ZÁVĚR MATKY DÉMONŮ

Hezké nedělní odpoledne,

jsem tady s poslední kapitolou Matky démonů.

Jmenuje se Oběť ze všech nejvyšší. Konečně se dozvíme, co tou obětí je a spojené síly čarodějek a upírů svedou rozhodující bitvu s démony a jejich Matkou. Jak to vše dopadne? Čtěte níže 😀

15. kapitola

Oběť ze všech nejvyšší

               „Kam zmizela?“ ozvala se Karen polekaně. Odpověď znala sama.

               „Co myslíš?“ hlesl Viktor.

               „Co… Co budeme dělat?“ zeptala se ho bezradně.

               „Předala jsi zprávu čarodějkám, jak bylo třeba?“ zeptal se stroze. Na zdvořilosti neměl chuť, ani čas.

               Přikývla a spolkla další otázku. Téměř fyzicky cítila, jak z něho sálá zloba, ačkoliv vzduch kolem něj se ochladil o několik stupňů. Ze zlověstného výrazu jeho tváře jí přeběhl mráz po zádech.

               „Thomasi, Marcusi, víte, co máte dělat,“ prohodil směrem k upírům. Thomas hlasitě souhlasil, zatímco Marcus jen zamračeně přikývl. Viktorův tón, ani poroučení se mu nezamlouvalo, měl ale dost rozumu na to, aby to v této chvíli neřešil.

               „A ty…“ otočil se rozzuřený Viktor k Emily. „Ty už nikdy nebudeš moci nikomu škodit!“ Karen jeho odchod vůbec nezaznamenala, všimla si ho, až když se vracel z kuchyně s nožem. Zručně a bez váhání seřízl bránící se Emily kůži z dlaně včetně jejího znamení. Pak jí odsunul šátek z úst a rychlým pohybem vyřízl jazyk.

               Karen se zvedl žaludek.

„Nezabil jsem ji, měla bys mít radost,“ ohradil se Viktor vůbec ne omluvně a nevrle dodal: „Jestli se chystáš zvracet, tak na to honem zapomeň. Nemáme čas. Tedy jestli mi chceš pomoct zachránit Lily.“

               „Jistě, že ji chci zachránit,“ zašeptala, přitiskla si ruku na ústa a odvrátila pohled od krvácející Emily.

               „Thomasi, odveď tu zrůdu někam hodně daleko a tam ji pohoď jako pytel s odpadky,“ nařídil pobočníkovi ohledně Emily. „A pak se vrať do boje, příteli. Bude nás tam zapotřebí všech.“

               Pak Karen ucítila, jak ji pevně objal. „Zavři oči, trochu se proletíme.“

**********

               Lilien se zhmotnila v naprosté temnotě. Bylo jí zima, a měla hrozný strach.  Zhluboka se nadechla, aby přestala panikařit. Chvíli to trvalo, ale nakonec se její oči přizpůsobily. Poznala, že se ji podařilo úspěšně se přemístit do jedné z jeskyní, o kterých mluvila Karen. Vzduch byl chladný a vlhký, voněl mořem, plísní a hnilobou. Vládlo tu ticho a po démonech tu nebyla ani stopa.

Naštěstí, pomyslela si s úlevou. Netušila totiž, jak by si poradila, kdyby narazila na stráže z řad démonů.

               Před sebou uviděla ve stěně jeskyně několik tmavých otvorů, podle všeho se jednalo o vstupy do dalších chodeb. Když si uvědomila, že si jeden musí vybrat, a že na tom závisí životy mnoha jiných, zalil jí pocit bezmoci.

                Který si mám sakra vybrat? Který je ten správný? Zavřela oči a snažila se soustředit. Musíš se rychle rozhodnout.

               V té chvíli ucítila, že z chodby po její levé straně vycházel teplejší vzduch, než vládl v její jeskyni. Matka je přece uvězněna v ohnivém kruhu, vzpomněla si na své vidění.

