ASURA – KAPITOLA DRUHÁ – MENŠÍ ZLO

Kapitola druhá

Menší zlo

Zoran, Ondřej a Sára stáli v řadě vedle sebe, modrovlasý démon uprostřed. Všichni tři se tvářili velmi vážně, dokonce i Ondřejovi zmizel z obličeje jeho věčný úsměšek. Zoran soustředěně sledoval scénu před sebou.

„Už jsme to dlouho nedělali,“ poznamenal Ondřej zamyšleně.

„To je pravda. Myslíš, že to zvládne?“ zeptala se ho Sára.

Ondřej neodpověděl, jen se podíval na Zorana. „Zvládne. Mě spíš zajímá, kým je,“ odpověděl vážně.

„Pořád si myslíš, že to není náhoda? Že to celé bylo zosnované jen proto, aby ji probudili?“ pochopila Sára.

Zoran mlčky přikývl.

„Myslel jsem, že jí to řekneš. Když jsi jí všechno vysvětloval. Oba jsme si to mysleli,“ podíval se Ondřej na Sáru, která přitakala.

„Já vím. Ale je to pořád jen hypotéza bez důkazů. Usoudil jsem, že bude lepší, když počkám, až se Anna odhalí. A pak se rozhodnu, jestli se jí s tím svěřím,“ vysvětlil Zoran. Ondřej i Sára už s ním byli dost dlouho, aby pochopili, že se mají řídit jeho příkladem.

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Tma kolem nich ztěžkla jejich váháním.

 „Tak to spusť,“ vyzval Zoran svého pobočníka, který dlouze vydechl a stiskl tlačítko dálkového ovládání. Prostor se rozvibroval hlasitým rachocením stroje, stojícím jen několik metrů od nich.

Byla to stará zjednodušená nářezová pila. Tvořil ji dva metry dlouhý posuvný stůl a samotné ostří v podobě gilotiny, poháněné hydraulikou.

Anna ležela stále ještě v bezvědomí na stole, hlavou směrem k pile. Ruce měla připoutané k jeho okraji, tentokrát rovnou ocelovými pouty. Probral ji až zvuk stroje, když se dal do pohybu. Stůl se posouval pomalu. Chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala úplně. Ostří zrovna s ošklivým zaskřípěním dopadlo asi dvacet centimetrů od její hlavy.

Anna zaječela a nepřestávala křičet, ani když se začala divoce zmítat a trhat pouty. Ve tmě, kterou se obklopili, je nemohla vidět. Cítila ale jejich přítomnost a prosila je o smilování. Prosila a nadávala, vyhrožovala a žebrala. Pila se znovu zakousla do plochy stolu. Deset centimetrů od její hlavy. Její jekot přešel v neartikulované skřeky plné smrtelného děsu.

„Tuhle část nesnáším,“ zašeptala Sára.

„Neboj, už to brzy skončí,“ povzbudil ji Ondřej. Jeho pohled těkal z ostří na Annu a zpět. Nůž se pomalu zvedl až ke své základně, aby začal opět pomalu klesat. Aby se tentokrát zakousl rovnou do masa.

Zoran ani na moment nespustil pohled z dívčiny tváře. Proto jako první spatřil záblesk v jejich očích. Prozření démona. Anna ještě naposledy škubla náramky a rozlomila je, jako by byly z papíru. Pak v poslední vteřině zachytila holými dlaněmi ostří pily, a bez zaváhání začala tlačit proti ní. Po nahých pažích jí začaly stékat pramínky krve, ale ona dál tlačila, až zarazila ostří do jeho základny takovou silou, že v hydraulice zvedacího zařízení zapraštělo a celý stroj se zastavil.

Pak se svezla na podlahu a zůstala na všech čtyřech. Zpocené vlasy jí padaly do obličeje a pod dlaněmi se jí rozlévaly rudé kaluže. Třásla se. Dýchala rychle a nahlas. Pak se její tělo uklidnilo a ona se pomalým, nepřirozeně plynulým pohybem postavila a pohlédla jejich směrem. Vlasy jí visely zplihle přes obličej, ale i tak to bylo zřetelné. Její oči byly rubínově rudé.

