MATKA DÉMONŮ POKRAČUJE DALŠÍ KAPITOLOU

Krásný víkendový podvečer vše,

práce na Matce démonů pokračuje, takže mohu hrdě oznámit, že mám pro vás už jedenáctou kapitolu. Jmenuje se Skála zoufalých a Lilien společně s Viktorem se v ní vydají hledat mapu k vězení Matky démonů. Cestu jim ovšem zkříží Nejstarší Marcus a bude to krvavé 🙂

Tak neváhejte a čtěte:-)

11. kapitola

Skála zoufalých

               Když se Lilien probudila, Viktor vedle ní nebyl. Znepokojeně si sedla a rozhlížela se kolem.

               Jsem dole s Karen, uslyšela v hlavě jeho hlas.

               Osprchovala se, oblékla si oblíbené džíny a tričko a seběhla po schodech. V kuchyni si namazala toust máslem a šla do pracovny, odkud slyšela jejich hlasy.

               „Dobré dopoledne,“ pozdravila při pohledu na hodiny.

               „Dobré,“ usmála se na ni Karen a Viktor ji políbil na spánek.

               „Spala jsi dobře?“

               „Skvěle. A ty?“ dělala si z něj legraci, protože věděla, že zbytek noci probděl.

               „To není možné,“ hlesla Karen nevěřícně a přerušila tak jejich cukrování.

               „Co je? Co jsi zjistila?“ přistoupila k ní Lilien a nahlédla jí přes rameno. „Ty jsi snad vůbec nešla spát,“ dodala zamračeně, když uviděla množství sestřiných poznámek.

               „Stejně bych neusnula,“ odvětila Karen stručně a prstem obkroužila poslední symbol z mapy. „Tohle nemůže být pravda,“ zasténala nešťastně.

                „Nenapínej nás,“ požádal ji Viktor.

               „Jestli jsem to přeložila správně,“ začala Karen pomalu vysvětlovat: „Tak se budeme muset vydat přes Ledovou pustinu a Údolí strastí až ke Skále zoufalých, abychom tam našli…“

               „Matku?“ vydechla Lilien napjatě. Při myšlence na Skálu zoufalých v ní nepříjemně zatrnulo.

               „Ne,“ zakroutila Karen hlavou. „Teprve tam najdeme skutečnou mapu k vězení Matky.“

               „Proč by to mělo být jednoduché,“ zamračil se Viktor a vystihl tak zklamání obou žen.

               „V takovém případě myslím, že se půjdu pořádně nasnídat, a ty Karen se běž pořádně prospat. A pak si pro tu mapu dojdeme,“ rozhodla Lilien a šla zpátky do jídelny. Karen se společně s Viktorem vydala za ní. Upír se tvářil zamyšleně. Všiml si, jak Lilien při názvu místa uložení další mapy pobledla.

               „Jak to myslíš, že si tam pro mapu dojdeme?“ zívla si Karen a nalévala si do hrnku kávu.

               Lilien jí ho jemně vzala z rukou. „Ty se půjdeš vyspat, milá sestřičko. Předpokládám, že mapa bude znovu zašifrovaná, takže budeme potřebovat ten tvůj mozek čerstvý.“

               Karen si povzdychla, ale nebránila jí v tom. „A jak se tam dostanete? Je to hrozně daleko a bude to jistě nebezpečné. Bůhví, kolik démonů tam bude číhat.“

               Lilien se podívala vyzývavě na Viktora, přenechala mu odpověď.

               „Poletíme,“ řekl jednoduše a strčil si ruce do kapes.

               „Ale je to hrozně daleko! Vím, že se dokážeš přenášet na velké vzdálenosti, pohybovat se téměř rychleji než světlo, i přesto…“ zírala na něj Karen.

               „Ty tomu říkáš přenášet, já létat. Dvě slova pro stejnou věc.  Můžu se tak dostat kamkoli chci. Na vzdálenosti nezáleží,“ zopakoval s úsměvem.