               Neváhala a rychlým krokem se tou chodbou vydala hlouběji do vnitřku skály. Neustále se rozhlížela kolem sebe, znamení na své dlani připravené k obraně proti démonům. Pořád ale na žádného nenarazila. Napadlo ji, jestli je Matka nevyslala všechny do boje proti spojené alianci upírů a čarodějek, aby mohla díky pozřeným duším dosáhnout plné síly a co nejdříve se osvobodit.  

Jak se blížila hlouběji k nitru skály, země pod nohama jí začala jemně vibrovat a vzduch kolem se víc a víc ohříval. Po čase, jehož plynutí v šeru jeskynní chodby nedokázala vůbec odhadnout, před s sebou spatřila světlo. Věděla, že je u cíle.

**********

               Viktor s Karen doletěli k hoře, ve které se nacházela spleť jeskyní z mapy k úkrytu Matky. Když stanuli na pevné půdě, přivítala je ohnivá koule. Byla by je oba zabila, kdyby si jí Viktor včas nevšiml, a nestrhl je oba do bezpečí za velkým balvanem.

               „Démoni,“ zavrčel zuřivě. Zatracené zdržení!

               Karen setřásla jeho ruku, kterou jí držel, namířila znamením směrem k obloze a začala odříkávat kouzelné formule. Její hlas byl zpočátku roztřesený, známá slova jí ale dodávala odvahu. Odvážně se postavila a burácivým hlasem pronášela zaklínadla k ničení nepřátel. Stejný bojovný a odhodlaný výraz moc dobře znal od Lilien.

Vyhlédl přes kámen a přejel pohledem rozlehlou planinu u úpatí hory, která se proměnila v bojiště, zaplněné nekonečnými řadami démonů. Nepřátelé, stojící nejblíže balvanu, za nímž se ukryli, na ně opakovaně útočili. Pokaždé ovšem bezvýsledně. Jakmile se přiblížili na určitou vzdálenost, sami od sebe vybuchli a změnili se v popel. Karenin hlas neustále sílil, stejně jako její kouzla. Její ničivá moc se rozšiřovala postupně hlouběji do řad démonů a kosila je ve velkém.

               Všiml si, že démoni jsou podobným způsobem likvidováni i na jiných místech planiny. To se na ni začaly dle instrukcí přemisťovat další čarodějky. Vzduchem létala zaříkadla i ohnivé koule.  K čarodějkám se přidali upíři se svou rychlostí a silou. Ostrými zuby a drápy trhali démony na cucky. Šlo o přetrvání jejich druhu, a tak mezi řadovými upíry zahlédl Knuta, Marcuse, a dokonce i Eleanor. Nakonec všichni chtěli přežít, a pochopili, že za to musí bojovat.

               Rozhodující bitva započala.

               „Na co ještě čekáš?“ vytrhl ho Karenin hlas z transu. „Jdi pro Lilien!“

               Viktor se vzpamatoval, vděčně přikývl a vlétl do jeskyně.

**********

               Lilien se nechala slábnoucím šerem a teplým vzduchem dovést do další jeskyně. Srdce jí bušilo tak, že měla pocit, že jí snad vyskočí z hrudi. Ovšem když pochopila, že dorazila do cíle, rozběhlo se novým, ještě zběsilejším tryskem.  To, když její pohled padl na zářivý ohnivý kruh, jenž se vznášel uprostřed skalního prostoru. Žhnul a vlny horka z něj vyrážely v pravidelných intervalech. Lilien cítila, jak jí po celém těl vyrazil pot.  V kruhu z ohně se vznášela Matka démonů.

