DVACÁTÁ KAPITOLA ASURY JE HOTOVÁ :-)

Krásný podvečer,

doufám, že jste si užili krásné vánoční svátky a využili je dle své chuti. Já využila volný čas kromě jiného i k dopsání předposlední kapitoly ASURY. A třeba zvládnu dopsat román celý, alespoň se o to pokusím 🙂

Takže pokud máte chuť a pár minut času, můžete si nyní přečíst pokračování ASURY. Kapitolu jsem nazvala Není zlato, co se třpytí a je vážně, vážně docela drsná. Tak vzhůru do toho!

Kapitola dvacátá

Není zlato, co se třpytí

Kolem stolu zavládlo nepřirozené ticho. Asury těkaly šokovanými pohledy mezi sebou, a pak k Zoranovi, hledali u něj odpovědi na otázku, jestli je to opravdové. Že je Anna opouští. Jenže modrovlasý démon jejich pohledy neopětoval, protože byl sám příliš otřesený, než aby dokázal snést jejich vlastní údiv. Už tak měl co dělat, aby se kontroloval, a neodmrštil jejich tápající myšlenky, dotírající na jeho vlastní mysl, způsobem, který by jim jistě ublížil. Cítil, jak se v něm jeho plameny svíjejí, živené jeho bolestí, hněvem, a především pocitem zrady.

Klopil tedy raději pohled k desce stolu, odkud se začínal pomalu zvedat tenký kroužek dýmu, jak doslova propaloval dřevo.

Ticho konečně prořízl Čeňkův roztřesený hlas. „Já to prostě nechápu.“

„Taky nechápu, proč se tak rozhodla,“ přidal se Ondřej a obrátil se váhavě k Sáře: „Věděla jsi, že se k tomu chystá?“

Démonka zavrtěla hlavou, v pobledlé tváři smutný výraz. „Kdyby mi něco řekla, tak už byste to věděli. Přinejmenším Zoran by si to ve mně přečetl.“

„Jsi dost zkušená Asura na to, abys dokázala udržet tajemství. I před Zoranem,“ namítl Marek a pátravě si ji prohlížel.

„Pochybuješ o Sářiných slovech?“ zamračil se na něj Zikmund. „Nikdo z nás se nedokáže postavit síle Zoranovi mysli.“

„Ovšemže ne. Jenom mě to tak napadlo. Že třeba mohla Sáře něco naznačit nebo tak. Byly si blízké,“ odpověděl Marek omluvným tónem.

„Řekl bych, že jsme si byli s Annou bližší. A přesto jsem také nic nevycítil, nevytušil a už vůbec nevěděl,“ promluvil Zoran ochraptěle a přitáhl k sobě zpátky jejich pozornost.

„Možná je to tak lepší,“ promluvil Benedikt s velkou dávkou nejistoty v hlase. „Měl jsem ji rád, to víš, my všichni jsme ji přijali mezi sebe a měli ji svým způsobem rádi, ale řekněme si to na rovinu, Alexandr chtěl ji, a pokud odejde, třeba zmizí i on. Ztratit Annu je smutné, ale třeba díky tomu přežijeme my ostatní. Nevíme, jaké ztráty bychom mohli utrpět, kdybychom se mu postavili.“ Dokázal svou lež dobře zamaskovat, jelikož ji nikdo nevycítil.

„Ty z něj možná máš strach, ale já zbabělec nejsem a klidně bych se mu postavil, i kdybych měl padnout,“ zavrčel Ondřej dotčeně. „A s Annou bychom měli rozhodně mnohem větší šanci ho dostat než bez ní. Nikdy bych neřekl, že ji tak rychle hodíš přes palubu, Benedikte.“

„Tak jsem to nemyslel,“ pokusil se bělovlasý démon hájit, i když přesně tak jeho slova vyzněla a on si toho byl vědom.

„Vážně nemyslel? Já jsem jasně slyšel, že dáváš přednost naší záchraně, před Annou. Jenže ona je taky naše. I ona prolévala svou krev za naši věc a za nás. Na to už jsi zapomněl? A teď ji necháš jít, i když víš, že po ní Alexandr jde. Bude mu čelit sama, to ti nevadí?“ rozohnil se Ondřej.

„Vadí, jistěže vadí, ale…“ Benedikt hledal správná slova. „Někdy je jediná možnost vybrat si prostě menší zlo.“ Upřel posmutnělý pohled na Zorana, hledal u něj zastání, jelikož jen oni dva věděli, co všechno by bylo při střetu s Alexandrem v sázce.

