Sedmá kapitola MATKY DÉMONŮ pro vás :-)

Krásný májový podvečer,

doufám, že se máte dobře a máte chuť si číst, jelikož mám hotovou sedmou kapitolu Matky démonů. Jmenuje se Zbabělec a lhář a jak název vypovídá, nebude to úplně veselá část. Je však plná emocí, to mi věřte 🙂

Tady ji máte 🙂

7.kapitola

Zbabělec a lhář

               Viktor na nic nečekal a ve zlomku sekundy je přenesl do jejich pokoje. Opatrně položil Lilien na lůžko a začal si vyhrnovat rukáv košile.

               „Co se to…“ ozval se za ním Thomasův hlas. Upír na ně čekal v jejich apartmá. „Můžu nějak pomoct?“

               „Ano, to můžeš. Postarej se, aby nás nikdo nerušil. Nikdo, Thomasi,“ odpověděl mu Viktor stroze, aniž by se na něj podíval.

               „Jistě, zařídím to, “ slíbil upír zaraženě a odešel.

               „Přenes mě domů. Karen …mi pomůže,“ zasténala prosebně.

               „Nemůžu s tebou v tomhle stavu letět, Lilien, to bys nepřežila,“ svlékl jí obratně kabát a vyhrnul tričko až k prsům. Lehkým dotekem zkoumal její žebra. „Přesně jak jsi říkala, jsou zlomená a propíchla ti plíci. Cítím, jak se plní krví,“ řekl zachmuřeně. Bez jediného zaváhání se posadil na lůžko a opřel se o čelo postele. Pak ji opatrně uchopil a přesunul si ji na klín, bokem k sobě. Lilien vzlykla bolestí a rozkašlala se.

                „Musíš se ode mě napít, Lilien,“ přikázal jí jemně, a když se i přes všechnu bolest zatvářila nesouhlasně, konejšivě se na ni usmál: „Tohle už máme přece za sebou, nebo ne?“

               Otevřel si svými ostrými zuby na zápěstí hlubokou ránu a přiložil ji k jejím ústům. Už neprotestovala a pomalu se napila. Ze začátku to šlo těžko kvůli namáhavému dýchání, ale čím víc sála, tím víc bolest ustupovala. Stejně jako tlak na hrudi. Znovu ji zaplavila slast, jako když od něj pila poprvé. Uslyšela Viktora zasténat, to ji zarazilo a nejistě se na něj podívala. Prohlížel si ji zpoza přivřených víček, z mírně pootevřených rtů mu vykukovaly špičáky. Jeho pohled byl vroucný a toužebný.

               Nepřestávej, promluvil na ni v mysli, všechno je v pořádku. Líbí se mi, když ode mě piješ.

               Lilien se po tváři rozlil ruměnec, a tak rychle sklopila zrak a pokračovala. Netušila, jak dlouho ji nechal, než ucítila, jak jí něžně, ale nekompromisně, odtahuje hlavu od svého zápěstí.

               „Potřebuji, aby mi jí trochu zbylo, jestli máme odsud ještě dnes odletět,“ zasmál se chraptivě. Jeho špičáky byly pryč. Rána se mu okamžitě zacelila.

                „Promiň, já jsem…“ chtěla se mu omluvit, ale on jen zavrtěl hlavou v náznaku, že není za co. Pak jí znovu prsty prozkoumal žebra, přejížděl po nich a občas trochu přitlačil. Lilien se pod jeho dotykem zachvěla, a rozhodně to nebylo zimou. Pohlédl jí do očí a ona viděla, že cítí totéž.

               „Srostla, ještě ale chvíli lež, aby se všechna krev vstřebala a dokončila hojení úplně,“ řekl tiše a chvějícími se prsty jí stáhl tričko zpět k pasu.

               „Viktore,“ vzala jeho obličej do dlaní a přitáhla si ho blíž. „Taky tě miluji.“ Zlehounka ho políbila.

               Díky spojeným myslím ucítila, jak v něm vybuchla sopka touhy a vášně. Přečetla si v něm, že by ji nejraději objal a líbal a… Viktor se od ní prudce odtáhl, a ačkoliv to bylo jen na okamžik, viděla Lilien, jak mu po tváři přeběhl zmučený výraz.