               Vypadala stejně hrozivě jako v jejích viděních. Jen její mlžné obrysy získávaly s rostoucí mocí stvůry na pevnosti. Když na Lilien upřela svůj zrak, dívka se roztřásla. Matka otevřela mlžná ústa, ale místo slov z nich začaly vycházet skřeky a kvílení duší, které pohltila a jimiž se zrovna živila. Lilien vybuchl v hlavě ohňostroj bolesti a žalu, a prudkost toho úderu ji vrhla na skálu. Přitiskla se k ní a nezvladatelně se chvěla. Před očima se jí začaly rychle míhat tváře nebožáků, jímž ony duše patřily, až se jí z toho roztočila hlava. Spatřila také obrázky bitvy, která se zrovna odehrávala na planině. Věděla, že si s ní Matka zahrává a snaží se ji zastrašit. Nad rozumem ale stále vítězily instinkty, které ji nutily se vyděšeně krčit, nebo se dát rovnou na útěk.

               Když jí hlavou prolétl obrázek Viktora a Karen, vzchopila se a nenávistně vykřikla: „Ne, tyhle dva nikdy nedostaneš!“

               Opřela se rukama proti skále a odstrčila se od ní. Několikrát se zhluboka nadechla, aby našla ztracenou rovnováhu. Připomněla si, proč přišla. Že jestli chce, aby Karen s Viktorem skutečně přežili, nesmí se poddat svému strachu.

               Odhodlaně se podívala na hrozivý přízrak. „Přišla jsem tě zničit. Ale to ty moc dobře víš, viď?“

               V hlavě jí zaduněl Matčin pohrdavý smích, ale Lilien se už rozhodla, a to jí dodalo sílu nepoddat se znovu hrůze. „Přišla jsem tě zničit. Ze své vlastní vůle. Pro dobro ostatních obětuji svůj jedinečný dar vidění, svou kouzelnou moc, svou lásku i svůj život!“ S každým slovem se Lilien posunula o krok blíž k ohnivému kruhu. Blíž své záhubě.

               Když do ní něco vrazilo a odhodilo ji stranou, jen překvapeně vykřikla. Tvrdě dopadla na břicho a o drsnou skálu si odřela dlaně, kterými pád ztlumila. Narazila si koleno, bolest jí z něj vystřelovala do celé levé nohy, když se vztyčila se na loktech a pokusila se vstát. Byla ovšem znovu přišpendlena k zemi.

               „Nedovolím ti to!“ uslyšela Viktorův hlas u svého ucha.

               „Okamžitě mě pusť,“ vydechla vztekle a ucítila, jak jí píchlo v boku. Že by znovu zlomené žebro?

               „Nedovolím, abys to udělala, rozumíš?! Ta mrcha tě nedostane, dokud budu dýchat!“ řekl odhodlaně a dál ji tiskl vahou vlastního těla k zemi.

               „Ty to nechápeš… Já to musím udělat!“ napnula všechny síly, zabrala pažemi a pokusila se ho ze sebe shodit.

               „Nemusíš. Nikdo to po tobě nemůže žádat!“ zavrtěl zuřivě hlavou a nehnul se ani o píď. Ruce se jí podlomily, fyzicky proti němu neměla žádnou šanci.

               „Tam venku za nás umírají mé sestry a tví druhové. Už tolik jich zemřelo kvůli téhle bestii! Slyším jejich křik ve své hlavě, cítím jejich věčnou bolest! Tak mě sakra pusť!“ vykřikla zoufale a ohlédla se na něj přes rameno. „Musím ty duše osvobodit, musím ji zastavit! Copak tomu nerozumíš?!“

               „Ne! Ty musíš žít, Lilien! Přísahal jsem smrti, že tě nedostane, dokud budu existovat a míním své slovo dodržet!“ odpověděl rozhodně. Jeho rty se něžně dotkly jejích a ona věděla, že je to naposledy.

               Pak tíha jeho těla zmizela, když se postavil a pomohl jí na nohy. Pořád ji pevně držel za ruku, aby mu neunikla. „Slíbila jsi přece Karen, že ji neopustíš. Že ji nenecháš nikdy samotnou. Musíš ten slib dodržet, lásko. Ona si to zaslouží. Jsi pro mě prostě příliš důležitá, než abych tě nechal zemřít! To já žiju na dluh; zrůda, co spáchala tolik ohavností, než díky tobě a tvojí lásce znovu našla tu správnou cestu. To bude moje oběť pro dobro ostatních. Má znovu objevená lidskost a má láska k tobě,“ mluvil k ní vroucně.

