ASURA – KAPITOLA JEDENÁCTÁ – CIZÍ PŘÍTOMNOST

Kapitola jedenáctá

Cizí přítomnost

Zoran ho ucítil dřív, než vešel do pokoje.  „Dobré zprávy?“ zvedl oči k Benediktovi. Dokud to neudělal, nedošlo mu, jak dlouho už upřeně kouká na Annu a čeká na jakýkoliv náznak jejího vědomí.

Benedikt unaveně přikývl. „Zkusil jsem to znovu a Marek se konečně probral. Je ještě slabý, ale v pořádku. Jenom bude nějakou dobu chraptět.“

„To je to nejmenší,“ neskrýval Zoran úlevu. „Skvělá práce.“

„Díky. Co Anna? Pořád stejné?“

Zoranův ustaraný výraz mu jako odpověď stačil. Povzdechl si, přisedl si k Anně na postel a položil jí ruku na čelo. Chvíli tak zůstal, pak dlaň stáhnul a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Tak co?“ zeptal se Zoran netrpělivě a přistoupil k lůžku.

„Nerozumím tomu. Podle mě je naprosto zdravá. Zesláblá ano, ale v pořádku.“

„Tak proč se neprobouzí?“ Zoran se snažil neznít moc zoufale. Benedikta ale neobalamutil, na to ho znal příliš dlouho.

„Možná potřebuje důvod, aby se vrátila,“ stiskl Zoranovo předloktí, aby ho povzbudil. „Poslední týdny to měla těžké, co si budeme povídat. Navíc, jestli je to s Alexandrem, jak si myslíme, tak nese na svých bedrech obrovské břemeno. A dnes jistě utržila těžký šok. Možná se jenom podvědomě brání vrátit se k tomu všemu.“

„Někdy si myslím, že bys nás měl vést spíše ty,“ poznamenal Zoran vděčně.

„To ani náhodou. Za prvé nejsem modrý a za druhé bych do toho nikdy nešel,“ usmál se Benedikt a vstal. „Je mi jasné, že si to vyčítáš. A vím, že i ty jsi mnohé ztratil. Můžeš o sobě klidně pochybovat, ale věř mi, každý nový den, kdy jsem naživu, jsem vděčný za to, že mi velíš zrovna ty. Protože hlavně díky tobě jsem ještě tady. Vložil jsem svůj život do tvých rukou jednou a udělal bych to znovu. Bez váhání.“

„Děkuji Benedikte. Za vše,“ hlesl Zoran a vzal Annu za ruku. „Měl by sis jít odpočinout.“

„Rozkaz šéfe,“ přitakal Benedikt a věnoval Anně poslední pohled, než odešel.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Zoran se nad dívkou sklonil a přitiskl jí rty na ústa. Odezvu nedostal, ale přesto tak zůstal pár vteřin. „Vrať se, Anno.“

*****

Čeňka nevycítil, protože usnul sedící na židli, s hlavou položenou vedle Annina ramena. Když zaslechl zaklepání, prudce se napřímil a podíval se na hodiny. Byly dvě v noci. V noci?!

Dále, pomyslel si a protřel si oči.

„Neruším?“ vstoupil zelenovlasý démon váhavě dovnitř.

„Dozvěděli jste se něco?“

„Nic. Proto jsem přišel,“ vysvětlil Čeněk a zalétl pohledem k Anně. Rychle ale pohled odvrátil a znovu zaměřil svou pozornost na Zorana: „Myslel jsem, že bys to zkusil ty. Alespoň přijdeš na jiné myšlenky. Než se Anna probudí.“

Zoran se lehce zamračil, spíš jako by přemýšlel, než se zlobil. Pak si přejel dlaní přes tvář, aby se zbavil posledních stop po únavě a postavil se. Krouživým pohybem si uvolnil ramena.

„Půjdu. Ať jsem trochu k užitku,“ poznamenal klidně.

„Zorane, tak jsem to…“ zajíkl se Čeněk.

„To je v pořádku,“ ujistil ho Zoran a přestal se mračit, aby démona uklidnil. „Tak jdeme. Podíváme se těm zmetkům na zoubek.“

Ve sklepě byly všechny čtyři Vétaly připoutány zápěstími tlustými řetězy ke zdi. Dvě z nich jen zplihle visely, paže vykloubené v ramenou, jak nesly váhu bezvládných těl. Jedna z nich měla ruku napůl vytrženou z kloubu, protože váhu těla hnijící maso neudrželo. Další dva démoni byli stále při vědomí. Vztekle prskali kolem sebe a vydávaly zlostné skřeky.

