Krásný sobotní podvečer,
je to už nějaká doba, co jsem se Vám ozvala. Ráda bych měla do konce léta hotovou první verzi Asury, takže píšu, co to dá. Už mi toho k vyprávění moc nezbývá, takže věřím, že to zvládnu a vy se tak brzy dozvíte, jak to všechno dopadne.
A teď tedy vzhůru do čtení 18. kapitoly 🙂
Kapitola osmnáctá
Jehla v kupce hnusu
Anna zamířila ze sklepa rovnou do kuchyně. Měla hroznu žízeň, a ještě větší vztek. Potřebovala se trochu uklidnit a přemýšlet. Nakonec si připravila i obložený chleba, který právě oždibovala u stolu, když dovnitř vešel Zoran.
„Podle tvého výrazu soudím, že jste nic nezjistili,“ konstatoval pochmurně, když ji uviděl.
„Absolutně nic. Zkoušel to Ondřej, zkoušela jsem to já, ale kromě toho bince, co tam vždycky mají, ani stopa po Alexandrovi. A tím nemyslím, že nebyl v nich, ale nebyl ani v jejich vzpomínkách, nebo co to v těch hnijících lebkách mají,“ mračila se na krajíc, jako by za to mohl.
„Je to jako hledat jehlu v kupce sena,“ podotkl zamyšleně a opřel se o kuchyňskou linku.
„Spíš v kupce mrtvolného hnusu,“ poopravila ho a znechuceně odsunula talíř stranou.
„A ty Vétaly?“ zeptal se.
„Nechala jsem je Čeňkovi. Chci vyrazit na lov a přivést jiné, tedy pokud nebudeš proti,“ odpověděla s otázkou v hlase.
„Dobrý nápad. Ale myslím, že bychom měli zkusit sebrat i vyšší šarži,“ navrhl.
„My?“
„Půjdu s tebou. Pokud nemáš nic proti,“ koutek úst se mu zvedl v drobném úsměvu.
„Ale co Sára? A Marek?“
„Sára to zvládne,“ vplula zmíněná démonka do kuchyně a zamířila k lednici. „Když jsem ve stresu, mám vždycky strašný hlad.“
„Jak je na tom Zikmund?“ zvedla se Anna a zamířila stejným směrem. Sára mezitím vytáhla rajčata a ledový salát. Anna rychle vstrčila talíř s nedojedeným chlebem dovnitř, aby si ho nechala na později, a pak se kousek odsunula, aby Sáře nepřekážela, když z lednice vytahovala další suroviny.
„Bude v pořádku. Teď hluboce spí, Benedikt říkal, že to může trvat i několik hodin. Ale už se mu vrací barva a zase ho cítím,“ ukázala si na hlavu, a i z jejich tváří se vytratila původní bledost. „Ale určitě se bude potřebovat nasytit, až se probudí, protože mu hojení bere spoustu energie, takže jestli chcete vyrazit na lov, je to jen dobře. Já to tady zatím pohlídám.“
Zoran střelil tázavým pohledem k Anně a ta jen neznatelně pokrčila rameny.
„Já to viděla,“ zamračila se na ně Sára, protože jí to přes jejich snahu neuniklo. „Vím, že jsem prvně zpanikařila, což nebylo úplně profesionální, ale už jsem v klidu, jasné? Je tu i Ondřej a Čeněk, i Benedikt, když na to přijde. Tomu by mimochodem nějaká mňamka taky přišla vhod.“
„Mňamka,“ odfrkala si Anna pobaveně nad její volbou slov. „Já jsem s tím v pohodě. A potřebujeme se konečně někam dostat, takže na lov musíme tak či tak. Co ty na to, Zorane?“
„Máš mou plnou důvěru, Sáro, a věř mi, že plně chápu tvou starost o Zikmunda,“ řekl Zoran vážně a promnul si ruce. „Dostáváš to tu na povel, než se s Annou vrátíme,“ usmál se na démonku, a pak kouknul na Annu. „Zkontroluji ještě Marka, a pak můžeme vyrazit.“
„Můžu řídit?“ vyhrkla natěšeně.
