ZPÁTKY DO JÁMY LVOVÉ

Hezký večer,

Zpátky do jámy lvové je název 13. kapitoly románu Matka démonů.

Karen potřebuje pomoci z rozluštěním mapy k úkrytu Matky a ta se nachází na místě, kam se Lilien i Viktor chtějí vrátit ze všeho nejméně. Nakonec však získají mnohem více, než pro co si přišli. Rozlousknou konečně záhadu ohledně úkrytu démonické matky, a také čarodějky, která ji probudila z magického spánku, aby se mohla znovu pokusit ovládnout svět?

Čtěte a třeba najdete odpovědi 🙂

13. kapitola

Zpátky v jámě lvové

               Viktor cítil bolest své partnerky, chtěl za ní okamžitě letět, ale zároveň nedokázal opustit své potomky, když ho tolik potřebovali. Navíc se obával, že by jej někteří z démonů mohli následovat, a on by je tak přivedl na stopu čarodějek. Zuřil a vztekal se, a ještě divočeji se vrhal do vraždícího běsnění, aby boj dotáhl do vítězného konce co nejrychleji. Thomas mu statečně sekundoval. Když konečně démony porazili, oba prudce oddechovali.

               „Díky, že jsi přišel, Viktore. Bez tebe by nás všechny zničili,“ děkoval mu Thomas a ostatní přeživší upíři vděčně přikyvovali.

„To je samozřejmost. Patříte do mé domácnosti, mnozí z vás jsou přímo mými potomky. Slíbili jste mi poslušnost a já vám ochranu,“ odtušil Viktor vyrovnaně, ačkoliv čarodějčina trýzeň v něm prudce vibrovala. Musel se hodně soustředit, aby získal zpět svou ztracenou rovnováhu.

Pak skupinu rozpustil a zadržel pouze svého pobočníka. „Co jste tady vlastně dělali, Thomasi?“

„Několik našich hlásilo podivné chování některých bezdomovců, co za pár hltů občas necháváme přespávat blízko našeho sídla. Jednoho z nich jsem sem chtěl přilákat a zjistit, jestli to není démon v lidské kůži. Mohlo to dopadnout dost ošklivě, kdyby nebyl a tady by se po nás jednodušeji uklízelo. Vzal jsem si k ruce pět našich, myslel jsem, že to bude stačit,“ vysvětloval Thomas zasmušile.

„Jenže nestačilo,“ poukázal Viktor na očividné.

„To podezření se totiž ukázalo jako správné, jenže ten démon v lidské kůži si přivedl kamarády. S tím jsem nepočítal. Byli chytří, objevili se tu ve své původní podobě, takže jsme je vycítili pozdě. Musel jsem povolat další, abychom se jim ubránili, a nakonec i tebe. Zpackal jsem to. Byl jsem zbrklý a nepromyslel jsem to pořádně. Omlouvám se, zklamal jsem tě. Přijmu jakýkoli trest.“

               „Nezklamal jsi mě, Thomasi. Přál jsem si, aby ses aktivněji zapojil do samostatného vedení skupiny a přesně to jsi udělal. Ovšem souhlasím s tím, že sis měl ten plán promyslet lépe a připravit se na různé možnosti. Doufám, že ses poučil a příště se budeš rozhodovat prozřetelněji. Ale trest tě nemine,“ položil mu Viktor ruku na rameno.

Thomas strnul v očekávání, ale necouvl ani o milimetr. Na vlastní kůži to zatím nezažil, ale už viděl Viktora trestat jiné. Krutě, ale vždy spravedlivě. Proto ho překvapilo, když mu Viktor rameno stiskl v povzbudivém gestu a pokračoval: „Až se trochu vzpamatuješ, rozešli varování ostatním našeho druhu, že démoni začínají útočit skupinově, ať jsou všichni připraveni a nenechají se překvapit. Pak informuj Radu, a nakonec i čarodějky. To bude tvůj trest.“

