Kapitola desátá
Jehla v kupce sena
Byl to přesně měsíc od odhalení Alexandrovy existence. Horečné pátrání po jeho skrýši zatím nepřineslo žádné výsledky. Asury sice zajali několik Vétal, dokonce mučením získali i několik stop k jeho úkrytům. Vždy je ale našli prázdné. Jako by byl Alexandr pokaždé krok před nimi.
Dnes vyrazili ven pátrat ve dvou skupinkách. Anna byla v týmu se Sárou, Markem a Zikmundem. Opírala se o starou oprýskanou zeď v boční ulici na okraji města a občas opatrně vyhlédla za roh. Skrývalo ji maskování, ale opatrnosti nebylo nikdy nazbyt.
„Tak co?“ zeptala se jí Sára, stojící hned vedle, napjatě.
„Pořád nic. Ticho a mrtvo,“ odpověděla Anna a povzdechla si. „Pamatuju si, jak to tady před dvěma roky žilo. Měli tu dobré pivo.“
Sára si dovolila rychlý pohled na vchod do budovy, nad kterým ještě visely trubky z kdysi neonového nápisu Bar na konci. „Vážně?“
„No fakt.“
„A co se stalo, že je z toho taková ruina?“
„Bouchl tam jeden den plyn a majitel neměl na to, aby to opravil a znovu zprovoznil. A nikdo jiný se nenašel. Bylo to v době, kdy se začali všechny lepší podniky stahovat blíž k centru. Tak to zůstalo opuštěné.“
„Možná opuštěné,“ opravila ji Sára a opřela se vedle ní.
„Uvidíme,“ zamumlala Anna zamyšleně.
„Co tě žere?“ všimla si toho Sára.
„Pořád mi vrtá hlavou jedna věc ohledně Alexandra,“ přiznala Anna. „Zoran s Benediktem tvrdí, že jako Asura byl velmi mocný, a tudíž jako Rákša bude taky. Ale zároveň říkají, že neměl žádné speciální dovednosti. Přijde mi to jako protimluv.“
„Nemusíš mít extra dovednosti, abys mohla být silným démonem. Podívej se na mě a Ondřeje,“ namítla Sára.
„To mi taky vrtá hlavou. Ty a Ondřej. Zoran si vás drží jako své pobočníky, a přitom taky nemáte žádnou extra dovednost.“
„Tedy teď bych se klidně mohla urazit,“ vyhrkla Sára překvapeně.
„Nechtěla jsem se tě nijak dotknout,“ vyhrkla Anna rychle, ale neznělo to omluvně. „Netušila jsem, že s tebou musím zacházet v rukavičkách.“
„Nebývala jsi tak přímá,“ upozornila ji Sára, ale nezněla dotčeně.
„Jednoho změní vědomí toho, že má spasit svět,“ podotkla Anna hořce. Pořád se s tím ještě nesrovnala a doufala, že Zoranova a Benediktova hypotéza je mylná.
„To asi jo.“
„No a jak to tedy je?“
„Podle toho, jak Zoran Alexandra popisoval, jsem pochopila, že byl ve všem prostě nejlepší – nejrychlejší, nejsilnější. Jako by byl vždy jen Asurou, nikdy člověkem. Nepotřeboval žádné speciální dovednosti, prostě si vystačil bez nich,“ odpověděla Sára.
„A ty s Ondrou?“
„Zoran žádné pobočníky nepotřebuje,“ spustila Sára trochu neochotně. „Řekla bych, že si nás drží při sobě hlavně proto, že jsme v jeho skupině nejmladší Asury. A taky protože čeká, jestli se u nás projeví nějaké speciální dovednosti, aby je rozpoznal a naučil nás je ovládat hned, jak se ukážou. Nejsme asi tak důležití jako jiní…“
„Blbost,“ přerušila ji Anna prudce a napadlo ji, jestli Sáru nezatlačila příliš do kouta. „Pro Zorana jste stejně důležití jako ostatní. Možná i víc, právě protože jste ještě mladí.“
„Mluvíš, jako bys ty byla stará.“
„U mě je to jiné,“ pokrčila Anna rameny.
