ČTVRTÁ KAPITOLA MATKY DÉMONŮ

Hezký sobotní podvečer,

jednu výhodu ta koronavirová krize má – tedy alespoň pro mě – mám přese všechny denní povinnosti přece jenom trochu více času na psaní 🙂

A tak přicházím s další kapitolou Matky démonů, už čtvrtou. Pojmenovala jsem ji Sova sedící na srpku měsíce a můžete se v ní těšit na další pátrání po Matce démonů i trochu toho jiskření mezi Viktorem a Lilien. Ale opravdu jenom trochu, je to přeci jenom teprve čtvrtá kapitola 🙂

Tak čtěte, komentujte, raďte 🙂 Těším se 🙂

4.kapitola

Sova sedící na srpku měsíce

               Viktor zamyšleně bloumal městem. Procházel si všechny informace, které doposud získal od čarodějek, a zvažoval co dál. Vzpomněl si na Lilien, z paměti se vynořil její obrázek, kdy před ním stála téměř nahá. Reakce jeho těla následovala vzápětí. Útroby se mu sevřely tolik známým a nenáviděným hladem.

               Lhal, když tvrdil, že jí nechtěl ublížit. Chtěl ji. Když tam tak stála, chvěla se zimou a strachem, prahl po ní tak, jako ve svém životě ještě po ničem netoužil. Chtěl se jí zmocnit, rozplynout se v horku jejího klína a blaženosti, kterou by mu poskytla její lahodná krev. Bylo těžké tomu odolat. Téměř nemožné.  

               Znovu se v něm ozval zuřivý hlad, a tak vklouznul do jedné z tmavých uliček, připravený k lovu. Netrvalo to dlouho, a objevil ve změti krabic bezdomovce. Muž se ani nestihl pokusit o obranu, tak rychle ho uchopil, zvedl a nemilosrdně se z něj začal krmit. Pil a myslel na Lilien. Představoval si, že je to ona, že je to její lahodná krev, co mu proudí do úst. Výsledkem toho všeho byl jeden mrtvý a Viktorův neukojený hlad, který v něm stále kvílel a spaloval mu vnitřnosti.

               Budu si muset ulovit ještě jednoho, nebo raději dva.

               Zahlédl odraz své tváře v kaluži. Spatřil obličej plný znechucení. Hnusil si sám sebe.

**********

               Karen uvařila pro Megan hojivý lektvar a připravila jí mast, která urychlila uzdravování. Když bylo patrné, že vše zabralo a Megan o ruku nepřijde, rozeslala ostatním sestrám zprávu o smrti Emily. Podle tradice by měla být čarodějka vrácena do země při slavnostním obřadu, ale takové riziko nyní nemohlo sesterstvo podstoupit. Lilien tedy posbírala její prach do hedvábného ubrousku a společně s Megan a Karen ji pohřbili na zahradě u květinových záhonků. Všechny tři plakaly a trvalo dlouho, než se alespoň trochu uklidnily. Potřebovaly se domluvit na dalším postupu. Bylo jasné, že teď musely všechny sestry začít pátrat po jakékoliv informaci o tajemné kronice.

               „Zařídím, aby se všechny pustily do práce,“ ujistila je Megan, když se s nimi loučila.  Karen s Lilien jí nabídly, že se zdrží klidně ještě pár dní, ona však trvala na tom, že je v pořádku a postará se o sebe, takže se rozhodly vrátit domů. Práce měly všechny nad hlavu.

               „Dobře, Megan. A dávej na sebe pozor,“ objala ji Karen a Lilien ji stiskla podávanou ruku.

               „Budu,“ přikývla čarodějka a zamávala jim, když nasedly do auta a odjížděly.

               „Proč jsem tomu nedokázala zabránit, Karen?“ zeptala se Lilien zoufale a přerušila tak ticho, které v autě panovalo od té chvíle, kdy vyrazily na cestu. „Proč jsem nic neviděla?“

               „To nevím. Žádná z nás tomu ale nedokázala zabránit, Lil,“ připomněla jí Karen posmutněle. I ona si to dávala za vinu.

               „Tohle je jen začátek, Karen. Tolik nás ještě zemře,“ vzdychla Lilien zničeně. „Nechci, aby ti někdo ublížil.“

               Karen sevřela volant tak pevně, až jí zbělely klouby. „Nic se mi nestane, Lil. Žádné z nás. Postaráme se o sebe.“

               Lilien by ráda věřila tomu, že to bude stačit. Jestli ovšem bude ještě existovat svět, ve kterém by bylo místo pro dobré čarodějky.

