Devátá kapitola MATKY DÉMONŮ

Hezký páteční večer,

ano, jak jste jistě uhádli, jsem tady s další kapitolou 🙂

Jmenuje se Pod svícnem největší tma, a kdo to pořekadlo znáte, třeba vám napoví, o čem tato část bude. Možná odhalíte, kdo probudil Matku démonů. Možná 🙂 A taky se třeba dočtete o jedné důležité mapě. A pokud by to nebylo dostatečným lákadlem, tak třeba budete chtít vědět, jak to pokračuje mezi Lilien a Viktorem 🙂

Dovoluji si tvrdit, že tato kapitola je plná nových informací, možná i dost překvapivých, a také emocí, které by svým žárem zahanbily peklo 🙂

9. kapitola

Pod svícnem největší tma

Lilien obklopovala tmavá pavučina, která jí ochromovala smysly, až se dusila. Snažila se ji roztrhat, aby se dostala na denní světlo. Po malých kouscích tu věc kolem sebe ničila, a s každým kouskem se kolem víc a víc rozjasňovalo. Bylo to náročné, měla by tedy cítit únavu, ona však s každou další částečkou pavoučí sítě cítila jen větší úlevu a sílu. Vytrvala, a nakonec stanula nahá v jasném slunečním světle. Chvilku si na něj zvykala, a teprve pak až dokázala otevřít oči.

               Pohled jí spočinul na mužské bradavce, kterou měla jen kousek od nosu. Udivilo ji to, pak si ale vzpomněla, že usnula Viktorovi v náruči.

               „Jsi vzhůru,“ konstatoval tiše. Necítila ho ve své hlavě, takže to musel poznat jinak. Zvedla k němu obličej, a na zádech ji polechtaly vlasy. Viktor se na ni láskyplně usmíval, na jedné paži měl položenou hlavu a druhou jí něžně hladil po rameni.

               „Jak dlouho jsem spala?“

               „Celý den. Před chvílí se setmělo,“ odpověděl a promnul mezi prsty pramen vlasů, který jí sklouzl přes rameno na šíji. V té chvíli si plně uvědomila svou nahotu. I tu jeho. Srdce jí začalo tlouct rychleji.

               „Byl bych si na sobě něco nechal,“ řekl napůl omluvně a napůl pobaveně: „Ale všechno mi shořelo.“

               Lilien ucítila, jak se jí hrne krev do tváří: „Jak je ti?“

               „Nikdy mi nebylo lépe. Jsi tak krásná,“ odpověděl chraplavě a jeho hladící prsty se přesunuly z jejího ramene na odhalenou šíji. Tentokrát se jí srdce roztlouklo jako zběsilé. Věděla, že ho musí slyšet a přála si vědět, co cítí on. Poznal to a otevřel se jí. Dal jí poznat svou spalující touhu i přetrvávající obavy.

               Lilien ani na moment nezaváhala. Vášnivě ho políbila, přitiskla se k němu a vydala se dlaní k jeho břichu. Vzývala ho, aby se jí odevzdal. Jeho váhavost se v mžiku rozplynula, když ji spálila silou své touhy. Sevřel její ruku, kterou ho hladila a přetočil Lilien na záda. Ocitl se tak mezi jejími stehny, která se pro něj ochotně rozevřela. Sevřel jí obě zápěstí nad hlavou a hladově polaskal jazykem její vztyčenou bradavku. Čarodějka hlasitě zasténala a vzepjala se pod ním. Když se svým horkým, vlhkým klínem dotkla jeho vzrušeného těla, prudce se jí zmocnil.

               Jejich první milování bylo krátké a divoké, toužili po sobě příliš, takže nedokázali být trpěliví. Podruhé to byl Viktor, kdo převzal iniciativu, a miloval se s ní tak, jak jí to ukázal tehdy ve své mysli. Pomalu a něžně, přesto ale s vroucí žádostivostí.

