Martina Wolfová

Hezké prvomájové odpoledne,

někteří ještě možná hledáte třešeň nebo jiný rozkvetlý strom, kde byste mohli zulíbat svou drahou polovičku. Pokud už máte splněno, nebo na tradice nedbáte, nebo jste šťastně/nešťastně single, třeba uvítáte další rozptýlení v dnešním dni – další kompletní kapitolu mého románu Asura. Jmenuje se Nový začátek a snad se vám bude líbit.

Čtěte zde, nebo na Wattpad.cz 🙂

https://www.wattpad.com/726901834-asura-kapitola-sedmn%C3%A1ct%C3%A1-nov%C3%BD-za%C4%8D%C3%A1tek

Všechny zdravím,

už jsem dlouho nic nepřidala, ale věřím, že dnes jsem svůj deficit dohnala. Mám už hotovou první verzi kompletních 16 – ti kapitol ASURY, a tak jsem je pro vás uveřejnila jak na Wattpadu, tak i zde na mých webovkách.

Řekla bych, že už se pomalu, ale jistě, blížím k zakončení této super temné drsné urban fantasy, což mě na jednu stranu těší, ale na druhou moc ne 🙂

Tak či onak – užijte si čtení 🙂

ASURA – připravuji

Kapitola šestnáctá

Plavat se žraloky

Anna v noci nezamhouřila oka. Mysl jí zaměstnávaly myšlenky na novou cestu, která se před ní náhle vinula, na Zorana a jeho omluvu, na blížící se zkoušku. Když zaslechla zaklepání, přecházela už po pokoji nervózní jako lvice v kleci.

Po jejím vyzvání vešel Marek. „Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděla a zvedla tázavě obočí.

„Jen jsem ti přišel říct, že ti budu držet palce. Teda všichni budeme, že jo. Zvládneš to,“ řekl tiše, jak se snažil ještě šetřit hlasivky.

„Díky, to je od tebe milé,“ usmála se na něj a ukázala na jeho krk. „Pořád nejsi fit.“

„Pravda. Ale den ode dne se to zlepšuje. Nechci tím moc zatěžovat Benedikta, v posledních dnech toho měl docela dost. Jsem dobrý i bez svého hlasu,“ vysvětlil klidně.

„To jsi,“ souhlasila s ním a přála si mít jeho sebevědomí.

„Tak jim to nandej,“ ukázal jí prstem jedničku a chystal se odejít. Za dveřmi narazil na Sáru, která se zrovna chystala zaklepat.

„Koukám, že jsme měli stejný nápad, jen ty jsi byl rychlejší,“ zasmála se pobaveně a prosmýkla se kolem něj. Marek jim oběma mávl a vytratil se.

„Jsi nervózní?“ zeptala se Sára a přejela ji zkoumavým pohledem.

„Co myslíš?“

„Nedivím se ti. Ale ty to dáš, Anno. Nakopeš těm modrákům prdel,“ ujistila ji démonka.

„Rozhodně se o to pokusím,“ přikývla Anna.

Sára nejistě přešlápla, jako by chtěla ještě něco říct, a zároveň se toho obávala.

„Tak ven s tím. Už tak jsem nervózní a tohle to jen zhoršuje,“ komentovala Anna podrážděně její chování.

„Promiň, ale jsem zvědavá, co ti Zoran včera říkal, když jste byli spolu sami,“ vysoukala ze sebe Sára.

Anna zasunula ruce do kapes svých džín. „Jen mě povzbudil, a vysvětlil mi, jak je ten koncil pro mě důležitý. Co díky němu můžu získat.“

Sára chápavě přikývla. „Odejdeš?“

Anna se jí zahleděla hluboko do očí a hlavou jí proběhla vzpomínka na jejich první setkání v tovární hale. Na Sářina slova o další ženské Asuře.

„Možná.“

Sára zklamaně sevřela rty, hlas měla ale ovládnutý, když řekla: „Přeji ti to. A chápu tě. Tak je hlavně rozeber na atomy.“

Nečekala na odpověď a odešla. Anna stejně nevěděla, co na to říct. Zakroutila rameny, prohrábla si vlasy a energicky vyrazila do tělocvičny.

*****

V tělocvičně už čekali ostatní, chyběl jen Zoran. Někteří stáli strnule, jiní nejistě přešlapovali, Benedikt jí věnoval povzbudivý úsměv, který mu opětovala. Snažila se jejich směrem nedívat, protože to nepomáhalo.

Postavila se doprostřed tělocvičny, zavřela oči a snažila se soustředit jenom na svůj dech. Pečlivě zkontrolovala svou zeď a její pevnost jí dodala chybějící jistotu. Můžou ji zlámat všechny kosti, ale dovnitř se nedostanou.

Vzpomněla si na Zoranovu tíseň. Nejsem zlomená, připomněla si v duchu. Dokážu to.

Jejich přítomnost vycítila okamžitě, když vešli do místnosti. Pomalu se otočila, aby jim stanula tváří v tvář.

Prvního uviděla Zorana, který se tvářil naprosto neutrálně a pohled, který jí věnoval, byl klidný jako stojatá voda. Pozdravil ji drobným pokývnutím hlavy a zvedl ruku.

Ostatní se uklidnili, přestali se ošívat a věnovali mu plnou pozornost.  „Všichni víte, proč jsme se tu sešli, takže to nebudu moc prodlužovat. Představuji vám Leška, Juraje a Hanse. Buďte jim k ruce. Cokoliv budou potřebovat,“ ukázal na jmenované. Pak poodešel ke zdi, založil si ruce na hrudi a prohlásil: „Koncil je zahájený.“

Lešek měl postavu plavce, mírně vlnité modré vlasy zčesané z čela. Svýma zelenošedýma očima propaloval Annu. Juraj proti němu připomínal loupežníka. Byl sice stejně urostlý, ale mnohem ramenatější a mohutnější ve všech směrech. Modré vlasy měl husté, některé pramínky si spletl do copánků. Oči měl hnědé a tvářil se zvědavě. Hans byl oproti svým dvěma kolegům výrazně štíhlejší, postavou spíš běžec dlouhých tratí. Vlasy měl hladké, ulíznuté a zastrčené za uši. Jeho oči byly vodnatě modré, Annu si prohlížel docela záludně.

Ostatní Asury si překvapeně vyměňovali pohledy. Čekali nějaké vysvětlení, pokyny, jak to bude probíhat.

Anna si překvapení nemohla dovolit. Nesměla za žádnou cenu polevit v soustředění. Hodili ji do nádrže se žraloky a ona měla v plánu si s nimi zaplavat, a přežít.

První modrý Asura vystoupil z trojice a došel k ní na vzdálenost deset metrů.

„Lešek,“ představil se znovu a kývl.

„Anna,“ oplatila mu zdvořilost. Nestihla se ani znovu nadechnout a ucítila, jak vyrazil proti její myslí tou svou. Narazil do její zdi jako vlna tsunami a zatlačil silou Titána. Otřásla se, ale Anna zatnula zuby a nedala se. Jeho nápor nepolevil, ani když se proti ní vrhl fyzicky. Následoval souboj, kdy přecházeli od jednoho bojového stylu k dalšímu, následně kombinacím. Lešek bojoval nečistě, nijak ji nešetřil a Anna brzy schytala spoustu ran. Hodně jich ale taky rozdala.

Když Lešek zvedl ruce nad hlavu v gestu, že je konec, spokojeně si vydechla. Zařadil se zpátky ke svým dvěma kolegům, a dopředu postoupil Juraj.

Opět se navzájem představili a celé to začalo znovu s naprosto stejným průběhem. Když se porvali i s Hansem, sotva popadala dech. Přesto se napřímila a utřela si krev, která jí stékala do očí z roztrženého obočí. Dovolila si rychlý pohled na Zorana. Stál na stejném místě a ve stejné pozici jako na začátku, kamenný výraz ve tváři, jeho pohled ovšem varovně planul.

Soustředila se zpátky na modré a bylo to jen tak tak, aby vykryla další Leškův útok. Tentokrát se proti ní vrhli všichni tři najednou. Netušila, jak dlouho to trvalo, ani kolikrát jí udeřili, ale bolela jí celé tělo a začala se zadýchávat.

Pak jí Hans knokautoval drsným úderem na bradu. Skončila na zemi, hlavou se pořádně uhodila do podlahy a na několik sekund se jí zatmělo. Když se jí vrátila přítomnost, chystal se Juraj nakopnout jí pořádně do břicha.

Reflexy ji nutily stočit se do klubíčka a zmírnit tak dopad jeho rány, neměla ale dost času, aby se vůbec nějak pohnula. M9sto toho sáhla po své síle a zpomalila čas. Podařilo se jí tak odvalit o kousek dál, takže když čas vrátila do normálu, Juraj jen volně promáchl nohou, až málem neztratil rovnováhu. Lešek a Hans přestali útočit, a společně s Leškem od ní rozvážně odstoupili.

I oni už byli dost pomuchlaní a zamazaní od krve. Její i vlastní. Anna přesto věděla, že ještě není konec. Ani zdaleka. Roztřeseně se postavila na nohy a v předklonu ztěžka dýchala. Po úderu do hlavy se cítila slabá. Nemínila to ale vzdát. Koutkem oka viděla Sáru, která ji sledovala pobledlým starostlivým pohledem. Ukázala ji prstem, že je v pohodě, a pak se znovu napřímila. Utřela si novou krev z čela a další vyplivla z úst. Zkontrolovala jazykem zuby a s potěšením kvitovala, že má pořád všechny.

Návštěvníci si ji prohlíželi a bylo jasné, že spolu rozmlouvají v myšlenkách. Mohla se zkusit zaposlouchat, ale rozhodla se raději zůstat za svou zdí a pro jistotu ji po jejich útocích znovu zkontrolovat.

Když z řady modrých Asur opět vystoupil Lešek, věnovala mu plnou pozornost. Ucítila zachvění okolní energie, a vzápětí pochopila, že proti ní použil svou speciální dovednost. Od pasu dolů celá zkameněla, jako kdyby vrostla do země, nemohla se pohnout, ač se snažila ze všech sil. Lešek se jen povýšeně usmál a znovu na ni zaútočil pěstmi. Bez váhání proti němu použila svou vlastní moc a jen díky tomu a pečlivému výcviku, který dostala od Ondřeje, dokázala většinu jeho ran vykrýt, nebo se jim díky démonské pružnosti a rychlosti vyhnout. Pár tvrdých úderů schytala, ale nedala Leškovi nic zadarmo.

Když od ní po nějaké době ustoupil, všimla si, že jeho povýšený výraz je pryč. Vrátila se jí plná hybnost, v nohou jí mravenčilo, jak znovu ožívaly. Kdyby ji všechno tolik nebolelo, jistě by z toho měla větší radost. Svaly jí pálily a utržené rány o sobě dávaly hlasitě vědět.

Jak dlouho to už trvá? pomyslela si zoufale a dovolila si rozhlédnout se po tělocvičně. Stíny se do budovy dostávaly z opačné strany než ráno, takže se den už musel přehoupnout přes poledne. Všimla si, jaksi mezi sebou Asury podávají láhev s vodou a uvědomila si, že sama téměř umírá žízní.

Ohlédla se prosebně na Sáru, a ty se zvolna pohnula, aby jí podala vodu, která stála ve džbánu na malém stolku kousek od místa, kde koncil sledovali její přátelé. Zoran však zavrtěl zamítavě hlavou, a Sára s omluvným výrazem ve tváři couvla zpátky mezi ostatní.

To Annu namíchlo. Bylo jí jasné, že jde o pravidla koncilu, ne o Zoranovu zlomyslnost, proč se nemohla napít. Přišlo jí to krajně nespravedlivé.

Však já to zvládnu i bez vody, na rozdíl od těch modrých bábovek, řekla si v duchu rozhodně a připravila se na další kolo souboje.

Znovu byl na řadě Juraj, který se tvářil spíš záludně než povýšeně. Ucítila vlnu energie, jak sáhl po své moci a najednou nic neviděla. Nebylo to jako zatmění, které ovládal Zikmund, a které přicházelo postupně. Ne, najednou viděla černočernou tmu a nic jiného. Juraj ji oslepil a okamžitě toho využil, když jí pořádně vrazil pěstí do brady. Upadla tentokrát už šikovněji jen na čtyři a na chvíli ji zachvátila panika. Pak si ale vzpomněla na Zoranova slova o tom, že mají Asury oproti lidem enormně vyvinuté všechny smysly a soustředila se na sluch a také proudění větru, podle něhož mohla vysledovat démonovy pohyby.

Souboj byl drsný, schytala mnohem víc ran než od Leška. Juraj jí určitě zlomil pár žeber jedním dobře mířeným kopem, protože ji bolelo dýchání. Vzpomněla si na Vétaly a Rákši, které zničila na hřbitově. Jak by mě mohl porazit on? Vzchopila se a statečně mu čelila, dokud neusoudil, že ani jemu se nepoddá a ukončil bitku. Vrátil se do řady, na tváři výraz uznání.

Zdálo se jí, že Hans nějak otálí, a protože i on měl jistě skryté eso v rukávu, nechtěla ztrácet čas. Natáhla k němu paži a ve zvacím gestu pohnula dlaní. Uslyšela tiché Ondřejovo uchechtnutí a povzbudilo ji to. Měla skvělé učitele a nemínila jim udělat ostudu.

Hans překvapeně zvedl obočí, ale přijal vyzvání, a přistoupil blíž. Pak použil svou schopnost. Nadechl se a z hrudi mu vyskákali další Hansové. Byly to jeho přesné kopie a dohromady jich bylo šest. Rychlostí, kterou by lidské oko nezaznamenalo, kolem ní začaly běhat v kolech v obou směrech, aby ji zmátli. Což se jim povedlo, protože když se zastavili a obklíčili ji, Anna vůbec netušila, který z nich je ten pravý. Jak se přesvědčila vzápětí, až tak úplně na tom nezáleželo, jelikož jejich údery byly reálné a zraňující. Zatímco oni se jí mohli dotknout, její ruce a nohy jimi procházely jako vzduchem. Několikrát se jí podařilo udeřit i pravého Hanse, a to se jeho klony vždy jako by zatřepotaly ve vzduchu. Bylo jasné, že musí zpacifikovat jeho, ale bylo opravdu těžké ho odlišit od ostatních.

Nakonec se jí to podařilo. Ostrým úderem zezadu do ledvin ji poslal na kolena, a ačkoliv by nejraději křičela bolestí a odplazila se do kouta, rychle se otočila a prudkým kopem mu podrazila nohy.  Nečekal, že jeho zákeřnou ránu ustojí, takže ho překvapila a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Jeho klony se rozplynuly a Anna pochopila, že zápas je u konce.

Hans se celý vyjevený těžce zvedl a pomalu došel ke svým kolegům. Oprášil si tričko i kalhoty vzadu na zadku a věnoval jí nevraživý pohled.

Anna ho naštvala, a to jí dodalo sílu se na něj sladce usmát.

Nestihla se ani zvednout ze země a musela znovu čelit jejich spojenému útoku. Tentokrát se do ní pustili všichni tři silou svého vědomí. Vrhli se na její zeď a začali do ní bušit silou všech živlů.

Anna se opřela o ruce a svěsila pod tím náporem hlavu. Zasténala a zatlačila proti nim. Cítila, jak se jí zmocňuje nezvladatelný třas.

Panebože, proběhlo jí myslí, když na ni dál útočili drtivou silou. Jestli se dostanou dovnitř, všechno uvidí. A použijí. Zničí.

Nemohla jim to dovolit. Kdyby šlo jen o ni, ještě by to možná snesla, ale měla v sobě i vzpomínky a myšlenky ostatních, a to prostě nešlo. Na ně neměli ti tři modří právo. Nepropadla hysterii, když se na její zdi pod jejich náporem objevily trhliny. Těžce se zvedla a napřímila. Odhrnula si vlasy slepené krví z obličeje a zalétla pohledem k Zoranovi. Viděla jeho zuřivý pohled a s naprostou jistotou věděla, že by raději tisíckrát trpěl místo ní, kdyby to bylo možné.

Vrátila se pohledem k trojici před sebou a věděla přesně, co potřebuje udělat. Ztráta lidského života mě nezlomila. Zoran mě nezlomil. A těmto třem se to taky nepovede!

Zhluboka se nadechla, rozrazila vchod své mysli a s bojovným řevem, který se rozletěl po tělocvičně, vyrazila vší svou nespoutanou silou proti nim. Slyšela je překvapeně vykřiknout, ale neotálela a srazila se s jejich spojenou silou a zatlačila ji pryč od své zdi. Nedali se snadno, a když moment prvotního překvapení vyprchal, znovu se do toho opřeli, Anna už se ale nedala zastavit.

Měla na starosti důležitější věci než dokazovat ostatním, jestli je dost dobrá. Musela najít a porazit Alexandra. Musela chránit ostatní Asury a lidstvo samotné.

Modrým Asurám se postupně spustila krev z nosu, jak Anna vítězila a postupně je zatlačovala až k jejich vlastním zdem. Jakmile se k nim přiblížili, na moment polevila, aby jim dala možnost zápas ukončit, jenže to oni udělat nechtěli. Chápala je. Doufali, že jí dají pořádně co proto, a zatím byli sami v defenzivě.

Zařvala znovu a její vědomí se změnilo v bouřlivou vlnu, kterou v jediném okamžiku rozrazila dveře do jejich vlastních myslí. Měla chuť vřítit se dovnitř, prozkoumat je a zbořit jejich ochranu. Krvežíznivost v ní kvílela, jak musela Anna zdivočet, aby nad nimi zvítězila.

„Dost!“ vykřikl Hans a jako první uznal svou porážku. Zapotácel se a vrávoravě ustoupil. Juraj i Lešek následovali krátce po něm.

Tělocvičnu naplnilo absolutní ticho, v němž byl slyšet pouze těžký dech bojujících. Anna netušila, co bude dál a na nohou se udržela jen díky poslednímu vzepětí vlastní hrdosti. Nemohla přece omdlít, teď když je porazila.

Zatímco se modré Asury před ní vydýchávali, otočila se k ostatním Asurám. Byli bledí, vyděšení a rozhodně ji litovali. Zároveň ale spatřila v jejich očích hrdost a obdiv. Ondřej na ni spokojeně mrkl a Sára si rychle utřela slzu dojetí, aby ji snad někdo neviděl. Anna se na ně vděčně usmála.

Zoran se pohnul a rozvážně vykročil jejím směrem. Jeho pohled zářil radostí a ona by se v něm nejraději utopila. Když došel až k ní, postavil se tak blízko, že se téměř dotýkali pažemi a ona ucítila, jak do jejího vyčerpaného, rozechvělého a vykrveného těla proudí příjemné teplo jeho skrytých plamenů.

„Vyslovte svůj verdikt,“ vyzval modré Asury zvučně. Ti už se vzpamatovali, a postupně každý z nich přikývl a zvolal: „Modrá mezi námi!“

Pak je i ostatní Asury pozdravili pokývnutím hlavy a otočili se ke vchodu. Pomalu se vydali pryč a Anna by dala ruku do ohně, že jim pořádně naložila a nešlo se jim nijak lehko.

Ta myšlenka ji vykouzlila na rozbitých rtech spokojený úsměv.

„Dokázala jsem to,“ zachraptěla se zadostiučiněním směrem k Zoranovi, ale nespustila z těch třech oči, dokud se za nimi nezaklaply dveře.

„Věděl jsem, že to dokážeš, Anno,“ řekl láskyplně. Byl na ni pyšný a nemínil to skrývat.

Instinktivně k jeho obličeji vztáhla ruku, aby se ho po tak dlouhé dotkla, když v tom všechno zčernalo a ona upadla do bezvědomí.

*****

Temnotu a chlad, který Annu objímal, začalo prostupovat konejšivé teplo. Znala tu sílu, která do ní proudila, měla jeho vůni a podobu. Byl tu s ní Zoran, i když netušila, jak to udělal. Nebyla dostatečně při sobě, aby mohla ověřit, jak se dostal přes její zeď, necítila ale žádné stopy nátlaku, takže ho musela pustit dovnitř sama. Netušila, jak dlouho jí obnovoval síly, ale když se začala jeho přítomnost vzdalovat, přešla z bezvědomí do hlubokého, pokojného spánku.

Když se začala probouzet, bylo to jeho jméno, co toužebně zašeptala, než otevřela oči.

„Bohužel nemůžu sloužit,“ usmál se na ni Benedikt. „Jsem tu jenom já.“

Zmateně zamrkala. Byla si tak jistá, že u ní byl!

Benedikt to okamžitě pochopil. „Byl tady, ještě před půlhodinkou. Potřebovala jsi zesílit, tak se na tebe napojil, a pomohl ti s tím. Nebyl si jistý, že se k tobě dostane, ale nakonec to šlo snadno,“ kývl hlavou ke dvěma hromádkám prachu, které teď špinily její koberec.

„A kdo to jako bude uklízet?“ zhrozila se naoko a hlas jí zněl cize skřípavě. Benedikt jí pomohl se posadit a podal jí sklenku s vodou. Žíznivě ji vypila a požádala ho o další. Ochotně jí dolil, a když postavila sklenku na noční stolek, začal si mnout dlaně.

„Musel se vrátit k našim hostům, ale požádal mě, ať ti vyřídím, že až se na to budeš cítit, máš přijít za nimi do společenské místnosti,“ informoval ji a chystal se přiložit dlaně na její tvář. „Napřed ale dáme do pořádku tady ty jizvy na čele a na obočí. Oko jsi měla opuchlé, ale to už jsem vyřešil.“

Vzala ho za ruku dřív, než se jí dotkl. „To není nutné, Benedikte. Pár jizev mě nezabije. Podle tvého vzhledu bych si tipla, že mě dáváš dohromady už nějaký ten čas. Kromě odřenin a tržných ran a několika modřin vím ještě o pár zlomených žebrech. Jistě toho ale bylo více.“

Musel uznat, že má pravdu, cítil se ještě vyčerpaněji, než vypadal. „Natržená slezina, propíchnutá plíce, krvácení do mozku a taky téměř rozdrcená jedna ledvina,“ vypočítal jí to, protože mu bylo jasné, že to chce vědět. „Zrasovali tě pořádně.“

„To tedy ano,“ uchechtla se. Sykla, jak jí píchlo v jizvě na obočí.

„Jsi si tím jistá,“ ukázal na ni. „Určitě bych to ještě zvládnul. Když je nevyléčím, můžou ti tam zůstat už navždy.“

„To nevadí. Je to důkaz, že jsem bojovala a přežila,“ trvala na svém vážně.

„Ozdoba každé správně válečnice,“ usmál se znovu a stiskl jí lehce ruku, než pokračoval. „Byla jsi neuvěřitelná, Anno. Silnější než tři modří najednou. O něčem takovém jsem nikdy neslyšel. Jsem vděčný, že jsem toho mohl být svědkem. A jsem hrdý až do morku kostí, že patříš do naší skupiny.“

Hlas se mu chvěl dojetím, i když se to snažil skrýt.

„Děkuji Benedikte, za všechno. Ale už toho nechej, nebo se rozbrečím. A to nemůžu, protože drsňačky nebrečí,“ řekla mu ochraptěle a cítila, jak jí vlhnou oči.

Přikývl, pustil její dlaň a potáhl. Pak se postavil a vydal se ke dveřím. „Půjdu si tedy raději po svých, ať z nás nejsou dva ufňukánci. Nezapomeň na Zoranův vzkaz.“

Opatrně spustila nohy na koberec. „Jasně, neboj.“ 

Napřed ale musím vyřídit ještě něco jiného, pomyslela si vzdorně, když se za ním zavřely dveře. Něco důležitějšího.

*****

                „Dále!“ vyzvala Sára klepajícího a zvědavě hleděla ke dveřím.

Dovnitř nakoukla Anina modrovlasá hlava. „Jsi sama? Nerada bych tě rušila, jestli se muchlujete se Zikmundem.“

„Zikmund je venku s Markem na obchůzce,“ odpověděla Sára udiveně.

„Super, takže vzduch je čistý,“ poznamenala Anna spokojeně a vešla dovnitř. V jedné ruce nesla láhev šampaňského a v druhé dvě vysoké, úzké sklenky. Bez dovolení se uvelebila na Sářině posteli a kývla na ni, ať si přisedne. Sára ještě pořád plná údivu poslechla.

„Podrž je, prosím,“ podala jí Anna sklenka a pustila se do otvírání lahve.

„Kde jsi k němu přišla?“ zeptala se Sára nechápavě.

„Nedávno jsem ho zahlédla v lednici zastrčené za krabicemi s mlékem. Myslím si, že si ho tam ulil Ondřej, asi pro některou z těch svých bloňďatých koček, co si je sem vodí,“ odpověděla Anna a vesele se křenila.

„Jestli je to tak, nebude rád, až přijde na to, že se mu ztratilo,“ usmála se Sára potutelně.

„Nebude, že?“ opětovala jí Anna úsměv spiklenecky. Než dobrácky dodala: „Koupím mu jiné, až vyrazím zase ven. Do té doby mu bude muset stačit jeho charisma. Toho má přece na rozdávání.“

Sára se pobaveně uchechtla: „Aspoň to tvrdí.“

„No že jo?“ ujišťovala se Anna a lehce vyjekla, když láhev bouchla a alkohol se hnal pěnivě vzhůru. Sára rychle nastavila sklenky, a tak se jim podařilo polít lůžko jenom trochu.

Anna natáhla ruku se sklenkou, aby si mohly přiťuknout a Sára zvážněla. „A my teď slavíme nebo se loučíme, Anno?“

„To záleží,“ odpověděla modrovlasá démonka neurčitě.

„Záleží na čem?“ svraštila Sára nechápavě obočí.

„Na důvodu, proč chceš, abych zůstala,“ vysvětlila Anna vážně.

Sára sevřela prsty kolem své sklenky. „Říkala jsem to přece už tam v továrně. Je fajn mít ve skupině další ženskou. Navíc ještě takovou modrou drsňačku.“

V Annině tváři se objevilo zklamání.

„Ale … taky…“ pokračovala Sára a hlas se jí lehce třásl. „Taky proto, že tě mám ráda. Hlavně proto.“

Anna se rozzářila jako sluníčko. „Já tě mám taky ráda, Sáro. A zůstanu moc ráda.“

Sáře se zaleskly oči a rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Protože se drsňačky málokdy objímají, Anna sevřela druhou ruku v pěst a zvedla ji do vzduchu. Sára se trochu zastřeně zasmála, udělal to samé a pak si ťukly klouby.

„Za chvíli musím za těmi Modrými, ale napřed tu spolu vypijeme to šampaňské, jo? Celé,“ navrhla Sáře.

„Jo,“ přikývla rudovláska a přiťukla si s ní. Pak se s chutí napila a blaženě zavřela oči. „Musím uznat, že má Ondřej dobrý vkus.“

„Na šampaňské určitě,“ souhlasila Anna a obě se rozjařeně rozesmály.

*****

Anna brzy pochopila, že démoni snášejí alkohol jinak než lidé. Vypily se Sárou celé šampaňské, takže očekávala, že bude alespoň trochu ovíněná, mysl měla naprosto jasnou, když kráčela do společenské místnosti.

Suverénně vkráčela dovnitř a přerušila tak tlumený rozhovor modrých Asur. Zoran seděl v čele stolu a jejich hosté vedle sebe po jeho pravé ruce. Energicky zamířila ke stolu a sedla si přímo proti nim.

„Přišla jsem hned, jak jsem se začala cítit líp,“ řekla Anna na svou omluvu, protože jí Hans s Leškem připadali netrpěliví. Zřejmě je nechala čekat déle, než se slušelo. Což jí škodolibě potěšilo. Vzápětí ucítila zkusmý tlak cizí mysli na svou zeď. Slizoun Hans!

Zatímco na tváři vykouzlila milý úsměv, odstrčila jeho vědomí tak silně, až sebou na židli cuknul. „Myslela jsem, že koncil už skončil.“

„Hansi?“ oslovil ho Zoran varovně.

„Omlouvám se za svou nezdvořilost,“ procedil Asura mezi zuby neochotně. „Prostě se mi to ještě nikdy nestalo.“

„Nikomu z nás se to ještě nikdy nestalo,“ opravil ho Lešek znepokojeně.

