Všechny vás zdravím,
doufám že zvládáte korona-krizi v klidu, psychické pohodě a můj příspěvek vás zastihl při pevném zdraví. Pokud je to opačně, tak přeji brzké uzdravení a hlavu vzhůru, jistě bude zase lépe.
A pokud máte třeba dlouhou chvíli, můžete si přečíst třetí kapitolu mého nového příběhu Matka démonů 🙂
3.kapitola
Sbohem Emily
Lilien se v posteli dlouho převalovala. Nemohla přestat myslet na to, co jí řekla Karen o krevním poutě. Je možné, že se se se mnou Viktor vážně svázal?
Dost o tom pochybovala. Krevní pouto mezi nimi by totiž znamenalo, že by Lilien dokázala poznat, co Viktor cítí, na co myslí. To by určitě nedopustil. A ona v něm nic přečíst nedokázala. Je pravda, že ji poslední zjevení stálo spoustu sil, ale i tak. Přece bych poznala, že cítím to, co on, nebo ne? Prostě se na něj příště zaměřím a uvidím, řekla si nakonec a pustila to prozatím k vodě.
Spánek přesto nepřicházel. Hlavou jí totiž vrtala ještě jedna věc. Proč démon zaútočil zrovna na Emily? Démoni jsou sice úhlavními nepřáteli čarodějek, určitě ale mohl zabít tucet jiných, mnohem mocnějších sester. Navíc to byl první útok na čarodějku od chvíle, kdy spatřila, že se Matka démonů probouzí. Lilien si byla naprosto jistá, že pokud by některý z démonů již dříve zaútočil na jinou z čarodějek, viděla by to.
Tak proč si vybral zrovna Emily?
Nakonec ji únava přece jenom zdolala. Než se její vědomí přehouplo přes okraj bdění do hlubin spánku, dolehl k ní z kuchyně sestřin hlas, kterým velmi rytmicky a velmi důrazně odříkávala tajná slova dávných zakletí. Zabezpečovala dům mocnějšími kouzly, než jaká jej doposud chránila.
Probudila se po několika hodinách neklidného převalování s vyděšeným výkřikem, když znovu ve snu spatřila démona ze svého posledního vidění. Rozhodně se necítila odpočatě a svěží. Pozdně odpolední slunce se opíralo do závěsů a v břiše jí zase kručelo hlady. Lilien se s povzdechem zvedla z postele, opláchla si obličej studenou vodou a sešla do kuchyně, aby si vzala něco k snědku a požádala sestru o další posilující lektvar.
Karen zastihla v předklonu u kuchyňské linky, lokty se o ni opírala a listovala ve staré velké knize kouzel a zaříkávadel. Dědila se v jejich rodině od nepaměti. Byla tak zahloubaná do své práce, že si sestřiny přítomnosti vůbec nevšimla.
„Zabralo to?“ zeptala se jí Lilien zvědavě.
Karen vyjekla: „Ty už jsi vzhůru? Vůbec jsem tě neslyšela přijít. Proč ještě nespíš?“
„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat. Mám zase hlad,“ odpověděla Lilien s provinilým úsměvem. „Tak zabralo to?“
„Použila jsem veškerá známá kouzla a zaříkávání na ochranu osoby a obydlí před zlými duchy, ale nejsem si jistá, jestli to Viktora zadrží,“ odvětila Karen skromně, odložila knihu a otevřela lednici.
„Ty jsi stihla i uvařit?“ zírala Lilien překvapeně na hrnec, který z ní vytáhla. Vždycky si myslela, že se Karen zbytečně podceňuje. Ve všem, co dělala, byla totiž velmi schopná. A co neuměla, se velmi rychle a snadno naučila.
„Je to jenom slepičí vývar, stejně jsem potřebovala kuří nožky,“ usmála se Karen a dala jídlo ohřívat. Znovu se sklonila nad knihou.
