Krásný večer,
vím, že to tu začíná vypadat trochu stereotypně, ale na svou obranu říkám, že když mi to píše, tak mi to prostě píše 🙂
Takže 🙂 Další kapitola Matky démonů je na světě. Jmenuje se Smrdět jako sto mrtvol. Proč? A co byste si přáli vy, kdybyste stanuli před třinácti krutými Nejstaršími?
6.kapitola
Smrdět jako sto mrtvol
Za dveřmi je čekal Thomas. Uctivě Viktora pozdravil a jen letmo zalétl očima k čarodějce, která byla evidentně otřesená. Chvíli je vedl těmi spletitými chodbami až stanuli před dveřmi podobnými těm od Marcusovy pracovny. Lilien byla v šoku, takže ji v první chvíli napadlo, že se jedná o hloupý vtip, a její utrpení v přítomnosti krutého Nejstaršího bude pokračovat. Pak se ale vzchopila a v duchu si vynadala, že ji napadají pitomosti. Thomas nečekal na pokyn a dveře otevřel. Jakmile vešli dovnitř, ocitli se ve velmi luxusně vybaveném apartmá. Čarodějka překvapeně hleděla na širokou smetanově bílou koženou sedačku, mahagonový konferenční stůl i nábytek. V jednom z rohů se vyjímal bar a jedné ze zdi vévodila velká plochá obrazovka. U stěny za sedací soupravou stál větší servírovací stolek bohatě obložený jídlem všeho druhu. Viktor dal Thomasovi pár pokynů v tom neznámém cizím jazyce, ten se pak zdvořile rozloučil a odešel.
Pokojem se prohnala vlna Viktorovy moci, a pak konečně promluvil: „Teď nás nikdo neuslyší.“ Když vztáhl ruku, aby se jí dotkl, zhnuseně couvla.
„Nesahej na mě!“ obořila se na něj znechuceně. „Zrovna teď mi připadáš naprosto odporný. Stejně hnusný jako tvůj starý přítel Marcus. Je skoro stejný netvor jako Matka démonů!“ Neměla v plánu něco před ním skrývat, stejně by si to v ní přečetl.
„Ale já už takový díky tobě nejsem,“ namítl chabě.
„Tomu opravdu věříš? Chceš tvrdit, že vůbec netoužíš vysát mě do poslední kapky? Bůh ví, jestli bys to už dávno neudělal, kdybych neměla dar vidění!“
Její nedůvěra ho hluboce zasáhla, ale chápal ji. Po její krvi toužil dnem i nocí, v tom měla naprostou pravdu.
Když jí jeho upřímné doznání zaznělo myslí, nevěděla, jestli je víc zklamaná, nebo zdrcená. Pohlédla na něj a hlas se jí chvěl pohnutím: „Dokud budeme tady, nedovolím ti, abys ze mě pil. Vím, že ti nebudu moct bránit, až budeš chtít demonstrovat svou moc před ostatními, ale dobrovolně se ti nenabídnu! Začínám si myslet, že měla Karen pravdu. Možná jsem se vážně jen zbláznila a uvěřila něčemu, co prostě není možné.“
„Je to jen hra,“ poznamenal tiše. Věděl, že to bude pro ni těžké, ale netušil jak moc.
„A která část?“ zeptala se zlomeně, ale nedala mu šanci odpovědět. Rychle vzala za kliku nejbližších dveří a nechala ho tam provinile stát.
**********
Dveře vedly do podobně luxusní ložnice. Vévodila jí obrovská postel vybavená spoustou polštářů a černým saténovým ložním prádlem. Na nočním stolku stála váza plná rudých růží. Bezmyšlenkovitě nahlédla do vestavěné skříně vedle lůžka, aby spatřila velkou spoustu různého oblečení, které tam někdo přichystal. Na dně pak stálo několik párů bot. Lilien skříň prudce zavřela a štítivě od ní odstoupila. Tohle si na sebe rozhodně nikdy neobleču!
Stála v místnosti, rozzlobená, vyděšená a nešťastná, a nedokázala přestat myslet na Marcuse a jeho studené ruce, kterými ji držel. Ještě pořád cítila v dlani tlak jeho nehtu, a jeho chtivý pohled, kterým ji sledoval. Jeho špičáky… Otřásla se a konečně se přestala bránit té smršti emocí, která v ní zuřila. Ucítila na tvářích slzy, a i když je vzpurně utřela, objevily se na jejich místě nové. Tušila, že pobyt v sídle Rady pro ni bude náročný, nenapadlo ji, že to ale bude tak hrozné. Cítila se bezbranná a zrazená. Zmítala se rozervaná mezi touhou věřit Viktorovi, že se změnil, a nenávistí k jeho druhému já, jenž nyní znovu přijal za své. Jak daleko sahala jeho upíří přirozenost a všechny zvyky Nejstaršího, a co všechno vlastně předstíral?
