MATKA DÉMONŮ – třetí kapitola je hotová :-)

Všechny vás zdravím,

doufám že zvládáte korona-krizi v klidu, psychické pohodě a můj příspěvek vás zastihl při pevném zdraví. Pokud je to opačně, tak přeji brzké uzdravení a hlavu vzhůru, jistě bude zase lépe.

A pokud máte třeba dlouhou chvíli, můžete si přečíst třetí kapitolu mého nového příběhu Matka démonů 🙂

3.kapitola

Sbohem Emily

               Lilien se v posteli dlouho převalovala. Nemohla přestat myslet na to, co jí řekla Karen o krevním poutě. Je možné, že se se se mnou Viktor vážně svázal?

Dost o tom pochybovala. Krevní pouto mezi nimi by totiž znamenalo, že by Lilien dokázala poznat, co Viktor cítí, na co myslí. To by určitě nedopustil.  A ona v něm nic přečíst nedokázala. Je pravda, že ji poslední zjevení stálo spoustu sil, ale i tak. Přece bych poznala, že cítím to, co on, nebo ne? Prostě se na něj příště zaměřím a uvidím, řekla si nakonec a pustila to prozatím k vodě.

               Spánek přesto nepřicházel. Hlavou jí totiž vrtala ještě jedna věc. Proč démon zaútočil zrovna na Emily? Démoni jsou sice úhlavními nepřáteli čarodějek, určitě ale mohl zabít tucet jiných, mnohem mocnějších sester. Navíc to byl první útok na čarodějku od chvíle, kdy spatřila, že se Matka démonů probouzí. Lilien si byla naprosto jistá, že pokud by některý z démonů již dříve zaútočil na jinou z čarodějek, viděla by to.

               Tak proč si vybral zrovna Emily?

               Nakonec ji únava přece jenom zdolala. Než se její vědomí přehouplo přes okraj bdění do hlubin spánku, dolehl k ní z kuchyně sestřin hlas, kterým velmi rytmicky a velmi důrazně odříkávala tajná slova dávných zakletí. Zabezpečovala dům mocnějšími kouzly, než jaká jej doposud chránila.

               Probudila se po několika hodinách neklidného převalování s vyděšeným výkřikem, když znovu ve snu spatřila démona ze svého posledního vidění. Rozhodně se necítila odpočatě a svěží. Pozdně odpolední slunce se opíralo do závěsů a v břiše jí zase kručelo hlady.  Lilien se s povzdechem zvedla z postele, opláchla si obličej studenou vodou a sešla do kuchyně, aby si vzala něco k snědku a požádala sestru o další posilující lektvar.

               Karen zastihla v předklonu u kuchyňské linky, lokty se o ni opírala a listovala ve staré velké knize kouzel a zaříkávadel. Dědila se v jejich rodině od nepaměti. Byla tak zahloubaná do své práce, že si sestřiny přítomnosti vůbec nevšimla.

               „Zabralo to?“ zeptala se jí Lilien zvědavě.

               Karen vyjekla: „Ty už jsi vzhůru? Vůbec jsem tě neslyšela přijít. Proč ještě nespíš?“

               „Promiň, nechtěla jsem tě vylekat. Mám zase hlad,“ odpověděla Lilien s provinilým úsměvem. „Tak zabralo to?“

               „Použila jsem veškerá známá kouzla a zaříkávání na ochranu osoby a obydlí před zlými duchy, ale nejsem si jistá, jestli to Viktora zadrží,“ odvětila Karen skromně, odložila knihu a otevřela lednici.

               „Ty jsi stihla i uvařit?“ zírala Lilien překvapeně na hrnec, který z ní vytáhla. Vždycky si myslela, že se Karen zbytečně podceňuje. Ve všem, co dělala, byla totiž velmi schopná. A co neuměla, se velmi rychle a snadno naučila.

               „Je to jenom slepičí vývar, stejně jsem potřebovala kuří nožky,“ usmála se Karen a dala jídlo ohřívat. Znovu se sklonila nad knihou.

               Lilien ji zezadu objala kolem pasu a opřela si bradu o její rameno. „Jsi prostě neuvěřitelná, i když si to o sobě nemyslíš,“ pochválila ji vesel, ale pak zvážněla. „Ty si vážně myslíš, že se se mnou Viktor svázal? Jak jsi to poznala?“

               „Jednoduše. Cítil tvou bolest, když jsi měla vizi. Kdyby to nebyla TVÁ bolest, měla bych z ní i radost,“ vysvětlila Karen s kapkou škodolibosti v poslední větě a zaklapla knihu. „Udělala jsem vše, co se dalo, Lil, abych nás před ním ochránila.“

               „Já vím a děkuji ti. Jen se bojím, že pokud jsme skutečně spoutáni krví, bude to marné,“ zamračila se Lilien při té představě. Pořád se cítila při té myšlence nepříjemně. A provinile. „Je mi líto, že k tomu došlo, Karen. Kdybych měla jinou možnost, nenapila bych se. Byla jsem ale úplně mimo, a pak už to nešlo vrátit.“

               „Nevyčítám ti to, Lil. Je hrozné, že se to stalo, ale už to nejde odestát. Hlavní je, že jsi přežila. To je důležité. A co se týče ochrany domu před tím parazitem, nebudeme ztrácet naději,“ pokusila se jí Karen povzbudit a šla jim nachystat polévku.

               Chvíli mlčky jedly, když Lilien zamyšleně přerušila ticho. „Víš, připadá mi to divné… “

               „Že chtěl démon zabít Emily, když kousek od ní žije Megan, která je mnohem mocnější čarodějkou?“ přerušila ji Karen tázavě. I ona o tom přemýšlela.

               „Přesně! Pořád mi to vrtá hlavou, a vidím, že tobě taky.“

               „Rozhodně je to zvláštní,“ souhlasila plavovlasá čarodějka.

               „Já vím, že to bude znít hloupě, ale potřebovala bych Emily vidět. Myslím, že když si s ní promluvím, tak zjistím, co za tím vězí. Půjčíš mi auto?“ požádala ji Lilien.

     „Ne,“ odpověděla Karen klidně, a když se na sestřině tváři objevil zklamaný výraz, dodala: „Jsi mizerná řidička, a to auto je skoro nové. Odvezu tě tam. Ale napřed si dojez polévku.“

**********

               Cesta jim uběhla poměrně rychle. Zatímco Karen řídila, pozorovala Lilien z okna okolní krajinu a myšlenky se jí rozbíhaly do všech světových stran. Dokonce si na chvilku zdřímla. Podle mapy jim měla cesta k Megan trvat přibližně 2 hodiny jízdy, ale jelikož Karen patřila mezi opatrné řidiče, dorazili do cíle po třech hodinách. Lilien celou dobu klidně spala, probudilo ji až zastavení auta.

               „Vyspinkaná?“ zeptala se jí Karen pobaveně. Byla moc ráda, že si Lilien odpočinula. Věděla, že na ní spočívá obrovská tíha, že každé zjevení jí způsobuje velkou bolest a stojí ji plno sil. Bylo to tak odjakživa. Jako malá kvůli tomu často plakala, chtěla se s Lilien o její bolest podělit, aby sestra tolik netrpěla a trvalo dlouho, než pochopila, že je to nemožné. Tak se alespoň snažila zdokonalovat v umění čar a přípravy léčivých nápojů, aby mohla Lilien alespoň ulevit od následků.

               „Do růžova,“ odpověděla jí Lilien vesele a vystoupila z vozu. Společně přešly ulici, prošli brankou a zazvonili u dveří jednoho z domků. Než se vydaly na cestu, poslala Karen Megan zprávu, že dorazí.

               Chvilku bylo ticho, nikdo neotvíral. Zazvonily tedy znovu a Karen nenápadně poslala Megan další kouzelnou zprávu, že jsou to ony, kdo stojí za dveřmi.

               „Na zahradě,“ zaševelil vítr tak tiše, že to mohly slyšet jenom návštěvnice. Karen s Lilien tedy obešly dům, a přes další branku v asi metr vysoké zdi, která plnila funkci plotu, vstoupily přímo na zahradu.

               Byla nádherná.  V jedné části stála skupinka ovocných stromů, kousek od nich se skvěly záhony s květinami. Kousek dál mohly vidět malý skleník, v němž Megan pěstovala byliny, potřebné každé čarodějce. Ze zahrady se dalo přejít rovnou do domu francouzským oknem, stejně jako u nich doma.

               „Kde jsou?“ rozhlížela se Lilien zmateně.

               „Nevím, nikde je nevidím,“ odpověděla Karen nechápavě.

               „Vidíš, Emily? Říkala jsem ti, že to funguje skvěle,“ ozvalo se kousek před nimi. Před mladými čarodějkami se náhle zjevil obrázek dvou starších čarodějek, sedících u zahradního stolku, popíjejících čaj.

               „To se povedlo,“ vydechla Karen uznale.

               „Jen jsem zdokonalila kouzlo neviditelnosti, drahá Karen,“ zapýřila se Megan. „Dokážu teď skrýt cokoli nejen před zraky lidí, ale také před smysly dobrými i zlými, takže i před čarodějkami, upíry a hlavně démony.“

               Megan jim pokynula, aby si k nim přisedly. „Právě jsem navrhovala Emily, že ji to naučím.“ Nalila návštěvnicím čaj do šálků, ty jim pak podala.

               „Ještě nikdy jsem takové mocné kouzlo neviděla. Ledaže by se spojilo více čarodějek,“ poznamenala Karen obdivně a dodala: „Myslím, že je to dobrý nápad. Co si o tom myslíš ty, Lilien?“

               Zatímco Megan vysvětlovala své kouzlo, Lilien se již vzpamatovala z překvapení a zvědavě si prohlížela Emily. Hledala, co by na ní mohlo být tak zvláštního, že to zaujalo i démona. Ale nic výjimečného neviděla. Emily vypadala jako hodně stará, milá paní, na tváři měla přívětivý úsměv a bystré oči, skryté za velkými brýlemi.

               „Já jsem Emily, děvenko,“ natáhla k ní čarodějka ruku.

               „Lilien,“ představila se a podávanou dlaň pevně, ale jemně stiskla.

               „Já vím. Kdo by tě taky neznal, zázraku mezi sestrami? Děkuji, tvé varování mi zachránilo život,“ řekla Emily vděčně.

               „Rádo se stalo,“ usmála se na ni Lilien a odpověděla na Kareninu otázku: „Není to špatný nápad. Pokud si to Emily bude přát.“ Věděla, jak umí být Megan umanutá, nejednou jejímu přehnanému tlaku musela sama čelit a Emily nic podobného nepřála.

               „Jenže to je ta potíž, Emily to nechce,“ řekla Megan svým typickým káravým tónem.

               „Já vím, že to myslíš dobře, drahá Megan, a možná ho vyzkouším, abych se mohla před těmi monstry na chvíli ukrýt a najít ztracenou rovnováhu,“ oponovala Emily mírně, a Lilien si teprve nyní všimla, že její tvář nese ještě stopy po otřesu, který prožila. „Rozhodně se ale před těmi ďábly nehodlám skrývat už navždy.“

               „Jistě, jistě. Dáte si koláček?“ nabídla jim Megan a změnila tak téma hovoru. Povídaly si pak o zahradě, o pěstování květin a bylin, dokud se nezačalo stmívat. Lilien by ráda zapředla téma hovoru zpět na důvod jejich návštěvy, bohužel k tomu nedostala příležitost.

               „Doufám, že tu zůstanete na večeři a přes noc,“ řekla pak Megan oběma dívkám, když už se zešeřilo. „Mám sice už jen jeden volný hostinský pokoj, ale vy dvě to nějak zvládnete, viďte? Připravím pečeni s brambory a salátem, bude vám chutnat, uvidíte,“ pokračovala tónem, který už rovnou nepřipouštěl žádné námitky.

               Čarodějky souhlasily. Posbíraly tedy konvici, šálky i talíř s koláčky a vše odnesly do domu.

               „Půjdu si před večeří ještě odpočinout,“ oznámila jim Emily a vydala se po schodech nahoru do svého pokoje. Lilien ji nenápadně sledovala a zdálo se jí, že na ni Emily spiklenecky mrkla.

               „A já půjdu Megan pomoct do kuchyně, jestli ti to nevadí,“ otočila se Karen na sestru.

               „Spíš se půjdeš pokusit vytáhnout z Megan to kouzlo, jak tě znám,“ pousmála se Lilien vědoucně.

               „Pššt,“ zasyčela na ni Karen se smíchem a nechala ji v obývacím pokoji na pohovce. Po chvíli se z kuchyně ozýval kromě cinkání nádobí také družný hovor obou čarodějek.

               Jakmile si Lilien byla jistá, že Megan s Karen jsou plně zabrány do své činnosti, vyšla po špičkách do horního patra.  Nevěděla, která z ložnic patří Emily, když v tom zaslechla za jedněmi dveřmi pomalé kroky. Nezaváhala, tiše na ně zaklepala, a bez vyzvání vstoupila dovnitř.

**********

               „Omlouvám se, že ruším,“ spustila Lilien, ale Emily ji zastavila pohybem ruky: „Jen pojď dál, děvče.“

               Čarodějka stála u okna, v pokoji bylo zhasnuto. Lilien se trochu zmateně zastavila uprostřed pokoje.

               „Ještě pořád jsem se z toho šoku nevzpamatovala, omlouvám se. Doufám, že nám k rozhovoru bude stačit jen světlo svíčky,“ vysvětlovala Emily a rozsvítila svíci na stolku pomocí sirky místo použití kouzla. Což by bylo rychlejší, jelikož se jí chvěly dlaně. Chvilku jí to trvalo, ale nakonec se svíčka rozzářila. Emily pokynula Lilien, aby si sedla na sofa a posadila se vedle ní.

               „Chápu, že máte strach, Emily. Taky bych ho měla,“ ujistila ji Lilien chápavě.

               „Ty? Ty, která ses sama vydala do toho upířího doupěte vyjednávat s tím odporným Viktorem, ačkoliv jsi věděla, že proti jednomu z Nejstarších jsi naprosto bezbranná? Ne, ne, ty jsi odvážná, Lilien. To já nikdy nebyla.“

               „Zapomínáte, že jsem věděla, že se mi nic nestane,“ namítla Lilien.

               Emily se chvějícími se prsty dotkla jejího hrdla v místě, kde jí kousl Viktor. „Dovol, abych tě opravila, Lilien. Věděla jsi, že tam nezemřeš, ne že se ti nic nestane. A on ti ošklivě ublížil.“

                Lilien nevěděla, co na to říct, tak přešla rovnou věci. „Emily, nezlobte se, nechci se vás nijak dotknout, ale máte představu, proč se ten démon pokusil zabít právě vás?“

     K jejímu překvapení se Emily široce usmála. „Ty nejsi jen odvážná, děvče, ale taky moc chytrá.“ Pak pokračovala: „Zatím nikoho nenapadlo se mě na to zeptat. Ani Megan, a to je co říct. Jsem moc ráda, že se ke mně dostala po tvém varování včas a ohnivým kouzlem toho démona zlikvidovala. Všechny sestry to asi považují za náhodný útok.“

               „Ale on nebyl, viďte?“

               „Ne,“ souhlasila Emily. „Já totiž vím něco, co nikdo jiný. Proto Matka démonů na mě ty své ďábly poštvala.“

               „Myslela jsem si to. Svěříte mi to tajemství, Emily?“

               „Ach to není žádné tajemství, Lilien, jen ta souvislost prostě nikoho nenapadla. Jde totiž o to, co mi svěřila Matylda, moje učitelka,“ pousmála se Emily. Matylda patřila ve své době mezi nejmocnější čarodějky sesterstva, jednoho dne však prostě beze stopy zmizela neznámo kam, a nikdo už ji nikdy neviděl.

               „A co vám svěřila?“ nedokázala Lilien ovládnout svou zvědavost.

               „Ještě když jsem u ní byla v učení, to bylo za dob její největší slávy, vyprávěla mi příběh o jisté kronice, ve které je zaznamenána legenda o Matce démonů. O tom, jak kdysi chtěla ovládnout všechno živé, a jak byla spojenými silami čarodějek a upírů poražena a uvězněna.“

               „Tak proto,“ poznamenala Lilien spíš pro sebe a znovu se zeptala: „Jak se ta kronika jmenuje, Emily? Jak vypadá? Kde ji najdu?“

               Emily posmutněla. „To nevím, Matylda to také nevěděla. Ale hrozně ji toužila najít.“

               „Ale proč ji chtěla, Emily? Vždyť v té době byla Matka démonů uvězněná a nikomu neškodila,“ poznamenala Lilien zaraženě.

               „Nevím, děvče. Prostě ji chtěla najít. Mluvila o ní dokonce ten večer před svým zmizením. Vlastně posledních pár dnů před svým zmizením nemluvila o ničem jiném,“ vzpomínala Emily zamyšleně.

               „Je možné, že by chtěla Matku démonů osvobodit, Emily?“ napadlo Lilien. „Je možné, že proto chtěla tu knihu? Jak se dá vlastně Matka Démonů osvobodit?“

               „To by Matylda nikdy neudělala! Byla to dobrá žena, ta nejlaskavější, jaká po této zemi chodila,“ ohradila se Emily ostře.

               „Omlouvám se, nechtěla jsem se vás dotknout. Jenom přemýšlím nahlas,“ řekla Lilien rychle, nechtěla ji rozčilovat.

               Emily ji poplácala po ruce: „To nic, já se omlouvám, že jsem na tebe byla tak hrubá. Podle legend a vyprávění, která se v sesterstvu tradují, nikdo neví, jak vzbudit Matku démonů.“

               „A přesto to někdo udělal,“ odtušila Lilien temně.

**********

               U večeře Emily povyprávěla o tajemné kronice ještě Karen a Megan. Lilien své podezření ohledně Matyldy ale znovu nevyslovila. Čarodějky se shodly, že je důležité zjistit, o jakou kroniku jde a pokusit se jí najít. Jednalo se zatím o jedinou stopu, která mohla vést k informaci, jak zastavit blížící se zlo v podobě Matky démonů. Megan rozeslala zprávu všem vedoucím čarodějkám, které předsedaly jednotlivým regionálním sesterským skupinám, aby se pátrání mohlo rozběhnout na plné obrátky.

               Karen chtěla poslat zprávu i Viktorovi, Megan ji ale zarazila: „To počká.“

               „Dohodli jsme se ale, že ho budeme o všem informovat,“ namítla Karen nespokojeně.

               „Jistě, ovšem ještě nemáme spojenectví potvrzeno přímo Radou Nejstarších, že ne? Chci s těmi pijavicemi jednat jen v případě naprosté nutnosti. Navíc ještě ani přesně nevíme, co hledáme, ani kde hledat. Třeba jsou to jenom čarodějnické povídačky. A co když ta kronika obsahuje i návod, jak se těch parazitů navždy zbavit? Přece bychom nechtěly, aby se k ní v takovém případě vůbec dostali,“ promlouvala k nim Megan naléhavě.

               Lilien se to moc nezamlouvalo, ale musela uznat, že něco pravdy na tom je.

               „Dobře, necháme si tedy pár dní náskok. Ale nakonec mu tu zprávu pošlu,“ trvala na svém Karen. S tím Megan souhlasila.

               Po večeři se odebraly všechny do svých ložnic. Lilien se se sestrou dohodla, že se vyspí v obývacím pokoji na pohovce. Jelikož Karen zítra čekala jízda domů, potřebovala si pohodlně odpočinout v pořádné posteli.

               „Ty si ale potřebuješ taky pořádně odpočinout, Lilien,“ odporovala jí Karen. Jako vždy chtěla pro sestru jen to nejlepší.

               „Mě bude dobře tady. Stejně si chci ještě chvíli číst, a navíc jsem zvyklá chodit večer ujídat do lednice, jak sama moc dobře víš. Zbytečně bych tě tím budila, kdybys spala na pohovce,“ přemlouvala ji Lilien. Popravdě řečeno měla pocit, že vůbec neusne, jak jí hlavou divoce vířily různé myšlenky a otázky, nechtěla tím ale Karen zatěžovat.

               „Tak dobře, ale kdyby něco…“

               „Neboj se,“ skočila jí Lilien do řeči. „Slyšela jsi Megan. Zajistila dům před démony takovými kouzly, jaké rozhodně nepřekonají.  Jsme tu v bezpečí.“

               Nakonec se jí podařilo sestru přemluvit, takže za chvíli osaměla.  Svlékla se do trička, džíny přehodila přes opěradlo křesla, pohodlně se uvelebila na pohovce pod dekou a zavřela oči.

Třeba se mi přece jen podaří usnout.

**********

               V domě bylo naprosté ticho. Lilien ležela na pohovce, jednu nohu odkrytou a klidně oddechovala, když v tom zaslechla nějaký šepot. Nesouhlasně něco zamumlala a otočila se na druhý bok.  Když se šepot ozval znovu, posadila se a protřela si oči. Napadlo ji, že některá z čarodějek něco potřebuje, ale v pokoji nikdo nebyl. Chystala se, že si zase lehne, když znovu zaslechla, jak někdo šeptá její jméno.

Ještě v polospánku vstala, zabalila se do deky a bosa prošla francouzským oknem přímo na zahradu. Náhlý chlad, který ji zastudil do chodidel, ji probral úplně. Zmateně se rozhlédla po zahradě. Byla hluboká noc, takže ho ve tmě nespatřila, dokud se nepohnul. Tmavý stín pod jedním ze stromů.

     Viktor.

               Nejraději by se obrátila a utekla zpět do tepla a bezpečí domu, nechtěla mu ale dopřát to zadostiučinění, že ji viděl prchat.  A navíc je mnohem rychlejší.

               Vydala se tedy váhavě jeho směrem. Musela přistoupit dost blízko, aby ve tmě dokázala rozeznat jeho rysy, a když si její oči ještě lépe přivykly na tmu, spatřila v jeho tváři hněv.

               „Co tady děláš?“ zeptala se ho opatrně.

               „Co tady dělám?“ procedil skrz zuby vztekle. „Chtěl bych se tě zeptat na totéž, čarodějko. Měli jsme snad nějakou dohodu! Domníval jsem se, že členky toho vašeho spolku jsou čestné, ale asi jsem se zmýlil.“

               „O čem to mluvíš? Mám to chápat tak, že tě mám informovat o každém svém pohybu?“ obořila se na něj.

               „To znamená, že chci vědět o všem, co se kolem naší společné věci šustne!“ odsekl a podrážděně pokračoval: „A zřejmě se něco děje, když jsi tady a ne doma. Nejsem žádný hlupák, čarodějko, nenechám se jen tak oklamat!“

     „Tak za prvé – nikdo tě nechtěl oklamat a za druhé – jely jsme sem, protože jsem chtěla zjistit, proč si ten démon vybral zrovna Emily, “ přiznala neochotně.

               Vypadalo to, že se trochu uklidnil, už se tolik nemračil. „A co jste zjistily?“

               Lilien věděla, že nemá smysl před ním něco tajit, a tak mu ve stručnosti vše povyprávěla. Pozorně ji poslouchal a upřeně ji přitom pozoroval.

               „A jen aby bylo jasno, rozhodně tě nemíním informovat o každém svém kroku,“ řekla neohroženě. „Stačí, že přečteš každé hnutí mé mysli.“

               Trochu se zarazil, když pochopil, kam tím míří.  Pak se arogantně usmál.

               Lilien ten úsměv rozzuřil. Navíc se celou dobu sama pokoušela proniknout do jeho hlavy a vůbec se jí to nedařilo, což její hněv ještě přiživovalo. Jako by nic necítil a na nic nemyslel.

               „Neměl jsi právo!“ utrhla se na něj. Čekala, že spustí nějakou písničku o tom, že je jeho a on je její pán a podobně, Viktor ji ale překvapil.

               „Neměl jsem v úmyslu se s tebou svázat, ale stalo se,“ pokrčil rameny.

