ASURA – KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ – PLAVAT SE ŽRALOKY

Kapitola šestnáctá

Plavat se žraloky

Anna v noci nezamhouřila oka. Mysl jí zaměstnávaly myšlenky na novou cestu, která se před ní náhle vinula, na Zorana a jeho omluvu, na blížící se zkoušku. Když zaslechla zaklepání, přecházela už po pokoji nervózní jako lvice v kleci.

Po jejím vyzvání vešel Marek. „Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděla a zvedla tázavě obočí.

„Jen jsem ti přišel říct, že ti budu držet palce. Teda všichni budeme, že jo. Zvládneš to,“ řekl tiše, jak se snažil ještě šetřit hlasivky.

„Díky, to je od tebe milé,“ usmála se na něj a ukázala na jeho krk. „Pořád nejsi fit.“

„Pravda. Ale den ode dne se to zlepšuje. Nechci tím moc zatěžovat Benedikta, v posledních dnech toho měl docela dost. Jsem dobrý i bez svého hlasu,“ vysvětlil klidně.

„To jsi,“ souhlasila s ním a přála si mít jeho sebevědomí.

„Tak jim to nandej,“ ukázal jí prstem jedničku a chystal se odejít. Za dveřmi narazil na Sáru, která se zrovna chystala zaklepat.

„Koukám, že jsme měli stejný nápad, jen ty jsi byl rychlejší,“ zasmála se pobaveně a prosmýkla se kolem něj. Marek jim oběma mávl a vytratil se.

„Jsi nervózní?“ zeptala se Sára a přejela ji zkoumavým pohledem.

„Co myslíš?“

„Nedivím se ti. Ale ty to dáš, Anno. Nakopeš těm modrákům prdel,“ ujistila ji démonka.

„Rozhodně se o to pokusím,“ přikývla Anna.

Sára nejistě přešlápla, jako by chtěla ještě něco říct, a zároveň se toho obávala.

„Tak ven s tím. Už tak jsem nervózní a tohle to jen zhoršuje,“ komentovala Anna podrážděně její chování.

„Promiň, ale jsem zvědavá, co ti Zoran včera říkal, když jste byli spolu sami,“ vysoukala ze sebe Sára.

Anna zasunula ruce do kapes svých džín. „Jen mě povzbudil, a vysvětlil mi, jak je ten koncil pro mě důležitý. Co díky němu můžu získat.“

Sára chápavě přikývla. „Odejdeš?“

Anna se jí zahleděla hluboko do očí a hlavou jí proběhla vzpomínka na jejich první setkání v tovární hale. Na Sářina slova o další ženské Asuře.

„Možná.“

Sára zklamaně sevřela rty, hlas měla ale ovládnutý, když řekla: „Přeji ti to. A chápu tě. Tak je hlavně rozeber na atomy.“

Nečekala na odpověď a odešla. Anna stejně nevěděla, co na to říct. Zakroutila rameny, prohrábla si vlasy a energicky vyrazila do tělocvičny.

*****

V tělocvičně už čekali ostatní, chyběl jen Zoran. Někteří stáli strnule, jiní nejistě přešlapovali, Benedikt jí věnoval povzbudivý úsměv, který mu opětovala. Snažila se jejich směrem nedívat, protože to nepomáhalo.

Postavila se doprostřed tělocvičny, zavřela oči a snažila se soustředit jenom na svůj dech. Pečlivě zkontrolovala svou zeď a její pevnost jí dodala chybějící jistotu. Můžou ji zlámat všechny kosti, ale dovnitř se nedostanou.

Vzpomněla si na Zoranovu tíseň. Nejsem zlomená, připomněla si v duchu. Dokážu to.

Jejich přítomnost vycítila okamžitě, když vešli do místnosti. Pomalu se otočila, aby jim stanula tváří v tvář.

Prvního uviděla Zorana, který se tvářil naprosto neutrálně a pohled, který jí věnoval, byl klidný jako stojatá voda. Pozdravil ji drobným pokývnutím hlavy a zvedl ruku.