„Ondřeji, uklidni se. Nemusíš s Benediktem souhlasit, ale neodvažuj se ho nazývat zbabělcem. Až si projdeš vším, čím si prošel on, potom vynášej soudy. Svým způsobem má pravdu, a jestli Anna odejde, každý se s tím budeme muset smířit a srovnat se s tím. On jenom začal jako první,“ vložil se do toho Zoran s autoritou, kterou ovšem uvnitř vůbec necítil.

„Jestli odejde?“ ujišťovala se Sára, že dobře slyšela.

Zoran přikývl a konečně se na ni dokázal alespoň trochu povzbudivě usmát. „Jenom tak se jí nevzdám.“

Úleva ostatních byla téměř hmatatelná, ovšem také velmi zavazující. Zoran své přátele ještě nikdy nezklamal, tentokrát se ale obával, že má pramalou šanci zvítězit. Nedokázal si představit skupinu bez Anny, a viděl i na ostatních, že se s její ztrátou budou těžce smiřovat. Nedokázal si představit svůj další život bez ní. Jak se dá také žít se srdcem vyrvaným z hrudi?

*****

Čekala, že přijde dříve, takže byla trochu překvapená, že mu to tak trvalo. Alespoň měla čas se v klidu připravit. Takže když ucítila jeho sršící auru za dveřmi, prostě zatnula zuby a připravila se na vše. Zoran se vykašlal na klepání a vešel rovnou dovnitř. Zavřel dveře hlasitým třísknutím.

„Řekla bych, že jsi dost starý na to, aby ses už konečně naučil klepat,“ obořila se na něj.

„Na nějaké klepání se ti můžu z vysoka víš co!“ reagoval ostře. „Vysvětlíš mi, co to mělo před chvíli znamenat?“

„Čemu konkrétně jsi nerozuměl?“ zeptala se ho uštěpačně a posadila se uvolněně na postel.

„Co je to za pitomou otázku?!“ vyhrkl vztekle. „Mám na mysli tvůj odchod samozřejmě!“

„Myslím, že jsem to vysvětlila jasně,“ odtušila klidně a něco načmárala do bloku, který se jí zničehonic objevil v ruce.

Tak takhle to nepůjde, blesklo Zoranovi hlavou, potlačil svůj hněv a změnil přístup. „To nás opravdu jenom tak jednoduše opustíš? Po tom všem, čím jsme si všichni společně prošli?“ zeptal se naléhavě.

„Jen jestli ti nejde víc o sebe,“ rýpla si a úplně mu tím vzala vítr z plachet. Zůstal na ni vyjeveně zírat, jak nedokázal strávit její krutost, a nedokázal myslet vůbec na nic. I proto mu chvíli trvalo, než si všiml, že mu ukazuje, co do notesu napsala.

Jsme sami? Poslouchá nás někdo? Zoran se ale nedokázal tak rychle vzpamatovat.

„Víš jako, jestli ti nejde spíš o to, že si budeš muset najít jinou holku, co ti bude zahřívat postel,“ popíchla ho nahlas, přičemž naléhavě ukazovala na text v bloku a podávala mu pero.

„Nikdy bych nečekal, že něco takového řekneš,“ odpověděl roztřeseně a rychle odepsal. Ano.

„Asi mě neznáš tak dobře, jak si myslíš,“ poznamenala a napsala: „Jsi si jistý?“  Ukázala si na hlavu, aby svůj dotaz ještě podtrhla.

„No rozhodně bych to od tebe nečekal,“ připustil a přikývl s prstem namířeným ke svému čelu. Jsme tu sami, nikdo nás neuslyší.

„Jsem prostě plná překvapení. I když mě nenapadlo, když vezmu v potaz, jak jsi starý, že překvapím zrovna tebe.“ Promiň mi to, ale musela jsem to udělat takto, vyslala k němu myšlenku.

„Benedikt je starší a stejně ho to zaskočilo,“ namítl. Málem jsem zešílel! Proč to všechno?

„Tak to si můžete podat ruce,“ odtušila škodolibě. Ty jsi vážně uvěřil, že bych vás opustila? Že bych opustila tebe?