               „Nedovolím, aby zvítězila,“ zahleděla se sestře odhodlaně do očí. „Nedovolím, aby Matka démonů zvítězila a vše dobré zničila.“

               „Tak je to správně,“ usmála se na ni Karen povzbudivě. „Nakopeme té mrše zadek.“

**********

               Uplynulo několik dní a celé společenství čarodějek i upírů marně pátralo po tajuplné kronice. Lilien se cítila naprosto zbytečná a nepotřebná, nepřicházely k ní žádné vize o knize, kterou hledaly, zjevovaly se jí pouze množící se útoky démonů. Vraždili čarodějky, upíry a obyčejné lidi. Jejich těla jim pak často sloužila jako převlek, aby se snadněji dostali k dalším. Bylo jasné, že se válka rozhořívá. Lilien díky svým viděním zachránila mnoho životů, stálo ji to ale velké množství sil. Ubývaly jí mnohem rychleji, než se stačily díky sestřiným povzbuzujícím lektvarům obnovovat.  A když už k ní nepřicházely vize, tak se Lilien ve spánku opakovaně přehrávalo vidění o její vlastní smrti. Jako by byla každým dnem blíž. K tomu se jí zdávaly hrůzostrašné sny o Viktorovi, vídávala ho v nich bloudit po městě a zběsile vraždit.

               S Viktorem se od té doby setkala jen několikrát. Vždy se sešli na neutrální půdě, aby si sdělili nové informace z obou táborů, případně zkoordinovali další postup. Byl při těch setkáních vždy velice rezervovaný, udržoval si odstup. Tatam byly jakékoli náznaky té spalující touhy, kterou jí dal poznat u Megan na zahradě. Lilien to mátlo, a tak jí kromě bezradnosti a pocitu vlastní zbytečnosti přibyl ještě zmatek ohledně Viktorova chování.

               Proto ji překvapilo, když se jednoho dne vrátila z nákupu a našla ho u nich doma. Zrovna se o něčem vztekle dohadoval s její sestrou. 

               „Co jsi to za čarodějku, že jí nedokážeš pomoct?“ zuřil.

               „Nepoučuj mě o tom, jak pomáhat Lilien!“ nedala se Karen zastrašit. „Dělám to nejlepší, co dokážu. Zlepšuji své lektvary o poznatky dalších čarodějek, hledám nová posilující kouzla!“

               „Nějak to ale nepomáhá, že?“ poznamenal jízlivě.

               „Je to má sestra, Viktore, a já dělám, co můžu. Víc nedokážu,“ přiznala Karen provinile.

               „Pak toho dokážeš ale velice málo, čarodějko! Víš o tom, že jsou chvíle, kdy ji nedokážu vůbec vycítit? Jako by byla mrtvá!“ obořil se na ni a hlas se mu na zlomek vteřiny starostlivě zachvěl, než se ovládl.

               Lilien nevěřila svým vlastním uším. Stála tiše v chodbě, v zápalu hádky si jí ještě nevšimli. Viktor má o ni starost?

               „Ne!“ vylekala se Karen.

               „To už by stačilo, Viktore!“ vložila se Lilien do hovoru, odložila tašku a vzala Karen chlácholivě za ruku.

               „Nemáš právo Karen z čehokoliv obviňovat. Je úžasná sestra a skvělá čarodějka. Bez ní a jejího uzdravování bych už určitě mrtvá byla.  Za dalších sto let bude patřit mezi nejmocnější členky našeho sesterstva,“ řekla pevně a povzbudivě se na sestru usmála.

               „Tak proč ti nepřičaruje zdraví? Proč ti nevrátí životní sílu? Proč si ty sama nepomůžeš svými kouzly?“ nedal se Viktor přesvědčit. Jeho hlas zněl opovržlivě, ale když si prohrábl vlasy, uvědomila si, že zuří spíše nad svou vlastní bezradností.

               „Ani ta nejmocnější čarodějka mi je nevrátí.  Je to součástí mého osudu, cena za můj dar,“ vysvětlila mu smířeně.  „A čarovat neumím,“ prozradila.

               „Cože? Ale tvoje znamení… Zabila jsi Inu a toho démona!“ udivilo ho to. Jeho překvapený výraz ji upřímně pobavil. Nahlas se zasmála.

               „Mám pouze obrannou moc jako každá čarodějka, ale to je všechno. Nedokážu kouzlit.“

               „Neměla jsi mu to říkat,“ pokárala ji Karen. Viktor stále nevěřícně zíral.

               „Proč ne? Vždyť je to jedno. A za ten jeho výraz to stálo,“ zasmála se Lilien znovu a vyloudila tak i na sestřině tváři úsměv.

               „Jen se směj!“ okřikl Viktor Karen a se špatně potlačovanou zuřivostí pokračoval: „Až tvé sestře zase na několik minut přestane bít srdce, budu to já, kdo se bude smát.“ Čarodějka okamžitě zbledla a upřela na sestru tázavý pohled.

