HRA ZAČÍNÁ – další kapitola MATKY DÉMONŮ je na světě

Zdravím všechny,

práce mi jde hezky od ruky, a proto vám můžu už nyní zpřístupnit pátou kapitolu MATKY DÉMONŮ. Nazvala jsem ji Hra začíná a poznáme v ní Viktorovu novou, úžasnou schopnost, a také dalšího mocného Nejstaršího. Pátrání po kronice se sovou sedící na srpku měsíce pokračuje a začíná přituhovat .

Tak neváhejte a čtěte 🙂

5.kapitola

Hra začíná

               Čarodějky na něj nevěřícně koukaly. Pak se Karen zle zasmála: „Chceš mi říct, že se celé sesterstvo celými dny pachtí zbytečně? Že na té drahocenné knize dřepí Marcus? Že ji má celou tu dobu na dosah?“

               „Přesně to říkám. Netušili jsme ale, že je ta kniha tolik důležitá. Nejde totiž otevřít. Je zapečetěná a nikomu z nás se nepodařilo její pečeť zlomit. Několikrát jsme to s Marcusem zkoušeli, různými způsoby, ale bezvýsledně. Přestalo ho to bavit, nikdy nebyl moc trpělivý. Chtěl ji ve vzteku spálit, ale přesvědčil jsem ho, ať ji zatím uloží v knihovně Rady,“ vysvětloval a sám tomu nemohl uvěřit.

               „Jak je to možné? Ani Marcus? Vždyť je ten nejmocnější z Nejstarších, “ ušklíbla se Karen škodolibě.

               Viktor ji ignoroval. „Už tenkrát mě napadlo, že když ji nedokáže odemknout svou magií Nejstarší, zvládla by to třeba velice mocná čarodějka,“ podotkl zamyšleně. Pak upřel tázavý pohled na Lilien.

               „Já ale nejsem nejmocnější čarodějkou v sesterstvu, Viktore,“ namítla.

               „To možná ne, ale jako jediná máš dar vidět to, co nikdo jiný. To tě činí výjimečnou,“ oponoval jí jemně.

               Lilien si uvědomila, kam tím míří. A stejně tak Karen.

               „Na to zapomeň!“ vyhrkla bojovně a přikročila k sestře. „Lil nikam nepůjde!“ dodala a panovačně položila sestře ruku na rameno.

               „Lilien?“ Viktor Karen chápal, ale toto rozhodnutí jí nenáleželo.

               „Jsi si jistý, že ji otevřu?“ zeptala se ho tiše. Rozhodně přikývl.

               „Víš, co po mně žádáš, Viktore? Chceš, abych s tebou šla na místo, kde každý tvor, kterého potkám, mě bude chtít zabít jen proto, že může. Má obranná magie tam nebude fungovat. Žádné mé kouzlo tam nebude fungovat…“ zarazila se při představě vlastní bezbrannosti.

               „Vím, že žádám hodně, Lilien. Nikdo se tě ale ani nedotkne. Máš mé slovo. Přísahám, že ti zajistím bezpečí. A až konečně všichni v Radě pochopí, jak důležitou roli v této válce hraje tvůj dar, budou tvé obavy z nebezpečí naprosto zbytečné,“ tvrdil sebejistě.

               Lilien mlčela, což se Karen vůbec nelíbilo.

               „Ty snad opravdu zvažuješ možnost, že s ním půjdeš? Zbláznila ses už úplně, nebo co? Nestačí, že ho živíš svou krví, že jsi s ním spoutaná, ještě s ním půjdeš na jistou smrt?“ rozčílila se.

               „Ach Karen, o můj život se bát nemusíš. V sídle Rady mě smrt nečeká. Alespoň pokud to osud nerozhodne jinak. Já zemřu někde v lese, vzduch bude vonět jehličím a jablky,“ ujistila sestru klidně.

               Viktor se sípavě nadechl a zavrčel: „To ale napřed budu muset přestat existovat já.“

               Lilien se na něj shovívavě usmála. „Půjdu s tebou, Viktore. Doufám, že v té knize zjistíme, jak Matku zničit.“ Její důvěra pro něj byla tou největší poctou, a také závazkem.