„Když jsem vás svolával na koncil, říkal jsem vám, že je Anna velice silná,“ odtušil Zoran klidně.

„To ano. Ale jak sám dobře víš, jedna věc je o tom slyšet, a druhá je to zažít na vlastní kůži,“ přitakal Juraj a působil teď mnohem uvolněněji.

Anna byla zmatená. Zoran svolal ten koncil?

„Ano, svolal jsem ho, Anno,“ oslovil ji. Uměl její tvář číst tak dobře, že ani nepotřeboval přístup k jejím myšlenkám. „Je to starodávná tradice. Jakmile se mezi Asurami objeví Modrá, projde výcvikem, a když její velitel uzná, že je dost silná, svolá koncil tří, na kterém je pak testována úroveň její zralosti a připravenosti. Pokud zkouškou projde, uznají ji zkoušející za plnohodnotnou modrou Asuru. To znamená, že si může svobodně zvolit, zda setrvá v dosavadní skupině, nebo zvolí jinou možnost. Zkoušející jí mohou nabídnout místo ve své skupině, nebo se může úplně osamostatnit a založit vlastní skupinu.“

„Proto Modrá mezi námi,“ zamumlala. Zoran přikývl a ona se vyčkávavě podívala na tři tváře před sebou.

Juraj se podíval z Leška na Hanse. Pak váhavě přiznal: „Než se k nám připojil Zoran, chtěli jsme ti učinit nabídku všichni tři, teď mám ale dojem, že se mí kolegové trochu obávají konkurence.“

„Hloupost,“ odsekl Hans nepřesvědčivě.

„Přesně tak,“ připojil se k němu Lešek, ale taky nezněl úplně rozhodně. „Může se připojit k mé skupině. Šikovná modrá Asura se vždy hodí.“

„Šikovná?“ hekl Juraj překvapeně a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pánové, tohle děvče nás přemohlo. Porazilo. Nás všechny. Anna není šikovná, je výjimečně mocná! Rozhodně je připravená velet vlastní skupině, takže pokud přijme nabídku některého z nás, měli bychom být vděční.“

Anně se začínal líbit čím dál víc. Zoran si toho všiml a jeho pohled zesmutněl. Její ztráta byla blízko, a on netušil, jestli to unese. Alespoň bude na nějaký čas v bezpečí před Alexandrem, pokud zmizí pěkně po anglicku, držel se jediné pozitivní věci, kterou v odchodu Anny viděl. 

„Juraj má pravdu. Anna bude cenným přínosem pro každou skupinu. Takže jak to bude? Chcete Annu požádat, aby se k vám připojila?“ našel v sobě sílu se zeptat.

Když všichni tři přikývli, jen těžko skrýval zoufalství. Anna ho však zahlédla, jak se na krátký moment zalesklo v jeho pohledu.

Pohodlně se opřela a položila spojené ruce na stůl. Pak si modré Asury před sebou chvíli pečlivě prohlížela, než promluvila. „V první řadě bych vám chtěla poděkovat, že jste přijali roli zkoušejícího v mém koncilu. Děkuji i za uznání mé dostatečné zralosti a připravenosti. Vážím si Vaší nabídky, opravdu velmi si ji vážím. Se vším respektem a upřímností, kterou oplývám možná až příliš, rovnou odmítnu vaši nabídku, Hansi. Nesnášíte mě, protože jsem lepší a silnější než vy. Nikdy to nebude jinak a jak jistě pochopíte, to není dobrý základ pro spolupráci.“

Zoran po něm bleskl očima, jak čekal nějakou jeho odvetnou reakci, Hans se ale jen zatvářil krajně dotčeně a provrtával ji zlostným pohledem.

„Vaši nabídku, Lešku, musím taky odmítnout. Necítíte ke mně zášť, za což vám děkuji, ale nejste plně přesvědčený, že mě ve své skupině chcete, protože i vy se bojíte mé síly. A já potřebuji ve svém životě a ke své práci jistotu. Potřebuji být chtěná,“ promluvila k druhému Asurovi. Ani on se k odmítnutí nijak nevyjádřil, neskrýval ale své zklamání.

„Juraji,“ oslovila posledního z nich přátelsky a Zoran ztuhl. „Vy jste mě rozhodně překvapil. Děkuji vám za vaše slova uznání. Vaší nabídky si vážím nejvíce, protože je myšlena opravdově. Velice ráda bych se stala členkou vaší skupiny.“

Zoran pevně sevřel rty a zbledl. Naproti tomu Juraj se spokojeně usmál: „To mě těší.“

„Ale…“ promluvila Anna znovu: „V jedné věci se pletete. Ano, jsem silná a velmi mocná. Přesto se můžu stát ještě silnější a mocnější. Ani vy tři dohromady jste nedokázali to, co zvládl Zoran.“ Ukázala si na čelo, aby bylo jasné, o čem mluví. Pak pokračovala: „Dokázal to sám a hned dvakrát.“

Asury se na něj udiveně zadívaly.

„Bylo to hrozné, ale bylo to pro mé dobro. Ukázalo mi to, že se mám ještě hodně co učit. Že můžu být ještě lepší. Říká se, že žák často přeroste svého učitele. Já tomu svému zatím nesahám ani po kolena. A to jak ve své síle, tak i ve schopnosti vést jiné Asury. Takže jsem se rozhodla, že i nadále zůstanu zde, u své skupiny. Pokud mě tedy budeš chtít dál učit a vést, Zorane.“

„Samozřejmě že ano. Ano chci,“ hlesl naprosto vyvedený z míry.

„Takže je rozhodnuto,“ postavil se prudce Hans. Zahučel neuctivé sbohem a nasupeně odešel. Lešek se rozloučil zdvořileji, a dokonce si s nimi podal ruce, než taky odešel.

Juraj se zvedl pomalu a neochotně. „Chápu tvoje rozhodnutí, Anno, asi bych šel stejnou cestou být na tvém místě. Moje nabídka ale trvá s neomezenou platností. Tak kdyby si změnila názor, ozvi se,“ ukázal si na čelo a pak ji vřele stiskl ruku na rozloučenou.

„Máš štěstí, Zorane,“ prohodil ještě, když kolem něj procházel.

„To mám,“ přiznal Zoran tiše, když se i za posledním z hostů zaklaply dveře, a očima se vpíjel do Anniny tváře. „Neuvěřitelné štěstí.“

Kapitola patnáctá

Zkouška

                Zoran vztekle praštil rukou do matrace a posadil se. Byla ještě hluboká noc a on byl hrozně unavený, spánek ovšem nepřicházel. Nespal pořádně od chvíle, co Anna ukončila rodící se vztah mezi nimi. Chyběla mu vůně její pokožky, kterou mohl ve spánku vdechovat. Chyběl mu její tichý dech, teplo jejího těla, když se k němu tiskla. Postrádal ji s každou sekundou, kdy nebyla s ním. S každým nádechem cítil bolest z její ztráty. Samozřejmě to pohřbil hluboko v sobě. Tak hluboko, že ani Benediktovi a Ondřejovi nedovolil, aby to v něm četli.

Při vzpomínce na svou skupinu Asur si smutně povzdechl. Měl teď už jen je, ale poprvé po dlouhé době mu to přišlo málo. Anna mu ukázala, že mohl mít víc, mohl žít víc. A teď v něm zbylo jen prázdno. Tiché nic a vědomí zodpovědnosti a povinnosti modré Asury vůči ostatním, kteří na něj spoléhali, a které se zavázal chránit. Kdyby neměl je, neměl by už nic. Žádný důvod k žití. Připadal si jako sobec, když se sám sebe každou noc, co probděl, a každý den, co propracoval, ptal sám sebe, jak dlouho mu to málo bude stačit?

Vyčítal si, že včera tak vybuchl. Ne, že by neměl důvod. Anna svou ukvapeností a špatným odhadem opravdu málem přivodila smrt sobě i ostatním. Jenže on tím nebyl tolik překvapený. Měl na starosti už spoustu nových Asur, i modrých, a věděl, že potřebují čas, aby dozrály. Anna měla navíc tak těžkou startovací pozici. To ji sice neomlouvalo, ale hodně to vysvětlovalo. Zoran byl ale přesvědčený, že se měl více kontrolovat. Když rozbořil její zeď, měl se zastavit. Měl se s tím spokojit. Ale on se nedokázal udržet, zlost a vlastní bolest ho přemohla a přiměla ho zdrtit ji a ponížit.

Teď se za to proklínal. Jsou věci, které se dají omluvit. Prominout. Ale jsou i takové, které se nepromíjí.

Rychle se oblékl, a aniž by si toho někdo z ostatních obyvatel domu všiml, odešel do noci. Bloumal prázdnými ulicemi a vdechoval noční vzduch. Občas se zastavil u některého z barů, skryl se ve stínu a opřený o zeď vstřebával emoce lidí uvnitř. Sytil se a snažil se probudit v sobě alespoň trochu života. Nešlo to. Bez Anny zůstal uvnitř mrtvý.

*****

Anna s Ondřejem vešli do tělocvičny. Jejich první pohled padl na Vétalu, připoutanou silnými řetězy za paže ke kruhům ve zdi.

Tak už konečně vím, proč tam ty kruhy jsou, napadlo Annu. Lámala si s tím totiž hlavu od svého prvního tréninku, ale nechtěla se nikoho ptát, aby nevypadala jako hlupák.

Proti ní stála Sára a na něco se soustředila tak moc, že si ani nevšimla jejich příchodu. Asura začala lapat po dechu a Anně došlo, že Sára trénuje svou novou dovednost.

„Jak to šlo?“ ozval se Zoranův hlas od vedlejší stěny. Stál tam mírně rozkročený, ruce v bok a pozorně sledoval rudovlasou démonku. Nevěnoval jim jediný pohled.

Anna si vzpomněla na chvíle, kdy tak při tréninku sledoval ji, a prudce ji zalila vlna lítosti a touhy vrátit čas. Kdyby to tak uměla!

Nevěděla, koho se ptal, ale byla ráda, že se odpovědi ujal Ondřej, protože ona by ze staženého hrdla nevydala ani hlásku. Nemluvě o pocitu na zvracení, který se jí zmocnil, jakmile vešli dovnitř, a od té doby sílil.

„Všechno v pořádku,“ řekl Ondřej. „Benedikt se vrátil ke svým knihám a my přišli sem, jak sis přál.“

Zoran se na ně konečně podíval. Chvilku se jen tiše vpíjel pohledem do Ondřeje, jak si ověřoval jeho slova v jeho vzpomínkách, a žlutovlasý démon to trpělivě snášel. Pak upřel svůj pátravý zrak na Annu a ona ucítila jeho přítomnost ve své hlavě. Zmocnila se jí úzkost, jak si její vědomí pamatovalo jeho včerejší útok, a všechny její instinkty na ni křičely, aby se bránila. Když si podrážděně povzdechl, přinutila se popřít samu sebe a otevřela se mu.

Přikrčila se v koutku vlastní mysli a nechala ho, aby si v ní četl dle libosti. Zoran ale ani nenakoukl, zřejmě dostatečně spokojený tím, že se mu podvolila. Ve tváři měl celou dobu, co na ni hleděl, neutrální výraz, který si pamatovala z prvních dní, co se stala Asurou, když od ní ale odvracel pohled, zablesklo se mu v ní znechucení.  Anna nemohla tušit, že ho cítí sám vůči sobě, vůči tomu, jak nicotná se kvůli němu nyní cítí.

Sára si jich konečně všimla a pozdravila je. Vétala se dychtivě nadechla a zařvala.

„Soustřeď se Sáro, nenech se rozptýlit!“ pokáral ji Zoran a podařilo se mu zjemnit svůj tón. Nechtěl být příkrý. I ty by ses měl soustředit, nebo naděláš ještě větší škodu, vypeskoval se v duchu.

Démonka tedy začala znovu postupně vysávat vzduch z plic druhého démona.

„Ty Ondřeji budeš trénovat s Annou. Vyber si pár činek, pár těch potrhaných boxovacích pytlů a budeš je vrhat myšlenkou proti ní. Anna pak bude zpomalovat čas a ty předměty odklánět, aby ji nezasáhly,“ zaúkoloval je a oni poslechli.

Anně chvíli trvalo, než se dokázala do tréninku zabrat natolik, aby nevnímala jeho přítomnost. Paradoxně byla vděčná za pocit malosti, který v ní vzbudil, jelikož jí bránil v tom, aby ho vyhledávala pohledem. Když pak nakonec zvolala padla, překvapeně hleděla na tři Vétaly, které se přidušené válely na podlaze tělocvičny, a také na hromadu předmětů, válejících se kolem ní. Sára i Ondřej si vedli v tréninku skvěle.

„Dobrá práce,“ pochválili je se Zoranem ve stejnou chvíli. Překvapeně na sebe pohlédli. Kdyby bylo vše v pořádku, tak by se tomu jenom pobaveně zasmáli. Takhle to bylo přinejmenším trapné.

„No,“ odkašlal si Zoran a zachovával věcný tón: „Po večeři vás všechny čekám ve společenské místnosti na poradě. V osm přesně.“

Pak se obrátil na rudovlasou démonku: „Sáro, ty Vétaly jsou tvoje. Jednu si sněz a zbytek odveďte zpátky do sklepa, ještě je budeme potřebovat.“ Když přikývla, odešel.

„Ty víš, o co jde?“ zeptala se Anna Ondřeje, zatímco Sára likvidovala jednu V0talu a doplňovala si síly.

„Nemám tucha,“ svraštil zamyšleně obočí.

„Tak se mrkni,“ ukázala mu na čelo, aby mu připomněla jeho propojení se Zoranem.

„To by mě vážně samotného nenapadlo,“ ušklíbl se. „Ale je zavřeno.“

„Možná Benedikt?“ napadlo ji.

„Pochybuju,“ namítl vědoucně. „Řekl bych, že je zavřeno pro všechny. Jak to vždycky bývalo.“

„Alexandr?“ hlesla vyděšeně při představě, že by ovládl zrovna Zorana.

Ondřej zavrtěl zamítavě hlavou. „Ty.“ Pak se otočil, a nechal ji tam stát a překvapeně zírat.

„Pomůžeš mi s nimi?“ ozvalo se jí po chvilce za zády. Anna s sebou trhla. Došlo jí, že tam bůh ví jak dlouho stála a zírala na dveře, za kterými žlutovlasý Asura zmizel.

„Jasně,“ přitakala a vzala jeden z řetězů, na jehož konci se cukala svázaná Vétala.

„Co tím myslel?“ zeptala se jí Sára, zatímco lámala druhé Vétale ruce, aby se nemohla bránit, když jí omotávala pevněji provazem.

Když Anna neodpovídala, dodala: „Vím, že narážel na to, jak to teď mezi tebou a Zoranem je, i na to, jak tě potrestal po hřbitově. Ale mám pocit, že je za tím víc.“

„Jako že ten bordel, co jsem způsobila, je pro tebe málo?“ neodpustila si Anna uštěpačnou poznámku, v duchu však horečnatě uvažovala, jestli se jí svěřit.

„Jestli mi nechceš odpovědět, tak OK, ale nenavážej se do mě, jo? Řekla bych, že si zasloužím trochu vděčnosti a respektu,“ ohradila se Sára dotčeně.

Anna hlasitě vydechla. „Promiň. Máš pravdu, to jenom…“

„Pořád ti na něm záleží, že?“

Anna ji chvíli propalovala pohledem a už se chystala odpovědět, než si to na poslední chvíli rozmyslela. Dostala strach, že jak by si jednou začala vylívat srdce, nedokázala by přestat. Bolest by se zhoršila a prázdno v ní jen rozrostlo.

„To je teď jedno,“ odsekla ostřeji, než chtěla. Už mírněji pokračovala: „Ale máš pravdu, je v tom víc. Když po mně Zoran včera vystartoval, podařilo se mi dostat se za jeho zeď a viděla jsem…“

Sára na ni zírala s pusou otevřenou. „Ty ses dostala Zoranovi do hlavy? Bez jeho svolení?“

Anna jednoduše přikývla a démonce přes tvář přelétl znepokojený výraz. Nahradila ho opatrnost a Anna si moc dobře všimla, jak se Sára zhoupla na patách, jako by od ní chtěla pro jistotu ustoupit dál.

„Měla jsem jen štěstí,“ řekla tedy rychle, aby rudovlásku uklidnila. Její strach, protože přesně to v Sáře její odhalení vyvolalo, ji zaskočil. Čekala různé reakce, ale že by tím nahnala někomu ze zkušenějších členů skupiny obavy, to ji nenapadlo ani v nejmenším.

„To pochybuji,“ nevěřila jí Sára, ale vypadala zase normálně. „Viděla jsi tam něco zajímavého?“

„Tak bych to asi nenazvala,“ odpověděla Anna vážně. „Nebylo to nic pěkného, Sáro, ale víc ti neřeknu. Mohli to vidět jen Benedikt s Ondřejem a mělo to být tajemstvím. Nenáleží mi to komukoli dalšímu prozrazovat. Ale není to nic, co by se týkalo naší skupiny, nebo ji nějak ohrožovalo.“

„Tak dobře,“ nenaléhala na ni démonka, i když zněla trochu zklamaně. „Ovšem alespoň už chápu ten Zoranův včerejší udivený obličej.“

Anna netušila, co na to říct, a tak kývla k Vétalám: „Jdeme?“

„Jasně,“ souhlasila Sára a zatahala za řetěz, aby rozpohybovala Vétalu na jeho konci.

Mlčky odvedly démony do sklepa, kde je připoutaly ve zdi a stejně potichu se vracely zpátky. Když se v patře Sára chystal vydat ke svému a Zikmundovu pokoji, Anna ji lehce položila ruku na rameno, aby ji zastavila. „Chtěla bych se ti omluvit, Sáro. Že jsem tě neochránila. Spíš naopak.“

Sára se jenom usmála: „To je dobrý. Všichni jsme z toho naštěstí vyvázli. Nezapomínej, že jsi ještě v zácviku. A mladá. A zbrklá. A…“

„Dobře, dobře, chápu,“ musela se Anna zasmát. Pak zase zvážněla. „Taky jsem ti chtěla poděkovat. Že jsi stála u mě. Varovala mě. I když jsem na tebe nedala. A že jsi mi pomohla s těmi Rákši. To bylo úžasné. Mám radost, že jsi objevila svoji speciální dovednost. Je to pecka.“

„To je,“ přikývla Sára hrdě, než omluvně dodala: „I když jsem tě tam na hřbitově málem udusila.“

„Chce to jen trénink. A dnes v tělocvičně sis vedla skvěle,“ pochválila ji Anna upřímně. „Je fajn vědět, že mi kryješ záda.“

„Vždycky,“ stiskla jí démonka krátce dlaň, a pak se vydala po chodbě pryč.

Anna zmizela ve svém pokoji, a když se svalila na postel, cítila se o trochu lépe.

*****

Sára vešla do pokoje a ještě ani pořádně nedovřela dveře a už si přetahovala tričko přes hlavu.

„Hej, hej, hej,“ ozvalo se varovné vyjeknutí.

„Co?“ zahuhňala směrem k oknu, kde podle hlasu seděl u stolu Zikmund, a svlékla se do podprsenky.

Když naproti němu uviděla usazeného Marka, bleskurychle si přitiskla látku k hrudi.

Marek měl dlaněmi zakryté oči a chraptivě se chechtal. Benedikt ho stále průběžně léčil, ovšem jeho hlasivky se dávaly dohromady výjimečně mizerně.

„To jsi nemohl něco říct,“ vyčetla Sára Zikmundovi a rychle si tričko zase oblíkla.

„To bys nesměla být tak nažhavená, lásko,“ broukl jejím směrem laškovně na svou omluvu.

Marek se znovu uchechtl. „Já už jsem pár ženských v podprsence viděl, kdyby vás to zajímalo.“

„Jenže tohle je moje holka, kámo,“ zdůraznil Zikmund, i když to bylo napůl v žertu. Nehrozilo, že by se Marek o Sáru pokoušel. „Už se zase oblíkla, dej ty ruce dolů.“

„Kdo vyhrává?“ zeptala se a kývla hlavou k šachovým figurkám na stole.

„Marek. Jako vždycky,“ odpověděl Zikmund. Zvedl se, objal ji a políbil.

„Onehdy jsi porazil ty mě,“ připomněl mu Marek a podíval se zvědavě na Sáru: „Jak šel trénink?“

„Skvěle,“ odpověděla mu, nasměrovala Zikmunda zpátky na jeho židli a sedla si mu na klín. Chvíli koukala na šachovnici, špulila pusu, a pak táhla.

Marek pochvalně zamručel.

„Tak vyprávěj, co bylo,“ popíchl ji Zikmund zvědavě, a tak spustila a všechno jim pověděla.

„Věděl jsem, že jsi nejlepší,“ políbil ji její černovlasý démon za ucho, kde to měla ráda. Sára blaženě zavrněla.

„No uvidíme, co pro nás Zoran má. Už nebudu rušit, dohrajeme to zítra,“ došlo Markovi, že začíná trochu překážet a zvedl se. „Tak v osm.“

„Jo, v osm,“ zamumlal Zikmund a dál se zapáleně věnoval Sářinu ušnímu lalůčku. Ta už měla oči jenom pro něj, a taka si ani nevšila, že už je Marek pryč.

Teprve když jí Zikmund vklouzl chtivou rukou pod tričko, rozhlédla se poplašeně po pokoji, a když zjistila, že už jsou sami, uvolnila se a poddala se jeho dotykům.

*****

Anna se pořádně prospala, než vyrazila na poradu, kterou Zoran svolal. Její lidské tělo mělo hlad, i když se dopoledne sytila na tržišti. Byla ale tak nervózní, že by nedokázala spolknout ani sousto.

Nelíbilo se jí, jaké pocity v ní Zoran vyvolává. Vztek a nenávist, ty byly v pořádku. Bolest a pocit ztráty taky. Ale strach, nervozita a pocit nicotnosti, ty byly špatné. Věděla, že se jim musí postavit, čelit jim, ale nešlo to. Zatím.

Ve společenské místnosti si sedla na boční stranu tři volné židle od čela. Vypadalo to hloupě, ale Ondřej se Sárou a Zikmundem ji podrželi, když se na ně bez zaváhání usadili. Chvilku po nich přišel i Benedikt a sedl si naproti.

„Mluvil jsi se Zoranem?“ zaklepala slušně na Benediktovu zeď, než k němu vyslala otázku myšlenkou.

„Ano,“ odpověděl, ale víc už říct nestihl, jelikož dorazil Zoran.

Posadil se na své místo v čele, obě ruce položil na stůl a spojil dlaně. Přejel je všechny zkoumavým pohledem a u Anny se zdržel o sekundu déle.

„Díky Annině akci na hřbitově si můžeme být jistí, že Alexandr opravdu s velkou pravděpodobností dokáže ovládat velké množství démonů najednou. Taky se možná i díky té bitce u Ondřeje a Sáry objevily nové skvělé dovednosti, o čemž už určitě víte. Gratuluji a těším se na další společný trénink,“ usmál se na Ondřeje a Sáru.

„Jinak jsme se ale v pátrání po něm nikam neposunuli,“ pokračoval vážně a nepřestával je pozorně sledovat. Anně došlo, že zároveň čte jejich myšlenky, a tak rychle pootevřela bránu ve své zdi právě ve chvíli, kdy ucítila jeho přítomnost. Ucítila jeho zaváhání, než pokračoval dál, aniž by nahlédl.

Zbabělče, napadlo ji, a myslela tím i sebe, jelikož mu za to byla nesmírně vděčná.

„Proto jsem vás ale dneska nesvolal,“ pokračoval Zoran a ostatní ještě více zbystřili. „Chtěl jsem vám oznámit, že se u nás bude zítra konat koncil Modrých.“

„No páni,“ uniklo Benediktovi. „To je velká událost. To kvůli Alexandrovi?“

„Ne,“ odpověděl mu Zoran. „Kvůli Anně.“ 

Všichni se na ni upřeně zadívali a ona si okamžitě přála, aby byla neviditelná. Vládnoucí ticho jí přišlo tíživé. Přemohla svou nervozitu a nejistě promluvila: „Vypadá to, že jsem tu jediná, kdo nemá vůbec páru o tom, co to ten koncil je.“

Zraky všech se obrátily zpátky na Zorana. Pohodlně se opřel, než se pustil do vysvětlování: „Vzhledem k tomu, že jsou modré Asury vzácné, a zvláště ženy, pokud se nějaká zrodí, sejde se koncil starších modrých Asur, aby posoudili její dovednosti, případně navrhli další metody na rozvíjení dovedností a síly takového démona.“

„Takže to bude zkouška?“ ujišťovala se, že pochopila správně.

Přikývl.

„Jenom pro mě?“ ptala se dále.

„Ano. Ostatní budou jen přihlížet, aby mohli výsledek koncilu dosvědčit, pokud by bylo třeba. Máš něco proti?“ zeptal se chladně.

Ano! Křičelo to v ní. Nejsem žádná cvičná opice! Kašlu na nějaké vaše pitomé testy! Průšvihů už mám za sebou dost! To vše jí prolétlo myslí. Navenek jen poslušně sklopila hlavu. „Ne nic. Kdy přesně to vypukne?“

„Ráno za úsvitu. V tělocvičně. Buďte tam všichni včas,“ odpověděl jí a tím i všem. Pak se postavil, přistoupil k oknu, založil si ruce na hrudi a už jim nevěnoval žádnou pozornost.

Schůzka byla u konce, a tak se každý rozešel za prací, nebo zábavou. Anna se chystala zapadnout do postele, žaludek stažený obavami ze zítřka, takže na večeři úplně rezignovala.

„Ty tady ještě chvilku zůstaň, Anno,“ vyzval ji, když se taky zvedla k odchodu.

*****

V místnosti už zůstali jenom oni dva, Zoran přesto dál soustředěně zíral z okna, jako by snad někoho venku hypnotizoval. Anna neměla nejmenší chuť cokoli říkat, a tak postávala kousek od něj, ruce volně podél těla, ovšem napnutá byla jako struna. Zahnala vzpomínky, na jiné chvíle, kdy spolu byli sami, a které ji tolik chyběly, ačkoliv by to nahlas nepřiznala. Sklopila oči a počítala smítka prachu na podlaze.

Atmosféra houstla a ticho bylo čím dál tíživější. Ve chvíli, kdy si Anna myslela, že už se snad zadusí, se Zoran pomalu otočil a obezřetně se na ni zadíval. Okamžitě skryla všechno důležité ze své mysli, jak nejhlouběji dovedla, vyčistila, co zbývalo a otevřela dveře ve své zdi.

Zoran jenom nesouhlasně zavrtěl hlavou a provinile zašeptal: „Tohle je moje vina. To já ti tohle udělal.“

Annu dokonale zaskočil. Nevěděla, co od něj čekat, ale tohle by ji ani ve snu nenapadlo.

„Nechápu…“ hlesla.

„Anno,“ oslovil ji naléhavě a přistoupil o krok blíž. Polekaně před ním ustoupila a jemu se na moment bolestí zkřivil obličej. Rychle se ale vzpamatoval a nasadil svou klasickou neutrální masku. „Nechci ti ublížit.“

„Tak co chceš? Proč jsem tady?“ zeptala se tiše a pozorně sledovala jeho pohyby. Pokud na ni zaútočil, byla rozhodnutá se bránit.

„Chci se ti omluvit za to, jak jsem se zachoval ten večer po hřbitově,“ odpověděl vážně. „Netvrdím, že jsi neudělala hroznou pitomost, stojím si za vším, co jsem ti vytkl, ale to ostatní, jak jsem se do tebe vřítil, to byla chyba. Měl jsem se kontrolovat.“

„Zasloužila jsem si trest,“ namítla.

„Možná. A možná taky stačilo tě veřejně pokárat a přimět k poslušnosti, ale jinak. Ne tak…brutálně,“ dodal znechuceně a ona konečně pochopila, že je naštvaný sám na sebe. Ne na ni. „Nechal jsem se ovládnout vztekem a taky vším tím… rozbitým… a ztraceným mezi námi…“těžce si povzdechl a upřel na ni prosebný pohled.