Lilien ji zezadu objala kolem pasu a opřela si bradu o její rameno. „Jsi prostě neuvěřitelná, i když si to o sobě nemyslíš,“ pochválila ji vesel, ale pak zvážněla. „Ty si vážně myslíš, že se se mnou Viktor svázal? Jak jsi to poznala?“
„Jednoduše. Cítil tvou bolest, když jsi měla vizi. Kdyby to nebyla TVÁ bolest, měla bych z ní i radost,“ vysvětlila Karen s kapkou škodolibosti v poslední větě a zaklapla knihu. „Udělala jsem vše, co se dalo, Lil, abych nás před ním ochránila.“
„Já vím a děkuji ti. Jen se bojím, že pokud jsme skutečně spoutáni krví, bude to marné,“ zamračila se Lilien při té představě. Pořád se cítila při té myšlence nepříjemně. A provinile. „Je mi líto, že k tomu došlo, Karen. Kdybych měla jinou možnost, nenapila bych se. Byla jsem ale úplně mimo, a pak už to nešlo vrátit.“
„Nevyčítám ti to, Lil. Je hrozné, že se to stalo, ale už to nejde odestát. Hlavní je, že jsi přežila. To je důležité. A co se týče ochrany domu před tím parazitem, nebudeme ztrácet naději,“ pokusila se jí Karen povzbudit a šla jim nachystat polévku.
Chvíli mlčky jedly, když Lilien zamyšleně přerušila ticho. „Víš, připadá mi to divné… “
„Že chtěl démon zabít Emily, když kousek od ní žije Megan, která je mnohem mocnější čarodějkou?“ přerušila ji Karen tázavě. I ona o tom přemýšlela.
„Přesně! Pořád mi to vrtá hlavou, a vidím, že tobě taky.“
„Rozhodně je to zvláštní,“ souhlasila plavovlasá čarodějka.
„Já vím, že to bude znít hloupě, ale potřebovala bych Emily vidět. Myslím, že když si s ní promluvím, tak zjistím, co za tím vězí. Půjčíš mi auto?“ požádala ji Lilien.
„Ne,“ odpověděla Karen klidně, a když se na sestřině tváři objevil zklamaný výraz, dodala: „Jsi mizerná řidička, a to auto je skoro nové. Odvezu tě tam. Ale napřed si dojez polévku.“
**********
Cesta jim uběhla poměrně rychle. Zatímco Karen řídila, pozorovala Lilien z okna okolní krajinu a myšlenky se jí rozbíhaly do všech světových stran. Dokonce si na chvilku zdřímla. Podle mapy jim měla cesta k Megan trvat přibližně 2 hodiny jízdy, ale jelikož Karen patřila mezi opatrné řidiče, dorazili do cíle po třech hodinách. Lilien celou dobu klidně spala, probudilo ji až zastavení auta.
„Vyspinkaná?“ zeptala se jí Karen pobaveně. Byla moc ráda, že si Lilien odpočinula. Věděla, že na ní spočívá obrovská tíha, že každé zjevení jí způsobuje velkou bolest a stojí ji plno sil. Bylo to tak odjakživa. Jako malá kvůli tomu často plakala, chtěla se s Lilien o její bolest podělit, aby sestra tolik netrpěla a trvalo dlouho, než pochopila, že je to nemožné. Tak se alespoň snažila zdokonalovat v umění čar a přípravy léčivých nápojů, aby mohla Lilien alespoň ulevit od následků.
„Do růžova,“ odpověděla jí Lilien vesele a vystoupila z vozu. Společně přešly ulici, prošli brankou a zazvonili u dveří jednoho z domků. Než se vydaly na cestu, poslala Karen Megan zprávu, že dorazí.
Chvilku bylo ticho, nikdo neotvíral. Zazvonily tedy znovu a Karen nenápadně poslala Megan další kouzelnou zprávu, že jsou to ony, kdo stojí za dveřmi.
„Na zahradě,“ zaševelil vítr tak tiše, že to mohly slyšet jenom návštěvnice. Karen s Lilien tedy obešly dům, a přes další branku v asi metr vysoké zdi, která plnila funkci plotu, vstoupily přímo na zahradu.
Byla nádherná. V jedné části stála skupinka ovocných stromů, kousek od nich se skvěly záhony s květinami. Kousek dál mohly vidět malý skleník, v němž Megan pěstovala byliny, potřebné každé čarodějce. Ze zahrady se dalo přejít rovnou do domu francouzským oknem, stejně jako u nich doma.
„Kde jsou?“ rozhlížela se Lilien zmateně.
„Nevím, nikde je nevidím,“ odpověděla Karen nechápavě.
„Vidíš, Emily? Říkala jsem ti, že to funguje skvěle,“ ozvalo se kousek před nimi. Před mladými čarodějkami se náhle zjevil obrázek dvou starších čarodějek, sedících u zahradního stolku, popíjejících čaj.