               Karen se zvedla, vrhla na sestru nesouhlasný pohled a rozzlobeně odešla. Slyšeli, jak seběhla ze schodů a třískla dveřmi.

               „Nepůjdeme tam hned. Dopij si svůj nápoj a prospi se. O všechno se postarám,“ řekl jí laskavě, a nechal ji odpočívat.

               Thomase našel postávat v obývacím pokoji, bylo jasné, že většinu jejich hovoru slyšel.

               „Změnil ses,“ poznamenal upír vážně.

               „Ano, asi ano. A myslím, že mi to přinese jen potíže,“ odvětil Viktor zachmuřeně.

               „Taky si myslím,“ souhlasil s ním jeho pobočník.

               Viktor se na něj zpříma podíval a odhodlaně řekl: „Stvořil jsem tě, Thomasi. Kráčíš po mém boku tímto světem už stovky let. Jsi jediný, komu věřím. Vím, že mě nikdy nezradíš. Před setkáním s Lilien jsem byl prokletý a zatracený. To jsem stále, díky ní jsem ale získal zpátky, co mi vzala přeměna. Smysl svého dalšího bytí.“

               „Rozumím, a i nadále je pro mě ctí být vaším pobočníkem. Je vám ale jasné, že jestli se o vašem vztahu s tou čarodějkou dozví Rada, veškerá vaše autorita bude pryč? Že všem budete jen pro smích?“

               „Ztráta autority a posměšky mě vůbec nezajímají, dokud ona bude v mém životě,“ odvětil Viktor lhostejně. „Její bezpečí ale ano. Rada se o tom rozhodně nesmí dozvědět. Byla by pro ně pak vítanou kořistí.“

               Thomas souhlasně pokýval hlavou.

               „Vrať se zpět do hor, Thomasi, a vyřiď Marcusovi, že zítra dorazíme. Ať svolá jednání Rady. A připrav mi v sídle nějaký příjemný pokoj. Řekl bych, že se tam budeme muset nějakou dobu zdržet,“ požádal ho Viktor.

               „Zařídím to. A budu doufat, že vše dobře dopadne,“ slíbil Thomas uctivě a odešel.

**********

               Když se Lilien probudila, její první myšlenka patřila Viktorovi. Konečně si dokázala přiznat, že jí na něm záleží. Znamenal pro ni víc než pouhého spojence. Víc než přítele. Věděla, že až to vyjde najevo, všechny její sestry ji zavrhnou a obávala se, že ztratí i Karen. Ta představa ji ubíjela. Ráda by přišla na jiné myšlenky, ovšem to, co ji právě čekalo, nebylo o nic moc příjemnější. Neochotně vylezla z lůžka. Oblékla si župan, opláchla obličej a seběhla dolů do obývacího pokoje.

               Viktor stál u okna a díval se ven.

               „Nemusíš si vybírat mezi mnou a sestrou, Lilien,“ oslovil ji měkce, když vešla do pokoje.

               „Vylez mi z hlavy, Viktore! Alespoň na chvíli. Copak nebudu mít už nikdy své myšlenky jen pro sebe?“ povzdechla si. Rychle odvrátila tvář, aby před ním skryla rozpaky. Takže už to ví.

               „Promiň, nemůžu si pomoct,“ pokrčil omluvně rameny a dodal: „Karen tu není. Ráno sedla na koště a odletěla pryč. Nejspíš teď o všem informuje tu vaší ctihodnou Megan.“

               Jeho pokus o vtip ji pobavil, přesto jen ledabyle odvětila: „Karen ale nemá koště vůbec ráda. Když jí bylo pět a my cvičily v noci na zahradě, spadla z něj a ošklivě si odřela koleno.“

               Viktor se napřed jen usmál, pak se ale neudržel a rozesmál se z plných plic. Smál se dlouho a ji napadlo, že mu to neuvěřitelně sluší. Jakmile jí ta myšlenka probleskla hlavou, jeho smích ustal a on se něžně zeptal: „Jak se cítíš?“

               „Je mi fajn. Jen potřebuji hrnek horké kávy a něco vydatného do žaludku. Mám hlad jako vlk. Dáš si se mnou?“ odpověděla bez přemýšlení. Okamžitě jí došlo, co plácla. Hlavou jí bleskla vzpomínka na jeho poslední krmení.