Ostatní se uklidnili, přestali se ošívat a věnovali mu plnou pozornost.  „Všichni víte, proč jsme se tu sešli, takže to nebudu moc prodlužovat. Představuji vám Leška, Juraje a Hanse. Buďte jim k ruce. Cokoliv budou potřebovat,“ ukázal na jmenované. Pak poodešel ke zdi, založil si ruce na hrudi a prohlásil: „Koncil je zahájený.“

Lešek měl postavu plavce, mírně vlnité modré vlasy zčesané z čela. Svýma zelenošedýma očima propaloval Annu. Juraj proti němu připomínal loupežníka. Byl sice stejně urostlý, ale mnohem ramenatější a mohutnější ve všech směrech. Modré vlasy měl husté, některé pramínky si spletl do copánků. Oči měl hnědé a tvářil se zvědavě. Hans byl oproti svým dvěma kolegům výrazně štíhlejší, postavou spíš běžec dlouhých tratí. Vlasy měl hladké, ulíznuté a zastrčené za uši. Jeho oči byly vodnatě modré, Annu si prohlížel docela záludně.

Ostatní Asury si překvapeně vyměňovali pohledy. Čekali nějaké vysvětlení, pokyny, jak to bude probíhat.

Anna si překvapení nemohla dovolit. Nesměla za žádnou cenu polevit v soustředění. Hodili ji do nádrže se žraloky a ona měla v plánu si s nimi zaplavat, a přežít.

První modrý Asura vystoupil z trojice a došel k ní na vzdálenost deset metrů.

„Lešek,“ představil se znovu a kývl.

„Anna,“ oplatila mu zdvořilost. Nestihla se ani znovu nadechnout a ucítila, jak vyrazil proti její myslí tou svou. Narazil do její zdi jako vlna tsunami a zatlačil silou Titána. Otřásla se, ale Anna zatnula zuby a nedala se. Jeho nápor nepolevil, ani když se proti ní vrhl fyzicky. Následoval souboj, kdy přecházeli od jednoho bojového stylu k dalšímu, následně kombinacím. Lešek bojoval nečistě, nijak ji nešetřil a Anna brzy schytala spoustu ran. Hodně jich ale taky rozdala.

Když Lešek zvedl ruce nad hlavu v gestu, že je konec, spokojeně si vydechla. Zařadil se zpátky ke svým dvěma kolegům, a dopředu postoupil Juraj.

Opět se navzájem představili a celé to začalo znovu s naprosto stejným průběhem. Když se porvali i s Hansem, sotva popadala dech. Přesto se napřímila a utřela si krev, která jí stékala do očí z roztrženého obočí. Dovolila si rychlý pohled na Zorana. Stál na stejném místě a ve stejné pozici jako na začátku, kamenný výraz ve tváři, jeho pohled ovšem varovně planul.

Soustředila se zpátky na modré a bylo to jen tak tak, aby vykryla další Leškův útok. Tentokrát se proti ní vrhli všichni tři najednou. Netušila, jak dlouho to trvalo, ani kolikrát jí udeřili, ale bolela jí celé tělo a začala se zadýchávat.

Pak jí Hans knokautoval drsným úderem na bradu. Skončila na zemi, hlavou se pořádně uhodila do podlahy a na několik sekund se jí zatmělo. Když se jí vrátila přítomnost, chystal se Juraj nakopnout jí pořádně do břicha.

Reflexy ji nutily stočit se do klubíčka a zmírnit tak dopad jeho rány, neměla ale dost času, aby se vůbec nějak pohnula. M9sto toho sáhla po své síle a zpomalila čas. Podařilo se jí tak odvalit o kousek dál, takže když čas vrátila do normálu, Juraj jen volně promáchl nohou, až málem neztratil rovnováhu. Lešek a Hans přestali útočit, a společně s Leškem od ní rozvážně odstoupili.

I oni už byli dost pomuchlaní a zamazaní od krve. Její i vlastní. Anna přesto věděla, že ještě není konec. Ani zdaleka. Roztřeseně se postavila na nohy a v předklonu ztěžka dýchala. Po úderu do hlavy se cítila slabá. Nemínila to ale vzdát. Koutkem oka viděla Sáru, která ji sledovala pobledlým starostlivým pohledem. Ukázala ji prstem, že je v pohodě, a pak se znovu napřímila. Utřela si novou krev z čela a další vyplivla z úst. Zkontrolovala jazykem zuby a s potěšením kvitovala, že má pořád všechny.

