JE TU DALŠÍ KAPITOLA MATKY DÉMONŮ :-)

Krásný pondělní večer,

ano, jsem tu s další kapitolou Matky démonů.

Jedná se o osmou část a jmenuje se Vůně jablek a jehličí. Možná už název vám napoví, o čem tato kapitola bude. Už na začátku románu jste se dozvěděli, co Lilien tvrdí o své smrti. A teď se s ní opravdu setká.

8. kapitola

Vůně jablek a jehličí

                Ocitly se v hustém lese. Díky měkkému, stříbřitému svitu měsíce si mohly zřetelně prohlédnout své okolí.  Obklopovaly je jen vysoké stromy.

               „Karen, nespletla sis místo?“ zeptala se Lilien nejistě.

               Oslovená se pobaveně uchechtla. „Ale kdepak.“ Pak tiše vyslovila další zaklínadlo. Jakmile doznělo, stromy se před nimi rozestoupily, a ony volně vešly na rozlehlou louku. V jejím středu se tiše pohybovaly ženské postavy, zahalené v totožných tmavých pláštích jako obě čarodějky a navzájem se vítaly. Z různých koutů lesa se k nim přidávaly další členky sesterstva.

               Megan se jako představená skupiny halila v plášti bílé barvy. Zastavovala se postupně u každé čarodějky, osobně ji uvítala a určila místo v kruhu. Když pozdravila Karen s Lilien a určila jim jejich pozice, mohly vidět, jak napjatě se tváří.  

               Lilien netušila, jak dlouho to trvalo, než se všechny čarodějky postavily na svá místa. Kruh, který tak vznikl, byl ale velkolepý. Než opustila sesterstvo zažila několik sabatů, ale podobně velkou událost poprvé. V náhlém tichu zazněl Meganin povel, aby odložily své pláště. Poslechly okamžitě jako jedno tělo a složily oděv za sebe do trávy.

               Všechny byly bosé a nahá těla jim halila pouze volná průhledná říze. Megan vydala další povel, čarodějky se vzaly za ruce a spojily tak v kruhu svou magii. Jejich znamení se zlatavě rozzářila v jednotě, která v Lilien znovu probouzela sounáležitost a hrdost.

               Megan začala zpěvným tónem vzývat bohyni Zemi i Luny a vyslovovat obřadné kouzelné formule. Čarodějky po ní vše opakovaly. Postupně se jejich slova spojovala a prolínala, až přestala být řečí a stala se hudbou. Sabat započal.

**********

               Viktor stál u okna v jednací síni Rady a díval se na moře. Za jeho zády probíhala živá debata, Nejstarší se zaobírali hledáním odpovědí na otázky spojené s Matkou. Už neseděli jako vytesaní z kamene, různě se nakláněli nad stolem, který byl celý pokryt množstvím starých map a knih. Přeli se, vrčeli na sebe, uráželi se, a pak se zase nuceně omlouvali. A stejně to pořád k ničemu nevedlo.

               Už ho to celé unavovalo. Tolik si přál být někde jinde. Představil si Lilieninu tvář a dotek jejích rtů, jelikož to bylo jediné, díky čemu ještě dokázal existovat. Při té vzpomínce se mu hladově sevřel žaludek a on se nad sebou znechuceně ušklíbl. Síla její krve z něj už téměř vyprchala, Viktor ale nechtěl pít od nikoho jiného. Věděl, že by se stejně nenasytil.

               Když k němu přistoupil Thomas, nemusel použít hlas, aby se Viktora zeptal, co se děje. Znali se už tak dlouho, že si vystačili beze slov.

               „Zase na ni myslíte,“ zašeptal mu pobočník do ucha tak tiše, že ho nikdo jiný z přítomných nemohl slyšet.

               „Nech toho, Thomasi,“ přikázal mu Viktor stejně tiše, ale nesmlouvavě. „Nic ti do toho není. Zapomínáš, že jsem tvůj stvořitel.“

               „A taky přítel,“ odvážil se Thomas šeptem namítnout. „Zničíš se.“

               „Na tom nezáleží,“ reagoval Viktor lhostejně a s pohledem na záliv zamyšleně dodal: „To moře dnes nějak divně voní. Cítíš to taky?“

               Thomas vtáhl vzduch a po chvíli uvažování odpověděl: „Hmm, máš pravdu. Voní tak trochu jako jehličí a jablka dohromady. Zvláštní.“

               „Jako jehličí a jablka…“ zopakoval po něm Viktor stále ztracený v myšlenkách. Jeho nepřítomný výraz se však náhle změnil ve zděšený.

