ASURA – KAPITOLA DEVÁTÁ – ALEXANDR

Kapitola devátá

Alexandr

Začalo svítat. Anna ležela na boku tváří k Zoranovi, jehož rozložitá postava zabírala větší část její postele. Pokrčenou nohu si někdy během spánku položila přes jeho stehna a dlaň položila na jeho hruď přímo nad srdcem, aby i ve spánku mohla cítit jeho tep. Při vzpomínce na jeho zběsilý tlukot, způsobený společně prožitou vášní, se jí vehnala červeň do tváře. Nyní bylo klidné a jeho dech taky.

Anna věděla, že Zoran nespí. Uvažovala, zda promluvit, ale pocity v ní zmateně vířily, takže nenacházela správná slova. Ticho v pokoji mírumilovně naplňovalo okolní prostor a ona si přála, aby to tak vydrželo ještě alespoň chvilku. Zoran se tiše spokojeně uchechtl. Až v té chvíli Anně došlo, že ho ještě pořád cítí ve své mysli. Spojili se při milování a už tak zůstali.

Spojení duší a těl, pomyslela si. Přání každé ženy. Jeho široký úsměv se odrazil v její mysli a zalil ji pocitem štěstí.

Některé věci podle ní musely zaznít nahlas, tak se nakonec odhodlala a promluvila: „Není teď ta chvíle, kdy řekneš něco jako Anno, tohle se nikdy nemělo stát. Byla to chyba. Už se to nikdy nebude opakovat?“

„Netipoval bych tě na fanynku seriálových soap oper,“ odtušil pobaveně. Jeho vrnivý hlas jí sjel po páteři jako mazlivé pohlazení. Následoval lehounký pohyb prstů na jejím rameni, kde celou noc spočívala jeho horká dlaň. Druhou rukou si podložil hlavu.

Anna se nadzvedla na lokti a upřela na něj vážný pohled: „Žerty stranou, Zorane.“

„Žerty stranou?“ ujistil se, že si to opravdu přeje, a když přikývla, zaujal stejnou polohu, jako ona.

„Nelituji ani sekundy,“ pronesl vážně. „Chtěl jsem tě od chvíle, kdy jsi začala v té továrně mluvit o kari. Přiznávám, že jsem se to snažil popřít, přesvědčit sám sebe, že je to jen přechodné poblouznění. Jen fyzická touha. Při tvém krmení jsem ale zjistil, jak moc se pletu. Málem se mi to tehdy vymklo z rukou. Byla to nakonec naše hádka, kdy ses mi přede všemi postavila, kdy jsem si musel přiznat, že je v tom víc.“

„Víc?“ zopakovala po něm, aby ho přiměla pokračovat. Takové vysvětlení jí nestačilo. Ne po tom, co se stalo v noci. Ne po tom naprostém, dokonalém splynutí.

Svraštil obočí, chvilku mlčky přemýšlel, pak se posadil a otočil se tváří k ní. Vzal ji něžně za prsty a vtiskl na ně lehký polibek. „Než jsme tě objevili, byl jsem rozhodnutý odebrat se po zničení toho Rákši ke spánku.“

„Ty myslíš…?“ skočila mu překvapeně do řeči a taky se posadila. Přikrývka jí sklouzla k pasu a on se zálibně zahleděl na její ňadra. Všimla si toho, a tak ho vzala za bradu a přiměla ho pohlédnout jí do očí. „Chtěl jsi zemřít?“

„Ano, chtěl.“

„Ale co Sára? Ondřej? A co ostatní? Potřebují tě.“

„Někdy mám pocit, že já je potřebuji více. Jen oni dávali mému životu smysl. Naplňovali to prázdno, co se ve mně vzmáhalo a rostlo. Všechny ty roky plné bitev a ztrát. A konec toho všeho byl stále v nedohlednu. Byl jsem tak unavený. Věřil jsem, že jsem je dobře vycvičil, a že si sami poradí. A já bych konečně dosáhl klidu.“

„A pak jsem se objevila já,“ pochopila.

