ASURA – KAPITOLA OSMÁ – TVÁŘÍ V TVÁŘ

Kapitola osmá

Tváří v tvář

Zoran sice zdůraznil, že je pověřuje průzkumnou akcí, přesto se Anna cítila spíš jako na lovu. Nervy měla napnuté k prasknutí a srdce jí bušilo prudkým návalem adrenalinu. Autem projeli na konec města, pak zaparkovali. Nebylo to příliš daleko od místa, kam se chystali, a navíc Sára chtěla Anně poskytnout možnost, aby si potrénovala své maskovací dovednosti.

„Nezapomeň, je to jako vklouznout tiše zadem, pošeptat těm jejich mozkům, co po nich chceš, a pak zase tiše vyklouznout ven. Lidi nejsou jako my, pokud by o tom věděli, pokud by tě ve své hlavě slyšeli, mohli by zešílet,“ připomínala jí rudovláska pro jistotu.

„Jasně, já vím,“ zahučela Anna nervózně. Jedna věc je vědět, jak na to, druhá zase udělat to správně.

Nakonec potkali jen tři osoby a ani jedna z nich je nezaznamenala. Pokaždé, když někoho bezpečně minuli, Sára zvedla uznale palec. Annu to potěšilo, a taky trochu uklidnilo. Poprvé jí to šlo trochu ztuha, ale jen dokud se nezbavila trémy. Pak už to šlo jako po másle.

Směřovali k opuštěnému drážnímu domku kousek od kolejí, po kterých už několik desítek let nejezdily vlaky, a tak si vesele zarůstaly travou. Kdysi tam měl malou kancelář člověk, co se staral o tamní výhybky, a zároveň údržbu tohoto úseku tratě. Jakmile se koleje přestaly používat, objekt osiřel. Poprvé ji tam máma vzala, když jí bylo deset. Než vyrazily na cestu, sbalila do tašky ovoce, spoustu konzerv a taky termosku s kávou. Přidala teplou deku, jedny staré boty, kalhoty a taky bundu. Anna se jí ptala, na co to vše potřebují a máma jí odpověděla, že uvidí.

Jakmile tehdy dorazily k domku, Anna vše pochopila. V ústrety jim vyšla vstříc malá, shrbená žena, asi je slyšela, jak si spolu povídají. Obličej, ruce i vlasy měla hrozně špinavé a páchla i na dálku. Anna znechuceně pokrčila nos a škubla mámě rukou.

„Mami, kdo je to?“

„Počkej tady, Aničko. Nikam nechoď. Já jsem hned zpátky,“ neodpověděla jí. Místo toho pustila její ruku a šla k té ženě. Prohodili spolu pár slov, zdálo se, že ta cizinka je hrozně rozčilená. Nakonec obě vešly do té zchátralé budovy. Anna chvilku přešlapovala na místě, ale pak ji přemohla zvědavost a pootevřenými dveřmi nahlédla dovnitř.

V jediné místnosti veliké jako celý jejich byt spatřila kromě mámy další čtyři osoby. Tu divnou paní, pak ještě jednu a dva muže. Všichni byli špinaví a zanedbaní. Posedávali a polehávali na potrhaných matracích, položených na holou zem. Na některých místech z nich čouhala sláma a noviny. Kolem matrací se válely různé hadry, další staré noviny a letáky a také odpadky. Anna si všimla, že ze tří oken jsou dvě vybitá a utěsněná jen lepenkou.

Maminka se snažila tu paní o něčem přesvědčit a přimět ji, aby si vzala věci, které přinesla. Žena nechtěla, ale její maminka nepolevovala v naléhání. Nakonec jí ta paní vyškubla tašku zlostně z ruky a řekla jí, ať to neprodlužuje, vypadne a už nikdy se nevrací.

Když se pak vracely domů, maminka se ani nesnažila skrývat smutek a slzy. Anna chtěla vědět, o co šlo, ale odpovědi na své otázky nedostala. Znovu už tam ale nikdy nešly. Až později, když byla o pár let starší, pochopila, že ta skupinka byli bezdomovci. A trvalo ještě pár dalších let, než to její maminku přebolelo natolik, aby jí dokázala prozradit, že ta paní byla její babička. Kdysi se dostala vlastní hloupostí do velkých dluhů, a nechtěla dovolit, aby jí ostatní z rodiny pomohli, a tak o vše přišla a skončila na ulici. Ani pak se nedala přesvědčit k tomu, aby přijala pomoc od svých blízkých, a tak jako bezdomovkyně i zemřela.