Návštěvníci si ji prohlíželi a bylo jasné, že spolu rozmlouvají v myšlenkách. Mohla se zkusit zaposlouchat, ale rozhodla se raději zůstat za svou zdí a pro jistotu ji po jejich útocích znovu zkontrolovat.

Když z řady modrých Asur opět vystoupil Lešek, věnovala mu plnou pozornost. Ucítila zachvění okolní energie, a vzápětí pochopila, že proti ní použil svou speciální dovednost. Od pasu dolů celá zkameněla, jako kdyby vrostla do země, nemohla se pohnout, ač se snažila ze všech sil. Lešek se jen povýšeně usmál a znovu na ni zaútočil pěstmi. Bez váhání proti němu použila svou vlastní moc a jen díky tomu a pečlivému výcviku, který dostala od Ondřeje, dokázala většinu jeho ran vykrýt, nebo se jim díky démonské pružnosti a rychlosti vyhnout. Pár tvrdých úderů schytala, ale nedala Leškovi nic zadarmo.

Když od ní po nějaké době ustoupil, všimla si, že jeho povýšený výraz je pryč. Vrátila se jí plná hybnost, v nohou jí mravenčilo, jak znovu ožívaly. Kdyby ji všechno tolik nebolelo, jistě by z toho měla větší radost. Svaly jí pálily a utržené rány o sobě dávaly hlasitě vědět.

Jak dlouho to už trvá? pomyslela si zoufale a dovolila si rozhlédnout se po tělocvičně. Stíny se do budovy dostávaly z opačné strany než ráno, takže se den už musel přehoupnout přes poledne. Všimla si, jaksi mezi sebou Asury podávají láhev s vodou a uvědomila si, že sama téměř umírá žízní.

Ohlédla se prosebně na Sáru, a ty se zvolna pohnula, aby jí podala vodu, která stála ve džbánu na malém stolku kousek od místa, kde koncil sledovali její přátelé. Zoran však zavrtěl zamítavě hlavou, a Sára s omluvným výrazem ve tváři couvla zpátky mezi ostatní.

To Annu namíchlo. Bylo jí jasné, že jde o pravidla koncilu, ne o Zoranovu zlomyslnost, proč se nemohla napít. Přišlo jí to krajně nespravedlivé.

Však já to zvládnu i bez vody, na rozdíl od těch modrých bábovek, řekla si v duchu rozhodně a připravila se na další kolo souboje.

Znovu byl na řadě Juraj, který se tvářil spíš záludně než povýšeně. Ucítila vlnu energie, jak sáhl po své moci a najednou nic neviděla. Nebylo to jako zatmění, které ovládal Zikmund, a které přicházelo postupně. Ne, najednou viděla černočernou tmu a nic jiného. Juraj ji oslepil a okamžitě toho využil, když jí pořádně vrazil pěstí do brady. Upadla tentokrát už šikovněji jen na čtyři a na chvíli ji zachvátila panika. Pak si ale vzpomněla na Zoranova slova o tom, že mají Asury oproti lidem enormně vyvinuté všechny smysly a soustředila se na sluch a také proudění větru, podle něhož mohla vysledovat démonovy pohyby.

Souboj byl drsný, schytala mnohem víc ran než od Leška. Juraj jí určitě zlomil pár žeber jedním dobře mířeným kopem, protože ji bolelo dýchání. Vzpomněla si na Vétaly a Rákši, které zničila na hřbitově. Jak by mě mohl porazit on? Vzchopila se a statečně mu čelila, dokud neusoudil, že ani jemu se nepoddá a ukončil bitku. Vrátil se do řady, na tváři výraz uznání.

Zdálo se jí, že Hans nějak otálí, a protože i on měl jistě skryté eso v rukávu, nechtěla ztrácet čas. Natáhla k němu paži a ve zvacím gestu pohnula dlaní. Uslyšela tiché Ondřejovo uchechtnutí a povzbudilo ji to. Měla skvělé učitele a nemínila jim udělat ostudu.

