ASURA – KAPITOLA ŠESTÁ – HOSTINA

Kapitola šestá

Hostina

Trojice démonů vyšla z domu a zamířila si to pěšky po chodníku procházkovým tempem. Anna těkala pohledem kolem sebe a udiveně zírala na svět. Barvy zářily a třpytily se, linie všech věcí se svíjely a kroutily. Když kvůli tomu dvakrát zakopla a málem upadla, podepřeli ji Zoran s Ondřejem každý z jedné strany.

„Je to pokaždé takové?“ zeptala se rozechvěle.

„Jenom pokud se opravdu hodně vyhladovíš. Tomuto stavu musíš předcházet, Anno, to jistě chápeš. Je nebezpečný pro tebe i tvé okolí,“ poučoval ji Zoran.

„Pro mé okolí?“

„No jasně. Vyhladovělý démon se neovládá, Anno. Neovládá své schopnosti, čímž může ohrozit ostatní živé bytosti.  Může se prozradit. Co myslíš, že by se stalo, kdyby se o nás lidé dozvěděli?“ vložil se do toho Ondřej.

„Hon na čarodějnice,“ hlesla.

„Přesně tak,“ souhlasil s ní. „Museli bychom se bránit, a to by klidně mohlo způsobit konec lidského druhu. Proto je důležité nevyhladovět se příliš.“

„Jak?“ zašeptala v obavách.

„Jen klid, Anno, pomůžu ti. Na rozdíl od všeho, co jsme tě zatím učili, je tohle hračka,“ ujistil ji Zoran a zahnul směrem k parku.

Ještě chvíli šli po cestičce mezi stromy, až dorazili k dětskému hřišti. Jeho plochu tvořily malé šedé oblázky. Takto vymezený prostor byl plný prolézaček, houpaček, kolotočů a klouzaček. A hlavně dětí. Skákaly, běhaly a hrály si všude kolem. Některé plakaly, jiné se smály a další si zase prozpěvovaly. Na okolních lavičkách posedávali jejich mámy, chůvy nebo babičky.

„Ne,“ strnula Anna.

„Myslím, že tady to bude stačit,“ ignoroval ji Zoran a ukázal na trávu kousek od cesty. Ondřej vytáhl z batohu na zádech kempinkovou deku a roztáhl ji na zem.

„Trochu se projdu, ať máte soukromí,“ pokusil se o vtip, mávl jim a s hvízdáním se vydal dál po chodníku.

„Někdy se chová jako puberťák,“ zavrtěl Zoran hlavou a potáhl ji jemně za ruku. „Posaď se, Anno.“

Dívka se ale nechtěla pohnout. „Zorane, jsou to děti. Já nechci.“

„Nepanikař. Nic neucítí, a nijak jim to neublíží. Věř mi,“ přesvědčoval ji.

Dala tedy na jeho slova a dosedla na deku. Nohy natáhla před sebe a sledovala, jak se vlní. Jako by se vznášely na mořské hladině.

Zoran se usadil za ní s pokrčenými koleny. Zeširoka je roztáhl a položil jí ruce na ramena. Anna s sebou polekaně trhla.

„Jen klid. Pojď blíž a opři se o mně,“ poručil jí laskavým tónem.

Váhavě ho poslechla a opřela se zády o jeho hruď. Ucítila, jak si položil bradu na vršek její hlavy.

„Teď tě vezmu za ruce. Říkám to proto, abys sebou zase necukla. Asi bys mi tím vyrazila zuby a jak bych potom vypadal?“

Vycítil její úsměv a vzal to jako svolení. Něžně si s ní propletl prsty a takto spojené dlaně jí složil na břicho. Bylo to zvláštně intimní.

Anna se zavrtěla, aby se usadila pohodlněji.

„Je ti to nepříjemné?“ zarazil se.

„Vlastně ani ne,“ přiznala, protože lhát mu nemělo smysl. Stejně by si v ní pravdu přečetl.

Přesně tak, ozvalo se jí v mysli. Ale pokud by ti to bylo nepříjemné, klidně to řekni. Pochopím to a vymyslím jiný způsob. Je ale důležité, abychom byli co nejblíž, jestli se máš sytit skrz mě.

A tobě je to nepříjemné?

Chtěl bych poznat muže, kterému by bylo nepříjemné držet v náruči krásnou, mladou dívku, uchechtl se pobaveně. Pokud by tedy nebyl na kluky.

Dobře, ale kdyby se to změnilo, klidně to řekni, použila jeho vlastní slova. Tak co mám teď dělat?