Cítila se vším pošpiněná, a tak intuitivně sáhla po další klice, a podle očekávání se ocitla v koupelně. Začala si v umyvadle zběsile drhnout ruce, když v tom jí pohled padl na vanu. Neváhala ani minutu, napustila jí plnou horké vody, rychle se svlékla a vklouzla dovnitř. Zadržela dech a ponořila se pod hladinu. Soustředila se jen na tlak na hrudi, když jí začal docházet vzduch. Díky tomu dokázala alespoň na pár vteřin zapomenout na své okolí, i na Viktora. Nakonec se ale musela vynořit, nadechnout a realita byla zpátky. Vždyť jsi věděla, co je zač. Mohl se změnit k lepšímu, ale i tak zůstává tvorem žijícím jen díky lidské krvi. To se nikdy nezmění. Jedna jeho část bude vždy toužit po krvi a zabíjení… Lilien zatoužila prostě vůbec nebýt, uniknout tomu všemu. Věděla, že je to zbabělé, ale představa, že by se proměnila v mrtvý kámen, byla v té chvíli a situaci jednoduše příliš lákavá.
„Tak dost!“ rozletěly se dveře koupelny a Viktor vstoupil rázně dovnitř. Musel se pohnout upíří rychlostí, jelikož vůbec nezaznamenala v jeho mysli rozhodnutí, že to udělá. Nebo ses prostě nechala tolik opít sebelítostí, že sis toho ani nevšimla, vyhubovalasi v duchu.
Tvářil se ztrápeně. Kdyby jeho hladkou pleť mohly hyzdit vrásky, dělo by se to právě nyní. „Můžeš mi nevěřit, nenávidět mně, opovrhovat mnou, ale nikdy už si nesmíš přát vlastní smrt!“
Lilien se překvapeně zajíkla a instinktivně si překřížila ruce před hrudí.
„Promiň, já jsem nechtěl…“ došlo mu, co provedl a cítil se hloupě. Stočil pohled k zemi a pokračoval: „Byl jsem netvor jako Marcus. Žil jsem jako on, zabíjel jsem jako on a měl z toho stejné potěšení jako on. Ale to se změnilo, když jsem tě poznal a zatoužil žít jinak. Bránil jsem se tomu, protože to znamenalo zvolit si cestu lidskosti, slabosti a svědomí. Bylo by snazší zůstat monstrem, to mi věř. Ale nešlo to. Měl jsem tě v sobě už příliš hluboko, ožíval jsem díky tobě příliš rychle a nedokázal jsem to zastavit. Přece jsi cítila, i teď cítíš, co se ve mně děje. Jak bych ti mohl něco předstírat?“
Nadechla se k odpovědi, ale nepustil ji ke slovu. Vykašlal se na galantnost a upřel na ni provinilý pohled. „Vím, že je ti odporná moje touha po tvé krvi. Věř mi, že kdybych ji v sobě dokázal udusit, udělal bych to. Nedokážeš si představit, jak matoucí je, když se má touha po tobě a tvé krvi spojí, jak těžko se ovládají. Abych ti nechtěně neublížil, nebo tě neodehnal.“
Zaskočil ji, nenacházela slova, kterými by mohla zareagoval, a tak na něj jen mlčky hleděla, zahlcená silou jeho pocitů.
Pro Viktora ale bylo její mlčení dostatečnou odpovědí. „Máš mé slovo, že pokud to nebude skutečně nevyhnutelně nutné, tak se k tvé krvi nepřiblížím. A až to tady skončí, a ty budeš zase v bezpečné péči vašeho sesterstva, odejdu z tvého života.“
Otočil se a chtěl vykročit zpátky ke dveřím. Lilien se ale natáhla a chytila ho za ruku. Pohnula se tak prudce, až se voda kolem ní zhoupla, a trocha jí vystříkla na podlahu.
„To ne!“ vyhrkla přitom. Strnul a jí se podařilo ho jemným tlakem přimět, aby si sedl na okraj vany. Vzala jeho tvář do dlaní. Smáčela mu přitom košili, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.
„Promiň mi, že jsem pochybovala. To všechno tohle místo a to divadlo, co musíme hrát. Nečekala jsem, že mě to tak vyděsí, ani že to bude tak těžké. Myslela jsem, že pomůže, když mi dovolíš být v tvé hlavě, ale i tak mě to přemohlo. Příště už budu připravená. Jenom neodcházej,“ vyhrkla omluvně.
