Kapitola sedmá
Matka
„Na to se chcete zeptat mě?“ zalapala Anna překvapeně po dechu. „Naposledy jsem ji viděla, když se mě pokusila nakrmit masem mého otce, jestli jsi na to náhodou zapomněl!“
„Nezapomněl,“ odtušil Zoran klidně a přešel ke stolu, kde se uvelebil na své oblíbené židli.
„Tak jak si to myslel?“ vyštěkla na něj Anna netrpělivě a pohledem zalétla k Sáře, jestli třeba odpověď nenajde u ní. Rudovlasá démonka si ale jenom nervózně skousla ret a nepatrně zavrtěla hlavou.
Takže o tom nesmí mluvit, pochopila Anna a rozzlobilo ji to. Jako by nestačilo, že jsem přišla o všechno, je ze mě monstrum, které musí sdílet osud těchto dalších monster, ještě si se mnou budou zahrávat a mít tajnosti?! Přistoupila k Zoranovi, opřela se o stůl a předklonila se tak, že měli oči ve stejné úrovni.
„Vysvětli mi, co to všechno znamená! Pokud by byla moje matka obyčejná Vétala, už byste ji dávno dostali. Učil si mě, že jsou to jednodušší démoni. Hlupáci. Jistě by se vám tak snadno neztratila. Proč zrovna já bych měla vědět, kde teď zrovna je?! Proč jste mi neřekli, že ještě… existuje?!“ obořila se na něj výhružně.
Za sebou vycítila lehký pohyb, jak se Sára posunula blíže k nim, když se řídila ochranitelským instinktem. Jako by se mi mohla postavit, prolétlo Anně neskromně hlavou.
„Myslíš, že mi naženeš strach? Mě?“ poznamenal Zoran a chladně si ji měřil, zatímco ve své hlavě slyšela jeho smích.
„Ty arogantní parchante!“ vyhrkla a vší svou čerstvě objevovanou mocí zaútočila na obrannou zeď jeho mysli. Narazila tak tvrdě, že jí to ve fyzické rovině vyrazilo dech.
Pak se během zlomku sekundy stalo několik věcí najednou. Zoran se vymrštil takovou rychlostí, že si ani nevšimla kdy, chytil ji rukou za hrdlo a zvedl ji vysoko nad zem. Silou svého stisku jí málem zlomil jazylku. Lapala po dechu, kopala nohama a snažila se osvobodit z jeho sevření. Někde hluboko v podvědomí cítila Sářin strach, který se do ní přeléval v nárazových vlnách. Anna se ale nebála. Zoran jí možná chtěl dát lekci, ale nechtěl ji zabít. Byla si jistá, že pokud by tomu bylo naopak, měla by ho už ve své hlavě. Navíc mě podle všeho ještě potřebuje, tušila, a i proto se nechtěla vzdát. Zbývalo jí jen pár sekund, než kvůli nedostatku kyslíku omdlí. Silou vůle se přiměla naposledy rozmáchnout a ostrými nehty seknout svému trýzniteli po tváři.
Zoran zařval spíš překvapením, než bolestí a zlostně ji odhodil stranou. Bolestivě narazila do protější zdi a svezla se po ní na podlahu. Lačně hltala vzduch a chroptěla, přesto se okamžitě pokusila vstát. Byla ale příliš slabá a zůstala tak jenom na kolenou. Jen koutkem oka a na poslední chvíli zahlédla modř jeho vlasů, když proti ní vyrazil.
Vládu převzal instinkt. Vztáhla proti němu ruku a vykřikla: „Stůj!“ A stejně jako tehdy v garáži i nyní se čas zpomalil tak, že se téměř zastavil. Viděla Sáru uprostřed pohybu a mohla jen hádat, jestli jí jde na pomoc, nebo se přidá k Zoranovi. Ten měl v obličeji pobavený výraz, což ji zarazilo. Pěstí mířil na její tvář. Ucítila povědomý tlak v hlavě, a tak se s bolestivým syknutím posunula o kousek vedle a stáhla svou moc zpátky.
Zoranova pěst se téměř vzápětí zabořila do zdi jen kousek vedle její hlavy. Vlasy jí zasypala omítka. Sára se zarazila uprostřed pohybu a nerozhodně na ně hleděla.