„Pokud nás oba nezabiješ,“ zasmál se.
„Neboj se, pojedu slušně,“ uklidňovala ho.
„Hlavně si vezměte kombíka. Budete potřebovat dost velký kufr,“ připomněla jim Sára a zakousla se blaženě do sendviče, který si mezitím připravila.
„Taky řetězy a pouta,“ přidal se Zoran.
„No už chybí jenom bičík a vysoké šněrovací boty,“ plácla Anna a Sára se málem zadusila soustem, jak ji zaskočilo jídlo, když vybuchla smíchy.
Zoran se démonskou rychlostí přiblížil k Anně a vzal ji jemně za bradu. V očích mu jiskřilo, když říkal: „Povídala jsi něco o slušné jízdě, a tohle zní jako pořádná divočina.“
„Přece by ses nebál,“ usmála se na něj sladce.
„To ne. Ale třeba bych se těšil,“ mrkl na ni, když na něj zůstala překvapeně zírat. Pak ji lípnul krátkou pusu na rty a odkráčel z kuchyně za Markem.
Anna se tvářila ještě dost vyjeveně, když koukla na Sáru, která se ještě pochechtávala.
„Řekla bych, že tě dostal,“ smála se.
„Naprosto,“ přiznala Anna a odhodlaně dodala: „To si vypije.“
„Vy jste tak sladcí,“ poznamenala Sára a hrnula se ke skříňce s jídlem. „Až jsem z vás dostala chuť na čokoládu.“
*****
Zoran tiše pootevřel dveře Markova pokoje. Asura tvrdě spal a klidně, pravidelně oddechoval. Na paži byla ještě zřetelně vidět rudá jizva, kudy Benedikt vracel zlomenou kost a zhojil poraněnou tkáň. Znovu potichu zavřel dveře a zamířil za Benediktem.
Našel ho v knihovně, seděl na pohovce, opřený o její vyvýšený bok. Hlava se mu svezla stranou k rameni, tiše chrápal. Na klíně se mu rozprostíraly velké archy zažloutlého papíru popsané starověkým sanskrtem.
Zoran se chystal zase tiše odejít, aby ho nerušil, ale Benedikt se zavrtěl a otevřel oči.
„Děje se něco?“ posadil se rozespale a písemnosti mu sklouzly na podlahu. Zoran se pro ně rychle sehnul a podal mu je.
„Nic se neděje, jenom jsem tě chtěl zkontrolovat, jak jsi na tom, než vyrazíme s Annou na lov.“
„Vyrážíte společně? To je mi ale novinka,“ povytáhl Benedikt obočí a protřel si oči, aby se zbavil únavy.
„Nehraj to na mě, kamaráde,“ usmál se Zoran a svezl se vedle něj. „Vsadím se, že ty jako jediný jsi s naprostou jistotou věděl, jak to se mnou a Annou nakonec dopadne.“
„Přiznávám, že jsem si byl poměrně jistý, ale úplně ne. Přece jenom u Anny si člověk nemůže být úplně jistý nikdy,“ pousmál se Benedikt. „Ale řekl bych, že to je jedna z věcí, co se ti na ní líbí.“
„Kromě jiného,“ přitakal Zoran.
„Jsem za to rád, Zorane. Že jste spolu. Je to velké štěstí,“ řekl Benedikt vážně a poplácal druhého démona po koleni.
„Já vím. O to víc se o ni bojím,“ přiznal Zoran.
Benedikt si povzdechl. „To už jde jaksi ruku v ruce. Ale Anna je bojovnice. Na koncilu to jasně dokázala.“
„Byla úžasná, to ano. Ale co jsou tři modré Asury proti Alexandrovi?“
„Řekl bych, že až ho najdeme, tak to zjistíme. A upřímně, co jsou tři modré Asury proti nám, když se do toho dáme všichni dohromady?“
„V tom případě nemají šanci. Ani Asury, ani Alexandr,“ odpověděl Zoran pevně.