               „Viktore,“ polekal se Thomas. Viktora takhle ještě nikdy neviděl. A to spolu kráčeli světem už dlouhou řadu let.

               „Musím okamžitě odejít. Omluv mě u Marcuse a zastupuj mě při jednání!“ nařídil mu Viktor bez vysvětlení a vyřítil se ze sálu rychlostí světla.

**********

               Letěl, jak nejrychleji dokázal, a přitom sledoval volání své krve. Když dorazil k cíli, úlevou si vydechl. Všechno se jevilo v pořádku. Ochranným kruhem stromů prošel bez potíží, zřejmě protože patřil k Nejstarším, i když ho to stejně překvapilo. Zahalil se svou mocí, takže se stal pouhým stínem, a takto nespatřen se přiblížil ke kruhu čarodějek na vzdálenost jen několika metrů.

               Jednou z čiré zvědavosti jeden sabat tajně sledoval, aby zjistil, jak probíhá. Impozantnost scény před ním ho uchvátila. K jeho uším doléhal melodický zpěv čarodějek. Přelétl pohledem ženské postavy, až našel tu, kterou hledal. Když ji spatřil, nahou, zahalenou jen měsíční září, zalapal po dechu. Kolikrát jsem si ji takhle představoval… Realita ale byla mnohem krásnější. Lilien měla ve tváři tak klidný a radostný výraz, jaký u ní snad ještě nikdy nespatřila. Zářila. Znovu jako už tolikrát v posledních dnech zatoužil být normálním mužem, aby ho chtěla a přijala zpátky.

               Trvalo ještě dlouho, než čarodějky dozpívaly a kruh se rozpojil. Začaly se shlukovat a k Viktorovi zaléhaly jejich hlasy, zněly velmi zklamaně. Snažil se zachytit, co říkají, když v tom ho vyrušilo zapraskání větve v lese. Jelikož se soustředil všemi smysly na Lilien, nedokázal přesně odhadnout, jak daleko od něj to mohlo být. Rozhlížel se ve tmě kolem a vdechoval okolní vůně, zda nezachytí něčí pach. V lese ale nic nebylo, tak se otočil zpátky k planině, kde se čarodějky postupně zahalovaly do plášťů a mizely pryč. Spatřil Karen ponořenou v bouřlivém rozhovoru s cizí čarodějkou, Lilien s ní ale nebyla.

               Bezhlasně zaklel, zavřel oči a zaposlouchal se znovu do volání své krve. Jakmile ho zachytil, vydal se tiše do lesa. Po několika metrech spatřil scénu, ze které by se mu zastavilo srdce, kdyby bylo živé. Lilien, ještě stále bez pláště, stála mezi stromy, a kolem ní se vynořovali ze stínů démoni. Bylo jich deset, obklíčili ji. Bylo zřejmé, že si přišli přímo pro ni, že je ostatní čarodějky nezajímají. Lilien stála klidně, bojovně si je měřila a znamení na její dlani jasně zářilo.

               Jsem tady, vedle tebe, vstoupil do jejího vědomí. Viděl, jak překvapeně zamrkala, pohled ale z démonů nespustila.

               Tohle není tvůj osud, Viktore. Zmiz, než si tě všimnou.

               Nedovolím jim, aby tě zabili. Nedovolím to nikomu. Ani osudu, odmítl tvrdohlavě.

               Dnes zemřu a ty s tím nic nenaděláš. Prosím tě, odejdi.

               Pak zemřu s tebou. Moje poslední slovo.

               Vzdala snahu ho přesvědčit a v dlani jí zaplála ohnivá koule. Boj se rozhořel. Viktor by nejraději divoce řval, ale dokázal být zticha a to tak, že než jeho přítomnost démoni zaznamenali, čtyři roztrhal na kusy. Když ale jeden z démonů zasáhl Lilien a zranila ji na paži, neovládl se a s mocným křikem, který se rozléhal nocí do daleka, se na démona vrhl. Lilien se mezitím vzchopila a pokračovala v boji pár metrů od něj.