„Teď se uvolni. Zavři oči a klidně dýchej. A poslouchej,“ řekl nahlas. Zařídila se přesně podle jeho slov. Slyšela šum listí, jak si s větvemi pohrával lehký vánek, taky cítila pach hlíny a trávy. Odněkud se k ní linula vůně kávy a jahod. Slyšela dětské hlasy podobné ptačímu štěbetání.

A pak najednou stanula před vysokou šedou zdí, která se ocelově leskla. Opatrně se jí dotkla jedním prstem a úzký kousek zdi zmizel. Protáhla se tou škvírou a stanula v rajské zahradě plné květin a stromů.

Zoranova mysl, pochopila.

„Jenom ta část, kterou můžeš spatřit, aniž bys zešílela,“ odpověděl jí myšlenkou. „To ostatní je příliš děsivé.“

Nejistě se rozhlédla, jestli zahlédne něco znepokojujícího.

„Nech otázky na později, Anno. Už jsi opravdu na hraně. Posaď se a relaxuj. O zbytek se postarám já,“ vyzval ji. Podvolila se, protože měl pravdu. Myšlenky už skoro nedokázala udržet pohromadě, celá její bytost se vlnila a kroutila, barvy a vůně vystřídala bolest a chlad.

„Už to bude,“ chlácholil ji a ona vzápětí ucítila, jak jí prostupuje vlna tepla. Naplňovalo ji, tišilo chlad. Vracelo sílu a vládu nad vlastní myslí. K teplu se přidalo světlo, zlatavé a živé. Obklopovalo ji a točilo se kolem ní v malém víru. Očišťovalo ji od starostí, bolesti a odplavovalo únavu.

Úlevně si povzdechla a lehla si na záda v Zoranově zahradě. V reálu to znamenalo, že se o něj opřela plnou vahou. Pevněji stiskl její dlaně a z hrdla se mu vydral slabý sten. Neuvědomil si, jak je hladový, dokud se nezačal krmit emocemi dětí tolik, aby se jimi nasytila i Anna.

Bylo to už dlouho, co naposledy učil nového démona krmení. Zapomněl, jaké to je cítit tak blízko jiné lidské tělo. Netišil svůj hlad skrze milostné hry jako Ondřej, nebo Sára. Byl už na světě příliš dlouho a vyzkoušel, co se dalo, a posledních pár dekád necítil potřebu po intimitě, ani kvůli hladu. Bylo mu bližší vyrazit na lov démonů, nebo čerpat sílu z emocí davu.

Z mojí lidskosti už příliš nezůstalo, blesklo mu hlavou, ale rychle tu myšlenku odehnal, aby ji Anna nezaslechla.

Když dívka blaženě zavzdychala, jak ji znovu zalila vlna síly, a zavlnila smyslně tělem, někde hluboko v něm se něco probudilo. Něco zvířecího.

Zatnul zuby a opatrně obluzenou dívku přesunul před svou zeď a znovu ji zacelil. Anna byla natolik ponořená do čerpání síly, že si ani neuvědomila, že už tak činí úplně sama, bez jeho pomoci.

Mohl opustit její mysl, mohl se přestat dotýkat jejích dlaní, ale nechtělo se mu. Chtěl se dívat. Chtěl se dotýkat. Kdyby byl slaboch, namlouval by si, že to dělá proto, aby kontroloval, jak Anna krmení zvládá. Ale Zoran nebyl slaboch. Poznal touhu, když ji ucítil. Poznal a zatlačil ji ve své mysli daleko za zeď tam, kde ji nikdo nikdy neobjeví.

*****

Anna se sytila, dokud hřiště neopustilo i poslední dítě. Zpátky do reality se vrátila prudce, jako když se topící vynoří nad hladinu. Stejně tak zalapala po dechu.

„V pořádku?“ uslyšela Zorana. Zdálo se jí, že v jeho hlase zaslechla ten zvláštní vrnivý podtón, ale byl to jen krátký moment, takže ji klidně mohl šálit sluch. I když na druhou stranu se cítila naprosto bdělá a při smyslech.

„Je mi skvěle,“ odpověděla popravdě a uvědomila si, že se o něj stále plnou vahou opírá. Dlaně, jimiž pořád držel její prsty svírala tak křečovitě, až jí zbělely klouby.

„Promiň,“ omluvila se rychle a pustila ho. Odtáhla se od něj a snažila se skrýt rozpaky.

„Nic se nestalo,“ ujistil ji a postavil se. Zakroutil rameny, aby se zbavil napětí. Rozhodně jí nemínil vyprávět, že si užil každou sekundu.

