12. kapitola MATKY DÉMONŮ

Krásný pošmourný čtvrteční podvečer,

zapojila jsem se zpátky do pracovního procesu a hned je to znát na mém psaní a publikování. Času je mnohem méně, ovšem chuť zůstává a to je to nejdůležitější 🙂

Nová kapitola se jmenuje Lední medvěd 🙂

Viktor s Lilien posunou hranice svého vztahu, můžete se těšit na konfrontaci Viktora a Eleanor, a také démoni o sobě dají citelně vědět.

Že název kapitoly nedává smysl? Proč zrovna Lední medvěd? To zjistíte po přečtení 🙂

12. kapitola

Malakov od ledního medvěda

               Viktor chtěl původně doletět až do ložnice, nakonec ale přistáli v obývacím pokoji. Jakmile Lilien ucítila pod nohama koberec, otevřela oči. Viktor ji pustil a posadil se na pohovku. Byl vyčerpaný.

               „Měl jsi mi říct, že jsi ještě slabý,“ sedla si k němu a položila mu ruku na koleno.

               „Chtěl jsem nás odtamtud dostat co nejdřív. Klidně se to tam mohlo začít hemžit démony,“ odpověděl jí popravdě a zavřel oči. Zaklonil hlavu a opřel ji o pohovku.  

               „Jsem jen trochu vyčerpaný, Lilien, nic to není,“ uklidňoval ji, protože cítil její obavy. Pak opustil její vědomí, a uzavřel to své.

               „Vím, co potřebuješ,“ řekla tvrdohlavě.

               „Ne,“ namítl, rozhodně už to ale neznělo tak razantně jako poprvé. Tušil, že Lilien bude naléhat, ale naštěstí ho zachránila Karen, která se v té chvíli vřítila do pokoje.

                „Tak jak jste… Proboha!“ vyjekla, když spatřila krvavé skvrny na Viktorově košili.

               „To nic není, Karen, jsme v pořádku. Viktor se jen popral,“ uklidňovala ji Lilien rychle. Zlehčila popis toho, co je potkalo, aby sestře nepřidělávala starosti. Nemusela vědět o tom, že mohli přijít o život.

               „Popral? Byli tam démoni? Věděla jsem, že to bude nebezpečné,“ zamračila se Karen a pozorně si ji prohlédla. „Kde máš svůj medailónek?“

               „Nebyli tam démoni, ale Marcus,“ promluvil Viktor, aniž by otevřel oči. „Eleanor se o nás dozvěděla, prozradila mu to a on se chtěl přesvědčit na vlastní oči. Po právu, podle našich upířích tradic, na mě zaútočil, tak jsem se musel bránit. Musel jsem chránit Lilien.“

               „Marcus? Ty ses bil s Marcusem?“ zsinala Karen a těžce dopadla do křesla. Byla bílá jako stěna.

               „Viktor ho porazil,“ ujistila ji Lilien hrdě.

               „Obdivuhodné, vážně. Ovšem nezpůsobí nám to nějaké potíže? Když se o vás dozví i Rada,“ zarazila se Karen.

               „Ta informace se k nim nedostane, “ odtušil Viktor stroze a zvedl se z pohovky. „Půjdu se osprchovat a převléknout.“ Přejel rukou po zaschlé skvrně na své košili, omluvně se pousmál a odešel.

               „Stalo se ještě něco, Lil?“ dívala se za ním Karen a čelo se jí zvlnilo ustaranými vráskami.

               „Ne. Viktor je jen unavený. Ten souboj ho stál spoustu sil, a pak nás ještě musel odnést oba zpět, jelikož o medailónek mě připravil Marcus,“ vysvětlovala jí Lilien, ale i její pohled zalétl ke schodišti.

               „Ještě dnes ti vyrobím jiný,“ slíbila jí Karen a konečně přešla k tomu, co ji tak moc zajímalo. „Mapu jste našli?“

               Lilien přikývla, vytáhla zpod svetru tubus a podala jí ho. „Čeká tě opět spousta práce, je bohužel opět zašifrovaná.“ Stručně sestře povyprávěla, kde přesně mapu našli.