„Tak vidíš,“ usmál se na něj Benedikt povzbudivě.
„Jsem rád, že tě tu mám Benedikte. Že jsi tehdy šel se mnou, když jsem zakládal vlastní skupinu,“ přiznal Zoran vděčně a postavil se. „A jako projev mých díků ti ulovím Rákšu, co ty na to?“
„To je skvělý nápad. Trochu mi vyhládlo,“ položil si démon ruku na břicho a široce se usmál.
„Vyberu pěkně šťavnatého,“ slíbil mu Zoran, než odešel z knihovny.
*****
„Tak kam máme namířeno?“ nastartovala Anna auto.
„Zavez nás do centra, někam kde je rušno.“
„Na náměstí u fontány se myslím dneska koná nějaký charitativní koncert, tak to zkusíme tam,“ podotkla a rozjela se. Zaparkovala kousek od centra a připadala si podivně, když platila parkovné. Jenže automat neošálíte.
Ledabylým krokem se vmísili do davu. Anna měla pravdu, bylo tu plno. Večer byl příjemně vlahý, ze stánků voněly párky a bramboráky. U stánku s čepovaným pivem se začala tvořit fronta.
„Myslíš, že tu na nějaké natrefíme?“ rozhlížela se Anna rozpačitě. Ona by tady démony určitě nehledala.
Zoran na ni pobaveně koukl. „Myslíš, že tady budeme lovit?“
„Proč bys sem jinak chtěl?“
„Potřebujeme návnadu. A tu seženeme tady.“
„Návnadu? Ty myslíš…To jako vážně?“ zamračila se nesouhlasně.
„Jestli chceme vylákat i vyšší démony, bude to tak nejsnadnější. Jsme dva modří, když nás zpozorují, tak se spíš ukryjí, než aby po nás šli. Ale takové obyčejné vyděšené děvče, to by bylo něco jiného.“
„Nelíbí se mi to. Takhle někoho zneužít… Navíc to bude hrozně nebezpečné,“ namítla.
„Chápu tě Anno, ale dovolím si v této věci prosadit svůj plán. Tomu děvčeti se nic nestane, dávám ti své slovo, jestli tě to uklidní. Vyrazili jsme na lov a potřebujeme návnadu. Bezbrannou, vystrašenou, co dokáže pořádně zaječet.“
„Stejně se mi to nezamlouvá. Co s ní potom? Vezmeme ji na hřbitov?“ vzpomněla si na svou vlastní výpravu do těch končin.
„Ano, ale na starý hřbitov. Znáš ho?“
Anna zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem o něm neslyšela. Ale taky jsem se o tohle téma nikdy dříve nezajímala.“
Zoran při její poznámce viditelně ztuhl. „Mrzí mě, že…“
„Ne, ne tak jsem to nemyslela,“ vzala ho rychle za ruku a stiskla ji. „Nebyla to výčitka. Už je to za mnou, Zorane, opravdu.“
Položil si její dlaň na srdce. „Nikdy mě nepřestane mrzet, že jsi přišla o svou rodinu a svůj lidský život, Anno. Tvá bolest je mou bolestí. Ale zároveň za to až do konce svých dní nepřestanu být vděčný, protože jsi tak mohla vstoupit do mého života.“
Reagovala láskyplným polibkem. „A teď už mi povíš o tom starém hřbitově?“ vybídla ho ještě s jeho chutí na svých rtech.
„Správně, žádné rozptylování,“ pousmál se. „Kousek za městem stával malá kostelík, teď už je z něj jenom odsvěcená ruina. A u něj býval hřbitov. Když stavěli nový, tak některé pochované přemístili. Ty, jejichž místa byla zaplacená dopředu. Ostatní mrtví tam ale zůstali. O většinu těch hrobů se nikdo nestaral, pozůstalí o ně dlouhodobě nejevili zájem, tak to tam prostě nechali ladem. Už jsme tam párkrát vyrazili a pokaždé pár kousků ulovili. Když budeme mít vábničku, vylákáme jich ještě více.“
„Ale slibuješ, že se jí nic nestane? A že si nebude vůbec nic pamatovat. Že si nikdy nevzpomene,“ naléhala, protože představa bezmocné dívky, zatažené mezi všechny ty odporné démony, se jí pořád příčila. I přes všechnu tu užitečnost.
