ASURA – KAPITOLA SEDMNÁCTÁ – NOVÝ ZAČÁTEK

Kapitola sedmnáctá

Nový začátek

„Takže?“ podívala se Anna tázavě na Zorana, aby přerušila ticho, které se v místnosti rozhostilo.

„Takže,“ odkašlal si nervózně, a ještě pořád vypadal trochu otřeseně. „Jak se cítíš?“

Tuhle otázku nečekala, takže se nyní tvářila zaskočeně ona. „Cože?“

„Když jsem odcházel z tvého pokoje, Benedikt tě ještě uzdravoval, tak jsem se jenom chtěl zeptat, jak se cítíš. Utržila jsi spoustu vážných, životu nebezpečných ran. Přišla o spoustu krve,“ ulpěl pohledem na jejím poznamenaném obličeji.

„Je mi dobře, Zorane. Benedikt si dal záležet. A ten zbytek jsem mu už nedovolila zahojit, moje tělo to zvládne samo. I tak ho to hodně vyčerpalo.“

Přikývl na výraz pochopení, ale znovu utichl. Anna chvilku hledala slova. Chtěla mu toho tolik říct, ale nevěděla, kde začít.

„Takže sis myslel, že odejdu?“ vysoukala ze sebe nakonec.

„Myslel.“

„Chvilku jsem o tom uvažovala,“ přiznala tiše. „Ale během koncilu jsem si uvědomila, že nechci pryč. Asi se mi rozsvítilo, když mě jeden z nich udeřil do hlavy.“

Zoran její pokus o odlehčení odměnil drobným úsměvem. Vypadal už lépe. Více sám sebou.

Anna se zvedla ze židle, přesunula se k němu a opřela se o hranu stolu kousek vedle něj. Musel se opřít a trochu zaklonit hlavu, aby jí viděl do očí.

„Trvalo mi to, ale pochopila jsem, že vy jste mi mé rodiče a starý život nevzali. Bůh ví, jak by to se mnou dopadlo, kdybyste mě neobjevili. Ne, dali jste mi druhou šanci. Na život. Ano, i na pomstu, kterou si rozhodně vychutnám. Dali jste hlubší smysl mé existenci. Dali jste mi přátelství. Lásku. Stali jste se mou novou rodinou. A ta se neopouští.“

„Pokazil jsem to. Neměl jsem před tebou mít tajnosti. Ne před tebou,“ hlesl. „Nehrál jsem s tebou na rovinu a byla to chyba. Jenže já se za to hrozně styděl, Anno. Za to, co jsi ve mně stejně nakonec spatřila. Za to, co to může znamenat.“

„Myslel sis, že tě nebudu chtít, když si budu myslet, že jsi se kdysi dávno zrodil jako Rákša,“ pochopila.

Přikývl, ve tváři vepsanou úzkost.

„Opravdu tě ani na chvilku nenapadlo, že bych v tom viděla hlavně tvou sílu? Nevím, co za tím mohlo stát, a myslím, že ani ty to nebudeš vědět, ale změnil ses v ASURU. V modrou Asuru. To je přece ta největší známka síly. Všichni ví, že je mnohem jednodušší vydat se špatnou cestou než následovat tu složitější, ale správnou. To si zaslouží respekt a ne pohrdání.“

„Anno,“ zašeptal vděčně.

Předklonila se a položila mu ukazováček na rty. Pak ho políbila. Ucítila, jak ztuhl a čekala, že se odtáhne. Zoran ale zaváhal jenom na moment, než jí polibek oplatil. Pomalu se postavil, aniž by dovolil jejich ústům se rozpojit. Vzal ji za boky a lehce ji posunul po desce stolu tak, aby se pohodlně vešel mezi její stehna. Okamžitě je pro něj rozevřela a přisunula se blíže k jeho roztouženému tělu, dokud se jejich středy nedotkly.