               „Ne,“ vzlykla nešťastně a zaryla mu nehty do dlaně. Věděla, že ho nedokáže zastavit.

               „Miluji tě,“ řekl jí s něžným úsměvem a otočil se čelem k ohnivému kruhu. Sevření jeho prstů povolilo, když se rozhodl přemístit rovnou do ohnivého kruhu. Spatřila to ve své hlavě; viděla, jak ho Matka požírá, slyšela jeho srdceryvný křik a srdce v ní pukalo.

               „Ne!“ vykřikla zdrceně a sáhla po něm.

**********

               Karen upřela všechny své modlitby k Viktorovi a doufala, že Lilien zachrání. Věděla, že je to sobecké přání, ale toto nebylo správné místo, ani čas, aby zpytovala svědomí. Musela se soustředit na boj. Nechala se vtáhnout do vřavy bitvy a nemilosrdně likvidovala každého nepřítele, který se odvážil k ní přiblížit. Netušila, kolik času uběhlo, když si povšimla, že nápor běsnících démonů zeslabuje a převahu na bojišti získaly spojené síly čarodějek a upír. Teprve v té chvíli se odhodlala přenechat boj ostatním a vydala se na pomoc Lilien.

Neztrácela drahocenný čas, použila lokační kouzlo a přenesla se rovnou do jeskyně s ohnivým kruhem. Když Karen vběhla do jeskyně s ohnivým kruhem, sSpatřila jen, jak se Viktor změníil v rozmazanou šmouhu, a jak se Lilien v poslední chvíli zachytila jeho košile. Pak oba zmizeli v ohni. Plamenyse prudce vzedmulyKruh prudce vzplanul a kruh se změnil svou podobu na v obrovskou ohnivou kouli. , z níž šZačaly z ní šlehat plameny, takže Karen musela ustoupit ke vzdálené stěně, aby na ni nedosáhly. lehaly takové plameny, že si Karen před nimi musela chránit tvář rukou. O skály se tříštil ohromující zuřivý jekot, jaký nikdy v životě neslyšela, a který jí pronikal až do morku kostí. Pak se jeskyně začala celá  divoce otřásat a, než následoval obrovský výbuch. , jak ohnivá kKoule explodovala.

Karen jen tak tak stihla uskočit do chodby, ústící do jeskyně kousek od ní,  k jeskyni vedla, a zaštítit se obranným kouzlem, takže ji síla výbuchu a odlétávající kameny nezasáhly.

               Když výbuch odezněl, utichl i ten strašlivý jekot. Prach a zvířená zemina barvily vzduch do šeda, takže nebylo vůbec nic vidět. Karen se rozkašlala. Přivolala si kouzlem na pomoc vánek, který zanedlouho prach a špínu odfoukl pryč. To, co spatřila, jí vyrazilo dech.

               Z místa, kde se původně nacházela Matka, nyní tryskal ze země duhově zbarvený ohňostroj světla, tvořený jasnými body, a rozplýval se do nekonečna. Doprovázel ho zvuk zurčící vody, ševelení listů stromů a cinkání dětského smíchu.

               Osvobozené duše, blesklo jí hlavou a zírala na tu nádhernou scenérii s pootevřenou pusou. Po tváři jí stékaly slzy radosti i smutku. Zmocnilo se jí dojetí a úleva, když pochopila, že je Matka démonů navždy pryč, a zasáhl ji žal, když pomyslela, jak vysoká byla cena.

               Stála a dívala se, dokud ten barevný jas úplně nezmizel. Z venku se k ní chodbami nesl vítězný křik čarodějek a upírů, jelikož zničení Matky vedlo k okamžitému zániku všech zbývajících démonů.