„Nejsem si jistý, že bych to vůbec dokázal,“ přiznal tiše. „To ty odpusť mně, že jsem tě sem přivedl a vystavil tomu všemu hnusu. Nebylo to správné.“
„Byla to jediná možnost,“ namítla. „Teď už to zvládnu. Nedám se znovu zviklat.“
Vzal ji za dlaň, kterou se dotýkala jeho obličeje a políbil ji na mokrou kůži. „Miluji tě,“ řekl něžně a položil jí prst na rty, aby jí zabránil cokoliv říct.
Čarodějka ucítila, jak opouští její mysl. „Poskytnu ti teď soukromí. Až se vykoupeš, máš v pokoji připravené občerstvení, kdybys měla hlad. Zkus se trochu vyspat, zítra nás čeká těžká zkouška. Spi klidně, nikdo a nic tě nebude rušit.“
Pak odešel.
Po jeho odchodu jí srdce divoce tlouklo jeho vyznáním. Na jídlo neměla ani pomyšlení, a tak se osušila a vlezla si rovnou do postele. Cítila Viktorovu blízkost. I když její mysl opustil, nechal otevřenou tu svou. Byla unavená a zároveň neklidná kvůli dnešním prožitkům, takže dlouho nemohla usnout. Vypadalo to, že probdí celou noc, když tu se začala Viktorovým vědomím linout příjemná melodie. Jako by si vzpomněl na některou svou oblíbenou píseň a v duchu si ji prozpěvoval. Hudba ji konejšila a než se propadla do prachových peřin snění, napadlo ji, že je to moc hezká ukolébavka.
**********
Nakonec spala tvrdě, takže se ráno probudila příjemně odpočatá. Realita nového dne její pohodový pocit trochu zkalila, přesto byla plná nového odhodlání. Pohledem na hodiny zjistila, že je téměř poledne. Byla nervózní z blížícího se setkání s Radou a hladová. Rozhodla se tedy soustředit na problém, který vyřešit mohla. V koupelně se opláchla a vyčistila si zuby. Kartáček i zubní pastu našla na umyvadle. Obě věci byly k jednorázovému použití, zabalené v igelitovém sáčku. Jen díky tomu byla ochotná je použít. Nevěřila v tomto domě ničemu a nikomu. Kromě Viktora. Myšlenka na něj jen uspíšila její ranní hygienu. Rychle zahalila své nahé tělo do županu z koupelny a vešla do obývacího pokoje.
Místností se ozvalo zašustění novin, to Thomas rychle vstal z křesla, když ji uviděl. Viktorovu blízkost necítila. Musí svému pobočníkovi hodně věřit, když mě s ním nechá o samotě, napadlo ji.
„Viktor tady není?“ zeptala se ho zdvořile, ale nepřibližovala se k němu. Moc dobře si pamatovala, jak na ni zareagoval při jejich prvním setkání.
„Není, jednání Rady už začalo, takže musel jít. Nařídil mi, abych počkal, až vstanete a najíte se. Pak vás mám doprovodit před Radu. Počkám teď na chodbě. Až budete připravená, stačí…“
„To nebude nutné. Chci říct, že pokud nemáte v plánu nic jiného, než co jste právě řekl, tak klidně můžete zůstat,“ posadila se pomalu na pohovku a nalila si z připravené konvice horkou kávu. Jestli mu věří Viktor, můžu i já.
„To je od vás milé. Děkuji,“ odvětil Thomas rozpačitě. Pořád váhavě postával. Když viděl, jak ke kávě obezřetně přičichla a tvář jí zbrázdily obavy, ujistil ji: „Nemusíte se obávat, vše je bezpečně k jídlu i pití. Viktor to sám zkontroloval, než odešel.“
„To se mi ulevilo, mám totiž hlad jako vlk,“ usmála se potěšeně a v břiše jí souhlasně zakručelo. Thomas nejistě přešlápl a pohledem zalétl ke dveřím.
„Možná bychom mohli smazat ten náš dřívější incident, co říkáte? Předpokládám, že máte Viktorovu plnou důvěru, když vás pověřil tímto úkolem,“ nabídla mu usmíření. Nečekala na jeho odpověď a pustila se hladově do talíře s ovesnou kaší, která pro ni byla připravena pod stříbrným poklopem.
„To ano. Děkuji. Zachoval jsem se tehdy…“ zarazil se a hledal ta správná slova.
„Přirozeně. Tedy na upíra,“ pomohla mu s tím a věnovala mu další drobný úsměv. Viktor se stal součástí jejího života a s ním i tento upír, a tak se rozhodla udělat si z něj přítele. Navíc v tom sídle zmijí, kde se právě nacházela, se jí hodil každý spojenec.