„Protože s ním spíš?“ dovolila si Sára malé přátelské rýpnutí.
„Ne,“ ušklíbla se Anna pobaveně. „Protože jsem modrá.“
„Jen jestli se ta modrá nepřeceňuje,“ utahovala si z ní Sára dál.
„No jo, říká ta, co má radši černou, co?“ nedala se Anna a vrátila jí to narážkou na její vztah se Zikmundem.
„Když ty jeho vlasy tak příjemně šimrají, jak se pořád vlní,“ zasnila se rudovlasá démonka. Anna vyprskla smíchy, ale Sára jí rychle přikryla ústa rukou a kývla hlavou k budově, kterou sledovaly.
Bezdomovec se pomalu šoural ke dveřím do baru a jeho mrtvolný zápach byl nezaměnitelný. Anna okamžitě zvážněla a Sára svou ruku stáhla.
Potvrzuji, že se jedná o další doupě. Zatím vidíme jen jednu Vétalu, takže ještě počkejte. Dovnitř půjdeme až na můj povel, vyslala instrukce svou myslí k Sáře a taky Markovi se Zikmundem, kteří hlídkovali na druhém konci ulice. Přečetla si v nich souhlas, a tajně si oddechla. Toto byla první akce, které velela. Tušila, že statní souhlasili s jejím vedením hlavně díky Zoranově autoritě, než vlastnímu přesvědčení. Chtěla si získat jejich respekt, což znamenalo neudělat chybu, a hlavně všechny v pořádku zase dostat domů.
Čekali ještě asi hodinu, během které se do baru doloudaly ještě tři další Vétaly. Teprve pak vrazili dovnitř.
Anna v mžiku zpomalila čas, ale zaměřila svou dovednost pouze na nepřátelské démony. Nebylo jednoduché zacílit svůj vliv jenom na těch pár entit. Připadalo jí, jako by se ocitla uprostřed hurikánu, kde panoval klid. V tom místě uvěznila Vétaly, zatímco kolem nich se čas řinul svou běžnou rychlostí. Když zastavila čas poprvé, byla s ní jen Sára a nebylo tak těžké ponechat jí v reálné době. Ovšem nyní s nimi byli i Marek a Zikmund a Anna cítila, jak se její dovednost jen nerada nechává spoutat a cílit, místo toho, aby se mohla roztáhnout do prostoru. Tvrdě to trénovala a dnes měla šanci poprvé to vyzkoušet v praxi.
Ostatní Asury se do znehybněných Vétal rychle pustily. Napřed jim zlámali vaz, aby je znehybnili úplně, a pak je postupně poutali řetězy. Původní plán počítal s tím, že jich zajmou co nejvíce a zpočátku to vypadalo, že jim to vyjde. Když už měli všechny démony svázané, uvolnila Anna smyčky času. Dech se jí zrychlil námahou a čelo orosilo potem, byla se sebou ovšem navýsost spokojená. Předklonila se s rukama na kolenou a snažila se vydýchat. Ostatní se dohadovali, kdo doveze dodávku, do které chtěli naskládat těla, když v tom všichni umlkli.
Ve stejnou chvíli ucítili to podivné brnění, které naznačovalo přítomnost dalších démonů. Pak se do místnosti vřítil příšerný smrad hniloby a rozkladu a za ním se do místnosti vevalily další Vétaly. Jeden proud přicházel zezadu od bývalé kuchyně a druhý od záchodu. Pohybovali se poměrně rychle a pružně, museli být mrtví jen krátce.
Anna se je pokusila zpomalit, a přitom zběsile uvažovala, kde se tam vzali. Kdyby se skrývali poblíž, nebo ve sklepě, vycítili by je mnohem dříve. Pak ucítila mnohem silnější vibrace a vyděšeně pohlédla na své přátelé, kteří zatím ničili zpomalené Vétaly. I oni se začali znepokojeně rozhlížet, protože to také ucítili. Blížil se Rákša.