               Zrovna připravil o hlavu dalšího z démonů, když ho do nosu udeřila vůně jablek tak silně, jako by se mu tím ovocem někdo trefil přímo do tváře. Pohlédl na čarodějku a uviděl, jak zavrávorala a klesla na kolena. Démon, který ji zranil, využil její slabosti a mrštil po ní ohněm.

               „Ne!“ vykřikl Viktor a se zuřivým vrčením se k ní rozběhl. Věděl, že to musí stihnout, ale připadal si neuvěřitelně pomalý. Lilien pohlédla zoufale jeho směrem, i ona cítila jablka. Jejich vůně ji obklopovala a dusila. Tvář jí ozářily blížící se plameny.

               Sbohem a odpusť mi, vyslala k němu svou poslední myšlenku. Pak zavřela oči, aby se setkala se smrtí.

**********

               Na louce mezitím zbývající čarodějky vyděšeně otočily hlavy, když zaslechly z lesa zvířecí řev.

               „Lilien, kde je Lilien?“ rozhlížela se Karen vylekaně kolem sebe.

               „Nikde ji tu nevidím,“ položila jí Megan v uklidňujícím gestu ruku na rameno.

               „Zahlédla jsem ji, jak šla támhle do lesa. Myslela jsem, že si potřebuje odskočit,“ ukázala jiná čarodějka, která stála vedle nich a zrovna si oblékala plášť.

               „Díky Ginger,“ Karen se rychle rozběhla směrem, který jí ukázala. Megan i druhá čarodějka ji rychle následovaly.

**********

               Lilien čekala, že ucítí nesnesitelnou bolest, až ji démonova rána zasáhne a Matka démonů začne polykat její duši. Ta ale nepřišla. Roztřeseně otevřela oči a uviděla Viktora, jak celý v plamenech trhá z posledních sil démona, který ji právě málem zabil.    

               Když se mu to podařilo, zhroutil se na zem a opřel se zády o strom. Použil svou moc, aby uhasil plameny, jež ho spalovaly. Lilien vrávoravě vstala, dalších démonů si vůbec nevšímala, oči měla pouze pro něj. Neviděla, že se přiřítily ostatní čarodějky a společně zbývající démony zničily.

               „Ty blázne! Cos to provedl?“ vzlykala Lilien a padla u Viktora na kolena. Vypadal odporně; jeho kůže a vlasy, vše shořelo. Vypadal jako slepený z černých ohořelých kousků papíru. Rty se mu seškvařily, takže do tmy svítily jeho bělostné tesáky. Oči barvy safíru se mu zalily krví. Lilien si toho ale nevšímala a opatrně ho vzala za ruku.

               „Řekl bych, že jsem přemohl osud,“ pokusil se o vtip a tvář zkřivil bolestí. Ucítila její závan ve svém srdci, on se ale i teď, když byl na konci svých sil, snažil ji před svými pocity chránit. „Přece jsem ti řekl, že jestli tě někdo zabije, budu to já.“ Zasténal bolestí.

               „Karen, udělej něco,“ zvedla Lilien k sestře zmučený pohled. „Megan, Ginger, prosím pomozte.“ Karen nebyla schopná promluvit. Byla to Ginger, která Lilien tiše připomněla, že čarodějky dokážou uzdravit jen to, co je živé.

               „Musíte něco udělat! Nesmíte ho nechat zemřít! Zachránil mi život. Obětoval se pro mě“, přemlouvala je zoufale.

               „Nemůžeme pro něj nic udělat, jakkoli šlechetný byl jeho čin. Leda mu to ulehčit,“ ozvala se Megan rozvážně.

               „Ne!“ vykřikla Lilien vylekaně a zaštítila ho svým tělem: „To napřed budete muset zabít mě!“

               „Nech mě jít, Lilien. Odpusť mi, že jsem ti ublížil. Že jsem si dovolil tě chtít,“ zašeptal Viktor.

Lilien sklopila hlavu a srdceryvně se rozplakala. Karen se sevřelo srdce žalem. Megan a Ginger si vyměnily šokované pohledy. Copak Lilien zešílela? Zaplést se s upírem?

               Lilien se náhle odmlčela a zadívala se pološíleným pohledem na Karen. „Tvé přivolávací kouzlo,“ řekla ochraptěle.

                „Co… Co mám přivolat?“

               „Přivolej mi nůž, sestro. Hodně ostrý nůž,“ požádala ji Lilien nesmlouvavě.

               „Cože?“ vyjekla Karen vyděšeně.