Čekal, že něco řekne, ale ona mlčela, zjevně udivená jeho slovy. Proto pokračoval, ještě naléhavěji: „A za to se ti omlouvám. Zklamal jsem jako velitel i učitel. Chápu, jestli mi to neodpustíš, ale prosím tě, řekni mi, že jsem tě úplně nezlomil.“

„Na tom přece nezáleží,“ řekla ochraptěle, jak se v ní praly emoce. Tolik po něm toužila, chtěla znovu cítit jeho blízkost, vůni jeho kůže, mít ho v sobě, ale zároveň by mu nejraději vyškrábala oči a vytrhala tu jeho modrou hřívu.

„Záleží!“ odmítl její tvrzení rázně, až sebou trhla. „Záleží na tom víc, než kdy jindy!“

„Co po mně vlastně chceš, Zorane?“ zeptala se ho zdrceně.

Nevšimla si, kdy se pohnul, protože byl prostě tak rychlý, takže když ucítila jeho ukazováček přitisknutý uprostřed svého čela, jenom se vylekaně zajíkla a v sebeobraně mu sevřela zápěstí ruky, kterou se jí dotýkal. Cítila jeho zachvění, které se přelilo do jejích nervových zakončení, a srdce se jí sevřelo žalem.

Pochopila, že jí Zoran nechce ublížit, a tak ho raději pustila.

„Co po tobě chci, Anno? Chci zpátky tvůj vzdor a tvou odvahu. Tvou zarputilost a cílevědomost. Tvou sílu a odhodlání. Tvou bojovnost,“ vysvětlil tím naléhavým tónem a bez mrknutí jí zíral do očí a vábil zpátky její duši. „Chci, aby ses mi stavěla na odpor tam, kde to bude konstruktivní, a dokázala přijmout má slova, když to bude dobře sloužit naší společné věci. Snesu tvou nenávist, jestli to pomůže, aby ses vrátila sama k sobě. Snesu každou pitomou písníčku a filmovou scénu, která tě napadne. Snesu cokoli, jen když mi řekneš, že jsem tě nezlomil, a znovu tohle všechno v sobě probudíš.“

„Proč ti na tom tolik záleží?“ vyklouzlo jí otřeseně.

„Bolí mě, že se musíš ptát, ale zasloužím si to. Za svoje tajnůstkaření, za porušení slibu, za utrpení, co jsem ti způsobil,“ řekl zdrceně a stáhl se. Začala jeh dotek postrádat ještě dřív, než se jeho ukazováček vzdálil.

„Zorane…“ začala nejistě, protože nevěděla, co chce vlastně říct.

Umlčel ji pohybem ruky. „Kromě zjevných důvodů, mi na to záleží i kvůli zítřejšímu koncilu. Jestli máš obstát, musíš to být zase ty. Nemůžu ti říct, co tě čeká, ale budeš potřebovat všechno, všechno, co v tobě je, abys obstála.“

„Myslíš si, že zklamu,“ zamračila se.

„Pokud se nevrátí ta stará Anna, možná trochu zkušenější a moudřejší po tom všem, čím si prošla, tak ano. Zklameš. A já potřebuji, abys uspěla. Ty to potřebuješ!“

„Proč?“ založila si ruce na hrudi, aby si nevšiml, jak se jí roztřásly.

„Protože když jim ukážeš, co všechno dokážeš, získáš, po čem toužíš,“ odpověděl.

„A to podle tebe je?“ sevřela netrpělivě rty.

„Svoboda,“ odtušil klidně, ačkoliv oči mu planuly vnitřním žárem. „Když ostatní modří uvidí, jak úžasná jsi, budou tě chtít získat. Nabídnou ti spolupráci a ty se budeš moct přidat k jejich skupinám. Budeš moct odejít, nechat nás a tohle všechno za sebou. Zůstaneš pořád démonem, ale dostaneš možnost začít znovu.“

Zaskočil ji ještě víc, nedokázala překvapením vůbec zareagovat.

Znovu se k ní přiblížil zpátky a položil jí pomalu ruce na ramena. Dal jí možnost uhnout, kdyby jí to vadilo, ale ona stála bez hnutí.

„A teď mi Anno prosím konečně odpověz. Zlomil jsem tě?“

Opětovala mu pohled a tiše, ovšem dostatečně rozhodně odpověděla: „Ne.“

Neskrýval před ní svou úlevu. Jeho dlaně opustily její ramena. „Děkuji,“ usmál se smutně. „Uvidíme se tedy zítra ráno v tělocvičně.“ Pak se odvrátil a rychle odešel.

Anna těžce dosedla na nejbližší židli a předklonila se, aby to všechno vydýchala. Hlavou jí běželo jediné. Nový začátek!

Kapitola čtrnáctá

Démon jako démon

Krev jí plnila nos i ústa, až se nemohla nadechnout. Celá se v ní topila a čím zběsileji se snažila vyplavat na hladinu toho rudého moře, tím hlouběji klesala. Tekutina kolem ní houstla, až se změnila v bažinu, která ji vtahovala postupně hlouběji…

Anna se s výkřikem posadila na posteli a rozkašlala se. Byl to jen sen, ty huso, vynadala si už naprosto bdělá. Což se lehko tvrdilo, ale hůř se tomu věřilo, když v ústech pořád cítila pachuť krve.

Vyhrabala se zpod peřiny a spustila nohy na podlahu. Měla na sobě jenom tílko a kalhotky. Pohled jí ulpěl na zranění na jejím stehně a lýtku. Prohlubně po vykousnutém mase se pomalu vyplňovaly, jak pracovala její výjimečná asuří schopnost regenerace. Strupy už byly pryč, místo nich její tkáň kryla tenká výrazně růžová nová kůže. Vzpomněla si na to, jak zničeně včera vypadal Benedikt, a ani si raději netroufla představit, jak vážné její znamení muselo být.

Protože ji z pohledu na vlastní zjizvené tělo nebylo úplně nejlépe, uhnula očima raději k oknu. Kolem tmavého závěsu se lehce vlnila tenká duha.

„Do prdele!“ ulevila si nahlas, když jí došlo, co to znamená.

V té chvíli se ozvalo zaklepání. Vyděšeně pohlédla ke dveřím, protože čekala, že se rozletí a dovnitř jako obvykle bez souhlasu vpadne Zoran. Když se to nestalo a místo toho se ozvalo další klepání, trochu se uklidnila a lehce myslí nakoukla přes dřevo.

„Pojď dál, Benedikte,“ řekla pak s úlevou. Tu ale velice rychle vystřídal stud. Jakmile vešel, mohla totiž vidět, že vypadá pořád stejně vyčerpaně. Což byla jenom její vina.

„Ránko,“ pozdravil a nejistě se rozhlédl po pokoji. Pak si sedl na volnou židli.

„Díky,“ hlesla a musela se tvářit hodně nechápavě, jelikož nečekal ani na vyzvání a začal sám od sebe vysvětlovat: „Poslal mě Zoran. Něco na sebe hoď, a pak spolu půjdeme tady kousek na náměstí. Jsou tam nějaké radovánky, či co, bude tam plno lidí a děcek, tak se trochu posilníme. Mám už hlad jako vlk, ale jak tě tak pozoruju, ty máš větší. Tak šup šup.“

Neodmlouvala. Těžce se zvedla, a trochu nesvá z toho, že je před ním jen ve spodním prádle se vydala k prádelníku. Vzala si z něj čisté tričko, džíny a ponožky. Když se obrátila, byly závěsy roztažené a benedikt džentlmenský koukal ven místo na ni.

„Jen si dám rychlou sprchu. Bude to chvilka,“ řekla mu omluvně a zapadla do koupelny. Hlad ji popoháněl, takže tam opravdu nebyla dlouho. Jenom ze sebe spláchla pot po noční můře, opláchla obličej a pročísla vlasy. Rychle na sebe naházela oblečení a v pokoji si obula boty. Nejistě se otočila kolem své osy, jak hledala svou oblíbenou koženou bundu. Pak si vzpomněla, že ji měla na sobě cčera večer.

„Zůstaly z ní jen cáry, tak šla spálit,“ napověděl jí Benedikt. Anna bleskově zkontrolovala svou zeď. Stavěla ji většinu noci, pomalu a bolestivě, ale byla tam. Nová a pevná.

„To… to je škoda. Měla jsem ji ráda,“ utrousila tiše a nedokázala se na něj podívat.

„Oblíbíš si jinou,“ konstatoval jednoduše a postavil se. Pak vzal mikinu, kterou viděl ležet na stole a podal jí ji.

„Snad. Díky,“ hlesla a oblíkla si ji.

Dole u vchodových dveří na ně čekal Ondřej. Ruce vražené hluboko do kapes džín, na tváři zamyšlený výraz. Když je spatřil, trochu pookřál.

„No konečně. Tak pojďte, holoubátka,“ popohnal je.

„Dozor?“ pohlédla Anna na Benedikta, ale její poznámky, jindy jistě kousavá, neměla vůbec žádnou energii.

„Ochrana. Oba jsme příliš vyhladovělí a po včerejšku…“ zarazil se ve vysvětlování, když spatřil její provinilý výraz.

Bezeslovně přikývla, tak už raději nepokračoval. Mlčky se vydali pryč od jejich domu a nenápadně se vmísili mezi lidi na náměstí. Na připraveném pódiu opravdu probíhal nějaký dětský hudební recitál a náměstí bylo téměř zaplněno přihlížejícími.

                Měli štěstí a podařilo se jim ukořistit volnou lavičku, na které se uvelebily. Benedikt se opřel, mírně zaklonil hlavu a začal blaženě čerpat energii z emocí okolních postávajících. Anna zůstala sedět v předklonu, lokty opřené o kolena, pohled stočený k zemi. Vlasy jí splývaly přes obličej, což ji vyhovovalo, jelikož se tak ukryla před Ondřejovým zkoumavým pohledem. I ona se pomalu napojila na emoce návštěvníku a cítila, jak jí prostupuje osvěžující teplo a síla.

                Byla už téměř sytá, když ucítila, jak Ondřej opatrně obchází svou myslí její obrannou zeď. Napjala se, ale nesnažil se jí proniknout, a tak zatím jen vyčkávala. Ondřej byl ovšem vynikající pozorovatel, takže poznal ze strnulého držení jejího těla, že ho vycítila.

                „Jenom ji kontroluji. Dobrá práce vzhledem k tomu, že z té první zůstal jen prach,“ pochválil ji.

                „Jak …“ nepochopila hned.

                „Byl jsem tam. U Zorana. Když ji zlikvidoval,“ vysvětlil téměř omluvně a ukázal si na čelo.

                „Aha … jistě,“ zalila ji vlna pokoření a uhnula pohledem.

                „Jak říkám, dobrá práce. Na druhou zeď. Je to pořádná barikáda,“ zopakoval neutrálně.

                Byl to Benedikt, kdo ho opravil. „Třetí,“ řekl, aniž by se vytrhl ze svého stávajícího rozpoložení.

                „Vlastně máš pravdu,“ přitakal Ondřej.

                „Do prdele, sakra, kurva!“ zahudrovala Anna a opřela se taky. Pak pohlédla k modrému nebi. Zkurvená modrá, prolétlo jí hlavou, ale okřikla se. „Pořádně jsem to posrala.“

                „Koukám, že sis doplnila slovník o pár nových pojmů,“ vyhekl Ondřej napůl pobaveně. Benedikt se uchechtl a dál odpočíval.

„Ale musím s tebou souhlasit. Takhle rozzuřeného jsem Zorana snad ještě nikdy neviděl. Upřímně měl jsem o tebe dost strach,“ přiznal Ondřej.

„To my všichni,“ pohlédl na ně Benedikt zpod přivřených víček. Vypadal už mnohem lépe. Poklepal Anně lehce na rameno, aby upoutal její pozornost. Pak k ní vztáhl ruku a naznačil jí, aby mu podala svou. Trochu váhavě to udělala. Jemně jí stiskl dlaň a vypustil svou hojivou sílu. Místa zraněná útoky Rákšů ji začala svědit a pulsovat teplem. Nutilo jí to se poškrábat, ale věděla, že to by byla pitomost. Hojil ji nějakých pět minut, pak ji pustil a protáhl se.

„Děkuji a omlouvám se,“ vyhrkla. „Vám oběma,“ podívala se i na Ondřeje. „Děkuji, že jste mě nenechali ve štychu. I když jsem se chovala jako pitomá nána. Jsem hrozně ráda, že se vám nic nestalo,“ vytrysklo z ní kajícně.

„No, já jsem se náhodou ošklivě odřel,“ namítl Ondřej, ale bylo jasné, že si z ní jen utahuje.

„Chceš to pofoukat?“ mrkla na něj svůdně.

„Myslím, že ně,“ začal se chechtat. „Když vím, jaká seš ve skutečnosti drsňačka, budu se od tebe držet raději dál.“

„Naštěstí se nestalo nic, co by se nedalo napravit,“ přidal se Benedikt shovívavě. Vlastně ji tím nijak nepřekvapil. Byl prostě dobrá duše.

„Ale jak?“ zeptala se bezradně.

„Nejlépe tak, že se poučíme z vlastních chyb a pustíme se zase do práce,“ navrhl energicky a plácl se lehce do stehen připravený na návrat domů.

„Dobrý nápad,“ souhlasil s ním Ondřej a chystal se vstát.

„Počkejte,“ zastavila se Anna a zněla naléhavě. Když se na ni zvědavě zahleděli, dodala si odvahu a řekla: „Potřebovala bych s vámi mluvit o Zoranovi.“

„Vážně?“ svraštil Benedikt své husté bílé obočí.

„O čem konkrétně?“ zeptal se Ondřej zvědavě.

„O jeho mysli. O tom, co jsem tam včera viděla.“

„Myslíš zahradu?“ ujišťoval se Benedikt opatrně.

„Ne. O tom, co jsem našla za zahradou,“ řekla vážně a oba muži překvapeně zalapali po dechu.

„Ale jak… Kdy? … Vůbec jsem o tobě nevěděl,“ zamračil se Ondřej znepokojeně. „I když to asi vysvětluje Zoranův výraz, než odešel.“

„A co jsi tam vlastně viděla?“ zeptal se Benedikt podezřívavě. Pořád nemohl uvěřit, že by se někdo dostal do Zoranovy hlavy, aniž by mu to sám dovolil.

Nechtěla to popisovat, protože věděla, že to slovy nedokáže dostatečně přesně popsat. Všechno to zlo a hrůzu, co tam viděla a cítila. Proto lehce zaklepala svým vědomím na ta jejich, a když ji vpustili do svých myšlenek, ukázala jim v obrazech vše, co objevila v Zoranově mysli.

Benedikt přikývl a Ondra taky, potvrdili tak, že viděla to, co oni, když jim Zoran dovolil kontrolovat jeho mysl kvůli Alexandrovi.

„Jak jsi to dokázala?“ zopakoval Ondřej svou otázku konsternovaně.

„Možná sis toho nevšiml, ale Zoran se včera dost rozzuřil,“ připomněla mu.

„Jsem si toho vědom, Anno, ale Zoran se nikdy nepřestává kontrolovat natolik, aby si přestal hlídat mysl,“ oponoval Ondřej.

„Přesně tak, nikdy,“ potvrdil jeho slova Benedikt přesvědčeně. „Kdy konkrétně ses tam dostala?“

Anně vyschlo v ústech při té vzpomínce a tělem jí projel odraz bolesti, kterou jí včera Zoran způsobil. Zbledla a ruce, položené v klíně, se jí zpotily.

„Když se vrhnul proti tvojí zdi?“ hlesl Ondřej nedůvěřivě. Opravdu dokázal dobře číst v lidech.

Anna přikývla, vděčná, že nemusí odpovídat. Bála, se, že by ji zradil hlas.

„Ale jak je to možné. Byl jsem tam a cítil jsem část toho co ty, jelikož mě Zoran zaštítil. Ale i ta trocha stačila k tomu, že mě bolela každá buňka mého těla. Raději bych se nechal stokrát pohryzat a podrápat Rákšou, než projít takovým trýzněním. Vždyť na to použil i své plameny, i když jen slabě!“

Tak slabě, blesklo Anně hlavou a znovu pocítila to horko a pálení ze včerejška, až se celá zpotila.

„Muselo to být hrozné,“ poznamenal Benedikt zúčastněně.

„Zasloužila jsem si to. A žiju, takže bych měla být asi ráda,“ řekla posmutněle. „Taky bych mohla shořet.“

Na chvilku mezi nimi zavládlo těžké, napjaté ticho, které přerušil Ondřej: „Tak jak se ti to povedlo?“

Povzdechla si nahlas a pokusila se to vysvětlit: „Rozmetal mou zeď během několika vteřin, Ondřeji. Rozbil ji jako by byla z písku. Jeho oheň ji spolykal jako listy papíru. Nevím, jak se mi to podařilo, ale zatímco se většina mého vědomí svíjela v té bolesti, část unikla jeho pozornosti a našla skulinu v jeho zdi. Byla to jen škvírka, ale stačila mi, abych pronikla dovnitř. Měl jsem čas se porozhlédnout, než si mě tam uvědomil.“

„Neuvěřitelné,“ spadla bloňďákovi čelist a hledal pohledem vysvětlení u Benedikta.

„Na mě se nedívej, kamaráde. Jsem sice mnohem starší, zkušenější a slyšel jsem už mnohé ohledně Asur, něco i zažil a viděl na vlastní oči, ale z toho, co zvládl Anna, jsem taky trochu na větvi. Pod takovým tlakem, při takovém trýznění si zachovat soustředění a dostatek síly a vůle vůbec pokusit se hledat cestu do jeho mysli,“ vrtěl Benedikt nevěřícně hlavou a obdivně na ni hleděl.

„Střež se pomsty zhrzené ženy, zvlášť když je to naše Anna,“ hlesl Ondřej a odkašlal si. „Nevím, jestli to bylo odvážné, nebo spíš šílenost.“

„Spíš šílenost,“ vybral Benedikt a Ondřej přitakal. „Takhle se k němu vloupat, když zuří jak samo peklo a šťourat se mu v hlavě. Mohl tě zabít, Anno.“

„Zoran by ji nikdy nezabil. Nikoho z nás,“ namítl Benedikt s naprostou důvěrou. „Jsme jeho rodina. Navíc Annu miluje.“ Když Anna otevřela pusu, aby mu oponovala, stručně ji zastavil: „Oba jsme to v něm s Ondřejem četli, Anno.“

„Na tom teď ale nezáleží. Ukázala jsem vám to, protože se chci zeptat, co si o tom myslíte,“ odpoutala se od toho tématu, protože měla pocit, že se nedokáže už nikdy nadechnout, pokud dál budou rozebírat Zoranovy city k ní. Milovat a nenávidět stejnou měrou totiž nekonečně bolí a dusí.

„Umím si představit, jak to na tebe zapůsobilo, Anno. Všechna ta krev a…“

„Byli tam lidé, Benedikte, viděl jsi to. Byly tam děti sakra. Mrtvé děti. A Zoran…“ při vyslovení jeho jména se jí zadrhl hlas, „Zoran se usmíval.“

Ondřej se nervózně ošil, když na něj pohlédla s otázkou vepsanou v očích. „Myslím, že vysvětlení přenechám tobě, Benedikte. Jak jsi sám řekl, jsi mnohem starší a zkušenější. Více jsi viděl a mnohé znáš.“

Benedikt jen pobaveně pozdvihl obočí, ale nebránil se a spustil: „Já jsem sice starší, ale Zoran je mnohem starší. Co všechno ti říkal o předchozích životech Anno? Myslím obecně.“

„Říkal, že si Asura z minulého života skoro nic nepamatuje. Jenom nějaké útržky, nejsilnější emoce. Také se domníval, že existuje možnost, že si dokáže z minulých životů přinést i některé dovednosti,“ odpověděla po pravdě.

Benedikt přikývl na souhlas. „To moře krve a ty oběti, co jsi tam viděla, jsou jednou takovou vzpomínkou. Zoran neví, odkud se vzala, je to útržek, který si nedokáže zařadit, a docela se tím užírá.I když to bych asi neměl říkat.“

„Ale on se usmíval, Benedikte. Jemu se to všechno líbilo. Ti mrtví, ta krev… Myslela jsem si, že…“ nedokázala tu myšlenku ani vyslovit.

„Myslela sis, že je to Alexandr,“ pochopil Ondřej. Anna jen přikývla.

„Tak to buď klidná, protože to jsi na omylu,“ ujistil ji Ondřej. „Tenhle hnus tam má šéf totiž od té doby, co ho kontrolujeme. Kdyby to byl Alexandr, asi by nám to takhle nenaservíroval, viď Benedikte?“

„Přesně tak,“ souhlasil s ním bělovlasý démon. Zněl zamyšleně.

„Jenže to k Zoranovi vůbec nesedí. Říkal mi, a vy ostatní taky, že lidi nezabíjíte. Chráníte je. Tedy jenom, když se připletou do bitky a vy tomu nedokážete zabránit. Určitě vás to netěší. Ale Zoran se usmíval. Jemu se to líbilo! Pokud to neznamená, že u něj bydlí Alexandr, pak jedině…“ Anna se zajíkla.

„Co? Co jedině?“ vyhrkl Ondřej a položil ji ruku na rameno. Ucítil, že se celá třese. „Jen klid ano. Ať je to cokoliv, jsme tu s tebou,“ pokusil se ji uklidnit.

„Dýchej, Anno,“ přidal se Benedikt starostlivě.

„To je… to je dobré,“ odtáhla se od nich, a aby získala bezpečnou vzdálenost od jejich péče, postavila se.  Pak se k nim otočila čelem, dodala si odvahy a řekla: „Když si to zpětně přehraji a věřte mi, že se mi to vracelo celou pitomou noc, tak vám musím dát za pravdu. Kdyby to byl Alexandr, využil by té situace, aby dostal, co chce. Ale nic takového se nestalo. Jenže ten Zoran, kterého jsem tam viděla, byl něco jiného než modrá Asura.“

„Co?“ Ondřej ji zavisl na rtech.

„Rákša,“ hlesla. Žlutovlasý démon udiveně hekl a vyjeveně na ni koukal.

„Taky nás to napadlo,“ pokýval Benedikt zamyšleně hlavou. „Mě a Zorana. Když mě poprvé pustil do své hlavy a já to uviděl, hned jsme za ním šel a dlouho jsme o tom spolu mluvili. Jak už jsem prozradil, trápí ho to, protože v té vzpomínce, v té části své mysli, je…“ Neuměl najít to správné slovo.

„Monstrum,“ šeptla Anna nešťastně. „Zrůda.“

„Ano, přesně tak,“ zamračil se při tom slově, ale lépe by to asi nevystihl. „Je to můj přítel a učitel. Položil bych za něj život, protože jsem naprosto přesvědčený, že za to stojí. Protože on sám už ten svůj nasadil bezpočtukrát za tolik ostatních. Proto věřím, a souhlasím s tebou, že ta vzpomínka je z dob, než se zrodil jako modrá Asura. Původ nás démonů je příliš nejasný, zahalený v mlze z dávných časů, a informací máme málo i po vší té době, co existujeme. Nikdo se příliš nezabýval možností, že bychom se mohli měnit. Že by se z Asury mohl stát Rákšasa. Ale Alexandr dokázal, že to je možné. Proč by se tedy Rákša nemohl změnit v Asuru?“

„No páni,“ hlesl Ondřej zaraženě. „Co s tím budeme dělat?“

„Co by nic. Je na Zoranovi, aby se s tím popasoval. Znovu to s ním proberu a možná bys mohla i ty Anno,“ navrhl Benedikt.

Krve by se v ní nedořezal při představě, že by měla stanout tváří v tvář Zoranovi. „Myslím, že to zvládneš lépe sám,“ vyhrkla neochotně. A aby mu nedala možnost ji přesvědčovat, případně povzbuzovat, zbaběle dodala: „Měli bychom se vrátit. Jak jsi sám říkal, máme spoustu práce.“

*****

V domě bylo podezřelé ticho. Benedikt položil klíče od vozu na odkládací stolek a vydal se ke schodům do patra.

„Vrátím se ke knihám. Vy byste…“ uprostřed věty se zarazil a na sekundu umlkl. Pak se otočil na Annu a Ondřeje, kteří postávali v chodbě. „Zoran vzkazuje, že máte jít za ním do tělocvičny.“

Ondřej jen pokýval hlavou na znamení, že rozuměl. Anna zamrzla na místě. Představa, že po tom všem, stane Zoranovi tváří v tvář, z ní úplně vysála všechnu energii. Podlaha se jí začala houpat pod nohama a ona se musela jednou rukou opřít o stěnu, aby to ustála. Tužebným pohledem sledovala schody, po kterých Benedikt stoupal do relativního bezpečí vrchního patra, a upřímně mu záviděla.

„To bude v pohodě,“ sjel jí Ondřej vědoucím pohledem.

„Kecy v kleci,“ zahučela a nervózně dodala: „Díky za snahu.“

„Tak pojď, ať už to máme za sebou,“ poplácal ji po rameni, když vykročil směrem k tělocvičně. Váhavě se k němu přidala. Chvilku šli tiše, ale s každým krokem Annina panika rostla. Potřebovala myslet na něco jiného.  Hlavou jí od bitky na hřbitově vrtala jedna věc, ale chtěla se ho na to zeptat, až u toho bude i Sára, ale teď se toho chopila jako tonoucí stébla.

„Už o tom Zoran ví? O tvé zvláštní schopnosti?“ zeptala se ho opatrně.

Překvapeně zvedl obočí. „Jak sis ji mohla všimnout? Vždyť jsi byla skoro mrtvá.“

„Možná protože díky ní jsem na tom hřbitově neumřela?“ pousmála se.

„Lichotíš mi,“ ošil se.

„Takže jsi to nebyl ty, kdo použil telekinezi a odhodil ode mě všechny ty Rákši, co mě požírali zaživa?“ dobírala si ho jemně, a nedala na sobě znát, že jí při té vzpomínce přeběhl mráz po zádech. Byla tak blízko smrti!

„Tak to jsem byl já,“ potvrdil hrdě. „Ale neumřela jsi, tedy my všichni, hlavně díky Zoranovi.“

Znovu se zarazila a žaludek se jí zhoupl. „Jak to myslíš?“

Povzdechl si, jako by se mu o tom nechtělo mluvit, ale spustil: „Když jsi omdlela, zůstali jsme tam na to peklo nějakou dobu sami. Je pravda, že jsi zlikvidovala tolik démonů, že by to normální Asura sama nikdy nezvládla, ale i tak tam těch parchantů pořád bylo hrozně moc. Byli jako hydra. Usekneš jednu hlavu a místo ní vyrostou dvě. Navíc přibývali Rákšové a byli tedy pořádně silní. Nevím, který z nás zavolal o pomoc dříve, ale nikdy jsem nebyl šťastnější, než když se šéf vřítil na hřbitov i s ostatníma. Zatímco oni sbírali, co z nás zbylo a Benedikt se činil, aby to nebyl tvůj poslední den, pustil se do nich Zoran sám. Něco tak rychlého jsem neviděl. Vétaly pálil svými plameny po desítkách, Rákši napadl mentálně, a tak silně, až jim vybuchovaly hlavy. Byl jako tsunami, smetl je z povrchu, že z nich nezůstalo nic než prach. Vždy jsem věděl, že je silný a Benedikt nám vyprávěl i pár historek z jejich starší společné historie o jiných bitvách, ale slyšet o tom, jaký je Zoran živel, a vidět to na vlastní oči je fakt podstatný rozdíl.“

Po tom popisu si připadala ještě hůře. Slabá a hloupá. „Aha,“ hlesla jenom neutrálně, protože vůbec nevěděla, co na to říct.

„No ale abych odpověděl na tvou první otázku, ano, ví to. Použil jsem ji ten večer ještě asi dvakrát, takže to viděl na vlastní oči,“ dokončil Ondřej.