               Karen se obrátila k chodbě vedoucí z jeskyně, chystala se přidat se ke svým sestrám. Co jiného jí zbývalo? Srdce měla sevřené žalem, netušila, jak žít ve světě bez Lilien. Udělala sotva dva kroky, když k jejím uším dolehlo tiché zasténání.

               Zarazila se a nevěřícně pohlédla k hlubokému kráter plného kamenných úlomků, který vznikl zničením Matky. Vykoukla z něj bílá dlaň s prstenem ve tvaru lilie. Čarodějka radostně vykřikla a rozběhla se k jámě. Pevně uchopila sestřinu ruku, kouzlem odsunula největší kameny a opatrně ji vytahovala ze sutin. V duchu přitom Viktorovi blahořečila za jeho prsten moci, který zachránil Lilien život.

Čarodějka byla úplně nahá, ale nezraněná. Když ji Karen opatrně položila na záda, jen ochraptěle zašeptala: „Viktor…“

               Karen znovu pohlédla na kráteru a balvany kolem, pozorněji než prve. Všimla si, že na jednom místě se kamenná tříšť pomalu sesouvá a začala ji rukama odhrabávat. Na kouzlo si netroufla, nerada by nechtěně Viktora zranila. Pokud tedy pod tou sutí ještě žil. Když narazila na mužskou ruku, na chvíli se jí zastavilo srdce. Pak začala usilovně táhnout, námahou se potila a těžce dýchala, ale nepřestala, dokud ven z kráteru nevyprostila i upírovo tělo.

               „Lilien…“ zachrčel, rozkašlal se a zběsile mrkal, aby z očí dostal prach. Když ji uviděl kousek před sebou, snažil se zvednout na kolena. Nešlo to, a tak se k ní prostě připlazil.

               Karen je sledovala, oči vytřeštěné údivem, a lámala si hlavu, jak je možné, že oba žijí. Rozhodně to nebylo Viktorovým prstenem, ten by zachránil přece jen Lilien.

               Oba teď tiše leželi vedle sebe, nazí jako Adam a Eva, Viktorova ruka svírala Lilieninu dlaň. Kromě tichého dechu nejevili žádné další známky života. Karen k nim přiklekla a pátravě si je prohlížela. V tom zaslechla, že se chodbou blíží něčí hlasy. Zhluboka se nadechla, zklidnila své myšlenky a soustředila se. Pak je oba vzala za ruku a vyslovila přemisťovací kouzlo.

               Když se do jeskyně vřítil Marcus a spolu s ním i skupina čarodějek a dalších Nejstarších, byli už oba pryč.

                „Co to sakra…“ zabrzdil jeden z Nejstarších kousek od Karen a prohlížel si kráter.

                „Kde je Viktor a jeho čarodějka?“ udeřil na ni Marcus. Bitva byla vyhrána a nastal čas na jeho pomstu.

                „Místo kráteru se tu v ohnivém kruhu vznášela Matka démonů,“ odpověděla Karen pomalu prvnímu upírovi a potěšeně sledovala, jak se čarodějky přemístily za ni. Znovu v nich vzplála bojovnost, když uslyšely panovačný tón Marcusova hlasu.

                „Viktor a Lilien obětovali vlastní životy, aby ji zničili. To byla cena, kterou bylo nutné zaplatit. Oběť ze všech nejvyšší,“ odpověděla mu pevným hlasem.

                Marcus si ji podezřívavě prohlížel a poslal dva ze svých pobočníků, aby kráter pečlivě prohledali.

                „Tak kde jsou jejich těla?“ zavrčel na ni, když nic nenašli.

                „Byl to obrovský výbuch, všude šlehaly plameny. Musela jsem se chránit kouzlem, jinak bych uhořela. Co myslíš, že to asi udělalo s jejich těly? Jsou tady, jejich popel je v té suti!“ obořila se na něj rozhořčeně.