Vydala prosebný zvuk, napůl vzdech a napůl vzlyk. Zoran zareagoval čistě instinktivně. Kousek se odsunul, aby získal místo pro ruce, a začal z ní strhávat oblečení, dokud před ním neseděla úplně nahá. Nepřestával ji přitom žádostivě líbit na každý kousek kůže, který odhalil. Přejížděl jí jazykem po rozpálené pokožce a nemilosrdně sál obě ztvrdlé bradavky, dokud nevydala ten zvuk znovu, tentokrát ovšem mnohem hlasitěji. Trhl za košili, až se z ní knoflíčky rozlétly po celé místnosti, a sklouzl prsty k pasu. Třásly se mu nedočkavostí a chtíčem, který ho ovládl stejnou silou jako Annu. Měl pocit, že to trvá snad milion let, než se osvobodil z těsného objetí kalhot.

Anna se nedokázala nabažit jeho rtů a horkých dlaní, které v ní rozeznívaly doposud dřímající touhu, dokud se v ní nevzdouvala v bouřlivých vlnách. Věděl, jak se jí dotknout, jak ji přivést na hranici šílenství. Nakonec potřebovala už jen jediné, a i to jí poskytl. Vzal si ji drsně, téměř to hraničilo s násilím, ale přesně to si v té chvíli přála. Ucítila ho tvrdě a hluboko a stačilo jen pár okamžiků naplněných společnými pohyby, než ji smetl orgasmus.

Když rozkoš dozněla, opřela se čelem o jeho hruď a poslouchala jeho srdce, divoce bušící. Cítila jeho prsty, jak jí něžně projíždí vlasy až na záda a čeká, až se vzpamatuje. Bylo to příjemné a ona cítila, jak se v ní znovu rozhořívá vášeň.

Zvedla k němu tvář a když spatřila v jeho obličeji, který k ní skláněl, všechnu jeho lásku, dokázala se na něj jen plaše usmát. Všechno ostatní by znamenalo nebezpečí slz, a ona nechtěla tu nádhernou chvíli pokazit. Znovu ji hluboce políbil a Anna ucítila, jak žádostivě pohladil svou myslí její zeď. Bez váhání ho vpustila dovnitř.

Ostatní, vyslala k němu myšlenkou.

Teď jsme tady jenom ty a já, Anno. A já s tebou ještě neskončil. Vlastně jsem ještě ani pořádně nezačal, ujistil ji a jeho příslib ji celou rozechvěl.

Když opět splynuli v jedno, tělem i duší, nic jiného ani neodkázala vnímat. Byla tam jen ona a Zoran. Jejich láska a spalující, dychtivá touha.

*****

Zikmund s Markem šli zvolna vedle sebe a nenápadně se rozhlíželi kolem sebe. Byla sobota večer, centrum města už se začínalo plnit lidmi, kteří se vydali za dobrým jídlem nebo jinou zábavou, a zároveň se vylidňovali vedlejší, zasunuté ulice a sídliště s betonovými paneláky.

Byli na pravidelné obchůzce, pátrali po jiných démonech, a lovili ty, na které natrefili. PO bitce na hřbitově se chování Vétal a Rákšu vrátilo k jejich zaběhnutým stereotypům, takže toho využili. Společně se Zoranem doufali, že se jim podaří polapit démona, který by mohl vědět, jak právě rozpoznat Alexandra. Byl to slabý plán, který spočíval hlavně na náhodě a štěstí, ale lepší zatím nevymysleli. V jiných částech města plnili stejnou misi ostatní Asury. Výjimku dostala jenom Anna, protože byla po koncilu oslabená a Benedikt, který si potřeboval odpočinout po její léčbě.

„Řeknu ti, že ten koncil Modrých je tedy pořádná síla,“ prohlásil Zikmund zamyšleně. Nikde v okolí zrovna necítil žádného démona, a tak asi dovolil mluvit polohlasem.

„To je. Ještě jsem nikdy žádný na vlastní oči neviděl, až teď. Ty jo?“ zeptal se Marek.

„Ne, ještě nikdy. Ale Anna byla fakt drsná. Pořádně jim to nandala,“ chválil ji Zikmund.

