ASURA – KAPITOLA PATNÁCTÁ – ZKOUŠKA

Kapitola patnáctá

Zkouška

                Zoran vztekle praštil rukou do matrace a posadil se. Byla ještě hluboká noc a on byl hrozně unavený, spánek ovšem nepřicházel. Nespal pořádně od chvíle, co Anna ukončila rodící se vztah mezi nimi. Chyběla mu vůně její pokožky, kterou mohl ve spánku vdechovat. Chyběl mu její tichý dech, teplo jejího těla, když se k němu tiskla. Postrádal ji s každou sekundou, kdy nebyla s ním. S každým nádechem cítil bolest z její ztráty. Samozřejmě to pohřbil hluboko v sobě. Tak hluboko, že ani Benediktovi a Ondřejovi nedovolil, aby to v něm četli.

Při vzpomínce na svou skupinu Asur si smutně povzdechl. Měl teď už jen je, ale poprvé po dlouhé době mu to přišlo málo. Anna mu ukázala, že mohl mít víc, mohl žít víc. A teď v něm zbylo jen prázdno. Tiché nic a vědomí zodpovědnosti a povinnosti modré Asury vůči ostatním, kteří na něj spoléhali, a které se zavázal chránit. Kdyby neměl je, neměl by už nic. Žádný důvod k žití. Připadal si jako sobec, když se sám sebe každou noc, co probděl, a každý den, co propracoval, ptal sám sebe, jak dlouho mu to málo bude stačit?

Vyčítal si, že včera tak vybuchl. Ne, že by neměl důvod. Anna svou ukvapeností a špatným odhadem opravdu málem přivodila smrt sobě i ostatním. Jenže on tím nebyl tolik překvapený. Měl na starosti už spoustu nových Asur, i modrých, a věděl, že potřebují čas, aby dozrály. Anna měla navíc tak těžkou startovací pozici. To ji sice neomlouvalo, ale hodně to vysvětlovalo. Zoran byl ale přesvědčený, že se měl více kontrolovat. Když rozbořil její zeď, měl se zastavit. Měl se s tím spokojit. Ale on se nedokázal udržet, zlost a vlastní bolest ho přemohla a přiměla ho zdrtit ji a ponížit.

Teď se za to proklínal. Jsou věci, které se dají omluvit. Prominout. Ale jsou i takové, které se nepromíjí.

Rychle se oblékl, a aniž by si toho někdo z ostatních obyvatel domu všiml, odešel do noci. Bloumal prázdnými ulicemi a vdechoval noční vzduch. Občas se zastavil u některého z barů, skryl se ve stínu a opřený o zeď vstřebával emoce lidí uvnitř. Sytil se a snažil se probudit v sobě alespoň trochu života. Nešlo to. Bez Anny zůstal uvnitř mrtvý.

*****

Anna s Ondřejem vešli do tělocvičny. Jejich první pohled padl na Vétalu, připoutanou silnými řetězy za paže ke kruhům ve zdi.

Tak už konečně vím, proč tam ty kruhy jsou, napadlo Annu. Lámala si s tím totiž hlavu od svého prvního tréninku, ale nechtěla se nikoho ptát, aby nevypadala jako hlupák.

Proti ní stála Sára a na něco se soustředila tak moc, že si ani nevšimla jejich příchodu. Asura začala lapat po dechu a Anně došlo, že Sára trénuje svou novou dovednost.

„Jak to šlo?“ ozval se Zoranův hlas od vedlejší stěny. Stál tam mírně rozkročený, ruce v bok a pozorně sledoval rudovlasou démonku. Nevěnoval jim jediný pohled.

Anna si vzpomněla na chvíle, kdy tak při tréninku sledoval ji, a prudce ji zalila vlna lítosti a touhy vrátit čas. Kdyby to tak uměla!