                „Ten tón si vyprošuji!“ vykročil k ní podrážděně. Jeho pohyb napodobily čarodějky, stojící za Karen, posunuly se taky dopředu.

                Marcusi si je výhrůžně měřil pohledem. Pěkně pomalu, jednu po druhé. Jeho touha po pomstě v něm kvílela o to zoufaleji, když věděl, že ji už nikdy nenaplní. Tesáky se mu z úst povysunuly ještě kousek níže a oči mu zrudly krvežíznivosti. Čarodějky jako na povel zvedly dlaně, jejich znamení jasně zářila.

                „Mám pocit, že to ty ses trochu zapomněl, Nejstarší,“ odtušila chladně a hlas se jí ani nezachvěl. „Zřejmě ti uniklo, jak mocné a efektivní dokážeme být, když stojíme proti nepříteli, jež ohrožuje naši existenci.“

                Marcus začal tiše vrčet a houpat se na špičkách, připravoval se k útoku. Vtom mu na rameni přistála dlaň dalšího nejstaršího. Knut mu jen zavrtěním hlavy naznačil, že bitka s čarodějkami by nyní mohla být na jejich síly. Marcus se mu vyškubl, ale při pohledu na odhodlané čarodějky, stojící před ním v jednom šiku, musel uznat, že má tentokrát pravdu.

                „Tohle je konec!“ sykl jejich směrem zlostně. „Nemyslete si, že se vás bojíme. Znovu vás začneme lovit!“

                „A my vás,“ odtušila Karen nebojácně a čarodějky za ní souhlasně přikývly.

                Marcus se arogantně usmál, pokynul ostatním upírům rukou a všichni společně svou nepřirozenou rychlostí opustili jeskyni.

                Čarodějky se vrátily na bojiště ošetřit zraněné sestry a s úctou pohřbít ty padlé.

**********

               Lilien se zavrtěla a těžce polkla. Ústa měla vyprahlá a celé tělo ji bolelo, jako by měla každou kost zlámanou. Snažila se otevřít oči, ale víčka měla jako z olova.

               „Napij se,“ zaslechla z dálky ženský hlas, pak jí někdo podepřel hlavu a ke rtům přiložil sklenici. Žíznivě vypila celý její obsah.

               „Ještě,“ zašeptala a její prosba byla obratem vyslyšena.

               Když se jí nakonec podařilo otevřít oči, spatřila pobledlou Karen. Ustaraně se nad ní skláněla a mokrou žínkou jí jemně utírala z obličeje špínu.

               „Viktor!“ posadila se prudce, až se jí z toho zatočila hlava.

               „Jsem tady, Lily, jen klid,“ posadil se k ní Viktor. Úlevně vydechla a zabořila mu hlavu do ramene. Pak se trhavě rozvzlykala: „Myslela jsem, že jsi mrtvý. Ten výbuch mě od tebe odtrhl. Ale ty žiješ, a já taky. Jak je to možné?“

               Viktor jí začal hladit po vlasech, aby ji uklidnil. Byl bledý a vypadal velice unaveně. Přesto byl šťastný jako ještě nikdy. „Ale my jsme zemřeli,“ řekl jí klidně. „Část nás zemřela.“

Nechápavě na něj pohlédla, v očích a na tváři se jí ještě leskly slzy. Přes tu mlhu zpozorovala, že leží ve své posteli, přikrytá teplou vlněnou dekou. Viktor jí jednou rukou objímal kolem ramen a druhou hladil. Z druhé strany seděla Karen, tiskla jí dlaň a šťastně se usmívala. Viktor už se umyl a oblékl si jednu ze svých elegantních košil. Vypadal unaveně a ještě nějak jinak, Lilien ale nedokázala poznat, v čem je ten rozdíl.