               „Tak dost!“ řekla mu Lilien zlostně. „Nechápu, proč musíš Karen zbytečně děsit. Jako by to i tak nebylo dost hrozné. Proč se vlastně staráš?!“

               Viktor se zarazil. Neopatrně ukázal víc, než chtěl.

               „To není tvá věc,“ odtušil chladně, naposledy si opovržlivě změřil Karen a rozplynul se.

               „Škoda, že ta tvá kouzla na naši ochranu nezabrala,“ povzdechla si Lilien a zamyšleně se dívala na místo, kde ještě před chvílí stál. „Uvařím něco dobrého na oběd.“

               „Já uvařím, ty si běž odpočinout. Šetři síly,“ domlouvala ji Karen a začala z tašky vytahovat nákup. Lilien viděla, že je ještě stále otřesena hádkou, a že se jí Viktorova slova hluboce dotkla.

               „Je mi dobře. Nesmíš věřit všemu, co ten bídák říká,“ zalhala tedy statečně. Karen se na ni usmála, malinko se jí ulevilo.

               „Přesto uvařím já. Nesmíš se na mně zlobit, Lil, ale tobě to v kuchyni stejně nikdy moc nešlo.“

               Lilien musela uznat, že v tom má sestra pravdu, a tak jí přípravu oběda přenechala. Usadila se zatím na pohovku v obýváku, na klín si položila notebook a začala prohledávat internet. Uplynula necelá hodina a Karen podávala pstruha na zelenině se šťouchanými brambory, který připadal Lilien naprosto božský. Jako dezert si dopřály pořádný kus čokoládového dortu.

               „Teď bych si klidně i zdřímla,“ pohladila si Lilien břicho a jídlo sestře pochválila.

               „Tak mazej do postele. Já budu zkoušet to nové kouzlo,“ popohnala ji Karen. Před několika dny vymyslela vlastní přivolávací kouzlo, které bylo velice užitečné, pokud zapomněly, kam si odložily klíče, hřeben a podobné věci, hledanou knihu však doposud nenašlo. Karen se tedy snažila zdokonalit ho a zesílit jeho moc.

               „Hlavně na nás nepřivolej zimu,“ utahovala si z ní Lilien. „Víš, jak nesnáším sníh.“

               Karen ocenila sestřinu snahu o odlehčení nálady drobným úsměvem a přikývnutím. Lilien odešla do svého pokoje, osprchovala se a lehla si. Netrvalo to dlouho a usnula.

**********

               Zase se jí zdál ten hrozný sen. Viktor pil z nějakého člověka, ze kterého v posledních záškubech odcházel život. Jakmile jeho oběť naposledy vydechla, odhodil mrtvé tělo stranou. Chvíli stál se sklopenou hlavou, pak ji náhle zaklonil a bolestně zasténal.  Byl stále zoufale hladový. Nikdy se nenasytí, vnímala jeho myšlenku. Ne, dokud bude prahnout po ní.

               Lilien se v posteli prudce posadila. Nebyl to sen. V hlavě jí bušilo zoufalstvím a beznadějí, ani jedno ale nepatřilo jí. To Viktor. Ponořila se do jeho mysli, rozhodl se najít si další kořist. Cítila jeho odpor a hnus a věděla, že nenávidí sám sebe. Za okamžik se jí zmocnil pocit úlevy, to se Viktor znovu krmil. Věděl, že ho svým hladem brzy zabije, ale nedokázal se ovládnout. Nedokázal přestat myslet na ni, a čím víc pil, tím víc ho trýznila žízeň.

               Lilien se zimničně roztřásla a snažila se před jeho pocity uzavřít. Viktor začínal být hlady šílený. Byl tak posedlý, že si vůbec neuvědomoval její přítomnost ve svém nitru. Ucítila, že se rozhodl znovu lovit.

               „Ne! Už ne!“ vykřikla zničeně.

               „Lil, co se děje?“ vpadla do jejího pokoje vyděšená Karen. Rychlým pohledem zkontrolovala sestřino znamení, zda se jedná o další vizi. Megan ji už od mala upozorňovala na to, že se nesmí během jejího vidění Lilien dotknout, aby se nepřerušilo. Znamení ale nezářilo, tak si k sestře přisedla a vzala ji za ruku.

               „Zavolej ho Karen, prosím tě. Zavolej ho hned!“ vzlykala Lilien trhavě a bolestivě jí stiskla dlaň.

               „Koho?“ nechápala Karen.

               „Viktora. Prosím!“

               „Ale proč, co…“chtěla Karen zjistit více, když v tom Lilien opět zoufale vykřikla. Čarodějka tedy okamžitě poslala Viktorovi zprávu, že s ním musí bezodkladně mluvit.

               Viktor zrovna odložil stranou další tělo, když spatřil světelnou bublinu s Kareninou zprávou. Váhal, nebyl si jistý, zda v tomhle stavu může uposlechnout její volání. Byl teď více šelma než tvor podobný člověku. Odporné vraždící zvíře.