               Lilien ještě podobnou slast nezažila. Nebyl jejím prvním milencem, ale jejich prolínající se pocity umocňovaly jejich rozkoš téměř až k hranici bolesti. Nedokázala myslet, jenom cítit jeho ruce na svém těle, jeho horké rty a tělo, kterým si ji nesmlouvavě bral a přiváděl ji tak o rozum. Když pak ucítila, jak se v něm probouzí jeho touha po její krvi, už se jeho hladu nebála. Naopak, chtěla ho nakrmit. Zaklonila hlavu a odhalila mu hrdlo. Horko jeho úst jí vyhnalo všechen dech z plic, pak ale zmizelo a Viktor se místo toho znovu vášnivě zmocnil jejích úst.

                Noc už výrazně pokročila, když konečně ukojili svou touhu. Viktor z ní opatrně vyklouzl a opřený na loktech se čelem opíral o její hruď, která se prudce zvedala a klesala. Lilien ho vískala ve vlasech a cítila bezbřehou radost.

               Když se na ni podíval, jeho úsměv byl především vítězný: „Dokázal jsem to.“

               Přitáhla si jeho tvář ke své a políbila ho: „I kdyby ne, nevadilo by mi to.“

               „Miluji tě,“ zašeptal horoucně.

               „Dokaž mi to znovu,“ vyzvala ho roztouženě. A on neváhal.

**********

               Karen už dlouho nespala tak tvrdě jako tuto noc. Ještě pořád měla zjitřené nervy z toho, co událo do sabatu, a tak si připravila pořádně silný odvar z máku, aby snadněji usnula, a hlavně aby se jí nic nezdálo.

               Její první myšlenky hned po probuzení patřily Lilien. Ještě obluzená spánkem si rychle oblékla župan a schody do vrchního patra přímo vyběhla. Místo klepání vzala rovnou za kliku a tiše vešla do pokoje. Závěsy už prosvítalo denní světlo, v tenkých slunečních pruzích dopadalo dovnitř a vytvářelo na světle modrém koberci tančící stíny.

               Když se z postele ozvalo zuřivé zavrčení, Karen vyděšeně strnula. Viktora seděl v posteli a instinktivně vlastním tělem chránil její sestru. Ve tváři měl divoký výraz, oči mu ztemněly a tesáky se mu vysunuly nízko na spodní ret.

               „To je jen Karen, Viktore,“ uklidnila ho Lilien uklidňujícím hlasem a zezadu ho objala kolem ramen. Ospale si zívla.

               Okamžitě se uvolnil, jeho oči zmodraly a tesáky zmizely. „Omlouvám se,“ řekl rozpačitě: „Nepoznal jsem tě. Asi jsem usnul.“ Tvářil se vyjeveně.

                „Upíři přece nespí,“ namítla Lilien pochybovačně, posadila se a přitulila se svou tváři k jeho krku.

               „Taky se mi to ještě nikdy nestalo,“ zakroutil nechápavě hlavou.

               „Asi jsem tě včera prostě příliš unavila,“ usmála se na něj potutelně a významně mu přejela rukou přes hruď. Věnoval jí zamilovaný úsměv.

                „Spíš to bude tím, že jsem ještě nikdy málem neshořel,“ zauvažoval nahlas, a znovu se obrátil ke Karen: „Ještě jednou se moc omlouvám, už se to nebude opakovat. Snad jsem tě příliš nevyděsil.“ 

               Karen se už vzpamatovala ze šoku, takže zavrtěla hlavou: „Jen jsem chtěla vědět, jak se Lilien daří, a jestli nemá hlad.“

               „Mám hrozný hlad,“ přiznala Lilien se smíchem.

               „Tak já udělám snídani,“ usmála se na ni Karen spokojeně. Lilien zářila štěstím, a byla hladová, takže bylo vše zase v pořádku.

               „Díky Karen. Jenom najdu Viktorovi něco na sebe a přijdu ti pomoct,“ slíbila Lilien.

               Karen chápavě přikývla a odešla do kuchyně.

               Lilien vstala z lůžka a nahá přistoupila ke skříni. Přetáhla si přes hlavu dlouhé tričko, které z ní vytáhla. Otočila se k posteli a chtěla Viktorovi podat jedno ze svých triček, ale ruka jí hned klesla zpět k tělu. Viktor před ní totiž klidně stál a jen se pobaveně usmíval, když se kochala pohledem na jeho urostlé nahé tělo. 

