď když poznala jeho moc na vlastní kůži, obávala se, že nebude. Že je opravdu neporazitelný. Těžce se zvedla a zavrávorala, než zase ovládla své nohy a začala se k nim šourat. Ještě v sobě měla nějakou sílu, kterou mohla využít.

V té chvíli se Markovo tělo zhroutilo k zemi a Zoran klesl na kolena.

„Dokázal to!“ vyslala ten obrázek ostatním a vyrazila k Zoranovi.

„Ne počkej!“ zarazil ji naléhavě Benedikt.

Překvapil ji tím, ale pak si i ona všimla, že něco není v pořádku. Zoranovo tělo se lehce otřásalo, a když napnula sluch, zachytila i v halasu boje, že vydává nějaký zvuk. Zaposlouchala se tedy pozorněji, aby v následné sekundě prudce couvla.

Byl to smích. Zoran se smál, zprvu tiše, ale postupně silněji a silněji, až se jeho chechot rozléhal celou halou. Ondřej se Sárou překvapeně shledali, že Vétaly a Rákši ztuhli v pohybu a přestali bojovat. Otočili se k Anně, protože to připisovali jí, ale pak pochopili.

Zoran se pomalu napřímil, zatočil rameny, párkrát sevřel ruce v pěst a povolil, uvolnil si krk pohybem hlavy k pravému a levému rameni. Přitom se nepřestával chechtat, smích to byl ale zlý a smrtonosný.

„Ne,“ vydechla Anna hrůzou, když na ně upřel krvavě rudé oči.

„Ale ano, sladká Anno, jsem to já. Mě nikdo nepřemůže. Ani ty, ani Zoran, ani vy všichni dohromady. Nikdo!“ křikl sebejistě.

Udělal krok směrem k nim a oči mu začínaly žhnout. „Teď si vás vychutnám všechny najednou, to bude hostina!“

„Pozor!“ vykřikl Benedikt, když Zoranovi–Alexandrovi z očí vyšlehly plameny. Anna uchopila tok času a zpomalila je, jak nejvíc to dokázala, přesto se nepřestaly přibližovat. Cítila jejich horko a věděla, že až dosáhnou až k nim, všichni shoří na prach.

Zatnula tedy zuby a zatlačila proti nim ještě kousek. Pak vedle sebe ucítila pohyb a spatřila Ondřeje, který natáhl ruce před sebe a poslal proti plamenům stěnu ze vzduchu. Ta je zatlačila do stran.

„Co budeme dělat?“ zeptal se jí skrze zatnuté zuby.

„Já …nevím,“ přiznala zadýchaně a cítila, jak se jí z nosu a uší spouští krev. Byla na pokraji zhroucení. „Už to… už to neudržím.“ Čas jí vyklouzl a rozběhl se přirozeným tempem. Ondřej je chránil proti plamenům, i když Alexandr ho postupně přetlačoval.

„Nevím, jak dlouho…“ hekl zoufale po chvíli, kdy se Anna lapala po dechu a zkoušela se sebrat.

V momentě, kdy už nedokázal odolávat síle mocného Rákši, plameny náhle zmizely. Vypadalo to, jako by je Alexandr vtáhl ústy dovnitř.

„Co to …“ nedokončila Sára otázku a přispěchala jim na pomoc. Pomohla Anně vstát a podepřela i zesláblého Ondřeje.

Zoran–Alexandr poté, co spolkl své vlastní plameny, zůstal přimraženě stát a vytřeštil oči. Pak zaklonil hlavu a rozeřval se bolestí. Z úst, uší a nosních dírek mu začal stoupat dým, postupně ho začalo jeho tělo uvolňovat i póry. Začal se po něm řinout pot a na místech, kde měl z boje potrhané oblečení a prosvítala pokožka, spatřili škvířící se kůži a otevřené mokvající rány, v nichž se doslova vařila krev.

„Zorane,“ vzlykla Anna zdrceně, zatímco ostatní na to jen mlčky vyděšeně zírali. I Čeněk vystoupil ze svého úkrytu a po tvářích mu tekly slzy, mísící se s potem. Bublina ticha kolem tovární haly však díky jeho námaze zůstávala stále na svém místě.

Alexandr znovu zařval šílenou bolestí a z úst mu vytryskl sloup bílého ohně. Asury se před tím žhnoucím světlem jen tak tak skryli za Ondřejovu vzdušnou zeď, kterou na poslední chvíli a jen nakrátko přivolal, ale stačilo to.

Zoranovo tělo se sesunulo k zemi, kde zůstalo nehybně, tiše ležet.

Anna nedbala nebezpečí a rozběhla se k němu. Padla u něj na kolena a vzala jeho hlavu do dlaní. Šeptala horečnatě jeho jméno a přejížděla mu rukama po spáleném obličeji. Ondřej se otočil k Vétalám a proměnil se nakrátko ve světlou šmouhu, než jim všem rozdrtil lebky. Pak se připojil ostatním Asurám, které stanuly za Annou a nešťastně přihlíželi.

„Benedikte,“ vzhlédla k bělovlasému démonovi zoufale. Ten si přiklekl z druhé strany a chtěl na démonovo tělo položit ruce, když v tom se Zoranovi zatřepotala víčka a on pomalu otevřel oči. Své oči.