„Slibuji,“ přikývl vážně.
„Tak dobře. A kterou vybereme?“ podvolila se neochotně.
„Co tamta?“ kývl hlavou kousek stranou od pódia, na které zrovna hrála nějaká studentská rocková kapela. Na lavičce tam seděla drobná dívka v květované sukni, černých legínách a balerínkách, v bílém tričku a béžovém svetříku na knoflíky. Přes rameno jí visela velká brašna a v ruce držela čtečku knih. Slabá záře jejího displeje se jí odrážela od hrudi. Zrovna se nervózně podívala na hodinky.
„Měla tu domluvenou schůzku, ale ten zmetek už má zpoždění půl hodiny, a ani nezavolal s omluvou. Myslí si, že se na ni vykašlal,“ vstoupila jí Anna opatrně do mysli.
„Dobrá práce,“ pochválil ji Zoran. „A naprosto dokonalá návnada.“
„Tak ji běž sbalit, borče,“ vyzvala ho. „Já to tu pro jistotu ještě prozkoumám, jestli tu přece jenom někdo neslídí. Sejdeme se u auta. Za deset minut.“
„Tak platí,“ přikývl a začal se proplétat davem směrem k dívce.
A žádné muchlování, vyslala mu myšlenkou hravé varování. Odměnil
ji jeho pobavený smích.
*****
Náměstí bylo čisté, a tak Anna dorazila k autu přesně. Zoran už u něj stál a ležérně se o něj opíral, paže založené na hrudi.
„U mě čisto,“ zahlásila a přiložila si dlaň k čelu ve vojenském pozdravu.
Znovu se zasmál, a Anna si v duchu řekla, že mu smích nesmírně sluší. „První část mise splněna,“ oplatil ji taky hezky po vojensku a kousek se posunul, aby viděla do vozu. Dívka seděla na zadním sedadle a zmámeně hleděla přes přední sklo ven. Nemrkala, svaly v obličeji měla mírně povolené, nereagovala ani, když Anna zkusmo zaklepala na okýnko.
„Co jsi s ní udělal?“ zajímala se napůl zvědavě a napůl starostlivě.
„Je to něco jako hluboká hypnóza, a k tomu jsem jí navodil denní snění,“ vysvětlil. „Koukni se jí do hlavy.“
Anna tedy nahlédla, ale rychle se z dívčiny mysli stáhla a po tvářích se jí rozlila slabá červeň.
„Myslí si, že to rande probíhá,“ vyhrkla.
Zoran něžně položil dlaň na její tvář, a pohladil ji po ruměnci, který ji zdobil. „Už se asi svlékli, předpokládám.“
„Jsou už kousek dál,“ odkašlala si Anna rozpačitě a ustoupila od vozu. „Tak vyrazíme ne?“
„Jistě, práce nepočká,“ souhlasil a nasedl do vozu. Jelikož znal cestu, nechala ho Anna řídit.
Projeli celým městem, a když ho opustili, pokračovali pak ještě deset minut po hlavní cestě, než z ní odbočili. Ještě chvilku pak jeli po obyčejné jednotřídce, která vedla do jednoho z menších měst. Po obou stranách vozovky ležela pole, osázená řepkou, což dokázala v houstnoucí tmě rozpoznat jen díky svému démonskému zraku. Na levé straně se pole táhlo do daleka a na obzoru spatřila několik rozesetých rodinných domů a budovu, co vypadala jako staré JZD. Po pravé straně začalo pole s řepkou slábnout, až přešlo postupně v obyčejnou louku. Když se pak na ní znenadání objevila stará polní cesta, Zoran tam ostře zahnul a pokračoval v cestě.