Nevěděla, koho se ptal, ale byla ráda, že se odpovědi ujal Ondřej, protože ona by ze staženého hrdla nevydala ani hlásku. Nemluvě o pocitu na zvracení, který se jí zmocnil, jakmile vešli dovnitř, a od té doby sílil.

„Všechno v pořádku,“ řekl Ondřej. „Benedikt se vrátil ke svým knihám a my přišli sem, jak sis přál.“

Zoran se na ně konečně podíval. Chvilku se jen tiše vpíjel pohledem do Ondřeje, jak si ověřoval jeho slova v jeho vzpomínkách, a žlutovlasý démon to trpělivě snášel. Pak upřel svůj pátravý zrak na Annu a ona ucítila jeho přítomnost ve své hlavě. Zmocnila se jí úzkost, jak si její vědomí pamatovalo jeho včerejší útok, a všechny její instinkty na ni křičely, aby se bránila. Když si podrážděně povzdechl, přinutila se popřít samu sebe a otevřela se mu.

Přikrčila se v koutku vlastní mysli a nechala ho, aby si v ní četl dle libosti. Zoran ale ani nenakoukl, zřejmě dostatečně spokojený tím, že se mu podvolila. Ve tváři měl celou dobu, co na ni hleděl, neutrální výraz, který si pamatovala z prvních dní, co se stala Asurou, když od ní ale odvracel pohled, zablesklo se mu v ní znechucení.  Anna nemohla tušit, že ho cítí sám vůči sobě, vůči tomu, jak nicotná se kvůli němu nyní cítí.

Sára si jich konečně všimla a pozdravila je. Vétala se dychtivě nadechla a zařvala.

„Soustřeď se Sáro, nenech se rozptýlit!“ pokáral ji Zoran a podařilo se mu zjemnit svůj tón. Nechtěl být příkrý. I ty by ses měl soustředit, nebo naděláš ještě větší škodu, vypeskoval se v duchu.

Démonka tedy začala znovu postupně vysávat vzduch z plic druhého démona.

„Ty Ondřeji budeš trénovat s Annou. Vyber si pár činek, pár těch potrhaných boxovacích pytlů a budeš je vrhat myšlenkou proti ní. Anna pak bude zpomalovat čas a ty předměty odklánět, aby ji nezasáhly,“ zaúkoloval je a oni poslechli.

Anně chvíli trvalo, než se dokázala do tréninku zabrat natolik, aby nevnímala jeho přítomnost. Paradoxně byla vděčná za pocit malosti, který v ní vzbudil, jelikož jí bránil v tom, aby ho vyhledávala pohledem. Když pak nakonec zvolala padla, překvapeně hleděla na tři Vétaly, které se přidušené válely na podlaze tělocvičny, a také na hromadu předmětů, válejících se kolem ní. Sára i Ondřej si vedli v tréninku skvěle.

„Dobrá práce,“ pochválili je se Zoranem ve stejnou chvíli. Překvapeně na sebe pohlédli. Kdyby bylo vše v pořádku, tak by se tomu jenom pobaveně zasmáli. Takhle to bylo přinejmenším trapné.

„No,“ odkašlal si Zoran a zachovával věcný tón: „Po večeři vás všechny čekám ve společenské místnosti na poradě. V osm přesně.“

Pak se obrátil na rudovlasou démonku: „Sáro, ty Vétaly jsou tvoje. Jednu si sněz a zbytek odveďte zpátky do sklepa, ještě je budeme potřebovat.“ Když přikývla, odešel.

„Ty víš, o co jde?“ zeptala se Anna Ondřeje, zatímco Sára likvidovala jednu V0talu a doplňovala si síly.

„Nemám tucha,“ svraštil zamyšleně obočí.

„Tak se mrkni,“ ukázala mu na čelo, aby mu připomněla jeho propojení se Zoranem.

„To by mě vážně samotného nenapadlo,“ ušklíbl se. „Ale je zavřeno.“

„Možná Benedikt?“ napadlo ji.

