ASURA – KAPITOLA PÁTÁ – A JE TO VENKU

Kapitola pátá

A je to venku

Ráno si Sára odchytila Annu hned u snídaně. „Dobré ráno. Hezké tepláky.“

„I tobě,“ pousmála se Anna. „Jsou podle poslední módy. I démoni můžou být jako ze žurnálu ne?“ Její odpověď měla vyznít žertovně, ovšem nezněla. „Ve skříni nic jiného nemám. A moje vlastní šaty jsou… Jsou prostě fuč.“

„Jo já vím, taky jsem tady začínala v teplákách,“ odtušila Sára chápavě. „Proto mě napadlo, že bychom si po snídani vyrazili na nákupy. Potřebuju nové džíny a ty by sis třeba taky něco ráda koupila.“

„Ale co můj trénink?“ zarazila se Anna.

„Makáš od rána do večera už déle než dva měsíce. Myslím, že si zasloužíš trochu orazit,“ odpověděla Sára.

„A Zoran? Nenechá mě odsud odejít,“ namítla Anna.

„Nechá, už jsem s ním o tom mluvila. Dal nám dvě hodiny a jsem za tebe zodpovědná. Víš, co to znamená?“ sledovala Sára spokojeně, jak se dívce rozzářily oči.

„Že tě budu poslouchat,“ pochopila Anna její narážku.

„Jako hodinky,“ přitakala Sára vážně.

Anna najednou zvážněla a zatvářila se sklesle. „Ale já nemám žádné peníze. Nemám nic.“

Sára sáhla do kapsy a vytáhla zlatou platební kartu. „My máme peněz dost. Jakmile se staneš členkou týmu, dostaneš taky takovou.“

„Konečně něco pozitivního,“ Anně se ulevilo. Byla by víc než zklamaná, kdyby o tuhle šanci vypadnout na čerstvý vzduch přišla kvůli takové triviálnosti jako je nedostatek peněz.

Pustily se do jídla a Anna cítila, jak z ní nasbírané napětí začíná opadávat. Těšila se na ty dvě hodiny mimo dům jako ještě nikdy na nic.

„A odkud vlastně máte peníze? Nechodíte přece do práce. Nebo ano?“ zeptala se zvědavě a napila se kávy.

„Ne, pokud tedy lov na Rakši a Vétaly nebereš jako džob. Pravdou je, že několik hodně bohatých nadnárodních organizací posílá měsíčně slušné obnosy na náš účet.“

„A to jen tak? Z dobročinnosti?“

„Příslušní představitelé těch společností dostali vnuknutí, že to mají dělat,“ vysvětlila Sára otevřeně a bez skrupulí.

„Takže nejenom že lidem kradete těla, vy je okrádáte i jinak,“ ušklíbla se Anna.

Sáry se to nijak nedotklo. „Když to chceš brát takhle. Já to vidím tak, že když už jim chráníme životy často i za cenu vlastní záhuby, tak si za to zasloužíme pořádnou odměnu.“

„Jak praktické,“ zamumlala Anna s hrnkem u úst.

„Nemusíš se mnou jít, jestli ti ty peníze přijdou špinavé,“ zamračila se Sára nad jejím nevděkem.

„To přijdou. Ale beru to jen jako další věc, na kterou si musím zvyknout. Takže půjdu a ráda,“ řekla Anna upřímně. Pro odlehčení situace ještě dodala: „A ty tepláky jsou fakt příšerné. Už je nemůžu ani vidět.“

„Fajn. Tak už nech být to kafe a jdeme,“ vybídla ji Sára a zvedla se.

Před domem nastoupili do červeného kombíku Honda Civic. Anna se tvářila trochu zaraženě.

„Co se děje?“ zeptala se Sára.

„Nic, jenom je to prostě divné. Démonka řídí Hondu.“

„A veze v něm další démonku,“ připomněla jí Sára pobaveně.

„No jo,“ pousmála se i Anna a odhodila všechny chmurné myšlenky. Tenhle malý výlet si užije naplno.

„Má to auto dost velký kufr?“

„Dost velký na co?“ zarazila se Sára a vzpomněla si, jak v něm minule vezla dvě těla omráčených Vétal.

„No na všechny ty krásné věci, co si dneska koupíme,“ vysvětlila Anna s úsměvem.