               „To nevadí. Vidím, že už chceš jít taky nahoru,“ prokoukla ji Karen s chápavým úsměvem a mapu si od ní vzala. „Napřed tvůj medailónek, a pak se do toho hned pustím.“

               „Díky, Karen. Mám tě ráda,“ dala jí Lilien pusu na tvář a rady o tom, aby se sestra nezdravě nepřetěžovala, raději rovnou polkla, jelikož moc dobře věděla, že by ji Karen stejně neposlechla.

               Když se zvedla a chystala se odejít, sestra ji ještě zastavila. „V lednici jsou zapečené brambory, jak je máš ráda.  A kdyby Viktor… Kdybys potřebovala, připravila jsem pro jistotu i tvůj posilující lektvar, stojí hned vedle,“ řekla diplomaticky.

               Lilien se na ni vděčně usmála. „Jsi nejlepší.“

**********

Když vešla do svého pokoje, Viktor byl stále ještě ve sprše. Slyšela téct vodu, a ten zvuk jí najednou připadal nesmírně lákavý. Neváhala, hbitě se svlékla a vklouzla za ním do sprchy. Nepočítala s tím, že by Viktora překvapila vzhledem k jeho nadpřirozenému sluchu, ale to, že se k ní neotočil, když se k němu přidala, udivilo ji.

Rukama se opíral o stěnu, nechával si hlavní proud dopadat na zátylek a na její přítomnost nijak nezareagoval.  Položila mu dlaň na rameno, a ucítila, jak strnul.

               „Chci se jen malinko zahřát. Myslíš, že se tady pro mě najde trochu místa?“ zeptala se nejistě. Chvíli to vypadalo, že odmítne.

               „Samozřejmě. Nakonec je to přece tvoje sprcha,“ obrátil se k ní konečně s drobným úsměvem na tváři. Pohledem sklouzl po jejím nahém těle a vzal do ruky mýdlo. „Ale jedině pokud mi dovolíš, abych tě umyl.“

Přikývla a podvolila se jeho něžným dotykům. Zavřela oči a nechala si na tvář dopadat teplou vodu. Když ji pomalými, dráždivými pohyby umýval, přála si, aby ta chvíle trvala věčně. Pak ucítila jeho dlaně na vnitřní straně stehen, blaženě zasténala. Přitiskl ji k sobě a vášnivě políbil.  Zvedl ji, jako by nevážila více než pírko, a když ho objala stehny, pronikl do ní. Zpočátku se s ní miloval něžně, jak se ale ponořoval do její i vlastní blaženosti, začal být prudší.  Přestával se ovládat, to Lilien poznala podle toho, že se znovu jejich vědomí začalo propojovat, z jeho strany ovšem ne záměrně. Brzy dospěla na vrchol. Ve slastném obluzení položila Viktorovi hlavu na rameno. Chvěl se, a to ji vrátilo do reality.

               „Viktore,“ zavlnila boky, aby pokračovali tam, kde před chvílí skončili, on se ale odtáhl a opatrně ji postavil. Mlčky se od ní odvrátil a vystoupil ze sprchy. Omotal si kolem pasu ručník a bez vysvětlení odešel z koupelny.

               Bylo to, jako by ji udeřil. Cítila se ukřivděně a hloupě. Nechápala, co se stalo a nemínila to tak nechat. Zabalila se do osušky a šla za ním. Zrovna si oblékal kalhoty.

               „Proč jsi odešel? Tobě se to nelíbilo?“ zeptala se přímo.

               „Hloupost. Bylo to krásné, Lilien,“ odpověděl, aniž by se na ni podíval.

               „Ano, pro mě ano. Ale ne pro tebe!“ založila si ruce v bok.

               Nic nenamítal, jen se zase začal přehrabovat v tašce, dokud z ní nevytáhl košili.

               „Tohle si neoblečeš a nikam nepůjdeš!“ vytrhla mu ji z rukou.

               „Vrať mi ji,“ požádal ji nepřirozeně chladně. Konečně na ni pohlédl, oči měl úplně černé.

               Lilien se ho nebála. „Ne! Zůstaneš tady se mnou. Tušíš, jak mi to ubližuje, když se takhle chováš?“

               „Právě proto půjdu,“ povzdechl si nešťastně.