               Lilien si dodala odvahu. „Ale jak je možné, že nic necítím? Žádnou tvou emoci, ani myšlenku.“

               „Třeba je to proto, že nemám duši,“ řekl zvláštním tónem a uhnul před jejím pohledem, čímž ji znovu překvapil.

               „Každý má duši. I ty. I když je prokletá a zlá, je to pořád duše,“ nenechala se obalamutit. „Tak čím to je?“

               „Prostě si nepřeji, abys do mě viděla, čarodějko,“ odpověděl upřímně.

               Lilien zacloumal vztek. „Prostě si to nepřeješ? Jenom tak? Takže ty klidně můžeš lézt lidem do hlavy, můžeš se klidně bavit jejich bolestí a strachem, ale sám zůstáváš nadobro nečitelný? Jak si to představuješ? Co si o sobě vlastně myslíš, ty jeden odporný…“

               Viktor ji prudce chytil za ramena a silně s ní zatřásl. „Dávej si pozor na jazyk, čarodějko! Nezapomínej, s kým mluvíš!“

               Když s ní takhle smýkl, vyklouzla jí z rukou deka, kterou si přidržovala kolem těla a skončila na trávníku. Viděla, jak ji Viktor přejel zkoumavým pohledem a zastavil se na prsou. Dokázala si představit, co s nimi asi ta noční zima provedla. Instinktivně si chtěla překřížit paže na hrudi, ale držel ji pevně, a nedovolil to.  Chvíli ještě pozoroval její bradavky, pak pokračoval pohledem dolů, až k lemu jejího trička. Sahalo ji jen k podbřišku, takže si mohl v klidu prohlédnout její krajkové kalhotky.

               Lilien se cítila hrozně. Věděla, že to Viktor pozná a snažila se tedy svůj pocit zahanbení potlačit a zůstat naprosto klidná. Šlo to ale ztěžka. Když měsíc vykoukl zpoza mraků a osvítil místo, kde stáli, spatřila jeho planoucí pohled. V té chvíli poznala, že se snaží marně.

               Nevěděla, jak to udělal, jelikož to provedl jedním z těch svých hrozně rychlých pohybů, náhle se ale opírala o strom, pod kterým předtím stáli, a on se na ni tiskl tělem tak silně, že skoro nemohla dýchat. Jako by s ní chtěl celý splynout. Lilien se zmohla jen na překvapené zajíknutí. Slyšela ho vrčet, nebyl to ale ten výhružný zvuk, který u něj zažila už předtím, připomínal jí spíš předení nějaké divoké šelmy. Tvář měl zabořenou hluboko do jejího krku. Slyšela, jak hluboce vdechuje její vůni. Jeho rty se dotýkaly její kůže, pomalu jimi přejížděl po místě, kde cítil bubnovat její tep. Rozhodně nad sebou ztrácel kontrolu, jelikož Lilien náhle v celém tom divokém zmatku ucítila, jak se z jeho nitra zvedla prudká vlna horké touhy a odrazila se v její vlastní duši.

               Takže jsme přece jen svázáni.

               „Ne,“ zašeptala prosebně.  Ani se nepohnul.

„Neubližuj mi,“ zaprosila tedy znovu.  Teprve nyní jeho předení ustalo. Pohlédl jí do tváře, z pootevřených rtů mu mírně vyčnívaly jeho tesáky a Lilien ucítila, jak jeho touha ustupuje, až zmizela úplně.

               „Příště si dej pozor, jak se mnou mluvíš,“ utrousil chladně a kousek poodstoupil.  Lilien bleskově sáhla po dece a zabalila se do ní jako kukla. Třásla se zimou, hanbou a strachem. A taky touhou.

               Zrovna chtěla promluvit, když k ní opět přiskočil, zakryl jí rukou ústa, aby nevykřikla a stáhl ji do dřepu.

               „Psst,“ zašeptal tak tiše, že ho téměř neslyšela a ukázal na zeď.  Právě se z ní klouzavým pohybem a naprosto bezhlučně svezly dvě šedé stínové postavy. Neměly pevný obrys, vypadalo to, jako by se neustále vlnily, rozplývaly do prostoru a zase splývaly do té beztvaré šedé hmoty. Jediné, co se na nich neměnilo, byly zářící rudé oči s planoucími zorničkami.

               Démoni, blesklo Lilien hlavou. Viktor tu myšlenku slyšel, jelikož jen mlčky přikývl a stiskl jí rameno. Podle všeho to mělo být uklidňující gesto.

               Stíny se rozdělily, nevypadalo to ale, že by čarodějky a upíra všimli. Viktor ukázal na démona, který obcházel zahradu z levé strany a Lilien pochopila, že si ho chce vzít na mušku. Přikývla, pak ukázala na sebe a toho druhého démona.

               Viktor si ji chvíli měřil zpod přimhouřených víček, odhadoval její šance, a pak váhavě přikývl. Couvl více do stínu, až s ním splynul úplně a ztratil se.

               Zřejmě se k němu připlíží zezadu, napadlo ji.  Aby mohl upír zabít démona, bylo nutné, aby ho dokázal polapit a oddělit démonovu hlavu od přízračného těla.  Lilien se rozhodla jednat přímočaře. Odhodila deku, postavila se a vyšla ze stínu stromu.

               Démon, který jí byl blíž, ji okamžitě spatřil. S odporným kvílivým zvukem proti ní vrhl ohnivou kouli, která by ji jistě na místě sežehla, kdyby se Lilien bleskurychle nezaštítila vlastní mocí. Odrazila jeho útok a než se démon stihl vzpamatovat, vyslala k němu vlastní oheň, jemuž nestačil čelit a na místě shořel.

               Vítězně se usmála a rychle se otočila, aby pohledem vyhledala Viktora.  Zrovna se mu podařilo plynulým pohybem utrhnout démonovi hlavu, a odhodit ji na trávník, kde společně se zbytkem těla vzplanula. Tvářil se u toho velice nezúčastněně, jako by vynášel odpadky.

               V mžiku stál zase vedle ní. „To nebylo vůbec špatné,“ pochválil ji a znělo to upřímně. Chtěla mu poděkovat, když tu je vyrušil Karenin hlas.

               „Co se to tu děje? Slyšela jsem hluk, tak jsem…“ spěchala k nim, ale zarazila se, když málem stoupla do hromádky popela, který zůstal po jednom z démonů. „Co to…“

               „Zaútočili na nás dva démoni, Karen.  Jednoho jsem zlikvidovala já a druhého Viktor,“ vysvětlila jí Lilien a klidně opětovala její udivený pohled.

               „Démoni?  A co ty tu děláš?“ otočila se pak na Viktora nechápavě.

               „Přišel jsem Lilien vyřídit vzkaz od Rady,“ odpověděl stroze.

               „Vážně?“ řekly sestry dvojhlasně.

               Karenin pohled nedůvěřivě těkal z jednoho na druhého. Viktorovi se na tváři usídli jeho povýšenecký výraz.

               „A co mi máš tedy vyřídit?“ zeptala se ho Lilien a nejraději by mu vrazila facku, aby ho ta namyšlenost přešla. Nechápala to jeho náhlé střídání nálad. Nechápalo ho, a rozhodně si nebyla jistá, jestli ho pochopit chce.

               „Chtějí tě vidět. Mluvit s tebou. Chtějí, abys jim přesně popsala své vidiny, a co všechno víš o Matce démonů,“ informoval je.

               „Ne!“ vyhrkla Lilien vyděšeně a Karen ji ochranitelsky objala kolem ramen. „Jistěže ne, Lilien do toho vašeho hnízda rozhodně nepůjde, na to zapomeň. Leda přes moji mrtvolu!“

               „Jak si přeješ,“ zasyčel výhružně a sevřel dlaně v pěst.

               „Viktore,“ oslovila ho Lilien prosebně a postavila se před sestru.

               „Vadí mi, že pořád zapomínáte, s kým mluvíte. Mohl bych vás v jediné vteřině zabít, obě dvě, a ani bych si nezašpinil košili. Tak mě laskavě přestaňte pokoušet!“ odsekl zlostně.

               Lilien chtěla dál vyjednávat, když v tom se v domě rozsvítilo světlo a na zahradu se vypotácela další čarodějka. Vrávoravým krokem se blížila k nim, než jen pár metrů od nich upadla na zem. Byla to Megan.

               „Démon zaútočil na Emily! Vůbec nevím, jak se dostal dovnitř. Překvapil nás, neměly jsme žádnou šanci. Snažila jsem se, ale Emily… Je mrtvá,“ vzlykla. Pravou paži měla celou ohořelou.

               „Ne!“ přikryla si Karen ústa dlaní a do očí ji vhrkly slzy. Rychle došla k Megan a pomohla jí na nohy. Lilien se zapotácela, a byla by upadla, kdyby ji Viktor nepodepřel.

               Takže to bylo vše marné. Moje vidění… Emily stejně zemřela, pomyslela si zlomeně.

               „Nebylo to marné, alespoň nám stihla říct o té knize,“ oponoval jí Viktor pevným hlasem.

               „Ty mlč, zrůdo!“ okřikla ho Megan nenávistně, jakmile si uvědomila jeho přítomnost. „Stejně jsi je určitě přivedl ty, zlo následuje zlo a tvoje duše je temná a patří peklu!“

               „Jsou to i mí nepřátelé, čarodějko,“ procedil skrze pevně sevřené rty. Její slova ho urazila, zatím se ale dokázal ovládnout. Nejraději by ji ale zabil.

               Megan si odplivla jeho směrem. Viktor celý ztuhnul a Lilien uslyšela, jak mu v hrudi začalo vibrovat dravčí vrčení. Rychle vyslala ke Karen varovný pohled.

               „Jsi zraněná, Megan, pojď do domu, ať tě ošetřím,“ pochopila Karen a rychle odváděla čarodějku pryč.

               „Představuje si to spojenectví velice zajímavě, ta vaše Megan,“ pronesl Viktor rozzlobeně, když osaměli.

               „Je jenom vyděšená z toho, co se stalo Emily. Byla to naše sestra,“ obhajovala ji Lilien. Zvuky vycházející z jeho nitra naštěstí utichly.

               „Řekl jsem Radě, že tě přivedu, až to uznám za vhodné. Já si totiž nenechám poroučet. Od nikoho,“ vrátil se k předchozímu tématu. Překvapeně na něj pohlédla. Pomalu se k ní sklonil, až měl tvář jen kousek od její. Lilien zadržela dech.

               „To před chvílí… Nechtěl jsem ti ublížit,“ dodal vážně a rozplynul se v okolní tmě.

               Až po jeho zmizení si uvědomila, že se celou dobu drželi za ruce.

MATKA DÉMONŮ – 2. KAPITOLA zveřejněna :-)

Hezký Velký pátek 🙂

Velikonoce budou letos jiné, ale to nemusí hned znamenat horší. Třeba bude i více času na čtení a u mě hlavně psaní 🙂

Vám třeba přijde vhod druhá kapitola Matky démonů 🙂

2.kapitola

SÍLA NECHTĚNÉHO

Lilien cítila, jak jí začínají mravenčit konečky prstů na rukou. Brnění pomalu stoupalo vzhůru do paží, těla a dále až ke konečkům prstů na nohou. Věděla, co to znamená. Je stále naživu. A leží na pohovce v obývacím pokoji své sestry. Skutečné sestry.

               Tohle by byla moc milosrdná smrt, na tebe čeká přece něco lepšího, holka, pomyslela si trpce a velice neochotně otevřela oči. Právě se nad ní skláněla Karen, v očích ustaraný pohled. Přikládala jí k ústům hrnek.

               „Napij se Lilien, po tom ti bude lépe,“ povzbudila ji laskavě.

               Lilien vypila hrnek až do dna, i když nápoj v něm byl hořký a odporně páchnul. Rozhodně ale dodával sílu.

               „Díky,“ usmála se na sestru a kývnutím pozdravila Megan.

               „To přenášecí kouzlo tě mohlo zabít,“ řekla čarodějka nesouhlasně.

               „Tolik štěstí nemám,“ zahučela Lilien hořce, a shrnula si vlasy přes rameno. Sáhla si na místo, odkud z ní Viktor pil a ucítila něco mazlavého a smrdutého. Měla bych Karen požádat, aby do svých léčivých odvarů a mastí zkusila občas přidat i něco voňavého. Nebo alespoň páchnoucího méně než lejno.

               „Ošetřila jsem ti to hojivou mastí, která ránu uzavřela. Obávám se, že ti tam ale zůstane jizva, “ vysvětlila Karen omluvně a vzala sestru za ruku. „Jsi hrozně statečná. Muselo to šíleně bolet.“

 „A ty jsi skvělá čarodějka, Karen. Bez tvého kouzla bych musela zůstat s ním,“ stiskla jí Lilien dlaň a vděčně se na ni usmála.

               „Cítíš se dost dobře na to, abys nám povyprávěla, jak to probíhalo?“ zeptala se Megan zvědavě a v její dlani se objevila nazlátlá zářící vzduchová bublina. Lilien věděla, že všechno, co teď poví, se do ní zapíše, a Megan pak tuto zprávu pošle kouzlem ostatním čarodějkám.

 „Jak dlouho musím mít tu mast na krku? Nejradši bych si totiž dala dlouhou horkou sprchu, a pak bych spala alespoň rok v kuse,“ zeptala se Lilien sestry a s vědomím zbytečně dětinského vzdoru nechala Megan bez odpovědi. Odtažitost z její strany pro ni nebyla novinkou, ovšem její lhostejnost se jí nepříjemně dotkla.

               „Ještě by to tam mělo chvíli zůstat, Lil,“ odpověděla Karen a káravě se na sestru zamračila. Pochopila, že schválně utíká od tématu.

               Lilien si odevzdaně povzdychla a vše jim podrobně popisovala.                

„Soucit? Taková zbytečnost,“ zavrtěla Megan nechápavě hlavou, když Lilien vyprávěla, že prvního upíra, který ji napadl, nezabila.

               „Podívej, co ti udělali,“ přidala se k ní Karen mírněji.

               „Zapomínáš, že to teď budou naši spojenci, Megan,“ připomněla jí Lilien stroze.

               „Bohužel,“ odtušily Karen i Megan současně.

               Lilien to nijak nekomentovala a pokračovala dál ve vyprávění. Své navrácení mezi živé díky moci Viktorovy však vynechala. Ostatní čarodějky se to nikdy nesměly dozvědět. Ještě pořád se tím cítila pošpiněná a také zmatená. Vůbec nebyla jistá, co je horší. Jestli to, že pila jeho krev, nebo spíše slast, kterou jí to působilo.

               „Chtěl mě nechat odvést k sobě, aby mohl využívat můj dar vidění. Tak jsem použila Karenino přenášecí kouzlo, jinak bych se už nevrátila,“ uzavřela to Lilien a unaveně si promnula oči.

               „Dobře. Odvedla jsi svou práci dobře, Lilien. Sestry na tebe budou pyšné. Teď si odpočiň,“ pochválila ji Megan překvapivě a zvedla se z křesla. „Předám tvou zprávu ostatním čarodějkám a svolám co nejdříve sabat sester z okolí, abychom se poradily, jak budeme postupovat dále.“

               Pomalu se vydala ke dveřím, Karen ji následovala, aby ji vyprovodila.  Lilien slyšela, jak jí Megan ještě něco řekla, než dveře zaklaply.

               „Copak ti ještě chtěla, ctihodná Megan?“ ušklíbla se Lilien a spustila nohy z pohovky.

               „Neměla by sis z ní utahovat Lilien. Zapomínáš, že je velmi stará a mocná,“ pokárala ji Karen, na rtech ji ale hrál úsměv.

               „Stará a mocná a ctihodná,“ trvala na svém Lilien a úsměv jí opětovala.

               „Jen mi připomněla, že pokud budeš mít další vidění, mám ji okamžitě informovat. A že na tebe mám dohlédnout. Jako bych to snad nevěděla,“ dovolila si i Karen uštěpačnou poznámku.

               „Půjdu si dát tu sprchu a pak se pokusím usnout,“ zvedla se Lilien na nejistých nohou. Pořád ji zmáhala únava.

               „Jen běž. Přinesu ti pak něco na klidný spánek,“ podepřela ji Karen ochranitelsky. „Potřebuješ pomoct do schodů?“

               „Ne, díky. Hlavně ale nenos nějaký ten svůj kouzelný lektvar,“ zaúpěla Lilien a slovo kouzelný neznělo vůbec pochvalně.

               Karen se rozesmála a sestru objala.

               „Neboj, nebude to nic odporně páchnoucího. Najdu ti nějaký prášek,“ zašeptala pak sestře spiklenecky do ucha.

**********

V nose ji zašimrala vůně míchaných vajíček a čerstvé kávy. Lilien se zhluboka nadechla a v žaludku ji prosebně zakručelo. Energicky odkopla peřinu a posadila se.  Mezerou v závěsu do pokoje pronikal tenký proužek světla. Roztáhla je a nastavila tvář rannímu slunci. Protáhla se a prohrábla si rukou vlasy, voněly po jejím oblíbeném šampónu.  Zavadila při tom o své hrdlo, ránu po kousnutí ale pod prsty necítila. Šla do koupelny a zvědavě koukla do zrcadla. Zranění bylo pryč, kůže se téměř zahojila. Stopy po Viktorových zubech byly už jen nezřetelným bílým obrysem.

               Další důvod k dobré náladě, pomyslela si spokojeně.

               Opláchla si obličej, vyčistila zuby, oblékla si obyčejné modré legíny a k tomu bílé tričko s výstřihem do V. Vlasy si v týle upevnila do obyčejného drdolu, podél obličeje ji padalo jen pár kratších pramínků.

               „Čekala jsem, kdy se vzbudíš,“ usmála se na ni Karen, když Lily seběhla do kuchyně.

               „Dobré ráno,“ popřály si a Lilien okamžitě zasedla ke stolu v jídelním koutě.

„Mám hlad jako vlk, takže mi nandej obrovskou porci a do kafe bych prosila 3 lžičky cukru a smetanu,“ poručila si Lilien a uličnicky se usmála. Karen jí vše naservírovala dle jejího přání a posadila se naproti ní s hrnkem kávy.

               „Mimochodem děkuji za tu mast, už se to zahojilo,“ zamumlala Lilien s plnou pusou.

               „Ta jizva ti ale asi už bohužel opravdu zůstane,“ povzdychla si Karen zklamaně.

               „Je to jen jizva,“ mávla nad tím Lilien bezstarostně rukou a pokračovala dál v jídle.

               „Jsem tak ráda, že ses vrátila domů. Bylo mi bez tebe hrozně smutno,“ vyhrkla Karen vážně, než smutně dodala: „I když nevím, jestli je to pro tebe dobře. Možná by bylo lepší, kdyby ses nevrátila. Pak bys snad měla šanci na…“

               „Na normální život, chtěla jsi říct?“ skočila jí Lilien do řeči, a když Karen přikývla, pokračovala zamyšleným tónem: „Taky jsem si to myslela. Když jsem se před těmi třemi roky rozhodla, že se vzdám své moci, a tím mě snad opustí i ta schopnost vidění, nechtěla jsem se k tomu všemu nikdy vracet. Chtěla jsem si najít normální práci, normální přátele, dělat normální věci. A taky se mi to podařilo. Ale je to přesně tak, jak nám Megan vždy říkala. Čarodějkou se nestáváš, ale rodíš. Není to volba, ale osud. A co zmůžeš proti osudu? Snažila jsem se být normální, žít jako obyčejný člověk, ale stejně jsem celou tu dobu tušila, že se vrátím. Že se budu muset vrátit.“

               Lilien sklopila oči k talíři, aby sestra neviděla, jak se v nich zatřpytily slzy. Karen však její rozpoložení vycítila, protože ji povzbudivě stiskla dlaň.

               „Mám schopnost vidět budoucnost. Ať je to dar, nebo prokletí, musím to využít pro dobrou věc. Ku prospěchu všech. K tomu jsem byla předurčena. A když jsem spatřila, jak se probouzí…“ Lilien se odmlčela, zhluboka se nadechla, a pak dokončila svou myšlenku: „Věděla jsem, že se prostě musím vrátit. Že musím bojovat. A budu. Do posledního dechu.“

               „Lil, prosím tě…“ hlesla její sestra vyplašeně. Čarodějka věděla, co ji tíží. Sestra se to z ní snažila totiž vymámit od chvíle, kdy se vrátila domů.

               „Ne Karen, nezlob se, ale neřeknu ti, jak zemřu. Bylo by horší, kdybys to věděla, věř mi. Zbytečně by ses trápila a to nechci.“

               Plavovláska se právě nadechovala, aby jí mohla oponovat, když v tom se ozvalo hlasité bušení na domovní dveře.

               „Ty někoho čekáš?“ zeptala se Lilien zvědavě a opřela vidličku o talíř.

               „Ne,“ odpověděla Karen a šla otevřít.

               Lilien se k ní přidala, než však stačily cokoli udělat, dveře se rozletěly dokořán a na prahu jejich domu stál v celé své majestátnosti Viktor. Rukama se opíral o zárubně, byl oblečený stejně jako včera, jen oči si stínil před sluncem tmavými brýlemi.

               Karen spadla čelist a Lilien udiveně vydechla. Upír za bílého dne představoval docela velkou raritu. Mezi čarodějkami se sice nesly zvěsti o tom, že sluneční světlo upíry nezabíjí, pouze jim odebírá jejich nelidské schopnosti a je jim krajně nepříjemné, ale slyšet o tom a být toho svědkem, to byl velmi výrazný rozdíl.

               První se vzpamatovala Karen.

               „Do našeho domu tě nikdy nepozvu, takže si na tom zápraží můžeš stát, jak dlouho chceš, upíre,“ ujistila ho chladnokrevně.

               „Zapomínáš, s kým mluvíš, čarodějko,“ reagoval Viktor opovržlivě a domýšlivě pokračoval: „Pro jistotu ti osvěžím paměť. Jsem Viktor a patřím do Rady Nejstarších, takže ani tvá moc, ani tvá kouzla na mně nepůsobí. Tak si raději moc nevyskakuj.“

               Lilien poznala, že Viktor zuří. Opět. Jak mě našel?

               „Tak či onak, pokud tě nepozvu dál, nedokážeš do mého domu vstoupit,“ trvala Karen na svém a bojovně vystrčila bradu.

               „Hloupé žvásty,“ ušklíbl se, odsunul ji stranou a bez potíží překročil práh.

               Karen na něj nevěřícně zírala, v šoku zapomněla i na strach, ale Lilien už to pomalu docházelo. Couvla před ním hlouběji do domu.

               „Nemusím čekat na pozvání tam, kde už je má krev. Jak myslíš, že jsem ji asi vystopoval,“ kývl Viktor hlavou směrem k Lilien a plavným krokem vešel do obývacího pokoje, kde se uvelebil uprostřed pohovky.

               „Jak tomu mám rozumět?“ zavřela Karen vchodové dveře a přiřítila se za ním. „To znamená, že Lil… Že se od tebe napila?“ vyhrkla Karen a tázavě pohlédla na sestru. Lilien se postavila za křeslo a rukama pevně svírala opěradlo hlavy. Potřebovala se něčeho držet, když se její svět pomalu rozpadal. Opovržení v sestřině hlase bylo nepřeslechnutelné a ona si ho plně zasloužila. Čarodějka s krví upíra v žilách. Nejodpornější potupa pro každou sestru.

               Čarodějky jako zástupkyně dobra už od svých počátků potíraly zlo, které představovaly kromě jiného právě i upíři. Bylo to jejich poslání, náplň jejich života. Představa, že by se některá z nich napila od upíra, byla proto přirozeně opovrženíhodná a čarodějka s takovým proviněním byla hodna pouze odporu a pohrdání.

               „Přesně to jsem tím chtěl říct,“ usmál se krutě. Moc dobře věděl, co svými slovy způsobí, a skvěle se bavil tím, jak si Karen nyní sestru prohlížela. V jejím obličeji se střídaly pocity zmatku a znechucení s nepochopením.