„Zřejmě jsme všichni tedy byli úplně slepí, protože to nikdo z nás nečekal,“ řekl jí a pokračoval v duchu: „Všichni jsme tomu uvěřili, tak moc jsi byla přesvědčivá. Nepoznal jsem, že je to hra. Cítil jsem jen bolest a zlost. Jako bys mě právě zradila. Nedokázal jsem přemýšlet.“

„Tak to jste teda byli. Hlavně že jste se kasali, jak jste chytří,“ ušklíbla se a ukázala mu, ať si sedne vedle ní. Pak mu položila chlácholivě dlaň na tvář. Miluju tě, Zorane a nikdy tě neopustím. Musela jsem tuhle šarádu ale sehrát tak, abyste mi to všichni spolkli. Opravdu nikdo nemá žádné podezření?

„Nejenže nás chceš nechat za sebou, ale ještě nás budeš urážet. Co se to s tebou stalo, Anno?“ Vůbec nikdo, ujišťuji tě. Zahrála jsi to dokonale. Až mě to děsí. Asi mi budeš muset vyznávat lásku častěji. Zlehka se usmál. Už mi povíš, proč to všechno?

„Jak to myslíš, co to se mnou je? Snad co je to s vámi ne?“ odpověděla dotčeně otázkou. Přivedl mě na tu myšlenku Ondřej. Řešili jsme spolu, jak je možné, že nedokážeme Alexandra nikde venku najít, že není možné, aby po něm nebylo nikde ani stopy. Že je to démon a musí se alespoň krmit, když už nic jiného.

„S námi?“ nechápal. A na co jste přišli?

„Jo, s vámi. Myslela jsem, že jste silní a chytří, ale spletla jsem se. Minimálně s tou chytrostí, motáte se pořád dokola jako pes, co se honí za vlastním ohonem!“ Jsem přesvědčena o tom, že ten bastard infiltroval naši skupinu. Je v jednom z nás, testuje naše dovednosti, sonduje slabosti a královsky se baví. Myslíme si, že se umí maskovat tak dokonale, že ho nevycítíš ani ty, ani nikdo jiný.

„To už opravdu přeháníš,“ zahartusil. A ty si myslíš, že svým odchodem ho přinutíš vylézt z ulity a prozradit se?

„Nic nepřeháním, je to pravda. Se na vás podívej,“ odsekla. Ano. Byl jsi při tom, když prohlásil, že mě dostane. Chce mě a nepřipustí, aby mě ztratil a musel znovu hledat jinde.

„Spíš se dívám na tebe a vidím někoho, koho vůbec neznám. Jak mi mohla tahle tvoje stránka uniknout?“ Jak si můžeš být jistá, že s ním právě teď nemluvíš?

„Jak říkám, asi nejsi tak chytrý, jak sis původně myslel. Nebo jak ses mi snažil namluvit,“ odpověděla potměšile. Kdyby byl Alexandr v tobě, cítila bych to. Položila si dlaň na srdce. Cítila jsem, co jsi cítil ty, když jsem řekla, že odcházím a všechno jsi to byl ty, Zorane, tvoje bolest, žal a hněv. Navíc, pokud bys byl Alexandr, už by ses projevil. On je totiž strašně namyšlený, arogantní debil, který si myslí, že je neporazitelný. Ondřej je taky z obliga, sám s tou myšlenkou přišel a je pořád stejně praštěný.

„Kde se v tobě bere ta drzost, Anno?“ Tak koho podezříváš?

„Vždycky jsem byla drzá, nedělej, že to nevíš. Nebo jsi to přehlížel schválně? Chceš opravdu vědět, proč odcházím?“ Anna mu poslala myslí obrázek tváře.

„Proč?“ vyhrkl nešťastně a tentokrát už nemusel nic dodávat.

„Protože jsem vás všechny přerostla,“ odpověděla povýšeně. A zároveň mu v tichosti předestřela důkazy, které ji vedly k identifikaci špiona.

*****

                Tentokrát Zoran za sebou zavřel dveře opatrně, když odcházel z Annina pokoje. Její plán mu přišel riskantní, ale pokud bylo její a Ondřejovo podezření oprávněné, tak se jednalo o jediný možný způsob, jak se zbavit Alexandra jednou provždy. Přesto se mu odcházelo těžko po jediném polibku, ačkoliv toužil po dalších. V sázce bylo ale mnoho, a on nesměl nijak ohrozit teď už jejich plán.

                Za dveřmi narazil na své pobočníky. Zamyšleně se opírali o zeď s rukama založenýma na hrudi a čekali, jak dopadl. Stačil jim jediný pohled na jeho zkroušený výraz, aby pochopili, že u Anny nepochodil.

