ASURA – KAPITOLA DEVÁTÁ – ALEXANDR

Kapitola devátá

Alexandr

Začalo svítat. Anna ležela na boku tváří k Zoranovi, jehož rozložitá postava zabírala větší část její postele. Pokrčenou nohu si někdy během spánku položila přes jeho stehna a dlaň položila na jeho hruď přímo nad srdcem, aby i ve spánku mohla cítit jeho tep. Při vzpomínce na jeho zběsilý tlukot, způsobený společně prožitou vášní, se jí vehnala červeň do tváře. Nyní bylo klidné a jeho dech taky.

Anna věděla, že Zoran nespí. Uvažovala, zda promluvit, ale pocity v ní zmateně vířily, takže nenacházela správná slova. Ticho v pokoji mírumilovně naplňovalo okolní prostor a ona si přála, aby to tak vydrželo ještě alespoň chvilku. Zoran se tiše spokojeně uchechtl. Až v té chvíli Anně došlo, že ho ještě pořád cítí ve své mysli. Spojili se při milování a už tak zůstali.

Spojení duší a těl, pomyslela si. Přání každé ženy. Jeho široký úsměv se odrazil v její mysli a zalil ji pocitem štěstí.

Některé věci podle ní musely zaznít nahlas, tak se nakonec odhodlala a promluvila: „Není teď ta chvíle, kdy řekneš něco jako Anno, tohle se nikdy nemělo stát. Byla to chyba. Už se to nikdy nebude opakovat?“

„Netipoval bych tě na fanynku seriálových soap oper,“ odtušil pobaveně. Jeho vrnivý hlas jí sjel po páteři jako mazlivé pohlazení. Následoval lehounký pohyb prstů na jejím rameni, kde celou noc spočívala jeho horká dlaň. Druhou rukou si podložil hlavu.

Anna se nadzvedla na lokti a upřela na něj vážný pohled: „Žerty stranou, Zorane.“

„Žerty stranou?“ ujistil se, že si to opravdu přeje, a když přikývla, zaujal stejnou polohu, jako ona.

„Nelituji ani sekundy,“ pronesl vážně. „Chtěl jsem tě od chvíle, kdy jsi začala v té továrně mluvit o kari. Přiznávám, že jsem se to snažil popřít, přesvědčit sám sebe, že je to jen přechodné poblouznění. Jen fyzická touha. Při tvém krmení jsem ale zjistil, jak moc se pletu. Málem se mi to tehdy vymklo z rukou. Byla to nakonec naše hádka, kdy ses mi přede všemi postavila, kdy jsem si musel přiznat, že je v tom víc.“

„Víc?“ zopakovala po něm, aby ho přiměla pokračovat. Takové vysvětlení jí nestačilo. Ne po tom, co se stalo v noci. Ne po tom naprostém, dokonalém splynutí.

Svraštil obočí, chvilku mlčky přemýšlel, pak se posadil a otočil se tváří k ní. Vzal ji něžně za prsty a vtiskl na ně lehký polibek. „Než jsme tě objevili, byl jsem rozhodnutý odebrat se po zničení toho Rákši ke spánku.“

„Ty myslíš…?“ skočila mu překvapeně do řeči a taky se posadila. Přikrývka jí sklouzla k pasu a on se zálibně zahleděl na její ňadra. Všimla si toho, a tak ho vzala za bradu a přiměla ho pohlédnout jí do očí. „Chtěl jsi zemřít?“

„Ano, chtěl.“

„Ale co Sára? Ondřej? A co ostatní? Potřebují tě.“

„Někdy mám pocit, že já je potřebuji více. Jen oni dávali mému životu smysl. Naplňovali to prázdno, co se ve mně vzmáhalo a rostlo. Všechny ty roky plné bitev a ztrát. A konec toho všeho byl stále v nedohlednu. Byl jsem tak unavený. Věřil jsem, že jsem je dobře vycvičil, a že si sami poradí. A já bych konečně dosáhl klidu.“

„A pak jsem se objevila já,“ pochopila.

„A pak ses objevila ty,“ znovu se usmál. „Nová modrá Asura. Napřed se mi jen ulevilo. Říkal jsem si, že prostě ještě vycvičím tebe, a ty pak povedeš ostatní. Jenže jak jsem tě postupně víc a více poznával, naplňovala mě stále větší touha zůstat. I kdyby to znamenalo jen zůstat vedle tebe. Být třeba jen tvým učitelem. Nestačilo by mi to ke štěstí, ale byl jsem víc než ochotný zamlčet své city k tobě, pokud by to znamenalo, že můžu existovat ve tvé blízkosti.“

„Teď jsi šťastný?“

„Jsem,“ odpověděl prostě. „A taky vyděšený, jelikož takto jsem se ještě nikdy necítil. Nechci o to přijít.“

„Přijít o mě?“ ujišťovala se, že ho správně pochopila. Až do včerejšího večera netušila, kolik toho před ní skrýval. A kolik toho dusila sama v sobě.

„Pořád mě můžeš odmítnout,“ vysvětlil vážně. „Je mi jasné, že to můžeš vnímat jinak. Třeba jsi jenom potřebovala upustit páru. Hodně páry. Nasycení energií démona, i když se jedná jen o Vétalu, je velmi silný prožitek. Jednoho to dokáže strhnout.“

Spatřila v jeho tváři váhavou obezřetnost. Dříve by si toho nevšimla, nebo by tomu nevěřila, i kdyby to zaznamenala. Teď ho ale znala opravdově a skutečně ho viděla.

„Nebylo to jen upuštění páry,“ ujistila ho ochraptěle, protože jí z toho všeho vyschlo v krku. „Rostlo to ve mně skryté vším ostatním, čím jsem procházela od chvíle, kdy jsem se probudila jako Asura. Pochopila jsem to teprve včera, když jsi za mnou přišel.“

Viditelně se mu ulevilo, znovu se na ni usmál.

„Ale co s tím budeme dělat?“ zeptala se ho bezradně.

„To vyřešíme potom,“ pokrčil rameny a promnul mezi prsty jeden pramen jejích modrých vlasů.

„Po čem?“ nechápala, ale to už se k ní sklonil a přiměl ji položit se zpátky na záda.

„Po tom,“ zašeptal a přitiskl své rty na její.

*****

Zoran se vedle Anny pomalu, lenivě protáhl. Pak se posadil a prohrábl si vlasy. Tvářil se spokojeně. Jako kocour, který právě slupl misku plnou smetany.

„Zorane?“ oslovila ho tázavě. Všechna ta třeštivá energie ze zničené Vétaly se díky jejich dalšímu bouřlivému milování uklidnila. Přesto ji cítila plynout ve své krvi.

„Hm?“ otočil se k ní. Opustil její mysl už před nějakou chvílí, a ačkoliv by to Anna nahlas nepřiznala, svým způsobem ji to propojení chybělo.

„Ten Rákša,“ začala váhavě. „Poznal tě.“

„Já vím. Vysvětlím ti to, ale napřed svolám ostatní. Musí to taky slyšet,“ jeho spokojený výraz byl ten tam. Zvedl se z postele a začal sbírat své svršky z podlahy. Anna přitom zálibně sledovala pohyb jeho nahého svalnatého těla.

„Musím být naprosto neodolatelný,“ uchechtl se, když si toho všiml. „Polez už z toho lůžka.“

Poslechla ho a zamířila ke dveřím koupelny. „Co takhle společnou sprchu?“ zeptala se ho svůdně a provokativně se opřela o zárubeň.

„Pokušitelko,“ přistoupil k ní s hladovým výrazem a vzal její tvář do dlaní. Pak se ale ovládl a zvážněl. „Potřebuji, abys byla rozumná, Anno. Až budeme mezi ostatními. Nemíním skrývat, že jsme spolu, ale jakmile opustíme tenhle pokoj, budu zase tvůj velitel a ty Asura v zácviku, dobře?“

„Chápu, Zorane, neměj obavy. Už tak si budeme muset jistě vyslechnout spoustu rádoby vtipných narážek od ostatních, tak nač to ještě přiživovat,“ přikývla.

„Však já je srovnám,“ pokusil se to zlehčit. Jeho úsměv už ale nedorazil od úst k očím. Anna pochopila, že se v myšlenkách už zaobírá tím Rákšou a možnými kroky k jeho dopadení.

„Jen se osprchuji a přijdu dolů. Bude to jen chvilka,“ slíbila a jeho nepřítomné přikývnutí potvrdilo její domněnku. Vzpomněla si na vše, co jí večer vyprávěl. O všech, které během své dlouhé existence ztratil. Jak ho to pokaždé zasáhlo a otřáslo to jeho důvěrou ve vlastní schopnosti. Jak si to pokaždé vyčítal a trápil se tím. Tak moc, že se rozhodl raději nebýt.

„Už na to nejsi sám. Zorane,“ ujistila ho. „Spolu jsme silní.“

„Díky, Anno,“ usmál se tentokrát opravdově. „Teď vzhůru do práce.“

*****

Po cestě do společenské místnosti se Anna zastavila v kuchyni. Neměla hlad, což bylo s podivem, nutně se ale potřebovala napít něčeho jiného než vody, kterou měla v pokoji. A perfektně vychlazený pomerančový džus byl to pravé. Zrovna dopíjela obsah druhé sklenice, když si uvědomila Sářinu přítomnost.

Démonka stála opřená o zeď s rukama založenýma na hrudi a pobaveně si ji prohlížela: „Žízeň?“

„Nech si to,“ zašklebila se na ni Anna přátelsky a postavila sklenku do dřezu.

„Tak už víš, jaké to je?“ nedala se Sára.

„Co jaké je?“ Anna se nechytala, a když jí konečně došlo, že démonka naráží na jejich rozhovor z kavárny, bylo už pozdě.

„No přece sex s démonem,“ kontrovala Sára spokojeně.

„Řekla jsem, abys toho nechala,“ hodila po ní Anna utěrku, ale usmívala se.

„Takže ty a Zoran?“ chytila ji Sára v letu.

„Už to tak vypadá,“ přiznala Anna.

„Kdo by to byl do starouše řekl,“ poznamenala Sára nevěřícně.

„Až si budeš dobírat Zorana, tak bych možná toho starouše vynechala,“ poradila jí Anna.

„Dobírat si Zorana? Šílíš? To by udělal jen blázen nebo sebevrah,“ otřepala se Sára a nalila si do hrnku kávu.

Když dorazili do společenské místnosti, našly tam už i ostatní Asury. Chyběl jen Zoran. Anna trochu při pohledu na ně znejistěla, pak si ale dodala kuráže a jako první přistoupila k mužům, které zatím znala jen z vidění.

„Ještě nás neseznámili. Já jsem Anna,“ napřáhla přátelsky ruku k tomu s fialovými vlasy.

„Marek,“ představil se a zdrženlivě se usmál. Měl nádherný hlas. Sametově hebký, co jednoho okouzlí a lapí navždy do svých sítí. Anna se lehce otřásla, aby se z jeho osidel vymanila.

„Na to si brzy zvykneš,“ ujistil ji ten černovlasý, který stál kousek vedle. „Já jsem Zikmund.“

„Anna,“ potřásla si rukou i s ním a překvapeně sledovala jeho vlasy, střapatě rozhozené do všech stran. Byly tmavší, než obvykle černé vlasy bývají, a zdálo se jí, že se jejich konečky neustále mírně vlní.

„Vážně se pohybují?“ kývla hlavou jejich směrem.

„Vážně,“ usmál se hrdě.

„Ukaž jí to,“ vyzval ho Marek. „Zoran tu stejně ještě není.“

„Co mi má ukázat?“ zaváhala Anna, když v tom se v místnosti začalo prudce stmívat. Zmateně se rozhlédla a spatřila, jak se všechno světlo z místnosti stahuje k Zikmundovi. Jeho vlasy se nyní vlnily divoce, připomínaly jí Medúziny hady, a pohlcovaly jej. Nakonec se všude rozprostřela neproniknutelná tma.

„Paráda,“ žasla Anna. „To se může hodit.“

„Nejlépe v tandemu s Markem,“ ozvala se vedle ní Sára a vyhrkla do tmy: „Rozsviť už.“

Stejně náhle jako tma přišla, zase zmizela. Zikmund si uhlazoval rukou vlasy, které se zklidnily, a spokojeně se usmíval.

„V tandemu s Markem?“ podívala se Anna tázavě na fialového démona.

„Ostatní démoni nesnesou můj hlas. Když použiji určitou tóninu, začnou z toho šílet. Dokážu je tak ochromit. Když se to hodí, Zikmund zhasne, takže nemusíme plýtvat silami na maskování, já pak použiju svůj hlas a Vétaly začnou vřískat tak, že je snadné je i poslepu zlikvidovat,“ vysvětlil Marek. Anna se při jeho slovech už snadněji soustředila na jeho sdělení než na zvuk, takže ji svým kouzlem znovu neomámil.

„Platí to ale jen pro uzavřené prostory,“ dodala Sára pro jistotu, pokud by to Anně nedošlo.

„Rozumím. I tak jsou to bezva schopnosti,“ řekla Anna oběma mužům uznale.

„Tak už ses seznámila i se zbytkem skupiny?“ přidal se k nim Ondřej.

„Ani to nezkoušej,“ varovala ho Anna, když viděla jeho záludný úsměv.

„Ale no tak Anno, za co mě máš?“ uchechtl se.

„Určitě si celou noc přemýšlel nad nějakou pořádně šťavnatou, vypečenou rýpavou poznámkou na můj účet,“ byla si jistá.

„To máš pravdu,“ nelhal. „Ale je to taková bomba, že mě nic nenapadlo. Z většiny nás mladých krasavců – tedy když vynechám Benedikta a Čeňka – si vybereš zrovna … šéfa“, zavrtěl Ondřej hlavou a ke jmenovaným kolegům vrhl rychlou omluvu: „Sorry kluci.“ Jeho potutelný úsměv naznačoval, že to je teprve začátek. Když se do jeho hry zapojili i ostatní, pochopila, že svou poznámkou jenom otevřel hráz.

„Nic se nestalo,“ mávl nad jeho poznámkou Benedikt rukou. „Divil by ses, kolika dámám se líbí starší muži. Tedy těm zkušenějším dámám, které hledají spíše kvalitu než kvantitu.“ Benedikt mrkl na Ondřeje a oba se zasmáli.

„Bezva,“ hlesla Anna a doufala, že je to konec.

„Pravda je taková, že moje zelené vlasy se holkám taky líbí. Hlavně těm mladším. A to, že když mi pak v náručí křičí rozkoší, dokážu ztlumit tak, aby nás nikdo neslyšel a nikoho jsme naším dováděním nerušili, se taky hodí,“ přidal se se svou trochou do mlýna i Čeněk.

„Jasně, chápu. Ještě někdo?“ povzdechla si Anna rezignovaně.

„No…“ začal Marek, ale ona ho netrpělivě přerušila: „Já vím, tobě stačí jen říct dobrý den, a padne ti okamžitě každá kolem pasu.“

„Každá i každý. Nebráním se různým možnostem. Někdy to jednoho tak ovládne, že ani moc nemyslí a sáhne po tom, kdo je nejblíž,“ opravil ji pobaveně a ona jen naprázdno otevřela, a pak zase zavřela ústa, jak nenacházela slova.

„Hej lidi, to už by stačilo, ne?“ zastala se jí Sára.

„Ty nemáš co dodat, Zikmunde? Něco podobně chytře brilantně vtipného? Něco jako když to na tebe přijde, tak si zhasneš, a pak využiješ prvního tvora, co je po ruce, nebo tak něco?“ obrátila se Anna otráveně na posledního zúčastněného.

„Vlastně ne. Dělám to raději ve světle, protože moje holka je opravdu sexy kočka a já ji při tom rád sleduji,“ přiznal Zikmund a laškovně mrkl na Sáru. Ta ho za to s pobouřením praštila pěstí do ramene. „No co,“ mnul si naoko poraněné rameno a upíral na ní rozesmátý pohled. „To byla poklona, jestli sis náhodou nevšimla.“

„Vy dva jste spolu?“ pochopila Anna.

„Jestli bude říkat podobné věci, tak už ne na dlouho,“ odpověděla jí Sára a vrhla k Zikmundovi varovný pohled. Pak si šla sednout.

„Jdu žehlit,“ mrkl Zikmund na Annu a dodal: „Ostatních si nevšímej. Buď závidí, nebo žárlí, ale rozhodně jsme z toho všichni trochu v šoku. Zoran si nabrnkl novicku. Páni. Dva modří spolu. To je hodně výbušná směs.“ Pak se i on vydal ke stolu.

„K Zoranovi byste si to nedovolili,“ přejela Anna pohledem zbývající démony, kteří se ještě stále pobaveně uculovali, a založila si ruce podrážděně na hrudi.

„Jenže já jsem taky modrá,“ připomněla jim a významně si je měřila. Úsměv jim pomalu uvadal na rtech, když jednomu po druhém vstoupila po krátkém zaklepání do mysli a vložila jim tam obrázek sebe, jak drtí mysl Vétaly, aby jim připomněla svou sílu.

„Myslím, že už to pochopili, Anno,“ ozval se od dveří Zoranův hlas. Pohledy všech k němu zalétly, a tak měli možnost zahlédnout lehké zacukání rtů v potlačovaném úsměvu, než zase zvážněl a mlčky je všechny vyzval, aby zaujali své místo kolem stolu. Sám zůstal stát.

„Vzhledem k tomu, že tu zábavnou část máte už za sebou, aniž byste na mě počkali,“ přejel je káravým pohledem: „Můžeme se zase vrátit k práci.“

Ondřej se zašklebil a přihlásil se o slovo.

„Máš nám ještě co říct?“ zeptal se ho Zoran podezřívavě.

„Promiň, šéfe, že tě přerušuji hned na začátku, ale budu myslím mluvit za každého tady, když řeknu na naši obhajobu, že jsme na tebe nepočkali, jelikož s tebou by to taková zábava nebyla,“ odpověděl Ondřej upřímně.

„Jako že nemám smysl pro humor?“ vyletělo Zoranovi překvapeně obočí nahoru.

„Tak nějak,“ hlesl Ondřej s menší jistotou než prve.

„Na to ti řeknu jen jedno. Máš velké štěstí, že jsem se dnes v noci tak dobře nevyspal a jsem tudíž ve vynikající náladě, jinak bys to ode mě pěkně schytal,“ usmál se na něj Zoran shovívavě.

Napřed to začalo tichým smíchem u Benedikta, pak se ale rozesmáli i ostatní kromě děvčat. Sára se tvářila vyjeveně a Anna probodávala Zorana vražedným pohledem.

Promiň, omluvil se jí bezhlasně.

To si ještě vypiješ, vrátila mu to uraženě.

To doufám, odtušil dvojsmyslně a v očích se mu blýsklo. Pak jí vyslal do mysli obrázek toho, jak jí klečí mezi stehny, hlavu hluboko zabořenou v jejím klíně. Pěkně tě odprosím, dobře?

Anna zrudla a sklopila oči ke svým dlaním položeným na stole.

„Ale teď už bez legrace,“ ozval se Zoran nahlas a jeho věcný tón utnul veškeré veselí.

„Včera při zničení Vétaly se objevil i Rákša, který ji ovládal. Ten, po němž už tak dlouho paseme,“ sdělil jim. „A to není všechno. Znám ho. Osobně.“

Anna už ovládla svůj neklid, který jí zasel do mysli svou budoucí omluvou, a zvědavě na něj hleděla stejně jako ostatní.

„Už si s ním bojoval?“ zajímal se Marek, protože Zoran zatím mlčel. Anna si všimla jeho pevně sevřených rtů a tušila, že odpovědět pro něj není z nějakého důvodu jednoduché. Pohledem zalétla k Sáře a Ondřejovi. I oni si toho všimli a znejistěli.

„Ne. Přesněji ne tak, jak si myslíš,“ vydechl nakonec Zoran váhavě a trochu se nahrbil. Pak se ale ovládl, vědom si toho, že na něj všichni hledí a čekají na informace.

„Původní jméno toho Rákši je Alexandr. Kdysi pařil k nejsilnějším modrým Asurám, jaké jsem kdy poznal,“ pronesl vážně. „Byl to můj učitel, patřil jsem do jeho skupiny, než jsem se osamostatnil. Mezi ostatními Asurami se už dlouho traduje, že padl v bitvě.“

„Očividně ne,“ odtušil Ondřej zachmuřeně.

„Jestli byl tak mocným modrým, jak silný je jako Rákša?“ napadlo Sáru.

„To je dobrá otázka,“ pokýval Zoran uznale hlavou a konečně se taky posadil. „Jenže na ni neznám přesnou odpověď. Když byl Alexandr modrým, nemohl se mu nikdo rovnat. Takže můžeme usuzovat, že po změně v Rákšu se jeho síla zachovala, nebo spíše vzrostla.“

„Měl jako Asura nějaké zvláštní schopnosti?“ zeptal se Čeněk. Anna si všimla, že prvotní údiv skupinky ze Zoranova odhalení už pominul a vystřídalo ho naprosté soustředění.

„Pokud si dobře pamatuji, tak ne,“ ozval se Benedikt zamyšleně. Když si všimnul Annina pohledu, vysvětlil: „Byl jsem také v jeho skupině, a odešel pak se Zoranem.“

„Co říkal, když se tam ukázal?“ položil další otázku Marek.

Zoran se podíval na Annu a pohledem ji vyzval, aby odpověděla.

„Pověděl mi, že věděl, že mě dostane. Byl si jistý, že moje matka zapracuje spolehlivě jako návnada. Říkal, že se mu budu plazit u nohou a škemrat,“ odpověděla po krátkém odkašlání. Před očima jí proběhl obrázek Rákši, jak se zuřivě šklebí a natahuje k ní milimetr po milimetru pařát. Vzpomněla si na strach, který jí sevřel srdce, když si uvědomila, že ji zabije, i na zuřivost, která se jí zmocnila, pomohla ji porazit Vétalu a uniknout mu.

„Prozradil Vám, proč jde konkrétně po Anně? Napřed na ni poštval Vétaly, pak i nižšího Rákšu, který ji málem dostal hned po probuzení. Proč ho zajímáš zrovna ty?“ nechápala Sára.

„To je dobrá otázka,“ usoudil Ondřej a podíval se s očekáváním na Annu.

„Já to ale nevím, Sáro,“ pokrčila bezradně rameny.

„Možná…“ ozval se znovu Benedikt, ale zase zmlkl.

„Ven s tím. Ať je to cokoli,“ vyzval ho Zoran povzbudivě.

„Říkal jsi, že Annu hned po probuzení posedl Rákša,“ promluvil tedy Benedikt zamyšleně.

„Ano,“ přikývl Zoran.

„Jenže ona ho vzápětí porazila,“ dodala Sára a v hlase jí zazněl jemný náznak obdivu. Anna se na ni letmo usmála.

„Přesně tak, vzápětí ho porazila. Ale jak?“ zeptal se Benedikt pléna, a pak se obrátil konkrétně na Annu: „Jak si ho porazila Anno?“

„Já nevím. Nepamatuji si to,“ přiznala.

„Musela jednat intuitivně. Vedl ji instinkt,“ usoudil Zoran. Myslel si to už dříve a nic ho zatím nepřesvědčilo o opaku.

„No právě. Ostatní jsou ještě moc mladí, ale my dva už jsme něco zažili a viděli, Zorane. Vzpomeneš si na jeden jediný případ toho, že by čerstvě probuzená Asura, posednutá Rákšasou, byla schopná ho zničit?“

Zoran se zamračil, už pochopil, kam Benedikt sleduje.

„Ani jedinou,“ odpověděl mu okamžitě.

„Takže všechny podlehly?“ hlesla Anna nevěřícně.

„Všechny. A my je pak museli okamžitě zlikvidovat,“ nezastíral Zoran a obrátil svou pozornost zpět k Benediktovi. „Takže proto ji tolik chce.“

Benedikt pomalu přikývl.

„Může někdo vysvětlit i nám pomalejším, k čemu jste právě dospěli?“ ozval se Čeněk, který byl očividně zmatený, nebo to alespoň jako jediný otevřeně přiznal.

„Benedikt si myslí, že Anna je stejně silná jako Alexandr, respektive možná silnější, protože Rákšu porazila jako nově zrozená, zatímco on jako zkušený bojovník nedokázal svému posednutí zabránit,“ vysvětlil Zoran trpělivě. „Proto ji chtěl dostat hned po probuzení, nebo brzy po něm. Dokud neobjeví svou plnou moc. Dokud ji ještě zvládne porazit. Protože až Anna ovládne svou sílu naplno, může být tou jedinou, která ho dokáže zničit.“

Upřeně na ni pohlédl a ostatní následovali jeho příkladu. Tíha toho odhalení i jejich udivené znepokojení bylo pro Annu příliš.

Těžce polkla. „Omluvte…Omluvte mě prosím,“ vyhrkla ochraptěle a utekla pryč.

Běžte za ní, ale dopřejte jí prostor, vyslal Zoran myšlenkou k Sáře a Ondřejovi a ti se okamžitě zvedli a následovali ji. Nejraději by šel sám, ale nesměl zapomínat, že nepatří jen k Anně, ale ke všem. A že jestli chtějí Alexandra najít a porazit, nesmí ztratit ani minutu.

*****

Porada se protáhla do pozdního odpoledne. S žádnou inovativní strategií ale nepřišli. Znovu rozplánovali průzkumné akce po celém městě a přilehlých oblastech s detailním zaměřením na místa, kde se nejčastěji mohli vyskytovat Vétaly a nižší Rákši. Cílem bylo zajmout co nejvíce démonů a zkusit jejich výslechem zjistit polohu Alexandrova úkrytu. Mezitím měla Anna dál tvrdě trénovat a rozvíjet své dovednosti, aby obsáhla a ovládla celou svou moc dříve, než ho najdou.

Zoran dostal od Sáry zprávu, kam se Anna uchýlila. Když k nim dorazil, našel svou pobočnici i Ondřeje nenápadně postávat na chodníku a nezávazně se bavit o hloupostech. Téměř dokonale zapadali do představy dvou lidí, kteří si jen tak povídají, jen barva jejich vlasů prozrazovala jejich výjimečnost.

„Žádné maskování?“ poznamenal Zoran, když k nim sám maskovaný došel.

„Poskytujeme Anně prostor, jak sis přál,“ odtušil Ondřej stručně.

„Mysleli jsme, že pokud po Anně někdo půjde, a uvidí nás, odradí ho to, nebo se napřed postaví nám,“ potřebovala to Sára dovysvětlit.

„Dobrá práce,“ pochválil je Zoran. „Teď se vraťte a zajděte za Benediktem. Sdělí vám, na čem jsme se dohodli na poradě. Pokud budete mít otázky, zodpovím je zítra.“

Ondřej otevřel pusu a Sára si byla jistá, že z něj vypadne nějaká košilatá poznámka o Zoranově plánované noční zaneprázdněnosti ve společnosti Anny, a tak na něj varovně sykla a zavrtěla hlavou.

„Jasně, šéfe,“ Ondřej si tentokrát nechal poradit a do ničeho se nepouštěl.

Jakmile odešli, Zoran zvedl hlavu k šedivému panelovému domu a zahleděl se na okna ve čtvrtém patře. Do bytu se dostal jednoduše. Domovníkem byl pořád tentýž muž, kterého už při pátrání po Anně svou magií přesvědčil, aby mu dal náhradní klíče. Nebylo těžké získat je znovu.

Jakmile za sebou zavřel vstupní dveře, poznal, že jeho tvrzení o konci Annina starého života bylo pravdivé. Pokoje byly vybaveny jiným nábytkem i výmalbou. Rychlým mihnutím své mysli zkontroloval, že v bytě nikdo není. Anna se před ním sice maskovala, ale svou mysl před ním skrýt nedokázala.

Našel ji v pokoji, který byl kdysi její. „Ukaž se mi,“ požádal ji jemně a ona to po několika vteřinách udělala. Věděla, že by ji k tomu jinak přiměl. Seděla na koberci uprostřed pokoje, nohy přitažené pod bradou, tvář smáčenou pláčem.

„Všechno je pryč,“ vzlykla a upřela na něj oči plné slz. „Rodiče, celý můj život, o všechno jsem přišla. A když jsme se s tím konečně začala smiřovat, po tom, kdy jsem se díky tobě zase dokázala cítit šťastná, přijdu o to znovu.“

„Anno…“ chtěl ji uchlácholit.

„Ty i Benedikt se pletete. Co jsem jako Asura mohla dokázat, to jsem už dokázala, Zorane. Není ve mně nic dalšího. To bych přece věděla! Musela bych něco cítit, vnímat. To, že jsem toho Rákšu porazila, byla jenom náhoda. Nic víc. Žádná skrytá síla.“

„V našem světě se na náhody nehraje, Anno,“ řekl tiše s neochvějnou jistotou. Pomalu se svezl vedle ní, nechtěl ji znovu vyplašit. „Nebyla to náhoda. Asurou jsi jenom chvíli, takže v tobě tvá plná moc může klidně ještě dřímat. To, co jsi zatím dokázala, přišlo až když jsi svůj nový život přijala. Když jsi uvěřila.“

Anna na něj zdrceně pohlédla: „Já mám strach, Zorane.“ Pak se znovu rozvzlykala. Dovolila mu, aby ji obejmul a konejšivě hladil po vlasech, zatímco mu tričko smáčela slzami. Neříkal nic, protože by musel buď lhát, nebo přiznat, že i on se bojí. To první si nezasloužila, a to druhé by jí nepomohlo. A tak mlčel, držel ji a doufal, že najdou způsob, jak se Alexandra zbavit. A přežít.

ASURA – KAPITOLA OSMÁ – TVÁŘÍ V TVÁŘ

Kapitola osmá

Tváří v tvář

Zoran sice zdůraznil, že je pověřuje průzkumnou akcí, přesto se Anna cítila spíš jako na lovu. Nervy měla napnuté k prasknutí a srdce jí bušilo prudkým návalem adrenalinu. Autem projeli na konec města, pak zaparkovali. Nebylo to příliš daleko od místa, kam se chystali, a navíc Sára chtěla Anně poskytnout možnost, aby si potrénovala své maskovací dovednosti.

