Kapitola třetí
Tanečním krokem
Nechtělo se jí vstát. Nejraději by zůstala v posteli pod přikrývkou navždy, jen aby si dál mohla namlouvat, že to všechno je jen zlý sen. Tak jak to dělala celou noc. Znovu si v hlavě přehrávala vše, co od setkání se Zoranem a ostatními slyšela, viděla a zažila. Hledala pro to nějaké rozumné, logické vysvětlení. Opakovaně se vracela k videu a hledala náznaky, které by je usvědčily ze lži. Přála si, aby se jednalo o podvrh. Přála si, aby se jejich řeči ukázaly jenom jako snůška hloupých absurdních lží.
To ty jsi podvodnice a lžeš si do kapsy, musela si nakonec k ránu vynadat. I kdyby nic jiného, tak Zoranova schopnost telepatie byla dostatečně silným důkazem. Věděla, že jí říká pravdu, jenom tomu prostě nechtěla uvěřit. Protože by to znamenalo, že je z ní démon. Byl by to konec všeho, co znala.
A začátek něčeho nového.
Když už ne kvůli sobě, tak kvůli nim to musím udělat, pomyslela na své rodiče a odhodlaně posunula přikrývku stranou.
*****
Jakmile za sebou zavřela dveře pokoje, zůstala na chvilku bezradně stát na chodbě. Věděla, že když se dá doprava, zahne za roh a sejde po schodech, dostane se ke společenské místnosti. Napřed to chtěla udělat, ale pak jí hlasitě zakručelo v břiše. Uvědomila si, že už minimálně dva dny nejedla.
„Kuchyně je v přízemí,“ uslyšela ve své mysli Ondřeje.
„Vypadni mi z hlavy!“
„Zvláštní způsob, jak říct díky.“ Téměř cítila jeho úsměšek. Naštvaně sevřela rty a pospíšila si za ním dolů.
Dveře do kuchyně našla na levé straně vstupní haly přesně proti těm do společenské místnosti. Jakmile vstoupila, zarazila se a překvapeně se rozhlížela. Kuchyně v bílé barvě zářila čistotou a byla moderně vybavená vším, co by člověk mohl potřebovat. Od přilehlé jídelny ji odděloval jenom podlouhlý barový pult s několika vysokými stoličkami. V jídelně kolem oválného stolu z tmavého dřeva stálo osm židlí.
Na jedné z barových stoliček seděla Sára, jedla banán a zaujatě hleděla do novin, rozložených na pultu.
„Ahoj,“ pozdravila Annu, jakmile vešla. Aniž by čekala na odpověď, znovu se zahleděla do novin.
„Ahoj,“ odpověděla dívka automaticky a nevraživě si změřila Ondřeje, který se k ní právě otočil od kuchyňské linky, kde zrovna něco krájel. Na tváři se mu usadil potměšilý úsměv a už se chystal pronést nějakou jízlivou poznámku, jenže Anna ho předběhla.
„Dobré ráno, Zlatovlásko,“ rýpla si do něj pomstychtivě.
Úsměv mu z tváře okamžitě zmizel, nahradil ho odtažitý, chladný výraz. „Uvidíme, kdo se bude komu posmívat na konci dnešního dne,“ zavrčel. Pak si vzal připravený sendvič a vydal se z místnosti pryč. U dveří se ještě ohlédl a požádal Sáru: „Ukaž prosím naší nové člence, kde je cvičební místnost. Za 15 minut jí začíná první lekce.“
Sára přikývla, a pak na Annu upřela tázavý pohled.
„Vlezl mi do hlavy. Bez dovolení,“ vysvětlila jí a pod tíhou pohledu rudovlasé démonky zněl její hlas omluvně.
„Chápu, že to jednoho naštve. Ondřej už je takový. Drzý a pichlavý, rád si ze všech utahuje a dokáže být velmi neomalený, “ připustila Sára. „Ale i přesto nikdy – nikdy – si nedobírej vlasy Asury.“ Její varování mělo výhružné ostří.