„A sakra!“ zahromoval Ondřej, zatímco Sára si jen těžce povzdechla. Zoran se zamračil.

Démon v Anně se jen zběžně rozhlédl po svém okolí, a pak viditelně a hlasitě vtáhl vzduch nosem. Zavětřil ještě několikrát, a ač se to zdálo nemožné, jeho oči pokaždé zrudly ještě trochu více. Pak sklonil tvář ke svým dlaním a spokojeně se usmál. Ukázal tak trojici před sebou dvojitou řadu dlouhých bílých zahnutých zubů. A pak se zakousl do své vlastní dlaně.

Zoran se pohnul tak rychle, že si toho ani Ondřej, ani Sára nevšimli. Najednou stál sotva metr od démona. Ten okamžitě zvedl hlavu, ale dále si hryzal krvácející maso. Zoran se mu zahleděl do těch odporných očích a ostře zavelel: „Anno, slyšíš mě? Okamžitě s tím přestaň!“

S démonem to ani nehnulo.

„Anno, hryžeš si vlastní ruku,“ upozornil ji tentokrát klidně. „Nech toho.“

Démon se zarazil a spustil paži k tělu. Rozšklebená ústa měl nyní stejně krvavě rudá jako oči. „Tahle. Je. Moje,“ řekl trhaně skřípavým hlasem.

„Ne!“ odsekl Zoran s chladnou jistotou a neuhnul pohledem.

Démon se jen pohrdavě ušklíbl a přikrčil se v očekávání boje. Zoran ale o krok ustoupil a pomalu sáhl do kapsy kabátu. Ozvalo se šustění potravinové folie, a pak démonovi podal kus čerstvého masa.

Ten váhal, čekal lest. Nakonec po něm ale lačně sáhl a s chutí se do něj zakousl.

„Mám toho více,“ řekl Zoran s ledovým klidem. „Tvému otci už ta tkáň určitě chybět nebude, Anno.“

Démon k němu prudce zvedl oči, pak zavřeštěl a padl na kolena. Zíral na čerstvé maso a svou rozdrásanou dlaň, jako by nevěděl, co si s nimi počít. Co si počít sám se sebou. Pak znovu silně zařval, až jeho ryk vystrašil ptáky, spící nahoře na střeše za komínem, upustil maso a v předklonu začal mohutně zvracet.

Sáře vyletělo obočí nahoru a Ondřej jen překvapeně hekl. Démonka vykročila zvědavě směrem k dívce, ale Zoran za sebe napřáhl paži a mlčky jí tak přikázal, ať zůstane, kde je.

Trvalo to dlouho, než tvor před nimi strnul a přestal dávit krvavou hmotu.

„Anno?“ oslovil ji Zoran laskavě.

Zvedla k němu tvář potřísněnou krví. Její oči byly jasné a průzračně modré.

„Zorane,“ vzlykla zničeně a roztřásla se. Sotva k ní stihl přiskočit, když se zhroutila zpátky do temnoty bezvědomí.

To už se ani Ondřej neudržel. Přistoupil k ní a hlasitě zalapal po dechu. Když Sára stanula vedle něj, pochopila proč.

Anniny vlasy byly od konečků do poloviny své délky modré.

*****

Ostří se blížilo a Anna věděla, že v další sekundě zemře. Před očima jí vůbec neproběhl celý její život, jak tvrdilo tolik lidí ve filmech a knihách. Ovládla ji jen jediná myšlenka. Jediná emoce. Strach. Ještě nechtěla zemřít. V té chvíli ucítila, jako by nějaká neviditelná síla v jejím nitru uchopila její vědomí a odsunula ho stranou. Na chvíli se jí rozmazal zrak a měla pocit tonutí ve tmě, pak ale náhle viděla zase dobře. Až moc dobře. Koukala na pilové ostří, které se osudově blížilo k její hlavě a mohla na něm spočítat každou skvrnku rzi, ať už byla jakkoli malá. Do nosu jí udeřil silný pach potu, prachu a špíny, který jí byl velmi nepříjemný.