               „Ať už ses zrodil z čehokoli, nebo ať už tě stvořilo cokoli, jedná se rozhodně o perfektně odvedenou práci,“ vyklouzlo jí z úst obdivně.  

               „Přeháníš,“ zasmál se skromně a přistoupil k ní. Lilien z něj stále nemohla spustit oči.

               „Proti tobě a tvé kráse nemám vůbec žádnou šanci,“ řekl jí láskyplně. Sklonil se k ní, jako by ji chtěl políbit, místo toho si od ní vzal tričko a začal se do něj soukat.

               Byla to Lilien, kdo se teď dobře bavil. Samozřejmě mu bylo malé, stejně jako tepláky, do kterých se nasoukal vzápětí. Lilien se nedokázala ubránit smíchu.

               Rychlým pohybem ji objal a přitiskl k sobě: „Jestli o tomhle budeš někdy někomu vyprávět, budu tě muset opravdu zabít.“ Lilien se nedokázala přestat smát.

               „Půjdu teď k sobě a obléknu si něco důstojnějšího,“ zahučel a udusil její smích vášnivým polibkem.

               „Jenom zkontroluji svoji smečku a budu zpět, ano? Dávejte tady na sebe zatím pozor a řekni prosím Karen, ať nezapomene rozprostřít kolem domu svá ochranná kouzla,“ požádal vážně, když se jejich rty oddělily.

               Lilien přikývla, a když od ní poodstoupil, aby mohl nerušeně zmizet, poslala mu ještě vzduchem další políbení.

**********

               Lilien se rychle osprchovala, než seběhla dolů do jídelny. Karen zrovna položila na stůl talíř s lívanci.

               „Já přinesu kávu,“ vyhrkla Lilien a donesla jim dva plné šálky. Popřála sestře dobrou chuť a s vervou se pustila do jídla. Měla hlad jako vlk. Všimla si, že si ji Karen zvědavě prohlíží, a čekala, kdy to sestra nevydrží a zeptá se. Jenže Karen věděla, že na to Lilien čeká, a tak se snažila potlačit zvědavost.

               „Kdybych já byla na tvém místě, měla bych na mně milion otázek,“ nevydržela to Lilien. Karen vybuchla smíchy, až jí od pusy ulétla malá sprška kávy.

               „Je nádherný, že?“ řekla Lilien pyšně.

               „To, co jsem viděla, nevypadalo zle,“ zakuckávala se Karen smíchy.

               „A to jsi neviděla všechno. A nevidíš do něj,“ usmála se na ni Lilien.

Karen se uklidnila a popustila otěže své zvědavosti: „A jaké to tedy je, když si vidíte do hlav?“

               „Myslíš pořád, nebo při milování?“

               Karen se zatvářila naoko pohoršeně: „Samozřejmě že pořád.“

               „Líbí se mi to. A při milování je to naprosto dokonalé,“ odpověděla Lilien po pravdě a ukrojila si další kousek lívance. „Jsou výborné.“

               Karen chvíli zaváhala, než se odvážila zeptat: „A milování? Je jiné?“

               Lilien na ni klidně pohlédla a pohled jí zářil, když odpovídala. „Je to krásné, Karen. Není v tom vůbec nic špatného ani ohavného.“

               „Ale on přitom z tebe…“ Karen se zarazila nad svou neohrabanou formulací.

               „Ne, na to nedošlo. Viktor se nakonec dokáže ovládat lépe, než si myslel.“

               „To má ode mě body k dobru,“ pokývla Karen uznale hlavou a dál se nevyptávala.

               „Ale že bys ho utahala tak moc, až usnul? Když upíří normálně nespí? To mě pobavilo,“ zasmála se ještě a Lilien se k ní přidala.

               „Že by se tady někdo smál na můj účet?“ ozvalo se ode dveří jídelny. O rám dveří se opíral zmíněný upír a ruce měl založené na hrudi. Oblékl si světle hnědou hedvábnou košili a elegantní černé kalhoty.

               „Ne, to bychom si…“ přikryla si Karen ústa rukou, aby zakryla svůj další úsměv a spiklenecky mrkla na Lilien.