Hans překvapeně zvedl obočí, ale přijal vyzvání, a přistoupil blíž. Pak použil svou schopnost. Nadechl se a z hrudi mu vyskákali další Hansové. Byly to jeho přesné kopie a dohromady jich bylo šest. Rychlostí, kterou by lidské oko nezaznamenalo, kolem ní začaly běhat v kolech v obou směrech, aby ji zmátli. Což se jim povedlo, protože když se zastavili a obklíčili ji, Anna vůbec netušila, který z nich je ten pravý. Jak se přesvědčila vzápětí, až tak úplně na tom nezáleželo, jelikož jejich údery byly reálné a zraňující. Zatímco oni se jí mohli dotknout, její ruce a nohy jimi procházely jako vzduchem. Několikrát se jí podařilo udeřit i pravého Hanse, a to se jeho klony vždy jako by zatřepotaly ve vzduchu. Bylo jasné, že musí zpacifikovat jeho, ale bylo opravdu těžké ho odlišit od ostatních.

Nakonec se jí to podařilo. Ostrým úderem zezadu do ledvin ji poslal na kolena, a ačkoliv by nejraději křičela bolestí a odplazila se do kouta, rychle se otočila a prudkým kopem mu podrazila nohy.  Nečekal, že jeho zákeřnou ránu ustojí, takže ho překvapila a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Jeho klony se rozplynuly a Anna pochopila, že zápas je u konce.

Hans se celý vyjevený těžce zvedl a pomalu došel ke svým kolegům. Oprášil si tričko i kalhoty vzadu na zadku a věnoval jí nevraživý pohled.

Anna ho naštvala, a to jí dodalo sílu se na něj sladce usmát.

Nestihla se ani zvednout ze země a musela znovu čelit jejich spojenému útoku. Tentokrát se do ní pustili všichni tři silou svého vědomí. Vrhli se na její zeď a začali do ní bušit silou všech živlů.

Anna se opřela o ruce a svěsila pod tím náporem hlavu. Zasténala a zatlačila proti nim. Cítila, jak se jí zmocňuje nezvladatelný třas.

Panebože, proběhlo jí myslí, když na ni dál útočili drtivou silou. Jestli se dostanou dovnitř, všechno uvidí. A použijí. Zničí.

Nemohla jim to dovolit. Kdyby šlo jen o ni, ještě by to možná snesla, ale měla v sobě i vzpomínky a myšlenky ostatních, a to prostě nešlo. Na ně neměli ti tři modří právo. Nepropadla hysterii, když se na její zdi pod jejich náporem objevily trhliny. Těžce se zvedla a napřímila. Odhrnula si vlasy slepené krví z obličeje a zalétla pohledem k Zoranovi. Viděla jeho zuřivý pohled a s naprostou jistotou věděla, že by raději tisíckrát trpěl místo ní, kdyby to bylo možné.

Vrátila se pohledem k trojici před sebou a věděla přesně, co potřebuje udělat. Ztráta lidského života mě nezlomila. Zoran mě nezlomil. A těmto třem se to taky nepovede!

Zhluboka se nadechla, rozrazila vchod své mysli a s bojovným řevem, který se rozletěl po tělocvičně, vyrazila vší svou nespoutanou silou proti nim. Slyšela je překvapeně vykřiknout, ale neotálela a srazila se s jejich spojenou silou a zatlačila ji pryč od své zdi. Nedali se snadno, a když moment prvotního překvapení vyprchal, znovu se do toho opřeli, Anna už se ale nedala zastavit.

Měla na starosti důležitější věci než dokazovat ostatním, jestli je dost dobrá. Musela najít a porazit Alexandra. Musela chránit ostatní Asury a lidstvo samotné.

Modrým Asurám se postupně spustila krev z nosu, jak Anna vítězila a postupně je zatlačovala až k jejich vlastním zdem. Jakmile se k nim přiblížili, na moment polevila, aby jim dala možnost zápas ukončit, jenže to oni udělat nechtěli. Chápala je. Doufali, že jí dají pořádně co proto, a zatím byli sami v defenzivě.

Zařvala znovu a její vědomí se změnilo v bouřlivou vlnu, kterou v jediném okamžiku rozrazila dveře do jejich vlastních myslí. Měla chuť vřítit se dovnitř, prozkoumat je a zbořit jejich ochranu. Krvežíznivost v ní kvílela, jak musela Anna zdivočet, aby nad nimi zvítězila.

„Dost!“ vykřikl Hans a jako první uznal svou porážku. Zapotácel se a vrávoravě ustoupil. Juraj i Lešek následovali krátce po něm.

Tělocvičnu naplnilo absolutní ticho, v němž byl slyšet pouze těžký dech bojujících. Anna netušila, co bude dál a na nohou se udržela jen díky poslednímu vzepětí vlastní hrdosti. Nemohla přece omdlít, teď když je porazila.