Dívka na zadním sedadle poskakovala, jak projížděli po hrbolech a výmolech, nevydala však žádný zvuk. Jenom se mírně přihlouple usmívala. Byla pořád dokonale mimo.
„Tohle bys taky dokázala,“ ujistil ji Zoran, když si všiml, že si ji Anna zkoumavě prohlíží ve zpětném zrcátku.
„Já vím,“ odtušila jistě, aniž od děvčete odvrátila pohled. „Jen si nejsem jistá, že bych na to měla žaludek.“
„Jednou třeba budeš muset mít,“ utrousil na půl úst, ale nezněl dotčeně.
„Možná,“ nehádala se, i když doufala, že se Zoran třeba mýlí. Na druhou stranu byl démonem už mnoho let, takže asi věděl lépe, o čem mluví. Zařekla se, že pokud se bude muset k této lsti taky uchylovat, bude to dělat jen v případě nejvyšší nouze.
„Nedovolím, aby se jí něco stalo,“ ujistil ji Zoran pevným hlasem, když si všiml Annina zamyšleného výrazu.
„Já vím,“ řekla mu s naprostou důvěrou.
Netrvalo to dlouho, když Zoran zastavil a zhasl světla. Svět kolem se ponořil do noci. Anna vystoupila z vozu a zakroužila rameny, aby si uvolnila strnulo šíji. Začala se pozorně rozhlížet kolem a napínala všechny své smysly, aby vycítila případné nebezpečí.
Zoran mezitím také vystoupil, obešel auto a pomohl z něj omámené dívce. Pak podal Anně dlouhý řetěz z té nejpevnější oceli, a sám si začal jeden podobný omotávat kolem pasu.
„Támhle,“ přešel moudře do bezhlasné řeči, když byli oba opásáni. Pak ukázal rukou kousek vlevo. Anna spatřila polorozbořenou zeď, která se tam táhla několik desítek metrů v oblouku až k lesíku, který navazoval na pole. Uprostřed rozdrolených zdí spatřila viset starou zrezlou mříž, která byla podle všeho kdysi branou na hřbitov. Držela už jen na jedné straně, na rozviklaných pantech. Na druhé straně vstupu úplně chyběla.
„Romantické místečko,“ poznamenala ironicky a vykročila vpřed tiše jako myška.
Zoran se přidal, ubohou návnadu vedl za ruku, aby ve svém stavu neklopýtla a neprozradila je. Když byli hřbitovu na dohled, zastavil Annu pohybem ruky a zavřel oči. Anna ucítila, jak se jeho aura zavlnila a pochopila, že manipuluje s myslí jejich společnice. Netušila, co přesně jí řekl, ale dívčin výraz se změnil. Zvědavě pohlédla tmou před sebe, zašátrala v kabelce, vytáhla z ní mobil a rozsvítila si na něm baterku. Pak opatrně vykročila vpřed k hřbitovu. Zoranovu ani Anninu přítomnost nebrala vůbec v potaz.
Dali jí malý náskok, a pak ji následovali. Když Anna ucítila v mysli Zoranův dotek na své zdi, okamžitě ho vpustila dovnitř. Jejich mysl se spojila a ona ucítila jeho klidnou jistotu a mírně vzrušení z lovu. Její pocity silně korespondovaly s jeho. Ve tmě probleskl jeho divoký úsměv, když si to v ní přečetl, a Anna mu odpověděla stejně. Zamaskovali se svou démonskou mocí, aby je jejich kořist nevycítila příliš brzy a vyčkávavě se zastavili u vchodu, přikrčení u rozbořených zdí jako šelmy na číhané.
Dívka pomalu opatrně pokračovala do středu hřbitova. Míjela náhrobky, rozbité a sesunuté na stranu, porostlé mechem a nyní už nečitelně poznačenými jmény nebožtíků, a světlo jejího mobilu probleskovalo tmou ze strany na stranu, jako by něco hledala.
