MATKA DÉMONŮ – 2. KAPITOLA zveřejněna :-)

Hezký Velký pátek 🙂

Velikonoce budou letos jiné, ale to nemusí hned znamenat horší. Třeba bude i více času na čtení a u mě hlavně psaní 🙂

Vám třeba přijde vhod druhá kapitola Matky démonů 🙂

2.kapitola

SÍLA NECHTĚNÉHO

Lilien cítila, jak jí začínají mravenčit konečky prstů na rukou. Brnění pomalu stoupalo vzhůru do paží, těla a dále až ke konečkům prstů na nohou. Věděla, co to znamená. Je stále naživu. A leží na pohovce v obývacím pokoji své sestry. Skutečné sestry.

               Tohle by byla moc milosrdná smrt, na tebe čeká přece něco lepšího, holka, pomyslela si trpce a velice neochotně otevřela oči. Právě se nad ní skláněla Karen, v očích ustaraný pohled. Přikládala jí k ústům hrnek.

               „Napij se Lilien, po tom ti bude lépe,“ povzbudila ji laskavě.

               Lilien vypila hrnek až do dna, i když nápoj v něm byl hořký a odporně páchnul. Rozhodně ale dodával sílu.

               „Díky,“ usmála se na sestru a kývnutím pozdravila Megan.

               „To přenášecí kouzlo tě mohlo zabít,“ řekla čarodějka nesouhlasně.

               „Tolik štěstí nemám,“ zahučela Lilien hořce, a shrnula si vlasy přes rameno. Sáhla si na místo, odkud z ní Viktor pil a ucítila něco mazlavého a smrdutého. Měla bych Karen požádat, aby do svých léčivých odvarů a mastí zkusila občas přidat i něco voňavého. Nebo alespoň páchnoucího méně než lejno.

               „Ošetřila jsem ti to hojivou mastí, která ránu uzavřela. Obávám se, že ti tam ale zůstane jizva, “ vysvětlila Karen omluvně a vzala sestru za ruku. „Jsi hrozně statečná. Muselo to šíleně bolet.“

 „A ty jsi skvělá čarodějka, Karen. Bez tvého kouzla bych musela zůstat s ním,“ stiskla jí Lilien dlaň a vděčně se na ni usmála.

               „Cítíš se dost dobře na to, abys nám povyprávěla, jak to probíhalo?“ zeptala se Megan zvědavě a v její dlani se objevila nazlátlá zářící vzduchová bublina. Lilien věděla, že všechno, co teď poví, se do ní zapíše, a Megan pak tuto zprávu pošle kouzlem ostatním čarodějkám.

 „Jak dlouho musím mít tu mast na krku? Nejradši bych si totiž dala dlouhou horkou sprchu, a pak bych spala alespoň rok v kuse,“ zeptala se Lilien sestry a s vědomím zbytečně dětinského vzdoru nechala Megan bez odpovědi. Odtažitost z její strany pro ni nebyla novinkou, ovšem její lhostejnost se jí nepříjemně dotkla.

               „Ještě by to tam mělo chvíli zůstat, Lil,“ odpověděla Karen a káravě se na sestru zamračila. Pochopila, že schválně utíká od tématu.

               Lilien si odevzdaně povzdychla a vše jim podrobně popisovala.                

„Soucit? Taková zbytečnost,“ zavrtěla Megan nechápavě hlavou, když Lilien vyprávěla, že prvního upíra, který ji napadl, nezabila.

               „Podívej, co ti udělali,“ přidala se k ní Karen mírněji.

               „Zapomínáš, že to teď budou naši spojenci, Megan,“ připomněla jí Lilien stroze.

               „Bohužel,“ odtušily Karen i Megan současně.

               Lilien to nijak nekomentovala a pokračovala dál ve vyprávění. Své navrácení mezi živé díky moci Viktorovy však vynechala. Ostatní čarodějky se to nikdy nesměly dozvědět. Ještě pořád se tím cítila pošpiněná a také zmatená. Vůbec nebyla jistá, co je horší. Jestli to, že pila jeho krev, nebo spíše slast, kterou jí to působilo.

               „Chtěl mě nechat odvést k sobě, aby mohl využívat můj dar vidění. Tak jsem použila Karenino přenášecí kouzlo, jinak bych se už nevrátila,“ uzavřela to Lilien a unaveně si promnula oči.