               Lilien měla pocit, že to trvalo nekonečně dlouho, než se v pokoji zavlnil vzduch a zhmotnil se Viktor.

               „Proč mě voláte?“ zeptal se s tváří jako vytesanou z kamene.

               „Musíš s tím šílenstvím okamžitě přestat!“  vykřikla Lilien zmučeně.

               „Nevím, o čem to mluvíš,“ odtušil chladně.

               Lilien si uvědomila, že Karen je stále vyděšená a taky zmatená. „Nech nás, Karen. Potřebuji si s Viktorem promluvit o samotě,“ požádala ji.

               „Ale Lil…“

               „Běž, prosím. Budu… Jsem v pořádku. Nech nás,“ zopakovala Lilien nesmlouvavě.

               Karen se tedy zvedla a neochotně odešla.

               Lilien se na něj zahleděla uslzenýma očima. „Musíš nechat toho vraždění, Viktore. Nesnesu to!“

               Pochopil okamžitě, co tím myslí. Nedal si pozor a pustil ji k sobě, do své hlavy. To zjištění ho šokovalo, nedal na sobě však nic znát.

               „Jen se normálně krmím. Není to nic nového, že upír zabíjí lidi,“ odvětil stále chladným tónem, i když uvnitř něj vířil hurikán různorodých pocitů. Od překvapení, přes znechucení, až po ryzí nenávist k vlastní osobě. A taky zahanbení.

               „Přestaň mi lhát, ještě pořád tě cítím tady,“ ukázala si na hruď. „Zešílel jsi, přestal ses ovládat. Možná jsi i před tím zabíjel, ale ne takhle zuřivě a rozhodně ne tak zbytečně! Nedovolím, aby ještě někdo zemřel. Ne kvůli mně…“ hlas se jí zlomil.

               „Nevěděl jsem, že… Nedovolil jsem ti nahlédnout do mé mysli,“ přiznal otřeseně. Kamenná maska byla tatam. Proudilo k němu její zoufalství a pocit viny za všechny ty zmařené životy.

               „Ale já to všechno viděla a cítila. Ještě teď,“ skryla obličej do dlaní. „Tolik zbytečně ukončených životů, Viktore. A to peklo v tobě. Ta trýzeň a zoufalství, bolest. Nevěděla jsem, že tak trpíš. Netušila jsem…“

               „To by myslím stačilo,“ snažil se najít ztracenou rovnováhu a obrnit se. Její žal ho ale drtil. Trápila se pro ty mrtvé i pro něj. Soucítila s ním a on to nedokázal snést.

               „Já si to nezasloužím, přestaň!“ okřikl ji bezradně. Stále před ní nemohl uzavřít své vědomí.

„Jsem netvor, viděla jsi to sama. Těší mě vraždit, mohl bych to dělat pořád dokola. A budu to dělat věčně.“

               „Ne, nelži mi. Tebe to netěší, cítila jsem, že se ti to z hloubi duše hnusí. Jen si nedokážeš pomoct,“ nedala si nic namluvit.

               „Kdybych tak mohl zařídit, abys na to zapomněla. Abych tě tolik nechtěl,“ zašeptal zničeně a ochraptěle pokračoval: „Nedokážu na tebe přestat myslet. Nikdy jsem neochutnal nikoho, jehož krev by se mi stala drogou. Ty jsi ale tak neuvěřitelně lahodná. Nikdy mi nic nedodalo tolik síly. Věděl jsem, že krev čarodějky je silnější než krev člověka, všichni upíři to vědí, ale ta, co jsem si vzal od tebe… Bylo to, jako bych pil krev tuctu čarodějek. Cítil jsem se tak živý…Odpusť.“ Uvědomil si, že o ní mluví jako o jídle a připadal si nejenom odporný, ale i pitomý.

               Lilien věděla, že jako správná čarodějka, by měla být vyděšená tím, co jí řekl, že by měla cítit opovržení a zahnat ho pryč, jeho slova ji však místo toho hluboce dojala.

               „Posaď se sem ke mně,“ řekla mu tiše a ukázala vedle sebe na postel.

               Překvapeně zaváhal, ale jen na vteřinu. Pelest postele se pod jeho vahou prohnula, když vedle ní usedl. Lilien pomalu vztáhla ruku, aby se dotkla jeho dlaně, on však okamžitě vyskočil, a mrštně se přesunul do opačného rohu pokoje.

               „Měl bych jít. Není bezpečné, abych tu zůstával. Nedokážu být tak blízko,“ přiznal zahanbeně.