„Pochybuju,“ namítl vědoucně. „Řekl bych, že je zavřeno pro všechny. Jak to vždycky bývalo.“

„Alexandr?“ hlesla vyděšeně při představě, že by ovládl zrovna Zorana.

Ondřej zavrtěl zamítavě hlavou. „Ty.“ Pak se otočil, a nechal ji tam stát a překvapeně zírat.

„Pomůžeš mi s nimi?“ ozvalo se jí po chvilce za zády. Anna s sebou trhla. Došlo jí, že tam bůh ví jak dlouho stála a zírala na dveře, za kterými žlutovlasý Asura zmizel.

„Jasně,“ přitakala a vzala jeden z řetězů, na jehož konci se cukala svázaná Vétala.

„Co tím myslel?“ zeptala se jí Sára, zatímco lámala druhé Vétale ruce, aby se nemohla bránit, když jí omotávala pevněji provazem.

Když Anna neodpovídala, dodala: „Vím, že narážel na to, jak to teď mezi tebou a Zoranem je, i na to, jak tě potrestal po hřbitově. Ale mám pocit, že je za tím víc.“

„Jako že ten bordel, co jsem způsobila, je pro tebe málo?“ neodpustila si Anna uštěpačnou poznámku, v duchu však horečnatě uvažovala, jestli se jí svěřit.

„Jestli mi nechceš odpovědět, tak OK, ale nenavážej se do mě, jo? Řekla bych, že si zasloužím trochu vděčnosti a respektu,“ ohradila se Sára dotčeně.

Anna hlasitě vydechla. „Promiň. Máš pravdu, to jenom…“

„Pořád ti na něm záleží, že?“

Anna ji chvíli propalovala pohledem a už se chystala odpovědět, než si to na poslední chvíli rozmyslela. Dostala strach, že jak by si jednou začala vylívat srdce, nedokázala by přestat. Bolest by se zhoršila a prázdno v ní jen rozrostlo.

„To je teď jedno,“ odsekla ostřeji, než chtěla. Už mírněji pokračovala: „Ale máš pravdu, je v tom víc. Když po mně Zoran včera vystartoval, podařilo se mi dostat se za jeho zeď a viděla jsem…“

Sára na ni zírala s pusou otevřenou. „Ty ses dostala Zoranovi do hlavy? Bez jeho svolení?“

Anna jednoduše přikývla a démonce přes tvář přelétl znepokojený výraz. Nahradila ho opatrnost a Anna si moc dobře všimla, jak se Sára zhoupla na patách, jako by od ní chtěla pro jistotu ustoupit dál.

„Měla jsem jen štěstí,“ řekla tedy rychle, aby rudovlásku uklidnila. Její strach, protože přesně to v Sáře její odhalení vyvolalo, ji zaskočil. Čekala různé reakce, ale že by tím nahnala někomu ze zkušenějších členů skupiny obavy, to ji nenapadlo ani v nejmenším.

„To pochybuji,“ nevěřila jí Sára, ale vypadala zase normálně. „Viděla jsi tam něco zajímavého?“

„Tak bych to asi nenazvala,“ odpověděla Anna vážně. „Nebylo to nic pěkného, Sáro, ale víc ti neřeknu. Mohli to vidět jen Benedikt s Ondřejem a mělo to být tajemstvím. Nenáleží mi to komukoli dalšímu prozrazovat. Ale není to nic, co by se týkalo naší skupiny, nebo ji nějak ohrožovalo.“

„Tak dobře,“ nenaléhala na ni démonka, i když zněla trochu zklamaně. „Ovšem alespoň už chápu ten Zoranův včerejší udivený obličej.“

Anna netušila, co na to říct, a tak kývla k Vétalám: „Jdeme?“

„Jasně,“ souhlasila Sára a zatahala za řetěz, aby rozpohybovala Vétalu na jeho konci.