               „Přestaň. Prosím,“ požádal ji rozechvěle. Bylo mu jasné, že ho nepokouší schválně. Rychle se stáhl z její mysli.

               „Promiň, nechtěla jsem tě… rozrušit“ omluvila se rychle.

               „Vyrazíme, až se nasnídáš a oblékneš,“ přešel to věcným tónem a obrátil se zpátky k oknu.  

               Zatímco Lilien v kuchyni snídala, pozoroval z okna okolí a snažil se zahnat myšlenky na její svůdnost. Jestli měla jejich návštěva v sídle Rady dopadnout podle jeho představ, nesměl se nechat tak snadno rozptýlit. Musel zůstat soustředěný a ve střehu.  Zároveň mu vrtalo hlavou, kam odešla Karen. Všiml si, že ji Lilien během jídla zkusila volat, ale podle všeho jí to sestra nezvedla.

               Lilien se po snídani převlékla do svých oblíbených džín, černého trička s krátkým rukávem s blýskavým nápisem Magic a dlouhého světle hnědého koženého kabátu. Obula si boty na nízkém, pohodlném podpatku. Vlasy jako vždy neřešila, nechala je volně splývat po zádech. Tentokrát jí po včerejší vizi nezesvětlal žádný pramen.

               „Jen ještě napíšu vzkaz pro Karen,“ řekla Viktorovi, když sešla zpátky do obývacího pokoje, kde na ni čekal. Nezvedala jí mobil a ani nereagovala na zprávy. Karen se zlobila, což Lilien naprosto chápala, ale i přesto ji to mrzelo. Taky se klidně může stát, že už se neuvidíme, pomyslela na všechny hrozby, jímž obě budou v následujících dnech čelit. Chvíli přemýšlela, co má sestře napsat, pak ji prostě jen požádala o odpuštění.

               Když se narovnala od stolku, kde napsala pár vět do poznámkového bloku, všimla si Viktorova pohledu, kterým si nesouhlasně měřil provokativní nápis na její hrudi.

               „Nemohla jsem si pomoct,“ usmála se Lilien potutelně a on si jen povzdechl: „Připravená?“

Lilien přikývla a vydala se ke dveřím. „Doufám, že máš pohodlné auto.“ Odpovědi se nedočkala, jelikož nosem narazila přímo do jeho prsou. „Co to zase…“ Rychlejší než světlo, žasla.

               „Vážně věříš, že do sídla Rady Nejstarších vede silnice?“ zeptal se nevěřícně, a když pochopil, že ano, musel se pobaveně usmát: „Mám takový pocit, že toho o nás to vaše čarodějné sesterstvo ví skutečně málo.“

               „Ještě jste nevytiskli toho slibovaného průvodce Zemí upíří, takže…“ pokusila se být vtipná, ve skutečnosti si ale připadala hloupě. Jeho otázka ji totiž opravdu zaskočila. Jak jinak by se tam asi dalo dostat?

               Viktor se nezasmál, jen ji rukou objal kolem pasu. Přitiskl ji k sobě a Lilien ucítila, jak se zachvěl. „Musíš se mě chytit a pevně se držet,“ přikázal jí nesmlouvavě. Polkla tedy všechny otázky i námitky a objala ho kolem pasu.

               „Zavři oči, Lilien a nechej je celou dobu zavřené, ano? Kdyby ses dívala, mohla bys přijít o rozum,“ poručil jí znovu a jemně si přitiskl její tvář na prsa. Cítila, jak ji jemně, ale pevně drží za zátylek, zatímco ji objal druhou rukou a přitiskl k sobě ještě pevněji.