„To se povedlo,“ vydechla Karen uznale.
„Jen jsem zdokonalila kouzlo neviditelnosti, drahá Karen,“ zapýřila se Megan. „Dokážu teď skrýt cokoli nejen před zraky lidí, ale také před smysly dobrými i zlými, takže i před čarodějkami, upíry a hlavně démony.“
Megan jim pokynula, aby si k nim přisedly. „Právě jsem navrhovala Emily, že ji to naučím.“ Nalila návštěvnicím čaj do šálků, ty jim pak podala.
„Ještě nikdy jsem takové mocné kouzlo neviděla. Ledaže by se spojilo více čarodějek,“ poznamenala Karen obdivně a dodala: „Myslím, že je to dobrý nápad. Co si o tom myslíš ty, Lilien?“
Zatímco Megan vysvětlovala své kouzlo, Lilien se již vzpamatovala z překvapení a zvědavě si prohlížela Emily. Hledala, co by na ní mohlo být tak zvláštního, že to zaujalo i démona. Ale nic výjimečného neviděla. Emily vypadala jako hodně stará, milá paní, na tváři měla přívětivý úsměv a bystré oči, skryté za velkými brýlemi.
„Já jsem Emily, děvenko,“ natáhla k ní čarodějka ruku.
„Lilien,“ představila se a podávanou dlaň pevně, ale jemně stiskla.
„Já vím. Kdo by tě taky neznal, zázraku mezi sestrami? Děkuji, tvé varování mi zachránilo život,“ řekla Emily vděčně.
„Rádo se stalo,“ usmála se na ni Lilien a odpověděla na Kareninu otázku: „Není to špatný nápad. Pokud si to Emily bude přát.“ Věděla, jak umí být Megan umanutá, nejednou jejímu přehnanému tlaku musela sama čelit a Emily nic podobného nepřála.
„Jenže to je ta potíž, Emily to nechce,“ řekla Megan svým typickým káravým tónem.
„Já vím, že to myslíš dobře, drahá Megan, a možná ho vyzkouším, abych se mohla před těmi monstry na chvíli ukrýt a najít ztracenou rovnováhu,“ oponovala Emily mírně, a Lilien si teprve nyní všimla, že její tvář nese ještě stopy po otřesu, který prožila. „Rozhodně se ale před těmi ďábly nehodlám skrývat už navždy.“
„Jistě, jistě. Dáte si koláček?“ nabídla jim Megan a změnila tak téma hovoru. Povídaly si pak o zahradě, o pěstování květin a bylin, dokud se nezačalo stmívat. Lilien by ráda zapředla téma hovoru zpět na důvod jejich návštěvy, bohužel k tomu nedostala příležitost.
„Doufám, že tu zůstanete na večeři a přes noc,“ řekla pak Megan oběma dívkám, když už se zešeřilo. „Mám sice už jen jeden volný hostinský pokoj, ale vy dvě to nějak zvládnete, viďte? Připravím pečeni s brambory a salátem, bude vám chutnat, uvidíte,“ pokračovala tónem, který už rovnou nepřipouštěl žádné námitky.
Čarodějky souhlasily. Posbíraly tedy konvici, šálky i talíř s koláčky a vše odnesly do domu.
„Půjdu si před večeří ještě odpočinout,“ oznámila jim Emily a vydala se po schodech nahoru do svého pokoje. Lilien ji nenápadně sledovala a zdálo se jí, že na ni Emily spiklenecky mrkla.
„A já půjdu Megan pomoct do kuchyně, jestli ti to nevadí,“ otočila se Karen na sestru.
„Spíš se půjdeš pokusit vytáhnout z Megan to kouzlo, jak tě znám,“ pousmála se Lilien vědoucně.
„Pššt,“ zasyčela na ni Karen se smíchem a nechala ji v obývacím pokoji na pohovce. Po chvíli se z kuchyně ozýval kromě cinkání nádobí také družný hovor obou čarodějek.
Jakmile
si Lilien byla jistá, že Megan s Karen jsou plně zabrány do své činnosti,
vyšla po špičkách do horního patra. Nevěděla,
která z ložnic patří Emily, když v tom zaslechla za jedněmi dveřmi
pomalé kroky. Nezaváhala, tiše na ně zaklepala, a bez vyzvání vstoupila
dovnitř.