               Karen udiveně polkla. „To umí všichni Nejstarší?“

               „Ne. Jen ti nejmocnější z nás,“ odpověděl Viktor, a ještě stále se usmíval. „Vážně nechápu, jak se vám daří s námi bojovat, a odolávat nám, když o nás tak málo víte.“

               „Možná proto, že i vy o nás víte jen málo. A taky protože vy Nejstarší jste hrozně leniví a necháváte špinavou práci za sebe dělat řadové upíry,“ usmála se na něj Lilien potutelně a dopila svou kávu. Pak vstala od stolu a znovu poslala svou sestru do postele.

               „Nemusíš se bát, nic se nám nestane,“ vzala Viktora za ruku.

               Pomalu se vydali ke schodům do patra, a Karen neochotně do své ložnice. Strachovala se o ně, ale byla po probdělé noci natolik unavená, že jakmile položila hlavu na polštář, okamžitě upadla do hlubokého spánku.

               V ložnici se Lilien posadila na postel. „Karen má pravdu, Viktore, je to dost daleko a bude to nebezpečné,“ promluvila vážně a vztáhla k němu ruku: „Možná se potřebuješ posilnit.“

               V očích se mu rozhořely chtivé plamínky. „To není nutné, Lilien,“ odmítl přesto jemně a otevřel její skříň.

               „Viktore,“ přistoupila k němu a položila mu ruku na záda: „Udělám to ráda.“

               Otočil se tváří k ní, v ruce držel její hrubý svetr. „A já to rád přijmu, až to budu skutečně potřebovat,“ řekl vážně a podal jí ho. „Aby ti nebyla zima.“

               Pochopila, že je to tím pro něj uzavřené. „Díky,“ přetáhla si ho přes hlavu. „Cestu znáš?“

„Teď už ano,“ dotkl se ukazováčkem jejího čela, než ji pevně objal. „Nezapomeň zavřít oči.“

**********

          Letěli dlouho a Lilien se ten pocit beztíže nesmírně líbil. Víčka držela poctivě semknutá, Viktorovo varování o zešílení nebrala na lehkou váhu.

I přesto poznala ten moment, kdy se přesouvali nad ledovou pustinou. Ačkoliv se pečlivě oblékla, krutý mráz ji pronikl do plic, až se skoro nemohla nadechnout. Vlasy a řasy jí pokryla okamžitě vrstvička ledu a prsty rukou, kterými Viktora pevně objímala kolem pasu, jí bolestivě trnuly mrazem. Naštěstí to trvalo jenom chvíli. Viktor ji k sobě tiskl silněji a Lilien cítila jeho lítost nad tím, že ji nedokáže vlastním tělem zahřát.  

Stejně bezpečně poznala, že letí nad Údolím strastí. Poslední zbytky námrazy, co ji pokrývaly, roztály v prudkém žáru toho místa, kde vládlo spalující horko, tak nepřívětivé vůči všemu živému. Kdo na toto pekelné místo nešťastnou náhodou zabloudil, skončil spálený na troud. Nesnesitelné teplo jí proniklo až do morku kostí, vyhnalo zbytky mrazu. Lilien se začala nepříjemně potit a s obrovským povděkem kvitovala chlad Nejstaršího, díky němuž tato část cesty byla mnohem snesitelnější.

Když nakonec stanuli opět na pevné zemi a Viktor jí dovolil, aby otevřela oči, i přes všechno nepohodlí se usmívala jako dítě, které dostalo novou úžasnou hračku.

               „Mohla bych s tebou lítat pořád,“ přiznala a se spokojeným povzdechnutím si svlékla svetr a uvázala si ho kolem pasu. Pak ho znovu opojená radostí objala. „Vlastně je více věcí, které bych s tebou ráda dělala pořád,“ vtiskla mu na bradu hravé políbení.

               „Měli bychom se soustředit, máme tu práci,“ připomněl jí s úsměvem, ale přitiskl ji k sobě silněji.

„Já vím,“ zabručela trucovitě. „Snad by to ještě chvilku počkalo. Pokud by tu byli démoni, už by na nás zaútočili. Ale je klid, takže nějaká ta minutka navíc… “ uvažovala nahlas a škádlivě mu přejela špičkou jazyka po hrdle. „Večer jsem brzy usnula,“ dodala omluvně.