               Lilien si prohrábla vlasy a nebojácně se zeptala: „Kdyby ses ze mě napil, dokázal bys pak s tím zabíjením přestat? Pomohlo by to?“

               Užasle si ji prohlížel. Opravdu se mi dobrovolně nabízí? Těžce polkl, a z posledních sil se ovládl.

               „Asi ano. Ale já nemůžu… Jsi příliš slabá,“ odmítl.

               „Ne, to nejsem. Když budeš opatrný, nic se mi nestane. Dokážeš to?“

               „Uvěříš mi, když řeknu, že ano?“

               Přikývla. Váhavě přisedl zpátky.

               „Dokážeš to udělat tak, aby to tolik nebolelo?“ zeptala se rozechvěle a shrnula si vlasy přes jedno rameno, aby mu odhalila hrdlo. Nebyla tak klidná, jak se tvářila. Ale chtěla to udělat. Pro něj. Pro ostatní, které tím zachrání.

               Vzal ji jemně za ruku. „Dokážu. Můžu zařídit, aby se ti to líbilo. Dokonce moc.“

               V dané situaci bylo podivné, že se dokázala usmát a už klidněji odvětit: „Bude stačit, když to nebude bolet“. Otočila obličej do strany, aby mu usnadnila přístup k tepně.

               „Vážně mi věříš? Protože jsi viděla svou smrt?“ vzal ji za bradu a pomalu obrátil její obličej zpět ke svému.

               „Ne. Prostě ti věřím,“ přiznala upřímně a chtěla si přitáhnout jeho hlavu blíže, aby mu to dokázala.

               V očích se mu rozhořel stejný temný plamen jako tehdy na zahradě u Megan. Nebránil svým toužebným pocitům v cestě do jejího nitra. A Lilien se nechala pohltit jejich silou.

               „Ne,“ zarazil ji jemně, když se ho znovu pokusila přitáhnout k sobě.

               „Ale…“

               „Bylo by to moc nebezpečné. Krev ti tudy proudí moc rychle a pije se snadněji,“ vysvětloval a cítil se upřímně zahanbeně.  To, co se chystal udělat, co mu dovolila udělat, bylo odporné. On byl odporný. Teď už ale nedokázal odejít.

               Zvedl ke svým rtům její dlaň a pohladil rty zápěstí. „Tady to bude bezpečnější. Mohu to lépe kontrolovat.“

               Udělal to rychle. Ucítila jen krátké bodnutí, a pak nic. Žádnou bolest, přesně jak slíbil.

               Jakmile mu do úst skanula první kapka její krve, hlasitě zasténal. S dalším polknutím se mu do těla a duše začala vkrádat nesmírná úleva, trýzeň neukojeného hladu začala pomalu ale jistě slábnout. Bylo to tak jiné! Smysly se mu nezamlžily zuřivostí, vnímal vše, co se kolem něj dělo. Ticho v pokoji, které narušoval jen tikot hodin, a její klidný dech. Cítil se blaženě a tentokrát vědomě otevřel své nitro, aby Lilien mohla pocítit, jakou úlevu mu poskytla. Ačkoliv jeho prioritou bylo utišit hlad, pozorně naslouchal tlukotu jejího srdce. Při jakékoli nepravidelnosti byl připravený přestat.

Lilien uchváceně vnímala tohle všechno a byla šťastná, že se jí konečně otevřel. Vzájemná důvěra byla v jejich situaci nutným začátkem rodícího se přátelství. Jen si povzdechla, když jí dal poznat svůj vděk, a položila si hlavu na jeho rameno.

               Viktor se zarazil a trochu se odtáhl. Ostražitě se na ni podíval, jeho pohled už vůbec nebyl temný, blýskal se jasným světlem safírové modři.

               „Jsem v pořádku,“ odpověděla laskavě na jeho nevyslovenou otázku. „Jen klidně pokračuj.“

               Sklonil se tedy zpátky k jejímu zápěstí a znovu pil. Nevěděla, jak dlouho to ještě trvalo, než se opět odtáhl. Užívala si vzájemné splynutí jejich duší a pocitů a nevnímala čas.

               „Lilien,“ oslovil ji něžně. Rychle si otevřel na prstu malou ránu a vlastní krví jí potřel zraněné zápěstí.

               Podívala se na něj, víčka měla náhle jako z olova. „Proč jsi přestal?“ zamumlala.

               „Už to stačí,“ odpověděl jemně. „Nebolelo to?“

               „Jak jsi slíbil,“ odpověděla tiše a zívla si. „Bylo to jiné než poprvé.“ Marně se snažila se soustředit.

               „Bylo to jiné,“ souhlasil a odhrnul jí vlasy z obličeje, aby jí mohl pohlédnout do očí. „Překrásné.“             

               Usmála se. „To jsem ráda. Myslím.“ Znovu si zívla.

               „Vyčerpal jsem tě, “ poznamenal ustaraně a opatrně ji položil na polštář.