Postavila se taky, poskládala deku a přehodila si ji přes ruku.

„Kde je Ondřej?“ rozhlédla se.

„Poslal jsem ho domů.“

„Kdy? On tady byl?“ překvapil ji.

„No ano. Asi tak před hodinou. Viděl, že jde vše dobře, tak se šel věnovat něčemu jinému,“ odpověděl Zoran.

„Vůbec jsem ho nevnímala,“ přiznala zahanbeně. „Omlouvám se.“

„Při krmení se to někdy stává. Zvlášť když se démon vyhladoví příliš.“

„To je jedno. Měla jsem být více ve střehu,“ odpověděla zatvrzele.

„Je dobře, že jsi na sebe přísná, ale nezapomínej, že se vše teprve učíš,“ zjemnil strohost svých slov lehkým pousmáním.

„Nemůžu jim dovolit, aby mě dostali. Ne dokud se nepomstím,“ odtušila věcně. Až moc věcně.

„Ani pak ne,“ opravil ji rozhodně. „Dostaneš svou pomstu, Anno. Ale to je teprve začátek. Jenom jedna bitva z mnoha, co tě čekají.“

„Jistě. Jak jinak,“ odtušila hořce. „Tak se asi taky vrátíme, že? Máme spoustu práce.“

„To máme,“ souhlasil s ní a znovu pocítil to známé bodnutí u srdce. Stejně jako u ostatních mladých démonů, které vycvičil, si přál jediné. Aby dál mohli spokojeně žít své obyčejné nevědomé lidské životy.

On jim uměl dát jen strach, bolest a nekonečnou válku. Nic víc už mu nezbylo.

*****

Jakmile se vrátili, Zoran se omluvil a zmizel ve své pracovně. Anna zaplula do kuchyně, kde narazila na Sáru.

„Tak jak to šlo?“ zeptala se jí zvědavě.

„Jo, dobře,“ otevřela Anna lednici a hledala něco k pití. „Vlastně to bylo docela bezva. Ale byla jsem při tom trochu mimo.“

„Taky jsem poprvé skoro nic nevnímala,“ zavzpomínala Sára. „Vzal tě Zoran do své zahrady?“

„Vzal,“ odtušila Anna a nalila si sklenici plnou brusinkového džusu.

„A ukázal ti i něco dalšího?“

„Ne.“

„Aha, já myslela…“ zatahala se Sára zamyšleně za vlasy a koukala přitom na ty její hnědo-modré.

„Tak to sis myslela špatně,“ pochopila Anna její narážku a chystala se odejít.

„Promiň, Anno, nemyslela jsem to zle. Jenom že jsi po hodně dlouhé době Asura s modrými vlasy. A taky neznám jiného démona, co by vlezl Zoranovi do hlavy.“

„To byla jen náhoda,“ pokrčila Anna rameny. Tohle téma jí bylo nepříjemné. Nebyla si jistá, koho chce více přesvědčit, že vniknutí do Zoranovi mysli byla opravdu jen náhoda. Sebe, nebo ostatní démony?

„Blbost,“ ušklíbla se rudovláska pochybovačně, ale dál už to nerozváděla.

„Jak myslíš,“ odtušila Anna a těšila se, až už bude mít tento rozhovor za sebou. „Tak zatím ahoj.“

Když za sebou zavřela dveře svého pokoje, zavadila náhodou pohledem o zrcadlo nad prádelníkem. Odložila na něj sklenku s džusem a zajela si rukama do vlasů. Nechala proklouzávat dvojbarevné prameny mezi prsty a v hlavě se jí zběsile honily otázky.

Co když to nebyla náhoda? A pokud ne, co to znamená?

*****

Další Anniny dny se nesly opět v jednolitém kolotoči tréninků fyzických a mentálních. Netrvalo to dlouho a po tělesné stránce se vyrovnala Sáře. Ondřej byl pořád rychlejší, silnější a vynalézavější v osobních soubojích, přesto na něj Anna udělala dojem tak silný, že ji občas i upřímně pochválil.

Mysl trénovala hlavně se Zoranem, postupně ale přizval i Sáru. Anna cvičila průnik do její mysli, a pak obranu před Sárou. Chvilku trvalo, než to zvládla, nakonec se ale dokázala cíleně dostat přes obranný val její mysli, ačkoliv se Sára snažila odolat ze všech sil.

Ten večer, kdy si její mysl Anna otevřela jako knihu, někdo hodně pozdě zaklepal na dveře její ložnice.