„Ano, přesně,“ opětoval jí úsměv a posadil se zpět do křesla, noviny už ale nechal ležet na opěradle, kam je prve položil. „Omlouvám se za to.“
„Omluva přijata,“ ujistila ho a po ovesné kaši sáhla ještě po banánu. Nakrájela si ho na talíři a teď ho postupně napichovala vidličkou. Její společník mlčel a neklidně těkal pohledem po pokoji.
„Vy jste ze mě nervózní, Thomasi?“ zeptala se ho na rovinu a ta představa ji pobavila. Zatvářil se nesouhlasně, pak ale krátce přikývl.
„Ale proč? Vždyť určitě víte, že zde má kouzla nefungují a nemůžu vás tudíž nijak ohrozit,“ podivila se a rozhodla se oloupat si ještě pomeranč.
„Jistěže to vím, ale myslím si, že… Musíte vládnout ještě nějakým jiným druhem magie, když jste dokázala Viktora tak změnit,“ vysvětlil zdráhavě. Lilien polkla sousto a pátravě se mu zahleděla do obličeje.
„To ale nebyla žádná magie,“ namítla jemně.
„Ne? Ale on je teď úplně jiný. Tak lidský,“ oponoval.
„Myslíte tím slabý?“ zadržela dech. To by pro Viktora mohlo být velmi nebezpečné. A pro ni tím pádem dvakrát tolik.
„Slabý? Viktor? Nikdy!“ zasmál se Thomas pobaveně. „Je víc přítomný. Bývaly doby, kdy se celému světu úplně odcizil, odstřihnul se od něj a proniknout za tu chladnou hradbu bylo téměř nemožné. Jako by byl mrtvý. Duch. Nyní je vnímavý. Záleží mu na ostatních. Na vás. Řekl mi, že jste smyslem jeho existence.“ Na konci svého vysvětlení Thomas zvážněl.
„Zřejmě vám věří víc, než jsem si myslela,“ zarazila se, když si uvědomila, jak nebezpečnou informaci Viktor svému pobočníkovi sdělil. „Jste přátelé?“
„Ano, něco takového. Viktor mě stvořil,“ prozradil upřímně a v hlase mu zazněla hrdost.
„Takže je něco jako váš otec?“ ujistila se.
„Dalo by se to tak říct. Stvořitel, otec, pán, přítel. To všechno je pro mě Viktor. V mém životě je tou nejdůležitější osobou.“
„Takže ho nikdy nezradíte,“ vydechla úlevně.
„Nikdy,“ potvrdil její tvrzení smrtelně vážně. „A vy?“
„Nikdy,“ přísahala. Poznal pravdu v jejích slovech a uvolněně se v křesle opřel. Teprve nyní si uvědomila, jak byl celou dobu napjatý.
„Dobře,“ ocenil její slib a kývl hlavu k jejímu talíři, kde zůstala ještě půlka pomeranče.
Pustila se do něj, ale po chvilce zamyšlení se zvědavě zeptala: „A kdo stvořil Viktora?“
Thomas překvapeně odpověděl: „Přece nikdo. Viktor patří mezi Nejstarší. Ti stvořitele nemají, prostě jsou.“ Nerozuměla tomu ani za mák, ale raději chápavě přikývla, aby se už přestal tvářit tak vyjeveně.
„Měla byste se teď obléknout, ať můžeme vyrazit,“ vybídl ji zdvořile, protože si všiml, že už dojedla. „Nejstarší neradi čekají.“
To ji nepříjemně přitáhlo myšlenky k blížící se zkoušce. „Jistě, budu hned.“
**********
Lilien se nechala Thomasem vést všemi těmi spletitými chodbami a v duchu se připravovala na to, co ji čeká. Snažila se znovu vcítit do role poslušné loutky. Bylo to snadnější, když teď věděla, jak na tom s Viktorem jsou. Dnes už se rozhodit nenechá. Znovu se zastavili přede dveřmi, které vypadaly úplně jako ty do Marcusovy pracovny, když se ale před nimi otevřely, spatřila Lilien úplně jinou místnost.
Ocitla se v dlouhém kamenném sále, jehož strop tvořily lomené gotické oblouky. Uprostřed stál jediný kus nábytku; masivní, obdélníkový dřevěný stůl a kolem něj na každé straně šest křesel s vysokými vyřezávanými opěradly. Všechna byla obsazená, v čele s Marcusem. Viktor seděl po jeho pravici. Vlevo se líně opírala neznámá krásná žena.
Thomas popostrčil čarodějku do místnosti a zavřel za ní dveře. Byla tam úplně sama se třinácti nejmocnějšími upíry světa. Útroby se jí sevřely instinktivním strachem.
„Pojď sem, čarodějko!“ přikázal jí Marcus stroze, a když Viktor přikývl, pomalu se k němu vydala. V sále bylo naprosté ticho, upíři seděli nehybně jako sochy. Ve strnulých tvářích se jim pohybovaly jen oči, kterými ji bedlivě sledovali a nozdry, chtivě vdechující její vůni.