„Proč?“
„Protože je to pro Asuru druhá nejhorší urážka. Naše vlasy jsou znamením naší moci. Znamením toho, co jsme dokázali. Tvůj posměch tak míří proti každé kapce krve, kterou jsme prolili při ochraně lidstva.“
Anna se zastyděla. Pořád ale byla naštvaná, a tak se rychle otřepala a zeptala se: „A co je ta první nejhorší urážka?“ Mělo to znít arogantně. Neznělo.
„Že jsme jako Rákšasové,“ zavřela Sára noviny a vstala. Odnesla slupku z banánu do odpadkového koše.
„Když projdeš společenskou místností, najdeš na druhé straně za závěsem dveře. Za nimi je chodba, která vede k tělocvičně. Tam budeš trénovat. Zbývá ti nějakých pět minut na snídani, tak si pospěš. Neměla bys přijít pozdě.“
„Vážně? Pro pár minut se to snad nezblázní, ne?“ ušklíbla se Anna podrážděně.
„Neřekla bych. Zlatovláska totiž nesnáší nedochvilnost,“ uchechtla se Sára, když Anně spadla čelist. Pak si šla po svých a nechala tam Annu konsternovaně stát. Předpokládala, že ji bude trénovat Zoran. Ani ve snu ji nenapadlo, že by ji učil někdo jiný. A ještě k tomu Ondřej. Ráda by si myslela, že se jí nebude chtít revanšovat za tu urážku. Spíš si to pořádně vyžeru.
Rychlostí blesku snědla trochu vloček s mlékem a vydala se na svou první lekci.
*****
Zoran stál ve stínu radnice, opřený o chladnou kamennou zeď. Sledoval lidské hemžení na náměstí a snažil se soustředit. Věděl, že je pro ně neviditelný, a tak si mohl své okolí nepokrytě prohlížet. Sledoval ty slabé lidské bytosti, jak stále za něčím spěchají. Jako by si podvědomě uvědomovali pomíjivost vlastní existence. Jako už po tolikráte si položil otázku, proč vlastně Asury tolik riskují, aby je chránili a dali jim možnost žít jejich krátké životy. Jestli by nebylo snadnější to s nimi se všemi skoncovat jednou provždy. Odzvonilo by tak té nekonečné válce, jelikož by démoni neměli k dispozici žádné lidské schránky. Natožpak jejich krev a maso.
Jenže pak kolem něj proběhl rozverně štěkající pes a Zoranovi došlo, že i kdyby vyhubili lidstvo do posledního člověka, Rákšové by si prostě vybrali jiný živočišný druh.
Zvědavě si prohlížel muže, který se posadil na jednu z laviček a z odřeného pouzdra vytáhl kytaru. Prázdné pouzdro posunul botou před sebe a pustil se do hraní. Vypadal uboze, oblečený ve starém, špinavém kabátě, se splihlými šedivými vlasy a vousem, který rozhodně potřeboval ostříhat. Obličej měl zvrásněný hlubokými brázdami, ale když zavřel oči a začal hrát líbeznou melodii, na tváři se mu usadil spokojený, blažený výraz. Někteří lidé jej sledovali s opovržením, jiní ho rovnou ignorovali, ale našli se i tací, a nebylo jich málo, kteří se zastavili a chvíli jeho hudbě naslouchali. Většina z nich pak zalovila v peněženkách a hodila mince do pouzdra na zemi. Posluchači, kteří měli do kapes hlouběji, poděkovali muži alespoň úsměvem.
Zoran také hudbě okouzleně naslouchal a hlavou mu blesklo, že přece jenom stojí za to bojovat o zachování lidstva. I kdyby jen pro tu jednu jedinou píseň.
Sáru vedle sebe ucítil o sekundu dřív, než se tam objevila.
„Tak jak to jde?“ zeptala se ho a rozhlédla se zvědavě po okolí. „Už se ukázala?“
„Ještě ne. Co Anna?“
Sára se ušklíbla a neodpověděla, což mohlo znamenat jediné. „Co se stalo?“ zahučel podrážděně.
„Nic hrozného,“ řekla neochotně, což mu napovědělo ještě více.