               „Musela jsem, Karen, jestli jsem chtěla přežít,“ pokusila se jí to Lilien vysvětlit, a když tím sestru moc neobměkčila, zdrceně dodala: „Zatajila jsem to, protože vím, co to pro čarodějku znamená. Ale doufala jsem, že ty jako má skutečná sestra bys to mohla pochopit.“

               „Jsem ráda, že nejsi mrtvá,“ řekla Karen po chvíli váhavě, a pak stále ještě znechuceně dodala: „Ale je to odporné.“ 

               „Přeháníš, čarodějko,“ ušklíbl se Viktor potměšile a chtěl pokračovat, Lilien ho však ostře přerušila. „Co tu chceš?!“

               Viktor se zamračil a než se nadála, stál vedle ní. Karen to nevěřícně sledovala, byl neuvěřitelně rychlý. V jednu chvíli se rozvaloval na jejich sedačce, v druhou už stál nebezpečně blízko její sestry.

               „Ještě jsme spolu neskončili,“ odtušil chladně.

               Lilien se mu chystala říct něco peprného, jako třeba ať jde otravovat někoho jiného, místo toho ale náhle zavrávorala a svezla se k zemi. Dopadla do kleku, pažemi si objala břicho, které zaplavovaly bolestivé křeče a hlavou se téměř dotýkala svých kolen. Viktor svým citlivým sluchem zaznamenal v pokoji podivné vibrace, a když si Lilien pořádně prohlédl, zjistil, že vycházejí z jejího těla.  Šlo o pouze nepatrný pohyb, ale jemu neušel. Lilien začala vzlykat, a když zvedla hlavu, její oči byly plné slz a její pohled směřoval kamsi do daleka.                            „Ach ne, teď ne,“ polekala se Karen. Viktor viděl její zoufalé váhání. Bylo jasné, že touží vzít sestru do náruče, aby ji mohla ukonejšit, zároveň to ale z jakéhosi důvodu neudělala.

               To, co následovalo pak, Viktor ani ve snu neočekával. Šílená bolest, která ovládla Lilien, vybuchla i uvnitř něj. Jako by ho nějaká silná rána zasáhla přímo do hrudi. Na chvíli mu vyrazila dech. To přece není možné, prolétlo mu hlavou, já bolest necítím. Ledaže by… Ale vždyť jsem to nedovolil, dával jsem si pozor, když ode mne pila.

               „Ta bolest,“ vyklouzlo mu udiveně.

               Karen na něj nepřítomně pohlédla, celou svou pozornost dosud věnovala Lilien, které se mezitím na čele začal perlit pot. Už se nedržela za břicho, rukama sahala do prostoru před sebou. Znamení na její dlani jasně zářilo. Teprve když Karen spatřila šok v jeho tváři, došlo jí, co právě řekl, a také co to znamená.

               „Jste svázáni krevním poutem. Upír a čarodějka!“ v jejím hlase zazněla hysterie.

               Viktor použil svou sílu a bolest okamžitě potlačil. Byla v něm pořád, ale zasunutá hluboko v jeho podvědomí jako zapomenutá vzpomínka na něco nepříjemného. Také rychle vystavěl pevné hradby kolem vlastní mysli, aby snad Lilien do něj nemohla také nahlédnout.

               „Ta žena… V parku… Nezabíjej… Démon si bere její duši a jde…“ promluvila Lilien horečnatě. Jakmile začala popisovat vizi, objevila se Karen v dlani světelná bublina a zaznamenávala každé její slovo.

               „Kam míří?“ zeptala se jí Karen úzkostně.

                „Nevím, nemůžu… Tolik to bolí,“ vzlykla Lilien.

               „Musíš, Lil, soustřeď se! Kam míří?“ naléhala čarodějka a nenáviděla se jako pokaždé, když své sestře asistovala při vidění a nemohla jí nijak pomoci, ani ulevit od bolesti.

               „On hledá… Ten dům přece znám, tam bydlí Emily. Jde zabít Emily! Musíš ji varovat… Musíš…“ sténala Lilien a po spánku jí stekla kapička potu. Karen neodpověděla, jen krátkou kouzelnou formulí poslala zprávu Emily i ostatním čarodějkám.

               „Vidíš ještě něco, Lil?“ zeptala se pak napjatě.

               „Vidím ho, jak klepe na dveře… A pak už jen oheň,“ odpověděla Lilien nešťastně a skryla si obličej do dlaní. Její znamení zhaslo a dívka se konečně přestala třást.

               „Už je to pryč, Lil,“ vzdychla Karen starostlivě a teprve nyní k sestře přiklekla. Objala ji kolem ramen a skryla její obličej na své hrudi.

               „Ale ta žena je mrtvá a Emily… Ten oheň. Co když to bylo pozdě?“ nedokázala se Lilien utišit.

               „Však to brzy zjistíme, Lil. Pojď, musíš si odpočinout,“ vzala ji Karen v podpaží a pomáhala jí vstát.  Lilien měla nohy jako z těsta, celé tělo jí bolelo a bylo spíš zásluhou Karen, že se dokázala dovléct k pohovce a usednout na ni.

               „Hned ti donesu něco na posilněnou, jen prosím tě neomdli, ano? Hned budu zpátky, vydrž,“ požádala Karen ustaraně a odběhla do kuchyně.

               „Bavil ses dobře?“, zeptala se Lilien ochraptěle a upřela ještě uslzený pohled na Viktora.

               Popravdě řečeno se bavil, a chystal se na její dotaz odpovědět patřičně ironicky, ale když spatřil její ztrápený, bolestný výraz, nedokázal zabránit tomu, aby mu nevyklouzlo jen věcné: „Rozhodně to bylo zajímavé.“

               Nechápavě potřásla hlavou a znovu zasténala bolestí.

               Tak křehká, napadlo ho.

               „Tady to máš a vypij to do dna,“ přispěchala Karen zpět a v ruce nesla hrnek s nějakým zeleným odvarem. Lilien tentokrát neměla ani sílu žertovat o zápachu, který se z něj linul, a vděčně jej od sestry přijala. Zrovna se z něj dlouze napila, když se Karen v dlani objevila odpověď na její zprávu. Ze světelné bubliny se na ně usmívala Megan. Viktor rychle ustoupil do stínu chodby, aby si ho nevšimla.

               „Emily je v pořádku, varování přišlo včas. Démona jsme zlikvidovaly. Je ale dost otřesená, tak ji vezmu na pár dní k sobě. Brzy ohlásím termín sabatu. Zatím buďte zdrávy a ve střehu,“ připomněla jim a rozplynula se i se světelným nosičem. Lilien s Karen se na sebe jen usmály, oběma se z hloubi duše ulevilo.

               „Myslím, že si půjdu zase lehnout Karen, promiň,“ postavila se Lilien pomalu. Lektvar jí dodal trochu síly, doufala, že zvládne sama vyjít schody do patra.

               „Tak to ne,“ zastavil ji Viktor popuzeně.

               „Co ještě chceš? Nepůjdu s tebou a nebojím se tě,“ postavila se mu Lilien odhodlaně, i když měla pocit, že slabostí bude asi zvracet. „Myslíš, že mi můžeš způsobit ještě něco horšího, než bylo tohle? Nejsi nic oproti zlu, které přichází!“                                                                                          „Ty se jen tak nedáš, co?“ usmál se pobaveně a jeho vztek zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. „Tvrdohlavá jako mezek. Nesrovnávej mě laskavě s nějakým imaginárním zlem, ještě nevíš, čeho všeho jsem schopen.“ Konec jeho věty zněl patřičně výhrůžně.

               „Hlupáku!“ odsekla, otočila se a chtěla začít stoupat po schodech. Okamžitě stál před ní a zatarasil jí cestu.

               „Přemýšlel jsem o tom, co jsi včera říkala a opravdu to vypadá, že na nějakou dobu budeme muset bohužel skutečně uzavřít spojenectví. Rozhodl jsem se, že my dva budeme prozatím spojovacími články mezi čarodějkami a upíry, což znamená, že chci mít od toho vašeho sesterstva k dispozici veškeré nové informace a poznatky, a stejně tak i já budu informovat tebe o výsledcích jednání Rady Nejstarších. Je to jasné?“

     Unavená svým viděním i jeho nabubřelostí zavřela oči, než odpověděla. „Posloucháš se někdy, jak zníš? Jestli máme být spojenci, budeš muset laskavě změnit tón a přístup.“ Její podmínka zazněla do ticha, jelikož prostě zmizel. Jenom cvaknutí dveří vypovídalo o tom, kudy odešel.

               „Arogantní nevychovanec,“ utrousila Karen jedovatě. „Musím vymyslet nějaké ochranné kouzlo, aby si k nám nemohl, kdykoliv se mu zamane. I když nevím, jestli to vůbec půjde, když jste teď spojeni.“

               „Cože?“ zarazila se Lilien.

               „Krevním poutem, Lil. Viktor se s tebou spojil krevním poutem,“ poznamenala Karen trpce.

               „Takže to může být ještě horší,“ hlesla Lilien neradostně. Poté se jen mlčky otočila a odešla do své ložnice.

***********

                Viktor stál ve své pracovně a koukal z okna na město, které žilo svým každodenním mravenčím tetelením. Lidé spěchající po chodníku, ruce plné tašek s nákupem, nebo hledící do mobilů. Sluchátka v uších, na hlavě, v ruce cigaretu. Děti samotné, nebo v hloučcích, jak se vracely ze školy, nebo kroužků. K tomu všemu doprava, troubení klaksonů, zvuky motorů.

                To všechno vnímal ovšem pouze okrajově. Už dávno se naučil všechny zvuky lidského světa vytěsnit na kraj vědomí, pokud se jimi právě nechtěl zabývat nebo potřeboval přemýšlet. Tak jako právě teď.

                Znovu a znovu si v hlavě přehrával své první setkání s Lilien. Opakovaně se vracel k chvíli, kdy se na ní začal krmit a pátral po tom momentu, kdy ztratil kontrolu a svázal se s ní krví. Věděl, že k tomu stačí jen vteřina, jedno mrknutí oka, ale ať se snažil jakkoli usilovně, nepřišel na to. Jediným výsledkem byla jeho znovu probuzená žízeň.

                Kráčel světem už několik století, ale ještě nikdy se s nikým nesvázal. Zprvu byl příliš mladý a nezkušený, a netušil jak na to, později s každým dalším rokem své existence přicházel stále více o svou lidskost a tím i potřebu kontaktu, souznění. Neměl nikdy touhu opájet se mocí a tahat za nitky vládnoucích vrstev lidské společnosti jako jiní jeho druhu. Nepotřeboval ovládat ani jiné upíry. Po své proměně si ostražitě vybíral pole svého působení, nikdy se na žádné bojiště nevydával naslepo a nezapojoval se do upířích i lidských rozmíšek a válek, pokud to nebylo nezbytně nutné. Potřeboval lidské tvory k žití, to ano, ale ne k životu.

                Snad i díky tomu nedošel žádné vážné újmy a přetrval staletí, díky nimž jeho moc i reputace rostla, až získal členství v Radě Nejstarších, a také vládl upírům v tomto městě a jeho okolí. V obou případech si ho vybrali a on svolil jen proto, aby dal své existenci po té dlouhé řádce let alespoň nějaký smysl.

                Zkusmo se ponořil do sebe a vyhledal čarodějčinu mysl. Šlo to snadno i na vzdálenost, která je dělila. Její mysl se lehce a pokojně vlnila, podle toho poznal, že čarodějka spí a on sleduje její sen. Hleděl na ženu, sedící na lavičce v parku, a věděl, že se dívá Lilieninýma očima. Ve spaní si její podvědomí znovu přehrávalo poslední vidění. Spatřil, jak se v její blízkosti rozkmital vzduch, který získal obrysy šedého kouřového stínu, který měl jen hrubě obrysy lidské postavy. Místo očí měl stín jen rudě žhnoucí body.

                Žena si dál užívala chvilku klidu, o démonově přítomnosti neměla ani ponětí. Jistě, lidé je nedokážou spatřit, proletělo mu hlavou. Pouze tvorové v magii zrození, nebo magií stvoření, je mohou vidět.

                Démon se přiblížil až k ženě, a teprve pak na sebe vzal svou bojovou formu. Postava zůstávala lidská, kůže získala tmavě hnědý odstín. Na hlavě mu vyrašily zahnuté rohy, na nahých nohou a rukou se objevily dlouhé drápy a ústa odhalovala špičaté, zvířecí zuby a zahnuté tesáky, ostré jako břitva.

                Démon zařval, ale ani to lidská žena nedokázala slyšet. Jen jakýsi starodávný podvědomý impuls ji přiměl znepokojeně vzhlédnout a podezíravě se rozhlédnout. V té chvíli jí démon vrazil ruku do hrudi a ona vykřikla. Když ho následně vytrhl, a ještě vlhké horkou krví z něj prýštící začal požírat, sesunula se z lavičky bezvládně na zem. Netvor byl s potravou brzy hotov. Než se ale otočil, aby se vydal dál na cestu, sklonil se k mrtvému tělu a zhluboka se nadechl. Do nosních dírek vtáhl stříbřitou nitku lidské duše; ten poklad, pro který tu ženu zabil. Jeho hlavní potravu.

                Uslyšel výkřik, to se Lilien z toho hrozného snu právě probudila. Rychle se stáhl a opřel se rukama o parapet. Mračil se. Tak to bychom měli, pomyslel si hořce, moje první krevní pouto a s čarodějkou. A ty pekelné stvůry. A s nimi Matka démonů.

                Patřil ke skupině nejstarších upírů zdejšího světa, a i on znal Matku démonů jen z pověstí. Věřil, že není jediný, co ji považoval za pouhou legendu. Příběh, který se vypráví u ohně, když chcete ostatním způsobit mrazení na zátylku. Protože Matky démonů se báli i ti nejstarší a nejmocnější z řad všech magických tvorů. Nikdo nevěděl, jak vypadá, ale tradovalo se, že je tím největším zlem, které kdy kráčelo zemí. Že vládne silou celého pekla, a když byla naposledy u moci, způsobila téměř úplné vyhynutí magických bytostí. O mohutných ztrátách na lidských životech nemluvě.

                Snažil se vzpomenout, co se vyprávělo o jejím konci, jak byla přemožena, ale nic se mu nevybavovalo. Čeká mě spousta bádání, podíval se přes rameno na svou obrovskou knihovnu.

                To způsobilo, že si vzpomněl i na knihovnu v domě čarodějek. Táhla se podél jedné z delších stěn jejích obývacího pokoje, vysoká byla až téměř ke stropu. Měl dost času si ji prohlédnout, když si hověl na jejich gauči. A ačkoliv obsahovala jen cestopisné knihy a beletrii, byl si jist, že alespoň polovina z těch svazků je maskována kouzlem a jedná se o čarodějnické knihy plné zaříkávání a receptů na kouzelné odvary.

                Celý ten domek působil naprosto obyčejně. Dvě patra, dole obývací prostor, propojený s velkou, prostornou kuchyní, vybavenou moderní kuchyňskou linkou v bílé barvě. Velký kulatý stůl s šesti židlemi. Z pokoje pak vedlo schodiště do druhého patra, kde měly čarodějky své pokoje a pravděpodobně i koupelnu. Samozřejmě si všiml i francouzského okna, kterým se dalo vyjít z obývacího pokoje na zahradu. Tu si zatím neprohlédl, ale ve vůních, které k němu pronikaly otevřeným oknem, cítil ovoce, zeleninu, bylinky a růže.

                Prostě domek jako každý druhý v té malé vilové čtvrti, nikdo by nepředpokládal, že v něm žijí čarodějky. Navíc když si vybavil Karen a Lilien, musel uznat, že obě vypadají jako běžné lidské ženy. Kdyby z nich necítil vyzařovat jejich magii, ani by nepoznal, že nejsou lidmi.

                Zamračil se a odpoutal své myšlenkou od těch dvou. Tím se bude trápit později. Teď se musel vrhnout do práce. Jestli chtěl mít šanci přežít zlo, jež se probouzelo, a pokud ji chtěl poskytnout i ostatním, musel zjistit co nejvíce o Matce démonů.

NOVÝ PŘÍBĚH – MATKA DÉMONŮ

Už je to pár let zpátky, co jsem napsala tento příběh.

Čarodějky, upíři, démoni – vyšlo už o nich tolik knih, tolik příběhů, tak jsem si ten svůj nechávala jenom pro sebe. Jako takovou svou “guilty pleasure”, neboli takové moje malé provinilé potěšení. Takové malé něco, čemu by se mohli někteří čtenáři/čtenářky posmívat, dívat se na to mezi prsty, protože to tu přece už všechno dávno bylo, a patří to spíš do žánrů hodnocených jako pokleslejší, méně hodnotné.

Ale víte co? Mě psaní tohoto příběhu bavilo, a třeba vás bude bavit jeho čtení 🙂

Proto jsem se vrátila k první verzi a postupně se pustila do jejích úprav. Výsledek budete moci číst zde na mém webu a samozřejmě opět na Wattpad.com

1.kapitola

POSEL ŠPATNÝCH ZPRÁV

Lilien vykročila ze světla pouliční lampy k ústí temné uličky. Město se podobnými místy plnými stínů jen hemžilo. Jiná dívka by byla na jejím místě by vyděšená k smrti, její srdce ale tlouklo klidně. Když ji pohltila tma, rychlým pohybem si stáhla koženou rukavici z levé ruky. Pomalu šla ulicí a snažila se nevšímat si zápachu odpadků, válejících se kolem přeplněných popelnic.

Ušla sotva pár metrů a ze tmy před ní se zpoza jedné velké popelnice vyloupla temná postava. Lilien se zastavila.

               „Brej večír,“ pozdravila silueta skřípajícím hlasem. Znělo to, jako by něco ostrého přejíždělo po plechu.

               Je to tady, pochopila a připravila se.

               „Dobrý večer,“ odpověděla klidně. 

               „Copak dělá taková kráska sama na tomhle opuštěném místě?“ zeptala se postava zvědavě a přistoupila o krok blíže.

               „Jdu za Viktorem. Mám pro něj důležitou zprávu,“ Lilien zdůraznila mužovo jméno a dál rozvážně vyčkávala.

               „Hmm za Viktorem, říkáš? To si myslíš dost vysoko, krásko. Co kdyby ses zdržela chvilku tady se mnou,“ zamručel cizinec dychtivě a posunul se opět blíž k ní.

               „Jdu za Viktorem.  A ty mě zbytečně zdržuješ,“ odvětila netrpělivě.

               „Tak slečinka je vybíravá. Chtěl jsem být trochu milý… Než tě zabiju,“ zasyčel výhružně.

               „Nezdržuj mě, spěchám,“ nedala se Lilien zastrašit.  Muž se zlověstně zasmál a skočil po ní.

               Lilien byla ale připravená. Věděla, co přijde, takže ji rychlost jeho útoku nepřekvapila. Než se jí stačil dotknout, byť jen jediným prstem, natáhla před sebe odhalenou dlaň, zářící jasným světlem jejího znamení. Cítila, jak z ní vyšlehla vlna energie, zachytila útočníka ještě ve vzduchu a odhodila ho kus stranou. Pak spustila ruku k tělu a vydala se dál ulicí. Když míjela místo, kam ten muž dopadl, bylo prázdné.

Měla si ho nechat zemřít, napadlo ji. Než se ale vydala na tohle prokleté místo, slíbila sama sobě, že nezničí žádnou duši, nebude-li to skutečně nutné. I kdyby byla sebeprohnilejší.

               Znovu pomalu vykročila, smysly ve střehu. Věděla, že ještě není konec. Když před sebou uslyšela šelest, jen si tiše povzdechla a opět se zastavila.

               „Tak se ukaž“, řekla do tmy otráveně. Chtěla to už mít za sebou.

               Ze stínů se před ní vyrojila skupinka postav.  Temnou duši ve stínu nespatříš, zaznělo jí v hlavě sestřino kázání.

               „To nemáte na práci něco lepšího, než tady číhat?“ nebála se. Postavy se pohnuly, chystaly se jí obklíčit.

               „Jdu za Viktorem, nesu mu důležitou zprávu.  Jestli mě budete zdržovat, zničím vás“, řekla už trochu rozzlobeně a měřila si je zamračeným pohledem.

               „Jen vyhrožuje. Pojďme si ji vzít,“ řekla jedna z postav ženským hlasem. Zbytek souhlasně zamručel.

               Lilien už na nic nečekala a zamířila dlaní na tu ženu.

               „Varovala jsem vás,“ vzdychla a nechala své znamení, aby vzplanulo a uvrhlo útočnici do plamenů. Žena vyděšeně vykřikla, upadla na zem a s hrozným kvílením se převalovala ze strany na stranu ve snaze oheň uhasit.

               „Varovala jsem vás,“ zašeptala Lilien a snažila se potlačit lítost.

               „Odporná čarodějko,“ zavrčel jeden z mužů a připravoval se na ni vrhnout.

               „Tak dost!“ okřikla je Lilien rozzlobeně. „Zachoval si některý z vás alespoň kousek rozumu? Je tady někdo, kdo nechce shořet? Naposledy opakuji, jdu za Viktorem a spěchám.“

               „Už tě čeká, čarodějko. Pojď za mnou,“ ozvalo se jí za zády, těsně u ucha. Na zátylku jí naskočila husí kůže. Když kolem ní prošla stínová postava, prostoupil ji chlad. Byl to ten první útočník, poznala ho podle hlasu. Podle všeho měl ostatní na povel.

               „Ještě že jsem tě nespálila,“ poznamenala věcně a vydala se za ním rázným krokem.

**********

               Muž ji ještě chvíli vedl hlouběji do tmy, než se konečně zastavil a otevřel dveře skryté ve zdi.  „Běž až nahoru, a pak doprava, čarodějko.“

               Lilien přikývla a vstoupila do budovy.  Jednalo se o bytový dům, celý však zel prázdnotou. Dveře jednotlivých obytných prostor byly pryč, a tak mohla nahlédnout dovnitř. Všude se povaloval rozbitý nábytek, stará špína, odpadky. Sem tam byla na zemi položená stará matrace, nebo jednoduché hnízdo z kartónu, novin nebo starých dek, jak si tam podle všeho občas ustlali bezdomovci. Nebo někdo jiný. Pomalu po schodech stoupala do nejvyššího patra, výtah byl úplně pryč a zůstala po něm jen prázdná šachta, kterou se nyní proháněla meluzína. Schodiště bylo ponořené v šeru, osvětlovaly ho pouze sem tam blikající žárovky, které volně visely ze stropu.

               Hlavně nezakopni, říkala si sama pro sebe. Chce to hlavně klid a pevné nervy.

               Vyšla osm pater a pomalu se začínala zadýchávat, když zjistila, že konečně došla do cíle. Dala se tedy chodbou napravo, a po několika váhavých krocích dorazila k velkým dřevěným dveřím. Postrádaly kliku, místo ní byly opatřeny zdobeným kovovým klepadlem.  Lilien vztáhla ruku, aby jej použila, když v tom se dveře samy od sebe začaly pomalu otvírat.

               Zhluboka se nadechla a odhodlaně vstoupila. Ocitla se v místnosti velikosti menšího tanečního sálu bez oken. Cihlová podlaha byla holá, naproti ní ve velkém krbu plápolal oheň, vedle něj stál koš se dřevem a o něj opřený pohrabáč. Popošla směrem ke krbu a rozhlížela se. Nalevo od ní stál masivní dřevěný stůl, nohy mu zdobily bohatě vyřezávané ornamenty polonahých žen. Válela se na něm hromada otevřených, rozečtených knih a listin. Lilien si všimla, že některé z nich jsou vázané v krásných zdobených deskách. Za stolem bylo velké pohodlné křeslo.  A nikde nikdo.