Zrovna když vešel Zoran s Čeňkem, natahoval k jedné z nich Ondřej paže. Chystal se uchopit její hnusnou hlavu a pokusit se vypáčit z démonovy mysli nějaké informace. Vyrušen pohlédl krátce přes rameno. „Anna?“ svraštil obočí.

Zoran jen zavrtěl zamítavě hlavou, a pak rozhodně dodal: „Vystřídám tě.“

Ondřej souhlasně pokývl a odstoupil od páchnoucího těla. Postavil se vedle Čeňka a konverzačním tónem prohodil: „Asi bude horko.“

„Taky bych řekl,“ utrousil Čeněk napůl úst. Veškeré jeho veselí bylo fuč.

„Připraven?“ pohlédl na něj Zoran tázavě a hnědá barva jeho očí začala ustupovat zlatavé záři.

„Jako nikdy,“ přikývl Čeněk a vzduch se zavlnil, když kolem sklepa rozvinul proti-zvukovou bariéru.

„Dobře,“ zahučel temně Zoran a pohlédl krvelačně na Vétalu. Ta se vrhla směrem k němu v sebevražedném útoku, ale Zoran se ani nepohnul. Její ostré čelisti zacvakly jenom kousek od jeho obličeje, on ale ani nehnul brvou. Pohybem rychlejším než Ondřej nebo Čeněk dokázali zaznamenat, se dotkl ukazováčkem prostředku čela Vétaly a zahleděl se jí upřeně do očí. Chvilku bylo ticho, ale pak se z mrtvolných úst démona vydral srdceryvný, ječící zvuk plný děsu. Odrazil se od holých stěn sklepa a spojil se s dalším drásavým výkřikem. Zoran stál jako zkamenělý, Vétaly se dotýkal stále jen tím jedním prstem, démon před ním se přesto kroutil a jeho tělo od ramen dolů se škubalo bolestí. Nepřestával ječet. Co bude následovat přihlížejícím Asurám napověděla napřed tenká stužka kouře, která začala Vétale stoupat z uší, nosu a koutků očí. Trvalo to jen zlomek vteřiny, než kouř vystřídaly plameny. Vyšlehly vysoko a spojily se v jeden jediný, aby spálily na uhel démonovu hlavu, než začaly postupně polykat i zbytek těla.

Zoran přivřel oči a na krátkou chvilku si dovolil podlehnout blaženosti, způsobené získanou energií zničené Vétaly. Pak zuřivě pohlédl směrem k druhé, která se vyděšeně přikrčila a zakňourala.

Zrovna se chystal vydat se k ní, když za sebou zaslechl šramot, a pak někdo tiše vyslovil jeho jméno. Prudce se otočil.

„Ne!“ vykřikl Ondřej polekaně a napnul se, aby skočil proti Zoranovi a zaštítil tak před jeho plameny příchozí. Čeněk po něm ale pohotově hmátl a zastavil ho.

Byla to Anna a vyděšeně strnula, když na ni Zoran pohlédl a ona spatřila v jeho očích ohnivé inferno. Ucítila, jak ji ovanula horká vlna a instinktivně se přikrčila, protože očekávala, že sama vzplane.

Zoran ale okamžitě sklopil pohled k zemi, až betonová podlaha tím žárem pod jeho nohama popraskala. Rychle se ovládl, rychleji než jindy, a tak když na ni znovu pohlédl, jeho oči už získaly zpátky svou barvu.

„Anno,“ oslovil ji naléhavě a hbitě k ní přistoupil. Právě včas. Opřela se o něj plnou vahou, jak se sotva držela na nohou.

„Na tohle jsem fakt už moc starý,“ hlesl Ondřej šťastně, když nikdo z nich neskončil jako škvarek.

„To bylo o fous,“ souhlasil s ním Čeněk a utřel si zpocené čelo.

„Tohle už nikdy nedělej, Anno, rozumíš? Mohl jsem tě zabít, sakra!“ obořil se na ni Zoran vyděšeně.

„Nevěděla jsem…Promiň,“ hlesla slabě a ztratila vládu nad nohama. Zoran ji bez váhání zachytil a zvedl do náruče. „Jsi zpátky,“ šeptl spokojeně. Sklonil svou tvář k její, jako by ji chtěl políbit, pak si ale uvědomil, že nejsou sami, a tak si to rozmyslel.