„Co zase provedl?“ povzdechl si Zoran. Nemusel jí říkat, o kom mluví. Sára si skousla spodní ret, do odpovědi se jí moc nechtělo. V duchu si nadávala do hus, že si nedala větší pozor.
„Víš, že to zjistím tak jako tak,“ zavrčel, když stále otálela.
„Vlezl Anně do hlavy,“ vzdala to, ale rychle na Ondřejovu obranu dodala: „Byl to takový hloupý vtípek, chtěl ji jen popíchnout. Vždyť ho znáš.“
„Někdy se vážně chová jako úplný idiot,“ povzdechl si Zoran. „Doufal jsem, že do toho tentokrát nepůjde. Po tom, jak jsi ho tenkrát odpálkovala ty.“ Sára se při té vzpomínce pousmála, ale nijak se k tomu nevyjadřovala.
„Co Anna na to?“ zeptal se zvědavě.
„Nazvala ho Zlatovláskou.“
Zoran na ni překvapeně pohlédl a Sára s úžasem sledovala, jak mu napřed jen lehce zacukaly koutky, pak se rty roztáhly do nesmělého úsměvu, než vybuchl hlasitým smíchem. Vyjeveně na něj zírala. Čekala, že ho to rozzlobí, a navíc si nepamatovala, že by Zorana někdy viděla takhle se smát.
„To… To by ale neměla dělat,“ poznamenal, ale nedokázal udržet vážnou tvář a znovu se rozchechtal.
„To jsem jí taky řekla,“ přikývla.
„Zlatovláska říkáš?“ ujistil se Zoran a opět vybuchl v salvě smíchu.
„Jo jo, Zlatovláska,“ zahihňala se Sára a pak se nechala strhnout jeho veselím a chechtala se tak, až jí tekly slzy z očí.
Když se jim po chvíli podařilo zklidnit a Zoran opět zvážněl, vrátil se k pozorování okolí. Sáru vyslal prozkoumat přilehlé uličky. Když odcházela splnit úkol, mávla mu na rozloučenou a na rtech jí pohrával lehký úsměv.
Má to smysl, prolétlo Zoranovi hlavou. Já, ona, všechno to kolem. Má smysl za to bojovat.
*****
Anna prošla rychle společenskou místností, a když kráčela chodbou k tělocvičně snažila se uklidnit. Sport ji nikdy extra moc nezajímal. Občas vyrazila někam na kole, nebo se věnovala turistice, ale nikdy aktivnímu sportu. Přemýšlela nad tím, v čem ji bude Ondřej trénovat. V boxu? Karate? Judu?
Před dveřmi tělocvičny se zarazila a ztěžkla polkla. Tohle bude mazec. Měla dvě možnosti. Utéct, což by znamenalo, že se jí Ondřej i ostatní budou posmívat a asi těžko pomstí rodiče. Nebo se může vzchopit a vejít dovnitř.
Celou svou bytostí chtěla utéct, ale nakonec vešla.
Tělocvična byla obrovská, vybavená různým cvičebním nářadím a žíněnkami. V jednom z rohů spatřila i posilovací stroje. Místnost byla bez oken.
Kde je Ondřej?
„Jdeš pozdě,“ ozval se jeho hlas odněkud z vrchu. Vzhlédla a spatřila ho sedět na kovové tyči vysoko u stropu. Všimla si, že ze všech stěn v různé výšce čouhají kovové trubky. Některé byly výše, jiné níž, ale všechny zatraceně vysoko. Jak tam vylezl?
„Promiň,“ hlesla, protože ji nic jiného nenapadlo.
Ondřej sklouzl z tyče a dlouhým skokem dopadl kousek od ní do podřepu. Pak se narovnal, zakroutil rameny a protáhl si paže. „Nesnáším nedochvilnost. Někdy tě totiž může stát život. Příště tě za to potrestám. Rozumíš?“
„Rozumím.“ Čekala nějakou jízlivou poznámku, odvetu za to, jak ho urazila v kuchyni, on si ji ale jenom tiše měřil s chladným výrazem ve tváři.
„Tak se do toho pustíme,“ houkl na ni.