               Viktora neviděla, ale věděla, že tam je. Cítila jeho přítomnost. Obrnila se trpělivostí a snažila se zůstat klidná. Je-li pravda, co se o něm říká, tak jsem vůči němu naprosto bezbranná.

               „Zabila si Inu,“ ozvalo se z temného koutu za stolem. Hlas byl hluboký a plný nenávisti.

               „Varovala jsem ji,“ odvětila Lilien jednoduše. Rozhodně se za to nemínila omlouvat. A určitě mu nedovolí, aby ji vyděsil a bavil se jejím strachem.

               Nereagoval. Napínala zrak do tmy a snažila se ho zahlédnout, světlo z krbu dosahovalo ale jen ke stolu, takže se jí to nedařilo.

               „Tak ty jsi ji varovala,“ zavrčel jeho hlas někde zprava. Velmi blízko. Pohlédla tím směrem a spatřila ho, jak přikládá dřevo do krbu.

               Je hrozně rychlý.

               „Ano varovala,“ zopakovala Lilien a prohlížela si ho.

               Stál teď zády k ní, jednou rukou se opíral o krb a díval se do ohně.  Druhou dlaň měl sevřenou v pěst.  Byl vysoký a mohutný, ale ne tolik, jak si ho Lilien představovala. Měl na sobě černé kalhoty a tenký černý svetr ke krku. Na pažích se mu rýsovaly svaly. Bylo zřejmé, že zuří. Hodně.

               Lilien se rozhodla, že promluví, ale byl to on, kdo prolomil ticho jako první.  Pohnul se směrem k ní tak rychle, že to nestačila ani zaregistrovat. Náhle stál těsně před ní, mezera mezi nimi byla sotva dvacet centimetrů a vzduch, který ji naplňoval, jiskřil jeho zlostí.

               „Tohle na mně neplatí, čarodějko,“ chňapl jí po odhalené dlani a otočil ji, aby si mohl prohlédnout její znamení.

               „Já vím,“ pohlédla mu nebojácně do tváře. 

               Musela uznat, že co se popisu jeho tváře týkalo, pověsti nelhaly. Husté, černé vlasy měl ostříhané nakrátko, vepředu s moderním rozcucháním ve stylu nedbalé elegance. Tmavé, výrazné obočí se teď zle mračilo, rty měl pevně sevřené vztekem a z blankytně modrých očí by určitě šlehaly blesky, kdyby to bylo možné. Nosní dírky se mu chvěly, větřil její vůni.

               Dal by se nazvat krásným, napadlo Lilien. Kdyby nebylo té jizvy, která mu přetínala levou část obličeje. Začínala na čele ve vlasech, táhla se přes obočí, kolem oka a končila uprostřed tváře. Ačkoliv měla jen světle růžovou barvu, v jeho bledé tváři byla velmi patrná.

               Takže není nezranitelný. Ta myšlenka ji potěšila a ona se usmála.

               Viktor si však její pousmání vysvětlil jinak, jelikož zuřivě zavrčel, chytil ji pod krkem a stiskl tak, že skoro nemohla dýchat: „Kdo jsi a co tu chceš, čarodějko!“

               Lilien potlačila myšlenku na bolest, a chraptivě odvětila: „Jsem Lilien a nesu ti zprávu od velké rodiny čarodějek.“

               Přiblížil se tváří k jejímu obličeji a pohledem se jí propaloval do duše.

„O co jde?“ zeptal se, aniž by povolil stisk.

               „Mám ti vyřídit, že se probouzí. Matka démonů se probouzí,“ zachroptěla. Znehybněl, ve tváři výraz naprostého šoku, a okamžitě ji pustil.

               „Lžeš!“ ohradil se pak zuřivě a nevěřícně pokračoval: „To je nesmysl! Neexistuje způsob… Neexistuje žádná možnost…“

               Lilien se zapotácela a opřela se zády o zeď, aby udržela rovnováhu. Rozkašlala se a mnula si bolavé hrdlo. „Je to pravda.“    

„Zprávu jsi mi předala, takže vůbec nebude vadit, když si ověřím, jestli je pravdivá, že? Svůj úkol už jsi splnila, takže kdybych tě náhodou zabil, tak se vlastně nic nestane. Jedna čarodějka, nebo dvě, co na tom záleží,“ zasyčel zlověstně.

               Lilien věděla, co to znamená, ale nebála se. Věděla, že se nemusí bát.

               „Nezabiješ mě. Znám svou smrt,“ řekla mu tiše, a šeptem dodala: „Viděla jsem ji.“

               Jen se chladně ušklíbl a přistoupil k ní. Udělal to tentokrát pomalu, chtěl ji vystrašit, chtěl, aby začala křičet a prosit o život.

               „Tak už to udělej,“ šeptla místo toho a smířeně zavřela oči.

               Trochu ho tím zaskočila, ale rozhodně neodradila. Zhluboka se nadechl, sklonil se k ní, pohledem přejel její tvář, a pak se jí lačně zahryzl hluboko do hrdla.

               Lilien zareagovala instinktivně, chtěla se bránit té šílené bolesti, a pokusila se ho odstrčit. Ani se nepohnul, stál jako skála, přisátý pevně k jejímu krku. Zazmítala se, ale neměla proti jeho síle žádnou šanci. Jednou rukou jí držel za rameno a druhou jí sevřel vlasy a škubl jimi, aby jí ještě více odhalil šíji.

               Cítila, jak z jejího těla společně s krví odchází i její životní energie, jak se zábrany kolem jejího vědomí bortí a on v ní může číst jako v knize. Ačkoliv už jí nezbývalo mnoho sil, snažila se před ním alespoň ukrýt svá nejniternější tajemství.

               Viktor mě nezabije. Proto mě čarodějky vybraly, abych mu předala zprávu. Protože jsem viděla, že mě Viktor nezabije, prolétlo ji hlavou, než se jí mysl začala zamlžovat. Podklesly pod ní kolena.

               Chutná naprosto úžasně, tahle malá čarodějka, napadlo Viktora, když ji ochutnal.     Pomalu se krmil a občas slastně zasténal, když se mu horko jejího životního nektaru rozlévalo po těle. Její krev byla mnohem silnější než lidská. A také mnohem lahodnější. Dokonce předčila i chuť jeho vlastního druhu. Jako by ho svými paprsky hladilo samo slunce.

               Rychle pronikl do její mysli ověřil si tak, že Lilien skutečně mluví pravdu. Mohl by ji teď klidně nechat odejít, ale nedokázal se nabažit té chuti, kterou mu naplňovala ústa. Taky ještě pořád zuřil nad tím, že zabila Inu. Že si dovolila ohrozit jeho potomka, že si to k němu nakráčela bez jediného vyděšeného zachvění, že ani teď z ní necítí strach, že mu vzdoruje a brání se mu i teď, když je jasná jeho převaha, kdy je na pokraji smrti…

               Pak mu náhle v hlavě zazněla její poslední myšlenka, že ji čarodějky vybraly, protože viděla, že ji nezabije. Protože viděla svou smrt. Viděla…

               Viktor odtáhl svá ústa od rány na jejím krku a zamyšleně se na ni podíval. Lilien už mu spočívala celou vahou v náruči, dýchala tiše a mělce, tep měla pomalý a přerývaný.  Jakmile ji položil na podlahu ke krbu, zalilo její tvář světlo ohně. Její výraz byl klidný, jako by jenom spala. Dříve plné rudé rty jí zbělaly, bledý obličej kontrastoval s tmavými vlasy, které se jí rozprostřely kolem hlavy jako závoj.

               Jsou jemné jako hedvábí, prolétlo mu hlavou, rychle tu myšlenku ale vytlačil a soustředil se na její dech. Srdce tlouklo neochotně a čím dál pomaleji a on si stále v hlavě přehrával její poslední myšlenku.

               Viděla svou smrt. Jak ji mohla vidět? Že by nějaké kouzlo? Ani čarodějky nemají takovou moc.

               Viktor horečnatě přemýšlel, zvažoval možnosti, až se rozhodl, že musí zjistit, co za tím vězí.  Zabít ji přece klidně můžu později, pomyslel si a samolibě se pousmál. Vtom si uvědomil, že Lilien přestala dýchat.

               „Sakra,“ zaklel, ale nezaváhal ani na chvíli. Rychle si prokousl zápěstí a přiložil ho dívce k ústům. Nechal jí pár kapek sklouznout do krku, ale nic se nedělo.

               „Tak se napij, čarodějko, napij se,“ vyzval ji netrpělivě.

               Napřed uslyšel, jak její srdce znovu ožilo, pak se její ústa pomalu pohnula, něco říkala, ale nerozuměl jí.  Sklonil tvář k jejím ústům.

               „Ne,“ šeptla bezhlasně.

               „Jen pij,“ usmál se chladně a dodal: „Vypadá to, že tě vážně nezabiju. Tedy prozatím.“

**********

               Karen nervózně přecházela po pokoji. Pažemi si objímala hruď, a chvěla se strachy. Starosti jí vryly do čela hluboké vrásky.

               „Nech už toho a posaď se. Jsem z tebe strašně nervózní,“ požádala ji unaveně žena, která seděla v křesle a popíjela čaj. Starší dámě dlouhé vlasy, spletené v jednoduchý cop, prokvétaly stříbrem. Na sobě měla elegantní kostýmek barvy bílé kávy.

               Oslovená na ni nechápavě pohlédla, a pak rezignovaně potřásla plavými vlasy, pečlivě uchycenými po stranách ozdobnými sponami.

               „Já to prostě nesnesu. Strašně se o ni bojím. Neměla jsem ji pouštět,“ vzdychla nešťastně Karen a sedla si na pohovku. Když si ze stolu brala šálek s čajem, chvěla se jí ruka.

               „Sama si to vybrala, Karen. Vrátila se k nám a byla už rozhodnutá za ním jít.  Byla si jistá, že se jí nic nestane. VIDĚLA to,“ zdůraznila její společnice vážně.

               „Ale je to moje sestra, Megan,“ vzdychla Karen ztrápeně a upila ze šálku.

               „Všechny jsme sestry, Karen, i když nepocházíme ze stejné matky,“ opravila ji Megan laskavě a s naprostou jistotou pokračovala: „Lilien vše viděla. Viděla, že ji nezabije. Takže ji Viktor nezabije, a ty se zbytečně obáváš.“

               „Neměla se vracet,“ trvala na svém Karen: „A neměla za ním chodit.“

               „Byla to její volba, Karen,“ odtušila Megan přísně a upřeně se na plavovlásku podívala. „Když nás Lilien tehdy opustila, ztratily jsme velice mocnou sestru. Všichni bychom se měli radovat z toho, že se vrátila. Bude nám velmi prospěšná. Zvlášť, přichází – li zlo ze všech nejhorší.“

               „Pro dobro nás ostatních zahodila své vlastní,“ oponovala mladá žena zarputile.

               „Nikdy by jí nebylo dobře, Karen.  Nikdy by nežila úplný život.  Když se jednou narodíš jako čarodějka, už jí navždy zůstaneš,“ odvětila Megan a Karen se proti tomu neohradila. Protože to byla pravda.

               Obě ženy pak jen tiše upíjely čaj a čekaly.

**********

               Lilien Viktora poslechla a zhluboka se napila. V prvním momentu si myslela, že začne zvracet, dávivý reflex ale okamžitě pominul, když jí na jazyku vybuchla chuť jeho krve. Ještě nikdy v životě neochutnala nic tak úžasného. Projela jí šoková vlna energie, veškerá únava a bolest byla okamžitě pryč. Dýchalo se jí lehce a celé tělo rozechvívalo bouřlivé horko, které vybuchovalo v každé buňce jejího těla. Cítila, jak se její mysl rozplývá ve slastné blaženosti. Podržela si jeho dlaň u úst, aby ji nemohl odtáhnout a ona si z něj mohla vzít ještě víc.

               Viktor na ni zamyšleně hleděl. Už dlouho z něj nikdo nepil a on tak skoro zapomněl, jak je to příjemné. Kdyby to bylo v jiné situaci a s někým jiným, rozhodně by si ty slastné pocity dovolil. Takhle jen pevně stiskl rty, aby z nich snad neunikl ani povzdech a pozoroval, jak na jeho krev začíná Lilien reagovat. Cítil její slast, sálala z jejího chvějícího se těla. Věděl, že kdyby chtěl, mohl by jí způsobit skutečnou rozkoš. 

               Ale to nechceš, zaznělo mu v hlavě, potřebuješ jen, aby přežila.

               „To stačí,“ řekl stroze a nelítostně jí své zápěstí vytrhl.

                Jako by ji v tu chvíli polil studenou vodou. Prudce se posadila a odsunula se blíže ke krbu, dál od něj. Rukou si zuřivě utírala rty.

               „Nepřeháněj to. Moc dobře vím, že ti chutnalo,“ řekl Viktor posměšně a zůstal v podřepu, spojené ruce opřené o kolena.

               „Cos to… Jak si mohl,“ zasténala Lilien nešťastně.

               „Ty nevíš? Tohle jsi neviděla?“ zeptal se pichlavě.

               Lilien v mysli varovně zablikalo. Bylo jí jasné, na co se ve skutečnosti ptá. Skousla si spodní ret a mlčela. Připadala si zranitelná jako ještě nikdy. Odhalená na dřeň. Ještě stále cítila, co jí způsobila jeho krev a to, že on to věděl taky, ji uvádělo do hrozných rozpaků.

               Viktor si ji posměšně prohlížel. Její vlasy měly sytou tmavě hnědou barvu, skrze kterou tu a tam prosvítal světlejší pramen. Nebylo to ale odbarvením, jak si všimnul svým ostřížím zrakem. Splývaly jí po zádech v hustých vlnách a končily až u pasu. Do tváře už se jí vrátila přirozená barva, přesto vypadala bledě a pod očima se rýsovaly nepříliš zřetelné šedé stíny. Měla malý nos a souměrně vykrojené rty.  V jejích očích se střídaly odlesky světlé modři a šedavé zeleně.  Připadalo mu, jako by v nich četl nějakou bolest, skrytou a utajovanou.

               Její pleť byla smetanově bílá, a Viktor si dobře pamatoval, že je hebká jako samet. Jeho pohled sklouzl níž, zhodnotil její postavu, a ačkoli na sobě měla džíny, a nevýraznou, šedou mikinu, bylo mu jasné, že je rozhodně alespoň stejně přitažlivá, jako její obličej. Znovu se vrátil k její tváři a pohled mu utkvěl na zranění, které ji způsobil na hrdle. Už nekrvácelo.

               Ještě že tak, napadlo ho, když si vzpomněl na její chuť a vůni. To by to všechno mohlo začít zase celé znovu.

               Z přemýšlení ho vytrhl její hlas. „Už ses dost vynadíval?“

               Její ironický tón mu neušel.

               „Tady kladu otázky já,“ odsekl zlostně, napřímil se a pohlédl na ni shora. „A pořád čekám na odpověď.“

               Lilien se taky pomalu postavila. Nebojácně si ho měřila. „Nevím, o čem to mluvíš.“

               Díval se na ni upřeně, bez mrknutí, a Lilien se pod silou jeho pohledu cítila nepříjemně. Viktor ji teď znal, a ona čekala, kdy proti ní použije něco z toho, co zjistil.

               „Řekla jsi, že jsi viděla svou smrt. Vysvětli mi to. Je to nějaké kouzlo?“ zopakoval svou otázku s těžko kontrolovanou shovívavostí.

               Lilien zaváhala, horečnatě přemýšlela, jak z toho vybruslit, aby nemusela odpovědět. Přešla tedy znovu do útoku.

               „Copak, že by se mocný Viktor bál smrti?“ ušklíbla se posměšně, i když věděla, že se chová jako šílenec.

               „JÁ jsem smrt,“ zahřměl a chytil ji silně za ramena. Viděla, jak se mu zlostí prodloužily tesáky a vzpomněla si na to, jakou bolest jí způsobily.

               „Odpověz!“ zatřásl s ní, a když i nadále mlčela, výhružně dodal: „Mám se snad znovu podívat do tvé duše, čarodějko? Mám se tedy z tebe znovu napít?“

               Proti své vůli se při představě jeho dalšího útoku zimomřivě roztřásla. Najednou se cítila slabá a vyčerpaná.

               „Prostě vidím některé věci. Co se stanou,“ svěsila poraženě hlavu.

               „Takže ty máš dar vidění,“ jen stěží skrýval ve svém hlase překvapení.

               „Spíš prokletí,“ zamumlala Lilien nešťastně, už se nesnažila skrývat, jak mizerně se cítí.

               „To ty jsi viděla Matku démonů, jak se probouzí?“ Přikývla.

               Jeho ruce z jejích ramen zmizely, a Lilien se sesunula na podlahu jako hadrová loutka.  Jako by z ní síla jeho krve v jediné chvíli naprosto vyprchala, cítila se slabá, točila se jí hlava a ústa měla vyprahlá jako po dni na poušti.

               Tohle se nemělo stát, znělo jí hlavou pořád dokola, nedokázala se soustředit na nic jiného.

               Viktor rázoval po místnosti sem a tam, přemýšlel nad tím, co právě zjistil, takže sklouzl do své upíří přirozenosti a stával se opět pouze rozmazanou šmouhou.

               „Takže ty jsi to viděla. A za mnou jsi přišla, protože…“ zastavil se u ní.

               „Protože jsem viděla, že ti to mám říct. Přesvědčila jsem rodinu čarodějek, že je to pro vás stejně důležitá informace, jako pro nás. Jsou-li stará vyprávění pravdivá, bude nutné, abychom se v boji proti Matce spojili. Někdo tu informaci musí předat vaší Radě. A ty existuješ nejblíž,“ vysvětlila a byla mu vděčná, že se na chvílí zastavil. Z toho jeho lítání po místnosti ji rozbolela hlava. Schválně nepoužila slovo žiješ, chtěla ho urazit.

               „Co je ti? Měla by ses teď cítit naprosto skvěle. Mám silnou krev,“ přešel její rýpnutí bez povšimnutí.

               „Tak to se tedy necítím,“ odsekla podrážděně a pokusila se vstát. Sledoval ji, ale nepomohl.

               „Ty se někam chystáš?“ zeptal se potměšile.

               Nechápavě na něj pohlédla: „Jistě. Domů.“

               Viktor se rozesmál. Chechtal se jako šílený, zvuk jeho smíchu se rozléhal sálem. Lilien přeběhl mráz po zádech.

               On mě odejít nenechá.

               „Vypadala si docela rozumně, ale asi jsem se v tobě spletl,“ promluvil, když se trochu uklidnil. Na rtech mu stále hrál domýšlivý úsměv.

               „Snad si nemyslíš, že tě teď nechám jít, čarodějko. Když vím, co dokážeš,“ zavrtěl nevěřícně hlavou nad její naivitou.

               Udělalo se jí špatně od žaludku a zmocnila se jí zlost. „Víš, že tu dobrovolně nezůstanu. Nikdy. Raději skočím z okna a…“

               „Tak dost!“ okřikl ji panovačně. Pak se otočil ke dveřím. „Thomasi, pojď dál.“

               Lilien uslyšela, jak se otevřely a do místnosti vešel další upír. Ostražitě si ho prohlédla. Byl to nevýrazný muž, s krátkými světlými vlasy a vybledle modrýma očima, které ji bedlivě sledovaly. Na sobě měl džíny, tričko a sportovní sako. Jakmile se k ní přiblížil, uviděla, jak se mu rozšířily nozdry, když zavětřil její vůni.

               Sakra práce, pomyslela si znechuceně, dlaň se znamením jí začala mírně svědit.

               Thomas vycenil zuby a pomalu k ní přistupoval s jasným úmyslem, omámený její vůní. Viktor umí jednomu udělat radost takovou svačinkou.

               „Je moje!“ vyrušilo ho Viktorovo hlasité varovné zavrčení.

               Thomas se zarazil a zaškaredil se.

               „Promiň, myslel jsem, že mi ji chceš dát,“ podotkl omluvně.

               „Však ty si ulovíš jinou, Tome,“ ujistil ho Viktor přátelsky a opřel se o stůl. Ruce si založil na hrudi a zamyšleně krčil obočí.

               „Jste odporní,“ utrousila Lilien znechuceně, ale ani jeden tomu nevěnoval pozornost.

               „Potřebuji, abys ji bezpečně odvedl ke mně domů. Jsi jediný, na koho se můžu spolehnout. Je pro mě velmi, velmi důležitá. Nic se jí nesmí stát,“ zdůraznil Thomasovi.

               „Rozumím.  Zařídím to,“ slíbil Thomas poslušně.

               Tak teď mám už jen jedinou možnost, uvědomila si Lilien, že je v pasti. Díkybohu že je na Karen vždy spolehnutí. Sice mě to asi zabije, uvědomila si, jak je slabá, ale alespoň bude mít tenhle odporný násoska po zábavě.

               To pomyšlení dodalo Lilien odvahu. Zatímco Viktor mluvil s Thomasem jazykem, který v životě neslyšela, rozepnula si mikinu. Ve výstřihu trička jí zazářil stříbrný přívěšek ve tvaru půlměsíce. Uchopila jej pevně do dlaně.

               „Ne!“ vykřikl Viktor rozzuřeně, když si toho všimnul, ale bylo už pozdě.

               Lilien rychle vyslovila kouzelnou formuli, kterou ji Karen naučila. Její tělo se vzepjalo a rozpadlo na tisíc světelných bodů, které okamžitě zhasly.

               Byla pryč.

„Zatracená, prokletá čarodějka!“ zařval Viktor vztekle, když Lilien zmizela a bouchl pěstí do stolu, až prorazil desku.  Thomas pro jistotu ustoupil o pár kroků dál, věděl, že když takhle jeho pán a přítel zuří, není radno mu stát v cestě.

               „Měl jsem to tušit, měl jsem to zkontrolovat… Ta mrcha…“ zuřil Viktor a znovu začal přecházet divoce po místnosti, až se opět změnil v pouhý létající objekt.

               Tohle bude na dlouho, napadlo Thomase hořce, ta čarodějka ho parádně namíchla.

               Čas pro něj ale nic neznamenal, když měl před sebou celou věčnost, tak tam tiše stál, ruce v kapsách džín a čekal, až se Viktor uklidní.

               Po chvíli se Viktor zastavil přímo před ním. Ještě pořád se mračil a v očích se mu odrážela zuřivost celého pekla, už se však ovládal.

               „Udělej, co jsem ti řekl, Thomasi. Svolej mým jménem členy Rady. Všechny, které se ti podaří kontaktovat. Řekni jim, že je to velmi důležité. Že jde o zachování našeho druhu. A nezapomeň, že je to přísně tajné. A teď mě nech samotného, potřebuji se soustředit.“

               „Zachování našeho druhu… Znamená to, že…“ zarazil se upír tázavě.

               „Neznamená to nic. Ústa na zámek, Tome,“ varoval ho Viktor důrazně.

               Muž přikývl, ale v hlavě mu to vrtalo dál. Než za sebou zavřel dveře místnosti, ještě se ohlédl.  Viktor stál s mírně zakloněnou hlavou, ruce volně svěšené podél těla s dlaněmi otočenými směrem vzhůru, a zhluboka dýchal.

               Však já si tě najdu, čarodějko, pomyslel si Viktor, jen co zachytím volání své krve.

               Soustředil svou mysl a začal pátrat po okolí. Když venku začalo svítat, vítězně se usmál.

               Našel ji.

**********

Karen s Megan se jen polekaně zajíkly, když se jim Lilien zhmotnila v obývacím pokoji, kde popíjely čaj. Světelné body se rychle poskládaly do obrysů ženské postavy, ta se vzápětí skácela k zemi.

               „Lilien!“ vykřikla Karen zděšeně a rychle k ní přiklekla. Vzala sestřinu hlavu do dlaní a odhrnula jí vlasy z obličeje. Přitom spatřila zranění na jejím krku.