„Proč si nezůstala v posteli? Přišel bych za tebou,“ pokáral ji starostlivě.

„Mám hlad,“ vysvětlila a upřela pohled na Vétaly. „Naštěstí si je neupekl všechny.“

„Neupekl…“ zachechtal se Čeněk a Ondřej do něj strčil varovně loktem. Zoran je zpražil pohledem: „Nechte nás.“

Muži se bez řečí vydali ke dveřím a pořádně je za sebou zavřeli.

Teprve tehdy se Zoran přestal ovládat, nechal se zaplavit úlevou a vášnivě Annu políbil, až ji brněly rty. Pak se opřel čelem o její a zrychleně dýchal.

„Jsem tady,“ položila mu dlaň na tvář a lehce pohnula konečky prstů v drobném pohlazení.

Šťastně se usmál, políbil ji zlehka na špičku nosu, a pak postoupil blíže ke kňourající Vétale. Zastavil se v bezpečné vzdálenosti a postavil Annu na zem. Jednou rukou jí stále podpíral a druhou se natáhl pro židli, kterou viděl kousek od spáleného démona. Posunul ji před sebe a Anna se na ni svezla.

„Nevím, jestli to sama zvládnu,“ přiznala rozechvěle.

„Pomůžu ti,“ uklidnil ji a lehoučce pohladil její mysl tou svou. Pak ji pozval do své zahrady. Vzal ji za ruku a přitiskl ke svému boku, zatímco v reálném prostředí sklepa uchopil vzpírající se Vétalu za vlasy. Nemilosrdně zaútočil na její vědomí a během jednoho nadechnutí zdolal její ochranu. Drtil ji a směřoval energii umírajícího netvora do Annina těla. Ta jen zalapala po dechu a lačně přijímala, co jí poskytoval.

Když skončili, vypadala Anna už mnohem lépe.

„Další?“ zeptal se Zoran.

„Jedna stačí, alespoň zatím. Teď musím udělat něco jiného,“ zavrtěla hlavou a postavila se. Hromádce prachu před sebou nevěnovala žádnou pozornost.

„Jsou nahoře,“ pochopil úplně přesně, co tím myslela. Jakmile vyrazila ze sklepa, vydal se za ní. Anna se okamžitě vydala ke dveřím Sářiny ložnice. S klepáním se neobtěžovala. Naštěstí Sáru a Zikmunda nepřistihla in flagranti, ačkoliv jí to vlastně bylo jedno.  Vpřed ji hnala instinktivní potřeba. Sára seděla na křesle vedle lůžka, a když dovnitř Anna vpadla, polekaně sebou trhla.

„Anno,“ ulevilo se jí obratem. Vstala a přistoupila blíž, jako by chtěla modrou Asuru obejmout. Anna trochu couvla. Byl to drobný pohyb, který nemohl Sáru urazit, ale zároveň dal jasně najevo, že si to nepřeje.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Anna napjatě a zalétla pohledem k Zikmundovi. Ten se nadzvedl na lokti a mávl jí: „Normálně bych už byl na nohou, ale Benedikt trval na tom, ať dneska ještě zůstanu v posteli. Zítra zase začnu makat.“

„Dobře, to je… dobře. Tak já vás nechám,“ hlesla Anna roztěkaně. Pak se otočila na podpatku a chystala se odejít.

Sára ji chňapla po ruce: „Anno, počkej přece. Chci ti poděkovat. Oba ti chceme poděkovat.“

Anna se jí vysmekla. „Není za co, Sáro. Zatím ahoj.“ Pak už na nic nečekala a odešla z pokoje pryč.

Na chodbě na ni čekal Zoran. Opíral se o stěnu, ruce založené na hrudi. Mračil se. Anně bylo jasné, že je sledoval myslí, aniž by o tom věděli. Měla zrovna ale na práci něco důležitějšího než řešit s ním otázku soukromí. Neřekla tedy ani slovo a rázovala si to chodbou dál, až po několika zatáčkách dorazila k dalším dveřím.

Opět neztrácela čas klepáním a vrazila dovnitř jako velká voda. Marek se prudce zvedl na posteli a něco polekaně zachrčel. Pak mu došlo, kdo za ním přišel a znovu se uložil na polštář.