„A pak ses objevila ty,“ znovu se usmál. „Nová modrá Asura. Napřed se mi jen ulevilo. Říkal jsem si, že prostě ještě vycvičím tebe, a ty pak povedeš ostatní. Jenže jak jsem tě postupně víc a více poznával, naplňovala mě stále větší touha zůstat. I kdyby to znamenalo jen zůstat vedle tebe. Být třeba jen tvým učitelem. Nestačilo by mi to ke štěstí, ale byl jsem víc než ochotný zamlčet své city k tobě, pokud by to znamenalo, že můžu existovat ve tvé blízkosti.“

„Teď jsi šťastný?“

„Jsem,“ odpověděl prostě. „A taky vyděšený, jelikož takto jsem se ještě nikdy necítil. Nechci o to přijít.“

„Přijít o mě?“ ujišťovala se, že ho správně pochopila. Až do včerejšího večera netušila, kolik toho před ní skrýval. A kolik toho dusila sama v sobě.

„Pořád mě můžeš odmítnout,“ vysvětlil vážně. „Je mi jasné, že to můžeš vnímat jinak. Třeba jsi jenom potřebovala upustit páru. Hodně páry. Nasycení energií démona, i když se jedná jen o Vétalu, je velmi silný prožitek. Jednoho to dokáže strhnout.“

Spatřila v jeho tváři váhavou obezřetnost. Dříve by si toho nevšimla, nebo by tomu nevěřila, i kdyby to zaznamenala. Teď ho ale znala opravdově a skutečně ho viděla.

„Nebylo to jen upuštění páry,“ ujistila ho ochraptěle, protože jí z toho všeho vyschlo v krku. „Rostlo to ve mně skryté vším ostatním, čím jsem procházela od chvíle, kdy jsem se probudila jako Asura. Pochopila jsem to teprve včera, když jsi za mnou přišel.“

Viditelně se mu ulevilo, znovu se na ni usmál.

„Ale co s tím budeme dělat?“ zeptala se ho bezradně.

„To vyřešíme potom,“ pokrčil rameny a promnul mezi prsty jeden pramen jejích modrých vlasů.

„Po čem?“ nechápala, ale to už se k ní sklonil a přiměl ji položit se zpátky na záda.

„Po tom,“ zašeptal a přitiskl své rty na její.

*****

Zoran se vedle Anny pomalu, lenivě protáhl. Pak se posadil a prohrábl si vlasy. Tvářil se spokojeně. Jako kocour, který právě slupl misku plnou smetany.

„Zorane?“ oslovila ho tázavě. Všechna ta třeštivá energie ze zničené Vétaly se díky jejich dalšímu bouřlivému milování uklidnila. Přesto ji cítila plynout ve své krvi.

„Hm?“ otočil se k ní. Opustil její mysl už před nějakou chvílí, a ačkoliv by to Anna nahlas nepřiznala, svým způsobem ji to propojení chybělo.

„Ten Rákša,“ začala váhavě. „Poznal tě.“

„Já vím. Vysvětlím ti to, ale napřed svolám ostatní. Musí to taky slyšet,“ jeho spokojený výraz byl ten tam. Zvedl se z postele a začal sbírat své svršky z podlahy. Anna přitom zálibně sledovala pohyb jeho nahého svalnatého těla.

„Musím být naprosto neodolatelný,“ uchechtl se, když si toho všiml. „Polez už z toho lůžka.“

Poslechla ho a zamířila ke dveřím koupelny. „Co takhle společnou sprchu?“ zeptala se ho svůdně a provokativně se opřela o zárubeň.

„Pokušitelko,“ přistoupil k ní s hladovým výrazem a vzal její tvář do dlaní. Pak se ale ovládl a zvážněl. „Potřebuji, abys byla rozumná, Anno. Až budeme mezi ostatními. Nemíním skrývat, že jsme spolu, ale jakmile opustíme tenhle pokoj, budu zase tvůj velitel a ty Asura v zácviku, dobře?“

„Chápu, Zorane, neměj obavy. Už tak si budeme muset jistě vyslechnout spoustu rádoby vtipných narážek od ostatních, tak nač to ještě přiživovat,“ přikývla.

„Však já je srovnám,“ pokusil se to zlehčit. Jeho úsměv už ale nedorazil od úst k očím. Anna pochopila, že se v myšlenkách už zaobírá tím Rákšou a možnými kroky k jeho dopadení.

„Jen se osprchuji a přijdu dolů. Bude to jen chvilka,“ slíbila a jeho nepřítomné přikývnutí potvrdilo její domněnku. Vzpomněla si na vše, co jí večer vyprávěl. O všech, které během své dlouhé existence ztratil. Jak ho to pokaždé zasáhlo a otřáslo to jeho důvěrou ve vlastní schopnosti. Jak si to pokaždé vyčítal a trápil se tím. Tak moc, že se rozhodl raději nebýt.