               „Musíš si odpočinout, než poletíme,“ řekl rozechvěle. „Nemusíš se ničeho bát, zůstanu tady.“  Opatrně ji odsunul a posadil se do křesla, které stálo vedle postele.

               Byla mu za to vděčná, rozhodně víc by se jí ale líbilo, kdyby zůstal vedle ní. Nebo ještě lépe přímo v ní, prolétlo jí žádostivě hlavou, až se sama zastyděla.

               „Lilien,“ povzdechl si sklíčeně: „Jestli s tím nepřestaneš, budu muset jít. Zkoušíš mé ovládání až přespříliš.“

               Rezignovaně zavřela oči, cítila se unaveně. Tohle mi bude muset vysvětlit. A co nejdříve.

               Spi už, skoro zaprosil.  Vyčerpání si vybralo svou daň, takže netrvalo dlouho, než upadla do hlubokého spánku.

**********

               Karen seděla v kuchyni a upíjela z kouřícího hrnku horkou kávu. Od chvíle, kdy se včera vrátila domů, aniž by se s Lilien rozloučila, nedokázala myslet na nic jiného než na sestru. Znovu a znovu si v duchu nadávala, že se zachovala jako pitomá husa, když se na Lilien rozzlobila kvůli tomu, co se chystala udělat. Měla spíš obdivovat její odvahu riskovat vlastní bezpečí pro záchranu ostatních, ne trucovitě oddusat jako puberťačka. Několikrát se pokoušela poslat zprávu s omluvou do sídla Rady, pověsti ale nelhaly a její magie tam nefungovala.

Znovu si nešťastně povzdechla, když tu zaslechla v obývacím pokoji podezřelý šum. Rychle tam běžela. Uprostřed pokoje stál Viktor a v náručí držel bezvládnou Lilien.

               „Ne!“ hlesla Karen zděšeně.

               „Klid čarodějko, jenom tvrdě spí,“ uklidňoval ji Viktor a položil dívku na pohovku. Přikryl ji dekou, která ležela přes opěradlo: „Pojďme vedle, ať ji nevzbudíme.“

               Karen zmateně přikývla. Jakmile se usadili u jídelního stolu, Viktor jí upřímně a bez příkras povyprávěl všechno, co se v sídle událo.

               „Nejsem pyšný na to, jak k celé věci přistupuje Rada. Co jiného se ale dalo očekávat od nás pitomých upířích nadutců,“ poznamenal trpce.

               „Ty už takový nejsi. Změnil ses. Promiň, že jsem si toho nevšimla dřív,“ namítla omluvně a přikryla svou dlaní tu jeho, položenou na stole. Překvapeně na ni pohlédl, uznání od čarodějky, která se ještě nedávno upírů štítila, si vážil o to víc. „Děkuji, že si to myslíš.“

Dovyprávěl jí, jak Lilien otevřela kroniku, co v ní zjistili a požádal ji, aby o tom informovala ostatní čarodějky. Když popisoval, jak přišla Lilien k úrazu, Karen se zle mračila. Při zmínce, že ji následně uzdravil svou krví, jen vyjeveně zírala.

               „Takže vaše krev má skutečně hojivou moc?“ zakoktala se.

               „Ano, má. V malých dávkách pomáhá, pacient ovšem musí počítat s tím, že ho pak upír dokáže díky volání své krve nějakou dobu vyhledat. Záleží samozřejmě na množství krve a síle daného upíra. Při požití většího množství naší krve pak hrozí riziko vzniku krevního pouta. A co je nejpodstatnější, pokud pacient zemře a v těle mu koluje třebas jen jediná kapka upíří krve, hrozí mu proměna,“ odpověděl popravdě a předvídavě dodal: „Chápu, že tu informaci budeš chtít rozšířit ve vašem společenstvu, ale chci tě požádat, abys s tím počkala, dokud neporazíme Matku Démonů. Nevím, jak by to dopadlo s naším křehkým spojenectvím, kdybyste se teď začaly pídit po upíří krvi kvůli její moci.“

               „Jistě, samozřejmě,“ vzpamatovala se z šoku. „Možná bych ji ale mohla zkusit přidat do svých posilujících lektvarů, které připravuji pro Lilien. Jen občas a po kapkách. Pokud bys s tím tedy souhlasil a trochu mi jí poskytl.“

               Její milující, starostlivá péče o Lilien se mu velice zamlouvala. „Dám ti jí, kolik budeš potřebovat, Karen. A děkuji ti za Lilien. Ona tě velmi miluje.“

               „Tak jako my ji,“ odvětila a pátravě se mu zahleděla do obličeje.