               „Já tomu nerozumím,“ zakoktala zmateně a promnula si rukou oči, aby se zbavila posledních slz. „Co se vlastně stalo? Pamatuji se, jak jsem se tě chytila, pak jsi vstoupil do kruhu a vtáhla nás Matka démonů. Slyšela jsem nářek všech těch zoufalých duší, náš křik, a pak přišel ten výbuch…“

               „Porazili jste Matku, Lil. Porazili a naprosto zničili. Jsem na vás tolik hrdá,“ promluvila konečně Karen. Pak jim vyprávěla o bitvě, jak je následovala do jeskyně a viděla je vstupovat do kruhu. Popsala jim ten hrozný výbuch i líbezný zpěv osvobozených duší. Popsala, jak jim pomohla z kráteru, a pak je přenesla domů.

               „Já myslela, že jsme měli zemřít. Přece jsme se obětovali,“ nerozuměla tomu Lilien ani za mák.

               „Ale my jsme zemřeli,“ zopakoval Viktor něžně a přitiskl si ke rtům její dlaň. „A znovu se zrodili.“

               Tentokrát už se Lilien nevzmohla ani na otázku, jen udiveně pohlédla na sestru.

Karen měla čas o tom přemýšlet, když pečovala o Lilien, zatímco byla v bezvědomí. Viktor se vzpamatoval rychleji, takže spolu o tom už mluvili a měli na věc stejný názor.

„Obětovali jste svůj život čarodějky a život upíra,“ vysvětlila sestře trpělivě. „Obětovali jste se jeden pro druhého a vaše společná oběť byla tak silná, že zničila Matku a osvobodila všechny duše, které pohltila. A vám darovala život.“

               Lilien zalétla vyplašeným pohledem k Viktorovi. V jeho tváři četla hlubokou lásku a neskonalé štěstí. „Jsem zase člověk.“

               „Opravdu?“ vyhrkla. Když přikývl, v očích ji začaly pálit nové slzy radosti.

               „A ty už nejsi čarodějka,“ dodal váhavě a obrátil její dlaň vzhůru. Znamení bylo pryč. „Snad tě to nebude mrzet.“    

Chvíli si ji nevěřícně prohlížela, než ho bouřlivě objala: „Ani trochu mě to nemrzí. Jsme živí a jsme spolu!“

               „A taky spolu zůstaneme, budeš-li mě ještě chtít, když už nejsem…“ začal nejistě, ale ona jeho pochybnosti jednoduše umlčela vášnivým polibkem

**********

               Viktor scházel ze schodů a v každé ruce nesl velkou sportovní tašku. Zavazadla byla těžká, takže musel hodně napínat svaly, aby je udržel.

               „Můžeš mi vysvětlit, cos tam všechno dala?“ zeptal se Lilien, která čekala v obývacím pokoji u paty schodiště, naoko káravě. Uplynul sotva týden od zničení Matky, a on si ještě stále zvykal na své nové, lidské tělo a chybějící upíří schopnosti.

               „Tak těžké to zase není,“ namítla omluvně.

               Pohledem se vrátila k sestře, která vedle ní zamlkle stála. „Myslíš si, že je to vážně nutné?“ zeptala se jí Lilien posmutněle.    

„Už jsme si to přece vysvětlily, Lil.  Rada Nejstarších i sesterstvo přijala mou informaci o tom, že jste mrtví, což ale neznamená, že tomu musí všichni uvěřit. Čarodějkám by jistě nevadilo, pokud bys zůstala po tom, co jsi pro ně vykonala. Navíc když je teď Viktor znovu člověkem. Ale kvůli Radě by to bylo zbytečně nebezpečné.“     

               „Marcus touží po své pomstě,“ souhlasil s ní Viktor. „Nenávidí čarodějky, zvláště když teď ví, jak silné dokážou být, pokud se spojí. Nevěří jim. A po tobě touží od začátku. Pokud o naší smrti začne pochybovat, okamžitě nás začne lovit,“ dodal zachmuřeně. „A já už tě před ním nedokážu ochránit.“ To ho na tom všem trápilo ze všeho nejvíc. Když se po zničení matky znovu narodil, jeho tělo získalo podobu, jakou mělo před jeho proměnou. Zůstal urostlý, svalnatý a v dobré kondici, pořád byl ale jenom smrtelník. Proti Marcusovi, nejsilnějšímu Nejstaršímu, byl naprosto bezmocný.