„Už na to nejsi sám. Zorane,“ ujistila ho. „Spolu jsme silní.“

„Díky, Anno,“ usmál se tentokrát opravdově. „Teď vzhůru do práce.“

*****

Po cestě do společenské místnosti se Anna zastavila v kuchyni. Neměla hlad, což bylo s podivem, nutně se ale potřebovala napít něčeho jiného než vody, kterou měla v pokoji. A perfektně vychlazený pomerančový džus byl to pravé. Zrovna dopíjela obsah druhé sklenice, když si uvědomila Sářinu přítomnost.

Démonka stála opřená o zeď s rukama založenýma na hrudi a pobaveně si ji prohlížela: „Žízeň?“

„Nech si to,“ zašklebila se na ni Anna přátelsky a postavila sklenku do dřezu.

„Tak už víš, jaké to je?“ nedala se Sára.

„Co jaké je?“ Anna se nechytala, a když jí konečně došlo, že démonka naráží na jejich rozhovor z kavárny, bylo už pozdě.

„No přece sex s démonem,“ kontrovala Sára spokojeně.

„Řekla jsem, abys toho nechala,“ hodila po ní Anna utěrku, ale usmívala se.

„Takže ty a Zoran?“ chytila ji Sára v letu.

„Už to tak vypadá,“ přiznala Anna.

„Kdo by to byl do starouše řekl,“ poznamenala Sára nevěřícně.

„Až si budeš dobírat Zorana, tak bych možná toho starouše vynechala,“ poradila jí Anna.

„Dobírat si Zorana? Šílíš? To by udělal jen blázen nebo sebevrah,“ otřepala se Sára a nalila si do hrnku kávu.

Když dorazili do společenské místnosti, našly tam už i ostatní Asury. Chyběl jen Zoran. Anna trochu při pohledu na ně znejistěla, pak si ale dodala kuráže a jako první přistoupila k mužům, které zatím znala jen z vidění.

„Ještě nás neseznámili. Já jsem Anna,“ napřáhla přátelsky ruku k tomu s fialovými vlasy.

„Marek,“ představil se a zdrženlivě se usmál. Měl nádherný hlas. Sametově hebký, co jednoho okouzlí a lapí navždy do svých sítí. Anna se lehce otřásla, aby se z jeho osidel vymanila.

„Na to si brzy zvykneš,“ ujistil ji ten černovlasý, který stál kousek vedle. „Já jsem Zikmund.“

„Anna,“ potřásla si rukou i s ním a překvapeně sledovala jeho vlasy, střapatě rozhozené do všech stran. Byly tmavší, než obvykle černé vlasy bývají, a zdálo se jí, že se jejich konečky neustále mírně vlní.

„Vážně se pohybují?“ kývla hlavou jejich směrem.

„Vážně,“ usmál se hrdě.

„Ukaž jí to,“ vyzval ho Marek. „Zoran tu stejně ještě není.“

„Co mi má ukázat?“ zaváhala Anna, když v tom se v místnosti začalo prudce stmívat. Zmateně se rozhlédla a spatřila, jak se všechno světlo z místnosti stahuje k Zikmundovi. Jeho vlasy se nyní vlnily divoce, připomínaly jí Medúziny hady, a pohlcovaly jej. Nakonec se všude rozprostřela neproniknutelná tma.

„Paráda,“ žasla Anna. „To se může hodit.“

„Nejlépe v tandemu s Markem,“ ozvala se vedle ní Sára a vyhrkla do tmy: „Rozsviť už.“

Stejně náhle jako tma přišla, zase zmizela. Zikmund si uhlazoval rukou vlasy, které se zklidnily, a spokojeně se usmíval.

„V tandemu s Markem?“ podívala se Anna tázavě na fialového démona.

„Ostatní démoni nesnesou můj hlas. Když použiji určitou tóninu, začnou z toho šílet. Dokážu je tak ochromit. Když se to hodí, Zikmund zhasne, takže nemusíme plýtvat silami na maskování, já pak použiju svůj hlas a Vétaly začnou vřískat tak, že je snadné je i poslepu zlikvidovat,“ vysvětlil Marek. Anna se při jeho slovech už snadněji soustředila na jeho sdělení než na zvuk, takže ji svým kouzlem znovu neomámil.

