MATKA DÉMONŮ POKRAČUJE DALŠÍ KAPITOLOU

Krásný víkendový podvečer vše,

práce na Matce démonů pokračuje, takže mohu hrdě oznámit, že mám pro vás už jedenáctou kapitolu. Jmenuje se Skála zoufalých a Lilien společně s Viktorem se v ní vydají hledat mapu k vězení Matky démonů. Cestu jim ovšem zkříží Nejstarší Marcus a bude to krvavé 🙂

Tak neváhejte a čtěte:-)

11. kapitola

Skála zoufalých

               Když se Lilien probudila, Viktor vedle ní nebyl. Znepokojeně si sedla a rozhlížela se kolem.

               Jsem dole s Karen, uslyšela v hlavě jeho hlas.

               Osprchovala se, oblékla si oblíbené džíny a tričko a seběhla po schodech. V kuchyni si namazala toust máslem a šla do pracovny, odkud slyšela jejich hlasy.

               „Dobré dopoledne,“ pozdravila při pohledu na hodiny.

               „Dobré,“ usmála se na ni Karen a Viktor ji políbil na spánek.

               „Spala jsi dobře?“

               „Skvěle. A ty?“ dělala si z něj legraci, protože věděla, že zbytek noci probděl.

               „To není možné,“ hlesla Karen nevěřícně a přerušila tak jejich cukrování.

               „Co je? Co jsi zjistila?“ přistoupila k ní Lilien a nahlédla jí přes rameno. „Ty jsi snad vůbec nešla spát,“ dodala zamračeně, když uviděla množství sestřiných poznámek.

               „Stejně bych neusnula,“ odvětila Karen stručně a prstem obkroužila poslední symbol z mapy. „Tohle nemůže být pravda,“ zasténala nešťastně.

                „Nenapínej nás,“ požádal ji Viktor.

               „Jestli jsem to přeložila správně,“ začala Karen pomalu vysvětlovat: „Tak se budeme muset vydat přes Ledovou pustinu a Údolí strastí až ke Skále zoufalých, abychom tam našli…“

               „Matku?“ vydechla Lilien napjatě. Při myšlence na Skálu zoufalých v ní nepříjemně zatrnulo.

               „Ne,“ zakroutila Karen hlavou. „Teprve tam najdeme skutečnou mapu k vězení Matky.“

               „Proč by to mělo být jednoduché,“ zamračil se Viktor a vystihl tak zklamání obou žen.

               „V takovém případě myslím, že se půjdu pořádně nasnídat, a ty Karen se běž pořádně prospat. A pak si pro tu mapu dojdeme,“ rozhodla Lilien a šla zpátky do jídelny. Karen se společně s Viktorem vydala za ní. Upír se tvářil zamyšleně. Všiml si, jak Lilien při názvu místa uložení další mapy pobledla.

               „Jak to myslíš, že si tam pro mapu dojdeme?“ zívla si Karen a nalévala si do hrnku kávu.

               Lilien jí ho jemně vzala z rukou. „Ty se půjdeš vyspat, milá sestřičko. Předpokládám, že mapa bude znovu zašifrovaná, takže budeme potřebovat ten tvůj mozek čerstvý.“

               Karen si povzdychla, ale nebránila jí v tom. „A jak se tam dostanete? Je to hrozně daleko a bude to jistě nebezpečné. Bůhví, kolik démonů tam bude číhat.“

               Lilien se podívala vyzývavě na Viktora, přenechala mu odpověď.

               „Poletíme,“ řekl jednoduše a strčil si ruce do kapes.

               „Ale je to hrozně daleko! Vím, že se dokážeš přenášet na velké vzdálenosti, pohybovat se téměř rychleji než světlo, i přesto…“ zírala na něj Karen.

               „Ty tomu říkáš přenášet, já létat. Dvě slova pro stejnou věc.  Můžu se tak dostat kamkoli chci. Na vzdálenosti nezáleží,“ zopakoval s úsměvem.

               Karen udiveně polkla. „To umí všichni Nejstarší?“

               „Ne. Jen ti nejmocnější z nás,“ odpověděl Viktor, a ještě stále se usmíval. „Vážně nechápu, jak se vám daří s námi bojovat, a odolávat nám, když o nás tak málo víte.“

               „Možná proto, že i vy o nás víte jen málo. A taky protože vy Nejstarší jste hrozně leniví a necháváte špinavou práci za sebe dělat řadové upíry,“ usmála se na něj Lilien potutelně a dopila svou kávu. Pak vstala od stolu a znovu poslala svou sestru do postele.

               „Nemusíš se bát, nic se nám nestane,“ vzala Viktora za ruku.

               Pomalu se vydali ke schodům do patra, a Karen neochotně do své ložnice. Strachovala se o ně, ale byla po probdělé noci natolik unavená, že jakmile položila hlavu na polštář, okamžitě upadla do hlubokého spánku.

               V ložnici se Lilien posadila na postel. „Karen má pravdu, Viktore, je to dost daleko a bude to nebezpečné,“ promluvila vážně a vztáhla k němu ruku: „Možná se potřebuješ posilnit.“

               V očích se mu rozhořely chtivé plamínky. „To není nutné, Lilien,“ odmítl přesto jemně a otevřel její skříň.

               „Viktore,“ přistoupila k němu a položila mu ruku na záda: „Udělám to ráda.“

               Otočil se tváří k ní, v ruce držel její hrubý svetr. „A já to rád přijmu, až to budu skutečně potřebovat,“ řekl vážně a podal jí ho. „Aby ti nebyla zima.“

               Pochopila, že je to tím pro něj uzavřené. „Díky,“ přetáhla si ho přes hlavu. „Cestu znáš?“

„Teď už ano,“ dotkl se ukazováčkem jejího čela, než ji pevně objal. „Nezapomeň zavřít oči.“

**********

          Letěli dlouho a Lilien se ten pocit beztíže nesmírně líbil. Víčka držela poctivě semknutá, Viktorovo varování o zešílení nebrala na lehkou váhu.

I přesto poznala ten moment, kdy se přesouvali nad ledovou pustinou. Ačkoliv se pečlivě oblékla, krutý mráz ji pronikl do plic, až se skoro nemohla nadechnout. Vlasy a řasy jí pokryla okamžitě vrstvička ledu a prsty rukou, kterými Viktora pevně objímala kolem pasu, jí bolestivě trnuly mrazem. Naštěstí to trvalo jenom chvíli. Viktor ji k sobě tiskl silněji a Lilien cítila jeho lítost nad tím, že ji nedokáže vlastním tělem zahřát.  

Stejně bezpečně poznala, že letí nad Údolím strastí. Poslední zbytky námrazy, co ji pokrývaly, roztály v prudkém žáru toho místa, kde vládlo spalující horko, tak nepřívětivé vůči všemu živému. Kdo na toto pekelné místo nešťastnou náhodou zabloudil, skončil spálený na troud. Nesnesitelné teplo jí proniklo až do morku kostí, vyhnalo zbytky mrazu. Lilien se začala nepříjemně potit a s obrovským povděkem kvitovala chlad Nejstaršího, díky němuž tato část cesty byla mnohem snesitelnější.

Když nakonec stanuli opět na pevné zemi a Viktor jí dovolil, aby otevřela oči, i přes všechno nepohodlí se usmívala jako dítě, které dostalo novou úžasnou hračku.

               „Mohla bych s tebou lítat pořád,“ přiznala a se spokojeným povzdechnutím si svlékla svetr a uvázala si ho kolem pasu. Pak ho znovu opojená radostí objala. „Vlastně je více věcí, které bych s tebou ráda dělala pořád,“ vtiskla mu na bradu hravé políbení.

               „Měli bychom se soustředit, máme tu práci,“ připomněl jí s úsměvem, ale přitiskl ji k sobě silněji.

„Já vím,“ zabručela trucovitě. „Snad by to ještě chvilku počkalo. Pokud by tu byli démoni, už by na nás zaútočili. Ale je klid, takže nějaká ta minutka navíc… “ uvažovala nahlas a škádlivě mu přejela špičkou jazyka po hrdle. „Večer jsem brzy usnula,“ dodala omluvně.

Viktor jejímu svádění neodolal a vášnivě ji políbil. V té chvíli se před nimi náhle ozvalo zlověstné vrčení. Viktor rychle přesunul Lilien za sebe a okamžitě ji zaštítil vlastním tělem. Napjal se, všechny smysly a svaly připravené k útoku.  Hrudí mu vibrovalo jeho vlastní výhružné vrčení.

               „Takže je to pravda,“ uslyšela Lilien povědomý hlas. Musela ukročit trochu na stranu, aby spatřila Marcuse. I on byl připravený na bitku.

               Máš s sebou ten Karenin přemisťovací medailón? zeptal se jí Viktor bezhlasně.

               Ano, ale nenechám tě tady, odpověděla mu statečně.

                Jsi blázínek. Buď připravená se přemístit, přikázal jí naléhavě, a pak promluvil klidným hlasem k Marcusovi: „Jak jsi nás našel?“

               „Jednoduše. Sledoval jsem jejich dům, a pak letěl za vámi. Ty se ani nepokusíš mi to vysvětlit?“ zavrčel Marcus rozzlobeně.

               „Nepochopil bys to. Nevěříš na lásku. Natožpak na lásku mezi upírem a čarodějkou,“ zůstával Viktor klidný, i když Lilien cítila jeho rostoucí obavy.

               „Tak to vážně nechápu, Viktore! Taková hanba, takové zneuctění Rady a zrovna ty! Po tom všem, co jsme spolu prožili!“ zuřil upír.

               Viktor lhostejně pokrčil rameny. „Prostě se to stalo a já jsem za to vděčný. Nic z toho, co jsme spolu za ty dva tisíce let prožili, pro mě neznamená tolik, jako to, co jsem poznal s Lilien. Nevyměnil bych to za nic na světě.“

               V Marcusově tváři se objevila čirá nenávist. „Zabiju tě a ji vysaju do poslední kapky,“ prohlásil temně a Lilien se strachy zachvěla.

               Neboj, tak snadno se nedám. A kdyby bylo nejhůř, tak se okamžitě přeneseš, Lilien. Bez debat, snažil se ji Viktor uklidnit.

               Je starší. Můžeš ho vůbec porazit? Nenechala se jen tak snadno uchlácholit.

               Zkusím to. Věř mi, že ho zadržím, dokud nebudeš v bezpečí, nechtěl ji lhát.

               „Nebo já zničím tebe,“ ohradil se Viktor odhodlaně. „Jsem si jistý, že někteří členové Rady by mi za to ještě poděkovali.“

               „Nemůžeš mě porazit,“ ušklíbl se Marcus opovržlivě a postoupil o krok blíž.

               „Hlupáku. Zapomínáš, že se už delší dobu krmím z čarodějky,“ připomněl mu Viktor chladně. Marcus se zarazil.  Proto ještě dodal: „A nejen tak z ledajaké, ale velmi výjimečné.“

               Marcus si změřil Lilien zkoumavým pohledem a Viktora napadlo, jestli situaci ještě nezhoršil.

               „Však já zjistím, jak je výjimečná, až to s tebou skoncuji!“ zasyčel Nejstarší hrozivě.

               „Ty se jí nikdy nedotkneš!“ odtušil Viktor ledově. Nemínil se nechat vyvést z míry, ostražitě sledoval každý jeho pohyb, smysly ve střehu. Lilien napětím skoro nedýchala.

               Marcusův útok přišel tak rychle, že to vůbec nezpozorovala. V jednom momentu stála za Viktorem, a v druhém už ležela na tvrdé holé zemi, když ji od sebe odstrčil do bezpečné vzdálenosti. Vyděšeně se přitiskla ke skále, u jejíhož úpatí přistáli, a šokovaně sledovala scénu před sebou. Oba upíři se proměnili v rozmazané poletující šmouhy, jejich pohyby její lidský zrak nedokázal vůbec rozpoznat. Občas je naopak viděla zcela zřetelně. To, když zrovna jeden sevřel toho druhého v ocelovém objetí, snažil se ho zranit tesáky nebo mu případně rovnou utrhnout hlavu.

               Viktor byl Marcusovi i přes jeho věk a zkušenosti rovnocenným soupeřem. Jelikož se mohla Lilien ještě pořád dotýkat jeho mysli, cítila jeho dravčí zuřivost a chladnou temnotu, která nyní ovládla jeho duši. Povolil netvorovi v sobě uzdu, aby se vyrovnal soupeři. Přes všechno to zlo, které v něm nyní vládlo, však zůstal jejím Viktorem. Vším tím odporným chtíčem po nepřítelově smrti totiž prostupovala jediná jasná myšlenka. Chtěl jí zajistit bezpečí. Za každou cenu.

               Lilien poprvé v životě skutečně litovala, že se nenaučila žádná užitečná kouzla, která by jim nyní pomohla. Ano, měla svou obrannou magii a znamení v dlani ji pálilo, ale bála se, že při jejich rychlosti by mohla zasáhnout Viktora. Mohla jen trnout hrůzou a modlit se ke všemu, co jí bylo drahé, aby zvítězil. Nedokázala si představit, že by o něj přišla.

               Viktorovi se statečně držel, ačkoliv cítil, jak rychle mu ubývají síly. Pak se ale Marcusovi podařilo roztrhnout mu ošklivě hrdlo. Rána silně krvácela, protože musel šetřit silami, a nemohl se rychle vyhojit.

               „Viktore!“ vykřikla zděšeně a rozběhla se k němu.

               „Lilien… Ten… Medailón,“ zachraptěl, a snažil se zvednout ze země.

               Neposlouchala ho. Strach o jeho život úplně převážil nad pudem sebezáchovy. Když se před ní objevil Marcus a chytil ji za krk, nestihla se ani zajíknout.

               „Jistě, medailónek. Díky za upozornění,“ ušklíbl se Marcus potměšile. Jeho slova zněla trochu zkomoleně, jelikož se mu tesáky vysunuly hodně přes spodní ret. Ústa mu hustě pokrývala Viktorova krev. Bez námahy jí strhnul řetízek z krku a odhodil ho daleko stranou.

               „Pořád tak hezky voníš,“ povzdechl si spokojeně a přiblížil svou tvář k její. Lilien se dusila a myšlení se jí zatemňovalo, konečně ale poslechla instinkt, a z posledních sil mu přitiskla své rozpálené znamení na čelo.

               Marcus vykřikl bolestí a pustil ji. Viktor toho využil a znovu zaútočil. Musel zmobilizovat všechny své skryté zdroje, ale hnalo ho vpřed vědomí, že je teď čarodějčinou jedinou nadějí na přežití. Hlavně díky momentu překvapení a síle svého zoufalého odhodlání se mu podařilo uchopit Nejstaršího za paži a jediným zuřivým pohybem mu ji vyrvat z ramenního kloubu.

               Upír zakvílel a couvl. Držel se za zkrvavený pahýl ramene a těžce dýchal. Stejně tak Viktor, ten se ale spokojeně usmíval.

               „Nikdy ji neochutnáš, Marcusi, smiř se s tím. A jak vidíš, mám dost sil na to, abych tě zahubil. Bude-li to nutné, nakrmím se z Lilien a obnovím tak svou moc, a pak už ti nebude pomoci,“ pohrozil mu s neochvějnou jistotou.

Lilien k němu klopýtavě došla. Na krku měla ještě otisky Marcusových prstů, v obličeji byla bledá, ale tvářila se bojovně a odhodlaně. „A já mu ráda dám svou krev. Ne proto, že musím, nebo že si mě ochočil. Ale protože chci!“

               „Nikdy nás nezničíš, Marcusi. Nikdo nás nezničí, ani nerozdělí,“ pronesl Viktor přesvědčeně a odhodil upírovu paži stranou.

               Nejstarší jen vztekle sípal a těkal mezi nimi pohledem. „Tak proč to se mnou neskončíš, hrdino?“ vyzval Viktora posměšně. A dostal odpověď, v jakou doufal. Vše ostatní by totiž znamenalo jeho konec.

               „Protože jsi pro mě kdysi hodně udělal. Byly doby, kdy jsi pro mě něco znamenal. A taky teď není vhodná doba na rozbroje, které by po tvém zničení nastaly při tahanicích o tvé místo v Radě. Musíme porazit Matku démonů, jinak budeme sami zničeni.“

               Marcus se pochybovačně zašklebil. „Jak ušlechtilé! To mě necháš jen tak odletět?“

               „Tak snadné to mít nebudeš. Napřed mi budeš muset něco vysvětlit a taky něco slíbit,“ odtušil Viktor přísně.

               „Nic ti vysvětlovat nebudu,“ odplivl si Marcus, i když věděl, že pokouší soupeřovu trpělivost i vlastní štěstí. Viktor zuřivě zavrčel a postoupil k němu o pár kroků blíž. Marcus sebou při tom zvuku trhl a zase o kousek couvl. Na moment se zatvářil skutečně vyděšeně.

               „Co tedy chceš?“ vyštěkl nevrle.

               Viktor se zastavil. „V první řadě mi řekni, odkud ses dozvěděl o mě a Lilien.“

               „Od Eleanor,“ prozradil Marcus bez zaváhání.

               „A ona to ví odkud?“

               „Co já vím? Na to by ses měl zeptat jí,“ odsekl Marcus a doufal, že Viktor nezvětří jeho lež. Navíc v tom chtěl Eleonor pořádně vymáchat.

               „To taky udělám,“ ujistil ho Viktor a znovu se k němu přiblížil. Cítil, jak se mu s každou vteřinou, kdy nemusí bojovat, vracejí síly. Rána na hrdle se mu už téměř zacelila. Marcusovo zranění se už také částečně zahojilo. Ovšem na to, aby si nechal ruku znovu narůst, aniž by se musel napít alespoň z několika lidí, mohl rovnou zapomenout.

               „A teď mi dáš své slovo, že nás neprozradíš Radě. Za žádnou cenu!“ přikázal mu Viktor tvrdě.

               „Tss… Je mi z tebe špatně,“ odplivl si Marcus, ale slíbil mu to. Viktor se od něj zase vzdálil a pak mu naznačil, že je to vše.

               „Já to takhle ale nenechám,“ zavrčel Marcus zlostně.

               „A já tě klidně znovu porazím. Ale podruhé tě už neušetřím,“ odvětil Viktor chladně. Marcus ještě něco nenávistně zamumlal, a pak konečně zmizel.

**********

               Viktor ještě chvíli stál bez hnutí, pak si ale náhle sedl, rukama si objal kolena a opřel se o ně čelem. Lilien zasáhla vlna jeho únavy. Opatrně si sedla vedle něj.

               „Viktore,“ oslovila ho ustaraně.

               „To nic není, Lilien. Za chvíli mi bude dobře,“ ujistil ji a potěšeně dodal: „Nikdy bych nevěřil, že ze mě bude mít někdy Marcus strach. Je to báječný pocit.“

               „Nepotřebuješ…“ chtěla se mu nabídnout, ale on jen zamítavě zakroutil hlavou.

               „Zesílil bys rychleji,“ domlouvala mu.

               „Ne, Lilien!“ odmítl ostře, pak se ale zarazil a jemněji pokračoval: „Kdybych se teď z tebe napil, mohl bych tě klidně zabít. Jsem příliš slabý na to, abych se ovládl, kdybych tě měl v tuhle chvíli ochutnat. Tak mě prosím tě nepokoušej. Dej mi prostě jen pár minut.“

               „Dobře,“ odvětila tiše a opřela se hlavou o jeho rameno. Pohledem zkontrolovala, jestli mu její blízkost nevadí, ale když jí jednou rukou objal kolem ramen a hlavu si opřel o tu její, věděla, že mu to nepřekáží.

Dala mu tedy jeho pár minut, a využila je k tomu, aby si konečně prohlédla místo, na kterém se ocitli. Seděli na holé zemi, tu a tam z ní vyčníval trs suché trávy. Kolem dokola nerostly žádné stromy, keře, ani květiny. Vůbec nic. Lilien nezahlédla široko daleko žádného živého tvora, ani stopy jeho existence. Rýpla prstem do země, jestli natrefí třeba alespoň na červy, nebo brouky, zemina byla ale tvrdá a bez života. Nad hlavou se jim tyčila holá skála, její vrchol se tyčil vysoko k nebi. Bylo to neutěšené místo.

               „Skála zoufalých,“ sledoval její pohled. „Proč se to tak vlastně jmenuje?“

               „Ty nevíš?“ žasla. Když zavrtěl hlavou, začala vyprávět.

               „V dobách, kdy se musely čarodějky spojit s upíry, aby dokázali prvně čelit Matce démonů, našlo se jich pár, myslím těch upírů, kteří spojenectví zneužili a nalákali sem několik sester. Zajali je, mučili, krmili se z nich…“

               Viktor si jen hořce povzdechl.

               „Ostatní čarodějky se o tom samozřejmě dozvěděly a vydaly se sestry zachránit. Jenže těm se mezitím podařilo samotným osvobodit, když je jejich věznitelé zrovna nehlídali. Cítily se ale natolik zneuctěné, že se všechny přemístily támhle na vrchol,“ pozvedla hlavu k obloze, než posmutněle pokračovala: „A vrhly se dolů. Raději se zabily, než aby dál žily pošpiněné. Proto se tu už nikdy nic živého neuchytí. Tohle je prokleté místo.“

               „To je hrozné,“ poznamenal s lítostí. „Musel jsem ti hrozně ublížit, když jsem tě tenkrát poprvé napadl. Když si představím, že bys pak jednala stejně jako ty čarodějky…“

               „To bych neudělala. Nikdy jsem nebyla čarodějka jako ostatní, vždyť víš,“ usmála se na něj povzbudivě. Zrovna se do nich opřel vítr, byl pěkně studený.

               „Pojďme najít tu mapu, a vrátit se domů, co říkáš? Karen už bezpochyby umírá strachy,“ všiml si jejího vyčerpání i husí kůže, která jí naskočila na odhalených pažích a lehce se postavil. Podal jí ruku a pomohl jí na nohy.

               „Hm, ale jak ji najdeme?“ znejistěla.

               „Doufal jsem, že tě třeba během letu napadne, kde hledat,“ přiznal.

               „Tak to jsi doufal marně,“ zklamala ho.

               „Soví kroniku jsi nakonec taky otevřela,“ připomenul jí klidně a zálibně si prohlížel její obličej. Vítr jí zbarvil tváře do červena, a pohrával si s jejími vlasy. Nesmírně jí to slušelo. Hladověl po ni i její krvi, už to měl ale plně pod kontrolou.

               „Možná to bude stejně jednoduché,“ poznamenala zamyšleně a znovu si dřepla.

               „Země, z tebe povstává vše, co živé jest, a do tebe se pak opět uchýlí. Prozraď, zda skrýváš, co hledám,“ pronesla vážně a chvíli v té poloze setrvala.

               „V zemi není,“ napřímila se po chvíli ticha a přistoupila ke skále. Obdivně ji sledoval.

               „Skálo, svědkyně nebohé smrti mých zoufalých sester, prozraď mi i ty, zda skrýváš, po čem pátrám,“ promluvila obřadně ke kameni a přejela po něm svou označenou dlaní. Její znamení začalo slabě zářit, a tak pomalu posunovala dlaň dále, až se na jednom místě nad její hlavou jasně rozzářilo.

               „Tady to je!“ otočila se k němu vítězně.

               „Věděl jsem, že to dokážeš,“ usmál se na ni. „Jak ji dostaneme ven? Počkej, ustup,“ odstrčil ji jemně, a vší silou do kamene udeřil pěstí. V okruhu jeho rány skála popraskala, ale ta část, kterou potřebovali otevřít, zůstala nedotčená.

               „Zapomínáš, že mapu sem ukryla čarodějka, Viktore. Pochybuji, že použila sílu. Odstup kousek dál, prosím tě,“ požádala ho, pak sama couvla o pár kroků, zamířila na skálu svou dlaní a vyslala jejím směrem vlastní vlnu magie.

               „Jako jedna ze sester ti poroučím, vydej, co skrýváš!“ vykřikla přitom.

               Nepovedlo se to hned, Lilien musela svůj rozkaz několikrát zopakovat, ale nakonec skála pukla. V odhalení trhlině se skrýval dřevěný tubus. Lilien ho opatrně vyjmula, otevřela a na ruku se jí přitom povysunul stočený svitek. Schránku podala Viktorovi a nedočkavě mapu rozbalila. Velmi se podobala té, která je sem přivedla. Pokrývaly ji stejné starodávné znaky, nákresem se ale lišila.

               „Karen bude mít tedy co dělat,“ poznamenala Lilien sklesle. Ukryla mapu zpět do tuby, oblékla si svetr a strčila si ji za pas kalhot.

               „Můžeme už letět?“ zeptala se přitom Viktora.

               „Můžeme,“ odpověděl vyrovnaně a pevně ji objal. Lilien zavřela oči a nechala se unášet větrem i radostí z létání.

**********

Marcus se přenesl do své pracovny. Byl tak zesláblý, že nedokázal dostatečně ovládnout poryv vzduchu, který svým příletem způsobil. Písemnosti z jeho stolu se tak nyní válely po celé místnosti.

               Jeho oblíbený sluha zrovna přikládal do krbu, a když spatřil svého pána, zděšeně vyjekl.    Upír po něm okamžitě sáhnul a zahryzl se mu do krční tepny. Byl tak hladový, že mu tentokrát na mladíkovi pramálo záleželo a vysál ho až k smrti. Mrtvé tělo odsunul stranou a posadil se na pohovku. Rána na rameni se už plně uzavřela.

               V Marcusovi vřel hněv a nenávist. Ještě stále nedokázal uvěřit, že ho Viktor porazil a ponížil. Jeho chybějící paže ovšem přesvědčivě vypovídala o opaku. Viktor ho mohl znovu porazit. Zvlášť pokud by tím chránil tu prokletou čarodějku!

               Marcus zuřivě zařval. Nebyl zvyklý se takto cítit. Cítit strach.

               Jeho křik přilákal Eleanor, která nedočkavě čekala v sídle Rady, s jakým výsledkem se Nejstarší vrátí ze své trestné výpravy.

               „Co se… Zatraceně Marcusi, co se ti stalo?“ nakoukla dovnitř. Vešla a se zájmem si prohlížela jeho zranění. „Kdo ti to udělal?“

               „Viktor,“ procedil vztekle skrze zuby.

               „Cože?“ vypískla překvapeně.

               Jelikož byla do jeho plánu na výpravu ke Skále zoufalých zasvěcená, povyprávěl jí stručně, a krajně neochotně, co se tam stalo. Celou dobu ho pozorně poslouchala, tvářila se zúčastněně, když ale vyprávěl o síle, kterou Viktorovi poskytla Lilienina krev, zamyšleně nakrčila nos.

               Marcusovi okamžitě došlo, že prozradil víc, než bylo moudré, a že Eleanor pravděpodobně zrovna přemýšlí, kde by si co možná nejrychleji sehnala vlastní čarodějku, aby skrze její krev zesílila a sama ho zničila.

               Jenže Nejstarší to už podruhé nemínil dovolit. Bleskurychle se na ni vrhl, využil momentu překvapení a zahryzl se jí do hrdla. Bránila se, snažila se ho zasáhnout ostrými drápy, ale sevřel ji pevně paže a držel je přitisknuté k jejím bokům. Žíznivě z ní pil a cítil, jak jí s každou kapkou rychle ubývá síla. Nakonec začala kňouravě prosit o milost. Byl v pokušení ji zahubit, ale nakonec od té myšlenky upustil.

               „Budeš se držet dál od mého křesla a od všech čarodějek. Jestli zjistím, že jsi některé ublížila, nebudu mít znovu slitování,“ zavrčel jí do ucha, když mu visela na klíně jako zvadlá květina.

Pustil ji a ona se bezvládně sesunula na zem. „A taky budeš držet jazyk za zuby, co se ohledně té Viktorovy záležitosti týče, rozumíš?“

Když mu kývnutím naznačila, že rozuměla dobře, panovačně dodal: „Jednou jsem se nechal překvapit zrádcem, podruhé se to už nestane!  A teď mi sem pošli pár šťavnatých kousků.“

               Eleanor se těžce zvedla a poslušně klopýtala ke dveřím. Ještě, než odešla, křikl za ní tak, aby ho dobře slyšela: „Abych nezapomněl. Viktor si bude chtít promluvit i s tebou. Zajímá ho tvůj zdroj informací.“

               Nemusel jí vidět do tváře, aby poznal, jaký jí právě nahnal strach. Když dokázal Viktor přemoci Marcuse, co teprve provede se mnou?

10. kapitola MATKY DÉMONŮ jen pro vás :-)

Hezký úterní večer,

jsem tady s desátou kapitolou Matky démonů:-)

Jmenuje se Nůž do zad a není to ta nejveselejší kapitola, co jsem kdy napsala. Spíš taková hořko-sladká. Je o tom, že život občas s každým jedná bez rukaviček, a že za všechno se platí.

Znáte to pořekadlo, že cesta do pekel bývá velmi často dlážděna dobrými úmysly? A někdy ty dobré úmysly mohou mít i podobu nože ve tmě. Nebo zrady.

Tak už dost řečí, abych snad ještě něco neprozradila dopředu. Čtěte a bavte se 🙂

10. kapitola

Nůž do zad

               Viktor předal Marcusovi zprávu přesně tak, jak se dohodli s Lilien. On ani Rada z toho moc nadšení nebyli, v jedné věci byli ale s čarodějkami zajedno. Už by taky rádi viděli Matku démonů poraženou na hlavu.

               Jakmile splnil svou povinnost, přenesl se zpět do domu k Lilien. Překonání ochranné bariéry pro něj bylo velmi obtížné. Tiše se objevil v obývacím pokoji, v ruce držel malou sportovní tašku. Chtěl se vydat nahoru do ložnice, ale zarazilo ho světlo, které vycházelo z pootevřených dveří Kareniny pracovny. Položil tašku na zem a vstoupil dovnitř.

               Karen měla hlavu položenou na stole, spala. Nějak jeho přítomnost ale vycítila, jakmile vešel, polekaně se na něho podívala ještě snem zamlženýma očima.

               „To jsem jen já,“ uklidňoval ji rychle a pro jistotu se přestal přibližovat.

               „Aha, ahoj,“ zívla si a protřela si oči: „Asi jsem u toho luštění usnula. Kolik je vlastně hodin?“

               „Přesně nevím, ale je hluboká noc. Už jsi zjistila něco zajímavého?“ zeptal se zvědavě.

               „Něco málo, jde to ale ztuha,“ odpověděla nespokojeně. „Ani nevím, jestli to dokážu přeložit správně.“

               „Dokážeš. Stejně tak jako jsi dokázala vyčarovat tu úžasnou ochranu kolem vašeho domu,“ usmál se na ni povzbudivě. Zatvářila se překvapeně.

               „Málem jsem jí nedokázal proniknout ani já, a to jsme s Lilien spojeni krví,“ vysvětlil a pochvalně dodal: „Jsi skutečně velmi schopná čarodějka.“

               Karen trochu zčervenala, jeho uznání ji těšilo. „A jak se tvářila Rada?“ zeptala se, aby zamaskovala své rozpaky.

               „Moc jsem je nepotěšil. Jejich zklamání je jistě stejné jako čarodějek,“ odpověděl s potutelným úsměvem.

               „Vážně nezapřeš, co jsi zač,“ vytkla mu, ale taky se usmívala. Tenhle nový Viktor se jí hodně zamlouval. Proto ještě pobaveně dodala: „Domýšlivý a zamilovaný upír.“

               Viktorovi se na tváři napřed roztáhl široký úsměv. Karen zvažovala, že si ho bude ještě chvíli dobírat, když v tom je vyrušilo překvapené vyjeknutí z obývacího pokoje. Oba se tam přesunuli.

V šeru místnosti stála Lilien, v ruce držela sklenku s džusem a vyjeveně zírala na změť zlatých světlušek. Ta se opakovaně spojovala v obrys lidské postavy a obratem zase rozpadala do skupinky zářivých bodů.

               „Vždyť jsem ti to říkal,“ řekl Viktor Karen uznale.

               „Jsem vážně dobrá,“ souhlasila s ním.

               „Vysvětlíte mi to?“ požádala je Lilien a stoupla si vedle Viktora.

               „To moje ochranná bariéra. Někdo se k nám chce přemístit a nemůže. A to jsem ani nemusela použít černou magii,“ vysvětlila jí Karen hrdě.

               Náhle se v pokoji objevila zlatá bublina, a v ní se odrážela Meganina zamračená tvář. „Mohly byste mě laskavě pustit dovnitř?“ ozval se její ukřivděný hlas.

               Karen spiklenecky mrkla na sestru, pak tiše zamumlala zaklínadlo, a Megan mohla dokončit své přemístění. Viktor chtěl couvnout a splynout se stínem, Lilien ho ale vzala za ruku a razantně zavrtěla hlavou. Patříme přece k sobě, promluvila k němu myslí, jelikož Megan v tu chvíli stanula v jejich obývacím pokoji.

               Nevraživě se dívala kolem sebe, a když spatřila Viktora, přidalo se k jejímu podráždění i zřetelné znechucení.

               „Dobrá práce, ta bariéra,“ poznamenala věcně směrem ke Karen. „Jen nechápu, proč má bránit ve vstupu i čarodějkám.“ Karen rychle přemýšlela, jak na to odpovědět.

               „To proto, že se tu teď často vyskytuje Viktor, tak aby třeba některá sestra nebyla v pokušení,“ odpověděla Lilien klidně. „Co tě k nám přivádí v tak pozdní hodinu?“

     „Zřejmě není tak pozdní, když jste obě vzhůru. Chtěla jsem osobně zkontrolovat, jak ti je,“ odpověděla jí Megan odměřeně. „A jak jsem řekla na sabatu, tahle věc…“ ukázala na jejich spojené ruce: „Tahle divná věc pro mě ještě není uzavřená.“

               Nyní to byla Lilien, kdo se zamračil. Viktor pevně sevřel rty, odhodlaný se do rozhovoru nemíchat, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Věděl, že přízeň představené sesterstva si získá jen těžko, a nechtěl situaci ještě zhoršovat.

               „Třeba bys mi mohla nabídnout čaj, Karen, co říkáš? Bude se nám pak lépe povídat,“ navrhla Megan mírnějším tónem.

               „My si ale nemáme o čem povídat, Megan. Cítím se dobře a žádnou novou vizi jsem neměla. Co se týče Viktora…“ odporovala Lilien.

Megan na ni upřela nepříjemně zkoumavý pohled: „Jak často se na tobě krmí, Lilien?“

Karen zalapala nad její přímostí po dechu „Ten čaj,“ připomněla jí Megan přísně, a dívka vycouvala do kuchyně.

               „Do toho ti nic není!“ odsekla Lilien podrážděně.

               „A kolikrát si pila ty od něj? Na sabatu bylo jasné, že spolu komunikujete i neverbálně, takže předpokládám, že jste zřejmě spoutáni krví,“ nedala se Megan odradit.