               „Jen trochu,“ přiznala už v polospánku. Tiše se zasmál.

               „Tak už spi.  Zůstanu u tebe a budu odhánět všechny ošklivé vize a noční můry,“ slíbil.

               „Děkuji,“ hlesla a okamžitě upadla do hlubokého spánku.

               „To já děkuji, anděli,“ zašeptal dojatě a lehce ji políbil na čelo.

**********

               Jakmile Lilien tvrdě usnula, sešel Viktor dolů. Moc dobře slyšel Karen neklidně přecházet po obývacím pokoji a nechtěl, aby to její sestru vzbudilo.

               „Lilien je v pořádku,“ oznámil klidně do ticha obývacího pokoje, kde si to Karen nervózně rázovala. „Spí.“

               „Řekl bys mi laskavě, co se to s ní dělo? Nebylo to vidění, ale vypadala ještě hůř, než kdyby bylo. Cos jí to udělal?“ obořila se na něj. Zamračil se a Karen si byla jistá, že si připravuje nějakou peprnou odpověď.

               „Nedal jsem si pozor a Lilien nahlédla díky našemu poutu do mé duše,“ překvapil ji svým vysvětlením.

               „Upíři duši nemají,“ odsekla opovržlivě.

               „Tvá sestra na to má jiný názor,“ reagoval klidně a trochu zasněně pokračoval: „Napadlo tě někdy, že vlastně ani není čarodějka?“

               „Hloupost,“ namítla. „Kdo tedy podle tebe je?“

               „Anděl.“

               Karen vytřeštila oči. Musel zešílet.

               Teprve teď si všimla jeho poklidného, téměř šťastného výrazu. Nebyl to stejný upír, který se ještě před chvílí objevil u Lilien v ložnici. Tenhle vypadal skoro jako… člověk.

               Konečně to Karen pochopila a zhnuseně zašeptala: „Ty jsi z ní znovu pil!“

               „Jak jsi…“ Karen zavrávorala pod tíhou poznání a musela si sednout na pohovku. „Lilien ti to dovolila, že? Možná vážně není pravá čarodějka,“ poznamenala znechuceně. „Pravá čarodějka by se raději zabila, než aby ji dostal upír.“

               „Nesmíš ji za to odsuzovat! Udělala to proto pro lidi, které čekala záhuba skrze můj hlad, kdyby mi nepomohla,“ obořil se na ni Viktor a pohnul se jejím směrem.  

               Zastavila ho zdvižením ruky. „Zůstaň, kde jsi. Já nejsem Lilien, mě se hnusíš. Klidně tě mohu zničit. Nepotřebuji na to svou obrannou moc, stačí mi jednoduché kouzlo.“

               Ustrnul. Odpověděl jí zdvořile, ale v hlase mu zazníval rozzlobený podtón: „Už nikdy mi nevyhrožuj, Karen. Zabil bych tě dřív, než bys stačila vyslovit první slabiku své kouzelné formule. Dokázal bych tě zabít tak rychle, že bys ani nestihla postřehnout, jak jsem to udělal.“

               „Tak proč to neuděláš, mocný Nejstarší?“ provokovala ho bláhově.

               „Protože jsi její sestra. A Lilien… Je pro mě vším,“ přiznal ve vší vážnosti.

               Karen překvapeně zalapala po dechu. „Není možné, abys… Vy přece nedokážete…“

               Vyrušilo je klepání na dveře. Viktor je otevřel silou své mysli, aniž by se jen o milimetr pohnul. Na zápraží stál Thomas.

               „Bez tvého pozvání nevejde,“ připomněl jí Viktor. Možná se snažil o diplomacii, přesto šlo jednoznačně o příkaz, aby jeho pobočníka nechala vstoupit dovnitř.

               „Nevpustím do svého domu žádného dalšího…“ ohradila se Karen, když ale spatřila jeho výhružný pohled, zaváhala. Jak rychle zahodil masku lidskosti! Jeho obličej zase nesl onen známý výraz chladné povýšenosti a z očí koukala jasná hrozba.

               „Vejdi,“ vzdychla rezignovaně. V mysli si ale zároveň připravovala kouzlo, kterým by nejraději smetla oba upíry z povrchu světa. Přemýšlela, zda by to dokázala udělat tak, aby u toho nemusela vůbec promluvit.

               Thomas se váhavě vydal chodbou do obývacího pokoje. Podezíravě si měřil čarodějku, která na něj nenávistně hleděla. Pohledem každou chvíli zabíhal k její označené dlani.

               Takže tenhle ptáček asi není tak nedotknutelný, jako Viktor, napadlo Karen, když si toho všimla. Po tváři se jí rozlil spokojený úsměv.

               „Co se děje, Thomasi? Nestačilo poslal zprávu?“ zeptal se ho Viktor přísně.