               „To už máme přece za sebou, Viktore,“ použila jeho vlastní slova proti němu a odhodila košili na postel. Pak ukázala na jeho nohy. „Teď ty kalhoty. Sundej je.“

               „Lilien, je to příliš…“ zamračil se, ale umlkl, když nechala svou osušku sklouznout na zem.

               „Vážně mě tady jen tak necháš? I když jsem tvoje a toužím po tobě?“ zeptala se ho vyzývavě.

               Zabralo mu jen zlomek sekundy, než si škubnutím strhl nohavice a přenesl je oba do lůžka. Prudce ji políbil, a tvrdě se s ní spojil. Byl drsný, ale neubližoval jí. Otevřel jí svou mysl, tentokrát vědomě, a ona se nechala zaplavit jeho zoufalou vášní. Když jí dal poznat svůj hlad, neměla strach. Povzbudila ho, aby neváhal. Zakousl se jí tedy do tepny a žádostivě pil. Zařídil, aby to nebolelo, a dal jí poznat úplně jinou rozkoš. Syrovou a spalující, téměř až k zešílení. Nepočítala, kolikrát ji přivedl na vrchol, než i on našel své uspokojení. Když se přesunul vedle ní, zůstala téměř bez dechu. Cítila se rozbolavělá a místo na krku, ze kterého pil, ji pálilo. Nikdy ale nebyla šťastnější.

               Viktor se nad ní sklonil a provinile si ji prohlížel. Když otevřel ústa, aby se omluvil, předešla ho: „Nechci nic slyšet. Nesmíš se za to omlouvat. Bylo to nádherné.“

               „Nebyl jsem příliš jemný,“ odvětil zachmuřeně. „Nezranil jsem tě?“

               „Cítím se spíš…“ hledala to správné slovo: „Opotřebovaně.“ Zasmála se tomu, a pak vážněji dodala: „Líbilo se mi to, Viktore. Nemusel ses tomu tolik bránit.“

               „Říkáš to jenom proto, abych se necítil tak provinile,“ hlesl pochybovačně.

               „Nepovídej hlouposti. Sám jsi musel poznat, jak moc se mi to líbilo. Tak trochu se obávám, že o tom ví i Karen,“ zasmála se zase, když ji napadlo, že při milování asi nebyla příliš potichu.

               Konečně se začal taky usmívat. „Nezasloužím si tě.“

               „Ale ano,“ pohladila ho po tváři a nadzvedla se, aby ho políbila. S bolestným zasyčením zase položila hlavu na polštář.

               „Vydrž, chvíli. Hned ti to vyhojím,“ řekl omluvně a opatrně jí potíral ránu svou krví. Pálení i bolest okamžitě zmizely. Vjela mu prsty do vlasů a přidržela si jeho obličej blízko u svého: „Příště prostě budeš trochu jemnější, ano? A neříkej mi, že žádné příště nebude.“

               „Jen když mě zase přinutíš,“ zažertoval.

               „Klidně. Řeknu Karen, ať mě naučí nějaké kouzlo, díky kterému ti dokážu nechat zmizet všechno tvoje oblečení. A pak tě naprosto bezostyšně přiměju, abys mi byl po vůli.“

               Chvíli se tomu smáli, než se Viktor posadil. „Máš hlad,“ konstatoval. „Teď zase nakrmím já tebe. Co dobrého ti můžu přinést?“

              Vesele si naporoučela kdejakou specialitu, která ji zrovna napadla. Když zmizel, ještě se usmívala.

               Viktor obletěl půlku zeměkoule, aby jí donesl vše, oč si řekla, a neustále myslel na to, že si Lilien zaslouží mnohem víc. Když se znovu objevil u ní v pokoji se stříbrným podnosem plným lahůdek, našel ji, jak spí stočená do klubíčka, s tváří přitulenou k jeho košili.

**********

               Lilien probudila vůně, linoucí se pokojem. V břiše jí zakručelo. Její první pohled po probuzení padl na podnos s jídlem, který ležel na jejím psacím stole. Pak si uvědomila Viktorovo tělo, které se jí tisklo k zádům. Paži měl volně položenou na jejím boku, dýchal klidně a rovnoměrně. Spal.