Thomasovi se ulevilo, ale jen na krátko. Když si představil, že bude muset jednat s čarodějkami, kterých se podvědomě obával, i když by to nahlas nikdy nepřiznal, a ještě předstoupit před celou Radu, která bude mít jistě milion otázek, dovolil si s ne úplně hraným zoufalstvím zažertovat: „Nechceš mi třeba zlámat kosti, nebo vyrvat orgány?“

„To bys z toho vyklouzl moc snadno,“ zasmál se Viktor pobaveně, než vážněji dodal: „Udělej to co nejdříve. Pokud by se objevili nějaké další potíže, chci o tom vědět. A nezapomínej, že před Radou zastupuješ mě a můžeš tedy mluvit a konat s mou autoritou. Teď už musím jít.“

               „Budete u ní?“ dotázal se Thomas nesouhlasně.

                „Ano. Měl by sis na to konečně zvyknout, Thomasi. Jinak se naše cesty budou muset rozdělit. Mám tě rád, ale nenuť mě vybrat si mezi vámi dvěma,“ odpověděl mu Viktor mrzutě, pak se otočil na patě a přemístil se.

**********

               Když se objevil u Lilien v obýváku, našel tam uslzenou Karen, svírající její bezvládné tělo v náruči.

               „Kdes byl tak dlouho? To těch démonů bylo tolik?“ zeptala se ho vyčítavě.

               Takže Lilien viděla tu bitku v cihelně, pochopil. „Dělal jsem, co jsem mohl,“ odtušil stroze, chopil se Lilien a s ní na klíně se usadil na pohovce. „Přišel jsem, jak nejdřív to šlo, Karen.“

               „Já vím, promiň,“ vzlykla a zoufale pokračovala: „Bylo to tak hrozné. Lil měla jedno vidění za druhým, po desátém jsem je přestala počítat. Snažila jsem do ní vpravit alespoň pár kapek posilujícího lektvaru, ale ona se tak třásla, že skoro nic nespolkla. Nevěděla jsem, co mám dělat.“

               „Zkus se uklidnit, Karen, Lilien to zvládne,“ poradil jí laskavěji, než u něj bylo obvyklé, protože si všiml, že je čarodějka v šoku. „Přines prosím nějaký alkohol. Něco silného. Máte vodku?“

               „Já… Nevím…“ zakoktala zaskočeně. „Podívám se.“

Viktor chtěl Lilien předat svou sílu, k tomu ale potřeboval, aby ho vnímala. Karen nakonec donesla poloprázdnou lahev vyčpělé whisky. Nalil část obsahu Lilien do úst. Něco málo vyteklo ven, určitě ale zároveň část spolkla, jelikož se rozkašlala.

               „Jsem už u tebe Lilien,“ oslovil ji něžně. „Slyšíš mě? Potřebuji, abys mě vnímala.“

               „Viktore,“ zasténala a pomalu otevřela oči.

               „Tak je to dobře. Já vím, že to bolí, lásko, za chvíli ti už bude lépe,“ chlácholil ji a přiložil si její znamení na čelo. Zavřel oči a soustředil se. Karen ucítila, jak z něj začala do Lilien proudit jeho síla. Lilien si úlevně povzdechla. Trvalo to pár minut, než Lilien spustila označenou dlaň k tělu.

               „To stačí,“ hlesla.  Zůstala přitisknutá k Viktorovi, hlavu opřenou o jeho rameno.

               „Nestačí,“ zaprotestoval. „Ještě pořád jsi slabá.“

               „Stačí! Musíš zůstat silný. Démoni útočí po skupinách, aby nás oslabili před hlavní bitvou. A to bude brzo. Cítím to,“ vzdychla unaveně. Cítila se vyčerpaná až do morku kostí.

               „Mám dost sil pro nás oba,“ namítl tvrdohlavě a začal si vyhrnovat rukáv.

               „Mám ještě nějakou tvou krev v lednici, abych ji mohla přidat do lektvaru,“ zarazila ho Karen, když si uvědomila, co se chystá udělat. Už se trochu vzpamatovala.