Anna ji krátce nahlédla namysli. Spatřila její touhu po klukovi, na kterého čekala už na náměstí, a který se na ni vykašlal. Zoran úplně vymazal z její hlavy představy o tom, že se už viděli a co spolu během jejího denního snění prožili, a nasadil jí tam novou představu. Rande mělo teprve proběhnout, a sejít se spolu ti dva měli právě tady na starém hřbitově.
Anna nevěřícně zavrtěla hlavou. „Já bych tedy na rande na hřbitov nikdy nešla. A ještě takový starý a daleko od civilizace,“ pomyslela si směrem k Zoranovi. „Ta holka do toho pitomce musí být fakt pořádně zabouchnutá.“
„Chceš mi namluvit, že tě nikdy nelákal divoký sex na studeném náhrobním kameni?“ uchechtl se v duchu.
„A tebe?“ Když si pohrdavě odfrkl, vyslala k němu další myšlenku. „Jsem si to myslela. Ale nedivím se ti. Skotačit na takovém studeném kameni, to by jednomu mohlo třeba přivodit nastuzení, nebo zhoršit revma. Zvlášť někomu v tvém věku.“
Zoran po ní bleskl pohledem a pak se mu nafoukly tváře jako balony. Tichounce vyfoukl vzduch, než se začal bezhlasně chechtat. Vypadalo to komicky, takže i Anna měla co dělat, aby se udržela.
V té chvíli ucítila vlnu vibrací cizích aur a prudce otočila hlavu směrem k hřbitovu. Jejich návnada je nemohla spatřit, ale Anna jasně cítila a postupně i spatřila skupinu Vétal, které dívku neslyšně obklíčily, a pomalu se stahovaly blíže k oběti. V temných stínech, hlouběji v hřbitově, se chvěly aury čtyř Rákšů.
Anna by se nejraději zeptala Zorana, jak je možné, že se mezi sebou ta krvelačná monstra neservou v rámci boje o dominanci, ale nechtěla riskovat, že jejich komunikaci zachytí nepřátelé. Místo toho ještě zesílila své maskování a pohlédla na Zorana. Ten jí pohled oplatil a jeho oči lačně zářily tančícími plamínky jeho moci. Těšil se na boj a Anna si musela přiznat, že i jí se zmocňuje příjemné očekávání. Pořád se v koutku duše obávala o bezpečí té dívky, ale když Zoran řekl, že se jí nic nestane, tak bude jistě v pořádku.
Zoran na ni kývl, a pak ukázal směrem ke středu hřbitova. Přitakala a společně se začali tichounce přibližovat k ostatním démonům. Když dívka vyděšeně zaječela, Anna s sebou trhla, připravená vyrazit ji na pomoc, Zoran ji ale silně chytil za rameno a zavrtěl hlavou.
Ještě ne, naznačil ústy.
„Někdo ji uslyší,“ namítla.
„Nikdo ji tu neuslyší. Široko daleko tu není živáčka,“ odtušil Zoran tvrdě a ukázal si na čelo. Anna se zastyděla a zkusila rozprostřít svou mysl do okolí. Zoran měl pravdu, ani ona necítila žádné jiné aury.
Ustaraně pohlédla na děvče a ztuhla. Na nebi začal konečně plnou silou svítit měsíc a projasnil okolní temnotu. A v té chvíli se ze stínů začaly vynořovat jednotlivé Vétaly a jejich odporný zjev způsoboval, že dívka nepřestávala ječet. Třásla se po celém těle, vzlykala a vzduchem se nesla slaná vůně jejích slz, přesto se ani nehnula z místa. Dvě Vétaly se k ní přišouraly a uchopily ji každá za jednu paži svými hnijícími končetinami. Děvče řvalo a její křik se změnil na skřeky podobné zraněnému zvířeti, když se ukázali konečně i Rákšové. Byli to tři muži a žena, všichni přesně tak odporní, jak si je Anna pamatoval z bitvy na hřbitově. Klubka svalů, ostrých zubů, a ještě ostřejších drápů. Lačně si dívku prohlíželi a jejich aura sílila, jak do sebe vstřebávali její hrůzu.