„Nezapomeň, je to jako vklouznout tiše zadem, pošeptat těm jejich mozkům, co po nich chceš, a pak zase tiše vyklouznout ven. Lidi nejsou jako my, pokud by o tom věděli, pokud by tě ve své hlavě slyšeli, mohli by zešílet,“ připomínala jí rudovláska pro jistotu.

„Jasně, já vím,“ zahučela Anna nervózně. Jedna věc je vědět, jak na to, druhá zase udělat to správně.

Nakonec potkali jen tři osoby a ani jedna z nich je nezaznamenala. Pokaždé, když někoho bezpečně minuli, Sára zvedla uznale palec. Annu to potěšilo, a taky trochu uklidnilo. Poprvé jí to šlo trochu ztuha, ale jen dokud se nezbavila trémy. Pak už to šlo jako po másle.

Směřovali k opuštěnému drážnímu domku kousek od kolejí, po kterých už několik desítek let nejezdily vlaky, a tak si vesele zarůstaly travou. Kdysi tam měl malou kancelář člověk, co se staral o tamní výhybky, a zároveň údržbu tohoto úseku tratě. Jakmile se koleje přestaly používat, objekt osiřel. Poprvé ji tam máma vzala, když jí bylo deset. Než vyrazily na cestu, sbalila do tašky ovoce, spoustu konzerv a taky termosku s kávou. Přidala teplou deku, jedny staré boty, kalhoty a taky bundu. Anna se jí ptala, na co to vše potřebují a máma jí odpověděla, že uvidí.

Jakmile tehdy dorazily k domku, Anna vše pochopila. V ústrety jim vyšla vstříc malá, shrbená žena, asi je slyšela, jak si spolu povídají. Obličej, ruce i vlasy měla hrozně špinavé a páchla i na dálku. Anna znechuceně pokrčila nos a škubla mámě rukou.

„Mami, kdo je to?“

„Počkej tady, Aničko. Nikam nechoď. Já jsem hned zpátky,“ neodpověděla jí. Místo toho pustila její ruku a šla k té ženě. Prohodili spolu pár slov, zdálo se, že ta cizinka je hrozně rozčilená. Nakonec obě vešly do té zchátralé budovy. Anna chvilku přešlapovala na místě, ale pak ji přemohla zvědavost a pootevřenými dveřmi nahlédla dovnitř.

V jediné místnosti veliké jako celý jejich byt spatřila kromě mámy další čtyři osoby. Tu divnou paní, pak ještě jednu a dva muže. Všichni byli špinaví a zanedbaní. Posedávali a polehávali na potrhaných matracích, položených na holou zem. Na některých místech z nich čouhala sláma a noviny. Kolem matrací se válely různé hadry, další staré noviny a letáky a také odpadky. Anna si všimla, že ze tří oken jsou dvě vybitá a utěsněná jen lepenkou.

Maminka se snažila tu paní o něčem přesvědčit a přimět ji, aby si vzala věci, které přinesla. Žena nechtěla, ale její maminka nepolevovala v naléhání. Nakonec jí ta paní vyškubla tašku zlostně z ruky a řekla jí, ať to neprodlužuje, vypadne a už nikdy se nevrací.

Když se pak vracely domů, maminka se ani nesnažila skrývat smutek a slzy. Anna chtěla vědět, o co šlo, ale odpovědi na své otázky nedostala. Znovu už tam ale nikdy nešly. Až později, když byla o pár let starší, pochopila, že ta skupinka byli bezdomovci. A trvalo ještě pár dalších let, než to její maminku přebolelo natolik, aby jí dokázala prozradit, že ta paní byla její babička. Kdysi se dostala vlastní hloupostí do velkých dluhů, a nechtěla dovolit, aby jí ostatní z rodiny pomohli, a tak o vše přišla a skončila na ulici. Ani pak se nedala přesvědčit k tomu, aby přijala pomoc od svých blízkých, a tak jako bezdomovkyně i zemřela.

Když jí to matka tehdy řekla, Annu to hodně mrzelo. Vadilo jí, že se to nedozvěděla dříve a nemohla zkusit babičku přesvědčit. Třeba by na svou vnučku dala. Jednou se k tomu domku dokonce vrátila v hloupé, naivní představě že se třeba spletli a babička mrtvá není. Že ji tam najde a přesvědčí ji. Budovu našla prázdnou. Kromě nepořádku tam nebyl nikdo a nic.

A přesně tam teď se Sárou a Čeňkem mířili.

„To je teda barabizna. Kdes na ni přišla?“ ohrnula Sára nos, když Anna ukázala před sebe na domek. Stáli od něj ještě docela daleko, přesto byl jeho zdevastovaný zjev patrný na první pohled.

Anna váhala mezi lží a pravdou, až nakonec neutrálně odvětila: „To je na dlouhé vyprávění.“

Něco v jejím hlase ji muselo prozradit. „Špatné vzpomínky?“ podotkla Sára chápavě.

„Myslíš horší než ta, jak moje matka porcuje tátu? Ani ne,“ ušklíbla se Anna znechuceně. Pak se náhle uprostřed kroku zarazila a zůstala stát. Vzduch kolem ní se podivně zahříval a vlnil. Napřed ji napadlo, že je to jen hlad.

„Mohl si ji varovat,“ obořila se démonka na Čeňka pohoršeně. „Víš přece, že je nová.“

Anna na něj překvapeně koukla. „To děláš ty?“

Čeněk s poťouchlým úsměvem přikývl. „Teď nás nikdo neuslyší, ale my budeme vědět o všech.“

„Bezva. Tak pojďme blíže,“ vyzvala je Anna nedočkavě. Jedna její polovina by se nejraději hnala okamžitě vpřed v naivní touze spatřit matku, ta druhá ji ale brzdila a snažila se apelovat na její zdravý rozum. Její matka byla mrtvá. Jediné, co mohla v té budově najít, byl démon, který ukradl její tělo.

„Nezapomeň na maskování. Možná nás neslyší, ale mohou nás vidět. A žádné blbosti,“ upozornila ji Sára vážně.

„Jistě, žádné blbosti,“ přikývla Anna, myšlenkami byla už ale jinde. Rudovlásce přeběhl po tváři starostlivý úšklebek, protože jí to neušlo. Čeněk si jen pobaveně odfrkl, jako by i on Annino rozpoložení okamžitě prokoukl.

„Soustřeď se,“ štěkla na něj Sára. „Alespoň my dva musíme mít rozum. Anně se nesmí nic stát.“

„Klid šéfko, budeme v pohodě,“ zvážněl, aby ji uklidnil.

„Bože, vy toho nakecáte,“ hlesla Anna a vydala se k budově. Čím víc se blížila k domku, tím jasněji cítila podivné, jemné vibrace, které narážely do její mysli v pravidelných vlnách. Pokaždé se okamžitě rozbily o její zeď, bezpečně chránící její mysl.

„To… to je ona?“ vyhrkla Anna šeptem.

„Oni. Jestli tam je, není tam sama,“ odpověděla Sára tiše.

„Tak dva nebo tři,“ odhadl Čeněk zkušeně. „Vracíme se?“

Sára otevřela pusu, ale Anna ji předběhla: „V žádném případě. Musíme ověřit, jestli je tam i ona, nebo jsou to jiné Vétaly.“

„Mohlo by to být…“ začala Sára, ale Anna už vyrazila vpřed.

„Do prdele!“ sykla démonka. Vedle sebe slyšela Čeňkovo uchechtnutí: „Ta nám dá ještě zabrat.“

Nakonec skončili všichni tři přikrčení u zdi pod jedním z oken, které bylo ještě stále přikryté kartónem. Z domku se jasně nesly několikery šoupavé kroky a příšerný zápach hniloby a rozkladu.

V levém spodním rohu byl kartón mírně odchlíplý. Anna se k němu natáhla a celou silou své vůle se soustředila na jedinou myšlenku. Ať mě nevidí!

Váhavě pohlédla na Čeňka, který jí zdviženým prstem naznačil, že má vše pod kontrolou. Vděčně pokývla hlavou a opatrně ten kousek kartónu odtáhla. Jenom se podívám dovnitř, jestli ji tam uvidím, a pak odsud padáme, řekla si v duchu.

Se zatajeným dechem nakoukla dovnitř a srdce se jí v hrudi zastavilo. Netušila, jak to provedla, ale v jednom momentě zírala dovnitř přitisknutá ke zdi, a hned v druhém proletěla se zoufalým výkřikem dovnitř. Roztržený kartón poplašeně poletoval ve větru a plácal do stěny.

Křik v ní odumřel, když spatřila to, co bylo kdysi její matkou, a další dva mužské Vétaly.

*****

                „Ma…“ slova ji odumřela na rtech, když na ni Vétala v matčině těle upřela pohled bílých, slepých očí. Její oblečení vypadalo neporušeně, ovšem odhalená pokožka měla modrošedou barvu. Rysy tváře se ztrácely v mrtvolné šedi.

                „Anno,“ zaskřehotal cizí hlas a černá ústa s vyhnilými zuby se rozevřela ve šklebu, který měl být pravděpodobně úsměvem.

                Anna si v té chvíli uvědomila několik věcí. Zaprvé – přestala se maskovat. Za druhé – nedokázala se pohnout. Za třetí – dusila se žalem a nenávistí, a nevěděla čím více.

                Vétala se začala pomalu šourat jejím směrem. Pohybovala se pomalu a trhaně, jako by jí už nefungovaly správně všechny svaly. Je jiná než ti démoni v garáži, blesklo Anně hlavou. Je starší. Zničená.

                Stála bez hnutí, strnulá šokem, a nedokázala se přimět k pohybu. Ani, když se to, co bylo kdysi její matkou, přiblížilo na vzdálenost paže. Zápach, který se z jejího těla linul, byl tak příšerný, že Anně bylo na zvracení. Ani to ale nedokázala. Mohla jen zírat na toho démona, který jí ukradl tátu, mámu a celý její život.

                „On mě pochválí,“ pokusila se Vétala znovu o úsměv a vztáhla ruku k Annině obličeji. Nehty se jí změnily v drápy, když se přiblížily k její tváři.

                Pak pohybem rychlejším, než by od ní Anna čekala, přejela drápem po její tváři, a zanechala na ní krvavý šrám. Anna sebou ani netrhla, ačkoliv ucítila palčivou bolest a horko vytrysklé krve.

Vétala si strčila dráp to hnusné pusy, zamlaskala a blaženě přivřela oči. „Ano, bude moc spokojený.“

Anna si teprve teď všimla, že se přiblížili i další dva démoni a zhluboka vdechují vůni její krve. „Moc spokojený,“ zopakovali unisono stejně nakřáplými hlasy. Pak se přikrčili, tasili drápy a připravovali se k boji. Zřejmě si nevšimli, že Anna se k ničemu takovému nechystá.

Když to, co zbylo z její matky, zaujalo stejný postoj, vydral se jí z hrdla jediný vzlyk.  Kdyby se ji chystali zabít, možná by je nechala. V té chvíli si nepřála nic jiného, než nebýt a necítit všechnu tu bolest, která se jí nyní propalovala celým tělem. Jenže oni ji nechtěli zabít.

Počkala si na moment, kdy se na ni vrhli, a zpomalila čas. Nemusela nic říkat, ani použít žádné gesto. Prostě se na to jen soustředila a bylo to. Ve stejné chvíli se vedle ní zhmotnila zamračená Sára a pobledlý Čeněk.

„Slíbilas, že nebudeš dělat žádné blbosti,“ obořila se na ni rudovlasá démonka a pohybem rychlejším, než by lidské oko zaznamenalo, jim všem zlámala vaz. Pak pokývla na Čeňka, který začal odmotávat provaz, uvázaný kolem pasu. Zamaskoval ho tričkem, proto si ho Anna předtím nevšimla.

„Můžeš mi vysvětlit, na co jsi myslela?“ supěla dál Sára a začala svazovat prvního Vétalu. Čeněk se zatím postaral o druhého.

Anna povolila otěže času a zapotácela se. Její nohy si konečně vzpomněly, k čemu slouží, a tak se místo odpovědi obrátila a vyšla z domku.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ slyšela za sebou Sářin naštvaný hlas, a pak Čeňka, jak ji uklidňuje: „Nech ji přeci.“

Udělala jen pár kroků, než na ní ten prožitek dolehl. Kolena se pod ní podlomila a ona skončila na zemi, opřená o dlaně. Pozvracela se, a pak začala trhavě vzlykat. Chtěla se ovládnout, ale nešlo to.

„Anno,“ ucítila na rameni mužskou ruku a známý hlas pronikl její bolestí. „Dýchej. Soustřeď se na nádech a výdech.“

Zkusila to, ale bylo to marné. K jeho dlani se přidala další, obě je přesunul na její šíji, a začal ji lehce masírovat. „Zkus to znovu. Jeden nádech, jeden výdech,“ řekl jí Zoran uklidňujícím hlasem.

Nemohla vidět, jak kolem nich prošla Sára s Čeňkem, který nesl přes rameno svázanou její matku. Podle Zoranova příkazu, který k nim vyslal, si to zamířili rovnou k autu. Oči jim zářily a vlasy se jim třpytily více než obvykle. To načerpali sílu ze zbývajících dvou Vétal. Nezúčastněný kolemjdoucí by teď v drážním domku našel jen dvě hromádky černého popela.

Chvilku to trvalo, ale nakonec se Anna dokázala dát trochu dohromady.

„Zklamala jsem tě,“ hlesla tiše. Utírala si slzy, a jen vzdáleně cítila, jak ji pálí ve šrámu na tváři. Jelikož neměla po ruce nic jiného, utrhla si kousek trička a vysmrkala se do něj.

„Ne, nezklamala,“ oponoval jí klidně. „Ani v nejmenším.“

*****

Anna si vůbec nepamatovala, jak se se Zoranem dostali zpátky domů. Byla natolik pohroužená do sebe, že okolí téměř nevnímala. Bolest ztráty v ní stále pulsovala, dokázala se ale uklidnit a zapojit do hry i rozum.

„Co…“ odkašlala si, protože jí přeskočil hlas. „Co bude teď?“

Zoran právě zavřel vchodové dveře, odložil klíče od domu na stolek v předsíni a pozorně na ni pohlédl. „Záleží, jak na tom jsi.“

Chtěla říct, že už je v pohodě, ale lhala by mu a on by to určitě poznal. „Už je mi lépe,“ zvolila opatrnou pravdu.

„Tak dobře, aby ses mohla naučit zlikvidovat Vétalu?“

Pochopila okamžitě, co tím myslí. Otevřela pusu, aby odpověděla, pak ji ale zavřela a těžce polkla. Vzpomněla si na tvora, kterým se stala její matka, a na bytost, kterou byla před posednutím.  Žal a vztek se v ní znovu rozhořel.

Zoran četl v její tváři jako v otevřené knize. „Můžeme počkat,“ ujistil ji.

Váhavě se opřela o zeď a zaklonila hlavu. Se zavřenýma očima si těžce povzdechla. Ucítila jen lehké zavlnění vzduchu, když kolem ní prošel. Osaměla a vděčně přijala prostor, který jí ve své moudrosti poskytl. Svezla se podél zdi, až dosedla na podlahu a tvář sklonila do dlaní.

Snažila se v sobě najít odvahu udělat, o čem mluvil. Mohla to oddálit; věděla, že by jí to nikdo nevyčítal, ale čemu by to prospělo? Její matka byla prostě pryč. A to, co z ní zbylo, si nezasloužilo existovat. Nakonec našla sílu vstát i odhodlání učinit tu poslední tečku za svým lidstvím.

Zorana našla v kuchyni. Stál u okna, zamyšleně vyhlížel ven a v ruce držel sklenku. Pomalu s ní otáčel, a pohyboval tak jantarově zlatou tekutinou uvnitř. Spíš ji vycítil, než uslyšel.

Obrátil se k ní a tázavě zvedl jedno obočí.

„Nauč mě, jak zabít Vétalu.“

Přikývl a podal jí sklenku. Vypila ji na ex a alkohol pálil skoro stejně jako její hněv.

Zavedl ji do sklepa. Bylo v něm šero; chvilku jí trvalo, než si na to zvykla. Prostor byl vyklizený, nikde se neválelo žádné harampádí. Hlavou jí bleskla vzpomínka na jiný sklep, ale rychle ji zahnala.  Jestli má svůj úkol zvládnout, nesmí se rozptylovat.

Když se pořádně rozhlédla kolem sebe, zjistila, že v půlkruhu proti ní stojí zbytek jejich skupiny. Pohledem se zastavila na dvou mužích, se kterými ještě nepřišla do přímého kontaktu. První z nich měl vlasy fialové a byl ve středních letech. Ten druhý měl vlasy popelavě šedé, stejně jako obočí a krátký plnovous. Ten jí trochu ztěžoval určit jeho věk. Ovšem stáří lidského těla jí stejně nemohlo prozradit opravdový věk Asur, na které hleděla.

Pozdravili ji pokývnutím hlavy, a ona jim to zdvořile oplatila. Pak se zaměřila na to hlavní. Na Vétalu, která jí ukradla matku. Démon byl připoutaný k židli, postavené uprostřed místnosti. Škubal s sebou a vrtěl se ve snaze se osvobodit, až se provazy napínaly k prasknutí a židle pod ním skřípavě sténala. Jeho odporný zjev v ní znovu vzbudil odpor společně s lítostí. Srdce k Anně stále silně promlouvalo. Naštěstí už ale nedokázalo umlčet rozum jako v drážním domku, kdy Vétalu spatřila poprvé.

„Tak jak se to dělá?“ promluvila do ticha a zněla víc nervózně, než by si přála. Pochopila smysl toho všeho správně. Byl to jednoznačně iniciační obřad, proto se tu sešli všichni.

Na rameni ucítila Zoranovu dlaň. Dnes již podruhé. Přišlo jí to zvláštní, ostatních se tolik nedotýkal. Ostatní ale nejsou nováčci, co potřebují podporu, že?

Zaplašila zbytečné myšlenky a čekala na jeho instrukce. Instrukce, jak zabít svou matku. Není to tvá matka, okřikla se asi už po sté a dýchalo se jí hned snadněji.

„Jak jsme ti už vysvětlili, zničením fyzického těla démona nezahubíš. Jen si prostě najde jiné,“ promluvil Zoran. „Démona zničíš jedině tak, že pronikneš do jeho mysli a rozdrtíš ho silou své vůle.“

Anně padla čelist, ale rychle se vzpamatovala a nasadila neutrální výraz. „Tak tomu říkám exaktní návod.“

Ondřej se pobaveně uchechtl, ostatní ale zůstali zticha. Zachovávali dekorum.

„Anno, jsi už plnohodnotná Asura, i když o tom možná pochybuješ. Jsi silná, silnější než jiné nové modré Asury, které jsem za svou existenci poznal. Odvážná a tvrdohlavá. Neústupná. Vím, že tohle je pro tebe těžké, ale ty to dokážeš,“ řekl přesvědčeně.

Zakroutila rameny, aby si v nich uvolnila. „Tolik chvály najednou,“ neubránila se ironické poznámce.

„Zbytečně to zdržuješ,“ utnul ji suše. „Neměj obavy, půjdu tam s tebou. Porozhlédnout se.“

Došlo jí, co myslí. „Nic neprozradila?“ Když se ohlédla za rameno, aby na něj viděla, zamračil se, takže ani nepotřebovala odpověď.

Zhluboka se nadechla a zadržela dech. Cítila zvědavé pohledy ostatních a tíhu vážnosti té chvíle. Měla na jazyku otázku, co se stane, když to nedokáže, ale spolkla ji. Jsem modrá. Prostě to zvládnu.

„Pojďme na to,“ vyhrkla a instinktivně natáhla ruku. Obešel ji a stoupl si vedle. Pak s krátkým zaváháním, kterého si všimla jenom ona, si propletl prsty s jejími.

Nežádal ji o povolení, když se lehce přehoupl přes její, pro ostatní Asury nepřekonatelnou, zeď a vstoupil jí do mysli.

„Cokoliv se tady stane, cokoliv uvidíme a uslyšíme, zůstane tady,“ upozornil ji.

„Dobře,“ odpověděla mu bezhlasně a upřela svou pozornost na Vétalu.

Proniknout do její mysli bylo těžké. Její zeď byla pevná, vysoká a hlavně odporná. Zoranova ochranná zeď jí od první chvíle, kdy ji uviděla, připomínala černé sklo, tvrdé jako diamant. Svou vlastní vybudovala v chladnou ocelově tvrdou bariéru. To, co obepínalo mysl Vétaly, byla smrdutá slizská věc, která se napínala a stahovala, jako by byla živá.

„Čekala jsem, že to bude snadnější. Přece jenom Vétaly jsou spíš takoví slouhové, ne? Nižší démoni, říkal jsi,“ zabručela nespokojeně a štítivě zkoumala tu věc před sebou.

„Pochopila jsi to správně. Tohle není práce té Vétaly,“ ujistil ji.

„Chceš říct, že ji vybudoval ten Rákša, kterého hledáme?“

„Přesně tak.“

„Hajzl,“ ulevila si a on se krátce zasmál.

Dala si ruce v bok a zavřela oči. Pomáhalo, když tu hnusnou věc neviděla. Zatlačila na ni silou své mysli. Zatnula zuby a snažila se dál. Nakonec se odhodlala a natáhla před sebe paže. Zabořila je do té příšernosti před sebou a začala trhat. Nechala promluvit všechen vztek a lítost a rvala hmotu před sebou vší silou. A pak najednou nahmátla jen prázdno.

Otevřela oči a pohlédla na své dlaně. Věděla, že budou čisté, že zeď ve skutečnosti fyzicky neexistuje, přesto se potřebovala ujistit.

„Dobrá práce,“ ozvalo se vedle ní uznale.

Usmála se na Zorana a byl v tom velký kus úlevy. Její práce ale ještě neskončila. Rozhlédla se kolem sebe, hledala svůj cíl. Mysl Vétaly vypadala jako měsíční krajina. Země byla prašná, plná kráterů a táhla se daleko za horizont. Byla to pustina. A v té šedi asi tři metry od ní se na zemi krčila zubožená, skrčená nahá lidská postava.

Ty vlasy by poznala všude. „Mami,“ hlesla, ale zůstala stát. Stvoření k ní zvedlo tvář a Anna zalapala po dechu. Obočí, oči i nos byly pryč, místo úst mělo jen černý otvor, z něhož se k ní nesl těžký chrapot.

„Ježíši Kriste,“ vzlykla a zhoupla se na špičkách, jak se chystala postoupit kupředu.

V té chvíli se za torzem zjevila další postava a Anna ztuhla. Byl to vysoký muž, svalnatý, s rozložitými rameny. Místo nehtů měl dlouhé drápy, ostré jako břitvy. Ústa zkroutil v posměšném úšklebku, kterým odhaloval ostré zvířecí zuby. Oči měl mléčně bílé, bez zorniček, protkané rudými a fialovými žilkami.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ zasyčel spokojeně a chtivě si Annu prohlížel. „Na chvíli jsi mi unikla, ale já nakonec vždycky dostanu, co chci.“ Jeho pohled se provokativně stočil ke stvoření u jeho nohou.

„Ty bastarde!“ procedila skrze zuby, jak se snažila krotit svou nenávist. Ničemu by nepomohlo, kdyby teď vybuchla.

Rákšův úsměv se ještě rozšířil. „Těším se, až tě budu mučit. Až tě zlomím, budeš se mi plazit u nohou a škemrat o svůj život.“

„Teď mi řekni tu o Červené Karkulce,“ odsekla drze. Nenechala se zastrašit ani jeho slovy, ani jeho vzhledem.

„Tohle bude zábava,“ nepolevovala jeho dobrá nálada. Pak položil drápatou dlaň na hlavu Vétaly. „Tak si pro ni pojď, jestli se nebojíš.“

Anna zaváhala. Bylo jí jasné, že je to past a zvažovala své možnosti. Ráda by si nechala poradit od Zorana, ale ten zmizel ve stejné chvíli, kdy se Rákšasa objevil. Vypadá to, že na to jsi sama, holka.

Pak ale ucítila jeho přítomnost vedle sebe a uklidnila se. Neopustil ji, jenom se zamaskoval. Zoran nedovolí, aby se jí něco stalo.

„Bojíš se?“ dobíral si ji Rákša.

„Byla bych hloupá, kdyby ne.“

Zle se zachechtal. „Zbabělá Asura. Ty budeš ale mňamka.“

„A ty hloupý Rákša,“ nedala se. Už se rozhodla, co udělá. Pomalu vykročila směrem k němu. Jeden krok, pak druhý. Démon naklonil hlavu na stranu a pozorně ji sledoval. O Zoranovi po jejím boku ale stále ještě nevěděl. Byl Anniným tajným esem, pokud by se pokazilo, co chystala.

Zbývaly už jen nějaké dva metry. Rákša roztáhl chřípí a zhluboka vtáhl vzduch. Pak se znepokojeně koukl na místo vedle Anny.

„Nejsi tu sama,“ poznal a posunul se vedle Vétaly. Spustil ruku z její hlavy a zaujal bojové postavení. A přesně v ten moment Anna zpomalila čas. Bylo to mnohem těžší než v reálném světě a nebyla si jistá, jestli to tady a na něj bude fungovat. Ale zabralo to. Ztuhl, jen jeho oči se pohnuly jejím směrem, když padla na kolena před tím, co kdysi bývalo její matkou.

„Mami,“ šeptla zničeně a vzala ten ohyzdný obličej do dlaní. Podivná ústa přestala chroptět.

„Anno,“ ozval se z nich známý hlas.

Dívka se kousla do rtu, aby nevykřikla. „Anko, Aničko,“ ozvala se znovu Vétala matčiným hlasem.

„Jsem tady,“ vyhrkla Anna nešťastně. Přesunula dlaně na spánky Vétaly a naklonila se k démonce blíže, aby slyšela, co šeptá.

„Hlad, hlad, hlad. On má pořád hlad,“ šeptala Vétala dokola jako mantru matčiným hlasem. Anna cítila, že už Rákšu dlouho neudrží a matčin hlas, vycházející z démona před ní, ji zraňoval více než bodnutí nožem.

„Tebe taky dostane, Anno,“ zavrkala Vétala a položila své pracky na její, aby si je sundala z hlavy. Kůži na dlaních měla stařecky seschlou, šustila jako papír. Drápy se zaryly Anně do hřbetů dlaní, ona ale neucukla.

„Ne, nedostane,“ šeptla Anna zdrceně a vedena instinktem začala dlaně tlačit k sobě. Vétala začala ječet a snažila se vyškubnout z jejího sevření. Ve zkrouceném těle bylo ještě dost sil, a tak sebou škubala a kopala nohama, snažíc se Annu odstrčit. Ta se hbitě vyhoupla, obkročmo na ni dosedla jako milenka na muže a kotníky zahákla pod její kolena, aby Vétalu znehybnila.

Matčin jekot následovaly prosby o život. Anně se z očí vyvalily slzy, ale uzavřela se před tím hlasem a prosebnými slovy. Drtila dál lebku démona svými dlaněmi, protože jen takhle ji mohla zničit. Drtila svou vůlí tu její.

Periferním zrakem uviděla, jak se Rákša pomalu pohnul, jak nad ním postupně ztrácela vládu.

„Mrcho!“ natahoval k ní milimetr po milimetru paži, až už se jí téměř dotýkal. Anna na něj vycenila zuby, ale neuhnula a nepřestala dotírat na Vétalu. Jestli mám umřít, vezmu alespoň tuhle jednu s sebou, řekla si odhodlaně.

Vtom se vedle ní zavlnil vzduch, když se Zoran rozhodl zhmotnit.

„Ty?“ zarazil se Rákša. Pak se rozchechtal na celé kolo.

A v té chvíli Anna zvítězila. Lebka Vétaly s hlasitým křupnutím praskla a vše zahalil záblesk oslepujícího bílého světla.

*****

Když Anna znovu otevřela oči, byla zpátky ve sklepě. Klečela a dlaně měla plné popela, který ležel v úhledné hromádce i před ní na zemi jako to jediné, co zbylo z Vétaly.

Dívka se cítila jako v ohni. Síla získaná jejím zničením jí nyní proudila žilami žhavá jako láva. Každá buňka v jejím těle přímo sršela energií. Celá tou silou pulsovala. Měla pocit, že pokud ji brzy neusměrní, vybuchne.

Pohlédla na ostatní Asury, které se k ní teď přiblížily, aniž by narušili obrys půlkruhu a uznale pokyvovali hlavami. Ondřej ji ukázal palec nahoru, Sára se povzbudivě usmívala a Čeněk se prostě šťastně křenil. Benediktova tvář zářila uspokojením, a když se na něj podívala, zatahal se v náznaku čehosi za vlasy.

„Vítej mezi Asury, Anno,“ uslyšela Zorana a v jeho hlase ten známý vrnivý podtón.

To byla poslední kapka. Zvedla se tak rychle, že vypadala jako rozmazaná šmouha a vyrazila ke dveřím. Schody vyběhla lehce, téměř se jich ani nedotýkala podrážkami bot. Dveře do svého pokoje rozrazila tak silně, že se odrazily v pokoji o zeď a samy zpátky zavřely. To už ale byla Anna uvnitř a mířila ke koupelně. Zuřivou rychlostí si začala drhnout ruce, aby se zbavila i posledního zrnka popela. Studená voda ji příjemně chladila, a tak si několikrát opláchla i obličej. Pomohlo to jen krátce, oheň uvnitř ní se stejně znovu rozhořel.

Vrátila se do pokoje. Prostě dýchej, dýchej, opakovala si v duchu a nevěděla, co dál. Pohledem těkala po pokoji, snažila se vymyslet, jak zklidnit to třeštění, když vtom spatřila svůj obraz v zrcadle na zdi.

Přistoupila k němu blíže a nevěřícně zírala. Konečně pochopila Benediktovo gesto. Bezradně si vjela prsty do vlasů, které byly modré až ke kořínkům. Jejich barva byla o odstín, dva, světlejší než Zoranova, přesto rozhodně modrá.