               „Čerstvá bude lepší,“ odtušil Viktor věcně a vysunul tesáky.

               „Ne!“ odtáhla se od něj Lilien. „Nepotřebuji od tebe pít. Už je mi mnohem lépe. Nebudu tě oslabovat.“

               Váhavě si ji prohlížel. „Tak dobře,“ povzdychl si pak rezignovaně. „Řekni mi tedy, jak jinak ti můžu pomoct?“

               Lilien se na něj usmála: „Můžeš začít tím, že mě odneseš do postele.“

               Viktor jí úsměv neopětoval, tvářil se pořád ustaraně. Přesto nakonec udělal, oč ho požádala. „Omluv nás, Karen.“  

               Uložil ji do lůžka a lehl si vedle ní. Sevřel ji v náruči a hladil ji po hebkých vlasech. Lilien brzy usnula. Dýchala sice klidně a vyrovnaně, Viktor přesto věděl, že unikla smrti pouze o vlásek. Jako by si s ní smrt hrála; vždy po ní jen vztáhla ruce, a pak ji zase nechala chvilku na pokoji, aby po ní později chňapla ještě s větší chutí.

                Ale já ti ji nedám, pomyslel si odhodlaně. Nikdy.

**********

               Po probuzení se Lilien cítila mnohem lépe. Ještě nebyla úplně fit, doufala, že sestřin lektvar ji postaví na nohy úplně.  Stejně nemáš na vybranou, milá zlatá. Však ono to už brzy skončí.

               Uslyšela Viktora, jak se prudce nadechl. Její myšlenka mu neunikla. Ještě pořád byl v její hlavě. „Ty jsi ještě něco viděla, Lilien?“ zneklidnila ho.

               „Ne, jen mě to tak napadlo,“ podívala se na něj. Zkoumavě si ji prohlížel.

               „Myslela jsem to tak, že už se to všechno schyluje ke konci. Karen přeloží tu mapu, my zjistíme, kde se Matka nachází a pěkně ji tam uvězníme navždy,“ vysvětlila mu to, aby ho uklidnila.

               „Jistě. Ale tohle všechno uděláme, až se zotavíš,“ neobalamutila ho ohledně svého fyzického stavu.

               „Někdy je vážně otravné chodit s upírem, víš to?“ zakabonila se. Jen se zasmál.

               „Donesu ti z kuchyně něco k snědku, a taky ten posilující lektvar,“ posadil se. „Ty zůstaň ležet. Máš chuť na něco konkrétního?“

               Když neodpovídala, podíval se na ni a viděl, jak si žádostivě prohlíží jeho nahou hruď.

                „Myslel jsem na něco k snědku,“ upřesnil s pobaveným úsměvem.

               „Ale ty jsi k nakousnutí,“ opětovala mu úsměv zasněně.

               Tiše se zasmál. „To říkáš mě? Upírovi?“  Taky se zachichotala, při tom se pohodlně uvelebila na polštáři. „Sním cokoli, co mi doneseš.“

               „Hned to bude,“ vstal a obouval se. Vtom se ozvalo klepání na dveře a dovnitř nakoukla Karen.

               „Nevzbudila jsem vás? Musím s vámi mluvit,“ tvářila se utrápeně.

               „Co se stalo?“ posadila se Lilien znepokojeně. Čarodějka vešla dovnitř. V jedné ruce svírala mapu a v druhé papír se svými poznámkami.

               „Už jsem skončila s překladem, ale…“ začala vysvětlovat. Těžce polkla, a pak zklamaně pokračovala: „Ale nedokážu přeložit poslední symbol. Tedy ne bez pomoci.“

               „Jak ti můžu pomoct? Povídej přece,“ požádala ji Lilien a pokynula jí, aby si k ní přisedla.

               Karen to udělala a ukázala jí v mapě ten nerozluštitelný symbol. Viktor se jí díval přes rameno.