„Nechtěl bych se jí dostat pod ruku, když je naštvaná,“ zasmál se Marek uznale. „Zajímalo by mě, jak se rozhodla. Jestli zůstane, nebo jestli se přidá k některému z těch tří.“

„Sára říkala, že zůstane. Byla si tím jistá.“

„Myslíš, že to ví od Anny?“

Zikmund jen pokrčil rameny. „Sára mi říká, co uzná za vhodné, a co mají holky mezi sebou je jen mezi nimi, takže nevím, jestli jí to Anna řekla přímo, nebo je to jen její vnitřní přesvědčení.“

„A ty to vidíš jak?“ zajímal se Marek.

„Nedokážu si tipnout. Anna je fajn, ale nevidím do ní. A po tom, jak se to celé pokazilo mezi ní a Zoranem, a po té nepovedené akci na hřbitově, bych se nedivil, kdyby chtěla odejít. Neměl bych jí to za zlé,“ ztlumil Zikmund hlas, protože ucítil, jak se na okraji jeho vědomí ozvalo známé chvění signalizující blízkost jiného neznámého démona. Pohlédl nenápadně na druhou stranu ulice a jen pro Markovi uši dodal: „Ale přál bych si, aby zůstala.“

„To já taky,“ přitakal Marek tiše, a slabě si odkašlal, jak mu přeskočil hlas. Ještě pořád nedokázal použít jeho speciální sílu, ale den, co den se to zlepšovalo. Podle Benedikta už to byla jen otázka dní, než bude zase úplně v pořádku.

Zikmund lehce kývl hlavou ke čtyřem bezdomovcům, kteří se motali kolem barevných plastových popelnic. Marek přikývl a rozhlédl se ostražitě po okolí. Démoni si jich brzy všimnou, tak se už ani nesnažil to skrývat.

Vzduch byl čistý, nikde nezahlédl, ani nevycítil jinou živou bytost. Celý den na obloze visela těžká černá mračna, a než došli z centra na sídliště, už hustě mrholilo. Takže kdo nemusel ven. Zůstal doma, a ti, co už někam vyrazili, se schovali do sucha.

Vétaly si jich už taky všimly. Shrbená postava jedné z nich jejich směrem výhružně zavrčela.

„Tak si trochu zatancujeme, co ty na to?“ mrkl Zikmund na přítele natěšeně.

„Že váháš. Už se potřebuji trochu protáhnout. Z té naší dnešní dvouhodinové šachové partie mi nějak ztuhl zadek,“ vrátil mu démon mrknutí.

„Tak snad se ti teď povede lépe než při hře,“ uchechtl se Zikmund pobaveně.

„To si piš,“ prokřupal si Marek prsty a vyrazil proti syčícím Vétalám. Černovlasý démon ho vzápětí následoval. Než se pustili do boje, použil svou moc, aby uzmul světlo nejbližším dvěma pouličním lampám. Dobrého maskování nebylo nikdy dost.

Vétaly kladly poměrně tuhý odpor, ale Zikmund si byl jistý, že je plně v jejich moci, aby je s Markem porazili. V podobné situaci už byli společně mnohokrát. Marek mu kryl záda a on zase jemu, takže to jinak, než vítězstvím dopadnout nemohlo.

Dvě Vétaly už ležely mezi popelnicemi se zlomeným vazem, když za sebou zaslechl Markův tlumený bolestný výkřik a hlasité křupnutí kosti. Chtěl se ohlédnout a jít mu na pomoc, ale v té chvíli ucítil prudký úder do hlavy, a pak přišla tma.

*****

Sára se společně s Čeňkem vrátila z mise a zjistila, že Zikmund je ještě venku. Rychle zahnala nepříjemné myšlenky, stávalo se běžně, že se některý z nich při práci zdržel déle. Protáhla si namožené svaly a štítivě ze sebe shodila oblečené pošpiněné tělními tekutinami zajatých Vétal. Narazili na skupinku pěti démonů, tři z nich zlikvidovali, aby se z nich nasytili a dvě přikovali dole ve sklepě.