Zatímco se modré Asury před ní vydýchávali, otočila se k ostatním Asurám. Byli bledí, vyděšení a rozhodně ji litovali. Zároveň ale spatřila v jejich očích hrdost a obdiv. Ondřej na ni spokojeně mrkl a Sára si rychle utřela slzu dojetí, aby ji snad někdo neviděl. Anna se na ně vděčně usmála.

Zoran se pohnul a rozvážně vykročil jejím směrem. Jeho pohled zářil radostí a ona by se v něm nejraději utopila. Když došel až k ní, postavil se tak blízko, že se téměř dotýkali pažemi a ona ucítila, jak do jejího vyčerpaného, rozechvělého a vykrveného těla proudí příjemné teplo jeho skrytých plamenů.

„Vyslovte svůj verdikt,“ vyzval modré Asury zvučně. Ti už se vzpamatovali, a postupně každý z nich přikývl a zvolal: „Modrá mezi námi!“

Pak je i ostatní Asury pozdravili pokývnutím hlavy a otočili se ke vchodu. Pomalu se vydali pryč a Anna by dala ruku do ohně, že jim pořádně naložila a nešlo se jim nijak lehko.

Ta myšlenka ji vykouzlila na rozbitých rtech spokojený úsměv.

„Dokázala jsem to,“ zachraptěla se zadostiučiněním směrem k Zoranovi, ale nespustila z těch třech oči, dokud se za nimi nezaklaply dveře.

„Věděl jsem, že to dokážeš, Anno,“ řekl láskyplně. Byl na ni pyšný a nemínil to skrývat.

Instinktivně k jeho obličeji vztáhla ruku, aby se ho po tak dlouhé dotkla, když v tom všechno zčernalo a ona upadla do bezvědomí.

*****

Temnotu a chlad, který Annu objímal, začalo prostupovat konejšivé teplo. Znala tu sílu, která do ní proudila, měla jeho vůni a podobu. Byl tu s ní Zoran, i když netušila, jak to udělal. Nebyla dostatečně při sobě, aby mohla ověřit, jak se dostal přes její zeď, necítila ale žádné stopy nátlaku, takže ho musela pustit dovnitř sama. Netušila, jak dlouho jí obnovoval síly, ale když se začala jeho přítomnost vzdalovat, přešla z bezvědomí do hlubokého, pokojného spánku.

Když se začala probouzet, bylo to jeho jméno, co toužebně zašeptala, než otevřela oči.

„Bohužel nemůžu sloužit,“ usmál se na ni Benedikt. „Jsem tu jenom já.“

Zmateně zamrkala. Byla si tak jistá, že u ní byl!

Benedikt to okamžitě pochopil. „Byl tady, ještě před půlhodinkou. Potřebovala jsi zesílit, tak se na tebe napojil, a pomohl ti s tím. Nebyl si jistý, že se k tobě dostane, ale nakonec to šlo snadno,“ kývl hlavou ke dvěma hromádkám prachu, které teď špinily její koberec.

„A kdo to jako bude uklízet?“ zhrozila se naoko a hlas jí zněl cize skřípavě. Benedikt jí pomohl se posadit a podal jí sklenku s vodou. Žíznivě ji vypila a požádala ho o další. Ochotně jí dolil, a když postavila sklenku na noční stolek, začal si mnout dlaně.

„Musel se vrátit k našim hostům, ale požádal mě, ať ti vyřídím, že až se na to budeš cítit, máš přijít za nimi do společenské místnosti,“ informoval ji a chystal se přiložit dlaně na její tvář. „Napřed ale dáme do pořádku tady ty jizvy na čele a na obočí. Oko jsi měla opuchlé, ale to už jsem vyřešil.“

Vzala ho za ruku dřív, než se jí dotkl. „To není nutné, Benedikte. Pár jizev mě nezabije. Podle tvého vzhledu bych si tipla, že mě dáváš dohromady už nějaký ten čas. Kromě odřenin a tržných ran a několika modřin vím ještě o pár zlomených žebrech. Jistě toho ale bylo více.“

Musel uznat, že má pravdu, cítil se ještě vyčerpaněji, než vypadal. „Natržená slezina, propíchnutá plíce, krvácení do mozku a taky téměř rozdrcená jedna ledvina,“ vypočítal jí to, protože mu bylo jasné, že to chce vědět. „Zrasovali tě pořádně.“

„To tedy ano,“ uchechtla se. Sykla, jak jí píchlo v jizvě na obočí.