               „Dobře. Odvedla jsi svou práci dobře, Lilien. Sestry na tebe budou pyšné. Teď si odpočiň,“ pochválila ji Megan překvapivě a zvedla se z křesla. „Předám tvou zprávu ostatním čarodějkám a svolám co nejdříve sabat sester z okolí, abychom se poradily, jak budeme postupovat dále.“

               Pomalu se vydala ke dveřím, Karen ji následovala, aby ji vyprovodila.  Lilien slyšela, jak jí Megan ještě něco řekla, než dveře zaklaply.

               „Copak ti ještě chtěla, ctihodná Megan?“ ušklíbla se Lilien a spustila nohy z pohovky.

               „Neměla by sis z ní utahovat Lilien. Zapomínáš, že je velmi stará a mocná,“ pokárala ji Karen, na rtech ji ale hrál úsměv.

               „Stará a mocná a ctihodná,“ trvala na svém Lilien a úsměv jí opětovala.

               „Jen mi připomněla, že pokud budeš mít další vidění, mám ji okamžitě informovat. A že na tebe mám dohlédnout. Jako bych to snad nevěděla,“ dovolila si i Karen uštěpačnou poznámku.

               „Půjdu si dát tu sprchu a pak se pokusím usnout,“ zvedla se Lilien na nejistých nohou. Pořád ji zmáhala únava.

               „Jen běž. Přinesu ti pak něco na klidný spánek,“ podepřela ji Karen ochranitelsky. „Potřebuješ pomoct do schodů?“

               „Ne, díky. Hlavně ale nenos nějaký ten svůj kouzelný lektvar,“ zaúpěla Lilien a slovo kouzelný neznělo vůbec pochvalně.

               Karen se rozesmála a sestru objala.

               „Neboj, nebude to nic odporně páchnoucího. Najdu ti nějaký prášek,“ zašeptala pak sestře spiklenecky do ucha.

**********

V nose ji zašimrala vůně míchaných vajíček a čerstvé kávy. Lilien se zhluboka nadechla a v žaludku ji prosebně zakručelo. Energicky odkopla peřinu a posadila se.  Mezerou v závěsu do pokoje pronikal tenký proužek světla. Roztáhla je a nastavila tvář rannímu slunci. Protáhla se a prohrábla si rukou vlasy, voněly po jejím oblíbeném šampónu.  Zavadila při tom o své hrdlo, ránu po kousnutí ale pod prsty necítila. Šla do koupelny a zvědavě koukla do zrcadla. Zranění bylo pryč, kůže se téměř zahojila. Stopy po Viktorových zubech byly už jen nezřetelným bílým obrysem.

               Další důvod k dobré náladě, pomyslela si spokojeně.

               Opláchla si obličej, vyčistila zuby, oblékla si obyčejné modré legíny a k tomu bílé tričko s výstřihem do V. Vlasy si v týle upevnila do obyčejného drdolu, podél obličeje ji padalo jen pár kratších pramínků.

               „Čekala jsem, kdy se vzbudíš,“ usmála se na ni Karen, když Lily seběhla do kuchyně.

               „Dobré ráno,“ popřály si a Lilien okamžitě zasedla ke stolu v jídelním koutě.

„Mám hlad jako vlk, takže mi nandej obrovskou porci a do kafe bych prosila 3 lžičky cukru a smetanu,“ poručila si Lilien a uličnicky se usmála. Karen jí vše naservírovala dle jejího přání a posadila se naproti ní s hrnkem kávy.

               „Mimochodem děkuji za tu mast, už se to zahojilo,“ zamumlala Lilien s plnou pusou.

               „Ta jizva ti ale asi už bohužel opravdu zůstane,“ povzdychla si Karen zklamaně.

               „Je to jen jizva,“ mávla nad tím Lilien bezstarostně rukou a pokračovala dál v jídle.