               „Ano, tak jako my ji,“ přikývl a postavil se. Bylo na něm vidět, že se snaží zakrýt rozpaky.

               „Musím teď jít, zkontrolovat své upíry, jestli se navzájem nepovraždili, když jsem byl pryč,“ pokusil se zavtipkovat a dodal: „Až se Lilien vzbudí…“

               „Pošlu ti hned zprávu, slibuji,“ dokončila za něj Karen vědoucně.

               „Díky,“ usmál se na ni a zmizel.

               Takže Viktor Lilien opravdu miluje, pomyslela si Karen. Jestlipak Lilien miluje jeho? Stále jí to připadalo divné a rozhodně ne úplně přirozené, ale přesto krásné. Jen hlupák by jim stál v cestě. A já už rozhodně hloupá nebudu.

**********

               Už se stmívalo, a tak se Karen snažila zatáhnout závěsy tak potichu, aby dosud spící Lilien, neprobudila.

               „Ahoj,“ zaslechla, když k ní zrovna stála zády. Otočila se a spatřila sestru, jak sedí na pohovce a snaží si urovnat zcuchané vlasy.

               „Ahoj,“ odpověděla nejistě. Nevěděla, jak moc se na ni sestra zlobí. Lilien ale jenom roztáhla prosebně náruč, aby ji Karen mohla obejmout. Ta to s radostí udělala.

               „Jsem tak ráda, že jsi doma, tolik jsem se o tebe bála,“ říkala při tom překotně a pokračovala: „Moc se ti omlouvám Lilien, chovala jsem se jako pitomá káča. Já už teď budu tvá rozhodnutí respektovat, slibuji.“

               Lilien se tiše rozesmála. „Mám tě ráda, Karen, tak moc ráda.“

               Ještě chvíli se tak objímaly. Pak, při dobré večeři, čarodějka popsala Lilien všechno, co jí vyprávěl Viktor, a Lilien k tomu přidala pár svých postřehů. Karen úplně bez dechu poslouchala sestřino vyprávění o tajemné kronice.

               „No a pak mě napadlo, že ji otevřu jednoduše jako každou jinou cizí knihu lektvarů a kouzel. Tak jak nám to kdysi radila Megan, když jsme byly malé,“ vysvětlovala Lilien s úsměvem a s chutí si nabrala další lžíci jahodové zmrzliny, kterou Karen podávala jako dezert.

               „To bylo chytré. Mě by to asi nenapadlo, zvlášť v takové stresující společnosti,“ obdivovala ji sestra.

               „Byl tam se mnou přece Viktor, nic se mi nemohlo stát. Kdybys ho viděla, Karen, jak se ohradil vůči té odporné Eleanor. Celá Rada Nejstarších ho velice respektuje, dokonce i Marcus,“ vyprávěla Lilien a do hlasu se jí vkrádalo nadšení.

               „To si dokážu představit dost živě. Zvlášť když chránil tebe. On tě skutečně miluje, Lil.“

               Čarodějčina ruka s další porcí zmrzliny se zastavila ve vzduchu. „Já vím, Karen, že se ti to nelíbí, není to úplně běžné, že by…“

               „Počkej, Lilien,“ skočila jí Karen do řeči. „On tě miluje víc než samu svoji existenci, a to je jediné, co se opravdu počítá. Že patří mezi nejmocnější upíry, je vlastně bonus. Už jsem to taky pochopila.“

               „Aha. Tak… dobře,“ zakoktala se Lilien překvapeně. Tohle od sestry rozhodně nečekala. Rychle si strčila zmrzlinu do pusy, aby tak svůj údiv alespoň trochu zamaskovala.