Viktor jejímu svádění neodolal a vášnivě ji políbil. V té chvíli se před nimi náhle ozvalo zlověstné vrčení. Viktor rychle přesunul Lilien za sebe a okamžitě ji zaštítil vlastním tělem. Napjal se, všechny smysly a svaly připravené k útoku.  Hrudí mu vibrovalo jeho vlastní výhružné vrčení.

               „Takže je to pravda,“ uslyšela Lilien povědomý hlas. Musela ukročit trochu na stranu, aby spatřila Marcuse. I on byl připravený na bitku.

               Máš s sebou ten Karenin přemisťovací medailón? zeptal se jí Viktor bezhlasně.

               Ano, ale nenechám tě tady, odpověděla mu statečně.

                Jsi blázínek. Buď připravená se přemístit, přikázal jí naléhavě, a pak promluvil klidným hlasem k Marcusovi: „Jak jsi nás našel?“

               „Jednoduše. Sledoval jsem jejich dům, a pak letěl za vámi. Ty se ani nepokusíš mi to vysvětlit?“ zavrčel Marcus rozzlobeně.

               „Nepochopil bys to. Nevěříš na lásku. Natožpak na lásku mezi upírem a čarodějkou,“ zůstával Viktor klidný, i když Lilien cítila jeho rostoucí obavy.

               „Tak to vážně nechápu, Viktore! Taková hanba, takové zneuctění Rady a zrovna ty! Po tom všem, co jsme spolu prožili!“ zuřil upír.

               Viktor lhostejně pokrčil rameny. „Prostě se to stalo a já jsem za to vděčný. Nic z toho, co jsme spolu za ty dva tisíce let prožili, pro mě neznamená tolik, jako to, co jsem poznal s Lilien. Nevyměnil bych to za nic na světě.“

               V Marcusově tváři se objevila čirá nenávist. „Zabiju tě a ji vysaju do poslední kapky,“ prohlásil temně a Lilien se strachy zachvěla.

               Neboj, tak snadno se nedám. A kdyby bylo nejhůř, tak se okamžitě přeneseš, Lilien. Bez debat, snažil se ji Viktor uklidnit.

               Je starší. Můžeš ho vůbec porazit? Nenechala se jen tak snadno uchlácholit.

               Zkusím to. Věř mi, že ho zadržím, dokud nebudeš v bezpečí, nechtěl ji lhát.

               „Nebo já zničím tebe,“ ohradil se Viktor odhodlaně. „Jsem si jistý, že někteří členové Rady by mi za to ještě poděkovali.“

               „Nemůžeš mě porazit,“ ušklíbl se Marcus opovržlivě a postoupil o krok blíž.

               „Hlupáku. Zapomínáš, že se už delší dobu krmím z čarodějky,“ připomněl mu Viktor chladně. Marcus se zarazil.  Proto ještě dodal: „A nejen tak z ledajaké, ale velmi výjimečné.“

               Marcus si změřil Lilien zkoumavým pohledem a Viktora napadlo, jestli situaci ještě nezhoršil.

               „Však já zjistím, jak je výjimečná, až to s tebou skoncuji!“ zasyčel Nejstarší hrozivě.

               „Ty se jí nikdy nedotkneš!“ odtušil Viktor ledově. Nemínil se nechat vyvést z míry, ostražitě sledoval každý jeho pohyb, smysly ve střehu. Lilien napětím skoro nedýchala.

               Marcusův útok přišel tak rychle, že to vůbec nezpozorovala. V jednom momentu stála za Viktorem, a v druhém už ležela na tvrdé holé zemi, když ji od sebe odstrčil do bezpečné vzdálenosti. Vyděšeně se přitiskla ke skále, u jejíhož úpatí přistáli, a šokovaně sledovala scénu před sebou. Oba upíři se proměnili v rozmazané poletující šmouhy, jejich pohyby její lidský zrak nedokázal vůbec rozpoznat. Občas je naopak viděla zcela zřetelně. To, když zrovna jeden sevřel toho druhého v ocelovém objetí, snažil se ho zranit tesáky nebo mu případně rovnou utrhnout hlavu.