**********
„Omlouvám se, že ruším,“ spustila Lilien, ale Emily ji zastavila pohybem ruky: „Jen pojď dál, děvče.“
Čarodějka stála u okna, v pokoji bylo zhasnuto. Lilien se trochu zmateně zastavila uprostřed pokoje.
„Ještě pořád jsem se z toho šoku nevzpamatovala, omlouvám se. Doufám, že nám k rozhovoru bude stačit jen světlo svíčky,“ vysvětlovala Emily a rozsvítila svíci na stolku pomocí sirky místo použití kouzla. Což by bylo rychlejší, jelikož se jí chvěly dlaně. Chvilku jí to trvalo, ale nakonec se svíčka rozzářila. Emily pokynula Lilien, aby si sedla na sofa a posadila se vedle ní.
„Chápu, že máte strach, Emily. Taky bych ho měla,“ ujistila ji Lilien chápavě.
„Ty? Ty, která ses sama vydala do toho upířího doupěte vyjednávat s tím odporným Viktorem, ačkoliv jsi věděla, že proti jednomu z Nejstarších jsi naprosto bezbranná? Ne, ne, ty jsi odvážná, Lilien. To já nikdy nebyla.“
„Zapomínáte, že jsem věděla, že se mi nic nestane,“ namítla Lilien.
Emily se chvějícími se prsty dotkla jejího hrdla v místě, kde jí kousl Viktor. „Dovol, abych tě opravila, Lilien. Věděla jsi, že tam nezemřeš, ne že se ti nic nestane. A on ti ošklivě ublížil.“
Lilien nevěděla, co na to říct, tak přešla rovnou věci. „Emily, nezlobte se, nechci se vás nijak dotknout, ale máte představu, proč se ten démon pokusil zabít právě vás?“
K jejímu překvapení se Emily široce usmála. „Ty nejsi jen odvážná, děvče, ale taky moc chytrá.“ Pak pokračovala: „Zatím nikoho nenapadlo se mě na to zeptat. Ani Megan, a to je co říct. Jsem moc ráda, že se ke mně dostala po tvém varování včas a ohnivým kouzlem toho démona zlikvidovala. Všechny sestry to asi považují za náhodný útok.“
„Ale on nebyl, viďte?“
„Ne,“ souhlasila Emily. „Já totiž vím něco, co nikdo jiný. Proto Matka démonů na mě ty své ďábly poštvala.“
„Myslela jsem si to. Svěříte mi to tajemství, Emily?“
„Ach to není žádné tajemství, Lilien, jen ta souvislost prostě nikoho nenapadla. Jde totiž o to, co mi svěřila Matylda, moje učitelka,“ pousmála se Emily. Matylda patřila ve své době mezi nejmocnější čarodějky sesterstva, jednoho dne však prostě beze stopy zmizela neznámo kam, a nikdo už ji nikdy neviděl.
„A co vám svěřila?“ nedokázala Lilien ovládnout svou zvědavost.
„Ještě když jsem u ní byla v učení, to bylo za dob její největší slávy, vyprávěla mi příběh o jisté kronice, ve které je zaznamenána legenda o Matce démonů. O tom, jak kdysi chtěla ovládnout všechno živé, a jak byla spojenými silami čarodějek a upírů poražena a uvězněna.“
„Tak proto,“ poznamenala Lilien spíš pro sebe a znovu se zeptala: „Jak se ta kronika jmenuje, Emily? Jak vypadá? Kde ji najdu?“
Emily posmutněla. „To nevím, Matylda to také nevěděla. Ale hrozně ji toužila najít.“
„Ale proč ji chtěla, Emily? Vždyť v té době byla Matka démonů uvězněná a nikomu neškodila,“ poznamenala Lilien zaraženě.
„Nevím, děvče. Prostě ji chtěla najít. Mluvila o ní dokonce ten večer před svým zmizením. Vlastně posledních pár dnů před svým zmizením nemluvila o ničem jiném,“ vzpomínala Emily zamyšleně.
„Je možné, že by chtěla Matku démonů osvobodit, Emily?“ napadlo Lilien. „Je možné, že proto chtěla tu knihu? Jak se dá vlastně Matka Démonů osvobodit?“
„To by Matylda nikdy neudělala! Byla to dobrá žena, ta nejlaskavější, jaká po této zemi chodila,“ ohradila se Emily ostře.