               „To je jen moje věc!“

               „To se pleteš, moje milá!“ obořila se na ni Megan. Bylo vidět, že svůj hněv ovládá jen s velkými obtížemi. „Není to jen tvoje věc! Jestli živíš upíra, jestli s ním udržuješ blízký vztah, je to věcí celého sesterstva! Možná si to neuvědomuješ, ale porušuješ tím pravidla sesterstva a šlapeš po hrdosti všech čarodějek!“

               „Přeháníš, Megan! Prostě se jen neřídím zastaralými pravidly. Svět se změnil, jenže sesterstvo si toho asi nevšimlo,“ vysmála se jí Lilien.

               „Ty jedna malá domýšlivá upíří couro!“ vybuchla Megan a chtěla ji uhodit. Viktor divoce zavrčel, bleskurychle se pohnul a zadržel její paži dřív, než dopadla. Lilienino znamení se bojovně rozzářilo.

               „Ještě jednou na ni vztáhneš ruku, CTIHODNÁ, a vyrvu ti srdce z těla,“ zasyčel výhrůžně. Z chladné zuřivosti, kterou v něm Lilien cítila, jí přeběhl mráz po zádech. Viktor to myslel naprosto vážně.

               Rychle mu položila ruku na prsa, aby ho zastavila. „To nic, Viktore. Megan už si to znovu nedovolí, nechala se jen unést. Že ano, Megan?“ ujišťovala ho klidným hlasem.

Do pokoje se vrátila Karen, opatrně položila na stůl šálek s čajem.

               „Ty jí to schvaluješ? Měla ses o ni přece starat. Takhle si představuješ svoji péči? To by vaši rodiče asi neměli příliš velkou radost,“ uhodila Megan na Karenino citlivé místo.

               „Karen z toho vynech, Megan. Je to ta nejlepší sestra na světě!“ okřikla ji Lilien ostře.

               „Rodiče by na nás byly pyšní, Megan a ty to víš,“ promluvila Karen s ledovým klidem. „Lilien užívá svůj dar k prosazování dobra, a draze za to platí. Často riskuje i vlastní život. A já jsem čím dál lepší v tom, co jsi nás učila. Zdokonaluji své dovednosti, jak je mou povinností, a přispívám ze všech sil k plnění poslání našeho sesterstva. Vím, že je velice nezvyklé, aby čarodějka milovala upíra, a naopak. Také mi trvalo, než jsem se s tím smířila. Vím ale, že nikdo na celičkém světě nebude Lilien tolik milovat a chránit jako Viktor, a to je pro mě nejdůležitější. A taky to, že je s ním šťastná. Zaslouží si to, nemyslíš?“

               „Takže ty ji v tom ještě podporuješ?“ zatvářila se Megan nechápavě.

               „Ano, jak jsem řekla. A ty a celé sesterstvo byste měly taky. Je to dobrý svazek, oboustranně výhodný,“ dodala Karen diplomaticky.

               „Hloupé řeči hloupé, zaslepené čarodějky,“ zasípala Megan a pak zuřivě vykřikla: „Zakazuji to, Lilien! Jménem tvé učitelky a představené celého sesterstva ti zakazuji, aby ses s ním stýkala!“

               Viktor začal znovu vztekle vrčet, ale Lilien už byla klidná. „Ty mi nemůžeš zakázat vůbec nic, Megan. Já zůstanu s Viktorem, dokud budu živa. Budeš se s tím muset smířit.“

Pak se obrátila ke Karen, jako by tam Megan nebyla: „Půjdu si zase lehnout. Děkuji za to, co jsi řekla. Taky si myslím, že na nás jsou rodiče pyšní. Uvidíme se zítra.“  Vydala se ke schodišti a za sebou vlekla Viktora, který ji následoval jen velmi neochotně. Ještě stále sledoval Megan rozzlobeným pohledem.

               Čarodějka se chvěla zlostí, ale pochopila, že tady už ničeho nedosáhne. Než se přemístila pryč, procedila těžce skrze zuby: „Ještě to neskončilo.“

               Karen počkala, až Megan zmizí a znovu kouzlem obnovila ochrannou bariéru. Ještě nikdy neviděla svou učitelku takhle zuřit, dost ji to vyděsilo a taky mrzelo. Myslela, že právě u ní naleznou s Lilien zastání, když ho budou nejvíce potřebovat.  Zmýlila se, a to bolelo.

**********

               Ani Lilien nebyla tak klidná, jak se tvářila. Megan neměla nikdy příliš v lásce, ani když si je vzala jako malá děvčátka do učení. Byla velmi přísnou učitelkou, a když zjistila, že Lilien nikdy nebude plnohodnotnou čarodějkou, dívala se na ni občas mezi prsty. Zlepšilo se to, když se objevil Lilienin dar, i přesto se však chovala dále dost odtažitě. Říkaly jí s Karen studený čumák, kterým skutečně byla. Do dnešní noci ji ale pro její znalosti, dovednosti a oddanost práci sesterstva respektovala. Ale i to bylo po dnešku pryč.

Svlékla si župan a vlezla zpátky do vyhřátého lůžka. Když se podívala na Viktora, pokládal zrovna na zem malou tašku. Vůbec si nevšimla, že ji má s sebou.

                „Copak to máš?“ zeptala se zvědavě. Po hádce rozhodně neměla žádné myšlenky na spánek.

               „No, přinesl jsem si sem nějaké náhradní oblečení, pro jistotu,“ zatvářil se rozpačitě.

                Lilien se široce usmála. „To je jako by ses ke mně stěhoval. Super.“

               Úsměv jí šťastně opětoval, trochu mu ale pohasl, když řekl: „Nevím, jestli je to super.“ Narážel na to, co se událo před chvíli.

               „Budeš tam jenom tak stát, nebo půjdeš ke mně?“

               Nezaváhal ani a okamžik. Rychle se svlékl do prádla a vklouzl k ní pod přikrývku. Krátce mávl rukou a vonné svíčky na komodě se rozhořely.

               „To abys na mě lépe viděl?“ utahovala si z něho.

               „Ne, to abys ty viděla lépe na mně. Já vidím v noci přece stejně ostře jako ve dne,“ zasmál se tiše.

               „Miluji tě, Viktore. A není na tom vůbec nic zvráceného, ať si každý myslí, co chce,“ ujistila ho vážně.

               „Nechci, abys kvůli mně ztratila místo ve svém společenství. Nechci, abys ztratila cokoliv, na čem ti záleží,“ odvětil ustaraně.

               „Teď mi nejvíce záleží na tobě a Karen. Čarodějek si vážím, ale nikdy jsem se úplně nepočítala mezi ně,“ přiznala a on v jejím hlase zaslechl lítost.

               „Vyprávěj mi o tom, Lilien,“ požádal ji tím svým melodickým hlasem. „Vlastně o tobě nic nevím.“

               „Moc toho není. Čarodějky se v našem rodě rodí už nějakých 500 let, maminka taky patřila do sesterstva, po ní jsme s Karen zdědily svou moc. Otec byl normální smrtelník, o maminčiných schopnostech ale věděl. Ono se to dalo stejně těžko zatajit,“ usmála se zasněně a pokračovala ve vyprávění: „Pamatuji se, že když jsem jako dítě začala více vnímat svět kolem sebe, byla jsem strašně zvědavá, všechno jsem musela vyzkoušet, na všechno si sáhnout a Karen mě v tom podporovala. Narodila se o dva roky dříve, takže byla chytřejší a vyspělejší. Odkoukala od maminky kouzlo, kterým zamykala svou pracovnu, takže jsme se tam jednou potají dostaly a vypily jsme jeden z kouzelných lektvarů. Byla to hrozná psina, Karen úplně zezelenaly vlasy a mě narostl ocásek.“

               Přes tvář se jí mihl stín smutku. „Hrozně nás milovala. A tatínek taky. Zemřeli, když jsme byly malé, chodily jsme teprve do základní školy. Měli ošklivou autonehodu. Byly to pak těžké roky.  Ujala se nás právě Megan, jelikož se s maminkou přátelila, a vzala si nás do učení. Rychle si oblíbila Karen. Byla vždycky hrozně disciplinovaná a nadaná, všechno se velice rychle naučila, ale já na tom byla hůř. Moje magické nadání bylo jen malé. Navíc mi dlouho na ničem nezáleželo, připadalo mi zbytečné čarovat, když ani celé sesterstvo nedokázalo mamince zachránit život. Pak se ale objevil můj dar, a to byl konec. Viděl jsi, co to se mnou dělá. Megan okamžitě přestala s mou výukou, kterou stejně považovala za plýtvání času a na její obranu musím říct, že oprávněně. Chtěla, abych se plně soustředila na svůj dar, naučila se ho ovládat. Ale já to nedokázala. Nikdy.“

               Obrátila se na bok a odvrátila tvář, aby ji neviděl do očí. „Měla jsem šílený strach. Můj život najednou vůbec nepatřil mně, byla jsem jenom tělo, které přijímalo signály bůhví odkud. Myslela jsem, že z toho zešílím. Věděla jsem, že zrazuji samu sebe, Karen i maminčin odkaz, ale nedokázala jsem v tom pokračovat. Sebrala jsem se a zbaběle opustila domov, i sesterstvo. Žila jsem obyčejně, potlačila jsem v sobě svou magii a vidění postupně ustávala, až zmizela úplně. Nebyla jsem šťastná, ale blížila jsem se alespoň pocitu spokojenosti.“

               Jemně ji obrátil zpátky k sobě. „Nezachovala ses jako zbabělec. Málokdo by na tvém místě jednal jinak. A vrátila ses.“

               „Po tom, co jsem viděla, jak se Matka démonů probouzí, věděla jsem, že se musím vrátit. Že musím bojovat,“ opřela si čelo o jeho hruď.

               „Jsem rád, že ses vrátila, protože jsem tě mohl poznat. A když říkám, že nejsi zbabělec, myslím to naprosto vážně. Jsi ta nejodvážnější bytost, jakou jsem kdy potkal, Lilien,“ pohladil ji po vlasech a přivoněl k nim.

               „Přeháníš,“ popotáhla, ale podle hlasu poznal, že ten největší smutek je už pryč.

               Když na něj pohlédla, v očích se jí ještě třpytily slzy, už se na něj ale usmívala. „A teď povídej o sobě, tajemný cizinče.“

               „No,“ zaváhal: „To ale nebude dlouhé povídání. Ze svého lidského života si bohužel skoro nic nepamatuji. Když mi bylo dvacet let, vstoupil jsem do armády Alexandra Velikého, a hned následující noci, jsem se proměnil.“

               „Myslíš toho Alexandra Velikého? Makedonského krále?“ vyjekla překvapeně.

               Jenom přikývl.

               „To jsi ale vážně hrozně starý,“ pokusila se svůj údiv zamaskovat vtipem.

               „To ano,“ uchechtl se.

               „Proč ses proměnil? Jak?“ byla zvědavá. Dobře si pamatovala, co jí o původu Nejstarších pověděl Thomas.

               „To nevím. Nikdy jsem to nezjistil. Šel jsem prostě spát a uprostřed noci jsem se probudil v šílených bolestech. Jako by mě něco drásalo na tisíc kousků. Měl jsem vysokou horečku, celý jsem hořel a taky krvácel. Z každého póru. Ztratil jsem pak vědomí, a když jsem se probudil, byl jsem upírem. To jsem ale tehdy nevěděl, dokud jsem poprvé nezabil člověka, abych utišil hlad.“

               Viktor se odmlčel, vzpomínání pro něj nebylo příjemné.

               „Tehdy na začátku jsem to byl pořád ještě já, moje myšlenky byly lidské, jen ve mně ani na chvilku nepřestávala pulsovat ta šílená touha po krvi. Protloukal jsem se různě světem, a čím víc jsem se poddával tomu monstru ve mně, tím více jsem ztrácel svou lidskost. Potkával jsem i jiné svého druhu, ale byli mnohem slabší, pomalejší, neměli mé schopnosti. Pak jsem zakotvil v Římě a tam potkal Marcuse. To bylo za vlády Gaia Julia Caesara. Marcus byl o něco starší a rozhodně zkušenější. Stali se z nás druhové, od něj jsem se dozvěděl vše, co vím o upírech, spolu jsme založili Radu. Naučil jsem se poslouchat své temné já, líbilo se mi běsnění a vraždění. Mučení, lovení čarodějek…“ umlkl a těžce si povzdechl. „Nikdy jsem ale nebyl šťastný. Myslím opravdu. To až teď s tebou. Když jsi ve mně zase probudila člověka.“

               Nic na to neřekla, jen ho objala kolem krku a políbila. Měla na něj ještě spoustu otázek, ty ale mohly počkat. Potřeboval její blízkost a ona toužila po jeho. Přiměla ho lehnout si na záda a obkročmo si na něj sedla. Přetáhla si přes hlavu tričko, ve kterém před příchodem Megan usnula, a shrnula si vlasy na záda, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Jeho toužebný pohled prozradil, že se mu jeho výhled velice zamlouvá. Když vztáhl ruce a jemně v dlaních stiskl její ňadra, slastně zasténala a sklonila se k němu.

               „Teď nás při milování zahalím vlasy. Tak, jak sis to přál, pamatuješ?“ zašeptala a znovu se zmocnila jeho úst.

**********

               Jak Megan řekla, tak i udělala. Jí se možná nepodařilo ty dva rozdělit, ale věděla o někom, kdo by to mohl dokázat.

               Však mi za tu urážku a neposlušnost oba draze zaplatí. A třeba při tom ta odporná pijavice přijde k úhoně, pomyslela si Megan spokojeně, když se opírala o chladnou cihlovou zeď staré továrny a opatrně vzhlížela do tmy. Taková nehoráznost, upír a čarodějka, takové šílenství! A ještě teď, když se to nejmíň hodí!

               Když obloha začínala šednout a blížilo se svítání, zmocnila se jí nervozita. Rozhodně nestála o to, aby tu byla spatřena s osobou, kterou požádala o schůzku.

               „Jsem tady, čarodějko. Co mi chceš? Nemám moc času,“ ozvalo se náhle ze stínu v protějším rohu. Vynořila se z něj štíhlá ruka a zůstala viset ve vzduchu v úrovni hlavy. Jako by si ta postava prohlížela své pečlivě nalakované nehty.

               „Chci s tebou mluvit o Viktorovi, Nejstarší,“ řekla Megan uctivě, i když v ní při tom kypěla žluč.

               „Poslouchám,“ ozvalo se ze stínu znuděně. „Ale ať to stojí za to. Jestli marníš můj čas, tak si mě nepřej!“ Čarodějčino znamení při té výhrůžce zasvítilo na obranu své nositelky.

               Postava ve tmě se jízlivě zasmála. „Na to zapomeň, čarodějko. S tím svým znamením se můžeš jít akorát vycpat. Tak už mluv!“

               Megan se zhluboka nadechla, polkla vlastní hrdost, a pak opatrnicky promluvila: „Nejstarší Viktor má s tou svou čarodějkou vztah.“

               „Jistěže má. Je jeho,“ řekla postava lhostejně.

               „Ne, to není. Ne v tom slova smyslu, jak ho užíváte vy,“ namítla Megan s hranou podřízeností.

               „Pil z ní před námi, poslouchala ho jako každá jiná ochočená věc,“ ozvalo se ze tmy podrážděně.

               „Tak to muselo být divadlo pro Radu. Tedy ona ho skutečně nechává ze sebe pít, ale není ochočená,“ Megan to slovo skoro vyplivla, jak jí bylo protivné. „Jsou to partneři. Pijí ze sebe navzájem. A spoutali se krevním poutem!“

               Stalo se to tak rychle, že si ani nestihla všimnout jak, ale náhle visela ve vzduchu, když jí ta štíhlá paže chytila pod krkem a zvedla nad zem.

               „Lžeš!“ zasyčela Eleanor nenávistně. „Žádný z Nejstarších by se nikdy nezahazoval s čarodějkou, nikdy!!!“

               „Říkám pravdu,“ zachroptěla Megan.

               Stejně rychle, jako vzplála její zlost, ochladly její emoce a Eleonor čarodějku pustila. Megan dopadla velice nedůstojně rovnou na zadek.

               „Dejme tomu, že nelžeš. Proč mi to ale říkáš? Víš, že jsem povinná sdělit to Radě a taky zřejmě moc dobře víš, co to bude znamenat,“ zeptala se jí upírka podezřívavě.

               „Domnívám se, že za to Nejstarší Viktor přijde o místo v Radě,“ vyslovila Megan svou naději a těžce se zvedala ze země.

               „To ale není všechno. Jestli se prokáže, že tvá slova jsou pravdivá, budeme ho lovit a zničíme ho za znesvěcení Rady a všeho, co představuje. A s ním zabijeme i jeho čarodějku,“ doplnila Eleanor chladně. Ta představa se jí líbila čím dál víc. Konečně by se Viktora zbavila a zaujala tak jeho místo v Radě. A možná i po Marcusově boku.

               „Co bude s ním, je mi jedno, ta čarodějka ale musí zůstat naživu. Alespoň dokud neporazíme Matku démonů. Její dar vidění je příliš důležitý. Pro nás všechny,“ připomněla jí Megan tiše, ale důrazně.

               „Pche,“ odfrkla si Eleanor opovržlivě, když si vzpomněla na Lilien: „O tom rozhodne Rada, čarodějko!“

               „Jen jsem chtěla připomenout její význam pro náš společný boj,“ ohradila se Megan dotčeně.

               „Jistě,“ ušklíbla se Eleanor a zeptala se tentokrát skutečně zvědavě: „Proč ses uchýlila k této zradě? Myslela jsem, že v tom Vašem sesterstvu držíte pospolu.“

               „Dělám to právě kvůli sestrám. Nedovolím, aby byla pošpiněna čest našeho společenství. Je to naprosto odporné, upír a čarodějka…“ odpověděla Megan upřímně znechuceně.

               „Ano, to je. Naprosto odporné,“ souhlasila s ní Eleanor posměšně a rozplynula se ve stínu.

**********

               Eleanor ještě zatepla donesla tu novinku Marcusovi. Seděl zrovna za stolem ve své pracovně a zkoumal vzhledem velmi staré listiny. Když domluvila, prudce se vymrštil.

               „To není možné! Taková nehorázná pomluva!“

               „Byla si tím naprosto jistá,“ odtušila Eleonor klidně.

               „Nevěřím tomu. Proč by ti to prozrazovala?“ Upírka vysvětlila Marcusovi Meganiny důvody.

               „Taková pitomost!“ odsekl vztekle, ale zároveň zamyšleně krčil čelo. „Tohle by se Viktorovi nikdy nestalo. Znám ho, naučil jsem ho všechno, všechno…“ Hlas mu odumřel, jak se v něm svářila nevíra a hněv.

               „Věděla ta čarodějka, co to pro ně znamená? Že je tím odsoudila oba k záhubě?“ zeptal se upírky ostře.

               „Řekla jsem jí to. Ona i přesto trvala na svém. Ovšem taky mi drze připomněla, že dokud neporazíme Matku, měli bychom tu Viktorovu čarodějku ušetřit kvůli jejímu daru,“ odpověděla po pravdě.

               „No jistě. Ta její vidění,“ zamumlal a zahleděl se zamyšleně do ohně v krbu. Vzpomněl si na čarodějčinu svůdnou vůni, a pokud by Viktor nebyl, mohl by ji konečně ochutnat.

               „Ty se usmíváš?“ žasla Eleanor.

               Marcus se k ní otočil, úsměv v jeho tváři vystřídal jeho běžný chladný výraz. Když promluvil, kladl na každé slovo důraz: „Zatím to zůstane jen mezi námi, Eleanor, rozumíš? Ručíš mi za to vlastním životem.“

                „Ale Rada by měla vědět…“ pokusila se oponovat.

               „Ne! Chci napřed Viktora konfrontovat sám a přesvědčit se, jestli je to skutečně pravda. Teprve pak ho postavím před Radu,“ zarazil ji okamžitě a výhrůžně si ji měřil.

               „Dobře, Marcusi, jak si přeješ,“ poznala, kdy ustoupit, a rychle zvažovala, jak ze situace vytěžit co nejvíc.

               Jenže on ji měl prokouknutou.

               „Ať už to dopadne jakkoliv, Eleanor, nečekej z toho pro sebe žádné výhody. Byla tvá povinnost mi to oznámit,“ usmál se na ni odměřeně a povýšeným pohybem ruky ji vykázal z pracovny.

               Při jeho slovech se jí nepodařilo před ním skrýt svůj vztek. Když nasupeně odkráčela, ještě se dlouho pobaveně usmíval.

Devátá kapitola MATKY DÉMONŮ

Hezký páteční večer,

ano, jak jste jistě uhádli, jsem tady s další kapitolou 🙂

Jmenuje se Pod svícnem největší tma, a kdo to pořekadlo znáte, třeba vám napoví, o čem tato část bude. Možná odhalíte, kdo probudil Matku démonů. Možná 🙂 A taky se třeba dočtete o jedné důležité mapě. A pokud by to nebylo dostatečným lákadlem, tak třeba budete chtít vědět, jak to pokračuje mezi Lilien a Viktorem 🙂

Dovoluji si tvrdit, že tato kapitola je plná nových informací, možná i dost překvapivých, a také emocí, které by svým žárem zahanbily peklo 🙂

9. kapitola

Pod svícnem největší tma

Lilien obklopovala tmavá pavučina, která jí ochromovala smysly, až se dusila. Snažila se ji roztrhat, aby se dostala na denní světlo. Po malých kouscích tu věc kolem sebe ničila, a s každým kouskem se kolem víc a víc rozjasňovalo. Bylo to náročné, měla by tedy cítit únavu, ona však s každou další částečkou pavoučí sítě cítila jen větší úlevu a sílu. Vytrvala, a nakonec stanula nahá v jasném slunečním světle. Chvilku si na něj zvykala, a teprve pak až dokázala otevřít oči.

               Pohled jí spočinul na mužské bradavce, kterou měla jen kousek od nosu. Udivilo ji to, pak si ale vzpomněla, že usnula Viktorovi v náruči.

               „Jsi vzhůru,“ konstatoval tiše. Necítila ho ve své hlavě, takže to musel poznat jinak. Zvedla k němu obličej, a na zádech ji polechtaly vlasy. Viktor se na ni láskyplně usmíval, na jedné paži měl položenou hlavu a druhou jí něžně hladil po rameni.

               „Jak dlouho jsem spala?“

               „Celý den. Před chvílí se setmělo,“ odpověděl a promnul mezi prsty pramen vlasů, který jí sklouzl přes rameno na šíji. V té chvíli si plně uvědomila svou nahotu. I tu jeho. Srdce jí začalo tlouct rychleji.

               „Byl bych si na sobě něco nechal,“ řekl napůl omluvně a napůl pobaveně: „Ale všechno mi shořelo.“

               Lilien ucítila, jak se jí hrne krev do tváří: „Jak je ti?“

               „Nikdy mi nebylo lépe. Jsi tak krásná,“ odpověděl chraplavě a jeho hladící prsty se přesunuly z jejího ramene na odhalenou šíji. Tentokrát se jí srdce roztlouklo jako zběsilé. Věděla, že ho musí slyšet a přála si vědět, co cítí on. Poznal to a otevřel se jí. Dal jí poznat svou spalující touhu i přetrvávající obavy.

               Lilien ani na moment nezaváhala. Vášnivě ho políbila, přitiskla se k němu a vydala se dlaní k jeho břichu. Vzývala ho, aby se jí odevzdal. Jeho váhavost se v mžiku rozplynula, když ji spálila silou své touhy. Sevřel její ruku, kterou ho hladila a přetočil Lilien na záda. Ocitl se tak mezi jejími stehny, která se pro něj ochotně rozevřela. Sevřel jí obě zápěstí nad hlavou a hladově polaskal jazykem její vztyčenou bradavku. Čarodějka hlasitě zasténala a vzepjala se pod ním. Když se svým horkým, vlhkým klínem dotkla jeho vzrušeného těla, prudce se jí zmocnil.

               Jejich první milování bylo krátké a divoké, toužili po sobě příliš, takže nedokázali být trpěliví. Podruhé to byl Viktor, kdo převzal iniciativu, a miloval se s ní tak, jak jí to ukázal tehdy ve své mysli. Pomalu a něžně, přesto ale s vroucí žádostivostí.

               Lilien ještě podobnou slast nezažila. Nebyl jejím prvním milencem, ale jejich prolínající se pocity umocňovaly jejich rozkoš téměř až k hranici bolesti. Nedokázala myslet, jenom cítit jeho ruce na svém těle, jeho horké rty a tělo, kterým si ji nesmlouvavě bral a přiváděl ji tak o rozum. Když pak ucítila, jak se v něm probouzí jeho touha po její krvi, už se jeho hladu nebála. Naopak, chtěla ho nakrmit. Zaklonila hlavu a odhalila mu hrdlo. Horko jeho úst jí vyhnalo všechen dech z plic, pak ale zmizelo a Viktor se místo toho znovu vášnivě zmocnil jejích úst.

                Noc už výrazně pokročila, když konečně ukojili svou touhu. Viktor z ní opatrně vyklouzl a opřený na loktech se čelem opíral o její hruď, která se prudce zvedala a klesala. Lilien ho vískala ve vlasech a cítila bezbřehou radost.

               Když se na ni podíval, jeho úsměv byl především vítězný: „Dokázal jsem to.“

               Přitáhla si jeho tvář ke své a políbila ho: „I kdyby ne, nevadilo by mi to.“

               „Miluji tě,“ zašeptal horoucně.

               „Dokaž mi to znovu,“ vyzvala ho roztouženě. A on neváhal.

**********

               Karen už dlouho nespala tak tvrdě jako tuto noc. Ještě pořád měla zjitřené nervy z toho, co událo do sabatu, a tak si připravila pořádně silný odvar z máku, aby snadněji usnula, a hlavně aby se jí nic nezdálo.

               Její první myšlenky hned po probuzení patřily Lilien. Ještě obluzená spánkem si rychle oblékla župan a schody do vrchního patra přímo vyběhla. Místo klepání vzala rovnou za kliku a tiše vešla do pokoje. Závěsy už prosvítalo denní světlo, v tenkých slunečních pruzích dopadalo dovnitř a vytvářelo na světle modrém koberci tančící stíny.

               Když se z postele ozvalo zuřivé zavrčení, Karen vyděšeně strnula. Viktora seděl v posteli a instinktivně vlastním tělem chránil její sestru. Ve tváři měl divoký výraz, oči mu ztemněly a tesáky se mu vysunuly nízko na spodní ret.

               „To je jen Karen, Viktore,“ uklidnila ho Lilien uklidňujícím hlasem a zezadu ho objala kolem ramen. Ospale si zívla.

               Okamžitě se uvolnil, jeho oči zmodraly a tesáky zmizely. „Omlouvám se,“ řekl rozpačitě: „Nepoznal jsem tě. Asi jsem usnul.“ Tvářil se vyjeveně.

                „Upíři přece nespí,“ namítla Lilien pochybovačně, posadila se a přitulila se svou tváři k jeho krku.

               „Taky se mi to ještě nikdy nestalo,“ zakroutil nechápavě hlavou.

               „Asi jsem tě včera prostě příliš unavila,“ usmála se na něj potutelně a významně mu přejela rukou přes hruď. Věnoval jí zamilovaný úsměv.

                „Spíš to bude tím, že jsem ještě nikdy málem neshořel,“ zauvažoval nahlas, a znovu se obrátil ke Karen: „Ještě jednou se moc omlouvám, už se to nebude opakovat. Snad jsem tě příliš nevyděsil.“ 

               Karen se už vzpamatovala ze šoku, takže zavrtěla hlavou: „Jen jsem chtěla vědět, jak se Lilien daří, a jestli nemá hlad.“

               „Mám hrozný hlad,“ přiznala Lilien se smíchem.

               „Tak já udělám snídani,“ usmála se na ni Karen spokojeně. Lilien zářila štěstím, a byla hladová, takže bylo vše zase v pořádku.

               „Díky Karen. Jenom najdu Viktorovi něco na sebe a přijdu ti pomoct,“ slíbila Lilien.

               Karen chápavě přikývla a odešla do kuchyně.

               Lilien vstala z lůžka a nahá přistoupila ke skříni. Přetáhla si přes hlavu dlouhé tričko, které z ní vytáhla. Otočila se k posteli a chtěla Viktorovi podat jedno ze svých triček, ale ruka jí hned klesla zpět k tělu. Viktor před ní totiž klidně stál a jen se pobaveně usmíval, když se kochala pohledem na jeho urostlé nahé tělo. 

               „Ať už ses zrodil z čehokoli, nebo ať už tě stvořilo cokoli, jedná se rozhodně o perfektně odvedenou práci,“ vyklouzlo jí z úst obdivně.  

               „Přeháníš,“ zasmál se skromně a přistoupil k ní. Lilien z něj stále nemohla spustit oči.

               „Proti tobě a tvé kráse nemám vůbec žádnou šanci,“ řekl jí láskyplně. Sklonil se k ní, jako by ji chtěl políbit, místo toho si od ní vzal tričko a začal se do něj soukat.

               Byla to Lilien, kdo se teď dobře bavil. Samozřejmě mu bylo malé, stejně jako tepláky, do kterých se nasoukal vzápětí. Lilien se nedokázala ubránit smíchu.

               Rychlým pohybem ji objal a přitiskl k sobě: „Jestli o tomhle budeš někdy někomu vyprávět, budu tě muset opravdu zabít.“ Lilien se nedokázala přestat smát.

               „Půjdu teď k sobě a obléknu si něco důstojnějšího,“ zahučel a udusil její smích vášnivým polibkem.

               „Jenom zkontroluji svoji smečku a budu zpět, ano? Dávejte tady na sebe zatím pozor a řekni prosím Karen, ať nezapomene rozprostřít kolem domu svá ochranná kouzla,“ požádal vážně, když se jejich rty oddělily.

               Lilien přikývla, a když od ní poodstoupil, aby mohl nerušeně zmizet, poslala mu ještě vzduchem další políbení.

**********

               Lilien se rychle osprchovala, než seběhla dolů do jídelny. Karen zrovna položila na stůl talíř s lívanci.

               „Já přinesu kávu,“ vyhrkla Lilien a donesla jim dva plné šálky. Popřála sestře dobrou chuť a s vervou se pustila do jídla. Měla hlad jako vlk. Všimla si, že si ji Karen zvědavě prohlíží, a čekala, kdy to sestra nevydrží a zeptá se. Jenže Karen věděla, že na to Lilien čeká, a tak se snažila potlačit zvědavost.

               „Kdybych já byla na tvém místě, měla bych na mně milion otázek,“ nevydržela to Lilien. Karen vybuchla smíchy, až jí od pusy ulétla malá sprška kávy.

               „Je nádherný, že?“ řekla Lilien pyšně.

               „To, co jsem viděla, nevypadalo zle,“ zakuckávala se Karen smíchy.

               „A to jsi neviděla všechno. A nevidíš do něj,“ usmála se na ni Lilien.

Karen se uklidnila a popustila otěže své zvědavosti: „A jaké to tedy je, když si vidíte do hlav?“

               „Myslíš pořád, nebo při milování?“

               Karen se zatvářila naoko pohoršeně: „Samozřejmě že pořád.“

               „Líbí se mi to. A při milování je to naprosto dokonalé,“ odpověděla Lilien po pravdě a ukrojila si další kousek lívance. „Jsou výborné.“

               Karen chvíli zaváhala, než se odvážila zeptat: „A milování? Je jiné?“

               Lilien na ni klidně pohlédla a pohled jí zářil, když odpovídala. „Je to krásné, Karen. Není v tom vůbec nic špatného ani ohavného.“

               „Ale on přitom z tebe…“ Karen se zarazila nad svou neohrabanou formulací.

               „Ne, na to nedošlo. Viktor se nakonec dokáže ovládat lépe, než si myslel.“

               „To má ode mě body k dobru,“ pokývla Karen uznale hlavou a dál se nevyptávala.

               „Ale že bys ho utahala tak moc, až usnul? Když upíří normálně nespí? To mě pobavilo,“ zasmála se ještě a Lilien se k ní přidala.

               „Že by se tady někdo smál na můj účet?“ ozvalo se ode dveří jídelny. O rám dveří se opíral zmíněný upír a ruce měl založené na hrudi. Oblékl si světle hnědou hedvábnou košili a elegantní černé kalhoty.

               „Ne, to bychom si…“ přikryla si Karen ústa rukou, aby zakryla svůj další úsměv a spiklenecky mrkla na Lilien.

Jenže ta se už neusmívala. Zírala na sestru doširoka otevřenýma očima a snažila se vstát. Když se jí to podařilo, vykročila vrávoravě k Viktorovi. Ten na nic nečekal, protože poznal, co se děje. Přiskočil k ní a přitiskl si její znamení na čelo. Druhou rukou ji podepřel v pase, aby neupadla.

               „Ššš, už jsem u tebe,“ chlácholil ji, když se jí v očích objevily slzy bolesti a nechal ji vstoupit do sebe. Bolest její vize ho zasáhla jako smršť. Už ji nemusel žádat, aby ho nechala sledovat její vidění, udělala to automaticky. Stáli v těsném objetí, Lilien se chvěla vysílením, a on ji povzbuzoval, když ztrácela soustředění a chlácholil, když plakala.

               Karen seděla u stolu a kousala se do rtu. Přestože Lilien netrpěla jako obvykle, nedokázala na Viktora přenést všechnu bolest. Normálně by Karen nyní na dlani zářil světelný nosič na zprávu pro sesterstvo, když se však objevil, Viktor ji naznačil, že nemá vidění zaznamenávat.  Karen to sice nechápala, ale rozhodla se mu důvěřovat.

               Stejně rychle, jak vidění přišlo, tak i odeznělo a zanechalo Lilien schvácenou ve Viktorově objetí. Zvedl ji lehce jako pírko a posadil na pohovku v obývací místnosti. Záda jí podložil polštářem. Při tom všem neřekl ani slovo, jen se zamyšleně mračil. Karen rychle přinesla Lilien posilující lektvar a ona ho vděčně přijala a vypila až do dna. Pak na chvíli zavřela oči, aby se uklidnila. Mlčeli teď oba.

               Když už to Karen nemohla vydržet, napjatě se zeptala:“ Co jsi viděla, Lilien?“

               „Je to hrozné, Karen,“ vyhrkla Lilien nešťastně. „Viděla jsem ženu, která listovala Soví kronikou. Neviděla jsem jí ale do tváře. Pak se vidění změnilo a ta žena znovu něco četla, tentokrát to byla ale mapa. K vězení Matky démonů.                “

     Karen se prudce nadechla. Než stihla něco říct, Lilien pokračovala: „Musela to být ta žena, která mi bránila vidět Soví kroniku už při dřívějším vidění.“ Přitom pohlédla na Viktora, který souhlasně přikývl. I jemu přece ve vidění stínil v pohledu na knihu obrys ženy.

               „Ale to by znamenalo…“ zarazila se Karen nevěřícně.

               „To znamená, že ta žena ví o mých zjeveních, nebo alespoň něco tuší. A rozhodně nechce, abych se do toho nějak pletla. Taky je jasné, že je čarodějka, jelikož dokázala otevřít Soví kroniku, a že…“ Lilien těžce polkla a Karen téměř nedýchala.