               „Jsem tak ráda, že ses vrátila domů. Bylo mi bez tebe hrozně smutno,“ vyhrkla Karen vážně, než smutně dodala: „I když nevím, jestli je to pro tebe dobře. Možná by bylo lepší, kdyby ses nevrátila. Pak bys snad měla šanci na…“

               „Na normální život, chtěla jsi říct?“ skočila jí Lilien do řeči, a když Karen přikývla, pokračovala zamyšleným tónem: „Taky jsem si to myslela. Když jsem se před těmi třemi roky rozhodla, že se vzdám své moci, a tím mě snad opustí i ta schopnost vidění, nechtěla jsem se k tomu všemu nikdy vracet. Chtěla jsem si najít normální práci, normální přátele, dělat normální věci. A taky se mi to podařilo. Ale je to přesně tak, jak nám Megan vždy říkala. Čarodějkou se nestáváš, ale rodíš. Není to volba, ale osud. A co zmůžeš proti osudu? Snažila jsem se být normální, žít jako obyčejný člověk, ale stejně jsem celou tu dobu tušila, že se vrátím. Že se budu muset vrátit.“

               Lilien sklopila oči k talíři, aby sestra neviděla, jak se v nich zatřpytily slzy. Karen však její rozpoložení vycítila, protože ji povzbudivě stiskla dlaň.

               „Mám schopnost vidět budoucnost. Ať je to dar, nebo prokletí, musím to využít pro dobrou věc. Ku prospěchu všech. K tomu jsem byla předurčena. A když jsem spatřila, jak se probouzí…“ Lilien se odmlčela, zhluboka se nadechla, a pak dokončila svou myšlenku: „Věděla jsem, že se prostě musím vrátit. Že musím bojovat. A budu. Do posledního dechu.“

               „Lil, prosím tě…“ hlesla její sestra vyplašeně. Čarodějka věděla, co ji tíží. Sestra se to z ní snažila totiž vymámit od chvíle, kdy se vrátila domů.

               „Ne Karen, nezlob se, ale neřeknu ti, jak zemřu. Bylo by horší, kdybys to věděla, věř mi. Zbytečně by ses trápila a to nechci.“

               Plavovláska se právě nadechovala, aby jí mohla oponovat, když v tom se ozvalo hlasité bušení na domovní dveře.

               „Ty někoho čekáš?“ zeptala se Lilien zvědavě a opřela vidličku o talíř.

               „Ne,“ odpověděla Karen a šla otevřít.

               Lilien se k ní přidala, než však stačily cokoli udělat, dveře se rozletěly dokořán a na prahu jejich domu stál v celé své majestátnosti Viktor. Rukama se opíral o zárubně, byl oblečený stejně jako včera, jen oči si stínil před sluncem tmavými brýlemi.

               Karen spadla čelist a Lilien udiveně vydechla. Upír za bílého dne představoval docela velkou raritu. Mezi čarodějkami se sice nesly zvěsti o tom, že sluneční světlo upíry nezabíjí, pouze jim odebírá jejich nelidské schopnosti a je jim krajně nepříjemné, ale slyšet o tom a být toho svědkem, to byl velmi výrazný rozdíl.

               První se vzpamatovala Karen.

               „Do našeho domu tě nikdy nepozvu, takže si na tom zápraží můžeš stát, jak dlouho chceš, upíre,“ ujistila ho chladnokrevně.

               „Zapomínáš, s kým mluvíš, čarodějko,“ reagoval Viktor opovržlivě a domýšlivě pokračoval: „Pro jistotu ti osvěžím paměť. Jsem Viktor a patřím do Rady Nejstarších, takže ani tvá moc, ani tvá kouzla na mně nepůsobí. Tak si raději moc nevyskakuj.“

               Lilien poznala, že Viktor zuří. Opět. Jak mě našel?

               „Tak či onak, pokud tě nepozvu dál, nedokážeš do mého domu vstoupit,“ trvala Karen na svém a bojovně vystrčila bradu.

               „Hloupé žvásty,“ ušklíbl se, odsunul ji stranou a bez potíží překročil práh.

               Karen na něj nevěřícně zírala, v šoku zapomněla i na strach, ale Lilien už to pomalu docházelo. Couvla před ním hlouběji do domu.

               „Nemusím čekat na pozvání tam, kde už je má krev. Jak myslíš, že jsem ji asi vystopoval,“ kývl Viktor hlavou směrem k Lilien a plavným krokem vešel do obývacího pokoje, kde se uvelebil uprostřed pohovky.

               „Jak tomu mám rozumět?“ zavřela Karen vchodové dveře a přiřítila se za ním. „To znamená, že Lil… Že se od tebe napila?“ vyhrkla Karen a tázavě pohlédla na sestru. Lilien se postavila za křeslo a rukama pevně svírala opěradlo hlavy. Potřebovala se něčeho držet, když se její svět pomalu rozpadal. Opovržení v sestřině hlase bylo nepřeslechnutelné a ona si ho plně zasloužila. Čarodějka s krví upíra v žilách. Nejodpornější potupa pro každou sestru.