Anna polkla knedlík v krku. „Takže asi ví i o Sáře, že?“

                Žlutovlasý démon přikývl a spokojeně se usmíval. „Sára se pěkně vybarvila. Hezká věc tohle její dušení. Úplně z těch bastardů vymačkala všechen vzduch.“

                Vzpomněla si na drtivý tlak na plicích, když krvácela na chladné zemi hřbitova. „Jo, vím, co myslíš.“

                „Dělala si starosti, jestli se to nedotklo i tebe a asi jo, když tě tak sleduju,“ svraštil zamyšleně obočí. „Musí se to naučit ovládat. Tak jako já.“

                „Já to chápu, Ondřeji. Vím, jaké to je mít sílu, kterou jeden nedokáže dobře uchopit. Chce to jen trénink,“ ujistila ho mírně. „Nezapomínej, že jsem taky ještě pořád v zácviku.“

                Vděčně se na ni usmál, ale úsměv mu na tváři pohasl, když hořce dodala: „Možná kdybych na to nezapomněla já, nedostala bych nás do takového průseru.“

                „Co ti mám na to říct,“ povzdechl si bezradně. „Byl to průšvih, ale ne jenom tvůj…“

                „Byl to můj plán, Ondřeji. A to já vás nechala tak hodně vzadu. Měla jsem vás chránit, a místo toho jsem se nechala málem sežrat těmi bastardy,“ namítla vztekle. Její zlost byla ale nasměrována jen proti ní samotné.

                „Teď už s tím stejně nic neuděláš. Je třeba se z toho poučit, vzchopit se a bojovat dál,“ řekl a moudře. Znovu se dal do pohybu a ona s ním.

                „Může být tenhle den ještě horší?“ řekla sklesle, když stanuli před dveřmi do tělocvičny.

                „Odvahu,“ drkl do ní loktem, povzbudivě na ni mrkl a vešel energicky dovnitř.

Kapitola třináctá

Kdo nedá, dostane

Byl to už týden, co nevystrčila nos ze svého pokoje s výjimkou chvil, kdy si šla do kuchyně pro jídlo. Málem zavařila notebook, který si zajela koupit po hádce se Zoranem, jak pátrala po Alexandrovi v každé, byť sebešílenější poznámce o podivném úmrtí na území jejich města. Už třikrát vyrazila s ostatními po stopách některých svých objevů, ale pokaždé se ukázalo, že šlo o omyl, nebo jen hloupý vtip.

Začínala být bezradná, ostatně i jako další členové jejich skupiny. Průběžně vyráželi stopovat Vétaly a Rákši na ověřená místa, kam se démoni rádi stahovali, ale jako by se po nich zem slehla.  Dokonce ani z policejních systémů, do kterých měli přístup díky zmanipulování vrchního velitele, nepřicházeli informace o zvláštních útocích, nebo krádeži těl z místní márnice.

Vztekle notebook zaklapla a vjela si rukama do vlasů. Pak si těžce povzdechla a nazula si boty. Bude na to muset jít jinak. Ale napřed si musela ještě něco ověřit.

V hlavě si nepřestávala přehrávat scénky ze svých oblíbených filmů, aby v ní nemohl Zoran číst, nebo aby mu to alespoň co nejvíce ztížila, a zároveň rozprostřela své vědomí do prostoru tak, aby dokázala vycítit myšlenky ostatních ze skupiny. Zaměřila se na Benedikta a vydala se směrem, kterým ho vycítila. Dostala se do druhé části domu, kam zatím ani jednou nezašla. Potřebovala jen kuchyň, tělocvičnu a společenskou místnost, a ty se všechny nacházely v první části domu.

Benedikta objevila ve velké, prosluněné místnosti, vybavené desítkou regálů plných knih a map. Seděl u stolu, obklopený spoustou svazků a rozházenými volnými listy, z nichž některé byly pokryté starým písmem, které ani nedokázala identifikovat.

„Neruším?“ zaváhala, protože bylo vidět, že je do své práce plně ponořený.

„Ne, to je v pořádku. Aspoň si dám malou pauzu,“ usmál se na ni povzbudivě a pohodlně se opřel v židli. „Co se děje?“  Pod očima se mu jasně rýsovaly tmavé kruhy.

„Právě, že se nic neděje,“ odpověděla frustrovaně. „Chtěla jsem vědět, jestli jsi něco zjistil?“

„Ani ťuk,“ zavrtěl hlavou. „A ty? Vytáhla jsi něco z internetu?“

„Taky nic,“ přiznala zklamaně. „Je to celé divné.“

„Ticho před bouří,“ souhlasil. „Nelíbí se mi to.“

„Vím, že to bude asi znít šíleně, ale myslím si, že Alexandr ovládl všechny démony ve městě a přiměl je, aby zalezli do svých děr a nevystrkovali nos. Je něco takového vůbec možné?“

„Nevím, Anno. Ale i mě to přijde jako jediné logické vysvětlení. Rákšové se moc nedrží pospolu, což vyplývá z jejich agresivní podstaty, ale Vétaly občas vytvářejí menší skupinky, nebo se jich drží víc na jednom místě. Nedokážu si představit, jak silný by musel být démon, který by je dokázal všechny zvládnout a řídit. Bojím se představit si, jak silný musí být,“ přiznal, ale nebyla v tom žádná hanba.

„Tak to prostě budeme muset zjistit jinak,“ řekla odhodlaně a vydala se ke dveřím.

„Na Zorana se nezeptáš? Jestli něco nezjistil?“

„Benedikte,“ otočila se na něj podrážděně, ale rychle se ovládla. „Oba moc dobře víme, že kdyby zjistil něco, co by nám pomohlo, už by dávno svolal poradu a milostivě nám rozdal úkoly.“

„Jsi vůči němu nespravedlivá,“ zvážněl.

„To není tvoje věc,“ odsekla.

„Mýlíš se. Je to můj přítel.“

„Tak to ti gratuluju,“ utrousila pohrdavě a odešla. Na další kázání neměla chuť a měla práci.

*****

Její další cesta vedla do tělocvičny, kde vycítila přítomnost Ondřeje. Našla ho u boxovacího pytle, do kterého šil tak silně, že začal na některých místech praskat.

„Konečně už nejsem jediná,“ poznamenala nahlas, aby ji vůbec slyšel.

„Cože? Jak jediná?“ zarazil se a zrychleně dýchal. Tričko měl propocené, což znamenalo, že musel trénovat už nějakou dobu.

„Kdo ničí vybavení,“ kývla hlavou k pytli. Pak si u zdi všimla už dvou jiných, taky zničených. „No pěkně. Něco tě žere?“

„Tebe ne?“ odtušil stroze. „Už týden si nevylezla z toho svého kutlochu, pokud sis zrovna nešla pro jídlo. Podařilo se ti na něco kápnout?“

Zavrtěla hlavou.

„Do prdele,“ ulevil si nabroušeně.

„Benedikt taky nic nemá, jdu rovnou od něj,“ informovala ho.

„Zoran taky nic,“ ukázal si místo vysvětlení na hlavu. „Ale jestli to mezi sebou brzo nesrovnáte, tak ze všech těch filmů, co mu přehráváš, asi začnu hláškovat.“

„Tak to máš blbé,“ politovala ho, ale jen na oko.

„Fakt díky. Stejně nechápu, že si tu tvou drzost nechá líbit. S kýmkoli jiným by zatočil.“

„To je tak, když šukáš se šéfem. Tedy aspoň chvíli,“ pokrčila ledabyle rameny.

Ondřejovi vystřelilo obočí nahoru, jak ho zaskočila nejen tím, co řekla, ale i volbou slov, protože od ní by to zrovna nikdy nečekal.

„Tak co budeme dělat? Máš nějaký nápad?“ přešla to.

„Zatím ne. Což mě pěkně štve,“ připustil. „A ty?“

„Já mám. Přijď po večeři do společenské místnosti a přiveď Sáru. Povím vám ho,“ řekla a vydala se pryč.

Byla skoro už u východu, když na ni zavolal.

„Co?“ otočila se.

„Jen jsem ti chtěl říct, že já bych taky nechtěl, aby mi moje holka viděla do hlavy. A být Zoranem, tak tuplem ne.“

„Když myslíš,“ zamračila se a začala si v mysli pomstychtivě prozpěvovat soundtrack z filmu Mama Mia.

*****

„Taky by tu jednou mohly čekat třeba nějaké chlebíčky, nebo jiné mňamky,“ postěžoval s Ondřej s povzdechem a ztěžka dosedl na židli u stolu ve společenské místnosti.

„Proč jsi teda nějaké nepřipravil?“ rýpla do něj Sára a sedla si vedle.

„Já?“ vyhrkl ukřivděně. „Není to spíš ženská práce?“

„Ráda ti ukážu, jak to umím s nožem. Udělám chlebíčky z tebe,“ odfrkla si Sára, zvyklá na jeho špičkování.

„No fuj. Kdo by to jedl?“ zašklebila se Anna, když vešla dovnitř a sedla si proti nim.

„Náhodou jsem k sežrání,“ nedal se Ondřej a založil si ruce na hrudi. Už tak výrazné svaly na jeho pažích se vyboulily ještě více.

„To víš, že jsi,“ poplácala ho Sára chlácholivě po rameni, ale křenila se při tom od ucha k uchu.

Anna jenom pobaveně zavrtěla hlavou a netrpělivě pohlédla ke dveřím. V tu chvíli se otevřely a dovnitř vešel Čeněk. A Zoran.

Sára s Ondřejem na sebe rychle pohlédli. Netušili, že dorazí.

„Někdo mi to musí přece posvětit, ne? Však víte, poslední slovo, schválení plánu, kontrola,“ řekla Anna na vysvětlenou a místo tváře měla kamennou masku.

„Tak jaký je tvůj plán?“ posadil se Zoran proti ní, zatímco Čeněk se napasoval vedle Anny.

„Ty nevíš?“ dráždila hada bosou nohou, ačkoliv to bylo přesně to, čemu se chtěla vyhnout. Když se chystala na tuhle schůzku, chtěla to celé pojmout věcně, v klidu. Ale očividně toho nebyla schopná. Ne když na něj hleděla a tolik ho milovala, a zároveň nenáviděla.

„Myslel jsem, že ho chceš sdělit ostatním,“ nedal se nachytat. V místnosti jediný Ondřej chápal hloubku její urážky a neposlušnosti, ale ten byl příliš loajální, než aby se do toho vměšoval.

Anna se povýšeně usmála a obrátila se na ostatní: „Ve městě je ticho a klid. Jako by se nad všemi démony slehla země. Myslím si, že to má na svědomí Alexandr. Všechny je má pod palcem, někam se zašili a vyčkávají.“

„Na co?“ zeptal se Čeněk.

„Až se ukážeme. Řekla bych, že míč je na naší straně hřiště,“ odpověděla mu Anna. „Proto mám v plánu zítra vyrazit do města. S vámi. Budeme se poflakovat na zmapovaných místech, kde se dříve démoni vyskytovali často, jak jste byli zvyklí, a třeba se nám podaří některé vytáhnout z úkrytu. Nebo třeba rovnou Alexandra.“

„Myslíš, že vylezou, když tě uvidí?“ promluvila Sára, ale když spatřila výraz v Anině tváři, poupravila svůj dotaz na konstatování: „Chceš, aby tě viděli samotnou.“

Zoran se zamračil. „Jo, přesně to chci. A nemám tím na mysli žádné maskování, ani zvukovou clonu. Jsem přesvědčená o tom, že to by Alexandr prokoukl. Už jsem to říkala minule, musí to být opravdové. Budu tam sama a vy v závěsu kus za mnou. Po ruce, ale ne blízko,“ nedbala na to Anna.

„Jo, říkalas to, ale nelíbilo se mi to tehdy a nelíbí se mi to ani teď,“ zahučel Ondřej.

„Mě taky ne,“ přidala se Sára, i když poněkud váhavě.

„A máte teda jiný plán? Rozhodně můžu potvrdit, že ve městě není po démonech ani stopy. Prochodili jsme se Zikmundem skoro boty, jak jsme po nějakých pátrali, ale nic. A to jsme byli v poslední době na několika výpravách,“ zapojil se Čeněk do diskuze.

„To je pravda. Zikmund mi to říkal. Dost se na tím pozastavoval,“ potvrdila Sára.

„O to víc je to nebezpečné. Jestli je Alexandr opravdu dokáže všechny udržet na uzdě, znamená to, že je hrozně silný. Silnější než…“ Ondřej se zastavil pohledem na Zoranovi.

„Není silnější než já. Zákeřnější možná, ale silnější ne,“ řekl Zoran klidně.

„Když to říkáš,“ zakroutila Anna nevěřícně hlavou.

„Ano, říkám,“ nedal se Zoran vyvést z míry a lehce plácnul dlaní do stolu. „Akci povoluji, ale máte jen jeden pokus. Pokud to nezabere, vymyslíme něco jiného. Anna tomu bude velet a vy ji budete krýt. Pokud dojde na bitku je Vaším prioritním úkolem zajistit vlastní přežití, a pokud to bude možné přivést zajatce k výslechu. Rozumíte všichni zadání?“

Když přikývli, zvedl se. „Detaily nechám na Anně, stejně jako zodpovědnost za celou akci. Ale připomínám, pokud to bude nad vaše síly, pokud se objeví Alexandr a vy na něj nebudete stačit, okamžitě zavoláte o pomoc a zmizíte odtamtud.“

Pak se otočil a odešel.

„To šlo nějak hladce,“ ozvala se Anna podezřívavě.

„Měli bychom být rádi, ne?“ podotkl Ondřej, který se v tom nechtěl moc pitvat. „Jak to tedy celé provedeme?“

Probírali detaily do pozdní noci, než se všichni rozešli do svých pokojů. Anna se po dlouhé době cítila klidná. Všechno bylo lepší než sedět s rukama v klíně. Pomsta, po které toužila, byla blízko a ona na ni byla připravená.

*****

Kdyby nebyla Asura, už by asi ležela pod stolem. Zrovna dopíjela další gin s tonikem v už asi desátém baru a pořád ani stopa po démonech. Ještě že už se nemohlo uvnitř kouřit, alespoň nebude smrdět jako popelník, až se vrátí. Ale to byla asi tak jediná věc, která se podařila.

Prošla všechny ty bary a tím i křížem krážem skoro celé město. Jela autobusem i tramvají, ale nejčastěji se přesouvala pěšky. Byla sama, viditelná pro své okolí. Ostatní se vždy drželi poslušně v závěsu minimálně vždy kilometr od ní. Bylo to riskantní, taky ji mohl poznat někdo z jejího minulého života, jak ji nezapomněla Sára připomenout, než vyrazili do akce. Anna ji ovšem ujistila, že se jedná o tak minimální šanci vzhledem k jejímu dřívějšímu samotářskému způsobu existence, že by to byl spíš zázrak.

Jen stěží ovládala vztek, když platila účet, a do svého myšlenkového repertoáru zařadila své oblíbené pecky od kapely Lord of the Lost. Je možné, že Zoran tušil, jak mizerně tahle akce dopadne, a proto ji tak klidně schválil? běželo jí hlavou, když se vydala ven.

Když vyšla z baru, zhluboka se nadechla chladného nočního vzduchu a vzhlédla k nebi. V té chvíli do ní vrazil chlapík, který chtěl vejít do baru.  Zareagovala instinktivně, dvěma hmaty ho zpacifikovala a přirazila tváří ke zdi vedle dveří do baru.

„Co blbneš?“ zaskučel a z dechu mu notně táhlo pivo.

„Příště si dávej většího majzla. Jinak bys taky mohl skončit na krchově,“ zasyčela na něj a pustila ho. Zamumlal něco hnusného jejím směrem a rychle vklouzl do budovy. Anna už ho ale neposlouchala, protože ji právě napadlo, jak zkusit akci zachránit.

Rázným krokem se vydala pryč od centra a zamířila si to rovnou k městské nemocnici. Bylo už hodně pozdě a lidí venku ubývalo, a tak poslala ostatním z týmu vzkaz, aby se vzdálili na 2 kilometry. Cítila jejich neochotu, když posílali zpátky souhlas. U nemocnice zpomalila, přešla do ledabylého módu. Obcházela budovu a když se přiblížila k části, kde se nacházela márnice, už se jenom loudala, na tváři znuděný výraz. Nikdo by na první pohled nepoznal, že má zostřené všechny smysly a tělo připravené k akci.

I tady ovšem bylo pusto prázdno. Tiše si povzdechla a horečně uvažovala, co by ještě tak mohla udělat, když se náhle ze stínu u vrátnice do márnice odlepila tmavá postava.

No hurá, zaradovala se Anna. Její radost byla ovšem předčasná. Muž v tmavém oblečení ji totiž úplně klidně došel a požádal ji o cigaretu. Byl to jednoznačně člověk. Když mu vysvětlila, že nekouří, omluvil se, že ji zdržel a vydal se dál. Přidal trochu do kroku, takže se jí za chvilku ztratil za další zatáčkou. Když ji míjela, spatřila ho stát na tramvajové zastávce a telefonovat.

Vynadala si do hlupaček a vydala se na poslední místo, kam by se normální člověk vydal takhle pozdě v noci. Pokud by tedy nebyl skaut na stezce odvahy, opilec. Nebo puberťák.

Přelézt zamčenou bránu městského hřbitova nebyl vůbec žádný problém. Alespoň se trochu protáhla. Pomalu se vydala na procházku mezi hroby. Náhrobky osvětlené pouze měsícem a hvězdami vypadaly ještě opuštěněji než obvykle. Udělala ještě asi tři kroky, než se zarazila. Podívala se přes rameno na cestičku, kterou přišla a uviděla, co jí podvědomí hlásilo už nějakou dobu. Minula po cestě už dvě pouliční lampy, a ani jedna nesvítila. Když pohlédla před sebe, uviděla svým zostřeným zrakem další dvě, obě tmavé. Nebyla si úplně jistá tím, jestli bývají v provozu i takto pozdě v noci, ale usuzovala, že ano. Proč jinak by taky na hřbitově byly, že?

Trošku zrychlila, a když procházela kolem další, vzala to těsně kolem ní. Pod podrážkou jí zakřupalo sklo a ona už se ani nemusela podívat vzhůru, aby pochopila, že lampy v této části hřbitova někdo záměrně vyřadil z provozu. Rozhlédla se kolem sebe. Ne v této časti, ale na celém hřbitově. Znovu se dala do pohybu a zastavila se až u velkého kamenného kříže, který dominoval středu hřbitova. U něj postávaly různé nádobky s květinami a také spousta svíček v plastových kelímcích, nebo sklenkách. Několik posledních knotů ještě slabě hořelo, jak je asi zapálili ještě před zavřením hřbitova, ale už měly taky namále.

To všechno Anna zaznamenala při jednom krátkém pohledu. Na víc neměla čas, protože konečně ucítila to, po čem celou noc pásla. Přítomnost démona.

Pomalu se otočila a tvář ji zdobil vyzývavý, spokojený úsměv.

Ze vzdálených temných koutů se k ní trhanými pohyby blížily Vétaly. Napřed jich viděla pět, pak osm, a nakonec počty skončila na dvanácti.

Propletla si prsty a pořádně jimi křupla. Pak si rozepnula bundu a dychtivě se zhoupla z pat na špičky. Cítila, jak v ní stoupá bojovnost, adrenalin jí kvílí v žilách a ona se slastně poddávala jeho tónům. Její vlastní emoce, frustrace, nenávist, bolest a touha po pomstě v ní vřely a ona se nemohla dočkat, až upustí páru.

První tři Vétaly, co se k ní dostaly nejblíže, zlikvidovala během mrknutí oka a načerpala z nich dostatečnou sílu, aby zamrazila ostatní v druhé vlně, a postupně je zlikvidovala. Každá její buňka překypovala získanou energií, tělo jí sálalo a hlava třeštila. Byla opilá mocí, ale ne natolik, aby si to neuvědomovala. Zbývajícím Vétalám tedy jenom zlomila vaz a svázala nohy i ruce plastovými pásky, které měla nacpané v kapsách bundy.

Zrovna se napřímila od posledního svázaného těla a odhrnula si vlasy z obličeje. Teprve pak si přes závoj opojení uvědomila, že se zpoza hrobů začaly vynořovat další Vétaly. Napřed deset, pak dalších deset, a dál už nemínila počítat. Rozhodla se povolat ostatní a zamrazit démony, dokud její tým nedorazí, ale sotva jí ta myšlenka bleskla hlavou, ucítila, jak ji zezadu sevřely nepřirozeně silné paže. Do masa se jí zaryly pařáty ostré jako nože, a Anna se neubránila bolestivému výkřiku. Otřeseně zpomalila čas, protože Vétaly se k ní přiblížily už skoro na nějakých pět kroků. Pak se rychle ohlédla a spatřila krhavé oči Rákši a jeho tlamu rozšklebenou dlouhými, zahnutými zuby. Nestihla se ani nadechnout a už se jí lačně zahryznul do dolíku mezi krk a rameno.

Zařvala bolestí a zlostí. Chytila ho rukama za hlavu a přehodila si ho před sebe. Podařilo se jí ho tak od sebe dostat na vzdálenost paží, i když jí to stálo kus vlastního těla, když ji nechtěl pustit a vyrval jí tak kus masa. Rameno a hruď jí okamžitě zalil proud krve. Naštěstí to vypadalo, že nezasáhl tepnu. Zavrávorala a při pohledu na krvavou masu v jeho tlamě, kterou rychle polykal, se málem pozvracela. Síla získaná ze zabitých Vétal z ní hodně rychle vyprchávala. Rákša se na ni sápal svými pařáty a ona věděla, že fyzicky ho nepřemůže. Ne dokud se jí rána alespoň trochu nezhojí. Netušila, jak dlouho to mohlo trvat, a tak se na něj zaměřila svou myslí. Věděla, že pokud ho neporazí, zemře.

Trvalo to dlouho, Rákša odolával jejímu tlaku, ale nakonec ho přemohla. Díky jeho síle se jí konečně znovu zaostřil zrak a dokázala se zvednout z kolen, na která dopadla, když sváděla boj s jeho myslí. Kolem bot se jí rozlévala kaluž její krve, kterou nyní doplnil démonův popel. Rána na jejím krku se zatáhla a krvácela už jenom trochu, přesto příšerně bolela.

Zhluboka se nadechla, a chtěla ukročit stranou, ale překvapily ji vlastní nohy. Byly těžké a nechtěly se pohnout. Rychle přejela pohledem po hřbitově a zamrazilo ji. Vétaly sice zamrzly v čase, ale bylo jich snad padesát, takže je ve svém stavu určitě příliš dlouho neudrží.

Trochu se zvrtlo, pomyslela si a chtěla konečně povolat ostatní, když ucítila prudký útok vedený proti její mysli. Obrnila se a podívala se směrem, kde vycítila útočníka. Tak uviděla v třetí linii Vétal dalšího Rákšu. Šklebil se na ni odpornou tváří a byl plný sil. Postavila se mu, ale jakmile to udělala, ucítila, jak jí prokluzuje ovládaní času. Zoufale se pokusila ho znovu ovládnout, ale Rákša na ni brutálně dotíral a ztráta krve jí vysílila, takže nedokázala bojovat na dvou frontách. Vétaly se postupně osvobodily z její moci a vrhly se na ni.

Anna se musela v bitce s nimi spolehnout na své démonské instinkty, protože její mysl plně zaměstnával druhý Rákša. Když ho konečně porazila, měla tělo poseté tolika škrábanci a kousanci, že na ní oblečení viselo v cárech. Rány se jí hojily čím dál pomaleji, jelikož se Anna musela spokojit pouze s dočasným umrtvováním Vétal. Na jejich úplnou likvidaci už neměla sílu, ani čas, takže ani neměla odkud čerpat novou energii. Dýchala rychle a trhaně, v ranách ji pálil vlastní pot. Dav útočících Vétal byl nekonečný, a když se ze směru od brány začal přibližovat další Rákšasa, nedokázala se už ubránit pocitu hrůzy a ve zlomku vteřiny, než vyšší démon zaútočil na ochrannou bariéru její mysli, vyslala konečně SOS ke zbytku její skupiny.

Zatímco odrážela útoky mentální i fyzické, a více ran sklízela, než rozdávala, modlila se, aby vydržela, než ostatní dorazí. Nechtěla zemřít. Dnes v noci, ani nikdy jindy.

*****

Svět se proměnil v podivnou mlžnou krajinu plnou barevných šmouh, které kolem ní vířily v divokém tanci. Naplnil se hutným, železitým pachem krve. Byl plný bolesti, která se jí zakusovala do těla hned na několika místech a Anna si jen nejasně uvědomovala, že to jsou skutečné zuby démonů, lačnících po jejím mase. Ležela zhroucená na boku na tvrdé zemi, která ji tlačila a studila do odkryté pokožky, když jí místo oblečení zůstaly jen cáry, a jen tak tak odolávala mentálním útokům Rákšů, kteří ji obklíčili a hasili svou žízeň její krví. Ochranná zeď její mysli se otřásala pod těmi útoky, na několika místech ji narušily praskliny, ale zatím držela.

Už delší dobu se jí nedostávalo dechu, ale když ucítila, jak ji nějaká neviditelní síla sevřela silným stiskem plíce, až z nich vyhnala poslední molekuly kyslíku, dokázala jen vytřeštit oči a s otevřenými ústy lapat po vzduchu jako čerstvě vylovená ryba. Všimla si, že leží obklopená třemi Rákši, kteří se ale nyní stejně marně snažili nadechnout. Díky tomu vytáhli své odporné zuby z jejího těla a ona spatřila tři obrovské rozšklebené rány na svém boku, stehně a lýtku.

Chtěla toho využít a zkusit se od nich odsunout, nebyla však schopná pohybu. Z posledních sil otočila pohled stranou a spatřila rozostřenou postavu s rudými vlasy, jak před sebou drží ruku pevně sevřenou v pěst. Pak se vedle ní zavlnil vysoký obrys žluté barvy, pohnul paží v prudkém pohybu, a jiná neviditelná síla odmrštila všechny Rákšasy daleko od ní.

Znovu se mohla volně nadechnout, ale bylo toho na ni už příliš. Pohltila ji temnota.

*****

Něco bylo hrozně špatně. Cítila napětí, teplo a ticho. Nejednalo se ale o takové to příjemné tichoučko, kdy se člověk pomalu propadá do snu a jeho mysl spokojeně odplouvá do nevědomí. Ne, tohle ticho představovalo naprostou absenci zvuku. Jako ticho před bouří. Nebo před utržením laviny. Raději by poslouchala ryk démonů ze hřbitova než tohle tíživé nic.

Anna se ztěžka nadzvedla a posadila. Chvilku jí trvalo, než se úplně vzpamatovala. Seděla na stole v poradní místnosti. Na levé straně těla měla tři velké rány, které už naštěstí nekrvácely, byl ovšem zatím pouze zataženy hrubým strupem. U protější zdi spatřila své přátele Asury. Benedikt seděl zhroucený u zdi, hlavu zvrácenou dozadu, tvář ztrhanou vysílením a vlasy ještě bělejší než bílé.

Všichni vypadali jak po pořádné hospodské rvačce. Sem tam je zdobil nějaký ten krvavý šrám, nebo modřina, potrhané a zakrvácené oblečení se nehodilo snad už ani na podpal.

Díky bohu jsou živí, blesklo jí hlavou úlevně. Pak si uvědomila, že se do bitvy zapojil i zbytek skupiny, ne jenom její posily a všimla jejich vyděšených výrazů. Dokonce i Ondřej a Zikmund byli pobledlí a ve tváři měli strnulý výraz.

Pomalu otočila hlavou a uprostřed místnosti, asi ta dva metry od stolu stál Zoran. Vypadal stejně neupraveně jako ostatní. Pokud byl zraněný, nebylo to pohledem patrné. Ruce měl podél těla a dlaně střídavě rozevíral, a zase svíral v pěst tak silně, až mu bělely klouby. Tvářil se vražedně a v očích mu probleskoval žár jeho plamenů.

„Málem všichni zemřeli,“ řekl klidně. Tak klidně, až to snad ani nemohlo být skutečné.

„Trochu se to zvrtlo,“ hlesla, a i jí samotné to znělo nejapně.

„Tak zvrtlo, říkáš?“ zopakoval po ní tím stejným tónem.

Jenom přikývla a horečnatě přemýšlela, jak uniknout jeho vzteku. Co by měl člověk udělat, když představuje rudý hadr před rozzuřeným býkem?

„Co bylo cílem mise?“ zeptal se jí.

„Vylákat Alexandra.“

„A podařilo se?“

„Nevím,“ přiznala popravdě.

„Řekl bych, že ne,“ odtušil s naprostou jistotou.

„Ale vylákali jsme aspoň ostatní démony. Měla jsem pravdu, že se někde ukrývají a…“ pokusila se mu oponovat, ale přerušilo ji polekané nadechnutí ze směru ostatních Asur. Rychle zalétla k pohledem k Sáře, jelikož poznala její hlas, a rudovlasá Asura zavrtěla důrazně hlavou.