„Jsi si tím jistá,“ ukázal na ni. „Určitě bych to ještě zvládnul. Když je nevyléčím, můžou ti tam zůstat už navždy.“

„To nevadí. Je to důkaz, že jsem bojovala a přežila,“ trvala na svém vážně.

„Ozdoba každé správně válečnice,“ usmál se znovu a stiskl jí lehce ruku, než pokračoval. „Byla jsi neuvěřitelná, Anno. Silnější než tři modří najednou. O něčem takovém jsem nikdy neslyšel. Jsem vděčný, že jsem toho mohl být svědkem. A jsem hrdý až do morku kostí, že patříš do naší skupiny.“

Hlas se mu chvěl dojetím, i když se to snažil skrýt.

„Děkuji Benedikte, za všechno. Ale už toho nechej, nebo se rozbrečím. A to nemůžu, protože drsňačky nebrečí,“ řekla mu ochraptěle a cítila, jak jí vlhnou oči.

Přikývl, pustil její dlaň a potáhl. Pak se postavil a vydal se ke dveřím. „Půjdu si tedy raději po svých, ať z nás nejsou dva ufňukánci. Nezapomeň na Zoranův vzkaz.“

Opatrně spustila nohy na koberec. „Jasně, neboj.“ 

Napřed ale musím vyřídit ještě něco jiného, pomyslela si vzdorně, když se za ním zavřely dveře. Něco důležitějšího.

*****

                „Dále!“ vyzvala Sára klepajícího a zvědavě hleděla ke dveřím.

Dovnitř nakoukla Anina modrovlasá hlava. „Jsi sama? Nerada bych tě rušila, jestli se muchlujete se Zikmundem.“

„Zikmund je venku s Markem na obchůzce,“ odpověděla Sára udiveně.

„Super, takže vzduch je čistý,“ poznamenala Anna spokojeně a vešla dovnitř. V jedné ruce nesla láhev šampaňského a v druhé dvě vysoké, úzké sklenky. Bez dovolení se uvelebila na Sářině posteli a kývla na ni, ať si přisedne. Sára ještě pořád plná údivu poslechla.

„Podrž je, prosím,“ podala jí Anna sklenka a pustila se do otvírání lahve.

„Kde jsi k němu přišla?“ zeptala se Sára nechápavě.

„Nedávno jsem ho zahlédla v lednici zastrčené za krabicemi s mlékem. Myslím si, že si ho tam ulil Ondřej, asi pro některou z těch svých bloňďatých koček, co si je sem vodí,“ odpověděla Anna a vesele se křenila.

„Jestli je to tak, nebude rád, až přijde na to, že se mu ztratilo,“ usmála se Sára potutelně.

„Nebude, že?“ opětovala jí Anna úsměv spiklenecky. Než dobrácky dodala: „Koupím mu jiné, až vyrazím zase ven. Do té doby mu bude muset stačit jeho charisma. Toho má přece na rozdávání.“

Sára se pobaveně uchechtla: „Aspoň to tvrdí.“

„No že jo?“ ujišťovala se Anna a lehce vyjekla, když láhev bouchla a alkohol se hnal pěnivě vzhůru. Sára rychle nastavila sklenky, a tak se jim podařilo polít lůžko jenom trochu.

Anna natáhla ruku se sklenkou, aby si mohly přiťuknout a Sára zvážněla. „A my teď slavíme nebo se loučíme, Anno?“

„To záleží,“ odpověděla modrovlasá démonka neurčitě.

„Záleží na čem?“ svraštila Sára nechápavě obočí.

„Na důvodu, proč chceš, abych zůstala,“ vysvětlila Anna vážně.

Sára sevřela prsty kolem své sklenky. „Říkala jsem to přece už tam v továrně. Je fajn mít ve skupině další ženskou. Navíc ještě takovou modrou drsňačku.“

V Annině tváři se objevilo zklamání.