„Marku,“ zaváhala konečně, ale když jí pokynul, přistoupila blíž, a nakonec si sedla vedle něj.

„Jsi vzhůru,“ řekl chraptivě.

„Tvůj hlas,“ povzdechla si.

„Benedikt říká, že když se nebude několik dní namáhat s mluvením, je velká pravděpodobnost, že se mu vrátí,“ ozval se za ní Zoran. Pozdravil Marka kývnutím a zůstal stát opřený o zárubeň.

„To je dobře,“ pokusila se Anna usmát, ale bylo to příliš křečovité, tak toho nechala. „Na co by si taky balil holky, že?“

„A kluky,“ zachroptěl Marek a jeho úsměv byl upřímný. Lehce jí stiskl prsty a ona mu to dovolila. „Díky,“ naznačil ústy.

„Jistě, jistě,“ odvětila roztržitě a zvedla se. Pak se znovu pokusila usmát, opět bezúspěšně, a tak rychle vycouvala z místnosti ven.

Když spěchala k sobě, Zorana za sebou skoro nevnímala. Ve svém pokoji si to namířila rovnou do koupelny, kde padla na kolena u mísy a začala zvracet. Zoran za nimi zavřel dveře, pak mlčky namočil v umyvadle žínku a podal jí ji. Naštěstí neměla v žaludku téměř žádné jídlo, takže byla rychle hotová. Otřela si ústa i obličej, pak ztěžka dosedla na podlahu a opřela se zády o vanu. Zoran si přidřepnul k ní a podával jí sklenici s vodou.

Zhluboka se napila a když jí chladná tekutina stekla podrážděným hrdlem, byl to ten nejúžasnější pocit na světě.

„Všichni teď mohli být mrtví,“ zašeptala zničeně.

„Ale žijí. Díky tobě.“

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Ne, to kvůli mně mohli být mrtví. Byla to past, a já to nepoznala. Zavedla jsem je rovnou do ní.“

„Nikdo z vás to nepoznal,“ oponoval jí mírně.

„Ale já to měla poznat. Svěřil si mi je a oni málem zemřeli.“

„Svěřil jsem ti je a oni žijí,“ opravil ji důrazně. „A svůj úkol jste splnili. Získali jste zajatce a tím možná i další stopu. To, co se stalo, není tvoje vina.“

Překvapeně na něj pohlédla: „To já přece vím. Ale měla jsem to poznat. Měla jsem ty další démony vycítit. Jsem přece modrá. A místo toho nás všechny málem dostali.“

Zoran si sedl na zem vedle ní, ale nechal mezi nimi mezeru. „Jsi modrá v zácviku, nezapomínej na to. Pokud to nedokázali odhalit tak staří démoni jako Marek a Zikmund se Sárou, nepřekvapuje mě, že ani ty. I když jsi modrá.“

„Měla jsem to na starost a dopadlo to mizerně. Moje první akce v terénu a hned takové zklamání,“ oponovala.

„Kdo je zklamaný, Anno? Chápu, že jsi naštvaná, že tě takhle převezli. Věř mi, že to jsme všichni! Ale misi jste splnili. Možná jste zaplatili málem cenu nejvyšší, ale tak už to prostě chodí.“

Anna na něj upřela oči, v nichž stály slzy, jak jim silou vůle bránila skanout na tvář: „Už mohli být mrtví. Sára, Zikmund i Marek.“

„Zapomínáš ještě na jedno,“ odhodlal se vzít její tvář do dlaní, a ona neucukla. „Mohli jsme přijít i o tebe. I ty jsi mohla padnout. Mohl… mohl bych přijít o tebe,“ vydechl utrápeně.

„Zorane,“ zašeptala bezradně a položila mu dlaň na tvář. „Jsem tady.“

Vydal tichý zvuk podobný vzlyku, pak ji prudce políbil a svět se alespoň na chvíli změnil jen na místo pro ně dva.

*****

Když leželi zpocení a zadýchaní vedle sebe, oběma to uvažovalo o trochu jasněji. Zoran se ovšem užíral ještě jednou věcí, i když ostatní starosti milování s Annou odplavilo pryč.

„Anno, potřebuji vědět… To, co se stalo dole ve sklepě, nevadí ti to? Nebyl to moc hezký pohled,“ promluvil do šera pokoje a otočil se na bok, aby jí viděl lépe do tváře.