                „To ne,“ hlesla Sára nevěřícně, jak ještě pořád doufala v to, že Annu přemluví, aby zůstala. Vykročila směrem k Anninu pokoji a vztáhla ruku ke klice, že to zkusí sama, ale Zoran ji zastavil.

                „Je to marné, Sáro. Pojďte se mnou,“ utrhl se na ně oba a vyrazil chodbou zpátky do společenské místnosti.

                Tam se na něj upřely tázavé pohledy ostatních. Poznal, že slyšeli jeho hranou hádku s Annou, což bylo dobře. Alespoň s tím bude mít méně práce.

                „Vzhledem k tomu, že jste slyšeli, o čem jsme se s Annou bavili, znáte její stanovisko. Zítra ráno prostě odchází. Nepřesvědčil jsem ji a přiznávám, že jsem musel být asi trochu zaslepený svými city, když jsem neprohlédl, co si o nás ve skutečnosti myslí. Nejsme ji dost dobří. Ať si to tedy myslí a hledá si jinou skupinu, pokud chce, držet ji tady nebudu,“ jeho hlas zněl přesně tak ublíženě, jak potřeboval, aby mu to uvěřili. Uzavřel se před Benediktem i Ondřejem, ale byl si jistý, že to budou v rámci mužské solidarity chápat. Kdo by se chtěl dělit o svou mizérii, když zrovna dostal kopačky a ještě takovým ponižujícím způsobem, že?

                „Ale taky si nemíním strčit hlavu do zadku. Anna se totiž plete v tom, že nedokážeme najít a porazit Alexandra. Protože my toho zmetka dostaneme i bez ní,“ dodal už jistěji a zatnul bojovně pěsti, aby vypadal přesvědčivěji.

                Když spatřil jejich zaražené, ovšem souhlasné přitakávání, věděl, že má vyhráno.

                „Teď si běžte odpočinout, ať jste zítra připraveni. Se Sárou a Ondřejem připravíme plán hlídek a další strategii,“ přikázal jim mírně a když pomalu opouštěli společenskou místnost, poplácal každého povzbudivě po rameni. Když ho míjel Zikmund, zpomalil a tázavě se ohlédl po Sáře. Ta jen nepatrně zavrtěla hlavou, a tak pokračoval bez ní.

                Jakmile tři démoni v místnosti osaměli, Zoran se ujistil svou myslí, že jsou opravdu sami a nikdo je neodposlouchává. Viděl ochranitelský pohled Zikmunda a cítil netrpělivou nechápavost Čeňka, stejně jako Markovu zasmušilost a Benediktovo provinilé odhodlání. Pro to, co se chystal udělat potřeboval být ale se svými pobočníky naprosto sám.

                „Zorane, tohle musí být nějaká hrozná noční můra! Nevěřím tomu, že by nás Anna jen tak opustila, ani těm hnusným věcem, co o nás povídala, protože…“

                „S tou noční můrou jsi to vystihla přesně, Sáro,“ odtušil Zoran chladně a ostře přikázal Ondřejovi: „Pevně ji chyť a drž ji děj se co děj!“

                Ondřej překvapeně otevřel pusu, ale když viděl, že Zoran svůj rozkaz myslí naprosto vážně, uposlechl.

„Co to má znamenat? Ondřeji? Zorane?“ trhla s sebou zaskočeně Sára, když ucítila ocelový stisk na svých pažích, když k ní bloňďák bleskurychle přistoupil zezadu a sevřel ji, aby se nemohla pohnout.

„Snad mi to pak odpustíš Sáro, ale musím to udělat,“ odpověděl jí Zoran, když k ní přistoupil a sevřel jí hlavu v dlaních. Pak se í zahleděl hluboko do očí, aby jí dal spatřit své plameny, a zároveň vpadl do její mysli silou orkánu. Bylo jí ke cti, že se pokusila o sebeobranu a postavila se jeho síle, i když ji odhodil stranou jako věchýtek a dál pátral v jejích vzpomínkách a myšlenkách. Nevynechal jedinou její vzpomínku na minulost, na chvíle strávené se Zikmundem. Odkrýval každou sekundu jejího bytí a nenechával žádný prostor na soukromí, tajnosti. Sára jenom lapala po dechu a snažila se udržet při vědomí, když se probíral jejími tajnými sny a představami, jako by to byly jenom stránky v nějakém časopise. Cítila narůstající horko jak ve své hlavě, tak i v blízkosti své tváře, jelikož Zoran čím dál více žhnul.