Pohnula se, aby vzápětí zjistila, že ji někdo připoutal ke stolu. Cítila, jak ji jeho nerovnosti tlačí do zad. Pila už byla skoro u jejího obličeje. Sevřela pěsti a trhla jimi, čímž se uvolnila. Bez zavání chytila ostří a tlačila do něj, dokud se stroj nezastavil a ona neosvobodila.  Ze stolu se svezla nemotorně na podlahu, její tělo jí bylo v té chvíli podivně cizí. Vážilo snad tunu a celé se třáslo vypětím. Dýchala prudce a bolestivě nabírala vzduch do plic. Studená kamenná podlaha ji tlačila do kolen, a tak se po chvilce zvykaní na svou tělesnou stránku opatrně postavila.

Kromě štiplavého pachu, který ucítila už na tom podivném stroji, jí nyní do nosu udeřila nádherná neznámá vůně. Žádostivě ji vtáhla nosem a žaludek se jí sevřel hlady. Pak jí došlo, odkud ta vůně pochází a s neovladatelným nutkáním se zahryzla do své pořezané dlaně.

Ústa ji zaplnila horká, slaná chuť a naprosto ji zatemnila mysl. Už nebyla žádná Anna, nebylo nic jenom ta potřeba kousat, drásat a sát tu božskou manu. Chtěla jenom více krve, více masa…

Anna se s vyděšeným výkřikem posadila.

Něco vedle ní se pohnulo, svět se zhoupl a ona ucítila horkou ruku na svém rameni. „Spi dál, Anno. Spi klidně. Už je to v pořádku,“ chlácholil ji známý Sářin hlas.

Poslušně se znovu položila do měkké postele, jak zjistila posléze, a zavřela oči. Věděla, že jí ten hlas lže, protože všechno nebylo v pořádku. Něco bylo naopak moc špatně, ona ale neměla sílu tomu nyní čelit. Odevzdala se tmě.

*****

Bylo už pozdě odpoledne, když se Zoran připojil k Ondřejovi v centrálním pokoji. Sedl si na jednu ze židlí, přehodil nohu přes nohu a jednu paži položil na stůl. Prstem pak jemně kreslil na jeho povrchu malé kroužky a sledoval Ondřeje, který přecházel po pokoji sem a tam jako lev v kleci. Sára napůl seděla na okenním parapetu, napůl stála. Ruce překřížené na hrudi, v pohledu otázku.

„Proč nám Zorane konečně neřekneš, co se to v té polorozpadlé barabizně stalo?“ nevydržela to.

Ondřej se zastavil a čekal napjatě na jeho odpověď.

„Co si myslíte vy?“ odpověděl Zoran otázkou.

Ondřej vypustil podrážděně vzduch, aby se trochu uklidnil, a pak spustil: „Existuji zde již dlouho. Ani zdaleka ne tak dlouho jako ty, Zorane, ale i tak už jsou to věky. Nikdy jsem ale neviděl nic podobného. Byla to Rákšasa. Jednoznačně Rákša. Ale pak se něco změnilo, Anna něco udělala a ta krvelačná bestie je pryč a z ní je Asura. Ale co se stalo?“

„Třeba není pryč,“ podotkla Sára spíš tázavě.

„Je určitě pryč. Viděla jsi Annu na konci, když se z ní stala Asura. Viděla jsi přece její vlasy,“ oponoval jí Ondřej přesvědčeně.

„Tak jak to tedy je?“ zeptala se Sára Zorana.

„No ano, jak to tedy je? Jsem zrůda nebo menší zrůda?“ ozvalo se ode dveří uštěpačně. Pohledy všech tří se upřely na Annu, která pomalu vstoupila dovnitř.