„Omlouvám se, nechtěla jsem se vás dotknout. Jenom přemýšlím nahlas,“ řekla Lilien rychle, nechtěla ji rozčilovat.
Emily ji poplácala po ruce: „To nic, já se omlouvám, že jsem na tebe byla tak hrubá. Podle legend a vyprávění, která se v sesterstvu tradují, nikdo neví, jak vzbudit Matku démonů.“
„A přesto to někdo udělal,“ odtušila
Lilien temně.
**********
U večeře Emily povyprávěla o tajemné kronice ještě Karen a Megan. Lilien své podezření ohledně Matyldy ale znovu nevyslovila. Čarodějky se shodly, že je důležité zjistit, o jakou kroniku jde a pokusit se jí najít. Jednalo se zatím o jedinou stopu, která mohla vést k informaci, jak zastavit blížící se zlo v podobě Matky démonů. Megan rozeslala zprávu všem vedoucím čarodějkám, které předsedaly jednotlivým regionálním sesterským skupinám, aby se pátrání mohlo rozběhnout na plné obrátky.
Karen chtěla poslat zprávu i Viktorovi, Megan ji ale zarazila: „To počká.“
„Dohodli jsme se ale, že ho budeme o všem informovat,“ namítla Karen nespokojeně.
„Jistě, ovšem ještě nemáme spojenectví potvrzeno přímo Radou Nejstarších, že ne? Chci s těmi pijavicemi jednat jen v případě naprosté nutnosti. Navíc ještě ani přesně nevíme, co hledáme, ani kde hledat. Třeba jsou to jenom čarodějnické povídačky. A co když ta kronika obsahuje i návod, jak se těch parazitů navždy zbavit? Přece bychom nechtěly, aby se k ní v takovém případě vůbec dostali,“ promlouvala k nim Megan naléhavě.
Lilien se to moc nezamlouvalo, ale musela uznat, že něco pravdy na tom je.
„Dobře, necháme si tedy pár dní náskok. Ale nakonec mu tu zprávu pošlu,“ trvala na svém Karen. S tím Megan souhlasila.
Po večeři se odebraly všechny do svých ložnic. Lilien se se sestrou dohodla, že se vyspí v obývacím pokoji na pohovce. Jelikož Karen zítra čekala jízda domů, potřebovala si pohodlně odpočinout v pořádné posteli.
„Ty si ale potřebuješ taky pořádně odpočinout, Lilien,“ odporovala jí Karen. Jako vždy chtěla pro sestru jen to nejlepší.
„Mě bude dobře tady. Stejně si chci ještě chvíli číst, a navíc jsem zvyklá chodit večer ujídat do lednice, jak sama moc dobře víš. Zbytečně bych tě tím budila, kdybys spala na pohovce,“ přemlouvala ji Lilien. Popravdě řečeno měla pocit, že vůbec neusne, jak jí hlavou divoce vířily různé myšlenky a otázky, nechtěla tím ale Karen zatěžovat.
„Tak dobře, ale kdyby něco…“
„Neboj se,“ skočila jí Lilien do řeči. „Slyšela jsi Megan. Zajistila dům před démony takovými kouzly, jaké rozhodně nepřekonají. Jsme tu v bezpečí.“
Nakonec se jí podařilo sestru přemluvit, takže za chvíli osaměla. Svlékla se do trička, džíny přehodila přes opěradlo křesla, pohodlně se uvelebila na pohovce pod dekou a zavřela oči.
Třeba se mi přece jen podaří usnout.
**********
V domě bylo naprosté ticho. Lilien ležela na pohovce, jednu nohu odkrytou a klidně oddechovala, když v tom zaslechla nějaký šepot. Nesouhlasně něco zamumlala a otočila se na druhý bok. Když se šepot ozval znovu, posadila se a protřela si oči. Napadlo ji, že některá z čarodějek něco potřebuje, ale v pokoji nikdo nebyl. Chystala se, že si zase lehne, když znovu zaslechla, jak někdo šeptá její jméno.
Ještě v polospánku vstala, zabalila se do deky a bosa prošla francouzským oknem přímo na zahradu. Náhlý chlad, který ji zastudil do chodidel, ji probral úplně. Zmateně se rozhlédla po zahradě. Byla hluboká noc, takže ho ve tmě nespatřila, dokud se nepohnul. Tmavý stín pod jedním ze stromů.
Viktor.