Kéž bych smrděla jako sto mrtvol, pomyslela si Lilien nešťastně a pro jistotu si je moc neprohlížela. Jen letmo zahlédla několik obličejů. Každý byl jiný, ale všechny se svou bledostí a krutým výrazem podobaly.
Neboj se Lilien, jsem tady, vyslal k ní Viktor povzbudivou myšlenku a vrátil se tak zpátky do její hlavy.
Poslušně došla až k čelu stolu a teprve nyní si všimla, že před Marcusem leží velice stará, a popravdě skutečně ošuntělá, kniha v kožené vazbě. Ve znaku měla kovanou sovu, sedící na srpku půlměsíce. Obal knihy byl bezpečně zapečetěn kovovým zámkem, zpodobňujícím spletená ptačí pera.
To je vážně ona, zajásala v duchu a jen tak tak udržela klidný výraz.
„Jak jsem vám před chvílí řekl, podle Viktora tato čarodějka díky svým vizím,“ obrátil se Marcus na členy Rady. „Zjistila, že v této knize by se měla údajně nacházet informace o tom, jak zničit Matku démonů. Podle Viktora je také schopná tuto knihu odemknout.“
„A v čem je tak jiná, že by to měla dokázat? Ty před ní to taky zkoušely a bez výsledku a troufám se tvrdit, že patřily mezi váženější v tom jejich společenstvu. Tahle byla dokonce tak hloupá, že se nechala ochočit,“ skočila mu do řeči upírka, sedící vedle něj. Lilien si ji rychle prohlédla, ale rychle sklopila pohled k zemi. Jinak by se neovládla a řekla té hnusné pijavici, co si o ní myslí. Musela však uznat, že se jedná o velice přitažlivou ženu. Tajemná kráska měla dlouhé světlé vlasy, zelené oči a svůdné rudé rty. V hlubokém výstřihu černých upnutých šatů se vyjímalo bujné poprsí.
Neřekl jsi mi o těch ostatních, Viktore, napomenula ho v mysli.
Nechtěl jsem tě ještě více děsit, přiznal omluvně.
Zlobím se, vyslala k němu uraženě.
Zlost je lepší než strach, vrátil jí to přesvědčeně.
„Milá Eleanor, určitě musí být něčím výjimečná. Má přece dar vidění. A pokud se mýlím, tak rozhodně bude alespoň chutná,“ Marcus se jistě ohradil proti její námitce a kolem stolu to souhlasně zašumělo.
„Mé čarodějky se nikdo z vás nedotkne. Už jsem ti říkal, Marcusi, že je jenom moje!“ vložil se Viktor do rozhovoru rozzuřeně, a tentokrát nic nehrál. „Přivedl jsem ji v dobré víře, že by mohla být nápomocna našemu druhu, o který tu jde především. Nikomu nedovolím, aby porušoval má vlastnická práva. Věřím, že ostatní členové rady by na mém místě viděli věc stejně.“
„Moje, moje. Pořád to opakuješ dokola, ale ta malá cuchta nevypadá, jako by z ní někdo pil. Úplně září zdravím,“ ušklíbla se Eleanor podezřívavě.
„Každý zachází se svým jídlem po svém,“ obořil se na ni. Pak smířlivě ji dodal: „Jak mi včera poradil Marcus, nepřeháním to. Je pro nás důležitá, takže ji šetřím.“
„Já mám přesto jisté pochybnosti o tvém vlastnictví,“ trvala na svém upírka a provokativně si ho měřila. Posmívala se mu.
Snaží se zviklat důvěru Rady v tebe, prolétlo Lilien hlavou.
Bohužel, souhlasil s ní bezhlasně. Odpusť. Pak k ní vztáhl ruku gestem pána a vládce. Lilien mu podala tu svou a soustředila se na to, aby nevykřikla bolestí, když se do ní bez varování zakousl. Zhluboka se z ní napil, jeho krmení vzbudilo v sále vzrušené šeptání, a dokonce i mlsné pomlaskávání. Lilien zaslechla i podivné skřípavé zvuky a všimla si, že to Marcus zatíná nehty do stolu, až v jeho dřevěné desce zůstávají rýhy.
„To by stačilo!“ vyštěkl vztekle a bouchnul pěstí do stolu tak silně, až v něm zůstala prasklina. Viktor neochotně zavrčel a pustil ji, přičemž jí podal kapesník.
„Zavaž si to! Víš, že nesnáším plýtvání,“ přikázal jí hrubě. Později ti to zahojím, pokud mi to dovolíš.