„To si piš, že je dost velký,“ ujistila ji rudovlasá démonka a zaplašila vzpomínku na dvě mrtvoly. Na to, jak dlouho trvalo, než přestala cítit v kufru vozu jejich pach. „Vleze se tam všechno, co budeme potřebovat.“

„To je dobře, protože já toho potřebuji hodně.“

Byly to báječné dvě hodiny, kdy se bavily o obyčejných věcech jako je móda, make-up a kluci. Pokaždé když to vypadalo, že jejich rozhovor sklouzne k něčemu vážnějšímu, přešla Sára na lehčí téma. Nekoupili sice všechno, ale protože dostaly chuť na něco dobrého, zašly si v obchodním centru do malé kavárny. Usadily se u stolku pro čtyři, pily kávu a jedly malinový dort. Velkou hromadu nákupních tašek odložily na zbývající volné židle.

„Je to jiné, když jsi… víš co?“ osmělila se Anna po chvilce k osobnější otázce.

„Myslíš s kluky? Sex?“ ujistila se Sára, zda ji dobře pochopila. Když Anna přikývla, odpověděla sama záludnou otázkou. „To asi záleží na tom, jaké s tím máš zkušenosti?“

„Sex je fajn,“ odpověděla Anna a trochu jí zrůžověly tváře.

„Hm, fajn. V tom případě moje odpověď zní, že když jsi víš co, tak je to mnohem víc než fajn. Mnohem, mnohem víc,“ prozradila jí Sára a spiklenecky na ni mrkla.

„Ale neprobíhá to jinak, že?“

Sára se krátce zasmála. „Ne, děláme to normálně jako lidi. Možná častěji kvůli nasycení, ale jinak stejně.“

„Nasycení?“

„No ano. Už jsme ti to vysvětlovali v té staré továrně. Nestačí nám jenom jídlo. A sex, zvlášť když je hodně dobrý, je nabitý emocemi. Je to jako hostina.“

„Ale těm lidem to neubližuje, že ne?“

„Ne Anno, neubližuje. Vůbec to nepoznají,“ zvážněla Sára a honem přemýšlela, jak dívčinu pozornost odvést jinam.

„Chystáš se po někom vyjet?“ zeptala se jí zvědavě a přidala rovnou tip: „Po Ondřejovi?“

„Ne!“ vyhrkla Anna rychle a ušklíbla se v náznaku znechucení.

„Tak po Zoranovi?“

„Taky ne, jen jsem byla zvědavá,“ ujišťovala ji Anna a rychle si strčila do pusy zbytek dortu.

„Budeme muset už jít,“ vzala si z ní Sára příklad a začala se zvedat. „Zoran už se po nás shání.“

„Vážně? On ti volal?“ divila se Anna. Postavila se a začala sbírat tašky.

„Tak nějak,“ ukázala si Sára na spánek.

„Aha,“ hlesla Anna, když pochopila její narážku. „To zvládne na takovou dálku?“

„Ano. Stejně jako se dokáže dostat přes všechny mentální štíty,“ přitakala Sára a chopila se zbytku věcí.

„Jak je to možné? To je tak silný?“

„Zoran je velmi mocný Anno, nejmocnější ze všech Asur, co znám,“ odpověděla Sára tiše a s velkou dávkou obdivu.

V podzemním parkovišti našly auto a naložily do něj veškerý nákup. Kufr se se zaklapnutím zavřel a Anna vykročila ke dvířkům spolujezdce, když v tom si všimla, že Sára zůstala strnule stát. Oči třeštila na muže, který přešlapoval v protější uličce u jiného vozu.

„Anno, umíš řídit?“ zeptala se ji divným tónem a její oči se stočily kousek doleva, kde se z jiného vozu vynořila postava dalšího muže a vyčkávavě na ni pohlédla.

„Neumím. Sáro, co se děje?“ těkala pohledem z démonky na ty muže. Když jen o dvě auta vedle se otevřely dveře černého Opelu a vystoupil z něj další muž, který se pak ani nehnul z místa, instinktivně ukročila zpět blíže k Sáře.

„To jsou…“ hlesla vyděšeně.

„Jo,“ ucedila Sára a stáhla ji za paži ještě blíže k sobě, protože ti tři se plouživě vydali k nim.

„Proč nenasedneme do auta a neujedeme?“ zašeptala Anna strachy celá bez sebe.

Sára neodpověděla, jenom kývla hlavou k místu řidiče. Bylo obsazené.