               „A ty ho miluješ?“ zeptala se Karen otevřeně.

               Lilien přikývla.

               „Ale budeš na sebe dávat pozor, že? Přece jenom je to upír. Asi to s ním bude jiné než s lidským mužem,“ požádala ji Karen starostlivě.

               Tentokrát Lilien rovnou zaskočilo, když pochopila, kam tím Karen míří. „Budu, jistěže budu… Ale my jsme… Ještě jsme se tak daleko nedostali.“

               „To se divím. Na co čekáš? Když si odmyslíš všechno to upíří kolem, tak je to koneckonců pěkný kus chlapa,“ mrkla na ni Karen a zvedla se od stolu. „Půjdu už spát. Nemohla jsem strachy o tebe vůbec usnout, když jsi tu nebyla, tak se teď těším do postele.“

               Lilien byla stále ještě vyjevená z toho, co řekla Karen o Viktorovi, tak jen pokývala hlavou. Karen ji svou poznámkou zaskočila, a utvrdila v tom, že si musí s Viktorem vážně promluvit o jejich společné budoucnosti. Věděla, že za ní Viktor brzy přijde. Jakmile se probudila doma na pohovce, pochopila, že je přenesl zpět ze sídla. A také si okamžitě uvědomila, že necítí jeho vědomí. Opět se před ní uzavřel. Neporušil tak svůj slib, ten platil jen v sídle Rady, ale Lilien to mrzelo. Takhle to bude všechno ještě těžší.

**********

               Po večeři se osprchovala a než se uložila do postele, záměrně si oblékla vyzývavou noční košilku z červeného saténu. Netušila, jak dlouho na něj čekala ve tmě, ale už se jí začínaly klížit oči. V tom ucítila jeho tichou přítomnost ve svém pokoji, ačkoliv jeho mysl pro ni zůstávala nadále uzavřená.

               „Ahoj,“ pozdravila ho tiše a posadila se. Přikrývka jí sklouzla k pasu, kde ji záměrně nechala, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Usilovně myslela na vše jiné, než co ji opravdu zajímalo. Nechtěla, aby si to v ní přečetl.

               „Ahoj,“ usmál se na ni, ale když si přisedl na okraj postele do vzdálenějšího koutu, všimla si moc dobře jeho ostražitosti.

                Takže něco tuší.

               „Jak je ti? Neublížil ti ten let?“ zeptal se starostlivě.  Nechápal, proč se Lilien rozhodla přehrávat si v hlavě své kuchařské pokusy z dob, kdy byla mnohem mladší. Znepokojovalo ho to, cítil v tom záměr.

               „Je mi dobře. Karen připravila úžasnou večeři, aby si mě udobřila a všechno jsme si vysvětlily,“ odpověděla mu a on přitom zahlédl v její mysli její odraz během plení záhonku na jejich zahradě. Znejistěl ještě víc.

               „Tak to jsem opravdu rád,“ řekl upřímně, a pak mezi nimi nastalo rozpačité ticho.

               Lilien sebrala odvahu a šla rovnou k věci. „Jakmile jsme se vrátili, uzavřel si přede mnou opět svou mysl. Proč, Viktore?“

               Lehce svraštil obočí, její otázka mu byla nepříjemná. „Už jsem ti jednou řekl, že je to tak pro tebe lepší. Slíbil jsem, že do mě můžeš nahlížet, když budeme v sídle Rady a ten slib jsem dodržel.“

                „Ano, já vím. Jenže ty si sem můžeš vejít kdykoli,“ ukázala si na čelo. „Zatímco já ne. To mi přijde nefér. Taky přiznávám, že se mi líbilo, když jsme se spolu mohli dorozumívat bez slov. Vědět, co se tomu druhému honí hlavou. Tobě se to nelíbilo?“

               „Líbilo,“ odpověděl stručně.

                „Ale…“ slyšela to na konci věty jasně.

                Chvíli to vypadalo, že jí snad ani neodpoví. Nakonec ale promluvil. „Ale myslím, že to prozatím stačilo. Nosím v hlavě spoustu vzpomínek a myšlenek, které nechci, abys spatřila. Nejsem na ně pyšný.“

               „Už jsem poznala tvé temné já, Viktore. A přesto mi na tobě záleží,“ namítla mírně.