               V jednu chvíli pak strnul, jako by byl vytesaný z kamene, než se v další vteřině ocitla v bouři. Uchvátil je obrovský vzdušný vír, točili se dokola neuvěřitelnou rychlostí. Všude kolem nich svištěl vítr, bušil jí do tváře a zad. Zpočátku se jí z toho dělalo mdlo, ale cítila Viktorovo pevné objetí, které jí dodalo klid, stejně jako jeho osobitá, kořeněná vůně. Zrovna se jí to začínalo líbit, když se svět kolem ní stejně prudce zastavil.

               „Už je můžeš zase otevřít,“ uslyšela Viktora. Pomalu zvedla víčka, z větru ji oči pálily a zrcadlily se v nich slzy. Lilien se však nadšeně usmívala: „My jsme letěli!“

               „Ano, letěli. Jsi v pořádku? Už dlouho jsem s sebou nikoho nenesl,“ usmál se na ni taky a její rozzářený obličej mu učaroval. Když si však uvědomil, co se jí chystá říct, jeho úsměv pohasl.

               Lilien si nevšimla změny jeho nálady, pořád se radostně usmívala a rozhlížela se kolem sebe. Stáli na velice vysokém útesu, hluboko pod nimi slyšela moře. Bylo chladno, foukal tu sice jen lehký vánek, ale vzduch byl studený. Přemýšlela, proč zastavili zrovna tady, když přes malou zátoku, nad kterou se útes tyčil, spatřila druhý, ještě vyšší. Musela zaklonit hlavu, aby dohlédla až na jeho vrchol, kde spatřila stát honosné kamenné sídlo.

               „Proč si nás nezanesl až tam?“ obrátila svou pozornost zpět k Viktorovi. Stál tam se zamračenou tváří a pevně sevřenými rty. Vypadal jako socha, jenom jeho oči byly živé a smutné. V Lilien by se v té chvíli krve nedořezal. Něco je špatně.

               „Viktore, co je? Řekni něco, děsíš mě.“

               „Slíbil jsem, že ti zajistím bezpečí, Lilien,“ promluvil konečně. „A to také splním. Budu s tím ale potřebovat pomoc.“

               „Co to znamená? Proč se tak tváříš? Myslela jsem…“ vůbec ho nepoznávala. Takto vypadal, když se s ním potkala poprvé, jeho laskavost i úsměv, to vše bylo pryč, jako by to vůbec nikdy neexistovalo.  Byla to všechno jenom lež? Podvod? Aby mě sem vylákal? Nechtěla tomu věřit.

               „Ve společenství upírů vládne jediné pravidlo. A to pravidlo síly, Lilien. Jen silný upír získá moc a respekt ostatních. A mezi námi Nejstaršími to platí dvakrát tolik. Tady se na žádné spojenectví s čarodějkami bohužel nehraje. Abych tě ochránil, budu muset být…“ umlkl a snažil se najít ta pravá slova.

               „Odporný, namyšlený, sadistický upíří zmetek?“ doplnila ho neochotně.

               Zahanbeně přikývl a uhnul pohledem. „Všem musí být hned jasné, že jsi moje. To je jediná možnost, jak tě ochránit.“

               Lilien se začala zmocňovat úzkost. „Co přesně to znamená, Viktore?“

               Styděl se za to, co jí teď řekne. „Znamená to, že mi patříš. Se vším všudy.“

               „Myslíš jako nějaká věc? Bez vlastní vůle?“ zarazila se.

               „Ano, jako velice poslušná věc, Lilien. Uděláš vše, co ti řeknu a kdy ti to řeknu. Nebudeš mluvit bez povolení. Nebudeš myslet sama za sebe. Pro ostatní to hlavně znamená, že tvou krev smím pít jenom já,“ vysvětloval. „Je to nejstarší pravidlo, jaké mezi upíry funguje. Co je moje, je JENOM moje, a pokud by se tě nějaký jiný upír pokusil napadnout…“odmlčel se při té představě, než rázně pokračoval: „Což se ale nestane. Pokud by ale byl někdo tak hloupí a pokusil by se na tebe zaútočit, mám plné právo ho zabít.“

               „Takže po mně chceš, abych poslušně dělala, co mi přikážeš? I kdyby se mi to sebevíc příčilo?“  Když přikývl, začala se jí zmocňovat panika. „To je ale hrozné!“

               „A může to být ještě horší,“ přiznal. „Mohou po mně chtít, abych to dokázal. Abych se z tebe před nimi napil.“

               Konečně jí pohlédl do očí a pochopil, že se v ní sváří strach s odhodláním a odpor s hrdostí.