„Hm, tak pravdu. A podařilo se vám nějaké zajmout? Zeptáme se jich na Alexandra,“ mračil se jako noc.

„Nevím,“ hlesla.

„A co jsem zdůraznil, než jste vyrazili na misi. Co mělo být vaší prioritou?“ ptal se dál a do hlasu se mu vkrádal zlostný tón.

„Přežít,“ odtušila vzdorně, nedbajíc Sářina varování, a ukázala rukou ke svým přátelům.

„Myslíš, že to je tvoje zásluha, že jsou ještě pořád tady?“ zavrčel a kontroloval svůj vztek už jen ztěžka.

Hlavou jí proběhly mlhavé vzpomínky na bitvu. Na démony zahryznuté do jejího těla a ostatní valící se blíže k ní. Na zoufalství a hrůzu, kterou cítila, když si myslela, že přišla její poslední chvíle. Podívala se na ostatní Asury a uvědomila si, jak příšerná musela bitva být, když se do ní nakonec museli zapojit všichni. Vzpomněla si na záblesk jasné modré, než upadla do bezvědomí.

Panebože, Zoran tam byl taky, pochopila. Zachránil nás.

„Ne,“ zašeptala poraženě.

„Co je pro modrou Asuru vždy na prvním místě?“ pokračoval ve výslechu a přistoupil k ní blíž.

„Ochrana a přežití ostatních Asur,“ odpověděla zničeně. Netušila, v jak velkém průšvihu se ocitla, dokud se jí na to nezeptal. Cítila potřebu na svou obranu něco říct, i když ji nenapadalo nic vhodného.

„Myslela jsem… Chtěla jsem… Snažila jsem se…“hledala ta správná slova.

„Nemyslela a nesnažila,“ sklonil se k ní a zasyčel jí to přímo do tváře. Před jeho pálícím pohledem musela uhnout očima. „Chtěla jsi svou pomstu. Chtěla sis něco dokázat a díky své aroganci a naprostému nedostatku zdravého rozumu málem zahubila sebe i všechny ostatní!“

Sklonila hlavu ještě níž, všechna bojovnost ji přešla. Měl pravdu a v Anně se mísil stud s lítostí.

„Přistupoval jsem k tobě od začátku jinak než k ostatním, protože jsem si myslel, že ti to pomůže lépe a rychleji se adaptovat v novém životě. Přijal jsem tě do svého života, a i ostatní tě přijali mezi sebe.  Viděl jsem tvůj obrovský potenciál a chtěl ho v tobě probudit. Ale jsi pro nás pro všechny jenom obrovským zklamáním!“ zavrčel a pokračoval naléhavým tónem: „Takže je konec se speciálním přístupem, výjimkami a výhodami. Odteď budeš poslouchat a dřít pro ostatní. Uděláš, co se ti řekne a bez odmlouvání. A teď to laskavě vypni!“

Zmateně svraštila obočí a trvalo ji celou sekundu, než si uvědomila, že její podvědomí nepřestalo ani na chvilku přehrávat nějakou odrhovačku z rádia, aby v ní nikdo nemohl číst.

Ale i ta sekunda byla pro Zorana příliš. „A dost!“ zařval rozlíceně hlasem i bezhlasně, až sebou zděšeně trhli všichni v místnosti. Přiložil jí palec na čelo a vtrhl do její mysli jako uragán. Okamžitě a bez problému rozmetal její zeď na atomy svou silou i svými plameny, brutálně ji drtil a bezohledně si ji podmaňoval.

Strpěla jeho hněv a zatnula zuby, aby nekřičela bolestí, když ji svíral, dusil a pálil. Skryla tu poslední ze svých myšlenek za poslední částečky své zdi a když ve své slepé zuřivosti polevil v opatrnosti, našla tou myšlenkou skulinu v jeho obraně a pronikla za jeho zeď. Zahradou, kterou už znala, se prohnala jako vítr, až se dostala tam, kam ji nechtěl pustit.

A tam spatřila naprostou zkázu. Jenom smrt a krev. Potoky krve. Nekonečné moře mrtvých. Ne démonů. Ale lidí. Mužů a žen. Dětí. A mezi nimi kráčející Zoran, od hlavy k patě pokrytý krví. Vycítil její přítomnost a podíval se na ni. V očích mu bleskl úlek.

V té chvíli opustil její mysl a vrávoravě ustoupil. Ve tváři měl šok a nevěřícný úžas. V jejích očích pak mohli všichni vidět bezbřehou hrůzu.

„Poslechnu. Každé slovo,“ zašeptala vyděšeně a odsunula se až na samotný kraj stolu. Chtěla být od něj tak daleko, jak to jen šlo. Pak se stočila do klubíčka, pevně sevřela víčka a začala vzlykat.

Zoran se otočil na patě a bez jediného slova odešel. Slyšela i ostatní, jak postupně opouštějí místnost. Někteří váhavě zpomalili, když ji míjeli, ale nikdo z nich se nezastavil a neprojevil jí svou účast. A to bylo dobře, protože si ji nezasloužila. Neměla právo na útěchu, ani pochopení. Zklamala je a ohrozila jejich životy i vše, na čem pracovali. Pro vlastní pýchu a touhu po pomstě. Dostala, co si zasloužila. A ještě víc.

Kapitola dvanáctá

Chyť mě, když to dokážeš

                Ondřej rychlým pohledem zkontroloval stav svých přátel. Shromáždili se v jídelně, kam je svolal Zoran. Marek byl ještě pobledlý, ale tvářil se odhodlaně, a Sára si přisedla výjimečně velmi blízko k Zikmundovi, protože se ještě pořád vyrovnávala s myšlenkou, že o něj málem přišla, ale jinak působila klidně. Přesto se chtěl přesvědčit.

                Opatrně tedy zaklepal na její zeď a zeptal se myslí: „Jsi v pořádku?“

                „V pohodě,“ odpověděla myšlenkou a zároveň krátce přikývla, vděčná za jeho starost.

„Nedělej mi do holky, jo?“ ohradil se Zikmund, který si tiché komunikace mezi nimi samozřejmě všimnul, ale pobaveně se při tom usmíval. Věděl, že jsou si Ondřej se Sárou blízcí. Kromě toho, že se k jejich skupině připojili jako poslední, když nebral v potaz Annu, ani u jednoho se zatím neprojevila žádná zvláštní schopnost, a to je sbližovalo ještě více. Vztah mezi nimi ale nikdy nepřerostl v nic romantického.

„Víš, že jsem spíš na blondýnky,“ ušklíbl se Ondřej lišácky.

„Což je vlastně dost divné,“ poznamenal Čeněk a kývl zamyšleně k Ondřejovým vlasům.

Marek se tiše uchechtl a chystal se něco podotknout, pak ale jen pokrčil rameny a ukázal si na krk. Pak si ale na něco vzpomněl, zalovil v zadní kapse džín a položil na stůl malý notýsek a tužku. Chvilku do něj něco a ostatní po něm zvědavě pokukovali. Jakmile byl hotov, ukázal svůj výtvor napřed ostatním, kteří se začali hlasitě smát, a pak až Ondřejovi.

Na obrázku byla postavička nahé ženy a muže, s velmi výraznými pohlavními znaky, a také pečlivě vykreslenými vlasy. Bylo jasné, že muž zobrazuje Ondřeje s jeho hřívou. Na d hlavami pak měli jednoduchý nápis. Barbie a Ken.

Ondřej se zeširoka usmál, pak věnoval rozesmátým démonům klidný pohled a odtušil: „Jenom závist.“ Jeho přátelé možná utrpěli šok a někteří vážná zranění, na duchu zůstali ale silní a neochvějní, takže měl důvod ke spokojenosti.

„Řekl bych, že odsud už to převezmu, Kene,“ ozvalo se ode dveří a do místnosti vešel Zoran. Krok za ním i Anna. Pochmurně se mračila.

Smích v místnosti postupně utichl. V první řadě v Zoranově hlase nebyla ani stopa po žertu, a za druhé všem došlo, že ho mají v hlavě, aniž by o tom věděli. A to se často nestávalo. Zoran respektoval jejich právo na soukromí, a do myslí jim vždy vstupoval jen s jejich svolením, nebo když to bylo nezbytně nutné.

Anna si mlčky sedla na první volné místo a Zoran zůstal stát v čele stolu. „Napřed bych se chtěl omluvit, že mě máte v hlavě.“

„Určitě pro to máš pádný důvod. Jako vždy,“ odtušil Benedikt klidně.

„To mám. Nechám Annu, ať vám to vysvětlí,“ ujistil ho Zoran a taky si sedl. Pak jí pokynul a ona se neochotně postavila.

„Já na tohle moc nejsem…“ vyhrkla a nervózně si odkašlala.

„Měla by sis zvyknout, jsi přece modrá,“ založil si Ondřej ruce na hrudi a pohodlně se opřel. Tvářil se vážně a ona ten pohled znala z hodin, kdy spolu trénovali. Učil ji a připravoval i v této chvíli. Na to, co jednou možná přijde. Na skutečnost, že možná jednou povede vlastní skupinu.

„Jistě, trenére,“ odvětila ironicky, ale zároveň se uklidnila. Prohrábla si rukou vlasy a zkusila to znovu: „Chtěla bych vám říct, že jsem opravdu moc ráda, že tady u toho pitomého stolu sedíme pořád ještě v plné sestavě. Poslední akce se nám moc nevyvedla, dostali jsme pořádně na prdel, a měli jsme štěstí, že jsme to všichni přežili bez nějaké trvalé úhony.“

„Měli jsme štěstí, že jsi tam byla s námi,“ opravil ji Zikmund jemně, ale nekompromisně. Marek souhlasně přikyvoval hlavou.

Anna se chystala protestovat, ale Sára promluvila dříve: „Klidně můžeš tvrdit, že to, co říká Zikmund, není pravda, ale je. Ta akce byla dobře přichystaná a provedená, dokud nedorazila ta druhá skupina démonů, které nikdo z nás nevycítil. A to slovo nikdo je důležité, Anno. Jsme s klukama zkušenější než ty a zaskočili nás. Můžeš si myslet, nebo tvrdit cokoli jiného, ale zachránila si nám život. A byla jsi ochotná při tom pro nás umřít. Jsi dobrý vůdce a já s tebou ráda a s klidem půjdu do další akce. Pokud o to budeš stát.“

Zoranův pohled překypoval hrdostí, když Sára domluvila a ostatní souhlasně přikyvovali. Tohle už nebyli jenom kamarádi, souputníci v boji. Byli rodina. Bylo to povznášející a zavazující zároveň.

„Díky Sáro,“ zamumlala Anna rozpačitě. „Za podporu a tak…“

„Pojďme k věci,“ navrhl Zoran a hodil jí tak záchranné lano.

„Správně, k věci. Jde o to, že když jsem tam v baru likvidovala toho Rákšu, měla jsem pocit, že není ve své hlavě sám. Po té bitce jsem byla dost mimo, takže jsem nad tím přemýšlela až večer, ale jsem si tím jistá. Byl tam s ním ještě někdo.“

„Co přesně tím naznačuješ?“ zamračil se Ondřej a položil ruce na stůl. Marek něco zuřivě psal na další stránku notesu. Pak ho zvedl a ukázal všem. Na listu stálo jedno slovo. Alexandr.

„Ano, myslím si, že tam s ním byl Alexandr,“ potvrdila jeho domněnku Anna.

„Jak s ním?“ nechápal Čeněk. „Jako že ho ovládal? Nebo měli spojenou mysl?“

„Ne, jinak. Myslím si, že Alexandr byl v tom Rákšovi. Uvnitř. Myslím si, že nemá stálé tělo, a že existuje v jiných démonech,“ vysvětlila.

„O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel,“ poznamenal Benedikt pochybovačně. „Máš pro to ještě jiný důkaz, kromě toho pocitu?“

„Ne, to nemám.“

„Pokud by to tak bylo,“ ozval se Zikmund zamyšleně. „Znamenalo by to, že jsi ho zlikvidovala, když jsi zničila toho Rákšu, ne?“

„Anna by poznala, kdyby zabila Alexandra,“ namítla Sára.

„Přesně tak,“ vložila se do toho Anna a zněla přesvědčeně. „Poznala bych, že jsem ho dostala. Ale to se nestalo. V tom souboji mi čelil jen ten Rákša, nikdo další. Ale cítila jsem přítomnost další osoby. On tam byl, uvnitř něj a díval se. Sledoval nás.“

„Takže jestli jsem to dobře pochopil, Alexandr podle tebe umí odpoutat svou mysl od fyzické schránky, přesunout ji do jiného myslícího – pokud se u Rákšů dá mluvit o myšlení – těla a v tom těle existovat, a ještě ho ovládat?“ ujišťoval se Ondřej.

„Ano, to si myslím,“ přitakala Anna.

„No dejme tomu. Kam se ale tedy poděl, když jsi zlikvidovala toho Rákšu?“ zeptal se jí.

„Přesunul se jinam. Řekla bych, že se jeden z těch démonů do bitvy nezapojil, zůstal tam někde schovaný jako náhradní nositel,“ odpověděla.

„Když připustíme, že tam Alexandr byl, proč nás rovnou nezničil? A proč si tě neodvedl?“ zasypala ji Sára dalšími otázkami.

„To nevím,“ přiznala Anna.

„Řekl bych,“ zachraptěl Marek a mávl rukou nad Benediktovým varovným pohledem. „Že ho Annina síla překvapila. Určitě měl v plánu, že ji ten Rákša odvede, ale ona byla příliš silná, než aby ji přemohl.“

„To jsou všechno ale jenom domněnky,“ vrátil je na zem Benedikt.

„Nejsou to domněnky, Benedikte. Věřím, že je to možné. Věřím Anniným instinktům,“ promluvil konečně i Zoran a to s neochvějnou jistotou.

„Prostě neznám nikoho s takovou schopností,“ nedal se Benedikt snadno přesvědčit.

„A už si někdy v minulosti potkal démona, který by dokázal ovládat čas?“ nadhodil Zoran.

Ostatní démoni ulpěli pohledem Benediktovi na rtech. „Ne, nepotkal,“ přiznal a zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

„Dejme tomu, že to Alexandr opravdu dokáže,“ promluvil Zikmund a vlasy se mu lehce zavlnily. „To pořád ale nevysvětluje, jak je možné, že jsme nevěděli o těch dalších démonech. Schovávali se jen kousek od nás. Za normálních okolností bychom je jistě vycítili.“

„Zikmund má pravdu. Myslíte, že je to taky Alexandrova práce? Že dokáže nějakým způsobem zamaskovat přítomnost démonů?“ navázal Čeněk.

„A jak jinak to vysvětlit? Nenapadá mě jiný důvod,“ řekla Sára bezradně.

„Jestli je to všechno pravda, tak jsme ale totálně nahraní,“ hlesl Benedikt zaraženě. „Co budeme dělat?“

Všechny pohledy se stočily k Zoranovi. „Upřímně řečeno, nevím jistě. Podle Anniny zkušenosti ho zřejmě nejde zničit, pokud obývá tělo jiného démona. Nebo je to možné, ale ještě nevíme jak. Takže to budeme muset zjistit. Anebo je možné, že má vlastní tělo, které prostě odkládá podle potřeby, a je tudíž možné ho zlikvidovat jako každého jiného démona.“

„Pokud ho v tom těle zastihneme,“ podotkl Ondřej zachmuřeně.

„Pokud tedy nějaké má,“ přidal se k jeho mudrování Čeněk.

„To je samé pokud, jestli…“ vzdychl Benedikt.

„Benedikt má pravdu,“ souhlasila Anna a získala si hned pozornost ostatních. „Víme toho málo a úplně jistě nic. Potřebujeme zjistit více, abychom mohli navrhnout správnou strategii. Jedno je ale dané, jelikož nám to Alexandr prozradil sám. Chce mě. Takže se ho pokusíme vylákat…“

„Ne,“ vyhrkla Sára prudce a ignorovala Zikmunda, který ji varovně stiskl dlaň. „Jestli plánuješ dělat návnadu, tak já jsem zásadně proti!“ Významně se podívala na Zorana, který se mračil jako bouřková oblaka, ale zatím mlčel.

„Sáro, nejsem hloupá, ani nemám sebevražedné sklony. Neplánuji vyrážet do ulic sama. Měla bych vždy některé z vás v záloze, kdyby…“ ohradila se Anna dotčeně.

„Kdyby jich na tebe bylo hodně myslíš? A jak zjistíme, že jich může být hodně, když je nedokážeme vycítit? Vsadím se, o co chceš, že oni nás ano. Jak daleko od tebe bychom se museli ukrývat, aby nás nezmerčili? Než k tobě dorazíme, může být pozdě,“ přidal se Ondřej na Sářinu stranu.

„Sára a Ondřej mají pravdu, je to příliš riskantní. Ale upřímně, nic lepšího mě zrovna nenapadá,“ řekl Zikmund a podíval se na Čeňka. „Co ty na to?“

„Nelíbí se mi, že by Anna měla jít takhle s kůží na trh. Navíc, kolikrát takovou akci můžeme zkusit, než Alexandrovi dojde, co děláme, a vymyslí si něco jiného? Benedikt na minulé bojové poradě sice tvrdil, že neví o tom, že by měl Alexandr nějaké zvláštní schopnosti, ale podle všeho je má a možná i víc než jednu,“ odpověděl Čeněk zamyšleně.

„Všem děkuji za názory. Předpokládám, že Marek souhlasí s většinou? Nebo s Annou?“ vzal si Zoran slovo a nepřestával se mračit.

Marek místo odpovědi jen mlčky ukázal na své přátele.

„Díky, Marku,“ kývl na něj Zoran a postavil se. Pak přešel k oknu a zahleděl se ven. Všichni ho tiše sledovali a čekali. Trvalo to pár minut, pak si Zoran promnul oči a obrátil se zpátky k nim. Tvářil se odhodlaně, když přikročil ke stolu a opřel se o něj dlaněmi. Mírně se předklonil, aby tak přidal svým slovům na důrazu: „Mě se Annin nápad taky vůbec nelíbí. Nejenom proto, že mi na ní záleží trochu jinak než vám, ale hlavně protože nenávidím představu, že kterýkoli z vás může pod mým velením padnout. Takže to uděláme takto. Benedikte, ty projdeš archiv a kroniky, jestli tam dokážeš vyčíst, jestli už mezi námi někdy byl démon, který podobné věci uměl, případně, co se s ním dál stalo.“

Bělovlasý muž přikývl.

„Já se spojím s ostatními modrými a všemi staršími démony, na které mě odkáží, a zkusím zjistit něco tímto způsobem. A Anna může postupovat podle svého plánu, vždy ale se zálohou. Raději, ať to desetkrát nevyjde, než abychom jednou chybovali a Alexandr tě dostal. Rozumíš mi?“

Anna kývla souhlasně hlavou, v jejích očích četl ale známý vzdor. „Řekni to!“ přikázal jí přísně.

„To jako vážně?“ zatvářila se ještě vzpurněji.

„Já si nehraju, Anno. Potvrď, že jsi rozuměla svému zadání,“ trval na svém.

„Rozuměla jsem ti dobře. Vždy se zálohou,“ procedila skrze zuby podrážděně.

„A taky chci o každé akci vědět předem. Pokud se mi na ní nebude něco líbit, upravím ji a ty bez diskuzí budeš tu změnu akceptovat,“ kladl si další podmínku.

„Jistě,“ zavrčela už vztekle. „Ještě něco?“

„Vlastně ano,“ odvětil klidně a podíval se na ně na všechny. „Nepadla tady ještě jedna důležitá věc. Nevíme, jestli ti nositelé vědí o Alexandrově přítomnosti v nich samotných. Pravděpodobně ano, ale možná taky ne. Takže dokud tomu všemu nepřijdeme na kloub, budu nadále s vámi, abych se pokusil zmenšit riziko infiltrace,“ ukázal si na čelo.

„Vím, že se vám to nelíbí. Znáte mě a víte, že to nedělám rád, ale přijde mi to v tuto chvíli jako vhodné řešení, pokud by se chtěl Alexandr vetřít mezi nás,“ dodal omluvně, když spatřil jejich nespokojenost.

„Když to jinak nejde,“ pokrčil Ondřej rezignovaně rameny a ostatní se trochu uklidnili. „Ale kdo bude sondovat tebe?“

Anna ucítila tíhu jejich pohledů. I jí to přišlo jako logické vyústění, ale pak zaslechla Zorana, jak odpovídá Ondřejovi vážným hlasem: „Ty a Benedikt. Čtení mysli je únavné, zvlášť v dlouhodobém měřítku, takže se budete střídat. Jak – to nechám na vás, domluvte se.“

Překvapeně na něj pohlédla, a i ostatní se tvářili naprosto vyjeveně.

„Nějaké dotazy nebo připomínky?“ nenechal se vyvést z míry jejím pohledem, v němž se objevila potlačovaná zuřivost.

Nikdo se neozval. „Fajn. Takže každý víte, co máte dělat. Vzhůru do práce,“ rozpustil poradu.

Anna se zvedla tak rychle, že vypadala jenom jako rozmazaná šmouha, když vyrazila ke dveřím. Třískla s nimi za sebou tak silně, že se naštíply po celé délce.

*****

„Jsi tu jen krátce a už jsi zase zničila kousek vybavení,“ vešel za ní Zoran do pokoje, jako by se nechumelilo. A samozřejmě bez klepání.

Anna stála předkloněná u stolu a hledala něco v šuplíku.

„Vypadni!“ zasyčela na něj, aniž by se ohlédla. Ještě více se soustředila na scénku z filmu Vetřelec, kterou si začala v hlavě dokola přehrávat, jakmile opustila poradu.

„Není to špatný film, ale už bys s tím mohla přestat,“ navrhl jí klidně a nespouštěl z ní oči.

Konečně našla, co hledala, a rychle si to strčila do zadní kapsy kalhot. „Ani mě nenapadne.“

„Podpořil jsem tvůj plán, i když se mi nelíbí. Nenechal jsem ti úplně volnou ruku, já vím, ale je to jen pro dobro všech. Tak proč ten vztek?“ rozhodl se přejít k věci.

Milostivě mu věnovala pohled a on mohl v její tváří číst, že zuří jako samo peklo. „Ty nevíš?“ Nečekala na odpověď a přehrála si v mysli vzpomínku na poradu a tu krátkou chvíli před jeho rozhodnutím ohledně Ondřeje a Benedikta. Pak se opět vrátila k Vetřelci.

„Tak proto,“ konstatoval a dál zachovával klid. Nedokázala poznat, jestli to jenom hrál, protože zeď kolem jeho mysli byla neprostupná. Pro ni neprostupná.

„Myslela jsem, že mi věříš. Ale ty jsi ze mě udělal neschopnou husu, která potřebuje být pod dohledem. A pak si místo mě vybereš Benedikta s Ondřejem. Všichni čekali, že to budu já a já ze všech nejvíc!“ vybuchla.

„Anno, já ti věřím. I proto jsem přistoupil na tvůj plán. Kdyby byl na tvém místě kdokoli jiný, také bych po něm vyžadoval, aby mě o každé akci informoval,“ vysvětloval, ale ona mu skočila zlostně do řeči: „Jenže po té zpackané akci to vypadalo přesně tak, jak říkám. Že nejsem schopná úspěšně zorganizovat a provést misi!“

Zoran se zamračil. „Ta akce nebyla zpackaná. Už jsem ti to říkal. A ostatní si to myslí taky.“

„Jenom kecy, nic víc. Tohle nikam nevede. Já jsem Alexandra viděla a umím ho vycítit, tak proč sis nevybral mě?“ obořila se na něj.

„Benedikt zná jeho tvář taky. A Ondřej je moje pravá ruka,“ řekl stručně, jako by to vše vysvětlovalo. „Jak jsem řekl už na poradě, průběžné čtení mysli je náročné.“

„Jistě. Pro mě náročné, že? A to máš pořád plnou pusu řečí o tom, že jsem modrá,“ odfrkla si pohrdavě.

„Anno…“

„Jak to vidím já,“ přistoupila k němu: „odsunul jsi mě na druhou kolej. Nejsem dostatečně vhodná na to, abych hlídala tebe, ani abych mohla pracovat bez dohledu.“

„Tak to není,“ oponoval.

Odstoupila od něj a tvář se jí změnila v kamennou masku. Scénu z Vetřelce vystřídal kousek z filmu Predátor. „Jdu ven nakupovat. Požádám Čeňka a Zikmunda, aby mi dělali společnost. Pojedeme jenom do obchodního centra a zpátky. Žádné zastávky, žádné odbočky. Pokud nemáš žádné připomínky, tak mi ustup z cesty.“

„Ještě jsme neskončili,“ odtušil stroze, ale uvolnil jí cestu ke dveřím.

„Chyba,“ zarazila se s rukou na dveřích. „Právě že skončili.“ Z pokoje odešla, aniž by se na něj znovu podívala.

*****

Zikmund si zrovna oblékl bundu, když do pokoje vešla Sára. „Jdu s Annou na nákupy. Potřebuješ něco?“ zeptal se.

„Ne, děkuji. Prosím tě, dohlídni na ni. Je naštvaná, tak ať neudělá nějakou pitomost,“ požádala ho Sára a položila mu ruku na předloktí. „A buďte opatrní.“

„Pokusím se. I když mám pocit, že když si Anna vezme něco do hlavy, těžko se jí to rozmlouvá. Ale zase nenechá člověka na holičkách. Neměj strach, vrátíme se celí.“

Přitáhl ji k sobě a důkladně políbil. „Víš, proč to udělal?“ položil jí další otázku a zálibně se probíral jejími rudými vlasy.

„Myslíš Zorana?“

Zikmund zamyšleně přikývl.

„Nevím. Čekala jsem, že tím pověří Annu.“

„To ji tolik naštvalo,“ poznamenal.

„Vztek je jen to, co nám ukazuje. Myslím si, že ji to sebralo víc. Zranilo,“ opravila ho jemně.

„Ženské,“ zavrtěl hlavou, ale Sára věděla, že si ji jen dobírá. „Když jste lidi, je to s vámi těžké, a když jste démonky ještě těžší.“

„Stěžuješ si?“ usmála se na něj sladce.

„To bych si nikdy nedovolil,“ zasmál se a přitáhl si ji k dalšímu polibku.

„Jen aby,“ řekla, když se kousek odtáhla. „Tak už běž, ať jsi brzy zpátky. Pak bychom si mohli trochu zacvičit.“

„Jógu?“ utahoval si z ní.

„Já ti ukážu jógu,“ plácla ho po zadku.

„Tak to já je popoženu,“ slíbil ji, než za sebou zavřel dveře.

Sára přistoupila k oknu a sledovala ulici, dokud nespatřila, jak z garáže vyjelo známé auto. Jakmile zmizelo za rohem, úsměv jí zmizel z tváře a nahradilo ho odhodlání.

*****

„Pojď dovnitř,“ ozvalo se z místnosti, když se chystala zaklepat. Už ji to ani nepřekvapilo. Zoran samozřejmě věděl, že je za dveřmi, když je teď měl všechny na radaru.

Vešla a její odhodlání polevilo, když ho spatřila. Seděl v křesle a vypadal hodně unaveně.

„Promiň, že tě ruším, ale chtěla jsem…“

„Já přece vím, proč jsi tady, Sáro,“ ukázal si na čelo.

„Je to nezvyk,“ řekla na svou obranu.

„Takže?“ povzdechl si.

„Přece víš, proč jsem tady ne?“ neubránila se rýpnutí.

„Myslím, že ti do toho nic není, Sáro,“ zamračil se.

„Pleteš se. Kdyby se to týkalo mně a Zikmunda, tak bys taky tvrdil, že se to týká nás všech. Jsme ve válce a musíme být jednotní. Takže každý rozkol, každý, ohrožuje bezpečí celé skupiny.“

„Řekl jsem Anně totéž, co vám, když jste si se Zikmundem spolu začali. V soukromí si dělejte, co chcete, ale jakmile pracujeme, musíte jednat profesionálně. Zatím se vám to daří, řekl bych,“ připomněl jí.

„Ale ne proto, že to rozdělujeme, Zorane! To, že jsme se Zikmundem partneři i v osobním životě nám v práci pomáhá. Rozumíme si i beze slov, bez jakékoliv komunikace,“ narážela na jejich schopnost telepatie.