               Lilien se při tom zjištění jen shovívavě usmála, opatrně mu dala ruku stranou a vyklouzla z postele. Oblékla si župan a vzala podnos. Byl pořádně těžký. Potichu, aby svého upíra nevzbudila, odešla z ložnice.

               Než jídlo snesla dolů, pořádně se zadýchala. Sestru našla samozřejmě v pracovně. Karen jen překvapeně zírala na podnos, který Lilien položila na její pracovní stůl.

              „Snídaně,“ usmála se na ni.

               „Co to je? Kdes k tomu přišla?“ podivila se Karen.

              „To mi přinesl včera večer Viktor. Usnula jsem ale dřív, než se vrátil, tak to sníme až teď, co ty na to?”

               Karen povolávacím kouzlem obstarala vidličky, a když si Lilien sedla na protější židli, pustily se s chutí do jídla.

              „A co dělá Viktor?“ zeptala se jí Karen nezdvořile s plnou pusou.

            „Spí,“ odpověděla Lilien.

               „Zase? Měla bys ho trošku šetřit, chudáčka,“ zasmála se Karen.

              „Když já se ho nemůžu nabažit,“ povzdychla si Lilien zasněně.

               „Slyšela jsem,“ poznamenala Karen.

               „Promiň, asi jsme tě vzbudili, že?“ zakuckala se Lilien a nasadila omluvný úsměv.

               „Asi tak třikrát, než jsem tvrdě usnula. Ani nechci vědět, co jste tam nahoře vyváděli,“ mrkla na ni Karen potutelně.

               Lilien se znovu zakuckala, a jelikož věděla, že Karen je naopak velmi zvědavá, stručně jí popsala, jaké krásné chvíle s Viktorem prožila. Nezabíhala do detailů, a Karen to ani nečekala.

               „No teda,“ řekla uznale, když Lilien domluvila. „Nikdy bych nevěřila, že tu tak budeme jednou sedět a povídat si o tom, jak provozuješ divoký sex s jedním z Nejstarších, a ještě ho necháváš, aby z tebe při tom krmil.“

               „Já taky ne. Kdysi mi ta představa připadala odporná jako každé jiné čarodějce, ale s ním je to… Přirozené. A krásné,“ přiznala Lilien.

               Zaslechly klepání, a pak vešel Viktor. Oblékl si světle šedé kalhoty spolu s černým rolákem a náramně mu to slušelo.

               „Vidím, že to jídlo nepřišlo na zmar, to je dobře,“ usmál se spokojeně.

               „Škoda, že si nemůžeš dát s námi, chutná to všechno naprosto úžasně,“ vložila si Karen do úst další sousto.

               „Znám lahodnější věci,“ podotkl Viktor a zalétl pohledem k druhé čarodějce. Lilien se začervenala, přistoupila k němu a dala mu pusu: „Dobré ráno. Snad jsem tě nevzbudila.“     

„Já jsem přece nespal,“ uchechtl se.

               „Jistěže ne. To jsem slyšela chrápat asi ledního medvěda,“ utahovala si z něj Karen.

               „Já jsem chrápal?“ podíval se na ni Viktor překvapeně. Obě ženy vyprskly smíchy, čímž prozradily, že se chytil do léčky.

               „Vy jste ale záludné,“ zasmál se taky, a pak si s omluvou Lilien odvedl do obývacího pokoje.

               „Ty se někam chystáš?“ napadlo ji.

               „Mám schůzku s Eleanor.“

Lilien zbledla. „Půjdu s tebou.“

               „Děkuji za nabídku, ale to není třeba. Eleonor pro mě nikdy nepředstavovala žádnou hrozbu. Není ani zdaleka tak mocná jako já. Musím zjistit, která z čarodějek nás mohla prozradit, Lily. Megan nebo Ginger? A pak to musíme zarazit.“

               „Co myslíš tím zarazit?“ zaváhala.

               „Upřímně, nejraději bych ji zabil,“ odpověděl nabroušeně.