                „Zbláznila ses?“ obořila se na ni Megan hněvivě.

               „Udělej to, hned!“ přikázala Lilien sestře zuřivě.

               Otřesené Karen se až napodruhé podařilo vyslovit kouzlo, v její dlani se pak objevila blýskavá dýka. Lilien k ní pánovitě vztáhla ruku, a Karen jí nůž podala.

               „Lil, prosím tě, nedělej to.  Něco vymyslím, jen chvilku počkej,“ vzlykla přitom.

               „A teď kolem nás udělej ochranný kruh, aby k nám nikdo nemohl. Ani dobrý, ani zlý. Jako kolem našeho domu,“ přikázala Lilien znovu. Když viděla, jak Karen váhá, dodala tvrdě: „Tak dělej!“

               „Ne!“ zaprotestovala Megan, ale Karen sestru uposlechla a zahalila je oba do kouzelné neviditelné clony.

               „Prosím, zůstaň se mnou,“ žádala přitom Lilien plačtivě: „Neopouštěj mě!“

               Jakmile si byla Lilien jistá, že už ji nemůžou zastavit, sklonila se k Viktorovi a láskyplně mu řekla: „Nenechám tě odejít. Už nikdy.“

               A pak se lehce řízla do kůže nad klíční kostí. Byla to jen povrchová rána, ale vyřinulo se z ní pár kapek krve, které rychle setřela prstem, a ten mu vložila do úst. Chvíli se nic nedělo, pak ale Viktor zasténal a pokusil se odvrátit.

               „Lily ne! Přísahal jsem, že už nikdy…“ zachraptěl.

               „Jsem tvoje, Viktore,“ namítla něžně. „Jsi, co jsi, a já tě takového miluji. Opravdu. Vezmi si, co ti nabízím, nebo mě nech zemřít s tebou. Bez tebe pro mě život nemá smysl.“

               Při těch slovech se Megan škaredě zamračila a Ginger překvapeně zajíkla.

               Viktor se jí zahleděl do očí a pokusil se ji pohladit. Ruka mu však bezvládně klesla ještě dřív, než se jí dokázal dotknout. Lilien si opatrně přitáhla jeho hlavu a přitiskla jeho ústa ke krvácející ráně.

               „Vezmi si jí, kolik potřebuješ.  Klidně všechnu, bude – li třeba,“ použila jeho vlastní slova a políbila ho na spálený vrchol hlavy. Viktor byl na konci svých sil, takže i obrana jeho vědomí zmizela, a ona náhle ucítila, jak ji zalévá jeho láska, obrovská, něžná, zbožňující. Chtěl žít.

               Ucítila, jak se jeho rty na její kůži pomalu pohnuly. Nejprve jen slabě sál, chyběly mu síly, aby se pořádně napil. Lilien si zastrčila vlasy za ucho, a když se jí nakonec zahryzl do hrdla, šťastně se usmála. I když to bolelo tak, že by nejraději křičela.

**********

               Karen ztěžka dosedla na trávník a s hrůzou v očích sledovala, jak Viktor z Lilien vysává život. Zatímco ona v jeho náručí chřadla, upír se uzdravoval. Svíral ji, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.

               Karen si byla jistá, že tohle Lilien nepřežije. Že úsvit, který se začal hlásit o slovo, bude sestřin poslední.

               „Nechápu, jak se něco takového mohlo přihodit jedné z nás,“ slyšela říkat Ginger.

               „Taky to nechápu. Takový svazek je proti řádu světa. Odporný,“ souhlasila s ní Megan s opovržením. Karen je přestala poslouchat, když Viktor zvedl hlavu.

               „Zruš to ochranné kouzlo, Karen, rychle,“ požádal ji.

               Nezaváhala ani na moment, kouzlo zrušila a okamžitě se k sestře sklonila. „Ty jsi ji zabil,“ vzlykla.

               „Pořád mě povzbuzovala, ať si vezmu víc. Snažil jsem se přestat, věř mi. A není mrtvá,“ hlesl zoufale. Karen si všimla, že se ještě plně neuzdravil. Na odvrácené straně měl kůži stále zarudlou a napjatou. Všiml si jejího pohledu.

               „Musel bych ji vypít alespoň dvakrát, abych se úplně zotavil. Už se ale zhojím sám, až se všechna její krev ve mně přemění. Dám jí pak napít a všechno bude v pořádku,“ ujistil ji a tiskl Lilien ruku.