„To bylo dobré,“ zamručel Zoran pochvalně. Vyprostil pěst ze zdi, suverénně poodešel pár kroků a ukázal Anně, ať se zvedne.
„Tak znovu,“ přikázal jí s tím potměšilým úsměvem na rtech.
Chvilku to trvalo, než se jí díky démonské podstatě obnovily síly. Jakmile dokázala vstát, vztekle se proti němu vrhla. Začali spolu zápasit a Anna hojně využívala své schopnosti zpomalit čas. Ať už ke zbrzdění svého pádu, nebo získání prostoru na úhybný manévr. Zoran ji za to vždy pochválil, ale nepřestával na ni útočit, ani když mu uštědřila několik opravdu bolestivých ran.
Anna nakonec zůstala ležet bez dechu a bez síly na zemi mezi troskami nábytku. Bolelo jí celé tělo, a především její hrdost.
„Vstaň, Anno,“ zavelel Zoran znovu a měřil si ji zkoumavým pohledem.
„Ne,“ hlesla.
V té chvíli dovnitř vešel Ondřej. „Co to do prdele…“ Zbytek věty spolkl, když ho umlčel Zoranův přísný pohled.
„Zvedni se, Anno,“ zaburácel Zoran autoritativně.
Anna se přetočila na čtyři, vyplivla krev, co se jí nahromadila v ústech a ušklíbla se: „Ne!“
Sára se ostře nadechla a Ondřejovo obočí vyletělo údivem nahoru.
Vstávej modrá! Zahřmělo jí myslí a Zoranova moc rozdrtila její obrannou zeď na prach. Jeho příkaz jim rezonoval v hlavě všem. Byla nahá a nadosah všem démonům v domě, kterým jejich bitka jistě neunikla, jen se drželi dle Zoranova příkazu v povzdáli.
Když neodpovídala, chytil ji znovu za krk a zlostně zvedl nahoru, tentokrát ji ale nedrtil průdušnici, takže mohla dýchat. Dívala se mu posměšně do očí a on jí pohled opětoval. Zlost ho přinutila povolit uzdu plamenům, které v sobě nosil, a část toho žáru nyní vystoupila na povrch.
Ucítili to i ostatní. Ondřej vyděšeně zasyčel: „Anno, neprovokuj ho!“
„Já tady velím, Anno, to si zapamatuj a nikdo, nikdo mi nebude vyhrožovat, nebo se stavět proti mým rozkazům, rozumíš?“
Přikývla.
„Takže se podle toho od teď budeš chovat, je to jasné?“ dodal důrazně a žár mu začal vystupovat z celého těla.
Anna věděla, že je to šílenost, ale nechtěla přestat. Neměla, co ztratit. Vše, co v jejím životě za něco stálo, bylo stejně pryč. Představila si samu sebe, jak stojí uprostřed plamenů, které mu číhaly v pohledu, a vyslala tu představu do myslí všech démonů v domě.
„Nebojím se v těch plamenech uhořet,“ zasípala odhodlaně. „A co ty?“
Zoran se zarazil, žár v jeho očích pohasl. Pustil ji, takže se svezla zničeně zpátky na kolena. Čekala jeho zuřivost a hněv, ale když k němu vzhlédla, spatřila v jeho tváři podivnou směs pochopení a lítosti.
„Já už v nich shořel, Anno,“ řekl tiše. Pak ji překročil a odešel.
*****
Zatímco Ondřej se Sárou se pustili do úklidu, seděla Anna tam, kam dopadla a po bradě jí stékala krev. Bolest ochromovala každou buňku jejího těla, ale ona na to nedbala. Měla spoustu práce se svou zničenou zdí. Nesnesla mít svou mysl nechráněnou už ani o minutu déle, a tak kolem ní musela rychle postavit novou. Znovu kladla cihlu za cihlou a šlo to pomaleji než prve. Byla do toho natolik zabraná, že si vůbec nevšimla ostatních mužů, kteří se v místnosti objevili, aby s úklidem pomohli. Nedívala se na ně, a oni po ní pokukovali jenom když si mysleli, že se nekouká. Bojí se mě, nebo mě litují? Nezajímali ji. Jediné, co jí utkvělo v paměti, byly jejich vlasy. Zelené, fialové a černé jako nejtemnější temnota.