Když jí to matka tehdy řekla, Annu to hodně mrzelo. Vadilo jí, že se to nedozvěděla dříve a nemohla zkusit babičku přesvědčit. Třeba by na svou vnučku dala. Jednou se k tomu domku dokonce vrátila v hloupé, naivní představě že se třeba spletli a babička mrtvá není. Že ji tam najde a přesvědčí ji. Budovu našla prázdnou. Kromě nepořádku tam nebyl nikdo a nic.

A přesně tam teď se Sárou a Čeňkem mířili.

„To je teda barabizna. Kdes na ni přišla?“ ohrnula Sára nos, když Anna ukázala před sebe na domek. Stáli od něj ještě docela daleko, přesto byl jeho zdevastovaný zjev patrný na první pohled.

Anna váhala mezi lží a pravdou, až nakonec neutrálně odvětila: „To je na dlouhé vyprávění.“

Něco v jejím hlase ji muselo prozradit. „Špatné vzpomínky?“ podotkla Sára chápavě.

„Myslíš horší než ta, jak moje matka porcuje tátu? Ani ne,“ ušklíbla se Anna znechuceně. Pak se náhle uprostřed kroku zarazila a zůstala stát. Vzduch kolem ní se podivně zahříval a vlnil. Napřed ji napadlo, že je to jen hlad.

„Mohl si ji varovat,“ obořila se démonka na Čeňka pohoršeně. „Víš přece, že je nová.“

Anna na něj překvapeně koukla. „To děláš ty?“

Čeněk s poťouchlým úsměvem přikývl. „Teď nás nikdo neuslyší, ale my budeme vědět o všech.“

„Bezva. Tak pojďme blíže,“ vyzvala je Anna nedočkavě. Jedna její polovina by se nejraději hnala okamžitě vpřed v naivní touze spatřit matku, ta druhá ji ale brzdila a snažila se apelovat na její zdravý rozum. Její matka byla mrtvá. Jediné, co mohla v té budově najít, byl démon, který ukradl její tělo.

„Nezapomeň na maskování. Možná nás neslyší, ale mohou nás vidět. A žádné blbosti,“ upozornila ji Sára vážně.

„Jistě, žádné blbosti,“ přikývla Anna, myšlenkami byla už ale jinde. Rudovlásce přeběhl po tváři starostlivý úšklebek, protože jí to neušlo. Čeněk si jen pobaveně odfrkl, jako by i on Annino rozpoložení okamžitě prokoukl.

„Soustřeď se,“ štěkla na něj Sára. „Alespoň my dva musíme mít rozum. Anně se nesmí nic stát.“

„Klid šéfko, budeme v pohodě,“ zvážněl, aby ji uklidnil.

„Bože, vy toho nakecáte,“ hlesla Anna a vydala se k budově. Čím víc se blížila k domku, tím jasněji cítila podivné, jemné vibrace, které narážely do její mysli v pravidelných vlnách. Pokaždé se okamžitě rozbily o její zeď, bezpečně chránící její mysl.

„To… to je ona?“ vyhrkla Anna šeptem.

„Oni. Jestli tam je, není tam sama,“ odpověděla Sára tiše.

„Tak dva nebo tři,“ odhadl Čeněk zkušeně. „Vracíme se?“

Sára otevřela pusu, ale Anna ji předběhla: „V žádném případě. Musíme ověřit, jestli je tam i ona, nebo jsou to jiné Vétaly.“

„Mohlo by to být…“ začala Sára, ale Anna už vyrazila vpřed.

„Do prdele!“ sykla démonka. Vedle sebe slyšela Čeňkovo uchechtnutí: „Ta nám dá ještě zabrat.“

Nakonec skončili všichni tři přikrčení u zdi pod jedním z oken, které bylo ještě stále přikryté kartónem. Z domku se jasně nesly několikery šoupavé kroky a příšerný zápach hniloby a rozkladu.

V levém spodním rohu byl kartón mírně odchlíplý. Anna se k němu natáhla a celou silou své vůle se soustředila na jedinou myšlenku. Ať mě nevidí!