               „Nevím, jestli můžu. Před ní,“ podíval se nejistě Kareniným směrem.

               „Jsou to naši spojenci, Thomasi. Jestli se to týká našeho společného boje proti Matce démonů, tak klidně promluv,“ vyzval ho Viktor.

               „Rada začíná být velice nespokojená s tvou neustálou nepřítomností na jejích jednáních, můj pane. Paní Eleanor tě podezřívá z toho, že tajíš nějaké důležité informace, které jsi získal od té své čarodějky. Dokonce zpochybnila tvé tvrzení o jejích vizích. Že prý to jsou nesmysly. Tvrdí, že se snažíš získat převahu v Radě, abys mohl sesadit pana Marcuse a ujmout se sám místa nejvyšší autority,“ odpověděl Thomas zvolna a Karen na něm poznala, že čeká ze strany svého velitele výbuch zlosti.

               „A co říká Marcus?“ zeptal se místo toho Viktor zamyšleně. Thomase to udivilo, rychle se ale vzpamatoval a odpověděl: „Pan Marcus ti věří, rád by se ale přesvědčil o tom, že se v tobě nemýlí. Chce, abys tu čarodějku přivedl a předvedl ji členům Rady, pane.“

               Viktor se zle zamračil, založil si ruce na prsou a otočil se tváří k oknu, aby mu ani jeden z nich neviděl do tváře.

               „Jasně jsem Marcusovi řekl, že ji přivedu, až to já sám uznám za vhodné,“ teď už i Karen poznala, že Nejstarší zuří. Thomas, nejistě těkající pohledem mezi Viktorovými rozložitými zády a její dlaní, ten dojem jen umocňoval.

               „Nemůžeš ji tam vzít,“ vložila se rozhodně do jejich rozhovoru.

               „Neříkej mi, co můžu a co…“ zasyčel na ni podrážděně, když v tom se zarazil a pohledem střelil ke stropu. Zatvářil se ustaraně.

               „Zůstaň tady!“ přikázal Thomasovi a vyběhl po schodech. Karen ho rychle následovala. Dohnala ho ve chvíli, kdy vstupoval do sestřiny ložnice.

               Dívka se vzpínala v posteli v bolestivých křečích. Znamení na dlani jí zářilo tak jasným světlem, že to v pokoji vypadalo jako ve dne. Měla vidění.

               „Zbav jí nějak té bolesti, Karen,“ zasténal procítěně.

               „Nejde to, zkoušela jsem to už tolikrát. Nevím jak,“ odpověděla otřeseně.

               Lilien se posadila a rukou se snažila něčeho chytit. „Vidím ji,“ vzlykala. „Ale je daleko. Někdo je u ní. Nedovolí mi dostat se blíž.“

               „Musíme něco udělat,“ řekl Viktor zoufale, ale Karen jen zamítavě zavrtěla hlavou. Lilien znovu hlasitě vykřikla a Viktor zaskučel, jak do něj pronikla její bolest.

               „Zabije ji to,“ procedil skrze zuby.

               „Není nic, co bychom mohli udělat,“ zašeptala Karen zničeně a zadržovala slzy.

               Viktor nesouhlasně zavrčel a rozhodně přistoupil k posteli. Než stačila Karen zaprotestovat, chytil Lilien za ruku a přitiskl si její zářící znamení na čelo. Pálilo to jako samo peklo, bylo mu to ale jedno.

               „Jsem tady Lilien. Slyšíš mě? Poslouchej můj hlas. Jsem tady a pomůžu ti,“ pronesl vemlouvavě.  Karen viděla, jak zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit. Ucítila, jak z něj začala sálat jeho vlastní temná moc.

               „Viktore, to tak moc bolí,“ zasténala Lilien a volnou rukou se ho chytila za rameno. Při další vlně trýzně do něj zaryla nehty.

               „Já vím, ale brzy to přejde. Soustřeď se na můj hlas, Lilien, ano?“ Dívka z posledních sil přikývla.

               „Dobře. A teď na mě přenes svou bolest. Nech ji, ať přejde do mého těla,“ nabádal ji hypnoticky. Karen překvapeně sledovala, jak se sestřiny ztrhané rysy pomalu rozjasňují úlevou.

               „Ano, tak je to správně. A teď do sebe nechej proudit moji sílu,“ radil jí Viktor dále. Lilien v tu chvíli přestala lapat po dechu, celá se viditelně zklidnila. Do tváře se jí vrátila barva.

               „Dobře, moc dobře, a teď se soustřeď na to, co vidíš. Ničeho se neboj, jsem tu s tebou,“ povzbuzoval ji.

               „Vidím ji, ale je pořád daleko…“ stěžovala si Lilien. Karen nemohla uvěřit vlastním očím. Lilien byla v pořádku, bolest byla pryč. Pak si všimla, že nezmizela, jen se nyní odrážela v upírově tváři.