Když za sebou zaslechla otvírání dveří, zkontrolovala příchozího pohledem v zrcadle. Samozřejmě to byl Zoran. Zůstala k němu stát zády, na jeho odrazu ale upřeně pozorovala každý jeho pohyb.  Jakmile za sebou zavřel, váhavě udělal dva kroky směrem k ní, než se zastavil. Opětoval její intenzívní pohled v zrcadle bez jediného mrknutí.

Spatřila v jeho očích plameny, ale nebyly to ty, kterých se všichni tolik báli. Ne, tato záře tam byla jenom kvůli ní. Všimla si, že má Zoran ruce sevřené v pěst, jak se snažil ovládnout sebe i situaci.

Náhle vše pochopila. Obrátila se k němu a přistoupila blíže.

„Anno,“ řekl ochraptěle, a hlasem mu vibrovala ta podivná tónina, která, jak jí právě došlo, patřila také pouze jí. „Ne.“

„Jako bych tě někdy poslechla,“ šeptla sevřeným hrdlem a vklouzla mu rukou do vlasů. Pak položila dlaň na jeho zátylek a než stihl znovu zaprotestovat, přitáhla si jeho obličej ke svému a dravě ho políbila.

Rozevřel pěsti a položil ruce lehce na její boky, aby ji odstrčil. Anna mu to ale nedovolila. Chytla je a rozhodným pohybem si je přesunula na zadek. V následující sekundě se vyhoupla a obkročila ho. Nedala mu šanci vycouvat. Věděla, co chce, a byla rozhodnutá to dostat. A taky si byla jistá, že ji nenechá spadnout. Nikdy by ji nenechal spadnout.

Odhadla Zoranovo rozpoložení přesně. Bez jediného zaváhání ji chytil za půlky a podepřel. Ještě pořád vnímal svůj vnitřní hlas, který mu říkal, že z toho budou jenom potíže, ale jakmile se dotkla jazykem toho jeho, byl ztracený.

Několika rychlými kroky je přesunul k posteli. Anna mu nedočkavě roztrhla tričko, potřebovala cítit jeho kůži. Ucítil na sobě její horké dlaně, rty a jazyk, který ho ochutnával. Ani on neměl trpělivost při jejím svlékání.

Ovládla je touha tak ryzí, že mezi nimi nebyl prostor ani na myšlenky, ani na slova. Čas přestal existovat. Chtěli jen držet a hladit, tisknout a sát. Ochutnávat, lízat a kousat. Být nahoře, být dole, ale hlavně zůstat spojeni v tom pradávném rytmu pářících se těl. Vyvrcholení přišlo prudce a vyneslo ji daleko mimo realitu. Z úst se jí vydral ostrý výkřik, který ztišila kousnutím do jeho ramene. Bezohledně ji to oplatil, když se k jejímu vrcholu přidal.

Nakonec se opět rozdělili na dvě těla. Pokoj se už halil ve tmě, kterou dovnitř přinesla pokročilá noc. Objímala je těžká a hebká jako samet, naplněná dvojím zrychleným dechem.

ASURA – KAPITOLA SEDMÁ – MATKA

Kapitola sedmá

Matka

„Na to se chcete zeptat mě?“ zalapala Anna překvapeně po dechu. „Naposledy jsem ji viděla, když se mě pokusila nakrmit masem mého otce, jestli jsi na to náhodou zapomněl!“

„Nezapomněl,“ odtušil Zoran klidně a přešel ke stolu, kde se uvelebil na své oblíbené židli.

„Tak jak si to myslel?“ vyštěkla na něj Anna netrpělivě a pohledem zalétla k Sáře, jestli třeba odpověď nenajde u ní. Rudovlasá démonka si ale jenom nervózně skousla ret a nepatrně zavrtěla hlavou.

Takže o tom nesmí mluvit, pochopila Anna a rozzlobilo ji to. Jako by nestačilo, že jsem přišla o všechno, je ze mě monstrum, které musí sdílet osud těchto dalších monster, ještě si se mnou budou zahrávat a mít tajnosti?! Přistoupila k Zoranovi, opřela se o stůl a předklonila se tak, že měli oči ve stejné úrovni.

„Vysvětli mi, co to všechno znamená! Pokud by byla moje matka obyčejná Vétala, už byste ji dávno dostali. Učil si mě, že jsou to jednodušší démoni. Hlupáci. Jistě by se vám tak snadno neztratila. Proč zrovna já bych měla vědět, kde teď zrovna je?! Proč jste mi neřekli, že ještě… existuje?!“ obořila se na něj výhružně.

Za sebou vycítila lehký pohyb, jak se Sára posunula blíže k nim, když se řídila ochranitelským instinktem. Jako by se mi mohla postavit, prolétlo Anně neskromně hlavou.

„Myslíš, že mi naženeš strach? Mě?“ poznamenal Zoran a chladně si ji měřil, zatímco ve své hlavě slyšela jeho smích.

„Ty arogantní parchante!“ vyhrkla a vší svou čerstvě objevovanou mocí zaútočila na obrannou zeď jeho mysli. Narazila tak tvrdě, že jí to ve fyzické rovině vyrazilo dech.

Pak se během zlomku sekundy stalo několik věcí najednou. Zoran se vymrštil takovou rychlostí, že si ani nevšimla kdy, chytil ji rukou za hrdlo a zvedl ji vysoko nad zem. Silou svého stisku jí málem zlomil jazylku. Lapala po dechu, kopala nohama a snažila se osvobodit z jeho sevření. Někde hluboko v podvědomí cítila Sářin strach, který se do ní přeléval v nárazových vlnách. Anna se ale nebála. Zoran jí možná chtěl dát lekci, ale nechtěl ji zabít. Byla si jistá, že pokud by tomu bylo naopak, měla by ho už ve své hlavě.  Navíc mě podle všeho ještě potřebuje, tušila, a i proto se nechtěla vzdát. Zbývalo jí jen pár sekund, než kvůli nedostatku kyslíku omdlí. Silou vůle se přiměla naposledy rozmáchnout a ostrými nehty seknout svému trýzniteli po tváři.

Zoran zařval spíš překvapením, než bolestí a zlostně ji odhodil stranou. Bolestivě narazila do protější zdi a svezla se po ní na podlahu. Lačně hltala vzduch a chroptěla, přesto se okamžitě pokusila vstát. Byla ale příliš slabá a zůstala tak jenom na kolenou. Jen koutkem oka a na poslední chvíli zahlédla modř jeho vlasů, když proti ní vyrazil.

Vládu převzal instinkt. Vztáhla proti němu ruku a vykřikla: „Stůj!“ A stejně jako tehdy v garáži i nyní se čas zpomalil tak, že se téměř zastavil. Viděla Sáru uprostřed pohybu a mohla jen hádat, jestli jí jde na pomoc, nebo se přidá k Zoranovi. Ten měl v obličeji pobavený výraz, což ji zarazilo. Pěstí mířil na její tvář. Ucítila povědomý tlak v hlavě, a tak se s bolestivým syknutím posunula o kousek vedle a stáhla svou moc zpátky.

Zoranova pěst se téměř vzápětí zabořila do zdi jen kousek vedle její hlavy. Vlasy jí zasypala omítka. Sára se zarazila uprostřed pohybu a nerozhodně na ně hleděla.

„To bylo dobré,“ zamručel Zoran pochvalně. Vyprostil pěst ze zdi, suverénně poodešel pár kroků a ukázal Anně, ať se zvedne.

„Tak znovu,“ přikázal jí s tím potměšilým úsměvem na rtech.

Chvilku to trvalo, než se jí díky démonské podstatě obnovily síly. Jakmile dokázala vstát, vztekle se proti němu vrhla. Začali spolu zápasit a Anna hojně využívala své schopnosti zpomalit čas. Ať už ke zbrzdění svého pádu, nebo získání prostoru na úhybný manévr. Zoran ji za to vždy pochválil, ale nepřestával na ni útočit, ani když mu uštědřila několik opravdu bolestivých ran.

Anna nakonec zůstala ležet bez dechu a bez síly na zemi mezi troskami nábytku. Bolelo jí celé tělo, a především její hrdost.

„Vstaň, Anno,“ zavelel Zoran znovu a měřil si ji zkoumavým pohledem.

„Ne,“ hlesla.

V té chvíli dovnitř vešel Ondřej. „Co to do prdele…“ Zbytek věty spolkl, když ho umlčel Zoranův přísný pohled.

„Zvedni se, Anno,“ zaburácel Zoran autoritativně.

Anna se přetočila na čtyři, vyplivla krev, co se jí nahromadila v ústech a ušklíbla se: „Ne!“

Sára se ostře nadechla a Ondřejovo obočí vyletělo údivem nahoru.

Vstávej modrá! Zahřmělo jí myslí a Zoranova moc rozdrtila její obrannou zeď na prach. Jeho příkaz jim rezonoval v hlavě všem. Byla nahá a nadosah všem démonům v domě, kterým jejich bitka jistě neunikla, jen se drželi dle Zoranova příkazu v povzdáli.

Když neodpovídala, chytil ji znovu za krk a zlostně zvedl nahoru, tentokrát ji ale nedrtil průdušnici, takže mohla dýchat. Dívala se mu posměšně do očí a on jí pohled opětoval. Zlost ho přinutila povolit uzdu plamenům, které v sobě nosil, a část toho žáru nyní vystoupila na povrch.

Ucítili to i ostatní. Ondřej vyděšeně zasyčel: „Anno, neprovokuj ho!“

„Já tady velím, Anno, to si zapamatuj a nikdo, nikdo mi nebude vyhrožovat, nebo se stavět proti mým rozkazům, rozumíš?“

Přikývla.

„Takže se podle toho od teď budeš chovat, je to jasné?“ dodal důrazně a žár mu začal vystupovat z celého těla.

Anna věděla, že je to šílenost, ale nechtěla přestat. Neměla, co ztratit. Vše, co v jejím životě za něco stálo, bylo stejně pryč. Představila si samu sebe, jak stojí uprostřed plamenů, které mu číhaly v pohledu, a vyslala tu představu do myslí všech démonů v domě.

„Nebojím se v těch plamenech uhořet,“ zasípala odhodlaně. „A co ty?“

Zoran se zarazil, žár v jeho očích pohasl. Pustil ji, takže se svezla zničeně zpátky na kolena. Čekala jeho zuřivost a hněv, ale když k němu vzhlédla, spatřila v jeho tváři podivnou směs pochopení a lítosti.

„Já už v nich shořel, Anno,“ řekl tiše. Pak ji překročil a odešel.

*****

Zatímco Ondřej se Sárou se pustili do úklidu, seděla Anna tam, kam dopadla a po bradě jí stékala krev. Bolest ochromovala každou buňku jejího těla, ale ona na to nedbala. Měla spoustu práce se svou zničenou zdí. Nesnesla mít svou mysl nechráněnou už ani o minutu déle, a tak kolem ní musela rychle postavit novou. Znovu kladla cihlu za cihlou a šlo to pomaleji než prve. Byla do toho natolik zabraná, že si vůbec nevšimla ostatních mužů, kteří se v místnosti objevili, aby s úklidem pomohli. Nedívala se na ně, a oni po ní pokukovali jenom když si mysleli, že se nekouká. Bojí se mě, nebo mě litují? Nezajímali ji. Jediné, co jí utkvělo v paměti, byly jejich vlasy. Zelené, fialové a černé jako nejtemnější temnota.

„Zkurvená duha,“ uchechtla se potměšile a vykašlala trochu krve. Až v té chvíli si uvědomila, že proti ní klečí Benedikt a podává jí kapesník.

„Vadí vám krev, Benedikte? Co jste to za démona,“ poznamenala uštěpačně, jak byla pořád ještě v ráži.

Laskavě se usmál a nedal nijak najevo, jestli ho urazila. „Takhle to půjde lépe,“ poznamenal jemně a lehoučce se dotkl jejího čela.

A najednou tam byl, v její mysli, podával jí kameny a jí se stavělo mnohem snadněji a mnohem rychleji. Když byla její zeď hotová, zůstala ve své hlavě zase sama. Benedikt se k ní sklonil a Anna ucítila jeho dech na svém uchu: „Urazila si ho a musel tě potrestat. Udělal to, protože mu na tobě záleží.“

„Proto mě málem zabil? To jistě,“ odfrkla si opovržlivě.

„Říkám ti pravdu. Kdyby to neudělal on, musel by to vykonat někdo z nás. A nikdo z nás není modrý, takže je jasné, jak by to dopadlo. Chtěla bys zbít do krve některého z nás, Anno? Protože kdyby nám přikázal tě potrestat, pokusili bychom se o to ze všech sil a určitě neuspěli. Chtěla bys mít naši krev na svých rukou?“

„Ne,“ šeptla upřímně. „Ale vždyť se mu můžete vzepřít.“

„My nejsme modří, Anno. A vše, co jsme, co umíme a co nás drží při životě, to vše máme od Zorana. Díky jeho moudrému vedení a jeho síle jsme ještě pořád tady, zatímco jiné Asury již dávno padly.“

„Pak to udělal, protože mu záleží na vás, ne na mně,“ ohradila se znovu.

„Jenže ty, Anno, jsi přece my,“ poučil ji mírně. Pak se lehce zvedl, oprášil si kolena bílých kalhot a vydal se s ostatními vynášet poslední kousky rozbitého nábytku před dům.

Anna seděla ještě nějakou chvíli nehybně na místě a přemýšlela nad tím, co jí řekl. Pak se vrávoravě zvedla, z komory vytáhla smeták a začala uklízet podlahu.

*****

Anna ležela v posteli a nemohla usnout. Převalovala se ze strany na stranu. Jedna její část věděla, co má udělat, ale ta druhá se tomu snažila vzdorovat. Nakonec spustila nohy na podlahu a potichu se vydala po chodbě. Když došla ke dveřím Zoranovy pracovny, zaváhala a zaposlouchala se do hudby, která se z místnosti tiše linula. Nakonec se odhodlala a bez klepání vešla dovnitř.

„Fantom opery?“ zeptala se se zájmem a sedla si do židle naproti němu.

„Přišla ses omluvit?“

„Ano,“ odpověděla zdráhavě. Chystala se pokračovat, ale utnul ji: „Omluva přijata.“

„Takže je to mezi námi zase dobré?“ ujistila se raději.

„A ono to mezi námi někdy nebylo dobré?“ odpověděl záludně.

„Málem si mě zabil,“ připomněla mu nechápavě.

„Málem,“ přitakal a opřel se pohodlně v křesle. „Když jsem byl já Asurou ve výcviku, zažil jsem podobnou situaci dvakrát. Jednou jako svědek a jednou jako účastník. Pokaždé to pro nás vzdorující skončilo stejně. Smrtí.“

Anna na něj nevěřícně zírala. „Ale jsi tady.“

„Zrodil jsem se znovu, Anno,“ vysvětlil. „My modří patříme k nejsilnějším Asurám, to už jsem ti říkal. Díky tomu velíme ostatním a ochraňujeme je. Jdeme jim příkladem. Musí vědět, že se na nás mohou vždy spolehnout. Musí nám bezpodmínečně důvěřovat a také nás poslechnout na slovo, jelikož to někdy rozhoduje o bytí nebo nebytí některého z nás. Nebo taky všech.“

Přikývla na znamení, že chápe a vzpomněla si na plameny v jeho pohledu. „Už jsi někdy někoho z nás musel zabít?“

„Ne a nechtěl jsem s tím dnes začínat. Navíc u modré.“

„Napůl modré,“ opravila ho zaraženě.

„Drobný detail,“ usmál se na ni a napětí mezi nimi se rozplynulo, jako by snad ani neexistovalo.

„Teď mi řekneš o mé matce?“ upřela na něj tázavý pohled.

„Jestli jsi připravená?“

Jakmile přikývla, spustil: „Na těch fotkách je opravdu tvoje matka. Už jsem ti vyprávěl, jak a proč jsme ji začali sledovat, nebyla to ale celá pravda. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že tě jako Vétala měla připravit k posednutí Rákšou?“

„Jasně. Taky mě posedl, tam v továrně. Než jsem mu nakopala zadek,“ přitakala a zadumaně dodala: „I když pořád nevím jak.“

„Správně. Jenže to nebyl ten Rákšasa.“

„Jaký ten?“ nechápala.

„V tomto městě se usadil velmi silný, a hlavně chytrý Rákša. Zotročuje si Vétaly i slabší Rákši a ty mu slouží. Získávají pro něj jiné nižší démony, nebo lidské oběti k posednutí, případně hodování. Tvá matka nebyla první Vétalou, kterou jsme takto sledovali, Anno, protože jsme doufali, že nás k němu zavede. Nebo ty, pokud by se ukázalo, že patříš k nim.  Ten Rákša se skrývá, mění často těla, takže je téměř nevysledovatelný a s každým mrtvým jeho síla roste.“

„No a co ten Rákša ve mně? Jak víš, že to nebyl on?“

„Anno, možná jsi napůl modrá, ale takového démona by hned po probuzení nezničil ani modrý Asura. Byl to jiný, nižší Rákša, co tě měl mít pro sebe, nebo ulovit pro něj.“

„Víš toho o něm dost,“ podotkla.

„Kdysi dávno jsem se s podobným utkal. Já a skupina dalších Asur. Ten Rákšasa tehdy si budoval armádu, kterou nás chtěl vyhladit. Stálo mě to celou mou skupinu a taky životy čtyř dalších modrých, abychom ho porazili. Náš Rákša se chová podle stejného vzorce. A nás modrých je tu přesně jeden a půl.“

„Sakra,“ došla jí vážnost celé situace.

„Jo sakra.“

„Ostatní to asi vědí že? Ondřej a Sára?“ Když Zoran přikývl, pokračovala v přemýšlení nahlas: „Takže pátráte po mé matce, protože si myslíte, že by vás mohla k němu dovést.“

„Nás. Dovést nás,“ opravil ji.

„Dobře, nás. Upřímně, myslela jsem celou dobu, že už je… Že už není,“ nadechla se zhluboka a dokončila myšlenku: „Že už jste ji zlikvidovali. A ona se vám místo toho ztratila.“

„Vypařila se jako ta pověstná pára nad hrncem. Nějakou dobu jsme ji sledovali. U vás doma, v její práci, ale jak ji Vétala vysávala, začalo její tělo chátrat a rozpadat se, a tak musela zmizet. Pár dní se potloukala kolem těch továren, kde jsme tě prve drželi, ale pak byla prostě fuč.“

„A ty si myslíš, že já dokážu zjistit, kde je?“ došlo Anně.

„Napadlo mě, že bys to mohla odhadnout. Vétaly se nějakou dobu drží stereotypů lidských bytostí, které posedly. Proto mě napadlo, že ty bys mohla nejlépe vědět, kde by mohla být. Kam by se asi mohla jít schovat? Měla nějaké oblíbené místo? Znáš ji lépe než my, byla to koneckonců tvá máma.“

Anna sebou při poslední větě lehce trhla, Zoran si toho ale všiml. „Anno, tvá matka je už mrtvá. Ta bytost už není ona.“

„Já vím, Zorane, jen není tak jednoduché se s tím srovnat,“ zamračila se na něj. „Ale zpátky k tomu, co jsi říkal. Zkusím se zamyslet, jestli mě něco napadne. A co bude následovat? Půjdete na lov?“

„Ano.“

„V tom případě chci jít s vámi,“ řekla rozhodně.

„To nepřichází v úvahu. Je to pro tebe osobní a nemáš dostatečný výcvik,“ odmítl ji okamžitě.

Pomalu se postavila a založila si ruce na hrudi. Prostě na to musím jít chytřeji, pomyslela si a doufala, že nesleduje její myšlenky. „Aspoň bys to mohl zvážit. Jak jsi sám řekl, už to není moje matka, a jestli se máme postavit tak silnému Rákšovi, jak ho popisuješ, potřebuji začít trénovat i v reálných podmínkách. V terénu.“

Nic na to neřekl, ale Anna věděla, že o jejích slovech bude alespoň přemýšlet. Nyní už stačilo jen aby ji napadlo, kde matku hledat, a aby jí dokázala opravdu čelit.

*****

Další den strávila skoro celý v tělocvičně. Chvíli cvičila s Ondřejem, pak zase se Sárou. Nebo sama posilovala. Potřebovala se soustředit a fyzická aktivita jí pomáhala. Z hlavy se jí skoro kouřilo, jak uvažovala nad místem, kde by se její matka – tedy to, co z ní zbylo – mohla skrývat. Jen okrajově zaznamenala, že se tělocvičnou mihly i ostatní členové skupiny, které poprvé uviděla po bitce se Zoranem.

Karanténa pravděpodobně skončila, pomyslela si s povzdechem. Ještě se nerozhodla, jestli jí to vadí, nebo vyhovuje.

Večeři si snědla sama v kuchyni, ostatní jí nechávali být. Zoran jim určitě řekl, že už to s Annou srovnali, i tak se ale drželi stranou. Dopřála si dlouhou sprchu a zavrtala se do peřin. Jako každou noc, i tentokrát se jí začaly vracet vzpomínky na minulý život. Pořád to bolelo, už se to ale obešlo bez slz. Její vědomí se přehouplo přes hranu usínání do temnoty spánku a v té chvíli si uvědomila, kde matku hledat.

Vymrštila se z postele naprosto bdělá. Hodila na sebe tepláky, mikinu a naboso si obula tenisky. Pak šla za Zoranem. V pracovně nebyl, a když ho chtěla jít vzbudit, došlo jí, že vlastně vůbec neví, kde má pokoj. Zaváhala jen na chvilku a už méně ochotně se vydala za Ondřejem. Jednou to byl Zoranův pobočník, takže jí mohl prozradit, kde ho najde.

Klepla jednou, možná dvakrát a vřítila se netrpělivě do pokoje. Okamžitě se ale zarazila a zrudla až ke kořínkům vlasů. Ondřejovu pokoji vévodila obrovská postel, na které si to právě rozdával se dvěma drobnými blondýnkami. Vlastně si nebyla moc jistá, kdo si to rozdává s kým, jelikož těla byla propletená tak úzce, že nebylo moc poznat, kde jedno začínalo a další končilo. Podle zvuků se to ale všem zúčastněným moc líbilo. Rychle spolkla přisprostlou poznámku, co měla na jazyku, a ještě rychleji z pokoje vycouvala. Chvilku čekala, jestli Ondřej zaznamenal její přítomnost a přijde za ní. Když se to nestalo, pokusila se mu nakouknout do vědomí. Bylo rozžhavené jako sopka a vlnilo se. Ondřej se podle všeho nejenom dobře bavil, ale také dosyta krmil.

Váhavě přešlápla, a pak se rozhodla. Seběhla tiše ze schodů a prošla svižně kolem kuchyně. Zrovna si brala z háčku na zdi klíče od auta, když se za ní ozvalo: „Chystáš se někam, Anno?“

„Osobní stráž v plné polní,“ povzdechla si napůl otráveně a napůl pobaveně.

„No?“ čekala Sára na odpověď a vyzývavě se koukala na klíč v Anině ruce.

„Asi jsem přišla na to, kde by matka mohla být. Chtěla jsem to říct Zoranovi, ale není u sebe. Chtěla jsem požádat Ondřeje, aby mi řekl, kde ho najdu, ale on má na práci… něco jiného,“ vysvětlila Anna.

„Myslíš něco blonďatého, že?“ uchechtla se Sára. „Viděla jsem, jak si je po večeři vedl nahoru.“

„Že by Zoran taky… Když teda není v pracovně?“ nadhodila Anna nejistě.

„Zoran se takhle nekrmí. Co ho znám, neviděla jsem ho s ženou, ani s mužem. Živí se v davu, když musí, ale raději si uloví nějakého Rákšu,“ odpověděla Sára zasvěceně.

„Aha. A víš, kde bych ho našla?“

„Bohužel ne. V domě ale není, to vím jistě. Zkus mu zavolat,“ navrhla jí Sára.

Když spatřila Annin nechápavý výraz, znovu se zasmála a zaťukala si na čelo. „Pořád zapomínám, že jsi tu nová,“ poznamenala při tom.

„K Zoranovi se nedostanu tak jako k vám, Sáro,“ namítla Anna.

„Tak zaklepej,“ pokrčila démonka rameny, vrazila si ruce do kapes a vyčkávavě se opřela o zeď.

„Nechceš to udělat ty?“ zaváhala Anna.

„Tohle je tvůj plán vyrazit po její stopě. Se kterým podle mě Zoran nebude souhlasit, jak ho znám,“ kývla Sára hlavou ke klíčům a napůl v žertu poznamenala: „Navíc já se v těch jeho plamenech uhořet bojím.“

Anna protočila oči, taky napůl v žertu, a nechala je zavřené. Představila si Zoranovu zeď. Netrvalo to ani dva nádechy a stanula před ní. Vysoká a ocelově chladná se tyčila do výšky, kam ani Anna nedohlédla.

Pomalu vztáhla ruku a nervózně zaklepala. Chvilku se nic nedělo, pak se zeď zachvěla a ona uslyšela Zorana: „Co se děje, Anno?“

„Slyší mě i Sára?“ zeptala se ho.

„Slyší nás všichni. Vadí to?“ v hlase mu zazněla netrpělivost, což ji trochu překvapilo, protože to k němu nesedělo.

„Nevadí,“ řekla rychle. „Napadlo mě, kde bychom mohli najít matku. Chtěla jsem…“

„Chtěla jsi vyrazit na lov,“ přerušil ji přísně a řekl nahlas to, co se chtěla naivně pokusit zatajit. „To nepřipadá v úvahu.“

„Ale…“ chystala se mu oponovat, i když na ni Sára zuřivě vrtěla hlavou.

„Ale menší pátrací akce na ověření tvé domněnky by možná nebyla od věci,“ nenechal ji domluvit.

„Zorane…“ hlesla Sára udiveně.

„Anna nás může vyvést ze slepé uličky, Sáro. Už jsme tím pátráním ztratili příliš mnoho času. Třeba nás k ní opravdu dovede. Navíc potřebuje praxi v terénu. Máš to na povel. A vezmi s sebou pro jistotu Čeňka. Už jsem ho za vámi poslal,“ přikázal Zoran a odmlčel se. Byli ve svých hlavách zase sami.

„No já koukám,“ hvízdla Sára a pochvalně se na Annu usmála. „Vypadá to, že jsi starouše obměkčila.“

„Starouše,“ vyprskla Anna a spokojeně se šklebila.  

„Mluvil tady někdo o mě?“ ozvalo se kousek od nich a z chodby k nim došel démon se zelenými vlasy.

„Já jsem Čeněk,“ napřáhl k Anně ruku na seznámení, a když ji stiskla, zavtipkoval: „Když se Čeněk činí, neslyší ho ani v Číně.“

„Bezva. Asi. Já jsem Anna,“ vrhla pobavený pohled na Sáru, která se křenila.

„Naše modrá Anna,“ kývl hlavou.

„Napůl modrá,“ opravila ho automaticky.

„Dočkej času,“ mrkl na ni a vzal jí klíčky z ruky. „Tak jdeme dámy. Já řídím, Anna naviguje a Sára tomu velí.“ Pak se vyřítil ven, natěšený na akci.

„Čeňkovou speciální schopností je vytvoření proti-zvukové bariéry. Umíme se zneviditelnit a být nehluční, to už tě Zoran naučil, ale démoni jsou vnímavější a mají citlivější sluch než lidé, takže by nás i přes to mohli zaslechnout, až po nich půjdeme. Čeňkova bariéra nás ale před nimi skryje úplně,“ odpověděla Sára na otázku, kterou měla Anna vepsanou ve tváři.

„To se hodí,“ řekla Anna uznale. „A navíc je to srandista.“

„To je. Jako my všichni,“ mrkla na ni Sára lišácky. Pak vyrazily za ním.

ASURA – KAPITOLA ŠESTÁ – HOSTINA

Kapitola šestá

Hostina

Trojice démonů vyšla z domu a zamířila si to pěšky po chodníku procházkovým tempem. Anna těkala pohledem kolem sebe a udiveně zírala na svět. Barvy zářily a třpytily se, linie všech věcí se svíjely a kroutily. Když kvůli tomu dvakrát zakopla a málem upadla, podepřeli ji Zoran s Ondřejem každý z jedné strany.

„Je to pokaždé takové?“ zeptala se rozechvěle.

„Jenom pokud se opravdu hodně vyhladovíš. Tomuto stavu musíš předcházet, Anno, to jistě chápeš. Je nebezpečný pro tebe i tvé okolí,“ poučoval ji Zoran.

„Pro mé okolí?“

„No jasně. Vyhladovělý démon se neovládá, Anno. Neovládá své schopnosti, čímž může ohrozit ostatní živé bytosti.  Může se prozradit. Co myslíš, že by se stalo, kdyby se o nás lidé dozvěděli?“ vložil se do toho Ondřej.

„Hon na čarodějnice,“ hlesla.

„Přesně tak,“ souhlasil s ní. „Museli bychom se bránit, a to by klidně mohlo způsobit konec lidského druhu. Proto je důležité nevyhladovět se příliš.“

„Jak?“ zašeptala v obavách.

„Jen klid, Anno, pomůžu ti. Na rozdíl od všeho, co jsme tě zatím učili, je tohle hračka,“ ujistil ji Zoran a zahnul směrem k parku.

Ještě chvíli šli po cestičce mezi stromy, až dorazili k dětskému hřišti. Jeho plochu tvořily malé šedé oblázky. Takto vymezený prostor byl plný prolézaček, houpaček, kolotočů a klouzaček. A hlavně dětí. Skákaly, běhaly a hrály si všude kolem. Některé plakaly, jiné se smály a další si zase prozpěvovaly. Na okolních lavičkách posedávali jejich mámy, chůvy nebo babičky.

„Ne,“ strnula Anna.

„Myslím, že tady to bude stačit,“ ignoroval ji Zoran a ukázal na trávu kousek od cesty. Ondřej vytáhl z batohu na zádech kempinkovou deku a roztáhl ji na zem.