„Je to past!“ vykřikla Anna varovně a ve chvíli nepozornosti jí vyklouzla smyčka času. Zbývající Vétaly se znovu rozpohybovaly. Nebyl to rovný souboj a ostatní Asury už zdobili krvavé šrámy, přesto se jim postupně dařilo ostatní démony likvidovat, zatímco jejich spoutaní kolegové sebou zuřivě mrskali na podlaze.
Marek nezaváhal ani chvilku a vyloudil ze svých hlasivek vysoký, pištivý zvuk, který držel, až se mu žíly na krku napínaly. Vétaly začaly okamžitě ječet a chytat se za uši. Ostatní se na ně znovu vrhli a tentokrát si tkání mrtvých těl ušpinila ruce i Anna. Zrovna roztříštila vědomí jednoho z démonů a přivítala příval nové energie, když ucítila prudký náraz, který ji odmrštil proti zdi.
Markův hlas umlkl. Anna omámeně zvedla hlavu, tvrdě se do ní při pádu udeřila. Spatřila Rákšu, který ho držel za krk, drápy zaryté do jeho masa. Marek byl ve tváři rudý a začínaly mu fialovět rty. Rukama na démona chabě dorážel a snažil se ho odstrčit, ale začínal pomalu ztrácet vědomí.
Příteli přišel na pomoc jako první Zikmund, protože Sára měla dost práce s Vétalami, které zaměřily svou pozornost na oslabenou Annu. Skočil po démonovi, ten ho ale volnou rukou zachytil v letu. Marek už byl mimo, přesto mu Rákša nepřirozenou silou udeřil hlavou o zeď, až bylo slyšet křupnutí lebky. Jeho touha po Markově mozku byla silná, ale Zikmund na něj zuřivě dorážel, a tak fialového Asuru pustil a nechal jeho bezvládné tělo ležet na špinavé podlaze.
Pak uvěznil Zikmundovi jednou drápatou rukou paže za tělem, druhou ho chytil za zuřivě se vlnící vlasy a trhnutím mu zaklonil hlavu. Tlama se mu rozježila ostrými zuby, než se jako žralok zakousl muži do spodní části krku. Za Zikmundova drásavého výkřiku jedním škubnutím hlavy vyrval kus masa a začal ho hladově přežvykovat. Zikmundovi se z rány prudce vyřinula krev.
„Anno!“ zaječela Sára zoufale, zatímco odrážela dotírající Vétaly, a z očí jí vytryskly slzy. Anna se těžce zvedla a potřásla hlavou. Ještě se jí trochu točila, ale rychle se to zlepšovalo. Zhluboka se nadechla a natáhla se po své moci. Cítila, jak jí v krvi proudí síla poslední zničené Vétaly. Moc nad tím nepřemýšlela a okamžitě zpomalila čas v celé místnosti. Jen s velkým úsilím se jí podařilo vynechat Sáru.
Démonka už byla hodně vyčerpaná, přesto ji ochranný instinkt nutil vydat se k partnerovi.
„Ne! Napřed ty Vétaly!“ zavelela jí Anna a ucítila, jak se do ní opřela Rákšova moc. Snažil se osvobodit.
Sára zaváhala.
„Je … silný… Už ho dlouho … neudržím“, zasupěla Anna a znovu ji rozhodným pohledem nasměrovala k nižším démonům. Sára stroze přikývla a vrhla se na ně. Likvidovala je nechutně, ale účelně. Zrovna roztrhala na jednotlivé údy první dva a rozházela jejich kousky po celé místnosti, aby zase nesrostly, když Anna ucítila, jak jí čas opět uniká a vrací se k původnímu tempu.
Využila poslední záchvěv své moci, aby se bleskovou rychlostí přesunula k Rákšasovi, vyrvala mu z pařátů Zikmunda a strhla démona pod sebe. Zrovna sevřela jeho odpornou hlavu ve svých dlaních a jeho mysl tou svou, když se čas vrátil zpátky do vlastních kolejí.