Dopřála si rychlou horkou sprchu, a pak se blaženě zavrtala do voňavých peřin. Zavřela oči a zkusila vyhledat svou myslí partnerovu. Už jsem doma, vyslala k němu myšlenku, když se jí otevřel. Jak to vypadá u tebe?

Je tu klid, nikde ani démonská smradlavá noha, odpověděl jí svým typickým způsobem. Všechno v pořádku?

Naprosto. Máme s Čeňkem dva úlovky, pochlubila se a zívla si.

Pěkné, pochválil ji, a jeho myšlenky se naplnily starostlivou něhou. Běž už spát. Za chvíli jsem doma.

Tak ale pospěš, poslala mu neviditelný polibek a uzavřela svou mysl. Netrvalo dlouho a tvrdě usnula.

Nemohla spát dlouho, když se znovu probudila. Pyžamo měla propocené a srdce ji zděšeně tlouklo. Netušila, co ji vzbudilo. Protřela si oči, aby z nich vyhnala rozespalost, a sáhla rukou vedle sebe. Druhá půlka postele byla stále prázdná a Sáry se zmocnilo neblahé tušení.

Pokusila se spojit se Zikmundem na dálku, ale našla jenom ticho. Nebyl tam, necítila ani vzdálené chvění jeho mysli. Jako by vůbec nebyl. Zkusila tedy Marka, ale ucítila jen jeho příšernou bolest, přes kterou se nedokázala dostat dále.

Polekaně vyskočila z postele a vyběhla na chodbu.

*****

Stůl ve společenské místnosti jim po nějaké době přišel už příliš tvrdý, a podlaha příliš studená, a tak když se ostatní vydali na své pochůzky městem a Benedikt odpočíval ve svém pokoji, proplížili se domem do Zoranovy ložnice. Anna se celou dobu modlila, aby je tak nikdo neviděl, protože by si z jejich vzhledu zbytek skupiny utahoval snad do konce dní. Většinu oblečení na sobě roztrhali, takže jim zůstala jen Zoranova košile bez knoflíků, kterou měla na sobě Anna a rukou si přidržovala přední díly u sebe, a jeho kalhoty, které se mu ale sesouvaly ze zadku, jelikož byly bez knoflíku a zip vzal za své hned při prvním Zoranově nedočkavém škubnutí.

Celou cestu do pokoje oba zdržovali dech, aby nevybuchli smíchy, když se tak navzájem prohlíželi. Nakonec se ale dostali do cíle, a jakmile se za nimi zavřely dveře jeho ložnice, dali svému veselí průchod.

Pak se znovu milovali, a když konečně uspokojili tu největší touhu, usnuli.

Klidné snění jim ale přerušila Sára, která vrazila do pokoje bez klepání a rozrazila dveře tak silně, že udeřili do zdi za nimi a klika uvízla v omítce.

„Co to…?“ posadil se Zoran a začal se okamžitě soukat z postele. Anna se jen malátně zvedla na lokti a přitáhla si pokrývku těsněji k hrudi. „Co je?“ zamumlala rozespale.

Zoran se rychle natáhl po teplácích, ve kterých chodil běhat. Naštěstí už několik dní visely pohozené na opěradlu židle, takže je měl alespoň po ruce. Než si je oblékl, byl už úplně vzhůru.

„Sáro, co se děje?“ vyhrkl.

„Já nevím… ale Zikmund tu není a Marek… on… promiňte,“ sypala ze sebe démonka na přeskáčku a přidala omluvu, když si všimla, jak vypadají.

Zoran rozsvítil lampu na nočním stolku a uviděl, že se Sára třese a je bledá jako smrt. Přistoupil k ní a vzal ji za ramena.

„Uklidni se Sáro. Dýchej,“ přikázal jí jemně a zadíval se jí do očí. Začal v ní číst.

Anna už se taky probrala a využila toho, aby nepozorovaně vyklouzla z postele, zamotaná do přikrývky a přešla ke skříni. Vytáhla z ní jedny jeho boxerky a tričko, které si oblékla. V triku plavala a boxerky měla spíš jako šortky, ale na tom teď nezáleželo.