„Zkurvená duha,“ uchechtla se potměšile a vykašlala trochu krve. Až v té chvíli si uvědomila, že proti ní klečí Benedikt a podává jí kapesník.
„Vadí vám krev, Benedikte? Co jste to za démona,“ poznamenala uštěpačně, jak byla pořád ještě v ráži.
Laskavě se usmál a nedal nijak najevo, jestli ho urazila. „Takhle to půjde lépe,“ poznamenal jemně a lehoučce se dotkl jejího čela.
A najednou tam byl, v její mysli, podával jí kameny a jí se stavělo mnohem snadněji a mnohem rychleji. Když byla její zeď hotová, zůstala ve své hlavě zase sama. Benedikt se k ní sklonil a Anna ucítila jeho dech na svém uchu: „Urazila si ho a musel tě potrestat. Udělal to, protože mu na tobě záleží.“
„Proto mě málem zabil? To jistě,“ odfrkla si opovržlivě.
„Říkám ti pravdu. Kdyby to neudělal on, musel by to vykonat někdo z nás. A nikdo z nás není modrý, takže je jasné, jak by to dopadlo. Chtěla bys zbít do krve některého z nás, Anno? Protože kdyby nám přikázal tě potrestat, pokusili bychom se o to ze všech sil a určitě neuspěli. Chtěla bys mít naši krev na svých rukou?“
„Ne,“ šeptla upřímně. „Ale vždyť se mu můžete vzepřít.“
„My nejsme modří, Anno. A vše, co jsme, co umíme a co nás drží při životě, to vše máme od Zorana. Díky jeho moudrému vedení a jeho síle jsme ještě pořád tady, zatímco jiné Asury již dávno padly.“
„Pak to udělal, protože mu záleží na vás, ne na mně,“ ohradila se znovu.
„Jenže ty, Anno, jsi přece my,“ poučil ji mírně. Pak se lehce zvedl, oprášil si kolena bílých kalhot a vydal se s ostatními vynášet poslední kousky rozbitého nábytku před dům.
Anna seděla ještě nějakou chvíli nehybně na místě a přemýšlela nad tím, co jí řekl. Pak se vrávoravě zvedla, z komory vytáhla smeták a začala uklízet podlahu.
*****
Anna ležela v posteli a nemohla usnout. Převalovala se ze strany na stranu. Jedna její část věděla, co má udělat, ale ta druhá se tomu snažila vzdorovat. Nakonec spustila nohy na podlahu a potichu se vydala po chodbě. Když došla ke dveřím Zoranovy pracovny, zaváhala a zaposlouchala se do hudby, která se z místnosti tiše linula. Nakonec se odhodlala a bez klepání vešla dovnitř.
„Fantom opery?“ zeptala se se zájmem a sedla si do židle naproti němu.
„Přišla ses omluvit?“
„Ano,“ odpověděla zdráhavě. Chystala se pokračovat, ale utnul ji: „Omluva přijata.“
„Takže je to mezi námi zase dobré?“ ujistila se raději.
„A ono to mezi námi někdy nebylo dobré?“ odpověděl záludně.
„Málem si mě zabil,“ připomněla mu nechápavě.
„Málem,“ přitakal a opřel se pohodlně v křesle. „Když jsem byl já Asurou ve výcviku, zažil jsem podobnou situaci dvakrát. Jednou jako svědek a jednou jako účastník. Pokaždé to pro nás vzdorující skončilo stejně. Smrtí.“
Anna na něj nevěřícně zírala. „Ale jsi tady.“
„Zrodil jsem se znovu, Anno,“ vysvětlil. „My modří patříme k nejsilnějším Asurám, to už jsem ti říkal. Díky tomu velíme ostatním a ochraňujeme je. Jdeme jim příkladem. Musí vědět, že se na nás mohou vždy spolehnout. Musí nám bezpodmínečně důvěřovat a také nás poslechnout na slovo, jelikož to někdy rozhoduje o bytí nebo nebytí některého z nás. Nebo taky všech.“
Přikývla na znamení, že chápe a vzpomněla si na plameny v jeho pohledu. „Už jsi někdy někoho z nás musel zabít?“
„Ne a nechtěl jsem s tím dnes začínat. Navíc u modré.“
„Napůl modré,“ opravila ho zaraženě.