Mlčky odvedly démony do sklepa, kde je připoutaly ve zdi a stejně potichu se vracely zpátky. Když se v patře Sára chystal vydat ke svému a Zikmundovu pokoji, Anna ji lehce položila ruku na rameno, aby ji zastavila. „Chtěla bych se ti omluvit, Sáro. Že jsem tě neochránila. Spíš naopak.“

Sára se jenom usmála: „To je dobrý. Všichni jsme z toho naštěstí vyvázli. Nezapomínej, že jsi ještě v zácviku. A mladá. A zbrklá. A…“

„Dobře, dobře, chápu,“ musela se Anna zasmát. Pak zase zvážněla. „Taky jsem ti chtěla poděkovat. Že jsi stála u mě. Varovala mě. I když jsem na tebe nedala. A že jsi mi pomohla s těmi Rákši. To bylo úžasné. Mám radost, že jsi objevila svoji speciální dovednost. Je to pecka.“

„To je,“ přikývla Sára hrdě, než omluvně dodala: „I když jsem tě tam na hřbitově málem udusila.“

„Chce to jen trénink. A dnes v tělocvičně sis vedla skvěle,“ pochválila ji Anna upřímně. „Je fajn vědět, že mi kryješ záda.“

„Vždycky,“ stiskla jí démonka krátce dlaň, a pak se vydala po chodbě pryč.

Anna zmizela ve svém pokoji, a když se svalila na postel, cítila se o trochu lépe.

*****

Sára vešla do pokoje a ještě ani pořádně nedovřela dveře a už si přetahovala tričko přes hlavu.

„Hej, hej, hej,“ ozvalo se varovné vyjeknutí.

„Co?“ zahuhňala směrem k oknu, kde podle hlasu seděl u stolu Zikmund, a svlékla se do podprsenky.

Když naproti němu uviděla usazeného Marka, bleskurychle si přitiskla látku k hrudi.

Marek měl dlaněmi zakryté oči a chraptivě se chechtal. Benedikt ho stále průběžně léčil, ovšem jeho hlasivky se dávaly dohromady výjimečně mizerně.

„To jsi nemohl něco říct,“ vyčetla Sára Zikmundovi a rychle si tričko zase oblíkla.

„To bys nesměla být tak nažhavená, lásko,“ broukl jejím směrem laškovně na svou omluvu.

Marek se znovu uchechtl. „Já už jsem pár ženských v podprsence viděl, kdyby vás to zajímalo.“

„Jenže tohle je moje holka, kámo,“ zdůraznil Zikmund, i když to bylo napůl v žertu. Nehrozilo, že by se Marek o Sáru pokoušel. „Už se zase oblíkla, dej ty ruce dolů.“

„Kdo vyhrává?“ zeptala se a kývla hlavou k šachovým figurkám na stole.

„Marek. Jako vždycky,“ odpověděl Zikmund. Zvedl se, objal ji a políbil.

„Onehdy jsi porazil ty mě,“ připomněl mu Marek a podíval se zvědavě na Sáru: „Jak šel trénink?“

„Skvěle,“ odpověděla mu, nasměrovala Zikmunda zpátky na jeho židli a sedla si mu na klín. Chvíli koukala na šachovnici, špulila pusu, a pak táhla.

Marek pochvalně zamručel.

„Tak vyprávěj, co bylo,“ popíchl ji Zikmund zvědavě, a tak spustila a všechno jim pověděla.

„Věděl jsem, že jsi nejlepší,“ políbil ji její černovlasý démon za ucho, kde to měla ráda. Sára blaženě zavrněla.

„No uvidíme, co pro nás Zoran má. Už nebudu rušit, dohrajeme to zítra,“ došlo Markovi, že začíná trochu překážet a zvedl se. „Tak v osm.“

„Jo, v osm,“ zamumlal Zikmund a dál se zapáleně věnoval Sářinu ušnímu lalůčku. Ta už měla oči jenom pro něj, a taka si ani nevšila, že už je Marek pryč.