               „To znamená, že našla a probudila Matku démonů. Čarodějka,“ dodala Lilien tiše zahanbeným hlasem.

**********     

               V pokoji se rozhostilo naprosté ticho.  Karen uvažovala o sestřiných slovech a srdce jí polekaně tlouklo. Vůbec se jí to nelíbilo.

               „Proto na tebe poštvala démony na sabatu,“ promluvil Viktor zamyšleně. „Bylo mi divné, že jsem se dostal přes vaši kouzelnou obranu. Patřím sice k Nejstarším, ale mezi našimi se zvěstuje, že sabaty čarodějek jsou chráněny tak mocně, že by takovou bariéru nepřekonala ani celá Rada Nejstarších. A ti démoni – bylo jasné, že nechtěli útočit na čarodějky, obklíčili jen tebe a ostatní na tom prostranství je nezajímaly. Měla jsi zemřít jen ty, Lilien.“ Přitiskl rty na hřbet její dlaně.

               Karen se prudce postavila. „Ale to není možné! Žádná čarodějka by přece neprobudila něco tak zlého! Žádná sestra by nezaútočila na jinou sestru!“

               „Taky bych tomu nikdy nevěřila, kdybych to neviděla,“ skryla Lilien obličej zničeně do dlaní.

               „Tak proto jsi nechtěl, abych posílala zprávu sesterstvu,“ pochopila Karen.

               „Proto. Myslím si, že ta čarodějka mohla být s vámi na sabatu. Nechala v ochranné bariéře skulinu, kudy se k Lilien ty přízraky dostaly. Kdyby se díky tvé zprávě dozvěděla, že podezříváme jednu ze sesterstva, byly byste ještě ve větším nebezpečí,“ vysvětloval ustaraně.

               „Byli bychom,“ opravila ho Lilien jemně. Znovu se rozhostilo ticho, všichni tři usilovně přemýšleli.

               „A ty máš nějaké podezření, která ze sester by to mohla být?“ zeptala se Karen po chvíli.

               Lilien přikývla: „Na sabatu jsem ji ale nepotkala. Myslím si, že to byla Matylda.“

               Karen spadla překvapením čelist. „Ale tu už nikdo alespoň sto let neviděl.“

               „Já vím. Emily mi o ní vyprávěla, že byla laskavá a velmi mocná čarodějka. Jenže mi taky prozradila, že hrozně moc toužila najít tu Soví knihu. Posledních pár dní před svým zmizením nemluvila o ničem jiném. A nezapomínej, že Emily byla jediná, která znala nějaké informace o té knize, a to právě od Matyldy. Co když proto musela zemřít? Co když proto na ni Matylda poslala démony? Jako na mě?“ rozvíjela Lilien trpce svou hypotézu.

               „Ale Matyldu už nikdo sto let neviděl!“zopakovala Karen tvrdohlavě.

               „To že ji nikdo neviděl, neznamená, že už s vámi není, ne?“ poznamenal Viktor tázavě.

               „A jak by se k té soví kronice asi dostala?“ napadlo Karen. „Vždyť se nacházela v knihovně Rady Nejstarších. A tam naše magie nefunguje. To by musela vládnout opravdu silnou magií, aby dokázala na tom místě použít maskovací kouzlo. A pokud se dobře pamatuji, tak taková se v sesterstvu vyskytla naposledy někdy před rokem 1800.“

               „Přesně v roce 1799. Pronikla do sídla, měla v úmyslu zabít Marcuse, aby se Nejstarší mezi sebou začali rvát o jeho místo, čímž by se oslabili, a sesterstvo by je mohlo definitivně zlikvidovat,“ upřesnil Viktor.

               „Ty jsi ji znal?“ zeptaly se ho obě udiveně.

               „Nikdy na ni nezapomenu,“ ukázal na svou jizvu. „To mi udělala ona, když jsem ji tehdy načapal.“

               „A zabil,“ dodala Karen hořce.

               „Ano a zabil,“ přikývl Viktor klidně, a nepřímo tak demonstroval svou skrytou moc.

               „A pokud by mě nějaká čarodějka opět napadla, zabil bych ji také. I když u tebe bych asi udělal výjimku,“ pokusil se zlehčit svá slova vtipem.

               „Mohli bychom se vrátit zpátky k tématu?“ navrhla Lilien diplomaticky, jelikož se ocitli na velmi horké půdě. „Tohle vyřešíme, až porazíme Matku.“

               „A tu čarodějku,“ dodal Viktor pro přesnost.

               „Ještě pořád si mi ale neodpověděla, Lilien! Jak se tedy mohla ta čarodějka k soví kronice dostat, když byla v sídle?“ zopakovala Karen svou otázku.

                „Z mého vidění nevyplývá, kdy do ní ta čarodějka nakoukla, takže se k ní mohla dostat, ještě, než se k upírům dostala. Marcus si ji přivezl z nacistického Německa, tak to vyprávěl. Nežijeme sice věčně, ale nezapomeň, že k vlastnostem čarodějek patří i dlouhověkost. A taky pár lektvarů na omlazení,“ vysvětlovala Lilien a na jejím hlase bylo znát, že jí její teorie připadá čím dál tím víc reálná.

               „Nedokážu si ani představit, jak silná by musela být, aby se dokázala pohybovat v naší blízkosti, a my o ní nevěděly. Aby věděla o tvých vizích, aby do nich dokázala zasahovat,“ odporovala jí Karen zarputile. Musela však uznat, že na tom něco je. Těžce dosedla do křesla, upřela na ně tázavý pohled a zdeptaně se zeptala: „Co teď budeme jenom dělat?“

               Lilien se trochu bezradně podívala na Viktora.

               „Navrhoval bych, abyste se v první řadě přestěhovaly okamžitě někam, kde budete v bezpečí. Pak budeme určitě muset zjistit, která z vašich sester to je, a já ji pak velice rád zničím,“ spustil, a když viděl, jak chce Karen něco namítnout, nesmlouvavě dodal: „Nikdo nebude ohrožovat Lilienin život. A pokud se o to někdo pokusí, bude mít co dělat se mnou!“

               „Hlavně nám bude muset říct, jak Matku démonů probudila. Co přesně to je ta oběť ze všech nejvyšší, abychom mohli Matku zase uvěznit a zničit. No a pak se pokusím Viktora přesvědčit, aby ji nezabíjel a přenechal jí spravedlnosti sesterstva,“ pokusila se Lilien sestru obměkčit a vyslala přitom k Viktorovi okouzlující úsměv.

               „A teď k tomu stěhování,“ vrátil se Viktor ke svému nápadu. “Vlastním jeden dům na kraji města, kde…“

               „To nepřichází v úvahu!“ odmítla ho Karen příkře, a Lilien se do toho rychle vložila, aby její slova zmírnila: „Karen chce říct, Viktore, že my nikam a před nikým utíkat nebudeme.“

               „Ale…“ zamračil se.

               „Zesílím obranná kouzla kolem domu, a nedostane se sem nikdo jiný kromě mě a Lilien. Použiji k tomu i černou magii, bude-li třeba,“ řekla Karen rozhodně.

               Tak to už je co říct, napadlo Lilien, protože věděla, že každá čarodějka z jejich sesterstva se černé magie z hloubi duše štítila a stranila. Nebo si to alespoň do dneška myslela.

               „Mě ale černá magie nezastaví, Karen. Nezastaví mě nic,“ poznamenal Viktor pobaveně.

               „To je moc dobře,“ usmála se Lilien a mrkla na něj.

               „Ach vy dva,“ povzdechla si Karen, ale už se taky usmívala: „Ještě jsme nevyřešili jednu věc.“

               „Jakou?“ zarazila se Lilien

               „Ta žena v tvém vidění četla v mapě. Víš, kde tu mapu najít?“

               „Bohužel nevím. Viděla jsem jen tu mapu. A byl to jen letmý pohled, bránila mi do ní pořádně nahlédnout,“ přiznala Lilien zklamaně. Karen si unaveně promnula oči.

               „Trochu optimismu, mé milé čarodějky. Zapomínáte, že jsem jí i taky viděl,“ promluvil Viktor do napjatého ticha.

               „Ale taky jen letmo,“ podotkla Lilien.

               „To ano, jenže můj zrak je mnohem ostřejší než tvůj, lásko,“ připomněl jí pobaveně.

               „A to znamená?“ zeptala se Karen nejistě.

               „To znamená, že jsem ji viděl do nejmenšího detailu,“ sdělil Viktor s úsměvem, a pak klidným hlasem Karen požádal o tužku a papír. „Nakreslím ji.“

„Tak takhle nějak to vypadalo,“ ukázal jim Viktor po chvíli své dílo. „Nejsem si stoprocentně jistý tady u těch značek, jelikož jsem je v životě neviděl.“ Ukázal prstem na prapodivné obrazce.

               „Vypadá to na starodávné šamanské runy,“ poznamenala Karen zamyšleně.

               „Ty ses je přeci kdysi učila,“ podívala se na ni Lilien s nadějí, pro ni ty znaky byly taky záhadou.

               „To ano, ale je to už hodně dávno. Budu si muset vzpomenout, nějakou dobu to potrvá, než je rozluštím,“ ošila se Karen nejistě, ale bylo na ní poznat, že se už tím začal její mozek zabývat. Viktor ji nechal, aby si od něj mapu vzala, Karen pak zamumlala jen něco o pracovně a odešla z obývacího pokoje.

               „Snad to rozluští,“ díval se za ní Viktor s jistou dávkou pochybností.

               „Trochu víry, upíre. Je chytřejší, než si myslíš. Jestli to někdo vyluští, pak moje sestra,“ ujistila ho Lilien a dodala: „Budeš to chtít asi oznámit Radě.“

               „To ano“, přikývl. „Slíbil jsem to Marcusovi a své slovo dodržím. Popravdě mu řeknu, že na vašem sabatu jste nic nového nezjistily, ale že ses díky svému vidění dozvěděla, že existuje mapa, která vede přímo k vězení Matky. A ty bys o tom měla informovat i čarodějky.“

               „Ale vždyť si Karen zakázal, aby jim poslala zprávu o mém vidění,“ překvapil ji.

               „To ano, ale jen kvůli tvým podezřením o účasti té čarodějky na probuzení Matky. O mapě by vědět měly. Stejně tak jako Rada. Ovšem ty jsi tu mapu přece viděla jen nezřetelně,“ doplnil významně.

               „A nikdo kromě Karen neví, že ty jsi se mnou vidění sdílel a mapu jsi nakreslil,“ pochopila, kam míří.

               „Přesně tak. Mohlo by to vylákat tu Matyldu z úkrytu,“ řekl zamyšleně.

               „To je pravda,“ souhlasila s ním.

               „Upřímně se toho trochu bojím, Lilien. Jestli je to ona, jestli je skutečně tak mocná, a dozví se, že víš o mapě, bude se tě chtít zbavit ještě více,“ zachmuřil se.

               „Ach Viktore,“ přejela mu prstem po vzácné vrásce na čele. „Karen se postará, aby se do našeho domu nedostal, ani nepřenesl, nikdo cizí. Věř mi, ona taková kouzla dokáže levou zadní. Tys měl jen to štěstí, že nás spojovalo krevní pouto, jinak bys je taky nepřekonal.“

               „Podceňuješ mě,“ odporoval jí, ale usmíval se u toho.

               „Vrátíš se brzy?“ zeptala se ho, když se napřímil a upravil si košili.

               „Pokud si to přeješ,“ odpověděl a Lilien si uvědomila, že necítí dotek jeho vědomí od chvíle, kdy skončilo její vidění. Dopřával jí soukromí, aniž by si o to musela žádat.

               „Ano, přeji si to,“ řekla s láskou. Vášnivě ji políbil, a pak zmizel.

               Lilien se zvedla z pohovky a šla za Karen do pracovny. Její sestra seděla nakloněná nad mapou, vedle které ležel obrovský kus papíru, do něhož si zapisovala poznámky.

               „To půjde,“ říkala zrovna sama sobě, když si uvědomila přítomnost Lilien. „Copak? Kde máš Viktora?“

               „Odešel oznámit Radě, co nového se jsme zjistili. Pomlčí samozřejmě o tom, že máme tu mapu, i o našich podezřeních ohledně Matyldy.“

               „To je dobře, dobře,“ pokývala Karen trochu nepřítomně hlavou, a znovu se věnovala mapě.

               „Taky bychom o tom měli dát vědět čarodějkám,“ připomněla jí Lilien.

               „No ale, pokud tedy Matylda skutečně je nějak mezi námi a dozví se to, mohla by ti chtít ublížit ještě více,“ zamračila se Karen.

               „Řekla jsem Viktorovi, že se mi nic nestane, protože nás ochráníš svými kouzly. Tvrdila jsi přece, že je zesílíš.“

               „Už se stalo, Lilien, jen aby to stačilo,“ povzdechla si Karen a v obličeji se jí zračila nejistota. Lilien k ní přistoupila a povzbudivě ji objala kolem ramen.

               „Bude to stačit, neboj Karen, zbytečně podceňuješ své dovednosti,“ políbila sestru na tvář.

               Karen se vděčně usmála, a když spatřila sestřin zvědavý pohled směrem k mapě, řekla: „Zatím jsem zjistila, že cesta vede někam na sever přes ledovou pustinu. Bude mi to asi chvíli trvat, ale rozluštím to.“

JE TU DALŠÍ KAPITOLA MATKY DÉMONŮ :-)

Krásný pondělní večer,

ano, jsem tu s další kapitolou Matky démonů.

Jedná se o osmou část a jmenuje se Vůně jablek a jehličí. Možná už název vám napoví, o čem tato kapitola bude. Už na začátku románu jste se dozvěděli, co Lilien tvrdí o své smrti. A teď se s ní opravdu setká.

8. kapitola

Vůně jablek a jehličí

                Ocitly se v hustém lese. Díky měkkému, stříbřitému svitu měsíce si mohly zřetelně prohlédnout své okolí.  Obklopovaly je jen vysoké stromy.

               „Karen, nespletla sis místo?“ zeptala se Lilien nejistě.

               Oslovená se pobaveně uchechtla. „Ale kdepak.“ Pak tiše vyslovila další zaklínadlo. Jakmile doznělo, stromy se před nimi rozestoupily, a ony volně vešly na rozlehlou louku. V jejím středu se tiše pohybovaly ženské postavy, zahalené v totožných tmavých pláštích jako obě čarodějky a navzájem se vítaly. Z různých koutů lesa se k nim přidávaly další členky sesterstva.

               Megan se jako představená skupiny halila v plášti bílé barvy. Zastavovala se postupně u každé čarodějky, osobně ji uvítala a určila místo v kruhu. Když pozdravila Karen s Lilien a určila jim jejich pozice, mohly vidět, jak napjatě se tváří.  

               Lilien netušila, jak dlouho to trvalo, než se všechny čarodějky postavily na svá místa. Kruh, který tak vznikl, byl ale velkolepý. Než opustila sesterstvo zažila několik sabatů, ale podobně velkou událost poprvé. V náhlém tichu zazněl Meganin povel, aby odložily své pláště. Poslechly okamžitě jako jedno tělo a složily oděv za sebe do trávy.

               Všechny byly bosé a nahá těla jim halila pouze volná průhledná říze. Megan vydala další povel, čarodějky se vzaly za ruce a spojily tak v kruhu svou magii. Jejich znamení se zlatavě rozzářila v jednotě, která v Lilien znovu probouzela sounáležitost a hrdost.

               Megan začala zpěvným tónem vzývat bohyni Zemi i Luny a vyslovovat obřadné kouzelné formule. Čarodějky po ní vše opakovaly. Postupně se jejich slova spojovala a prolínala, až přestala být řečí a stala se hudbou. Sabat započal.

**********

               Viktor stál u okna v jednací síni Rady a díval se na moře. Za jeho zády probíhala živá debata, Nejstarší se zaobírali hledáním odpovědí na otázky spojené s Matkou. Už neseděli jako vytesaní z kamene, různě se nakláněli nad stolem, který byl celý pokryt množstvím starých map a knih. Přeli se, vrčeli na sebe, uráželi se, a pak se zase nuceně omlouvali. A stejně to pořád k ničemu nevedlo.

               Už ho to celé unavovalo. Tolik si přál být někde jinde. Představil si Lilieninu tvář a dotek jejích rtů, jelikož to bylo jediné, díky čemu ještě dokázal existovat. Při té vzpomínce se mu hladově sevřel žaludek a on se nad sebou znechuceně ušklíbl. Síla její krve z něj už téměř vyprchala, Viktor ale nechtěl pít od nikoho jiného. Věděl, že by se stejně nenasytil.

               Když k němu přistoupil Thomas, nemusel použít hlas, aby se Viktora zeptal, co se děje. Znali se už tak dlouho, že si vystačili beze slov.

               „Zase na ni myslíte,“ zašeptal mu pobočník do ucha tak tiše, že ho nikdo jiný z přítomných nemohl slyšet.

               „Nech toho, Thomasi,“ přikázal mu Viktor stejně tiše, ale nesmlouvavě. „Nic ti do toho není. Zapomínáš, že jsem tvůj stvořitel.“

               „A taky přítel,“ odvážil se Thomas šeptem namítnout. „Zničíš se.“

               „Na tom nezáleží,“ reagoval Viktor lhostejně a s pohledem na záliv zamyšleně dodal: „To moře dnes nějak divně voní. Cítíš to taky?“

               Thomas vtáhl vzduch a po chvíli uvažování odpověděl: „Hmm, máš pravdu. Voní tak trochu jako jehličí a jablka dohromady. Zvláštní.“

               „Jako jehličí a jablka…“ zopakoval po něm Viktor stále ztracený v myšlenkách. Jeho nepřítomný výraz se však náhle změnil ve zděšený.

               „Viktore,“ polekal se Thomas. Viktora takhle ještě nikdy neviděl. A to spolu kráčeli světem už dlouhou řadu let.

               „Musím okamžitě odejít. Omluv mě u Marcuse a zastupuj mě při jednání!“ nařídil mu Viktor bez vysvětlení a vyřítil se ze sálu rychlostí světla.

**********

               Letěl, jak nejrychleji dokázal, a přitom sledoval volání své krve. Když dorazil k cíli, úlevou si vydechl. Všechno se jevilo v pořádku. Ochranným kruhem stromů prošel bez potíží, zřejmě protože patřil k Nejstarším, i když ho to stejně překvapilo. Zahalil se svou mocí, takže se stal pouhým stínem, a takto nespatřen se přiblížil ke kruhu čarodějek na vzdálenost jen několika metrů.

               Jednou z čiré zvědavosti jeden sabat tajně sledoval, aby zjistil, jak probíhá. Impozantnost scény před ním ho uchvátila. K jeho uším doléhal melodický zpěv čarodějek. Přelétl pohledem ženské postavy, až našel tu, kterou hledal. Když ji spatřil, nahou, zahalenou jen měsíční září, zalapal po dechu. Kolikrát jsem si ji takhle představoval… Realita ale byla mnohem krásnější. Lilien měla ve tváři tak klidný a radostný výraz, jaký u ní snad ještě nikdy nespatřila. Zářila. Znovu jako už tolikrát v posledních dnech zatoužil být normálním mužem, aby ho chtěla a přijala zpátky.

               Trvalo ještě dlouho, než čarodějky dozpívaly a kruh se rozpojil. Začaly se shlukovat a k Viktorovi zaléhaly jejich hlasy, zněly velmi zklamaně. Snažil se zachytit, co říkají, když v tom ho vyrušilo zapraskání větve v lese. Jelikož se soustředil všemi smysly na Lilien, nedokázal přesně odhadnout, jak daleko od něj to mohlo být. Rozhlížel se ve tmě kolem a vdechoval okolní vůně, zda nezachytí něčí pach. V lese ale nic nebylo, tak se otočil zpátky k planině, kde se čarodějky postupně zahalovaly do plášťů a mizely pryč. Spatřil Karen ponořenou v bouřlivém rozhovoru s cizí čarodějkou, Lilien s ní ale nebyla.

               Bezhlasně zaklel, zavřel oči a zaposlouchal se znovu do volání své krve. Jakmile ho zachytil, vydal se tiše do lesa. Po několika metrech spatřil scénu, ze které by se mu zastavilo srdce, kdyby bylo živé. Lilien, ještě stále bez pláště, stála mezi stromy, a kolem ní se vynořovali ze stínů démoni. Bylo jich deset, obklíčili ji. Bylo zřejmé, že si přišli přímo pro ni, že je ostatní čarodějky nezajímají. Lilien stála klidně, bojovně si je měřila a znamení na její dlani jasně zářilo.

               Jsem tady, vedle tebe, vstoupil do jejího vědomí. Viděl, jak překvapeně zamrkala, pohled ale z démonů nespustila.

               Tohle není tvůj osud, Viktore. Zmiz, než si tě všimnou.

               Nedovolím jim, aby tě zabili. Nedovolím to nikomu. Ani osudu, odmítl tvrdohlavě.

               Dnes zemřu a ty s tím nic nenaděláš. Prosím tě, odejdi.

               Pak zemřu s tebou. Moje poslední slovo.

               Vzdala snahu ho přesvědčit a v dlani jí zaplála ohnivá koule. Boj se rozhořel. Viktor by nejraději divoce řval, ale dokázal být zticha a to tak, že než jeho přítomnost démoni zaznamenali, čtyři roztrhal na kusy. Když ale jeden z démonů zasáhl Lilien a zranila ji na paži, neovládl se a s mocným křikem, který se rozléhal nocí do daleka, se na démona vrhl. Lilien se mezitím vzchopila a pokračovala v boji pár metrů od něj.

               Zrovna připravil o hlavu dalšího z démonů, když ho do nosu udeřila vůně jablek tak silně, jako by se mu tím ovocem někdo trefil přímo do tváře. Pohlédl na čarodějku a uviděl, jak zavrávorala a klesla na kolena. Démon, který ji zranil, využil její slabosti a mrštil po ní ohněm.

               „Ne!“ vykřikl Viktor a se zuřivým vrčením se k ní rozběhl. Věděl, že to musí stihnout, ale připadal si neuvěřitelně pomalý. Lilien pohlédla zoufale jeho směrem, i ona cítila jablka. Jejich vůně ji obklopovala a dusila. Tvář jí ozářily blížící se plameny.

               Sbohem a odpusť mi, vyslala k němu svou poslední myšlenku. Pak zavřela oči, aby se setkala se smrtí.

**********

               Na louce mezitím zbývající čarodějky vyděšeně otočily hlavy, když zaslechly z lesa zvířecí řev.

               „Lilien, kde je Lilien?“ rozhlížela se Karen vylekaně kolem sebe.

               „Nikde ji tu nevidím,“ položila jí Megan v uklidňujícím gestu ruku na rameno.

               „Zahlédla jsem ji, jak šla támhle do lesa. Myslela jsem, že si potřebuje odskočit,“ ukázala jiná čarodějka, která stála vedle nich a zrovna si oblékala plášť.

               „Díky Ginger,“ Karen se rychle rozběhla směrem, který jí ukázala. Megan i druhá čarodějka ji rychle následovaly.

**********

               Lilien čekala, že ucítí nesnesitelnou bolest, až ji démonova rána zasáhne a Matka démonů začne polykat její duši. Ta ale nepřišla. Roztřeseně otevřela oči a uviděla Viktora, jak celý v plamenech trhá z posledních sil démona, který ji právě málem zabil.    

               Když se mu to podařilo, zhroutil se na zem a opřel se zády o strom. Použil svou moc, aby uhasil plameny, jež ho spalovaly. Lilien vrávoravě vstala, dalších démonů si vůbec nevšímala, oči měla pouze pro něj. Neviděla, že se přiřítily ostatní čarodějky a společně zbývající démony zničily.

               „Ty blázne! Cos to provedl?“ vzlykala Lilien a padla u Viktora na kolena. Vypadal odporně; jeho kůže a vlasy, vše shořelo. Vypadal jako slepený z černých ohořelých kousků papíru. Rty se mu seškvařily, takže do tmy svítily jeho bělostné tesáky. Oči barvy safíru se mu zalily krví. Lilien si toho ale nevšímala a opatrně ho vzala za ruku.

               „Řekl bych, že jsem přemohl osud,“ pokusil se o vtip a tvář zkřivil bolestí. Ucítila její závan ve svém srdci, on se ale i teď, když byl na konci svých sil, snažil ji před svými pocity chránit. „Přece jsem ti řekl, že jestli tě někdo zabije, budu to já.“ Zasténal bolestí.

               „Karen, udělej něco,“ zvedla Lilien k sestře zmučený pohled. „Megan, Ginger, prosím pomozte.“ Karen nebyla schopná promluvit. Byla to Ginger, která Lilien tiše připomněla, že čarodějky dokážou uzdravit jen to, co je živé.

               „Musíte něco udělat! Nesmíte ho nechat zemřít! Zachránil mi život. Obětoval se pro mě“, přemlouvala je zoufale.

               „Nemůžeme pro něj nic udělat, jakkoli šlechetný byl jeho čin. Leda mu to ulehčit,“ ozvala se Megan rozvážně.

               „Ne!“ vykřikla Lilien vylekaně a zaštítila ho svým tělem: „To napřed budete muset zabít mě!“

               „Nech mě jít, Lilien. Odpusť mi, že jsem ti ublížil. Že jsem si dovolil tě chtít,“ zašeptal Viktor.

Lilien sklopila hlavu a srdceryvně se rozplakala. Karen se sevřelo srdce žalem. Megan a Ginger si vyměnily šokované pohledy. Copak Lilien zešílela? Zaplést se s upírem?

               Lilien se náhle odmlčela a zadívala se pološíleným pohledem na Karen. „Tvé přivolávací kouzlo,“ řekla ochraptěle.

                „Co… Co mám přivolat?“

               „Přivolej mi nůž, sestro. Hodně ostrý nůž,“ požádala ji Lilien nesmlouvavě.

               „Cože?“ vyjekla Karen vyděšeně.

                „Zbláznila ses?“ obořila se na ni Megan hněvivě.

               „Udělej to, hned!“ přikázala Lilien sestře zuřivě.

               Otřesené Karen se až napodruhé podařilo vyslovit kouzlo, v její dlani se pak objevila blýskavá dýka. Lilien k ní pánovitě vztáhla ruku, a Karen jí nůž podala.

               „Lil, prosím tě, nedělej to.  Něco vymyslím, jen chvilku počkej,“ vzlykla přitom.

               „A teď kolem nás udělej ochranný kruh, aby k nám nikdo nemohl. Ani dobrý, ani zlý. Jako kolem našeho domu,“ přikázala Lilien znovu. Když viděla, jak Karen váhá, dodala tvrdě: „Tak dělej!“

               „Ne!“ zaprotestovala Megan, ale Karen sestru uposlechla a zahalila je oba do kouzelné neviditelné clony.

               „Prosím, zůstaň se mnou,“ žádala přitom Lilien plačtivě: „Neopouštěj mě!“

               Jakmile si byla Lilien jistá, že už ji nemůžou zastavit, sklonila se k Viktorovi a láskyplně mu řekla: „Nenechám tě odejít. Už nikdy.“

               A pak se lehce řízla do kůže nad klíční kostí. Byla to jen povrchová rána, ale vyřinulo se z ní pár kapek krve, které rychle setřela prstem, a ten mu vložila do úst. Chvíli se nic nedělo, pak ale Viktor zasténal a pokusil se odvrátit.

               „Lily ne! Přísahal jsem, že už nikdy…“ zachraptěl.

               „Jsem tvoje, Viktore,“ namítla něžně. „Jsi, co jsi, a já tě takového miluji. Opravdu. Vezmi si, co ti nabízím, nebo mě nech zemřít s tebou. Bez tebe pro mě život nemá smysl.“

               Při těch slovech se Megan škaredě zamračila a Ginger překvapeně zajíkla.

               Viktor se jí zahleděl do očí a pokusil se ji pohladit. Ruka mu však bezvládně klesla ještě dřív, než se jí dokázal dotknout. Lilien si opatrně přitáhla jeho hlavu a přitiskla jeho ústa ke krvácející ráně.

               „Vezmi si jí, kolik potřebuješ.  Klidně všechnu, bude – li třeba,“ použila jeho vlastní slova a políbila ho na spálený vrchol hlavy. Viktor byl na konci svých sil, takže i obrana jeho vědomí zmizela, a ona náhle ucítila, jak ji zalévá jeho láska, obrovská, něžná, zbožňující. Chtěl žít.

               Ucítila, jak se jeho rty na její kůži pomalu pohnuly. Nejprve jen slabě sál, chyběly mu síly, aby se pořádně napil. Lilien si zastrčila vlasy za ucho, a když se jí nakonec zahryzl do hrdla, šťastně se usmála. I když to bolelo tak, že by nejraději křičela.

**********

               Karen ztěžka dosedla na trávník a s hrůzou v očích sledovala, jak Viktor z Lilien vysává život. Zatímco ona v jeho náručí chřadla, upír se uzdravoval. Svíral ji, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.

               Karen si byla jistá, že tohle Lilien nepřežije. Že úsvit, který se začal hlásit o slovo, bude sestřin poslední.

               „Nechápu, jak se něco takového mohlo přihodit jedné z nás,“ slyšela říkat Ginger.

               „Taky to nechápu. Takový svazek je proti řádu světa. Odporný,“ souhlasila s ní Megan s opovržením. Karen je přestala poslouchat, když Viktor zvedl hlavu.

               „Zruš to ochranné kouzlo, Karen, rychle,“ požádal ji.

               Nezaváhala ani na moment, kouzlo zrušila a okamžitě se k sestře sklonila. „Ty jsi ji zabil,“ vzlykla.

               „Pořád mě povzbuzovala, ať si vezmu víc. Snažil jsem se přestat, věř mi. A není mrtvá,“ hlesl zoufale. Karen si všimla, že se ještě plně neuzdravil. Na odvrácené straně měl kůži stále zarudlou a napjatou. Všiml si jejího pohledu.

               „Musel bych ji vypít alespoň dvakrát, abych se úplně zotavil. Už se ale zhojím sám, až se všechna její krev ve mně přemění. Dám jí pak napít a všechno bude v pořádku,“ ujistil ji a tiskl Lilien ruku.

               „Jenže do té doby Lilien zemře, Viktore,“ odtušila Karen nešťastně. Pak se ale rázně postavila. „Megan, Ginger, pojďte mi pomoct.“

               Čarodějky se nepohnuly. Karen věděla, že se jim to musí pokusit vysvětlit. „Já vím, že jsou upíří odporní, a že co je svět světem, je naším hlavním úkolem je likvidovat, nebo alespoň držet na uzdě. Vím, že nás od mala učily, že nemají duši. Taky jsem si to myslela, než mi Viktor dokázal, že to tak není. Obětoval se pro Lilien, pro čarodějku! Naše společenství by mu mělo být vděčné, protože pokud by Lil zemřela, přišly bychom o jedinou čarodějku s nadáním pro vidění budoucnosti!“

               „To ano, ale upír a čarodějka? To přece nejde,“ váhala Ginger.

               „Ginger, prosím. Zkus nyní odsunout stranou, co tě pobuřuje, a pomoz mi zachránit sestru,“ přemlouvala ji Karen. Čarodějka nic neřekla, jenom jí odhodlaně sevřela dlaň.  

               „Megan?“ podívala se Karen tázavě na svou učitelku a vztáhla k ní druhou ruku.

               „Vůbec se mi to nelíbí, a rozhodně to neberu za uzavřené!“ změřila si je čarodějka všechny přísným pohledem. „Lilien ale samozřejmě zemřít nenechám.“

               Karen požádala Viktora, ať se posune kousek stranou, než kolem Lilien vytvořily kruh. Čarodějky se propojily a nechaly promluvit svou magii. S rostoucí naléhavostí opakovaly kouzelné formule a čela se jim orosila potem, jejich tváře jevily kromě soustředění i známky únavy. Vypadalo to, že jejich kouzlo nezabírá, když tu se Lilien hlasitě nadechla. Oči však neotevřela. Čarodějky se okamžitě pustily.

„Teď potřebuje rychle ten tvůj kouzelný lektvar, Karen,“ vyzvala ji Megan unaveně. Ginger byla v předklonu, držela se za kolena a rychle dýchala.

               „Můžeš vás přenést?“ obrátila se Karen na Viktora. Ona už by sestru kouzlem přemístit nedokázala, natolik byla vyčerpaná.

„Můžu. Ale Lilien takhle zmrzne,“ upozornil ji starostlivě na čarodějčinu nahotu.

               Karen si rychle svlékla plášť a s Viktorovou pomocí se jí podařilo do něj Lilien zahalit. Nejstarší ji pak zvedl do náruče, a chtěl zmizet, když ho zastavila Megan. „Ještě chvíli počkej, Nejstarší. Věřím, že všem, jak tady stojíme, je jasné, že je nezbytně nutné, aby vaše spojení a dnešní události zůstaly v naprosté tajnosti. Nesmí se o tom dozvědět ani zbytek sesterstva, ani Rada.“

               „Máš mé slovo,“ slíbil. „A teď už mě nezdržuj,“ odvětil netrpělivě a zmizel v poryvu větru.

Nakonec souhlasila i Ginger, a tak se čarodějky rozešly. Zatímco se ty mladší přemístily do svých domovů, Megan se zdržela. Dlouho zamyšleně sledovala místo, kde umíral Viktor i Lilien.

**********

               Karen se přenesla rovnou k sestře do ložnice a roztřeseně se nadechla. Byla už na konci svých sil, takže když obnovila kouzelnou bariéru kolem domu, magie v ní jen slabě blikala, místo aby plápolala jako obvykle. Z koupelny se linulo světlo, a tak vešla. Viktor se právě skláněl nad Lilien, kterou podpíral ve vaně, aby v bezvědomí nesklouzla. Její říze ležela pohozená na zemi, vedle ní se válely ohořelé zbytky jeho košile. Už se uzdravil. Jen ohořelé cáry jeho kalhot dokazovaly, čím si prošel. Naštěstí zakrývaly alespoň to nejdůležitější.

               „Stihl jsi to rychle,“ poznamenala v rozpacích nad jeho vzezřením.

               „Snažil jsem se. Byla celá promrzlá, tak se jí pokouším zahřát,“ podíval se na Karen tázavě. Nepamatoval se, kdy naposledy opečovával lidskou bytost podobným způsobem, ale byl si jistý, že lidem je lépe v teple.

               „Dobrý nápad. Hned přinesu ten odvar,“ pochválila ho, otočila se a odběhla.

Když se vrátila, zastihla Viktora, jak něžně líbá sestřino čelo. Sedla si na okraj vany, a chtěla jí vlít do úst pár kapek, ale on ji zarazil. „Přidej tam i mou krev, Karen. Je teď nejsilnější, takže se Lilien uzdraví rychleji.“

               Přikývla a hledala pohledem něco ostrého. Byl by si sám prokousl zápěstí, jenže ho napadlo, že Karen by ten pohled nemusela unést. Byla otřesená, i když se to před ním snažila skrýt.  Vzal jí z rukou nůžky, které objevila na polici, sám se řízl a nechal do poháru skanout pár kapek. Lektvar zabublal a jeho zelená barva se změnila na sytě žlutou. Lilien pořád nijak nereagovala, takže bylo obtížné vpravit jí do krku alespoň pár hltů léku, nakonec se jim to ale podařilo.