               Viktor byl Marcusovi i přes jeho věk a zkušenosti rovnocenným soupeřem. Jelikož se mohla Lilien ještě pořád dotýkat jeho mysli, cítila jeho dravčí zuřivost a chladnou temnotu, která nyní ovládla jeho duši. Povolil netvorovi v sobě uzdu, aby se vyrovnal soupeři. Přes všechno to zlo, které v něm nyní vládlo, však zůstal jejím Viktorem. Vším tím odporným chtíčem po nepřítelově smrti totiž prostupovala jediná jasná myšlenka. Chtěl jí zajistit bezpečí. Za každou cenu.

               Lilien poprvé v životě skutečně litovala, že se nenaučila žádná užitečná kouzla, která by jim nyní pomohla. Ano, měla svou obrannou magii a znamení v dlani ji pálilo, ale bála se, že při jejich rychlosti by mohla zasáhnout Viktora. Mohla jen trnout hrůzou a modlit se ke všemu, co jí bylo drahé, aby zvítězil. Nedokázala si představit, že by o něj přišla.

               Viktorovi se statečně držel, ačkoliv cítil, jak rychle mu ubývají síly. Pak se ale Marcusovi podařilo roztrhnout mu ošklivě hrdlo. Rána silně krvácela, protože musel šetřit silami, a nemohl se rychle vyhojit.

               „Viktore!“ vykřikla zděšeně a rozběhla se k němu.

               „Lilien… Ten… Medailón,“ zachraptěl, a snažil se zvednout ze země.

               Neposlouchala ho. Strach o jeho život úplně převážil nad pudem sebezáchovy. Když se před ní objevil Marcus a chytil ji za krk, nestihla se ani zajíknout.

               „Jistě, medailónek. Díky za upozornění,“ ušklíbl se Marcus potměšile. Jeho slova zněla trochu zkomoleně, jelikož se mu tesáky vysunuly hodně přes spodní ret. Ústa mu hustě pokrývala Viktorova krev. Bez námahy jí strhnul řetízek z krku a odhodil ho daleko stranou.

               „Pořád tak hezky voníš,“ povzdechl si spokojeně a přiblížil svou tvář k její. Lilien se dusila a myšlení se jí zatemňovalo, konečně ale poslechla instinkt, a z posledních sil mu přitiskla své rozpálené znamení na čelo.

               Marcus vykřikl bolestí a pustil ji. Viktor toho využil a znovu zaútočil. Musel zmobilizovat všechny své skryté zdroje, ale hnalo ho vpřed vědomí, že je teď čarodějčinou jedinou nadějí na přežití. Hlavně díky momentu překvapení a síle svého zoufalého odhodlání se mu podařilo uchopit Nejstaršího za paži a jediným zuřivým pohybem mu ji vyrvat z ramenního kloubu.

               Upír zakvílel a couvl. Držel se za zkrvavený pahýl ramene a těžce dýchal. Stejně tak Viktor, ten se ale spokojeně usmíval.

               „Nikdy ji neochutnáš, Marcusi, smiř se s tím. A jak vidíš, mám dost sil na to, abych tě zahubil. Bude-li to nutné, nakrmím se z Lilien a obnovím tak svou moc, a pak už ti nebude pomoci,“ pohrozil mu s neochvějnou jistotou.

Lilien k němu klopýtavě došla. Na krku měla ještě otisky Marcusových prstů, v obličeji byla bledá, ale tvářila se bojovně a odhodlaně. „A já mu ráda dám svou krev. Ne proto, že musím, nebo že si mě ochočil. Ale protože chci!“

               „Nikdy nás nezničíš, Marcusi. Nikdo nás nezničí, ani nerozdělí,“ pronesl Viktor přesvědčeně a odhodil upírovu paži stranou.

               Nejstarší jen vztekle sípal a těkal mezi nimi pohledem. „Tak proč to se mnou neskončíš, hrdino?“ vyzval Viktora posměšně. A dostal odpověď, v jakou doufal. Vše ostatní by totiž znamenalo jeho konec.

               „Protože jsi pro mě kdysi hodně udělal. Byly doby, kdy jsi pro mě něco znamenal. A taky teď není vhodná doba na rozbroje, které by po tvém zničení nastaly při tahanicích o tvé místo v Radě. Musíme porazit Matku démonů, jinak budeme sami zničeni.“

               Marcus se pochybovačně zašklebil. „Jak ušlechtilé! To mě necháš jen tak odletět?“

               „Tak snadné to mít nebudeš. Napřed mi budeš muset něco vysvětlit a taky něco slíbit,“ odtušil Viktor přísně.