               „A…“ chtěl pokračovat, ale ona si přikryla uši: „Ne, to stačí.“

               Sundal jí dlaně z uší a nenechal se zastavit. „A já nevím, jestli budu mít tu možnost, abych ti to zpříjemnil, Lilien.“

               Odtáhla se od něj a odvrátila obličej. Byl znovu v její hlavě, a tak mohl cítit její strach a zklamání. Cítil její ponížení i obavy z toho, jak moc ji asi ještě bude muset pokořit. Ublížit jí…

               „Mrzí mě to, jinak to ale nepůjde,“ přistoupil k ní a cítil se skutečně jako monstrum.

               „Jen abych si to shrnula. Budeš se zase chovat jako namyšlený pitomec, budeš mi poroučet a já tě budu muset bezpodmínečně poslouchat, budeš ze mě pít, kdykoli budeš chtít. Ostatním budeš dokazovat, že ti patřím, kdykoli to bude potřeba a způsobem, jaký uznáš za vhodný,“ vyjmenovávala zahořkle, než se jí hlas zlomil. „Řekni mi prosím tě, že sis to celé neplánoval,“ vzlykla a on pochopil, kudy se ubírají její myšlenky.

               „Ne, neplánoval, přísahám,“ odpověděl nešťastně. „Snažil jsem se odkládat tvé předstoupení před Radu právě z tohoto důvodu. Odpusť mi to.“

               Mlčky na něj hleděla a snažila se sebrat. Tu knihu potřebovala a nedalo se vyloučit, že by jednou tak či onak jedna ze sester musela před Radu předstoupit. Možná ji tu čekalo ponížení a příkoří, ale měla alespoň jistotu, že zde její život neskončí. Nehodlala zbytečně ohrozit žádnou ze sester. A taky si musela přiznat, že ačkoliv ji Viktor rozzlobil a zklamal, netoužila mu působit komplikace v jeho společenství. Ničemu by neprospělo, kdyby přišel o svou pozici v Radě jen kvůli hrdosti jedné čarodějky.

„Podstoupím to, ale mám jednu podmínku,“ řekla odhodlaně. „Musíš mě pustit do své hlavy. Spojit nás. Budu potřebovat cítit, vědět, že je to jenom naoko. Jinak to nevládnu.“

               Vzal její obličej do dlaní a prsty setřel slzy, které se jí třpytily na tvářích. Chtěla vyprostit svou tvář z jeho dlaní, nedokázala nyní snést jeho dotek. Viktor ji ale nepustil, jen se jí otevřel a dal jí pocítit svou bolest, hanbu, smutek a zlobu. Nenáviděl se za to, že ji musí nechat tímhle peklem projít. Že bude původcem toho všeho.

               Lilien si úlevně vydechla, když do něj nahlédla a pochopila, jak se věci opravdu mají.

               „Tak pojďme,“ vyzvala ho tiše, ačkoliv si přála spíš opak. „Jestli zvládnu být poslušnou věcí bez jakékoliv svobodné vůle, vydanou tobě a tvému temnému já naprosto napospas, tak zničit Matku démonů pro mě už bude hračka.“

**********

Když je Viktor znovu přenesl, objevili se rovnou ve velké vstupní hale sídla. Lilien si jen zběžně prohlédla zdi z chladného kamene a klenuté stropy, zdobené freskovou výzdobou. Kolem stěn stál starožitný nábytek zdobený zlatem. Místnost měla kruhový půdorys a vedlo z ní několik chodeb. Jelikož nikde nebyla okna, osvětlovaly veškerý prostor ozdobné plynové lampy. U ústí jednotlivých chodeb stálo z každé strany kompletní brnění, nad klenutým vstupem do chodeb visely velké barevné erby s vyobrazeními, jaké v životě neviděla.   