Věděla, že Marek se Zikmundem silně krvácejí a ani jejich démonské podstatě se nedaří jejich zranění zahojit. Slyšela Sářin bojový ryk a vřískot Vétal, které rvala na kusy a mohla jen doufat, že to její přítelkyně zvládne, protože jestli chtěli přežít, musela napřed zničit Rákšu pod sebou.
Byl silný jak fyzicky, tak mentálně. Jeho tělo se pod ní mrskalo a drápy ostré jako břitvy jí zaryl do boků, jak se jí pokoušel opakovaně shodit. Anna se ale nedala. Zahákla se za něj chodidly a tiskla ho silně stehny jako zdivočelého koně. Přitom drtila jeho samotnou existenci. Mysl Rákši byla ještě odpornější než Vétaly. Tvořilo ji maso a šlachy, vnitřnosti a kličky střev, ohryzaná těla a potoky krve, které se vzpínaly ve vysokých vlnách, zaslepovaly ji a plnily nos i ústa svou odpornou chutí. Všude byl slyšet řev zraněných, volání o pomoc a zvuky chlemtajících a mlaskajících tlam.
Anna zatnula zuby a použila veškerý odpor, který cítila k tomu tvoru pod sebou, aby ještě více zesílila svou snahu. Věděla, že pokud selže, tak ostatní zemřou, pohlcení touto stvůrou a ona skončí v Alexandrově područí. To vědomí jí nedovolilo polevit a přinutilo ji vydat se z posledních sil.
Nakonec zvítězila a po oslnivém záblesku zůstala bez dechu sedět v kaluži krve svých přátel a v dlaních držela zrnka prachu. Tělo jí okamžitě naplnila síla tak strhující, že chvíli nemohla vnímat nic jiného. Omámeně zaklonila hlavu a zasténala.
„Anno,“ oslovila ji Sára ochraptěle a kulhala k ní. Tělo měla pokryté šrámy a kousanci, které se hojily jen pomalu, jak jí už nezbývala téměř žádná síla.
Těžce dosedla vedle Zikmunda a nedokázala spustit oči z rány na jeho krku. Pořád silně krvácela a proud krve nezpomaloval. Markovy fialové vlasy zmizely pod záplavou krve z rány na čele. Ani jeden z nich se neprobouzel, dýchali jen slabě a povrchně.
„Nestihneme je odvézt domů,“ šeptla Sára zničeně a přitiskla ruce na Zikmundovu ránu.
„Nenechám je umřít,“ zavrčela Anna, vzala oba muže za ruku, aby zesílila své působení. Pak znovu ovládla čas a přiměla zpomalit pohyb krve v těle svých přátel. Pak se upnula myslí k jediné Asuře, která nyní mohla pomoci a vtrhla za její obrannou zeď jako uragán.
Benedikte!!!
*****
Několik dalších hodin měla Anna jako v mlze. Potácela se na okraji vědomí, chvílemi byla při smyslech, jindy měla mysl naprosto tichou.
Netušila, jak dlouho držela čas ve svých rukou. Od chvíle, kdy sama začala krvácet z nosu jí to připadalo jako celá věčnost. Sářino vzlykání k ní doléhalo z čím dál větší dálky, v jeden moment měla dokonce pocit, že na ni Sára křičí, ale slovům už nerozuměla.
Pak ji ovanul chladný vzduch od dveří a podlaha se jemně rozvibrovala. Anna se snažila zaostřit, ale všechno kolem ní se už vlnilo v duhových barvách. Věděla, že je to hladem, i když ho vlastně necítila. Už pomalu necítila ani sebe samotnou, jako by z ní zůstalo jenom odhodlání udržet přátele naživu za jakoukoliv cenu.