               „Nic ti vysvětlovat nebudu,“ odplivl si Marcus, i když věděl, že pokouší soupeřovu trpělivost i vlastní štěstí. Viktor zuřivě zavrčel a postoupil k němu o pár kroků blíž. Marcus sebou při tom zvuku trhl a zase o kousek couvl. Na moment se zatvářil skutečně vyděšeně.

               „Co tedy chceš?“ vyštěkl nevrle.

               Viktor se zastavil. „V první řadě mi řekni, odkud ses dozvěděl o mě a Lilien.“

               „Od Eleanor,“ prozradil Marcus bez zaváhání.

               „A ona to ví odkud?“

               „Co já vím? Na to by ses měl zeptat jí,“ odsekl Marcus a doufal, že Viktor nezvětří jeho lež. Navíc v tom chtěl Eleonor pořádně vymáchat.

               „To taky udělám,“ ujistil ho Viktor a znovu se k němu přiblížil. Cítil, jak se mu s každou vteřinou, kdy nemusí bojovat, vracejí síly. Rána na hrdle se mu už téměř zacelila. Marcusovo zranění se už také částečně zahojilo. Ovšem na to, aby si nechal ruku znovu narůst, aniž by se musel napít alespoň z několika lidí, mohl rovnou zapomenout.

               „A teď mi dáš své slovo, že nás neprozradíš Radě. Za žádnou cenu!“ přikázal mu Viktor tvrdě.

               „Tss… Je mi z tebe špatně,“ odplivl si Marcus, ale slíbil mu to. Viktor se od něj zase vzdálil a pak mu naznačil, že je to vše.

               „Já to takhle ale nenechám,“ zavrčel Marcus zlostně.

               „A já tě klidně znovu porazím. Ale podruhé tě už neušetřím,“ odvětil Viktor chladně. Marcus ještě něco nenávistně zamumlal, a pak konečně zmizel.

**********

               Viktor ještě chvíli stál bez hnutí, pak si ale náhle sedl, rukama si objal kolena a opřel se o ně čelem. Lilien zasáhla vlna jeho únavy. Opatrně si sedla vedle něj.

               „Viktore,“ oslovila ho ustaraně.

               „To nic není, Lilien. Za chvíli mi bude dobře,“ ujistil ji a potěšeně dodal: „Nikdy bych nevěřil, že ze mě bude mít někdy Marcus strach. Je to báječný pocit.“

               „Nepotřebuješ…“ chtěla se mu nabídnout, ale on jen zamítavě zakroutil hlavou.

               „Zesílil bys rychleji,“ domlouvala mu.

               „Ne, Lilien!“ odmítl ostře, pak se ale zarazil a jemněji pokračoval: „Kdybych se teď z tebe napil, mohl bych tě klidně zabít. Jsem příliš slabý na to, abych se ovládl, kdybych tě měl v tuhle chvíli ochutnat. Tak mě prosím tě nepokoušej. Dej mi prostě jen pár minut.“

               „Dobře,“ odvětila tiše a opřela se hlavou o jeho rameno. Pohledem zkontrolovala, jestli mu její blízkost nevadí, ale když jí jednou rukou objal kolem ramen a hlavu si opřel o tu její, věděla, že mu to nepřekáží.

Dala mu tedy jeho pár minut, a využila je k tomu, aby si konečně prohlédla místo, na kterém se ocitli. Seděli na holé zemi, tu a tam z ní vyčníval trs suché trávy. Kolem dokola nerostly žádné stromy, keře, ani květiny. Vůbec nic. Lilien nezahlédla široko daleko žádného živého tvora, ani stopy jeho existence. Rýpla prstem do země, jestli natrefí třeba alespoň na červy, nebo brouky, zemina byla ale tvrdá a bez života. Nad hlavou se jim tyčila holá skála, její vrchol se tyčil vysoko k nebi. Bylo to neutěšené místo.

               „Skála zoufalých,“ sledoval její pohled. „Proč se to tak vlastně jmenuje?“

               „Ty nevíš?“ žasla. Když zavrtěl hlavou, začala vyprávět.