               „Ten znak nepatří k těm ostatním. Je to nějaká osobní značka,“ řekla Karen zamyšleně. „Podle mě ji udělala ta čarodějka, co Matku probudila. Dá se přečíst, ale…“

               „Ale?“ ozvala se Lilien netrpělivě.

               „Budeme znovu potřebovat tu Soví kroniku. Tam je klíč k překladu,“ ukázala čarodějka na malé vyobrazení vedle symbolu. Byla to sova sedící na srpku měsíce.

               „A jéje,“ vzdychla si Lilien otráveně a padla znovu na polštář. „Jelikož si myslím, že nám ji Marcus asi nepůjčí, budeme ji muset ze sídla ukrást,“ podívala se přitom na Viktora. Ten se zamračil.

               „Tentokrát půjdu já,“ navrhla Karen odhodlaně.

               „Hloupost. Bylo by to zbytečně složité a nebezpečné. Mě už tam znají jako Viktorovu ochočenou věc. Zjistím, co ten poslední symbol znamená,“ odmítla její návrh Lilien.

               „Lilien má pravdu,“ připustil Viktor neochotně. Rozhodně se mu nelíbila představa, že budou muset znovu do sídla Rady. „Ale napřed musí zesílit.“

Obrátil se ke Karen a požádal ji: „Až se Lily nasnídá, připrav jí posilující lektvar a já ti dám čerstvou krev, abys ji do něj přidala.“ Lilien chtěla protestovat, jeho přísný pohled ji ale umlčel. „Pak se Lilien ještě prospí, a teprve pak vyrazíme.“

               Karen souhlasně přikývla a Lilien polkla všechny námitky. Byli v přesile.

**********

Když Lilien po vydatné snídani a silném lektvaru znovu tvrdě usnula, zastihla Karen Viktora v obývacím pokoji. Stál u okna, v ruce držel malou krabičku a nervózně si s ní pohrával.

               „Lilien už spí?“ zeptala se ho. Ještě stále měl vykasaný rukáv u košile po tom, co jí před chvíli daroval krev do lektvaru, rána se mu už ale beze stop zacelila.

               „Ano,“ odpověděl a dál si hrál s tím předmětem.

               „Co to je? Jestli to tedy smím vědět.“

               Podíval se na ni a v jeho hlase zazněla překvapující nejistota, když odpovídal: „Prsten. Chci ho dát Lilien.“

               Karen zvedla překvapeně obočí. „Zásnubní?“

               Viktor zavrtěl hlavou. „Ne, to ne. Nemám právo od ní takový svazek, Karen. Je to na památku.“

               „Jak to myslíš?“ zamračila se a přistoupila k němu blíž.

               „Až skončí ta věc s Matkou, nebudu moci s Lilien zůstat. Pro její i tvé bezpečí. Jakmile zmizí hrozba záhuby naší rasy, Marcus o nás promluví před Radou. Budou mě lovit, a dříve nebo později mě dostanou,“ vysvětloval utrápeně. „Budu bojovat, ale oni toho nenechají, dokud mě nezničí. A já nedovolím, aby zničili i vás. Věřím, že se o vás postará sesterstvo, a pokud ne, tak to uděláš ty, Karen. Vy musíte žít. Lilien musí žít.“

               „Ona o tom neví, že? Pořád si myslí, že budete spolu,“ poznamenala Karen zaraženě.

               „Neřeknu jí to, dokud nebude po všem. Bude to naše tajemství, Karen, prosím tě o to.“

               „Ona ti ale vidí do hlavy, ne?“ podivila se.

               „Uvidí jen to, co jí dovolím vidět,“ ujistil ji.

               „A ty ji vážně dokážeš opustit? Myslela jsem, že ji miluješ, že je pro tebe vším.“

               „Právě proto ji musím opustit. Jen proto to dokážu,“ řekl pevným hlasem.

               „Ale vaše pouto…“

               „Je v mé moci ho zrušit a udělám to, Karen. Dám jí možnost, aby se ode mě osvobodila,“ zatnul zuby.