               „A mně záleží na tobě, Lilien, to přece víš. Ale poznala jsi jenom zlomek mojí upíří podstaty,“ oponoval s povzdechem.

               „Nebojím se toho zbytku,“ ujistila ho. „Alespoň bych měla jistotu, že nedělám nic špatně.“

                „Ty jsi ale přece neudělala nic špatně, Lilien,“ zarazil se upřímně překvapený. „O čem to vlastně mluvíš?“

                „Třeba o tom polibku v sídle Rady? Kdy ses ode mě odtáhl, jako bych tě spálila?“ zněla dotčeně.

                „Na tom nebylo nic špatného, Lilien,“ ujistil ji vážně, ale vysvětlení jí neposkytl.

„Takže mi dovolíš, aby tě znovu políbila, že?“ zeptala se provokativně a vzepřela se na všechny čtyři. Pomalu a soustředěně se k němu přesunula. Teď byla ona šelma a on lovnou zvěří.

Pohled mu zaplanul vášní, která ji uchvátila. Mohla přísahat, že se mu zrychlil dech. Přiblížila svá ústa k jeho, ale když ho chtěla konečně políbit, něžně ji zadržel a posunul se tak, aby mohl vstát. Lilien pomalu dosedla na paty a zachvěla se ponížením.

Čekala, že prostě jen tak odejde, ale Viktor místo toho přistoupil k jedné ze zdí a opřel se o ni čelem. Když promluvil, hlas se mu chvěl pohnutím. „Odpusť Lilien, ale já tohle nedokážu. Nedokážu s tebou být tak, jak by sis to přála. Nejsem na to dost silný a obávám se, že nikdy nebudu. Toužím po tobě tak moc! Celého mě to spaluje, tvá vůně, kůže hebká jako samet, tvé nádherné vlasy! Chtěl bych tě celou zlíbat a nechat tě, ať nás oba tím svým hedvábným závojem při milování zahalíš. Ale nemůžu.“

               „Nerozumím tomu,“ hlesla zraněně. „Netušila jsem, že jsi zbabělec.“  

               Během mrknutí oka se přesunul zpátky k ní a chytil její obličej do chvějících se dlaní. Polekaně sebou trhla.

               „Tak se tedy dívej, ať pochopíš! Dívej se!“ zasténal zmučeně, upřeně se jí zahleděl do očí a otevřel své nitro.

               Horkost jeho chtíče ji zalila jako vlna žhavé lávy, až se její silou zajíkla. Viděla, jak ji ve svém srdci objímá, líbá na každém centimetru její odhalené kůže, až ho celá roztoužená prosí, aby si ji vzal, a on jí vyhoví, splyne s ní, a pak se milují. Rozkoš, kterou přitom oba cítí, je téměř nesnesitelná. Jenže pak se výjev změní a on se jí ve víru vášně zahryzne do hrdla…

               „Už dost!“ odstrčila ho roztřeseně a posunula se co nejdál od něj.

               „Toto jsem já a jinak to nedokážu, Lilien. Nedokážu ty touhy oddělit,“ přiznal zahanbeně a ustoupil do stínů pokoje.

               „Nedokážeš, nebo nechceš?“ hlesla ublíženě.

„Lilien…“

„Zmiz mi z očí,“ nenechala ho domluvit. Nechtěla mu dát prostor k dalším výmluvám, cítila se zostuzená dost. Pocit zrady se v ní pomalu změnil v hněv: „Už tě nechci nikdy vidět.“

Viktor se ostře nadechl, pak splynul se stíny, a ona poznala, že opravdu odešel. Zůstala po něm jen její bolest, ponížení a chladná prázdnota.

**********

               Dny, které následovaly, připadaly Lilien jako nekonečná noční můra. Kromě toho, že se trápila myšlenkami na Viktora, neustále přibývalo útoků démonů. Díky tomu prožívala Lilien nekonečná muka mnohých vizí jejich výskytu. Některé oběti se podařilo varovat včas, jiné ne. Padlí přibývali na straně čarodějek, i upírů. Lidským očím neviditelní vraždili démoni nahodile, ale o to zběsileji. Jelikož bylo nutné všechna tato úmrtí maskovat před světem lidí, nebyl kolikrát ani čas truchlit za všechny ty ztracené duše.