A pak to začalo a byl to opravdu mazec. Ondřej ji přikázal, aby mu ukázala, jak vysoko vyskočí z místa. Potom ji přiměl, aby co nejrychleji přeběhla na druhou stranu tělocvičny. Musela dělat kliky. Skákat přes švihadlo. A to vše pořád dokola. Málem vypustila duši a on se jen mračil a káral jí. Neskákala dost vysoko, byla pomalá a slabá.
Když ho požádala o krátkou pauzu, opovržlivě se ušklíbl, a zatímco ona popadala dech, ukázal ji, co po ní chce. Jediným pohybem vyskočil až ke stropu a chytil se jedné z trubek, aby se na ní zhoupnul jako kaskadér a seskočil zpátky. Pak přeběhl tělocvičnu takovou rychlostí, že z něj viděla jen rozmazanou šmouhu.
Když se pak stejně rychle vrátil a zastavil těsně u ní, odtušil s kamennou tváří: „Až tohle dokážeš, budeš opravdová Asura. Tak znovu!“
Netušila, jak dlouho trénovali, ale její vyčerpání rostlo a výsledky se nijak nezlepšovaly. Měla hroznou žízeň a proklínala se za to, že si s sebou nevzala z kuchyně vodu, protože Ondřej jí už další přestávku nedovolil. A ona na něj byla čím dál víc naštvaná a rozhodně ho už nemínila o nic prosit.
Nakonec zůstala stát v předklonu a lapala po dechu. Pot se z ní jen řinul, nutně potřebovala na záchod a pusu měla vyprahlou jako poušť. Přikázal jí znovu přeběhnout tělocvičnu, ale Anna už to prostě nedokázala. Nohy se jí třásly tak, že se na nich skoro neudržela.
„Co je?“ zavrčel Ondřej popuzeně a přistoupil k ní na vzdálenost paže.
„Už nemůžu! Potřebuju…“ zachraptěla.
„Je mi jedno, co potřebuješ,“ zasyčel na ni hnusně.
Napřímila se a podívala se mu do tváře. Chtěla něco odseknout, ale neměla sílu ani na to. Bylo jí špatně, měla pocit, že bude zvracet.
„Víš, proč jsi taková nicka, Anno?“ zeptal se jí pohrdavě. Pak jí ukázal na čelo a bolestivě jí zapíchl ukazovák do kůže. „Je to všechno v tvojí hlavě. Pořád přemýšlíš jako člověk. Ale ty už nejsi člověk!“
Pak od ní kousek odstoupil a v očích mu probleskla nějaká potlačovaná emoce. Anna cítila, že by se měla bát, ale spíš se jí ulevilo, že už nestojí tak blízko.
„Zkusíme ještě jedno poslední cvičení a tím to pro dnešek uzavřeme,“ řekl věcně.
„Dobře,“ vyhrkla.
„Je to cvičení na postřeh a rychlost,“ upozornil ji a ve chvíli, kdy přikývla na srozuměnou a čekala na zadání, ji udeřil pěstí do tváře.
Vyhekla a zhroutila se na všechny čtyři. Z nosu jí vytryskla krev a z očí se vyvalily slzy. Vzlykla a snažila se popadnout dech. Bojovat s bolestí.
Přes zamlžený zrak viděla jeho tvář jen rozmazaně, když se k ní sklonil a s ledovým klidem řekl: „Příště uhni.“
Pak se napřímil a jako král odkráčel. I se svou odvetou.
*****
Anna netušila, kolik minut uběhlo, zatímco klečela na podlaze a nedokázala zastavit proud slz. Nos ji hrozně bolel i při letmém dotyku, ale nebyl zlomený. Zuřila a zároveň se styděla, že se nechala tak ponížit. Věděla, že není nicka. Její rozum jí říkal, že to není pravda, ale díky jeho chování během tréninku i jeho završení, se přesně takhle cítila.
Nakonec sebrala poslední zbytky sil, přetáhla si zpocené tričko přes hlavu a utřela s ním louži krve, která zůstala na podlaze. Pak ho zmuchlala a přitiskla si k nosu. Jenom v teplákách a podprsence vyklopýtala z tělocvičny a došla až do společenské místnosti.