Váhavě pohlédla na Čeňka, který jí zdviženým prstem naznačil, že má vše pod kontrolou. Vděčně pokývla hlavou a opatrně ten kousek kartónu odtáhla. Jenom se podívám dovnitř, jestli ji tam uvidím, a pak odsud padáme, řekla si v duchu.

Se zatajeným dechem nakoukla dovnitř a srdce se jí v hrudi zastavilo. Netušila, jak to provedla, ale v jednom momentě zírala dovnitř přitisknutá ke zdi, a hned v druhém proletěla se zoufalým výkřikem dovnitř. Roztržený kartón poplašeně poletoval ve větru a plácal do stěny.

Křik v ní odumřel, když spatřila to, co bylo kdysi její matkou, a další dva mužské Vétaly.

*****

                „Ma…“ slova ji odumřela na rtech, když na ni Vétala v matčině těle upřela pohled bílých, slepých očí. Její oblečení vypadalo neporušeně, ovšem odhalená pokožka měla modrošedou barvu. Rysy tváře se ztrácely v mrtvolné šedi.

                „Anno,“ zaskřehotal cizí hlas a černá ústa s vyhnilými zuby se rozevřela ve šklebu, který měl být pravděpodobně úsměvem.

                Anna si v té chvíli uvědomila několik věcí. Zaprvé – přestala se maskovat. Za druhé – nedokázala se pohnout. Za třetí – dusila se žalem a nenávistí, a nevěděla čím více.

                Vétala se začala pomalu šourat jejím směrem. Pohybovala se pomalu a trhaně, jako by jí už nefungovaly správně všechny svaly. Je jiná než ti démoni v garáži, blesklo Anně hlavou. Je starší. Zničená.

                Stála bez hnutí, strnulá šokem, a nedokázala se přimět k pohybu. Ani, když se to, co bylo kdysi její matkou, přiblížilo na vzdálenost paže. Zápach, který se z jejího těla linul, byl tak příšerný, že Anně bylo na zvracení. Ani to ale nedokázala. Mohla jen zírat na toho démona, který jí ukradl tátu, mámu a celý její život.

                „On mě pochválí,“ pokusila se Vétala znovu o úsměv a vztáhla ruku k Annině obličeji. Nehty se jí změnily v drápy, když se přiblížily k její tváři.

                Pak pohybem rychlejším, než by od ní Anna čekala, přejela drápem po její tváři, a zanechala na ní krvavý šrám. Anna sebou ani netrhla, ačkoliv ucítila palčivou bolest a horko vytrysklé krve.

Vétala si strčila dráp to hnusné pusy, zamlaskala a blaženě přivřela oči. „Ano, bude moc spokojený.“

Anna si teprve teď všimla, že se přiblížili i další dva démoni a zhluboka vdechují vůni její krve. „Moc spokojený,“ zopakovali unisono stejně nakřáplými hlasy. Pak se přikrčili, tasili drápy a připravovali se k boji. Zřejmě si nevšimli, že Anna se k ničemu takovému nechystá.

Když to, co zbylo z její matky, zaujalo stejný postoj, vydral se jí z hrdla jediný vzlyk.  Kdyby se ji chystali zabít, možná by je nechala. V té chvíli si nepřála nic jiného, než nebýt a necítit všechnu tu bolest, která se jí nyní propalovala celým tělem. Jenže oni ji nechtěli zabít.

Počkala si na moment, kdy se na ni vrhli, a zpomalila čas. Nemusela nic říkat, ani použít žádné gesto. Prostě se na to jen soustředila a bylo to. Ve stejné chvíli se vedle ní zhmotnila zamračená Sára a pobledlý Čeněk.

„Slíbilas, že nebudeš dělat žádné blbosti,“ obořila se na ni rudovlasá démonka a pohybem rychlejším, než by lidské oko zaznamenalo, jim všem zlámala vaz. Pak pokývla na Čeňka, který začal odmotávat provaz, uvázaný kolem pasu. Zamaskoval ho tričkem, proto si ho Anna předtím nevšimla.

„Můžeš mi vysvětlit, na co jsi myslela?“ supěla dál Sára a začala svazovat prvního Vétalu. Čeněk se zatím postaral o druhého.