„Jsi Asura, Anno,“ odpověděl Zoran klidně a ukázal jí na volnou židli. Ušklíbla se a jeho tiché vyzvání neuposlechla.

„Ale jak-“ promluvil Ondřej, ale Anna ho přerušila: „Takže menší zrůda, bezva.“

„Vždyť jsme všichni viděli její oči. Její tvář. Pila svou krev a hryzala své maso!“ namítla Sára.

„Nejenom své,“ upřesnil Ondřej a upřeně se na Annu zahleděl. Ta zbledla, těžce polkla a hněvivě pohlédla na Zorana. „A vypadalo to, že jí opravdu chutná,“ rýpnul si Ondřej znovu.

„To by stačilo,“ pokáral ho Zoran za zbytečnou krutost.

„Ne, jen ho nech. Je to pravda. Chutnalo mi to. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jako by ani nic jiného neexistovalo. Jako by nic jiného, než nasycení nemělo smysl,“ přiznala Anna tiše.

Ondřej pevně sevřel rty a věnoval Zoranovi výmluvný pohled.

Zoran se zamračil, klepnul klouby prstů do stolu a postavil se. Sára ztuhla. Zoran se uměl dokonale ovládat a s nadhledem zvládal Ondřejovu zálibu v popichování. Jen jednou ho viděla rozzlobeného a byla to taková vichřice zuřivosti, že už to nechtěla nikdy zažít znovu. Raději stanout tváří v tvář třem rozzuřeným Rákšasám než jednomu rozlícenému Zoranovi.

„Říkám to naposledy. Anna je Asura!“ procedil skrze zuby. „A to velice silná. Tušili jsme, že se kolem ní může pohybovat Rákša, který lační po těle, a když ji posedl u pily, potvrdil tak naše tušení. Jenže Anna ho dokázala porazit. Chvilku po svém probuzení.“

Ondřej se Sárou nyní konsternovaně zírali na dívku, která pro tuhle chvíli nevěděla, co na to říct. Sama byla překvapená. Vykročila k dříve nabízené židli a svezla se na ni. Pak položila ruce na desku stolu, dlaněmi vzhůru. Zírala na svou zahojenou pokožku, která nenesla žádné stopy po řezné ráně. Nebo otisky zubů. Všichni mlčeli, jen ji zamyšleně pozorovali.

Sáhla si na vlasy a natáhla jeden pramen do svého zorného pole. Spatřila sytě modrou, která v polovině délky přecházela v její přirozenou barvu. Rychle pohlédla na Zorana a jeho vlasy, a pak zpátky na svoje.

„Takže jsem démon. Asura. Zabíjím jiné démony. Přesněji jednoho jsem už zabila, i když tedy vážně nevím jak. A jsem silná, protože mám modré vlasy. Tedy napůl modré,“ shrnula si to Anna pochybovačně.

„Barva vlasů vypovídá o síle Asury. Neurčuje ji,“ opravila ji Sára automaticky.

Anna přimhouřila oči a podívala se zvědavě na Ondřeje. Pak na Sáru. Znovu na Ondřeje, na jeho žlutou hřívu. Zakabonil se, a to jí vykouzlilo škodolibý úsměv na tváři, když pochopila, co to znamená.

Bez jediného dalšího slova se zvedla a vydala se zpátky ke dveřím. Pak se otočila, jako by si na něco vzpomněla, a ukázala na své pyžamové kalhoty a bílé tričko, které slabě vonělo po pracím prášku. „To je tvoje práce?“ zeptala se Sáry. Démonka zaraženě přikývla.

„Děkuji,“ řekla Anna upřímně a chystala se odejít.

„Kam to jdeš?“ houknul na ni Ondřej nechápavě.

„Domů,“ odpověděla mu, aniž by se ohlédla, hlas se jí ale při té lži zlomil. Žádný domov už neměla. Její otec byl mrtvý, matku posedla Vétala. Její život byl pryč. Její lidskost byla pryč. Všechno bylo špatně. Moc špatně.