Vzdáleně zaznamenala, jak ji někdo páčí prsty a snaží se z nich vysvobodit Zikmundovu a Markovu dlaň. Pak jí na ramenou přistály velké horké dlaně a v uších zazněl Zoranův hlas: „Už je můžeš pustit, Anno.“
„Ještě ne,“ šeptla, ale nebyla si jistá, jestli dokázala vůbec promluvit.
„Ale ano. Postarám se o ně,“ slíbil Zoran přesvědčivě, ale klidně to mohlo být i mámení smyslů.
Znovu cítila, jak jí někdo rozevírá dlaně, a pak už nic. Pohltila ji tma a slastné bezvědomí. Zoran ji zachytil, když se zhroutila. Kývl na Čeňka, který ji od něj převzal a bezvládné tělo odnesl do auta.
„Jak jsi na tom Sáro?“ zeptal se rudovlasé démonky.
„Já jsem… Několik jsem jich svázala… támhle,“ odpověděla mu Sára nepřítomně a ukázala zakrváceným prstem směrem k rozbitému baru, kde se válely první čtyři spoutané Vétaly.
Zoran starostlivě svraštil obočí a jemně vzal do dlaní její obličej. „To jsi udělala moc dobře Sáro,“ pochválil ji. „Ale já se ptal, jak ti je.“
„Já… Zikmund…“ zamumlala otřeseně.
„Vezmu ho a odvezu, aby se o něj Benedikt mohl lépe postarat u nás doma, dobře?“ klekl si vedle ní Ondřej a stiskl jí soustrastně rameno. Bělovlasý démon už použil svou moc na to, aby se Zikmundova rána zatáhla a přestala krvácet. Překryl ji provizorním obvazem, aby byl schopen převozu. Nyní se skláněl nad Markem a hojil jeho.
„Dobře… Jen opatrně,“ hlesla prosebně a se Zoranovou pomocí se zvedla ze zakrvácené podlahy. Pak vzala Zikmunda, kterého zvedl Ondřej v náručí jako dítě, za ruku. Nemínila se od něj vzdálit ani na moment.
„Zvládneš to?“ zeptal se Zoran blonďatého démona. Ondřej jen rozhodně přikývnul a vydal se i se svým břemenem a Sárou ke dveřím. Tam se minul s Čeňkem, který společně se Zoranem začal přesouvat zajatce do černé dodávky, přistavené u vchodu.
„Víš, co s nimi. Já jdu pro Marka,“ poplácal ho Zoran po rameni. Když spatřil přítelův utrápený výraz, rameno mu povzbudivě stiskl a ujistil ho: „Bude to dobré, Čeňku.“
Zelenovlasý démon jen zachmuřeně přikývl, nasedl do dodávky a odjel.
„Jak je na tom?“ vrátil se Zoran k léčiteli.
„Víc už tady neudělám,“ odpověděl Benedikt omluvně. „Jsem už úplně prázdný. Převoz by měl Marek zvládnout, tak ho vezmi domů. Já si tu někde poblíž dobiju baterky, a pak se do toho zase dám.“
„Dobře, ale hodím tě alespoň do centra, mezi lidi. Sice nikde necítím dalšího démona, ale nechci riskovat,“ souhlasil Zoran.
„Dobrý nápad,“ přikývl Benedikt a těžce se zvedl. Zatímco Zoran sebral Marka ze země, podíval se na hodinky.
„Anna zpomalila čas skoro na hodinu, Zorane,“ řekl překvapeně, když spočítal dobu od chvíle, kdy ji uslyšel ve své hlavě a čas, kdy jim dorazili na pomoc.
„Já vím,“ vykročil Zoran ke dveřím z baru.
„Zachránila jim život,“ dodal Benedikt uznale. „Bez ní by za pár minut vykrváceli.“
„Jistě to ráda uslyší,“ poznamenal Zoran zasmušile. Jestli se vůbec probudí, blesklo mu hlavou vystrašeně.