               Čarodějky jako zástupkyně dobra už od svých počátků potíraly zlo, které představovaly kromě jiného právě i upíři. Bylo to jejich poslání, náplň jejich života. Představa, že by se některá z nich napila od upíra, byla proto přirozeně opovrženíhodná a čarodějka s takovým proviněním byla hodna pouze odporu a pohrdání.

               „Přesně to jsem tím chtěl říct,“ usmál se krutě. Moc dobře věděl, co svými slovy způsobí, a skvěle se bavil tím, jak si Karen nyní sestru prohlížela. V jejím obličeji se střídaly pocity zmatku a znechucení s nepochopením.

               „Musela jsem, Karen, jestli jsem chtěla přežít,“ pokusila se jí to Lilien vysvětlit, a když tím sestru moc neobměkčila, zdrceně dodala: „Zatajila jsem to, protože vím, co to pro čarodějku znamená. Ale doufala jsem, že ty jako má skutečná sestra bys to mohla pochopit.“

               „Jsem ráda, že nejsi mrtvá,“ řekla Karen po chvíli váhavě, a pak stále ještě znechuceně dodala: „Ale je to odporné.“ 

               „Přeháníš, čarodějko,“ ušklíbl se Viktor potměšile a chtěl pokračovat, Lilien ho však ostře přerušila. „Co tu chceš?!“

               Viktor se zamračil a než se nadála, stál vedle ní. Karen to nevěřícně sledovala, byl neuvěřitelně rychlý. V jednu chvíli se rozvaloval na jejich sedačce, v druhou už stál nebezpečně blízko její sestry.

               „Ještě jsme spolu neskončili,“ odtušil chladně.

               Lilien se mu chystala říct něco peprného, jako třeba ať jde otravovat někoho jiného, místo toho ale náhle zavrávorala a svezla se k zemi. Dopadla do kleku, pažemi si objala břicho, které zaplavovaly bolestivé křeče a hlavou se téměř dotýkala svých kolen. Viktor svým citlivým sluchem zaznamenal v pokoji podivné vibrace, a když si Lilien pořádně prohlédl, zjistil, že vycházejí z jejího těla.  Šlo o pouze nepatrný pohyb, ale jemu neušel. Lilien začala vzlykat, a když zvedla hlavu, její oči byly plné slz a její pohled směřoval kamsi do daleka.                            „Ach ne, teď ne,“ polekala se Karen. Viktor viděl její zoufalé váhání. Bylo jasné, že touží vzít sestru do náruče, aby ji mohla ukonejšit, zároveň to ale z jakéhosi důvodu neudělala.

               To, co následovalo pak, Viktor ani ve snu neočekával. Šílená bolest, která ovládla Lilien, vybuchla i uvnitř něj. Jako by ho nějaká silná rána zasáhla přímo do hrudi. Na chvíli mu vyrazila dech. To přece není možné, prolétlo mu hlavou, já bolest necítím. Ledaže by… Ale vždyť jsem to nedovolil, dával jsem si pozor, když ode mne pila.

               „Ta bolest,“ vyklouzlo mu udiveně.

               Karen na něj nepřítomně pohlédla, celou svou pozornost dosud věnovala Lilien, které se mezitím na čele začal perlit pot. Už se nedržela za břicho, rukama sahala do prostoru před sebou. Znamení na její dlani jasně zářilo. Teprve když Karen spatřila šok v jeho tváři, došlo jí, co právě řekl, a také co to znamená.

               „Jste svázáni krevním poutem. Upír a čarodějka!“ v jejím hlase zazněla hysterie.

               Viktor použil svou sílu a bolest okamžitě potlačil. Byla v něm pořád, ale zasunutá hluboko v jeho podvědomí jako zapomenutá vzpomínka na něco nepříjemného. Také rychle vystavěl pevné hradby kolem vlastní mysli, aby snad Lilien do něj nemohla také nahlédnout.

               „Ta žena… V parku… Nezabíjej… Démon si bere její duši a jde…“ promluvila Lilien horečnatě. Jakmile začala popisovat vizi, objevila se Karen v dlani světelná bublina a zaznamenávala každé její slovo.