               „Ukaž mi ji,“ přikázal jí Viktor. Lilien nezaváhala ani na vteřinu a vtáhla ho do své vidiny.

               Díval se jejíma očima. Stála v temné místnosti, černota kolem byla téměř hmatatelná. Ani když využil své upíří smysly, nerozeznával kolem sebe nic konkrétního, pouze nejasné obrysy. Pak mu začaly před očima vířit barevné obrazy, střídaly se rychle jako leporelo a v každém z nich mohl spatřit velkou knihu v kožené vazbě. Přední stranu zdobil jakýsi znak. Pokaždé, když se na něj zaměřil, jako by mu nějaká matná postava zastiňovala výhled. Jako by nebyl jediný, kdo na knihu hledí… Napnul svůj zrak ještě více. Pak ale náhle vše potemnělo, a vize společně s bolestí byla pryč.

               Lilien spustila dlaň, kterou si tiskl na čelo, a něžně ho pohladila po ztrhané tváři.

               „Proč?“ zašeptala.

               „Nemohl jsem se dívat, jak trpíš. A už nikdy nebudeš, to ti přísahám,“ slíbil. Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné. Karen ale jasně cítila, že ho nezpůsobila žádná hrozba, ale něco laskavého a silného.

               „Potřebuji papír a tužku,“ obrátil se Viktor na Karen a už vypadal, jako by ho nikdy nic nebolelo.

               Zatracení upíři, pomyslela si.

               „A byla bys tak laskavá a přinesla mi zároveň některý ze svých posilujících nápojů?“ požádala ji sestra. Vidění ji tentokrát nestálo tolik sil jako obvykle, jelikož nemusela přemáhat bolest, ale i tak se cítila vyčerpaná.

               „Hned to přinesu,“ přikývla Karen a odešla. Ještě se ohlédla přes rameno, ale Lilien už opět věnovala plnou pozornost Nejstaršímu.

               „Ty jsi něco viděl,“ řekla mu radostně, když osaměli.

               „Mlhavě jsem viděl znak na té knize. Zkusím ho nakreslit, třeba se mi vybaví jasněji,“ vzal ji jemně za ruku. Přitiskl svou tvář do její dlaně a zhluboka se nadechl. Voněl k ní. Lilien se zachvěla, ale nebylo to strachy. Všimla si, že rána na jejím zápěstí se úplně zahojila, jako by tam nikdy nebyla.

               Takže jeho krev má skutečně léčivou moc, napadlo ji letmo. Měla pocit, že ji políbil do dlaně, ale byl to tak lehký dotyk, že se jí to mohlo jen zdát. V tom její ruku pustil.

               „Lehni si a prosím tě, přikryj se,“ řekl tiše a na rtech se mu objevil pobavený úsměv, když se stydlivě zahalila až ke krku. Uvědomila si, že na sobě nemá nic kromě tenké noční košile s obrázky barevných motýlků.

               „Mé ovládání má taky své hranice, jak už jsi sama poznala,“ přiznal zastřeným hlasem. „Není to jen tvá krev, co mě na tobě přitahuje, Lilien“.

Potom se postavil a poodstoupil od ní.

               Zaskočil ji a zmátl. „Dala jsi mi toho už tolik, Lilien. Neboj se, víc už nečekám,“ ujistil ji, protože si to v ní přečetl. Cítil, jak se dotkla jeho mysli, už se ale obrnil.

               „Nebraň mi,“ zašeptala prosebně. Potřebovala cítit, co cítí on, aby se v tom všem vyznala. Měla tolik otázek, které se obávala vyslovit.

               „Bude to tak pro tebe lepší,“ odmítl ji pustit do své hlavy.

               „Pro mě, nebo pro tebe?“ nedala se odradit. Než jí však stihl odpovědět, vrátila se Karen s věcmi, o které ji žádali.

               Viktor si od ní beze slova vzal blok a tužku, a zatímco se Lilien posadila a pomalu upíjela kouzelný nápoj, zuřivě črtal na papír. Pohyb jeho ruky se postupně zrychloval, než mu z ničeho nic tužka vypadla z ruky a ve tváři se usadil nefalšovaný údiv.

               „To přece není možné.“

               „Co je, Viktore?“ zeptala se Lilien nedočkavě. Karen byla taky zvědavá.

               Podal jí papír s nádherným obrázkem sovy, sedící na srpku měsíce. Zvíře vypadalo jako živé.

               „Já tu knihu znám. Držel jsem ji v ruce.  Není to ani tak dávno. Vím, kde ji najdeme,“ odpověděl zaraženě, ale pak se odmlčel.

               „Tak kde ji najdeme?“ zeptala se Karen netrpělivě.

               „V sídle Rady Nejstarších. V knihovně.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.