Anna povolila otěže času a zapotácela se. Její nohy si konečně vzpomněly, k čemu slouží, a tak se místo odpovědi obrátila a vyšla z domku.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ slyšela za sebou Sářin naštvaný hlas, a pak Čeňka, jak ji uklidňuje: „Nech ji přeci.“

Udělala jen pár kroků, než na ní ten prožitek dolehl. Kolena se pod ní podlomila a ona skončila na zemi, opřená o dlaně. Pozvracela se, a pak začala trhavě vzlykat. Chtěla se ovládnout, ale nešlo to.

„Anno,“ ucítila na rameni mužskou ruku a známý hlas pronikl její bolestí. „Dýchej. Soustřeď se na nádech a výdech.“

Zkusila to, ale bylo to marné. K jeho dlani se přidala další, obě je přesunul na její šíji, a začal ji lehce masírovat. „Zkus to znovu. Jeden nádech, jeden výdech,“ řekl jí Zoran uklidňujícím hlasem.

Nemohla vidět, jak kolem nich prošla Sára s Čeňkem, který nesl přes rameno svázanou její matku. Podle Zoranova příkazu, který k nim vyslal, si to zamířili rovnou k autu. Oči jim zářily a vlasy se jim třpytily více než obvykle. To načerpali sílu ze zbývajících dvou Vétal. Nezúčastněný kolemjdoucí by teď v drážním domku našel jen dvě hromádky černého popela.

Chvilku to trvalo, ale nakonec se Anna dokázala dát trochu dohromady.

„Zklamala jsem tě,“ hlesla tiše. Utírala si slzy, a jen vzdáleně cítila, jak ji pálí ve šrámu na tváři. Jelikož neměla po ruce nic jiného, utrhla si kousek trička a vysmrkala se do něj.

„Ne, nezklamala,“ oponoval jí klidně. „Ani v nejmenším.“

*****

Anna si vůbec nepamatovala, jak se se Zoranem dostali zpátky domů. Byla natolik pohroužená do sebe, že okolí téměř nevnímala. Bolest ztráty v ní stále pulsovala, dokázala se ale uklidnit a zapojit do hry i rozum.

„Co…“ odkašlala si, protože jí přeskočil hlas. „Co bude teď?“

Zoran právě zavřel vchodové dveře, odložil klíče od domu na stolek v předsíni a pozorně na ni pohlédl. „Záleží, jak na tom jsi.“

Chtěla říct, že už je v pohodě, ale lhala by mu a on by to určitě poznal. „Už je mi lépe,“ zvolila opatrnou pravdu.

„Tak dobře, aby ses mohla naučit zlikvidovat Vétalu?“

Pochopila okamžitě, co tím myslí. Otevřela pusu, aby odpověděla, pak ji ale zavřela a těžce polkla. Vzpomněla si na tvora, kterým se stala její matka, a na bytost, kterou byla před posednutím.  Žal a vztek se v ní znovu rozhořel.

Zoran četl v její tváři jako v otevřené knize. „Můžeme počkat,“ ujistil ji.

Váhavě se opřela o zeď a zaklonila hlavu. Se zavřenýma očima si těžce povzdechla. Ucítila jen lehké zavlnění vzduchu, když kolem ní prošel. Osaměla a vděčně přijala prostor, který jí ve své moudrosti poskytl. Svezla se podél zdi, až dosedla na podlahu a tvář sklonila do dlaní.

Snažila se v sobě najít odvahu udělat, o čem mluvil. Mohla to oddálit; věděla, že by jí to nikdo nevyčítal, ale čemu by to prospělo? Její matka byla prostě pryč. A to, co z ní zbylo, si nezasloužilo existovat. Nakonec našla sílu vstát i odhodlání učinit tu poslední tečku za svým lidstvím.

Zorana našla v kuchyni. Stál u okna, zamyšleně vyhlížel ven a v ruce držel sklenku. Pomalu s ní otáčel, a pohyboval tak jantarově zlatou tekutinou uvnitř. Spíš ji vycítil, než uslyšel.

Obrátil se k ní a tázavě zvedl jedno obočí.

„Nauč mě, jak zabít Vétalu.“

Přikývl a podal jí sklenku. Vypila ji na ex a alkohol pálil skoro stejně jako její hněv.

Zavedl ji do sklepa. Bylo v něm šero; chvilku jí trvalo, než si na to zvykla. Prostor byl vyklizený, nikde se neválelo žádné harampádí. Hlavou jí bleskla vzpomínka na jiný sklep, ale rychle ji zahnala.  Jestli má svůj úkol zvládnout, nesmí se rozptylovat.