               Takhle nějak jsem si to vždycky představovala, pomyslela si Lilien směrem k Viktorovi. Jako z ubohého, nevkusného, kýčovitého románu o upírech.

               Po tváři mu přelétl pobavený úsměv, rychle ale zmizel, když se v jedné z chodeb objevila mužská postava. Viktor rychle nasadil masku nadřazenosti a nepřístupnosti.

               Tváříš se, jako by ti to tu všechno patřilo, neodpustila si rýpnutí, reakce už se ale nedočkala. Z Viktora vyzařoval jen chladný nezájem.

               Z chodby se vynořil mladý, docela pohledný muž s nagelovanými blond vlasy. Měl na sobě přiléhavé tričko s krátkým rukávem, aby vynikla jeho obdivuhodná muskulatura a elegantní černé kalhoty. Tvářil se velmi úslužně.

               „Buďte vítán, pan Marcus vás již očekává ve své pracovně. Následujte mě, prosím.“

               Viktor povýšeně kývl hlavou a lenivě se za ním vydal. Lilien dbala jeho rad a poslušně se držela těsně za ním. Když procházeli chodbou, prolétlo jí překvapeně hlavou: „On je člověk. A sluha. Něčí věc?“

               „To vše a ještě víc,“ odpověděl jí záhadně Viktor myšlenkou. Čekala přesnější vysvětlení, ale nic dalšího nedodal. Nechtěla ho příliš rozptylovat, tak se rozhodla, že se ho na to zeptá, až spolu budou sami.

               Nevěděla, jak dlouho tou chodbou šli, ale byla si jistá, že by se tu bez průvodce určitě ztratila. Každých pár metrů z ní totiž ústila bokem jiná chodba, která se táhla daleko do budovy a byla naprosto stejná jako všechny, co předcházely, i co následovaly.

               Nakonec se zastavili před krásně vyřezávanými dřevěnými dveřmi. Když se jí v hlavě ozvalo Viktorovo varovné připrav se, nebyla připravena vůbec na nic. Doufala, že dokáže hrát svou roli dostatečně přesvědčivě. Měla Viktora varovat, že nikdy nebyla moc dobrá herečka.

Ty to zvládneš, ujistil ji přesvědčeně ve chvíli, kdy mu jejich průvodce dveře otevřel. Lilien čekala, že je nechá vstoupit, a zavře za nimi, on je však do místnosti následoval.

               Pokoj byl úplně jiný, než co zatím viděla. Rozhodně to byla kancelář, v zadní části velice moderně vybavená počítačem a další elektronikou. Přední část vypadala jako útulný salón, dominovala jí obrovská černá kožená sedačka a několik masivních křesel v blízkosti velkého krbu, v němž plápolal oheň. Úplně vzadu, v šeru, spatřila Lilien, jak se od země až ke stropu zvedají masivní regály plné knih.

               Tam je… dralo se jí na rty, Viktor byl ale rychlejší a bezhlasně ji okřikl, aby byla zticha.

               „Tak jsi konečně tady, Viktore,“ ozvalo se před nimi a z tmavého koutu se vynořila další mužská postava.

               „Zdravím, Marcusi,“ oslovil ho Viktor zdvořile a pozdravil ho kývnutím hlavy.

               „Dal sis na čas, příteli,“ řekl mu upír vyčítavě a došel k nim tak blízko, že si ho Lilien mohla konečně prohlédnout. Byl vysoký a dobře stavěný, tmavé vlasy se mu vlnily až na ramena, zpod výrazného obočí na Viktora hleděly tmavé, snad hnědé oči. Tváři dominoval orlí nos, pod ním se nyní usmívaly úzké rty. Věk mu Lilien odhadovala těžko, byl takovým zvláštním způsobem mladý a starý zároveň. Co však vycítila okamžitě, byla jeho krutost.