               „Ten odporný sadista,“ vyhrkla rozzlobeně.

               „Zprávu jsem doručila“, zašeptala Lilien tiše, hlas jí slábnul s každým dalším slovem. „Bohužel zjistil víc, než jsem chtěla. Ví o těch vidinách. On ví…“ Věta zůstala nedokončená, jelikož ztratila vědomí.

ASURA JE HOTOVÁ !

Hezký den všem,

hned první článek v novém roce je pro mě velmi důležitým, jelikož jsem včera dopsala svůj nový román ASURA. Jedná se samozřejmě o první verzi – první draft, který jistě bude třeba ještě vypilovat, ale i tak mám velkou radost a o tu se s vámi chci podělit.

A jelikož jsem zde Asuru průběžně dávala číst, nebude to jinak ani s jejím závěrem. Takže se pusťte do poslední kapitoly a dejte vědět, jak se vám líbila.

Jako vždy uvítám i vaše komentáře a připomínky ke zlepšení 🙂

Kapitola dvacátá první

Alexandr

Sára zabrala za starý zrezivělý řetěz a nemusela ani použít velkou sílu, aby ho roztrhla napůl. Železo už bylo natolik prožrané, že to ani neudělalo žádný hlasitý zvuk. O to náročnější bylo odstranit řetěz z vrat, aniž by to způsobilo sebemenší zvuk.

Jakmile bylo hotovo, ukryla opatrně řetěz stranou na zem mezi povalující se kusy zrezlého vlnitého plechu. Pak vklouzla škvírou mezi křídly vrat neslyšně jako myška dovnitř a zavřela za sebou. V šeru za ní se od zdi odlepily dvě postavy a jedna z nich si odkašlala.

Sára se prudce otočila a zamračila se.

„To je dobrý,“ uslyšela Ondřeje, a když se posunul do výseku světla, který pronikal do prostoru z vrchu, spatřila i jeho obličej. „O ticho máme postaráno.“

V druhé postavě poznala Čeňka. „Co ten tu dělá?“ nechápala.

„Je čistý, Zoran ho prověřil,“ vysvětlil Ondřej.

„Prý prověřil,“ odfrkl si Čeněk. „Tak bych tomu teda neříkal.“

„To máš sakra pravdu,“ ušklíbla se Sára při té bolestivé vzpomínce.

„Tebe taky poctil Zoran svou péčí?“ zeptal se jí Čeněk soustrastně. Přikývla, a když ji poplácal přátelsky po rameni, věnovala mu vděčný úsměv.

„Jestli už jste si pofoukali bebínka, můžeme pokračovat?“ pokusil se to Ondřej zlehčit, i když při vzpomínce na Sářino i Čeňkovo testování mu příliš lehko nebylo. Na jednu stranu byl rád, že jemu se Zoranovo mučení vyhnulo, na druhou stranu by je ale raději snášel místo svých přátel.

„Sprosťáku!“ udeřila ho Sára pěstí do paže, ale jen aby ho pošťouchla. „Abych ti taky neudělala nějaké bebínko!“

Čeněk se jen pobaveně uchechtl. „Zrzky jsou divoké a nic ti nedarují, bacha na to, Ondřeji. Klidně se zeptej Zikmunda.“ Pak jeho tvář zvážněla, stejně jako hlas, když se Sáry zeptal: „A Zikmund?“

„Nevím,“ odpověděla mu démonka zasmušile.

„Sakra,“ hlesl Čeněk a zrozpačitěl. Rozhodně nechtěl vrtat do otevřené rány.

Mezi třemi démony zavládlo ticho, které nakonec přerušil Ondřej. „Nechme toho dumání. Máme úkol, tak se na něj soustřeďme. Teď všichni pěkně na značky a čekat.“ Pak zvedl sevřenou pěst, počkal, až si s ním kolegové ťuknou těmi svými, než se rozešli každý na své místo.

*****

Anna si sbalila těch pár svršků a notebook do baťohu, přehodila si ho přes jedno rameno a sešla dolů do předsíně. Na jídlo neměla vůbec myšlenky, takže si snídani odpustila.

Nepřekvapilo ji, že u dveří stál Zoran a čekal na ni.

„Opravdu to chceš udělat?“

„Už jsem se rozhodla. Uhni mi,“ odpověděla mu chladně.

„Anno, prosím,“ naléhal.

„Nezdržuj mě,“ zamračila se.

Povzdechl si, pohnul se ale směrem k ní, ne od dveří. „Tak alespoň poslední polibek. Na rozloučenou.“

„A pak už mi konečně uhneš?“ Když přikývl, souhlasila. Dovolila mu, aby vzal její obličej do tváří a políbil ji tak, jako ještě nikdy před tím. Zoran si přál nikdy nepřestat, ale nakonec ji neochotně pustil, a ustoupil stranou.

„Tak hodně štěstí,“ popřál jí.

„Díky, vám taky. Budete ho potřebovat,“ neodpustila si hrané rýpnutí, než razantně otevřela vstupní dveře domu a vykročila vstříc novému dni.

*****

Zoran svolal zbytek skupiny do kuchyně. V ruce držel sklenku s whisky a nepřítomně vyhlížel z okna. Tak alespoň vypadal navenek. Zatímco se ostatní trousili dovnitř, pečlivě ve skle sledoval jejich tváře a hledal sebemenší náznak vypovídající o Alexandrově přítomnosti.

„Takže je pryč?“ zeptal se Benedikt. Zoran jen mlčky přikývl.

„Zasraný Alexandr!“ odplivl si Zikmund naštvaně.

„Klid, však na něj taky dojde,“ ujistil ho Marek a zeptal se: „Kde jsou ostatní?“

„Dostali své úkoly a vyrazili podle plánu už nad ránem. Tady jsou vaše dnešní oblasti. Nezapomeňte, pokud objevíte nějakou stopu po Alexandrovi, neútočte, ale zavolejte ostatní. Zikmund půjde s Markem a já s Benediktem,“ odpověděl mu Zoran a ukázal na stůl, kde ležela rozprostřená mapa města a jeho nejbližšího okolí. „Nějaké další otázky?“

„Vyrazíme hned? Snídani koupíme po cestě. Čím dřív ho najdeme, tím lépe,“ navrhl Zikmund Markovi. Ten neměl nic proti.

„Tak zase nic,“ zamumlal si Zoran zklamaně pro sebe, když odešli a jedním hltem vypil zlatavý obsah sklenice.

„Co jsi říkal?“ ozval se Benedikt, na kterého takt trochu zapomněl.

„Ale nic, to jen tak,“ zahrál to Zoran do autu. „Co my staří bardi, dáme si napřed snídani, než vyrazíme? Nebo budeme následovat své mladší, aktivnější kolegy?“

„Raději bych rovnou šel. Čerstvý vzduch nám udělá dobře,“ odpověděl Benedikt starostlivě. Za přítelovým neutrálním výrazem předpokládal žal ze ztráty a nebyl daleko od pravdy.

„Tolik vzduchu na světě není,“ poznamenal Zoran hořce, i když mu to krásně hrálo do not.

Za chvíli tedy opustili dům i oni, a když modrovlasý Asura zamykal vstupní dveře, zahleděl se na svůj domov o pár vteřin déle než obvykle a těžce polkl. Pak se ale rychle ovládl, usmál se na bělovlasého kolegu a vykročil svižně směrem k cíli.

*****

Anna si vykračovala klidně, nikam nespěchala. Mohl to být poslední den v jejím životě, a to by se honil jenom blázen. Procházela městem a míjela lidi, kteří spěchali do práce, na úřady nebo za nákupy. Poočku si je prohlížela, a ačkoliv nebyli ničím přímo zajímaví, nedokázala s tím přestat. Ucítila jemné bodnutí závisti. Narozdíl od ní mohli dál žít své malé lidské životy ve sladké nevědomosti. Byl to ale už jen slabý odlesk emoce ve srovnání s prvními dny jejího nového života. Chtě nechtě si musela přiznat, že si ho nakonec zamilovala. Líbily se jí nové schopnosti a smířila se i s drobnými podvody v rámci nezbytné manipulace s lidmi, aby si zajistila její nová démonská rodina prostředky nutné k existenci v lidském světě. Tak by nikdy nepoznala Zorana, kdyby zůstala člověkem.

Zodpovědnost za přežití lidské rasy si vzala za svou, jakmile se smířila se svým novým posláním. Starost o její novou rodinu v ní rostla a sílila postupně, jak je poznávala a prolévala krev ve společném boji. Cesta, na kterou se vydala jako nově zrozená Asura, nebyla a nikdy nebude snadná, to už chápala. Věděla, že to bude pouť zalitá krví, ale byla odhodlaná zajistit, aby ta vzácná tekutina patřila vždy a jenom jejich nepřátelům.

Při té myšlence se trochu zamračila. Jestli je Alexandr opravdu v jednom z jejich přátel, tušila, že toho ten bastard využije i v boji. Jediným pro ni přijatelný plán představovalo jeho vylákání, ale bylo to možné, pokud neměl vlastní tělo? Mohl existovat i mimo fyzické hranice, a jestli ano, byl stejně mocný jako v těle jiného démona? V tomto směru byl její pláne nedomyšlený a ani při krátké myšlenkové poradě se Zoranem nevymysleli žádný konkrétní způsob, jak to zvládnout. Mohli jenom čekat, jak se vyvine situace a být připraveni na improvizaci.

A taky oběť, prolétla jí hlavou myšlenka, kterou před Zoranem skryla. Zastavila se na přechodu a čekala, až se na semaforu objeví zelený panáček. V tramvaji, která mezitím projela, si všimla malé holčičky, která v jedné ruce držela plyšového jednorožce. Jejich pohledy se na krátký moment setkaly a děvčátko se na ni nesměle usmálo. Úsměv mu oplatila.

„Má to smysl,“ řekla si polohlasem. Starší pán vedle ní, co se opíral jednou rukou o hůlku, na ni nechápavě pohlédl. Asi si myslel, že mluvila k němu. Omluvně se na něj usmála a on jen zavrtěl hlavou.  Pomyslel si o ní, že ta dnešní mládež je fakt podivná, jak si v něm v rychlosti přečetla, než konečně skočila zelená. Už si ho dál nevšímala a vyrazila svižně přes přechod.

Čím víc se vzdalovala centru s jeho rušnou dopravou a ulicemi plnými lidmi, tím více přidávala do kroku. Snažila se ovládat své rozrušení, ale čím blíže byla svému cíli, tím těžší to bylo. Konec toho všeho byl už blízko, a ona doufala, že vítězství bude přát jim. Ovšem život ji už naučil, že přání je jedna věc a skutečnost jiná.

*****

Marek dojedl poslední tvarohový koláč a setřepal si drobky z bundy. „Dobré to bylo, jen by to chtělo ještě teplé kafe.“

„Kousek odtud se dá koupit káva sebou,“ kývl Zikmund hlavou směrem před sebe a zbytek párku s v rohlíku hodil obtloustlému jezevčíkovi, který byl uvázaný u stojanu na kola před obchodem s ovocem a zeleninou. Pes se na sousto váhavě podíval, ale vůně párku ho nakonec přemohla, a tak se do něj hladově zakousl.

„Třeba ti bude chutnat víc než mně, kamaráde,“ poznamenal Zikmund směrem ke zvířeti.

„Nebyl dobrý?“ zeptal se Marek zvědavě.

„Ale jo, jen nějak nemám chuť k jídlu,“ odtušil Zikmund.

„Potíže v ráji?“

„Ani ne. Sára je teď jen trochu mimo kvůli Anně, ale to se snad časem srovná,“ odpověděl Zikmund a v hlase mu zazněla starost.

„Aha. Bylo na ní poznat, že je ráda, že už není jediná ženská ve skupině, tak se ani není čemu divit, že ji to tak sebralo. Ale taky si myslím, že to zklamání zvládne. Pořád má ještě tebe, ne? A nás samozřejmě,“ zkusil ho Marek povzbudit.

„Taky si to myslím. Co ty na to říkáš? Že Anna odešla?“ změnil Zikmund téma.

„Bude v týmu chybět. Byla fakt dobrá a líbilo se mi, že mi tak silný démon kryje záda. A ta její věc s časem, to byla parádní dovednost,“ odpověděl mu Marek a trochu se zachmuřil. „Je to prostě škoda, že odešla.“

„Na druhou stranu podle toho, co říkala, když se bavila se Zoranem, myslela si o nás, že nejsme dost dobří. To mě trochu naštvalo,“ přiznal Zikmund rozladěně a hledal v kapse drobné. Při rozhovoru dál pokračovali v chůzi, takže už se blížili ke kavárně, kterou ukazoval prve Markovi.

„Mě taky, takovou podpásovku bych od ní nečekal,“ souhlasil s ním druhý démon a zahleděl se ke křižovatce vlevo od nich.

„Já taky ne. Ty chceš černou, že? Žádný cukr, ani mlíko?“ přetáčel Zikmund mince v dlani, aby spočítal, jestli jich má dost, nebo bude muset vytáhnout z peněženky papírovou bankovku. Když mu kamarád neodpovídal, podíval se na něj a spatřil, že upřeně hledí někam za něj. „Co je…?“

„Není támhleto náhodou Anna?“ odpověděl Marek otázkou.

„Je to ona. Ani si nezměnila barvu vlasů,“ přitakal Zikmund.

„Nevypadá to, že by někam chvátala. Čekal bych, že už bude na cestě z města. Tady jiné Asury než nás nenajde,“ podotkl Marek zamyšleně.

„Svatá pravda,“ přikývl Zikmund a prohrábl si vlasy. „Divné.“

„Taky mi to přijde podezřelé. Zajímalo by mě, co má za lubem,“ našpulil Marek pusu, jak to často dělával, když mu něco vrtalo hlavou.

„Přilepíme se na ni?“ navrhl Zikmund. „Chtěl bych tomu přijít na kloub.“

Marek se dlouho nerozmýšlel, než přikývl. „Kafe počká.“

Drželi se v uctivé vzdálenosti a poctivě se maskovali, aby o nich nevěděla. Postupně zrychlovala, a tak i oni museli přidat do kroku, aby se jim neztratila. Zavedla je za město a zamířila si to přímo do průmyslové části. Překvapeně na sebe pohlédli, jelikož začali tušit, co je cílem její cesty.

A když stanula před vraty staré, opuštěné průmyslové haly, jejich domněnka se potvrdila. Sledovali, jak se obezřetně rozhlédla po okolí, než je pomalu pootevřela a vytvořenou škvírou vklouzla dovnitř.

*****

Zoran s Benediktem vedle sebe kráčeli mlčky. Bělovlasý démon viděl, že se jeho přítel trápí, a několikrát se chystal říct mu něco povzbuzujícího. Slova ale nepřicházela a jen by opakoval, co mu řekl už včera.

Ani Zoran neměl chuť zapříst s ním rozhovor. Soustředil se příliš na to, co ho za chvíli čeká a nechtěl se konverzací rozptylovat. Navíc si nemohl být jistý, jestli se dá Benediktovi důvěřovat. Ukázal mi sice ten starý svitek s návodem, jak zničit Alexandra a vypadal při tom upřímně zděšený, ale co když to byl jen nějaký Alexandrův špinavý trik? Pro Zorana nebylo zvykem, že by něco otřáslo jeho důvěrou ve vlastní přátele. Cítil se nepříjemně zranitelný a za to Alexandra nenáviděl ještě víc. Rozhodl se déle nečekat a rozehrát představení.

„Počkej, Benedikte,“ zastavil druhého Asuru a zatvářil se nepřítomně.

„Děje se něco?“

„Ondřej něco našel,“ ukázal si Zoran letmo na čelo. „Chce, abychom to viděli.“  Pak vyrazil rychlým krokem a Benedikt se zařadil vedle něj. „Co našel?“

„Až na místě,“ utnul jeho otázky Zoran velitelským tónem a ještě přidal.

„Tohle je přece ta hala, kde se obrodila Anna,“ poznamenal Benedikt, když se konečně zastavili u staré budovy. Vrata nebyla zabezpečená žádným zámkem.

„Já vím. Tiše,“ přitakal Zoran a opatrně otevřel jednu jejich polovinu. Pak vyzval myšlenkou Benedikta, aby ho následoval a vklouzl do přítmí uvnitř. Druhý démon se řídil jeho příkladem a tiše za nimi vrata zase dovřel, když byli vevnitř.

„Kde je?“ zeptal se Benedikt myšlenkou a pátral pohledem v pološeru po Ondřejovi. Zoran si jen přiložil prst na rty a rychle ho stáhl za nejbližší hromadu navršených dřevěných palet.

„Někdo jde,“ poslal mu myslí vysvětlení a pohledy obou se stočily zpátky k vratům.

*****

Anna vklouzla dovnitř a přivítalo ji šero. Okna haly byla zvenku zamalována tmavou barvou, jak si dobře pamatovala ze svého prvního pobytu zde. Na některých místech však barva oprýskala vlivem větru, deště a sněhu, takže dovnitř pronikalo alespoň něco málo světla z venku, proto uvnitř nebyla úplná tma. Díky svému zdokonalenému zraku mohla spatřit v kuželech světla, dopadajícího na špinavou podlahu, spatřit tančit zrnka prachu, jež svým vpádem zvířila.

Klidně popošla hlouběji do vnitřku haly a jen ze zvyku se rozhlížela a pátrala očima v temnějších koutech. Nikoho neviděla, a to znamenalo, že vše jde podle plánu. Protože si byla jistá, že tam jsou. I když se maskovali tak dokonale, že po sobě nenechali ani otisky bot v prašné vrstvě na zemi.

Ušla ještě dva kroky, než zaslechla jemné šramoceni u vrat. Otočila se k nim čelem a celé její tělo se napjalo očekáváním. Poslední kousek skládačky. Nesáhla po démonské magii, chtěla být spatřena.

Marek a Zikmund, kteří právě vstoupili dovnitř, ji v první chvíli neviděli. Pak si jí všimli a oba se tvářili překvapeně a dost podezřívavě. Přišli k ní kousek blíž, ale mlčeli. Když míjeli hromadu dřevěných palet, Benedikt podvědomě zadržel dech, i když o něm díky maskování nemohli vědět.

„Ahoj kluci,“ pozdravila je přátelsky. „Na obhlídce?“

„Tak nějak,“ utrousil Zikmund a pozorně si ji prohlížel. „A co tu děláš ty?“

„Čekám,“ odpověděla bez zaváhání.

„Jo a na co?“ zeptal se černovlasý démon podezřívavě.

„Na Alexandra,“ nezaváhala ani tentokrát a zahleděla se upřeně na Marka. Pak lehce pokývla hlavou na pozdrav.

„Taková pitomost,“ vyprskl Zikmund dotčeně a hledal očima souhlasnou odezvu u svého dlouholetého přítele.

Markovi se ale po tváři pomalu rozlil široký úsměv. „Zdravím, Anno.“ Démonův hlas zazněl plnou silou Markovi moci, ale Anna na to byla připravená, takže ji nijak neomámil.

„Ty?“ hlesl Zikmund překvapeně.

„Já,“ odpověděl mu Marek, aniž spustil oči z Anny. Necítil už potřebu se skrývat, a tak dovolil své pravé podstatě Rákši, aby vystoupila na povrch. Zbarvila Markovy oči do ruda, zhyzdila jeho obličej hlubokými vráskami a rozšklebila jeho ústa ostrými dlouhými zuby. Jen hlas zůstal stejný.

„A teď pěkně stůj a mlč,“ přikázal mu a nepřipravený Zikmund cítil, že ztratil kontrolu nad svým tělem i jazykem.

„Jak jsi to zjistila?“ zeptal se pak Anny zvědavě. Ruce si strčil do kapes džín a z celého jeho postoje vyzařovala pohoda a rozhodně žádný pocit ohrožení.

To je dobře, napadlo ji, než mu odpověděla: „Byl to jenom takový pocit, nic hmatatelného. Přišlo mi podivné, jak dlouho se ti uzdravovaly hlasivky po té bitce. Zoran mě učil, že se uzdravujeme rychle, což jsem si pak několikrát ověřila i v praxi sama na sobě. Když navíc přiložil ruku k dílu Benedikt, bylo uzdravení otázkou hodin, ne dní. Ale ty jsi pořád chraptěl, moc ses neprojevoval. Jen tiše naslouchal a studoval nás. Předpokládám, že ti prostě jenom dlouho trvalo, než si ovládl Markův hlas. Věřím, že s tebou bojoval a nedal se tak snadno, jak jsi předpokládal.“

„Chytrá hlavička,“ řekl Marek uznale. „Bránil se statečně, jak se na Asuru hodí. Ale mě se nikdo nevyrovná.“

„Žije ještě?“ musela se zeptat.

Marek-Alexandr se pobaveně zachechtal. „Musel bych se podívat na to, co po něm zbylo. Mám to udělat?“ Přikývla.

„Dobrá, podívám se. Ale jen když se mi vzdáš bez boje.“

„Proč o mě tolik stojíš?“ zeptala se ho a jeho předchozí požadavek nechala bez reakce. Věřila, že by Alexandr věděl, kdyby byl Marek po smrti. Jistě by se tím rád pochlubil.

„Proč? To je jednoduché. Ničím modré Asury a živím se jejich mocí.  Zjistil jsem totiž, že díky tomu nepotřebuji fyzické tělo a mohu být kýmkoliv. A to mě činí neporazitelným,“ odpověděl. „Zkusil jsem si tě vzít hned, jak ses probudila, ale zaskočila mě tvá síla.“

„Štěstí začátečníka,“ dodal rychle, než nafoukaně pokračoval: „Bylo mi jasné, že se v tobě skrývá velký potenciál a byl jsem zvědavý, co se z tebe nakonec vyklube. Zastavit čas! To je skvělá věc, milá zlatá. Takovou schopnost jsem si rozhodně musel přidat do své sbírky. A když si představím, co to udělá s mým starým přítelíčkem Zoranem, až zjistí, že jeho milovaná Anna už není. To mě blaží snad ještě více. Pak si podám i jeho. Škoda jen, že tvůj pád neuvidí.“

„Tím bych si tak jistá nebyla,“ usmála se na něj sladce a kývla hlavou k paletám, zpoza kterých vystoupil Zoran s Benediktem. Bělovlasý Asura se tvářil vyjeveně, zatímco Zoran se mračil jako bouře.

Marek–Alexandr se krátce zasmál. „Tak trochu jsem doufal, že by to mohla být past, když jsem tě dnes ráno viděl ve městě. Čekal bych od někoho, kdo tak okatě proklamoval, že se s námi pitomci už nebude tahat a najde si lepší skupinu, která mě uloví, že už bude dávno někde za kopečky. A ty sis tam prostě jen tak stála, čekala na zelenou a okukovala lidi kolem. Byl bych hlupák, kdybych tě nepodezříval,“ řekl potěšeně.

„A přesto jsi vstoupil? I když sis myslel, že je to past?“ zeptala se ho klidně. Vše šlo podle plánu. Doufala, že ji některý z členů skupiny spatří a pojme podezření. Předá informaci zbytku, a tak se jí nakonec podaří dostat Alexandra na toto místo a konečně ho s naprostou jistotou odhalí i pro ostatní.

„Za trochu risku mi to stálo. Dvě modré Asury jednou ranou, to se mi tak často nestává. Navíc už jsem se v tomhle ubožákovi dost nudil. Tak trochu rozproudíme krev, co ty na tom?“ zeptal se vyzývavě a nepřirozeně rychlým, sotva postřehnutelným pohybem vystřelil paži a chytil Zikmunda za hrdlo. Zvedl ho do vzduchu a silně stiskl. Asura vyděšeně vytřeštil oči a vlasy se mu zavlnily, jak se instinktivně snažil zavolat na pomoc tmu. Světlo v hale se opravdu zachvělo, víc ale slábnoucí Zikmund nedokázal.