„Ale … taky…“ pokračovala Sára a hlas se jí lehce třásl. „Taky proto, že tě mám ráda. Hlavně proto.“

Anna se rozzářila jako sluníčko. „Já tě mám taky ráda, Sáro. A zůstanu moc ráda.“

Sáře se zaleskly oči a rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Protože se drsňačky málokdy objímají, Anna sevřela druhou ruku v pěst a zvedla ji do vzduchu. Sára se trochu zastřeně zasmála, udělal to samé a pak si ťukly klouby.

„Za chvíli musím za těmi Modrými, ale napřed tu spolu vypijeme to šampaňské, jo? Celé,“ navrhla Sáře.

„Jo,“ přikývla rudovláska a přiťukla si s ní. Pak se s chutí napila a blaženě zavřela oči. „Musím uznat, že má Ondřej dobrý vkus.“

„Na šampaňské určitě,“ souhlasila Anna a obě se rozjařeně rozesmály.

*****

Anna brzy pochopila, že démoni snášejí alkohol jinak než lidé. Vypily se Sárou celé šampaňské, takže očekávala, že bude alespoň trochu ovíněná, mysl měla naprosto jasnou, když kráčela do společenské místnosti.

Suverénně vkráčela dovnitř a přerušila tak tlumený rozhovor modrých Asur. Zoran seděl v čele stolu a jejich hosté vedle sebe po jeho pravé ruce. Energicky zamířila ke stolu a sedla si přímo proti nim.

„Přišla jsem hned, jak jsem se začala cítit líp,“ řekla Anna na svou omluvu, protože jí Hans s Leškem připadali netrpěliví. Zřejmě je nechala čekat déle, než se slušelo. Což jí škodolibě potěšilo. Vzápětí ucítila zkusmý tlak cizí mysli na svou zeď. Slizoun Hans!

Zatímco na tváři vykouzlila milý úsměv, odstrčila jeho vědomí tak silně, až sebou na židli cuknul. „Myslela jsem, že koncil už skončil.“

„Hansi?“ oslovil ho Zoran varovně.

„Omlouvám se za svou nezdvořilost,“ procedil Asura mezi zuby neochotně. „Prostě se mi to ještě nikdy nestalo.“

„Nikomu z nás se to ještě nikdy nestalo,“ opravil ho Lešek znepokojeně.

„Když jsem vás svolával na koncil, říkal jsem vám, že je Anna velice silná,“ odtušil Zoran klidně.

„To ano. Ale jak sám dobře víš, jedna věc je o tom slyšet, a druhá je to zažít na vlastní kůži,“ přitakal Juraj a působil teď mnohem uvolněněji.

Anna byla zmatená. Zoran svolal ten koncil?

„Ano, svolal jsem ho, Anno,“ oslovil ji. Uměl její tvář číst tak dobře, že ani nepotřeboval přístup k jejím myšlenkám. „Je to starodávná tradice. Jakmile se mezi Asurami objeví Modrá, projde výcvikem, a když její velitel uzná, že je dost silná, svolá koncil tří, na kterém je pak testována úroveň její zralosti a připravenosti. Pokud zkouškou projde, uznají ji zkoušející za plnohodnotnou modrou Asuru. To znamená, že si může svobodně zvolit, zda setrvá v dosavadní skupině, nebo zvolí jinou možnost. Zkoušející jí mohou nabídnout místo ve své skupině, nebo se může úplně osamostatnit a založit vlastní skupinu.“

„Proto Modrá mezi námi,“ zamumlala. Zoran přikývl a ona se vyčkávavě podívala na tři tváře před sebou.

Juraj se podíval z Leška na Hanse. Pak váhavě přiznal: „Než se k nám připojil Zoran, chtěli jsme ti učinit nabídku všichni tři, teď mám ale dojem, že se mí kolegové trochu obávají konkurence.“

„Hloupost,“ odsekl Hans nepřesvědčivě.

„Přesně tak,“ připojil se k němu Lešek, ale taky nezněl úplně rozhodně. „Může se připojit k mé skupině. Šikovná modrá Asura se vždy hodí.“

„Šikovná?“ hekl Juraj překvapeně a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pánové, tohle děvče nás přemohlo. Porazilo. Nás všechny. Anna není šikovná, je výjimečně mocná! Rozhodně je připravená velet vlastní skupině, takže pokud přijme nabídku některého z nás, měli bychom být vděční.“

Anně se začínal líbit čím dál víc. Zoran si toho všiml a jeho pohled zesmutněl. Její ztráta byla blízko, a on netušil, jestli to unese. Alespoň bude na nějaký čas v bezpečí před Alexandrem, pokud zmizí pěkně po anglicku, držel se jediné pozitivní věci, kterou v odchodu Anny viděl. 