„Trochu se projdu, ať máte soukromí,“ pokusil se o vtip, mávl jim a s hvízdáním se vydal dál po chodníku.

„Někdy se chová jako puberťák,“ zavrtěl Zoran hlavou a potáhl ji jemně za ruku. „Posaď se, Anno.“

Dívka se ale nechtěla pohnout. „Zorane, jsou to děti. Já nechci.“

„Nepanikař. Nic neucítí, a nijak jim to neublíží. Věř mi,“ přesvědčoval ji.

Dala tedy na jeho slova a dosedla na deku. Nohy natáhla před sebe a sledovala, jak se vlní. Jako by se vznášely na mořské hladině.

Zoran se usadil za ní s pokrčenými koleny. Zeširoka je roztáhl a položil jí ruce na ramena. Anna s sebou polekaně trhla.

„Jen klid. Pojď blíž a opři se o mně,“ poručil jí laskavým tónem.

Váhavě ho poslechla a opřela se zády o jeho hruď. Ucítila, jak si položil bradu na vršek její hlavy.

„Teď tě vezmu za ruce. Říkám to proto, abys sebou zase necukla. Asi bys mi tím vyrazila zuby a jak bych potom vypadal?“

Vycítil její úsměv a vzal to jako svolení. Něžně si s ní propletl prsty a takto spojené dlaně jí složil na břicho. Bylo to zvláštně intimní.

Anna se zavrtěla, aby se usadila pohodlněji.

„Je ti to nepříjemné?“ zarazil se.

„Vlastně ani ne,“ přiznala, protože lhát mu nemělo smysl. Stejně by si v ní pravdu přečetl.

Přesně tak, ozvalo se jí v mysli. Ale pokud by ti to bylo nepříjemné, klidně to řekni. Pochopím to a vymyslím jiný způsob. Je ale důležité, abychom byli co nejblíž, jestli se máš sytit skrz mě.

A tobě je to nepříjemné?

Chtěl bych poznat muže, kterému by bylo nepříjemné držet v náruči krásnou, mladou dívku, uchechtl se pobaveně. Pokud by tedy nebyl na kluky.

Dobře, ale kdyby se to změnilo, klidně to řekni, použila jeho vlastní slova. Tak co mám teď dělat?

„Teď se uvolni. Zavři oči a klidně dýchej. A poslouchej,“ řekl nahlas. Zařídila se přesně podle jeho slov. Slyšela šum listí, jak si s větvemi pohrával lehký vánek, taky cítila pach hlíny a trávy. Odněkud se k ní linula vůně kávy a jahod. Slyšela dětské hlasy podobné ptačímu štěbetání.

A pak najednou stanula před vysokou šedou zdí, která se ocelově leskla. Opatrně se jí dotkla jedním prstem a úzký kousek zdi zmizel. Protáhla se tou škvírou a stanula v rajské zahradě plné květin a stromů.

Zoranova mysl, pochopila.

„Jenom ta část, kterou můžeš spatřit, aniž bys zešílela,“ odpověděl jí myšlenkou. „To ostatní je příliš děsivé.“

Nejistě se rozhlédla, jestli zahlédne něco znepokojujícího.

„Nech otázky na později, Anno. Už jsi opravdu na hraně. Posaď se a relaxuj. O zbytek se postarám já,“ vyzval ji. Podvolila se, protože měl pravdu. Myšlenky už skoro nedokázala udržet pohromadě, celá její bytost se vlnila a kroutila, barvy a vůně vystřídala bolest a chlad.

„Už to bude,“ chlácholil ji a ona vzápětí ucítila, jak jí prostupuje vlna tepla. Naplňovalo ji, tišilo chlad. Vracelo sílu a vládu nad vlastní myslí. K teplu se přidalo světlo, zlatavé a živé. Obklopovalo ji a točilo se kolem ní v malém víru. Očišťovalo ji od starostí, bolesti a odplavovalo únavu.

Úlevně si povzdechla a lehla si na záda v Zoranově zahradě. V reálu to znamenalo, že se o něj opřela plnou vahou. Pevněji stiskl její dlaně a z hrdla se mu vydral slabý sten. Neuvědomil si, jak je hladový, dokud se nezačal krmit emocemi dětí tolik, aby se jimi nasytila i Anna.

Bylo to už dlouho, co naposledy učil nového démona krmení. Zapomněl, jaké to je cítit tak blízko jiné lidské tělo. Netišil svůj hlad skrze milostné hry jako Ondřej, nebo Sára. Byl už na světě příliš dlouho a vyzkoušel, co se dalo, a posledních pár dekád necítil potřebu po intimitě, ani kvůli hladu. Bylo mu bližší vyrazit na lov démonů, nebo čerpat sílu z emocí davu.

Z mojí lidskosti už příliš nezůstalo, blesklo mu hlavou, ale rychle tu myšlenku odehnal, aby ji Anna nezaslechla.

Když dívka blaženě zavzdychala, jak ji znovu zalila vlna síly, a zavlnila smyslně tělem, někde hluboko v něm se něco probudilo. Něco zvířecího.

Zatnul zuby a opatrně obluzenou dívku přesunul před svou zeď a znovu ji zacelil. Anna byla natolik ponořená do čerpání síly, že si ani neuvědomila, že už tak činí úplně sama, bez jeho pomoci.

Mohl opustit její mysl, mohl se přestat dotýkat jejích dlaní, ale nechtělo se mu. Chtěl se dívat. Chtěl se dotýkat. Kdyby byl slaboch, namlouval by si, že to dělá proto, aby kontroloval, jak Anna krmení zvládá. Ale Zoran nebyl slaboch. Poznal touhu, když ji ucítil. Poznal a zatlačil ji ve své mysli daleko za zeď tam, kde ji nikdo nikdy neobjeví.

*****

Anna se sytila, dokud hřiště neopustilo i poslední dítě. Zpátky do reality se vrátila prudce, jako když se topící vynoří nad hladinu. Stejně tak zalapala po dechu.

„V pořádku?“ uslyšela Zorana. Zdálo se jí, že v jeho hlase zaslechla ten zvláštní vrnivý podtón, ale byl to jen krátký moment, takže ji klidně mohl šálit sluch. I když na druhou stranu se cítila naprosto bdělá a při smyslech.

„Je mi skvěle,“ odpověděla popravdě a uvědomila si, že se o něj stále plnou vahou opírá. Dlaně, jimiž pořád držel její prsty svírala tak křečovitě, až jí zbělely klouby.

„Promiň,“ omluvila se rychle a pustila ho. Odtáhla se od něj a snažila se skrýt rozpaky.

„Nic se nestalo,“ ujistil ji a postavil se. Zakroutil rameny, aby se zbavil napětí. Rozhodně jí nemínil vyprávět, že si užil každou sekundu.

Postavila se taky, poskládala deku a přehodila si ji přes ruku.

„Kde je Ondřej?“ rozhlédla se.

„Poslal jsem ho domů.“

„Kdy? On tady byl?“ překvapil ji.

„No ano. Asi tak před hodinou. Viděl, že jde vše dobře, tak se šel věnovat něčemu jinému,“ odpověděl Zoran.

„Vůbec jsem ho nevnímala,“ přiznala zahanbeně. „Omlouvám se.“

„Při krmení se to někdy stává. Zvlášť když se démon vyhladoví příliš.“

„To je jedno. Měla jsem být více ve střehu,“ odpověděla zatvrzele.

„Je dobře, že jsi na sebe přísná, ale nezapomínej, že se vše teprve učíš,“ zjemnil strohost svých slov lehkým pousmáním.

„Nemůžu jim dovolit, aby mě dostali. Ne dokud se nepomstím,“ odtušila věcně. Až moc věcně.

„Ani pak ne,“ opravil ji rozhodně. „Dostaneš svou pomstu, Anno. Ale to je teprve začátek. Jenom jedna bitva z mnoha, co tě čekají.“

„Jistě. Jak jinak,“ odtušila hořce. „Tak se asi taky vrátíme, že? Máme spoustu práce.“

„To máme,“ souhlasil s ní a znovu pocítil to známé bodnutí u srdce. Stejně jako u ostatních mladých démonů, které vycvičil, si přál jediné. Aby dál mohli spokojeně žít své obyčejné nevědomé lidské životy.

On jim uměl dát jen strach, bolest a nekonečnou válku. Nic víc už mu nezbylo.

*****

Jakmile se vrátili, Zoran se omluvil a zmizel ve své pracovně. Anna zaplula do kuchyně, kde narazila na Sáru.

„Tak jak to šlo?“ zeptala se jí zvědavě.

„Jo, dobře,“ otevřela Anna lednici a hledala něco k pití. „Vlastně to bylo docela bezva. Ale byla jsem při tom trochu mimo.“

„Taky jsem poprvé skoro nic nevnímala,“ zavzpomínala Sára. „Vzal tě Zoran do své zahrady?“

„Vzal,“ odtušila Anna a nalila si sklenici plnou brusinkového džusu.

„A ukázal ti i něco dalšího?“

„Ne.“

„Aha, já myslela…“ zatahala se Sára zamyšleně za vlasy a koukala přitom na ty její hnědo-modré.

„Tak to sis myslela špatně,“ pochopila Anna její narážku a chystala se odejít.

„Promiň, Anno, nemyslela jsem to zle. Jenom že jsi po hodně dlouhé době Asura s modrými vlasy. A taky neznám jiného démona, co by vlezl Zoranovi do hlavy.“

„To byla jen náhoda,“ pokrčila Anna rameny. Tohle téma jí bylo nepříjemné. Nebyla si jistá, koho chce více přesvědčit, že vniknutí do Zoranovi mysli byla opravdu jen náhoda. Sebe, nebo ostatní démony?

„Blbost,“ ušklíbla se rudovláska pochybovačně, ale dál už to nerozváděla.

„Jak myslíš,“ odtušila Anna a těšila se, až už bude mít tento rozhovor za sebou. „Tak zatím ahoj.“

Když za sebou zavřela dveře svého pokoje, zavadila náhodou pohledem o zrcadlo nad prádelníkem. Odložila na něj sklenku s džusem a zajela si rukama do vlasů. Nechala proklouzávat dvojbarevné prameny mezi prsty a v hlavě se jí zběsile honily otázky.

Co když to nebyla náhoda? A pokud ne, co to znamená?

*****

Další Anniny dny se nesly opět v jednolitém kolotoči tréninků fyzických a mentálních. Netrvalo to dlouho a po tělesné stránce se vyrovnala Sáře. Ondřej byl pořád rychlejší, silnější a vynalézavější v osobních soubojích, přesto na něj Anna udělala dojem tak silný, že ji občas i upřímně pochválil.

Mysl trénovala hlavně se Zoranem, postupně ale přizval i Sáru. Anna cvičila průnik do její mysli, a pak obranu před Sárou. Chvilku trvalo, než to zvládla, nakonec se ale dokázala cíleně dostat přes obranný val její mysli, ačkoliv se Sára snažila odolat ze všech sil.

Ten večer, kdy si její mysl Anna otevřela jako knihu, někdo hodně pozdě zaklepal na dveře její ložnice.

Byla už v lůžku, chystala se zrovna zhasnout lampu a jít spát. Neochotně se vyhrabala z peřin, na sobě jenom tílko a kalhotky a opatrně otevřela.

„Ahoj, měla bys chvilku?“ pozdravil ji Ondřej.

„Jasně. Z čeho jsi tak nervózní? Stalo se něco?“ pustila ho dovnitř a vrátila se zpátky do postele.

Zavřel za sebou a po rozpačitém přešlápnutí si sedl vedle ní. Dal si pozor, aby mezi nimi nechal dostatečnou mezeru. Jednoznačně nechtěl nijak narušit její osobní prostor.

Tím znervózněl ji. Anna ho znala jen jako suverénního muže, jeho nejistota ji mátla.

„Tak ven s tím,“ vyzvala ho.

Odkašlal si. „Jsem tu kvůli Sáře.“

„Klidně po ní vyjeď, já na holky nejsem,“ pokusila se to dusno rozprášit vtipem, který ale vyzněl zoufale hloupě.

„O to nejde,“ zamračil se Ondřej.

„Tak o co jde?“

„O ten dnešek. Ostatní to možná nevidí, ale já znám Sáru dlouho a ta holka je pořádně otřesená tím, že ses jí dostala do hlavy.“

„Ona ti něco říkala?“

„Ne. Řekla mi jenom, že jsi to dokázala. Viděl jsem jí to ale na očích. Je vystrašená. Jednoho to vyděsí, že se mu kdykoli může někdo jiný nabourat do myšlenek. Přečíst je, překroutit nebo vymazat.“

„Ale Zoran to přece taky dokáže,“ ohradila se Anna mírně.

„Jenže Zorana známe, je jako náš otec. A ty jsi cizí,“ nebral si servítky.

Lehce s sebou trhla.

„Víš, jak jsem to myslel,“ všiml si toho a omluvně pokračoval: „Jsi s námi jen chvíli. Navíc jsi modrá. Dokážeš víc než my se Sárou, aniž by ses musela snažit, a to jsme doposud byli po Zoranovi další dva nejsilnější démoni v naší skupině.“

„Rozumím ti, ale vaše starosti jsou zbytečné. Nechci vám ublížit. Nemám v záměru vás nějak špehovat, manipulovat, nebo omezovat. Nechci vás nahradit. Vážně,“ ujistila ho.

„Jo jasně,“ pokýval nepřesvědčeně hlavou.

V náhlém popudu ho vzala za bradu a pohlédla mu rovnou do očí: „Je to pravda. Nejsem nepřítel. Nechci vám škodit. Chci jen svou pomstu. Podívej se!“

Pochopil okamžitě a hladově se zakousl do její mysli, kam se už několik dní snažil zkusmo marně dostat. Její ochranná bariéra mu totiž pokaždé odolala.

Viděl jenom kousek. Útržky z jejího lidského života, kdy byla šťastná. Mrtvé tělo jejího otce a to, jak si představovala svou mrtvou, démonickou matku. Pak ho vytlačila a znovu se vůči němu obrnila.

„Tak už mi věříš?“

„Věřím.“

„Dobře,“ ulevilo se jí. „Se Sárou si promluvím.“

„To bys asi měla. Díky,“ zvedl se a vydal zpátky ke dveřím. S rukou na klice se ale zarazil a napůl obrátil zpátky směrem k ní: „Chci abys to zkusila i se mnou.“

„Kdy?“

„Teď. Až kývnu.“

„Jak chceš,“ vyhověla mu, a když ji vyzval, nahlédla do něj. Ucítila sice tlak jeho mysli, když se jí v tom pokusil zabránit, ale jeho snaha představovala pro její moc jen malou překážku.

Uviděla se pod ním, nahá jako prst, tvář změněnou slastí.

„Jsem radši nahoře,“ řekla mu stručně.

„Do prdele.“ V obličeji se mu odráželo zklamání. „Prostě …. Do prdele.“

Hledala slova, kterými by ho ukonejšila, ale na Ondřeje toho bylo příliš. Zamumlal nějaký pozdrav a rychle odešel.

*****

Následujícího rána se Anna vydala hledat Sáru. Nebyly přítelkyně, ale přesto pro ni představovala nejbližší osobu v tomto domě, a proto ji chtěla získat zpátky na svou stranu. Ondřej byl prostě Ondřej, Zoran velitel a ostatní démony v domě jen tušila, ale znovu od toho incidentu v garáži neviděla. Věřila si nyní mnohem víc, než když se stala součástí tohoto podivného světa, a přesto cítila strach a prázdnotu, na kterou dokázala alespoň trochu zapomenout jen v něčí společnosti. A Sářina společnost jí byla nejmilejší.

Našla ji ve společenské místnosti. Stále předkloněná nad stolem, o který se opírala oběma pažemi a upřeně zkoumala pohledem několik fotografii, jež ležely rozprostřeny před ní.

Jakmile zaznamenala Aninu přítomnost, pozdravila ji pokývnutím hlavy a stroze ji sdělila: „Zoran je u sebe v pracovně a Ondřej v tělocvičně.“

„Ale já jdu za tebou,“ ohradila se Anna. Tohle bude těžké, uvědomila si, jak moc se jí Sára odcizila.

„Aha,“ vyhrkla Sára a neznělo to nadšeně. Rychle začala shrnovat fotografie na hromádku.

„Byl za mnou Ondřej,“ začala Anna váhavě a postoupila k ní o krok blíže.

„No a?“ hlesla Sára bez zájmu a rovnala fotografie pěkně do komínku.

„Jde o ten včerejšek. O můj trénink,“ Anna netušila, z které strany se do toho pustit.

„Co s tím má Ondřej společného?“ zamračila se druhá démonka.

„Možná mi to neuvěříš, ale dělal si o tebe starost,“ vysvětlila jí.

Sára to nijak neokomentovala. Sebrala fotky ze stolu a chtěla je vložit do průhledné složky, ležící vedle nich.

„Vidím, že tě to nepřekvapuje. Mě tím tedy zaskočil,“ snažila se z ní Anna dostat alespoň nějakou reakci, aby zjistila, jak pokračovat dál.

„Možná tomu neuvěříš ty,“ parafrázovala ji Sára rozhořčeně, „ale Ondřej je v jádru dobrý chlap.“

Anna si povzdechla a přistoupila k ní na vzdálenost natažené paže. „Já se nechci hádat, Sáro. Ondřeje neznám tak dlouho jako ty. Pravda je, že svou starostí o tebe u mě získal plus body. Nelíbí se mi, jak to teď mezi námi je. Chci tě ujistit, že se nikdy nepokusím žádný způsobem ovlivňovat tvoje myšlenky. Bez tvého svolení ti nebudu vstupovat do mysli. Klidně tě nechám nahlédnout do mé, pokud tě to přesvědčí. Řekni mi, co mám udělat, aby to mezi námi bylo jako dřív.“

Sára jí pohlédla do očí a chvíli do nich upřeně hleděla. Pak se z jejího těla vytratilo napětí a zmizelo i přísné sevření kolem úst. „Věřím ti. Vím, že bys na mě nikdy takový podraz neudělala. Navíc Zoran by ti nikdy nedovolil trénovat na mé mysli, pokud by si nebyl jistý, že toho nezneužiješ. Jen mě to polekalo a taky trochu zklamalo. Já se to učila tak dlouho a ty to zvládneš za pár týdnů. Jsi prostě modrá.“

„Takže jsme v pohodě?“ musela se Anna ujistit.

„Jo, v pohodě,“ přikývla Sára a záludně se usmála. „Ondřej tě to nechal na sobě taky vyzkoušet, že jo?“

„Znáš ho fakt dobře,“ přitakala Anna. „Ale chápu ho. Byl zvědavý a chtěl mít jistotu, jak je na tom on.“

„Je tajemstvím, co jsi viděla?“ zeptala se Sára zvědavě.

„Vlastně ne. Neřekl mi, že o tom nemám s nikým mluvit.“

„No a co to tedy bylo?“

„Dělali jsme to spolu. Já byla pod ním,“ odpověděla jí Anna pobaveně.

„Typický Ondřej,“ uchechtla se Sára. „A co jsi mu na to řekla?“

„Že jsem radši nahoře.“

„Do prdele,“ vyhrkla Sára a začala se smát naplno.

„Jo, to říkal taky,“ usmívala se i Anna a pohledem náhodně sklouzla po fotografiích, které Sára držela v ruce.

„Sáro, to je moje matka na té fotce?“

Rudovlásku smích okamžitě přešel. „Anno…“ spustila omluvně a rychle je schovávala do kapsy mikiny.

Anna se bleskurychle natáhla a jednu z fotografií jí vytrhla z dlaně. Prsty se jí třásly, když ji držela a hleděla na ni. „Kde je?“

Do místnosti nepozorován vstoupil Zoran. „To se chceme zeptat my tebe.“

ASURA – KAPITOLA PÁTÁ – A JE TO VENKU

Kapitola pátá

A je to venku

Ráno si Sára odchytila Annu hned u snídaně. „Dobré ráno. Hezké tepláky.“

„I tobě,“ pousmála se Anna. „Jsou podle poslední módy. I démoni můžou být jako ze žurnálu ne?“ Její odpověď měla vyznít žertovně, ovšem nezněla. „Ve skříni nic jiného nemám. A moje vlastní šaty jsou… Jsou prostě fuč.“

„Jo já vím, taky jsem tady začínala v teplákách,“ odtušila Sára chápavě. „Proto mě napadlo, že bychom si po snídani vyrazili na nákupy. Potřebuju nové džíny a ty by sis třeba taky něco ráda koupila.“

„Ale co můj trénink?“ zarazila se Anna.

„Makáš od rána do večera už déle než dva měsíce. Myslím, že si zasloužíš trochu orazit,“ odpověděla Sára.

„A Zoran? Nenechá mě odsud odejít,“ namítla Anna.

„Nechá, už jsem s ním o tom mluvila. Dal nám dvě hodiny a jsem za tebe zodpovědná. Víš, co to znamená?“ sledovala Sára spokojeně, jak se dívce rozzářily oči.

„Že tě budu poslouchat,“ pochopila Anna její narážku.

„Jako hodinky,“ přitakala Sára vážně.

Anna najednou zvážněla a zatvářila se sklesle. „Ale já nemám žádné peníze. Nemám nic.“

Sára sáhla do kapsy a vytáhla zlatou platební kartu. „My máme peněz dost. Jakmile se staneš členkou týmu, dostaneš taky takovou.“

„Konečně něco pozitivního,“ Anně se ulevilo. Byla by víc než zklamaná, kdyby o tuhle šanci vypadnout na čerstvý vzduch přišla kvůli takové triviálnosti jako je nedostatek peněz.

Pustily se do jídla a Anna cítila, jak z ní nasbírané napětí začíná opadávat. Těšila se na ty dvě hodiny mimo dům jako ještě nikdy na nic.

„A odkud vlastně máte peníze? Nechodíte přece do práce. Nebo ano?“ zeptala se zvědavě a napila se kávy.

„Ne, pokud tedy lov na Rakši a Vétaly nebereš jako džob. Pravdou je, že několik hodně bohatých nadnárodních organizací posílá měsíčně slušné obnosy na náš účet.“

„A to jen tak? Z dobročinnosti?“

„Příslušní představitelé těch společností dostali vnuknutí, že to mají dělat,“ vysvětlila Sára otevřeně a bez skrupulí.

„Takže nejenom že lidem kradete těla, vy je okrádáte i jinak,“ ušklíbla se Anna.

Sáry se to nijak nedotklo. „Když to chceš brát takhle. Já to vidím tak, že když už jim chráníme životy často i za cenu vlastní záhuby, tak si za to zasloužíme pořádnou odměnu.“

„Jak praktické,“ zamumlala Anna s hrnkem u úst.

„Nemusíš se mnou jít, jestli ti ty peníze přijdou špinavé,“ zamračila se Sára nad jejím nevděkem.

„To přijdou. Ale beru to jen jako další věc, na kterou si musím zvyknout. Takže půjdu a ráda,“ řekla Anna upřímně. Pro odlehčení situace ještě dodala: „A ty tepláky jsou fakt příšerné. Už je nemůžu ani vidět.“

„Fajn. Tak už nech být to kafe a jdeme,“ vybídla ji Sára a zvedla se.

Před domem nastoupili do červeného kombíku Honda Civic. Anna se tvářila trochu zaraženě.

„Co se děje?“ zeptala se Sára.

„Nic, jenom je to prostě divné. Démonka řídí Hondu.“

„A veze v něm další démonku,“ připomněla jí Sára pobaveně.

„No jo,“ pousmála se i Anna a odhodila všechny chmurné myšlenky. Tenhle malý výlet si užije naplno.

„Má to auto dost velký kufr?“

„Dost velký na co?“ zarazila se Sára a vzpomněla si, jak v něm minule vezla dvě těla omráčených Vétal.

„No na všechny ty krásné věci, co si dneska koupíme,“ vysvětlila Anna s úsměvem.

„To si piš, že je dost velký,“ ujistila ji rudovlasá démonka a zaplašila vzpomínku na dvě mrtvoly. Na to, jak dlouho trvalo, než přestala cítit v kufru vozu jejich pach. „Vleze se tam všechno, co budeme potřebovat.“

„To je dobře, protože já toho potřebuji hodně.“

Byly to báječné dvě hodiny, kdy se bavily o obyčejných věcech jako je móda, make-up a kluci. Pokaždé když to vypadalo, že jejich rozhovor sklouzne k něčemu vážnějšímu, přešla Sára na lehčí téma. Nekoupili sice všechno, ale protože dostaly chuť na něco dobrého, zašly si v obchodním centru do malé kavárny. Usadily se u stolku pro čtyři, pily kávu a jedly malinový dort. Velkou hromadu nákupních tašek odložily na zbývající volné židle.

„Je to jiné, když jsi… víš co?“ osmělila se Anna po chvilce k osobnější otázce.

„Myslíš s kluky? Sex?“ ujistila se Sára, zda ji dobře pochopila. Když Anna přikývla, odpověděla sama záludnou otázkou. „To asi záleží na tom, jaké s tím máš zkušenosti?“

„Sex je fajn,“ odpověděla Anna a trochu jí zrůžověly tváře.

„Hm, fajn. V tom případě moje odpověď zní, že když jsi víš co, tak je to mnohem víc než fajn. Mnohem, mnohem víc,“ prozradila jí Sára a spiklenecky na ni mrkla.

„Ale neprobíhá to jinak, že?“

Sára se krátce zasmála. „Ne, děláme to normálně jako lidi. Možná častěji kvůli nasycení, ale jinak stejně.“

„Nasycení?“

„No ano. Už jsme ti to vysvětlovali v té staré továrně. Nestačí nám jenom jídlo. A sex, zvlášť když je hodně dobrý, je nabitý emocemi. Je to jako hostina.“

„Ale těm lidem to neubližuje, že ne?“

„Ne Anno, neubližuje. Vůbec to nepoznají,“ zvážněla Sára a honem přemýšlela, jak dívčinu pozornost odvést jinam.

„Chystáš se po někom vyjet?“ zeptala se jí zvědavě a přidala rovnou tip: „Po Ondřejovi?“

„Ne!“ vyhrkla Anna rychle a ušklíbla se v náznaku znechucení.

„Tak po Zoranovi?“

„Taky ne, jen jsem byla zvědavá,“ ujišťovala ji Anna a rychle si strčila do pusy zbytek dortu.

„Budeme muset už jít,“ vzala si z ní Sára příklad a začala se zvedat. „Zoran už se po nás shání.“

„Vážně? On ti volal?“ divila se Anna. Postavila se a začala sbírat tašky.

„Tak nějak,“ ukázala si Sára na spánek.

„Aha,“ hlesla Anna, když pochopila její narážku. „To zvládne na takovou dálku?“

„Ano. Stejně jako se dokáže dostat přes všechny mentální štíty,“ přitakala Sára a chopila se zbytku věcí.

„Jak je to možné? To je tak silný?“

„Zoran je velmi mocný Anno, nejmocnější ze všech Asur, co znám,“ odpověděla Sára tiše a s velkou dávkou obdivu.

V podzemním parkovišti našly auto a naložily do něj veškerý nákup. Kufr se se zaklapnutím zavřel a Anna vykročila ke dvířkům spolujezdce, když v tom si všimla, že Sára zůstala strnule stát. Oči třeštila na muže, který přešlapoval v protější uličce u jiného vozu.

„Anno, umíš řídit?“ zeptala se ji divným tónem a její oči se stočily kousek doleva, kde se z jiného vozu vynořila postava dalšího muže a vyčkávavě na ni pohlédla.

„Neumím. Sáro, co se děje?“ těkala pohledem z démonky na ty muže. Když jen o dvě auta vedle se otevřely dveře černého Opelu a vystoupil z něj další muž, který se pak ani nehnul z místa, instinktivně ukročila zpět blíže k Sáře.

„To jsou…“ hlesla vyděšeně.

„Jo,“ ucedila Sára a stáhla ji za paži ještě blíže k sobě, protože ti tři se plouživě vydali k nim.

„Proč nenasedneme do auta a neujedeme?“ zašeptala Anna strachy celá bez sebe.

Sára neodpověděla, jenom kývla hlavou k místu řidiče. Bylo obsazené.

„Vloupali se dovnitř. Tak co uděláme?“ strnula. Muži se opět přiblížili a když zaslechli za sebou šramot, ohlédly se a spatřily další čtyři, jak se k nim blíží i zezadu.

„Do prdele práce,“ ulevila si Sára. „Doufám, že tě Ondřej něco naučil. Až řeknu teď, nahodíš světelnou rychlost a utečeš k prvnímu volnému východu,“ kývla nenápadně hlavou, aby jí ukázala únikovou cestu.

„Ale…“

„Žádné ale, Anno. Poběžíš někam, kde bude spousta lidi. Vmísíš se do davu a zavoláš pomoc. Já je zatím zabavím,“ usadila ji Sára rozhodně.

„Ale je jich tolik,“ špitla Anna vyjukaně.

„Jsou to jen Vétaly, to zvládnu,“ pokusila se ji Sára uklidnit, ale musela se snažit, aby se jí nezachvěl hlas, když se na scéně objevili další dvě postavy.

„Sáro…“

„Běž, Anno,“ přikázala jí démonka ostře, když sebou nejbližší Vétala prudce trhnul. „Běž!!!“

Anna se obrátila směrem, kterým ji Sára poslala, a dokonce se jí podařilo vyvinout takovou rychlost, že se k východu dostala během několika sekund. Když se ohlédla, zůstala zkameněle stát.

Sára nyní bojovala se všemi těmi démony. Pohybovala se tak rychle, že ji Anna dokázala vnímat jenom jako šmouhy, jejíž nejvýraznější část tvořily rudá barva jejích vlasů. Dva muži už leželi bezvládně na zemi, jak jim zlomila vaz. Nohy se jim ale začínaly jemně třást a jeden z nich začal pomalu posunovat ruku po zemi, aby se mohl zapřít a znovu zvednout. Vzpomněla si, že Vétaly žijí v mrtvých, takže zlomení vazu je asi jen zpomalilo, rozhodně ale nezlikvidovalo.