„Platí to ale jen pro uzavřené prostory,“ dodala Sára pro jistotu, pokud by to Anně nedošlo.

„Rozumím. I tak jsou to bezva schopnosti,“ řekla Anna oběma mužům uznale.

„Tak už ses seznámila i se zbytkem skupiny?“ přidal se k nim Ondřej.

„Ani to nezkoušej,“ varovala ho Anna, když viděla jeho záludný úsměv.

„Ale no tak Anno, za co mě máš?“ uchechtl se.

„Určitě si celou noc přemýšlel nad nějakou pořádně šťavnatou, vypečenou rýpavou poznámkou na můj účet,“ byla si jistá.

„To máš pravdu,“ nelhal. „Ale je to taková bomba, že mě nic nenapadlo. Z většiny nás mladých krasavců – tedy když vynechám Benedikta a Čeňka – si vybereš zrovna … šéfa“, zavrtěl Ondřej hlavou a ke jmenovaným kolegům vrhl rychlou omluvu: „Sorry kluci.“ Jeho potutelný úsměv naznačoval, že to je teprve začátek. Když se do jeho hry zapojili i ostatní, pochopila, že svou poznámkou jenom otevřel hráz.

„Nic se nestalo,“ mávl nad jeho poznámkou Benedikt rukou. „Divil by ses, kolika dámám se líbí starší muži. Tedy těm zkušenějším dámám, které hledají spíše kvalitu než kvantitu.“ Benedikt mrkl na Ondřeje a oba se zasmáli.

„Bezva,“ hlesla Anna a doufala, že je to konec.

„Pravda je taková, že moje zelené vlasy se holkám taky líbí. Hlavně těm mladším. A to, že když mi pak v náručí křičí rozkoší, dokážu ztlumit tak, aby nás nikdo neslyšel a nikoho jsme naším dováděním nerušili, se taky hodí,“ přidal se se svou trochou do mlýna i Čeněk.

„Jasně, chápu. Ještě někdo?“ povzdechla si Anna rezignovaně.

„No…“ začal Marek, ale ona ho netrpělivě přerušila: „Já vím, tobě stačí jen říct dobrý den, a padne ti okamžitě každá kolem pasu.“

„Každá i každý. Nebráním se různým možnostem. Někdy to jednoho tak ovládne, že ani moc nemyslí a sáhne po tom, kdo je nejblíž,“ opravil ji pobaveně a ona jen naprázdno otevřela, a pak zase zavřela ústa, jak nenacházela slova.

„Hej lidi, to už by stačilo, ne?“ zastala se jí Sára.

„Ty nemáš co dodat, Zikmunde? Něco podobně chytře brilantně vtipného? Něco jako když to na tebe přijde, tak si zhasneš, a pak využiješ prvního tvora, co je po ruce, nebo tak něco?“ obrátila se Anna otráveně na posledního zúčastněného.

„Vlastně ne. Dělám to raději ve světle, protože moje holka je opravdu sexy kočka a já ji při tom rád sleduji,“ přiznal Zikmund a laškovně mrkl na Sáru. Ta ho za to s pobouřením praštila pěstí do ramene. „No co,“ mnul si naoko poraněné rameno a upíral na ní rozesmátý pohled. „To byla poklona, jestli sis náhodou nevšimla.“

„Vy dva jste spolu?“ pochopila Anna.

„Jestli bude říkat podobné věci, tak už ne na dlouho,“ odpověděla jí Sára a vrhla k Zikmundovi varovný pohled. Pak si šla sednout.

„Jdu žehlit,“ mrkl Zikmund na Annu a dodal: „Ostatních si nevšímej. Buď závidí, nebo žárlí, ale rozhodně jsme z toho všichni trochu v šoku. Zoran si nabrnkl novicku. Páni. Dva modří spolu. To je hodně výbušná směs.“ Pak se i on vydal ke stolu.

„K Zoranovi byste si to nedovolili,“ přejela Anna pohledem zbývající démony, kteří se ještě stále pobaveně uculovali, a založila si ruce podrážděně na hrudi.

„Jenže já jsem taky modrá,“ připomněla jim a významně si je měřila. Úsměv jim pomalu uvadal na rtech, když jednomu po druhém vstoupila po krátkém zaklepání do mysli a vložila jim tam obrázek sebe, jak drtí mysl Vétaly, aby jim připomněla svou sílu.