„Myslel jsem si…“

„Nejde to od sebe úplně oddělit, Zorane. Možná jsi její velitel, ale zároveň jsi její partner. A ty to máš úplně stejně, jen si to nechceš připustit. Může vás to posílit, když se s tím srovnáte, nebo vám to zlomí vaz. A pak to bude hodně ošklivé.“

Zoran pevně sevřel rty a Sára si myslela, že ji vykáže ze své pracovny. On místo toho ukázal na volnou židli.

„Možná jsem to chytil za špatný konec, ale je to už hrozně dlouho, co jsem … se k někomu citově upnul,“ přiznal pak váhavě a sevřel si kořen nosu. „A nikdy to nebyla členka skupiny.“

„A určitě ne tak výjimečně tvrdohlavá a vzpurná jako Anna,“ poznamenala Sára vědoucně.

„Přesně,“ uchechtl se Zoran nevesel. „Jak to víš?“

„Taky jsem ještě nikdy za dobu své existence nepoznala nikoho jako je ona, tak mě to prostě jenom napadlo,“ pokrčila rameny.

„Nemohl jsem jí dovolit, aby kontrolovala mou mysl. Nechtěl jsem,“ přiznal tiše. Když spatřil její nechápavý pohled, povzdychl si a vysvětlil to: „Viděl jsem spoustu hnusných, hrozných věcí, Sáro. A udělal jsem jich ještě mnohem více. A všechno to mám tady.“ Ukázal si na čelo.

„I když jsem vás učil krmit se,“ pokračoval: „vpustil jsem vás vždy jen na okraj své mysli. Nikdo ji nikdy nespatřil celou. Z představy, že jsem to dovolil Benediktovi a Ondřejovi, je mi špatně. Než bych se takto odhalil Anně, to raději usnu navždy.“

„Tak takhle to je,“ vyklouzlo jí. „Možná bys jí to měl vysvětlit.“

„Nemyslím si, že to pomůže.“

„Mohlo by,“ nesouhlasila s ním.

„Jak znám Annu, chtěla by dovnitř. Chtěla by, abych jí to všechno ukázal, a to já stejně nikdy neudělám.“

„Proč ne? Je silná, zvládne to,“ ujistila ho.

„Chci, aby mě znala takového, jaký jsem teď. Ne, aby viděla tu krvavou cestu, po které jsem sem dospěl.“

„Ale to je strašně nefér, když ty o ní víš všechno!“ vyhrkla rozhořčeně.

Chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a jen rezignovaně potřásl modrou kšticí. „Teď už je to stejně jedno.“

„Co tím myslíš?“ zarazila se.

„Mezi mnou a Annou to skončilo. To jsou její slova. A já je budu respektovat.“

„Ale…“ zůstala sedět s otevřenou pusou.

„Myslím, že už nemáš nic jiného k řešení, takže bych rád pokračoval v práci,“ naznačil ji jemně.

Sára jeho narážku pochopila a pomalu se vydala ke dveřím. Než odešla, otočila se k němu a váhavě řekla: „Možná je to dlouho, co jsi někoho miloval, Zorane, ale jestli si myslíš, že to mezi vámi skončilo, tak jsi buď hlupák, nebo zbabělec.“

Kapitola jedenáctá

Cizí přítomnost

Zoran ho ucítil dřív, než vešel do pokoje.  „Dobré zprávy?“ zvedl oči k Benediktovi. Dokud to neudělal, nedošlo mu, jak dlouho už upřeně kouká na Annu a čeká na jakýkoliv náznak jejího vědomí.

Benedikt unaveně přikývl. „Zkusil jsem to znovu a Marek se konečně probral. Je ještě slabý, ale v pořádku. Jenom bude nějakou dobu chraptět.“

„To je to nejmenší,“ neskrýval Zoran úlevu. „Skvělá práce.“

„Díky. Co Anna? Pořád stejné?“

Zoranův ustaraný výraz mu jako odpověď stačil. Povzdechl si, přisedl si k Anně na postel a položil jí ruku na čelo. Chvíli tak zůstal, pak dlaň stáhnul a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Tak co?“ zeptal se Zoran netrpělivě a přistoupil k lůžku.

„Nerozumím tomu. Podle mě je naprosto zdravá. Zesláblá ano, ale v pořádku.“

„Tak proč se neprobouzí?“ Zoran se snažil neznít moc zoufale. Benedikta ale neobalamutil, na to ho znal příliš dlouho.

„Možná potřebuje důvod, aby se vrátila,“ stiskl Zoranovo předloktí, aby ho povzbudil. „Poslední týdny to měla těžké, co si budeme povídat. Navíc, jestli je to s Alexandrem, jak si myslíme, tak nese na svých bedrech obrovské břemeno. A dnes jistě utržila těžký šok. Možná se jenom podvědomě brání vrátit se k tomu všemu.“

„Někdy si myslím, že bys nás měl vést spíše ty,“ poznamenal Zoran vděčně.

„To ani náhodou. Za prvé nejsem modrý a za druhé bych do toho nikdy nešel,“ usmál se Benedikt a vstal. „Je mi jasné, že si to vyčítáš. A vím, že i ty jsi mnohé ztratil. Můžeš o sobě klidně pochybovat, ale věř mi, každý nový den, kdy jsem naživu, jsem vděčný za to, že mi velíš zrovna ty. Protože hlavně díky tobě jsem ještě tady. Vložil jsem svůj život do tvých rukou jednou a udělal bych to znovu. Bez váhání.“

„Děkuji Benedikte. Za vše,“ hlesl Zoran a vzal Annu za ruku. „Měl by sis jít odpočinout.“

„Rozkaz šéfe,“ přitakal Benedikt a věnoval Anně poslední pohled, než odešel.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Zoran se nad dívkou sklonil a přitiskl jí rty na ústa. Odezvu nedostal, ale přesto tak zůstal pár vteřin. „Vrať se, Anno.“

*****

Čeňka nevycítil, protože usnul sedící na židli, s hlavou položenou vedle Annina ramena. Když zaslechl zaklepání, prudce se napřímil a podíval se na hodiny. Byly dvě v noci. V noci?!

Dále, pomyslel si a protřel si oči.

„Neruším?“ vstoupil zelenovlasý démon váhavě dovnitř.

„Dozvěděli jste se něco?“

„Nic. Proto jsem přišel,“ vysvětlil Čeněk a zalétl pohledem k Anně. Rychle ale pohled odvrátil a znovu zaměřil svou pozornost na Zorana: „Myslel jsem, že bys to zkusil ty. Alespoň přijdeš na jiné myšlenky. Než se Anna probudí.“

Zoran se lehce zamračil, spíš jako by přemýšlel, než se zlobil. Pak si přejel dlaní přes tvář, aby se zbavil posledních stop po únavě a postavil se. Krouživým pohybem si uvolnil ramena.

„Půjdu. Ať jsem trochu k užitku,“ poznamenal klidně.

„Zorane, tak jsem to…“ zajíkl se Čeněk.

„To je v pořádku,“ ujistil ho Zoran a přestal se mračit, aby démona uklidnil. „Tak jdeme. Podíváme se těm zmetkům na zoubek.“

Ve sklepě byly všechny čtyři Vétaly připoutány zápěstími tlustými řetězy ke zdi. Dvě z nich jen zplihle visely, paže vykloubené v ramenou, jak nesly váhu bezvládných těl. Jedna z nich měla ruku napůl vytrženou z kloubu, protože váhu těla hnijící maso neudrželo. Další dva démoni byli stále při vědomí. Vztekle prskali kolem sebe a vydávaly zlostné skřeky.

Zrovna když vešel Zoran s Čeňkem, natahoval k jedné z nich Ondřej paže. Chystal se uchopit její hnusnou hlavu a pokusit se vypáčit z démonovy mysli nějaké informace. Vyrušen pohlédl krátce přes rameno. „Anna?“ svraštil obočí.

Zoran jen zavrtěl zamítavě hlavou, a pak rozhodně dodal: „Vystřídám tě.“

Ondřej souhlasně pokývl a odstoupil od páchnoucího těla. Postavil se vedle Čeňka a konverzačním tónem prohodil: „Asi bude horko.“

„Taky bych řekl,“ utrousil Čeněk napůl úst. Veškeré jeho veselí bylo fuč.

„Připraven?“ pohlédl na něj Zoran tázavě a hnědá barva jeho očí začala ustupovat zlatavé záři.

„Jako nikdy,“ přikývl Čeněk a vzduch se zavlnil, když kolem sklepa rozvinul proti-zvukovou bariéru.

„Dobře,“ zahučel temně Zoran a pohlédl krvelačně na Vétalu. Ta se vrhla směrem k němu v sebevražedném útoku, ale Zoran se ani nepohnul. Její ostré čelisti zacvakly jenom kousek od jeho obličeje, on ale ani nehnul brvou. Pohybem rychlejším než Ondřej nebo Čeněk dokázali zaznamenat, se dotkl ukazováčkem prostředku čela Vétaly a zahleděl se jí upřeně do očí. Chvilku bylo ticho, ale pak se z mrtvolných úst démona vydral srdceryvný, ječící zvuk plný děsu. Odrazil se od holých stěn sklepa a spojil se s dalším drásavým výkřikem. Zoran stál jako zkamenělý, Vétaly se dotýkal stále jen tím jedním prstem, démon před ním se přesto kroutil a jeho tělo od ramen dolů se škubalo bolestí. Nepřestával ječet. Co bude následovat přihlížejícím Asurám napověděla napřed tenká stužka kouře, která začala Vétale stoupat z uší, nosu a koutků očí. Trvalo to jen zlomek vteřiny, než kouř vystřídaly plameny. Vyšlehly vysoko a spojily se v jeden jediný, aby spálily na uhel démonovu hlavu, než začaly postupně polykat i zbytek těla.

Zoran přivřel oči a na krátkou chvilku si dovolil podlehnout blaženosti, způsobené získanou energií zničené Vétaly. Pak zuřivě pohlédl směrem k druhé, která se vyděšeně přikrčila a zakňourala.

Zrovna se chystal vydat se k ní, když za sebou zaslechl šramot, a pak někdo tiše vyslovil jeho jméno. Prudce se otočil.

„Ne!“ vykřikl Ondřej polekaně a napnul se, aby skočil proti Zoranovi a zaštítil tak před jeho plameny příchozí. Čeněk po něm ale pohotově hmátl a zastavil ho.

Byla to Anna a vyděšeně strnula, když na ni Zoran pohlédl a ona spatřila v jeho očích ohnivé inferno. Ucítila, jak ji ovanula horká vlna a instinktivně se přikrčila, protože očekávala, že sama vzplane.

Zoran ale okamžitě sklopil pohled k zemi, až betonová podlaha tím žárem pod jeho nohama popraskala. Rychle se ovládl, rychleji než jindy, a tak když na ni znovu pohlédl, jeho oči už získaly zpátky svou barvu.

„Anno,“ oslovil ji naléhavě a hbitě k ní přistoupil. Právě včas. Opřela se o něj plnou vahou, jak se sotva držela na nohou.

„Na tohle jsem fakt už moc starý,“ hlesl Ondřej šťastně, když nikdo z nich neskončil jako škvarek.

„To bylo o fous,“ souhlasil s ním Čeněk a utřel si zpocené čelo.

„Tohle už nikdy nedělej, Anno, rozumíš? Mohl jsem tě zabít, sakra!“ obořil se na ni Zoran vyděšeně.

„Nevěděla jsem…Promiň,“ hlesla slabě a ztratila vládu nad nohama. Zoran ji bez váhání zachytil a zvedl do náruče. „Jsi zpátky,“ šeptl spokojeně. Sklonil svou tvář k její, jako by ji chtěl políbit, pak si ale uvědomil, že nejsou sami, a tak si to rozmyslel.

„Proč si nezůstala v posteli? Přišel bych za tebou,“ pokáral ji starostlivě.

„Mám hlad,“ vysvětlila a upřela pohled na Vétaly. „Naštěstí si je neupekl všechny.“

„Neupekl…“ zachechtal se Čeněk a Ondřej do něj strčil varovně loktem. Zoran je zpražil pohledem: „Nechte nás.“

Muži se bez řečí vydali ke dveřím a pořádně je za sebou zavřeli.

Teprve tehdy se Zoran přestal ovládat, nechal se zaplavit úlevou a vášnivě Annu políbil, až ji brněly rty. Pak se opřel čelem o její a zrychleně dýchal.

„Jsem tady,“ položila mu dlaň na tvář a lehce pohnula konečky prstů v drobném pohlazení.

Šťastně se usmál, políbil ji zlehka na špičku nosu, a pak postoupil blíže ke kňourající Vétale. Zastavil se v bezpečné vzdálenosti a postavil Annu na zem. Jednou rukou jí stále podpíral a druhou se natáhl pro židli, kterou viděl kousek od spáleného démona. Posunul ji před sebe a Anna se na ni svezla.

„Nevím, jestli to sama zvládnu,“ přiznala rozechvěle.

„Pomůžu ti,“ uklidnil ji a lehoučce pohladil její mysl tou svou. Pak ji pozval do své zahrady. Vzal ji za ruku a přitiskl ke svému boku, zatímco v reálném prostředí sklepa uchopil vzpírající se Vétalu za vlasy. Nemilosrdně zaútočil na její vědomí a během jednoho nadechnutí zdolal její ochranu. Drtil ji a směřoval energii umírajícího netvora do Annina těla. Ta jen zalapala po dechu a lačně přijímala, co jí poskytoval.

Když skončili, vypadala Anna už mnohem lépe.

„Další?“ zeptal se Zoran.

„Jedna stačí, alespoň zatím. Teď musím udělat něco jiného,“ zavrtěla hlavou a postavila se. Hromádce prachu před sebou nevěnovala žádnou pozornost.

„Jsou nahoře,“ pochopil úplně přesně, co tím myslela. Jakmile vyrazila ze sklepa, vydal se za ní. Anna se okamžitě vydala ke dveřím Sářiny ložnice. S klepáním se neobtěžovala. Naštěstí Sáru a Zikmunda nepřistihla in flagranti, ačkoliv jí to vlastně bylo jedno.  Vpřed ji hnala instinktivní potřeba. Sára seděla na křesle vedle lůžka, a když dovnitř Anna vpadla, polekaně sebou trhla.

„Anno,“ ulevilo se jí obratem. Vstala a přistoupila blíž, jako by chtěla modrou Asuru obejmout. Anna trochu couvla. Byl to drobný pohyb, který nemohl Sáru urazit, ale zároveň dal jasně najevo, že si to nepřeje.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Anna napjatě a zalétla pohledem k Zikmundovi. Ten se nadzvedl na lokti a mávl jí: „Normálně bych už byl na nohou, ale Benedikt trval na tom, ať dneska ještě zůstanu v posteli. Zítra zase začnu makat.“

„Dobře, to je… dobře. Tak já vás nechám,“ hlesla Anna roztěkaně. Pak se otočila na podpatku a chystala se odejít.

Sára ji chňapla po ruce: „Anno, počkej přece. Chci ti poděkovat. Oba ti chceme poděkovat.“

Anna se jí vysmekla. „Není za co, Sáro. Zatím ahoj.“ Pak už na nic nečekala a odešla z pokoje pryč.

Na chodbě na ni čekal Zoran. Opíral se o stěnu, ruce založené na hrudi. Mračil se. Anně bylo jasné, že je sledoval myslí, aniž by o tom věděli. Měla zrovna ale na práci něco důležitějšího než řešit s ním otázku soukromí. Neřekla tedy ani slovo a rázovala si to chodbou dál, až po několika zatáčkách dorazila k dalším dveřím.

Opět neztrácela čas klepáním a vrazila dovnitř jako velká voda. Marek se prudce zvedl na posteli a něco polekaně zachrčel. Pak mu došlo, kdo za ním přišel a znovu se uložil na polštář.

„Marku,“ zaváhala konečně, ale když jí pokynul, přistoupila blíž, a nakonec si sedla vedle něj.

„Jsi vzhůru,“ řekl chraptivě.

„Tvůj hlas,“ povzdechla si.

„Benedikt říká, že když se nebude několik dní namáhat s mluvením, je velká pravděpodobnost, že se mu vrátí,“ ozval se za ní Zoran. Pozdravil Marka kývnutím a zůstal stát opřený o zárubeň.

„To je dobře,“ pokusila se Anna usmát, ale bylo to příliš křečovité, tak toho nechala. „Na co by si taky balil holky, že?“

„A kluky,“ zachroptěl Marek a jeho úsměv byl upřímný. Lehce jí stiskl prsty a ona mu to dovolila. „Díky,“ naznačil ústy.

„Jistě, jistě,“ odvětila roztržitě a zvedla se. Pak se znovu pokusila usmát, opět bezúspěšně, a tak rychle vycouvala z místnosti ven.

Když spěchala k sobě, Zorana za sebou skoro nevnímala. Ve svém pokoji si to namířila rovnou do koupelny, kde padla na kolena u mísy a začala zvracet. Zoran za nimi zavřel dveře, pak mlčky namočil v umyvadle žínku a podal jí ji. Naštěstí neměla v žaludku téměř žádné jídlo, takže byla rychle hotová. Otřela si ústa i obličej, pak ztěžka dosedla na podlahu a opřela se zády o vanu. Zoran si přidřepnul k ní a podával jí sklenici s vodou.

Zhluboka se napila a když jí chladná tekutina stekla podrážděným hrdlem, byl to ten nejúžasnější pocit na světě.

„Všichni teď mohli být mrtví,“ zašeptala zničeně.

„Ale žijí. Díky tobě.“

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Ne, to kvůli mně mohli být mrtví. Byla to past, a já to nepoznala. Zavedla jsem je rovnou do ní.“

„Nikdo z vás to nepoznal,“ oponoval jí mírně.

„Ale já to měla poznat. Svěřil si mi je a oni málem zemřeli.“

„Svěřil jsem ti je a oni žijí,“ opravil ji důrazně. „A svůj úkol jste splnili. Získali jste zajatce a tím možná i další stopu. To, co se stalo, není tvoje vina.“

Překvapeně na něj pohlédla: „To já přece vím. Ale měla jsem to poznat. Měla jsem ty další démony vycítit. Jsem přece modrá. A místo toho nás všechny málem dostali.“

Zoran si sedl na zem vedle ní, ale nechal mezi nimi mezeru. „Jsi modrá v zácviku, nezapomínej na to. Pokud to nedokázali odhalit tak staří démoni jako Marek a Zikmund se Sárou, nepřekvapuje mě, že ani ty. I když jsi modrá.“

„Měla jsem to na starost a dopadlo to mizerně. Moje první akce v terénu a hned takové zklamání,“ oponovala.

„Kdo je zklamaný, Anno? Chápu, že jsi naštvaná, že tě takhle převezli. Věř mi, že to jsme všichni! Ale misi jste splnili. Možná jste zaplatili málem cenu nejvyšší, ale tak už to prostě chodí.“

Anna na něj upřela oči, v nichž stály slzy, jak jim silou vůle bránila skanout na tvář: „Už mohli být mrtví. Sára, Zikmund i Marek.“

„Zapomínáš ještě na jedno,“ odhodlal se vzít její tvář do dlaní, a ona neucukla. „Mohli jsme přijít i o tebe. I ty jsi mohla padnout. Mohl… mohl bych přijít o tebe,“ vydechl utrápeně.

„Zorane,“ zašeptala bezradně a položila mu dlaň na tvář. „Jsem tady.“

Vydal tichý zvuk podobný vzlyku, pak ji prudce políbil a svět se alespoň na chvíli změnil jen na místo pro ně dva.

*****

Když leželi zpocení a zadýchaní vedle sebe, oběma to uvažovalo o trochu jasněji. Zoran se ovšem užíral ještě jednou věcí, i když ostatní starosti milování s Annou odplavilo pryč.

„Anno, potřebuji vědět… To, co se stalo dole ve sklepě, nevadí ti to? Nebyl to moc hezký pohled,“ promluvil do šera pokoje a otočil se na bok, aby jí viděl lépe do tváře.

„To nebyl,“ připustila váhavě a Zoran znejistěl. Ještě nikdy se nedostal do podobné situace, kdy by mohla jeho moc budit odpor u osoby, na které mu tolik záleželo. Ve většině Asur vzbuzovala ještě větší respekt, jiné se jí bály a on se s tím dokázal smířit. S Annou to bylo ale něco jiného. Věděl, že ona je důvod, proč by dokázal zničit svět. Byla jeho silou, ale také jeho největší slabostí. Nechtěl o ni přijít.

Pak se Anna protáhla a smyslně propnula nahé tělo v zádech. Otočila se k němu a ruku si nechala provokativně ležet na oblině boku. „Přiznávám, že to byla fakt síla. Krutost a hrůza. Netušila jsem, že bys v sobě něco takového měl. Nebo jsem možná nechtěla věřit, že by to v tobě bylo. Ale je to jen další způsob, jak je zničit. Hodně zapáchající, ale rozhodně efektivní.“

„Takže, když se tě takhle dotknu…“ vztáhl ruku a položil ji na její koleno. „Tak se ti nehnusím?“

Tiše se zasmála a přisunula se blíže k němu, takže jí jeho horká dlaň sklouzla na zadní stranu stehna. „Uvědomuješ si, čím jsme trávili poslední dvě, tři hodiny, že Zorane?“

„Prostě mi odpověz. Potřebuju to slyšet.“

Přisunula se ještě blíže, upřeně se mu zahleděla do očí a zašeptala: „Nehnusíš se mi. Záleží mi na tobě stejně jako předtím.“

Úlevně vydechl, ačkoliv nechtěl dát najevo, jak moc je napjatý.

„Ty blázne,“ okomentovala to s pochopením a něžně ho políbila. Pak mu jemně zatlačila do ramene, aby se položil na záda. Přitulila se mu nosem ke krku a zhluboka se nadechla.

Náhle ztuhla, jak jí došla jedna věc. „Zorane, onehdy jsi mi říkal, že jsi v těch plamenech kdysi shořel. Myslel jsi úplně stejné plameny? Zemřel jsi tímhle příšerným způsobem?“

„Ano,“ odpověděl tiše.

„A proto jsi tu dovednost získal, když ses znovu probudil?“

„To nevím, ale je to klidně možné. Asury si vybavují ze svých minulých životů jen střípky, zůstávají v nás jen ty nejsilnější zážitky. Asi si opakovaným probouzením trénujeme paměť. Čím častěji se vracím, tím více se mi toho vybavuje z minulého života. A na ten oheň nezapomenu nikdy. Ta bolest… nejde to ani popsat.“

„Kdo tě tak potrestal? A proč?“ chtěla vědět.

„Velitel skupiny, v níž jsem působil dříve. Neuposlechl jsem přímý rozkaz,“ přiznal.

„To je trochu přehnaný trest, ne?“ zaskočil ji.

„Ani ne. Kvůli mému neuposlechnutí zemřeli tři členové naší skupiny.“

„Další silný zážitek, na který si vzpomínáš?“

„Těch o smrti mám nejvíc. Bohužel,“ povzdechl si.

V gestu povzbuzení mu dala pusu za ucho. „Mrzí mě, že jsem ti přidělala starosti.“

Otočil se na bok a tím převrátil na záda ji. Sáhl po jednom z pramenů jejích vlasů a začal si ho zamyšleně natáčet na prst. „Myslel jsem, že o tebe přijdu. Když jsi tu jen tak ležela a neprobouzela se. Kde jsi to byla, Anno? Benedikt říkal, že fyzicky jsi v pořádku. Vypadalo to, jako by ses ani nechtěla vrátit. Nedivil bych se ti.“

„A to má zase znamenat co?“ nechápala.

„Sama jsi to řekla, Anno. O všechno jsi přišla. Drastickým způsobem. Pak ses probudila do naší kruté reality, kde smrt je téměř na denním pořádku, stejně tak jako věčný boj a likvidace všeho toho hnusu. A to nemluvím o Alexandrovi.“

„Je to šílené, to máš pravdu. A upřímně, ještě pořád to všechno vstřebávám, ale jak jsi řekl, přineslo mi to i skvělé věci. Mé dovednosti. Sebevědomí. Vidění světa, jaký opravdu je. A taky Sáru, Ondřeje a ostatní. A tebe, Zorane.“

Důkladně ji políbil, ale pak se vrátil ke své původní otázce: „Tak kde jsi to byla, Anno, když ne tady?“

Ucítil, jak se zachvěla a jemně se mu vymanila. Pak se posadila a prohrábla si vlasy. „Nevím, kde jsem to byla,“ spustila váhavě. „Byla tam tma. A taky ticho a příjemné teplo. Občas ke mně dolehl zvuk hlasů, tvého, nebo Benediktova, ale přicházel ke mně z veliké dálky. Připomínalo mi to spíš ševelení listů na stromě. A stával se slabším a slabším. Uklidňovalo mě to. Nechtělo se mi myslet, a přišlo mi to v pořádku. Myslím, že jsem usínala. Tedy po asursku, jestli mě chápeš.“

„Málem jsme tě ztratili,“ hlesl tiše. „Co tě přimělo k návratu?“

„Přesně nevím. Ale ve chvíli, kdy mě obestřelo úplné ticho, jsem si uvědomila, že jsem sama. Že jste pryč. Že už nikoho z vás neuvidím. Že tě opouštím. A že je to navždy. To mě hrozně vyděsilo… A pak jsem najednou byla zpátky. Ve své posteli, vystrašená a hladová.“

„Jednomu přirosteme k srdci, že?“ pokusil se trochu zlehčit napětí, které během hovoru zavládlo.

„Kdo by to byl řekl,“ uchechtla se spíš nevesele. „V několika dnech o tolik přijít, a tolik získat. A pak to málem ztratit.“

„Anno…“ pokusil se ji zarazit.

„Ne, Zorane,“ položila mu prst na rty, aby ho umlčela. „Dokážu akceptovat, že to nebyla moje chyba, jak se ta akce celá pokazila. Ale nesmířím se s tím, jak snadno nás mohli ti hajzlové dostat. Musím přijít na to, jak je možné, že jsme o nich nevěděli. Říkal jsi mi už na začátku, že démoni se dokážou navzájem vycítit. Nemusí vždy poznat svou podstatu, ale vycítí svou přítomnost. A my o nich neměli ani tucha.“

„Taky na to přijdeme, na to můžeš dát krk. Nemysli si, že jsem na to zapomněl,“ odtušil rozhodně.

„Dobře,“ řekla vděčně a sklonila se nad ním, až ho její vlasy polechtaly na tváři a nahé hrudi. „A teď bychom si mohli vytvořit dalších pár nezapomenutelných vzpomínek.“

Nestihl ani vstřebat příslib jejích slov, než se mu žhavě přisála ke rtům.

*****

Zoran, ležící na břiše, se zavrtěl, a ještě v polospánku natáhl ruku, aby si přitáhl Annu k sobě. Nahmatal jen studené prostěradlo. Okamžitě byl vzhůru. Prudce se zvedl na loktech a ohlédl se přes rameno. Když ji uviděl u okna, úlevně se svezl zpátky na polštář. Přetočil se na záda a protřel si oči.

„Kolik je hodin?“

„Ještě je brzy, klidně spi.“

Pozorně si ji prohlédl. Stála nahá u okna ruce založené na hrudi, nohy překřížené a vyhlížela ven. Noc pomalu ustupovala novému dni. Pršelo.

„Jedině když si zalezeš pěkně zpátky pod peřinu. Hezky vedle mě,“ namítl.

„Jasně,“ zamumlala roztržitě, ale nepohnula se. Zamyšleně krčila čelo.

„Anno, co se děje?“ posadil se znepokojeně. Teprve jeho tón ji probral. Když dosedla na postel vedle něj, přetáhl jim oběma pokrývku přes ramena.

„Víš, když jsem likvidovala toho Rákšu, něco jsem cítila. Cizí přítomnost,“ řekla mu nejistě.

„Cizí přítomnost?“

„Ano. Když si to zpětně přehrávám, byl to podobný pocit, jako když jsem bojovala s Vétalou, co posedla mou matku.“

„Myslíš, že Alexandr znovu přihlížel?“ zachmuřil se Zoran.

„Ano. Ne,“ vyhrkla.

„Vysvětli to, prosím.“

„On jenom nepřihlížel, byl tam,“ pokusila se.