               „To přece nemůžeš, Viktore! Za to, že si třeba nedala některá z nich pozor na jazyk… Jestli se některá z nich přeřekla, mohla to být klidně i jiná čarodějka,“ vyhrkla Lilien pohoršeně.

               „Myslíš, že se nechtěně přeřekla třeba přímo před Eleanor? No tak Lilien, tomu přece sama nevěříš. Šlo jednoznačně i záměr, mělo nás to rozdělit, poštvat na nás Radu! Myslím si, že to byla Megan. Po tom jejím posledním výstupu jsem si tím dost jistý. Ale chci to slyšet od Eleanor.“

               „I kdyby to byla ona, nemůžeš ji zabít!“ zakázala mu to.

               „Já myslím, že můžu. Víš, že kvůli tvé ochraně jsem schopný to udělat a v jejím případě mě to ani nebude moc mrzet. Ale zvážím to ještě, dobře? Třeba bude stačit, když ji dostatečně vyděsím. Třeba jí stačí smrtí jen pohrozit,“ nechal se obměkčit.

               „Půjdu s tebou!“ řekla znovu odhodlaně. Neměla Megan nijak v lásce, ale její smrt si nepřála. Nevěřila, že by ji Viktor opravdu zahubil, mluvila z něj zlost, ale i ona si chtěla být jistá. Jestli je některá ze sester opravdu záměrně prozradila, chtěla vědět proč.

               Sklonil se k ní a políbil ji na čelo. „Nepůjdeš,“ řekl tiše a zmizel.

**********

               Eleanor samozřejmě vycítila, když se za ní objevil. Rozdávala zrovna nějaké rozkazy jednomu z lidských sluhů. Ztuhla, poslala člověka pryč, a pomalu se k němu otočila.

               „Ahoj Viktore,“ pozdravila zaraženě.

               „Tváříš se, jako bys mě nečekala,“ odtušil odměřeně.

               „Marcus mi řekl, že se asi zastavíš,“ přiznala.

               „A jak se vlastně má?  Ruka už mu, předpokládám, dorostla,“ prohodil konverzačním tónem.

               „Musela jsem mu to říct! Byla to má povinnost!“ vyhrkla zbaběle.

               „Jistěže. Teď k tomu, proč jsem přišel. Můžu přeskočit tu část s vyhrožováním?“ pokračoval klidně.

               Eleanor pochopila, kam tím míří. Věděla, že je Viktor mnohem mocnější, a že mu nedokáže nikdy čelit.

               „Nechci s tebou být ve sporu,“ odpověděla proto neochotně.

               „Tak to je poprvé, co ti to i věřím, drahá,“ ušklíbl se jízlivě a rovnou se zeptal: „Tak která z čarodějek ti to prozradila?“

               „Megan.“

               Viktor se zle zamračil.

               „Co s ní uděláš?“ zamrazilo ji z jeho pohledu.

               „Do toho ti nic není. Prozradila ti své důvody?“ odpověděl otázkou.

               „Blábolila něco o pošpiněné cti čarodějek,“ odpověděla a opatrně dodala: „Nemůžeš ji zabít. Rozhodně ne teď, když musíme zastavit Matku démonů.“

               „Nikdo mi nebude říkat, co můžu a co ne!“ zasyčel na ni vztekle. „A už vůbec ne ty! Je ti to jasné?“

               Eleanor si vyděšeně skousla spodní ret. „Jistě.“

               „Dobře. Nemusím ti připomínat, že máš držet jazyk za zuby, že?“

               „Ne, to opravdu nemusíš!“ zaškaredila se na něj, připravená pokusit se utéct při první známce, že by se přece jen chtěl uchýlit k násilí. Viktor se na ni ale jen krutě usmál a přemístil se pryč.

                Eleanor poklesla v kolenou a musela se opřít o stěnu, aby neskončila na koberci. Ještě stále se jí útroby svíraly strachem. Marcusův pomstychtivý útok přežila jen díky štěstí, Viktora by ale nedrželo zpátky nic, kdyby se rozhodl ji zabít. Věděla, že od této chvíle se bude neustále ohlížet přes rameno, a čekat, zda si to Viktor nakonec nerozmyslí a nepotrestá ji. Hlavou jí přitom běžela jediná myšlenka. Stálo mi to za to?