               „Je vidět, jak málo ji ještě znáš, Viktore,“ poznamenala Karen pochybovačně. Viděla jeho rozhodnost, pochopila, že ho nic nezviklá. Lilien to zlomí srdce. Nikdy ho nepřestane hledat, pokud ji opustí.

               „Takže říkáš, že ten prsten je na památku?“ navedla hovor raději jiným směrem.

               Viktor to uvítal s vděčným úsměvem. „Vkládal jsem do něj dlouhá léta svou energii, kdybych ji někdy neměl možnost obnovit. Dokud ho Lilien bude nosit, bude ji moci z něj čerpat, a ani o tom nebude vědět. Pomůže jí to při jejích viděních. Napadlo mě, že bys ho mohla použít jako další šperk k uložení přemisťovacího kouzla. Od tebe jej určitě přijme.“

               Podal jí krabičku. Karen si ji vzala. „Myslíš si, že by ho od tebe nepřijala?“

               „Lilien není hloupá. Poznala by, že za tím něco je. A já ji nechci znepokojovat.“

               „Jistě. Ty ji jen zlomíš srdce,“ dovolila si uštěpačnou poznámku.

               „Raději zlomené srdce než ta hrozná smrt, co by ji čekala,“ odpověděl skálopevně.

               „Vsadím se, že ona by si raději vybrala tu smrt,“ vzdychla Karen a krabičku otevřela. Dívala se na tenký stříbrný kroužek, který byl ozdoben jediným tepaným květem lilie.

               „Dáš ji ho, prosím? Postaráš se, aby ho nosila?“ zeptal se tiše a ona poznala, jak moc se trápí.

               „Jistě,“ odpověděla dojatě. „Děkuji ti za něj. Děkuji za všechno, co pro ni děláš.“ Pak ho k jeho velkému překvapení objala a dlouho držela v náručí.

**********

               „Vždyť přece víš, že v sídle Rady naše kouzla nefungují,“ připomněla Lilien Karen, když jí později ten den podávala prsten, do něhož uložila další přemisťovací kouzlo.

„To sice ne, ale stačí se dostat před bránu Sídla a použít se dá. Je to dobrý nápad, Karen,“ poznamenal Viktor věcně. „Pokud by náhodou Lilien přišla o ten nový medailón, může použít prsten jako zálohu.“ Tvářil se neutrálně a jen Karen věděla o jeho přetvářce.

„Tak vidíš,“ odpověděla sestře. „I Viktor je pro, aby sis ho vzala.“

               „Dobře, dobře, už mlčím. Je krásný,“ uznala Lilien a zálibně si ho na svém prsteníčku prohlížela. Padl jí jako ulitý. Vypadala zdravě, dobrá snídaně a kouzelný nápoj udělaly svoje. Do obličeje se jí vrátila barva a na tvář odhodlaný výraz.

               „Jsem ráda, že se ti líbí. Přála bych si, abys ho nosila pořád. Slib mi to,“ plnila Karen Viktorovo přání. Jen silou vůle se přinutila nepodívat na Viktora, jak to zvládá, jinak by mohla její sestra pojmout podezření a celou věc zhatit.

               „Ráda, slibuji,“ přikývla Lilien a obrátila se na Viktora. „Můžeme letět?“

               „Jistě, jestli jsi připravená,“ usmál se na ni a vyslal ke Karen rychle děkovný pohled.

               Lilien k němu přistoupila a objala ho kolem pasu. „Tak poleťme, ať už to máme za sebou.“

               „Počkejte!“ zadržela je Karen ve chvíli, kdy kolem nich začal vířit vzduch. Lilien se překvapeně otočila.  Spatřila ve vzduchu vznášející se zlatou bublinu, v níž se objevila tvář jejich mentorky.

               „Ráda bych vás dnes navštívila. Mám pro vás důležitou zprávu, kterou chci vyřídit osobně. Mohla bys Karen laskavě zeslabit ochrannou bariéru, až se k vám budu přemisťovat? Nerada bych se zase doprošovala,“ oznámila jim přísně a zahleděla se na Lilien ve Viktorově náruči nepříjemně hloubavě.