Jenže ta se už neusmívala. Zírala na sestru doširoka otevřenýma očima a snažila se vstát. Když se jí to podařilo, vykročila vrávoravě k Viktorovi. Ten na nic nečekal, protože poznal, co se děje. Přiskočil k ní a přitiskl si její znamení na čelo. Druhou rukou ji podepřel v pase, aby neupadla.

               „Ššš, už jsem u tebe,“ chlácholil ji, když se jí v očích objevily slzy bolesti a nechal ji vstoupit do sebe. Bolest její vize ho zasáhla jako smršť. Už ji nemusel žádat, aby ho nechala sledovat její vidění, udělala to automaticky. Stáli v těsném objetí, Lilien se chvěla vysílením, a on ji povzbuzoval, když ztrácela soustředění a chlácholil, když plakala.

               Karen seděla u stolu a kousala se do rtu. Přestože Lilien netrpěla jako obvykle, nedokázala na Viktora přenést všechnu bolest. Normálně by Karen nyní na dlani zářil světelný nosič na zprávu pro sesterstvo, když se však objevil, Viktor ji naznačil, že nemá vidění zaznamenávat.  Karen to sice nechápala, ale rozhodla se mu důvěřovat.

               Stejně rychle, jak vidění přišlo, tak i odeznělo a zanechalo Lilien schvácenou ve Viktorově objetí. Zvedl ji lehce jako pírko a posadil na pohovku v obývací místnosti. Záda jí podložil polštářem. Při tom všem neřekl ani slovo, jen se zamyšleně mračil. Karen rychle přinesla Lilien posilující lektvar a ona ho vděčně přijala a vypila až do dna. Pak na chvíli zavřela oči, aby se uklidnila. Mlčeli teď oba.

               Když už to Karen nemohla vydržet, napjatě se zeptala:“ Co jsi viděla, Lilien?“

               „Je to hrozné, Karen,“ vyhrkla Lilien nešťastně. „Viděla jsem ženu, která listovala Soví kronikou. Neviděla jsem jí ale do tváře. Pak se vidění změnilo a ta žena znovu něco četla, tentokrát to byla ale mapa. K vězení Matky démonů.                “

     Karen se prudce nadechla. Než stihla něco říct, Lilien pokračovala: „Musela to být ta žena, která mi bránila vidět Soví kroniku už při dřívějším vidění.“ Přitom pohlédla na Viktora, který souhlasně přikývl. I jemu přece ve vidění stínil v pohledu na knihu obrys ženy.

               „Ale to by znamenalo…“ zarazila se Karen nevěřícně.

               „To znamená, že ta žena ví o mých zjeveních, nebo alespoň něco tuší. A rozhodně nechce, abych se do toho nějak pletla. Taky je jasné, že je čarodějka, jelikož dokázala otevřít Soví kroniku, a že…“ Lilien těžce polkla a Karen téměř nedýchala.

               „To znamená, že našla a probudila Matku démonů. Čarodějka,“ dodala Lilien tiše zahanbeným hlasem.

**********     

               V pokoji se rozhostilo naprosté ticho.  Karen uvažovala o sestřiných slovech a srdce jí polekaně tlouklo. Vůbec se jí to nelíbilo.

               „Proto na tebe poštvala démony na sabatu,“ promluvil Viktor zamyšleně. „Bylo mi divné, že jsem se dostal přes vaši kouzelnou obranu. Patřím sice k Nejstarším, ale mezi našimi se zvěstuje, že sabaty čarodějek jsou chráněny tak mocně, že by takovou bariéru nepřekonala ani celá Rada Nejstarších. A ti démoni – bylo jasné, že nechtěli útočit na čarodějky, obklíčili jen tebe a ostatní na tom prostranství je nezajímaly. Měla jsi zemřít jen ty, Lilien.“ Přitiskl rty na hřbet její dlaně.

               Karen se prudce postavila. „Ale to není možné! Žádná čarodějka by přece neprobudila něco tak zlého! Žádná sestra by nezaútočila na jinou sestru!“

               „Taky bych tomu nikdy nevěřila, kdybych to neviděla,“ skryla Lilien obličej zničeně do dlaní.