               „Kam míří?“ zeptala se jí Karen úzkostně.

                „Nevím, nemůžu… Tolik to bolí,“ vzlykla Lilien.

               „Musíš, Lil, soustřeď se! Kam míří?“ naléhala čarodějka a nenáviděla se jako pokaždé, když své sestře asistovala při vidění a nemohla jí nijak pomoci, ani ulevit od bolesti.

               „On hledá… Ten dům přece znám, tam bydlí Emily. Jde zabít Emily! Musíš ji varovat… Musíš…“ sténala Lilien a po spánku jí stekla kapička potu. Karen neodpověděla, jen krátkou kouzelnou formulí poslala zprávu Emily i ostatním čarodějkám.

               „Vidíš ještě něco, Lil?“ zeptala se pak napjatě.

               „Vidím ho, jak klepe na dveře… A pak už jen oheň,“ odpověděla Lilien nešťastně a skryla si obličej do dlaní. Její znamení zhaslo a dívka se konečně přestala třást.

               „Už je to pryč, Lil,“ vzdychla Karen starostlivě a teprve nyní k sestře přiklekla. Objala ji kolem ramen a skryla její obličej na své hrudi.

               „Ale ta žena je mrtvá a Emily… Ten oheň. Co když to bylo pozdě?“ nedokázala se Lilien utišit.

               „Však to brzy zjistíme, Lil. Pojď, musíš si odpočinout,“ vzala ji Karen v podpaží a pomáhala jí vstát.  Lilien měla nohy jako z těsta, celé tělo jí bolelo a bylo spíš zásluhou Karen, že se dokázala dovléct k pohovce a usednout na ni.

               „Hned ti donesu něco na posilněnou, jen prosím tě neomdli, ano? Hned budu zpátky, vydrž,“ požádala Karen ustaraně a odběhla do kuchyně.

               „Bavil ses dobře?“, zeptala se Lilien ochraptěle a upřela ještě uslzený pohled na Viktora.

               Popravdě řečeno se bavil, a chystal se na její dotaz odpovědět patřičně ironicky, ale když spatřil její ztrápený, bolestný výraz, nedokázal zabránit tomu, aby mu nevyklouzlo jen věcné: „Rozhodně to bylo zajímavé.“

               Nechápavě potřásla hlavou a znovu zasténala bolestí.

               Tak křehká, napadlo ho.

               „Tady to máš a vypij to do dna,“ přispěchala Karen zpět a v ruce nesla hrnek s nějakým zeleným odvarem. Lilien tentokrát neměla ani sílu žertovat o zápachu, který se z něj linul, a vděčně jej od sestry přijala. Zrovna se z něj dlouze napila, když se Karen v dlani objevila odpověď na její zprávu. Ze světelné bubliny se na ně usmívala Megan. Viktor rychle ustoupil do stínu chodby, aby si ho nevšimla.

               „Emily je v pořádku, varování přišlo včas. Démona jsme zlikvidovaly. Je ale dost otřesená, tak ji vezmu na pár dní k sobě. Brzy ohlásím termín sabatu. Zatím buďte zdrávy a ve střehu,“ připomněla jim a rozplynula se i se světelným nosičem. Lilien s Karen se na sebe jen usmály, oběma se z hloubi duše ulevilo.

               „Myslím, že si půjdu zase lehnout Karen, promiň,“ postavila se Lilien pomalu. Lektvar jí dodal trochu síly, doufala, že zvládne sama vyjít schody do patra.

               „Tak to ne,“ zastavil ji Viktor popuzeně.

               „Co ještě chceš? Nepůjdu s tebou a nebojím se tě,“ postavila se mu Lilien odhodlaně, i když měla pocit, že slabostí bude asi zvracet. „Myslíš, že mi můžeš způsobit ještě něco horšího, než bylo tohle? Nejsi nic oproti zlu, které přichází!“                                                                                          „Ty se jen tak nedáš, co?“ usmál se pobaveně a jeho vztek zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. „Tvrdohlavá jako mezek. Nesrovnávej mě laskavě s nějakým imaginárním zlem, ještě nevíš, čeho všeho jsem schopen.“ Konec jeho věty zněl patřičně výhrůžně.

               „Hlupáku!“ odsekla, otočila se a chtěla začít stoupat po schodech. Okamžitě stál před ní a zatarasil jí cestu.