Teprve když jí Zikmund vklouzl chtivou rukou pod tričko, rozhlédla se poplašeně po pokoji, a když zjistila, že už jsou sami, uvolnila se a poddala se jeho dotykům.

*****

Anna se pořádně prospala, než vyrazila na poradu, kterou Zoran svolal. Její lidské tělo mělo hlad, i když se dopoledne sytila na tržišti. Byla ale tak nervózní, že by nedokázala spolknout ani sousto.

Nelíbilo se jí, jaké pocity v ní Zoran vyvolává. Vztek a nenávist, ty byly v pořádku. Bolest a pocit ztráty taky. Ale strach, nervozita a pocit nicotnosti, ty byly špatné. Věděla, že se jim musí postavit, čelit jim, ale nešlo to. Zatím.

Ve společenské místnosti si sedla na boční stranu tři volné židle od čela. Vypadalo to hloupě, ale Ondřej se Sárou a Zikmundem ji podrželi, když se na ně bez zaváhání usadili. Chvilku po nich přišel i Benedikt a sedl si naproti.

„Mluvil jsi se Zoranem?“ zaklepala slušně na Benediktovu zeď, než k němu vyslala otázku myšlenkou.

„Ano,“ odpověděl, ale víc už říct nestihl, jelikož dorazil Zoran.

Posadil se na své místo v čele, obě ruce položil na stůl a spojil dlaně. Přejel je všechny zkoumavým pohledem a u Anny se zdržel o sekundu déle.

„Díky Annině akci na hřbitově si můžeme být jistí, že Alexandr opravdu s velkou pravděpodobností dokáže ovládat velké množství démonů najednou. Taky se možná i díky té bitce u Ondřeje a Sáry objevily nové skvělé dovednosti, o čemž už určitě víte. Gratuluji a těším se na další společný trénink,“ usmál se na Ondřeje a Sáru.

„Jinak jsme se ale v pátrání po něm nikam neposunuli,“ pokračoval vážně a nepřestával je pozorně sledovat. Anně došlo, že zároveň čte jejich myšlenky, a tak rychle pootevřela bránu ve své zdi právě ve chvíli, kdy ucítila jeho přítomnost. Ucítila jeho zaváhání, než pokračoval dál, aniž by nahlédl.

Zbabělče, napadlo ji, a myslela tím i sebe, jelikož mu za to byla nesmírně vděčná.

„Proto jsem vás ale dneska nesvolal,“ pokračoval Zoran a ostatní ještě více zbystřili. „Chtěl jsem vám oznámit, že se u nás bude zítra konat koncil Modrých.“

„No páni,“ uniklo Benediktovi. „To je velká událost. To kvůli Alexandrovi?“

„Ne,“ odpověděl mu Zoran. „Kvůli Anně.“ 

Všichni se na ni upřeně zadívali a ona si okamžitě přála, aby byla neviditelná. Vládnoucí ticho jí přišlo tíživé. Přemohla svou nervozitu a nejistě promluvila: „Vypadá to, že jsem tu jediná, kdo nemá vůbec páru o tom, co to ten koncil je.“

Zraky všech se obrátily zpátky na Zorana. Pohodlně se opřel, než se pustil do vysvětlování: „Vzhledem k tomu, že jsou modré Asury vzácné, a zvláště ženy, pokud se nějaká zrodí, sejde se koncil starších modrých Asur, aby posoudili její dovednosti, případně navrhli další metody na rozvíjení dovedností a síly takového démona.“

„Takže to bude zkouška?“ ujišťovala se, že pochopila správně.

Přikývl.

„Jenom pro mě?“ ptala se dále.

„Ano. Ostatní budou jen přihlížet, aby mohli výsledek koncilu dosvědčit, pokud by bylo třeba. Máš něco proti?“ zeptal se chladně.