Podlaha kolem nich byla červená od krve. Sára se na moment zastavila a Anna tak mohla spatřit její rozedrané oblečení a pod ním hluboké šrámy, které masivně krvácely. Jednu takovou ránu měla i na hlavě, krvácelo ji ucho a kulhala na jednu nohu. Anna si až nyní všimla, že se prsty Vétal změnili v dlouhé pařáty s ještě delšími drápy. Jeden z démonů se ohlédl jejím směrem a vycenil na ni se zavrčením dlouhé zvířecí zuby. Jeho oči byly celé černé a tvář hyzdily hluboké rýhy. Sára si toho všimla a kopla ho do břicha, aby se znovu soustředil jen na ni.

Anna byla rozpolcená. Jedna její část mysli naléhala, ať poslechne Sáru a uteče. Ta druhá jí však chtěla jít na pomoc. Když se na démonku sesypali ostatní démoni tak, že pod jejich těly úplně zmizela, rozhodla se a vyrazila zpátky k ní.

Zastavila se kousek od vrčící změti těl a vykřikla: „Nechte ji být, vy zrůdy!“ Vétaly ztuhly, pak se jako jeden muž zvedli ze Sáry, která na zemi těžce oddechovala, a otočili se znetvořenými obličeji k Anně.

Teď umřu, uvědomila si, ale na strach neměla čas. Hbitě se prosmýkla mezi mužskými těly a podepřela Sáru, která se namáhavě zvedala ze země.

„Ty hloupá,“ obořila se na ni a z roztrženého rtu jí sklouzla kapka krve. „Řekla jsem ti, ať utečeš!“

„Nenechám tě tady,“ namítla Anna slabě a znepokojeně sledovala démony, jak je obkličují. „Utečeme spolu.“

„Jak asi?“ zavrčela Sára a sbírala síly na další střet.

Anna se chystala odpovědět, když v tom se na ni nejbližší z mužů s příšerným vřískotem vrhl. Poznala jeho záměr jen o sekundu dřív, než se pohnul.

Měla by zaujmout některý z obranných postojů, které ji učil Ondřej, měla by zmobilizovat tu trochu znalostí bojových umění a soustředit se na rychlost, ale ona místo toho jen vyděšeně vztáhla ruce a zaječela: „Ne!“

Démon se zastavil ve vzduchu uprostřed pohybu. Anna rychle a mělce dýchala, hrůzou byla celá bez sebe. Celé její bytosti se zmocnila příšerná bolest, která způsobila, že měla pocit, jako by se ocitla v plamenech. Nechápavě si démona prohlížela. Když se podívala na ostatní, všimla si, že i oni ustrnuli v pohybu a ani se nehnuli.

„Sáro,“ hlesla a pohlédla na démonku.

„Ty jsi zastavila čas,“ vydechla Sára vyjeveně. „Jak jsi to udělala?“

„Já nevím… Já…Ježíši,“ lekla se Anna, když se jeden z mužů pohnul. Byl to jen malý pohyb rukou, který démonovi způsoboval zjevnou potíž.

„Hrozně to bolí,“ vzlykla ještě, a pak se jí z nosu spustila krev. To Sáru konečně rozpohybovalo. Jako šmouha oběhla démony a jednomu po druhém zlomila vaz, aby je na dobu nutnou k úniku vyřadila ze hry.

„Hajzlové,“ sykla nenávistně, když skončila s posledním a obrátila se k Anně. „Jdeme.“

„Dobře,“ šeptla, ale když se chtěla pohnout, bolest v její hlavě vybuchla v obrovském barevném gejzíru a Anna se jako hadrová panenka sesunula v bezvědomí k zemi.

*****

Vznášela se ve vzduchoprázdnu a bolest pomalu ustupovala. Když jí byla zima, zahalilo ji příjemné teplo. Jakmile ji začala spalovat horečka, ucítila příjemné mrazení. Netušila, kde se to nachází, ale bylo jí tam dobře.

Jakmile odezněl i poslední záchvěv bolesti, vrátila se realita. Pachy, zvuky, její vlastní vědomí.

„Sára…“ zašeptala ochraptěle a zamrkala. Světlo v místnosti ji nepříjemně bodalo v očích, a tak je raději znovu zavřela.

„Sára je v pořádku. Utržila jen pár šrámů,“ zaslechla kousek od sebe Zoranův rozzlobený hlas.

„Není to její vina. To já sama,“ vyhrkla na její obranu. Protože cítila, že to může být důležité, rychle ještě dodala: „Nebyla to náhoda. Čekali na nás.“

„Já vím,“ odtušil Zoran stejným tónem.

Anna znovu otevřela oči, světlo už jí naštěstí tolik neubližovalo. Zjistila, že leží na posteli, vedle ní sedí cizí muž a dotýká se dlaní jejího čela. Tvář měl zkroucenou v bolestivé grimase, rty pevně sevřené, až mu zbělely.

Nevraživě odstrčila jeho ruku, zvedla se do sedu a odsunula se od něj až ke zdi. Zírala na něj napůl vyděšeně, napůl naštvaně.

„To je Benedikt. Dovolil jsme mu, aby se tě dotkl, aby tě mohl uzdravit,“ vstoupil do jejího zorného pole Zoran. Mračil se jako nebe před bouří. Její vysvětlení ho tedy neuklidnilo.

Přece nejsi takový pitomec, zvedla se v ní vlna vzteku a měla sto chutí na něj zavrčet. Musela si skousnout ret, aby neřekla něco, čeho by mohla později litovat. Soustředěně mlčela a sledovala Zorana, jak opatrně položil dlaň na Benediktovo rameno.

A přesně v té chvíli to zaslechla. Tichý starostlivý šepot, slova opakující se ve zběsilém rytmu pořád dokola. Málem zemřely. Málem zemřely. Málem zemřely.

Zorane! Oslovila ho v duchu vyjeveně, protože poznala jeho hlas. Byly to jeho myšlenky.

Obočí mu vyjelo překvapeně nahoru, když k ní otočil tvář. Během mrknutí oka ale získal zpět svůj neutrální výraz a jeho hlas v její hlavě utichl.

„Jak jsi na tom?“ obrátil svou pozornost zpět k Benediktovi.

Anna se rozhlédla po místnosti. U protější zdi stál Ondřej, který vše zamyšleně pozoroval, a Sára ještě stále v roztrhaném, zakrváceném oblečení. Na krku jí rudě svítily stopy po drápech. Hluboké, krvavé šrámy se už zatáhly a vytvořily sice ošklivou, ale už ne životu nebezpečnou jizvu. Sára se na ni unaveně usmála a nejistě jí zamávala.

„Už dobře. Ale byla to síla,“ upoutal Anninu pozornost cizí sametový hlas. Váhavě pohlédla na Benedikta, bělovlasého Asuru.

„Promiň,“ hlesla a vděčně dodala: „Děkuji.“

„Rádo se stalo, maličká,“ usmál se na ni otcovsky. V očích se mu odrážela bolest.

„Benediktovým zvláštním nadáním je schopnost přejímat na sebe cizí zranění a nemoci. Asury obecně se uzdravují velice rychle, ovšem pro případy, kdy je zranění vážnější, máme Benedikta. Jeho regenerační schopnosti jsou totiž i na Asuru nadprůměrné, takže se dokáže rychle zotavit a bez jakýchkoliv následků. Nedařilo se nám probrat tě z bezvědomí a bál jsem se poranění mozku, jelikož jsi nepřestávala krvácet z nosu a uší, tak jsem ho požádal, aby ti pomohl,“ vysvětlil jí Zoran.

„Někdy to zotavování ale dá zabrat,“ usmál se Benedikt omluvně a zvedl se. „Půjdu se na chvilku natáhnout. Rád jsem tě poznal, Anno.“ Se všemi se krátce rozloučil a odešel.

„Já taky. Asi,“ hlesla za ním. „Netušila jsem, že tu jsou i další,“ přiznala pak do ticha.

„Tenhle dům nás i s tebou obývá osm. Myslel jsem, že tě s ostatními seznámím postupně. I tak toho bylo na tebe hodně,“ řekl Zoran ohleduplně a zaujal Benediktovo místo vedle ní.

„Co se vlastně stalo?“ zeptala se Anna zmateně.

„Co posledního si pamatuješ?“ odpověděl Ondřej otázkou a společně se Sárou přistoupili blíž k lůžku.

„Pamatuji si démony. Hodně démonů a Sáru, jak se s nimi pere. Byla hrozně rychlá, dokázala jsem sledovat její pohyb jenom díky těm jejím rudým vlasům,“ vzpomínala Anna namáhavě.

„Opravdu jsi v pořádku?“ potřebovala se znovu ujistit.

„Jo, jsem v pohodě Anno. Díky tobě,“ odpověděla Sára vděčně. „Kvůli tomu, co jsi udělala.“

Anna svraštila obočí, jak se usilovně snažila udržet myšlenky pohromadě. „Sára mi řekla, ať uteču, ale když jsem viděla, jak se na ni sesypali, nemohla jsem. Všude byla krev a oni, hrozně jsem se bála. Věřila jsem tomu, že tam umřeme. A pak, když na mě ten Vétala skočil, úplně jsem zamrzla.“

„Já vím, vím, co jsi mě učil,“ pokračovala rychle, když si Ondřej nespokojeně odfrkl. „Přesto jediné, na co jsem se zmohla byl křik a …“

„A?“ nabádal ji Zoran, aby pokračovala.

„Byla to jen myšlenka. Zoufalé přání. Chtěla jsem, aby to všechno přestalo. Aby to všechno vůbec nebylo, a my mohly se Sárou v klidu odejít,“ šeptla Anna.

„A tak jsi jenom svou pouhou myšlenkou zpomalila čas,“ dodal Ondřej za ni.

„Ano, asi ano. Pak mě ale začala hrozně bolet hlava, spustila se mi krev z nosu, a pak jsem sebou asi sekla, co?“ pohlédla tázavě na Sáru.

„Jo, pořádně. Zřejmě sis přepálila mozkové závity. Benedikt tě dával dohromady skoro hodinu. Naštěstí jsi ty parchanty zvládla udržet dost dlouho, abych je zpacifikovala,“ přitakala démonka se spokojeným pousmáním.

„Jak jsi to udělala, Anno?“ zeptal se jí Ondřej zvědavě.

 „Nevím.“

„Dokázala bys to znovu?“ naléhal zase.

Nevím, zahartusila na něj, a když s sebou škubl s vyvalenýma očima, uvědomila si, že na něj vyjela jenom v duchu.

„Jak jsi udělala tohle?“ šáhl si nechápavě na čelo.

„Dostala se přes tvé štíty?“ zarazila se Sára nevěřícně.

Anně zavířily v mysli jejich myšlenky. Jak je to možné? Nikdo kromě Zorana se ke mně bez dovolení nedostane, běželo hlavou Ondřejovi a z jeho myšlenek sálal strach. Anna se dostala Ondřejovi do hlavy, to je teda něco, myslela si Sára. Co tam asi viděla?

„To stačí, oba už dost,“ přitiskla si Anna ruce na uši, jako by to mohlo zabránit tomu, aby je neslyšela ve své hlavě. Jak? Proč? Co teď s tím? Vířilo jí myslí, až měla pocit, že už to nevydrží.

„Zmlkněte už!“ vykřikla zoufale, tentokrát nahlas.

„Jen klid, Anno,“ vložil se do toho Zoran, který vše zatím jen tiše, pozorně sledoval. „Udělej teď přesně, co ti řeknu,“ přikázal jí. „Představ si, že tvoje mysl je zahrada. A ty teď kolem té zahrady postavíš zeď. Hezky cihlu po cihle. Pěkně na sebe. Tak vysoko, až do tvé zahrady nepůjde odnikud vidět.“

„Cihlu po cihle,“ zopakovala po něm roztřeseně. Zavřela oči, aby se lépe soustředila a představila si sebe jako zedníka. Brala cihlu za cihlou, občas si vypomohla šedým kamenem a pěkně vše spojovala maltou, dokud nebyla zeď hotová. Potěšeně si ji prohlížela, a pak si to uvědomila. Ticho. Nebesky krásný klid. Byla jen ve své hlavě a úplně sama.

„Úžasné,“ hlesla blaženě a znovu otevřela oči.

„Dobrá práce,“ pochválil ji Zoran. „Takto odstíníš myšlenky ostatních a ukryješ své vlastní před většinou démonů.“

Chtěla mu poděkovat a zároveň ho zasypat spoustou otázek, ale Ondřej ji předběhl; ve tváři měl nevěřícný výraz, který se ani nesnažil skrýt: „Tak si to shrňme. Anna hned po svém probuzení zlikvidovala Rakšásu, ale neví jak. Pak dokázala pouhou myšlenkou nebo přáním zpomalit čas. Ovšem opět neví, jak to dokázala. A pak se dostala přes moje myšlenkové štíty, které dokázal dosud obejít jenom Zoran. A podařilo se jí to, aniž by se o to VĚDOMĚ snažila. Zapomněl jsem na něco?“

„Zapomněl. Taky neuposlechla rozkaz a odvážně mi přišla na pomoc, i když věděla, že při tom pravděpodobně zemře,“ připomněla mu Sára.

„Jo jasně. Ještě něco mi uniklo?“

„Řekla bych, že ne,“ odpověděla mu Sára nápomocně.

„No…“ vložila se do toho Anna váhavě.

„Cože? Co jsem ještě vynechal?“ hekl bloňďák otráveně.

„Vidím kolem Vás barvy. Modrou, žlutou a červenou. Jako vaše vlasy. Jenom vás obklopuje celé. A taky se trošku třpytí,“ přiznala opatrně. Sama sobě zněla jako blázen, a nechtěla jeho podráždění ještě zhoršit.

Ondřej se Sárou zvážněli.

„To není vlastnost, Anno. To se hlásí hlad. Na tom parkovišti ses příliš vyčerpala. Potřebuješ se nasytit,“ informoval ji Zoran opatrně.

Vzpomněla si na chuť krve a masa a přejela ji vlna zděšení. Rychle pohledem zkontrolovala zeď kolem své mysli, jestli její děs nepronikl ven. Naštěstí její myšlenka zůstala pouze její. Tedy skoro.

„Nic se neděje,“ uklidnil ji Zoran, protože jeho žádná zeď zastavit nemohla. „Nepůjdeme na lov. Násilí sis pro tuto chvíli užila dost.“

Ondřej stočil pohled k oknu, než zamyšleně podotkl: „Venku je krásně slunečno. Dneska by to šlo.“

„Máš pravdu. Půjdeš s námi a budeš nám krýt záda,“ postavil se Zoran. „Sáro, ty máš pro dnešek volno.“

Pak se kouknul na Annu. „Opláchni se, převlékni a za 5 minut se sejdeme v kuchyni.“

„Kam půjdeme?“ zeptala se s obavami.

„Uvidíš,“ pousmál se na ni Zoran chlácholivě a ona se opravdu zklidnila a přestala panikařit. Kdyby se něco zase semlelo, tak prostě zpomalí čas a uteče. Sice vůbec netušila, jak by to udělala, ale zvládla to jednou a dokáže to určitě znovu. Nějak.

Cihlu po cihle, zopakovala si sama pro sebe ve své hlavě a s hrdostí novopečené matky si prohlédla zálibně svou zeď. Krůček po krůčku.

ASURA – KAPITOLA ČTVRTÁ – Přelézt nebo přeskočit, hlavně ale přežít

Hezký podvečer všem,

Anna se pere s tím, čím je a s tím, čím by měla být. Čím být nechce. Jak se s tím vyrovná? Jak se vypořádá s Ondřejem a jeho výcvikem?

Přečtěte si nově uveřejněnou kapitolu a zjistíte to 🙂

Kapitola čtvrtá

Přelézt nebo přeskočit, hlavně ale přežít

Dalších pár dnů plynulo ve stejném, únavném rytmu. Anna od rána až do večera trénovala s Ondřejem, pak se navečeřela – pokud na to měla sílu – a padla do postele jako podťatá.

Sáře zatím za její laskavost nepoděkovala, jelikož se Zoranem vyrazili na několikadenní pátrací akci. To sdělení bylo zatím jedinou kloudnou větou, která mezi ní a jejím trenérem zazněla.

Když druhý den vstupovala do tělocvičny, umínila si, že si od něj nenechá líbit žádné další urážky a rozhodně nespustí z očí jeho ruce. I když se kvůli němu cítila jako nicka, rozhodla se jim oběma dokázat, že není nula. Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné. Neomluvil se jí a ona to ani nečekala. Na jeho místě by se tak hnusně nezachovala, ale ona nebyla na jeho místě, že? Zatnula tedy zuby a rozhodla se vydržet všechna příkoří, která jí připravil, a nedat se od něj znovu zdeptat.

Tréninky začínaly všechny podobně. Napřed se rozehřála během, pak posilovala sadu cvičení, kterou pro ni navrhl, a nakonec se vrátili k testování z prvního tréninku. Skok do výšky, sprint přes tělocvičnu. Od třetího tréninku ji začal seznamovat s bojovými technikami. Začal s Muay Thai, aby pochopila, že lokty a kolena mohou sloužit jako velmi účinné zbraně, pokračoval s Jiu Jitsu – když bude muset bojovat na zemi, Kung Fu i Karate. Při ukázkách Taekwonda ji učil zneškodnit protivníka pomocí kopů. Následovalo Aikido, Krav Maga a další, které ani nedokázala pojmenovat.

Z týdne se staly dva, pak tři. Annina kondice i její výkony se výrazně zlepšily. Zvládla i některé jednodušší chvaty. Ani jednou si nepostěžovala na náročnost výcviku. Pochopila, že ji Ondřej připravuje na válku, kde ji každé zaváhání může stát život. Ji, nebo někoho jiného. Přes veškerou jeho kvalifikaci to byl ale pořád sadista, který pro ni neměl slůvka pochvaly.

Dělala pokroky, ale pořád jenom v lidských mezích. Stále byla příliš pomalá. Ondřej jí domlouval, a pak téměř v jednom kuse křičel, ať už konečně ukáže, co v ní je, ať začne konečně uvažovat jako Asura, že ji první nepřátelský démon smete ze zemského povrchu během zlomku sekundy. Opravdu se snažila ze všech sil mu vyhovět, ale nešlo to. Neodkázala překročit svůj stín.

Celé tělo ji bolelo a na mnoha místech měla podlitiny a odřeniny ze cvičných soubojů. Ondřej na ni byl tvrdý, ale už nikdy ji neudeřil tak, aby krvácela, nebo aby ji vážně zranil. Rozhodně se ale nesnažil nijak skrývat, jak roste jeho hněv a znechucení nad její nedostatečností.

Anna netušila, že ten hněv je z půlky namířen proti němu samotnému. Trénoval už spoustu nových Asur a nikdy se ještě nesetkal s takovým neúspěchem. Nevěděl si s ní rady. Neuměl ji přimět, aby se stala tím, čím měla být.

Zoranovi se s tím ale svěřil hned první večer po jeho návratu z mise.

„Nevím, jak je to možné, Zorane. Znáš mě, víš, že bych nikdy nic nevzdal, ale s Annou to prostě nemá smysl. Vyzkoušel jsem všechno, ale nic nepomáhá.“

„Hmm,“ zamručel Zoran a zamyšleně pozoroval své spojené dlaně, položené na desce jeho pracovního stolu.

„Vím, že by měla být výjimečná. Přece jenom její vlasy…“ pokračoval Ondřej bezradně. „Ale já to z ní nedokážu dostat. Nedokážu to v ní probudit.“

Zoran opět jen něco zamručel, a pak si s povzdechem přejel rukou přes obličej, aby se zbavil únavy.

„Zklamal jsem tě. Promiň,“ hlesl Ondřej.

Zoran zavrtěl hlavou, obešel stůl a položil mu dlaň na rameno. „Nezklamal. Naopak jsi mě opět utvrdil v přesvědčení, že jsem si svého prvního pobočníka vybral dobře. Dal jsi do toho všechno a dokázal uznat, že víc nedokážeš. Toho si vážím.“

„Díky,“ řekl Ondřej vděčně, ale starosti z jeho obličeje nezmizely. „Ale co uděláme s Annou?“

„Něco vymyslím,“ vrátil se Zoran zpátky za stůl a ztěžka dosedl.

„Mise asi nedopadla dobře, že?“ odhadoval Ondřej podle velitelova výrazu.

„Ne, to nedopadla. Slehla se po ní zem,“ přiznal Zoran.

„Možná bychom to měli říct Anně. Třeba by ji napadlo, kde máme hledat,“ navrhl Ondřej opatrně.

Zoran mlčel a zvažoval jeho slova. Pak to ale zamítl: „Ne, dokud nebude připravená. Teď se běž prospat. Nebo pobavit, ať přijdeš na jiné myšlenky.“

„Jo, to udělám. Vyrazím mezi lidi. Stejně jsem už začínal mít hlad,“ usmál se Ondřej a začal si představovat, jak sbalí nějakou kost, nebo raději dvě. Pořádně je ojede a až budou křičet rozkoší, dokonale se na tom ohňostroji emocí napase.

Zoran mu ani nemusel nahlédnout do hlavy, aby poznal, na co myslí.

„Hlavně to nepřežeň,“ uchechtl se pobaveně.

„Jasně. Co kdyby ses přidal? Taky by ti neuškodilo přijít na jiné myšlenky,“ napadlo Ondřeje.

„Možná jindy,“ odmítl Zoran okamžitě.

„Dědku,“ utahoval si z něj jeho pobočník a zamířil ke dveřím.

„Mládě,“ vrátil mu to Zoran přátelsky. „Hlavně buď opatrný,“ nabádal ho.

„Jo jo, vezmu si kondom, neměj péči,“ ozval se Ondřej už napůl z chodby. Následoval jeho tichý smích, který se pomalu vzdaloval, stejně jako jeho kroky.

„Vtipálek,“ zamumlal Zoran a pohodlně se opřel. Zaklonil hlavu, zavřel oči a znovu se vrátil ke svým starostem.

*****

Byla už hluboká noc, když Zoran vyšel ze své pracovny a zamířil k Anně. Stejně jako prve zaklepal, na vyzvání nečekal a tiše vstoupil. Věděl, že Annu trápí noční můry, a nerad by ji vyděsil ještě více. Všichni v domě to věděli, protože slýchávali její křik. Ani ho to nepřekvapovalo. Po tom, co se stalo jejím rodičům.

Postel byla prázdná, peřiny zmuchlané, vychladlé. Jako první ho napadlo, že utekla, ale okamžitě to zavrhl. Ne, Anna nebyla ten typ, co by utíkal. Spíš naopak. A pak mu došlo, kde ji najde.

Když vcházel do tělocvičny, skryl se před jejím zrakem. Pokud by ji měl náhodou vyrušit v nějaké choulostivé situaci, nepotřeboval, aby se cítila trapně.

Klečela uprostřed tělocvičny a ve vzduchu se vznášela vůně jejího potu. Hrudník se jí prudce zvedal, Zoran si ale nebyl jistý, jestli se jí zrychlil dech cvičením, nebo emocemi. Anna totiž tiše vzlykala a po tvářích se jí koulely slzy.

Zhmotnil se kousek od ní.

„Co tady děláš, Anno? Je noc,“ zeptal se jí klidně.

Trhla sebou a rychle odvrátila tvář. Snažila se potlačit vzlyky a nenápadně si utřít oči. „Už jste se vrátili?“

„Neodpovědělas mi na otázku,“ nedovolil jí změnit téma. Než jednou mrkla, dřepěl proti ní a držel v prstech jemně její bradu, aby nemohla uhnout pohledem. „Co se děje, Anno?“

„Nic,“ odpověděla rozechvěle. „Právě že nic. Chtěla jsem to zkusit sama. Bez Ondřeje. Ale já… Prostě to nedokážu.“

„To je hloupost. Vím, že to dokážeš,“ usmál se na ni povzbudivě.

„Pleteš se.“

„Já se nikdy nepletu,“ ujistil ji a postavil se. Pořád ji lehce držel, takže se musela napřímit s ním. Stoupl si za ni a položil jí dlaně na ramena. Proti její studené pokožce příjemně hřály.

Chtěla něco namítnout, ale umlčel ji: „Ššš. Teď zavři oči a poslouchej.“

Udělala to, i když nevěřila, že to k něčemu bude.

„Začátky jsou pro každou Asuru těžké, Anno, a pro nás modré ještě těžší. Jsme obdařeni větší silou než ostatní a také dovednostmi, které ostatní Asury nemají. Ty své ti brzy ukážu v jiné části tvého výcviku a snad brzy objevíme i ty tvoje. Čím je síla větší, tím je složitější ji uchopit,“ promlouval k ní klidným, vyrovnaným hlasem.

„To, co tě brzdí, je tvůj strach, Anno,“ pokračoval a ona v jeho hlase zaslechla ten vrčivý podtón jako při jejich setkání ve staré továrně. „Ze strachu se držíš svého lidství, protože se obáváš, že proměnou v démona se z tebe stalo monstrum. Jenže tak to není. Nejsme svatoušci a děláme věci, které se rozcházejí s lidskou morálkou, ale nejsme příšery. Nemusíš se vzdávat svého lidství a toho, co jsi měla ve své dřívějším životě ráda. Ponech si to všechno, pokud je to pro tebe důležité. Ale posuň to v sobě trochu stranou a udělej místo svému novému já. A věř mi, že to, co dokážeš jako Asura, se ti bude moc líbit. Rychlost, síla i neviditelnost jsou úžasné a opojné. Stačí, když po té moci sáhneš. Jen se pro ni natáhni a vezmi si ji. Je celá jen tvoje.“

Rty se přiblížil až k jejímu uchu a zašeptal: „Teď se zhluboka nadechni a skoč.“ Pak od ní ustoupil a tentokrát přikázal: „Vyskoč, Anno!“

A ona ho poslechla. Ovanul ji chladný vzduch, a když otevřela oči, seděla na nejvýše položené trubce. Jednou rukou se jí držela a druhou paži měla zdvihnutou nad hlavu a opírala se o strop tělocvičny.

Vyjeveně na něj zírala dolů. „Dokázala jsem to,“ vyhrkla nevěřícně.

„Říkal jsem to, nikdy se nepletu,“ usmál se Zoran pořádně zeširoka a ona mu úsměv šťastně oplatila.

*****

Annina radost opadla hned následující trénink. Když Ondřejovi nadšeně sdělila, co se jí večer podařilo, pochybovačně se zašklebil a vyzval ji, ať mu to ukáže. Jenže se jí to nepovedlo.

Zaskočilo ji to, protože automaticky očekávala, že když se jí to povedlo jednou, zvládne to pokaždé. Očividně se zmýlila.

„Já jsem včera opravdu…“ pohlédla na něj zaraženě a čekala jeho posměch.

„Já vím. Mluvil jsem ráno se Zoranem,“ odtušil neutrálně. Připadalo jí, jako by se jeho pohled projasnil a vrátila se mu dobrá nálada. Napadlo ji, že ho třeba taky ubíjí její neschopnost. Jako učitele, kterému se nedaří u svého žáka dosáhnout kýženého cíle.

„Já se opravdu snažím, Ondřeji. A… Děkuju, že jsi to se mnou ještě nevzdal,“ vyhrkla, a když mu překvapeně vyjelo obočí nahoru, v záchvatu upřímnosti rychle dodala: „A omlouvám se. Za tu Zlatovlásku.“

Udiveně na ni zíral, otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, pak ji ale zavřel. Pevně sevřel rty a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Neměl jsem tě tolik praštit,“ vysoukal ze sebe. Byla to omluva, i když nepožádal o prominutí a Anna to poznala.

„Mohl jsi ho zlomit, ale neudělal jsi to,“ sáhla si na nos a pokrčila rameny, jako že už je to pryč.

„Jo, to jsem mohl. A neudělal,“ přikývl a zvedl levý koutek v malém pousmání.

„Ne, neudělal,“ souhlasila s ním a úsměv mu nesměle vrátila. Krátkou chvilku se jen tak měřili pohledy, a pak to napětí, které mezi nimi zavládlo na prvním tréninku, najednou zmizelo.

„Tak dobrá,“ přerušil ticho jako první Ondřej a zakroutil rameny, aby je uvolnil. „Co jsi udělala včera večer před tím skokem jinak? Myslím jinak, než dnes? Co ti poradil Zoran?“

„Řekl mi, ať odsunu stranou své lidství. Že se ho nemusím vzdát, ale mám ho upozadit. Že mám zavřít oči,“ udělala to. „Zhluboka se nadechnout,“ následovala svá vlastní slova. „A skočit.“

A pak skočila. Když oči otevřela, seděla na jedné z ocelových tyčí. Nebyla úplně nahoře jako v noci, ale dostala se dost vysoko, než aby to dokázal člověk.

„Včera jsem byla výš,“ houkla na něj, ale usmívala se.

„To nevadí. Však ono to půjde,“ odtušil spokojeně. „Tak skoč dolů a pustíme se do toho naplno.“

Veselí z její tváře vyprchalo. „Nevím, jestli to půjde stejně dobře i dolů.“

„Určitě půjde. Pojď.“

„Ale co když ne?“ váhala a křečovitě se držela trubky. Sebevědomí jí opouštělo s každým pohledem dolů. Klidně bych si mohla polámat nohy. Nebo páteř, kdyby se mi to nepovedlo.

„Tak tě chytím,“ ujistil ji a myslel to naprosto vážně.

*****

Anna se pomocí Ondřeje, který ji nyní stále více povzbuzoval, rychle zlepšovala. S každým pokrokem si věřila víc a víc. Ještě nebyla tak rychlá jako Ondřej, jako by ji zbývající pochyby stahovaly zpátky, ale při posledním závodu se dokázala držet celou dobu jen kousek za ním.

Ten večer si ji Zoran odchytil, když odcházela celá rozzářená z tělocvičny.

„Vidím, že se ti dnes dařilo,“ odhadl pochvalně.

„Příště už Ondřeje předběhnu,“ zařekla se odhodlaně.

„Uvidíme,“ přijal Ondřej, který procházel kolem, bezstarostně její výzvu. Když ji míjel, plácli si spolu dlaněmi.