„To nebyl,“ připustila váhavě a Zoran znejistěl. Ještě nikdy se nedostal do podobné situace, kdy by mohla jeho moc budit odpor u osoby, na které mu tolik záleželo. Ve většině Asur vzbuzovala ještě větší respekt, jiné se jí bály a on se s tím dokázal smířit. S Annou to bylo ale něco jiného. Věděl, že ona je důvod, proč by dokázal zničit svět. Byla jeho silou, ale také jeho největší slabostí. Nechtěl o ni přijít.

Pak se Anna protáhla a smyslně propnula nahé tělo v zádech. Otočila se k němu a ruku si nechala provokativně ležet na oblině boku. „Přiznávám, že to byla fakt síla. Krutost a hrůza. Netušila jsem, že bys v sobě něco takového měl. Nebo jsem možná nechtěla věřit, že by to v tobě bylo. Ale je to jen další způsob, jak je zničit. Hodně zapáchající, ale rozhodně efektivní.“

„Takže, když se tě takhle dotknu…“ vztáhl ruku a položil ji na její koleno. „Tak se ti nehnusím?“

Tiše se zasmála a přisunula se blíže k němu, takže jí jeho horká dlaň sklouzla na zadní stranu stehna. „Uvědomuješ si, čím jsme trávili poslední dvě, tři hodiny, že Zorane?“

„Prostě mi odpověz. Potřebuju to slyšet.“

Přisunula se ještě blíže, upřeně se mu zahleděla do očí a zašeptala: „Nehnusíš se mi. Záleží mi na tobě stejně jako předtím.“

Úlevně vydechl, ačkoliv nechtěl dát najevo, jak moc je napjatý.

„Ty blázne,“ okomentovala to s pochopením a něžně ho políbila. Pak mu jemně zatlačila do ramene, aby se položil na záda. Přitulila se mu nosem ke krku a zhluboka se nadechla.

Náhle ztuhla, jak jí došla jedna věc. „Zorane, onehdy jsi mi říkal, že jsi v těch plamenech kdysi shořel. Myslel jsi úplně stejné plameny? Zemřel jsi tímhle příšerným způsobem?“

„Ano,“ odpověděl tiše.

„A proto jsi tu dovednost získal, když ses znovu probudil?“

„To nevím, ale je to klidně možné. Asury si vybavují ze svých minulých životů jen střípky, zůstávají v nás jen ty nejsilnější zážitky. Asi si opakovaným probouzením trénujeme paměť. Čím častěji se vracím, tím více se mi toho vybavuje z minulého života. A na ten oheň nezapomenu nikdy. Ta bolest… nejde to ani popsat.“

„Kdo tě tak potrestal? A proč?“ chtěla vědět.

„Velitel skupiny, v níž jsem působil dříve. Neuposlechl jsem přímý rozkaz,“ přiznal.

„To je trochu přehnaný trest, ne?“ zaskočil ji.

„Ani ne. Kvůli mému neuposlechnutí zemřeli tři členové naší skupiny.“

„Další silný zážitek, na který si vzpomínáš?“

„Těch o smrti mám nejvíc. Bohužel,“ povzdechl si.

V gestu povzbuzení mu dala pusu za ucho. „Mrzí mě, že jsem ti přidělala starosti.“

Otočil se na bok a tím převrátil na záda ji. Sáhl po jednom z pramenů jejích vlasů a začal si ho zamyšleně natáčet na prst. „Myslel jsem, že o tebe přijdu. Když jsi tu jen tak ležela a neprobouzela se. Kde jsi to byla, Anno? Benedikt říkal, že fyzicky jsi v pořádku. Vypadalo to, jako by ses ani nechtěla vrátit. Nedivil bych se ti.“

„A to má zase znamenat co?“ nechápala.

„Sama jsi to řekla, Anno. O všechno jsi přišla. Drastickým způsobem. Pak ses probudila do naší kruté reality, kde smrt je téměř na denním pořádku, stejně tak jako věčný boj a likvidace všeho toho hnusu. A to nemluvím o Alexandrovi.“

„Je to šílené, to máš pravdu. A upřímně, ještě pořád to všechno vstřebávám, ale jak jsi řekl, přineslo mi to i skvělé věci. Mé dovednosti. Sebevědomí. Vidění světa, jaký opravdu je. A taky Sáru, Ondřeje a ostatní. A tebe, Zorane.“

Důkladně ji políbil, ale pak se vrátil ke své původní otázce: „Tak kde jsi to byla, Anno, když ne tady?“