               Klid, ozval se jí v hlavě konejšivě Viktor. Marcus o ni ani pohledem nezavadil, posadil se do jednoho z křesel a pokynul Viktorovi, aby si také sedl. Viktor se tedy uvelebil na pohovce. Ležérně si přehodil nohu přes nohu, ve tváři výraz zdvořilé netečnosti.

               „Máš pravdu, Marcusi,“ promluvil klidně. „Měl jsem spoustu práce. Ovšem chvíli tu nejsem a už se o mně šíří zvěsti, že kuji proti Radě pikle, abych tě mohl sesadit a vládnout místo tebe.“

               Jeho přímost vůči vládci celé Rady Nejstarších ji šokovala. Dokázala se naštěstí i nadále tvářit dostatečně nevýrazně. Pochopila jeho jednání, jakmile si vzpomněla na Viktorovo vysvětlení o síle a moci.

               „A chceš?“ zeptal se ho Marcus rovnou a pohybem ruky přivolal jejich blonďatého průvodce.

               „Moc dobře víš, že ne. To spíš Eleanor by se ráda viděla na tvém místě,“ odpověděl Viktor bez zaváhání.

               „Myslel jsem si to, ale jsem rád, že to slyším přímo od tebe,“ ujistil ho Marcus a pobaveně dodal: „Je ještě tak mladá.“

               Viktor se tomu krátce zasmál, jako by šlo o nějaký dobrý vtip. Upíří vtip, ušklíbla se Lilien v mysli. Fuj.

               „Uvítací drink?“ zeptal se Marcus přátelsky a ukázal na mladíka. Lilien si nyní v lepším světle všimla na jeho hrdle i pažích stop po zubech.

               „Rád,“ přitáhl si Viktor mladíkovo zápěstí. Natočil se přitom tak, aby mu Lilien neviděla do tváře. Mladík sebou lehce trhl, když do něj zaryl zuby. Napil se krátce, jen aby Marcuse neurazil.

               Odporné, vyslala k němu Lilien znechucenou myšlenku.

               Já vím, odpověděl jí v mysli, přičemž nahlas poděkoval Marcusovi za tak přátelské gesto.

               Pak se Marcus podíval jejím směrem a konečně vzal na vědomí její přítomnost. „Přistup blíž,“ poručil jí stroze.

               Vědoma si své role vyslala k Viktorovi tázavý pohled. Viktor zřetelně přikývl, a tak poslechla. Když jí druhý upír naznačil, ať se zastaví, přesunula se už tak blízko, že kdyby chtěl, dosáhl by na ni.

               „Takže ty jsi viděla probouzet se Matku démonů?“ zeptal se jí zvědavě a prohlížel si ji pohledem kupce, který chce koupit levně, co stojí velmi draho.

               Lilien přikývla.

               „Copak neumíš mluvit?“ obořil se na ni Marcus opovržlivě.

               „Viděla,“ řekla tedy.

               „Viděla, pane!“ opravil ji Viktor tvrdým hlasem, a pak omluvně vysvětloval druhému upírovi: „Promiň Marcusi, ochočil jsem si ji nedávno. Ještě přesně neví, jak se má chovat ve společnosti Nejstaršího.“

               „Chápu a máš rozhodně můj obdiv, Viktore. Ochočit si čarodějku, to není jen tak. A ještě tak výjimečnou. Jak užitečné. Taky jsem si jednou jednu ochočil, ale řeknu ti, dlouho mě nebavila,“ uchechtl se Marcus při vzpomínce na to, jak tu ubohou asi umučil k smrti, a obrátil se znovu k Lilien: „Ukaž mi své znamení, čarodějko.“

               Lilien opět pohlédla na Viktora, který opět přikývl. Natáhla tedy k Marcusovi dlaň vnitřkem vzhůru, aby si ho mohl prohlédnout. Když ji Marcus uchopil a přiblížil k svému obličeji, zalétla k Viktorovi vyděšeným pohledem.

               To nic, Lilien, uklidňoval ji, ale ona cítila, že je napnutý jako struna.