Když se pořádně rozhlédla kolem sebe, zjistila, že v půlkruhu proti ní stojí zbytek jejich skupiny. Pohledem se zastavila na dvou mužích, se kterými ještě nepřišla do přímého kontaktu. První z nich měl vlasy fialové a byl ve středních letech. Ten druhý měl vlasy popelavě šedé, stejně jako obočí a krátký plnovous. Ten jí trochu ztěžoval určit jeho věk. Ovšem stáří lidského těla jí stejně nemohlo prozradit opravdový věk Asur, na které hleděla.

Pozdravili ji pokývnutím hlavy, a ona jim to zdvořile oplatila. Pak se zaměřila na to hlavní. Na Vétalu, která jí ukradla matku. Démon byl připoutaný k židli, postavené uprostřed místnosti. Škubal s sebou a vrtěl se ve snaze se osvobodit, až se provazy napínaly k prasknutí a židle pod ním skřípavě sténala. Jeho odporný zjev v ní znovu vzbudil odpor společně s lítostí. Srdce k Anně stále silně promlouvalo. Naštěstí už ale nedokázalo umlčet rozum jako v drážním domku, kdy Vétalu spatřila poprvé.

„Tak jak se to dělá?“ promluvila do ticha a zněla víc nervózně, než by si přála. Pochopila smysl toho všeho správně. Byl to jednoznačně iniciační obřad, proto se tu sešli všichni.

Na rameni ucítila Zoranovu dlaň. Dnes již podruhé. Přišlo jí to zvláštní, ostatních se tolik nedotýkal. Ostatní ale nejsou nováčci, co potřebují podporu, že?

Zaplašila zbytečné myšlenky a čekala na jeho instrukce. Instrukce, jak zabít svou matku. Není to tvá matka, okřikla se asi už po sté a dýchalo se jí hned snadněji.

„Jak jsme ti už vysvětlili, zničením fyzického těla démona nezahubíš. Jen si prostě najde jiné,“ promluvil Zoran. „Démona zničíš jedině tak, že pronikneš do jeho mysli a rozdrtíš ho silou své vůle.“

Anně padla čelist, ale rychle se vzpamatovala a nasadila neutrální výraz. „Tak tomu říkám exaktní návod.“

Ondřej se pobaveně uchechtl, ostatní ale zůstali zticha. Zachovávali dekorum.

„Anno, jsi už plnohodnotná Asura, i když o tom možná pochybuješ. Jsi silná, silnější než jiné nové modré Asury, které jsem za svou existenci poznal. Odvážná a tvrdohlavá. Neústupná. Vím, že tohle je pro tebe těžké, ale ty to dokážeš,“ řekl přesvědčeně.

Zakroutila rameny, aby si v nich uvolnila. „Tolik chvály najednou,“ neubránila se ironické poznámce.

„Zbytečně to zdržuješ,“ utnul ji suše. „Neměj obavy, půjdu tam s tebou. Porozhlédnout se.“

Došlo jí, co myslí. „Nic neprozradila?“ Když se ohlédla za rameno, aby na něj viděla, zamračil se, takže ani nepotřebovala odpověď.

Zhluboka se nadechla a zadržela dech. Cítila zvědavé pohledy ostatních a tíhu vážnosti té chvíle. Měla na jazyku otázku, co se stane, když to nedokáže, ale spolkla ji. Jsem modrá. Prostě to zvládnu.

„Pojďme na to,“ vyhrkla a instinktivně natáhla ruku. Obešel ji a stoupl si vedle. Pak s krátkým zaváháním, kterého si všimla jenom ona, si propletl prsty s jejími.

Nežádal ji o povolení, když se lehce přehoupl přes její, pro ostatní Asury nepřekonatelnou, zeď a vstoupil jí do mysli.

„Cokoliv se tady stane, cokoliv uvidíme a uslyšíme, zůstane tady,“ upozornil ji.

„Dobře,“ odpověděla mu bezhlasně a upřela svou pozornost na Vétalu.

Proniknout do její mysli bylo těžké. Její zeď byla pevná, vysoká a hlavně odporná. Zoranova ochranná zeď jí od první chvíle, kdy ji uviděla, připomínala černé sklo, tvrdé jako diamant. Svou vlastní vybudovala v chladnou ocelově tvrdou bariéru. To, co obepínalo mysl Vétaly, byla smrdutá slizská věc, která se napínala a stahovala, jako by byla živá.