„Jen klid, Zorane,“ nepotřeboval mu Benedikt ani číst myšlenky. „Dám se rychle dohromady, a pak je postavím na nohy.“
„Jen prostě nechci ztratit nikoho dalšího,“ vysvětlil Zoran tiše a hleděl přitom na Markův bledý obličej.
„Ani já ne,“ odvětil Benedikt chápavě a odemkl auto. Marka usadili na zadní sedadlo vedle Anny a připásali ho. Pak Zoran vytáhl z kufru dva kanystry s benzínem a vrátil se do baru. Po chvíli se ve dveřích objevila jeho vysoká silueta se širokými rameny a sytě modrými vlasy. Škrtl sirkou a sestoupil na nižší schod před vstupem do baru, než ji vhodil dovnitř. Prostor obratem pohltily plameny.
*****
Sáru našel Zoran sedět na lůžku vedle Zikmunda. Držela ho za ruku, zatímco její partner spal. Krk měl obvázaný čistým obvazem.
„Benedikt mi říkal, že už je z nejhoršího venku,“ posadil se do křesla u okna.
„Říkal, že za pár dní bude jako rybička. Sice mu asi zůstane jizva, ale chlapům jizvy sluší,“ usmála se slabě. Do tváře se jí vrátilo konečně trochu barvy, takže se Zoranovi vskrytu ulevilo, ovšem ještě pořád byla v těch špinavých a roztrhaných šatech, a vypadala opravdu hrozně.
„Slyšel jsem, že se to říká,“ přitakal Zoran a vrátil jí úsměv. Snažil se působit klidně, ale ona ho znala dost dlouho, aby poznala, že má starosti.
„Jak je na tom Anna?“ zeptala se opatrně. Kdyby byla Anna pouhým členem jejich skupiny, dokázala by Zoranovu reakci odhadnout, vzhledem k jejich vztahu to bylo ale jiné. Takto se Sára cítila trochu jako na tenkém ledě.
„Benedikt tvrdí, že je v pořádku. Přesto se ještě neprobudila,“ odpověděl Zoran vážně.
„Víš, nebyla to její chyba,“ řekla mu pevně a pohladila Zikmundovu ruku. „Kdyby tam nebyla, byli bychom všichni mrtví.“
„Benedikt říkal něco podobného. Kluci by byli vykrváceli, kdyby nezastavila čas. Držela ho skoro hodinu.“
„Cože? Tak dlouho?“ vyhrkla Sára překvapeně. Pak se ale zamračila: „Je to moje vina. Jsem zkušenější, měla jsem dávat větší pozor.“
„Co se tam vlastně stalo, Sáro?“ šel Zoran přímo k věci.
Démonka začala vyprávět. Jak hlídkovali a podle plánu pak vpadli do baru. Jak se strhla bitka. „A pak se tam objevily ty Vétaly a potom i Rákša. Nikdo z nás necítil jejich přítomnost, dokud nebyli skoro uvnitř. To je hodně divné, nejsme žádní začátečníci, a přesto nás obalamutil.“
„Musel mít hodně silné maskování,“ přemýšlel Zoran nahlas.
„To tedy ano. Pak už se to seběhlo strašně rychle,“ pokračovala Sára ve vyprávění. „Měl si vidět Annu, když se do toho zmetka pustila. Rozdrtila ho na prach. Nikdy jsem neviděla nováčka, který by tohle dokázal. Jak už jsem řekla, kdyby tam Anna nebyla, všechny by nás dostal.“
„Určitě to ráda uslyší, až se probudí,“ odtušil Zoran a předklonil se, aby ji mohl vzít za volnou ruku.
Zaskočeně na něj pohlédla. Zoran vzájemný dotyk nevyhledával, maximálně při výcviku. Teď ji držel jemně, aby jí neublížil, ale dost pevně na to, aby upoutal její pozornost. Když se dívala do jeho očí, pochopila, že tohle je jiný Zoran, něž jak ho doposud znala. Stejně starostlivý, ale lidštější. Otevřenější.