                Pátrání po místě, kde byla uvězněna Matka démonů probíhalo horečnatě v obou táborech, nikam ale zatím nevedlo. Ozývaly se vzpurné hlasy z řad upírů, že sesterstvo Radě neposkytuje všechny informace. Čarodějky jim naopak vyčítaly neochotu a krvelačnost, které podle nich dávaly přednost před vším ostatním. Bylo to chatrné spojenectví, vratce balancující na hraně nutnosti a odvěké nenávisti.

Lilien nekompromisně odmítala Viktorovu pomoc při svých vizích, ačkoliv na ni Karen naléhala a prosila ji, aby mu to dovolila. Objevovaly se čím dál častěji a doléhaly na ni opět s bolestnou tíživostí. Nedokázala se přimět přijmout jeho pomoc. Neuměla si představit, že by mu měla dovolit, aby se jí dotkl. Když ji ale bolest rvala na kusy, hluboko uvnitř po tom toužila. Toužila věřit, že není zbabělec, ani lhář. Toužila ho mít u sebe.

Nedokázala ale překonat šok z odhalení, které před ní učinil. Dokázala přijmout jeho upíří podstatu, protože se změnil. Protože jeho chování i činy se změnily. Věděla, že nikdy nebude úplně člověk a dokázala s tím žít. Zapomněla ale na jeho hlad, na jeho věčnou touhu po krvi. Po její krví. Jak by náš společný život vypadal? Dokázala bych žít s vědomím, že ho hlad může kdykoli přemoci, i navzdory všem jeho svatým slibům, že by mi nikdy neublížil?  Ptala se sama sebe pořád dokola, ale odpověď k ní nepřicházela.

Takže chřadla, vyčerpaná svými viděními a skrývaným žalem.

               Karen by musela být ale slepá, kdyby si nevšimla té změny. Lilien odmítala veškerou spolupráci s Viktorem, a on se vyhýbal každé situaci, kdy by s ní mohl přijít do kontaktu. Dokonce i na schůzkách, kdy si sdělovali navzájem nové informace ohledně pátrání po Matce démonů, ho často zastupoval jeho pobočník. A když Lilien poprvé při svém vidění odmítla Viktorovu nabídku, že ji zbaví bolesti, bylo jí už naprosto jasné, že něco není rozhodně v pořádku.  Když se na to opatrně zeptala sestry, odmítla jí cokoliv sdělit.

Nemínila to nechat být jen tak, a rozhodla se na to zeptat Viktora. Jednou večer, když už vyčerpaná Lilien tvrdě spala, mu poslala zprávu, že s ním potřebuje nutně mluvit. Nebyla si jistá, jestli dorazí, ale doufala, že ano. Nezmýlila se. Zrovna zamykala vchodové dveře domu a zaštiťovala je ochranným kouzlem, když ucítila za zády známé zavíření vzduchu.

               „Co se stalo, Karen? Mám spoustu práce. Lilien je v pořádku, cítil bych, kdyby…“ promluvil netrpělivě.

               Prošla chodbou a sedla si do křesla a pokynula mu, aby se taky posadil. Chvíli Váhal, než to udělal. „Vážně nemám moc času. Našinci začínají být z těch množících se útoků vyděšení, zrovna dnes a jsem ztratil další dva členy své skupiny. Sama určitě dobře víš, jak se chová vyděšený upír.“

               „Vím, koukám se na zprávy. Tolik záhadných brutálních úmrtí po celé zemi,“ narážela Karen na neutuchající zprávy o mrtvých lidech, kteří umírali záhadnou smrtí na naprostou ztrátu krve. Vlády jednotlivých států už chystali svolání mezinárodní vyšetřovací komise. Zatím se obávali pandemie nějaké smrtelné choroby, ale bylo jen otázkou, kdy se začnou ozývat odvážnější hlasy a hledat příčinu v nadpřirozenu. Historie lidských dějin znala hony na čarodějnice i upíry a přes všechno pozlátku moderní víry ve vědu a technologie, byli v jádru všichni stejně pověrčiví jako jejich předci.