               „Jenže do té doby Lilien zemře, Viktore,“ odtušila Karen nešťastně. Pak se ale rázně postavila. „Megan, Ginger, pojďte mi pomoct.“

               Čarodějky se nepohnuly. Karen věděla, že se jim to musí pokusit vysvětlit. „Já vím, že jsou upíří odporní, a že co je svět světem, je naším hlavním úkolem je likvidovat, nebo alespoň držet na uzdě. Vím, že nás od mala učily, že nemají duši. Taky jsem si to myslela, než mi Viktor dokázal, že to tak není. Obětoval se pro Lilien, pro čarodějku! Naše společenství by mu mělo být vděčné, protože pokud by Lil zemřela, přišly bychom o jedinou čarodějku s nadáním pro vidění budoucnosti!“

               „To ano, ale upír a čarodějka? To přece nejde,“ váhala Ginger.

               „Ginger, prosím. Zkus nyní odsunout stranou, co tě pobuřuje, a pomoz mi zachránit sestru,“ přemlouvala ji Karen. Čarodějka nic neřekla, jenom jí odhodlaně sevřela dlaň.  

               „Megan?“ podívala se Karen tázavě na svou učitelku a vztáhla k ní druhou ruku.

               „Vůbec se mi to nelíbí, a rozhodně to neberu za uzavřené!“ změřila si je čarodějka všechny přísným pohledem. „Lilien ale samozřejmě zemřít nenechám.“

               Karen požádala Viktora, ať se posune kousek stranou, než kolem Lilien vytvořily kruh. Čarodějky se propojily a nechaly promluvit svou magii. S rostoucí naléhavostí opakovaly kouzelné formule a čela se jim orosila potem, jejich tváře jevily kromě soustředění i známky únavy. Vypadalo to, že jejich kouzlo nezabírá, když tu se Lilien hlasitě nadechla. Oči však neotevřela. Čarodějky se okamžitě pustily.

„Teď potřebuje rychle ten tvůj kouzelný lektvar, Karen,“ vyzvala ji Megan unaveně. Ginger byla v předklonu, držela se za kolena a rychle dýchala.

               „Můžeš vás přenést?“ obrátila se Karen na Viktora. Ona už by sestru kouzlem přemístit nedokázala, natolik byla vyčerpaná.

„Můžu. Ale Lilien takhle zmrzne,“ upozornil ji starostlivě na čarodějčinu nahotu.

               Karen si rychle svlékla plášť a s Viktorovou pomocí se jí podařilo do něj Lilien zahalit. Nejstarší ji pak zvedl do náruče, a chtěl zmizet, když ho zastavila Megan. „Ještě chvíli počkej, Nejstarší. Věřím, že všem, jak tady stojíme, je jasné, že je nezbytně nutné, aby vaše spojení a dnešní události zůstaly v naprosté tajnosti. Nesmí se o tom dozvědět ani zbytek sesterstva, ani Rada.“

               „Máš mé slovo,“ slíbil. „A teď už mě nezdržuj,“ odvětil netrpělivě a zmizel v poryvu větru.

Nakonec souhlasila i Ginger, a tak se čarodějky rozešly. Zatímco se ty mladší přemístily do svých domovů, Megan se zdržela. Dlouho zamyšleně sledovala místo, kde umíral Viktor i Lilien.

**********

               Karen se přenesla rovnou k sestře do ložnice a roztřeseně se nadechla. Byla už na konci svých sil, takže když obnovila kouzelnou bariéru kolem domu, magie v ní jen slabě blikala, místo aby plápolala jako obvykle. Z koupelny se linulo světlo, a tak vešla. Viktor se právě skláněl nad Lilien, kterou podpíral ve vaně, aby v bezvědomí nesklouzla. Její říze ležela pohozená na zemi, vedle ní se válely ohořelé zbytky jeho košile. Už se uzdravil. Jen ohořelé cáry jeho kalhot dokazovaly, čím si prošel. Naštěstí zakrývaly alespoň to nejdůležitější.

               „Stihl jsi to rychle,“ poznamenala v rozpacích nad jeho vzezřením.

               „Snažil jsem se. Byla celá promrzlá, tak se jí pokouším zahřát,“ podíval se na Karen tázavě. Nepamatoval se, kdy naposledy opečovával lidskou bytost podobným způsobem, ale byl si jistý, že lidem je lépe v teple.