„Nebyla to ničí vina, Sáro, to si pamatuj. A teď chci, aby ses zvedla, šla si dát sprchu, ošetřila si rány, oblékla si něco čistého, a pak si na pár hodin zdřímla.“
„Ale …“ chtěla namítnout.
„To byl rozkaz, Sáro. Benedikt mě ujistil, že Zikmund bude ještě několik hodin spát, a ty to potřebuješ taky. Hlavně tu sprchu.“
„Chceš říct, že páchnu?“ zeptala se nevěřícně.
„Strašně,“ uchechtl se a spokojeně sledoval, jak se i jí po tváři rozbíhá úsměv. Pustila Zikmundovu ruku, upravila mu peřinu, a pak se zvedla.
„Tak tedy rozkaz, šéfe,“ zasalutovala mu hravě a vydala se ho splnit. Zoran se znovu tiše zasmál, pak ještě jednou pohlédl na spícího Zikmunda a vyšel na chodbu.
Zrovna zavřel dveře jeho pokoje, když spatřil Ondřeje, který si to rázoval rovnou k němu. „Jak jsou na tom?“ kývl hlavou k Zikmundově ložnici.
„Zikmund spí, bude v pohodě. Sáru jsem uklidnil a poslal taky do postele. Vypadala už lépe, ale nutně potřebovala odpočinek.“
„Řekla ti, co se stalo?“ Zoran přikývl a ve stručnosti mu to povyprávěl.
„Zkurvená past,“ zanadával Ondřej sprostě. „Chápu, že Sáře přišlo divné, že toho Rákšu neucítili dřív.“
„Taky mi to vrtá hlavou,“ přitakal Zoran. „Co Marek?“
„Benedikt ti vzkazuje, že udělal, co mohl. Požádal mě, ať mu donesu do Markova pokoje lehátko. Potřebuje si odpočinout, a taky chce Marka hlídat, kdyby náhodou něco. Zatím je v klidu, ale Benedikt nedokáže poznat, jestli spí, nebo je v bezvědomí. Naštěstí to ale vypadá, že Markův mozek zůstal nepoškozený.“
„Dobře, díky za zprávu. Až tam doneseš to lehátko, můžeš se pustit do těch Vétal dole ve sklepě. Už jsem tam poslal Čeňka, aby přišel na jiné myšlenky. A taky aby se postaral, aby nebyl slyšet jejich křik, až si je vezmete do parády. A doufám, že budou řvát hodně.“
„To si piš, že budou, šéfe,“ slíbil mu Ondřej. „S mými parťáky nikdo zametat podlahu nebude.“
„Přesně tak. Pokud zjistíte něco užitečného, najdeš mě u Anny.“
„Jasně. Ještě se neprobrala?“ Zoran jen zavrtěl hlavou.
„Určitě bude v pohodě,“ uklidňoval ho Ondřej, i když se při tom cítil trochu nepatřičně. Většinou to byl Zoran, kdo povzbuzoval jeho.
„Já vím,“ odvětil Zoran vděčně a vydal se chodbou dál k jejímu pokoji.
Anna byla pořád ještě mimo. Ležela v lůžku tak, jak ji tam uložili, bez jediného pohybu. Jedinými známkami, že je naživu, byl její zvedající se hrudník a tichý dech.
Přisunul si k posteli křeslo a těžce do něj dosedl. Pro ostatní musel být silný, teď ho ale nikdo neviděl a on si mohl dovolit popustit uzdu svým obavám. Sára se mýlila. Byla jeho chyba, jak celá akce dopadla. Měl předpokládat všechny možnosti a zabránit tak svým lidem, aby vlezli do léčky.
Povzdechl si, utrápeně pohlédl na Annu a pokusil se znovu spojit s její myslí. Nic ale nenašel. Jen ticho. A to ho děsilo.
Věděl, že pokud by o Annu přišel, nic by ho nedokázalo zadržet, aby spálil Alexandra i jeho nohsledy na popel. Rozpoutal by inferno, jen aby je potrestal. A jestli by lehl popelem celý svět, budiž.