„Myslím, že už to pochopili, Anno,“ ozval se od dveří Zoranův hlas. Pohledy všech k němu zalétly, a tak měli možnost zahlédnout lehké zacukání rtů v potlačovaném úsměvu, než zase zvážněl a mlčky je všechny vyzval, aby zaujali své místo kolem stolu. Sám zůstal stát.

„Vzhledem k tomu, že tu zábavnou část máte už za sebou, aniž byste na mě počkali,“ přejel je káravým pohledem: „Můžeme se zase vrátit k práci.“

Ondřej se zašklebil a přihlásil se o slovo.

„Máš nám ještě co říct?“ zeptal se ho Zoran podezřívavě.

„Promiň, šéfe, že tě přerušuji hned na začátku, ale budu myslím mluvit za každého tady, když řeknu na naši obhajobu, že jsme na tebe nepočkali, jelikož s tebou by to taková zábava nebyla,“ odpověděl Ondřej upřímně.

„Jako že nemám smysl pro humor?“ vyletělo Zoranovi překvapeně obočí nahoru.

„Tak nějak,“ hlesl Ondřej s menší jistotou než prve.

„Na to ti řeknu jen jedno. Máš velké štěstí, že jsem se dnes v noci tak dobře nevyspal a jsem tudíž ve vynikající náladě, jinak bys to ode mě pěkně schytal,“ usmál se na něj Zoran shovívavě.

Napřed to začalo tichým smíchem u Benedikta, pak se ale rozesmáli i ostatní kromě děvčat. Sára se tvářila vyjeveně a Anna probodávala Zorana vražedným pohledem.

Promiň, omluvil se jí bezhlasně.

To si ještě vypiješ, vrátila mu to uraženě.

To doufám, odtušil dvojsmyslně a v očích se mu blýsklo. Pak jí vyslal do mysli obrázek toho, jak jí klečí mezi stehny, hlavu hluboko zabořenou v jejím klíně. Pěkně tě odprosím, dobře?

Anna zrudla a sklopila oči ke svým dlaním položeným na stole.

„Ale teď už bez legrace,“ ozval se Zoran nahlas a jeho věcný tón utnul veškeré veselí.

„Včera při zničení Vétaly se objevil i Rákša, který ji ovládal. Ten, po němž už tak dlouho paseme,“ sdělil jim. „A to není všechno. Znám ho. Osobně.“

Anna už ovládla svůj neklid, který jí zasel do mysli svou budoucí omluvou, a zvědavě na něj hleděla stejně jako ostatní.

„Už si s ním bojoval?“ zajímal se Marek, protože Zoran zatím mlčel. Anna si všimla jeho pevně sevřených rtů a tušila, že odpovědět pro něj není z nějakého důvodu jednoduché. Pohledem zalétla k Sáře a Ondřejovi. I oni si toho všimli a znejistěli.

„Ne. Přesněji ne tak, jak si myslíš,“ vydechl nakonec Zoran váhavě a trochu se nahrbil. Pak se ale ovládl, vědom si toho, že na něj všichni hledí a čekají na informace.

„Původní jméno toho Rákši je Alexandr. Kdysi pařil k nejsilnějším modrým Asurám, jaké jsem kdy poznal,“ pronesl vážně. „Byl to můj učitel, patřil jsem do jeho skupiny, než jsem se osamostatnil. Mezi ostatními Asurami se už dlouho traduje, že padl v bitvě.“

„Očividně ne,“ odtušil Ondřej zachmuřeně.

„Jestli byl tak mocným modrým, jak silný je jako Rákša?“ napadlo Sáru.

„To je dobrá otázka,“ pokýval Zoran uznale hlavou a konečně se taky posadil. „Jenže na ni neznám přesnou odpověď. Když byl Alexandr modrým, nemohl se mu nikdo rovnat. Takže můžeme usuzovat, že po změně v Rákšu se jeho síla zachovala, nebo spíše vzrostla.“

„Měl jako Asura nějaké zvláštní schopnosti?“ zeptal se Čeněk. Anna si všimla, že prvotní údiv skupinky ze Zoranova odhalení už pominul a vystřídalo ho naprosté soustředění.

„Pokud si dobře pamatuji, tak ne,“ ozval se Benedikt zamyšleně. Když si všimnul Annina pohledu, vysvětlil: „Byl jsem také v jeho skupině, a odešel pak se Zoranem.“

„Co říkal, když se tam ukázal?“ položil další otázku Marek.