               Marcus začal nehtem obkreslovat tvar jejího znamení a Lilien pod kůží vybuchla bolest. Bylo to, jako by jí do dlaně řezal nožem. Zajíkla se a pokusila se mu ruku vytrhnout.

               „Bolí to, že?“ usmál se na ni Marcus krutě. Věděl o tom, že jí ubližuje a hrozně se mu to líbilo.

               Nedokázala by mu uctivě odpovědět, tak jenom přikývla. Chvíli v tom ještě pokračoval a kochal se jejím utrpením, než se znovu zeptal: „A jak vypadala? Matka?“

               „Nemá fyzické tělo,“ začala popisovat ochraptěle a nejraději by ho zabila. „Je to v podstatě jenom obrovská mentální síla, která tvoří shluk bílé hmoty, vznášející se volně v prostoru. Má takové mrtvé oči, a když se na mě podívala, cítila jsem bolest, jako by se mi trhaly vnitřnosti a v hlavě jsem slyšela křik všech duší, které do sebe pohltila.“

                Ještě chvíli vydrž, oslovil ji Viktor mlčky a nejraději by tomu bastardovi před sebou zlámal všechny kosti v těle za to, že se jí jen opovážil dotknout.

               „Pěkně výstižně, to se mi líbí,“ usmál se na ni Marcus znovu a konečně ji přestal zraňovat. Její dlaň však nepustil, naopak se k ní sklonil.  „Voníš překrásně, čarodějko. Jestlipak taky tak překrásně chutnáš?“

Lilien vyděšeně ztuhla, když se Marcusovi z pootevřených úst chtivě vysunuly tesáky.

Viktor se na pohovce ani nepohnul, jen se zle zamračil a ostře se ohradil: „Je moje, Marcusi!“

               Marcus zaváhal, nakonec ji ale pustil a upravil si diamantové manžetové knoflíky. „Když je tvoje, je tvoje,“ odvětil mrzutě. Pak Viktora požádal, aby mu znovu řekl všechno, co se doposud dozvěděl o Matce démonů, přičemž se občas s nějakým doplňujícím dotazem obrátil i na čarodějku. Tvářil se už neutrálně jako zpočátku, Lilien ale vycítila, že ji pořád chce.

               Její domněnka se potvrdila vzápětí. Viktor se právě dostal ve svém vyprávění k informaci o tajemné knize se sovou, když Marcus odběhl od tématu. „Třeba bys mi mohl nabídnout malou ochutnávku, Viktore. Přece jenom jsme staří přátelé.“

               „Kdybych tě neznal, starý příteli,“ zdůraznil Viktor s potlačovanou zlostí: „Myslel bych si, že se mě snažíš urazit. Jak jsem řekl, je moje. Jenom moje. A jak dobře víš, nikdy se nedělím o to, co vlastním.“

               „Jistě, jak jsem jenom mohl zapomenout,“ podotkl Marcus rychle a rádoby omluvně a poslechl si zbytek informací o knize.

               „Cože? Ta stará ošuntělá kronika, co jsem si přivezl z návštěvy v nacistickém Německu?“ podivil se pak upřímně.

               „Přesně ta,“ přikývl Viktor.

               „A ty si myslíš, že ji ta tvoje věc otevře?“ zeptal se Marcus pochybovačně.

               „Jistě. Klidně hned teď.“

               Marcus si Lilien změřil chladným, podezřívavým pohledem. „Necháme to na zítra. Ať ji otevře před celou Radou. Alespoň nás bude moci přesvědčit, že je nám skutečně k užitku. Zatím je k užitku jenom tobě a těm směšným čarodějkám.“

               „Jak myslíš, Marcusi, necháme to tedy až před Radu,“ neodporoval mu Viktor a postavil se. „Teď, pokud dovolíš, se půjdu s tou svou věcí trochu pobavit.“

               Marcus přikývl, ale když stanuli ve dveřích, které jim opět úslužně otevřel ten blonďatý sluha, závistivě dodal: „Hlavně to nepřežeň.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.