               Viktor ji pak zvedl z vany, ještě mokrou si ji posadil na klín a něžně ji utíral osuškou do sucha. Karen ho tiše sledovala, i když si připadala trochu jako vetřelec.

                Jako by to vycítil, upřeně se na ni zadíval a vděčně řekl: „Děkuji za pomoc, Karen. I za tvá slova tam na louce. Nebýt tebe, Lilien by zemřela.“

                Karen trochu zčervenala pod tíhou jeho pohledu. „Můžu říct totéž. Nebýt tebe, Lilien by už byla mrtvá. To ty jsi místo ní hořel. Také ti děkuji.“

                „Asi sis pro svou sestru představovala lepšího partnera,“ poznamenal.

                „Upřímně nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, ale upír mě rozhodně nenapadl,“ nelhala mu. Trpce sevřel rty, jelikož přesně takovou odpověď očekával, a chápavě pokýval hlavou.

                „Jenže,“ vzala druhý ručník a začala sestře vysušovat vlasy, „ona si vybrala tebe. A ty jsi dokázal, že jsi pro ni ochotný obětovat vlastní existenci. Co víc bych si pro svou sestru mohla přát? Nehledě na to, že jako Nejstarší máš velký vliv, obrovskou kouzelnou moc, umíš se přemisťovat a tvé bankovní konto jistě praská ve švech.“ Potutelně na něj mrkla.

                Viktorovi se pobaveně zvedl koutek úst: „Díky za uznalé shrnutí.“ Lilien už byla suchá, tak se postavil a odnesl ji do postele. Přikryl ji až k bradě.

Karen si sedla na pelest a hladila ji po vlasech, když v tom ji Lilien slabým hlasem oslovila jménem. Oči měla stále zavřené. Viktor strnul, ale zůstal mlčky stát.

               „Jsem tady, jsi doma v bezpečí,“ vyhrkla Karen úlevně.

               „Viktor…“ zašeptala Lilien

               „Je v pořádku. A ty budeš taky,“ uklidnila ji Karen se znovunabytou jistotou.

               „Nikdy bych tě nenechala samotnou, Karen,“ řekla Lilien namáhavě.

               Karen vytryskly slzy dojetí. „Já vím, Lil. Teď bys měla odpočívat.“

               „Ještě mi dej tu dobrotu,“ požádala ji Lilien a pokusila se usmát. Karen jí podepřela hlavu, aby se mohla pořádně napít kouzelného lektvaru.

               „Budu teď spát, a ty běž taky,“ nařídila sestře slabým hlasem a Karen jen pobaveně zakroutila hlavou: „Už mě zase komanduješ. Tak hezké sny.“ Políbila Lilien na tvář, pak se rozloučila s Viktorem kývnutím hlavy, postavila pohár na noční stolek a odešla.

               Lilien s námahou pohlédla na Nejstaršího. „Zůstaneš u mě?“ Znovu ji zmáhala slabost, že skoro neudržela víčka. Neodpověděl, místo toho zaslechla šustění přikrývky, a pak ucítila jeho tělo, když se k ní přivinul. Opatrně ji obrátil k sobě a položil si její hlavu na svá prsa. Potřeboval ji mít co nejblíž, cítit sálat její životní energii, aby se zbavil posledních stínů obav.

               „Spi miláčku,“ zašeptal a políbil ji do vlasů. „Jsem u tebe.“

Sedmá kapitola MATKY DÉMONŮ pro vás :-)

Krásný májový podvečer,

doufám, že se máte dobře a máte chuť si číst, jelikož mám hotovou sedmou kapitolu Matky démonů. Jmenuje se Zbabělec a lhář a jak název vypovídá, nebude to úplně veselá část. Je však plná emocí, to mi věřte 🙂

Tady ji máte 🙂

7.kapitola

Zbabělec a lhář

               Viktor na nic nečekal a ve zlomku sekundy je přenesl do jejich pokoje. Opatrně položil Lilien na lůžko a začal si vyhrnovat rukáv košile.

               „Co se to…“ ozval se za ním Thomasův hlas. Upír na ně čekal v jejich apartmá. „Můžu nějak pomoct?“

               „Ano, to můžeš. Postarej se, aby nás nikdo nerušil. Nikdo, Thomasi,“ odpověděl mu Viktor stroze, aniž by se na něj podíval.

               „Jistě, zařídím to, “ slíbil upír zaraženě a odešel.

               „Přenes mě domů. Karen …mi pomůže,“ zasténala prosebně.

               „Nemůžu s tebou v tomhle stavu letět, Lilien, to bys nepřežila,“ svlékl jí obratně kabát a vyhrnul tričko až k prsům. Lehkým dotekem zkoumal její žebra. „Přesně jak jsi říkala, jsou zlomená a propíchla ti plíci. Cítím, jak se plní krví,“ řekl zachmuřeně. Bez jediného zaváhání se posadil na lůžko a opřel se o čelo postele. Pak ji opatrně uchopil a přesunul si ji na klín, bokem k sobě. Lilien vzlykla bolestí a rozkašlala se.

                „Musíš se ode mě napít, Lilien,“ přikázal jí jemně, a když se i přes všechnu bolest zatvářila nesouhlasně, konejšivě se na ni usmál: „Tohle už máme přece za sebou, nebo ne?“

               Otevřel si svými ostrými zuby na zápěstí hlubokou ránu a přiložil ji k jejím ústům. Už neprotestovala a pomalu se napila. Ze začátku to šlo těžko kvůli namáhavému dýchání, ale čím víc sála, tím víc bolest ustupovala. Stejně jako tlak na hrudi. Znovu ji zaplavila slast, jako když od něj pila poprvé. Uslyšela Viktora zasténat, to ji zarazilo a nejistě se na něj podívala. Prohlížel si ji zpoza přivřených víček, z mírně pootevřených rtů mu vykukovaly špičáky. Jeho pohled byl vroucný a toužebný.

               Nepřestávej, promluvil na ni v mysli, všechno je v pořádku. Líbí se mi, když ode mě piješ.

               Lilien se po tváři rozlil ruměnec, a tak rychle sklopila zrak a pokračovala. Netušila, jak dlouho ji nechal, než ucítila, jak jí něžně, ale nekompromisně, odtahuje hlavu od svého zápěstí.

               „Potřebuji, aby mi jí trochu zbylo, jestli máme odsud ještě dnes odletět,“ zasmál se chraptivě. Jeho špičáky byly pryč. Rána se mu okamžitě zacelila.

                „Promiň, já jsem…“ chtěla se mu omluvit, ale on jen zavrtěl hlavou v náznaku, že není za co. Pak jí znovu prsty prozkoumal žebra, přejížděl po nich a občas trochu přitlačil. Lilien se pod jeho dotykem zachvěla, a rozhodně to nebylo zimou. Pohlédl jí do očí a ona viděla, že cítí totéž.

               „Srostla, ještě ale chvíli lež, aby se všechna krev vstřebala a dokončila hojení úplně,“ řekl tiše a chvějícími se prsty jí stáhl tričko zpět k pasu.

               „Viktore,“ vzala jeho obličej do dlaní a přitáhla si ho blíž. „Taky tě miluji.“ Zlehounka ho políbila.

               Díky spojeným myslím ucítila, jak v něm vybuchla sopka touhy a vášně. Přečetla si v něm, že by ji nejraději objal a líbal a… Viktor se od ní prudce odtáhl, a ačkoliv to bylo jen na okamžik, viděla Lilien, jak mu po tváři přeběhl zmučený výraz.

               „Musíš si odpočinout, než poletíme,“ řekl rozechvěle. „Nemusíš se ničeho bát, zůstanu tady.“  Opatrně ji odsunul a posadil se do křesla, které stálo vedle postele.

               Byla mu za to vděčná, rozhodně víc by se jí ale líbilo, kdyby zůstal vedle ní. Nebo ještě lépe přímo v ní, prolétlo jí žádostivě hlavou, až se sama zastyděla.

               „Lilien,“ povzdechl si sklíčeně: „Jestli s tím nepřestaneš, budu muset jít. Zkoušíš mé ovládání až přespříliš.“

               Rezignovaně zavřela oči, cítila se unaveně. Tohle mi bude muset vysvětlit. A co nejdříve.

               Spi už, skoro zaprosil.  Vyčerpání si vybralo svou daň, takže netrvalo dlouho, než upadla do hlubokého spánku.

**********

               Karen seděla v kuchyni a upíjela z kouřícího hrnku horkou kávu. Od chvíle, kdy se včera vrátila domů, aniž by se s Lilien rozloučila, nedokázala myslet na nic jiného než na sestru. Znovu a znovu si v duchu nadávala, že se zachovala jako pitomá husa, když se na Lilien rozzlobila kvůli tomu, co se chystala udělat. Měla spíš obdivovat její odvahu riskovat vlastní bezpečí pro záchranu ostatních, ne trucovitě oddusat jako puberťačka. Několikrát se pokoušela poslat zprávu s omluvou do sídla Rady, pověsti ale nelhaly a její magie tam nefungovala.

Znovu si nešťastně povzdechla, když tu zaslechla v obývacím pokoji podezřelý šum. Rychle tam běžela. Uprostřed pokoje stál Viktor a v náručí držel bezvládnou Lilien.

               „Ne!“ hlesla Karen zděšeně.

               „Klid čarodějko, jenom tvrdě spí,“ uklidňoval ji Viktor a položil dívku na pohovku. Přikryl ji dekou, která ležela přes opěradlo: „Pojďme vedle, ať ji nevzbudíme.“

               Karen zmateně přikývla. Jakmile se usadili u jídelního stolu, Viktor jí upřímně a bez příkras povyprávěl všechno, co se v sídle událo.

               „Nejsem pyšný na to, jak k celé věci přistupuje Rada. Co jiného se ale dalo očekávat od nás pitomých upířích nadutců,“ poznamenal trpce.

               „Ty už takový nejsi. Změnil ses. Promiň, že jsem si toho nevšimla dřív,“ namítla omluvně a přikryla svou dlaní tu jeho, položenou na stole. Překvapeně na ni pohlédl, uznání od čarodějky, která se ještě nedávno upírů štítila, si vážil o to víc. „Děkuji, že si to myslíš.“

Dovyprávěl jí, jak Lilien otevřela kroniku, co v ní zjistili a požádal ji, aby o tom informovala ostatní čarodějky. Když popisoval, jak přišla Lilien k úrazu, Karen se zle mračila. Při zmínce, že ji následně uzdravil svou krví, jen vyjeveně zírala.

               „Takže vaše krev má skutečně hojivou moc?“ zakoktala se.

               „Ano, má. V malých dávkách pomáhá, pacient ovšem musí počítat s tím, že ho pak upír dokáže díky volání své krve nějakou dobu vyhledat. Záleží samozřejmě na množství krve a síle daného upíra. Při požití většího množství naší krve pak hrozí riziko vzniku krevního pouta. A co je nejpodstatnější, pokud pacient zemře a v těle mu koluje třebas jen jediná kapka upíří krve, hrozí mu proměna,“ odpověděl popravdě a předvídavě dodal: „Chápu, že tu informaci budeš chtít rozšířit ve vašem společenstvu, ale chci tě požádat, abys s tím počkala, dokud neporazíme Matku Démonů. Nevím, jak by to dopadlo s naším křehkým spojenectvím, kdybyste se teď začaly pídit po upíří krvi kvůli její moci.“

               „Jistě, samozřejmě,“ vzpamatovala se z šoku. „Možná bych ji ale mohla zkusit přidat do svých posilujících lektvarů, které připravuji pro Lilien. Jen občas a po kapkách. Pokud bys s tím tedy souhlasil a trochu mi jí poskytl.“

               Její milující, starostlivá péče o Lilien se mu velice zamlouvala. „Dám ti jí, kolik budeš potřebovat, Karen. A děkuji ti za Lilien. Ona tě velmi miluje.“

               „Tak jako my ji,“ odvětila a pátravě se mu zahleděla do obličeje.

               „Ano, tak jako my ji,“ přikývl a postavil se. Bylo na něm vidět, že se snaží zakrýt rozpaky.

               „Musím teď jít, zkontrolovat své upíry, jestli se navzájem nepovraždili, když jsem byl pryč,“ pokusil se zavtipkovat a dodal: „Až se Lilien vzbudí…“

               „Pošlu ti hned zprávu, slibuji,“ dokončila za něj Karen vědoucně.

               „Díky,“ usmál se na ni a zmizel.

               Takže Viktor Lilien opravdu miluje, pomyslela si Karen. Jestlipak Lilien miluje jeho? Stále jí to připadalo divné a rozhodně ne úplně přirozené, ale přesto krásné. Jen hlupák by jim stál v cestě. A já už rozhodně hloupá nebudu.

**********

               Už se stmívalo, a tak se Karen snažila zatáhnout závěsy tak potichu, aby dosud spící Lilien, neprobudila.

               „Ahoj,“ zaslechla, když k ní zrovna stála zády. Otočila se a spatřila sestru, jak sedí na pohovce a snaží si urovnat zcuchané vlasy.

               „Ahoj,“ odpověděla nejistě. Nevěděla, jak moc se na ni sestra zlobí. Lilien ale jenom roztáhla prosebně náruč, aby ji Karen mohla obejmout. Ta to s radostí udělala.

               „Jsem tak ráda, že jsi doma, tolik jsem se o tebe bála,“ říkala při tom překotně a pokračovala: „Moc se ti omlouvám Lilien, chovala jsem se jako pitomá káča. Já už teď budu tvá rozhodnutí respektovat, slibuji.“

               Lilien se tiše rozesmála. „Mám tě ráda, Karen, tak moc ráda.“

               Ještě chvíli se tak objímaly. Pak, při dobré večeři, čarodějka popsala Lilien všechno, co jí vyprávěl Viktor, a Lilien k tomu přidala pár svých postřehů. Karen úplně bez dechu poslouchala sestřino vyprávění o tajemné kronice.

               „No a pak mě napadlo, že ji otevřu jednoduše jako každou jinou cizí knihu lektvarů a kouzel. Tak jak nám to kdysi radila Megan, když jsme byly malé,“ vysvětlovala Lilien s úsměvem a s chutí si nabrala další lžíci jahodové zmrzliny, kterou Karen podávala jako dezert.

               „To bylo chytré. Mě by to asi nenapadlo, zvlášť v takové stresující společnosti,“ obdivovala ji sestra.

               „Byl tam se mnou přece Viktor, nic se mi nemohlo stát. Kdybys ho viděla, Karen, jak se ohradil vůči té odporné Eleanor. Celá Rada Nejstarších ho velice respektuje, dokonce i Marcus,“ vyprávěla Lilien a do hlasu se jí vkrádalo nadšení.

               „To si dokážu představit dost živě. Zvlášť když chránil tebe. On tě skutečně miluje, Lil.“

               Čarodějčina ruka s další porcí zmrzliny se zastavila ve vzduchu. „Já vím, Karen, že se ti to nelíbí, není to úplně běžné, že by…“

               „Počkej, Lilien,“ skočila jí Karen do řeči. „On tě miluje víc než samu svoji existenci, a to je jediné, co se opravdu počítá. Že patří mezi nejmocnější upíry, je vlastně bonus. Už jsem to taky pochopila.“

               „Aha. Tak… dobře,“ zakoktala se Lilien překvapeně. Tohle od sestry rozhodně nečekala. Rychle si strčila zmrzlinu do pusy, aby tak svůj údiv alespoň trochu zamaskovala.

               „A ty ho miluješ?“ zeptala se Karen otevřeně.

               Lilien přikývla.

               „Ale budeš na sebe dávat pozor, že? Přece jenom je to upír. Asi to s ním bude jiné než s lidským mužem,“ požádala ji Karen starostlivě.

               Tentokrát Lilien rovnou zaskočilo, když pochopila, kam tím Karen míří. „Budu, jistěže budu… Ale my jsme… Ještě jsme se tak daleko nedostali.“

               „To se divím. Na co čekáš? Když si odmyslíš všechno to upíří kolem, tak je to koneckonců pěkný kus chlapa,“ mrkla na ni Karen a zvedla se od stolu. „Půjdu už spát. Nemohla jsem strachy o tebe vůbec usnout, když jsi tu nebyla, tak se teď těším do postele.“

               Lilien byla stále ještě vyjevená z toho, co řekla Karen o Viktorovi, tak jen pokývala hlavou. Karen ji svou poznámkou zaskočila, a utvrdila v tom, že si musí s Viktorem vážně promluvit o jejich společné budoucnosti. Věděla, že za ní Viktor brzy přijde. Jakmile se probudila doma na pohovce, pochopila, že je přenesl zpět ze sídla. A také si okamžitě uvědomila, že necítí jeho vědomí. Opět se před ní uzavřel. Neporušil tak svůj slib, ten platil jen v sídle Rady, ale Lilien to mrzelo. Takhle to bude všechno ještě těžší.

**********

               Po večeři se osprchovala a než se uložila do postele, záměrně si oblékla vyzývavou noční košilku z červeného saténu. Netušila, jak dlouho na něj čekala ve tmě, ale už se jí začínaly klížit oči. V tom ucítila jeho tichou přítomnost ve svém pokoji, ačkoliv jeho mysl pro ni zůstávala nadále uzavřená.

               „Ahoj,“ pozdravila ho tiše a posadila se. Přikrývka jí sklouzla k pasu, kde ji záměrně nechala, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Usilovně myslela na vše jiné, než co ji opravdu zajímalo. Nechtěla, aby si to v ní přečetl.

               „Ahoj,“ usmál se na ni, ale když si přisedl na okraj postele do vzdálenějšího koutu, všimla si moc dobře jeho ostražitosti.

                Takže něco tuší.

               „Jak je ti? Neublížil ti ten let?“ zeptal se starostlivě.  Nechápal, proč se Lilien rozhodla přehrávat si v hlavě své kuchařské pokusy z dob, kdy byla mnohem mladší. Znepokojovalo ho to, cítil v tom záměr.

               „Je mi dobře. Karen připravila úžasnou večeři, aby si mě udobřila a všechno jsme si vysvětlily,“ odpověděla mu a on přitom zahlédl v její mysli její odraz během plení záhonku na jejich zahradě. Znejistěl ještě víc.

               „Tak to jsem opravdu rád,“ řekl upřímně, a pak mezi nimi nastalo rozpačité ticho.

               Lilien sebrala odvahu a šla rovnou k věci. „Jakmile jsme se vrátili, uzavřel si přede mnou opět svou mysl. Proč, Viktore?“

               Lehce svraštil obočí, její otázka mu byla nepříjemná. „Už jsem ti jednou řekl, že je to tak pro tebe lepší. Slíbil jsem, že do mě můžeš nahlížet, když budeme v sídle Rady a ten slib jsem dodržel.“

                „Ano, já vím. Jenže ty si sem můžeš vejít kdykoli,“ ukázala si na čelo. „Zatímco já ne. To mi přijde nefér. Taky přiznávám, že se mi líbilo, když jsme se spolu mohli dorozumívat bez slov. Vědět, co se tomu druhému honí hlavou. Tobě se to nelíbilo?“

               „Líbilo,“ odpověděl stručně.

                „Ale…“ slyšela to na konci věty jasně.

                Chvíli to vypadalo, že jí snad ani neodpoví. Nakonec ale promluvil. „Ale myslím, že to prozatím stačilo. Nosím v hlavě spoustu vzpomínek a myšlenek, které nechci, abys spatřila. Nejsem na ně pyšný.“

               „Už jsem poznala tvé temné já, Viktore. A přesto mi na tobě záleží,“ namítla mírně.

               „A mně záleží na tobě, Lilien, to přece víš. Ale poznala jsi jenom zlomek mojí upíří podstaty,“ oponoval s povzdechem.

               „Nebojím se toho zbytku,“ ujistila ho. „Alespoň bych měla jistotu, že nedělám nic špatně.“

                „Ty jsi ale přece neudělala nic špatně, Lilien,“ zarazil se upřímně překvapený. „O čem to vlastně mluvíš?“

                „Třeba o tom polibku v sídle Rady? Kdy ses ode mě odtáhl, jako bych tě spálila?“ zněla dotčeně.

                „Na tom nebylo nic špatného, Lilien,“ ujistil ji vážně, ale vysvětlení jí neposkytl.

„Takže mi dovolíš, aby tě znovu políbila, že?“ zeptala se provokativně a vzepřela se na všechny čtyři. Pomalu a soustředěně se k němu přesunula. Teď byla ona šelma a on lovnou zvěří.

Pohled mu zaplanul vášní, která ji uchvátila. Mohla přísahat, že se mu zrychlil dech. Přiblížila svá ústa k jeho, ale když ho chtěla konečně políbit, něžně ji zadržel a posunul se tak, aby mohl vstát. Lilien pomalu dosedla na paty a zachvěla se ponížením.

Čekala, že prostě jen tak odejde, ale Viktor místo toho přistoupil k jedné ze zdí a opřel se o ni čelem. Když promluvil, hlas se mu chvěl pohnutím. „Odpusť Lilien, ale já tohle nedokážu. Nedokážu s tebou být tak, jak by sis to přála. Nejsem na to dost silný a obávám se, že nikdy nebudu. Toužím po tobě tak moc! Celého mě to spaluje, tvá vůně, kůže hebká jako samet, tvé nádherné vlasy! Chtěl bych tě celou zlíbat a nechat tě, ať nás oba tím svým hedvábným závojem při milování zahalíš. Ale nemůžu.“

               „Nerozumím tomu,“ hlesla zraněně. „Netušila jsem, že jsi zbabělec.“  

               Během mrknutí oka se přesunul zpátky k ní a chytil její obličej do chvějících se dlaní. Polekaně sebou trhla.

               „Tak se tedy dívej, ať pochopíš! Dívej se!“ zasténal zmučeně, upřeně se jí zahleděl do očí a otevřel své nitro.

               Horkost jeho chtíče ji zalila jako vlna žhavé lávy, až se její silou zajíkla. Viděla, jak ji ve svém srdci objímá, líbá na každém centimetru její odhalené kůže, až ho celá roztoužená prosí, aby si ji vzal, a on jí vyhoví, splyne s ní, a pak se milují. Rozkoš, kterou přitom oba cítí, je téměř nesnesitelná. Jenže pak se výjev změní a on se jí ve víru vášně zahryzne do hrdla…

               „Už dost!“ odstrčila ho roztřeseně a posunula se co nejdál od něj.

               „Toto jsem já a jinak to nedokážu, Lilien. Nedokážu ty touhy oddělit,“ přiznal zahanbeně a ustoupil do stínů pokoje.

               „Nedokážeš, nebo nechceš?“ hlesla ublíženě.

„Lilien…“

„Zmiz mi z očí,“ nenechala ho domluvit. Nechtěla mu dát prostor k dalším výmluvám, cítila se zostuzená dost. Pocit zrady se v ní pomalu změnil v hněv: „Už tě nechci nikdy vidět.“

Viktor se ostře nadechl, pak splynul se stíny, a ona poznala, že opravdu odešel. Zůstala po něm jen její bolest, ponížení a chladná prázdnota.

**********

               Dny, které následovaly, připadaly Lilien jako nekonečná noční můra. Kromě toho, že se trápila myšlenkami na Viktora, neustále přibývalo útoků démonů. Díky tomu prožívala Lilien nekonečná muka mnohých vizí jejich výskytu. Některé oběti se podařilo varovat včas, jiné ne. Padlí přibývali na straně čarodějek, i upírů. Lidským očím neviditelní vraždili démoni nahodile, ale o to zběsileji. Jelikož bylo nutné všechna tato úmrtí maskovat před světem lidí, nebyl kolikrát ani čas truchlit za všechny ty ztracené duše.

                Pátrání po místě, kde byla uvězněna Matka démonů probíhalo horečnatě v obou táborech, nikam ale zatím nevedlo. Ozývaly se vzpurné hlasy z řad upírů, že sesterstvo Radě neposkytuje všechny informace. Čarodějky jim naopak vyčítaly neochotu a krvelačnost, které podle nich dávaly přednost před vším ostatním. Bylo to chatrné spojenectví, vratce balancující na hraně nutnosti a odvěké nenávisti.

Lilien nekompromisně odmítala Viktorovu pomoc při svých vizích, ačkoliv na ni Karen naléhala a prosila ji, aby mu to dovolila. Objevovaly se čím dál častěji a doléhaly na ni opět s bolestnou tíživostí. Nedokázala se přimět přijmout jeho pomoc. Neuměla si představit, že by mu měla dovolit, aby se jí dotkl. Když ji ale bolest rvala na kusy, hluboko uvnitř po tom toužila. Toužila věřit, že není zbabělec, ani lhář. Toužila ho mít u sebe.

Nedokázala ale překonat šok z odhalení, které před ní učinil. Dokázala přijmout jeho upíří podstatu, protože se změnil. Protože jeho chování i činy se změnily. Věděla, že nikdy nebude úplně člověk a dokázala s tím žít. Zapomněla ale na jeho hlad, na jeho věčnou touhu po krvi. Po její krví. Jak by náš společný život vypadal? Dokázala bych žít s vědomím, že ho hlad může kdykoli přemoci, i navzdory všem jeho svatým slibům, že by mi nikdy neublížil?  Ptala se sama sebe pořád dokola, ale odpověď k ní nepřicházela.

Takže chřadla, vyčerpaná svými viděními a skrývaným žalem.

               Karen by musela být ale slepá, kdyby si nevšimla té změny. Lilien odmítala veškerou spolupráci s Viktorem, a on se vyhýbal každé situaci, kdy by s ní mohl přijít do kontaktu. Dokonce i na schůzkách, kdy si sdělovali navzájem nové informace ohledně pátrání po Matce démonů, ho často zastupoval jeho pobočník. A když Lilien poprvé při svém vidění odmítla Viktorovu nabídku, že ji zbaví bolesti, bylo jí už naprosto jasné, že něco není rozhodně v pořádku.  Když se na to opatrně zeptala sestry, odmítla jí cokoliv sdělit.

Nemínila to nechat být jen tak, a rozhodla se na to zeptat Viktora. Jednou večer, když už vyčerpaná Lilien tvrdě spala, mu poslala zprávu, že s ním potřebuje nutně mluvit. Nebyla si jistá, jestli dorazí, ale doufala, že ano. Nezmýlila se. Zrovna zamykala vchodové dveře domu a zaštiťovala je ochranným kouzlem, když ucítila za zády známé zavíření vzduchu.

               „Co se stalo, Karen? Mám spoustu práce. Lilien je v pořádku, cítil bych, kdyby…“ promluvil netrpělivě.

               Prošla chodbou a sedla si do křesla a pokynula mu, aby se taky posadil. Chvíli Váhal, než to udělal. „Vážně nemám moc času. Našinci začínají být z těch množících se útoků vyděšení, zrovna dnes a jsem ztratil další dva členy své skupiny. Sama určitě dobře víš, jak se chová vyděšený upír.“

               „Vím, koukám se na zprávy. Tolik záhadných brutálních úmrtí po celé zemi,“ narážela Karen na neutuchající zprávy o mrtvých lidech, kteří umírali záhadnou smrtí na naprostou ztrátu krve. Vlády jednotlivých států už chystali svolání mezinárodní vyšetřovací komise. Zatím se obávali pandemie nějaké smrtelné choroby, ale bylo jen otázkou, kdy se začnou ozývat odvážnější hlasy a hledat příčinu v nadpřirozenu. Historie lidských dějin znala hony na čarodějnice i upíry a přes všechno pozlátku moderní víry ve vědu a technologie, byli v jádru všichni stejně pověrčiví jako jejich předci.

„To je nedokážete udržet na uzdě? Jsou jako šílení,“ mračila se Karen při té připomínce.

               „Někteří jsou, a jiní vždy byli. Jiní chtějí jen nasbírat co možná nejvíce sil, aby byli připraveni se válku. Je to naše přirozenost,“ odpověděl příkře, ale pak se upamatovala dodal omluvně: „Děláme, co můžeme, Karen. Není možné, ale každého neposlušného trestat zničením. Likvidují nás démoni, a ještě bychom se měli zabíjet navzájem? Je to složité.“

               „Jistě, jak jinak,“ odvětila nesouhlasně. „O tom jsem s tebou ale nechtěla mluvit. Jde o Lilien a o tebe.“

               „Tak v tom případě ale není o čem mluvit, Karen,“ namítl odtažitě.

               „Myslela jsem, že ji miluješ,“ zarazila ji jeho reakce.

               „To sis myslela správně,“ odtušil, ale dál o tom mluvit nechtěl. Jenže to podcenil čarodějčinu tvrdohlavost.

„Tak co se to mezi vámi stalo? Proč nejste spolu?“ naléhala.

Viktor se zatvářil odmítavě a zvolna se postavil. Chvilku to vypadalo, že se otočí na podpatku a zmizí, pak ale neochotně odpověděl: „Miluji ji, ale nestačí to. Lilien si prostě jen uvědomila, že moje upíří podstata je víc, než dokáže přijmout. Tohle vysvětlení ti musí stačit, Karen. Je pro ni lepší, že to mezi námi skončilo. Měla bys mít radost.“

               „Radost? Vždyť ona se mi utrápí před očima, Viktore!“ obořila se na něj.

               „To přejde. Vybrala si pro sebe to lepší, věř mi,“ ujistil ji a snažil se tvářit neutrálně. I když nejvíc ze všeho toužil, aby se v té otevřené ráně přestala Karen rýpat. Nemohl jí ale mít za zlé, že se o svou sestru stará a chce jí pomoci.

               Karen se taky postavila a přistoupila k němu. Byla vyšší než Lilien, takže nemusela ani příliš zaklánět hlavu, aby mu viděla do očí. „Ona umírá, Viktore! Její životní energie mizí s každou vizí, ale to bychom už nějak zvládly, jenže ona umírá uvnitř. Žalem a steskem.“

               „Dám ti tolik své krve, kolik budeš chtít, Karen. To ji posílí a uzdraví. Zvlášť když ji použiješ do těch svých lektvarů. Dám ti ji klidně všechnu! Víc ale udělat nemůžu.“

               „To nepomůže! Ona je totiž nechce. Najednou přestaly být totiž nechutné a smrduté a začaly chutnat jako vybrané šampaňské. Poznala mou novou přísadu. Poznala ji a odmítla, takže teď už nechce ani mé lektvary, ani jinou mou pomoc. Ty jsi jediný, kdo s ní ještě něco zmůže! Musíš něco vymyslet!“ naléhala prosebně.

               „Oba moc víme, že by ode mě žádnou pomoc nepřijala. I když si to třeba nechceš připustit. Udělal jsem, co bylo v mých silách, Karen,“ odvětil utrápeně.

               „Tak udělej víc!“ vykřikla nešťastně.

               Viktor jenom zničeně zavrtěl hlavou a zmizel. Karen se zhroutila zpátky do křesla a rozplakala se.

**********

               Dny plynuly, pátrání po Matce démonů a způsobu, jak ji zničit, pokračovalo bezvýsledně, nedůvěra mezi čarodějkami a upíry rostla a jejich vzájemné spolupráci nijak neprospíval rostoucí počet mrtvých lidí, kteří padli do rukou běsnícím upírům. Nejstarší měli čím dál více práce s udržením kázně u svých řadových upírů, jejímž imperativem byla touha po nakrmení se. Když se mezi jejich obětmi objevila i těla čarodějek, začal v sesterstvu sílit názor, že jim to nesmí jen tak projít.  Spojenectví tím utržilo další ránu, trpělivost sesterstva byla těžce zkoušená. Bylo zřejmé, že už dlouho nevydrží.

               Bylo třeba urychleně jednat. Když se konečně objevilo několik možných stop, vedoucích k možnému úkrytu Matky, rozhodly se čarodějky pokusit se vybrat ten správný vlastním způsobem. Rozhody se uspořádat sabat, při kterém by svou spojenou magii ověřily, kde skutečně mohou Matku démonů najít. A také zjisti, co je třeba obětovat k zajištění její porážky.  Bylo to nebezpečné, jelikož je tak Matka démonů mohla svou mocí snadněji vycítit, a poslat na ně svou hordu. To by znamenalo nevyhnutelnou smrt všech zúčastněných a ztrátu nejsilnějších členek sesterstva.

Zoufalá doba si ale žádala zoufalé činy a Lilien se ta myšlenka zamlouvala. Ubíjela ji zlost a bezmoc. Vadilo jí, že nedokáže svůj dar ovládat tak, aby mohla svým sestrám lépe pomoci.  Díky vizím mohla varovat a zachraňovat životy, o Matce ale nezjistila nic nového.

Ačkoliv Megan i další zkušené čarodějky považovaly konání sabatu v takové době za obrovský hazard s bezpečím zúčastněných čarodějek, bylo nakonec rozhodnuto o jeho konání při nejbližším úplňku, jak si žádala tradice.

               Karen poslala Viktorovi a celé Radě zprávu o konání sabatu, aby upíři neměli pocit, že jim sesterstvo něco tají. Odpovědí, zprostředkovanou Thomasem, který byl u Karen už skoro jako doma, byl dotaz, zda bude nutná pomoc ze strany upírů.

               „Ne, ochranu si zajistíme samy. Upíří přítomnost by obřad jen znesvětila. Průběh sabatu samozřejmě přesně zaznamenáme, předáme Radě zprávu o tom, co zjistíme hned, jak to bude možné,“ odpověděla mu Karen nepříliš diplomaticky. Mlčky přikývl a její urážku velkomyslně přešel.

Když už se chystal odejít, rychle se zeptala: „Proč nepřišel Viktor? Je v pořádku?“

               Thomas se zarazil a přes rameno drze utrousil: „Je na jednání Rady. Nejstarší se teď scházejí často. A co se týče toho, jestli je v pořádku… Byl, dokud nepotkal tvoji sestru, čarodějko.“ Pak zmizel.

               Jakmile nastala noc konání sabatu, prošly obě čarodějky očistnou koupelí s přísadami kouzelných bylin, aby se oprostily od všeho špatného. Těsně před odchodem na místo setkání přistihla Karen sestru v kuchyni, když si nalévala do hrnku dávku jejího povzbuzujícího lektvaru.

               „Dobře děláš, Lilien,“ pochválila ji. „Budeš potřebovat sílu na přemístění. Už jsem si dělala starosti s tím, jak to provedeme.“

               Lilien na ni namířila hrnkem, ale nenapila se. „Vypiju to jedině, když tam nebude jeho krev.“

               „Není tam, přísahám,“ ujistila ji Karen.

               Když se Lilien napila, nedokázala čarodějka už umlčet své obavy a vyhrkla: „On ti nějak ublížil, Lil? Myslela jsem, že ho miluješ.“

               Lilien těžce polkla a utrápeně odpověděla: „Ne, Karen, neublížil. To já sem ublížila jemu.“  Byla to pravda. Prostá a bez příkras. Ukázal jí svou věčnou touhu po krvi v celé své temné nahotě a drsné upřímnosti, svou největší slabost, a ona se vyděsila a couvla. To ona byla zbabělec. To ona si celou dobu něco nalhávala.