               „Jistě,“ slíbila Karen rychle a kouzlem přenos ukončila. Bublina praskla a zmizela.

               „To se mi hodí, dobré načasování,“ zamračil se Viktor temně.

               „Byla to tedy Megan, kdo to Eleanor prozradil?“ pochopila Lilien jeho slova. Kvůli předchozím událostem ještě nebyl čas probrat, co Viktor od upírky zjistil.

               „Ano, byla to ona. Ještě jsem ale neměl to potěšení promluvit si o tom s ní osobně. Musel jsem do cihelny zabíjet démony. Takže jsem moc rád, že se tady ukáže,“ odpověděl věcně, ale na rtech mu hrál krutý úsměv.    

„Takže jsi neměl možnost jí ublížit,“ podotkla Karen s úlevou.

               Viktor po ní střelil zlostným pohledem. „Ohrozila život tvé sestry! Možná i tvůj. Uhodila Lilien a vedla ji k tomu její hloupá zaslepenost. A ty se jí zastáváš?“ zabručel podrážděně.

               „Karen se jí nezastává. Obě ale chápeme, proč to udělala. Podle jejího nejlepšího čarodějnického svědomí to bylo jen pro mé dobro. A za to si nezaslouží smrt, ani jinou hrůzu,“ vložila se do toho Lilien přesvědčeně a hravě ho políbila na bradu. „Vím, že jí neublížíš, když tě o to požádám.“ Její teplé rty ho zahřály až v hloubi duše, zatoužil po dalším polibku.

               „Jsi naivní, Lilien, a taky manipulativní mrška,“ povzdechl si. „Tak už poleťme, ať se stihneme včas vrátit. Důrazně si s ní promluvím o tom, co vlastně málem způsobila a uvidíme, jestli bude spolupracovat. Možná na vás dá a já budu moci být za gentlemana.“

Lilien spiklenecky mrkla na Karen, rychle jí zamávala, a pak už byli oba pryč.

**********

               Tentokrát je Viktor zanesl přímo do Marcusovy pracovny. Nemínil Lilien vystavovat zbytečnému ponížení, ani ohrožení, pokud tomu mohl takto předejít.

               Marcuse zastihli při odpolední svačině. Klečel mezi široce roztaženými stehny mladé, spoře oděné dívky, která před ním ležela na pohovce a labužnicky popíjel z jejich třísel. Ačkoliv o jejich přítomnosti dávno věděl, klidně pokračoval v krmení.

               Lilien rychle odvrátila pohled jinam, do tváře se jí vehnala červeň. Nevěděla jsem, že se můžete krmit i takhle, pomyslela si stydlivě.

               Můžeme to dělat mnoha způsoby, odpověděl jí v mysli a nevzrušeně si založil ruce na hrudi. Jenom se předvádí, pitomec. Rád ostatní přivádí do rozpaků.

                U mě to tedy zabralo, připustila neochotně. Nikdy jsi po mně nic takového nechtěl.

                Zase tak dobře se neznáme, zažertoval.

Odpovědí mu byl její pobavený úsměv. Vtipálku. Chtěl bys to někdy vyzkoušet?

Tvářil se stále stejně klidně, ale ona díky jejich spojení poznala, že tentokrát zrozpačitěl on. A ty?

Možná, přiznalaa pohlédla na něj.V jeho očích spatřila vzplanout žár, který patřil jen jí.

Pak tedy nechám rozhodnutí na tobě, vyslal k ní svou odpověď společně s obrázkem jejich nahých těl v podobné poloze.

Viděl, jak si skousla ret a přivřela oči, aby tu představu prozkoumala. Ještě si to sama nepřipustila, on už ale podle její vůně a drobné změny jejího postoje poznal, že je doma v soukromí čeká trochu experimentování. Chystal se tedy hlasitě ozvat, aby je konečně Marcus vzal na vědomí a zbytečně nezdržoval.