„Tak abychom snad přešli k té knize, nemá-li Eleanor ještě nějaké námitky,“ řekl nahlas s pořádnou dávkou jízlivosti. Marcus přikývl a přisunul svazek k Lilien.
Vůbec nevím, co mám dělat, zmocnila se jí panika. Během minulých hodin se opakovaně zaobírala myšlenkou, jak knihu odemknout, ale nikdy se nedobrala žádného kloudného řešení. Myslela si, že až ta chvíle přijde, prostě si bude vědět rady. Jestli je jí dáno, aby knihu otevřela, tak ji otevře.
Mysli na všechny, které zachráníš, pokud tu knihu otevřeš. Mysli na dobro, které tak dokážeš vykonat, poradil jí v duchu jako už tolikrát předtím.
Lilien vztáhla ruku a dlaní, kterou zdobilo její znamení, pohladila vyobrazení sovy. Myslela na všechny čarodějky. Na odvěkou snahu veškerého jejich sesterstva šířit dobro, pomáhat slabým a bezbranným. Nic se ale nedělo. Když si Eleanor pohrdavě odfrkla, Lilien se už neubránila a vyslala k ní nenávistný pohled. Upírka si ho všimla a povýšeně se na ni usmála. Lilien zavřela oči, aby se lépe soustředila, a pak si vzpomněla na Meganina slova z dob, kdy byla jen malou cácorkou. Když si nevíš rady, požádej o pomoc. Že by to bylo tak jednoduché?
Nechala svou dlaň ležet ve vzduchu asi centimetr nad znakem sovy a klidným hlasem pronesla: „Jsem Lilien z cechu čarodějek a mé znamení je znamením dobra. Potřebuji tvou pomoc. Přísahám, že nikdy nevyzradím nic, co je v tobě psáno a mohlo by být zneužito nepřítelem. Přísahám na svůj život.“
V místnosti se ozvaly překvapené výkřiky, když se její znamení rozzářilo a zámek se na knize s hlasitým klapnutím odemkl. Marcus se vymrštil a prudce ji odstrčil stranou, až upadla na zem.
Jsi v pořádku? ptal se jí Viktorův vnitřní hlas starostlivě.
Asi jsem si zlomila žebro. Bolí to, když dýchám, přiznala a těžce se zvedla.
„Když ji zmrzačíš, tak nám asi těžko pomůže,“ zavrčel nesouhlasně směrem k Marcusovi.
„Knihu otevřela, tak na co víc bychom ji…“ odvětil Marcus lhostejně, když v tom se zarazil.
„Co je to zase za nesmysl!“ zařval zlostně a zuřivě listoval knihou. Stránky byly nepopsané. Čisté jako čerstvě padlý sníh.
„Jestli dovolíš, můj pane, vysvětlila bych to,“ promluvila Lilien směrem k Viktorovi, a když svolil, přistoupila zpátky ke stolu. Snažila se nemyslet na bolest, která jí hořela v prsou a bránila jí pořádně se nadechnout.
„Tuhle knihu psala bezesporu čarodějka, která se obávala toho, že by se mohla dostat do nesprávných rukou,“ nedokázala si odpustit rýpnutí. Zlost byla přece jenom opravdu lepší než strach. „Proto ji mohla otevřít jen jiná čarodějka. Nevím, proč jsem byla vybrána zrovna já, ale pokud jsem ji dokázala otevřít, dokážu ji i přečíst.“
„Lžeš! Není tam nic napsáno!“ okřikl ji jeden z členů Rady hněvivě.
„Ale je,“ namítla s klidným úsměvem a přejela lehce po jedné ze stránek svým znamením. Z papíru náhle začala vyskakovat jednotlivá písmena, spojovala se ve slova a v dlouhé odstavce, ke kterým byly připojeny různé nákresy.
„Co je to za písmo?“ zeptal se jí Marcus hrubě a přitáhl si knihu blíž. Jakmile se jí dotkl, vše opět zmizelo.
„Zatracené čarodějky! Měli jsme je vyhubit už dávno!“ zasyčel Marcus podrážděně a počastoval ji zlostným pohledem. „Co se tam píše o Matce démonů?“ vyštěkl a přisunul knihu zpět k Lilien.
Opatrně, dej pozor, co jim řekneš, nabádal ji Viktor v její hlavě.
Položila na svazek znovu dlaň a tiše řekla: „Ukaž mi prosím Matku démonů.“ Listy se začaly samy zprudka přetáčet, až se zastavily a zjevily Lilien dlouhý text psaný šifrou čarodějek s nákresem Matky démonů. Vypadala přesně tak, jak ji Lilien spatřila ve své vizi.