Pak se jeden z Rákšů pohnul, aby sena ni vrhnul. Anna zareagovala čistě instinktivně a použila svou moc, aby zpomalila čas. Ve stejné chvíli ucítila na tváři závan vzduchu, jak ani Zoran neváhal a vystřelil vpřed rychlostí světla. Využil výhody, kterou mu poskytla, a rychle za sebou zlámal všem Rákšům vaz, nohy i paže. Viděla ho jen jako rozmazanou šmouhu s modrými záblesky, a pak těla démonů hroutící se na zem.
„Jak ještě dlouho?“ uslyšela jeho myšlenku.
„Jak dlouho bude potřeba,“ odpověděla mu zpátky stroze, mysl soustředěnou na kontrolu času.
„A nechceš se třeba raději trochu protáhnout?“ navrhl jí. Anna z jeho tónu poznala, že se skvěle baví. Jakmile zpacifikoval Rákši, pustil se do Vétal, které se k němu pomalu, ale jistě stahovaly. Anna je spočítala, bylo jich přesně 11.
„Nerada bych ti kazila zábavu,“ odpověděla mu vyčítavě.
„Pár ti jich nechám, neboj,“ uslyšela jeho smích, a jeho povznesená nálada se přenesla i na ni. „Tak pojď. Taky se trochu ušpiň.“
Anna se nenechala dvakrát pobízet. Pustila smyčku času, takže se vrátil ke svému normálnímu běhu a přidala se k Zoranovi ve vířivém bojovém tanci. Zoran toho využil k tomu, že přistoupil k dívce, která to všechno stále sledovala, ve tváři výraz smrtelné hrůzy, a lehce jí přiložil ukazováčky na spánky. Děvče přestalo vydávat ty hrozné zvuky, okamžitě se uklidnilo a svezlo se na zem. Zoran ji zachytil, aby se neudeřila do hlavy, pak jí opatrně vsunul kabelku pod hlavu a přikryl ji svou bundou.
Jakmile se o ni postaral, vrhl se zpátky do bitky. Rákšové už se dávali dohromady, pokoušely se je napadnout mentálně, dokud se nezotaví fyzicky, ale narazily jen na tvrdý ochranný štít jejich zdí. Než se stihly zotavit, vyslal Zoran k Anně prosbu o další zpomalení času, a ona mu obratem vyhověla. Znovu Rákši umrtvil, a pak je začal svazovat řetězem. Anna ho nechala jeho práci a dál se věnovala Vétalám. Některé zahubila a s každým přemoženým démonem do sebe vstřebávala jeho sílu. Tělo ji krásně brnělo, naplněné tou nesmírnou silou. Jakmile vedle sebe ucítila Zorana, nechala ho, aby se i on nakrmil některými Vétalami, a ona mezitím ty zbylé znehybnila a spoutala řetězy.
Zrovna jim začala utrhávat páchnoucí hnijící paže, kdyby se snad pokusily po svém zotavení v kufru auta uvolnit řetěz, a přemýšlela o tom, že je zbaví i noh, když k ní došel Zoran a utíral si ruce od démonského slizu do kalhot. Modré vlasy měl rozcuchané a oblečené zválené a špinavé od tělesných tkání a taky hlínou ze země. Napadlo ji, že ona sama jistě nevypadá lépe. Na tváři mu ale hrál široký, spokojený úsměv. Stejný se odrážel i na její tváři.
„Nějaká inovace?“ zeptal se tlumeně, když ji sledoval při trhání.
„Bez rukou nepovolí řetěz,“ vysvětlila jednoduše.
„Pravda,“ uznal, přistoupil ke spoutaným Rákšům, a provedl jim totéž.