               „Přemýšlel jsem o tom, co jsi včera říkala a opravdu to vypadá, že na nějakou dobu budeme muset bohužel skutečně uzavřít spojenectví. Rozhodl jsem se, že my dva budeme prozatím spojovacími články mezi čarodějkami a upíry, což znamená, že chci mít od toho vašeho sesterstva k dispozici veškeré nové informace a poznatky, a stejně tak i já budu informovat tebe o výsledcích jednání Rady Nejstarších. Je to jasné?“

     Unavená svým viděním i jeho nabubřelostí zavřela oči, než odpověděla. „Posloucháš se někdy, jak zníš? Jestli máme být spojenci, budeš muset laskavě změnit tón a přístup.“ Její podmínka zazněla do ticha, jelikož prostě zmizel. Jenom cvaknutí dveří vypovídalo o tom, kudy odešel.

               „Arogantní nevychovanec,“ utrousila Karen jedovatě. „Musím vymyslet nějaké ochranné kouzlo, aby si k nám nemohl, kdykoliv se mu zamane. I když nevím, jestli to vůbec půjde, když jste teď spojeni.“

               „Cože?“ zarazila se Lilien.

               „Krevním poutem, Lil. Viktor se s tebou spojil krevním poutem,“ poznamenala Karen trpce.

               „Takže to může být ještě horší,“ hlesla Lilien neradostně. Poté se jen mlčky otočila a odešla do své ložnice.

***********

                Viktor stál ve své pracovně a koukal z okna na město, které žilo svým každodenním mravenčím tetelením. Lidé spěchající po chodníku, ruce plné tašek s nákupem, nebo hledící do mobilů. Sluchátka v uších, na hlavě, v ruce cigaretu. Děti samotné, nebo v hloučcích, jak se vracely ze školy, nebo kroužků. K tomu všemu doprava, troubení klaksonů, zvuky motorů.

                To všechno vnímal ovšem pouze okrajově. Už dávno se naučil všechny zvuky lidského světa vytěsnit na kraj vědomí, pokud se jimi právě nechtěl zabývat nebo potřeboval přemýšlet. Tak jako právě teď.

                Znovu a znovu si v hlavě přehrával své první setkání s Lilien. Opakovaně se vracel k chvíli, kdy se na ní začal krmit a pátral po tom momentu, kdy ztratil kontrolu a svázal se s ní krví. Věděl, že k tomu stačí jen vteřina, jedno mrknutí oka, ale ať se snažil jakkoli usilovně, nepřišel na to. Jediným výsledkem byla jeho znovu probuzená žízeň.

                Kráčel světem už několik století, ale ještě nikdy se s nikým nesvázal. Zprvu byl příliš mladý a nezkušený, a netušil jak na to, později s každým dalším rokem své existence přicházel stále více o svou lidskost a tím i potřebu kontaktu, souznění. Neměl nikdy touhu opájet se mocí a tahat za nitky vládnoucích vrstev lidské společnosti jako jiní jeho druhu. Nepotřeboval ovládat ani jiné upíry. Po své proměně si ostražitě vybíral pole svého působení, nikdy se na žádné bojiště nevydával naslepo a nezapojoval se do upířích i lidských rozmíšek a válek, pokud to nebylo nezbytně nutné. Potřeboval lidské tvory k žití, to ano, ale ne k životu.

                Snad i díky tomu nedošel žádné vážné újmy a přetrval staletí, díky nimž jeho moc i reputace rostla, až získal členství v Radě Nejstarších, a také vládl upírům v tomto městě a jeho okolí. V obou případech si ho vybrali a on svolil jen proto, aby dal své existenci po té dlouhé řádce let alespoň nějaký smysl.

                Zkusmo se ponořil do sebe a vyhledal čarodějčinu mysl. Šlo to snadno i na vzdálenost, která je dělila. Její mysl se lehce a pokojně vlnila, podle toho poznal, že čarodějka spí a on sleduje její sen. Hleděl na ženu, sedící na lavičce v parku, a věděl, že se dívá Lilieninýma očima. Ve spaní si její podvědomí znovu přehrávalo poslední vidění. Spatřil, jak se v její blízkosti rozkmital vzduch, který získal obrysy šedého kouřového stínu, který měl jen hrubě obrysy lidské postavy. Místo očí měl stín jen rudě žhnoucí body.