Tam narazila na Zorana a Sáru, kteří se zrovna vraceli z venku. Když jí spatřili, strnuli uprostřed kroku. Zoran ji přelétl pohledem a hrozivě se zamračil. Sára byla spíš v šoku. Anna rychle spustila ruku s tričkem od tváře k hrudi, aby se zahalila.
„Co se stalo?“ zeptal se Zoran nepřirozeně klidným hlasem a jeho pohled utkvěl na zasychající krvi na jejím nose. Sára ten tón znala a raději skoro ani nedýchala, aby neupozorňovala zbytečně na svou přítomnost. Věděla, že v Zoranovi zuří hněvivé peklo, i když to tak možná nevypadalo.
„Byla jsem pomalá. Prostě moc pomalá,“ zahuhňala Anna tiše.
„Potřebuješ…“ chtěl jí nabídnout pomoc, ale ona sebrala ten zbytek hrdosti, co jí ještě zbyl a slabě odsekla: „Nepotřebuju nic.“
Cítila, že znovu nabírá k pláči, ale nechtěla, aby ji tak viděli. Popásli se na jejím ponížení už dost. Obešla je a zamířila do svého pokoje. Když odešla, v místnosti se rozhostilo těžké ticho.
„Přiveď mi Ondřeje!“ přikázal Zoran Sáře a otočil se k ní zády. Pak přistoupil k oknu, založil si ruce na hrudi a pohlédl ven.
„Zorane-“ pokusila se tiše namítnout.
„Udělej, co jsem řekl,“ přerušil ji ostře, aniž by se na ni podíval. Sára tušila, že ji jenom chrání, protože kdyby na ni pohlédl, spatřila by v jeho očích plameny. Spatřila by jeho celou moc, a pokud by to přežila, hrůza by ji připravila o spánek na několik měsíců.
Odešla tedy splnit jeho příkaz a v duchu se modlila, aby byl k Ondřejovi shovívavý.
Než jeho první pobočník dorazil, měl Zoran čas se trochu uklidnit. Pořád ještě zuřil, ale dokázal alespoň potlačit chuť zničit ho. Věděl, že je Ondřej ješitný, hádavý a ano, často i arogantní, jeho ostatní kvality to ale vynahrazovaly, takže dokázal jeho občasné výstupy tolerovat. Pokud ovšem nepřekročily jistou hranici. A zákeřnost, s jakou si zahojil své ego na Anně, byla hodně přes čáru. Čekal by od něj nějakou zlomyslnost, kanadský žertík, ale takovou brutalitu ne.
Ondřej s hranou jistotou zamířil rovnou k oknu, ze kterého Zoran stále hleděl ven. Pohledu na svého velitele se ale vyhýbal, Sára ho varovala, že by to taky mohl být jeho konec.
„Vysvětlíš mi, co se stalo?“ promluvil Zoran jako první.
„Urazila mě. Utahovala si z mých vlasů.“
„A to, že je v našem světě nová a nezná jeho pravidla asi nebylo dostatečnou omluvou pro její prostořekost, že? Ani to, že jsi jí vstoupil do mysli jen pro to, abys ji popíchl.“
Ondřej mlčel, protože tušil, že Zoran nechce poslouchat jeho výmluvy a všechno, co by na svou obhajobu řekl, by znělo právě tak.
„Urazila tvou ješitnost, a tak si prolil její krev,“ zahučel Zoran, když Ondřej nic neříkal a tentokrát na něj upřel pohled. Sálala z něj zloba a někde hluboko, kontrolované ocelovou silou Zoranovy vůle, mohl spatřit i svíjející se plameny.
„Ano. Ne,“ odpověděl Ondřej a uhnul pohledem, protože žár Zoranova pohledu prostě nedokázal snést.
„Ano? Ne? Vysvětli to,“ poručil Zoran chladně.