„Čekala jsem, že to bude snadnější. Přece jenom Vétaly jsou spíš takoví slouhové, ne? Nižší démoni, říkal jsi,“ zabručela nespokojeně a štítivě zkoumala tu věc před sebou.

„Pochopila jsi to správně. Tohle není práce té Vétaly,“ ujistil ji.

„Chceš říct, že ji vybudoval ten Rákša, kterého hledáme?“

„Přesně tak.“

„Hajzl,“ ulevila si a on se krátce zasmál.

Dala si ruce v bok a zavřela oči. Pomáhalo, když tu hnusnou věc neviděla. Zatlačila na ni silou své mysli. Zatnula zuby a snažila se dál. Nakonec se odhodlala a natáhla před sebe paže. Zabořila je do té příšernosti před sebou a začala trhat. Nechala promluvit všechen vztek a lítost a rvala hmotu před sebou vší silou. A pak najednou nahmátla jen prázdno.

Otevřela oči a pohlédla na své dlaně. Věděla, že budou čisté, že zeď ve skutečnosti fyzicky neexistuje, přesto se potřebovala ujistit.

„Dobrá práce,“ ozvalo se vedle ní uznale.

Usmála se na Zorana a byl v tom velký kus úlevy. Její práce ale ještě neskončila. Rozhlédla se kolem sebe, hledala svůj cíl. Mysl Vétaly vypadala jako měsíční krajina. Země byla prašná, plná kráterů a táhla se daleko za horizont. Byla to pustina. A v té šedi asi tři metry od ní se na zemi krčila zubožená, skrčená nahá lidská postava.

Ty vlasy by poznala všude. „Mami,“ hlesla, ale zůstala stát. Stvoření k ní zvedlo tvář a Anna zalapala po dechu. Obočí, oči i nos byly pryč, místo úst mělo jen černý otvor, z něhož se k ní nesl těžký chrapot.

„Ježíši Kriste,“ vzlykla a zhoupla se na špičkách, jak se chystala postoupit kupředu.

V té chvíli se za torzem zjevila další postava a Anna ztuhla. Byl to vysoký muž, svalnatý, s rozložitými rameny. Místo nehtů měl dlouhé drápy, ostré jako břitvy. Ústa zkroutil v posměšném úšklebku, kterým odhaloval ostré zvířecí zuby. Oči měl mléčně bílé, bez zorniček, protkané rudými a fialovými žilkami.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ zasyčel spokojeně a chtivě si Annu prohlížel. „Na chvíli jsi mi unikla, ale já nakonec vždycky dostanu, co chci.“ Jeho pohled se provokativně stočil ke stvoření u jeho nohou.

„Ty bastarde!“ procedila skrze zuby, jak se snažila krotit svou nenávist. Ničemu by nepomohlo, kdyby teď vybuchla.

Rákšův úsměv se ještě rozšířil. „Těším se, až tě budu mučit. Až tě zlomím, budeš se mi plazit u nohou a škemrat o svůj život.“

„Teď mi řekni tu o Červené Karkulce,“ odsekla drze. Nenechala se zastrašit ani jeho slovy, ani jeho vzhledem.

„Tohle bude zábava,“ nepolevovala jeho dobrá nálada. Pak položil drápatou dlaň na hlavu Vétaly. „Tak si pro ni pojď, jestli se nebojíš.“

Anna zaváhala. Bylo jí jasné, že je to past a zvažovala své možnosti. Ráda by si nechala poradit od Zorana, ale ten zmizel ve stejné chvíli, kdy se Rákšasa objevil. Vypadá to, že na to jsi sama, holka.

Pak ale ucítila jeho přítomnost vedle sebe a uklidnila se. Neopustil ji, jenom se zamaskoval. Zoran nedovolí, aby se jí něco stalo.

„Bojíš se?“ dobíral si ji Rákša.

„Byla bych hloupá, kdyby ne.“

Zle se zachechtal. „Zbabělá Asura. Ty budeš ale mňamka.“

„A ty hloupý Rákša,“ nedala se. Už se rozhodla, co udělá. Pomalu vykročila směrem k němu. Jeden krok, pak druhý. Démon naklonil hlavu na stranu a pozorně ji sledoval. O Zoranovi po jejím boku ale stále ještě nevěděl. Byl Anniným tajným esem, pokud by se pokazilo, co chystala.