               „V dobách, kdy se musely čarodějky spojit s upíry, aby dokázali prvně čelit Matce démonů, našlo se jich pár, myslím těch upírů, kteří spojenectví zneužili a nalákali sem několik sester. Zajali je, mučili, krmili se z nich…“

               Viktor si jen hořce povzdechl.

               „Ostatní čarodějky se o tom samozřejmě dozvěděly a vydaly se sestry zachránit. Jenže těm se mezitím podařilo samotným osvobodit, když je jejich věznitelé zrovna nehlídali. Cítily se ale natolik zneuctěné, že se všechny přemístily támhle na vrchol,“ pozvedla hlavu k obloze, než posmutněle pokračovala: „A vrhly se dolů. Raději se zabily, než aby dál žily pošpiněné. Proto se tu už nikdy nic živého neuchytí. Tohle je prokleté místo.“

               „To je hrozné,“ poznamenal s lítostí. „Musel jsem ti hrozně ublížit, když jsem tě tenkrát poprvé napadl. Když si představím, že bys pak jednala stejně jako ty čarodějky…“

               „To bych neudělala. Nikdy jsem nebyla čarodějka jako ostatní, vždyť víš,“ usmála se na něj povzbudivě. Zrovna se do nich opřel vítr, byl pěkně studený.

               „Pojďme najít tu mapu, a vrátit se domů, co říkáš? Karen už bezpochyby umírá strachy,“ všiml si jejího vyčerpání i husí kůže, která jí naskočila na odhalených pažích a lehce se postavil. Podal jí ruku a pomohl jí na nohy.

               „Hm, ale jak ji najdeme?“ znejistěla.

               „Doufal jsem, že tě třeba během letu napadne, kde hledat,“ přiznal.

               „Tak to jsi doufal marně,“ zklamala ho.

               „Soví kroniku jsi nakonec taky otevřela,“ připomenul jí klidně a zálibně si prohlížel její obličej. Vítr jí zbarvil tváře do červena, a pohrával si s jejími vlasy. Nesmírně jí to slušelo. Hladověl po ni i její krvi, už to měl ale plně pod kontrolou.

               „Možná to bude stejně jednoduché,“ poznamenala zamyšleně a znovu si dřepla.

               „Země, z tebe povstává vše, co živé jest, a do tebe se pak opět uchýlí. Prozraď, zda skrýváš, co hledám,“ pronesla vážně a chvíli v té poloze setrvala.

               „V zemi není,“ napřímila se po chvíli ticha a přistoupila ke skále. Obdivně ji sledoval.

               „Skálo, svědkyně nebohé smrti mých zoufalých sester, prozraď mi i ty, zda skrýváš, po čem pátrám,“ promluvila obřadně ke kameni a přejela po něm svou označenou dlaní. Její znamení začalo slabě zářit, a tak pomalu posunovala dlaň dále, až se na jednom místě nad její hlavou jasně rozzářilo.

               „Tady to je!“ otočila se k němu vítězně.

               „Věděl jsem, že to dokážeš,“ usmál se na ni. „Jak ji dostaneme ven? Počkej, ustup,“ odstrčil ji jemně, a vší silou do kamene udeřil pěstí. V okruhu jeho rány skála popraskala, ale ta část, kterou potřebovali otevřít, zůstala nedotčená.

               „Zapomínáš, že mapu sem ukryla čarodějka, Viktore. Pochybuji, že použila sílu. Odstup kousek dál, prosím tě,“ požádala ho, pak sama couvla o pár kroků, zamířila na skálu svou dlaní a vyslala jejím směrem vlastní vlnu magie.

               „Jako jedna ze sester ti poroučím, vydej, co skrýváš!“ vykřikla přitom.

               Nepovedlo se to hned, Lilien musela svůj rozkaz několikrát zopakovat, ale nakonec skála pukla. V odhalení trhlině se skrýval dřevěný tubus. Lilien ho opatrně vyjmula, otevřela a na ruku se jí přitom povysunul stočený svitek. Schránku podala Viktorovi a nedočkavě mapu rozbalila. Velmi se podobala té, která je sem přivedla. Pokrývaly ji stejné starodávné znaky, nákresem se ale lišila.