„Tady jsi doma, Anno. S námi,“ uslyšela Zorana. Zdálo se jí, že v jeho hlase zaslechla lítost.

Mlčky vzala za kliku a odešla. V pokoji, kde se před chvílí probudila, se svezla na postel a chtělo se jí brečet. Místo slz se ale jen hystericky rozesmála.

*****

„Tohle nebude vůbec jednoduché,“ odtušila Sára suše, jakmile Anna odešla.

„Nikdy to není jednoduché. I vy dva jste mi dali zabrat. Hlavně Ondřej,“ reagoval Zoran klidně. Sára se uchechtla, ale dál to nekomentovala.

„Já mám možná prořízlou pusu, šéfe,“ vložil se do toho jmenovaný, „ale jinak jsem byl a jsem v pohodě. Ale ta holka, to je něco jiného. Viděli jste, jak se na mě podívala? Na moje vlasy?“

„Snad se jí nebojíš?“ neubránila se Sára malému popíchnutí.

Ondřej si pohrdavě odfrknul.

Zoran jim věnoval drobné pousmání. Během těch věčných roků jeho existence už spolupracoval s mnoha jinými Asurami. Některé mu přirostly k srdci víc než ostatní. Většinu z nich ztratil v boji s Rákši. Jiní jeho spolubojovníci byli tou nikdy nekončící řadou soubojů a bitev natolik zdeptáni, že ho sami prosili, aby ukončil jejich lidské existence. Aby mohli na chvíli spočinout v klidné a tiché dřímotě, než se znovu zrodí a budou opět probuzeni. Nepovažoval je nikdy za zbabělce. I jeho čas od času vábila možnost opustit alespoň na chvíli bitevní vřavu a odpočinout se ve sladkém nevědomí. Pokaždé u něj ale převážil smysl pro povinnost a vědomí všech těch hrůz, kterým mohl zabránit. To ho poutalo dál v lidském těle a lidském světě.

„Anna jenom potřebuje čas. Přišla o své blízké. Začal pro ni úplně nový život. Bude se toho muset hodně naučit,“ poznamenal k nim zamyšleně.

„Samá práce bez legrace,“ popíchl ho Ondřej a pokračoval s pobaveným úsměvem: „Nezapomínej, že ji čeká taky spousta zábavy. Se svými dovednostmi a novým tělem si může užívat čeho chce, a dostane taky koho chce. Nikdo jí neřekne ne.“

„Sakra Ondřeji, kdy už tě to konečně přejde?“ zašklebila se na něj Sára znechuceně.

„No co? Holky my samy padaly do postele, dříve než se ve mně probudil démon. Teď mě prostě chtějí ještě víc,“ bránil se Ondřej a pohodil žlutou hřívou. Přitom na Sáru škádlivě mrkl. Dívka ho šťouchla pěstí do ramene. Dost aby ho to zabolelo, ale ne tak, aby to bral jako útok. Přece jenom byl druhý po Zoranovi a ačkoliv se někdy choval jako pitomec se zastydlou pubertou, v boji byl nelítostný vůči nepříteli a obětavý vůči přátelům. Věděla, že jí vždy kryje záda. Stejně tak jako Zoran. Možná byl tím nejstarším a nejsilnějším Asurou, jakého znala, ale nikdy se nad ně nepovyšoval. Jako velitel je vedl pevnou a občas přísnou rukou, ale nikdy je nenechal na holičkách a byl tu pro ně vždy, když ho potřebovali.

„Mám za ní jít?“ změnila pro jistotu téma.

Zoran nezaváhal ani na chvíli: „Děkuji, ale půjdu já. Vy dva máte své mise, které čekají na splnění. Víte, co máte dělat.“

„Jistě,“ přikývli oba vážně. Čas na legraci skončil, teď byla na řadě zase chvíli práce.

„Tak se do toho pusťte a buďte opatrní. Uvidíme se večer,“ rozloučil se s nimi a vydal se za Annou.

*****

Zaklepal na dveře, ale na vyzvání nečekal. Jakmile vešel do jejího pokoje, zavřel za sebou a opřel se o ně. Ruce si strčil do kapes kalhot.