„Nic tam pořádně nevidím, zkusím to sám,“ uslyšela Zorana, a když Sáru pustil, přistoupila k ní a objala ji paží kolem ramen. Drsňačky se sice neobjímají, ale Sára teď jako drsná holka nevypadala.

„Probudila jsem se strachy,“ sebrala se rudovlasá démonka dost na to, aby začala vysvětlovat. „Necítila jsem Zikmunda ve své hlavě. Vždycky ho slabě cítím, i když je daleko, nebo když nejsme spojení. Ale vždycky. A teď tam prostě nebyl. A Marek? Jenom hrozná bolest…“

„To bude v pořádku, Sáro, uvidíš,“ chlácholila ji Anna a nejistě koukla na Zorana.

Ten se z naprostého soustředění vrátil během sekundy zpátky a zasakroval. Pak jim oběma hlavou zaznělo jeho myšlenkové volání po Benediktovi, a Zoran vyrazil tryskem na chodbu. Zatímco na vzdáleném konci se otevřely dveře a v osvětleném obdélníku světa stanul překvapený bělovlasý Asura, Zoran spěchal po schodech dolů ke vchodovým dveřím.

Anna společně se Sárou se vyřítily za ním. Dostihly ho až dole, zrovna otevíral domovní dveře. Dovnitř se vpotácel zakrvácený Marek, z posledních sil napůl podpíral a napůl vlekl bezvládného Zikmunda. Černovlasý démon měl kolem krku uvázaný zakrvácený hadr, který býval kdysi jeho tričkem, a nahý trup mu obepínala zakrvácená, smotaná košile, kterou pod bundou postrádal Marek.

Sára vyděšeně vzlykla. Zoran si od Marka převzal druhého démona, zvedl ho do náruče, jako by vážil méně než pírko, a dlouhými kroky vyrazil zpátky do schodů. Sára se vydala za ním.

Anna zatím podepřela vyčerpaného Marka a odvedla ho do kuchyně. Svezl se na židli a s těžkým povzdechnutím se opřel. Mlčky namočila utěrku a opatrně mu začala stírat krev z obličeje. Jedno oko měl opuchlé tak, že na něj vůbec neviděl, ve druhém stály slzy.

„Bylo jich moc,“ hlesl zničeně a bolestně sykl, když mu přitlačila látku na rozbité obočí.

„Nakonec jsme je dorazili, ale jen tak tak,“ přiznal a znepokojeně pohlédl ke dveřím.

„Benedikt ho dá do pořádku,“ ujistila ho a pozorně ho prohlížela, jestli narazí na vážnější zranění. Rozbitý obličej se mu časem zahojí sám a rychleji než běžnému člověku, ale s těžšími ránami by musel pomoci léčitel. Pohled jí utkvěl na jeho paži, z předloktí mu čouhala kost.

„A na tebe se pak taky podívá,“ dodala ustaraně.

„Trochu bych se zatím natáhl,“ přikývl na srozuměnou a začal se zvedat, aby se přesunul do svého pokoje.

„Pomůžu ti,“ podepřela ho a doprovodila ho až k lůžku. S tichým zaúpěním se na něj svalil.

„Jakmile bude Zikmund z nejhoršího venku, pošlu za tebou Benedikta,“ slíbila mu a vydala se za druhým zraněným.

V Zikmundově pokoji vládlo ticho. Rudovlasá démonka seděla na posteli vedle svého partnera a statečně zadržovala slzy. Z druhé strany se nad ním skláněl Benedikt. Sára se Zikmunda nedotýkala, aby neoslabovala proud léčivé energie, kterou nyní vysílal do bezvládného těla, ačkoli podle pevně zatnutých pěstí se dalo usuzovat, že ji to stojí velké úsilí. Tvář měla bledou, staženou úzkostí.