„Víš, co je zvláštní?“ zeptal se jí a držel přitom jednu z těch odporných paží, zatímco spoutaní démoni u jeho nohou se začali znovu probouzet k životu.
„Ne, co?“
Napřed jim dupnul na hlavy, aby jim znovu zlomil vaz, než odpověděl: „Vesele a bez okolků tu trháš končetiny, a nijak ti to nevadí. Ale když máš omámit obyčejnou holku a použít ji jako návnadu, tak na to nemáš žaludek.“
Nebyla to útočná otázka, to poznala podle jeho tónu, spíš si tím opravdu lámal hlavu.
„Ale to nemůžeš srovnávat. Lidskou bytost a tenhle hnus,“ namítla.
„No možná,“ uznal váhavě.
„A jim by ty ruce stejně upadly. Visely už jenom na kousku kůže, fakt,“ ujistila ho. Zoran přikývl, ale pak se začal chechtat, tentokrát nahlas. Anna se k němu přidala, protože v tu chvíli jí její argument přišel opravdu srandovní. A tak tam chvilku jen tak stáli, opilí vítězstvím a načerpanou mocí.
Jako první se uklidnil Zoran, hmátl po řetězu a odtáhl klubko Rákšů k autu. Nacpal je do kufru a pomohl Anně přidat k nim i spoutané Vétaly. Bohužel měli problém je tam všechny napasovat, a tak se ještě jedné museli zbavit. Kufr zavřeli, a zamkli, a pak se Zoran vrátil zpátky na hřbitov a přinesl z něj jejich návnadu. Dívka tiše oddechovala a tvrdě spala. Anna podržela dveře do auta a Zoran ji opatrně položil na zadní sedadlo.
Pak zpod něj vytáhl malý batoh a přešel k předku auta. Tam se začal pomalu svlékat.
„Co to děláš?“ zeptala se ho Anna vyjeveně.
„Nesnáším ten jejich sajrajt a jsem od něj celý zašpiněný,“ odpověděl a kouknul na ni. „A ty mimochodem taky. Vzal jsem nějaké věci na převlečení, tak jestli chceš, můžeš je použít.“
Anna si založila ruce v bok a zvažovala jeho gentlemanskou nabídku.
„Že se ti nechce čistit vnitřek auta, viď?“ zeptala se ho s potutelným úsměvem.
„To ani nemusím. Jsem šéf, tak to dám někomu za úkol,“ mávl nad tím rukou.
„Ne ne, kdo loví, ten umývá auto, takové je pravidlo,“ odporovala mu.
„Vážně?“ zarazil se a překvapeně si ji prohlížel. „Kdo ti to řekl?“
„No Ondřej,“ znejistěla po jeho reakci. Zoran se začal zase tiše chechtat a kroutit hlavou.
„Takže si to vymyslel?“ Neodpověděl, ale ani nemusel.
„To si vypije,“ zavrčela naštvaně.
Jakmile si Zoran svlékl potrhané tričko, vztek byl fuč. Veškerá ta třeštící energie, která se jí valila žilami, se nyní zaměřila k jedinému cíli. A tím bylo jeho lákavé, odhalené tělo.
Zoran spatřil v jejích očích ten hlad, a znehybněl. Hleděl na ni, zhypnotizovaný jako kořist, zírající na hada, který se ji chystá slupnout. Anna se svlékla rychleji než kdy jindy, a teprve když před ním stála nahá, vrátila se mu duchapřítomnost a rychle si stáhnul kalhoty i se spodky. Byl vzrušený stejně jako ona.
Ladně si vyskočila na přední kapotu a vyzývavě povolila kolena tak, aby se jí lehce rozevřely nohy. Nebyl to sice náhrobní kámen, ale plech studil stejně, protože motor mezitím stihl vychladnout. Na tom ale Anně vůbec nezáleželo, jen když Zoran přijme její výzvu.
A on ji přijal. Obklopil ji svou nespoutanou divokostí, okamžitě byl v ní, na ní a všude kolem ní. Prostě přesně tam, kam patřil.