V pokoji bylo šero.  Zatažené závěsy vpouštěly do pokoje jen tenký paprsek slunečního světla. Anna seděla uprostřed lůžka. Objímala si nohy pokrčené v kolenou. Opírala se o ně čelem, takže jí neviděl do obličeje.

„Proč se obtěžuješ?“ zeptala se ho posměšně, aniž by zvedla hlavu.

„Čím konkrétně?“ zmátla ho, ale nedal to na sobě znát.

„Klepáním přece,“ zavrčela.

„Přišlo mi vhodné upozornit tě, že vstoupím dovnitř,“ odvětil samozřejmě.

„Jo tak, pán je gentleman,“ zahučela nelichotivě, tvář stále sklopenou.

„Chápu, že se zlobíš. Hodně jsi ztratila,“ promluvil smírně.

„Všechno!“ zvedla prudce hlavu a upřela na něj pohled plný hněvu. „Ztratila jsem všechno. Vy jste mi to vzali!“

„Stalo by se to stejně, Anno. Asura v tobě by se probudila, jakmile by se tě pokusil Rákša zmocnit. A možná bys ho neporazila a zůstala Rákšou,“ pokračoval stejným tónem.

„A co?! Kašlu na to!“ vykřikla nenávistně. Pak se znovu opřela hlavou o kolena. „Je mi to jedno. Běž pryč.“

Ignoroval ji a sedl si vedle ní na lůžko. Měl nutkání uchlácholit ji dotekem, ale věděl, že na to není správná doba. Byla teď plná nenávisti a strachu.

„Máš pravdu, že jsme ti mnohé vzali. O svůj lidský život bys ale dříve či později přišla. Chápu, že se bojíš, a mnohému ještě nerozumíš. Rozumím tvému vzteku. Ale to všechno časem přejde,“ zkusil to ještě jednou chápavě.

„Běž do prdele,“ odsekla vulgárně.

Zoran se rozhodl nijak ji nešetřit a zkusil jí hodit vějičku. Otevřel svou mysl, aby mohl oslovit tu její. „Myslel jsem, že budeš chtít alespoň pomstít své rodiče.“

Anna překvapeně zvedla hlavu a nechápavě si ho měřila. Přikývl na její nevyřčenou otázku.

„Ano, slyšíš mě ve své hlavě.“

„Dokážu to taky?“   Bylo těžké nepromluvit, jen si to myslet. Nezvyklé.

„Právě jsi to dokázala.“ Pochvalně se usmál.

„Dokážou to všichni?“

„Ano. Taky číst myšlenky. Nebo ovládat myšlenky.“

„Cože? Hnus! Můžu se proti tomu nějak bránit?“

„Jistě.“

„Naučíš mě to?“

„Ano.“

„Kdy?“

„Až začneš spolupracovat.“ Vstal a chystal se odejít. Anna na něj zkameněle zírala a mlčela. Věděl, že je to vydírání, ale jestli to mohlo zabrat, byl ochotný to vyzkoušet. Anna s nimi nemusela zůstat. Mohla odejít a protloukat se světem sama. Věřil, že je dost tvrdohlavá na to, aby je opustila. Jenže sama by příliš dlouho nepřežila, i když byla silná. Rákšové by ji nakonec dostali.

„V klidu si to rozmysli. Času máš dost. Celou věčnost, dá se říct.“

Ani teď nijak nereagovala, ale to ho nepřekvapovalo. Byla zmatená a vystrašená, všechno pro ni bylo a bude jiné. Každá nově probuzená Asura se potřebovala s novým životem srovnat a přivyknout si.

Už bral za kliku, když promluvila. Její hlas byl chladný, ale plný odhodlání. „Odpověď je ano. Chci je pomstít.“

Rychle potlačil spokojený úsměv, když se k ní otočil. „Myslel jsem si to. Dnes si ještě odpočiň a zítra začneš s tréninkem.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.