               „Jak? Proč?“ nepřiblížila se Karen pochopení toho zmatku ani o krok.

               „Nechci o tom mluvit,“ zavrtěla Lilien hlavou. „Navíc je už čas. Musíš nás přemístit.“

Chopila se sestřiny dlaně, Karen vyslovila kouzelnou formuli, a obě zmizely v oblaku zlatých světélek.

6. kapitola MATKY DÉMONŮ je tady :-)

Krásný večer,

vím, že to tu začíná vypadat trochu stereotypně, ale na svou obranu říkám, že když mi to píše, tak mi to prostě píše 🙂

Takže 🙂 Další kapitola Matky démonů je na světě. Jmenuje se Smrdět jako sto mrtvol. Proč? A co byste si přáli vy, kdybyste stanuli před třinácti krutými Nejstaršími?

6.kapitola

Smrdět jako sto mrtvol

Za dveřmi je čekal Thomas. Uctivě Viktora pozdravil a jen letmo zalétl očima k čarodějce, která byla evidentně otřesená. Chvíli je vedl těmi spletitými chodbami až stanuli před dveřmi podobnými těm od Marcusovy pracovny. Lilien byla v šoku, takže ji v první chvíli napadlo, že se jedná o hloupý vtip, a její utrpení v přítomnosti krutého Nejstaršího bude pokračovat. Pak se ale vzchopila a v duchu si vynadala, že ji napadají pitomosti. Thomas nečekal na pokyn a dveře otevřel. Jakmile vešli dovnitř, ocitli se ve velmi luxusně vybaveném apartmá. Čarodějka překvapeně hleděla na širokou smetanově bílou koženou sedačku, mahagonový konferenční stůl i nábytek. V jednom z rohů se vyjímal bar a jedné ze zdi vévodila velká plochá obrazovka. U stěny za sedací soupravou stál větší servírovací stolek bohatě obložený jídlem všeho druhu. Viktor dal Thomasovi pár pokynů v tom neznámém cizím jazyce, ten se pak zdvořile rozloučil a odešel.

Pokojem se prohnala vlna Viktorovy moci, a pak konečně promluvil: „Teď nás nikdo neuslyší.“ Když vztáhl ruku, aby se jí dotkl, zhnuseně couvla.

               „Nesahej na mě!“ obořila se na něj znechuceně. „Zrovna teď mi připadáš naprosto odporný. Stejně hnusný jako tvůj starý přítel Marcus. Je skoro stejný netvor jako Matka démonů!“ Neměla v plánu něco před ním skrývat, stejně by si to v ní přečetl.     

„Ale já už takový díky tobě nejsem,“ namítl chabě.

               „Tomu opravdu věříš? Chceš tvrdit, že vůbec netoužíš vysát mě do poslední kapky? Bůh ví, jestli bys to už dávno neudělal, kdybych neměla dar vidění!“

               Její nedůvěra ho hluboce zasáhla, ale chápal ji. Po její krvi toužil dnem i nocí, v tom měla naprostou pravdu.

               Když jí jeho upřímné doznání zaznělo myslí, nevěděla, jestli je víc zklamaná, nebo zdrcená. Pohlédla na něj a hlas se jí chvěl pohnutím: „Dokud budeme tady, nedovolím ti, abys ze mě pil. Vím, že ti nebudu moct bránit, až budeš chtít demonstrovat svou moc před ostatními, ale dobrovolně se ti nenabídnu! Začínám si myslet, že měla Karen pravdu. Možná jsem se vážně jen zbláznila a uvěřila něčemu, co prostě není možné.“

                „Je to jen hra,“ poznamenal tiše. Věděl, že to bude pro ni těžké, ale netušil jak moc.         

               „A která část?“ zeptala se zlomeně, ale nedala mu šanci odpovědět. Rychle vzala za kliku nejbližších dveří a nechala ho tam provinile stát.

**********

                Dveře vedly do podobně luxusní ložnice. Vévodila jí obrovská postel vybavená spoustou polštářů a černým saténovým ložním prádlem. Na nočním stolku stála váza plná rudých růží. Bezmyšlenkovitě nahlédla do vestavěné skříně vedle lůžka, aby spatřila velkou spoustu různého oblečení, které tam někdo přichystal. Na dně pak stálo několik párů bot. Lilien skříň prudce zavřela a štítivě od ní odstoupila. Tohle si na sebe rozhodně nikdy neobleču!

Stála v místnosti, rozzlobená, vyděšená a nešťastná, a nedokázala přestat myslet na Marcuse a jeho studené ruce, kterými ji držel. Ještě pořád cítila v dlani tlak jeho nehtu, a jeho chtivý pohled, kterým ji sledoval. Jeho špičáky… Otřásla se a konečně se přestala bránit té smršti emocí, která v ní zuřila. Ucítila na tvářích slzy, a i když je vzpurně utřela, objevily se na jejich místě nové. Tušila, že pobyt v sídle Rady pro ni bude náročný, nenapadlo ji, že to ale bude tak hrozné. Cítila se bezbranná a zrazená. Zmítala se rozervaná mezi touhou věřit Viktorovi, že se změnil, a nenávistí k jeho druhému já, jenž nyní znovu přijal za své. Jak daleko sahala jeho upíří přirozenost a všechny zvyky Nejstaršího, a co všechno vlastně předstíral?

                Cítila se vším pošpiněná, a tak intuitivně sáhla po další klice, a podle očekávání se ocitla v koupelně. Začala si v umyvadle zběsile drhnout ruce, když v tom jí pohled padl na vanu. Neváhala ani minutu, napustila jí plnou horké vody, rychle se svlékla a vklouzla dovnitř. Zadržela dech a ponořila se pod hladinu. Soustředila se jen na tlak na hrudi, když jí začal docházet vzduch. Díky tomu dokázala alespoň na pár vteřin zapomenout na své okolí, i na Viktora. Nakonec se ale musela vynořit, nadechnout a realita byla zpátky.  Vždyť jsi věděla, co je zač. Mohl se změnit k lepšímu, ale i tak zůstává tvorem žijícím jen díky lidské krvi. To se nikdy nezmění. Jedna jeho část bude vždy toužit po krvi a zabíjení…  Lilien zatoužila prostě vůbec nebýt, uniknout tomu všemu. Věděla, že je to zbabělé, ale představa, že by se proměnila v mrtvý kámen, byla v té chvíli a situaci jednoduše příliš lákavá.

               „Tak dost!“ rozletěly se dveře koupelny a Viktor vstoupil rázně dovnitř. Musel se pohnout upíří rychlostí, jelikož vůbec nezaznamenala v jeho mysli rozhodnutí, že to udělá. Nebo ses prostě nechala tolik opít sebelítostí, že sis toho ani nevšimla, vyhubovalasi v duchu.

Tvářil se ztrápeně. Kdyby jeho hladkou pleť mohly hyzdit vrásky, dělo by se to právě nyní. „Můžeš mi nevěřit, nenávidět mně, opovrhovat mnou, ale nikdy už si nesmíš přát vlastní smrt!“

               Lilien se překvapeně zajíkla a instinktivně si překřížila ruce před hrudí.    

„Promiň, já jsem nechtěl…“ došlo mu, co provedl a cítil se hloupě. Stočil pohled k zemi a pokračoval: „Byl jsem netvor jako Marcus. Žil jsem jako on, zabíjel jsem jako on a měl z toho stejné potěšení jako on. Ale to se změnilo, když jsem tě poznal a zatoužil žít jinak. Bránil jsem se tomu, protože to znamenalo zvolit si cestu lidskosti, slabosti a svědomí. Bylo by snazší zůstat monstrem, to mi věř. Ale nešlo to. Měl jsem tě v sobě už příliš hluboko, ožíval jsem díky tobě příliš rychle a nedokázal jsem to zastavit. Přece jsi cítila, i teď cítíš, co se ve mně děje. Jak bych ti mohl něco předstírat?“

Nadechla se k odpovědi, ale nepustil ji ke slovu. Vykašlal se na galantnost a upřel na ni provinilý pohled. „Vím, že je ti odporná moje touha po tvé krvi. Věř mi, že kdybych ji v sobě dokázal udusit, udělal bych to. Nedokážeš si představit, jak matoucí je, když se má touha po tobě a tvé krvi spojí, jak těžko se ovládají. Abych ti nechtěně neublížil, nebo tě neodehnal.“

               Zaskočil ji, nenacházela slova, kterými by mohla zareagoval, a tak na něj jen mlčky hleděla, zahlcená silou jeho pocitů.

               Pro Viktora ale bylo její mlčení dostatečnou odpovědí. „Máš mé slovo, že pokud to nebude skutečně nevyhnutelně nutné, tak se k tvé krvi nepřiblížím. A až to tady skončí, a ty budeš zase v bezpečné péči vašeho sesterstva, odejdu z tvého života.“

Otočil se a chtěl vykročit zpátky ke dveřím. Lilien se ale natáhla a chytila ho za ruku. Pohnula se tak prudce, až se voda kolem ní zhoupla, a trocha jí vystříkla na podlahu.

„To ne!“ vyhrkla přitom. Strnul a jí se podařilo ho jemným tlakem přimět, aby si sedl na okraj vany. Vzala jeho tvář do dlaní. Smáčela mu přitom košili, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.

„Promiň mi, že jsem pochybovala. To všechno tohle místo a to divadlo, co musíme hrát. Nečekala jsem, že mě to tak vyděsí, ani že to bude tak těžké. Myslela jsem, že pomůže, když mi dovolíš být v tvé hlavě, ale i tak mě to přemohlo. Příště už budu připravená. Jenom neodcházej,“ vyhrkla omluvně.

„Nejsem si jistý, že bych to vůbec dokázal,“ přiznal tiše. „To ty odpusť mně, že jsem tě sem přivedl a vystavil tomu všemu hnusu. Nebylo to správné.“

„Byla to jediná možnost,“ namítla. „Teď už to zvládnu. Nedám se znovu zviklat.“

Vzal ji za dlaň, kterou se dotýkala jeho obličeje a políbil ji na mokrou kůži. „Miluji tě,“ řekl něžně a položil jí prst na rty, aby jí zabránil cokoliv říct.

Čarodějka ucítila, jak opouští její mysl. „Poskytnu ti teď soukromí. Až se vykoupeš, máš v pokoji připravené občerstvení, kdybys měla hlad. Zkus se trochu vyspat, zítra nás čeká těžká zkouška. Spi klidně, nikdo a nic tě nebude rušit.“

               Pak odešel.

               Po jeho odchodu jí srdce divoce tlouklo jeho vyznáním. Na jídlo neměla ani pomyšlení, a tak se osušila a vlezla si rovnou do postele. Cítila Viktorovu blízkost. I když její mysl opustil, nechal otevřenou tu svou. Byla unavená a zároveň neklidná kvůli dnešním prožitkům, takže dlouho nemohla usnout. Vypadalo to, že probdí celou noc, když tu se začala Viktorovým vědomím linout příjemná melodie. Jako by si vzpomněl na některou svou oblíbenou píseň a v duchu si ji prozpěvoval. Hudba ji konejšila a než se propadla do prachových peřin snění, napadlo ji, že je to moc hezká ukolébavka.

**********

               Nakonec spala tvrdě, takže se ráno probudila příjemně odpočatá. Realita nového dne její pohodový pocit trochu zkalila, přesto byla plná nového odhodlání. Pohledem na hodiny zjistila, že je téměř poledne. Byla nervózní z blížícího se setkání s Radou a hladová. Rozhodla se tedy soustředit na problém, který vyřešit mohla. V koupelně se opláchla a vyčistila si zuby. Kartáček i zubní pastu našla na umyvadle. Obě věci byly k jednorázovému použití, zabalené v igelitovém sáčku. Jen díky tomu byla ochotná je použít. Nevěřila v tomto domě ničemu a nikomu. Kromě Viktora. Myšlenka na něj jen uspíšila její ranní hygienu. Rychle zahalila své nahé tělo do županu z koupelny a vešla do obývacího pokoje.

               Místností se ozvalo zašustění novin, to Thomas rychle vstal z křesla, když ji uviděl. Viktorovu blízkost necítila. Musí svému pobočníkovi hodně věřit, když mě s ním nechá o samotě, napadlo ji.

               „Viktor tady není?“ zeptala se ho zdvořile, ale nepřibližovala se k němu. Moc dobře si pamatovala, jak na ni zareagoval při jejich prvním setkání.

               „Není, jednání Rady už začalo, takže musel jít. Nařídil mi, abych počkal, až vstanete a najíte se. Pak vás mám doprovodit před Radu. Počkám teď na chodbě. Až budete připravená, stačí…“

               „To nebude nutné. Chci říct, že pokud nemáte v plánu nic jiného, než co jste právě řekl, tak klidně můžete zůstat,“ posadila se pomalu na pohovku a nalila si z připravené konvice horkou kávu. Jestli mu věří Viktor, můžu i já.

               „To je od vás milé. Děkuji,“ odvětil Thomas rozpačitě. Pořád váhavě postával. Když viděl, jak ke kávě obezřetně přičichla a tvář jí zbrázdily obavy, ujistil ji: „Nemusíte se obávat, vše je bezpečně k jídlu i pití. Viktor to sám zkontroloval, než odešel.“

               „To se mi ulevilo, mám totiž hlad jako vlk,“ usmála se potěšeně a v břiše jí souhlasně zakručelo. Thomas nejistě přešlápl a pohledem zalétl ke dveřím.

„Možná bychom mohli smazat ten náš dřívější incident, co říkáte? Předpokládám, že máte Viktorovu plnou důvěru, když vás pověřil tímto úkolem,“ nabídla mu usmíření.  Nečekala na jeho odpověď a pustila se hladově do talíře s ovesnou kaší, která pro ni byla připravena pod stříbrným poklopem.

               „To ano. Děkuji. Zachoval jsem se tehdy…“ zarazil se a hledal ta správná slova.

               „Přirozeně. Tedy na upíra,“ pomohla mu s tím a věnovala mu další drobný úsměv. Viktor se stal součástí jejího života a s ním i tento upír, a tak se rozhodla udělat si z něj přítele. Navíc v tom sídle zmijí, kde se právě nacházela, se jí hodil každý spojenec.

               „Ano, přesně,“ opětoval jí úsměv a posadil se zpět do křesla, noviny už ale nechal ležet na opěradle, kam je prve položil. „Omlouvám se za to.“

               „Omluva přijata,“ ujistila ho a po ovesné kaši sáhla ještě po banánu. Nakrájela si ho na talíři a teď ho postupně napichovala vidličkou. Její společník mlčel a neklidně těkal pohledem po pokoji.

               „Vy jste ze mě nervózní, Thomasi?“ zeptala se ho na rovinu a ta představa ji pobavila. Zatvářil se nesouhlasně, pak ale krátce přikývl.

               „Ale proč? Vždyť určitě víte, že zde má kouzla nefungují a nemůžu vás tudíž nijak ohrozit,“ podivila se a rozhodla se oloupat si ještě pomeranč.

               „Jistěže to vím, ale myslím si, že… Musíte vládnout ještě nějakým jiným druhem magie, když jste dokázala Viktora tak změnit,“ vysvětlil zdráhavě. Lilien polkla sousto a pátravě se mu zahleděla do obličeje.

               „To ale nebyla žádná magie,“ namítla jemně.

„Ne? Ale on je teď úplně jiný. Tak lidský,“ oponoval.

„Myslíte tím slabý?“ zadržela dech. To by pro Viktora mohlo být velmi nebezpečné. A pro ni tím pádem dvakrát tolik.

               „Slabý? Viktor? Nikdy!“ zasmál se Thomas pobaveně. „Je víc přítomný. Bývaly doby, kdy se celému světu úplně odcizil, odstřihnul se od něj a proniknout za tu chladnou hradbu bylo téměř nemožné. Jako by byl mrtvý. Duch. Nyní je vnímavý. Záleží mu na ostatních. Na vás. Řekl mi, že jste smyslem jeho existence.“ Na konci svého vysvětlení Thomas zvážněl.

               „Zřejmě vám věří víc, než jsem si myslela,“ zarazila se, když si uvědomila, jak nebezpečnou informaci Viktor svému pobočníkovi sdělil. „Jste přátelé?“

               „Ano, něco takového. Viktor mě stvořil,“ prozradil upřímně a v hlase mu zazněla hrdost.

„Takže je něco jako váš otec?“ ujistila se.

„Dalo by se to tak říct. Stvořitel, otec, pán, přítel. To všechno je pro mě Viktor. V mém životě je tou nejdůležitější osobou.“

„Takže ho nikdy nezradíte,“ vydechla úlevně.

„Nikdy,“ potvrdil její tvrzení smrtelně vážně. „A vy?“

„Nikdy,“ přísahala. Poznal pravdu v jejích slovech a uvolněně se v křesle opřel. Teprve nyní si uvědomila, jak byl celou dobu napjatý.

„Dobře,“ ocenil její slib a kývl hlavu k jejímu talíři, kde zůstala ještě půlka pomeranče.

Pustila se do něj, ale po chvilce zamyšlení se zvědavě zeptala: „A kdo stvořil Viktora?“

Thomas překvapeně odpověděl: „Přece nikdo. Viktor patří mezi Nejstarší. Ti stvořitele nemají, prostě jsou.“ Nerozuměla tomu ani za mák, ale raději chápavě přikývla, aby se už přestal tvářit tak vyjeveně.

               „Měla byste se teď obléknout, ať můžeme vyrazit,“ vybídl ji zdvořile, protože si všiml, že už dojedla. „Nejstarší neradi čekají.“  

               To ji nepříjemně přitáhlo myšlenky k blížící se zkoušce. „Jistě, budu hned.“

**********

               Lilien se nechala Thomasem vést všemi těmi spletitými chodbami a v duchu se připravovala na to, co ji čeká. Snažila se znovu vcítit do role poslušné loutky. Bylo to snadnější, když teď věděla, jak na tom s Viktorem jsou. Dnes už se rozhodit nenechá. Znovu se zastavili přede dveřmi, které vypadaly úplně jako ty do Marcusovy pracovny, když se ale před nimi otevřely, spatřila Lilien úplně jinou místnost.

               Ocitla se v dlouhém kamenném sále, jehož strop tvořily lomené gotické oblouky. Uprostřed stál jediný kus nábytku; masivní, obdélníkový dřevěný stůl a kolem něj na každé straně šest křesel s vysokými vyřezávanými opěradly. Všechna byla obsazená, v čele s Marcusem. Viktor seděl po jeho pravici. Vlevo se líně opírala neznámá krásná žena.  

               Thomas popostrčil čarodějku do místnosti a zavřel za ní dveře. Byla tam úplně sama se třinácti nejmocnějšími upíry světa. Útroby se jí sevřely instinktivním strachem.

               „Pojď sem, čarodějko!“ přikázal jí Marcus stroze, a když Viktor přikývl, pomalu se k němu vydala. V sále bylo naprosté ticho, upíři seděli nehybně jako sochy. Ve strnulých tvářích se jim pohybovaly jen oči, kterými ji bedlivě sledovali a nozdry, chtivě vdechující její vůni.

               Kéž bych smrděla jako sto mrtvol, pomyslela si Lilien nešťastně a pro jistotu si je moc neprohlížela. Jen letmo zahlédla několik obličejů. Každý byl jiný, ale všechny se svou bledostí a krutým výrazem podobaly.

               Neboj se Lilien, jsem tady, vyslal k ní Viktor povzbudivou myšlenku a vrátil se tak zpátky do její hlavy.

               Poslušně došla až k čelu stolu a teprve nyní si všimla, že před Marcusem leží velice stará, a popravdě skutečně ošuntělá, kniha v kožené vazbě. Ve znaku měla kovanou sovu, sedící na srpku půlměsíce. Obal knihy byl bezpečně zapečetěn kovovým zámkem, zpodobňujícím spletená ptačí pera.

               To je vážně ona, zajásala v duchu a jen tak tak udržela klidný výraz.

               „Jak jsem vám před chvílí řekl, podle Viktora tato čarodějka díky svým vizím,“ obrátil se Marcus na členy Rady. „Zjistila, že v této knize by se měla údajně nacházet informace o tom, jak zničit Matku démonů. Podle Viktora je také schopná tuto knihu odemknout.“

               „A v čem je tak jiná, že by to měla dokázat? Ty před ní to taky zkoušely a bez výsledku a troufám se tvrdit, že patřily mezi váženější v tom jejich společenstvu. Tahle byla dokonce tak hloupá, že se nechala ochočit,“ skočila mu do řeči upírka, sedící vedle něj. Lilien si ji rychle prohlédla, ale rychle sklopila pohled k zemi. Jinak by se neovládla a řekla té hnusné pijavici, co si o ní myslí. Musela však uznat, že se jedná o velice přitažlivou ženu. Tajemná kráska měla dlouhé světlé vlasy, zelené oči a svůdné rudé rty. V hlubokém výstřihu černých upnutých šatů se vyjímalo bujné poprsí.

               Neřekl jsi mi o těch ostatních, Viktore, napomenula ho v mysli.

               Nechtěl jsem tě ještě více děsit, přiznal omluvně.

               Zlobím se, vyslala k němu uraženě.

                Zlost je lepší než strach, vrátil jí to přesvědčeně.

               „Milá Eleanor, určitě musí být něčím výjimečná. Má přece dar vidění. A pokud se mýlím, tak rozhodně bude alespoň chutná,“ Marcus se jistě ohradil proti její námitce a kolem stolu to souhlasně zašumělo.

               „Mé čarodějky se nikdo z vás nedotkne. Už jsem ti říkal, Marcusi, že je jenom moje!“ vložil se Viktor do rozhovoru rozzuřeně, a tentokrát nic nehrál. „Přivedl jsem ji v dobré víře, že by mohla být nápomocna našemu druhu, o který tu jde především. Nikomu nedovolím, aby porušoval má vlastnická práva. Věřím, že ostatní členové rady by na mém místě viděli věc stejně.“

               „Moje, moje. Pořád to opakuješ dokola, ale ta malá cuchta nevypadá, jako by z ní někdo pil. Úplně září zdravím,“ ušklíbla se Eleanor podezřívavě.

               „Každý zachází se svým jídlem po svém,“ obořil se na ni. Pak smířlivě ji dodal: „Jak mi včera poradil Marcus, nepřeháním to. Je pro nás důležitá, takže ji šetřím.“

               „Já mám přesto jisté pochybnosti o tvém vlastnictví,“ trvala na svém upírka a provokativně si ho měřila. Posmívala se mu.

               Snaží se zviklat důvěru Rady v tebe, prolétlo Lilien hlavou.

               Bohužel, souhlasil s ní bezhlasně. Odpusť. Pak k ní vztáhl ruku gestem pána a vládce. Lilien mu podala tu svou a soustředila se na to, aby nevykřikla bolestí, když se do ní bez varování zakousl. Zhluboka se z ní napil, jeho krmení vzbudilo v sále vzrušené šeptání, a dokonce i mlsné pomlaskávání. Lilien zaslechla i podivné skřípavé zvuky a všimla si, že to Marcus zatíná nehty do stolu, až v jeho dřevěné desce zůstávají rýhy.

               „To by stačilo!“ vyštěkl vztekle a bouchnul pěstí do stolu tak silně, až v něm zůstala prasklina. Viktor neochotně zavrčel a pustil ji, přičemž jí podal kapesník.

               „Zavaž si to! Víš, že nesnáším plýtvání,“ přikázal jí hrubě. Později ti to zahojím, pokud mi to dovolíš.

               „Tak abychom snad přešli k té knize, nemá-li Eleanor ještě nějaké námitky,“ řekl nahlas s pořádnou dávkou jízlivosti. Marcus přikývl a přisunul svazek k Lilien.

               Vůbec nevím, co mám dělat, zmocnila se jí panika. Během minulých hodin se opakovaně zaobírala myšlenkou, jak knihu odemknout, ale nikdy se nedobrala žádného kloudného řešení. Myslela si, že až ta chvíle přijde, prostě si bude vědět rady. Jestli je jí dáno, aby knihu otevřela, tak ji otevře.

               Mysli na všechny, které zachráníš, pokud tu knihu otevřeš. Mysli na dobro, které tak dokážeš vykonat, poradil jí v duchu jako už tolikrát předtím.

Lilien vztáhla ruku a dlaní, kterou zdobilo její znamení, pohladila vyobrazení sovy. Myslela na všechny čarodějky. Na odvěkou snahu veškerého jejich sesterstva šířit dobro, pomáhat slabým a bezbranným. Nic se ale nedělo. Když si Eleanor pohrdavě odfrkla, Lilien se už neubránila a vyslala k ní nenávistný pohled. Upírka si ho všimla a povýšeně se na ni usmála. Lilien zavřela oči, aby se lépe soustředila, a pak si vzpomněla na Meganina slova z dob, kdy byla jen malou cácorkou. Když si nevíš rady, požádej o pomoc. Že by to bylo tak jednoduché?      

Nechala svou dlaň ležet ve vzduchu asi centimetr nad znakem sovy a klidným hlasem pronesla: „Jsem Lilien z cechu čarodějek a mé znamení je znamením dobra. Potřebuji tvou pomoc. Přísahám, že nikdy nevyzradím nic, co je v tobě psáno a mohlo by být zneužito nepřítelem. Přísahám na svůj život.“

               V místnosti se ozvaly překvapené výkřiky, když se její znamení rozzářilo a zámek se na knize s hlasitým klapnutím odemkl.  Marcus se vymrštil a prudce ji odstrčil stranou, až upadla na zem.

               Jsi v pořádku? ptal se jí Viktorův vnitřní hlas starostlivě.

               Asi jsem si zlomila žebro. Bolí to, když dýchám, přiznala a těžce se zvedla.

               „Když ji zmrzačíš, tak nám asi těžko pomůže,“ zavrčel nesouhlasně směrem k Marcusovi.

               „Knihu otevřela, tak na co víc bychom ji…“ odvětil Marcus lhostejně, když v tom se zarazil.

               „Co je to zase za nesmysl!“ zařval zlostně a zuřivě listoval knihou. Stránky byly nepopsané. Čisté jako čerstvě padlý sníh.

               „Jestli dovolíš, můj pane, vysvětlila bych to,“ promluvila Lilien směrem k Viktorovi, a když svolil, přistoupila zpátky ke stolu. Snažila se nemyslet na bolest, která jí hořela v prsou a bránila jí pořádně se nadechnout.

               „Tuhle knihu psala bezesporu čarodějka, která se obávala toho, že by se mohla dostat do nesprávných rukou,“ nedokázala si odpustit rýpnutí. Zlost byla přece jenom opravdu lepší než strach. „Proto ji mohla otevřít jen jiná čarodějka. Nevím, proč jsem byla vybrána zrovna já, ale pokud jsem ji dokázala otevřít, dokážu ji i přečíst.“

               „Lžeš! Není tam nic napsáno!“ okřikl ji jeden z členů Rady hněvivě.

               „Ale je,“ namítla s klidným úsměvem a přejela lehce po jedné ze stránek svým znamením. Z papíru náhle začala vyskakovat jednotlivá písmena, spojovala se ve slova a v dlouhé odstavce, ke kterým byly připojeny různé nákresy.

               „Co je to za písmo?“ zeptal se jí Marcus hrubě a přitáhl si knihu blíž. Jakmile se jí dotkl, vše opět zmizelo.

               „Zatracené čarodějky! Měli jsme je vyhubit už dávno!“ zasyčel Marcus podrážděně a počastoval ji zlostným pohledem. „Co se tam píše o Matce démonů?“ vyštěkl a přisunul knihu zpět k Lilien.

               Opatrně, dej pozor, co jim řekneš, nabádal ji Viktor v její hlavě.

               Položila na svazek znovu dlaň a tiše řekla: „Ukaž mi prosím Matku démonů.“ Listy se začaly samy zprudka přetáčet, až se zastavily a zjevily Lilien dlouhý text psaný šifrou čarodějek s nákresem Matky démonů. Vypadala přesně tak, jak ji Lilien spatřila ve své vizi.

               „V dobách, kdy jsme byly známy a uctívány jako šamanky našich kmenů, objevilo se na světě tak obrovské a odporné zlo, že překonalo všechna doposud známá monstra. Bylo dokonce mnohem mocnější a temnější než nejmocnější z Nejstarších,“ četla Lilien, co stálo v knize. Zvědavost ji hnala dopředu, dávala si však pozor na to, co předestře upíří Radě. Bylo nade vší pochybnost jasné, že čarodějky v té době upíry rozhodně nepovažovaly za spojence.

               „Beztvará bílá hmota se vznášela krajem a požírala duše každého, kdo se jí připletl do cesty. Aby se mohla sytit snadněji, zrodila sama ze sebe armádu šedých přízraků, lovících vše živé i neživé, neboť to velké zlo toužilo po duších dobrých i zlých. Nazvaly jsme jej Matkou démonů. Dlouhá léta jsme bojovaly s její armádou a umíraly v tomto boji, než jsme došly k rozhodnutí spojit se s našimi úhlavními nepřáteli, proradnými upíry…“ pokračovala Lilien ve čtení a cítila při těch slovech obrovské zadostiučinění. Sálem se ozvalo uražené a nevěřícné prskání, nikdo ji však nepřerušil.

               „Bylo to spojenectví vratké a oběma tábory velmi neochotně sjednané, přesto však nutné. Díky němu jsme dokázaly bojovat s démony na více frontách, mnohem více jich porazit a zachránit tak mnoho duší před Matkou. Jedinou možností, jak démony zničit, bylo je spálit ohněm, nebo oddělit hlavu od trupu. Na Matku však nic z toho použít nešlo. Všichni jsme věděli, že pokud nezvítězíme, zanikneme. Nakonec byla však Matka démonů díky oběti ze všech nejvyšší přemožena a uvězněna na tajném místě, aby už nikdy nemohla škodit. Tak zůstal řád světa zachován.“

V sále se rozhostilo naprosté ticho. Když zvedla zrak od knihy, všichni upíři jí viseli na rtech, a čekali, co bude dál.

               „To je vše,“ oznámila zklamaně. Slibovala si od toho mnohem více. Tolik jsem riskovala, abych tu kroniku našla a proč to všechno? Kvůli jednomu nicneříkajícímu historickému zkazku?

               „Lhářko!“ obořil se na ni Marcus a Eleanor se k němu přidala: „Vždyť jsme se nic důležitého nedozvěděli.“

               „To není pravda,“ vložil se do toho Viktor klidně. „Víme, že je možné Matku porazit, takže máme naději. Taky je jasné, že to nezvládneme sami, ale budeme k tomu potřebovat sesterstvo čarodějek. Bohužel,“ držel se své role upířího domýšlivce.

               „Pche,“ odfrkla si Eleanor opovržlivě a věnovala Lilien zlý pohled.

               „Nejsi jediná, komu se to nezamlouvá, ale Viktor má pravdu. Z toho vyprávění to jasně vyplývá,“ poznamenal neochotně jeden z upírů, kteří doposud mlčeli. Lilien si takhle nějak představovala starodávné Vikingy. Měl dlouhé zrzavé vlasy, obočí i knír a temně hnědé oči. Vrchní ret měl velice úzký, takže když mluvil, byly jeho tesáky hodně patrné.

               „Souhlasím s Knutem,“ promluvil Marcus pomalu, pak dodal: „Přesto bych očekával, že se dozvíme něco víc konkrétního. Nebo jsi nám něco zatajila?“ Výhrůžka v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.

               „Ne, pane,“ odpověděla Lilien pokorně.

               „Kde tedy Matku najdeme? A co je to ta oběť ze všech nejvyšší?“ zeptala se znovu Eleanor, a bylo patrné, že jí osobně se rozhodně nechce obětovat vůbec nic.

               Mrcha zbabělá, pomyslela si Lilien a sevřela kroniku pevněji, čímž si připomněla bolest zlomeného žebra. Nebo spíše dvou a více, napadlo Lilien, když se nadechla a bolest jí sežehla hrudník.

               „To budeme muset zjistit. Nebo nám to třeba poví tady přítomná jasnovidka,“ ušklíbl se Marcus s pohledem na Lilien. Musel vědět, že ji zranil, když ji shodil na zem, protože dýchala chraplavě a jen velmi mělce. A rozhodně byl sám se sebou velmi spokojený.

               „Už jsem tobě i Radě vysvětlil, že ty vize k ní přicházejí samy, není možné je nijak přivolat,“ namítl Viktor už trochu znuděně.

               „Jistě. Tak si ji tu necháme, a počkáme si, až nějakou bude mít,“ usmála se Eleanor krutě. Neunikl jí vyděšený pohled, kterým zalétla Lilien k Viktorovi. Zahleděla se na čarodějku pozorněji, protože na tom bylo něco divného a ona chtěla vypátrat co.

               „To bychom určitě mohli a já bych ještě velmi rád několik dnů strávil se všemi svými přáteli,“ řekl Viktor nenuceně a vyslal zdvořilý úsměv k ostatním členům Rady. „Ale dost pochybuji, že by s tím její sestry souhlasily. Zapomínáte, že díky svému daru patří mezi nejpřednější členky toho jejich uskupení. Jsem si jist, že by nám kvůli tomu vyhlásily válku, a ačkoliv jsme imunní vůči jejich obranné moci, pokud by se spojily a použily na nás svou magii, pochybuji, že bychom jim dokázali dlouho odporovat. Minimálně by vyhubily všechny řadové upíry, a kdo by pak za nás potíral ty otravné démony? Mě tedy nebaví se s nimi špinit.“

               U stolu se ozvalo souhlasné mručení, a Lilien se trochu ulevilo.

               „Jak ale můžeme mít jistotu, že pokud se ta čarodějská lůza dozví něco nového díky těm jejím vizím, že se ta informace dostane k nám a v pravdivé podobě? Že nám nic nezapřou?“ nedala se Eleanor přesvědčit.  Její tvrdohlavost začala být už skutečně otravná.

               „Zopakuji to tedy ještě jednou, jen pro Eleanor, protože ostatní to již jistě pochopili. Matku démonů nelze porazit bez toho, aniž bychom se s čarodějkami spojili. Ony to nezvládnou bez nás a my bez nich. A jelikož je tato čarodějka moje, budu to já, kdo se jako první dozví vše nové. Což znamená, že věrný své přísaze Radě, budu okamžitě všechny tyto informace předávat Marcusovi,“ procedil Viktor skrze hněvivě zatnuté zuby.

               „Jak si dovoluješ se mnou takto mluvit, “ zavrčela na něj.

               „Cože?“ zařval Viktor rozzuřeně a nahnul se přes stůl blíže k drzé upírce.  „Zapomínáš, s kým máš tu čest, Eleanor! Rozdrtím tě na padrť, jestli mě ještě jednou urazíš svou hloupostí. Nikdo nebude znevažovat mé jméno, mé činy a mou čest člena Rady!“

               Viktor v té chvíli vypadal skutečně hrozivě, oči mu zčernaly, tesáky se prudce vysunuly a v hrudi mu vibrovalo zlostné vrčení. Ostatní členové Rady moudře mlčeli, nebo souhlasně klepali klouby prstů do desky stolu. I slepému muselo být zřejmé, že Eleanor přestřelila, když urazila právě jeho.