„To je nedokážete udržet na uzdě? Jsou jako šílení,“ mračila se Karen při té připomínce.

               „Někteří jsou, a jiní vždy byli. Jiní chtějí jen nasbírat co možná nejvíce sil, aby byli připraveni se válku. Je to naše přirozenost,“ odpověděl příkře, ale pak se upamatovala dodal omluvně: „Děláme, co můžeme, Karen. Není možné, ale každého neposlušného trestat zničením. Likvidují nás démoni, a ještě bychom se měli zabíjet navzájem? Je to složité.“

               „Jistě, jak jinak,“ odvětila nesouhlasně. „O tom jsem s tebou ale nechtěla mluvit. Jde o Lilien a o tebe.“

               „Tak v tom případě ale není o čem mluvit, Karen,“ namítl odtažitě.

               „Myslela jsem, že ji miluješ,“ zarazila ji jeho reakce.

               „To sis myslela správně,“ odtušil, ale dál o tom mluvit nechtěl. Jenže to podcenil čarodějčinu tvrdohlavost.

„Tak co se to mezi vámi stalo? Proč nejste spolu?“ naléhala.

Viktor se zatvářil odmítavě a zvolna se postavil. Chvilku to vypadalo, že se otočí na podpatku a zmizí, pak ale neochotně odpověděl: „Miluji ji, ale nestačí to. Lilien si prostě jen uvědomila, že moje upíří podstata je víc, než dokáže přijmout. Tohle vysvětlení ti musí stačit, Karen. Je pro ni lepší, že to mezi námi skončilo. Měla bys mít radost.“

               „Radost? Vždyť ona se mi utrápí před očima, Viktore!“ obořila se na něj.

               „To přejde. Vybrala si pro sebe to lepší, věř mi,“ ujistil ji a snažil se tvářit neutrálně. I když nejvíc ze všeho toužil, aby se v té otevřené ráně přestala Karen rýpat. Nemohl jí ale mít za zlé, že se o svou sestru stará a chce jí pomoci.

               Karen se taky postavila a přistoupila k němu. Byla vyšší než Lilien, takže nemusela ani příliš zaklánět hlavu, aby mu viděla do očí. „Ona umírá, Viktore! Její životní energie mizí s každou vizí, ale to bychom už nějak zvládly, jenže ona umírá uvnitř. Žalem a steskem.“

               „Dám ti tolik své krve, kolik budeš chtít, Karen. To ji posílí a uzdraví. Zvlášť když ji použiješ do těch svých lektvarů. Dám ti ji klidně všechnu! Víc ale udělat nemůžu.“

               „To nepomůže! Ona je totiž nechce. Najednou přestaly být totiž nechutné a smrduté a začaly chutnat jako vybrané šampaňské. Poznala mou novou přísadu. Poznala ji a odmítla, takže teď už nechce ani mé lektvary, ani jinou mou pomoc. Ty jsi jediný, kdo s ní ještě něco zmůže! Musíš něco vymyslet!“ naléhala prosebně.

               „Oba moc víme, že by ode mě žádnou pomoc nepřijala. I když si to třeba nechceš připustit. Udělal jsem, co bylo v mých silách, Karen,“ odvětil utrápeně.

               „Tak udělej víc!“ vykřikla nešťastně.

               Viktor jenom zničeně zavrtěl hlavou a zmizel. Karen se zhroutila zpátky do křesla a rozplakala se.

**********

               Dny plynuly, pátrání po Matce démonů a způsobu, jak ji zničit, pokračovalo bezvýsledně, nedůvěra mezi čarodějkami a upíry rostla a jejich vzájemné spolupráci nijak neprospíval rostoucí počet mrtvých lidí, kteří padli do rukou běsnícím upírům. Nejstarší měli čím dál více práce s udržením kázně u svých řadových upírů, jejímž imperativem byla touha po nakrmení se. Když se mezi jejich obětmi objevila i těla čarodějek, začal v sesterstvu sílit názor, že jim to nesmí jen tak projít.  Spojenectví tím utržilo další ránu, trpělivost sesterstva byla těžce zkoušená. Bylo zřejmé, že už dlouho nevydrží.