Anna se sotva stačila nadechnout a napnout k útoku, když se halou rozezněl ženský výkřik plný žalu, který postupně přešel do nenávistného jekotu. Byl to tak nepříjemný zvuk, že sebou Anna trhla, když ji z něj bodlo v uších. Pohlédla směrem na starý jeřáb, ukotvený v železné kolejnici v podlaze a spatřila vedle něj stát drobnou postavu rudovlasé démonky. Sáře se řinuly slzy z očí, ústa měla doširoka otevřená a z nich vycházel ten příšerný nelidský zvuk jako ze sirény. Anna pochopila, že se Sára pokusila marně zasáhnout démona svou dovedností, a takto dal průchod svému zoufalství. Alexandr byl na ni prostě moc silný a její útok odrazil, aniž se na něm jakkoli podepsal.

Na Markově–Alexandrově obličeji se mihla nelibost, Sářin pokus i jekot mu byl nepříjemný. Za Sárou seděl na zemi Čeněk, tvář zbrázděnou námahou a oči zavřené úsilím. Nebylo jednoduché udržet bublinu ticha, která maskovala dění v tovární hale před zbytkem venkovního světa.

„Dobrý trik, maličká,“ zatřásl Marek hlavou pobaveně a té chvíle Sára využila, aby se na něj vrhla. Alexandr jí dovolil udělat sotva dva kroky a už ji zachytil silou své mysli, což mu nedalo téměř žádnou práci, a odhodil ji stranou.

Anna rychle zpomalila čas, aby její pád zbrzdila. Tím ale přišla o zlomek sekundy, kdy chtěla sama zaútočit na Alexandra. Využil ho ale Ondřej, vyčkávající vedle Sáry. Nenávist, vztek a žal nad ztrátou přítele v něm prudce vířil, a on se podvolil svým instinktům, které ho vedly, aby se natáhl po vzduchu a skrze svou telekinetickou schopnost jej vrhl proti nepříteli v silné tlakové vlně.

Síla větru strhla k zemi Alexandra i Annu. Rákša tak konečně, i když nedobrovolně, pustil ze svého sevření Zikmunda, jehož bezvládné tělo se odkulilo kousek stranou.

Zoran pevně stiskl Benediktovu paži, protože poznal, že se chce vrhnout na Alexandra jako ostatní. „Zikmund,“ šeptl mu do ucha a postrčil ho směrem k nehybnému démonovi. Sám se mezitím vrhl na Rákšu, který se však už stihl zvednout ze země a jeho ráně se vyhnul.

„Samé triky a nefér poměr, nezdá se vám?“ ušklíbl se Marek na něj i na Annu, která stanula vedle Zorana a zle si Rákšu měřila. A pak se otevřenými vraty i tříštícími se okny začal dovnitř valit proud Vétal a dalších Rákšů.

„Postarej se o ostatní. Tenhle bastard je můj,“ přikázal Zoran Anně a vděčně kvitoval, že protentokrát ho poslechla na slovo. Zaútočil na Alexandra, a ona se rozběhla k Sáře a Ondřejovi, který se nad ní skláněl a snažil se ji probrat.

„Sáro, vstávej, potřebujeme tě,“ vyhrkla Anna a zpomalila čas, aby zabránila démonům dostat se příliš blízko.

„Co kdybys zkusil udělat zase tu stejnou věc s tím vzduchem, Ondřeji?“ navrhla blonďatému Asurovi a ten okamžitě poslechl. Sevřel svou mocí vítr a jako palicí jím udeřil do Vétal, které to odmrštilo pryč.

„Sáro, no tak, prober se,“ třásla Anna s přítelkyní a zpomalila další skupinu nepřátelských démonů. Bylo to obtížnější, jelikož mezi nimi byli i Rákšové, a ti dokázali její moci snadněji odolávat.

„Znovu, Ondřeji, a miř jim na hlavy!“ poradila mu, zatímco je držela. Soustředěně přikývl. Podařilo se mu zpacifikovat i druhou skupinu démonů a některým z nich tlakem rozmačkat lebky jako zralé maliny.

„Zikmund!“ probrala se Sára náhle a posadila se. Divoce se rozhlížela a snažila se zaostřit.

„Je u něj Benedikt,“ uklidňovala ji Anna a pomohla jí vstát. „Potřebujeme tě jinde.“

Sára jen krátce zaváhala, ale pak uviděla démony, kteří se znovu chystali zaútočit, a přikývla. Anna s Ondřejem a Sárou se vrhli do boje plnou vervou. Sára démony připravovala o dech, a když zaskočeně zmrzli, mrzačila je a likvidovala ty, co stáli nejblíž. Ondřej si zase pomáhal větrem a s každým zásahem vypiloval svou dovednost o kousek více. Anna pracovala s časem a získávala pro sebe i své přátele prostor na konečnou likvidaci nepřátel. Vstřebávali do sebe sílu zabitých démonů, díky které dokázali vytrvat a získávat pomalu převahu.

Většina démonů, kteří přispěchali na pomoc Alexandrovi, se soustředila na bojující trojici, někteří si ale všimli nechráněného Čeňka a pokusili se zaútočit i na něj. Benedikt na to varovným výkřikem upozornil Annu, která je zmrazila a Ondřej je rozdrtil. Když Čeňkovi na obličej dopadla sprška zkažené krve a shnilého masa jedné ze zničených Vétal, vytřeštil znechuceně oči. Přelétl pohledem halu, a když viděl tu hordu démonů, postavil se, aby se také zapojil do boje.

„Ne, Čeňku, skryj se a soustřeď se na ticho. Nepotřebujeme, aby si nás všimli lidi,“ vyslala k němu Anna příkaz, když si toho všimla. Měla pravdu. Všude se ozýval zvířecí řev a mručení útočících démonů. Do toho zazníval bojový křik jeho přátel i praskání kovových regálů a starých rozbitých strojů, které v hale zůstaly i po zrušení výroby, když se mezi nimi jako šmouhy míhali Alexandr se Zoranem, zaklesnutí v souboji. Neochotně tedy souhlasil, ukročil do stínů a ukryl se za maskováním. Tentokrát ale už oči nezavíral, sledoval celou situaci a pomáhal ostatním alespoň varováním skrze myšlenku, když si všimnul nějakého zákeřného démona, který chtěl zaútočit zezadu.

Benedikt se měl taky co ohánět, musel přerušovat svou léčbu Zikmunda pokaždé, když na něj nějaký zbloudilý démon zaútočil. Zrovna jednoho Rákšu zničil na prach a s úlevou přijal příliv jeho síly, kterou bez váhání vstřebal, když spatřil Alexandra, jak vší svou silou praštil se Zoranem o zem, až pod ním praskla betonová podlaha a praskliny se rozběhly do stran. Zoran zůstal ležet, chroptěl a nezvedal se. Marek–Alexandr se rozpřáhl, aby mu poslední ranou roztříštil lebku na kusy.

„Anno!“ zařval Benedikt zděšeně, a poslal svým přátelům ten obrázek. Anna si nerozhodným pohledem změřila pomalu řídnoucí skupinu bojujících Vétal a Rákšů. Ondřej zrovna jednoho zlikvidoval a pohled ji oplatil. „Běž, my to tady se Sárou zvládneme!“

„Běž,“ přidala se k němu Sára poté, co zlomila jednomu Vétalovi vaz.

Oba byli zkrvavení, obličej i tělo měli plné šrámů, vlasy slepené potem a krví. Bojovnost je ale neopouštěla a krvelačně se vrhali do jednoho souboje za druhým. Když jí tvrdili, že to zvládnou, musela jim věřit.

Otočila se tedy na patě a zabrzdila čas tak, aby Alexandrova rána nedopadla. Zatímco k němu běžela, držela svou silou čas i pěst, která se ve svém pohybu sice zpomalila, ale nezastavila. Nezaváhala ani na vteřinku a vrhla se na něj vší silou. Strhla ho stranou a oba skončili na zemi. Rychle se zvedla a jen tak tak uhnula jeho drtivé ráně.

A pak to začalo. Tanec pěstí, loktů, kolen a kopanců, úhybných manévrů, krytí a přijímání ran, když si nedala pozor. Bojovala o život, a tak použila vše, co ji naučili i to, co se naučila sama. Zpomalovala čas, aby unikla, když nebyla dost rychlá, a zrychlovala ho, když jí to pomohlo zesílit ránu. Musela ale uznat, že Alexandr je mnohem silnější, rychlejší a lepší. Pochopila, že takto a sama ho nedokáže nikdy porazit. Cítila, jak ji postupně zaplavuje únava, končetiny jí těžkly, stávala se pomalejší. Čas jí proklouzával mezi prsty a pot jí stékal do očí. Nedařilo se jí čelit mu tak dobře, jak by chtěla, a utržila spoustu ošklivých ran. Cítila svá opakovaně zlomená žebra, která se sotva stačila zahojit, než je znovu zlámal. A pak ji srazil dobře mířenou ranou na bradu na kolena.

V hlavě jí hučelo a celý svět se s ní točil, když se k ní sklonil a dýchnul jí do tváře: „Už máš dost, holčičko?“

Udělala jedinou věc, které byla ještě schopná. Přiložila mu ruce na spánky a se vší nenávistí, bolestí a zuřivostí se vyřítila proti jeho mysli. Prodrala se bahnitým hnusem jeho myšlenkového světa, který páchl krví, rozkladem a smrtí, a udeřila vší silou do zdi, která tam stála, poskládaná z vyleštěných kostí jeho obětí. Zatřásla se, jak ho svým útokem zaskočila, dokonce z ní pár kostí odpadlo, ale to bylo vše. Byl prostě příliš silný. Zareagoval podobně zběsilým útokem, zabušil na její zeď, a ačkoliv bojovala, aby ji udržela vcelku, začaly se na ni na několika místech objevovat praskliny, které se nebezpečně rozšiřovaly po celém jejím obvodu.

„Brzy budeš moje,“ zaryčel Alexandr vítězně, a ještě víc se upřel ke svému cíli.

A pak byl najednou z její hlavy pryč. Přepadla dopředu na paže a těžce dýchala. Jen s velkou námahou dokázala otočit hlavu stranou, aby uviděla Zorana, který se mezitím vzchopil a zaútočil na Alexandra stejně jako ona, čímž jí alespoň prozatím zachránil život.

Věděla, že Zoran je silný, mnohem silnější než ona, ale už si nebyla tolik jistá, jestli to bude na Alexandra stačit. Teď když poznala jeho moc na vlastní kůži, obávala se, že nebude. Že je opravdu neporazitelný. Těžce se zvedla a zavrávorala, než zase ovládla své nohy a začala se k nim šourat. Ještě v sobě měla nějakou sílu, kterou mohla využít.

V té chvíli se Markovo tělo zhroutilo k zemi a Zoran klesl na kolena.

„Dokázal to!“ vyslala ten obrázek ostatním a vyrazila k Zoranovi.

Ne počkej!“ zarazil ji naléhavě Benedikt.

Překvapil ji tím, ale pak si i ona všimla, že něco není v pořádku. Zoranovo tělo se lehce otřásalo, a když napnula sluch, zachytila i v halasu boje, že vydává nějaký zvuk. Zaposlouchala se tedy pozorněji, aby v následné sekundě prudce couvla.

Byl to smích. Zoran se smál, zprvu tiše, ale postupně silněji a silněji, až se jeho chechot rozléhal celou halou. Ondřej se Sárou překvapeně shledali, že Vétaly a Rákši ztuhli v pohybu a přestali bojovat. Otočili se k Anně, protože to připisovali jí, ale pak pochopili.

Zoran se pomalu napřímil, zatočil rameny, párkrát sevřel ruce v pěst a povolil, uvolnil si krk pohybem hlavy k pravému a levému rameni. Přitom se nepřestával chechtat, smích to byl ale zlý a smrtonosný.

„Ne,“ vydechla Anna hrůzou, když na ně upřel krvavě rudé oči.

„Ale ano, sladká Anno, jsem to já. Mě nikdo nepřemůže. Ani ty, ani Zoran, ani vy všichni dohromady. Nikdo!“ křikl sebejistě.

Udělal krok směrem k nim a oči mu začínaly žhnout. „Teď si vás vychutnám všechny najednou, to bude hostina!“

„Pozor!“ vykřikl Benedikt, když Zoranovi–Alexandrovi z očí vyšlehly plameny. Anna uchopila tok času a zpomalila je, jak nejvíc to dokázala, přesto se nepřestaly přibližovat. Cítila jejich horko a věděla, že až dosáhnou až k nim, všichni shoří na prach.

Zatnula tedy zuby a zatlačila proti nim ještě kousek. Pak vedle sebe ucítila pohyb a spatřila Ondřeje, který natáhl ruce před sebe a poslal proti plamenům stěnu ze vzduchu. Ta je zatlačila do stran.

„Co budeme dělat?“ zeptal se jí skrze zatnuté zuby.

„Já …nevím,“ přiznala zadýchaně a cítila, jak se jí z nosu a uší spouští krev. Byla na pokraji zhroucení. „Už to… už to neudržím.“ Čas jí vyklouzl a rozběhl se přirozeným tempem. Ondřej je chránil proti plamenům, i když Alexandr ho postupně přetlačoval.

„Nevím, jak dlouho…“ hekl zoufale po chvíli, kdy se Anna lapala po dechu a zkoušela se sebrat.

V momentě, kdy už nedokázal odolávat síle mocného Rákši, plameny náhle zmizely. Vypadalo to, jako by je Alexandr vtáhl ústy dovnitř.

„Co to …“ nedokončila Sára otázku a přispěchala jim na pomoc. Pomohla Anně vstát a podepřela i zesláblého Ondřeje.

Zoran–Alexandr poté, co spolkl své vlastní plameny, zůstal přimraženě stát a vytřeštil oči. Pak zaklonil hlavu a rozeřval se bolestí. Z úst, uší a nosních dírek mu začal stoupat dým, postupně ho začalo jeho tělo uvolňovat i póry. Začal se po něm řinout pot a na místech, kde měl z boje potrhané oblečení a prosvítala pokožka, spatřili škvířící se kůži a otevřené mokvající rány, v nichž se doslova vařila krev.

„Zorane,“ vzlykla Anna zdrceně, zatímco ostatní na to jen mlčky vyděšeně zírali. I Čeněk vystoupil ze svého úkrytu a po tvářích mu tekly slzy, mísící se s potem. Bublina ticha kolem tovární haly však díky jeho námaze zůstávala stále na svém místě.

Alexandr znovu zařval šílenou bolestí a z úst mu vytryskl sloup bílého ohně. Asury se před tím žhnoucím světlem jen tak tak skryli za Ondřejovu vzdušnou zeď, kterou na poslední chvíli a jen nakrátko přivolal, ale stačilo to.

Zoranovo tělo se sesunulo k zemi, kde zůstalo nehybně, tiše ležet.

Anna nedbala nebezpečí a rozběhla se k němu. Padla u něj na kolena a vzala jeho hlavu do dlaní. Šeptala horečnatě jeho jméno a přejížděla mu rukama po spáleném obličeji. Ondřej se otočil k Vétalám a proměnil se nakrátko ve světlou šmouhu, než jim všem rozdrtil lebky. Pak se připojil ostatním Asurám, které stanuly za Annou a nešťastně přihlíželi.

„Benedikte,“ vzhlédla k bělovlasému démonovi zoufale. Ten si přiklekl z druhé strany a chtěl na démonovo tělo položit ruce, když v tom se Zoranovi zatřepotala víčka a on pomalu otevřel oči. Své oči.

„Nedělej … to…“ hlesl Zoran směrem k příteli, a ten tedy složil dlaně zpátky do klína.

„Zorane,“ chtěla Anna namítnout.

„Nemá… to … smysl… Podívej… se… sama,“ zašeptal. Utřela si slzy hřbetem dlaně, čímž si po obličeji rozmazala krev a špínu a opatrně přiložila své prsty na jeho spánky.

A pak spatřila jeho mysl. Tatam byla jeho obranná zeď a zahrada. Zmizely i všechny ty hrůzy, co jí nechtěl nikdy ukázat. Zbyla jen spálená, popraskaná země. A ohromná, zničující bolest.

Vystoupila z jeho mysli, jen s vypětím vůle si vnutila klid, protože ji Zoran potřeboval mít v této chvíli silnou. Umíral a nikdo mu nemohl pomoci.

Za sebou slyšela, jak začala Sára plakat a Ondřejův tichý šepot, kterým se ji snažil chlácholit.

„Ostatní…“ zašeptal Zoran.

„Postarám se o ně, slibuji,“ ujistila ho pevným hlasem, ačkoliv uvnitř skučela žalem.

„Tolik … unavený…“ vzdychl těžce a pokusil se zamrkat, jako by to mohlo smrt zahnat.

A v té chvíli dostala Anna zoufalý, opovážlivý nápad, který byl nejistý a vratký jako ledová kra v proudu žhavé lávy.

Přitiskla mu rty na ústa v naléhavém, zoufalém polibku a pak ho něžně vyzvala: „Spi, lásko. Spi.“

„Anno…“ vzdychl a poslušně zavřel oči.

„Spi, Zorane. Spi už,“ zopakovala rozechvěle a po tvářích ji skanuly nové slzy. Dopadly na jeho tvář s jeho posledním vydechnutím.

EPILOG

Trvalo to nějakých dvacet minut, než prošla celým náměstím a sedla si na schod „pod koněm“, jak se to s oblibou říkalo. Nevnímala ostatní lidi, co postávali v blízkosti sochy a buď mlčky na něco nebo někoho čekali, povídali si s přáteli, nebo koukali do zářících displejů svých mobilů.

Nevšímala si jich, protože v tuto chvíli pro ni nebyli důležití. Oni ji vidět nemohli, jelikož použila své maskování. Netušila, jak dlouho na studeném kameni seděla, ale už se pomalu stmívalo, začalo drobně mžít a ona nakonec zůstala u památníku sama.

Zklamaně se rozhlédla kolem sebe, prozkoumala své okolí pomocí svých schopností démona, a když neobjevila, na co čekala, chystala se zvednout a odejít opět s nepořízenou domů.

V té chvíli se vedle ní svezlo lidské tělo. Jednalo se o sotva dospělého mladíka, jak si stihla všimnout, s dlouhýma hubenýma nohama v ošoupaných džínách. Ruce měl vražené do kapes černé mikiny, kterou měl nataženou hluboko do tváře. Pak se k ní otočil a ona spatřila jeho obličej, který jí byl cizí a oči, které znala tak dobře.

„Ahoj, čekáš dlouho?“ zeptal se jí nesměle cizím hlasem.

„Ani ne. Nějakých dvacet let, řekla bych,“ odpověděla mu a neubránila se rozechvění.

„To ujde,“ poznamenal a obezřetně si ji prohlížel.

„Mě to přišlo nekonečné,“ zašeptala dojatě a vklouzla prsty pod jeho kapuci, aby ji mohla stáhnout dolů. Do tmy probleskly jeho modré vlasy. Podržela si jeho tvář ve svých dlaních a zahleděla se do těch očí. „Jsi to ty.“

„Anno,“ vyklouzlo mu něžně a ona ho poznala i ve způsobu, jakým vyslovil její jméno. „Rychleji jsem to nedokázal. I když jsem slyšel tvoje volání.“ Posunul jí stranou pramen vlasů a políbil ji na čelo.

„Důležité je, že ses vrátil,“ usmála se na něj a stiskla mu ruku.

„Co ostatní?“ musel se zeptat.

„Všichni v pořádku. Co všechno si pamatuješ?“

„Všechno,“ odpověděl a políbil ji rozvážně do dlaně. Vybral by si raději rty, ale ještě bylo brzy.

„Jak je to možné?“

„Nespal jsem dlouho. A chtěl jsem si to zapamatovat,“ odpověděl s jistotou, kterou znala.

Na chvilku mezi nimi zavládlo ticho, jak se oba vyrovnávali s novou situaci a radostí ze znovushledání.

„Tohle je opravdu velké město,“ poznamenal pak a rozhlédl se kolem sebe.

„Velké město, spousta práce,“ souhlasila.

„Tak to se hodí, že jsem se tak dobře prospal,“ usmál se na ni šibalsky a stoupl si. Vzala ho za nabízenou dlaň, postavila se a společně vyrazili přes náměstí. Déšť zesílil a jeho kapky dopadaly na lesknoucí se asfalt v čím dál rychlejší kadenci. Pulsující srdce města se pomalu pohroužilo do tmy a snění, aby se připravilo na další den.

DVACÁTÁ KAPITOLA ASURY JE HOTOVÁ :-)

Krásný podvečer,

doufám, že jste si užili krásné vánoční svátky a využili je dle své chuti. Já využila volný čas kromě jiného i k dopsání předposlední kapitoly ASURY. A třeba zvládnu dopsat román celý, alespoň se o to pokusím 🙂

Takže pokud máte chuť a pár minut času, můžete si nyní přečíst pokračování ASURY. Kapitolu jsem nazvala Není zlato, co se třpytí a je vážně, vážně docela drsná. Tak vzhůru do toho!

Kapitola dvacátá

Není zlato, co se třpytí

Kolem stolu zavládlo nepřirozené ticho. Asury těkaly šokovanými pohledy mezi sebou, a pak k Zoranovi, hledali u něj odpovědi na otázku, jestli je to opravdové. Že je Anna opouští. Jenže modrovlasý démon jejich pohledy neopětoval, protože byl sám příliš otřesený, než aby dokázal snést jejich vlastní údiv. Už tak měl co dělat, aby se kontroloval, a neodmrštil jejich tápající myšlenky, dotírající na jeho vlastní mysl, způsobem, který by jim jistě ublížil. Cítil, jak se v něm jeho plameny svíjejí, živené jeho bolestí, hněvem, a především pocitem zrady.

Klopil tedy raději pohled k desce stolu, odkud se začínal pomalu zvedat tenký kroužek dýmu, jak doslova propaloval dřevo.

Ticho konečně prořízl Čeňkův roztřesený hlas. „Já to prostě nechápu.“

„Taky nechápu, proč se tak rozhodla,“ přidal se Ondřej a obrátil se váhavě k Sáře: „Věděla jsi, že se k tomu chystá?“

Démonka zavrtěla hlavou, v pobledlé tváři smutný výraz. „Kdyby mi něco řekla, tak už byste to věděli. Přinejmenším Zoran by si to ve mně přečetl.“

„Jsi dost zkušená Asura na to, abys dokázala udržet tajemství. I před Zoranem,“ namítl Marek a pátravě si ji prohlížel.

„Pochybuješ o Sářiných slovech?“ zamračil se na něj Zikmund. „Nikdo z nás se nedokáže postavit síle Zoranovi mysli.“

„Ovšemže ne. Jenom mě to tak napadlo. Že třeba mohla Sáře něco naznačit nebo tak. Byly si blízké,“ odpověděl Marek omluvným tónem.

„Řekl bych, že jsme si byli s Annou bližší. A přesto jsem také nic nevycítil, nevytušil a už vůbec nevěděl,“ promluvil Zoran ochraptěle a přitáhl k sobě zpátky jejich pozornost.

„Možná je to tak lepší,“ promluvil Benedikt s velkou dávkou nejistoty v hlase. „Měl jsem ji rád, to víš, my všichni jsme ji přijali mezi sebe a měli ji svým způsobem rádi, ale řekněme si to na rovinu, Alexandr chtěl ji, a pokud odejde, třeba zmizí i on. Ztratit Annu je smutné, ale třeba díky tomu přežijeme my ostatní. Nevíme, jaké ztráty bychom mohli utrpět, kdybychom se mu postavili.“ Dokázal svou lež dobře zamaskovat, jelikož ji nikdo nevycítil.

„Ty z něj možná máš strach, ale já zbabělec nejsem a klidně bych se mu postavil, i kdybych měl padnout,“ zavrčel Ondřej dotčeně. „A s Annou bychom měli rozhodně mnohem větší šanci ho dostat než bez ní. Nikdy bych neřekl, že ji tak rychle hodíš přes palubu, Benedikte.“

„Tak jsem to nemyslel,“ pokusil se bělovlasý démon hájit, i když přesně tak jeho slova vyzněla a on si toho byl vědom.