Nejraději by se obrátila a utekla zpět do tepla a bezpečí domu, nechtěla mu ale dopřát to zadostiučinění, že ji viděl prchat. A navíc je mnohem rychlejší.
Vydala se tedy váhavě jeho směrem. Musela přistoupit dost blízko, aby ve tmě dokázala rozeznat jeho rysy, a když si její oči ještě lépe přivykly na tmu, spatřila v jeho tváři hněv.
„Co tady děláš?“ zeptala se ho opatrně.
„Co tady dělám?“ procedil skrz zuby vztekle. „Chtěl bych se tě zeptat na totéž, čarodějko. Měli jsme snad nějakou dohodu! Domníval jsem se, že členky toho vašeho spolku jsou čestné, ale asi jsem se zmýlil.“
„O čem to mluvíš? Mám to chápat tak, že tě mám informovat o každém svém pohybu?“ obořila se na něj.
„To znamená, že chci vědět o všem, co se kolem naší společné věci šustne!“ odsekl a podrážděně pokračoval: „A zřejmě se něco děje, když jsi tady a ne doma. Nejsem žádný hlupák, čarodějko, nenechám se jen tak oklamat!“
„Tak za prvé – nikdo tě nechtěl oklamat a za druhé – jely jsme sem, protože jsem chtěla zjistit, proč si ten démon vybral zrovna Emily, “ přiznala neochotně.
Vypadalo to, že se trochu uklidnil, už se tolik nemračil. „A co jste zjistily?“
Lilien věděla, že nemá smysl před ním něco tajit, a tak mu ve stručnosti vše povyprávěla. Pozorně ji poslouchal a upřeně ji přitom pozoroval.
„A jen aby bylo jasno, rozhodně tě nemíním informovat o každém svém kroku,“ řekla neohroženě. „Stačí, že přečteš každé hnutí mé mysli.“
Trochu se zarazil, když pochopil, kam tím míří. Pak se arogantně usmál.
Lilien ten úsměv rozzuřil. Navíc se celou dobu sama pokoušela proniknout do jeho hlavy a vůbec se jí to nedařilo, což její hněv ještě přiživovalo. Jako by nic necítil a na nic nemyslel.
„Neměl jsi právo!“ utrhla se na něj. Čekala, že spustí nějakou písničku o tom, že je jeho a on je její pán a podobně, Viktor ji ale překvapil.
„Neměl jsem v úmyslu se s tebou svázat, ale stalo se,“ pokrčil rameny.
Lilien si dodala odvahu. „Ale jak je možné, že nic necítím? Žádnou tvou emoci, ani myšlenku.“
„Třeba je to proto, že nemám duši,“ řekl zvláštním tónem a uhnul před jejím pohledem, čímž ji znovu překvapil.
„Každý má duši. I ty. I když je prokletá a zlá, je to pořád duše,“ nenechala se obalamutit. „Tak čím to je?“
„Prostě si nepřeji, abys do mě viděla, čarodějko,“ odpověděl upřímně.
Lilien zacloumal vztek. „Prostě si to nepřeješ? Jenom tak? Takže ty klidně můžeš lézt lidem do hlavy, můžeš se klidně bavit jejich bolestí a strachem, ale sám zůstáváš nadobro nečitelný? Jak si to představuješ? Co si o sobě vlastně myslíš, ty jeden odporný…“
Viktor ji prudce chytil za ramena a silně s ní zatřásl. „Dávej si pozor na jazyk, čarodějko! Nezapomínej, s kým mluvíš!“
Když s ní takhle smýkl, vyklouzla jí z rukou deka, kterou si přidržovala kolem těla a skončila na trávníku. Viděla, jak ji Viktor přejel zkoumavým pohledem a zastavil se na prsou. Dokázala si představit, co s nimi asi ta noční zima provedla. Instinktivně si chtěla překřížit paže na hrudi, ale držel ji pevně, a nedovolil to. Chvíli ještě pozoroval její bradavky, pak pokračoval pohledem dolů, až k lemu jejího trička. Sahalo ji jen k podbřišku, takže si mohl v klidu prohlédnout její krajkové kalhotky.
Lilien se cítila hrozně. Věděla, že to Viktor pozná a snažila se tedy svůj pocit zahanbení potlačit a zůstat naprosto klidná. Šlo to ale ztěžka. Když měsíc vykoukl zpoza mraků a osvítil místo, kde stáli, spatřila jeho planoucí pohled. V té chvíli poznala, že se snaží marně.