Jenže Nejstarší se zrovna také rozhodl, že už té podívané bylo dost. Napřímil se a kapesníkem si utřel ústa. „Jsem s tebou spokojen. Teď si běž po své práci,“ vyprovodil tu ženu chladně. Dívka se poslušně zvedla a bez otálení odešla. Na podlaze za ní zůstávaly na koberci kapky krve.

               Ani ji nevyhojí, mizera jeden, pomyslela si tentokrát zhnuseně, a rovnou se tak i zatvářila. Před Marcusem si už na nic hrát nemuseli.

               „Ty se ale tváříš, čarodějko. Copak se na tobě Viktor takto nekrmí? To bych se divil. Byly doby, kdy se krmil jenom tímhle způsobem,“ poznamenal Marcus posměšně, když se k nim konečně obrátil.

                Ignorovala jeho poznámku a přešla rovnou k věci: „Chci znovu nahlédnout do Soví kroniky.“

Posměšný výraz mu z obličeje nezmizel, jen se v něm usadila navíc zvědavost. „Ale skutečně? A pročpak?“

               „Našli jsme mapu, která by mohla vést k Matce, ale je zašifrovaná. Klíč k šifře je v kronice. Kde ji máš?“ zeptal se Viktor tvrdě.

               „Tak to jste hledali u Skály zoufalých. Celou dobu mi to vrtalo v hlavě. Slíbil jsi mi na svou čest, že budeš Radu pravdivě informovat o všem, co ohledně Matky zjistíš ty, nebo ty proradné ženské. Ale svou čest jsi už zřejmě zaprodal, když jsi o tom před Radou mlčel,“ ušklíbl se pohrdavě.

               „Říkám ti to nyní,“ odtušil Viktor věcně. „Tu kroniku.“

               „Jistě. Je přece v zájmu všech, abyste tu mapu přeložili, že?“ podotkl Marcus jízlivě, ale přistoupil ke svému pracovnímu stolu a odemkl jednu ze zásuvek. Vytáhl z nich těžký svazek a podal ho čarodějce.

               Lilien s láskou pohladila soví podobiznu. „Stejně ji budeš muset vrátit sesterstvu, až tenhle boj skončí. Nepatří ti,“ pověděla upírovi nepřítomně, plně zaujata knihou.

               „Hodně věcí se bude muset vrátit na své místo,“ poznamenal Marcus záhadně. Viktor po něm střelil varovným pohledem, jelikož přesně věděl, co upír naznačuje. Lilien tomu však nevěnovala pozornost, zrovna knihu magickou formulí otevřela a listovala jí.

               „Žádné vysvětlení toho symbolu tady není,“ zvedla zrak od knihy a podívala se bezradně na Viktora. Marcus je tiše sledoval.

               „Možná ho skrývá kouzlo?“ napadlo Viktora.

               „Jenže tady kouzla čarodějek nefungují,“ připomněla mu. Marcus si založil ruce na prsou, na tváři se mu usadil škodolibý úsměv. Lilien to rozzuřilo, ale ovládla se a soustředila se znovu na knihu.

               „Možná je to skryto obětí, a ne kouzlem,“ napadlo ji náhle. Nechala oba upíry nechápavě hledět a vzala z Marcusova stolu nůž na otevírání dopisů.

               Hlídej ho, požádal Viktora.

               Neměj obavy, to dělám celou dobu, uklidnil ji.

               Lilien na víc nečekala a na vnitřní straně paže se lehce řízla. Pokojem se začala šířit omamná vůně její krve. Vybavil si její lahodnou chuť, ale bez obtíží se ovládl a potlačil svého upířího démona. To Marcus s tím měl větší potíže. Chvěl se a tlumeně vrčel, pohled přišpendlený na její ránu.

               „Ani krok, Marcusi, jinak je to tvůj konec, to ti přísahám!“ poručil mu Viktor zlověstně a chytil ho za rameno už dorostlé ruky.