„Drobný detail,“ usmál se na ni a napětí mezi nimi se rozplynulo, jako by snad ani neexistovalo.
„Teď mi řekneš o mé matce?“ upřela na něj tázavý pohled.
„Jestli jsi připravená?“
Jakmile přikývla, spustil: „Na těch fotkách je opravdu tvoje matka. Už jsem ti vyprávěl, jak a proč jsme ji začali sledovat, nebyla to ale celá pravda. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že tě jako Vétala měla připravit k posednutí Rákšou?“
„Jasně. Taky mě posedl, tam v továrně. Než jsem mu nakopala zadek,“ přitakala a zadumaně dodala: „I když pořád nevím jak.“
„Správně. Jenže to nebyl ten Rákšasa.“
„Jaký ten?“ nechápala.
„V tomto městě se usadil velmi silný, a hlavně chytrý Rákša. Zotročuje si Vétaly i slabší Rákši a ty mu slouží. Získávají pro něj jiné nižší démony, nebo lidské oběti k posednutí, případně hodování. Tvá matka nebyla první Vétalou, kterou jsme takto sledovali, Anno, protože jsme doufali, že nás k němu zavede. Nebo ty, pokud by se ukázalo, že patříš k nim. Ten Rákša se skrývá, mění často těla, takže je téměř nevysledovatelný a s každým mrtvým jeho síla roste.“
„No a co ten Rákša ve mně? Jak víš, že to nebyl on?“
„Anno, možná jsi napůl modrá, ale takového démona by hned po probuzení nezničil ani modrý Asura. Byl to jiný, nižší Rákša, co tě měl mít pro sebe, nebo ulovit pro něj.“
„Víš toho o něm dost,“ podotkla.
„Kdysi dávno jsem se s podobným utkal. Já a skupina dalších Asur. Ten Rákšasa tehdy si budoval armádu, kterou nás chtěl vyhladit. Stálo mě to celou mou skupinu a taky životy čtyř dalších modrých, abychom ho porazili. Náš Rákša se chová podle stejného vzorce. A nás modrých je tu přesně jeden a půl.“
„Sakra,“ došla jí vážnost celé situace.
„Jo sakra.“
„Ostatní to asi vědí že? Ondřej a Sára?“ Když Zoran přikývl, pokračovala v přemýšlení nahlas: „Takže pátráte po mé matce, protože si myslíte, že by vás mohla k němu dovést.“
„Nás. Dovést nás,“ opravil ji.
„Dobře, nás. Upřímně, myslela jsem celou dobu, že už je… Že už není,“ nadechla se zhluboka a dokončila myšlenku: „Že už jste ji zlikvidovali. A ona se vám místo toho ztratila.“
„Vypařila se jako ta pověstná pára nad hrncem. Nějakou dobu jsme ji sledovali. U vás doma, v její práci, ale jak ji Vétala vysávala, začalo její tělo chátrat a rozpadat se, a tak musela zmizet. Pár dní se potloukala kolem těch továren, kde jsme tě prve drželi, ale pak byla prostě fuč.“
„A ty si myslíš, že já dokážu zjistit, kde je?“ došlo Anně.
„Napadlo mě, že bys to mohla odhadnout. Vétaly se nějakou dobu drží stereotypů lidských bytostí, které posedly. Proto mě napadlo, že ty bys mohla nejlépe vědět, kde by mohla být. Kam by se asi mohla jít schovat? Měla nějaké oblíbené místo? Znáš ji lépe než my, byla to koneckonců tvá máma.“
Anna sebou při poslední větě lehce trhla, Zoran si toho ale všiml. „Anno, tvá matka je už mrtvá. Ta bytost už není ona.“
„Já vím, Zorane, jen není tak jednoduché se s tím srovnat,“ zamračila se na něj. „Ale zpátky k tomu, co jsi říkal. Zkusím se zamyslet, jestli mě něco napadne. A co bude následovat? Půjdete na lov?“
„Ano.“
„V tom případě chci jít s vámi,“ řekla rozhodně.
„To nepřichází v úvahu. Je to pro tebe osobní a nemáš dostatečný výcvik,“ odmítl ji okamžitě.