„Skamarádili jste se,“ konstatoval Zoran spokojeně.

„Naučili jsme se spolupracovat,“ vysvětlila jednoduše.

„To je dobře,“ odtušil a pokračoval: „Po večeři přijď prosím do mojí pracovny. Začneme cvičit i tvé mentální schopnosti. Najdeš ji tady.“ Poslal jí obrázek rovnou do mysli. Bylo to rychlejší, a doufal, že ji to navnadí. Nemýlil se.

„Budeš mě učit tohle?“ vyhrkla nedočkavě.

„Kromě jiného,“ slíbil, a pak zamířil pryč.

Ještě nikdy se neosprchovala tak rychle. Jídlo do sebe naházela bleskovou rychlostí a nedočkavě vyrazila za Zoranem.

Stál opřený o pracovní stůl, na kterém ležel pouze blok, tužka a sklenice s vodou. Ruce měl založené na hrudi, a když vešla, ukázal na křeslo před sebou. Jakmile se posadila, uvelebil se v tom svém.

Anna si zvědavě prohlížela místnost. Kromě stolu a dvou křesel v ní stála ještě velká knihovna a gramofon. Ten ji překvapil více než přeplněné police knihovny.

„A desky?“ zeptala se ho.

Poklepal na zásuvky na své straně stolu. „Tady mám svůj poklad. Máš ráda hudbu?“

„Mám,“ odpověděla a kývla hlavou směrem k policím: „A knihy taky. Vlastně hlavně fantasy literaturu. Jako bych se v jednom takovém příběhu právě ocitla.“

Než ho napadlo, jak zareagovat, trpce dodala: „Jenže to není jen jako. Je to skutečnost.“

„Anno…“

„Tak se do toho pusťme, Zorane,“ skočila mu do řeči odhodlaně.  Pochopil, že svou ztrátu a křivdu cítí pořád stejně naléhavě, a že o tom nechce mluvit.

To by ale měla, blesklo mu hlavou znepokojeně. Snadněji by se s tím vyrovnala.

„Možná bychom s tím měli ještě počkat. Nejsi unavená?“ navrhl opatrně.

„Ne, nejsem. A nechci čekat. Začni,“ vyzvala ho odtažitě.

„Tak dobrá,“ povzdechl si. „Ondřej tě učí, jak použít v boji a v sebeobraně vlastní tělo. Já tě naučím, jak použít v boji tvou mysl.“

„Takže telepatii?“ oči jí zaplanuly zájmem.

Přikývl. „A taky jak se stát neviditelnou, a skrýt před ostatními i jiné předměty, nebo osoby.“

„Myslela jsem, že je to nějaké kouzlo. Démonská magie nebo tak něco.“

Pobaveně se zasmál. „Vlastně to ani není tak daleko od pravdy. Jen podstatou toho kouzla je obyčejná manipulace s lidskou myslí.“

„To prostě jenom namluvíte lidem, že tam nejste, a oni vás proto opravdu nevidí?“ nevěřila.

„Přesně tak. Vstoupíme svou myslí do té jejich, a pak záleží jen na tom, co do ní vložíme, nebo vyjmeme,“ přikývl.

„Vyjmete? Myslíš tím smažete!“

„Ano, smažeme. Většinou se to týká vzpomínek osob, které nějakým nedopatřením zjistí, že existujeme. Těžko by dál mohli vést svůj život, kdyby se v noci budili hrůzou, protože by o nás věděli.“ Vzpomněl si na její noční běsy.

„Jak milosrdné,“ odfrkla si. Představa manipulace s myslí jiné bytosti se jí příčila. Brzdila ji její lidská morálka. Bohužel to vypadalo, že své morální principy bude muset taky odsunout stranou, pokud se má stát skutečnou Asurou. Kdyby měla možnost volby, nikdy by si tuto formu existence nevybrala pro sebe, ani pro nikoho jiného, ale to právo jí bylo upřeno. Neměla už nic jiného než tento nový život. A musela se ho začít žít, protože jiné východisko nebylo. Kromě smrti.

„Vysvětloval jsem ti, že lidem záměrně neubližujeme. Chráníme je. Ano, občas je zmanipulujeme, a využijeme k dosažení našich cílů, nebo naplnění našich potřeb, ale…“

„To stačí, Zorane. Žádný z tvých argumentů nezmění můj náhled na tohle všechno. Že kradete,“ zarazila se a těžce polkla: „Že krademe lidem těla a tím jejich životy. Že je zneužíváme a živíme se jejich emocemi. Nelíbí se mi to, je to jako… Jako znásilnění. Možná to děláme pro jejich ochranu, ale to nic nemění na tom, že se to děje bez jejich vědomí a svolení. A to je prostě hnusné.“

„Anno, věř, že kdyby to šlo jinak…“

„Ale ono nejde, že?“ přerušila ho znovu.  Slyšel v jejím hlase znechucení a v její tváři se odrážel odpor a lítost.

„Ne, nejde,“ nelhal.

„Pak tvé vysvětlování a obhajoba nemá smysl a jenom nás zdržuje od práce,“ uzavřela diskuzi nesmlouvavě a vrátila se k původnímu tématu: „Naučíš mě, jak zničit démona? Říkali jste, že zabití posedlého člověka nestačí, jestli se dobře pamatuji.“

Zoran si pomyslel, jestli ji to všechno přece jenom nezlomilo. Nezamlouval se mu její postoj a nelíbil se mu její chlad. Protože ale zrovna netušil, jak s tím naložit, přistoupil na její návrh a vrátil se k výuce. „Ano, i to bude součástí výuky. Jednoho Rákšu už jsi zničila, ale předpokládám, že si nevzpomínáš jak.“

Když zavrtěla hlavou, povzbudivě se usmál: „To mě nepřekvapuje. Jednala jsi instinktivně.“

„Už to tak vypadá. Tak čím začneme?“

Zoran se tedy pustil do vysvětlování. Strávili další tři hodiny tím, že se Anna snažila nahlédnout do jeho mysli. Jenom nahlédnout. Nepodařilo se jí to, a i když jí Zoran ujišťoval, že na poprvé to nešlo nikomu, její zklamání to neumenšilo. Měla pocit, jako by jí její démonská podstata unikala mezi prsty. Občas ji na krátkou chvilku zachytila, jako třeba dnes při závodu s Ondřejem, ale pak se jí opět vysmekla a Anna byla zase na počátku.

Deptalo ji to víc, než dávala najevo. Hrozné noční můry, v nichž vídávala svého otce na kuchyňském stole a hodovala na něm, ji ničily ještě více. Probouzela se nad ránem zpocená a ubrečená. Zničená. V ústech stále cítila otcovu krev a vypadalo to, že ta pachuť už nikdy nezmizí.

„Myslím, že pro dnešek by to stačilo,“ řekl Zoran, protože si všiml, že se její myšlenky rozutekly bůhví kam.

„Dobře,“ odkašlala si. „Mám už toho dnes stejně dost. Tak asi zase zítra, že?“

„Zítra,“ přikývl a starostlivě ji sledoval, jak vstala a vykročila ke dveřím.

S rukou na klice se zastavila a ohlédla přes rameno. „Chtěla bych se jít podívat domů,“ šeptla nesměle.

„Už to není tvůj domov, Anno,“ strnul.

„Ale…“

„Už jsem řekl,“ odtušil stroze.

„Taky jsi mi řekl,“ nedala se odbýt: „že se nemusím zbavovat toho, co jsem měla ráda jako člověk. Že si to můžu ponechat. A všechno, co mám ráda, je právě tam.“

„Nemyslím, že by to šlo. Tvůj starý život je pryč, Anno. Tvůj otec je mrtvý, tvá matka démon a věř mi, že nevydrží dlouho udržet zdání člověka. Tvé místo v práci už má někdo jiný. Tví přátelé na tebe zapomenou,“ vyjmenovával. Bylo to kruté, ale byla to čistá pravda.

„Zorane, prosím,“ hlesla smutně a na chvíli mu dovolila spatřit hloubku svého trápení. „Prosím.“

Sevřel rty a chystal se odmítnout. Nakonec to nedokázal. „Zvážím to.“

Nepoděkovala, jen kývla hlavou a odešla.

*****

Zoran byl vyhladovělý. Poté, co Anna odešla do svého pokoje, o ní a jejím požadavku dlouho uvažoval. Věděl, že lidská potrava nasytí jen tělo, zatímco démon bude hladovět, ale bylo to pořád lepší než nic.  Možná jsem přece jenom měl jít včera s Ondřejem, napadlo ho.

Povzdechl si a sešel dolů do kuchyně. K jeho překvapení tam byla i Sára. Seděla na svém oblíbeném místě, popíjela čaj a tvářila se nepřítomně.

„Co tady ještě děláš? Proč nespíš?“ divil se.

„Chci s tebou mluvit o Anně,“ odpověděla Sára vážně.

„Poslouchám,“ přešla ho chuť k jídlu.

„Zorane, to děvče se hrozně trápí. Je to už dlouho, kdy jsem si procházela svou vlastní proměnou, a to jsem to neměla tak těžké jako ona. Nemusela jsem sledovat, jak moje matka kuchá mého otce. Nejedla jsem jeho maso. Přece víš o jejích nočních můrách. Všichni ji slyšíme. Ostatní k ní raději ani nepouštíš, aby se nevyděsila ještě více. Proč si myslíš, že jí to s Ondřejem jde asi tak pomalu?“ spustila Sára naléhavě.

„Řekneš mi, kam tím míříš, nebo mi budeš dál vykládat to, co už vím? Nejsem hlupák, Sáro. Nezapomínej na to,“ ohradil se zostra.

„Přiznávám, že jsem si tím chvilku nebyla jistá. Jestli ji to všechno ještě nesmetlo, tak se to brzy stane. Anna zešílí a my ji pak budeme muset zničit. A to já rozhodně nechci. Ty snad ano?“

„Na to ti snad ani nebudu odpovídat,“ zamračil se. „Dnes se mě zeptala, zda by se mohla jít podívat domů.“

„To se dalo čekat, v jejím rozpoložení,“ konstatovala vědoucně. „Cos jí odpověděl?“

„Že to zvážím,“ odpověděl upřímně.

„No páni. Mě si s podobnou žádostí poslal do háje,“ překvapil ji.

„Nemohl jsem jinak. I já se o ni bojím, Sáro. Prošel jsem tímhle procesem tolikrát, a pokaždé jsem měl obavy. O každého z vás. Ale u ní je to jiné. Drží se zuby nehty toho, čím byla, i když právě to ji ničí,“ přiznal a dodal: „Co s tím uděláme? Navrhuješ něco?“

„Vezmu ji zítra ven, Zorane,“ rozhodla se.

„Cože? Ani náhodou,“ vyštěkl.

„Poslechni, ona potřebuje…“

„Sáro, tam venku po ní možná pase nejsilnější Rákša, s jakým jsme se kdy setkali. Nevíme, kdo to je, kde je, ani co všechno dokáže. Nemíním ji vystavovat nebezpečí!“

„Budu s ní já,“ ohradila se Sára uraženě. „Uznal si mě za dostatečně silnou a zdatnou, abych mohla být tvou pobočnicí, takže si myslím, že se o ni dokážu postarat!“

„Nechtěl jsem se tě dotknout, ale nepřijde mi to jako dobrý nápad.“

„Bylo by to jen na hodinu, nebo dvě. Vezmu ji třeba na nákupy. Potřebuje odsud na chvíli vypadnout, jinak opravdu přijde o rozum,“ naléhala.

Mračil se, ale mlčel a přemýšlel o tom. Už to je výhra, pomyslela si Sára.

Když k ní Zoran přistoupil blíže, v očekávání strnula.

„Děkuji, že jsi mi připomněla, proč jsem si tě vybral, Sáro. A že jsem si vybral opravdu dobře. Dávám vám dvě hodiny. Zítra před tréninkem.“

ASURA – KAPITOLA TŘETÍ – TANEČNÍM KROKEM

Kapitola třetí

Tanečním krokem

Nechtělo se jí vstát. Nejraději by zůstala v posteli pod přikrývkou navždy, jen aby si dál mohla namlouvat, že to všechno je jen zlý sen. Tak jak to dělala celou noc.  Znovu si v hlavě přehrávala vše, co od setkání se Zoranem a ostatními slyšela, viděla a zažila. Hledala pro to nějaké rozumné, logické vysvětlení. Opakovaně se vracela k videu a hledala náznaky, které by je usvědčily ze lži. Přála si, aby se jednalo o podvrh. Přála si, aby se jejich řeči ukázaly jenom jako snůška hloupých absurdních lží.

To ty jsi podvodnice a lžeš si do kapsy, musela si nakonec k ránu vynadat. I kdyby nic jiného, tak Zoranova schopnost telepatie byla dostatečně silným důkazem. Věděla, že jí říká pravdu, jenom tomu prostě nechtěla uvěřit. Protože by to znamenalo, že je z ní démon. Byl by to konec všeho, co znala.

A začátek něčeho nového.

Když už ne kvůli sobě, tak kvůli nim to musím udělat, pomyslela na své rodiče a odhodlaně posunula přikrývku stranou.

*****

Jakmile za sebou zavřela dveře pokoje, zůstala na chvilku bezradně stát na chodbě. Věděla, že když se dá doprava, zahne za roh a sejde po schodech, dostane se ke společenské místnosti. Napřed to chtěla udělat, ale pak jí hlasitě zakručelo v břiše. Uvědomila si, že už minimálně dva dny nejedla.

„Kuchyně je v přízemí,“ uslyšela ve své mysli Ondřeje.

„Vypadni mi z hlavy!“

„Zvláštní způsob, jak říct díky.“ Téměř cítila jeho úsměšek. Naštvaně sevřela rty a pospíšila si za ním dolů.

 Dveře do kuchyně našla na levé straně vstupní haly přesně proti těm do společenské místnosti. Jakmile vstoupila, zarazila se a překvapeně se rozhlížela. Kuchyně v bílé barvě zářila čistotou a byla moderně vybavená vším, co by člověk mohl potřebovat. Od přilehlé jídelny ji odděloval jenom podlouhlý barový pult s několika vysokými stoličkami. V jídelně kolem oválného stolu z tmavého dřeva stálo osm židlí.

Na jedné z barových stoliček seděla Sára, jedla banán a zaujatě hleděla do novin, rozložených na pultu.

„Ahoj,“ pozdravila Annu, jakmile vešla. Aniž by čekala na odpověď, znovu se zahleděla do novin.

„Ahoj,“ odpověděla dívka automaticky a nevraživě si změřila Ondřeje, který se k ní právě otočil od kuchyňské linky, kde zrovna něco krájel. Na tváři se mu usadil potměšilý úsměv a už se chystal pronést nějakou jízlivou poznámku, jenže Anna ho předběhla.

„Dobré ráno, Zlatovlásko,“ rýpla si do něj pomstychtivě.

Úsměv mu z tváře okamžitě zmizel, nahradil ho odtažitý, chladný výraz. „Uvidíme, kdo se bude komu posmívat na konci dnešního dne,“ zavrčel. Pak si vzal připravený sendvič a vydal se z místnosti pryč. U dveří se ještě ohlédl a požádal Sáru: „Ukaž prosím naší nové člence, kde je cvičební místnost. Za 15 minut jí začíná první lekce.“

Sára přikývla, a pak na Annu upřela tázavý pohled.

„Vlezl mi do hlavy. Bez dovolení,“ vysvětlila jí a pod tíhou pohledu rudovlasé démonky zněl její hlas omluvně.

„Chápu, že to jednoho naštve. Ondřej už je takový. Drzý a pichlavý, rád si ze všech utahuje a dokáže být velmi neomalený, “ připustila Sára. „Ale i přesto nikdy – nikdy – si nedobírej vlasy Asury.“ Její varování mělo výhružné ostří.

„Proč?“

„Protože je to pro Asuru druhá nejhorší urážka. Naše vlasy jsou znamením naší moci. Znamením toho, co jsme dokázali. Tvůj posměch tak míří proti každé kapce krve, kterou jsme prolili při ochraně lidstva.“

Anna se zastyděla. Pořád ale byla naštvaná, a tak se rychle otřepala a zeptala se: „A co je ta první nejhorší urážka?“ Mělo to znít arogantně. Neznělo.

„Že jsme jako Rákšasové,“ zavřela Sára noviny a vstala. Odnesla slupku z banánu do odpadkového koše.

„Když projdeš společenskou místností, najdeš na druhé straně za závěsem dveře. Za nimi je chodba, která vede k tělocvičně. Tam budeš trénovat. Zbývá ti nějakých pět minut na snídani, tak si pospěš. Neměla bys přijít pozdě.“

„Vážně? Pro pár minut se to snad nezblázní, ne?“ ušklíbla se Anna podrážděně.

„Neřekla bych. Zlatovláska totiž nesnáší nedochvilnost,“ uchechtla se Sára, když Anně spadla čelist. Pak si šla po svých a nechala tam Annu konsternovaně stát. Předpokládala, že ji bude trénovat Zoran. Ani ve snu ji nenapadlo, že by ji učil někdo jiný. A ještě k tomu Ondřej. Ráda by si myslela, že se jí nebude chtít revanšovat za tu urážku. Spíš si to pořádně vyžeru.

Rychlostí blesku snědla trochu vloček s mlékem a vydala se na svou první lekci.

*****

Zoran stál ve stínu radnice, opřený o chladnou kamennou zeď. Sledoval lidské hemžení na náměstí a snažil se soustředit. Věděl, že je pro ně neviditelný, a tak si mohl své okolí nepokrytě prohlížet. Sledoval ty slabé lidské bytosti, jak stále za něčím spěchají. Jako by si podvědomě uvědomovali pomíjivost vlastní existence. Jako už po tolikráte si položil otázku, proč vlastně Asury tolik riskují, aby je chránili a dali jim možnost žít jejich krátké životy. Jestli by nebylo snadnější to s nimi se všemi skoncovat jednou provždy. Odzvonilo by tak té nekonečné válce, jelikož by démoni neměli k dispozici žádné lidské schránky. Natožpak jejich krev a maso.

Jenže pak kolem něj proběhl rozverně štěkající pes a Zoranovi došlo, že i kdyby vyhubili lidstvo do posledního člověka, Rákšové by si prostě vybrali jiný živočišný druh.

Zvědavě si prohlížel muže, který se posadil na jednu z laviček a z odřeného pouzdra vytáhl kytaru. Prázdné pouzdro posunul botou před sebe a pustil se do hraní. Vypadal uboze, oblečený ve starém, špinavém kabátě, se splihlými šedivými vlasy a vousem, který rozhodně potřeboval ostříhat.  Obličej měl zvrásněný hlubokými brázdami, ale když zavřel oči a začal hrát líbeznou melodii, na tváři se mu usadil spokojený, blažený výraz. Někteří lidé jej sledovali s opovržením, jiní ho rovnou ignorovali, ale našli se i tací, a nebylo jich málo, kteří se zastavili a chvíli jeho hudbě naslouchali. Většina z nich pak zalovila v peněženkách a hodila mince do pouzdra na zemi. Posluchači, kteří měli do kapes hlouběji, poděkovali muži alespoň úsměvem.

Zoran také hudbě okouzleně naslouchal a hlavou mu blesklo, že přece jenom stojí za to bojovat o zachování lidstva. I kdyby jen pro tu jednu jedinou píseň.

Sáru vedle sebe ucítil o sekundu dřív, než se tam objevila.

„Tak jak to jde?“ zeptala se ho a rozhlédla se zvědavě po okolí. „Už se ukázala?“

„Ještě ne. Co Anna?“

Sára se ušklíbla a neodpověděla, což mohlo znamenat jediné. „Co se stalo?“ zahučel podrážděně.

„Nic hrozného,“ řekla neochotně, což mu napovědělo ještě více.

„Co zase provedl?“ povzdechl si Zoran. Nemusel jí říkat, o kom mluví. Sára si skousla spodní ret, do odpovědi se jí moc nechtělo. V duchu si nadávala do hus, že si nedala větší pozor.

„Víš, že to zjistím tak jako tak,“ zavrčel, když stále otálela.

„Vlezl Anně do hlavy,“ vzdala to, ale rychle na Ondřejovu obranu dodala: „Byl to takový hloupý vtípek, chtěl ji jen popíchnout. Vždyť ho znáš.“

„Někdy se vážně chová jako úplný idiot,“ povzdechl si Zoran. „Doufal jsem, že do toho tentokrát nepůjde. Po tom, jak jsi ho tenkrát odpálkovala ty.“ Sára se při té vzpomínce pousmála, ale nijak se k tomu nevyjadřovala.

„Co Anna na to?“ zeptal se zvědavě.

„Nazvala ho Zlatovláskou.“

Zoran na ni překvapeně pohlédl a Sára s úžasem sledovala, jak mu napřed jen lehce zacukaly koutky, pak se rty roztáhly do nesmělého úsměvu, než vybuchl hlasitým smíchem. Vyjeveně na něj zírala. Čekala, že ho to rozzlobí, a navíc si nepamatovala, že by Zorana někdy viděla takhle se smát.

„To… To by ale neměla dělat,“ poznamenal, ale nedokázal udržet vážnou tvář a znovu se rozchechtal.

„To jsem jí taky řekla,“ přikývla.

„Zlatovláska říkáš?“ ujistil se Zoran a opět vybuchl v salvě smíchu.

„Jo jo, Zlatovláska,“ zahihňala se Sára a pak se nechala strhnout jeho veselím a chechtala se tak, až jí tekly slzy z očí.

Když se jim po chvíli podařilo zklidnit a Zoran opět zvážněl, vrátil se k pozorování okolí. Sáru vyslal prozkoumat přilehlé uličky. Když odcházela splnit úkol, mávla mu na rozloučenou a na rtech jí pohrával lehký úsměv.

Má to smysl, prolétlo Zoranovi hlavou. Já, ona, všechno to kolem. Má smysl za to bojovat.

*****

Anna prošla rychle společenskou místností, a když kráčela chodbou k tělocvičně snažila se uklidnit. Sport ji nikdy extra moc nezajímal. Občas vyrazila někam na kole, nebo se věnovala turistice, ale nikdy aktivnímu sportu. Přemýšlela nad tím, v čem ji bude Ondřej trénovat. V boxu? Karate? Judu?

Před dveřmi tělocvičny se zarazila a ztěžkla polkla. Tohle bude mazec. Měla dvě možnosti. Utéct, což by znamenalo, že se jí Ondřej i ostatní budou posmívat a asi těžko pomstí rodiče. Nebo se může vzchopit a vejít dovnitř.

Celou svou bytostí chtěla utéct, ale nakonec vešla.

Tělocvična byla obrovská, vybavená různým cvičebním nářadím a žíněnkami. V jednom z rohů spatřila i posilovací stroje. Místnost byla bez oken.

Kde je Ondřej?

„Jdeš pozdě,“ ozval se jeho hlas odněkud z vrchu. Vzhlédla a spatřila ho sedět na kovové tyči vysoko u stropu. Všimla si, že ze všech stěn v různé výšce čouhají kovové trubky. Některé byly výše, jiné níž, ale všechny zatraceně vysoko. Jak tam vylezl?

„Promiň,“ hlesla, protože ji nic jiného nenapadlo.

Ondřej sklouzl z tyče a dlouhým skokem dopadl kousek od ní do podřepu. Pak se narovnal, zakroutil rameny a protáhl si paže. „Nesnáším nedochvilnost. Někdy tě totiž může stát život. Příště tě za to potrestám. Rozumíš?“

„Rozumím.“ Čekala nějakou jízlivou poznámku, odvetu za to, jak ho urazila v kuchyni, on si ji ale jenom tiše měřil s chladným výrazem ve tváři.

„Tak se do toho pustíme,“ houkl na ni.

A pak to začalo a byl to opravdu mazec. Ondřej ji přikázal, aby mu ukázala, jak vysoko vyskočí z místa. Potom ji přiměl, aby co nejrychleji přeběhla na druhou stranu tělocvičny. Musela dělat kliky. Skákat přes švihadlo. A to vše pořád dokola. Málem vypustila duši a on se jen mračil a káral jí. Neskákala dost vysoko, byla pomalá a slabá.

Když ho požádala o krátkou pauzu, opovržlivě se ušklíbl, a zatímco ona popadala dech, ukázal ji, co po ní chce. Jediným pohybem vyskočil až ke stropu a chytil se jedné z trubek, aby se na ní zhoupnul jako kaskadér a seskočil zpátky. Pak přeběhl tělocvičnu takovou rychlostí, že z něj viděla jen rozmazanou šmouhu.

Když se pak stejně rychle vrátil a zastavil těsně u ní, odtušil s kamennou tváří: „Až tohle dokážeš, budeš opravdová Asura. Tak znovu!“

Netušila, jak dlouho trénovali, ale její vyčerpání rostlo a výsledky se nijak nezlepšovaly. Měla hroznou žízeň a proklínala se za to, že si s sebou nevzala z kuchyně vodu, protože Ondřej jí už další přestávku nedovolil. A ona na něj byla čím dál víc naštvaná a rozhodně ho už nemínila o nic prosit.

Nakonec zůstala stát v předklonu a lapala po dechu. Pot se z ní jen řinul, nutně potřebovala na záchod a pusu měla vyprahlou jako poušť. Přikázal jí znovu přeběhnout tělocvičnu, ale Anna už to prostě nedokázala. Nohy se jí třásly tak, že se na nich skoro neudržela.

„Co je?“ zavrčel Ondřej popuzeně a přistoupil k ní na vzdálenost paže.

„Už nemůžu! Potřebuju…“ zachraptěla.

„Je mi jedno, co potřebuješ,“ zasyčel na ni hnusně.

Napřímila se a podívala se mu do tváře. Chtěla něco odseknout, ale neměla sílu ani na to. Bylo jí špatně, měla pocit, že bude zvracet.

„Víš, proč jsi taková nicka, Anno?“ zeptal se jí pohrdavě. Pak jí ukázal na čelo a bolestivě jí zapíchl ukazovák do kůže. „Je to všechno v tvojí hlavě. Pořád přemýšlíš jako člověk. Ale ty už nejsi člověk!“

Pak od ní kousek odstoupil a v očích mu probleskla nějaká potlačovaná emoce. Anna cítila, že by se měla bát, ale spíš se jí ulevilo, že už nestojí tak blízko.

„Zkusíme ještě jedno poslední cvičení a tím to pro dnešek uzavřeme,“ řekl věcně.

„Dobře,“ vyhrkla.

„Je to cvičení na postřeh a rychlost,“ upozornil ji a ve chvíli, kdy přikývla na srozuměnou a čekala na zadání, ji udeřil pěstí do tváře.

Vyhekla a zhroutila se na všechny čtyři. Z nosu jí vytryskla krev a z očí se vyvalily slzy. Vzlykla a snažila se popadnout dech. Bojovat s bolestí.

Přes zamlžený zrak viděla jeho tvář jen rozmazaně, když se k ní sklonil a s ledovým klidem řekl: „Příště uhni.“

Pak se napřímil a jako král odkráčel. I se svou odvetou.

*****

Anna netušila, kolik minut uběhlo, zatímco klečela na podlaze a nedokázala zastavit proud slz. Nos ji hrozně bolel i při letmém dotyku, ale nebyl zlomený. Zuřila a zároveň se styděla, že se nechala tak ponížit. Věděla, že není nicka. Její rozum jí říkal, že to není pravda, ale díky jeho chování během tréninku i jeho završení, se přesně takhle cítila.

Nakonec sebrala poslední zbytky sil, přetáhla si zpocené tričko přes hlavu a utřela s ním louži krve, která zůstala na podlaze. Pak ho zmuchlala a přitiskla si k nosu. Jenom v teplákách a podprsence vyklopýtala z tělocvičny a došla až do společenské místnosti.

Tam narazila na Zorana a Sáru, kteří se zrovna vraceli z venku. Když jí spatřili, strnuli uprostřed kroku. Zoran ji přelétl pohledem a hrozivě se zamračil. Sára byla spíš v šoku. Anna rychle spustila ruku s tričkem od tváře k hrudi, aby se zahalila.

„Co se stalo?“ zeptal se Zoran nepřirozeně klidným hlasem a jeho pohled utkvěl na zasychající krvi na jejím nose. Sára ten tón znala a raději skoro ani nedýchala, aby neupozorňovala zbytečně na svou přítomnost. Věděla, že v Zoranovi zuří hněvivé peklo, i když to tak možná nevypadalo.

„Byla jsem pomalá. Prostě moc pomalá,“ zahuhňala Anna tiše.

„Potřebuješ…“ chtěl jí nabídnout pomoc, ale ona sebrala ten zbytek hrdosti, co jí ještě zbyl a slabě odsekla: „Nepotřebuju nic.“

Cítila, že znovu nabírá k pláči, ale nechtěla, aby ji tak viděli. Popásli se na jejím ponížení už dost. Obešla je a zamířila do svého pokoje. Když odešla, v místnosti se rozhostilo těžké ticho.

„Přiveď mi Ondřeje!“ přikázal Zoran Sáře a otočil se k ní zády. Pak přistoupil k oknu, založil si ruce na hrudi a pohlédl ven.

„Zorane-“ pokusila se tiše namítnout.

„Udělej, co jsem řekl,“ přerušil ji ostře, aniž by se na ni podíval. Sára tušila, že ji jenom chrání, protože kdyby na ni pohlédl, spatřila by v jeho očích plameny. Spatřila by jeho celou moc, a pokud by to přežila, hrůza by ji připravila o spánek na několik měsíců.

Odešla tedy splnit jeho příkaz a v duchu se modlila, aby byl k Ondřejovi shovívavý.

Než jeho první pobočník dorazil, měl Zoran čas se trochu uklidnit. Pořád ještě zuřil, ale dokázal alespoň potlačit chuť zničit ho. Věděl, že je Ondřej ješitný, hádavý a ano, často i arogantní, jeho ostatní kvality to ale vynahrazovaly, takže dokázal jeho občasné výstupy tolerovat. Pokud ovšem nepřekročily jistou hranici. A zákeřnost, s jakou si zahojil své ego na Anně, byla hodně přes čáru. Čekal by od něj nějakou zlomyslnost, kanadský žertík, ale takovou brutalitu ne.