„Rány jsou hluboké a ztratil hodně krve. Přišel o hlasivky, zahájil jsem jejich regeneraci, ale bude nějakou dobu trvat, než zase promluví. Má taky roztrženou slezinu a rozdrcená játra, nemluvě o zlámaných prstech na rukou. Ale uzdraví se,“ řekl Benedikt klidným hlasem, zatímco se zavřenýma očima pokračoval v hojení. Sářina ztuhlost po jeho slovech polevila, když ji zaplavila úleva.

„Dobrá práce,“ řekl Zoran vděčně. Seděl v křesle postaveném blízko lůžka, aby na všechny tři démony viděl. V předklonu se opíral lokty o kolena a nespustil z nich oči, dokud nevešla Anna.

Když ji spatřil, chtěl se zvednout, ale byla rychlejší. Naznačila mu, aby to nedělal, stoupla si vedle něj a položila mu ruku na rameno.

„Schytal to tvrdě, ale Benedikt říkal, že se uzdraví,“ informoval ji polohlasně.

„To je dobře,“ ulevilo se jí. „Bude třeba, aby se pak podíval i na Marka.“

„Jak je na tom?“ zeptal se ustaraně.

„Je hodně zbitý, hlavně v obličeji, ale nejde o nic vážného, zhojí se mu to samo. Má ale ošklivou otevřenou zlomeninu paže. Nic dalšího jsem neobjevila, ani si na nic nestěžoval. Ale pořád dost chraptí,“ odpověděla Anna a upírala pohled na Sáru. Nedokázala si ani představit, jak by reagovala být na jejím místě a obdivovala ji za její sílu.

„Zajdu za ním, až tady budu hotov,“ slíbil Benedikt, aniž by polevil v soustředění.

„Dobře, díky,“ řekla mu Anna a podívala se na Zorana: „Ondřej s Čeňkem jsou dole, že?“

Přikývl. „Proč se ptáš?“

„Půjdu jim pomoct,“ vysvětlila a v očích se jí nebezpečně zablýsklo: „Tohle musí skončit.“

„Přidám se,“ navrhl.

„Bude lepší, když zůstaneš tady,“ namítla pohlédla na trojici a pohlédla na trojici na lůžku. „Potřebují tě. My to dole zvládneme.“

„Asi máš pravdu. Dej mi ale vědět, kdybyste mě potřebovali,“ souhlasil. Pak ji vzal za ruku, kterou měla položenou na jeho rameni a než odešla, políbil ji do dlaně.

*****

Anna se napřed zašla převléknout do pohodlnějšího oblečení, než vyrazila do sklepa. Protože ale Zoranovo tričko neslo jeho vůni, nechala si ho na sobě. Razantně vešla dovnitř, plná hněvu z vlastní bezmocnosti.

Oba její spolubojovníci se k ní překvapeně obrátili. Vypadali unaveně.

Ondřejovi i přesto zacukal pobaveně koutek úst, než spustil: „Za dávných bohů, hrdinných náčelníků a králů, neklidem zmítaná země zrodila hrdinku…“

„To jako vážně?“ podařilo se jí zachovat kamennou tvář, ale když poťouchle přikývl, vyprskla smíchy. Čeněk se jen široce usmíval a nevěřícně nad tím vtípkem vrtěl hlavou.

„Počkej, teď vážně,“ uklidnil se Ondřej. „Co jsi předvedla na koncilu, bylo naprosto luxusní. Excelentní.“

„Měla jsem vynikajícího učitele,“ nemínila si připsat všechny zásluhy.

„To jistě ano,“ usmál se hrdě, „ale každý správný žák jednou svého učitele přeroste. A to se ti povedlo. A tedy hodně rychle.“

„Děkuji,“ usmála se skromně jeho uznání.

„Upřímně to byl první koncil, který jsem mohl sledovat a přiznám se, že jsem rád, že nejsem modrý. Ale ty jsi zaválela opravdu parádně,“ připojil se k chvále i Čeněk. Podle intonace hlasu poznala, že chtěl ještě něco dodat, ale spolkl to. Jenom si s Ondřejem vyměnil rychlý, tázavý pohled.