               „Karen bude mít tedy co dělat,“ poznamenala Lilien sklesle. Ukryla mapu zpět do tuby, oblékla si svetr a strčila si ji za pas kalhot.

               „Můžeme už letět?“ zeptala se přitom Viktora.

               „Můžeme,“ odpověděl vyrovnaně a pevně ji objal. Lilien zavřela oči a nechala se unášet větrem i radostí z létání.

**********

Marcus se přenesl do své pracovny. Byl tak zesláblý, že nedokázal dostatečně ovládnout poryv vzduchu, který svým příletem způsobil. Písemnosti z jeho stolu se tak nyní válely po celé místnosti.

               Jeho oblíbený sluha zrovna přikládal do krbu, a když spatřil svého pána, zděšeně vyjekl.    Upír po něm okamžitě sáhnul a zahryzl se mu do krční tepny. Byl tak hladový, že mu tentokrát na mladíkovi pramálo záleželo a vysál ho až k smrti. Mrtvé tělo odsunul stranou a posadil se na pohovku. Rána na rameni se už plně uzavřela.

               V Marcusovi vřel hněv a nenávist. Ještě stále nedokázal uvěřit, že ho Viktor porazil a ponížil. Jeho chybějící paže ovšem přesvědčivě vypovídala o opaku. Viktor ho mohl znovu porazit. Zvlášť pokud by tím chránil tu prokletou čarodějku!

               Marcus zuřivě zařval. Nebyl zvyklý se takto cítit. Cítit strach.

               Jeho křik přilákal Eleanor, která nedočkavě čekala v sídle Rady, s jakým výsledkem se Nejstarší vrátí ze své trestné výpravy.

               „Co se… Zatraceně Marcusi, co se ti stalo?“ nakoukla dovnitř. Vešla a se zájmem si prohlížela jeho zranění. „Kdo ti to udělal?“

               „Viktor,“ procedil vztekle skrze zuby.

               „Cože?“ vypískla překvapeně.

               Jelikož byla do jeho plánu na výpravu ke Skále zoufalých zasvěcená, povyprávěl jí stručně, a krajně neochotně, co se tam stalo. Celou dobu ho pozorně poslouchala, tvářila se zúčastněně, když ale vyprávěl o síle, kterou Viktorovi poskytla Lilienina krev, zamyšleně nakrčila nos.

               Marcusovi okamžitě došlo, že prozradil víc, než bylo moudré, a že Eleanor pravděpodobně zrovna přemýšlí, kde by si co možná nejrychleji sehnala vlastní čarodějku, aby skrze její krev zesílila a sama ho zničila.

               Jenže Nejstarší to už podruhé nemínil dovolit. Bleskurychle se na ni vrhl, využil momentu překvapení a zahryzl se jí do hrdla. Bránila se, snažila se ho zasáhnout ostrými drápy, ale sevřel ji pevně paže a držel je přitisknuté k jejím bokům. Žíznivě z ní pil a cítil, jak jí s každou kapkou rychle ubývá síla. Nakonec začala kňouravě prosit o milost. Byl v pokušení ji zahubit, ale nakonec od té myšlenky upustil.

               „Budeš se držet dál od mého křesla a od všech čarodějek. Jestli zjistím, že jsi některé ublížila, nebudu mít znovu slitování,“ zavrčel jí do ucha, když mu visela na klíně jako zvadlá květina.

Pustil ji a ona se bezvládně sesunula na zem. „A taky budeš držet jazyk za zuby, co se ohledně té Viktorovy záležitosti týče, rozumíš?“

Když mu kývnutím naznačila, že rozuměla dobře, panovačně dodal: „Jednou jsem se nechal překvapit zrádcem, podruhé se to už nestane!  A teď mi sem pošli pár šťavnatých kousků.“

               Eleanor se těžce zvedla a poslušně klopýtala ke dveřím. Ještě, než odešla, křikl za ní tak, aby ho dobře slyšela: „Abych nezapomněl. Viktor si bude chtít promluvit i s tebou. Zajímá ho tvůj zdroj informací.“

               Nemusel jí vidět do tváře, aby poznal, jaký jí právě nahnal strach. Když dokázal Viktor přemoci Marcuse, co teprve provede se mnou?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.