Zbývaly už jen nějaké dva metry. Rákša roztáhl chřípí a zhluboka vtáhl vzduch. Pak se znepokojeně koukl na místo vedle Anny.

„Nejsi tu sama,“ poznal a posunul se vedle Vétaly. Spustil ruku z její hlavy a zaujal bojové postavení. A přesně v ten moment Anna zpomalila čas. Bylo to mnohem těžší než v reálném světě a nebyla si jistá, jestli to tady a na něj bude fungovat. Ale zabralo to. Ztuhl, jen jeho oči se pohnuly jejím směrem, když padla na kolena před tím, co kdysi bývalo její matkou.

„Mami,“ šeptla zničeně a vzala ten ohyzdný obličej do dlaní. Podivná ústa přestala chroptět.

„Anno,“ ozval se z nich známý hlas.

Dívka se kousla do rtu, aby nevykřikla. „Anko, Aničko,“ ozvala se znovu Vétala matčiným hlasem.

„Jsem tady,“ vyhrkla Anna nešťastně. Přesunula dlaně na spánky Vétaly a naklonila se k démonce blíže, aby slyšela, co šeptá.

„Hlad, hlad, hlad. On má pořád hlad,“ šeptala Vétala dokola jako mantru matčiným hlasem. Anna cítila, že už Rákšu dlouho neudrží a matčin hlas, vycházející z démona před ní, ji zraňoval více než bodnutí nožem.

„Tebe taky dostane, Anno,“ zavrkala Vétala a položila své pracky na její, aby si je sundala z hlavy. Kůži na dlaních měla stařecky seschlou, šustila jako papír. Drápy se zaryly Anně do hřbetů dlaní, ona ale neucukla.

„Ne, nedostane,“ šeptla Anna zdrceně a vedena instinktem začala dlaně tlačit k sobě. Vétala začala ječet a snažila se vyškubnout z jejího sevření. Ve zkrouceném těle bylo ještě dost sil, a tak sebou škubala a kopala nohama, snažíc se Annu odstrčit. Ta se hbitě vyhoupla, obkročmo na ni dosedla jako milenka na muže a kotníky zahákla pod její kolena, aby Vétalu znehybnila.

Matčin jekot následovaly prosby o život. Anně se z očí vyvalily slzy, ale uzavřela se před tím hlasem a prosebnými slovy. Drtila dál lebku démona svými dlaněmi, protože jen takhle ji mohla zničit. Drtila svou vůlí tu její.

Periferním zrakem uviděla, jak se Rákša pomalu pohnul, jak nad ním postupně ztrácela vládu.

„Mrcho!“ natahoval k ní milimetr po milimetru paži, až už se jí téměř dotýkal. Anna na něj vycenila zuby, ale neuhnula a nepřestala dotírat na Vétalu. Jestli mám umřít, vezmu alespoň tuhle jednu s sebou, řekla si odhodlaně.

Vtom se vedle ní zavlnil vzduch, když se Zoran rozhodl zhmotnit.

„Ty?“ zarazil se Rákša. Pak se rozchechtal na celé kolo.

A v té chvíli Anna zvítězila. Lebka Vétaly s hlasitým křupnutím praskla a vše zahalil záblesk oslepujícího bílého světla.

*****

Když Anna znovu otevřela oči, byla zpátky ve sklepě. Klečela a dlaně měla plné popela, který ležel v úhledné hromádce i před ní na zemi jako to jediné, co zbylo z Vétaly.

Dívka se cítila jako v ohni. Síla získaná jejím zničením jí nyní proudila žilami žhavá jako láva. Každá buňka v jejím těle přímo sršela energií. Celá tou silou pulsovala. Měla pocit, že pokud ji brzy neusměrní, vybuchne.

Pohlédla na ostatní Asury, které se k ní teď přiblížily, aniž by narušili obrys půlkruhu a uznale pokyvovali hlavami. Ondřej ji ukázal palec nahoru, Sára se povzbudivě usmívala a Čeněk se prostě šťastně křenil. Benediktova tvář zářila uspokojením, a když se na něj podívala, zatahal se v náznaku čehosi za vlasy.

„Vítej mezi Asury, Anno,“ uslyšela Zorana a v jeho hlase ten známý vrnivý podtón.