Byla už v lůžku, chystala se zrovna zhasnout lampu a jít spát. Neochotně se vyhrabala z peřin, na sobě jenom tílko a kalhotky a opatrně otevřela.

„Ahoj, měla bys chvilku?“ pozdravil ji Ondřej.

„Jasně. Z čeho jsi tak nervózní? Stalo se něco?“ pustila ho dovnitř a vrátila se zpátky do postele.

Zavřel za sebou a po rozpačitém přešlápnutí si sedl vedle ní. Dal si pozor, aby mezi nimi nechal dostatečnou mezeru. Jednoznačně nechtěl nijak narušit její osobní prostor.

Tím znervózněl ji. Anna ho znala jen jako suverénního muže, jeho nejistota ji mátla.

„Tak ven s tím,“ vyzvala ho.

Odkašlal si. „Jsem tu kvůli Sáře.“

„Klidně po ní vyjeď, já na holky nejsem,“ pokusila se to dusno rozprášit vtipem, který ale vyzněl zoufale hloupě.

„O to nejde,“ zamračil se Ondřej.

„Tak o co jde?“

„O ten dnešek. Ostatní to možná nevidí, ale já znám Sáru dlouho a ta holka je pořádně otřesená tím, že ses jí dostala do hlavy.“

„Ona ti něco říkala?“

„Ne. Řekla mi jenom, že jsi to dokázala. Viděl jsem jí to ale na očích. Je vystrašená. Jednoho to vyděsí, že se mu kdykoli může někdo jiný nabourat do myšlenek. Přečíst je, překroutit nebo vymazat.“

„Ale Zoran to přece taky dokáže,“ ohradila se Anna mírně.

„Jenže Zorana známe, je jako náš otec. A ty jsi cizí,“ nebral si servítky.

Lehce s sebou trhla.

„Víš, jak jsem to myslel,“ všiml si toho a omluvně pokračoval: „Jsi s námi jen chvíli. Navíc jsi modrá. Dokážeš víc než my se Sárou, aniž by ses musela snažit, a to jsme doposud byli po Zoranovi další dva nejsilnější démoni v naší skupině.“

„Rozumím ti, ale vaše starosti jsou zbytečné. Nechci vám ublížit. Nemám v záměru vás nějak špehovat, manipulovat, nebo omezovat. Nechci vás nahradit. Vážně,“ ujistila ho.

„Jo jasně,“ pokýval nepřesvědčeně hlavou.

V náhlém popudu ho vzala za bradu a pohlédla mu rovnou do očí: „Je to pravda. Nejsem nepřítel. Nechci vám škodit. Chci jen svou pomstu. Podívej se!“

Pochopil okamžitě a hladově se zakousl do její mysli, kam se už několik dní snažil zkusmo marně dostat. Její ochranná bariéra mu totiž pokaždé odolala.

Viděl jenom kousek. Útržky z jejího lidského života, kdy byla šťastná. Mrtvé tělo jejího otce a to, jak si představovala svou mrtvou, démonickou matku. Pak ho vytlačila a znovu se vůči němu obrnila.

„Tak už mi věříš?“

„Věřím.“

„Dobře,“ ulevilo se jí. „Se Sárou si promluvím.“

„To bys asi měla. Díky,“ zvedl se a vydal zpátky ke dveřím. S rukou na klice se ale zarazil a napůl obrátil zpátky směrem k ní: „Chci abys to zkusila i se mnou.“

„Kdy?“

„Teď. Až kývnu.“

„Jak chceš,“ vyhověla mu, a když ji vyzval, nahlédla do něj. Ucítila sice tlak jeho mysli, když se jí v tom pokusil zabránit, ale jeho snaha představovala pro její moc jen malou překážku.

Uviděla se pod ním, nahá jako prst, tvář změněnou slastí.

„Jsem radši nahoře,“ řekla mu stručně.

„Do prdele.“ V obličeji se mu odráželo zklamání. „Prostě …. Do prdele.“

Hledala slova, kterými by ho ukonejšila, ale na Ondřeje toho bylo příliš. Zamumlal nějaký pozdrav a rychle odešel.

*****

Následujícího rána se Anna vydala hledat Sáru. Nebyly přítelkyně, ale přesto pro ni představovala nejbližší osobu v tomto domě, a proto ji chtěla získat zpátky na svou stranu. Ondřej byl prostě Ondřej, Zoran velitel a ostatní démony v domě jen tušila, ale znovu od toho incidentu v garáži neviděla. Věřila si nyní mnohem víc, než když se stala součástí tohoto podivného světa, a přesto cítila strach a prázdnotu, na kterou dokázala alespoň trochu zapomenout jen v něčí společnosti. A Sářina společnost jí byla nejmilejší.