               Lilien mu nemusela ani číst myšlenky, aby věděla, jak se cítí. „S tebou se nebojím ničeho,“ pohladila ho po tváři. Viktor si jen povzdechl, podržel si úsměv na tváři, i když působil trochu křečovitě.

               „Proto je důležité, abyste odjeli. Najděte si nějaké malé, zapadlé místo, kde lišky dávají dobrou noc…“ spustila znovu Karen. Tuto mantru opakovala posledních pár dní.

               „Ale já tě tady nechci nechat samotnou,“ zaprotestovala Lilien a vzala sestru za ruce.

               „Nezůstanu sama, Lilien. Mám přece sesterstvo a spoustu práce. Dostali jste oba novou šanci být šťastní a musíte se jí chopit.  Najdu si způsob, jak s tebou zůstat v kontaktu a neohrozit vás při tom, věř mi. A pokud to situace dovolí, a bude to bezpečné, tak vás třeba jednou i navštívím,“ ujišťovala ji Karen, i když jí nebylo vůbec lehko.

               Pak sáhla do kapsy a vytáhla krabičku, ve které původně přechovával Viktor prsten pro Lilien. Otevřela ji a oni v ní spatřili dva tenké stříbrné kroužky. „To je pro vás. Vložila jsem do nich kouzlo neviditelnosti. Moje vylepšené kouzlo,“ opravila se skromně. „Dokud je budete nosit, žádná temná moc vás nevystopuje. Nikdo zlý vás nespatří a nebude vám moci nijak ublížit.“

               Karen jim slíbila ochranu, hned jak začali plánovat, co podniknou dále, když je oba světy považovaly za mrtvé. Jak využijí nově získanou svobodu, za kterou tolik vděčili právě Karen.

„To je od tebe…“ Lilien přemohlo dojetí, takže nebyla schopná větu dokončit. Objala sestru a pevně ji k sobě přitiskla: „Budu ho nosit pořád, jako ten první.“

               „Jsi obdivuhodná,“ pronesl Viktor vděčně, počkal, až Lilien sestru pustí a bez váhání jí prsten navlékl. Když ona udělala totéž, znovu promluvil. I na něm bylo patrné dojetí, dokázal ho však ovládnout. „Odnesu tašky do auta.“

               Než se ale shýbl pro zavazadla, pevně Karen objal a silně ji tiskl. „Děkuji ti za všechno. U nás budeš vždy vítána. A o své bezpečí se bát nemusíš. Thomas ode mě dostal už dávno instrukce, aby dával pozor, a kdyby ti z našich kruhů hrozilo nebezpečí, varoval tě. Přísahal, že se tím bude řídit, i kdyby se mi něco stalo.“ Nečekal na její reakci, pustil ji z objetí a odešel.

               „Jako bych se těch pijavic bála,“ poznamenala Karen sebejistě a pobaveně zakroutila hlavou. „Ale je hezké, že na to myslel.“

„Nikdy se ti nebudu moct odvděčit za to, co jsi pro mě a Viktora udělala, Karen,“ řekla Lilien lítostivě a znovu ji objala. Už se ani nesnažila ovládnout slzy.

„Nedávám ti sbohem, znovu se uvidíme. Dávám ti své slovo,“ slíbila Karen a v hlase se jí chvěl potlačovaný pláč.

„Tak platí,“ přitakala Lilien. Odejít bylo tak těžké!

               „Běž už,“ popohnala ji Karen statečně. „Dávejte na sebe pozor a buďte spolu šťastní. A nezapomeňte na ty prstýnky. Vůbec nikdy je nesundávejte.“

               Lilien jen přikývla, naposledy ji políbila na tvář a vydala se žít nový život.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.