„Ano, urazila mou pýchu, i když z nevědomosti a ano, byl jsem na ni hnusný, protože mě tím naštvala. Ale ne. Nebyl jsem na ni hnusný a tvrdý jen proto, že mě vytočila. Je to Asura s modrými vlasy a to znamená, že je výjimečná. Možná ne tak výjimečná jako ty,“ přejel pohledem sytou modř na Zoranově hlavě, „ale výjimečná. Měla by být silnější a ve všem lepší, než jsem já, nebo Sára. Jenže to se nestane, dokud bude uvažovat jako člověk. A přesně to ona dělá. Myslel jsem, že jí to dojde, když ji pořádně proženu, ale nestalo se to. S takovým přístupem to nikdy nedokáže. A to se musí naučit mnohem víc než se jenom jako Asura hýbat. Navíc naše řady prořídly a čím dřív bude připravená, tím dřív se k nám může přidat v ulicích. Potřebuje se naučit, jak se ochránit. Jak ochránit ostatní. Jako člověka ji nepotřebujeme. Jako člověk v našem světě nic nezmůže. Je Asura a měla by tak začít myslet. Chtěl jsem jí otevřít oči.“
„Málem jsi jí zlomil nos,“ podotkl Zoran zamyšleně, jak uvažoval nad Ondřejovými slovy.
„Ano málem. Kdybych opravdu chtěl, měla by ho zlomený.“
„Co když si zlomil ji?“ zeptal se ho Zoran zachmuřeně, plameny z jeho očí už ale zmizely.
„To si nemyslím. A ani ty tomu nevěříš. Připouštím to nerad, protože mě ještě pořád štve, co si ke mně dovolila, ale i já v ní na chvilku zahlédl to, co ty jsi spatřil hned na začátku. Dříme v ní síla. Je tam a čeká, až si ji Anna uvědomí. Až si ji přivlastní a začne ji používat.“
„Možná by sis neměl tolik přát, aby svou sílu objevila,“ napadlo Zorana a měřil si Ondřeje, jako by měl něco za lubem.
„Proč ne?“ zarazil se jeho pobočník.
„Protože bys pak nemusel stihnout dostatečně rychle uhnout,“ uchechtl se Zoran, poplácal Ondřeje po rameni, a pak odešel do své pracovny.
*****
Anna stála ve sprše dlouho. Slastně si vychutnávala horkou vodu, která jí milosrdně smývala pot i krev a uvolňovala bolavé svaly. Brečela jako malá holka. Brečela ponížením a vztekem, že se nechala tak hloupě napálit. Slzela nad sebou lítostí a bolestí nad ztrátou rodičů a starého života. Trápil ji stesk a bezmoc. Voda to vše odplavovala a pomáhala ji udržet vlastní slabost v tajnosti, protože maskovala její pláč.
Když se utřela a oblékla do čistého trička a kalhotek, podívala se do zrcadla. Otřela ho, protože bylo zamlžené do páry, a znechuceně si prohlížela svůj nos. Byl červený a opuchlý, ale už nekrvácel a dalo se přes něj dýchat.
Kdyby chtěl, tak by mi ho zlomil, uvědomila si a zamračila se. Jenže to neudělal.
V břiše jí hlasitě zakručelo, žaludek měla hlady úplně stažený. Rozhodně se ale nechystala sejít dolů mezi ostatní, aby se najedla. Za prvé si nebyla jistá, jestli by zvládla ty schody a za druhé nechtěla, aby ji viděli v tak zbídačeném stavu. Ne dokud neposkládá dohromady střípky své rozbité hrdosti.
Šouravě vyšla z koupelny a zamířila k posteli, když v tom ji zarazila vůně, linoucí se pokojem. Na stole uviděla tác a na něm misku plnou ovesné kaše s ořechy a medem, dva banány, láhev vody a velký šálek bylinkového čaje.
O něj byla opřená kartička s jednoduchým vzkazem. Sněz to. S.
Nedala se dvakrát pobízet, spolkla zraněnou pýchu a všechno rychle zhltla. Když dopíjela čaj, všimla si, že za ním stojí ještě nádobka plná ledu a čistá utěrka. Vděčně se usmála, když si zalézala pod peřinu a ledovala si bolavý nos.
Musím Sáře zítra poděkovat, umínila si a než se nadála, tvrdě usnula.