Ano! Křičelo to v ní. Nejsem žádná cvičná opice! Kašlu na nějaké vaše pitomé testy! Průšvihů už mám za sebou dost! To vše jí prolétlo myslí. Navenek jen poslušně sklopila hlavu. „Ne nic. Kdy přesně to vypukne?“

„Ráno za úsvitu. V tělocvičně. Buďte tam všichni včas,“ odpověděl jí a tím i všem. Pak se postavil, přistoupil k oknu, založil si ruce na hrudi a už jim nevěnoval žádnou pozornost.

Schůzka byla u konce, a tak se každý rozešel za prací, nebo zábavou. Anna se chystala zapadnout do postele, žaludek stažený obavami ze zítřka, takže na večeři úplně rezignovala.

„Ty tady ještě chvilku zůstaň, Anno,“ vyzval ji, když se taky zvedla k odchodu.

*****

V místnosti už zůstali jenom oni dva, Zoran přesto dál soustředěně zíral z okna, jako by snad někoho venku hypnotizoval. Anna neměla nejmenší chuť cokoli říkat, a tak postávala kousek od něj, ruce volně podél těla, ovšem napnutá byla jako struna. Zahnala vzpomínky, na jiné chvíle, kdy spolu byli sami, a které ji tolik chyběly, ačkoliv by to nahlas nepřiznala. Sklopila oči a počítala smítka prachu na podlaze.

Atmosféra houstla a ticho bylo čím dál tíživější. Ve chvíli, kdy si Anna myslela, že už se snad zadusí, se Zoran pomalu otočil a obezřetně se na ni zadíval. Okamžitě skryla všechno důležité ze své mysli, jak nejhlouběji dovedla, vyčistila, co zbývalo a otevřela dveře ve své zdi.

Zoran jenom nesouhlasně zavrtěl hlavou a provinile zašeptal: „Tohle je moje vina. To já ti tohle udělal.“

Annu dokonale zaskočil. Nevěděla, co od něj čekat, ale tohle by ji ani ve snu nenapadlo.

„Nechápu…“ hlesla.

„Anno,“ oslovil ji naléhavě a přistoupil o krok blíž. Polekaně před ním ustoupila a jemu se na moment bolestí zkřivil obličej. Rychle se ale vzpamatoval a nasadil svou klasickou neutrální masku. „Nechci ti ublížit.“

„Tak co chceš? Proč jsem tady?“ zeptala se tiše a pozorně sledovala jeho pohyby. Pokud na ni zaútočil, byla rozhodnutá se bránit.

„Chci se ti omluvit za to, jak jsem se zachoval ten večer po hřbitově,“ odpověděl vážně. „Netvrdím, že jsi neudělala hroznou pitomost, stojím si za vším, co jsem ti vytkl, ale to ostatní, jak jsem se do tebe vřítil, to byla chyba. Měl jsem se kontrolovat.“

„Zasloužila jsem si trest,“ namítla.

„Možná. A možná taky stačilo tě veřejně pokárat a přimět k poslušnosti, ale jinak. Ne tak…brutálně,“ dodal znechuceně a ona konečně pochopila, že je naštvaný sám na sebe. Ne na ni. „Nechal jsem se ovládnout vztekem a taky vším tím… rozbitým… a ztraceným mezi námi…“těžce si povzdechl a upřel na ni prosebný pohled.

Čekal, že něco řekne, ale ona mlčela, zjevně udivená jeho slovy. Proto pokračoval, ještě naléhavěji: „A za to se ti omlouvám. Zklamal jsem jako velitel i učitel. Chápu, jestli mi to neodpustíš, ale prosím tě, řekni mi, že jsem tě úplně nezlomil.“

„Na tom přece nezáleží,“ řekla ochraptěle, jak se v ní praly emoce. Tolik po něm toužila, chtěla znovu cítit jeho blízkost, vůni jeho kůže, mít ho v sobě, ale zároveň by mu nejraději vyškrábala oči a vytrhala tu jeho modrou hřívu.

„Záleží!“ odmítl její tvrzení rázně, až sebou trhla. „Záleží na tom víc, než kdy jindy!“

„Co po mně vlastně chceš, Zorane?“ zeptala se ho zdrceně.