**********

               Původně se chtěl vydat rovnou za Megan a vše si s ní vyříkat. Zuřil a jen těžce krotil svou krvežíznivost, když na ni pomyslel. Věděl, jak by to dopadlo, kdyby se kvůli ní dozvěděla Rada pravdu o jeho vztahu s Lilien. Čarodějek se nebál ani za mák, ovšem Nejstarších bylo hodně. Nedal by svou kůži zadarmo a raději by Lilien sám zabil, než aby jim padla do rukou. Potřásl rychle hlavou, aby zahnal ty černé představy. Nic takového se nestane. Nedovolím, aby jí kdokoli ublížil. Jestli to znamená, že budu muset tu starou čarodějnici zabít, udělám to, i kdyby mě měla Lilien po zbytek života nenávidět.  

Zakroužil rameny, aby uvolnil napětí, které se v nich nashromáždilo. Náhle se mu v mysli ozval Thomasův hlas. Žádal ho o okamžitou pomoc. Jelikož byl Viktor jeho stvořitelem, dokázali se dorozumívat myšlenkami stejně jako s Lilien. Na rozdíl od ní ovšem Thomase do své hlavy nikdy nepustil dál, než jak se to právě stalo. Jeho potomek, a jak čas běžel postupně pobočník, a nakonec i přítel, mu okamžitě bez nutnosti vyzvání zpřístupnil svou mysl, aby Viktor mohl spatřit, v jak zoufalé situaci se ocitl. Bylo to rychlejší než slova. Viktor nezaváhal a rozletěl se za ním.

               Jakmile dorazil do rozpadající se staré cihelny, nacházející se několik kilometrů za městem, ocitl se v obklíčení skupiny démonů, se kterými Thomas a pár dalších členů jeho upíří domácnosti urputně bojovali. S potěšením povolil uzdu své touze zabíjet a s vervou se pustil do ničení poskoků Matky démonů.

                                                                                  **********

               Lilien stála u okna a přemýšlela. Chvilku trvalo, než se po Viktorově odchodu uklidnila. Rozčílilo ji, že prostě jenom tak zmizel. Rozhodně to tím pro ni neskončilo. Nemínila mu dovolit, aby si zvykal na takové způsoby. Byli rovnocennými partnery, a pokud to tak má zůstat, bude se tak taky muset začít chovat. Karen se pokoušela zjistit, co se stalo, když ji našla v tomhle rozpoložení, ale ona o tom nechtěla mluvit. Její sestra nenaléhala, protože Lilien by se jí v tom stavu stejně nesvěřila. Karen věděla, že bude lepší nechat ji v klidu. Že až o tom bude chtít mluvit, přijde sama. Vrátila se do pracovny a dál se věnovala překladu mapy.

               Několikrát se snažila marně vkrást do Viktorova vědomí, ale opevnil ho neproniknutelnou hradbou své moci. Nevěřila, že by Megan zabil. Určitě by jí ale dokázal ublížit, pokud by jim to zajistilo bezpečí. Lilien chápala, proč se je Megan snaží rozdělit, přesto od své mentorky čekala více pochopení. Opravdu by byla schopná předhodit nás Radě jako lovnou zvěř?  

               Pomyslela na Karen, nechovala se k ní zrovna hezky. Ráda by se omluvila, ale když nahlédla do pokoje, viděla, že se sestra plně soustředí na mapu, a tak ji nerušila. Cítila se neužitečná a nechtěla se dál užírat špatnými myšlenkami, proto si otevřela jejich knihu kouzel a začala jí listovat.

               Začetla se, a tak sestru neslyšela přijít. „Copak tam hledáš?“ zeptala se jí Karen. V ruce držela dva hrnky, vonící kávou, ještě se z nich kouřilo. Sedla si vedle sestry na pohovku a jeden jí nabídla.