„Kluci, ven s tím,“ vybídla je přátelsky a založila si vyzývavě ruce v bok. „Nebo se bojíte?“ Svá slova změkčila úsměvem.

„Zajímalo nás, jestli ses rozhodla zůstat, nebo odejít,“ přiznal Ondřej a Čeněk souhlasně přikývl.

„A vy byste si přáli co?“ odpověděla záludně otázkou.

„To je ale blbá otázka,“ zavrtěl Ondřej pobaveně hlavou. „Samo sebou, že chceme, abys tu zůstala. Máme před sebou hromadu práce, a další ruce se vždycky hodí.“

„V tom případě je odpověď ano,“ odtušila.

Ondřej se rozzářil jako sluníčko, dokud do něj Čeněk přátelsky nestrčil loktem a neupozornil ho: „To není kvůli tobě, kamaráde. Anna už byla jistě rozhodnutá před tím. Se podívej, co má na sobě.“

Ondřej si ji začal pozorně prohlížet. „Co má na sobě?“ nechápal.

„Přece Zoranovo oblíbené tričko,“ odpověděl mu Čeněk, jako by se nechumelilo.

„Vážně? Jak to můžeš vědět?“ řekl žlutovlasý démon vyjeveně.

„Čeněk toho moc nenamluví, ale rozhodně mu nic neunikne,“ usmála se na jmenovaného Anna uznale.

„Takže ty a Zoran zase…?“ naznačil Ondřej otázkou. Jednoduše přikývla a zaznamenala na tvářích obou mužů směs úlevy a spokojenosti.

„Bezva, konečně bude zase trochu klid,“ poznamenal Ondřej a s Čeňkem si plácli dlaněmi.

„No, teď když už máme společenskou konverzaci za sebou,“ změnila Anna téma, ale usmívala se, protože jejich přijetí a přátelství pro ni moc znamenalo, „mohli bychom se zase vrátit k práci.“

Pohledem vyhledala tři Vétaly, které se svíjely v řetězech. „Zjistili jste něco? Nějaká stopa po Alexandrovi?“

„Bohužel nic,“ zvážněl Ondřej. „Mají v hlavě ten jejich běžný bordel. Přehrabuju se v nich už asi hodinu, dostal jsem se skoro až na dno, ale po tom parchantovi ani stopa.“

„Nebude ti vadit, když to zkusím taky? Třeba tam něco zachytím. Přece jenom znám Alexandra lépe než ty.“

„V pohodě, neurazím se. A budu jenom rád, když něco objevíš.“

„Dobře. Tak já to převezmu a ty si běž odpočinout.“

„Zajdu napřed za Sárou a Zikmundem. Zoran nám sice vzkázal, že bude v pohodě, stejně jako Marek, ale radši je zkontroluji,“ prohlásil Ondřej s hranou lehkostí, ačkoliv všechny tři Asury v místnosti věděly, jak hluboká je zatím jeho starost o přátele.

„Dobrý nápad,“ přikývla a podívala se na Čeňka: „Vydržíš ještě chvíli? Nerada bych je tam nahoře rušila.“

„Samozřejmě, klidně se do toho můžeme pustit,“ ujistil ji Čeněk odhodlaně.

Ondřej už byl nějakou tu chvíli pryč, když Anna zklamaně odstrčila poslední z Vétal. Prohledala jejich odporné, mrtvolně hnilobné mysli až na samou dřeň, ale pPo Alexandrovi ani stopa.

„Sakra, nic tam není,“ zahartusila podrážděně.

„On je vážně jako duch,“ zavrtěl Čeněk nechápavě hlavou a už se ani nesnažil své vyčerpání skrýt.

„Možná, ale my ho dostaneme. Mezitím můžeš posvačit,“ ukázala na Vétaly, které se válely na podlaze, jak je tam po přemožení nechala.

„Ale Zikmund a Marek…“ zaváhal, ale v očích mu probleskl hlad.

„Ulovím jim jiné. Jen se posilni, dřel si jako kůň. Zasloužíš si to,“ poplácala ho pochvalně po rameni a odešla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.