Ondřej s hranou jistotou zamířil rovnou k oknu, ze kterého Zoran stále hleděl ven. Pohledu na svého velitele se ale vyhýbal, Sára ho varovala, že by to taky mohl být jeho konec.

„Vysvětlíš mi, co se stalo?“ promluvil Zoran jako první.

„Urazila mě. Utahovala si z mých vlasů.“

„A to, že je v našem světě nová a nezná jeho pravidla asi nebylo dostatečnou omluvou pro její prostořekost, že? Ani to, že jsi jí vstoupil do mysli jen pro to, abys ji popíchl.“

Ondřej mlčel, protože tušil, že Zoran nechce poslouchat jeho výmluvy a všechno, co by na svou obhajobu řekl, by znělo právě tak.

„Urazila tvou ješitnost, a tak si prolil její krev,“ zahučel Zoran, když Ondřej nic neříkal a tentokrát na něj upřel pohled. Sálala z něj zloba a někde hluboko, kontrolované ocelovou silou Zoranovy vůle, mohl spatřit i svíjející se plameny.

„Ano. Ne,“ odpověděl Ondřej a uhnul pohledem, protože žár Zoranova pohledu prostě nedokázal snést.

„Ano? Ne? Vysvětli to,“ poručil Zoran chladně.

„Ano, urazila mou pýchu, i když z nevědomosti a ano, byl jsem na ni hnusný, protože mě tím naštvala. Ale ne. Nebyl jsem na ni hnusný a tvrdý jen proto, že mě vytočila. Je to Asura s modrými vlasy a to znamená, že je výjimečná. Možná ne tak výjimečná jako ty,“ přejel pohledem sytou modř na Zoranově hlavě, „ale výjimečná. Měla by být silnější a ve všem lepší, než jsem já, nebo Sára. Jenže to se nestane, dokud bude uvažovat jako člověk. A přesně to ona dělá. Myslel jsem, že jí to dojde, když ji pořádně proženu, ale nestalo se to. S takovým přístupem to nikdy nedokáže. A to se musí naučit mnohem víc než se jenom jako Asura hýbat. Navíc naše řady prořídly a čím dřív bude připravená, tím dřív se k nám může přidat v ulicích. Potřebuje se naučit, jak se ochránit. Jak ochránit ostatní. Jako člověka ji nepotřebujeme. Jako člověk v našem světě nic nezmůže. Je Asura a měla by tak začít myslet. Chtěl jsem jí otevřít oči.“

„Málem jsi jí zlomil nos,“ podotkl Zoran zamyšleně, jak uvažoval nad Ondřejovými slovy.

„Ano málem. Kdybych opravdu chtěl, měla by ho zlomený.“

„Co když si zlomil ji?“ zeptal se ho Zoran zachmuřeně, plameny z jeho očí už ale zmizely.

„To si nemyslím. A ani ty tomu nevěříš. Připouštím to nerad, protože mě ještě pořád štve, co si ke mně dovolila, ale i já v ní na chvilku zahlédl to, co ty jsi spatřil hned na začátku. Dříme v ní síla. Je tam a čeká, až si ji Anna uvědomí. Až si ji přivlastní a začne ji používat.“

„Možná by sis neměl tolik přát, aby svou sílu objevila,“ napadlo Zorana a měřil si Ondřeje, jako by měl něco za lubem.

„Proč ne?“ zarazil se jeho pobočník.

„Protože bys pak nemusel stihnout dostatečně rychle uhnout,“ uchechtl se Zoran, poplácal Ondřeje po rameni, a pak odešel do své pracovny.

*****

Anna stála ve sprše dlouho. Slastně si vychutnávala horkou vodu, která jí milosrdně smývala pot i krev a uvolňovala bolavé svaly. Brečela jako malá holka. Brečela ponížením a vztekem, že se nechala tak hloupě napálit. Slzela nad sebou lítostí a bolestí nad ztrátou rodičů a starého života. Trápil ji stesk a bezmoc. Voda to vše odplavovala a pomáhala ji udržet vlastní slabost v tajnosti, protože maskovala její pláč.

Když se utřela a oblékla do čistého trička a kalhotek, podívala se do zrcadla. Otřela ho, protože bylo zamlžené do páry, a znechuceně si prohlížela svůj nos. Byl červený a opuchlý, ale už nekrvácel a dalo se přes něj dýchat.

Kdyby chtěl, tak by mi ho zlomil, uvědomila si a zamračila se. Jenže to neudělal.

V břiše jí hlasitě zakručelo, žaludek měla hlady úplně stažený. Rozhodně se ale nechystala sejít dolů mezi ostatní, aby se najedla. Za prvé si nebyla jistá, jestli by zvládla ty schody a za druhé nechtěla, aby ji viděli v tak zbídačeném stavu. Ne dokud neposkládá dohromady střípky své rozbité hrdosti.

Šouravě vyšla z koupelny a zamířila k posteli, když v tom ji zarazila vůně, linoucí se pokojem. Na stole uviděla tác a na něm misku plnou ovesné kaše s ořechy a medem, dva banány, láhev vody a velký šálek bylinkového čaje.

O něj byla opřená kartička s jednoduchým vzkazem. Sněz to. S.

Nedala se dvakrát pobízet, spolkla zraněnou pýchu a všechno rychle zhltla. Když dopíjela čaj, všimla si, že za ním stojí ještě nádobka plná ledu a čistá utěrka. Vděčně se usmála, když si zalézala pod peřinu a ledovala si bolavý nos.

Musím Sáře zítra poděkovat, umínila si a než se nadála, tvrdě usnula.

ASURA – KAPITOLA DRUHÁ – MENŠÍ ZLO

Kapitola druhá

Menší zlo

Zoran, Ondřej a Sára stáli v řadě vedle sebe, modrovlasý démon uprostřed. Všichni tři se tvářili velmi vážně, dokonce i Ondřejovi zmizel z obličeje jeho věčný úsměšek. Zoran soustředěně sledoval scénu před sebou.

„Už jsme to dlouho nedělali,“ poznamenal Ondřej zamyšleně.

„To je pravda. Myslíš, že to zvládne?“ zeptala se ho Sára.

Ondřej neodpověděl, jen se podíval na Zorana. „Zvládne. Mě spíš zajímá, kým je,“ odpověděl vážně.

„Pořád si myslíš, že to není náhoda? Že to celé bylo zosnované jen proto, aby ji probudili?“ pochopila Sára.

Zoran mlčky přikývl.

„Myslel jsem, že jí to řekneš. Když jsi jí všechno vysvětloval. Oba jsme si to mysleli,“ podíval se Ondřej na Sáru, která přitakala.

„Já vím. Ale je to pořád jen hypotéza bez důkazů. Usoudil jsem, že bude lepší, když počkám, až se Anna odhalí. A pak se rozhodnu, jestli se jí s tím svěřím,“ vysvětlil Zoran. Ondřej i Sára už s ním byli dost dlouho, aby pochopili, že se mají řídit jeho příkladem.

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Tma kolem nich ztěžkla jejich váháním.

 „Tak to spusť,“ vyzval Zoran svého pobočníka, který dlouze vydechl a stiskl tlačítko dálkového ovládání. Prostor se rozvibroval hlasitým rachocením stroje, stojícím jen několik metrů od nich.

Byla to stará zjednodušená nářezová pila. Tvořil ji dva metry dlouhý posuvný stůl a samotné ostří v podobě gilotiny, poháněné hydraulikou.

Anna ležela stále ještě v bezvědomí na stole, hlavou směrem k pile. Ruce měla připoutané k jeho okraji, tentokrát rovnou ocelovými pouty. Probral ji až zvuk stroje, když se dal do pohybu. Stůl se posouval pomalu. Chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala úplně. Ostří zrovna s ošklivým zaskřípěním dopadlo asi dvacet centimetrů od její hlavy.

Anna zaječela a nepřestávala křičet, ani když se začala divoce zmítat a trhat pouty. Ve tmě, kterou se obklopili, je nemohla vidět. Cítila ale jejich přítomnost a prosila je o smilování. Prosila a nadávala, vyhrožovala a žebrala. Pila se znovu zakousla do plochy stolu. Deset centimetrů od její hlavy. Její jekot přešel v neartikulované skřeky plné smrtelného děsu.

„Tuhle část nesnáším,“ zašeptala Sára.

„Neboj, už to brzy skončí,“ povzbudil ji Ondřej. Jeho pohled těkal z ostří na Annu a zpět. Nůž se pomalu zvedl až ke své základně, aby začal opět pomalu klesat. Aby se tentokrát zakousl rovnou do masa.

Zoran ani na moment nespustil pohled z dívčiny tváře. Proto jako první spatřil záblesk v jejich očích. Prozření démona. Anna ještě naposledy škubla náramky a rozlomila je, jako by byly z papíru. Pak v poslední vteřině zachytila holými dlaněmi ostří pily, a bez zaváhání začala tlačit proti ní. Po nahých pažích jí začaly stékat pramínky krve, ale ona dál tlačila, až zarazila ostří do jeho základny takovou silou, že v hydraulice zvedacího zařízení zapraštělo a celý stroj se zastavil.

Pak se svezla na podlahu a zůstala na všech čtyřech. Zpocené vlasy jí padaly do obličeje a pod dlaněmi se jí rozlévaly rudé kaluže. Třásla se. Dýchala rychle a nahlas. Pak se její tělo uklidnilo a ona se pomalým, nepřirozeně plynulým pohybem postavila a pohlédla jejich směrem. Vlasy jí visely zplihle přes obličej, ale i tak to bylo zřetelné. Její oči byly rubínově rudé.

„A sakra!“ zahromoval Ondřej, zatímco Sára si jen těžce povzdechla. Zoran se zamračil.

Démon v Anně se jen zběžně rozhlédl po svém okolí, a pak viditelně a hlasitě vtáhl vzduch nosem. Zavětřil ještě několikrát, a ač se to zdálo nemožné, jeho oči pokaždé zrudly ještě trochu více. Pak sklonil tvář ke svým dlaním a spokojeně se usmál. Ukázal tak trojici před sebou dvojitou řadu dlouhých bílých zahnutých zubů. A pak se zakousl do své vlastní dlaně.

Zoran se pohnul tak rychle, že si toho ani Ondřej, ani Sára nevšimli. Najednou stál sotva metr od démona. Ten okamžitě zvedl hlavu, ale dále si hryzal krvácející maso. Zoran se mu zahleděl do těch odporných očích a ostře zavelel: „Anno, slyšíš mě? Okamžitě s tím přestaň!“

S démonem to ani nehnulo.

„Anno, hryžeš si vlastní ruku,“ upozornil ji tentokrát klidně. „Nech toho.“

Démon se zarazil a spustil paži k tělu. Rozšklebená ústa měl nyní stejně krvavě rudá jako oči. „Tahle. Je. Moje,“ řekl trhaně skřípavým hlasem.

„Ne!“ odsekl Zoran s chladnou jistotou a neuhnul pohledem.

Démon se jen pohrdavě ušklíbl a přikrčil se v očekávání boje. Zoran ale o krok ustoupil a pomalu sáhl do kapsy kabátu. Ozvalo se šustění potravinové folie, a pak démonovi podal kus čerstvého masa.

Ten váhal, čekal lest. Nakonec po něm ale lačně sáhl a s chutí se do něj zakousl.

„Mám toho více,“ řekl Zoran s ledovým klidem. „Tvému otci už ta tkáň určitě chybět nebude, Anno.“

Démon k němu prudce zvedl oči, pak zavřeštěl a padl na kolena. Zíral na čerstvé maso a svou rozdrásanou dlaň, jako by nevěděl, co si s nimi počít. Co si počít sám se sebou. Pak znovu silně zařval, až jeho ryk vystrašil ptáky, spící nahoře na střeše za komínem, upustil maso a v předklonu začal mohutně zvracet.

Sáře vyletělo obočí nahoru a Ondřej jen překvapeně hekl. Démonka vykročila zvědavě směrem k dívce, ale Zoran za sebe napřáhl paži a mlčky jí tak přikázal, ať zůstane, kde je.

Trvalo to dlouho, než tvor před nimi strnul a přestal dávit krvavou hmotu.

„Anno?“ oslovil ji Zoran laskavě.

Zvedla k němu tvář potřísněnou krví. Její oči byly jasné a průzračně modré.

„Zorane,“ vzlykla zničeně a roztřásla se. Sotva k ní stihl přiskočit, když se zhroutila zpátky do temnoty bezvědomí.

To už se ani Ondřej neudržel. Přistoupil k ní a hlasitě zalapal po dechu. Když Sára stanula vedle něj, pochopila proč.

Anniny vlasy byly od konečků do poloviny své délky modré.

*****

Ostří se blížilo a Anna věděla, že v další sekundě zemře. Před očima jí vůbec neproběhl celý její život, jak tvrdilo tolik lidí ve filmech a knihách. Ovládla ji jen jediná myšlenka. Jediná emoce. Strach. Ještě nechtěla zemřít. V té chvíli ucítila, jako by nějaká neviditelná síla v jejím nitru uchopila její vědomí a odsunula ho stranou. Na chvíli se jí rozmazal zrak a měla pocit tonutí ve tmě, pak ale náhle viděla zase dobře. Až moc dobře. Koukala na pilové ostří, které se osudově blížilo k její hlavě a mohla na něm spočítat každou skvrnku rzi, ať už byla jakkoli malá. Do nosu jí udeřil silný pach potu, prachu a špíny, který jí byl velmi nepříjemný.

Pohnula se, aby vzápětí zjistila, že ji někdo připoutal ke stolu. Cítila, jak ji jeho nerovnosti tlačí do zad. Pila už byla skoro u jejího obličeje. Sevřela pěsti a trhla jimi, čímž se uvolnila. Bez zavání chytila ostří a tlačila do něj, dokud se stroj nezastavil a ona neosvobodila.  Ze stolu se svezla nemotorně na podlahu, její tělo jí bylo v té chvíli podivně cizí. Vážilo snad tunu a celé se třáslo vypětím. Dýchala prudce a bolestivě nabírala vzduch do plic. Studená kamenná podlaha ji tlačila do kolen, a tak se po chvilce zvykaní na svou tělesnou stránku opatrně postavila.

Kromě štiplavého pachu, který ucítila už na tom podivném stroji, jí nyní do nosu udeřila nádherná neznámá vůně. Žádostivě ji vtáhla nosem a žaludek se jí sevřel hlady. Pak jí došlo, odkud ta vůně pochází a s neovladatelným nutkáním se zahryzla do své pořezané dlaně.

Ústa ji zaplnila horká, slaná chuť a naprosto ji zatemnila mysl. Už nebyla žádná Anna, nebylo nic jenom ta potřeba kousat, drásat a sát tu božskou manu. Chtěla jenom více krve, více masa…

Anna se s vyděšeným výkřikem posadila.

Něco vedle ní se pohnulo, svět se zhoupl a ona ucítila horkou ruku na svém rameni. „Spi dál, Anno. Spi klidně. Už je to v pořádku,“ chlácholil ji známý Sářin hlas.

Poslušně se znovu položila do měkké postele, jak zjistila posléze, a zavřela oči. Věděla, že jí ten hlas lže, protože všechno nebylo v pořádku. Něco bylo naopak moc špatně, ona ale neměla sílu tomu nyní čelit. Odevzdala se tmě.

*****

Bylo už pozdě odpoledne, když se Zoran připojil k Ondřejovi v centrálním pokoji. Sedl si na jednu ze židlí, přehodil nohu přes nohu a jednu paži položil na stůl. Prstem pak jemně kreslil na jeho povrchu malé kroužky a sledoval Ondřeje, který přecházel po pokoji sem a tam jako lev v kleci. Sára napůl seděla na okenním parapetu, napůl stála. Ruce překřížené na hrudi, v pohledu otázku.

„Proč nám Zorane konečně neřekneš, co se to v té polorozpadlé barabizně stalo?“ nevydržela to.

Ondřej se zastavil a čekal napjatě na jeho odpověď.

„Co si myslíte vy?“ odpověděl Zoran otázkou.

Ondřej vypustil podrážděně vzduch, aby se trochu uklidnil, a pak spustil: „Existuji zde již dlouho. Ani zdaleka ne tak dlouho jako ty, Zorane, ale i tak už jsou to věky. Nikdy jsem ale neviděl nic podobného. Byla to Rákšasa. Jednoznačně Rákša. Ale pak se něco změnilo, Anna něco udělala a ta krvelačná bestie je pryč a z ní je Asura. Ale co se stalo?“

„Třeba není pryč,“ podotkla Sára spíš tázavě.

„Je určitě pryč. Viděla jsi Annu na konci, když se z ní stala Asura. Viděla jsi přece její vlasy,“ oponoval jí Ondřej přesvědčeně.

„Tak jak to tedy je?“ zeptala se Sára Zorana.

„No ano, jak to tedy je? Jsem zrůda nebo menší zrůda?“ ozvalo se ode dveří uštěpačně. Pohledy všech tří se upřely na Annu, která pomalu vstoupila dovnitř.

„Jsi Asura, Anno,“ odpověděl Zoran klidně a ukázal jí na volnou židli. Ušklíbla se a jeho tiché vyzvání neuposlechla.

„Ale jak-“ promluvil Ondřej, ale Anna ho přerušila: „Takže menší zrůda, bezva.“

„Vždyť jsme všichni viděli její oči. Její tvář. Pila svou krev a hryzala své maso!“ namítla Sára.

„Nejenom své,“ upřesnil Ondřej a upřeně se na Annu zahleděl. Ta zbledla, těžce polkla a hněvivě pohlédla na Zorana. „A vypadalo to, že jí opravdu chutná,“ rýpnul si Ondřej znovu.

„To by stačilo,“ pokáral ho Zoran za zbytečnou krutost.

„Ne, jen ho nech. Je to pravda. Chutnalo mi to. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jako by ani nic jiného neexistovalo. Jako by nic jiného, než nasycení nemělo smysl,“ přiznala Anna tiše.

Ondřej pevně sevřel rty a věnoval Zoranovi výmluvný pohled.

Zoran se zamračil, klepnul klouby prstů do stolu a postavil se. Sára ztuhla. Zoran se uměl dokonale ovládat a s nadhledem zvládal Ondřejovu zálibu v popichování. Jen jednou ho viděla rozzlobeného a byla to taková vichřice zuřivosti, že už to nechtěla nikdy zažít znovu. Raději stanout tváří v tvář třem rozzuřeným Rákšasám než jednomu rozlícenému Zoranovi.

„Říkám to naposledy. Anna je Asura!“ procedil skrze zuby. „A to velice silná. Tušili jsme, že se kolem ní může pohybovat Rákša, který lační po těle, a když ji posedl u pily, potvrdil tak naše tušení. Jenže Anna ho dokázala porazit. Chvilku po svém probuzení.“

Ondřej se Sárou nyní konsternovaně zírali na dívku, která pro tuhle chvíli nevěděla, co na to říct. Sama byla překvapená. Vykročila k dříve nabízené židli a svezla se na ni. Pak položila ruce na desku stolu, dlaněmi vzhůru. Zírala na svou zahojenou pokožku, která nenesla žádné stopy po řezné ráně. Nebo otisky zubů. Všichni mlčeli, jen ji zamyšleně pozorovali.

Sáhla si na vlasy a natáhla jeden pramen do svého zorného pole. Spatřila sytě modrou, která v polovině délky přecházela v její přirozenou barvu. Rychle pohlédla na Zorana a jeho vlasy, a pak zpátky na svoje.

„Takže jsem démon. Asura. Zabíjím jiné démony. Přesněji jednoho jsem už zabila, i když tedy vážně nevím jak. A jsem silná, protože mám modré vlasy. Tedy napůl modré,“ shrnula si to Anna pochybovačně.

„Barva vlasů vypovídá o síle Asury. Neurčuje ji,“ opravila ji Sára automaticky.

Anna přimhouřila oči a podívala se zvědavě na Ondřeje. Pak na Sáru. Znovu na Ondřeje, na jeho žlutou hřívu. Zakabonil se, a to jí vykouzlilo škodolibý úsměv na tváři, když pochopila, co to znamená.

Bez jediného dalšího slova se zvedla a vydala se zpátky ke dveřím. Pak se otočila, jako by si na něco vzpomněla, a ukázala na své pyžamové kalhoty a bílé tričko, které slabě vonělo po pracím prášku. „To je tvoje práce?“ zeptala se Sáry. Démonka zaraženě přikývla.

„Děkuji,“ řekla Anna upřímně a chystala se odejít.

„Kam to jdeš?“ houknul na ni Ondřej nechápavě.

„Domů,“ odpověděla mu, aniž by se ohlédla, hlas se jí ale při té lži zlomil. Žádný domov už neměla. Její otec byl mrtvý, matku posedla Vétala. Její život byl pryč. Její lidskost byla pryč. Všechno bylo špatně. Moc špatně.

„Tady jsi doma, Anno. S námi,“ uslyšela Zorana. Zdálo se jí, že v jeho hlase zaslechla lítost.

Mlčky vzala za kliku a odešla. V pokoji, kde se před chvílí probudila, se svezla na postel a chtělo se jí brečet. Místo slz se ale jen hystericky rozesmála.

*****

„Tohle nebude vůbec jednoduché,“ odtušila Sára suše, jakmile Anna odešla.

„Nikdy to není jednoduché. I vy dva jste mi dali zabrat. Hlavně Ondřej,“ reagoval Zoran klidně. Sára se uchechtla, ale dál to nekomentovala.

„Já mám možná prořízlou pusu, šéfe,“ vložil se do toho jmenovaný, „ale jinak jsem byl a jsem v pohodě. Ale ta holka, to je něco jiného. Viděli jste, jak se na mě podívala? Na moje vlasy?“

„Snad se jí nebojíš?“ neubránila se Sára malému popíchnutí.

Ondřej si pohrdavě odfrknul.

Zoran jim věnoval drobné pousmání. Během těch věčných roků jeho existence už spolupracoval s mnoha jinými Asurami. Některé mu přirostly k srdci víc než ostatní. Většinu z nich ztratil v boji s Rákši. Jiní jeho spolubojovníci byli tou nikdy nekončící řadou soubojů a bitev natolik zdeptáni, že ho sami prosili, aby ukončil jejich lidské existence. Aby mohli na chvíli spočinout v klidné a tiché dřímotě, než se znovu zrodí a budou opět probuzeni. Nepovažoval je nikdy za zbabělce. I jeho čas od času vábila možnost opustit alespoň na chvíli bitevní vřavu a odpočinout se ve sladkém nevědomí. Pokaždé u něj ale převážil smysl pro povinnost a vědomí všech těch hrůz, kterým mohl zabránit. To ho poutalo dál v lidském těle a lidském světě.

„Anna jenom potřebuje čas. Přišla o své blízké. Začal pro ni úplně nový život. Bude se toho muset hodně naučit,“ poznamenal k nim zamyšleně.

„Samá práce bez legrace,“ popíchl ho Ondřej a pokračoval s pobaveným úsměvem: „Nezapomínej, že ji čeká taky spousta zábavy. Se svými dovednostmi a novým tělem si může užívat čeho chce, a dostane taky koho chce. Nikdo jí neřekne ne.“

„Sakra Ondřeji, kdy už tě to konečně přejde?“ zašklebila se na něj Sára znechuceně.

„No co? Holky my samy padaly do postele, dříve než se ve mně probudil démon. Teď mě prostě chtějí ještě víc,“ bránil se Ondřej a pohodil žlutou hřívou. Přitom na Sáru škádlivě mrkl. Dívka ho šťouchla pěstí do ramene. Dost aby ho to zabolelo, ale ne tak, aby to bral jako útok. Přece jenom byl druhý po Zoranovi a ačkoliv se někdy choval jako pitomec se zastydlou pubertou, v boji byl nelítostný vůči nepříteli a obětavý vůči přátelům. Věděla, že jí vždy kryje záda. Stejně tak jako Zoran. Možná byl tím nejstarším a nejsilnějším Asurou, jakého znala, ale nikdy se nad ně nepovyšoval. Jako velitel je vedl pevnou a občas přísnou rukou, ale nikdy je nenechal na holičkách a byl tu pro ně vždy, když ho potřebovali.

„Mám za ní jít?“ změnila pro jistotu téma.

Zoran nezaváhal ani na chvíli: „Děkuji, ale půjdu já. Vy dva máte své mise, které čekají na splnění. Víte, co máte dělat.“

„Jistě,“ přikývli oba vážně. Čas na legraci skončil, teď byla na řadě zase chvíli práce.

„Tak se do toho pusťte a buďte opatrní. Uvidíme se večer,“ rozloučil se s nimi a vydal se za Annou.

*****

Zaklepal na dveře, ale na vyzvání nečekal. Jakmile vešel do jejího pokoje, zavřel za sebou a opřel se o ně. Ruce si strčil do kapes kalhot.

V pokoji bylo šero.  Zatažené závěsy vpouštěly do pokoje jen tenký paprsek slunečního světla. Anna seděla uprostřed lůžka. Objímala si nohy pokrčené v kolenou. Opírala se o ně čelem, takže jí neviděl do obličeje.

„Proč se obtěžuješ?“ zeptala se ho posměšně, aniž by zvedla hlavu.

„Čím konkrétně?“ zmátla ho, ale nedal to na sobě znát.

„Klepáním přece,“ zavrčela.

„Přišlo mi vhodné upozornit tě, že vstoupím dovnitř,“ odvětil samozřejmě.

„Jo tak, pán je gentleman,“ zahučela nelichotivě, tvář stále sklopenou.

„Chápu, že se zlobíš. Hodně jsi ztratila,“ promluvil smírně.

„Všechno!“ zvedla prudce hlavu a upřela na něj pohled plný hněvu. „Ztratila jsem všechno. Vy jste mi to vzali!“

„Stalo by se to stejně, Anno. Asura v tobě by se probudila, jakmile by se tě pokusil Rákša zmocnit. A možná bys ho neporazila a zůstala Rákšou,“ pokračoval stejným tónem.

„A co?! Kašlu na to!“ vykřikla nenávistně. Pak se znovu opřela hlavou o kolena. „Je mi to jedno. Běž pryč.“

Ignoroval ji a sedl si vedle ní na lůžko. Měl nutkání uchlácholit ji dotekem, ale věděl, že na to není správná doba. Byla teď plná nenávisti a strachu.

„Máš pravdu, že jsme ti mnohé vzali. O svůj lidský život bys ale dříve či později přišla. Chápu, že se bojíš, a mnohému ještě nerozumíš. Rozumím tvému vzteku. Ale to všechno časem přejde,“ zkusil to ještě jednou chápavě.

„Běž do prdele,“ odsekla vulgárně.

Zoran se rozhodl nijak ji nešetřit a zkusil jí hodit vějičku. Otevřel svou mysl, aby mohl oslovit tu její. „Myslel jsem, že budeš chtít alespoň pomstít své rodiče.“

Anna překvapeně zvedla hlavu a nechápavě si ho měřila. Přikývl na její nevyřčenou otázku.

„Ano, slyšíš mě ve své hlavě.“

„Dokážu to taky?“   Bylo těžké nepromluvit, jen si to myslet. Nezvyklé.

„Právě jsi to dokázala.“ Pochvalně se usmál.

„Dokážou to všichni?“

„Ano. Taky číst myšlenky. Nebo ovládat myšlenky.“

„Cože? Hnus! Můžu se proti tomu nějak bránit?“

„Jistě.“

„Naučíš mě to?“

„Ano.“

„Kdy?“

„Až začneš spolupracovat.“ Vstal a chystal se odejít. Anna na něj zkameněle zírala a mlčela. Věděl, že je to vydírání, ale jestli to mohlo zabrat, byl ochotný to vyzkoušet. Anna s nimi nemusela zůstat. Mohla odejít a protloukat se světem sama. Věřil, že je dost tvrdohlavá na to, aby je opustila. Jenže sama by příliš dlouho nepřežila, i když byla silná. Rákšové by ji nakonec dostali.

„V klidu si to rozmysli. Času máš dost. Celou věčnost, dá se říct.“

Ani teď nijak nereagovala, ale to ho nepřekvapovalo. Byla zmatená a vystrašená, všechno pro ni bylo a bude jiné. Každá nově probuzená Asura se potřebovala s novým životem srovnat a přivyknout si.

Už bral za kliku, když promluvila. Její hlas byl chladný, ale plný odhodlání. „Odpověď je ano. Chci je pomstít.“

Rychle potlačil spokojený úsměv, když se k ní otočil. „Myslel jsem si to. Dnes si ještě odpočiň a zítra začneš s tréninkem.“

ASURA – KAPITOLA PRVNÍ – MODRÝ, ŽLUTÝ A ČERVENÁ

Kapitola první

Modrý, žlutý a červená

Anna si to svižným krokem zamířila z kina rovnou domů. Prošla ulicí lemovanou potemnělými výlohami obchodů a vydala se známou cestou přes malý park. Minula dětské hřiště s klouzačkou a pískovištěm, v této pozdní hodině již opuštěné. Občas se rozhlédla kolem sebe, ale nikde nespatřila ani živáčka. Nebylo divu. Byla středa, pozdě večer, a většina lidí už byla zalezlá v postelích.

I na ni čekalo ranní vstávání do práce, ale moc si přála ten film vidět a dnes ho hráli naposledy. V kině byla sama, bez doprovodu. Měla to tak nejradši. V práci si užila lidí a lidských řečí dost a dost.

Jakmile prošla parkem, pokračovala po chodníku, tonoucím z poloviny ve stínech. Po pravé straně míjela panelové domy s jednotlivými vchody. Některá okna ještě svítila. Po levé straně lampy střídaly mohutně vzrostlé lípy.

Anna byla ještě plná dojmů z filmu. Zamyšleně minula několik dalších lidí a ani je příliš nevnímala. Na známé ulici se cítila bezpečně. Těšila se, až dorazí domů, dá si horkou sprchu a zaleze pod peřinu.