Ucítil, jak se zachvěla a jemně se mu vymanila. Pak se posadila a prohrábla si vlasy. „Nevím, kde jsem to byla,“ spustila váhavě. „Byla tam tma. A taky ticho a příjemné teplo. Občas ke mně dolehl zvuk hlasů, tvého, nebo Benediktova, ale přicházel ke mně z veliké dálky. Připomínalo mi to spíš ševelení listů na stromě. A stával se slabším a slabším. Uklidňovalo mě to. Nechtělo se mi myslet, a přišlo mi to v pořádku. Myslím, že jsem usínala. Tedy po asursku, jestli mě chápeš.“

„Málem jsme tě ztratili,“ hlesl tiše. „Co tě přimělo k návratu?“

„Přesně nevím. Ale ve chvíli, kdy mě obestřelo úplné ticho, jsem si uvědomila, že jsem sama. Že jste pryč. Že už nikoho z vás neuvidím. Že tě opouštím. A že je to navždy. To mě hrozně vyděsilo… A pak jsem najednou byla zpátky. Ve své posteli, vystrašená a hladová.“

„Jednomu přirosteme k srdci, že?“ pokusil se trochu zlehčit napětí, které během hovoru zavládlo.

„Kdo by to byl řekl,“ uchechtla se spíš nevesele. „V několika dnech o tolik přijít, a tolik získat. A pak to málem ztratit.“

„Anno…“ pokusil se ji zarazit.

„Ne, Zorane,“ položila mu prst na rty, aby ho umlčela. „Dokážu akceptovat, že to nebyla moje chyba, jak se ta akce celá pokazila. Ale nesmířím se s tím, jak snadno nás mohli ti hajzlové dostat. Musím přijít na to, jak je možné, že jsme o nich nevěděli. Říkal jsi mi už na začátku, že démoni se dokážou navzájem vycítit. Nemusí vždy poznat svou podstatu, ale vycítí svou přítomnost. A my o nich neměli ani tucha.“

„Taky na to přijdeme, na to můžeš dát krk. Nemysli si, že jsem na to zapomněl,“ odtušil rozhodně.

„Dobře,“ řekla vděčně a sklonila se nad ním, až ho její vlasy polechtaly na tváři a nahé hrudi. „A teď bychom si mohli vytvořit dalších pár nezapomenutelných vzpomínek.“

Nestihl ani vstřebat příslib jejích slov, než se mu žhavě přisála ke rtům.

*****

Zoran, ležící na břiše, se zavrtěl, a ještě v polospánku natáhl ruku, aby si přitáhl Annu k sobě. Nahmatal jen studené prostěradlo. Okamžitě byl vzhůru. Prudce se zvedl na loktech a ohlédl se přes rameno. Když ji uviděl u okna, úlevně se svezl zpátky na polštář. Přetočil se na záda a protřel si oči.

„Kolik je hodin?“

„Ještě je brzy, klidně spi.“

Pozorně si ji prohlédl. Stála nahá u okna ruce založené na hrudi, nohy překřížené a vyhlížela ven. Noc pomalu ustupovala novému dni. Pršelo.

„Jedině když si zalezeš pěkně zpátky pod peřinu. Hezky vedle mě,“ namítl.

„Jasně,“ zamumlala roztržitě, ale nepohnula se. Zamyšleně krčila čelo.

„Anno, co se děje?“ posadil se znepokojeně. Teprve jeho tón ji probral. Když dosedla na postel vedle něj, přetáhl jim oběma pokrývku přes ramena.

„Víš, když jsem likvidovala toho Rákšu, něco jsem cítila. Cizí přítomnost,“ řekla mu nejistě.

„Cizí přítomnost?“

„Ano. Když si to zpětně přehrávám, byl to podobný pocit, jako když jsem bojovala s Vétalou, co posedla mou matku.“

„Myslíš, že Alexandr znovu přihlížel?“ zachmuřil se Zoran.

„Ano. Ne,“ vyhrkla.

„Vysvětli to, prosím.“

„On jenom nepřihlížel, byl tam,“ pokusila se.

„Ovládal je?“ snažil se porozumět.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Byl tam. Byl v nich. Byl oni.“

„Chceš říct…“ Zoran udiveně utichl.

„Nemá vlastní tělo. On posedává Vétaly a jiné Rákši a přebývá v nich. Může být kterýmkoliv z nich.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.