Lilien vděčně přijala. „Promiň, že jsem byla protivná. Viktor mě naštval.“

„Šel za Eleanor?“

„Jo. A pak si chtěl promluvit s tou čarodějkou, co nás té Nejstarší prozradila.“

„Tak promluvit říkáš?“ dotázala se Karen podezřívavě. „Myslíš tím zabít?“

„Doufám, že ne,“ odpověděla Lilien nejistě. „On už takový není.“

„Nezníš moc přesvědčivě,“ podotkla Karen ustaraně. „Kdyby se o vás Rada dozvěděla, neměli by s vámi slitování. A on nikomu nedovolí, aby ohrozil tvůj život.“

„Ví, že bych mu to nikdy neodpustila, kdyby tu čarodějku zabil,“ namítla Lilien.

„Řekla bych, že je ochotný to risknout,“ odtušila čarodějka věcně a upila horké kávy.

„V tom případě mi ale přijdeš až moc klidná,“ poukázala Lilien nechápavě na sestřino rozpoložení.

Sestra jí položila ruku na koleno a povzbudivě se na ni usmála: „Já si taky myslím, že Viktor už takový není. Připouštím, že je schopný jí třeba něco polámat, možná si i dát panáka, ale na život ji nesáhne. Zastraší ji, aby mlčela. Kdyby ji zabil, přišel by o tebe a šlo by po něm celé sesterstvo a to on v této době riskovat nebude. Ví, co je ve hře.“

                „Dát panáka!“ rozesmála se Lilien. „Kam na ty obraty chodíš?“ Chvilku se tím obě bavily, než se Karen znovu zeptala, na čem Lilien pracuje.   

„Jen jsem se chtěla podívat, jestli v naší čarodějnické knize nenajdu nějaká kouzla na hromadné ničení démonů a tak. Mohla by se nám hodit, až přeložíš mapu,“ přiznala Lilien ostýchavě, protože jak znala svou sestru, už to určitě udělala před ní.

               „Dobrý nápad. Našla jsi něco užitečného? Já totiž ne, ale mohla jsem něco přehlédnout,“ pochválila ji Karen.

„Jestli jsi tam nenašla nic ty, tak já víc štěstí mít nebudu. Ty jsi alespoň schopná nějaká vymyslet na rozdíl ode mě,“ povzdychla si Lilien.

„Každá jsme dobrá v něčem jiném,“ namítla Karen vlídně. „Ale máš pravdu, už jsem jich pár vymyslela, připsala jsem je na poslední stranu knihy. Rozeslala jsem je i ostatním čarodějkám, některé už je stihly vyzkoušet, když je napadl démon, a všechny zatím fungovaly.“

               „Jako bych si to nemyslela. Jsi prostě skvělá čarodějka, “ Lilien si nalistovala příslušnou stránku, rozhodla se některé z kouzel naučit. Karen ji nechala studovat a vydala se zpátky do pracovny. Ještě ani nedorazila ke svému stolu, když uslyšela, jak kniha kouzel s žuchnutím dopadla na zem.

               Polekaně došla zpátky a našla Lilien na koberci vedle knihy. Čarodějka se svíjela v prudkých, bolestivých křečích. Znamení na její dlani se rozžhavilo do běla. Karen neuměla sestře pomoci jako Viktor a zoufale sevřela ruce v pěst. Doufala, že jakmile Nejstarší ucítí její bolest, okamžitě se ukáže. Jenže to se nestalo. Než se rozhodla, co dělat, Lilien se uklidnila a její znamení zhaslo. Dívka sípavě dýchala, chvějící rukou si stírala slzy z tváře.

               „Lil, cos viděla?“ zeptala se ji Karen tiše a přiklekla si k ní.

               „Skupina démonů napadla upíry ve staré cihelně,“ odpovídala sestra těžce. „Je tam Viktor i Thomas… A tolik smrti.“

               „A Viktor? Je…“

               „Nic mu není, ale…“ Lilien bolestivě zalapala po dechu a její znamení se opět rozzářilo. Měla další vizi. Takto se to opakovalo pořád dokola. Vize střídala vizi, přestávky mezi nimi se zkracovaly a Lilien neměla čas si oddechnout.  Viděla útoky démonů na různé čarodějky i upíry. Karen rozesílala zprávy s varováními na všechny strany a po tvářích jí tekly slzy bezmoci, když sledovala svou sestru trpět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.