„Nedělej … to…“ hlesl Zoran směrem k příteli, a ten tedy složil dlaně zpátky do klína.

„Zorane,“ chtěla Anna namítnout.

„Nemá… to … smysl… Podívej… se… sama,“ zašeptal. Utřela si slzy hřbetem dlaně, čímž si po obličeji rozmazala krev a špínu a opatrně přiložila své prsty na jeho spánky.

A pak spatřila jeho mysl. Tatam byla jeho obranná zeď a zahrada. Zmizely i všechny ty hrůzy, co jí nechtěl nikdy ukázat. Zbyla jen spálená, popraskaná země. A ohromná, zničující bolest.

Vystoupila z jeho mysli, jen s vypětím vůle si vnutila klid, protože ji Zoran potřeboval mít v této chvíli silnou. Umíral a nikdo mu nemohl pomoci.

Za sebou slyšela, jak začala Sára plakat a Ondřejův tichý šepot, kterým se ji snažil chlácholit.

„Ostatní…“ zašeptal Zoran.

„Postarám se o ně, slibuji,“ ujistila ho pevným hlasem, ačkoliv uvnitř skučela žalem.

„Tolik … unavený…“ vzdychl těžce a pokusil se zamrkat, jako by to mohlo smrt zahnat.

A v té chvíli dostala Anna zoufalý, opovážlivý nápad, který byl nejistý a vratký jako ledová kra v proudu žhavé lávy.

Přitiskla mu rty na ústa v naléhavém, zoufalém polibku a pak ho něžně vyzvala: „Spi, lásko. Spi.“

„Anno…“ vzdychl a poslušně zavřel oči.

„Spi, Zorane. Spi už,“ zopakovala rozechvěle a po tvářích ji skanuly nové slzy. Dopadly na jeho tvář s jeho posledním vydechnutím.

EPILOG

Trvalo to nějakých dvacet minut, než prošla celým náměstím a sedla si na schod „pod koněm“, jak se to s oblibou říkalo. Nevnímala ostatní lidi, co postávali v blízkosti sochy a buď mlčky na něco nebo někoho čekali, povídali si s přáteli, nebo koukali do zářících displejů svých mobilů.

Nevšímala si jich, protože v tuto chvíli pro ni nebyli důležití. Oni ji vidět nemohli, jelikož použila své maskování. Netušila, jak dlouho na studeném kameni seděla, ale už se pomalu stmívalo, začalo drobně mžít a ona nakonec zůstala u památníku sama.

Zklamaně se rozhlédla kolem sebe, prozkoumala své okolí pomocí svých schopností démona, a když neobjevila, na co čekala, chystala se zvednout a odejít opět s nepořízenou domů.

V té chvíli se vedle ní svezlo lidské tělo. Jednalo se o sotva dospělého mladíka, jak si stihla všimnout, s dlouhýma hubenýma nohama v ošoupaných džínách. Ruce měl vražené do kapes černé mikiny, kterou měl nataženou hluboko do tváře. Pak se k ní otočil a ona spatřila jeho obličej, který jí byl cizí a oči, které znala tak dobře.

„Ahoj, čekáš dlouho?“ zeptal se jí nesměle cizím hlasem.

„Ani ne. Nějakých dvacet let, řekla bych,“ odpověděla mu a neubránila se rozechvění.

„To ujde,“ poznamenal a obezřetně si ji prohlížel.

„Mě to přišlo nekonečné,“ zašeptala dojatě a vklouzla prsty pod jeho kapuci, aby ji mohla stáhnout dolů. Do tmy probleskly jeho modré vlasy. Podržela si jeho tvář ve svých dlaních a zahleděla se do těch očí. „Jsi to ty.“

„Anno,“ vyklouzlo mu něžně a ona ho poznala i ve způsobu, jakým vyslovil její jméno. „Rychleji jsem to nedokázal. I když jsem slyšel tvoje volání.“ Posunul jí stranou pramen vlasů a políbil ji na čelo.

„Důležité je, že ses vrátil,“ usmála se na něj a stiskla mu ruku.

„Co ostatní?“ musel se zeptat.

„Všichni v pořádku. Co všechno si pamatuješ?“

„Všechno,“ odpověděl a políbil ji rozvážně do dlaně. Vybral by si raději rty, ale ještě bylo brzy.

„Jak je to možné?“

„Nespal jsem dlouho. A chtěl jsem si to zapamatovat,“ odpověděl s jistotou, kterou znala.

Na chvilku mezi nimi zavládlo ticho, jak se oba vyrovnávali s novou situaci a radostí ze znovushledání.

„Tohle je opravdu velké město,“ poznamenal pak a rozhlédl se kolem sebe.

„Velké město, spousta práce,“ souhlasila.

„Tak to se hodí, že jsem se tak dobře prospal,“ usmál se na ni šibalsky a stoupl si. Vzala ho za nabízenou dlaň, postavila se a společně vyrazili přes náměstí. Déšť zesílil a jeho kapky dopadaly na lesknoucí se asfalt v čím dál rychlejší kadenci. Pulsující srdce města se pomalu pohroužilo do tmy a snění, aby se připravilo na další den.