Nevěděla, jak to udělal, jelikož to provedl jedním z těch svých hrozně rychlých pohybů, náhle se ale opírala o strom, pod kterým předtím stáli, a on se na ni tiskl tělem tak silně, že skoro nemohla dýchat. Jako by s ní chtěl celý splynout. Lilien se zmohla jen na překvapené zajíknutí. Slyšela ho vrčet, nebyl to ale ten výhružný zvuk, který u něj zažila už předtím, připomínal jí spíš předení nějaké divoké šelmy. Tvář měl zabořenou hluboko do jejího krku. Slyšela, jak hluboce vdechuje její vůni. Jeho rty se dotýkaly její kůže, pomalu jimi přejížděl po místě, kde cítil bubnovat její tep. Rozhodně nad sebou ztrácel kontrolu, jelikož Lilien náhle v celém tom divokém zmatku ucítila, jak se z jeho nitra zvedla prudká vlna horké touhy a odrazila se v její vlastní duši.
Takže jsme přece jen svázáni.
„Ne,“ zašeptala prosebně. Ani se nepohnul.
„Neubližuj mi,“ zaprosila tedy znovu. Teprve nyní jeho předení ustalo. Pohlédl jí do tváře, z pootevřených rtů mu mírně vyčnívaly jeho tesáky a Lilien ucítila, jak jeho touha ustupuje, až zmizela úplně.
„Příště si dej pozor, jak se mnou mluvíš,“ utrousil chladně a kousek poodstoupil. Lilien bleskově sáhla po dece a zabalila se do ní jako kukla. Třásla se zimou, hanbou a strachem. A taky touhou.
Zrovna chtěla promluvit, když k ní opět přiskočil, zakryl jí rukou ústa, aby nevykřikla a stáhl ji do dřepu.
„Psst,“ zašeptal tak tiše, že ho téměř neslyšela a ukázal na zeď. Právě se z ní klouzavým pohybem a naprosto bezhlučně svezly dvě šedé stínové postavy. Neměly pevný obrys, vypadalo to, jako by se neustále vlnily, rozplývaly do prostoru a zase splývaly do té beztvaré šedé hmoty. Jediné, co se na nich neměnilo, byly zářící rudé oči s planoucími zorničkami.
Démoni, blesklo Lilien hlavou. Viktor tu myšlenku slyšel, jelikož jen mlčky přikývl a stiskl jí rameno. Podle všeho to mělo být uklidňující gesto.
Stíny se rozdělily, nevypadalo to ale, že by čarodějky a upíra všimli. Viktor ukázal na démona, který obcházel zahradu z levé strany a Lilien pochopila, že si ho chce vzít na mušku. Přikývla, pak ukázala na sebe a toho druhého démona.
Viktor si ji chvíli měřil zpod přimhouřených víček, odhadoval její šance, a pak váhavě přikývl. Couvl více do stínu, až s ním splynul úplně a ztratil se.
Zřejmě se k němu připlíží zezadu, napadlo ji. Aby mohl upír zabít démona, bylo nutné, aby ho dokázal polapit a oddělit démonovu hlavu od přízračného těla. Lilien se rozhodla jednat přímočaře. Odhodila deku, postavila se a vyšla ze stínu stromu.
Démon, který jí byl blíž, ji okamžitě spatřil. S odporným kvílivým zvukem proti ní vrhl ohnivou kouli, která by ji jistě na místě sežehla, kdyby se Lilien bleskurychle nezaštítila vlastní mocí. Odrazila jeho útok a než se démon stihl vzpamatovat, vyslala k němu vlastní oheň, jemuž nestačil čelit a na místě shořel.
Vítězně se usmála a rychle se otočila, aby pohledem vyhledala Viktora. Zrovna se mu podařilo plynulým pohybem utrhnout démonovi hlavu, a odhodit ji na trávník, kde společně se zbytkem těla vzplanula. Tvářil se u toho velice nezúčastněně, jako by vynášel odpadky.
V mžiku stál zase vedle ní. „To nebylo vůbec špatné,“ pochválil ji a znělo to upřímně. Chtěla mu poděkovat, když tu je vyrušil Karenin hlas.