„Vážně nemyslel? Já jsem jasně slyšel, že dáváš přednost naší záchraně, před Annou. Jenže ona je taky naše. I ona prolévala svou krev za naši věc a za nás. Na to už jsi zapomněl? A teď ji necháš jít, i když víš, že po ní Alexandr jde. Bude mu čelit sama, to ti nevadí?“ rozohnil se Ondřej.

„Vadí, jistěže vadí, ale…“ Benedikt hledal správná slova. „Někdy je jediná možnost vybrat si prostě menší zlo.“ Upřel posmutnělý pohled na Zorana, hledal u něj zastání, jelikož jen oni dva věděli, co všechno by bylo při střetu s Alexandrem v sázce.

„Ondřeji, uklidni se. Nemusíš s Benediktem souhlasit, ale neodvažuj se ho nazývat zbabělcem. Až si projdeš vším, čím si prošel on, potom vynášej soudy. Svým způsobem má pravdu, a jestli Anna odejde, každý se s tím budeme muset smířit a srovnat se s tím. On jenom začal jako první,“ vložil se do toho Zoran s autoritou, kterou ovšem uvnitř vůbec necítil.

„Jestli odejde?“ ujišťovala se Sára, že dobře slyšela.

Zoran přikývl a konečně se na ni dokázal alespoň trochu povzbudivě usmát. „Jenom tak se jí nevzdám.“

Úleva ostatních byla téměř hmatatelná, ovšem také velmi zavazující. Zoran své přátele ještě nikdy nezklamal, tentokrát se ale obával, že má pramalou šanci zvítězit. Nedokázal si představit skupinu bez Anny, a viděl i na ostatních, že se s její ztrátou budou těžce smiřovat. Nedokázal si představit svůj další život bez ní. Jak se dá také žít se srdcem vyrvaným z hrudi?

*****

Čekala, že přijde dříve, takže byla trochu překvapená, že mu to tak trvalo. Alespoň měla čas se v klidu připravit. Takže když ucítila jeho sršící auru za dveřmi, prostě zatnula zuby a připravila se na vše. Zoran se vykašlal na klepání a vešel rovnou dovnitř. Zavřel dveře hlasitým třísknutím.

„Řekla bych, že jsi dost starý na to, aby ses už konečně naučil klepat,“ obořila se na něj.

„Na nějaké klepání se ti můžu z vysoka víš co!“ reagoval ostře. „Vysvětlíš mi, co to mělo před chvíli znamenat?“

„Čemu konkrétně jsi nerozuměl?“ zeptala se ho uštěpačně a posadila se uvolněně na postel.

„Co je to za pitomou otázku?!“ vyhrkl vztekle. „Mám na mysli tvůj odchod samozřejmě!“

„Myslím, že jsem to vysvětlila jasně,“ odtušila klidně a něco načmárala do bloku, který se jí zničehonic objevil v ruce.

Tak takhle to nepůjde, blesklo Zoranovi hlavou, potlačil svůj hněv a změnil přístup. „To nás opravdu jenom tak jednoduše opustíš? Po tom všem, čím jsme si všichni společně prošli?“ zeptal se naléhavě.

„Jen jestli ti nejde víc o sebe,“ rýpla si a úplně mu tím vzala vítr z plachet. Zůstal na ni vyjeveně zírat, jak nedokázal strávit její krutost, a nedokázal myslet vůbec na nic. I proto mu chvíli trvalo, než si všiml, že mu ukazuje, co do notesu napsala.

Jsme sami? Poslouchá nás někdo? Zoran se ale nedokázal tak rychle vzpamatovat.

„Víš jako, jestli ti nejde spíš o to, že si budeš muset najít jinou holku, co ti bude zahřívat postel,“ popíchla ho nahlas, přičemž naléhavě ukazovala na text v bloku a podávala mu pero.

„Nikdy bych nečekal, že něco takového řekneš,“ odpověděl roztřeseně a rychle odepsal. Ano.

„Asi mě neznáš tak dobře, jak si myslíš,“ poznamenala a napsala: „Jsi si jistý?“  Ukázala si na hlavu, aby svůj dotaz ještě podtrhla.

„No rozhodně bych to od tebe nečekal,“ připustil a přikývl s prstem namířeným ke svému čelu. Jsme tu sami, nikdo nás neuslyší.

„Jsem prostě plná překvapení. I když mě nenapadlo, když vezmu v potaz, jak jsi starý, že překvapím zrovna tebe.“ Promiň mi to, ale musela jsem to udělat takto, vyslala k němu myšlenku.

„Benedikt je starší a stejně ho to zaskočilo,“ namítl. Málem jsem zešílel! Proč to všechno?

„Tak to si můžete podat ruce,“ odtušila škodolibě. Ty jsi vážně uvěřil, že bych vás opustila? Že bych opustila tebe?

„Zřejmě jsme všichni tedy byli úplně slepí, protože to nikdo z nás nečekal,“ řekl jí a pokračoval v duchu: „Všichni jsme tomu uvěřili, tak moc jsi byla přesvědčivá. Nepoznal jsem, že je to hra. Cítil jsem jen bolest a zlost. Jako bys mě právě zradila. Nedokázal jsem přemýšlet.“

„Tak to jste teda byli. Hlavně že jste se kasali, jak jste chytří,“ ušklíbla se a ukázala mu, ať si sedne vedle ní. Pak mu položila chlácholivě dlaň na tvář. Miluju tě, Zorane a nikdy tě neopustím. Musela jsem tuhle šarádu ale sehrát tak, abyste mi to všichni spolkli. Opravdu nikdo nemá žádné podezření?

„Nejenže nás chceš nechat za sebou, ale ještě nás budeš urážet. Co se to s tebou stalo, Anno?“ Vůbec nikdo, ujišťuji tě. Zahrála jsi to dokonale. Až mě to děsí. Asi mi budeš muset vyznávat lásku častěji. Zlehka se usmál. Už mi povíš, proč to všechno?

„Jak to myslíš, co to se mnou je? Snad co je to s vámi ne?“ odpověděla dotčeně otázkou. Přivedl mě na tu myšlenku Ondřej. Řešili jsme spolu, jak je možné, že nedokážeme Alexandra nikde venku najít, že není možné, aby po něm nebylo nikde ani stopy. Že je to démon a musí se alespoň krmit, když už nic jiného.

„S námi?“ nechápal. A na co jste přišli?

„Jo, s vámi. Myslela jsem, že jste silní a chytří, ale spletla jsem se. Minimálně s tou chytrostí, motáte se pořád dokola jako pes, co se honí za vlastním ohonem!“ Jsem přesvědčena o tom, že ten bastard infiltroval naši skupinu. Je v jednom z nás, testuje naše dovednosti, sonduje slabosti a královsky se baví. Myslíme si, že se umí maskovat tak dokonale, že ho nevycítíš ani ty, ani nikdo jiný.

„To už opravdu přeháníš,“ zahartusil. A ty si myslíš, že svým odchodem ho přinutíš vylézt z ulity a prozradit se?

„Nic nepřeháním, je to pravda. Se na vás podívej,“ odsekla. Ano. Byl jsi při tom, když prohlásil, že mě dostane. Chce mě a nepřipustí, aby mě ztratil a musel znovu hledat jinde.

„Spíš se dívám na tebe a vidím někoho, koho vůbec neznám. Jak mi mohla tahle tvoje stránka uniknout?“ Jak si můžeš být jistá, že s ním právě teď nemluvíš?

„Jak říkám, asi nejsi tak chytrý, jak sis původně myslel. Nebo jak ses mi snažil namluvit,“ odpověděla potměšile. Kdyby byl Alexandr v tobě, cítila bych to. Položila si dlaň na srdce. Cítila jsem, co jsi cítil ty, když jsem řekla, že odcházím a všechno jsi to byl ty, Zorane, tvoje bolest, žal a hněv. Navíc, pokud bys byl Alexandr, už by ses projevil. On je totiž strašně namyšlený, arogantní debil, který si myslí, že je neporazitelný. Ondřej je taky z obliga, sám s tou myšlenkou přišel a je pořád stejně praštěný.

„Kde se v tobě bere ta drzost, Anno?“ Tak koho podezříváš?

„Vždycky jsem byla drzá, nedělej, že to nevíš. Nebo jsi to přehlížel schválně? Chceš opravdu vědět, proč odcházím?“ Anna mu poslala myslí obrázek tváře.

„Proč?“ vyhrkl nešťastně a tentokrát už nemusel nic dodávat.

„Protože jsem vás všechny přerostla,“ odpověděla povýšeně. A zároveň mu v tichosti předestřela důkazy, které ji vedly k identifikaci špiona.

*****

                Tentokrát Zoran za sebou zavřel dveře opatrně, když odcházel z Annina pokoje. Její plán mu přišel riskantní, ale pokud bylo její a Ondřejovo podezření oprávněné, tak se jednalo o jediný možný způsob, jak se zbavit Alexandra jednou provždy. Přesto se mu odcházelo těžko po jediném polibku, ačkoliv toužil po dalších. V sázce bylo ale mnoho, a on nesměl nijak ohrozit teď už jejich plán.

                Za dveřmi narazil na své pobočníky. Zamyšleně se opírali o zeď s rukama založenýma na hrudi a čekali, jak dopadl. Stačil jim jediný pohled na jeho zkroušený výraz, aby pochopili, že u Anny nepochodil.

                „To ne,“ hlesla Sára nevěřícně, jak ještě pořád doufala v to, že Annu přemluví, aby zůstala. Vykročila směrem k Anninu pokoji a vztáhla ruku ke klice, že to zkusí sama, ale Zoran ji zastavil.

                „Je to marné, Sáro. Pojďte se mnou,“ utrhl se na ně oba a vyrazil chodbou zpátky do společenské místnosti.

                Tam se na něj upřely tázavé pohledy ostatních. Poznal, že slyšeli jeho hranou hádku s Annou, což bylo dobře. Alespoň s tím bude mít méně práce.

                „Vzhledem k tomu, že jste slyšeli, o čem jsme se s Annou bavili, znáte její stanovisko. Zítra ráno prostě odchází. Nepřesvědčil jsem ji a přiznávám, že jsem musel být asi trochu zaslepený svými city, když jsem neprohlédl, co si o nás ve skutečnosti myslí. Nejsme ji dost dobří. Ať si to tedy myslí a hledá si jinou skupinu, pokud chce, držet ji tady nebudu,“ jeho hlas zněl přesně tak ublíženě, jak potřeboval, aby mu to uvěřili. Uzavřel se před Benediktem i Ondřejem, ale byl si jistý, že to budou v rámci mužské solidarity chápat. Kdo by se chtěl dělit o svou mizérii, když zrovna dostal kopačky a ještě takovým ponižujícím způsobem, že?

                „Ale taky si nemíním strčit hlavu do zadku. Anna se totiž plete v tom, že nedokážeme najít a porazit Alexandra. Protože my toho zmetka dostaneme i bez ní,“ dodal už jistěji a zatnul bojovně pěsti, aby vypadal přesvědčivěji.

                Když spatřil jejich zaražené, ovšem souhlasné přitakávání, věděl, že má vyhráno.

                „Teď si běžte odpočinout, ať jste zítra připraveni. Se Sárou a Ondřejem připravíme plán hlídek a další strategii,“ přikázal jim mírně a když pomalu opouštěli společenskou místnost, poplácal každého povzbudivě po rameni. Když ho míjel Zikmund, zpomalil a tázavě se ohlédl po Sáře. Ta jen nepatrně zavrtěla hlavou, a tak pokračoval bez ní.

                Jakmile tři démoni v místnosti osaměli, Zoran se ujistil svou myslí, že jsou opravdu sami a nikdo je neodposlouchává. Viděl ochranitelský pohled Zikmunda a cítil netrpělivou nechápavost Čeňka, stejně jako Markovu zasmušilost a Benediktovo provinilé odhodlání. Pro to, co se chystal udělat potřeboval být ale se svými pobočníky naprosto sám.

                „Zorane, tohle musí být nějaká hrozná noční můra! Nevěřím tomu, že by nás Anna jen tak opustila, ani těm hnusným věcem, co o nás povídala, protože…“

                „S tou noční můrou jsi to vystihla přesně, Sáro,“ odtušil Zoran chladně a ostře přikázal Ondřejovi: „Pevně ji chyť a drž ji děj se co děj!“

                Ondřej překvapeně otevřel pusu, ale když viděl, že Zoran svůj rozkaz myslí naprosto vážně, uposlechl.

„Co to má znamenat? Ondřeji? Zorane?“ trhla s sebou zaskočeně Sára, když ucítila ocelový stisk na svých pažích, když k ní bloňďák bleskurychle přistoupil zezadu a sevřel ji, aby se nemohla pohnout.

„Snad mi to pak odpustíš Sáro, ale musím to udělat,“ odpověděl jí Zoran, když k ní přistoupil a sevřel jí hlavu v dlaních. Pak se í zahleděl hluboko do očí, aby jí dal spatřit své plameny, a zároveň vpadl do její mysli silou orkánu. Bylo jí ke cti, že se pokusila o sebeobranu a postavila se jeho síle, i když ji odhodil stranou jako věchýtek a dál pátral v jejích vzpomínkách a myšlenkách. Nevynechal jedinou její vzpomínku na minulost, na chvíle strávené se Zikmundem. Odkrýval každou sekundu jejího bytí a nenechával žádný prostor na soukromí, tajnosti. Sára jenom lapala po dechu a snažila se udržet při vědomí, když se probíral jejími tajnými sny a představami, jako by to byly jenom stránky v nějakém časopise. Cítila narůstající horko jak ve své hlavě, tak i v blízkosti své tváře, jelikož Zoran čím dál více žhnul.

„Proč?!“ vykřikla zděšeně v mysli, protože ústa jí svázal svou mocí. „Klidně mě spal, ale řekni mi proč?!“ Vyhrkly jí slzy a zkropily neviditelné tváře, i ty hmotné z masa a krve.

„Chci tě vidět! Tak se mi ukaž! Ukaž se!“ zavrčel Zoran soustředěně a dovolil jednomu ze svých plamenů, aby jí polaskal po nehmotné tváři. Sára zaskučela, cukla sebou, ale nepostavila se mu na odpor. V realitě jenom zmučeně sténala a třásla se v Ondřejových rukou vysílením. Z nosu jí začala kapat krev.

„Zorane,“ vyhrkl Ondřej varovně, ale neodvážil se ji pustit.

„Tohle jsem já,“ vzlykla bolestně. „Tohle jsem přece já, Zorane!“

A náhle byl oheň pryč a stejně tak i Zoranova pustošivá síla. Zůstala sama ve své hlavě, otřesená, ale živá, a hlavně při smyslech. Mátožně odstrčila Ondřeje, který ji s úlevou pustil, jakmile od ní Zoran o krok odstoupil. Pak vlepila modrovlasému démonovi facku vší silou, kterou v sobě ještě našla. Hlasitě to mlasklo. Jelikož už jí nohy neunesly, zhroutila se na podlahu a ztěžka dosedla na zádech. Celé tělo se jí koupalo v potu, a ve svalech jí nekontrolovaně škubalo.

„Za co?“ hlesla nešťastně a tvář ji smáčel další závoj ze slz.

Zoran si k ní dřepl, ale nedotkl se jí. I tak sebou polekaně škubla, když to udělal. „Z hloubi duše tě prosím za odpuštění, Sáro, ale musel jsem mít jistotu, naprostou jistotu, že jsi to ty.“

„Přece jsem Anně říkal…“ zavrčel Ondřej rozhněvaně a klekl si vedle kamarádky, aby ji podepřel, kdyby to potřebovala. I když to podle jejího nevrlého pohledu bylo to poslední, oč by stála.

Zoran jen zvedl ruku, aby mu naznačil, ať mlčí. „Já vím, ale musel jsem se přesvědčit. Máme jen jednu šanci a nemůžeme to pokazit.“

„Anna a Ondřej si myslí, že Alexandr infiltroval naši skupinu a skrývá se v jednom z nás. A je v tom tak dobrý, že ho nedokážu objevit ani já. Jak Anna dále správně konstatovala, je to arogantní debil, což je v tuto chvíli jeho jediná slabost, kterou můžeme využít. Není ve mně, ani v Ondřejovi, to už jsme zjistili, ale potřeboval jsem mít jistotu, že se neskrývá ani v tobě. Napadlo mě, že trocha nátlaku by mohla vést k tomu, že se prozradí, pokud by tě okupoval.“

„Tomu říkáš trochu nátlaku?“ vyhrkl Ondřej vyjeveně.

„Mučil jsi mě,“ hlesla Sára s dohasínající zlostí.

„Kdybych nemusel, nikdy bych ti neublížil, to přeci víš. Tvá bolest je i mou bolestí,“ řekl na svou omluvu a ona slyšela pravdu v jeho slovech. Viděla hluboké vrásky v jeho tváři i pot na jeho čele. Četla v jeho pohledu, jak moc ho to mrzí.

„Příště mě raději zabij, protože podruhé už ti to neprominu,“ řekla mu statečně.

„Nebude žádné příště, Sáro. Zítra toho bastarda zlikvidujeme a vše bude v pořádku,“ ujistil ji Zoran a vzal ji zlehka za prsty. Dovolila mu ten dotek, a tak se odvážil víc, zvedl se a podepřel ji, aby se mohla taky napřímit.

„Vezmi Sáru dolů do sklepa, ať se nakrmí a dá se do pořádku, aby Zikmund nic nepoznal, a seznam ji s našim plánem, Ondřeji. Jen tiše a nenápadně. Vraťte se brzy, ať nemá podezření. Já ho zatím nějak zaměstnám. Sáro, nikdo se od tebe nesmí nic dozvědět, to je ti doufám jasné. Nikdo. Kdokoliv z ostatních může být Akexandr,“ připomenul jí Zoran varovně.

„Chápu to, Zorane, ale to znamená, že budeme muset zabít některého z našich?“ zhrozila se, když jí to došlo. I Ondřej zkameněl a pobledl, protože ačkoliv o té možnosti taky už přemýšlel, uslyšet to takto nahlas, bylo mnohem hroznější.

„Udělám vše, co je v mých silách, abychom nemuseli. Víc, ti slíbit nedokážu,“ přiznal modrovlasý démon upřímně.

„To já taky,“ zavrčel Ondřej bojovně.

„I já,“ přidala se Sára odhodlaně.

Zoran je nečekaně vzal za rameno a přitáhl k sobě, aby je mohl každého jednou paží obejmout. Nakonec skončili všichni tři zaklesnuti v sobě.

„Jsem moc rád, že vás mám. Že mi kryjete záda,“ řekl jim tiše, a aby utnul dojetí, které se ho zmocňovalo, pustil je. „Teď už se nezdržujte a běžte. Zítra se rozhodne.“

*****

                Zoran se stavil za Zikmundem a vysvětlil mu, že Sára bude ještě hodinu dvě zaneprázdněná přípravou zítřejšího pátraní, čímž ji i Ondřeje pověřil.

                „OK, tak já zkusím zlanařit Čeňka, že bychom si ještě trochu zaboxovali, ať nějak zabiju čas, než dorazí,“ kvitoval to Zikmund s povděkem. Chtěl říct, ještě něco dalšího, ale držel se zpátky.

                „Tak ven s tím, co tě žere?“ ponoukl ho Zoran.

                „Nejsem si jistý, že jsem na to ten správný démon, ale jelikož jsem spárovaný se Sárou, dokážu si aspoň trochu představit, jak těžké to musí být, že tě Anna poslala k vodě,“ začal zdráhavě.

                „Je to těžké. A když to řekneš nahlas, zní to ještě hůř. Ale já to nějak zvládnu. Pořád mám vás a taky ruce plné práce,“ hrál Zoran dál svou roli zhrzeného milence.

                „To jo. Já jen kdyby sis chtěl třeba s někým promluvit, kdo by měl pochopení, tak víš, kde mě najdeš,“ nabídl mu Zikmund.

                „Děkuji, vážím si toho,“ usmál se na něj Zoran vděčně, a tentokrát nemusel nic předstírat. Jeho Asury mu každým svým slovem, každým činem dokazovali, že nejsou jen přátelé, nýbrž rodina. A za tu už stojí bojovat.

                Od Zikmunda zamířil za Benediktem. Našel ho v knihovně. Jak jinak. Seděl na pohovce, s lokty opřenými o kolena, tvář skrytou v dlaních.

                Zoran se svezl vedle něho, položil mu ruku chlácholivě na rameno a byl by moc rád, kdyby mohl být ke svému nejstaršímu příteli upřímný. Bohužel to nešlo.

                „Mrzí mě, že Anna odchází,“ řekl Benedikt tiše, aniž by se na něj podíval. „Ale stojím si za tím, co jsem řekl před ostatními. Oni nevědí, co vím já. Kdyby ano, souhlasili by se mnou.“

                „Věřím, že ano. A děkuji ti, Benedikte. Za to, co pro tuhle skupinu děláš. Co děláš pro mě,“ přitakal Zoran. „I když nevím, jak to bez ní zvládnu. Ona je… Ještě nikdy jsem…“

                „Ach jo, pitomý Alexandr. Pitomá práce. Pitomý svět,“ Benedikt byl opravdu v těžké depresi.

                „Možná pitomý, ale pořád věřím, že stojí za záchranu,“ namítl Zoran a opřel se. Lehce zaklonil hlavu a zavřel oči. Cítil se příšerně unavený. Toužil být s Annou. Ale to nešlo. „Nelituji toho, že jsem ji potkal, Benedikte. Stojí to za tu bolest.“

                „Však ono se to časem zlepší, Zorane,“ pokusil se ho Benedikt povzbudit. A sebe taky.

                „Uvidíme. Uvidíme,“ povzdechl si démon a zvedl se. „Zkusím se trochu vyspat a zítra se zase vrhneme do práce.“

                „Taky už zalezu do postele,“ řekl Benedikt ztrápeně. Oba věděli, že těžko usnou, ale ani jeden to nechtěl přiznat nahlas.  

                „Tak zítra,“ rozloučil se s ním Zoran a zamířil k sobě.

VYJDE PRVNÍ DÍL MÉ TRILOGIE SÍLA TŘÍ – NÁVRAT

S radostí, pokorou a vděčností slavnostně oznamuji, že jsem podepsala smlouvu na vydání prvního dílu fantasy trilogie SÍLA TŘÍ – NÁVRAT.

Vydání se ujalo nakladatelství LIREGO a k vám by se měl dostat někdy v roce 2020. Nakladatelství děkuji za příležitost a vám ostatním za dosavadní podporu 🙂

ASURA – KAPITOLA DEVATENÁCTÁ – KDYŽ SE KÁCÍ LES

Je to dlouho, předlouho, co jsem přidala poslední příspěvek a neomlouvá mě vůbec nic 🙂 Možná by se mohl najít nějaké polehčující okolnosti, třeba jako že jsem matka, manželka, pracující žena, a pak až spisovatelka, al to bych se už asi opakovala. A já rozhodně nechci lamentovat 🙂 Dělám co můžu 🙂

No ale k věci. Zatím se mi to jeví tak, že tato kapitola je předposlední, případně před-předposlední a Asura bude hotová 🙂 Pokud se tedy ještě nějak nerozkošatí.

Tak už dost povídání a pokud máte chuť na další kousek z příběhu Asury, čtěte 🙂

Kapitola devatenáctá

Když se kácí les

Výslech démonů, které ulovili Anna se Zoranem, nikam nevedl. Zoran je vyslýchal dlouhé hodiny, několikrát prozkoumal jejich mysl, ale Alexandr jako by se do země propadl. Posloužili sice jako potrava pro ostatní Asury, ale to byl jejich jediný užitek. Jelikož ale doposud nevymysleli jiný způsob, jak po Alexandrovi pátrat, nezbývalo jim nic jiného, než vyrážet opakovaně na lov. Čím víc démonů všem chytili, tím víc rostla frustrace celé skupiny, protože to stále nikam nevedlo.