„V dobách, kdy jsme byly známy a uctívány jako šamanky našich kmenů, objevilo se na světě tak obrovské a odporné zlo, že překonalo všechna doposud známá monstra. Bylo dokonce mnohem mocnější a temnější než nejmocnější z Nejstarších,“ četla Lilien, co stálo v knize. Zvědavost ji hnala dopředu, dávala si však pozor na to, co předestře upíří Radě. Bylo nade vší pochybnost jasné, že čarodějky v té době upíry rozhodně nepovažovaly za spojence.
„Beztvará bílá hmota se vznášela krajem a požírala duše každého, kdo se jí připletl do cesty. Aby se mohla sytit snadněji, zrodila sama ze sebe armádu šedých přízraků, lovících vše živé i neživé, neboť to velké zlo toužilo po duších dobrých i zlých. Nazvaly jsme jej Matkou démonů. Dlouhá léta jsme bojovaly s její armádou a umíraly v tomto boji, než jsme došly k rozhodnutí spojit se s našimi úhlavními nepřáteli, proradnými upíry…“ pokračovala Lilien ve čtení a cítila při těch slovech obrovské zadostiučinění. Sálem se ozvalo uražené a nevěřícné prskání, nikdo ji však nepřerušil.
„Bylo to spojenectví vratké a oběma tábory velmi neochotně sjednané, přesto však nutné. Díky němu jsme dokázaly bojovat s démony na více frontách, mnohem více jich porazit a zachránit tak mnoho duší před Matkou. Jedinou možností, jak démony zničit, bylo je spálit ohněm, nebo oddělit hlavu od trupu. Na Matku však nic z toho použít nešlo. Všichni jsme věděli, že pokud nezvítězíme, zanikneme. Nakonec byla však Matka démonů díky oběti ze všech nejvyšší přemožena a uvězněna na tajném místě, aby už nikdy nemohla škodit. Tak zůstal řád světa zachován.“
V sále se rozhostilo naprosté ticho. Když zvedla zrak od knihy, všichni upíři jí viseli na rtech, a čekali, co bude dál.
„To je vše,“ oznámila zklamaně. Slibovala si od toho mnohem více. Tolik jsem riskovala, abych tu kroniku našla a proč to všechno? Kvůli jednomu nicneříkajícímu historickému zkazku?
„Lhářko!“ obořil se na ni Marcus a Eleanor se k němu přidala: „Vždyť jsme se nic důležitého nedozvěděli.“
„To není pravda,“ vložil se do toho Viktor klidně. „Víme, že je možné Matku porazit, takže máme naději. Taky je jasné, že to nezvládneme sami, ale budeme k tomu potřebovat sesterstvo čarodějek. Bohužel,“ držel se své role upířího domýšlivce.
„Pche,“ odfrkla si Eleanor opovržlivě a věnovala Lilien zlý pohled.
„Nejsi jediná, komu se to nezamlouvá, ale Viktor má pravdu. Z toho vyprávění to jasně vyplývá,“ poznamenal neochotně jeden z upírů, kteří doposud mlčeli. Lilien si takhle nějak představovala starodávné Vikingy. Měl dlouhé zrzavé vlasy, obočí i knír a temně hnědé oči. Vrchní ret měl velice úzký, takže když mluvil, byly jeho tesáky hodně patrné.
„Souhlasím s Knutem,“ promluvil Marcus pomalu, pak dodal: „Přesto bych očekával, že se dozvíme něco víc konkrétního. Nebo jsi nám něco zatajila?“ Výhrůžka v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.
„Ne, pane,“ odpověděla Lilien pokorně.
„Kde tedy Matku najdeme? A co je to ta oběť ze všech nejvyšší?“ zeptala se znovu Eleanor, a bylo patrné, že jí osobně se rozhodně nechce obětovat vůbec nic.
Mrcha zbabělá, pomyslela si Lilien a sevřela kroniku pevněji, čímž si připomněla bolest zlomeného žebra. Nebo spíše dvou a více, napadlo Lilien, když se nadechla a bolest jí sežehla hrudník.
„To budeme muset zjistit. Nebo nám to třeba poví tady přítomná jasnovidka,“ ušklíbl se Marcus s pohledem na Lilien. Musel vědět, že ji zranil, když ji shodil na zem, protože dýchala chraplavě a jen velmi mělce. A rozhodně byl sám se sebou velmi spokojený.
„Už jsem tobě i Radě vysvětlil, že ty vize k ní přicházejí samy, není možné je nijak přivolat,“ namítl Viktor už trochu znuděně.
„Jistě. Tak si ji tu necháme, a počkáme si, až nějakou bude mít,“ usmála se Eleanor krutě. Neunikl jí vyděšený pohled, kterým zalétla Lilien k Viktorovi. Zahleděla se na čarodějku pozorněji, protože na tom bylo něco divného a ona chtěla vypátrat co.