„Vloupali se dovnitř. Tak co uděláme?“ strnula. Muži se opět přiblížili a když zaslechli za sebou šramot, ohlédly se a spatřily další čtyři, jak se k nim blíží i zezadu.

„Do prdele práce,“ ulevila si Sára. „Doufám, že tě Ondřej něco naučil. Až řeknu teď, nahodíš světelnou rychlost a utečeš k prvnímu volnému východu,“ kývla nenápadně hlavou, aby jí ukázala únikovou cestu.

„Ale…“

„Žádné ale, Anno. Poběžíš někam, kde bude spousta lidi. Vmísíš se do davu a zavoláš pomoc. Já je zatím zabavím,“ usadila ji Sára rozhodně.

„Ale je jich tolik,“ špitla Anna vyjukaně.

„Jsou to jen Vétaly, to zvládnu,“ pokusila se ji Sára uklidnit, ale musela se snažit, aby se jí nezachvěl hlas, když se na scéně objevili další dvě postavy.

„Sáro…“

„Běž, Anno,“ přikázala jí démonka ostře, když sebou nejbližší Vétala prudce trhnul. „Běž!!!“

Anna se obrátila směrem, kterým ji Sára poslala, a dokonce se jí podařilo vyvinout takovou rychlost, že se k východu dostala během několika sekund. Když se ohlédla, zůstala zkameněle stát.

Sára nyní bojovala se všemi těmi démony. Pohybovala se tak rychle, že ji Anna dokázala vnímat jenom jako šmouhy, jejíž nejvýraznější část tvořily rudá barva jejích vlasů. Dva muži už leželi bezvládně na zemi, jak jim zlomila vaz. Nohy se jim ale začínaly jemně třást a jeden z nich začal pomalu posunovat ruku po zemi, aby se mohl zapřít a znovu zvednout. Vzpomněla si, že Vétaly žijí v mrtvých, takže zlomení vazu je asi jen zpomalilo, rozhodně ale nezlikvidovalo.

Podlaha kolem nich byla červená od krve. Sára se na moment zastavila a Anna tak mohla spatřit její rozedrané oblečení a pod ním hluboké šrámy, které masivně krvácely. Jednu takovou ránu měla i na hlavě, krvácelo ji ucho a kulhala na jednu nohu. Anna si až nyní všimla, že se prsty Vétal změnili v dlouhé pařáty s ještě delšími drápy. Jeden z démonů se ohlédl jejím směrem a vycenil na ni se zavrčením dlouhé zvířecí zuby. Jeho oči byly celé černé a tvář hyzdily hluboké rýhy. Sára si toho všimla a kopla ho do břicha, aby se znovu soustředil jen na ni.

Anna byla rozpolcená. Jedna její část mysli naléhala, ať poslechne Sáru a uteče. Ta druhá jí však chtěla jít na pomoc. Když se na démonku sesypali ostatní démoni tak, že pod jejich těly úplně zmizela, rozhodla se a vyrazila zpátky k ní.

Zastavila se kousek od vrčící změti těl a vykřikla: „Nechte ji být, vy zrůdy!“ Vétaly ztuhly, pak se jako jeden muž zvedli ze Sáry, která na zemi těžce oddechovala, a otočili se znetvořenými obličeji k Anně.

Teď umřu, uvědomila si, ale na strach neměla čas. Hbitě se prosmýkla mezi mužskými těly a podepřela Sáru, která se namáhavě zvedala ze země.

„Ty hloupá,“ obořila se na ni a z roztrženého rtu jí sklouzla kapka krve. „Řekla jsem ti, ať utečeš!“

„Nenechám tě tady,“ namítla Anna slabě a znepokojeně sledovala démony, jak je obkličují. „Utečeme spolu.“

„Jak asi?“ zavrčela Sára a sbírala síly na další střet.

Anna se chystala odpovědět, když v tom se na ni nejbližší z mužů s příšerným vřískotem vrhl. Poznala jeho záměr jen o sekundu dřív, než se pohnul.

Měla by zaujmout některý z obranných postojů, které ji učil Ondřej, měla by zmobilizovat tu trochu znalostí bojových umění a soustředit se na rychlost, ale ona místo toho jen vyděšeně vztáhla ruce a zaječela: „Ne!“

Démon se zastavil ve vzduchu uprostřed pohybu. Anna rychle a mělce dýchala, hrůzou byla celá bez sebe. Celé její bytosti se zmocnila příšerná bolest, která způsobila, že měla pocit, jako by se ocitla v plamenech. Nechápavě si démona prohlížela. Když se podívala na ostatní, všimla si, že i oni ustrnuli v pohybu a ani se nehnuli.