                Žena si dál užívala chvilku klidu, o démonově přítomnosti neměla ani ponětí. Jistě, lidé je nedokážou spatřit, proletělo mu hlavou. Pouze tvorové v magii zrození, nebo magií stvoření, je mohou vidět.

                Démon se přiblížil až k ženě, a teprve pak na sebe vzal svou bojovou formu. Postava zůstávala lidská, kůže získala tmavě hnědý odstín. Na hlavě mu vyrašily zahnuté rohy, na nahých nohou a rukou se objevily dlouhé drápy a ústa odhalovala špičaté, zvířecí zuby a zahnuté tesáky, ostré jako břitva.

                Démon zařval, ale ani to lidská žena nedokázala slyšet. Jen jakýsi starodávný podvědomý impuls ji přiměl znepokojeně vzhlédnout a podezíravě se rozhlédnout. V té chvíli jí démon vrazil ruku do hrudi a ona vykřikla. Když ho následně vytrhl, a ještě vlhké horkou krví z něj prýštící začal požírat, sesunula se z lavičky bezvládně na zem. Netvor byl s potravou brzy hotov. Než se ale otočil, aby se vydal dál na cestu, sklonil se k mrtvému tělu a zhluboka se nadechl. Do nosních dírek vtáhl stříbřitou nitku lidské duše; ten poklad, pro který tu ženu zabil. Jeho hlavní potravu.

                Uslyšel výkřik, to se Lilien z toho hrozného snu právě probudila. Rychle se stáhl a opřel se rukama o parapet. Mračil se. Tak to bychom měli, pomyslel si hořce, moje první krevní pouto a s čarodějkou. A ty pekelné stvůry. A s nimi Matka démonů.

                Patřil ke skupině nejstarších upírů zdejšího světa, a i on znal Matku démonů jen z pověstí. Věřil, že není jediný, co ji považoval za pouhou legendu. Příběh, který se vypráví u ohně, když chcete ostatním způsobit mrazení na zátylku. Protože Matky démonů se báli i ti nejstarší a nejmocnější z řad všech magických tvorů. Nikdo nevěděl, jak vypadá, ale tradovalo se, že je tím největším zlem, které kdy kráčelo zemí. Že vládne silou celého pekla, a když byla naposledy u moci, způsobila téměř úplné vyhynutí magických bytostí. O mohutných ztrátách na lidských životech nemluvě.

                Snažil se vzpomenout, co se vyprávělo o jejím konci, jak byla přemožena, ale nic se mu nevybavovalo. Čeká mě spousta bádání, podíval se přes rameno na svou obrovskou knihovnu.

                To způsobilo, že si vzpomněl i na knihovnu v domě čarodějek. Táhla se podél jedné z delších stěn jejích obývacího pokoje, vysoká byla až téměř ke stropu. Měl dost času si ji prohlédnout, když si hověl na jejich gauči. A ačkoliv obsahovala jen cestopisné knihy a beletrii, byl si jist, že alespoň polovina z těch svazků je maskována kouzlem a jedná se o čarodějnické knihy plné zaříkávání a receptů na kouzelné odvary.

                Celý ten domek působil naprosto obyčejně. Dvě patra, dole obývací prostor, propojený s velkou, prostornou kuchyní, vybavenou moderní kuchyňskou linkou v bílé barvě. Velký kulatý stůl s šesti židlemi. Z pokoje pak vedlo schodiště do druhého patra, kde měly čarodějky své pokoje a pravděpodobně i koupelnu. Samozřejmě si všiml i francouzského okna, kterým se dalo vyjít z obývacího pokoje na zahradu. Tu si zatím neprohlédl, ale ve vůních, které k němu pronikaly otevřeným oknem, cítil ovoce, zeleninu, bylinky a růže.

                Prostě domek jako každý druhý v té malé vilové čtvrti, nikdo by nepředpokládal, že v něm žijí čarodějky. Navíc když si vybavil Karen a Lilien, musel uznat, že obě vypadají jako běžné lidské ženy. Kdyby z nich necítil vyzařovat jejich magii, ani by nepoznal, že nejsou lidmi.

                Zamračil se a odpoutal své myšlenkou od těch dvou. Tím se bude trápit později. Teď se musel vrhnout do práce. Jestli chtěl mít šanci přežít zlo, jež se probouzelo, a pokud ji chtěl poskytnout i ostatním, musel zjistit co nejvíce o Matce démonů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.