               „Tak proto jsi nechtěl, abych posílala zprávu sesterstvu,“ pochopila Karen.

               „Proto. Myslím si, že ta čarodějka mohla být s vámi na sabatu. Nechala v ochranné bariéře skulinu, kudy se k Lilien ty přízraky dostaly. Kdyby se díky tvé zprávě dozvěděla, že podezříváme jednu ze sesterstva, byly byste ještě ve větším nebezpečí,“ vysvětloval ustaraně.

               „Byli bychom,“ opravila ho Lilien jemně. Znovu se rozhostilo ticho, všichni tři usilovně přemýšleli.

               „A ty máš nějaké podezření, která ze sester by to mohla být?“ zeptala se Karen po chvíli.

               Lilien přikývla: „Na sabatu jsem ji ale nepotkala. Myslím si, že to byla Matylda.“

               Karen spadla překvapením čelist. „Ale tu už nikdo alespoň sto let neviděl.“

               „Já vím. Emily mi o ní vyprávěla, že byla laskavá a velmi mocná čarodějka. Jenže mi taky prozradila, že hrozně moc toužila najít tu Soví knihu. Posledních pár dní před svým zmizením nemluvila o ničem jiném. A nezapomínej, že Emily byla jediná, která znala nějaké informace o té knize, a to právě od Matyldy. Co když proto musela zemřít? Co když proto na ni Matylda poslala démony? Jako na mě?“ rozvíjela Lilien trpce svou hypotézu.

               „Ale Matyldu už nikdo sto let neviděl!“zopakovala Karen tvrdohlavě.

               „To že ji nikdo neviděl, neznamená, že už s vámi není, ne?“ poznamenal Viktor tázavě.

               „A jak by se k té soví kronice asi dostala?“ napadlo Karen. „Vždyť se nacházela v knihovně Rady Nejstarších. A tam naše magie nefunguje. To by musela vládnout opravdu silnou magií, aby dokázala na tom místě použít maskovací kouzlo. A pokud se dobře pamatuji, tak taková se v sesterstvu vyskytla naposledy někdy před rokem 1800.“

               „Přesně v roce 1799. Pronikla do sídla, měla v úmyslu zabít Marcuse, aby se Nejstarší mezi sebou začali rvát o jeho místo, čímž by se oslabili, a sesterstvo by je mohlo definitivně zlikvidovat,“ upřesnil Viktor.

               „Ty jsi ji znal?“ zeptaly se ho obě udiveně.

               „Nikdy na ni nezapomenu,“ ukázal na svou jizvu. „To mi udělala ona, když jsem ji tehdy načapal.“

               „A zabil,“ dodala Karen hořce.

               „Ano a zabil,“ přikývl Viktor klidně, a nepřímo tak demonstroval svou skrytou moc.

               „A pokud by mě nějaká čarodějka opět napadla, zabil bych ji také. I když u tebe bych asi udělal výjimku,“ pokusil se zlehčit svá slova vtipem.

               „Mohli bychom se vrátit zpátky k tématu?“ navrhla Lilien diplomaticky, jelikož se ocitli na velmi horké půdě. „Tohle vyřešíme, až porazíme Matku.“

               „A tu čarodějku,“ dodal Viktor pro přesnost.

               „Ještě pořád si mi ale neodpověděla, Lilien! Jak se tedy mohla ta čarodějka k soví kronice dostat, když byla v sídle?“ zopakovala Karen svou otázku.

                „Z mého vidění nevyplývá, kdy do ní ta čarodějka nakoukla, takže se k ní mohla dostat, ještě, než se k upírům dostala. Marcus si ji přivezl z nacistického Německa, tak to vyprávěl. Nežijeme sice věčně, ale nezapomeň, že k vlastnostem čarodějek patří i dlouhověkost. A taky pár lektvarů na omlazení,“ vysvětlovala Lilien a na jejím hlase bylo znát, že jí její teorie připadá čím dál tím víc reálná.