„Sáro,“ hlesla a pohlédla na démonku.

„Ty jsi zastavila čas,“ vydechla Sára vyjeveně. „Jak jsi to udělala?“

„Já nevím… Já…Ježíši,“ lekla se Anna, když se jeden z mužů pohnul. Byl to jen malý pohyb rukou, který démonovi způsoboval zjevnou potíž.

„Hrozně to bolí,“ vzlykla ještě, a pak se jí z nosu spustila krev. To Sáru konečně rozpohybovalo. Jako šmouha oběhla démony a jednomu po druhém zlomila vaz, aby je na dobu nutnou k úniku vyřadila ze hry.

„Hajzlové,“ sykla nenávistně, když skončila s posledním a obrátila se k Anně. „Jdeme.“

„Dobře,“ šeptla, ale když se chtěla pohnout, bolest v její hlavě vybuchla v obrovském barevném gejzíru a Anna se jako hadrová panenka sesunula v bezvědomí k zemi.

*****

Vznášela se ve vzduchoprázdnu a bolest pomalu ustupovala. Když jí byla zima, zahalilo ji příjemné teplo. Jakmile ji začala spalovat horečka, ucítila příjemné mrazení. Netušila, kde se to nachází, ale bylo jí tam dobře.

Jakmile odezněl i poslední záchvěv bolesti, vrátila se realita. Pachy, zvuky, její vlastní vědomí.

„Sára…“ zašeptala ochraptěle a zamrkala. Světlo v místnosti ji nepříjemně bodalo v očích, a tak je raději znovu zavřela.

„Sára je v pořádku. Utržila jen pár šrámů,“ zaslechla kousek od sebe Zoranův rozzlobený hlas.

„Není to její vina. To já sama,“ vyhrkla na její obranu. Protože cítila, že to může být důležité, rychle ještě dodala: „Nebyla to náhoda. Čekali na nás.“

„Já vím,“ odtušil Zoran stejným tónem.

Anna znovu otevřela oči, světlo už jí naštěstí tolik neubližovalo. Zjistila, že leží na posteli, vedle ní sedí cizí muž a dotýká se dlaní jejího čela. Tvář měl zkroucenou v bolestivé grimase, rty pevně sevřené, až mu zbělely.

Nevraživě odstrčila jeho ruku, zvedla se do sedu a odsunula se od něj až ke zdi. Zírala na něj napůl vyděšeně, napůl naštvaně.

„To je Benedikt. Dovolil jsme mu, aby se tě dotkl, aby tě mohl uzdravit,“ vstoupil do jejího zorného pole Zoran. Mračil se jako nebe před bouří. Její vysvětlení ho tedy neuklidnilo.

Přece nejsi takový pitomec, zvedla se v ní vlna vzteku a měla sto chutí na něj zavrčet. Musela si skousnout ret, aby neřekla něco, čeho by mohla později litovat. Soustředěně mlčela a sledovala Zorana, jak opatrně položil dlaň na Benediktovo rameno.

A přesně v té chvíli to zaslechla. Tichý starostlivý šepot, slova opakující se ve zběsilém rytmu pořád dokola. Málem zemřely. Málem zemřely. Málem zemřely.

Zorane! Oslovila ho v duchu vyjeveně, protože poznala jeho hlas. Byly to jeho myšlenky.

Obočí mu vyjelo překvapeně nahoru, když k ní otočil tvář. Během mrknutí oka ale získal zpět svůj neutrální výraz a jeho hlas v její hlavě utichl.

„Jak jsi na tom?“ obrátil svou pozornost zpět k Benediktovi.

Anna se rozhlédla po místnosti. U protější zdi stál Ondřej, který vše zamyšleně pozoroval, a Sára ještě stále v roztrhaném, zakrváceném oblečení. Na krku jí rudě svítily stopy po drápech. Hluboké, krvavé šrámy se už zatáhly a vytvořily sice ošklivou, ale už ne životu nebezpečnou jizvu. Sára se na ni unaveně usmála a nejistě jí zamávala.

„Už dobře. Ale byla to síla,“ upoutal Anninu pozornost cizí sametový hlas. Váhavě pohlédla na Benedikta, bělovlasého Asuru.