Zoran se podíval na Annu a pohledem ji vyzval, aby odpověděla.

„Pověděl mi, že věděl, že mě dostane. Byl si jistý, že moje matka zapracuje spolehlivě jako návnada. Říkal, že se mu budu plazit u nohou a škemrat,“ odpověděla po krátkém odkašlání. Před očima jí proběhl obrázek Rákši, jak se zuřivě šklebí a natahuje k ní milimetr po milimetru pařát. Vzpomněla si na strach, který jí sevřel srdce, když si uvědomila, že ji zabije, i na zuřivost, která se jí zmocnila, pomohla ji porazit Vétalu a uniknout mu.

„Prozradil Vám, proč jde konkrétně po Anně? Napřed na ni poštval Vétaly, pak i nižšího Rákšu, který ji málem dostal hned po probuzení. Proč ho zajímáš zrovna ty?“ nechápala Sára.

„To je dobrá otázka,“ usoudil Ondřej a podíval se s očekáváním na Annu.

„Já to ale nevím, Sáro,“ pokrčila bezradně rameny.

„Možná…“ ozval se znovu Benedikt, ale zase zmlkl.

„Ven s tím. Ať je to cokoli,“ vyzval ho Zoran povzbudivě.

„Říkal jsi, že Annu hned po probuzení posedl Rákša,“ promluvil tedy Benedikt zamyšleně.

„Ano,“ přikývl Zoran.

„Jenže ona ho vzápětí porazila,“ dodala Sára a v hlase jí zazněl jemný náznak obdivu. Anna se na ni letmo usmála.

„Přesně tak, vzápětí ho porazila. Ale jak?“ zeptal se Benedikt pléna, a pak se obrátil konkrétně na Annu: „Jak si ho porazila Anno?“

„Já nevím. Nepamatuji si to,“ přiznala.

„Musela jednat intuitivně. Vedl ji instinkt,“ usoudil Zoran. Myslel si to už dříve a nic ho zatím nepřesvědčilo o opaku.

„No právě. Ostatní jsou ještě moc mladí, ale my dva už jsme něco zažili a viděli, Zorane. Vzpomeneš si na jeden jediný případ toho, že by čerstvě probuzená Asura, posednutá Rákšasou, byla schopná ho zničit?“

Zoran se zamračil, už pochopil, kam Benedikt sleduje.

„Ani jedinou,“ odpověděl mu okamžitě.

„Takže všechny podlehly?“ hlesla Anna nevěřícně.

„Všechny. A my je pak museli okamžitě zlikvidovat,“ nezastíral Zoran a obrátil svou pozornost zpět k Benediktovi. „Takže proto ji tolik chce.“

Benedikt pomalu přikývl.

„Může někdo vysvětlit i nám pomalejším, k čemu jste právě dospěli?“ ozval se Čeněk, který byl očividně zmatený, nebo to alespoň jako jediný otevřeně přiznal.

„Benedikt si myslí, že Anna je stejně silná jako Alexandr, respektive možná silnější, protože Rákšu porazila jako nově zrozená, zatímco on jako zkušený bojovník nedokázal svému posednutí zabránit,“ vysvětlil Zoran trpělivě. „Proto ji chtěl dostat hned po probuzení, nebo brzy po něm. Dokud neobjeví svou plnou moc. Dokud ji ještě zvládne porazit. Protože až Anna ovládne svou sílu naplno, může být tou jedinou, která ho dokáže zničit.“

Upřeně na ni pohlédl a ostatní následovali jeho příkladu. Tíha toho odhalení i jejich udivené znepokojení bylo pro Annu příliš.

Těžce polkla. „Omluvte…Omluvte mě prosím,“ vyhrkla ochraptěle a utekla pryč.

Běžte za ní, ale dopřejte jí prostor, vyslal Zoran myšlenkou k Sáře a Ondřejovi a ti se okamžitě zvedli a následovali ji. Nejraději by šel sám, ale nesměl zapomínat, že nepatří jen k Anně, ale ke všem. A že jestli chtějí Alexandra najít a porazit, nesmí ztratit ani minutu.