Pomalu se postavila a založila si ruce na hrudi. Prostě na to musím jít chytřeji, pomyslela si a doufala, že nesleduje její myšlenky. „Aspoň bys to mohl zvážit. Jak jsi sám řekl, už to není moje matka, a jestli se máme postavit tak silnému Rákšovi, jak ho popisuješ, potřebuji začít trénovat i v reálných podmínkách. V terénu.“
Nic na to neřekl, ale Anna věděla, že o jejích slovech bude alespoň přemýšlet. Nyní už stačilo jen aby ji napadlo, kde matku hledat, a aby jí dokázala opravdu čelit.
*****
Další den strávila skoro celý v tělocvičně. Chvíli cvičila s Ondřejem, pak zase se Sárou. Nebo sama posilovala. Potřebovala se soustředit a fyzická aktivita jí pomáhala. Z hlavy se jí skoro kouřilo, jak uvažovala nad místem, kde by se její matka – tedy to, co z ní zbylo – mohla skrývat. Jen okrajově zaznamenala, že se tělocvičnou mihly i ostatní členové skupiny, které poprvé uviděla po bitce se Zoranem.
Karanténa pravděpodobně skončila, pomyslela si s povzdechem. Ještě se nerozhodla, jestli jí to vadí, nebo vyhovuje.
Večeři si snědla sama v kuchyni, ostatní jí nechávali být. Zoran jim určitě řekl, že už to s Annou srovnali, i tak se ale drželi stranou. Dopřála si dlouhou sprchu a zavrtala se do peřin. Jako každou noc, i tentokrát se jí začaly vracet vzpomínky na minulý život. Pořád to bolelo, už se to ale obešlo bez slz. Její vědomí se přehouplo přes hranu usínání do temnoty spánku a v té chvíli si uvědomila, kde matku hledat.
Vymrštila se z postele naprosto bdělá. Hodila na sebe tepláky, mikinu a naboso si obula tenisky. Pak šla za Zoranem. V pracovně nebyl, a když ho chtěla jít vzbudit, došlo jí, že vlastně vůbec neví, kde má pokoj. Zaváhala jen na chvilku a už méně ochotně se vydala za Ondřejem. Jednou to byl Zoranův pobočník, takže jí mohl prozradit, kde ho najde.
Klepla jednou, možná dvakrát a vřítila se netrpělivě do pokoje. Okamžitě se ale zarazila a zrudla až ke kořínkům vlasů. Ondřejovu pokoji vévodila obrovská postel, na které si to právě rozdával se dvěma drobnými blondýnkami. Vlastně si nebyla moc jistá, kdo si to rozdává s kým, jelikož těla byla propletená tak úzce, že nebylo moc poznat, kde jedno začínalo a další končilo. Podle zvuků se to ale všem zúčastněným moc líbilo. Rychle spolkla přisprostlou poznámku, co měla na jazyku, a ještě rychleji z pokoje vycouvala. Chvilku čekala, jestli Ondřej zaznamenal její přítomnost a přijde za ní. Když se to nestalo, pokusila se mu nakouknout do vědomí. Bylo rozžhavené jako sopka a vlnilo se. Ondřej se podle všeho nejenom dobře bavil, ale také dosyta krmil.
Váhavě přešlápla, a pak se rozhodla. Seběhla tiše ze schodů a prošla svižně kolem kuchyně. Zrovna si brala z háčku na zdi klíče od auta, když se za ní ozvalo: „Chystáš se někam, Anno?“
„Osobní stráž v plné polní,“ povzdechla si napůl otráveně a napůl pobaveně.
„No?“ čekala Sára na odpověď a vyzývavě se koukala na klíč v Anině ruce.
„Asi jsem přišla na to, kde by matka mohla být. Chtěla jsem to říct Zoranovi, ale není u sebe. Chtěla jsem požádat Ondřeje, aby mi řekl, kde ho najdu, ale on má na práci… něco jiného,“ vysvětlila Anna.
„Myslíš něco blonďatého, že?“ uchechtla se Sára. „Viděla jsem, jak si je po večeři vedl nahoru.“
„Že by Zoran taky… Když teda není v pracovně?“ nadhodila Anna nejistě.
„Zoran se takhle nekrmí. Co ho znám, neviděla jsem ho s ženou, ani s mužem. Živí se v davu, když musí, ale raději si uloví nějakého Rákšu,“ odpověděla Sára zasvěceně.