               „Dobrý nápad. Hned přinesu ten odvar,“ pochválila ho, otočila se a odběhla.

Když se vrátila, zastihla Viktora, jak něžně líbá sestřino čelo. Sedla si na okraj vany, a chtěla jí vlít do úst pár kapek, ale on ji zarazil. „Přidej tam i mou krev, Karen. Je teď nejsilnější, takže se Lilien uzdraví rychleji.“

               Přikývla a hledala pohledem něco ostrého. Byl by si sám prokousl zápěstí, jenže ho napadlo, že Karen by ten pohled nemusela unést. Byla otřesená, i když se to před ním snažila skrýt.  Vzal jí z rukou nůžky, které objevila na polici, sám se řízl a nechal do poháru skanout pár kapek. Lektvar zabublal a jeho zelená barva se změnila na sytě žlutou. Lilien pořád nijak nereagovala, takže bylo obtížné vpravit jí do krku alespoň pár hltů léku, nakonec se jim to ale podařilo.

               Viktor ji pak zvedl z vany, ještě mokrou si ji posadil na klín a něžně ji utíral osuškou do sucha. Karen ho tiše sledovala, i když si připadala trochu jako vetřelec.

                Jako by to vycítil, upřeně se na ni zadíval a vděčně řekl: „Děkuji za pomoc, Karen. I za tvá slova tam na louce. Nebýt tebe, Lilien by zemřela.“

                Karen trochu zčervenala pod tíhou jeho pohledu. „Můžu říct totéž. Nebýt tebe, Lilien by už byla mrtvá. To ty jsi místo ní hořel. Také ti děkuji.“

                „Asi sis pro svou sestru představovala lepšího partnera,“ poznamenal.

                „Upřímně nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, ale upír mě rozhodně nenapadl,“ nelhala mu. Trpce sevřel rty, jelikož přesně takovou odpověď očekával, a chápavě pokýval hlavou.

                „Jenže,“ vzala druhý ručník a začala sestře vysušovat vlasy, „ona si vybrala tebe. A ty jsi dokázal, že jsi pro ni ochotný obětovat vlastní existenci. Co víc bych si pro svou sestru mohla přát? Nehledě na to, že jako Nejstarší máš velký vliv, obrovskou kouzelnou moc, umíš se přemisťovat a tvé bankovní konto jistě praská ve švech.“ Potutelně na něj mrkla.

                Viktorovi se pobaveně zvedl koutek úst: „Díky za uznalé shrnutí.“ Lilien už byla suchá, tak se postavil a odnesl ji do postele. Přikryl ji až k bradě.

Karen si sedla na pelest a hladila ji po vlasech, když v tom ji Lilien slabým hlasem oslovila jménem. Oči měla stále zavřené. Viktor strnul, ale zůstal mlčky stát.

               „Jsem tady, jsi doma v bezpečí,“ vyhrkla Karen úlevně.

               „Viktor…“ zašeptala Lilien

               „Je v pořádku. A ty budeš taky,“ uklidnila ji Karen se znovunabytou jistotou.

               „Nikdy bych tě nenechala samotnou, Karen,“ řekla Lilien namáhavě.

               Karen vytryskly slzy dojetí. „Já vím, Lil. Teď bys měla odpočívat.“

               „Ještě mi dej tu dobrotu,“ požádala ji Lilien a pokusila se usmát. Karen jí podepřela hlavu, aby se mohla pořádně napít kouzelného lektvaru.

               „Budu teď spát, a ty běž taky,“ nařídila sestře slabým hlasem a Karen jen pobaveně zakroutila hlavou: „Už mě zase komanduješ. Tak hezké sny.“ Políbila Lilien na tvář, pak se rozloučila s Viktorem kývnutím hlavy, postavila pohár na noční stolek a odešla.

               Lilien s námahou pohlédla na Nejstaršího. „Zůstaneš u mě?“ Znovu ji zmáhala slabost, že skoro neudržela víčka. Neodpověděl, místo toho zaslechla šustění přikrývky, a pak ucítila jeho tělo, když se k ní přivinul. Opatrně ji obrátil k sobě a položil si její hlavu na svá prsa. Potřeboval ji mít co nejblíž, cítit sálat její životní energii, aby se zbavil posledních stínů obav.

               „Spi miláčku,“ zašeptal a políbil ji do vlasů. „Jsem u tebe.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.