*****

Porada se protáhla do pozdního odpoledne. S žádnou inovativní strategií ale nepřišli. Znovu rozplánovali průzkumné akce po celém městě a přilehlých oblastech s detailním zaměřením na místa, kde se nejčastěji mohli vyskytovat Vétaly a nižší Rákši. Cílem bylo zajmout co nejvíce démonů a zkusit jejich výslechem zjistit polohu Alexandrova úkrytu. Mezitím měla Anna dál tvrdě trénovat a rozvíjet své dovednosti, aby obsáhla a ovládla celou svou moc dříve, než ho najdou.

Zoran dostal od Sáry zprávu, kam se Anna uchýlila. Když k nim dorazil, našel svou pobočnici i Ondřeje nenápadně postávat na chodníku a nezávazně se bavit o hloupostech. Téměř dokonale zapadali do představy dvou lidí, kteří si jen tak povídají, jen barva jejich vlasů prozrazovala jejich výjimečnost.

„Žádné maskování?“ poznamenal Zoran, když k nim sám maskovaný došel.

„Poskytujeme Anně prostor, jak sis přál,“ odtušil Ondřej stručně.

„Mysleli jsme, že pokud po Anně někdo půjde, a uvidí nás, odradí ho to, nebo se napřed postaví nám,“ potřebovala to Sára dovysvětlit.

„Dobrá práce,“ pochválil je Zoran. „Teď se vraťte a zajděte za Benediktem. Sdělí vám, na čem jsme se dohodli na poradě. Pokud budete mít otázky, zodpovím je zítra.“

Ondřej otevřel pusu a Sára si byla jistá, že z něj vypadne nějaká košilatá poznámka o Zoranově plánované noční zaneprázdněnosti ve společnosti Anny, a tak na něj varovně sykla a zavrtěla hlavou.

„Jasně, šéfe,“ Ondřej si tentokrát nechal poradit a do ničeho se nepouštěl.

Jakmile odešli, Zoran zvedl hlavu k šedivému panelovému domu a zahleděl se na okna ve čtvrtém patře. Do bytu se dostal jednoduše. Domovníkem byl pořád tentýž muž, kterého už při pátrání po Anně svou magií přesvědčil, aby mu dal náhradní klíče. Nebylo těžké získat je znovu.

Jakmile za sebou zavřel vstupní dveře, poznal, že jeho tvrzení o konci Annina starého života bylo pravdivé. Pokoje byly vybaveny jiným nábytkem i výmalbou. Rychlým mihnutím své mysli zkontroloval, že v bytě nikdo není. Anna se před ním sice maskovala, ale svou mysl před ním skrýt nedokázala.

Našel ji v pokoji, který byl kdysi její. „Ukaž se mi,“ požádal ji jemně a ona to po několika vteřinách udělala. Věděla, že by ji k tomu jinak přiměl. Seděla na koberci uprostřed pokoje, nohy přitažené pod bradou, tvář smáčenou pláčem.

„Všechno je pryč,“ vzlykla a upřela na něj oči plné slz. „Rodiče, celý můj život, o všechno jsem přišla. A když jsme se s tím konečně začala smiřovat, po tom, kdy jsem se díky tobě zase dokázala cítit šťastná, přijdu o to znovu.“

„Anno…“ chtěl ji uchlácholit.

„Ty i Benedikt se pletete. Co jsem jako Asura mohla dokázat, to jsem už dokázala, Zorane. Není ve mně nic dalšího. To bych přece věděla! Musela bych něco cítit, vnímat. To, že jsem toho Rákšu porazila, byla jenom náhoda. Nic víc. Žádná skrytá síla.“

„V našem světě se na náhody nehraje, Anno,“ řekl tiše s neochvějnou jistotou. Pomalu se svezl vedle ní, nechtěl ji znovu vyplašit. „Nebyla to náhoda. Asurou jsi jenom chvíli, takže v tobě tvá plná moc může klidně ještě dřímat. To, co jsi zatím dokázala, přišlo až když jsi svůj nový život přijala. Když jsi uvěřila.“

Anna na něj zdrceně pohlédla: „Já mám strach, Zorane.“ Pak se znovu rozvzlykala. Dovolila mu, aby ji obejmul a konejšivě hladil po vlasech, zatímco mu tričko smáčela slzami. Neříkal nic, protože by musel buď lhát, nebo přiznat, že i on se bojí. To první si nezasloužila, a to druhé by jí nepomohlo. A tak mlčel, držel ji a doufal, že najdou způsob, jak se Alexandra zbavit. A přežít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.