To byla poslední kapka. Zvedla se tak rychle, že vypadala jako rozmazaná šmouha a vyrazila ke dveřím. Schody vyběhla lehce, téměř se jich ani nedotýkala podrážkami bot. Dveře do svého pokoje rozrazila tak silně, že se odrazily v pokoji o zeď a samy zpátky zavřely. To už ale byla Anna uvnitř a mířila ke koupelně. Zuřivou rychlostí si začala drhnout ruce, aby se zbavila i posledního zrnka popela. Studená voda ji příjemně chladila, a tak si několikrát opláchla i obličej. Pomohlo to jen krátce, oheň uvnitř ní se stejně znovu rozhořel.

Vrátila se do pokoje. Prostě dýchej, dýchej, opakovala si v duchu a nevěděla, co dál. Pohledem těkala po pokoji, snažila se vymyslet, jak zklidnit to třeštění, když vtom spatřila svůj obraz v zrcadle na zdi.

Přistoupila k němu blíže a nevěřícně zírala. Konečně pochopila Benediktovo gesto. Bezradně si vjela prsty do vlasů, které byly modré až ke kořínkům. Jejich barva byla o odstín, dva, světlejší než Zoranova, přesto rozhodně modrá.

Když za sebou zaslechla otvírání dveří, zkontrolovala příchozího pohledem v zrcadle. Samozřejmě to byl Zoran. Zůstala k němu stát zády, na jeho odrazu ale upřeně pozorovala každý jeho pohyb.  Jakmile za sebou zavřel, váhavě udělal dva kroky směrem k ní, než se zastavil. Opětoval její intenzívní pohled v zrcadle bez jediného mrknutí.

Spatřila v jeho očích plameny, ale nebyly to ty, kterých se všichni tolik báli. Ne, tato záře tam byla jenom kvůli ní. Všimla si, že má Zoran ruce sevřené v pěst, jak se snažil ovládnout sebe i situaci.

Náhle vše pochopila. Obrátila se k němu a přistoupila blíže.

„Anno,“ řekl ochraptěle, a hlasem mu vibrovala ta podivná tónina, která, jak jí právě došlo, patřila také pouze jí. „Ne.“

„Jako bych tě někdy poslechla,“ šeptla sevřeným hrdlem a vklouzla mu rukou do vlasů. Pak položila dlaň na jeho zátylek a než stihl znovu zaprotestovat, přitáhla si jeho obličej ke svému a dravě ho políbila.

Rozevřel pěsti a položil ruce lehce na její boky, aby ji odstrčil. Anna mu to ale nedovolila. Chytla je a rozhodným pohybem si je přesunula na zadek. V následující sekundě se vyhoupla a obkročila ho. Nedala mu šanci vycouvat. Věděla, co chce, a byla rozhodnutá to dostat. A taky si byla jistá, že ji nenechá spadnout. Nikdy by ji nenechal spadnout.

Odhadla Zoranovo rozpoložení přesně. Bez jediného zaváhání ji chytil za půlky a podepřel. Ještě pořád vnímal svůj vnitřní hlas, který mu říkal, že z toho budou jenom potíže, ale jakmile se dotkla jazykem toho jeho, byl ztracený.

Několika rychlými kroky je přesunul k posteli. Anna mu nedočkavě roztrhla tričko, potřebovala cítit jeho kůži. Ucítil na sobě její horké dlaně, rty a jazyk, který ho ochutnával. Ani on neměl trpělivost při jejím svlékání.

Ovládla je touha tak ryzí, že mezi nimi nebyl prostor ani na myšlenky, ani na slova. Čas přestal existovat. Chtěli jen držet a hladit, tisknout a sát. Ochutnávat, lízat a kousat. Být nahoře, být dole, ale hlavně zůstat spojeni v tom pradávném rytmu pářících se těl. Vyvrcholení přišlo prudce a vyneslo ji daleko mimo realitu. Z úst se jí vydral ostrý výkřik, který ztišila kousnutím do jeho ramene. Bezohledně ji to oplatil, když se k jejímu vrcholu přidal.

Nakonec se opět rozdělili na dvě těla. Pokoj se už halil ve tmě, kterou dovnitř přinesla pokročilá noc. Objímala je těžká a hebká jako samet, naplněná dvojím zrychleným dechem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.