Nevšimla si, kdy se pohnul, protože byl prostě tak rychlý, takže když ucítila jeho ukazováček přitisknutý uprostřed svého čela, jenom se vylekaně zajíkla a v sebeobraně mu sevřela zápěstí ruky, kterou se jí dotýkal. Cítila jeho zachvění, které se přelilo do jejích nervových zakončení, a srdce se jí sevřelo žalem.

Pochopila, že jí Zoran nechce ublížit, a tak ho raději pustila.

„Co po tobě chci, Anno? Chci zpátky tvůj vzdor a tvou odvahu. Tvou zarputilost a cílevědomost. Tvou sílu a odhodlání. Tvou bojovnost,“ vysvětlil tím naléhavým tónem a bez mrknutí jí zíral do očí a vábil zpátky její duši. „Chci, aby ses mi stavěla na odpor tam, kde to bude konstruktivní, a dokázala přijmout má slova, když to bude dobře sloužit naší společné věci. Snesu tvou nenávist, jestli to pomůže, aby ses vrátila sama k sobě. Snesu každou pitomou písníčku a filmovou scénu, která tě napadne. Snesu cokoli, jen když mi řekneš, že jsem tě nezlomil, a znovu tohle všechno v sobě probudíš.“

„Proč ti na tom tolik záleží?“ vyklouzlo jí otřeseně.

„Bolí mě, že se musíš ptát, ale zasloužím si to. Za svoje tajnůstkaření, za porušení slibu, za utrpení, co jsem ti způsobil,“ řekl zdrceně a stáhl se. Začala jeh dotek postrádat ještě dřív, než se jeho ukazováček vzdálil.

„Zorane…“ začala nejistě, protože nevěděla, co chce vlastně říct.

Umlčel ji pohybem ruky. „Kromě zjevných důvodů, mi na to záleží i kvůli zítřejšímu koncilu. Jestli máš obstát, musíš to být zase ty. Nemůžu ti říct, co tě čeká, ale budeš potřebovat všechno, všechno, co v tobě je, abys obstála.“

„Myslíš si, že zklamu,“ zamračila se.

„Pokud se nevrátí ta stará Anna, možná trochu zkušenější a moudřejší po tom všem, čím si prošla, tak ano. Zklameš. A já potřebuji, abys uspěla. Ty to potřebuješ!“

„Proč?“ založila si ruce na hrudi, aby si nevšiml, jak se jí roztřásly.

„Protože když jim ukážeš, co všechno dokážeš, získáš, po čem toužíš,“ odpověděl.

„A to podle tebe je?“ sevřela netrpělivě rty.

„Svoboda,“ odtušil klidně, ačkoliv oči mu planuly vnitřním žárem. „Když ostatní modří uvidí, jak úžasná jsi, budou tě chtít získat. Nabídnou ti spolupráci a ty se budeš moct přidat k jejich skupinám. Budeš moct odejít, nechat nás a tohle všechno za sebou. Zůstaneš pořád démonem, ale dostaneš možnost začít znovu.“

Zaskočil ji ještě víc, nedokázala překvapením vůbec zareagovat.

Znovu se k ní přiblížil zpátky a položil jí pomalu ruce na ramena. Dal jí možnost uhnout, kdyby jí to vadilo, ale ona stála bez hnutí.

„A teď mi Anno prosím konečně odpověz. Zlomil jsem tě?“

Opětovala mu pohled a tiše, ovšem dostatečně rozhodně odpověděla: „Ne.“

Neskrýval před ní svou úlevu. Jeho dlaně opustily její ramena. „Děkuji,“ usmál se smutně. „Uvidíme se tedy zítra ráno v tělocvičně.“ Pak se odvrátil a rychle odešel.

Anna těžce dosedla na nejbližší židli a předklonila se, aby to všechno vydýchala. Hlavou jí běželo jediné. Nový začátek!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.