Našla ji ve společenské místnosti. Stále předkloněná nad stolem, o který se opírala oběma pažemi a upřeně zkoumala pohledem několik fotografii, jež ležely rozprostřeny před ní.

Jakmile zaznamenala Aninu přítomnost, pozdravila ji pokývnutím hlavy a stroze ji sdělila: „Zoran je u sebe v pracovně a Ondřej v tělocvičně.“

„Ale já jdu za tebou,“ ohradila se Anna. Tohle bude těžké, uvědomila si, jak moc se jí Sára odcizila.

„Aha,“ vyhrkla Sára a neznělo to nadšeně. Rychle začala shrnovat fotografie na hromádku.

„Byl za mnou Ondřej,“ začala Anna váhavě a postoupila k ní o krok blíže.

„No a?“ hlesla Sára bez zájmu a rovnala fotografie pěkně do komínku.

„Jde o ten včerejšek. O můj trénink,“ Anna netušila, z které strany se do toho pustit.

„Co s tím má Ondřej společného?“ zamračila se druhá démonka.

„Možná mi to neuvěříš, ale dělal si o tebe starost,“ vysvětlila jí.

Sára to nijak neokomentovala. Sebrala fotky ze stolu a chtěla je vložit do průhledné složky, ležící vedle nich.

„Vidím, že tě to nepřekvapuje. Mě tím tedy zaskočil,“ snažila se z ní Anna dostat alespoň nějakou reakci, aby zjistila, jak pokračovat dál.

„Možná tomu neuvěříš ty,“ parafrázovala ji Sára rozhořčeně, „ale Ondřej je v jádru dobrý chlap.“

Anna si povzdechla a přistoupila k ní na vzdálenost natažené paže. „Já se nechci hádat, Sáro. Ondřeje neznám tak dlouho jako ty. Pravda je, že svou starostí o tebe u mě získal plus body. Nelíbí se mi, jak to teď mezi námi je. Chci tě ujistit, že se nikdy nepokusím žádný způsobem ovlivňovat tvoje myšlenky. Bez tvého svolení ti nebudu vstupovat do mysli. Klidně tě nechám nahlédnout do mé, pokud tě to přesvědčí. Řekni mi, co mám udělat, aby to mezi námi bylo jako dřív.“

Sára jí pohlédla do očí a chvíli do nich upřeně hleděla. Pak se z jejího těla vytratilo napětí a zmizelo i přísné sevření kolem úst. „Věřím ti. Vím, že bys na mě nikdy takový podraz neudělala. Navíc Zoran by ti nikdy nedovolil trénovat na mé mysli, pokud by si nebyl jistý, že toho nezneužiješ. Jen mě to polekalo a taky trochu zklamalo. Já se to učila tak dlouho a ty to zvládneš za pár týdnů. Jsi prostě modrá.“

„Takže jsme v pohodě?“ musela se Anna ujistit.

„Jo, v pohodě,“ přikývla Sára a záludně se usmála. „Ondřej tě to nechal na sobě taky vyzkoušet, že jo?“

„Znáš ho fakt dobře,“ přitakala Anna. „Ale chápu ho. Byl zvědavý a chtěl mít jistotu, jak je na tom on.“

„Je tajemstvím, co jsi viděla?“ zeptala se Sára zvědavě.

„Vlastně ne. Neřekl mi, že o tom nemám s nikým mluvit.“

„No a co to tedy bylo?“

„Dělali jsme to spolu. Já byla pod ním,“ odpověděla jí Anna pobaveně.

„Typický Ondřej,“ uchechtla se Sára. „A co jsi mu na to řekla?“

„Že jsem radši nahoře.“

„Do prdele,“ vyhrkla Sára a začala se smát naplno.

„Jo, to říkal taky,“ usmívala se i Anna a pohledem náhodně sklouzla po fotografiích, které Sára držela v ruce.

„Sáro, to je moje matka na té fotce?“

Rudovlásku smích okamžitě přešel. „Anno…“ spustila omluvně a rychle je schovávala do kapsy mikiny.

Anna se bleskurychle natáhla a jednu z fotografií jí vytrhla z dlaně. Prsty se jí třásly, když ji držela a hleděla na ni. „Kde je?“

Do místnosti nepozorován vstoupil Zoran. „To se chceme zeptat my tebe.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.