               „Nedokážu si ani představit, jak silná by musela být, aby se dokázala pohybovat v naší blízkosti, a my o ní nevěděly. Aby věděla o tvých vizích, aby do nich dokázala zasahovat,“ odporovala jí Karen zarputile. Musela však uznat, že na tom něco je. Těžce dosedla do křesla, upřela na ně tázavý pohled a zdeptaně se zeptala: „Co teď budeme jenom dělat?“

               Lilien se trochu bezradně podívala na Viktora.

               „Navrhoval bych, abyste se v první řadě přestěhovaly okamžitě někam, kde budete v bezpečí. Pak budeme určitě muset zjistit, která z vašich sester to je, a já ji pak velice rád zničím,“ spustil, a když viděl, jak chce Karen něco namítnout, nesmlouvavě dodal: „Nikdo nebude ohrožovat Lilienin život. A pokud se o to někdo pokusí, bude mít co dělat se mnou!“

               „Hlavně nám bude muset říct, jak Matku démonů probudila. Co přesně to je ta oběť ze všech nejvyšší, abychom mohli Matku zase uvěznit a zničit. No a pak se pokusím Viktora přesvědčit, aby ji nezabíjel a přenechal jí spravedlnosti sesterstva,“ pokusila se Lilien sestru obměkčit a vyslala přitom k Viktorovi okouzlující úsměv.

               „A teď k tomu stěhování,“ vrátil se Viktor ke svému nápadu. “Vlastním jeden dům na kraji města, kde…“

               „To nepřichází v úvahu!“ odmítla ho Karen příkře, a Lilien se do toho rychle vložila, aby její slova zmírnila: „Karen chce říct, Viktore, že my nikam a před nikým utíkat nebudeme.“

               „Ale…“ zamračil se.

               „Zesílím obranná kouzla kolem domu, a nedostane se sem nikdo jiný kromě mě a Lilien. Použiji k tomu i černou magii, bude-li třeba,“ řekla Karen rozhodně.

               Tak to už je co říct, napadlo Lilien, protože věděla, že každá čarodějka z jejich sesterstva se černé magie z hloubi duše štítila a stranila. Nebo si to alespoň do dneška myslela.

               „Mě ale černá magie nezastaví, Karen. Nezastaví mě nic,“ poznamenal Viktor pobaveně.

               „To je moc dobře,“ usmála se Lilien a mrkla na něj.

               „Ach vy dva,“ povzdechla si Karen, ale už se taky usmívala: „Ještě jsme nevyřešili jednu věc.“

               „Jakou?“ zarazila se Lilien

               „Ta žena v tvém vidění četla v mapě. Víš, kde tu mapu najít?“

               „Bohužel nevím. Viděla jsem jen tu mapu. A byl to jen letmý pohled, bránila mi do ní pořádně nahlédnout,“ přiznala Lilien zklamaně. Karen si unaveně promnula oči.

               „Trochu optimismu, mé milé čarodějky. Zapomínáte, že jsem jí i taky viděl,“ promluvil Viktor do napjatého ticha.

               „Ale taky jen letmo,“ podotkla Lilien.

               „To ano, jenže můj zrak je mnohem ostřejší než tvůj, lásko,“ připomněl jí pobaveně.

               „A to znamená?“ zeptala se Karen nejistě.

               „To znamená, že jsem ji viděl do nejmenšího detailu,“ sdělil Viktor s úsměvem, a pak klidným hlasem Karen požádal o tužku a papír. „Nakreslím ji.“

„Tak takhle nějak to vypadalo,“ ukázal jim Viktor po chvíli své dílo. „Nejsem si stoprocentně jistý tady u těch značek, jelikož jsem je v životě neviděl.“ Ukázal prstem na prapodivné obrazce.

               „Vypadá to na starodávné šamanské runy,“ poznamenala Karen zamyšleně.

               „Ty ses je přeci kdysi učila,“ podívala se na ni Lilien s nadějí, pro ni ty znaky byly taky záhadou.

               „To ano, ale je to už hodně dávno. Budu si muset vzpomenout, nějakou dobu to potrvá, než je rozluštím,“ ošila se Karen nejistě, ale bylo na ní poznat, že se už tím začal její mozek zabývat. Viktor ji nechal, aby si od něj mapu vzala, Karen pak zamumlala jen něco o pracovně a odešla z obývacího pokoje.