„To bychom určitě mohli a já bych ještě velmi rád několik dnů strávil se všemi svými přáteli,“ řekl Viktor nenuceně a vyslal zdvořilý úsměv k ostatním členům Rady. „Ale dost pochybuji, že by s tím její sestry souhlasily. Zapomínáte, že díky svému daru patří mezi nejpřednější členky toho jejich uskupení. Jsem si jist, že by nám kvůli tomu vyhlásily válku, a ačkoliv jsme imunní vůči jejich obranné moci, pokud by se spojily a použily na nás svou magii, pochybuji, že bychom jim dokázali dlouho odporovat. Minimálně by vyhubily všechny řadové upíry, a kdo by pak za nás potíral ty otravné démony? Mě tedy nebaví se s nimi špinit.“
U stolu se ozvalo souhlasné mručení, a Lilien se trochu ulevilo.
„Jak ale můžeme mít jistotu, že pokud se ta čarodějská lůza dozví něco nového díky těm jejím vizím, že se ta informace dostane k nám a v pravdivé podobě? Že nám nic nezapřou?“ nedala se Eleanor přesvědčit. Její tvrdohlavost začala být už skutečně otravná.
„Zopakuji to tedy ještě jednou, jen pro Eleanor, protože ostatní to již jistě pochopili. Matku démonů nelze porazit bez toho, aniž bychom se s čarodějkami spojili. Ony to nezvládnou bez nás a my bez nich. A jelikož je tato čarodějka moje, budu to já, kdo se jako první dozví vše nové. Což znamená, že věrný své přísaze Radě, budu okamžitě všechny tyto informace předávat Marcusovi,“ procedil Viktor skrze hněvivě zatnuté zuby.
„Jak si dovoluješ se mnou takto mluvit, “ zavrčela na něj.
„Cože?“ zařval Viktor rozzuřeně a nahnul se přes stůl blíže k drzé upírce. „Zapomínáš, s kým máš tu čest, Eleanor! Rozdrtím tě na padrť, jestli mě ještě jednou urazíš svou hloupostí. Nikdo nebude znevažovat mé jméno, mé činy a mou čest člena Rady!“
Viktor v té chvíli vypadal skutečně hrozivě, oči mu zčernaly, tesáky se prudce vysunuly a v hrudi mu vibrovalo zlostné vrčení. Ostatní členové Rady moudře mlčeli, nebo souhlasně klepali klouby prstů do desky stolu. I slepému muselo být zřejmé, že Eleanor přestřelila, když urazila právě jeho.
Asi je vážně hodně mocný, neubránila se Lilien obdivu.
To si piš, odpověděl jí rázně svou myslí, nic ale nezměnil na svém zlověstném postoji vůči upírce.
„Omluv se, Eleanor!“ štěkl na ni Marcus. I z jeho postoje vyplýval vůči Viktorovi výraz respektu.
„Omlouvám se,“ procedila tedy Eleanor neochotně mezi zuby.
„Přijímám tvou omluvu, ale neopovažuj se udělat stejnou chybu znovu,“ varoval ji Viktor. Lilien čekala, že si zase sedne, on však zůstal vzpřímeně stát.
„Ještě dnes opustím i s čarodějkou sídlo Rady a předáme zjištěné informace ostatním čarodějkám. Také definitivně potvrdím spojenectví s jejich sesterstvem. Je třeba, aby se všichni dali znovu do bádání po informacích o umístění kobky, kde je uvězněna Matka, a abychom také co nejdříve zjistili, co je ta zmiňovaná oběť ze všech nejvyšší. Pravidelně budu osobně Radu informovat o všech nových poznatcích,“ oznámil jim rozhodně a jeho autoritativní tón nepřipouštěl žádných námitek. Po těch slovech krátce pohlédl na Marcuse. Jelikož Rada v podstatě svým mlčením souhlasila, neměl jinou možnost než také souhlasně přikývnout. Bylo na něm ale patrné, že se mu to příliš nezamlouvá.
„Máš mé slovo Marcusi a to platí,“ ujistil ho Viktor vážně, protože si toho moc dobře všiml. Pak odstoupil od stolu a vydal se ke dveřím. Lilien se za ním vydala tak rychle, jak jen to dokázala. Hlava se jí točila, namáhavě dýchala, byla ale rozhodnutá se třeba i plazit, jen aby se odtamtud konečně dostala. Když se za nimi zavřely dveře sálu, Viktor rychle zavětřil, jestli se v jeho blízkosti nepohybuje jiný upír, nebo lidský sluha. Jamile zjistil, že je vzduch čistý, vzal ji bleskurychle do náruče. Udělal to právě včas, jinak by upadla.
„Nemůžu dýchat,“ zachroptěla Lilien a z koutku úst jí vytekla kapka krve.