               Asi je vážně hodně mocný, neubránila se Lilien obdivu.

               To si piš, odpověděl jí rázně svou myslí, nic ale nezměnil na svém zlověstném postoji vůči upírce.

               „Omluv se, Eleanor!“ štěkl na ni Marcus. I z jeho postoje vyplýval vůči Viktorovi výraz respektu.

               „Omlouvám se,“ procedila tedy Eleanor neochotně mezi zuby.

               „Přijímám tvou omluvu, ale neopovažuj se udělat stejnou chybu znovu,“ varoval ji Viktor. Lilien čekala, že si zase sedne, on však zůstal vzpřímeně stát.

               „Ještě dnes opustím i s čarodějkou sídlo Rady a předáme zjištěné informace ostatním čarodějkám. Také definitivně potvrdím spojenectví s jejich sesterstvem. Je třeba, aby se všichni dali znovu do bádání po informacích o umístění kobky, kde je uvězněna Matka, a abychom také co nejdříve zjistili, co je ta zmiňovaná oběť ze všech nejvyšší. Pravidelně budu osobně Radu informovat o všech nových poznatcích,“ oznámil jim rozhodně a jeho autoritativní tón nepřipouštěl žádných námitek. Po těch slovech krátce pohlédl na Marcuse. Jelikož Rada v podstatě svým mlčením souhlasila, neměl jinou možnost než také souhlasně přikývnout. Bylo na něm ale patrné, že se mu to příliš nezamlouvá.

               „Máš mé slovo Marcusi a to platí,“ ujistil ho Viktor vážně, protože si toho moc dobře všiml. Pak odstoupil od stolu a vydal se ke dveřím. Lilien se za ním vydala tak rychle, jak jen to dokázala. Hlava se jí točila, namáhavě dýchala, byla ale rozhodnutá se třeba i plazit, jen aby se odtamtud konečně dostala. Když se za nimi zavřely dveře sálu, Viktor rychle zavětřil, jestli se v jeho blízkosti nepohybuje jiný upír, nebo lidský sluha. Jamile zjistil, že je vzduch čistý, vzal ji bleskurychle do náruče. Udělal to právě včas, jinak by upadla.

               „Nemůžu dýchat,“ zachroptěla Lilien a z koutku úst jí vytekla kapka krve.

HRA ZAČÍNÁ – další kapitola MATKY DÉMONŮ je na světě

Zdravím všechny,

práce mi jde hezky od ruky, a proto vám můžu už nyní zpřístupnit pátou kapitolu MATKY DÉMONŮ. Nazvala jsem ji Hra začíná a poznáme v ní Viktorovu novou, úžasnou schopnost, a také dalšího mocného Nejstaršího. Pátrání po kronice se sovou sedící na srpku měsíce pokračuje a začíná přituhovat .

Tak neváhejte a čtěte 🙂

5.kapitola

Hra začíná

               Čarodějky na něj nevěřícně koukaly. Pak se Karen zle zasmála: „Chceš mi říct, že se celé sesterstvo celými dny pachtí zbytečně? Že na té drahocenné knize dřepí Marcus? Že ji má celou tu dobu na dosah?“

               „Přesně to říkám. Netušili jsme ale, že je ta kniha tolik důležitá. Nejde totiž otevřít. Je zapečetěná a nikomu z nás se nepodařilo její pečeť zlomit. Několikrát jsme to s Marcusem zkoušeli, různými způsoby, ale bezvýsledně. Přestalo ho to bavit, nikdy nebyl moc trpělivý. Chtěl ji ve vzteku spálit, ale přesvědčil jsem ho, ať ji zatím uloží v knihovně Rady,“ vysvětloval a sám tomu nemohl uvěřit.

               „Jak je to možné? Ani Marcus? Vždyť je ten nejmocnější z Nejstarších, “ ušklíbla se Karen škodolibě.

               Viktor ji ignoroval. „Už tenkrát mě napadlo, že když ji nedokáže odemknout svou magií Nejstarší, zvládla by to třeba velice mocná čarodějka,“ podotkl zamyšleně. Pak upřel tázavý pohled na Lilien.

               „Já ale nejsem nejmocnější čarodějkou v sesterstvu, Viktore,“ namítla.

               „To možná ne, ale jako jediná máš dar vidět to, co nikdo jiný. To tě činí výjimečnou,“ oponoval jí jemně.

               Lilien si uvědomila, kam tím míří. A stejně tak Karen.

               „Na to zapomeň!“ vyhrkla bojovně a přikročila k sestře. „Lil nikam nepůjde!“ dodala a panovačně položila sestře ruku na rameno.

               „Lilien?“ Viktor Karen chápal, ale toto rozhodnutí jí nenáleželo.

               „Jsi si jistý, že ji otevřu?“ zeptala se ho tiše. Rozhodně přikývl.

               „Víš, co po mně žádáš, Viktore? Chceš, abych s tebou šla na místo, kde každý tvor, kterého potkám, mě bude chtít zabít jen proto, že může. Má obranná magie tam nebude fungovat. Žádné mé kouzlo tam nebude fungovat…“ zarazila se při představě vlastní bezbrannosti.

               „Vím, že žádám hodně, Lilien. Nikdo se tě ale ani nedotkne. Máš mé slovo. Přísahám, že ti zajistím bezpečí. A až konečně všichni v Radě pochopí, jak důležitou roli v této válce hraje tvůj dar, budou tvé obavy z nebezpečí naprosto zbytečné,“ tvrdil sebejistě.

               Lilien mlčela, což se Karen vůbec nelíbilo.

               „Ty snad opravdu zvažuješ možnost, že s ním půjdeš? Zbláznila ses už úplně, nebo co? Nestačí, že ho živíš svou krví, že jsi s ním spoutaná, ještě s ním půjdeš na jistou smrt?“ rozčílila se.

               „Ach Karen, o můj život se bát nemusíš. V sídle Rady mě smrt nečeká. Alespoň pokud to osud nerozhodne jinak. Já zemřu někde v lese, vzduch bude vonět jehličím a jablky,“ ujistila sestru klidně.

               Viktor se sípavě nadechl a zavrčel: „To ale napřed budu muset přestat existovat já.“

               Lilien se na něj shovívavě usmála. „Půjdu s tebou, Viktore. Doufám, že v té knize zjistíme, jak Matku zničit.“ Její důvěra pro něj byla tou největší poctou, a také závazkem.

               Karen se zvedla, vrhla na sestru nesouhlasný pohled a rozzlobeně odešla. Slyšeli, jak seběhla ze schodů a třískla dveřmi.

               „Nepůjdeme tam hned. Dopij si svůj nápoj a prospi se. O všechno se postarám,“ řekl jí laskavě, a nechal ji odpočívat.

               Thomase našel postávat v obývacím pokoji, bylo jasné, že většinu jejich hovoru slyšel.

               „Změnil ses,“ poznamenal upír vážně.

               „Ano, asi ano. A myslím, že mi to přinese jen potíže,“ odvětil Viktor zachmuřeně.

               „Taky si myslím,“ souhlasil s ním jeho pobočník.

               Viktor se na něj zpříma podíval a odhodlaně řekl: „Stvořil jsem tě, Thomasi. Kráčíš po mém boku tímto světem už stovky let. Jsi jediný, komu věřím. Vím, že mě nikdy nezradíš. Před setkáním s Lilien jsem byl prokletý a zatracený. To jsem stále, díky ní jsem ale získal zpátky, co mi vzala přeměna. Smysl svého dalšího bytí.“

               „Rozumím, a i nadále je pro mě ctí být vaším pobočníkem. Je vám ale jasné, že jestli se o vašem vztahu s tou čarodějkou dozví Rada, veškerá vaše autorita bude pryč? Že všem budete jen pro smích?“

               „Ztráta autority a posměšky mě vůbec nezajímají, dokud ona bude v mém životě,“ odvětil Viktor lhostejně. „Její bezpečí ale ano. Rada se o tom rozhodně nesmí dozvědět. Byla by pro ně pak vítanou kořistí.“

               Thomas souhlasně pokýval hlavou.

               „Vrať se zpět do hor, Thomasi, a vyřiď Marcusovi, že zítra dorazíme. Ať svolá jednání Rady. A připrav mi v sídle nějaký příjemný pokoj. Řekl bych, že se tam budeme muset nějakou dobu zdržet,“ požádal ho Viktor.

               „Zařídím to. A budu doufat, že vše dobře dopadne,“ slíbil Thomas uctivě a odešel.

**********

               Když se Lilien probudila, její první myšlenka patřila Viktorovi. Konečně si dokázala přiznat, že jí na něm záleží. Znamenal pro ni víc než pouhého spojence. Víc než přítele. Věděla, že až to vyjde najevo, všechny její sestry ji zavrhnou a obávala se, že ztratí i Karen. Ta představa ji ubíjela. Ráda by přišla na jiné myšlenky, ovšem to, co ji právě čekalo, nebylo o nic moc příjemnější. Neochotně vylezla z lůžka. Oblékla si župan, opláchla obličej a seběhla dolů do obývacího pokoje.

               Viktor stál u okna a díval se ven.

               „Nemusíš si vybírat mezi mnou a sestrou, Lilien,“ oslovil ji měkce, když vešla do pokoje.

               „Vylez mi z hlavy, Viktore! Alespoň na chvíli. Copak nebudu mít už nikdy své myšlenky jen pro sebe?“ povzdechla si. Rychle odvrátila tvář, aby před ním skryla rozpaky. Takže už to ví.

               „Promiň, nemůžu si pomoct,“ pokrčil omluvně rameny a dodal: „Karen tu není. Ráno sedla na koště a odletěla pryč. Nejspíš teď o všem informuje tu vaší ctihodnou Megan.“

               Jeho pokus o vtip ji pobavil, přesto jen ledabyle odvětila: „Karen ale nemá koště vůbec ráda. Když jí bylo pět a my cvičily v noci na zahradě, spadla z něj a ošklivě si odřela koleno.“

               Viktor se napřed jen usmál, pak se ale neudržel a rozesmál se z plných plic. Smál se dlouho a ji napadlo, že mu to neuvěřitelně sluší. Jakmile jí ta myšlenka probleskla hlavou, jeho smích ustal a on se něžně zeptal: „Jak se cítíš?“

               „Je mi fajn. Jen potřebuji hrnek horké kávy a něco vydatného do žaludku. Mám hlad jako vlk. Dáš si se mnou?“ odpověděla bez přemýšlení. Okamžitě jí došlo, co plácla. Hlavou jí bleskla vzpomínka na jeho poslední krmení.

               „Přestaň. Prosím,“ požádal ji rozechvěle. Bylo mu jasné, že ho nepokouší schválně. Rychle se stáhl z její mysli.

               „Promiň, nechtěla jsem tě… rozrušit“ omluvila se rychle.

               „Vyrazíme, až se nasnídáš a oblékneš,“ přešel to věcným tónem a obrátil se zpátky k oknu.  

               Zatímco Lilien v kuchyni snídala, pozoroval z okna okolí a snažil se zahnat myšlenky na její svůdnost. Jestli měla jejich návštěva v sídle Rady dopadnout podle jeho představ, nesměl se nechat tak snadno rozptýlit. Musel zůstat soustředěný a ve střehu.  Zároveň mu vrtalo hlavou, kam odešla Karen. Všiml si, že ji Lilien během jídla zkusila volat, ale podle všeho jí to sestra nezvedla.

               Lilien se po snídani převlékla do svých oblíbených džín, černého trička s krátkým rukávem s blýskavým nápisem Magic a dlouhého světle hnědého koženého kabátu. Obula si boty na nízkém, pohodlném podpatku. Vlasy jako vždy neřešila, nechala je volně splývat po zádech. Tentokrát jí po včerejší vizi nezesvětlal žádný pramen.

               „Jen ještě napíšu vzkaz pro Karen,“ řekla Viktorovi, když sešla zpátky do obývacího pokoje, kde na ni čekal. Nezvedala jí mobil a ani nereagovala na zprávy. Karen se zlobila, což Lilien naprosto chápala, ale i přesto ji to mrzelo. Taky se klidně může stát, že už se neuvidíme, pomyslela na všechny hrozby, jímž obě budou v následujících dnech čelit. Chvíli přemýšlela, co má sestře napsat, pak ji prostě jen požádala o odpuštění.

               Když se narovnala od stolku, kde napsala pár vět do poznámkového bloku, všimla si Viktorova pohledu, kterým si nesouhlasně měřil provokativní nápis na její hrudi.

               „Nemohla jsem si pomoct,“ usmála se Lilien potutelně a on si jen povzdechl: „Připravená?“

Lilien přikývla a vydala se ke dveřím. „Doufám, že máš pohodlné auto.“ Odpovědi se nedočkala, jelikož nosem narazila přímo do jeho prsou. „Co to zase…“ Rychlejší než světlo, žasla.

               „Vážně věříš, že do sídla Rady Nejstarších vede silnice?“ zeptal se nevěřícně, a když pochopil, že ano, musel se pobaveně usmát: „Mám takový pocit, že toho o nás to vaše čarodějné sesterstvo ví skutečně málo.“

               „Ještě jste nevytiskli toho slibovaného průvodce Zemí upíří, takže…“ pokusila se být vtipná, ve skutečnosti si ale připadala hloupě. Jeho otázka ji totiž opravdu zaskočila. Jak jinak by se tam asi dalo dostat?

               Viktor se nezasmál, jen ji rukou objal kolem pasu. Přitiskl ji k sobě a Lilien ucítila, jak se zachvěl. „Musíš se mě chytit a pevně se držet,“ přikázal jí nesmlouvavě. Polkla tedy všechny otázky i námitky a objala ho kolem pasu.

               „Zavři oči, Lilien a nechej je celou dobu zavřené, ano? Kdyby ses dívala, mohla bys přijít o rozum,“ poručil jí znovu a jemně si přitiskl její tvář na prsa. Cítila, jak ji jemně, ale pevně drží za zátylek, zatímco ji objal druhou rukou a přitiskl k sobě ještě pevněji.

               V jednu chvíli pak strnul, jako by byl vytesaný z kamene, než se v další vteřině ocitla v bouři. Uchvátil je obrovský vzdušný vír, točili se dokola neuvěřitelnou rychlostí. Všude kolem nich svištěl vítr, bušil jí do tváře a zad. Zpočátku se jí z toho dělalo mdlo, ale cítila Viktorovo pevné objetí, které jí dodalo klid, stejně jako jeho osobitá, kořeněná vůně. Zrovna se jí to začínalo líbit, když se svět kolem ní stejně prudce zastavil.

               „Už je můžeš zase otevřít,“ uslyšela Viktora. Pomalu zvedla víčka, z větru ji oči pálily a zrcadlily se v nich slzy. Lilien se však nadšeně usmívala: „My jsme letěli!“

               „Ano, letěli. Jsi v pořádku? Už dlouho jsem s sebou nikoho nenesl,“ usmál se na ni taky a její rozzářený obličej mu učaroval. Když si však uvědomil, co se jí chystá říct, jeho úsměv pohasl.

               Lilien si nevšimla změny jeho nálady, pořád se radostně usmívala a rozhlížela se kolem sebe. Stáli na velice vysokém útesu, hluboko pod nimi slyšela moře. Bylo chladno, foukal tu sice jen lehký vánek, ale vzduch byl studený. Přemýšlela, proč zastavili zrovna tady, když přes malou zátoku, nad kterou se útes tyčil, spatřila druhý, ještě vyšší. Musela zaklonit hlavu, aby dohlédla až na jeho vrchol, kde spatřila stát honosné kamenné sídlo.

               „Proč si nás nezanesl až tam?“ obrátila svou pozornost zpět k Viktorovi. Stál tam se zamračenou tváří a pevně sevřenými rty. Vypadal jako socha, jenom jeho oči byly živé a smutné. V Lilien by se v té chvíli krve nedořezal. Něco je špatně.

               „Viktore, co je? Řekni něco, děsíš mě.“

               „Slíbil jsem, že ti zajistím bezpečí, Lilien,“ promluvil konečně. „A to také splním. Budu s tím ale potřebovat pomoc.“

               „Co to znamená? Proč se tak tváříš? Myslela jsem…“ vůbec ho nepoznávala. Takto vypadal, když se s ním potkala poprvé, jeho laskavost i úsměv, to vše bylo pryč, jako by to vůbec nikdy neexistovalo.  Byla to všechno jenom lež? Podvod? Aby mě sem vylákal? Nechtěla tomu věřit.

               „Ve společenství upírů vládne jediné pravidlo. A to pravidlo síly, Lilien. Jen silný upír získá moc a respekt ostatních. A mezi námi Nejstaršími to platí dvakrát tolik. Tady se na žádné spojenectví s čarodějkami bohužel nehraje. Abych tě ochránil, budu muset být…“ umlkl a snažil se najít ta pravá slova.

               „Odporný, namyšlený, sadistický upíří zmetek?“ doplnila ho neochotně.

               Zahanbeně přikývl a uhnul pohledem. „Všem musí být hned jasné, že jsi moje. To je jediná možnost, jak tě ochránit.“

               Lilien se začala zmocňovat úzkost. „Co přesně to znamená, Viktore?“

               Styděl se za to, co jí teď řekne. „Znamená to, že mi patříš. Se vším všudy.“

               „Myslíš jako nějaká věc? Bez vlastní vůle?“ zarazila se.

               „Ano, jako velice poslušná věc, Lilien. Uděláš vše, co ti řeknu a kdy ti to řeknu. Nebudeš mluvit bez povolení. Nebudeš myslet sama za sebe. Pro ostatní to hlavně znamená, že tvou krev smím pít jenom já,“ vysvětloval. „Je to nejstarší pravidlo, jaké mezi upíry funguje. Co je moje, je JENOM moje, a pokud by se tě nějaký jiný upír pokusil napadnout…“odmlčel se při té představě, než rázně pokračoval: „Což se ale nestane. Pokud by ale byl někdo tak hloupí a pokusil by se na tebe zaútočit, mám plné právo ho zabít.“

               „Takže po mně chceš, abych poslušně dělala, co mi přikážeš? I kdyby se mi to sebevíc příčilo?“  Když přikývl, začala se jí zmocňovat panika. „To je ale hrozné!“

               „A může to být ještě horší,“ přiznal. „Mohou po mně chtít, abych to dokázal. Abych se z tebe před nimi napil.“

               Konečně jí pohlédl do očí a pochopil, že se v ní sváří strach s odhodláním a odpor s hrdostí.

               „A…“ chtěl pokračovat, ale ona si přikryla uši: „Ne, to stačí.“

               Sundal jí dlaně z uší a nenechal se zastavit. „A já nevím, jestli budu mít tu možnost, abych ti to zpříjemnil, Lilien.“

               Odtáhla se od něj a odvrátila obličej. Byl znovu v její hlavě, a tak mohl cítit její strach a zklamání. Cítil její ponížení i obavy z toho, jak moc ji asi ještě bude muset pokořit. Ublížit jí…

               „Mrzí mě to, jinak to ale nepůjde,“ přistoupil k ní a cítil se skutečně jako monstrum.

               „Jen abych si to shrnula. Budeš se zase chovat jako namyšlený pitomec, budeš mi poroučet a já tě budu muset bezpodmínečně poslouchat, budeš ze mě pít, kdykoli budeš chtít. Ostatním budeš dokazovat, že ti patřím, kdykoli to bude potřeba a způsobem, jaký uznáš za vhodný,“ vyjmenovávala zahořkle, než se jí hlas zlomil. „Řekni mi prosím tě, že sis to celé neplánoval,“ vzlykla a on pochopil, kudy se ubírají její myšlenky.

               „Ne, neplánoval, přísahám,“ odpověděl nešťastně. „Snažil jsem se odkládat tvé předstoupení před Radu právě z tohoto důvodu. Odpusť mi to.“

               Mlčky na něj hleděla a snažila se sebrat. Tu knihu potřebovala a nedalo se vyloučit, že by jednou tak či onak jedna ze sester musela před Radu předstoupit. Možná ji tu čekalo ponížení a příkoří, ale měla alespoň jistotu, že zde její život neskončí. Nehodlala zbytečně ohrozit žádnou ze sester. A taky si musela přiznat, že ačkoliv ji Viktor rozzlobil a zklamal, netoužila mu působit komplikace v jeho společenství. Ničemu by neprospělo, kdyby přišel o svou pozici v Radě jen kvůli hrdosti jedné čarodějky.

„Podstoupím to, ale mám jednu podmínku,“ řekla odhodlaně. „Musíš mě pustit do své hlavy. Spojit nás. Budu potřebovat cítit, vědět, že je to jenom naoko. Jinak to nevládnu.“

               Vzal její obličej do dlaní a prsty setřel slzy, které se jí třpytily na tvářích. Chtěla vyprostit svou tvář z jeho dlaní, nedokázala nyní snést jeho dotek. Viktor ji ale nepustil, jen se jí otevřel a dal jí pocítit svou bolest, hanbu, smutek a zlobu. Nenáviděl se za to, že ji musí nechat tímhle peklem projít. Že bude původcem toho všeho.

               Lilien si úlevně vydechla, když do něj nahlédla a pochopila, jak se věci opravdu mají.

               „Tak pojďme,“ vyzvala ho tiše, ačkoliv si přála spíš opak. „Jestli zvládnu být poslušnou věcí bez jakékoliv svobodné vůle, vydanou tobě a tvému temnému já naprosto napospas, tak zničit Matku démonů pro mě už bude hračka.“

**********

Když je Viktor znovu přenesl, objevili se rovnou ve velké vstupní hale sídla. Lilien si jen zběžně prohlédla zdi z chladného kamene a klenuté stropy, zdobené freskovou výzdobou. Kolem stěn stál starožitný nábytek zdobený zlatem. Místnost měla kruhový půdorys a vedlo z ní několik chodeb. Jelikož nikde nebyla okna, osvětlovaly veškerý prostor ozdobné plynové lampy. U ústí jednotlivých chodeb stálo z každé strany kompletní brnění, nad klenutým vstupem do chodeb visely velké barevné erby s vyobrazeními, jaké v životě neviděla.   

               Takhle nějak jsem si to vždycky představovala, pomyslela si Lilien směrem k Viktorovi. Jako z ubohého, nevkusného, kýčovitého románu o upírech.

               Po tváři mu přelétl pobavený úsměv, rychle ale zmizel, když se v jedné z chodeb objevila mužská postava. Viktor rychle nasadil masku nadřazenosti a nepřístupnosti.

               Tváříš se, jako by ti to tu všechno patřilo, neodpustila si rýpnutí, reakce už se ale nedočkala. Z Viktora vyzařoval jen chladný nezájem.

               Z chodby se vynořil mladý, docela pohledný muž s nagelovanými blond vlasy. Měl na sobě přiléhavé tričko s krátkým rukávem, aby vynikla jeho obdivuhodná muskulatura a elegantní černé kalhoty. Tvářil se velmi úslužně.

               „Buďte vítán, pan Marcus vás již očekává ve své pracovně. Následujte mě, prosím.“

               Viktor povýšeně kývl hlavou a lenivě se za ním vydal. Lilien dbala jeho rad a poslušně se držela těsně za ním. Když procházeli chodbou, prolétlo jí překvapeně hlavou: „On je člověk. A sluha. Něčí věc?“

               „To vše a ještě víc,“ odpověděl jí záhadně Viktor myšlenkou. Čekala přesnější vysvětlení, ale nic dalšího nedodal. Nechtěla ho příliš rozptylovat, tak se rozhodla, že se ho na to zeptá, až spolu budou sami.

               Nevěděla, jak dlouho tou chodbou šli, ale byla si jistá, že by se tu bez průvodce určitě ztratila. Každých pár metrů z ní totiž ústila bokem jiná chodba, která se táhla daleko do budovy a byla naprosto stejná jako všechny, co předcházely, i co následovaly.

               Nakonec se zastavili před krásně vyřezávanými dřevěnými dveřmi. Když se jí v hlavě ozvalo Viktorovo varovné připrav se, nebyla připravena vůbec na nic. Doufala, že dokáže hrát svou roli dostatečně přesvědčivě. Měla Viktora varovat, že nikdy nebyla moc dobrá herečka.

Ty to zvládneš, ujistil ji přesvědčeně ve chvíli, kdy mu jejich průvodce dveře otevřel. Lilien čekala, že je nechá vstoupit, a zavře za nimi, on je však do místnosti následoval.

               Pokoj byl úplně jiný, než co zatím viděla. Rozhodně to byla kancelář, v zadní části velice moderně vybavená počítačem a další elektronikou. Přední část vypadala jako útulný salón, dominovala jí obrovská černá kožená sedačka a několik masivních křesel v blízkosti velkého krbu, v němž plápolal oheň. Úplně vzadu, v šeru, spatřila Lilien, jak se od země až ke stropu zvedají masivní regály plné knih.

               Tam je… dralo se jí na rty, Viktor byl ale rychlejší a bezhlasně ji okřikl, aby byla zticha.

               „Tak jsi konečně tady, Viktore,“ ozvalo se před nimi a z tmavého koutu se vynořila další mužská postava.

               „Zdravím, Marcusi,“ oslovil ho Viktor zdvořile a pozdravil ho kývnutím hlavy.

               „Dal sis na čas, příteli,“ řekl mu upír vyčítavě a došel k nim tak blízko, že si ho Lilien mohla konečně prohlédnout. Byl vysoký a dobře stavěný, tmavé vlasy se mu vlnily až na ramena, zpod výrazného obočí na Viktora hleděly tmavé, snad hnědé oči. Tváři dominoval orlí nos, pod ním se nyní usmívaly úzké rty. Věk mu Lilien odhadovala těžko, byl takovým zvláštním způsobem mladý a starý zároveň. Co však vycítila okamžitě, byla jeho krutost.

               Klid, ozval se jí v hlavě konejšivě Viktor. Marcus o ni ani pohledem nezavadil, posadil se do jednoho z křesel a pokynul Viktorovi, aby si také sedl. Viktor se tedy uvelebil na pohovce. Ležérně si přehodil nohu přes nohu, ve tváři výraz zdvořilé netečnosti.

               „Máš pravdu, Marcusi,“ promluvil klidně. „Měl jsem spoustu práce. Ovšem chvíli tu nejsem a už se o mně šíří zvěsti, že kuji proti Radě pikle, abych tě mohl sesadit a vládnout místo tebe.“

               Jeho přímost vůči vládci celé Rady Nejstarších ji šokovala. Dokázala se naštěstí i nadále tvářit dostatečně nevýrazně. Pochopila jeho jednání, jakmile si vzpomněla na Viktorovo vysvětlení o síle a moci.

               „A chceš?“ zeptal se ho Marcus rovnou a pohybem ruky přivolal jejich blonďatého průvodce.

               „Moc dobře víš, že ne. To spíš Eleanor by se ráda viděla na tvém místě,“ odpověděl Viktor bez zaváhání.

               „Myslel jsem si to, ale jsem rád, že to slyším přímo od tebe,“ ujistil ho Marcus a pobaveně dodal: „Je ještě tak mladá.“

               Viktor se tomu krátce zasmál, jako by šlo o nějaký dobrý vtip. Upíří vtip, ušklíbla se Lilien v mysli. Fuj.

               „Uvítací drink?“ zeptal se Marcus přátelsky a ukázal na mladíka. Lilien si nyní v lepším světle všimla na jeho hrdle i pažích stop po zubech.

               „Rád,“ přitáhl si Viktor mladíkovo zápěstí. Natočil se přitom tak, aby mu Lilien neviděla do tváře. Mladík sebou lehce trhl, když do něj zaryl zuby. Napil se krátce, jen aby Marcuse neurazil.

               Odporné, vyslala k němu Lilien znechucenou myšlenku.

               Já vím, odpověděl jí v mysli, přičemž nahlas poděkoval Marcusovi za tak přátelské gesto.

               Pak se Marcus podíval jejím směrem a konečně vzal na vědomí její přítomnost. „Přistup blíž,“ poručil jí stroze.

               Vědoma si své role vyslala k Viktorovi tázavý pohled. Viktor zřetelně přikývl, a tak poslechla. Když jí druhý upír naznačil, ať se zastaví, přesunula se už tak blízko, že kdyby chtěl, dosáhl by na ni.

               „Takže ty jsi viděla probouzet se Matku démonů?“ zeptal se jí zvědavě a prohlížel si ji pohledem kupce, který chce koupit levně, co stojí velmi draho.

               Lilien přikývla.

               „Copak neumíš mluvit?“ obořil se na ni Marcus opovržlivě.

               „Viděla,“ řekla tedy.

               „Viděla, pane!“ opravil ji Viktor tvrdým hlasem, a pak omluvně vysvětloval druhému upírovi: „Promiň Marcusi, ochočil jsem si ji nedávno. Ještě přesně neví, jak se má chovat ve společnosti Nejstaršího.“

               „Chápu a máš rozhodně můj obdiv, Viktore. Ochočit si čarodějku, to není jen tak. A ještě tak výjimečnou. Jak užitečné. Taky jsem si jednou jednu ochočil, ale řeknu ti, dlouho mě nebavila,“ uchechtl se Marcus při vzpomínce na to, jak tu ubohou asi umučil k smrti, a obrátil se znovu k Lilien: „Ukaž mi své znamení, čarodějko.“

               Lilien opět pohlédla na Viktora, který opět přikývl. Natáhla tedy k Marcusovi dlaň vnitřkem vzhůru, aby si ho mohl prohlédnout. Když ji Marcus uchopil a přiblížil k svému obličeji, zalétla k Viktorovi vyděšeným pohledem.

               To nic, Lilien, uklidňoval ji, ale ona cítila, že je napnutý jako struna.

               Marcus začal nehtem obkreslovat tvar jejího znamení a Lilien pod kůží vybuchla bolest. Bylo to, jako by jí do dlaně řezal nožem. Zajíkla se a pokusila se mu ruku vytrhnout.

               „Bolí to, že?“ usmál se na ni Marcus krutě. Věděl o tom, že jí ubližuje a hrozně se mu to líbilo.

               Nedokázala by mu uctivě odpovědět, tak jenom přikývla. Chvíli v tom ještě pokračoval a kochal se jejím utrpením, než se znovu zeptal: „A jak vypadala? Matka?“

               „Nemá fyzické tělo,“ začala popisovat ochraptěle a nejraději by ho zabila. „Je to v podstatě jenom obrovská mentální síla, která tvoří shluk bílé hmoty, vznášející se volně v prostoru. Má takové mrtvé oči, a když se na mě podívala, cítila jsem bolest, jako by se mi trhaly vnitřnosti a v hlavě jsem slyšela křik všech duší, které do sebe pohltila.“

                Ještě chvíli vydrž, oslovil ji Viktor mlčky a nejraději by tomu bastardovi před sebou zlámal všechny kosti v těle za to, že se jí jen opovážil dotknout.

               „Pěkně výstižně, to se mi líbí,“ usmál se na ni Marcus znovu a konečně ji přestal zraňovat. Její dlaň však nepustil, naopak se k ní sklonil.  „Voníš překrásně, čarodějko. Jestlipak taky tak překrásně chutnáš?“

Lilien vyděšeně ztuhla, když se Marcusovi z pootevřených úst chtivě vysunuly tesáky.

Viktor se na pohovce ani nepohnul, jen se zle zamračil a ostře se ohradil: „Je moje, Marcusi!“

               Marcus zaváhal, nakonec ji ale pustil a upravil si diamantové manžetové knoflíky. „Když je tvoje, je tvoje,“ odvětil mrzutě. Pak Viktora požádal, aby mu znovu řekl všechno, co se doposud dozvěděl o Matce démonů, přičemž se občas s nějakým doplňujícím dotazem obrátil i na čarodějku. Tvářil se už neutrálně jako zpočátku, Lilien ale vycítila, že ji pořád chce.

               Její domněnka se potvrdila vzápětí. Viktor se právě dostal ve svém vyprávění k informaci o tajemné knize se sovou, když Marcus odběhl od tématu. „Třeba bys mi mohl nabídnout malou ochutnávku, Viktore. Přece jenom jsme staří přátelé.“

               „Kdybych tě neznal, starý příteli,“ zdůraznil Viktor s potlačovanou zlostí: „Myslel bych si, že se mě snažíš urazit. Jak jsem řekl, je moje. Jenom moje. A jak dobře víš, nikdy se nedělím o to, co vlastním.“

               „Jistě, jak jsem jenom mohl zapomenout,“ podotkl Marcus rychle a rádoby omluvně a poslechl si zbytek informací o knize.

               „Cože? Ta stará ošuntělá kronika, co jsem si přivezl z návštěvy v nacistickém Německu?“ podivil se pak upřímně.

               „Přesně ta,“ přikývl Viktor.

               „A ty si myslíš, že ji ta tvoje věc otevře?“ zeptal se Marcus pochybovačně.

               „Jistě. Klidně hned teď.“

               Marcus si Lilien změřil chladným, podezřívavým pohledem. „Necháme to na zítra. Ať ji otevře před celou Radou. Alespoň nás bude moci přesvědčit, že je nám skutečně k užitku. Zatím je k užitku jenom tobě a těm směšným čarodějkám.“

               „Jak myslíš, Marcusi, necháme to tedy až před Radu,“ neodporoval mu Viktor a postavil se. „Teď, pokud dovolíš, se půjdu s tou svou věcí trochu pobavit.“

               Marcus přikývl, ale když stanuli ve dveřích, které jim opět úslužně otevřel ten blonďatý sluha, závistivě dodal: „Hlavně to nepřežeň.“

ČTVRTÁ KAPITOLA MATKY DÉMONŮ

Hezký sobotní podvečer,

jednu výhodu ta koronavirová krize má – tedy alespoň pro mě – mám přese všechny denní povinnosti přece jenom trochu více času na psaní 🙂

A tak přicházím s další kapitolou Matky démonů, už čtvrtou. Pojmenovala jsem ji Sova sedící na srpku měsíce a můžete se v ní těšit na další pátrání po Matce démonů i trochu toho jiskření mezi Viktorem a Lilien. Ale opravdu jenom trochu, je to přeci jenom teprve čtvrtá kapitola 🙂

Tak čtěte, komentujte, raďte 🙂 Těším se 🙂

4.kapitola

Sova sedící na srpku měsíce

               Viktor zamyšleně bloumal městem. Procházel si všechny informace, které doposud získal od čarodějek, a zvažoval co dál. Vzpomněl si na Lilien, z paměti se vynořil její obrázek, kdy před ním stála téměř nahá. Reakce jeho těla následovala vzápětí. Útroby se mu sevřely tolik známým a nenáviděným hladem.

               Lhal, když tvrdil, že jí nechtěl ublížit. Chtěl ji. Když tam tak stála, chvěla se zimou a strachem, prahl po ní tak, jako ve svém životě ještě po ničem netoužil. Chtěl se jí zmocnit, rozplynout se v horku jejího klína a blaženosti, kterou by mu poskytla její lahodná krev. Bylo těžké tomu odolat. Téměř nemožné.  