„Aha. A víš, kde bych ho našla?“
„Bohužel ne. V domě ale není, to vím jistě. Zkus mu zavolat,“ navrhla jí Sára.
Když spatřila Annin nechápavý výraz, znovu se zasmála a zaťukala si na čelo. „Pořád zapomínám, že jsi tu nová,“ poznamenala při tom.
„K Zoranovi se nedostanu tak jako k vám, Sáro,“ namítla Anna.
„Tak zaklepej,“ pokrčila démonka rameny, vrazila si ruce do kapes a vyčkávavě se opřela o zeď.
„Nechceš to udělat ty?“ zaváhala Anna.
„Tohle je tvůj plán vyrazit po její stopě. Se kterým podle mě Zoran nebude souhlasit, jak ho znám,“ kývla Sára hlavou ke klíčům a napůl v žertu poznamenala: „Navíc já se v těch jeho plamenech uhořet bojím.“
Anna protočila oči, taky napůl v žertu, a nechala je zavřené. Představila si Zoranovu zeď. Netrvalo to ani dva nádechy a stanula před ní. Vysoká a ocelově chladná se tyčila do výšky, kam ani Anna nedohlédla.
Pomalu vztáhla ruku a nervózně zaklepala. Chvilku se nic nedělo, pak se zeď zachvěla a ona uslyšela Zorana: „Co se děje, Anno?“
„Slyší mě i Sára?“ zeptala se ho.
„Slyší nás všichni. Vadí to?“ v hlase mu zazněla netrpělivost, což ji trochu překvapilo, protože to k němu nesedělo.
„Nevadí,“ řekla rychle. „Napadlo mě, kde bychom mohli najít matku. Chtěla jsem…“
„Chtěla jsi vyrazit na lov,“ přerušil ji přísně a řekl nahlas to, co se chtěla naivně pokusit zatajit. „To nepřipadá v úvahu.“
„Ale…“ chystala se mu oponovat, i když na ni Sára zuřivě vrtěla hlavou.
„Ale menší pátrací akce na ověření tvé domněnky by možná nebyla od věci,“ nenechal ji domluvit.
„Zorane…“ hlesla Sára udiveně.
„Anna nás může vyvést ze slepé uličky, Sáro. Už jsme tím pátráním ztratili příliš mnoho času. Třeba nás k ní opravdu dovede. Navíc potřebuje praxi v terénu. Máš to na povel. A vezmi s sebou pro jistotu Čeňka. Už jsem ho za vámi poslal,“ přikázal Zoran a odmlčel se. Byli ve svých hlavách zase sami.
„No já koukám,“ hvízdla Sára a pochvalně se na Annu usmála. „Vypadá to, že jsi starouše obměkčila.“
„Starouše,“ vyprskla Anna a spokojeně se šklebila.
„Mluvil tady někdo o mě?“ ozvalo se kousek od nich a z chodby k nim došel démon se zelenými vlasy.
„Já jsem Čeněk,“ napřáhl k Anně ruku na seznámení, a když ji stiskla, zavtipkoval: „Když se Čeněk činí, neslyší ho ani v Číně.“
„Bezva. Asi. Já jsem Anna,“ vrhla pobavený pohled na Sáru, která se křenila.
„Naše modrá Anna,“ kývl hlavou.
„Napůl modrá,“ opravila ho automaticky.
„Dočkej času,“ mrkl na ni a vzal jí klíčky z ruky. „Tak jdeme dámy. Já řídím, Anna naviguje a Sára tomu velí.“ Pak se vyřítil ven, natěšený na akci.
„Čeňkovou speciální schopností je vytvoření proti-zvukové bariéry. Umíme se zneviditelnit a být nehluční, to už tě Zoran naučil, ale démoni jsou vnímavější a mají citlivější sluch než lidé, takže by nás i přes to mohli zaslechnout, až po nich půjdeme. Čeňkova bariéra nás ale před nimi skryje úplně,“ odpověděla Sára na otázku, kterou měla Anna vepsanou ve tváři.
„To se hodí,“ řekla Anna uznale. „A navíc je to srandista.“
„To je. Jako my všichni,“ mrkla na ni Sára lišácky. Pak vyrazily za ním.