„Ovládal je?“ snažil se porozumět.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Byl tam. Byl v nich. Byl oni.“

„Chceš říct…“ Zoran udiveně utichl.

„Nemá vlastní tělo. On posedává Vétaly a jiné Rákši a přebývá v nich. Může být kterýmkoliv z nich.“

Kapitola desátá

Jehla v kupce sena

Byl to přesně měsíc od odhalení Alexandrovy existence. Horečné pátrání po jeho skrýši zatím nepřineslo žádné výsledky. Asury sice zajali několik Vétal, dokonce mučením získali i několik stop k jeho úkrytům. Vždy je ale našli prázdné. Jako by byl Alexandr pokaždé krok před nimi.

Dnes vyrazili ven pátrat ve dvou skupinkách. Anna byla v týmu se Sárou, Markem a Zikmundem. Opírala se o starou oprýskanou zeď v boční ulici na okraji města a občas opatrně vyhlédla za roh. Skrývalo ji maskování, ale opatrnosti nebylo nikdy nazbyt.

„Tak co?“ zeptala se jí Sára, stojící hned vedle,  napjatě.

„Pořád nic. Ticho a mrtvo,“ odpověděla Anna a povzdechla si. „Pamatuju si, jak to tady před dvěma roky žilo. Měli tu dobré pivo.“

Sára si dovolila rychlý pohled na vchod do budovy, nad kterým ještě visely trubky z kdysi neonového nápisu Bar na konci. „Vážně?“

„No fakt.“

„A co se stalo, že je z toho taková ruina?“

„Bouchl tam jeden den plyn a majitel neměl na to, aby to opravil a znovu zprovoznil. A nikdo jiný se nenašel. Bylo to v době, kdy se začali všechny lepší podniky stahovat blíž k centru. Tak to zůstalo opuštěné.“

„Možná opuštěné,“ opravila ji Sára a opřela se vedle ní.

„Uvidíme,“ zamumlala Anna zamyšleně.

„Co tě žere?“ všimla si toho Sára.

„Pořád mi vrtá hlavou jedna věc ohledně Alexandra,“ přiznala Anna. „Zoran s Benediktem tvrdí, že jako Asura byl velmi mocný, a tudíž jako Rákša bude taky. Ale zároveň říkají, že neměl žádné speciální dovednosti. Přijde mi to jako protimluv.“

„Nemusíš mít extra dovednosti, abys mohla být silným démonem. Podívej se na mě a Ondřeje,“ namítla Sára.

„To mi taky vrtá hlavou. Ty a Ondřej. Zoran si vás drží jako své pobočníky, a přitom taky nemáte žádnou extra dovednost.“

„Tedy teď bych se klidně mohla urazit,“ vyhrkla Sára překvapeně.

„Nechtěla jsem se tě nijak dotknout,“ vyhrkla Anna rychle, ale neznělo to omluvně. „Netušila jsem, že s tebou musím zacházet v rukavičkách.“

„Nebývala jsi tak přímá,“ upozornila ji Sára, ale nezněla dotčeně.

„Jednoho změní vědomí toho, že má spasit svět,“ podotkla Anna hořce. Pořád se s tím ještě nesrovnala a doufala, že Zoranova a Benediktova hypotéza je mylná.  

„To asi jo.“

„No a jak to tedy je?“

„Podle toho, jak Zoran Alexandra popisoval, jsem pochopila, že byl ve všem prostě nejlepší – nejrychlejší, nejsilnější. Jako by byl vždy jen Asurou, nikdy člověkem. Nepotřeboval žádné speciální dovednosti, prostě si vystačil bez nich,“ odpověděla Sára.

„A ty s Ondrou?“

„Zoran žádné pobočníky nepotřebuje,“ spustila Sára trochu neochotně. „Řekla bych, že si nás drží při sobě hlavně proto, že jsme v jeho skupině nejmladší Asury. A taky protože čeká, jestli se u nás projeví nějaké speciální dovednosti, aby je rozpoznal a naučil nás je ovládat hned, jak se ukážou. Nejsme asi tak důležití jako jiní…“

„Blbost,“ přerušila ji Anna prudce a napadlo ji, jestli Sáru nezatlačila příliš do kouta. „Pro Zorana jste stejně důležití jako ostatní. Možná i víc, právě protože jste ještě mladí.“

„Mluvíš, jako bys ty byla stará.“

„U mě je to jiné,“ pokrčila Anna rameny.

„Protože s ním spíš?“ dovolila si Sára malé přátelské rýpnutí.

„Ne,“ ušklíbla se Anna pobaveně. „Protože jsem modrá.“

„Jen jestli se ta modrá nepřeceňuje,“ utahovala si z ní Sára dál.

„No jo, říká ta, co má radši černou, co?“ nedala se Anna a vrátila jí to narážkou na její vztah se Zikmundem.

„Když ty jeho vlasy tak příjemně šimrají, jak se pořád vlní,“ zasnila se rudovlasá démonka. Anna vyprskla smíchy, ale Sára jí rychle přikryla ústa rukou a kývla hlavou k budově, kterou sledovaly.

Bezdomovec se pomalu šoural ke dveřím do baru a jeho mrtvolný zápach byl nezaměnitelný. Anna okamžitě zvážněla a Sára svou ruku stáhla.

Potvrzuji, že se jedná o další doupě. Zatím vidíme jen jednu Vétalu, takže ještě počkejte. Dovnitř půjdeme až na můj povel, vyslala instrukce svou myslí k Sáře a taky Markovi se Zikmundem, kteří hlídkovali na druhém konci ulice. Přečetla si v nich souhlas, a tajně si oddechla. Toto byla první akce, které velela. Tušila, že statní souhlasili s jejím vedením hlavně díky Zoranově autoritě, než vlastnímu přesvědčení. Chtěla si získat jejich respekt, což znamenalo neudělat chybu, a hlavně všechny v pořádku zase dostat domů.

Čekali ještě asi hodinu, během které se do baru doloudaly ještě tři další Vétaly. Teprve pak vrazili dovnitř.

Anna v mžiku zpomalila čas, ale zaměřila svou dovednost pouze na nepřátelské démony. Nebylo jednoduché zacílit svůj vliv jenom na těch pár entit. Připadalo jí, jako by se ocitla uprostřed hurikánu, kde panoval klid. V tom místě uvěznila Vétaly, zatímco kolem nich se čas řinul svou běžnou rychlostí. Když zastavila čas poprvé, byla s ní jen Sára a nebylo tak těžké ponechat jí v reálné době. Ovšem nyní s nimi byli i Marek a Zikmund a Anna cítila, jak se její dovednost jen nerada nechává spoutat a cílit, místo toho, aby se mohla roztáhnout do prostoru. Tvrdě to trénovala a dnes měla šanci poprvé to vyzkoušet v praxi.

Ostatní Asury se do znehybněných Vétal rychle pustily. Napřed jim zlámali vaz, aby je znehybnili úplně, a pak je postupně poutali řetězy. Původní plán počítal s tím, že jich zajmou co nejvíce a zpočátku to vypadalo, že jim to vyjde. Když už měli všechny démony svázané, uvolnila Anna smyčky času. Dech se jí zrychlil námahou a čelo orosilo potem, byla se sebou ovšem navýsost spokojená. Předklonila se s rukama na kolenou a snažila se vydýchat. Ostatní se dohadovali, kdo doveze dodávku, do které chtěli naskládat těla, když v tom všichni umlkli.

Ve stejnou chvíli ucítili to podivné brnění, které naznačovalo přítomnost dalších démonů. Pak se do místnosti vřítil příšerný smrad hniloby a rozkladu a za ním se do místnosti vevalily další Vétaly. Jeden proud přicházel zezadu od bývalé kuchyně a druhý od záchodu. Pohybovali se poměrně rychle a pružně, museli být mrtví jen krátce.

Anna se je pokusila zpomalit, a přitom zběsile uvažovala, kde se tam vzali. Kdyby se skrývali poblíž, nebo ve sklepě, vycítili by je mnohem dříve. Pak ucítila mnohem silnější vibrace a vyděšeně pohlédla na své přátelé, kteří zatím ničili zpomalené Vétaly. I oni se začali znepokojeně rozhlížet, protože to také ucítili. Blížil se Rákša.

„Je to past!“ vykřikla Anna varovně a ve chvíli nepozornosti jí vyklouzla smyčka času. Zbývající Vétaly se znovu rozpohybovaly. Nebyl to rovný souboj a ostatní Asury už zdobili krvavé šrámy, přesto se jim postupně dařilo ostatní démony likvidovat, zatímco jejich spoutaní kolegové sebou zuřivě mrskali na podlaze.

Marek nezaváhal ani chvilku a vyloudil ze svých hlasivek vysoký, pištivý zvuk, který držel, až se mu žíly na krku napínaly. Vétaly začaly okamžitě ječet a chytat se za uši. Ostatní se na ně znovu vrhli a tentokrát si tkání mrtvých těl ušpinila ruce i Anna. Zrovna roztříštila vědomí jednoho z démonů a přivítala příval nové energie, když ucítila prudký náraz, který ji odmrštil proti zdi.

Markův hlas umlkl. Anna omámeně zvedla hlavu, tvrdě se do ní při pádu udeřila. Spatřila Rákšu, který ho držel za krk, drápy zaryté do jeho masa. Marek byl ve tváři rudý a začínaly mu fialovět rty. Rukama na démona chabě dorážel a snažil se ho odstrčit, ale začínal pomalu ztrácet vědomí.

Příteli přišel na pomoc jako první Zikmund, protože Sára měla dost práce s Vétalami, které zaměřily svou pozornost na oslabenou Annu. Skočil po démonovi, ten ho ale volnou rukou zachytil v letu. Marek už byl mimo, přesto mu Rákša nepřirozenou silou udeřil hlavou o zeď, až bylo slyšet křupnutí lebky. Jeho touha po Markově mozku byla silná, ale Zikmund na něj zuřivě dorážel, a tak fialového Asuru pustil a nechal jeho bezvládné tělo ležet na špinavé podlaze.

Pak uvěznil Zikmundovi jednou drápatou rukou paže za tělem, druhou ho chytil za zuřivě se vlnící vlasy a trhnutím mu zaklonil hlavu. Tlama se mu rozježila ostrými zuby, než se jako žralok zakousl muži do spodní části krku. Za Zikmundova drásavého výkřiku jedním škubnutím hlavy vyrval kus masa a začal ho hladově přežvykovat. Zikmundovi se z rány prudce vyřinula krev.

„Anno!“ zaječela Sára zoufale, zatímco odrážela dotírající Vétaly, a z očí jí vytryskly slzy. Anna se těžce zvedla a potřásla hlavou. Ještě se jí trochu točila, ale rychle se to zlepšovalo. Zhluboka se nadechla a natáhla se po své moci. Cítila, jak jí v krvi proudí síla poslední zničené Vétaly. Moc nad tím nepřemýšlela a okamžitě zpomalila čas v celé místnosti. Jen s velkým úsilím se jí podařilo vynechat Sáru.

Démonka už byla hodně vyčerpaná, přesto ji ochranný instinkt nutil vydat se k partnerovi.

„Ne! Napřed ty Vétaly!“ zavelela jí Anna a ucítila, jak se do ní opřela Rákšova moc. Snažil se osvobodit.

Sára zaváhala.

„Je … silný… Už ho dlouho … neudržím“, zasupěla Anna a znovu ji rozhodným pohledem nasměrovala k nižším démonům. Sára stroze přikývla a vrhla se na ně. Likvidovala je nechutně, ale účelně. Zrovna roztrhala na jednotlivé údy první dva a rozházela jejich kousky po celé místnosti, aby zase nesrostly, když Anna ucítila, jak jí čas opět uniká a vrací se k původnímu tempu.

Využila poslední záchvěv své moci, aby se bleskovou rychlostí přesunula k Rákšasovi, vyrvala mu z pařátů Zikmunda a strhla démona pod sebe. Zrovna sevřela jeho odpornou hlavu ve svých dlaních a jeho mysl tou svou, když se čas vrátil zpátky do vlastních kolejí.

Věděla, že Marek se Zikmundem silně krvácejí a ani jejich démonské podstatě se nedaří jejich zranění zahojit. Slyšela Sářin bojový ryk a vřískot Vétal, které rvala na kusy a mohla jen doufat, že to její přítelkyně zvládne, protože jestli chtěli přežít, musela napřed zničit Rákšu pod sebou.

Byl silný jak fyzicky, tak mentálně. Jeho tělo se pod ní mrskalo a drápy ostré jako břitvy jí zaryl do boků, jak se jí pokoušel opakovaně shodit. Anna se ale nedala. Zahákla se za něj chodidly a tiskla ho silně stehny jako zdivočelého koně. Přitom drtila jeho samotnou existenci. Mysl Rákši byla ještě odpornější než Vétaly. Tvořilo ji maso a šlachy, vnitřnosti a kličky střev, ohryzaná těla a potoky krve, které se vzpínaly ve vysokých vlnách, zaslepovaly ji a plnily nos i ústa svou odpornou chutí. Všude byl slyšet řev zraněných, volání o pomoc a zvuky chlemtajících a mlaskajících tlam.

Anna zatnula zuby a použila veškerý odpor, který cítila k tomu tvoru pod sebou, aby ještě více zesílila svou snahu. Věděla, že pokud selže, tak ostatní zemřou, pohlcení touto stvůrou a ona skončí v Alexandrově područí. To vědomí jí nedovolilo polevit a přinutilo ji vydat se z posledních sil.

Nakonec zvítězila a po oslnivém záblesku zůstala bez dechu sedět v kaluži krve svých přátel a v dlaních držela zrnka prachu. Tělo jí okamžitě naplnila síla tak strhující, že chvíli nemohla vnímat nic jiného. Omámeně zaklonila hlavu a zasténala.

„Anno,“ oslovila ji Sára ochraptěle a kulhala k ní. Tělo měla pokryté šrámy a kousanci, které se hojily jen pomalu, jak jí už nezbývala téměř žádná síla.

Těžce dosedla vedle Zikmunda a nedokázala spustit oči z rány na jeho krku. Pořád silně krvácela a proud krve nezpomaloval. Markovy fialové vlasy zmizely pod záplavou krve z rány na čele. Ani jeden z nich se neprobouzel, dýchali jen slabě a povrchně.

„Nestihneme je odvézt domů,“ šeptla Sára zničeně a přitiskla ruce na Zikmundovu ránu.

„Nenechám je umřít,“ zavrčela Anna, vzala oba muže za ruku, aby zesílila své působení. Pak znovu ovládla čas a přiměla zpomalit pohyb krve v těle svých přátel. Pak se upnula myslí k jediné Asuře, která nyní mohla pomoci a vtrhla za její obrannou zeď jako uragán.

Benedikte!!!  

*****

Několik dalších hodin měla Anna jako v mlze. Potácela se na okraji vědomí, chvílemi byla při smyslech, jindy měla mysl naprosto tichou.

Netušila, jak dlouho držela čas ve svých rukou. Od chvíle, kdy sama začala krvácet z nosu jí to připadalo jako celá věčnost. Sářino vzlykání k ní doléhalo z čím dál větší dálky, v jeden moment měla dokonce pocit, že na ni Sára křičí, ale slovům už nerozuměla.

Pak ji ovanul chladný vzduch od dveří a podlaha se jemně rozvibrovala. Anna se snažila zaostřit, ale všechno kolem ní se už vlnilo v duhových barvách. Věděla, že je to hladem, i když ho vlastně necítila. Už pomalu necítila ani sebe samotnou, jako by z ní zůstalo jenom odhodlání udržet přátele naživu za jakoukoliv cenu.

Vzdáleně zaznamenala, jak ji někdo páčí prsty a snaží se z nich vysvobodit Zikmundovu a Markovu dlaň. Pak jí na ramenou přistály velké horké dlaně a v uších zazněl Zoranův hlas: „Už je můžeš pustit, Anno.“

„Ještě ne,“ šeptla, ale nebyla si jistá, jestli dokázala vůbec promluvit.

„Ale ano. Postarám se o ně,“ slíbil Zoran přesvědčivě, ale klidně to mohlo být i mámení smyslů.

Znovu cítila, jak jí někdo rozevírá dlaně, a pak už nic. Pohltila ji tma a slastné bezvědomí. Zoran ji zachytil, když se zhroutila. Kývl na Čeňka, který ji od něj převzal a bezvládné tělo odnesl do auta.

„Jak jsi na tom Sáro?“ zeptal se rudovlasé démonky.

„Já jsem… Několik jsem jich svázala… támhle,“ odpověděla mu Sára nepřítomně a ukázala zakrváceným prstem směrem k rozbitému baru, kde se válely první čtyři spoutané Vétaly.

Zoran starostlivě svraštil obočí a jemně vzal do dlaní její obličej. „To jsi udělala moc dobře Sáro,“ pochválil ji. „Ale já se ptal, jak ti je.“

„Já… Zikmund…“ zamumlala otřeseně.

„Vezmu ho a odvezu, aby se o něj Benedikt mohl lépe postarat u nás doma, dobře?“ klekl si vedle ní Ondřej a stiskl jí soustrastně rameno.  Bělovlasý démon už použil svou moc na to, aby se Zikmundova rána zatáhla a přestala krvácet. Překryl ji provizorním obvazem, aby byl schopen převozu. Nyní se skláněl nad Markem a hojil jeho.

„Dobře… Jen opatrně,“ hlesla prosebně a se Zoranovou pomocí se zvedla ze zakrvácené podlahy. Pak vzala Zikmunda, kterého zvedl Ondřej v náručí jako dítě, za ruku. Nemínila se od něj vzdálit ani na moment.

„Zvládneš to?“ zeptal se Zoran blonďatého démona. Ondřej jen rozhodně přikývnul a vydal se i se svým břemenem a Sárou ke dveřím. Tam se minul s Čeňkem, který společně se Zoranem začal přesouvat zajatce do černé dodávky, přistavené u vchodu.

„Víš, co s nimi. Já jdu pro Marka,“ poplácal ho Zoran po rameni. Když spatřil přítelův utrápený výraz, rameno mu povzbudivě stiskl a ujistil ho: „Bude to dobré, Čeňku.“

Zelenovlasý démon jen zachmuřeně přikývl, nasedl do dodávky a odjel.

„Jak je na tom?“ vrátil se Zoran k léčiteli.

„Víc už tady neudělám,“ odpověděl Benedikt omluvně. „Jsem už úplně prázdný. Převoz by měl Marek zvládnout, tak ho vezmi domů. Já si tu někde poblíž dobiju baterky, a pak se do toho zase dám.“

„Dobře, ale hodím tě alespoň do centra, mezi lidi. Sice nikde necítím dalšího démona, ale nechci riskovat,“ souhlasil Zoran.

„Dobrý nápad,“ přikývl Benedikt a těžce se zvedl. Zatímco Zoran sebral Marka ze země, podíval se na hodinky.

„Anna zpomalila čas skoro na hodinu, Zorane,“ řekl překvapeně, když spočítal dobu od chvíle, kdy ji uslyšel ve své hlavě a čas, kdy jim dorazili na pomoc.

„Já vím,“ vykročil Zoran ke dveřím z baru.

„Zachránila jim život,“ dodal Benedikt uznale. „Bez ní by za pár minut vykrváceli.“

„Jistě to ráda uslyší,“ poznamenal Zoran zasmušile. Jestli se vůbec probudí, blesklo mu hlavou vystrašeně.

„Jen klid, Zorane,“ nepotřeboval mu Benedikt ani číst myšlenky. „Dám se rychle dohromady, a pak je postavím na nohy.“

„Jen prostě nechci ztratit nikoho dalšího,“ vysvětlil Zoran tiše a hleděl přitom na Markův bledý obličej.

„Ani já ne,“ odvětil Benedikt chápavě a odemkl auto. Marka usadili na zadní sedadlo vedle Anny a připásali ho. Pak Zoran vytáhl z kufru dva kanystry s benzínem a vrátil se do baru. Po chvíli se ve dveřích objevila jeho vysoká silueta se širokými rameny a sytě modrými vlasy. Škrtl sirkou a sestoupil na nižší schod před vstupem do baru, než ji vhodil dovnitř. Prostor obratem pohltily plameny.

*****

Sáru našel Zoran sedět na lůžku vedle Zikmunda. Držela ho za ruku, zatímco její partner spal. Krk měl obvázaný čistým obvazem.

„Benedikt mi říkal, že už je z nejhoršího venku,“ posadil se do křesla u okna.

„Říkal, že za pár dní bude jako rybička. Sice mu asi zůstane jizva, ale chlapům jizvy sluší,“ usmála se slabě. Do tváře se jí vrátilo konečně trochu barvy, takže se Zoranovi vskrytu ulevilo, ovšem ještě pořád byla v těch špinavých a roztrhaných šatech, a vypadala opravdu hrozně.

„Slyšel jsem, že se to říká,“ přitakal Zoran a vrátil jí úsměv. Snažil se působit klidně, ale ona ho znala dost dlouho, aby poznala, že má starosti.

„Jak je na tom Anna?“ zeptala se opatrně. Kdyby byla Anna pouhým členem jejich skupiny, dokázala by Zoranovu reakci odhadnout, vzhledem k jejich vztahu to bylo ale jiné. Takto se Sára cítila trochu jako na tenkém ledě. 

„Benedikt tvrdí, že je v pořádku. Přesto se ještě neprobudila,“ odpověděl Zoran vážně.

„Víš, nebyla to její chyba,“ řekla mu pevně a pohladila Zikmundovu ruku. „Kdyby tam nebyla, byli bychom všichni mrtví.“

„Benedikt říkal něco podobného. Kluci by byli vykrváceli, kdyby nezastavila čas. Držela ho skoro hodinu.“

„Cože? Tak dlouho?“ vyhrkla Sára překvapeně. Pak se ale zamračila: „Je to moje vina. Jsem zkušenější, měla jsem dávat větší pozor.“

„Co se tam vlastně stalo, Sáro?“ šel Zoran přímo k věci.

Démonka začala vyprávět. Jak hlídkovali a podle plánu pak vpadli do baru. Jak se strhla bitka. „A pak se tam objevily ty Vétaly a potom i Rákša. Nikdo z nás necítil jejich přítomnost, dokud nebyli skoro uvnitř. To je hodně divné, nejsme žádní začátečníci, a přesto nás obalamutil.“

„Musel mít hodně silné maskování,“ přemýšlel Zoran nahlas.

„To tedy ano. Pak už se to seběhlo strašně rychle,“ pokračovala Sára ve vyprávění. „Měl si vidět Annu, když se do toho zmetka pustila. Rozdrtila ho na prach. Nikdy jsem neviděla nováčka, který by tohle dokázal. Jak už jsem řekla, kdyby tam Anna nebyla, všechny by nás dostal.“

„Určitě to ráda uslyší, až se probudí,“ odtušil Zoran a předklonil se, aby ji mohl vzít za volnou ruku.

Zaskočeně na něj pohlédla. Zoran vzájemný dotyk nevyhledával, maximálně při výcviku. Teď ji držel jemně, aby jí neublížil, ale dost pevně na to, aby upoutal její pozornost. Když se dívala do jeho očí, pochopila, že tohle je jiný Zoran, něž jak ho doposud znala. Stejně starostlivý, ale lidštější. Otevřenější.

„Nebyla to ničí vina, Sáro, to si pamatuj. A teď chci, aby ses zvedla, šla si dát sprchu, ošetřila si rány, oblékla si něco čistého, a pak si na pár hodin zdřímla.“

„Ale …“ chtěla namítnout.

„To byl rozkaz, Sáro. Benedikt mě ujistil, že Zikmund bude ještě několik hodin spát, a ty to potřebuješ taky. Hlavně tu sprchu.“

„Chceš říct, že páchnu?“ zeptala se nevěřícně.

„Strašně,“ uchechtl se a spokojeně sledoval, jak se i jí po tváři rozbíhá úsměv. Pustila Zikmundovu ruku, upravila mu peřinu, a pak se zvedla.

„Tak tedy rozkaz, šéfe,“ zasalutovala mu hravě a vydala se ho splnit. Zoran se znovu tiše zasmál, pak ještě jednou pohlédl na spícího Zikmunda a vyšel na chodbu.

Zrovna zavřel dveře jeho pokoje, když spatřil Ondřeje, který si to rázoval rovnou k němu. „Jak jsou na tom?“ kývl hlavou k Zikmundově ložnici.

„Zikmund spí, bude v pohodě. Sáru jsem uklidnil a poslal taky do postele. Vypadala už lépe, ale nutně potřebovala odpočinek.“

„Řekla ti, co se stalo?“ Zoran přikývl a ve stručnosti mu to povyprávěl.

„Zkurvená past,“ zanadával Ondřej sprostě. „Chápu, že Sáře přišlo divné, že toho Rákšu neucítili dřív.“

„Taky mi to vrtá hlavou,“ přitakal Zoran. „Co Marek?“

„Benedikt ti vzkazuje, že udělal, co mohl. Požádal mě, ať mu donesu do Markova pokoje lehátko. Potřebuje si odpočinout, a taky chce Marka hlídat, kdyby náhodou něco. Zatím je v klidu, ale Benedikt nedokáže poznat, jestli spí, nebo je v bezvědomí. Naštěstí to ale vypadá, že Markův mozek zůstal nepoškozený.“

„Dobře, díky za zprávu. Až tam doneseš to lehátko, můžeš se pustit do těch Vétal dole ve sklepě. Už jsem tam poslal Čeňka, aby přišel na jiné myšlenky. A taky aby se postaral, aby nebyl slyšet jejich křik, až si je vezmete do parády. A doufám, že budou řvát hodně.“

„To si piš, že budou, šéfe,“ slíbil mu Ondřej. „S mými parťáky nikdo zametat podlahu nebude.“

„Přesně tak. Pokud zjistíte něco užitečného, najdeš mě u Anny.“

„Jasně. Ještě se neprobrala?“ Zoran jen zavrtěl hlavou.

„Určitě bude v pohodě,“ uklidňoval ho Ondřej, i když se při tom cítil trochu nepatřičně. Většinou to byl Zoran, kdo povzbuzoval jeho.

„Já vím,“ odvětil Zoran vděčně a vydal se chodbou dál k jejímu pokoji.

Anna byla pořád ještě mimo. Ležela v lůžku tak, jak ji tam uložili, bez jediného pohybu. Jedinými známkami, že je naživu, byl její zvedající se hrudník a tichý dech.

Přisunul si k posteli křeslo a těžce do něj dosedl. Pro ostatní musel být silný, teď ho ale nikdo neviděl a on si mohl dovolit popustit uzdu svým obavám. Sára se mýlila. Byla jeho chyba, jak celá akce dopadla. Měl předpokládat všechny možnosti a zabránit tak svým lidem, aby vlezli do léčky.

Povzdechl si, utrápeně pohlédl na Annu a pokusil se znovu spojit s její myslí. Nic ale nenašel. Jen ticho. A to ho děsilo.

Věděl, že pokud by o Annu přišel, nic by ho nedokázalo zadržet, aby spálil Alexandra i jeho nohsledy na popel. Rozpoutal by inferno, jen aby je potrestal. A jestli by lehl popelem celý svět, budiž.

Kapitola devátá

Alexandr

Začalo svítat. Anna ležela na boku tváří k Zoranovi, jehož rozložitá postava zabírala větší část její postele. Pokrčenou nohu si někdy během spánku položila přes jeho stehna a dlaň položila na jeho hruď přímo nad srdcem, aby i ve spánku mohla cítit jeho tep. Při vzpomínce na jeho zběsilý tlukot, způsobený společně prožitou vášní, se jí vehnala červeň do tváře. Nyní bylo klidné a jeho dech taky.

Anna věděla, že Zoran nespí. Uvažovala, zda promluvit, ale pocity v ní zmateně vířily, takže nenacházela správná slova. Ticho v pokoji mírumilovně naplňovalo okolní prostor a ona si přála, aby to tak vydrželo ještě alespoň chvilku. Zoran se tiše spokojeně uchechtl. Až v té chvíli Anně došlo, že ho ještě pořád cítí ve své mysli. Spojili se při milování a už tak zůstali.

Spojení duší a těl, pomyslela si. Přání každé ženy. Jeho široký úsměv se odrazil v její mysli a zalil ji pocitem štěstí.