               „Co může čarodějka obětovat v tuhle chvíli a na tomhle místě nejcennějšího,“ mumlala si Lilien pro sebe a nechala pár kapek skanout na papír. Jakmile se vpily do jeho textury, objevila se na stránce další slova. Jasně v nich byl poznat symbol, který potřebovali rozluštit.

               „Funguje to,“ usmála se Lilien na Viktora spokojeně. Úsměv jí opětoval, rád by do kroniky sám nahlédnul, nechtěl se ale od Marcuse hnout ani o krok.

                Ve chvíli, kdy položila dlaň se znamením na knihu, aby se jí lépe držela a mohla si text přečíst, ucítil, jak jí projela vlna bolesti. Jako by ji šlehnul ohnivým bičem. Lilien se sklonila nad kroniku a zatnula zuby, aby nevykřikla. Z prstů jí vyklouzl nůž a ze sevřených rtů potlačované zasténání.

               „Lily!“ vyklouzlo mu starostlivě a vykročil směrem k ní. Pak se ale zarazil, protože Marcus zpozorněl a opatrně kopíroval jeho pohyb směrem k čarodějce.

               Její znamení jasně zářilo, bolest se jí zmocňovala v poryvech, jak k ní přicházela vidění. Viktor jí mohl pomoci, to by ale znamenalo, že je vystaví nebezpečí ze strany číhajícího Marcuse. A to bylo příliš riskantní. Cítil její bolest, ale poznal taky, že díky jeho prstenu ji nijak neoslabuje.

               Ach bože, to je strašné… Ona ji zabije! vzlykala mu v hlavě, nahlas ale neřekla nic. Nechtěla, aby Marcus věděl, co vidí. 

                „Tak takhle to probíhá,“ promluvil Marcus s krutým zadostiučiněním, ale když po něm Viktor střelil zlostným pohledem, umlkl.           

               Lilien, koho vidíš? Soustřeď se miláčku. Řekni mi to, požádal ji.

               Nemůžu, je to… Ne! Myslí mu zavibroval její zmučený výkřik. Pak její znamení zhaslo. Lilien křečovitě svírala kroniku a prudce oddechovala. Na paži se jí srážela krev.

               „Ani se nehni!“ zavrčel Viktor na Marcuse výhružně a přistoupil k ní. Rychle jí ovázal ránu na paži kouskem své košile a zvedl její tvář k sobě.

               „Nic mi není,“ ujistila ho chvějícím se hlasem. „Bylo to strašné, ale teď už to všechno chápu. Viděla jsem ji, Viktore.“

               „Matyldu?“

               „Ne,“ zavrtěla hlavou a napřímila se. „Matyldu ne. Hned se všechno dozvíš, musíme se ale okamžitě vrátit domů.“

               „Počkat, počkat,“ ozval se Marcus. „Myslím si, že já i Rada máme právo vědět, co se děje. Co jsi viděla, čarodějko?“ obořil se na ni.

               „Nemám čas vám to vysvětlovat. Jde o minuty. Poleťte s námi a uvidíte sám,“ vyzvala ho netrpělivě a zavřela knihu, aby do ní nemohl nikdo nahlížet. Pak ji položila na stůl.

               „Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zarazil se Viktor. „Navíc přes ochrannou bariéru nepronikne.“

               „On tam musí být, Viktore, věř mi,“ ujistila ho Lilien naléhavě. „Navíc se k nám chystá Megan, takže bariéra teď nebude plně funkční.“

               Pak se obrátila k Marcusovi: „Jestli chcete znát odpovědi na své otázky, leťte s námi. Zvu vás k nám domu, Marcusi. Jako našeho spojence a vůdce Rady Nejstarších. Nikdo vám u nás nezkřiví ani vlásek.“

               „Pokud ty sám nikoho neohrozíš,“ dodal Viktor varovně, překvapený jejím návrhem.

               Marcus nezaváhal ani na chvilku, hnala ho zvědavost. A taky touha lovce. Když přikývl, Lilien objala Viktora a než zavřela oči, vyslal k němu zoufalou myšlenku. Leť rychle, Viktore.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.