„Promiň,“ hlesla a vděčně dodala: „Děkuji.“

„Rádo se stalo, maličká,“ usmál se na ni otcovsky. V očích se mu odrážela bolest.

„Benediktovým zvláštním nadáním je schopnost přejímat na sebe cizí zranění a nemoci. Asury obecně se uzdravují velice rychle, ovšem pro případy, kdy je zranění vážnější, máme Benedikta. Jeho regenerační schopnosti jsou totiž i na Asuru nadprůměrné, takže se dokáže rychle zotavit a bez jakýchkoliv následků. Nedařilo se nám probrat tě z bezvědomí a bál jsem se poranění mozku, jelikož jsi nepřestávala krvácet z nosu a uší, tak jsem ho požádal, aby ti pomohl,“ vysvětlil jí Zoran.

„Někdy to zotavování ale dá zabrat,“ usmál se Benedikt omluvně a zvedl se. „Půjdu se na chvilku natáhnout. Rád jsem tě poznal, Anno.“ Se všemi se krátce rozloučil a odešel.

„Já taky. Asi,“ hlesla za ním. „Netušila jsem, že tu jsou i další,“ přiznala pak do ticha.

„Tenhle dům nás i s tebou obývá osm. Myslel jsem, že tě s ostatními seznámím postupně. I tak toho bylo na tebe hodně,“ řekl Zoran ohleduplně a zaujal Benediktovo místo vedle ní.

„Co se vlastně stalo?“ zeptala se Anna zmateně.

„Co posledního si pamatuješ?“ odpověděl Ondřej otázkou a společně se Sárou přistoupili blíž k lůžku.

„Pamatuji si démony. Hodně démonů a Sáru, jak se s nimi pere. Byla hrozně rychlá, dokázala jsem sledovat její pohyb jenom díky těm jejím rudým vlasům,“ vzpomínala Anna namáhavě.

„Opravdu jsi v pořádku?“ potřebovala se znovu ujistit.

„Jo, jsem v pohodě Anno. Díky tobě,“ odpověděla Sára vděčně. „Kvůli tomu, co jsi udělala.“

Anna svraštila obočí, jak se usilovně snažila udržet myšlenky pohromadě. „Sára mi řekla, ať uteču, ale když jsem viděla, jak se na ni sesypali, nemohla jsem. Všude byla krev a oni, hrozně jsem se bála. Věřila jsem tomu, že tam umřeme. A pak, když na mě ten Vétala skočil, úplně jsem zamrzla.“

„Já vím, vím, co jsi mě učil,“ pokračovala rychle, když si Ondřej nespokojeně odfrkl. „Přesto jediné, na co jsem se zmohla byl křik a …“

„A?“ nabádal ji Zoran, aby pokračovala.

„Byla to jen myšlenka. Zoufalé přání. Chtěla jsem, aby to všechno přestalo. Aby to všechno vůbec nebylo, a my mohly se Sárou v klidu odejít,“ šeptla Anna.

„A tak jsi jenom svou pouhou myšlenkou zpomalila čas,“ dodal Ondřej za ni.

„Ano, asi ano. Pak mě ale začala hrozně bolet hlava, spustila se mi krev z nosu, a pak jsem sebou asi sekla, co?“ pohlédla tázavě na Sáru.

„Jo, pořádně. Zřejmě sis přepálila mozkové závity. Benedikt tě dával dohromady skoro hodinu. Naštěstí jsi ty parchanty zvládla udržet dost dlouho, abych je zpacifikovala,“ přitakala démonka se spokojeným pousmáním.

„Jak jsi to udělala, Anno?“ zeptal se jí Ondřej zvědavě.

 „Nevím.“

„Dokázala bys to znovu?“ naléhal zase.

Nevím, zahartusila na něj, a když s sebou škubl s vyvalenýma očima, uvědomila si, že na něj vyjela jenom v duchu.

„Jak jsi udělala tohle?“ šáhl si nechápavě na čelo.

„Dostala se přes tvé štíty?“ zarazila se Sára nevěřícně.

Anně zavířily v mysli jejich myšlenky. Jak je to možné? Nikdo kromě Zorana se ke mně bez dovolení nedostane, běželo hlavou Ondřejovi a z jeho myšlenek sálal strach. Anna se dostala Ondřejovi do hlavy, to je teda něco, myslela si Sára. Co tam asi viděla?