               „Snad to rozluští,“ díval se za ní Viktor s jistou dávkou pochybností.

               „Trochu víry, upíre. Je chytřejší, než si myslíš. Jestli to někdo vyluští, pak moje sestra,“ ujistila ho Lilien a dodala: „Budeš to chtít asi oznámit Radě.“

               „To ano“, přikývl. „Slíbil jsem to Marcusovi a své slovo dodržím. Popravdě mu řeknu, že na vašem sabatu jste nic nového nezjistily, ale že ses díky svému vidění dozvěděla, že existuje mapa, která vede přímo k vězení Matky. A ty bys o tom měla informovat i čarodějky.“

               „Ale vždyť si Karen zakázal, aby jim poslala zprávu o mém vidění,“ překvapil ji.

               „To ano, ale jen kvůli tvým podezřením o účasti té čarodějky na probuzení Matky. O mapě by vědět měly. Stejně tak jako Rada. Ovšem ty jsi tu mapu přece viděla jen nezřetelně,“ doplnil významně.

               „A nikdo kromě Karen neví, že ty jsi se mnou vidění sdílel a mapu jsi nakreslil,“ pochopila, kam míří.

               „Přesně tak. Mohlo by to vylákat tu Matyldu z úkrytu,“ řekl zamyšleně.

               „To je pravda,“ souhlasila s ním.

               „Upřímně se toho trochu bojím, Lilien. Jestli je to ona, jestli je skutečně tak mocná, a dozví se, že víš o mapě, bude se tě chtít zbavit ještě více,“ zachmuřil se.

               „Ach Viktore,“ přejela mu prstem po vzácné vrásce na čele. „Karen se postará, aby se do našeho domu nedostal, ani nepřenesl, nikdo cizí. Věř mi, ona taková kouzla dokáže levou zadní. Tys měl jen to štěstí, že nás spojovalo krevní pouto, jinak bys je taky nepřekonal.“

               „Podceňuješ mě,“ odporoval jí, ale usmíval se u toho.

               „Vrátíš se brzy?“ zeptala se ho, když se napřímil a upravil si košili.

               „Pokud si to přeješ,“ odpověděl a Lilien si uvědomila, že necítí dotek jeho vědomí od chvíle, kdy skončilo její vidění. Dopřával jí soukromí, aniž by si o to musela žádat.

               „Ano, přeji si to,“ řekla s láskou. Vášnivě ji políbil, a pak zmizel.

               Lilien se zvedla z pohovky a šla za Karen do pracovny. Její sestra seděla nakloněná nad mapou, vedle které ležel obrovský kus papíru, do něhož si zapisovala poznámky.

               „To půjde,“ říkala zrovna sama sobě, když si uvědomila přítomnost Lilien. „Copak? Kde máš Viktora?“

               „Odešel oznámit Radě, co nového se jsme zjistili. Pomlčí samozřejmě o tom, že máme tu mapu, i o našich podezřeních ohledně Matyldy.“

               „To je dobře, dobře,“ pokývala Karen trochu nepřítomně hlavou, a znovu se věnovala mapě.

               „Taky bychom o tom měli dát vědět čarodějkám,“ připomněla jí Lilien.

               „No ale, pokud tedy Matylda skutečně je nějak mezi námi a dozví se to, mohla by ti chtít ublížit ještě více,“ zamračila se Karen.

               „Řekla jsem Viktorovi, že se mi nic nestane, protože nás ochráníš svými kouzly. Tvrdila jsi přece, že je zesílíš.“

               „Už se stalo, Lilien, jen aby to stačilo,“ povzdechla si Karen a v obličeji se jí zračila nejistota. Lilien k ní přistoupila a povzbudivě ji objala kolem ramen.

               „Bude to stačit, neboj Karen, zbytečně podceňuješ své dovednosti,“ políbila sestru na tvář.

               Karen se vděčně usmála, a když spatřila sestřin zvědavý pohled směrem k mapě, řekla: „Zatím jsem zjistila, že cesta vede někam na sever přes ledovou pustinu. Bude mi to asi chvíli trvat, ale rozluštím to.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.