Anna se Sárou si zvykly upouštět trochu páry během vzájemných cvičných soubojů v tělocvičně. Ačkoliv byla Anna modrá a v mnoha směrech zdatnější než druhá Asura, byly chvíle, kdy ani ona nedokázala obstát před zkušenostmi, které Sára získala během století v reálných bitkách. O to víc ji jejich cvičné souboje bavily. Navíc to inspirovalo i ostatní ze skupiny, a tak se stávalo, že občas tělocvična praskala ve švech naplněná sršící energií.

Tentokrát tam ale děvčata byla sama, plně ponořená do souboje. Ztratily pojem o čase, jak se dobře bavily. Zpocená trička se jim lepila na těla, sem tam se na kůži zablýskla modřina, nebo se světlo odrazilo od stříbřité staré jizvy. Tělocvičnu naplňoval jen jejich dech a údery.

Sára zvedla ruku v domluveném gestu, aby Anna věděla, že potřebuje pauzu. Obě toho využily k tomu, aby se napily z láhve s vodou. Sára si pak utřela obličej a rozpustila si rudé vlasy. Protřepala je, a pak znovu sepnula do copu. Ve tváři se jí objevil zamyšlený výraz, který tam Anna v posledních dnech vídala čím dal častěji. Ostatně jako i u ostatních Asur.

„Pořád nad tím dumáš?“ houkla na ni Anna tázavě a znovu se napila.

„Prostě mi na tom něco nesedí,“ odpověděla Sára a promnula si oči. „Je to jenom takový pocit, tušení. Myslím, že i Zikmundovi to jejich přepadení leží v hlavě.“

„Říkal mi, že si z té noci moc nepamatuje,“ podotkla Anna.

„Rozhodně ne po té ráně do hlavy,“ přikývla Sára. „Procházel to i s Markem, jestli třeba něco z toho, co se dělo, když ho uzemnili, mu třeba napoví, co mu na tom všem nepasuje. Ten měl ale dost práce s tím, aby je odtamtud dostal oba se zdravou kůží. Ale možná jsme jen oba přetažení.“

„Možná jste, možná taky ne. Já na své instinkty dám a ty bys měla taky, Sáro. Však vy na to přijdete,“ namítla Anna přesvědčeně.

„Máš pravdu. To jenom celé to pátrání po Alexandrovi. Jak já bych si toho bastarda chtěla konečně podat,“ zahučela démonka bojovně.

„Nejsi sama,“ ujistila ji Anna a v očích jí nebezpečně blýsklo.

„Hele, ale necháš mi z něj kousek, že?“

„Jasně, parťačko,“ usmála se na ni Anna a obě dívky si plácly. Pak se znovu postavily proti sobě a zvedly dlaně sevřené v pěsti, připravené pustit se do dalšího kola.

V té chvíli se rozletěly dveře, práskly do zdi, a děvčatům se jenom zhouply copy v prudkém poryvu vzduchu, které způsobil Zoran, když kolem nich proběhl svou démonskou rychlostí. Uslyšely ho vztekle zasakrovat, a pak udeřil boxovací pytel tak silně, že mu v něm uvízla pěst, a když se ji podrážděně snažil vytáhnout, strhl celý pytel i s kovovým ukotvením, na kterém visel.

Anně vyletělo obočí nahoru, zatímco Sára vedle ní ztuhla. Anniny mysli se lehce dotkl opar strachu a ona překvapeně pohlédla na druhou démonku. Nešálily ji smysly, Sára se sice snažila nevypadat vyděšeně, ale její strnulý postoj vypovídal o opaku.

„Myslím, že dnes už jsme trénovaly dost,“ položila jí tedy chlácholivě dlaň na rameno a pohledem naznačila, ať je nechá o samotě. Sára se na ni vděčně pousmála, a vypařila se skoro jako pára nad hrncem.

Zoranovi se podařilo odhodit utržený boxovací pytel stranou a teď zuřivě bušil do vedlejšího. Ten už měl ale taky na mále.

Anna k němu pomalu, rozvážně došla a překřížila si ruce na hrudi. „Co se děje?“ zeptala se ovládnutým hlasem.

Neodpověděl, ani nijak nedal najevo, že by zaznamenal její přítomnost.

„Děsíš svoje vlastní lidi, Zorane,“ svraštila netrpělivě obočí. Opět se nedočkala žádné reakce.

Opatrně se přiblížila svou myslí k té jeho a našla rychle skulinu, kterou ve své zdi nechával jenom pro ni.  Co se stalo, Zorane?

Nestačila se ani nadechnout, než její fyzické já zalila horka vlna, když na ni divoce pohlédl a v očích se mu probouzely plameny. Cukla by s sebou, ale nestihla ani to, jelikož ji ve svém vzteku vymrštil ze své mysli takovou silou, že ji to celou odhodilo na druhou stranu tělocvičny.

Narazila na protější stěnu a sesunula se s hlasitým žuchnutím na podlahu. S bolestným zasténáním se vyškrábala na všechny čtyři. „Zbláznil ses?“ křikla na něj naštvaně a pokusila se ho myslí nakopnout.

Ruka se mu zastavila ve vzduchu uprostřed dalšího úderu, oči se mu projasnily, jak jeho plameny uhasly. Zbledl, když si uvědomil, co provedl.

„Omlouvám se, Anno, nechtěl jsem… Já jsem… Jsi zraněná?“ přiběhl k ní zděšený vlastním jednáním.

Podepřel ji, když vstávala, ale vytrhla se mu a vrazila mu facku.

Zatvářil se vyjeveně, ale pak se váhavě pousmál, když si třel zasaženou tvář: „Dobrá trefa.“

„Zasloužil sis ji,“ odtušila ostře.

„Já vím a omlouvám se. Trochu jsem se zapomněl,“ přiznal schlíple.

„Trochu? Zapomněl? Byl jsi úplně mimo!“ vyhrkla. „Vždyť jsi mě chtěl spálit!“

Zoran znovu zbledl a unaveně si promnul oči. „Bože, mohl jsem tě zabít! Jsem idiot, odpusť. Neměl jsem sem chodit v takovém stavu. Bylo to nezodpovědné.“

Annina zlost byla pryč. „Nezabil bys mě. Zastavil by ses, protože mě miluješ. A pokud ne, tak bych tě zastavila já. Jako topince by mi to totiž neslušelo,“ pokusila se to zlehčit.

„Anno,“ uchechtl se ztrápeně a vztáhl k ní ruku. Přijala ji a nechala se přitáhnout na jeho hruď a obejmout. Chtěla mu dát najevo, že se ho nebojí, a že po jeho výbuchu se mezi nimi nic nezměnilo, ale pro jistotu použila i slova. „Nebála jsem se tě, abys věděl. Ale pořádně si mě naštval.“

„Mám pocit, že jsi říkala něco o tom, že děsím vlastní lidi,“ zamumlal, protože měl tvář zabořenou v jejích vlasech a zhluboka vdechoval její vůni. Cítil, jak se mu díky tomu rychleji vrací sebekontrola. Srdce mu ale stále tlouklo ve zděšeném rytmu při představě, že by jí ublížil.

„To jsem myslela Sáru. Když jsi sem vpadl, cítila jsem její strach a poslala ji raději pryč. Řekla bych, že odešla velmi ráda,“ vysvětlila a cítila pod dlaní, jak se tlukot jeho srdce postupně zklidňuje.

„Později se jí omluvím,“ hlesl provinile.

„To bys asi měl, jinak si tě Zikmund podá,“ zasmála se proti jeho hrudi a vzhlédla k němu. „A nebude na tebe tak jemný jako já.“ Letmým dotykem rtů pohladila jeho čelist.

Zhluboka si povzdechl a napětí z jeho těla vyprchalo úplně. „Udělám to, slibuji. A ještě jednou se omlouvám.“

„Omluva přijata,“ usmála se na něj a políbila ho na rty. Když se od něj po chvilce odtáhla, zeptala se: „Už mi konečně prozradíš, co tě tak vytočilo?“

„Bezmoc. Že jsem bezradný a vůbec si nevím rady,“ přiznal a hrál si s jedním pramínkem její modré hřívy.

„Takže včerejší lov nebyl úspěšný?“

„Ale ano, úspěšný byl. Nakrmím celou skupinu, a ještě nám zůstanou nějaké zásoby. Sakra, vždyť už ani nemáme volné cely, kam bychom je zavřeli,“ mluvil o chycených démonech.

„Ale po Alexandrovi žádná stopa, že?“ pochopila.

„Přesně tak. Kdyby to nebyl démon, řekl bych, že je to zasraný duch,“ ulevil si Zoran hrubě, a i to hodně vypovídalo o jeho rozpoložení.

„No ale on vlastně je duch. I démon. Obojí,“ oponovala mu mírně.

„Hlavně je to zkurvysyn,“ procedil skrze zuby.

„O tom žádná,“ přitakala a objala ho kolem pasu, aby se k němu mohla přitisknout silněji. Chvilku tak jen tiše stáli, než se zeptala: „Lepší?“

„Mnohem lepší,“ ujistil ji a znovu vyhledal svými ústy její rty.

*****

Zoran rozprostřel svou mysl po domě a Sáru vycítil v kuchyni. Když vstupoval dovnitř, schválně si vykračoval tak, aby ho zaslechla.

„Ahoj,“ pozdravila ho s opatrným úsměvem a pohledem zjišťovala, zda je s ním jeho polovička.

„Anna šla prozkoumávat policejní databáze,“ zodpověděl její nevyřčenou otázku.

„Promiň, já jenom…“ Zoran svraštil ustaraně obočí, ale jinak ani nehlesl.

Pořád jsem jeho levá ruka, utvrdila se Sára v duchu, vědoma si nepřítomnosti jeho mysli v té své. Odhodlaně se nadechla a spustila: „Tam v tělocvičně jsi mě vylekal, Zorane. A to se mi nelíbí. Už jsem tě viděla rozzuřeného, ale tvůj vztek byl vždy namířený na nepřátele, ne na tvé vlastní lidi. Nehrozilo, že bys některému z nás v rozčilení ublížil. Takže jsem tě chtěla důrazně požádat, aby ses lépe kontroloval, a pokud je něco, s čím ti mohu jako tvá pobočnice pomoci a ulevit tvým starostem, abys mi o tom řekl. Taky tě chci varovat, že pokud ve své zaslepenosti neopodstatněně ohrozíš někoho z naší skupiny, tak proti tobě bez zaváhání zakročím.“

„A dobře uděláš,“ ujistil ji. „Omlouvám se za své dnešní chování, Sáro, nechtěl jsem tě vyděsit a rozhodně nikomu ublížit. Ale máš pravdu, byl jsem krapet mimo. Máš mé slovo, že už se to nebude opakovat.“

„Děkuji. Sám jsi mě učil, nás všechny, že nejdůležitější je vzájemná důvěra, jistota, že si navzájem budeme krýt záda. A v tom tvém dnešním stavu bych tě tedy za parťáka nechtěla,“ viditelně se jí ulevilo.

„Moje chování bylo neomluvitelné, ale jak jsem řekl, už se to nikdy nebude opakovat. Můžeš se na mě spolehnout,“ ujistil ji pevně.

Pohlédla mu do očí, aby pravdu, kterou slyšela v jeho hlase, mohla spatřit i v nich. Teprve pak spokojeně přikývla.

„Vybral jsem si svou pobočnici opravdu dobře,“ zazněla v jeho hlase hrdost. „Děkuji za nabídku pomoci, ale už teď mi pomáháš víc, než si myslíš.“

„Ale kdyby se něco změnilo, jsem tu pro tebe, to víš, že? Všichni jsme tu pro tebe,“ ujistila ho vážně.

„Vím,“ pousmál se. „A já jsem tu zase pro vás.“

„Tak fajn,“ opětovala mu úsměv a vzala do ruky talíř s naskládanými sendviči.

„Už je čas krmení divé zvěře?“ ozvalo se ode dveří a do kuchyně vpadl Ondřej.

„Možná u tebe. My ostatní civilizovaně večeříme,“ oplatila mu škádlení a odešla z kuchyně.

„Nějaké novinky?“ zvážněl Zoran vědom si toho, že se Ondřej právě vrátil z odpolední hlídky.

„Nic, šéfe, bohužel,“ odpověděl blonďatý Asura zklamaně, ale s vrozeným optimismem obratem dodal: „Však mi toho bastarda dostaneme, uvidíš. Jen co vystrčí nos ze své skrýše.“

„Jistěže ho dostaneme,“ přitakal Zoran nepřítomně, protože uslyšel, jak ho telepaticky volá Benedikt do své pracovny.

„Všechno v pohodě?“ zaváhal Ondřej.

„V pohodě, to jenom Benedikt,“ ukázal si Zoran na čelo a odešel za ním.

*****

Benedikta našel v knihovně. Nakláněl se nad stolem, na kterém se povalovalo ještě více listin a starých knih než minule. Pažemi se opíral o desku stolu a zdeptaně hleděl na arch, rozevřený a zajištěný dvěma těžítky, aby se znovu nesvinul.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ vstoupil Zoran dovnitř. Když se na něj Benedikt podíval, ztuhl po tíhou jeho pohledu.

„Myslím,“ začal bělovlasý démon ochraptěle a musel si odkašlat, aby mohl pokračovat. I tak byl jeho hlas tichý a rozechvělý. „Myslím, že jsem našel informace o démonovi, který se uměl taky stěhovat mezi těly. I způsob, jak ho zničit.“

„Ukaž,“ stoupl si Zoran vedle něj a nedočkavě nahlédl do textu.

„Ten papyrus je minimálně dva tisíce let starý, ale egyptské hieroglyfy mi nikdy moc nešly,“ přiznal Zoran.

„Je to příběh, který zaznamenal jeden z kněží z chrámu uctívajícím boha Hóra. Vypráví o démonech a upřímně hodně trefně popisuje jak Vétaly, tak i nás a Rákši taktéž. Píše tady o démonovi s rudýma očima, který žije v různých tělech a může je měnit dle své libosti. Píše o tom, jakou šířil zkázu jak mezi ostatními démony, tak i lidmi. A vypráví o tom, jak jim po mnoha dnech modlení Horus milostivě obdařil jednoho ze svých démonů, který jediný toho byl hoden, svou silou slunce a světla, a ten pak onoho rudookého netvora zničil jednou provždy.“

„Silou slunce a světla, říkáš?“ podíval se na něj Zoran vážně, když mu došlo, co to může znamenat. Benedikt přikývl a rychle uhnul očima.

„A jak ho tedy ten Horem obdařený démon nakonec porazil?“ zeptal se Zoran přítele a podle jeho výrazu pochopil, že se mu dopověď nebude líbit.

Benedikt mu to tiše vysvětlil a tentokrát pohledem neuhnul. Byl to Zoran, který neunesl jeho výraz plný žalu a s těžkým polknutím sklopil oči ke svitku.

„Nuže, dobrá tedy,“ řekl po chvíli tíživého ticha neutrálním tónem, který ho ale stál spoustu sil. „Teď už tedy stačí Alexandra konečně najít a zbavit se ho. Dobrá práce, Benedikte.“

Asura jen potřásl hlavou na znamení, že ho slyšel, ale nepromluvil.

„Netrap se, příteli,“ stiskl mu Zoran chlácholivě rameno. „Je dobře, že už konečně víme, jak ho zničit.“

„Pravda,“ hlesl Benedikt zdrceně.

„Půjdu teď do své pracovny, mám o čem přemýšlet. A nikomu ani slovo o tom, co jsi dnes zjistil,“ řekl mu Zoran a vydal se ke dveřím: „ostatním to povím, až přijde správný čas.“ Ještě pořád kontroloval svůj výraz.

S rukou na klice se ale zarazil a obrátil se na druhého démona: „Benedikte…“ Zněl naléhavě.

„Nenechám ji samotnou. Nikdo z nás. Přísahám,“ slíbil démon ochraptěle.

Zoran jen vděčně přikývl a odešel. Benedikt se otřeseně opřel o stůl a po tváři mu sklouzla slza. První a ne poslední.

*****

Anna seděla na posteli v tureckém sedu, na kolenou jí ležel notebook a snažila se na síti objevit jakoukoli známku Alexandrovy existence. Prozatím marně, ale nevzdávala se.

Měla už plné zuby toho, že se jim nedařilo ho vypátrat. Dělal jí starosti Zoranův výbuch, vypovídal o obrovské frustraci. Větší, než tušila. Mrzelo ji, že neměla zdání o tom, jak se to v něm hromadí. A taky se cítila ukřivděně, jelikož to znamenalo, že před ní má pořád ještě tajnosti. Měla pro to pochopení, pořád byl velitelem jejich skupiny a nemohl se s ní dělit o vše. Jako jeho partnerka mu chtěla ale od starostí ulehčit. Pro teď se rozhodla, že mu to hlavně nebude vyčítat.

Když uslyšela zaklepání, zkontrolovala bleskovou rychlostí zeď kolem své mysli, než řekla dále. Povolení ke vstupu bylo jediné, které si Ondřej vyžádal, pak už se choval jako doma. Bez zaváhání se svalil vedle ní na postel, skopl boty, složil si ruce za hlavou a ztěžka si povzdechl.

„Copak? Už tě ty holky zmáhají, nebo co?“ poznamenala uštěpačně, aniž by zvedla oči od obrazovky.

„Holky jsou v pohodě, klidně by jich mohlo být i více,“ odtušil klidně.

„Najednou?“ dobírala si ho dál.

„Klidně i najednou,“ uchechtl se a znovu si povzdechl.

„Tak ven s tím,“ zahučela na něj a konečně na něj koukla. „Já se tady snažím pracovat.“

„Dělá mi starosti Zoran,“ přiznal.

Pátravě se mu zahleděla do očí. Věděl, že by si to mohla zjistit jinak, a tak pokračoval: „Mluvil jsem se Sárou. Byla taková divná, tak jsem se zeptal, co jí je. Povyprávěla mi, co se stalo v tělocvičně a že už to má se Zoranem vyřešené. Ale viděl jsem na ní, že má taky starosti.“

„Všichni je máme,“ řekla neutrálně.

„Ne, ty to nechápeš, Anno. Neznáš Zorana tak jako my. On nikdy, nikdy neztrácí kontrolu,“ zamračil se Ondřej.

„Chceš říct, že je to moje vina? Že je jiný, co jsem tady. Co je se mnou,“ zavrčela podrážděně.

„Je jiný, co je s tebou,“ přikývl. „Ale není to tvoje vina. Může za to ten parchant Alexandr.“

„Taky mě pěkně štve. Proto dělám, co můžu. Pátrám po něm, když venku nikde není,“ ukázala na monitor.

„Jo jasně, ale není to divné?“ zeptal se.

„Co přesně?“

„Že venku není,“ upřesnil. „Je to démon, potřebuje se přinejmenším krmit. Když pomineme všechny ty ostatní věci, co démoni normálně potřebují dělat.“

„To je divné,“ souhlasila s ním a zamračila se taky. „Míříš tím někam?“

„Když není venku, kde by tak asi mohl být?“ napovídal.

„To není možné!“ ohradila se přesvědčeně. „Zoran vás průběžně sleduje. Má otevřeno u vás i u mě. Tohle by mu neuniklo. Vy s Benediktem zase kontrolujete jeho, takže i on je čistý.“

„Já ti nevím. Přece není jisté, co všechno ten bastard dokáže. Bůhví, jak dlouho tohle dělá, v co se vyvinul. Jestli se dál vyvíjí… Jistě můžeme říct, že umí střídat těla a podle všeho ovládat démony, ale jinak nic. Všichni se od probuzení umíme víceméně dobře skrývat před ostatními démony. To nás učí jako první. Nebýt vidět, slyšet, cítit. Co když on to přivedl k dokonalosti? Že ho prostě nikdo nevyčenichá? Nikdy?“

„Ještě o něm víme jednu další věc. Víme, co chce,“ řekla Anna s chladným odhodláním.

„Anno,“ oslovil ji naléhavě.

„To je dobré, Ondřeji. Teď mě nech, musím přemýšlet. Běž boxovat se Zoranem, nebo balit holky, nebo tak něco.“

„Zapomeň! Ne když…“ namítl.

„Jestli odsud do tří sekund nevypadneš, vynesu tě sama,“ ujistila ho se sladkým úsměvem zmije, co se chystá uštknout.

Neochotně si natáhl boty a vstal.

„Hlavně nevymýšlej žádné blbosti,“ požádal ji dotčeně, než odešel.

Jenže přesně to ji napadlo. Jen to podle ní nebyla blbost.

*****

Věděla, že na to nesmí myslet. Zasunula ten nápad hluboko do nejzazšího koutu své mysli, zakryla jej stíny a vzpomínkami na všechny hrůzy, které prožila, když byla násilně vržena do svého nového života. Už to nebolelo, ale věděla, že tam Zoran nebude upínat svou mysl při svém pravidelném pátrání po Alexandrovi. A tak neobjeví, co chystá.

Během dne se dál věnovala pátrání v policejních databázích a se Zoranem prohodila jenom pár slov, když se jí přišel zeptat, jestli si nechce dát pauzu a něco sníst. Odmítla s tím, že nemá hlad, a získala tak další čas o samotě a mimo možnost prozrazení.

Jakmile nastal večer a Anna vycítila, že všechny ostatní Asury jsou doma, vyslala jim zprudka drzou žádost, aby se obratem dostavili do společenské místnosti. Cítila v jejích myslích překvapení a také rodící se otázky. Rychle se obrnila, aby ještě na posledních pár minut udržela svůj plán v tajnosti, než se k nim připojí.

Už tam na ni čekali všichni kromě Benedikta. Nikdo nic neříkal, v pokoji vládlo ticho, že by byl slyšet spadnout špendlík. Anna se snažila udržet neutrální výraz a klidně si sedla na své místo. Na Zorana se nepodívala, ačkoliv cítila, jak na ni upírá tázavý pohled. Jeho mysl se naléhavě dotkla té její, hledala vrátka, která pro něj byla vždy otevřená. Tentokrát ne.

Benedikt přišel chvíli po Anně a omluvil se za zdržení. Pak se na ni vyčkávavě zahleděl.

„Omlouvám se za formu pozvání, ale bylo to tak nejrychlejší. Nebudu to nijak protahovat a řeknu vám rovnou, proč jsem vás svolala,“ promluvila klidně a atmosféra v místnosti ještě více zhoustla. „Rozhodla jsem se odejít. Opustit tuto skupinu a založit si svou vlastní. Schopnou vypátrat a ulovit Alexandra. Tady to nikam nevede.“

Ucítila přívalovou vlnu údivu, nevíry a dotčenosti ostatních Asur. Všichni byli v šoku. Ne všichni ne, všimla si Anna, když pohledem zavadila o Benedikta. Jen na krátký moment mu kmitla ve tváři emoce, kterou by zrovna u něj nečekala. Úleva a provinilost. Neměla teď ale čas ani sílu se tím zabývat. Na její zeď zaútočil s divokým řevem Zoran a ona měla co dělat, aby ji udržela pohromadě.

Zatímco se k ní dobýval, napřímil se u stolu zvlášť pomalým, kontrolovaným pohybem a vztekle procedil skrze zuby: „Nikam nepůjdeš. Ne dokud do toho mám co mluvit.“

Napodobila jeho pohyb a klidně odvětila: „Jenže ty do toho nemáš co mluvit. Nikdo z vás. Můj výcvik je u konce, prošla jsem zkouškou a jsem právoplatná modrá Asura. Odcházím ráno. Nikdo z vás mi to nerozmluví, tak se o to ani nesnažte. Děkuji za vše, co jste mě naučili, ale moje budoucnost je jinde.“

S těmi slovy se obrátila a jistým krokem odešla pryč.