               Znovu se v něm ozval zuřivý hlad, a tak vklouznul do jedné z tmavých uliček, připravený k lovu. Netrvalo to dlouho, a objevil ve změti krabic bezdomovce. Muž se ani nestihl pokusit o obranu, tak rychle ho uchopil, zvedl a nemilosrdně se z něj začal krmit. Pil a myslel na Lilien. Představoval si, že je to ona, že je to její lahodná krev, co mu proudí do úst. Výsledkem toho všeho byl jeden mrtvý a Viktorův neukojený hlad, který v něm stále kvílel a spaloval mu vnitřnosti.

               Budu si muset ulovit ještě jednoho, nebo raději dva.

               Zahlédl odraz své tváře v kaluži. Spatřil obličej plný znechucení. Hnusil si sám sebe.

**********

               Karen uvařila pro Megan hojivý lektvar a připravila jí mast, která urychlila uzdravování. Když bylo patrné, že vše zabralo a Megan o ruku nepřijde, rozeslala ostatním sestrám zprávu o smrti Emily. Podle tradice by měla být čarodějka vrácena do země při slavnostním obřadu, ale takové riziko nyní nemohlo sesterstvo podstoupit. Lilien tedy posbírala její prach do hedvábného ubrousku a společně s Megan a Karen ji pohřbili na zahradě u květinových záhonků. Všechny tři plakaly a trvalo dlouho, než se alespoň trochu uklidnily. Potřebovaly se domluvit na dalším postupu. Bylo jasné, že teď musely všechny sestry začít pátrat po jakékoliv informaci o tajemné kronice.

               „Zařídím, aby se všechny pustily do práce,“ ujistila je Megan, když se s nimi loučila.  Karen s Lilien jí nabídly, že se zdrží klidně ještě pár dní, ona však trvala na tom, že je v pořádku a postará se o sebe, takže se rozhodly vrátit domů. Práce měly všechny nad hlavu.

               „Dobře, Megan. A dávej na sebe pozor,“ objala ji Karen a Lilien ji stiskla podávanou ruku.

               „Budu,“ přikývla čarodějka a zamávala jim, když nasedly do auta a odjížděly.

               „Proč jsem tomu nedokázala zabránit, Karen?“ zeptala se Lilien zoufale a přerušila tak ticho, které v autě panovalo od té chvíle, kdy vyrazily na cestu. „Proč jsem nic neviděla?“

               „To nevím. Žádná z nás tomu ale nedokázala zabránit, Lil,“ připomněla jí Karen posmutněle. I ona si to dávala za vinu.

               „Tohle je jen začátek, Karen. Tolik nás ještě zemře,“ vzdychla Lilien zničeně. „Nechci, aby ti někdo ublížil.“

               Karen sevřela volant tak pevně, až jí zbělely klouby. „Nic se mi nestane, Lil. Žádné z nás. Postaráme se o sebe.“

               Lilien by ráda věřila tomu, že to bude stačit. Jestli ovšem bude ještě existovat svět, ve kterém by bylo místo pro dobré čarodějky.

               „Nedovolím, aby zvítězila,“ zahleděla se sestře odhodlaně do očí. „Nedovolím, aby Matka démonů zvítězila a vše dobré zničila.“

               „Tak je to správně,“ usmála se na ni Karen povzbudivě. „Nakopeme té mrše zadek.“

**********

               Uplynulo několik dní a celé společenství čarodějek i upírů marně pátralo po tajuplné kronice. Lilien se cítila naprosto zbytečná a nepotřebná, nepřicházely k ní žádné vize o knize, kterou hledaly, zjevovaly se jí pouze množící se útoky démonů. Vraždili čarodějky, upíry a obyčejné lidi. Jejich těla jim pak často sloužila jako převlek, aby se snadněji dostali k dalším. Bylo jasné, že se válka rozhořívá. Lilien díky svým viděním zachránila mnoho životů, stálo ji to ale velké množství sil. Ubývaly jí mnohem rychleji, než se stačily díky sestřiným povzbuzujícím lektvarům obnovovat.  A když už k ní nepřicházely vize, tak se Lilien ve spánku opakovaně přehrávalo vidění o její vlastní smrti. Jako by byla každým dnem blíž. K tomu se jí zdávaly hrůzostrašné sny o Viktorovi, vídávala ho v nich bloudit po městě a zběsile vraždit.

               S Viktorem se od té doby setkala jen několikrát. Vždy se sešli na neutrální půdě, aby si sdělili nové informace z obou táborů, případně zkoordinovali další postup. Byl při těch setkáních vždy velice rezervovaný, udržoval si odstup. Tatam byly jakékoli náznaky té spalující touhy, kterou jí dal poznat u Megan na zahradě. Lilien to mátlo, a tak jí kromě bezradnosti a pocitu vlastní zbytečnosti přibyl ještě zmatek ohledně Viktorova chování.

               Proto ji překvapilo, když se jednoho dne vrátila z nákupu a našla ho u nich doma. Zrovna se o něčem vztekle dohadoval s její sestrou. 

               „Co jsi to za čarodějku, že jí nedokážeš pomoct?“ zuřil.

               „Nepoučuj mě o tom, jak pomáhat Lilien!“ nedala se Karen zastrašit. „Dělám to nejlepší, co dokážu. Zlepšuji své lektvary o poznatky dalších čarodějek, hledám nová posilující kouzla!“

               „Nějak to ale nepomáhá, že?“ poznamenal jízlivě.

               „Je to má sestra, Viktore, a já dělám, co můžu. Víc nedokážu,“ přiznala Karen provinile.

               „Pak toho dokážeš ale velice málo, čarodějko! Víš o tom, že jsou chvíle, kdy ji nedokážu vůbec vycítit? Jako by byla mrtvá!“ obořil se na ni a hlas se mu na zlomek vteřiny starostlivě zachvěl, než se ovládl.

               Lilien nevěřila svým vlastním uším. Stála tiše v chodbě, v zápalu hádky si jí ještě nevšimli. Viktor má o ni starost?

               „Ne!“ vylekala se Karen.

               „To už by stačilo, Viktore!“ vložila se Lilien do hovoru, odložila tašku a vzala Karen chlácholivě za ruku.

               „Nemáš právo Karen z čehokoliv obviňovat. Je úžasná sestra a skvělá čarodějka. Bez ní a jejího uzdravování bych už určitě mrtvá byla.  Za dalších sto let bude patřit mezi nejmocnější členky našeho sesterstva,“ řekla pevně a povzbudivě se na sestru usmála.

               „Tak proč ti nepřičaruje zdraví? Proč ti nevrátí životní sílu? Proč si ty sama nepomůžeš svými kouzly?“ nedal se Viktor přesvědčit. Jeho hlas zněl opovržlivě, ale když si prohrábl vlasy, uvědomila si, že zuří spíše nad svou vlastní bezradností.

               „Ani ta nejmocnější čarodějka mi je nevrátí.  Je to součástí mého osudu, cena za můj dar,“ vysvětlila mu smířeně.  „A čarovat neumím,“ prozradila.

               „Cože? Ale tvoje znamení… Zabila jsi Inu a toho démona!“ udivilo ho to. Jeho překvapený výraz ji upřímně pobavil. Nahlas se zasmála.

               „Mám pouze obrannou moc jako každá čarodějka, ale to je všechno. Nedokážu kouzlit.“

               „Neměla jsi mu to říkat,“ pokárala ji Karen. Viktor stále nevěřícně zíral.

               „Proč ne? Vždyť je to jedno. A za ten jeho výraz to stálo,“ zasmála se Lilien znovu a vyloudila tak i na sestřině tváři úsměv.

               „Jen se směj!“ okřikl Viktor Karen a se špatně potlačovanou zuřivostí pokračoval: „Až tvé sestře zase na několik minut přestane bít srdce, budu to já, kdo se bude smát.“ Čarodějka okamžitě zbledla a upřela na sestru tázavý pohled.

               „Tak dost!“ řekla mu Lilien zlostně. „Nechápu, proč musíš Karen zbytečně děsit. Jako by to i tak nebylo dost hrozné. Proč se vlastně staráš?!“

               Viktor se zarazil. Neopatrně ukázal víc, než chtěl.

               „To není tvá věc,“ odtušil chladně, naposledy si opovržlivě změřil Karen a rozplynul se.

               „Škoda, že ta tvá kouzla na naši ochranu nezabrala,“ povzdechla si Lilien a zamyšleně se dívala na místo, kde ještě před chvílí stál. „Uvařím něco dobrého na oběd.“

               „Já uvařím, ty si běž odpočinout. Šetři síly,“ domlouvala ji Karen a začala z tašky vytahovat nákup. Lilien viděla, že je ještě stále otřesena hádkou, a že se jí Viktorova slova hluboce dotkla.

               „Je mi dobře. Nesmíš věřit všemu, co ten bídák říká,“ zalhala tedy statečně. Karen se na ni usmála, malinko se jí ulevilo.

               „Přesto uvařím já. Nesmíš se na mně zlobit, Lil, ale tobě to v kuchyni stejně nikdy moc nešlo.“

               Lilien musela uznat, že v tom má sestra pravdu, a tak jí přípravu oběda přenechala. Usadila se zatím na pohovku v obýváku, na klín si položila notebook a začala prohledávat internet. Uplynula necelá hodina a Karen podávala pstruha na zelenině se šťouchanými brambory, který připadal Lilien naprosto božský. Jako dezert si dopřály pořádný kus čokoládového dortu.

               „Teď bych si klidně i zdřímla,“ pohladila si Lilien břicho a jídlo sestře pochválila.

               „Tak mazej do postele. Já budu zkoušet to nové kouzlo,“ popohnala ji Karen. Před několika dny vymyslela vlastní přivolávací kouzlo, které bylo velice užitečné, pokud zapomněly, kam si odložily klíče, hřeben a podobné věci, hledanou knihu však doposud nenašlo. Karen se tedy snažila zdokonalit ho a zesílit jeho moc.

               „Hlavně na nás nepřivolej zimu,“ utahovala si z ní Lilien. „Víš, jak nesnáším sníh.“

               Karen ocenila sestřinu snahu o odlehčení nálady drobným úsměvem a přikývnutím. Lilien odešla do svého pokoje, osprchovala se a lehla si. Netrvalo to dlouho a usnula.

**********

               Zase se jí zdál ten hrozný sen. Viktor pil z nějakého člověka, ze kterého v posledních záškubech odcházel život. Jakmile jeho oběť naposledy vydechla, odhodil mrtvé tělo stranou. Chvíli stál se sklopenou hlavou, pak ji náhle zaklonil a bolestně zasténal.  Byl stále zoufale hladový. Nikdy se nenasytí, vnímala jeho myšlenku. Ne, dokud bude prahnout po ní.

               Lilien se v posteli prudce posadila. Nebyl to sen. V hlavě jí bušilo zoufalstvím a beznadějí, ani jedno ale nepatřilo jí. To Viktor. Ponořila se do jeho mysli, rozhodl se najít si další kořist. Cítila jeho odpor a hnus a věděla, že nenávidí sám sebe. Za okamžik se jí zmocnil pocit úlevy, to se Viktor znovu krmil. Věděl, že ho svým hladem brzy zabije, ale nedokázal se ovládnout. Nedokázal přestat myslet na ni, a čím víc pil, tím víc ho trýznila žízeň.

               Lilien se zimničně roztřásla a snažila se před jeho pocity uzavřít. Viktor začínal být hlady šílený. Byl tak posedlý, že si vůbec neuvědomoval její přítomnost ve svém nitru. Ucítila, že se rozhodl znovu lovit.

               „Ne! Už ne!“ vykřikla zničeně.

               „Lil, co se děje?“ vpadla do jejího pokoje vyděšená Karen. Rychlým pohledem zkontrolovala sestřino znamení, zda se jedná o další vizi. Megan ji už od mala upozorňovala na to, že se nesmí během jejího vidění Lilien dotknout, aby se nepřerušilo. Znamení ale nezářilo, tak si k sestře přisedla a vzala ji za ruku.

               „Zavolej ho Karen, prosím tě. Zavolej ho hned!“ vzlykala Lilien trhavě a bolestivě jí stiskla dlaň.

               „Koho?“ nechápala Karen.

               „Viktora. Prosím!“

               „Ale proč, co…“chtěla Karen zjistit více, když v tom Lilien opět zoufale vykřikla. Čarodějka tedy okamžitě poslala Viktorovi zprávu, že s ním musí bezodkladně mluvit.

               Viktor zrovna odložil stranou další tělo, když spatřil světelnou bublinu s Kareninou zprávou. Váhal, nebyl si jistý, zda v tomhle stavu může uposlechnout její volání. Byl teď více šelma než tvor podobný člověku. Odporné vraždící zvíře.

               Lilien měla pocit, že to trvalo nekonečně dlouho, než se v pokoji zavlnil vzduch a zhmotnil se Viktor.

               „Proč mě voláte?“ zeptal se s tváří jako vytesanou z kamene.

               „Musíš s tím šílenstvím okamžitě přestat!“  vykřikla Lilien zmučeně.

               „Nevím, o čem to mluvíš,“ odtušil chladně.

               Lilien si uvědomila, že Karen je stále vyděšená a taky zmatená. „Nech nás, Karen. Potřebuji si s Viktorem promluvit o samotě,“ požádala ji.

               „Ale Lil…“

               „Běž, prosím. Budu… Jsem v pořádku. Nech nás,“ zopakovala Lilien nesmlouvavě.

               Karen se tedy zvedla a neochotně odešla.

               Lilien se na něj zahleděla uslzenýma očima. „Musíš nechat toho vraždění, Viktore. Nesnesu to!“

               Pochopil okamžitě, co tím myslí. Nedal si pozor a pustil ji k sobě, do své hlavy. To zjištění ho šokovalo, nedal na sobě však nic znát.

               „Jen se normálně krmím. Není to nic nového, že upír zabíjí lidi,“ odvětil stále chladným tónem, i když uvnitř něj vířil hurikán různorodých pocitů. Od překvapení, přes znechucení, až po ryzí nenávist k vlastní osobě. A taky zahanbení.

               „Přestaň mi lhát, ještě pořád tě cítím tady,“ ukázala si na hruď. „Zešílel jsi, přestal ses ovládat. Možná jsi i před tím zabíjel, ale ne takhle zuřivě a rozhodně ne tak zbytečně! Nedovolím, aby ještě někdo zemřel. Ne kvůli mně…“ hlas se jí zlomil.

               „Nevěděl jsem, že… Nedovolil jsem ti nahlédnout do mé mysli,“ přiznal otřeseně. Kamenná maska byla tatam. Proudilo k němu její zoufalství a pocit viny za všechny ty zmařené životy.

               „Ale já to všechno viděla a cítila. Ještě teď,“ skryla obličej do dlaní. „Tolik zbytečně ukončených životů, Viktore. A to peklo v tobě. Ta trýzeň a zoufalství, bolest. Nevěděla jsem, že tak trpíš. Netušila jsem…“

               „To by myslím stačilo,“ snažil se najít ztracenou rovnováhu a obrnit se. Její žal ho ale drtil. Trápila se pro ty mrtvé i pro něj. Soucítila s ním a on to nedokázal snést.

               „Já si to nezasloužím, přestaň!“ okřikl ji bezradně. Stále před ní nemohl uzavřít své vědomí.

„Jsem netvor, viděla jsi to sama. Těší mě vraždit, mohl bych to dělat pořád dokola. A budu to dělat věčně.“

               „Ne, nelži mi. Tebe to netěší, cítila jsem, že se ti to z hloubi duše hnusí. Jen si nedokážeš pomoct,“ nedala si nic namluvit.

               „Kdybych tak mohl zařídit, abys na to zapomněla. Abych tě tolik nechtěl,“ zašeptal zničeně a ochraptěle pokračoval: „Nedokážu na tebe přestat myslet. Nikdy jsem neochutnal nikoho, jehož krev by se mi stala drogou. Ty jsi ale tak neuvěřitelně lahodná. Nikdy mi nic nedodalo tolik síly. Věděl jsem, že krev čarodějky je silnější než krev člověka, všichni upíři to vědí, ale ta, co jsem si vzal od tebe… Bylo to, jako bych pil krev tuctu čarodějek. Cítil jsem se tak živý…Odpusť.“ Uvědomil si, že o ní mluví jako o jídle a připadal si nejenom odporný, ale i pitomý.

               Lilien věděla, že jako správná čarodějka, by měla být vyděšená tím, co jí řekl, že by měla cítit opovržení a zahnat ho pryč, jeho slova ji však místo toho hluboce dojala.

               „Posaď se sem ke mně,“ řekla mu tiše a ukázala vedle sebe na postel.

               Překvapeně zaváhal, ale jen na vteřinu. Pelest postele se pod jeho vahou prohnula, když vedle ní usedl. Lilien pomalu vztáhla ruku, aby se dotkla jeho dlaně, on však okamžitě vyskočil, a mrštně se přesunul do opačného rohu pokoje.

               „Měl bych jít. Není bezpečné, abych tu zůstával. Nedokážu být tak blízko,“ přiznal zahanbeně.

               Lilien si prohrábla vlasy a nebojácně se zeptala: „Kdyby ses ze mě napil, dokázal bys pak s tím zabíjením přestat? Pomohlo by to?“

               Užasle si ji prohlížel. Opravdu se mi dobrovolně nabízí? Těžce polkl, a z posledních sil se ovládl.

               „Asi ano. Ale já nemůžu… Jsi příliš slabá,“ odmítl.

               „Ne, to nejsem. Když budeš opatrný, nic se mi nestane. Dokážeš to?“

               „Uvěříš mi, když řeknu, že ano?“

               Přikývla. Váhavě přisedl zpátky.

               „Dokážeš to udělat tak, aby to tolik nebolelo?“ zeptala se rozechvěle a shrnula si vlasy přes jedno rameno, aby mu odhalila hrdlo. Nebyla tak klidná, jak se tvářila. Ale chtěla to udělat. Pro něj. Pro ostatní, které tím zachrání.

               Vzal ji jemně za ruku. „Dokážu. Můžu zařídit, aby se ti to líbilo. Dokonce moc.“

               V dané situaci bylo podivné, že se dokázala usmát a už klidněji odvětit: „Bude stačit, když to nebude bolet“. Otočila obličej do strany, aby mu usnadnila přístup k tepně.

               „Vážně mi věříš? Protože jsi viděla svou smrt?“ vzal ji za bradu a pomalu obrátil její obličej zpět ke svému.

               „Ne. Prostě ti věřím,“ přiznala upřímně a chtěla si přitáhnout jeho hlavu blíže, aby mu to dokázala.

               V očích se mu rozhořel stejný temný plamen jako tehdy na zahradě u Megan. Nebránil svým toužebným pocitům v cestě do jejího nitra. A Lilien se nechala pohltit jejich silou.

               „Ne,“ zarazil ji jemně, když se ho znovu pokusila přitáhnout k sobě.

               „Ale…“

               „Bylo by to moc nebezpečné. Krev ti tudy proudí moc rychle a pije se snadněji,“ vysvětloval a cítil se upřímně zahanbeně.  To, co se chystal udělat, co mu dovolila udělat, bylo odporné. On byl odporný. Teď už ale nedokázal odejít.

               Zvedl ke svým rtům její dlaň a pohladil rty zápěstí. „Tady to bude bezpečnější. Mohu to lépe kontrolovat.“

               Udělal to rychle. Ucítila jen krátké bodnutí, a pak nic. Žádnou bolest, přesně jak slíbil.

               Jakmile mu do úst skanula první kapka její krve, hlasitě zasténal. S dalším polknutím se mu do těla a duše začala vkrádat nesmírná úleva, trýzeň neukojeného hladu začala pomalu ale jistě slábnout. Bylo to tak jiné! Smysly se mu nezamlžily zuřivostí, vnímal vše, co se kolem něj dělo. Ticho v pokoji, které narušoval jen tikot hodin, a její klidný dech. Cítil se blaženě a tentokrát vědomě otevřel své nitro, aby Lilien mohla pocítit, jakou úlevu mu poskytla. Ačkoliv jeho prioritou bylo utišit hlad, pozorně naslouchal tlukotu jejího srdce. Při jakékoli nepravidelnosti byl připravený přestat.

Lilien uchváceně vnímala tohle všechno a byla šťastná, že se jí konečně otevřel. Vzájemná důvěra byla v jejich situaci nutným začátkem rodícího se přátelství. Jen si povzdechla, když jí dal poznat svůj vděk, a položila si hlavu na jeho rameno.

               Viktor se zarazil a trochu se odtáhl. Ostražitě se na ni podíval, jeho pohled už vůbec nebyl temný, blýskal se jasným světlem safírové modři.

               „Jsem v pořádku,“ odpověděla laskavě na jeho nevyslovenou otázku. „Jen klidně pokračuj.“

               Sklonil se tedy zpátky k jejímu zápěstí a znovu pil. Nevěděla, jak dlouho to ještě trvalo, než se opět odtáhl. Užívala si vzájemné splynutí jejich duší a pocitů a nevnímala čas.

               „Lilien,“ oslovil ji něžně. Rychle si otevřel na prstu malou ránu a vlastní krví jí potřel zraněné zápěstí.

               Podívala se na něj, víčka měla náhle jako z olova. „Proč jsi přestal?“ zamumlala.

               „Už to stačí,“ odpověděl jemně. „Nebolelo to?“

               „Jak jsi slíbil,“ odpověděla tiše a zívla si. „Bylo to jiné než poprvé.“ Marně se snažila se soustředit.

               „Bylo to jiné,“ souhlasil a odhrnul jí vlasy z obličeje, aby jí mohl pohlédnout do očí. „Překrásné.“             

               Usmála se. „To jsem ráda. Myslím.“ Znovu si zívla.

               „Vyčerpal jsem tě, “ poznamenal ustaraně a opatrně ji položil na polštář.

               „Jen trochu,“ přiznala už v polospánku. Tiše se zasmál.

               „Tak už spi.  Zůstanu u tebe a budu odhánět všechny ošklivé vize a noční můry,“ slíbil.

               „Děkuji,“ hlesla a okamžitě upadla do hlubokého spánku.

               „To já děkuji, anděli,“ zašeptal dojatě a lehce ji políbil na čelo.

**********

               Jakmile Lilien tvrdě usnula, sešel Viktor dolů. Moc dobře slyšel Karen neklidně přecházet po obývacím pokoji a nechtěl, aby to její sestru vzbudilo.

               „Lilien je v pořádku,“ oznámil klidně do ticha obývacího pokoje, kde si to Karen nervózně rázovala. „Spí.“

               „Řekl bys mi laskavě, co se to s ní dělo? Nebylo to vidění, ale vypadala ještě hůř, než kdyby bylo. Cos jí to udělal?“ obořila se na něj. Zamračil se a Karen si byla jistá, že si připravuje nějakou peprnou odpověď.

               „Nedal jsem si pozor a Lilien nahlédla díky našemu poutu do mé duše,“ překvapil ji svým vysvětlením.

               „Upíři duši nemají,“ odsekla opovržlivě.

               „Tvá sestra na to má jiný názor,“ reagoval klidně a trochu zasněně pokračoval: „Napadlo tě někdy, že vlastně ani není čarodějka?“

               „Hloupost,“ namítla. „Kdo tedy podle tebe je?“

               „Anděl.“

               Karen vytřeštila oči. Musel zešílet.

               Teprve teď si všimla jeho poklidného, téměř šťastného výrazu. Nebyl to stejný upír, který se ještě před chvílí objevil u Lilien v ložnici. Tenhle vypadal skoro jako… člověk.

               Konečně to Karen pochopila a zhnuseně zašeptala: „Ty jsi z ní znovu pil!“

               „Jak jsi…“ Karen zavrávorala pod tíhou poznání a musela si sednout na pohovku. „Lilien ti to dovolila, že? Možná vážně není pravá čarodějka,“ poznamenala znechuceně. „Pravá čarodějka by se raději zabila, než aby ji dostal upír.“

               „Nesmíš ji za to odsuzovat! Udělala to proto pro lidi, které čekala záhuba skrze můj hlad, kdyby mi nepomohla,“ obořil se na ni Viktor a pohnul se jejím směrem.  

               Zastavila ho zdvižením ruky. „Zůstaň, kde jsi. Já nejsem Lilien, mě se hnusíš. Klidně tě mohu zničit. Nepotřebuji na to svou obrannou moc, stačí mi jednoduché kouzlo.“

               Ustrnul. Odpověděl jí zdvořile, ale v hlase mu zazníval rozzlobený podtón: „Už nikdy mi nevyhrožuj, Karen. Zabil bych tě dřív, než bys stačila vyslovit první slabiku své kouzelné formule. Dokázal bych tě zabít tak rychle, že bys ani nestihla postřehnout, jak jsem to udělal.“

               „Tak proč to neuděláš, mocný Nejstarší?“ provokovala ho bláhově.

               „Protože jsi její sestra. A Lilien… Je pro mě vším,“ přiznal ve vší vážnosti.

               Karen překvapeně zalapala po dechu. „Není možné, abys… Vy přece nedokážete…“

               Vyrušilo je klepání na dveře. Viktor je otevřel silou své mysli, aniž by se jen o milimetr pohnul. Na zápraží stál Thomas.

               „Bez tvého pozvání nevejde,“ připomněl jí Viktor. Možná se snažil o diplomacii, přesto šlo jednoznačně o příkaz, aby jeho pobočníka nechala vstoupit dovnitř.

               „Nevpustím do svého domu žádného dalšího…“ ohradila se Karen, když ale spatřila jeho výhružný pohled, zaváhala. Jak rychle zahodil masku lidskosti! Jeho obličej zase nesl onen známý výraz chladné povýšenosti a z očí koukala jasná hrozba.

               „Vejdi,“ vzdychla rezignovaně. V mysli si ale zároveň připravovala kouzlo, kterým by nejraději smetla oba upíry z povrchu světa. Přemýšlela, zda by to dokázala udělat tak, aby u toho nemusela vůbec promluvit.

               Thomas se váhavě vydal chodbou do obývacího pokoje. Podezíravě si měřil čarodějku, která na něj nenávistně hleděla. Pohledem každou chvíli zabíhal k její označené dlani.

               Takže tenhle ptáček asi není tak nedotknutelný, jako Viktor, napadlo Karen, když si toho všimla. Po tváři se jí rozlil spokojený úsměv.

               „Co se děje, Thomasi? Nestačilo poslal zprávu?“ zeptal se ho Viktor přísně.

               „Nevím, jestli můžu. Před ní,“ podíval se nejistě Kareniným směrem.

               „Jsou to naši spojenci, Thomasi. Jestli se to týká našeho společného boje proti Matce démonů, tak klidně promluv,“ vyzval ho Viktor.

               „Rada začíná být velice nespokojená s tvou neustálou nepřítomností na jejích jednáních, můj pane. Paní Eleanor tě podezřívá z toho, že tajíš nějaké důležité informace, které jsi získal od té své čarodějky. Dokonce zpochybnila tvé tvrzení o jejích vizích. Že prý to jsou nesmysly. Tvrdí, že se snažíš získat převahu v Radě, abys mohl sesadit pana Marcuse a ujmout se sám místa nejvyšší autority,“ odpověděl Thomas zvolna a Karen na něm poznala, že čeká ze strany svého velitele výbuch zlosti.

               „A co říká Marcus?“ zeptal se místo toho Viktor zamyšleně. Thomase to udivilo, rychle se ale vzpamatoval a odpověděl: „Pan Marcus ti věří, rád by se ale přesvědčil o tom, že se v tobě nemýlí. Chce, abys tu čarodějku přivedl a předvedl ji členům Rady, pane.“

               Viktor se zle zamračil, založil si ruce na prsou a otočil se tváří k oknu, aby mu ani jeden z nich neviděl do tváře.

               „Jasně jsem Marcusovi řekl, že ji přivedu, až to já sám uznám za vhodné,“ teď už i Karen poznala, že Nejstarší zuří. Thomas, nejistě těkající pohledem mezi Viktorovými rozložitými zády a její dlaní, ten dojem jen umocňoval.

               „Nemůžeš ji tam vzít,“ vložila se rozhodně do jejich rozhovoru.

               „Neříkej mi, co můžu a co…“ zasyčel na ni podrážděně, když v tom se zarazil a pohledem střelil ke stropu. Zatvářil se ustaraně.

               „Zůstaň tady!“ přikázal Thomasovi a vyběhl po schodech. Karen ho rychle následovala. Dohnala ho ve chvíli, kdy vstupoval do sestřiny ložnice.

               Dívka se vzpínala v posteli v bolestivých křečích. Znamení na dlani jí zářilo tak jasným světlem, že to v pokoji vypadalo jako ve dne. Měla vidění.

               „Zbav jí nějak té bolesti, Karen,“ zasténal procítěně.

               „Nejde to, zkoušela jsem to už tolikrát. Nevím jak,“ odpověděla otřeseně.

               Lilien se posadila a rukou se snažila něčeho chytit. „Vidím ji,“ vzlykala. „Ale je daleko. Někdo je u ní. Nedovolí mi dostat se blíž.“

               „Musíme něco udělat,“ řekl Viktor zoufale, ale Karen jen zamítavě zavrtěla hlavou. Lilien znovu hlasitě vykřikla a Viktor zaskučel, jak do něj pronikla její bolest.

               „Zabije ji to,“ procedil skrze zuby.

               „Není nic, co bychom mohli udělat,“ zašeptala Karen zničeně a zadržovala slzy.

               Viktor nesouhlasně zavrčel a rozhodně přistoupil k posteli. Než stačila Karen zaprotestovat, chytil Lilien za ruku a přitiskl si její zářící znamení na čelo. Pálilo to jako samo peklo, bylo mu to ale jedno.

               „Jsem tady Lilien. Slyšíš mě? Poslouchej můj hlas. Jsem tady a pomůžu ti,“ pronesl vemlouvavě.  Karen viděla, jak zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit. Ucítila, jak z něj začala sálat jeho vlastní temná moc.

               „Viktore, to tak moc bolí,“ zasténala Lilien a volnou rukou se ho chytila za rameno. Při další vlně trýzně do něj zaryla nehty.

               „Já vím, ale brzy to přejde. Soustřeď se na můj hlas, Lilien, ano?“ Dívka z posledních sil přikývla.

               „Dobře. A teď na mě přenes svou bolest. Nech ji, ať přejde do mého těla,“ nabádal ji hypnoticky. Karen překvapeně sledovala, jak se sestřiny ztrhané rysy pomalu rozjasňují úlevou.

               „Ano, tak je to správně. A teď do sebe nechej proudit moji sílu,“ radil jí Viktor dále. Lilien v tu chvíli přestala lapat po dechu, celá se viditelně zklidnila. Do tváře se jí vrátila barva.

               „Dobře, moc dobře, a teď se soustřeď na to, co vidíš. Ničeho se neboj, jsem tu s tebou,“ povzbuzoval ji.

               „Vidím ji, ale je pořád daleko…“ stěžovala si Lilien. Karen nemohla uvěřit vlastním očím. Lilien byla v pořádku, bolest byla pryč. Pak si všimla, že nezmizela, jen se nyní odrážela v upírově tváři.

               „Ukaž mi ji,“ přikázal jí Viktor. Lilien nezaváhala ani na vteřinu a vtáhla ho do své vidiny.

               Díval se jejíma očima. Stála v temné místnosti, černota kolem byla téměř hmatatelná. Ani když využil své upíří smysly, nerozeznával kolem sebe nic konkrétního, pouze nejasné obrysy. Pak mu začaly před očima vířit barevné obrazy, střídaly se rychle jako leporelo a v každém z nich mohl spatřit velkou knihu v kožené vazbě. Přední stranu zdobil jakýsi znak. Pokaždé, když se na něj zaměřil, jako by mu nějaká matná postava zastiňovala výhled. Jako by nebyl jediný, kdo na knihu hledí… Napnul svůj zrak ještě více. Pak ale náhle vše potemnělo, a vize společně s bolestí byla pryč.

               Lilien spustila dlaň, kterou si tiskl na čelo, a něžně ho pohladila po ztrhané tváři.

               „Proč?“ zašeptala.

               „Nemohl jsem se dívat, jak trpíš. A už nikdy nebudeš, to ti přísahám,“ slíbil. Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné. Karen ale jasně cítila, že ho nezpůsobila žádná hrozba, ale něco laskavého a silného.

               „Potřebuji papír a tužku,“ obrátil se Viktor na Karen a už vypadal, jako by ho nikdy nic nebolelo.

               Zatracení upíři, pomyslela si.

               „A byla bys tak laskavá a přinesla mi zároveň některý ze svých posilujících nápojů?“ požádala ji sestra. Vidění ji tentokrát nestálo tolik sil jako obvykle, jelikož nemusela přemáhat bolest, ale i tak se cítila vyčerpaná.

               „Hned to přinesu,“ přikývla Karen a odešla. Ještě se ohlédla přes rameno, ale Lilien už opět věnovala plnou pozornost Nejstaršímu.

               „Ty jsi něco viděl,“ řekla mu radostně, když osaměli.

               „Mlhavě jsem viděl znak na té knize. Zkusím ho nakreslit, třeba se mi vybaví jasněji,“ vzal ji jemně za ruku. Přitiskl svou tvář do její dlaně a zhluboka se nadechl. Voněl k ní. Lilien se zachvěla, ale nebylo to strachy. Všimla si, že rána na jejím zápěstí se úplně zahojila, jako by tam nikdy nebyla.

               Takže jeho krev má skutečně léčivou moc, napadlo ji letmo. Měla pocit, že ji políbil do dlaně, ale byl to tak lehký dotyk, že se jí to mohlo jen zdát. V tom její ruku pustil.

               „Lehni si a prosím tě, přikryj se,“ řekl tiše a na rtech se mu objevil pobavený úsměv, když se stydlivě zahalila až ke krku. Uvědomila si, že na sobě nemá nic kromě tenké noční košile s obrázky barevných motýlků.

               „Mé ovládání má taky své hranice, jak už jsi sama poznala,“ přiznal zastřeným hlasem. „Není to jen tvá krev, co mě na tobě přitahuje, Lilien“.

Potom se postavil a poodstoupil od ní.

               Zaskočil ji a zmátl. „Dala jsi mi toho už tolik, Lilien. Neboj se, víc už nečekám,“ ujistil ji, protože si to v ní přečetl. Cítil, jak se dotkla jeho mysli, už se ale obrnil.

               „Nebraň mi,“ zašeptala prosebně. Potřebovala cítit, co cítí on, aby se v tom všem vyznala. Měla tolik otázek, které se obávala vyslovit.

               „Bude to tak pro tebe lepší,“ odmítl ji pustit do své hlavy.

               „Pro mě, nebo pro tebe?“ nedala se odradit. Než jí však stihl odpovědět, vrátila se Karen s věcmi, o které ji žádali.