               Bylo třeba urychleně jednat. Když se konečně objevilo několik možných stop, vedoucích k možnému úkrytu Matky, rozhodly se čarodějky pokusit se vybrat ten správný vlastním způsobem. Rozhody se uspořádat sabat, při kterém by svou spojenou magii ověřily, kde skutečně mohou Matku démonů najít. A také zjisti, co je třeba obětovat k zajištění její porážky.  Bylo to nebezpečné, jelikož je tak Matka démonů mohla svou mocí snadněji vycítit, a poslat na ně svou hordu. To by znamenalo nevyhnutelnou smrt všech zúčastněných a ztrátu nejsilnějších členek sesterstva.

Zoufalá doba si ale žádala zoufalé činy a Lilien se ta myšlenka zamlouvala. Ubíjela ji zlost a bezmoc. Vadilo jí, že nedokáže svůj dar ovládat tak, aby mohla svým sestrám lépe pomoci.  Díky vizím mohla varovat a zachraňovat životy, o Matce ale nezjistila nic nového.

Ačkoliv Megan i další zkušené čarodějky považovaly konání sabatu v takové době za obrovský hazard s bezpečím zúčastněných čarodějek, bylo nakonec rozhodnuto o jeho konání při nejbližším úplňku, jak si žádala tradice.

               Karen poslala Viktorovi a celé Radě zprávu o konání sabatu, aby upíři neměli pocit, že jim sesterstvo něco tají. Odpovědí, zprostředkovanou Thomasem, který byl u Karen už skoro jako doma, byl dotaz, zda bude nutná pomoc ze strany upírů.

               „Ne, ochranu si zajistíme samy. Upíří přítomnost by obřad jen znesvětila. Průběh sabatu samozřejmě přesně zaznamenáme, předáme Radě zprávu o tom, co zjistíme hned, jak to bude možné,“ odpověděla mu Karen nepříliš diplomaticky. Mlčky přikývl a její urážku velkomyslně přešel.

Když už se chystal odejít, rychle se zeptala: „Proč nepřišel Viktor? Je v pořádku?“

               Thomas se zarazil a přes rameno drze utrousil: „Je na jednání Rady. Nejstarší se teď scházejí často. A co se týče toho, jestli je v pořádku… Byl, dokud nepotkal tvoji sestru, čarodějko.“ Pak zmizel.

               Jakmile nastala noc konání sabatu, prošly obě čarodějky očistnou koupelí s přísadami kouzelných bylin, aby se oprostily od všeho špatného. Těsně před odchodem na místo setkání přistihla Karen sestru v kuchyni, když si nalévala do hrnku dávku jejího povzbuzujícího lektvaru.

               „Dobře děláš, Lilien,“ pochválila ji. „Budeš potřebovat sílu na přemístění. Už jsem si dělala starosti s tím, jak to provedeme.“

               Lilien na ni namířila hrnkem, ale nenapila se. „Vypiju to jedině, když tam nebude jeho krev.“

               „Není tam, přísahám,“ ujistila ji Karen.

               Když se Lilien napila, nedokázala čarodějka už umlčet své obavy a vyhrkla: „On ti nějak ublížil, Lil? Myslela jsem, že ho miluješ.“

               Lilien těžce polkla a utrápeně odpověděla: „Ne, Karen, neublížil. To já sem ublížila jemu.“  Byla to pravda. Prostá a bez příkras. Ukázal jí svou věčnou touhu po krvi v celé své temné nahotě a drsné upřímnosti, svou největší slabost, a ona se vyděsila a couvla. To ona byla zbabělec. To ona si celou dobu něco nalhávala.

               „Jak? Proč?“ nepřiblížila se Karen pochopení toho zmatku ani o krok.

               „Nechci o tom mluvit,“ zavrtěla Lilien hlavou. „Navíc je už čas. Musíš nás přemístit.“

Chopila se sestřiny dlaně, Karen vyslovila kouzelnou formuli, a obě zmizely v oblaku zlatých světélek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.