„Juraj má pravdu. Anna bude cenným přínosem pro každou skupinu. Takže jak to bude? Chcete Annu požádat, aby se k vám připojila?“ našel v sobě sílu se zeptat.

Když všichni tři přikývli, jen těžko skrýval zoufalství. Anna ho však zahlédla, jak se na krátký moment zalesklo v jeho pohledu.

Pohodlně se opřela a položila spojené ruce na stůl. Pak si modré Asury před sebou chvíli pečlivě prohlížela, než promluvila. „V první řadě bych vám chtěla poděkovat, že jste přijali roli zkoušejícího v mém koncilu. Děkuji i za uznání mé dostatečné zralosti a připravenosti. Vážím si Vaší nabídky, opravdu velmi si ji vážím. Se vším respektem a upřímností, kterou oplývám možná až příliš, rovnou odmítnu vaši nabídku, Hansi. Nesnášíte mě, protože jsem lepší a silnější než vy. Nikdy to nebude jinak a jak jistě pochopíte, to není dobrý základ pro spolupráci.“

Zoran po něm bleskl očima, jak čekal nějakou jeho odvetnou reakci, Hans se ale jen zatvářil krajně dotčeně a provrtával ji zlostným pohledem.

„Vaši nabídku, Lešku, musím taky odmítnout. Necítíte ke mně zášť, za což vám děkuji, ale nejste plně přesvědčený, že mě ve své skupině chcete, protože i vy se bojíte mé síly. A já potřebuji ve svém životě a ke své práci jistotu. Potřebuji být chtěná,“ promluvila k druhému Asurovi. Ani on se k odmítnutí nijak nevyjádřil, neskrýval ale své zklamání.

„Juraji,“ oslovila posledního z nich přátelsky a Zoran ztuhl. „Vy jste mě rozhodně překvapil. Děkuji vám za vaše slova uznání. Vaší nabídky si vážím nejvíce, protože je myšlena opravdově. Velice ráda bych se stala členkou vaší skupiny.“

Zoran pevně sevřel rty a zbledl. Naproti tomu Juraj se spokojeně usmál: „To mě těší.“

„Ale…“ promluvila Anna znovu: „V jedné věci se pletete. Ano, jsem silná a velmi mocná. Přesto se můžu stát ještě silnější a mocnější. Ani vy tři dohromady jste nedokázali to, co zvládl Zoran.“ Ukázala si na čelo, aby bylo jasné, o čem mluví. Pak pokračovala: „Dokázal to sám a hned dvakrát.“

Asury se na něj udiveně zadívaly.

„Bylo to hrozné, ale bylo to pro mé dobro. Ukázalo mi to, že se mám ještě hodně co učit. Že můžu být ještě lepší. Říká se, že žák často přeroste svého učitele. Já tomu svému zatím nesahám ani po kolena. A to jak ve své síle, tak i ve schopnosti vést jiné Asury. Takže jsem se rozhodla, že i nadále zůstanu zde, u své skupiny. Pokud mě tedy budeš chtít dál učit a vést, Zorane.“

„Samozřejmě že ano. Ano chci,“ hlesl naprosto vyvedený z míry.

„Takže je rozhodnuto,“ postavil se prudce Hans. Zahučel neuctivé sbohem a nasupeně odešel. Lešek se rozloučil zdvořileji, a dokonce si s nimi podal ruce, než taky odešel.

Juraj se zvedl pomalu a neochotně. „Chápu tvoje rozhodnutí, Anno, asi bych šel stejnou cestou být na tvém místě. Moje nabídka ale trvá s neomezenou platností. Tak kdyby si změnila názor, ozvi se,“ ukázal si na čelo a pak ji vřele stiskl ruku na rozloučenou.

„Máš štěstí, Zorane,“ prohodil ještě, když kolem něj procházel.

„To mám,“ přiznal Zoran tiše, když se i za posledním z hostů zaklaply dveře, a očima se vpíjel do Anniny tváře. „Neuvěřitelné štěstí.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.