V tom se do ní náhle opřel silný poryv chladného větru, až to s ní smýklo na stranu. Byla příjemně teplá jarní noc, takže ji to překvapilo dvojnásob. Zpomalila. Poryvy větru v malých vírech zvedaly listí z chodníku a společně s pohozenými papíry a sáčky z odpadků, které se doposud povalovaly kolem, vytvářely malá barevná tornáda.

Annino překvapení se změnilo ve zvědavost. Odkud se ten vítr bere? Celý den ani nefouklo a teď takový vichr?

Vítr jí vmetl do očí smítka prachu a přinutil ji přivřít oči. A právě v té chvíli ucítila v zátylku mrazení, které nemělo s podivnou vichřicí nic společného. Anna zostražitěla, přece jen už bylo pozdě a byla sama. Ve své blízkosti neviděla ani živáčka, přesto byl její pocit bezpečí okamžitě pryč.

Zadržela dech a přinutila se pomalu ohlédnout. Snažila se nepanikařit a udělat to ledabyle.

Oči se jí kvůli prachu a větru zamlžily a první slzy si už našly cestu po její tváři. Mrknutím se je pokusila odstranit a podrážděně si odhrnula pramen světlých vlasů, které jí právě s dalším poryvem chladného vzduchu šlehly nepříjemně přes tvář.

A pak ho spatřila. Muže, oblečeného celého v černém. Jako první zaregistrovala jeho dlouhý kabát, který za ním vlál jako široká křídla.  Pak pohledem utkvěla na jeho vlasech. Měly sytě modrou barvu.

Znovu zamrkala a utřela si mokré tváře. A během té chvilky cizinec zmizel. Anna zaraženě hleděla do stínů za sebou, jestli jen někam nepopošel, ale ulice byla prázdná.

Napřed ji trochu zatrnulo. Pak ji napadlo, že prostě jen zašel do některého z blízkých domovních dveří. Otočila se tedy zase zpátky a chystala se pokračovat v cestě.

Místo toho ale ucítila, jak ji něco silně udeřilo do hlavy. Následovalo prudké šlehnutí bolesti a pak už nic.

*****

Annu probudil chlad. Zakusoval se jí do celého těla. Lýtkové svaly jí podivně cukaly a prsty na nohou byly úplně zmrzlé. Stejně tak prsty na rukou. Hlava se jí točila, hučelo jí v uších a zvedal se jí žaludek. Nutkání polknout nedokázala zabránit, ale šlo to těžce, protože měla plná ústa. V koutcích cítila podivný tlak.

Roubík ?!

Chtěla si tu věc vytáhnout, ale nemohla pohnout rukama.

Teprve toto poznání ji přivedlo k plnému vědomí. Otevřela oči a nebylo to jednoduché. Víčka měla těžká jako z olova. Zprvu viděla rozmazaně. Když konečně dokázala zaostřit, ochromil ji strach.

Seděla na židli jen ve spodním prádle, kotníky přivázané silným provazem k tomu obyčejnému kusu nábytku. Ruce měla spoutané za opěradlem, v puse opravdu látkový roubík. V panice začala trhat pažemi a snažila se osvobodit. Provaz se jí bolestivě zařezával do kůže, ale nepřestávala, dokud ji svaly nezačaly pálit a křečovitě se stahovat.

Bála se čím dál víc. Nechtěla brečet, protože by to stejně bylo k ničemu, ale i tak začala popotahovat. Znovu těžce polkla.

Musíš se uklidnit. Nepanikař a přemýšlej!

Pečlivě se rozhlédla kolem sebe a snažila se ignorovat třeštící hlavu. Nacházela se uprostřed velké tovární haly a zleva i zprava na ni mířilo světlo ze dvou silných reflektorů. Zbytek prostoru tonul ve tmě. Místnost vypadala prázdně a opuštěně. Kam mohla dohlédnout, viděla jen holé zdi z červených cihel s oprýskanou omítkou. Na některých místech je pokrývaly tmavé, vlhké skvrny plísně. Všechna okna někdo zamaloval černou barvou, některá navíc zabednil dřevěnými prkny. Strop se klenul vysoko, hluboko ponořený do tmy. Ať napínala zrak sebevíc, až nahoru nedohlédla.

Zrovna se chystala znovu se rozhlédnout kolem sebe, jestli neobjeví něco ostrého, čím by si přeřezala pouta. Už tolikrát to přece viděla ve filmu. Stačilo se na židličce jen převrhnout na bok, možná se trochu posunout po podlaze, a pak použít něco ostrého. V té chvíli ale ucítila na tváři závan větru. Znovu se upřeně zahleděla vzhůru.

Musí to být komín, napadlo ji najednou. A venku je tma. Musím být v jedné z těch starých, polorozpadlých výrobních hal na kraji města, blesklo jí hlavou. Zároveň se musela s rostoucí hrůzou ptát, jak se tu octila a hlavně proč.

V té chvíli oba reflektory divoce zablikaly. Oslepilo ji to. Znovu ucítila ten poryv vzduchu, tentokrát mnohem silnější. Světla se okamžitě umoudřila a ona před sebou spatřila cizince s modrými vlasy.

Stál zpříma, nohy mírně rozkročené. Paže si založil na hrudi a hlavu nakláněl lehce na pravou stranu. Zkoumavě si ji prohlížel hnědýma očima. V obličeji byl velmi bledý, jeho pokožka výrazně kontrastovala s jeho vlasy a tmavým černým obočím. Rty měl souměrné, ale podobně světlé jako pleť. Bez krve.

Upír, napadlo ji okamžitě, jak si vybírala daň její záliba ve fantasy a hororech. Racionální část jejího mozku to okamžitě zavrhla. Anna se uslyšela hystericky zachichotat.

„Je tu něco k smíchu?“ promluvil neznámý nezúčastněným tónem.

Zavrtěla hlavou, ale zároveň se znovu uchechtla. Nedokázala si pomoct.

„Připadám ti legrační?“ zeptal se znovu. V jeho hlase zazněla jasná výhrůžka. A ještě něco jiného. Zvláštní zachvění, nepatrná miniaturní vibrace podobná zavrčení. Asi ji to mělo ještě více vyděsit. Jenže Anna měla pocit, jako by se jí ten zvuk vypálil do mozku a na chvilku se tam zabydlel. Prozkoumal ji, pohladil a zmizel. A ona by dala cokoli za to, aby ho opět uslyšela.

Znovu zavrtěla hlavou a ke svému vlastnímu překvapení ze sebe vydolovala i tiché ne. Mumlala ho přes roubík, takže jí nebylo moc rozumět.

„To je dobře. Nemám to totiž rád. Tvorové, kteří mě berou na lehkou váhu, končí špatně,“ znovu ten podivný tón. „A ty nechceš skončit špatně, že ne, Anno?“

Bylo to její jméno, co ji vytrhlo z toho podivného okouzlení způsobeného jeho hlasem. Jako by byla v mlze a nyní se z ní vynořila. Blaženost byla tatam. Do tváře se jí znovu vrátil původní zděšený výraz.

„Teď jsi to úplně podělal, šéfe. Už byla skoro na lopatkách. Málem by pro tebe udělala první poslední,“ ozval se ze tmy nad ní jiný hlas. Pak uslyšela lehký šramot a ve světle reflektoru spatřila, jak se odněkud z vrchu snesl další muž. Byl oblečený podobně, ale vypadal mladší a taky trochu menší. Vlasy měl pampeliškově žluté, v hladkém mikádu mu padaly na ramena. Čelo mu protínala světle růžová jizva. Doskočil zlehka, jako by to nebylo několik metrů vysoko. Postavil se vedle modrovlasého.

Anna se polekaně rozhlédla ve tmě. Neviděla další osoby, ale cítila jejich přítomnost. Sledovali ji. Hrůzou se jí orosilo čelo, ačkoliv byla taková zima.

„Proto tu není,“ zaznělo zavrčení z opačné strany. Ze tmy se vyloupla dívka. V jednu chvíli tam nebyla, a pak najednou ano. Vlasy měla rudé jako krev, na bocích ostříhané úplně na krátko, uprostřed s vysokou vlnou. I ona se postavila vedle modrovlasého a věnovala žluťáskovi znechucený pohled.

„A proč jsem tady?“ zahuhňala Anna znovu. Nesnášela svůj tichý, třesoucí se hlas.

Žlutovlasý se zatvářil překvapeně, zatímco cizinec vedle něj zlehounka uznale kývl hlavou.

„Má kuráž,“ promluvila dívka k oběma. Možná by to Annu povzbudilo, kdyby si ji neprohlížela jako nějakou zajímavou věc.

„Byla by jí škoda,“ souhlasil s ní žluťák.

Myslela si, že už nemůže mít větší strach, ale mýlila se. Po jeho poznámce se jí srdce hrůzou na moment zastavilo.

Modrovlasý netrpělivě pohnul rukou. Šlo jen o malé gesto, ale oba je okamžitě umlčelo. „Já jsem Zoran,“ promluvil klidně. „Tohle je Ondřej,“ ukázal na žlutovlasého. „A Sára. Mí pobočníci.“

Pak přistoupil blíže k ní a dřepl si, takže jejich obličeje byly ve stejné úrovni. Jeho vzhled by popsala jako exotický, nepřipadal jí ani hezký ani nijak přitažlivý. Přesto z něj nemohla spustit oči.

„Když mi slíbíš, že nebudeš křičet, tak ti to sundám,“ ukázal na její roubík. „Slibuješ?“

Jakmile přikývla, udělal to.

„Kdo jste? Co mi chcete?“ vyhrkla téměř okamžitě ochraptělým hlasem. „Já tady umřu?“

Povytáhl koutek úst a vypadalo to skoro jako úsměv. „Možná ano, možná ne. Všechno bude záležet jen na tobě.“

Jeho odpověď ji neuklidnila ani trošku: „Co tím myslíte? Co jste zač?“ Suchým jazykem si olízla popraskané rty. Moc to nepomohlo, jen si uvědomila, jak velkou má žízeň.

„Co myslíš?“ zajímal se Zoran. Přitom kývnul hlavou směrem k Sáře. Ta ukročila jediným plynulým pohybem zpět do stínu, ale okamžitě byla zpátky.  Nesla plastovou láhev s vodou.

Anna nevěřila vlastním očím.

„Žízeň?“ vzal si Zoran láhev od Sáry a otevřel víčko.

Mlčky přikývla. Přiložil ji ústí lahve k rozbolavělým rtům a pomalu ji dával pít přesně tolik, aby se nezalykala. Když skončila, znovu ji zavřel a prázdnou odhodil někam do tmy.

„Tak co jste zač? A co po mě chcete?“ už tolik nechraptěla. Otázku na téma svého oblečení raději nevznesla. Ani jeden z mužů jejímu vzhledu zatím nevěnoval větší pozornost a ona ji nechtěla přilákat.

„Jsme Asurové,“ odpověděl Zoran vážně. „A chceme tě probudit.“

„Asu…Co?“ měla v hlavě úplně prázdno.

„Asurové. Název pochází se starověké Indie,“ zopakoval Zoran trpělivě.  

„Znám jenom indické kari,“ vyhrkla Anna bezradně a okamžitě jí došlo, jak hloupě to zní.

Ondřej vyprskl smíchy a začal se chechtat na celé kolo. Ve chvílích, kdy lapal po dechu, mohli všichni slyšet, jak opakuje slovo kari. Sára jen kroutila hlavou, ale taky se zasmála. I Zoranovi se na tváři usadil shovívavý úsměv.

Anna se naštvala. „Vám to možná přijde vtipné, ale vy nesedíte svázaní na židli, bůh ví kde, s bandou podivných bláznů!“

Smích okamžitě utichl, když všichni tři zvážněli.

„Nechtěla jsem vás urazit,“ polekala se. V duchu si vynadala do hlupaček. „Je mi zima a mám strach. Možná… Možná brzy zemřu, tak mám snad právo na odpovědi. Nevím, kdo nebo co jsou Asurové. Nějaký indický gang?“

Zoran se jí zahleděl hluboko do očí a v jeho hlase zazněl opět ten podivný vrnivý podtón, když promluvil: „Máš pravdu, už bylo dost her. Žádný gang. Asurové jsou démoni. My jsme démoni. A ty také.“

Údivem jí spadla čelist. Zoran čekal příval otázek, ale okamžitě poznal, jak hluboce se v ní zmýlil. Překvapení v jejím výrazu vystřídala nedůvěra a pak hněv.

„Nejsem idiot!“ zasyčela zlostně. „Takovou kravinu vám nesežeru!“

„Doufám, že přežiješ. Další holka od rány by se nám hodila. Mě tedy určitě,“ usmála se Sára široce.

Tím ovšem Annu opět vyvedla z míry. „Vy to myslíte vážně,“ hlesla nevěřícně. Zoran přikývl a zkoumavě si ji prohlížel. Takhle zblízka cítila jeho pohled téměř fyzicky.

„Nevím, co berete, ale musí to být fakt dobrý matroš,“ odfrkla si a vůbec nechápala, kde se v ní ta drzost bere. Jestli ji ale chtěli zabít, neměla co ztratit. Cítila trnutí v čelisti a čekala, kdy jí začnou zimou a šokem drkotat zuby. Určitě už brzy.

Ondřej se znovu uchechtl, než pobaveně řekl: „Taky se mi začíná líbit.“

„Asi jí to budeme muset ukázat. Jinak nám neuvěří,“ promluvila znovu Sára. Zoran mlčky přikývl a ona opět okamžitě zmizela ve stínu.

„Dobrý trik,“ hleděla za ní Anna a vší silou své racionálně uvažující mysli se snažila zachovat alespoň zdání vyrovnanosti. Za drzostí skrývala rostoucí hrůzu. Co mi to chtějí ukázat? Zoran řekl, že ať už mě čeká cokoli, může to vést k mé smrti. Neřekl ale, že mě zabijí, jen že možná umřu. Co to znamená? A proč ty hloupé řeči o démonech?

S hrůzou rostla i její panika. Prochladlé tělo už skoro vůbec necítila. V uších se jí ozýval splašený tlukot vlastního srdce a žaludek měla bolestivě stažený.

Zoran stále dřepěl blízko ní. Jinému člověku už by zdřevěněly nohy, ale on se ani nepohnul a vypadal, že by v té pozici vydržel věčně. Pohledem putoval po její tváři, odhadoval její stav a reakci na nastalou situaci. Zatím to zvládala dobře. Cítil a viděl její hrůzu, ačkoliv se ji snažila za každou cenu skrýt. Mohl skoro spatřit, jak jí myslí víří myšlenky ohledně jejího dalšího osudu. Kdyby chtěl, mohl by se pokusit do nich vstoupit a přečíst si je, ale nešlo by to udělat tajně. Ne, když v ní také dřímá démon.

„Tady to je,“ ozvalo se ze tmy a za hlasem následovala během mrknutí oka Sára. K Anninu překvapení nesla v rukou notebook. Nechala si ho ležet na jedné dlani, druhou jej otevřela a zapnula. Ruka se jí ani po chvíli nezachvěla, jako by přístroj vůbec nic nevážil.

„Jak jsem řekl prve, jsme démoni,“ promluvil Zoran a získal si opět její plnou pozornost. Chystala se mu říct, co si o jeho tvrzení myslí, ale položil jí dlaň na ústa a umlčel ji. Byla horká a jen jí znovu připomněla, jak hrozně promrzlá je ona sama.

„Žádné hloupé poznámky. Chtěla jsi odpovědi a dostaneš je. Možná tomu teď nevěříš a není se čemu divit. Taky jsem tomu nevěřil, když mi to kdysi dávno tvrdili před mým vlastním probuzením. Ale za chvíli se přesvědčíš,“ pokáral ji, a když si byl jistý, že bude mlčet, ruku stáhl.

Pak pokračoval ve vysvětlování: „Na světě se pohybuje spousta démonů. Jsme zde od začátku všeho. Svá původní jména jsme už během těch věků zapomněli, a tak jsme přijali ta, která nám dali samotní lidé. Jak už jsem říkal, my jsme Asurové. Kromě nás existují ještě Vétalové, to jsou nižší démoni, a Rakšásové. Rákšové, chceš-li. Stíháš mě sledovat?“

Strnule přikývla. Rozuměla slovům, ale nevěřila ani jedinému písmenku.

„Dobře,“ kývl hlavou: „Jednu věc mají všichni démoni společnou. Aby mohli fyzicky existovat, potřebují lidské tělo.“

„Jak…jak si ho obstaráváte? To někoho zabijete, a pak…“ vyhrkla zděšeně.

„My lidi nezabíjíme. Když se nám tedy hloupě nepletou do cesty. Rozhodně ne kvůli tělům,“ odfrkl si Ondřej znechuceně.

Zoran se všiml, jak Anna zpozorněla, když Ondřej zdůraznil slovo my.

„Ale ti druzí to dělají?“ byla to napůl otázka a napůl ujištění, co Anně vyletělo z pusy.

„Ano, ti druzí ano. Vétalové jsou známí tím, že dokážou obývat jen mrtvá těla. Nejenom čerstvě po smrti, ale klidně i dlouho mrtvé. Dokážou člověka přimět k sebevraždě, jen aby se dostali k jeho tělu. Musejí je často měnit, nedokáží totiž ovlivnit jejich rozklad. Žijí ze vzpomínek mrtvých. Jsou to démoni – sloužící. Jsou slabí a většinou podléhají některému z Rakšásů,“ odpověděl Zoran trpělivě.

„Ti jsou jiná liga,“ poznamenal Ondřej vážně.

„Rozhodně jiná liga,“ zachmuřila se Sára, zatímco stále něco hledala v notebooku.

„Abys to pochopila, Anno,“ vložil se do toho znovu Zoran, „Rakšásové jsou ti nejhorší z démonů. Násilím se zmocňují lidských těl, v nichž přebývají. Živí se lidským masem a krví, ale co jim dává největší sílu, je lidská hrůza a bolest. Oni totiž své oběti požírají živé.“

Anna nasucho polkla a potřásla hlavou, která jí třeštila stále více: „A co vy?“

„No,“ pohlédl na ni Ondřej a jeho předchozí vážnost byla tatam, když si laškovně olízl rty: „Ty jsi rozhodně k sežrání.“

Anna ztuhla. Tolik k mojí naději, že si nevšímali mojí téměř nahoty.

„Nech toho!“ obořil se na něj Zoran ostře. Pak ji uklidnil: „Ondřej jen vtipkuje. Lidi nezabíjíme, ani nepojídáme. Naopak je chráníme. Rodíme se v nich.“

„Co…cože?“ vykoktala.

„Slyšela jsi dobře. V okamžiku zrození toho správného nositele se v něm usadíme a čekáme na vhodnou dobu, kdy se probudíme v plné síle. Přežíváme z lidských emocí, ale hlavním zdrojem naší síly je energie mrtvého Vétaly nebo Rákši.“

„Takže vy je zabíjíte? Ty Rakšásy? Kvůli přežití?“ sama sebe překvapovala tím, že je ve svém stavu schopná poskládat dohromady kloudnou větu. A hned několik.

„Nejen kvůli přežití. Je to smyslem naší existence, potírat ostatní démony a bránit jim páchat zlo,“ odpověděl Zoran.

„Ale,“ zarazila se a zaváhala, jestli to má říct. Její jazyk byla ale zase o něco rychlejší než hlava: „Jste zloději. Kradete lidem těla a jejich životy. Jste jako paraziti.“

„Zvolil bych spíš slovo symbionti, ale v podstatě máš pravdu. Pro tělo je to prospěšné. Je mnohem silnější, rychlejší a odolnější. Rychle se uzdravuje a nestárne,“ opravil ji mírně. Její urážka se ho nijak nedotkla.

„A co lidské duše? Co se děje s nimi?“ vyhrkla obviňujícím tónem.

„Ty navždy usnou. Klidně a bezbolestně. Netrpí jako duše nešťastníků, které posednou násilím,“ odpověděl věcně, bez náznaku lítosti.

„Takže to mám chápat tak, že vy jste ti dobří?“ v hlase jí zazněla ironie.

Sáře se ta dívka zamlouvala čím dál víc. Měla hrozný strach, ale nenechala se jím ovládnout. Rychle chápala, a ačkoliv stále ničemu nevěřila, její mysl byla otevřená. Zoranovi se taky líbila, to poznala z trpělivosti a ohleduplnosti, s jakou k ní přistupoval. A vypadalo to, že ani Ondřej vůči ní nemá žádné větší výhrady.

„Chápej to, jak chceš, Anno. Faktem je, že mezi lidmi a Rákši spolu s Vétaly stojíme pouze my. Kdybychom tu nebyli a nebojovali s nimi, svět by se topil v krvi, bolesti a smrti,“ nenechal se Zoran vyvést z míry. „Bez nás by lidstvo padlo, nebo v horším případě bylo zotročeno.“

„Existují exorcisté, kteří dokážou člověka od démona osvobodit. Četla jsem o tom,“ oponovala mu chabě.

„Další fanoušek Vymítače ďábla,“ uchechtl se Ondřej pobaveně. Anna na něj zlostně pohlédla.

„Ano, takoví lidé existují. Vyženou sice démona z těla, ale tím ho nezničí. Prostě si najde jiné,“ vysvětlila jí Sára. „Démona může zničit jenom jiný démon.“

„Nejsme dobří, ale ani zlí. Ne tak jako ostatní démoni,“ shrnul to Zoran.

Ve tváři jí stále četl nedůvěru a odmítnutí, ale také zvědavost. „A jak je tedy zabíjíte?“

Zoran se zamračil a napřímil se. Pohlédl na ni shora, přísně, než odpověděl: „To se dozvíš, až zjistíme, co jsi zač.“

„Jak…jak to myslíš?“ nechápala.

„Můžeš být Asura,“ pohnula se směrem k ní Sára, „která čeká na probuzení.“

„Nebo Rakšása, co se bravurně maskuje. To oni totiž umí dokonale,“ přistoupil blíže i Ondřej.

„Tak či onak, už brzy zjistíme, jaký jsi démon, a podle toho se s tebou vypořádáme,“ uzavřel to Zoran rozhodně.

„Já ale nejsem žádný démon, blázni! Nic takového neexistuje,“ odsekla Anna vzdorně.

„Tak se dívej a uvěříš,“ vyzvala ji Sára a otočila notebook displejem k ní. Pak spustila video, které tam měla připravené.

Anně spadla čelist překvapením. Dívala se sama na sebe. Seděla u stolu v kuchyni rodičů a pozorovala mámu, jak nakrájela na prkýnku čerstvé maso a hodila ho na pánev, kde vztekle zaprskal olej. Orestovala ho jen krátce, tak krátce, aby uvnitř zůstalo napůl syrové. Matka se pak věnovala přípravě salátu a byla podivně tichá. Jindy by se Anny vyptávala na její práci, jestli už si někoho našla, na její kamarádky, ale tentokrát kromě pozdravu ve dveřích nepronesla ani slovo.

„Táta se k nám nepřidá?“ slyšela se Anna z videa.

„Ne,“ odpověděla její matka krátce, aniž by se na ni podívala, a hodila polosyrové maso do mísy s připraveným salátem. Pak na talíře nachystala dvě porce, jeden položila před Annu a sedla si naproti ní. Chopila se vidličky a pustila se do jídla. Když si všimla, že Anna nejí, kývla na ni, ať se do toho taky pustí.

Anně to přišlo divné už ten večer, a když to nyní sledovala znovu, přišlo jí to ještě divnější.

„To bylo v úterý,“ hlesla tiše. „Jak jste…? Proč…?“

„Chovala se divně, že?“ odpověděla Sára otázkou a pozorně ji sledovala.

Anna jen přikývla a nedokázala spustit oči z obrazovky.

„To protože se stala Vétalou,“ objasnila jí Sára.

„Máma je mrtvá?“ šeptla Anna vyděšeně, když k ní pronikl smysl Sářiných slov.

Když Sára přitakala, zmohla se na jediné: „A táta?“

„Ukaž jí to,“ řekl Zoran v odpovědi na nevyřčenou otázku své pobočnice.

Sára tedy pustila jiné video. Anně trvalo jen chvilku, než poznala jejich sklep. Pamatovala si ho plný haraburdí. Starých bot, rozbitého nábytku, uskladněných pneumatik. Na videu byl ale uklizený. Prázdný. Kromě dlouhého stolu uprostřed.

„Ne,“ zašeptala Anna prosebně a hrozně moc si přála, aby to všechno byl jen hrozný sen. Protože to musel být sen. Nemohla to být skutečnost. Prostě nemohla.

Na stole ležel přivázaný její otec. Mrtvý. Na nahém těle viděla spoustu otevřených ran. Na bicepsu, stehenním svalu, levém lýtku.

Anna konečně dokázala od té příšernosti odtrhnout oči. Cítila, jak se jí dere žluč do hrdla. Začala dávit, ale nic z ní nevycházelo. Nedokázala si vzpomenout, kdy naposledy něco snědla, ale byla za to ráda. Jinak by se právě celá pozvracela.

„Co to…? Proč…? Jak…? Panebože,“ vzlykla a žaludek jí ovládla další křeč. Cítila slzy, které jí vyhrkly z očí, i pachuť žaludečních šťáv v ústech. Přesto dokázala myslet jen na mrtvé, napůl naporcované tělo svého otce a matku připravující večeři.

„Dokážeme vycítit jiné našeho druhu, Anno. Ne vždy ale poznáme, zda se jedná o Asuru, nebo jiného démona. Na tvou matku jsme narazili náhodou při lovu jiného démona. Vzhledem k tomu, že Vétalové tak často slouží Rakšásům, předpokládali jsme, že by nás mohla k nějakému dovést. Sára ji tedy sledovala a nainstalovala v jejím bytě kamery. Tak jsme zjistili, že Vétala v tvé matce zabila tvého otce. Než to ale udělala, odebrala mu kusy tkáně, které pak zamrazila v lednici. Tušili jsme proč. Jakmile ho pro tebe začala připravovat, bylo to jasné.“

„Nevíme, kdy tvá matka zemřela,“ promlouval k ní Zoran dál mírným tónem.  Ani zda byla záměrně zabita, aby posloužila právě tomuto účelu, blesklo mu hlavou.

Pak nahlas pokračoval: „Ale podle jejího vzhledu to není nijak dávno. Démon, který ji posedl, se tě podle toho videa jednoznačně chystal probudit. Zřejmě v tobě poznal jedince svého druhu.“

Nebo mu to někdo přikázal, dodal opět jen v duchu.

Ondřej na něj pohlédl s tázavě zvednutým obočím, protože o jeho podezření samozřejmě věděl a považoval za rozumné, aby zaznělo nahlas. I Sáru to překvapilo. Když spolu minulou noc plánovali Annin únos, mluvili o tom a Zoran ani slovem nenaznačil, že by tuhle informaci chystal před dívkou tajit.

Oba mu ale důvěřovali každou buňkou své existence, a tak to nahlas nekomentovali.

Zoran na sobě cítil jejich pohledy a byl vděčný za jejich mlčení. Loajalita jeho pobočníků pro něj byla velkým darem a také závazkem.  Věděl, že jim dluží vysvětlení a posléze jim ho taky poskytne.

Anna na něj upřela strachem rozšířené uslzené oči a čekala, až bude pokračovat. Rty jí začínaly modrat zimou a viditelně se třásla. Byla v šoku a on si musel pospíšit.

„Démon se dá probudit několika způsoby. Většinou to zvládne sám ve chvíli, kdy je připravený, nebo pokud se dostane do situace, kdy je jeho nositel – lidské tělo – ve stavu přímého ohrožení života. Existují ale způsoby, jak démona přivést k vědomí bez jeho vlastního přičinění. V takovém případě je nutné, aby člověk, v němž démon dřímá, pozřel krev nebo maso jiného člověka. Stejným způsobem se dá zrušit maskování Rakšásy. Neodolá té vůni a chuti a ukáže svou pravou podstatu.“

„Chceš mi tvrdit,“ promluvila skřípavě a zuby jí už drkotaly nahlas: „Že mou matku posedl Vétala, který zabil mého otce, aby jeho masem mohl přivést k životu démona ve mně?“ Chtěla znít nedůvěřivě a ironicky, místo toho byla její slova roztřesená a poznamenaná hrůzou toho, co spatřila na videu.

„Nebo odmaskovat Rakšásu,“ připomněl Ondřej.

„Jenže k tomu nakonec nedošlo. Na videu je vidět, že ti někdo volal na mobil. Bylo to něco nutného, musela jsi odejít dřív, než jsi stihla pozřít, co ti Vétala připravila,“ dodal Zoran.

Anna si ten večer pamatovala dobře. Nejenom proto, že matka byla opravdu divná, ale hlavně kvůli důvodu, který jí odvedl od rodinného stolu. Ten hovor, o kterém mluvil, byl totiž z otcova čísla. Ale nebyl to táta, kdo ji v telefonu oslovil a stručně ji oznámil, že pokud chce žít, musí okamžitě odejít. Byl to cizí muž, jehož hlas ji dokázal ovládnout a přimět poslechnout, jakkoli jí to nyní připadalo iracionální. Nyní už ten hlas znala.

Teď zpětně si dokonce vybavila, jak ji matka chytila za paži, když se omlouvala a chtěla odejít. Zaryla jí nehty do masa tak, že tam ještě měla dva dny otisky půlměsíčků. Chvilku to vypadalo, že ji snad nepustí, ale nakonec ji nechala jít.

„To jsi byl ty. Z tátova telefonu,“ šeptla zdrceně.

„Našli jsme ho v tom sklepě,“ přitakal Zoran.

„A proto jsi dnes tady. Abychom tvého démona probudili. Nebo odmaskovali,“ uzavřela to celé Sára.

Anna zbledla jako smrt a její rozum se ještě stále vytrvale bránil přijmout vše, co viděla a slyšela. Křečovitě se usmála a se vší pochybností a opovržením, které v té chvíli cítila, se zeptala: „Koho mám tedy sníst?“

„Nikoho,“ odtušil Zoran věcně a napřímil se. Pak zahlédla jeho paži, která se změnila v pouhou barevnou šmouhu, jak se rozpřáhl, aby ji uhodil. Bolest už necítila, okamžitě omdlela.