               Viktor si od ní beze slova vzal blok a tužku, a zatímco se Lilien posadila a pomalu upíjela kouzelný nápoj, zuřivě črtal na papír. Pohyb jeho ruky se postupně zrychloval, než mu z ničeho nic tužka vypadla z ruky a ve tváři se usadil nefalšovaný údiv.

               „To přece není možné.“

               „Co je, Viktore?“ zeptala se Lilien nedočkavě. Karen byla taky zvědavá.

               Podal jí papír s nádherným obrázkem sovy, sedící na srpku měsíce. Zvíře vypadalo jako živé.

               „Já tu knihu znám. Držel jsem ji v ruce.  Není to ani tak dávno. Vím, kde ji najdeme,“ odpověděl zaraženě, ale pak se odmlčel.

               „Tak kde ji najdeme?“ zeptala se Karen netrpělivě.

               „V sídle Rady Nejstarších. V knihovně.“

MATKA DÉMONŮ – třetí kapitola je hotová :-)

Všechny vás zdravím,

doufám že zvládáte korona-krizi v klidu, psychické pohodě a můj příspěvek vás zastihl při pevném zdraví. Pokud je to opačně, tak přeji brzké uzdravení a hlavu vzhůru, jistě bude zase lépe.

A pokud máte třeba dlouhou chvíli, můžete si přečíst třetí kapitolu mého nového příběhu Matka démonů 🙂

3.kapitola

Sbohem Emily

               Lilien se v posteli dlouho převalovala. Nemohla přestat myslet na to, co jí řekla Karen o krevním poutě. Je možné, že se se se mnou Viktor vážně svázal?

Dost o tom pochybovala. Krevní pouto mezi nimi by totiž znamenalo, že by Lilien dokázala poznat, co Viktor cítí, na co myslí. To by určitě nedopustil.  A ona v něm nic přečíst nedokázala. Je pravda, že ji poslední zjevení stálo spoustu sil, ale i tak. Přece bych poznala, že cítím to, co on, nebo ne? Prostě se na něj příště zaměřím a uvidím, řekla si nakonec a pustila to prozatím k vodě.

               Spánek přesto nepřicházel. Hlavou jí totiž vrtala ještě jedna věc. Proč démon zaútočil zrovna na Emily? Démoni jsou sice úhlavními nepřáteli čarodějek, určitě ale mohl zabít tucet jiných, mnohem mocnějších sester. Navíc to byl první útok na čarodějku od chvíle, kdy spatřila, že se Matka démonů probouzí. Lilien si byla naprosto jistá, že pokud by některý z démonů již dříve zaútočil na jinou z čarodějek, viděla by to.

               Tak proč si vybral zrovna Emily?

               Nakonec ji únava přece jenom zdolala. Než se její vědomí přehouplo přes okraj bdění do hlubin spánku, dolehl k ní z kuchyně sestřin hlas, kterým velmi rytmicky a velmi důrazně odříkávala tajná slova dávných zakletí. Zabezpečovala dům mocnějšími kouzly, než jaká jej doposud chránila.

               Probudila se po několika hodinách neklidného převalování s vyděšeným výkřikem, když znovu ve snu spatřila démona ze svého posledního vidění. Rozhodně se necítila odpočatě a svěží. Pozdně odpolední slunce se opíralo do závěsů a v břiše jí zase kručelo hlady.  Lilien se s povzdechem zvedla z postele, opláchla si obličej studenou vodou a sešla do kuchyně, aby si vzala něco k snědku a požádala sestru o další posilující lektvar.

               Karen zastihla v předklonu u kuchyňské linky, lokty se o ni opírala a listovala ve staré velké knize kouzel a zaříkávadel. Dědila se v jejich rodině od nepaměti. Byla tak zahloubaná do své práce, že si sestřiny přítomnosti vůbec nevšimla.

               „Zabralo to?“ zeptala se jí Lilien zvědavě.

               Karen vyjekla: „Ty už jsi vzhůru? Vůbec jsem tě neslyšela přijít. Proč ještě nespíš?“

               „Promiň, nechtěla jsem tě vylekat. Mám zase hlad,“ odpověděla Lilien s provinilým úsměvem. „Tak zabralo to?“

               „Použila jsem veškerá známá kouzla a zaříkávání na ochranu osoby a obydlí před zlými duchy, ale nejsem si jistá, jestli to Viktora zadrží,“ odvětila Karen skromně, odložila knihu a otevřela lednici.

               „Ty jsi stihla i uvařit?“ zírala Lilien překvapeně na hrnec, který z ní vytáhla. Vždycky si myslela, že se Karen zbytečně podceňuje. Ve všem, co dělala, byla totiž velmi schopná. A co neuměla, se velmi rychle a snadno naučila.

               „Je to jenom slepičí vývar, stejně jsem potřebovala kuří nožky,“ usmála se Karen a dala jídlo ohřívat. Znovu se sklonila nad knihou.

               Lilien ji zezadu objala kolem pasu a opřela si bradu o její rameno. „Jsi prostě neuvěřitelná, i když si to o sobě nemyslíš,“ pochválila ji vesel, ale pak zvážněla. „Ty si vážně myslíš, že se se mnou Viktor svázal? Jak jsi to poznala?“

               „Jednoduše. Cítil tvou bolest, když jsi měla vizi. Kdyby to nebyla TVÁ bolest, měla bych z ní i radost,“ vysvětlila Karen s kapkou škodolibosti v poslední větě a zaklapla knihu. „Udělala jsem vše, co se dalo, Lil, abych nás před ním ochránila.“

               „Já vím a děkuji ti. Jen se bojím, že pokud jsme skutečně spoutáni krví, bude to marné,“ zamračila se Lilien při té představě. Pořád se cítila při té myšlence nepříjemně. A provinile. „Je mi líto, že k tomu došlo, Karen. Kdybych měla jinou možnost, nenapila bych se. Byla jsem ale úplně mimo, a pak už to nešlo vrátit.“

               „Nevyčítám ti to, Lil. Je hrozné, že se to stalo, ale už to nejde odestát. Hlavní je, že jsi přežila. To je důležité. A co se týče ochrany domu před tím parazitem, nebudeme ztrácet naději,“ pokusila se jí Karen povzbudit a šla jim nachystat polévku.

               Chvíli mlčky jedly, když Lilien zamyšleně přerušila ticho. „Víš, připadá mi to divné… “

               „Že chtěl démon zabít Emily, když kousek od ní žije Megan, která je mnohem mocnější čarodějkou?“ přerušila ji Karen tázavě. I ona o tom přemýšlela.

               „Přesně! Pořád mi to vrtá hlavou, a vidím, že tobě taky.“

               „Rozhodně je to zvláštní,“ souhlasila plavovlasá čarodějka.

               „Já vím, že to bude znít hloupě, ale potřebovala bych Emily vidět. Myslím, že když si s ní promluvím, tak zjistím, co za tím vězí. Půjčíš mi auto?“ požádala ji Lilien.

     „Ne,“ odpověděla Karen klidně, a když se na sestřině tváři objevil zklamaný výraz, dodala: „Jsi mizerná řidička, a to auto je skoro nové. Odvezu tě tam. Ale napřed si dojez polévku.“

**********

               Cesta jim uběhla poměrně rychle. Zatímco Karen řídila, pozorovala Lilien z okna okolní krajinu a myšlenky se jí rozbíhaly do všech světových stran. Dokonce si na chvilku zdřímla. Podle mapy jim měla cesta k Megan trvat přibližně 2 hodiny jízdy, ale jelikož Karen patřila mezi opatrné řidiče, dorazili do cíle po třech hodinách. Lilien celou dobu klidně spala, probudilo ji až zastavení auta.

               „Vyspinkaná?“ zeptala se jí Karen pobaveně. Byla moc ráda, že si Lilien odpočinula. Věděla, že na ní spočívá obrovská tíha, že každé zjevení jí způsobuje velkou bolest a stojí ji plno sil. Bylo to tak odjakživa. Jako malá kvůli tomu často plakala, chtěla se s Lilien o její bolest podělit, aby sestra tolik netrpěla a trvalo dlouho, než pochopila, že je to nemožné. Tak se alespoň snažila zdokonalovat v umění čar a přípravy léčivých nápojů, aby mohla Lilien alespoň ulevit od následků.

               „Do růžova,“ odpověděla jí Lilien vesele a vystoupila z vozu. Společně přešly ulici, prošli brankou a zazvonili u dveří jednoho z domků. Než se vydaly na cestu, poslala Karen Megan zprávu, že dorazí.

               Chvilku bylo ticho, nikdo neotvíral. Zazvonily tedy znovu a Karen nenápadně poslala Megan další kouzelnou zprávu, že jsou to ony, kdo stojí za dveřmi.

               „Na zahradě,“ zaševelil vítr tak tiše, že to mohly slyšet jenom návštěvnice. Karen s Lilien tedy obešly dům, a přes další branku v asi metr vysoké zdi, která plnila funkci plotu, vstoupily přímo na zahradu.

               Byla nádherná.  V jedné části stála skupinka ovocných stromů, kousek od nich se skvěly záhony s květinami. Kousek dál mohly vidět malý skleník, v němž Megan pěstovala byliny, potřebné každé čarodějce. Ze zahrady se dalo přejít rovnou do domu francouzským oknem, stejně jako u nich doma.

               „Kde jsou?“ rozhlížela se Lilien zmateně.

               „Nevím, nikde je nevidím,“ odpověděla Karen nechápavě.

               „Vidíš, Emily? Říkala jsem ti, že to funguje skvěle,“ ozvalo se kousek před nimi. Před mladými čarodějkami se náhle zjevil obrázek dvou starších čarodějek, sedících u zahradního stolku, popíjejících čaj.

               „To se povedlo,“ vydechla Karen uznale.

               „Jen jsem zdokonalila kouzlo neviditelnosti, drahá Karen,“ zapýřila se Megan. „Dokážu teď skrýt cokoli nejen před zraky lidí, ale také před smysly dobrými i zlými, takže i před čarodějkami, upíry a hlavně démony.“

               Megan jim pokynula, aby si k nim přisedly. „Právě jsem navrhovala Emily, že ji to naučím.“ Nalila návštěvnicím čaj do šálků, ty jim pak podala.

               „Ještě nikdy jsem takové mocné kouzlo neviděla. Ledaže by se spojilo více čarodějek,“ poznamenala Karen obdivně a dodala: „Myslím, že je to dobrý nápad. Co si o tom myslíš ty, Lilien?“

               Zatímco Megan vysvětlovala své kouzlo, Lilien se již vzpamatovala z překvapení a zvědavě si prohlížela Emily. Hledala, co by na ní mohlo být tak zvláštního, že to zaujalo i démona. Ale nic výjimečného neviděla. Emily vypadala jako hodně stará, milá paní, na tváři měla přívětivý úsměv a bystré oči, skryté za velkými brýlemi.

               „Já jsem Emily, děvenko,“ natáhla k ní čarodějka ruku.

               „Lilien,“ představila se a podávanou dlaň pevně, ale jemně stiskla.

               „Já vím. Kdo by tě taky neznal, zázraku mezi sestrami? Děkuji, tvé varování mi zachránilo život,“ řekla Emily vděčně.

               „Rádo se stalo,“ usmála se na ni Lilien a odpověděla na Kareninu otázku: „Není to špatný nápad. Pokud si to Emily bude přát.“ Věděla, jak umí být Megan umanutá, nejednou jejímu přehnanému tlaku musela sama čelit a Emily nic podobného nepřála.

               „Jenže to je ta potíž, Emily to nechce,“ řekla Megan svým typickým káravým tónem.

               „Já vím, že to myslíš dobře, drahá Megan, a možná ho vyzkouším, abych se mohla před těmi monstry na chvíli ukrýt a najít ztracenou rovnováhu,“ oponovala Emily mírně, a Lilien si teprve nyní všimla, že její tvář nese ještě stopy po otřesu, který prožila. „Rozhodně se ale před těmi ďábly nehodlám skrývat už navždy.“

               „Jistě, jistě. Dáte si koláček?“ nabídla jim Megan a změnila tak téma hovoru. Povídaly si pak o zahradě, o pěstování květin a bylin, dokud se nezačalo stmívat. Lilien by ráda zapředla téma hovoru zpět na důvod jejich návštěvy, bohužel k tomu nedostala příležitost.

               „Doufám, že tu zůstanete na večeři a přes noc,“ řekla pak Megan oběma dívkám, když už se zešeřilo. „Mám sice už jen jeden volný hostinský pokoj, ale vy dvě to nějak zvládnete, viďte? Připravím pečeni s brambory a salátem, bude vám chutnat, uvidíte,“ pokračovala tónem, který už rovnou nepřipouštěl žádné námitky.

               Čarodějky souhlasily. Posbíraly tedy konvici, šálky i talíř s koláčky a vše odnesly do domu.

               „Půjdu si před večeří ještě odpočinout,“ oznámila jim Emily a vydala se po schodech nahoru do svého pokoje. Lilien ji nenápadně sledovala a zdálo se jí, že na ni Emily spiklenecky mrkla.

               „A já půjdu Megan pomoct do kuchyně, jestli ti to nevadí,“ otočila se Karen na sestru.

               „Spíš se půjdeš pokusit vytáhnout z Megan to kouzlo, jak tě znám,“ pousmála se Lilien vědoucně.

               „Pššt,“ zasyčela na ni Karen se smíchem a nechala ji v obývacím pokoji na pohovce. Po chvíli se z kuchyně ozýval kromě cinkání nádobí také družný hovor obou čarodějek.

               Jakmile si Lilien byla jistá, že Megan s Karen jsou plně zabrány do své činnosti, vyšla po špičkách do horního patra.  Nevěděla, která z ložnic patří Emily, když v tom zaslechla za jedněmi dveřmi pomalé kroky. Nezaváhala, tiše na ně zaklepala, a bez vyzvání vstoupila dovnitř.

**********

               „Omlouvám se, že ruším,“ spustila Lilien, ale Emily ji zastavila pohybem ruky: „Jen pojď dál, děvče.“

               Čarodějka stála u okna, v pokoji bylo zhasnuto. Lilien se trochu zmateně zastavila uprostřed pokoje.

               „Ještě pořád jsem se z toho šoku nevzpamatovala, omlouvám se. Doufám, že nám k rozhovoru bude stačit jen světlo svíčky,“ vysvětlovala Emily a rozsvítila svíci na stolku pomocí sirky místo použití kouzla. Což by bylo rychlejší, jelikož se jí chvěly dlaně. Chvilku jí to trvalo, ale nakonec se svíčka rozzářila. Emily pokynula Lilien, aby si sedla na sofa a posadila se vedle ní.

               „Chápu, že máte strach, Emily. Taky bych ho měla,“ ujistila ji Lilien chápavě.

               „Ty? Ty, která ses sama vydala do toho upířího doupěte vyjednávat s tím odporným Viktorem, ačkoliv jsi věděla, že proti jednomu z Nejstarších jsi naprosto bezbranná? Ne, ne, ty jsi odvážná, Lilien. To já nikdy nebyla.“

               „Zapomínáte, že jsem věděla, že se mi nic nestane,“ namítla Lilien.

               Emily se chvějícími se prsty dotkla jejího hrdla v místě, kde jí kousl Viktor. „Dovol, abych tě opravila, Lilien. Věděla jsi, že tam nezemřeš, ne že se ti nic nestane. A on ti ošklivě ublížil.“

                Lilien nevěděla, co na to říct, tak přešla rovnou věci. „Emily, nezlobte se, nechci se vás nijak dotknout, ale máte představu, proč se ten démon pokusil zabít právě vás?“

     K jejímu překvapení se Emily široce usmála. „Ty nejsi jen odvážná, děvče, ale taky moc chytrá.“ Pak pokračovala: „Zatím nikoho nenapadlo se mě na to zeptat. Ani Megan, a to je co říct. Jsem moc ráda, že se ke mně dostala po tvém varování včas a ohnivým kouzlem toho démona zlikvidovala. Všechny sestry to asi považují za náhodný útok.“

               „Ale on nebyl, viďte?“

               „Ne,“ souhlasila Emily. „Já totiž vím něco, co nikdo jiný. Proto Matka démonů na mě ty své ďábly poštvala.“

               „Myslela jsem si to. Svěříte mi to tajemství, Emily?“

               „Ach to není žádné tajemství, Lilien, jen ta souvislost prostě nikoho nenapadla. Jde totiž o to, co mi svěřila Matylda, moje učitelka,“ pousmála se Emily. Matylda patřila ve své době mezi nejmocnější čarodějky sesterstva, jednoho dne však prostě beze stopy zmizela neznámo kam, a nikdo už ji nikdy neviděl.

               „A co vám svěřila?“ nedokázala Lilien ovládnout svou zvědavost.

               „Ještě když jsem u ní byla v učení, to bylo za dob její největší slávy, vyprávěla mi příběh o jisté kronice, ve které je zaznamenána legenda o Matce démonů. O tom, jak kdysi chtěla ovládnout všechno živé, a jak byla spojenými silami čarodějek a upírů poražena a uvězněna.“

               „Tak proto,“ poznamenala Lilien spíš pro sebe a znovu se zeptala: „Jak se ta kronika jmenuje, Emily? Jak vypadá? Kde ji najdu?“

               Emily posmutněla. „To nevím, Matylda to také nevěděla. Ale hrozně ji toužila najít.“

               „Ale proč ji chtěla, Emily? Vždyť v té době byla Matka démonů uvězněná a nikomu neškodila,“ poznamenala Lilien zaraženě.

               „Nevím, děvče. Prostě ji chtěla najít. Mluvila o ní dokonce ten večer před svým zmizením. Vlastně posledních pár dnů před svým zmizením nemluvila o ničem jiném,“ vzpomínala Emily zamyšleně.

               „Je možné, že by chtěla Matku démonů osvobodit, Emily?“ napadlo Lilien. „Je možné, že proto chtěla tu knihu? Jak se dá vlastně Matka Démonů osvobodit?“

               „To by Matylda nikdy neudělala! Byla to dobrá žena, ta nejlaskavější, jaká po této zemi chodila,“ ohradila se Emily ostře.

               „Omlouvám se, nechtěla jsem se vás dotknout. Jenom přemýšlím nahlas,“ řekla Lilien rychle, nechtěla ji rozčilovat.

               Emily ji poplácala po ruce: „To nic, já se omlouvám, že jsem na tebe byla tak hrubá. Podle legend a vyprávění, která se v sesterstvu tradují, nikdo neví, jak vzbudit Matku démonů.“

               „A přesto to někdo udělal,“ odtušila Lilien temně.

**********

               U večeře Emily povyprávěla o tajemné kronice ještě Karen a Megan. Lilien své podezření ohledně Matyldy ale znovu nevyslovila. Čarodějky se shodly, že je důležité zjistit, o jakou kroniku jde a pokusit se jí najít. Jednalo se zatím o jedinou stopu, která mohla vést k informaci, jak zastavit blížící se zlo v podobě Matky démonů. Megan rozeslala zprávu všem vedoucím čarodějkám, které předsedaly jednotlivým regionálním sesterským skupinám, aby se pátrání mohlo rozběhnout na plné obrátky.

               Karen chtěla poslat zprávu i Viktorovi, Megan ji ale zarazila: „To počká.“

               „Dohodli jsme se ale, že ho budeme o všem informovat,“ namítla Karen nespokojeně.

               „Jistě, ovšem ještě nemáme spojenectví potvrzeno přímo Radou Nejstarších, že ne? Chci s těmi pijavicemi jednat jen v případě naprosté nutnosti. Navíc ještě ani přesně nevíme, co hledáme, ani kde hledat. Třeba jsou to jenom čarodějnické povídačky. A co když ta kronika obsahuje i návod, jak se těch parazitů navždy zbavit? Přece bychom nechtěly, aby se k ní v takovém případě vůbec dostali,“ promlouvala k nim Megan naléhavě.

               Lilien se to moc nezamlouvalo, ale musela uznat, že něco pravdy na tom je.

               „Dobře, necháme si tedy pár dní náskok. Ale nakonec mu tu zprávu pošlu,“ trvala na svém Karen. S tím Megan souhlasila.

               Po večeři se odebraly všechny do svých ložnic. Lilien se se sestrou dohodla, že se vyspí v obývacím pokoji na pohovce. Jelikož Karen zítra čekala jízda domů, potřebovala si pohodlně odpočinout v pořádné posteli.

               „Ty si ale potřebuješ taky pořádně odpočinout, Lilien,“ odporovala jí Karen. Jako vždy chtěla pro sestru jen to nejlepší.

               „Mě bude dobře tady. Stejně si chci ještě chvíli číst, a navíc jsem zvyklá chodit večer ujídat do lednice, jak sama moc dobře víš. Zbytečně bych tě tím budila, kdybys spala na pohovce,“ přemlouvala ji Lilien. Popravdě řečeno měla pocit, že vůbec neusne, jak jí hlavou divoce vířily různé myšlenky a otázky, nechtěla tím ale Karen zatěžovat.

               „Tak dobře, ale kdyby něco…“

               „Neboj se,“ skočila jí Lilien do řeči. „Slyšela jsi Megan. Zajistila dům před démony takovými kouzly, jaké rozhodně nepřekonají.  Jsme tu v bezpečí.“

               Nakonec se jí podařilo sestru přemluvit, takže za chvíli osaměla.  Svlékla se do trička, džíny přehodila přes opěradlo křesla, pohodlně se uvelebila na pohovce pod dekou a zavřela oči.

Třeba se mi přece jen podaří usnout.

**********

               V domě bylo naprosté ticho. Lilien ležela na pohovce, jednu nohu odkrytou a klidně oddechovala, když v tom zaslechla nějaký šepot. Nesouhlasně něco zamumlala a otočila se na druhý bok.  Když se šepot ozval znovu, posadila se a protřela si oči. Napadlo ji, že některá z čarodějek něco potřebuje, ale v pokoji nikdo nebyl. Chystala se, že si zase lehne, když znovu zaslechla, jak někdo šeptá její jméno.

Ještě v polospánku vstala, zabalila se do deky a bosa prošla francouzským oknem přímo na zahradu. Náhlý chlad, který ji zastudil do chodidel, ji probral úplně. Zmateně se rozhlédla po zahradě. Byla hluboká noc, takže ho ve tmě nespatřila, dokud se nepohnul. Tmavý stín pod jedním ze stromů.

     Viktor.

               Nejraději by se obrátila a utekla zpět do tepla a bezpečí domu, nechtěla mu ale dopřát to zadostiučinění, že ji viděl prchat.  A navíc je mnohem rychlejší.

               Vydala se tedy váhavě jeho směrem. Musela přistoupit dost blízko, aby ve tmě dokázala rozeznat jeho rysy, a když si její oči ještě lépe přivykly na tmu, spatřila v jeho tváři hněv.

               „Co tady děláš?“ zeptala se ho opatrně.

               „Co tady dělám?“ procedil skrz zuby vztekle. „Chtěl bych se tě zeptat na totéž, čarodějko. Měli jsme snad nějakou dohodu! Domníval jsem se, že členky toho vašeho spolku jsou čestné, ale asi jsem se zmýlil.“

               „O čem to mluvíš? Mám to chápat tak, že tě mám informovat o každém svém pohybu?“ obořila se na něj.

               „To znamená, že chci vědět o všem, co se kolem naší společné věci šustne!“ odsekl a podrážděně pokračoval: „A zřejmě se něco děje, když jsi tady a ne doma. Nejsem žádný hlupák, čarodějko, nenechám se jen tak oklamat!“

     „Tak za prvé – nikdo tě nechtěl oklamat a za druhé – jely jsme sem, protože jsem chtěla zjistit, proč si ten démon vybral zrovna Emily, “ přiznala neochotně.

               Vypadalo to, že se trochu uklidnil, už se tolik nemračil. „A co jste zjistily?“

               Lilien věděla, že nemá smysl před ním něco tajit, a tak mu ve stručnosti vše povyprávěla. Pozorně ji poslouchal a upřeně ji přitom pozoroval.

               „A jen aby bylo jasno, rozhodně tě nemíním informovat o každém svém kroku,“ řekla neohroženě. „Stačí, že přečteš každé hnutí mé mysli.“

               Trochu se zarazil, když pochopil, kam tím míří.  Pak se arogantně usmál.

               Lilien ten úsměv rozzuřil. Navíc se celou dobu sama pokoušela proniknout do jeho hlavy a vůbec se jí to nedařilo, což její hněv ještě přiživovalo. Jako by nic necítil a na nic nemyslel.

               „Neměl jsi právo!“ utrhla se na něj. Čekala, že spustí nějakou písničku o tom, že je jeho a on je její pán a podobně, Viktor ji ale překvapil.

               „Neměl jsem v úmyslu se s tebou svázat, ale stalo se,“ pokrčil rameny.

               Lilien si dodala odvahu. „Ale jak je možné, že nic necítím? Žádnou tvou emoci, ani myšlenku.“

               „Třeba je to proto, že nemám duši,“ řekl zvláštním tónem a uhnul před jejím pohledem, čímž ji znovu překvapil.

               „Každý má duši. I ty. I když je prokletá a zlá, je to pořád duše,“ nenechala se obalamutit. „Tak čím to je?“

               „Prostě si nepřeji, abys do mě viděla, čarodějko,“ odpověděl upřímně.

               Lilien zacloumal vztek. „Prostě si to nepřeješ? Jenom tak? Takže ty klidně můžeš lézt lidem do hlavy, můžeš se klidně bavit jejich bolestí a strachem, ale sám zůstáváš nadobro nečitelný? Jak si to představuješ? Co si o sobě vlastně myslíš, ty jeden odporný…“

               Viktor ji prudce chytil za ramena a silně s ní zatřásl. „Dávej si pozor na jazyk, čarodějko! Nezapomínej, s kým mluvíš!“

               Když s ní takhle smýkl, vyklouzla jí z rukou deka, kterou si přidržovala kolem těla a skončila na trávníku. Viděla, jak ji Viktor přejel zkoumavým pohledem a zastavil se na prsou. Dokázala si představit, co s nimi asi ta noční zima provedla. Instinktivně si chtěla překřížit paže na hrudi, ale držel ji pevně, a nedovolil to.  Chvíli ještě pozoroval její bradavky, pak pokračoval pohledem dolů, až k lemu jejího trička. Sahalo ji jen k podbřišku, takže si mohl v klidu prohlédnout její krajkové kalhotky.

               Lilien se cítila hrozně. Věděla, že to Viktor pozná a snažila se tedy svůj pocit zahanbení potlačit a zůstat naprosto klidná. Šlo to ale ztěžka. Když měsíc vykoukl zpoza mraků a osvítil místo, kde stáli, spatřila jeho planoucí pohled. V té chvíli poznala, že se snaží marně.

               Nevěděla, jak to udělal, jelikož to provedl jedním z těch svých hrozně rychlých pohybů, náhle se ale opírala o strom, pod kterým předtím stáli, a on se na ni tiskl tělem tak silně, že skoro nemohla dýchat. Jako by s ní chtěl celý splynout. Lilien se zmohla jen na překvapené zajíknutí. Slyšela ho vrčet, nebyl to ale ten výhružný zvuk, který u něj zažila už předtím, připomínal jí spíš předení nějaké divoké šelmy. Tvář měl zabořenou hluboko do jejího krku. Slyšela, jak hluboce vdechuje její vůni. Jeho rty se dotýkaly její kůže, pomalu jimi přejížděl po místě, kde cítil bubnovat její tep. Rozhodně nad sebou ztrácel kontrolu, jelikož Lilien náhle v celém tom divokém zmatku ucítila, jak se z jeho nitra zvedla prudká vlna horké touhy a odrazila se v její vlastní duši.

               Takže jsme přece jen svázáni.

               „Ne,“ zašeptala prosebně.  Ani se nepohnul.

„Neubližuj mi,“ zaprosila tedy znovu.  Teprve nyní jeho předení ustalo. Pohlédl jí do tváře, z pootevřených rtů mu mírně vyčnívaly jeho tesáky a Lilien ucítila, jak jeho touha ustupuje, až zmizela úplně.

               „Příště si dej pozor, jak se mnou mluvíš,“ utrousil chladně a kousek poodstoupil.  Lilien bleskově sáhla po dece a zabalila se do ní jako kukla. Třásla se zimou, hanbou a strachem. A taky touhou.

               Zrovna chtěla promluvit, když k ní opět přiskočil, zakryl jí rukou ústa, aby nevykřikla a stáhl ji do dřepu.

               „Psst,“ zašeptal tak tiše, že ho téměř neslyšela a ukázal na zeď.  Právě se z ní klouzavým pohybem a naprosto bezhlučně svezly dvě šedé stínové postavy. Neměly pevný obrys, vypadalo to, jako by se neustále vlnily, rozplývaly do prostoru a zase splývaly do té beztvaré šedé hmoty. Jediné, co se na nich neměnilo, byly zářící rudé oči s planoucími zorničkami.

               Démoni, blesklo Lilien hlavou. Viktor tu myšlenku slyšel, jelikož jen mlčky přikývl a stiskl jí rameno. Podle všeho to mělo být uklidňující gesto.

               Stíny se rozdělily, nevypadalo to ale, že by čarodějky a upíra všimli. Viktor ukázal na démona, který obcházel zahradu z levé strany a Lilien pochopila, že si ho chce vzít na mušku. Přikývla, pak ukázala na sebe a toho druhého démona.

               Viktor si ji chvíli měřil zpod přimhouřených víček, odhadoval její šance, a pak váhavě přikývl. Couvl více do stínu, až s ním splynul úplně a ztratil se.

               Zřejmě se k němu připlíží zezadu, napadlo ji.  Aby mohl upír zabít démona, bylo nutné, aby ho dokázal polapit a oddělit démonovu hlavu od přízračného těla.  Lilien se rozhodla jednat přímočaře. Odhodila deku, postavila se a vyšla ze stínu stromu.

               Démon, který jí byl blíž, ji okamžitě spatřil. S odporným kvílivým zvukem proti ní vrhl ohnivou kouli, která by ji jistě na místě sežehla, kdyby se Lilien bleskurychle nezaštítila vlastní mocí. Odrazila jeho útok a než se démon stihl vzpamatovat, vyslala k němu vlastní oheň, jemuž nestačil čelit a na místě shořel.

               Vítězně se usmála a rychle se otočila, aby pohledem vyhledala Viktora.  Zrovna se mu podařilo plynulým pohybem utrhnout démonovi hlavu, a odhodit ji na trávník, kde společně se zbytkem těla vzplanula. Tvářil se u toho velice nezúčastněně, jako by vynášel odpadky.

               V mžiku stál zase vedle ní. „To nebylo vůbec špatné,“ pochválil ji a znělo to upřímně. Chtěla mu poděkovat, když tu je vyrušil Karenin hlas.

               „Co se to tu děje? Slyšela jsem hluk, tak jsem…“ spěchala k nim, ale zarazila se, když málem stoupla do hromádky popela, který zůstal po jednom z démonů. „Co to…“

               „Zaútočili na nás dva démoni, Karen.  Jednoho jsem zlikvidovala já a druhého Viktor,“ vysvětlila jí Lilien a klidně opětovala její udivený pohled.

               „Démoni?  A co ty tu děláš?“ otočila se pak na Viktora nechápavě.

               „Přišel jsem Lilien vyřídit vzkaz od Rady,“ odpověděl stroze.

               „Vážně?“ řekly sestry dvojhlasně.

               Karenin pohled nedůvěřivě těkal z jednoho na druhého. Viktorovi se na tváři usídli jeho povýšenecký výraz.

               „A co mi máš tedy vyřídit?“ zeptala se ho Lilien a nejraději by mu vrazila facku, aby ho ta namyšlenost přešla. Nechápala to jeho náhlé střídání nálad. Nechápalo ho, a rozhodně si nebyla jistá, jestli ho pochopit chce.

               „Chtějí tě vidět. Mluvit s tebou. Chtějí, abys jim přesně popsala své vidiny, a co všechno víš o Matce démonů,“ informoval je.

               „Ne!“ vyhrkla Lilien vyděšeně a Karen ji ochranitelsky objala kolem ramen. „Jistěže ne, Lilien do toho vašeho hnízda rozhodně nepůjde, na to zapomeň. Leda přes moji mrtvolu!“

               „Jak si přeješ,“ zasyčel výhružně a sevřel dlaně v pěst.

               „Viktore,“ oslovila ho Lilien prosebně a postavila se před sestru.

               „Vadí mi, že pořád zapomínáte, s kým mluvíte. Mohl bych vás v jediné vteřině zabít, obě dvě, a ani bych si nezašpinil košili. Tak mě laskavě přestaňte pokoušet!“ odsekl zlostně.

               Lilien chtěla dál vyjednávat, když v tom se v domě rozsvítilo světlo a na zahradu se vypotácela další čarodějka. Vrávoravým krokem se blížila k nim, než jen pár metrů od nich upadla na zem. Byla to Megan.

               „Démon zaútočil na Emily! Vůbec nevím, jak se dostal dovnitř. Překvapil nás, neměly jsme žádnou šanci. Snažila jsem se, ale Emily… Je mrtvá,“ vzlykla. Pravou paži měla celou ohořelou.

               „Ne!“ přikryla si Karen ústa dlaní a do očí ji vhrkly slzy. Rychle došla k Megan a pomohla jí na nohy. Lilien se zapotácela, a byla by upadla, kdyby ji Viktor nepodepřel.

               Takže to bylo vše marné. Moje vidění… Emily stejně zemřela, pomyslela si zlomeně.

               „Nebylo to marné, alespoň nám stihla říct o té knize,“ oponoval jí Viktor pevným hlasem.

               „Ty mlč, zrůdo!“ okřikla ho Megan nenávistně, jakmile si uvědomila jeho přítomnost. „Stejně jsi je určitě přivedl ty, zlo následuje zlo a tvoje duše je temná a patří peklu!“

               „Jsou to i mí nepřátelé, čarodějko,“ procedil skrze pevně sevřené rty. Její slova ho urazila, zatím se ale dokázal ovládnout. Nejraději by ji ale zabil.

               Megan si odplivla jeho směrem. Viktor celý ztuhnul a Lilien uslyšela, jak mu v hrudi začalo vibrovat dravčí vrčení. Rychle vyslala ke Karen varovný pohled.

               „Jsi zraněná, Megan, pojď do domu, ať tě ošetřím,“ pochopila Karen a rychle odváděla čarodějku pryč.

               „Představuje si to spojenectví velice zajímavě, ta vaše Megan,“ pronesl Viktor rozzlobeně, když osaměli.

               „Je jenom vyděšená z toho, co se stalo Emily. Byla to naše sestra,“ obhajovala ji Lilien. Zvuky vycházející z jeho nitra naštěstí utichly.

               „Řekl jsem Radě, že tě přivedu, až to uznám za vhodné. Já si totiž nenechám poroučet. Od nikoho,“ vrátil se k předchozímu tématu. Překvapeně na něj pohlédla. Pomalu se k ní sklonil, až měl tvář jen kousek od její. Lilien zadržela dech.

               „To před chvílí… Nechtěl jsem ti ublížit,“ dodal vážně a rozplynul se v okolní tmě.

               Až po jeho zmizení si uvědomila, že se celou dobu drželi za ruce.