Některé věci podle ní musely zaznít nahlas, tak se nakonec odhodlala a promluvila: „Není teď ta chvíle, kdy řekneš něco jako Anno, tohle se nikdy nemělo stát. Byla to chyba. Už se to nikdy nebude opakovat?“

„Netipoval bych tě na fanynku seriálových soap oper,“ odtušil pobaveně. Jeho vrnivý hlas jí sjel po páteři jako mazlivé pohlazení. Následoval lehounký pohyb prstů na jejím rameni, kde celou noc spočívala jeho horká dlaň. Druhou rukou si podložil hlavu.

Anna se nadzvedla na lokti a upřela na něj vážný pohled: „Žerty stranou, Zorane.“

„Žerty stranou?“ ujistil se, že si to opravdu přeje, a když přikývla, zaujal stejnou polohu, jako ona.

„Nelituji ani sekundy,“ pronesl vážně. „Chtěl jsem tě od chvíle, kdy jsi začala v té továrně mluvit o kari. Přiznávám, že jsem se to snažil popřít, přesvědčit sám sebe, že je to jen přechodné poblouznění. Jen fyzická touha. Při tvém krmení jsem ale zjistil, jak moc se pletu. Málem se mi to tehdy vymklo z rukou. Byla to nakonec naše hádka, kdy ses mi přede všemi postavila, kdy jsem si musel přiznat, že je v tom víc.“

„Víc?“ zopakovala po něm, aby ho přiměla pokračovat. Takové vysvětlení jí nestačilo. Ne po tom, co se stalo v noci. Ne po tom naprostém, dokonalém splynutí.

Svraštil obočí, chvilku mlčky přemýšlel, pak se posadil a otočil se tváří k ní. Vzal ji něžně za prsty a vtiskl na ně lehký polibek. „Než jsme tě objevili, byl jsem rozhodnutý odebrat se po zničení toho Rákši ke spánku.“

„Ty myslíš…?“ skočila mu překvapeně do řeči a taky se posadila. Přikrývka jí sklouzla k pasu a on se zálibně zahleděl na její ňadra. Všimla si toho, a tak ho vzala za bradu a přiměla ho pohlédnout jí do očí. „Chtěl jsi zemřít?“

„Ano, chtěl.“

„Ale co Sára? Ondřej? A co ostatní? Potřebují tě.“

„Někdy mám pocit, že já je potřebuji více. Jen oni dávali mému životu smysl. Naplňovali to prázdno, co se ve mně vzmáhalo a rostlo. Všechny ty roky plné bitev a ztrát. A konec toho všeho byl stále v nedohlednu. Byl jsem tak unavený. Věřil jsem, že jsem je dobře vycvičil, a že si sami poradí. A já bych konečně dosáhl klidu.“

„A pak jsem se objevila já,“ pochopila.

„A pak ses objevila ty,“ znovu se usmál. „Nová modrá Asura. Napřed se mi jen ulevilo. Říkal jsem si, že prostě ještě vycvičím tebe, a ty pak povedeš ostatní. Jenže jak jsem tě postupně víc a více poznával, naplňovala mě stále větší touha zůstat. I kdyby to znamenalo jen zůstat vedle tebe. Být třeba jen tvým učitelem. Nestačilo by mi to ke štěstí, ale byl jsem víc než ochotný zamlčet své city k tobě, pokud by to znamenalo, že můžu existovat ve tvé blízkosti.“

„Teď jsi šťastný?“

„Jsem,“ odpověděl prostě. „A taky vyděšený, jelikož takto jsem se ještě nikdy necítil. Nechci o to přijít.“

„Přijít o mě?“ ujišťovala se, že ho správně pochopila. Až do včerejšího večera netušila, kolik toho před ní skrýval. A kolik toho dusila sama v sobě.

„Pořád mě můžeš odmítnout,“ vysvětlil vážně. „Je mi jasné, že to můžeš vnímat jinak. Třeba jsi jenom potřebovala upustit páru. Hodně páry. Nasycení energií démona, i když se jedná jen o Vétalu, je velmi silný prožitek. Jednoho to dokáže strhnout.“

Spatřila v jeho tváři váhavou obezřetnost. Dříve by si toho nevšimla, nebo by tomu nevěřila, i kdyby to zaznamenala. Teď ho ale znala opravdově a skutečně ho viděla.

„Nebylo to jen upuštění páry,“ ujistila ho ochraptěle, protože jí z toho všeho vyschlo v krku. „Rostlo to ve mně skryté vším ostatním, čím jsem procházela od chvíle, kdy jsem se probudila jako Asura. Pochopila jsem to teprve včera, když jsi za mnou přišel.“

Viditelně se mu ulevilo, znovu se na ni usmál.

„Ale co s tím budeme dělat?“ zeptala se ho bezradně.

„To vyřešíme potom,“ pokrčil rameny a promnul mezi prsty jeden pramen jejích modrých vlasů.

„Po čem?“ nechápala, ale to už se k ní sklonil a přiměl ji položit se zpátky na záda.

„Po tom,“ zašeptal a přitiskl své rty na její.

*****

Zoran se vedle Anny pomalu, lenivě protáhl. Pak se posadil a prohrábl si vlasy. Tvářil se spokojeně. Jako kocour, který právě slupl misku plnou smetany.

„Zorane?“ oslovila ho tázavě. Všechna ta třeštivá energie ze zničené Vétaly se díky jejich dalšímu bouřlivému milování uklidnila. Přesto ji cítila plynout ve své krvi.

„Hm?“ otočil se k ní. Opustil její mysl už před nějakou chvílí, a ačkoliv by to Anna nahlas nepřiznala, svým způsobem ji to propojení chybělo.

„Ten Rákša,“ začala váhavě. „Poznal tě.“

„Já vím. Vysvětlím ti to, ale napřed svolám ostatní. Musí to taky slyšet,“ jeho spokojený výraz byl ten tam. Zvedl se z postele a začal sbírat své svršky z podlahy. Anna přitom zálibně sledovala pohyb jeho nahého svalnatého těla.

„Musím být naprosto neodolatelný,“ uchechtl se, když si toho všiml. „Polez už z toho lůžka.“

Poslechla ho a zamířila ke dveřím koupelny. „Co takhle společnou sprchu?“ zeptala se ho svůdně a provokativně se opřela o zárubeň.

„Pokušitelko,“ přistoupil k ní s hladovým výrazem a vzal její tvář do dlaní. Pak se ale ovládl a zvážněl. „Potřebuji, abys byla rozumná, Anno. Až budeme mezi ostatními. Nemíním skrývat, že jsme spolu, ale jakmile opustíme tenhle pokoj, budu zase tvůj velitel a ty Asura v zácviku, dobře?“

„Chápu, Zorane, neměj obavy. Už tak si budeme muset jistě vyslechnout spoustu rádoby vtipných narážek od ostatních, tak nač to ještě přiživovat,“ přikývla.

„Však já je srovnám,“ pokusil se to zlehčit. Jeho úsměv už ale nedorazil od úst k očím. Anna pochopila, že se v myšlenkách už zaobírá tím Rákšou a možnými kroky k jeho dopadení.

„Jen se osprchuji a přijdu dolů. Bude to jen chvilka,“ slíbila a jeho nepřítomné přikývnutí potvrdilo její domněnku. Vzpomněla si na vše, co jí večer vyprávěl. O všech, které během své dlouhé existence ztratil. Jak ho to pokaždé zasáhlo a otřáslo to jeho důvěrou ve vlastní schopnosti. Jak si to pokaždé vyčítal a trápil se tím. Tak moc, že se rozhodl raději nebýt.

„Už na to nejsi sám. Zorane,“ ujistila ho. „Spolu jsme silní.“

„Díky, Anno,“ usmál se tentokrát opravdově. „Teď vzhůru do práce.“

*****

Po cestě do společenské místnosti se Anna zastavila v kuchyni. Neměla hlad, což bylo s podivem, nutně se ale potřebovala napít něčeho jiného než vody, kterou měla v pokoji. A perfektně vychlazený pomerančový džus byl to pravé. Zrovna dopíjela obsah druhé sklenice, když si uvědomila Sářinu přítomnost.

Démonka stála opřená o zeď s rukama založenýma na hrudi a pobaveně si ji prohlížela: „Žízeň?“

„Nech si to,“ zašklebila se na ni Anna přátelsky a postavila sklenku do dřezu.

„Tak už víš, jaké to je?“ nedala se Sára.

„Co jaké je?“ Anna se nechytala, a když jí konečně došlo, že démonka naráží na jejich rozhovor z kavárny, bylo už pozdě.

„No přece sex s démonem,“ kontrovala Sára spokojeně.

„Řekla jsem, abys toho nechala,“ hodila po ní Anna utěrku, ale usmívala se.

„Takže ty a Zoran?“ chytila ji Sára v letu.

„Už to tak vypadá,“ přiznala Anna.

„Kdo by to byl do starouše řekl,“ poznamenala Sára nevěřícně.

„Až si budeš dobírat Zorana, tak bych možná toho starouše vynechala,“ poradila jí Anna.

„Dobírat si Zorana? Šílíš? To by udělal jen blázen nebo sebevrah,“ otřepala se Sára a nalila si do hrnku kávu.

Když dorazili do společenské místnosti, našly tam už i ostatní Asury. Chyběl jen Zoran. Anna trochu při pohledu na ně znejistěla, pak si ale dodala kuráže a jako první přistoupila k mužům, které zatím znala jen z vidění.

„Ještě nás neseznámili. Já jsem Anna,“ napřáhla přátelsky ruku k tomu s fialovými vlasy.

„Marek,“ představil se a zdrženlivě se usmál. Měl nádherný hlas. Sametově hebký, co jednoho okouzlí a lapí navždy do svých sítí. Anna se lehce otřásla, aby se z jeho osidel vymanila.

„Na to si brzy zvykneš,“ ujistil ji ten černovlasý, který stál kousek vedle. „Já jsem Zikmund.“

„Anna,“ potřásla si rukou i s ním a překvapeně sledovala jeho vlasy, střapatě rozhozené do všech stran. Byly tmavší, než obvykle černé vlasy bývají, a zdálo se jí, že se jejich konečky neustále mírně vlní.

„Vážně se pohybují?“ kývla hlavou jejich směrem.

„Vážně,“ usmál se hrdě.

„Ukaž jí to,“ vyzval ho Marek. „Zoran tu stejně ještě není.“

„Co mi má ukázat?“ zaváhala Anna, když v tom se v místnosti začalo prudce stmívat. Zmateně se rozhlédla a spatřila, jak se všechno světlo z místnosti stahuje k Zikmundovi. Jeho vlasy se nyní vlnily divoce, připomínaly jí Medúziny hady, a pohlcovaly jej. Nakonec se všude rozprostřela neproniknutelná tma.

„Paráda,“ žasla Anna. „To se může hodit.“

„Nejlépe v tandemu s Markem,“ ozvala se vedle ní Sára a vyhrkla do tmy: „Rozsviť už.“

Stejně náhle jako tma přišla, zase zmizela. Zikmund si uhlazoval rukou vlasy, které se zklidnily, a spokojeně se usmíval.

„V tandemu s Markem?“ podívala se Anna tázavě na fialového démona.

„Ostatní démoni nesnesou můj hlas. Když použiji určitou tóninu, začnou z toho šílet. Dokážu je tak ochromit. Když se to hodí, Zikmund zhasne, takže nemusíme plýtvat silami na maskování, já pak použiju svůj hlas a Vétaly začnou vřískat tak, že je snadné je i poslepu zlikvidovat,“ vysvětlil Marek. Anna se při jeho slovech už snadněji soustředila na jeho sdělení než na zvuk, takže ji svým kouzlem znovu neomámil.

„Platí to ale jen pro uzavřené prostory,“ dodala Sára pro jistotu, pokud by to Anně nedošlo.

„Rozumím. I tak jsou to bezva schopnosti,“ řekla Anna oběma mužům uznale.

„Tak už ses seznámila i se zbytkem skupiny?“ přidal se k nim Ondřej.

„Ani to nezkoušej,“ varovala ho Anna, když viděla jeho záludný úsměv.

„Ale no tak Anno, za co mě máš?“ uchechtl se.

„Určitě si celou noc přemýšlel nad nějakou pořádně šťavnatou, vypečenou rýpavou poznámkou na můj účet,“ byla si jistá.

„To máš pravdu,“ nelhal. „Ale je to taková bomba, že mě nic nenapadlo. Z většiny nás mladých krasavců – tedy když vynechám Benedikta a Čeňka – si vybereš zrovna … šéfa“, zavrtěl Ondřej hlavou a ke jmenovaným kolegům vrhl rychlou omluvu: „Sorry kluci.“ Jeho potutelný úsměv naznačoval, že to je teprve začátek. Když se do jeho hry zapojili i ostatní, pochopila, že svou poznámkou jenom otevřel hráz.

„Nic se nestalo,“ mávl nad jeho poznámkou Benedikt rukou. „Divil by ses, kolika dámám se líbí starší muži. Tedy těm zkušenějším dámám, které hledají spíše kvalitu než kvantitu.“ Benedikt mrkl na Ondřeje a oba se zasmáli.

„Bezva,“ hlesla Anna a doufala, že je to konec.

„Pravda je taková, že moje zelené vlasy se holkám taky líbí. Hlavně těm mladším. A to, že když mi pak v náručí křičí rozkoší, dokážu ztlumit tak, aby nás nikdo neslyšel a nikoho jsme naším dováděním nerušili, se taky hodí,“ přidal se se svou trochou do mlýna i Čeněk.

„Jasně, chápu. Ještě někdo?“ povzdechla si Anna rezignovaně.

„No…“ začal Marek, ale ona ho netrpělivě přerušila: „Já vím, tobě stačí jen říct dobrý den, a padne ti okamžitě každá kolem pasu.“

„Každá i každý. Nebráním se různým možnostem. Někdy to jednoho tak ovládne, že ani moc nemyslí a sáhne po tom, kdo je nejblíž,“ opravil ji pobaveně a ona jen naprázdno otevřela, a pak zase zavřela ústa, jak nenacházela slova.

„Hej lidi, to už by stačilo, ne?“ zastala se jí Sára.

„Ty nemáš co dodat, Zikmunde? Něco podobně chytře brilantně vtipného? Něco jako když to na tebe přijde, tak si zhasneš, a pak využiješ prvního tvora, co je po ruce, nebo tak něco?“ obrátila se Anna otráveně na posledního zúčastněného.

„Vlastně ne. Dělám to raději ve světle, protože moje holka je opravdu sexy kočka a já ji při tom rád sleduji,“ přiznal Zikmund a laškovně mrkl na Sáru. Ta ho za to s pobouřením praštila pěstí do ramene. „No co,“ mnul si naoko poraněné rameno a upíral na ní rozesmátý pohled. „To byla poklona, jestli sis náhodou nevšimla.“

„Vy dva jste spolu?“ pochopila Anna.

„Jestli bude říkat podobné věci, tak už ne na dlouho,“ odpověděla jí Sára a vrhla k Zikmundovi varovný pohled. Pak si šla sednout.

„Jdu žehlit,“ mrkl Zikmund na Annu a dodal: „Ostatních si nevšímej. Buď závidí, nebo žárlí, ale rozhodně jsme z toho všichni trochu v šoku. Zoran si nabrnkl novicku. Páni. Dva modří spolu. To je hodně výbušná směs.“ Pak se i on vydal ke stolu.

„K Zoranovi byste si to nedovolili,“ přejela Anna pohledem zbývající démony, kteří se ještě stále pobaveně uculovali, a založila si ruce podrážděně na hrudi.

„Jenže já jsem taky modrá,“ připomněla jim a významně si je měřila. Úsměv jim pomalu uvadal na rtech, když jednomu po druhém vstoupila po krátkém zaklepání do mysli a vložila jim tam obrázek sebe, jak drtí mysl Vétaly, aby jim připomněla svou sílu.

„Myslím, že už to pochopili, Anno,“ ozval se od dveří Zoranův hlas. Pohledy všech k němu zalétly, a tak měli možnost zahlédnout lehké zacukání rtů v potlačovaném úsměvu, než zase zvážněl a mlčky je všechny vyzval, aby zaujali své místo kolem stolu. Sám zůstal stát.

„Vzhledem k tomu, že tu zábavnou část máte už za sebou, aniž byste na mě počkali,“ přejel je káravým pohledem: „Můžeme se zase vrátit k práci.“

Ondřej se zašklebil a přihlásil se o slovo.

„Máš nám ještě co říct?“ zeptal se ho Zoran podezřívavě.

„Promiň, šéfe, že tě přerušuji hned na začátku, ale budu myslím mluvit za každého tady, když řeknu na naši obhajobu, že jsme na tebe nepočkali, jelikož s tebou by to taková zábava nebyla,“ odpověděl Ondřej upřímně.

„Jako že nemám smysl pro humor?“ vyletělo Zoranovi překvapeně obočí nahoru.

„Tak nějak,“ hlesl Ondřej s menší jistotou než prve.

„Na to ti řeknu jen jedno. Máš velké štěstí, že jsem se dnes v noci tak dobře nevyspal a jsem tudíž ve vynikající náladě, jinak bys to ode mě pěkně schytal,“ usmál se na něj Zoran shovívavě.

Napřed to začalo tichým smíchem u Benedikta, pak se ale rozesmáli i ostatní kromě děvčat. Sára se tvářila vyjeveně a Anna probodávala Zorana vražedným pohledem.

Promiň, omluvil se jí bezhlasně.

To si ještě vypiješ, vrátila mu to uraženě.

To doufám, odtušil dvojsmyslně a v očích se mu blýsklo. Pak jí vyslal do mysli obrázek toho, jak jí klečí mezi stehny, hlavu hluboko zabořenou v jejím klíně. Pěkně tě odprosím, dobře?

Anna zrudla a sklopila oči ke svým dlaním položeným na stole.

„Ale teď už bez legrace,“ ozval se Zoran nahlas a jeho věcný tón utnul veškeré veselí.

„Včera při zničení Vétaly se objevil i Rákša, který ji ovládal. Ten, po němž už tak dlouho paseme,“ sdělil jim. „A to není všechno. Znám ho. Osobně.“

Anna už ovládla svůj neklid, který jí zasel do mysli svou budoucí omluvou, a zvědavě na něj hleděla stejně jako ostatní.

„Už si s ním bojoval?“ zajímal se Marek, protože Zoran zatím mlčel. Anna si všimla jeho pevně sevřených rtů a tušila, že odpovědět pro něj není z nějakého důvodu jednoduché. Pohledem zalétla k Sáře a Ondřejovi. I oni si toho všimli a znejistěli.

„Ne. Přesněji ne tak, jak si myslíš,“ vydechl nakonec Zoran váhavě a trochu se nahrbil. Pak se ale ovládl, vědom si toho, že na něj všichni hledí a čekají na informace.

„Původní jméno toho Rákši je Alexandr. Kdysi pařil k nejsilnějším modrým Asurám, jaké jsem kdy poznal,“ pronesl vážně. „Byl to můj učitel, patřil jsem do jeho skupiny, než jsem se osamostatnil. Mezi ostatními Asurami se už dlouho traduje, že padl v bitvě.“

„Očividně ne,“ odtušil Ondřej zachmuřeně.

„Jestli byl tak mocným modrým, jak silný je jako Rákša?“ napadlo Sáru.

„To je dobrá otázka,“ pokýval Zoran uznale hlavou a konečně se taky posadil. „Jenže na ni neznám přesnou odpověď. Když byl Alexandr modrým, nemohl se mu nikdo rovnat. Takže můžeme usuzovat, že po změně v Rákšu se jeho síla zachovala, nebo spíše vzrostla.“

„Měl jako Asura nějaké zvláštní schopnosti?“ zeptal se Čeněk. Anna si všimla, že prvotní údiv skupinky ze Zoranova odhalení už pominul a vystřídalo ho naprosté soustředění.

„Pokud si dobře pamatuji, tak ne,“ ozval se Benedikt zamyšleně. Když si všimnul Annina pohledu, vysvětlil: „Byl jsem také v jeho skupině, a odešel pak se Zoranem.“

„Co říkal, když se tam ukázal?“ položil další otázku Marek.

Zoran se podíval na Annu a pohledem ji vyzval, aby odpověděla.

„Pověděl mi, že věděl, že mě dostane. Byl si jistý, že moje matka zapracuje spolehlivě jako návnada. Říkal, že se mu budu plazit u nohou a škemrat,“ odpověděla po krátkém odkašlání. Před očima jí proběhl obrázek Rákši, jak se zuřivě šklebí a natahuje k ní milimetr po milimetru pařát. Vzpomněla si na strach, který jí sevřel srdce, když si uvědomila, že ji zabije, i na zuřivost, která se jí zmocnila, pomohla ji porazit Vétalu a uniknout mu.

„Prozradil Vám, proč jde konkrétně po Anně? Napřed na ni poštval Vétaly, pak i nižšího Rákšu, který ji málem dostal hned po probuzení. Proč ho zajímáš zrovna ty?“ nechápala Sára.

„To je dobrá otázka,“ usoudil Ondřej a podíval se s očekáváním na Annu.

„Já to ale nevím, Sáro,“ pokrčila bezradně rameny.

„Možná…“ ozval se znovu Benedikt, ale zase zmlkl.

„Ven s tím. Ať je to cokoli,“ vyzval ho Zoran povzbudivě.

„Říkal jsi, že Annu hned po probuzení posedl Rákša,“ promluvil tedy Benedikt zamyšleně.

„Ano,“ přikývl Zoran.

„Jenže ona ho vzápětí porazila,“ dodala Sára a v hlase jí zazněl jemný náznak obdivu. Anna se na ni letmo usmála.

„Přesně tak, vzápětí ho porazila. Ale jak?“ zeptal se Benedikt pléna, a pak se obrátil konkrétně na Annu: „Jak si ho porazila Anno?“

„Já nevím. Nepamatuji si to,“ přiznala.

„Musela jednat intuitivně. Vedl ji instinkt,“ usoudil Zoran. Myslel si to už dříve a nic ho zatím nepřesvědčilo o opaku.

„No právě. Ostatní jsou ještě moc mladí, ale my dva už jsme něco zažili a viděli, Zorane. Vzpomeneš si na jeden jediný případ toho, že by čerstvě probuzená Asura, posednutá Rákšasou, byla schopná ho zničit?“

Zoran se zamračil, už pochopil, kam Benedikt sleduje.

„Ani jedinou,“ odpověděl mu okamžitě.

„Takže všechny podlehly?“ hlesla Anna nevěřícně.

„Všechny. A my je pak museli okamžitě zlikvidovat,“ nezastíral Zoran a obrátil svou pozornost zpět k Benediktovi. „Takže proto ji tolik chce.“

Benedikt pomalu přikývl.

„Může někdo vysvětlit i nám pomalejším, k čemu jste právě dospěli?“ ozval se Čeněk, který byl očividně zmatený, nebo to alespoň jako jediný otevřeně přiznal.

„Benedikt si myslí, že Anna je stejně silná jako Alexandr, respektive možná silnější, protože Rákšu porazila jako nově zrozená, zatímco on jako zkušený bojovník nedokázal svému posednutí zabránit,“ vysvětlil Zoran trpělivě. „Proto ji chtěl dostat hned po probuzení, nebo brzy po něm. Dokud neobjeví svou plnou moc. Dokud ji ještě zvládne porazit. Protože až Anna ovládne svou sílu naplno, může být tou jedinou, která ho dokáže zničit.“

Upřeně na ni pohlédl a ostatní následovali jeho příkladu. Tíha toho odhalení i jejich udivené znepokojení bylo pro Annu příliš.

Těžce polkla. „Omluvte…Omluvte mě prosím,“ vyhrkla ochraptěle a utekla pryč.

Běžte za ní, ale dopřejte jí prostor, vyslal Zoran myšlenkou k Sáře a Ondřejovi a ti se okamžitě zvedli a následovali ji. Nejraději by šel sám, ale nesměl zapomínat, že nepatří jen k Anně, ale ke všem. A že jestli chtějí Alexandra najít a porazit, nesmí ztratit ani minutu.

*****

Porada se protáhla do pozdního odpoledne. S žádnou inovativní strategií ale nepřišli. Znovu rozplánovali průzkumné akce po celém městě a přilehlých oblastech s detailním zaměřením na místa, kde se nejčastěji mohli vyskytovat Vétaly a nižší Rákši. Cílem bylo zajmout co nejvíce démonů a zkusit jejich výslechem zjistit polohu Alexandrova úkrytu. Mezitím měla Anna dál tvrdě trénovat a rozvíjet své dovednosti, aby obsáhla a ovládla celou svou moc dříve, než ho najdou.

Zoran dostal od Sáry zprávu, kam se Anna uchýlila. Když k nim dorazil, našel svou pobočnici i Ondřeje nenápadně postávat na chodníku a nezávazně se bavit o hloupostech. Téměř dokonale zapadali do představy dvou lidí, kteří si jen tak povídají, jen barva jejich vlasů prozrazovala jejich výjimečnost.

„Žádné maskování?“ poznamenal Zoran, když k nim sám maskovaný došel.

„Poskytujeme Anně prostor, jak sis přál,“ odtušil Ondřej stručně.

„Mysleli jsme, že pokud po Anně někdo půjde, a uvidí nás, odradí ho to, nebo se napřed postaví nám,“ potřebovala to Sára dovysvětlit.

„Dobrá práce,“ pochválil je Zoran. „Teď se vraťte a zajděte za Benediktem. Sdělí vám, na čem jsme se dohodli na poradě. Pokud budete mít otázky, zodpovím je zítra.“

Ondřej otevřel pusu a Sára si byla jistá, že z něj vypadne nějaká košilatá poznámka o Zoranově plánované noční zaneprázdněnosti ve společnosti Anny, a tak na něj varovně sykla a zavrtěla hlavou.

„Jasně, šéfe,“ Ondřej si tentokrát nechal poradit a do ničeho se nepouštěl.

Jakmile odešli, Zoran zvedl hlavu k šedivému panelovému domu a zahleděl se na okna ve čtvrtém patře. Do bytu se dostal jednoduše. Domovníkem byl pořád tentýž muž, kterého už při pátrání po Anně svou magií přesvědčil, aby mu dal náhradní klíče. Nebylo těžké získat je znovu.

Jakmile za sebou zavřel vstupní dveře, poznal, že jeho tvrzení o konci Annina starého života bylo pravdivé. Pokoje byly vybaveny jiným nábytkem i výmalbou. Rychlým mihnutím své mysli zkontroloval, že v bytě nikdo není. Anna se před ním sice maskovala, ale svou mysl před ním skrýt nedokázala.

Našel ji v pokoji, který byl kdysi její. „Ukaž se mi,“ požádal ji jemně a ona to po několika vteřinách udělala. Věděla, že by ji k tomu jinak přiměl. Seděla na koberci uprostřed pokoje, nohy přitažené pod bradou, tvář smáčenou pláčem.

„Všechno je pryč,“ vzlykla a upřela na něj oči plné slz. „Rodiče, celý můj život, o všechno jsem přišla. A když jsme se s tím konečně začala smiřovat, po tom, kdy jsem se díky tobě zase dokázala cítit šťastná, přijdu o to znovu.“

„Anno…“ chtěl ji uchlácholit.

„Ty i Benedikt se pletete. Co jsem jako Asura mohla dokázat, to jsem už dokázala, Zorane. Není ve mně nic dalšího. To bych přece věděla! Musela bych něco cítit, vnímat. To, že jsem toho Rákšu porazila, byla jenom náhoda. Nic víc. Žádná skrytá síla.“

„V našem světě se na náhody nehraje, Anno,“ řekl tiše s neochvějnou jistotou. Pomalu se svezl vedle ní, nechtěl ji znovu vyplašit. „Nebyla to náhoda. Asurou jsi jenom chvíli, takže v tobě tvá plná moc může klidně ještě dřímat. To, co jsi zatím dokázala, přišlo až když jsi svůj nový život přijala. Když jsi uvěřila.“

Anna na něj zdrceně pohlédla: „Já mám strach, Zorane.“ Pak se znovu rozvzlykala. Dovolila mu, aby ji obejmul a konejšivě hladil po vlasech, zatímco mu tričko smáčela slzami. Neříkal nic, protože by musel buď lhát, nebo přiznat, že i on se bojí. To první si nezasloužila, a to druhé by jí nepomohlo. A tak mlčel, držel ji a doufal, že najdou způsob, jak se Alexandra zbavit. A přežít.