„To stačí, oba už dost,“ přitiskla si Anna ruce na uši, jako by to mohlo zabránit tomu, aby je neslyšela ve své hlavě. Jak? Proč? Co teď s tím? Vířilo jí myslí, až měla pocit, že už to nevydrží.

„Zmlkněte už!“ vykřikla zoufale, tentokrát nahlas.

„Jen klid, Anno,“ vložil se do toho Zoran, který vše zatím jen tiše, pozorně sledoval. „Udělej teď přesně, co ti řeknu,“ přikázal jí. „Představ si, že tvoje mysl je zahrada. A ty teď kolem té zahrady postavíš zeď. Hezky cihlu po cihle. Pěkně na sebe. Tak vysoko, až do tvé zahrady nepůjde odnikud vidět.“

„Cihlu po cihle,“ zopakovala po něm roztřeseně. Zavřela oči, aby se lépe soustředila a představila si sebe jako zedníka. Brala cihlu za cihlou, občas si vypomohla šedým kamenem a pěkně vše spojovala maltou, dokud nebyla zeď hotová. Potěšeně si ji prohlížela, a pak si to uvědomila. Ticho. Nebesky krásný klid. Byla jen ve své hlavě a úplně sama.

„Úžasné,“ hlesla blaženě a znovu otevřela oči.

„Dobrá práce,“ pochválil ji Zoran. „Takto odstíníš myšlenky ostatních a ukryješ své vlastní před většinou démonů.“

Chtěla mu poděkovat a zároveň ho zasypat spoustou otázek, ale Ondřej ji předběhl; ve tváři měl nevěřícný výraz, který se ani nesnažil skrýt: „Tak si to shrňme. Anna hned po svém probuzení zlikvidovala Rakšásu, ale neví jak. Pak dokázala pouhou myšlenkou nebo přáním zpomalit čas. Ovšem opět neví, jak to dokázala. A pak se dostala přes moje myšlenkové štíty, které dokázal dosud obejít jenom Zoran. A podařilo se jí to, aniž by se o to VĚDOMĚ snažila. Zapomněl jsem na něco?“

„Zapomněl. Taky neuposlechla rozkaz a odvážně mi přišla na pomoc, i když věděla, že při tom pravděpodobně zemře,“ připomněla mu Sára.

„Jo jasně. Ještě něco mi uniklo?“

„Řekla bych, že ne,“ odpověděla mu Sára nápomocně.

„No…“ vložila se do toho Anna váhavě.

„Cože? Co jsem ještě vynechal?“ hekl bloňďák otráveně.

„Vidím kolem Vás barvy. Modrou, žlutou a červenou. Jako vaše vlasy. Jenom vás obklopuje celé. A taky se trošku třpytí,“ přiznala opatrně. Sama sobě zněla jako blázen, a nechtěla jeho podráždění ještě zhoršit.

Ondřej se Sárou zvážněli.

„To není vlastnost, Anno. To se hlásí hlad. Na tom parkovišti ses příliš vyčerpala. Potřebuješ se nasytit,“ informoval ji Zoran opatrně.

Vzpomněla si na chuť krve a masa a přejela ji vlna zděšení. Rychle pohledem zkontrolovala zeď kolem své mysli, jestli její děs nepronikl ven. Naštěstí její myšlenka zůstala pouze její. Tedy skoro.

„Nic se neděje,“ uklidnil ji Zoran, protože jeho žádná zeď zastavit nemohla. „Nepůjdeme na lov. Násilí sis pro tuto chvíli užila dost.“

Ondřej stočil pohled k oknu, než zamyšleně podotkl: „Venku je krásně slunečno. Dneska by to šlo.“

„Máš pravdu. Půjdeš s námi a budeš nám krýt záda,“ postavil se Zoran. „Sáro, ty máš pro dnešek volno.“

Pak se kouknul na Annu. „Opláchni se, převlékni a za 5 minut se sejdeme v kuchyni.“

„Kam půjdeme?“ zeptala se s obavami.

„Uvidíš,“ pousmál se na ni Zoran chlácholivě a ona se opravdu zklidnila a přestala panikařit. Kdyby se něco zase semlelo, tak prostě zpomalí čas a uteče. Sice vůbec netušila, jak by to udělala, ale zvládla to jednou a dokáže to určitě znovu. Nějak.

Cihlu po cihle, zopakovala si sama pro sebe ve své hlavě a s hrdostí novopečené matky si prohlédla zálibně svou zeď. Krůček po krůčku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.