„Co se to tu děje? Slyšela jsem hluk, tak jsem…“ spěchala k nim, ale zarazila se, když málem stoupla do hromádky popela, který zůstal po jednom z démonů. „Co to…“
„Zaútočili na nás dva démoni, Karen. Jednoho jsem zlikvidovala já a druhého Viktor,“ vysvětlila jí Lilien a klidně opětovala její udivený pohled.
„Démoni? A co ty tu děláš?“ otočila se pak na Viktora nechápavě.
„Přišel jsem Lilien vyřídit vzkaz od Rady,“ odpověděl stroze.
„Vážně?“ řekly sestry dvojhlasně.
Karenin pohled nedůvěřivě těkal z jednoho na druhého. Viktorovi se na tváři usídli jeho povýšenecký výraz.
„A co mi máš tedy vyřídit?“ zeptala se ho Lilien a nejraději by mu vrazila facku, aby ho ta namyšlenost přešla. Nechápala to jeho náhlé střídání nálad. Nechápalo ho, a rozhodně si nebyla jistá, jestli ho pochopit chce.
„Chtějí tě vidět. Mluvit s tebou. Chtějí, abys jim přesně popsala své vidiny, a co všechno víš o Matce démonů,“ informoval je.
„Ne!“ vyhrkla Lilien vyděšeně a Karen ji ochranitelsky objala kolem ramen. „Jistěže ne, Lilien do toho vašeho hnízda rozhodně nepůjde, na to zapomeň. Leda přes moji mrtvolu!“
„Jak si přeješ,“ zasyčel výhružně a sevřel dlaně v pěst.
„Viktore,“ oslovila ho Lilien prosebně a postavila se před sestru.
„Vadí mi, že pořád zapomínáte, s kým mluvíte. Mohl bych vás v jediné vteřině zabít, obě dvě, a ani bych si nezašpinil košili. Tak mě laskavě přestaňte pokoušet!“ odsekl zlostně.
Lilien chtěla dál vyjednávat, když v tom se v domě rozsvítilo světlo a na zahradu se vypotácela další čarodějka. Vrávoravým krokem se blížila k nim, než jen pár metrů od nich upadla na zem. Byla to Megan.
„Démon zaútočil na Emily! Vůbec nevím, jak se dostal dovnitř. Překvapil nás, neměly jsme žádnou šanci. Snažila jsem se, ale Emily… Je mrtvá,“ vzlykla. Pravou paži měla celou ohořelou.
„Ne!“ přikryla si Karen ústa dlaní a do očí ji vhrkly slzy. Rychle došla k Megan a pomohla jí na nohy. Lilien se zapotácela, a byla by upadla, kdyby ji Viktor nepodepřel.
Takže to bylo vše marné. Moje vidění… Emily stejně zemřela, pomyslela si zlomeně.
„Nebylo to marné, alespoň nám stihla říct o té knize,“ oponoval jí Viktor pevným hlasem.
„Ty mlč, zrůdo!“ okřikla ho Megan nenávistně, jakmile si uvědomila jeho přítomnost. „Stejně jsi je určitě přivedl ty, zlo následuje zlo a tvoje duše je temná a patří peklu!“
„Jsou to i mí nepřátelé, čarodějko,“ procedil skrze pevně sevřené rty. Její slova ho urazila, zatím se ale dokázal ovládnout. Nejraději by ji ale zabil.
Megan si odplivla jeho směrem. Viktor celý ztuhnul a Lilien uslyšela, jak mu v hrudi začalo vibrovat dravčí vrčení. Rychle vyslala ke Karen varovný pohled.
„Jsi zraněná, Megan, pojď do domu, ať tě ošetřím,“ pochopila Karen a rychle odváděla čarodějku pryč.
„Představuje si to spojenectví velice zajímavě, ta vaše Megan,“ pronesl Viktor rozzlobeně, když osaměli.
„Je jenom vyděšená z toho, co se stalo Emily. Byla to naše sestra,“ obhajovala ji Lilien. Zvuky vycházející z jeho nitra naštěstí utichly.
„Řekl jsem Radě, že tě přivedu, až to uznám za vhodné. Já si totiž nenechám poroučet. Od nikoho,“ vrátil se k předchozímu tématu. Překvapeně na něj pohlédla. Pomalu se k ní sklonil, až měl tvář jen kousek od její. Lilien zadržela dech.
„To před chvílí… Nechtěl jsem ti ublížit,“ dodal vážně a rozplynul se v okolní tmě.
Až po jeho zmizení si uvědomila, že se celou dobu drželi za ruce.