„Proč?!“ vykřikla zděšeně v mysli, protože ústa jí svázal svou mocí. „Klidně mě spal, ale řekni mi proč?!“ Vyhrkly jí slzy a zkropily neviditelné tváře, i ty hmotné z masa a krve.

„Chci tě vidět! Tak se mi ukaž! Ukaž se!“ zavrčel Zoran soustředěně a dovolil jednomu ze svých plamenů, aby jí polaskal po nehmotné tváři. Sára zaskučela, cukla sebou, ale nepostavila se mu na odpor. V realitě jenom zmučeně sténala a třásla se v Ondřejových rukou vysílením. Z nosu jí začala kapat krev.

„Zorane,“ vyhrkl Ondřej varovně, ale neodvážil se ji pustit.

„Tohle jsem já,“ vzlykla bolestně. „Tohle jsem přece já, Zorane!“

A náhle byl oheň pryč a stejně tak i Zoranova pustošivá síla. Zůstala sama ve své hlavě, otřesená, ale živá, a hlavně při smyslech. Mátožně odstrčila Ondřeje, který ji s úlevou pustil, jakmile od ní Zoran o krok odstoupil. Pak vlepila modrovlasému démonovi facku vší silou, kterou v sobě ještě našla. Hlasitě to mlasklo. Jelikož už jí nohy neunesly, zhroutila se na podlahu a ztěžka dosedla na zádech. Celé tělo se jí koupalo v potu, a ve svalech jí nekontrolovaně škubalo.

„Za co?“ hlesla nešťastně a tvář ji smáčel další závoj ze slz.

Zoran si k ní dřepl, ale nedotkl se jí. I tak sebou polekaně škubla, když to udělal. „Z hloubi duše tě prosím za odpuštění, Sáro, ale musel jsem mít jistotu, naprostou jistotu, že jsi to ty.“

„Přece jsem Anně říkal…“ zavrčel Ondřej rozhněvaně a klekl si vedle kamarádky, aby ji podepřel, kdyby to potřebovala. I když to podle jejího nevrlého pohledu bylo to poslední, oč by stála.

Zoran jen zvedl ruku, aby mu naznačil, ať mlčí. „Já vím, ale musel jsem se přesvědčit. Máme jen jednu šanci a nemůžeme to pokazit.“

„Anna a Ondřej si myslí, že Alexandr infiltroval naši skupinu a skrývá se v jednom z nás. A je v tom tak dobrý, že ho nedokážu objevit ani já. Jak Anna dále správně konstatovala, je to arogantní debil, což je v tuto chvíli jeho jediná slabost, kterou můžeme využít. Není ve mně, ani v Ondřejovi, to už jsme zjistili, ale potřeboval jsem mít jistotu, že se neskrývá ani v tobě. Napadlo mě, že trocha nátlaku by mohla vést k tomu, že se prozradí, pokud by tě okupoval.“

„Tomu říkáš trochu nátlaku?“ vyhrkl Ondřej vyjeveně.

„Mučil jsi mě,“ hlesla Sára s dohasínající zlostí.

„Kdybych nemusel, nikdy bych ti neublížil, to přeci víš. Tvá bolest je i mou bolestí,“ řekl na svou omluvu a ona slyšela pravdu v jeho slovech. Viděla hluboké vrásky v jeho tváři i pot na jeho čele. Četla v jeho pohledu, jak moc ho to mrzí.

„Příště mě raději zabij, protože podruhé už ti to neprominu,“ řekla mu statečně.

„Nebude žádné příště, Sáro. Zítra toho bastarda zlikvidujeme a vše bude v pořádku,“ ujistil ji Zoran a vzal ji zlehka za prsty. Dovolila mu ten dotek, a tak se odvážil víc, zvedl se a podepřel ji, aby se mohla taky napřímit.

„Vezmi Sáru dolů do sklepa, ať se nakrmí a dá se do pořádku, aby Zikmund nic nepoznal, a seznam ji s našim plánem, Ondřeji. Jen tiše a nenápadně. Vraťte se brzy, ať nemá podezření. Já ho zatím nějak zaměstnám. Sáro, nikdo se od tebe nesmí nic dozvědět, to je ti doufám jasné. Nikdo. Kdokoliv z ostatních může být Akexandr,“ připomenul jí Zoran varovně.

„Chápu to, Zorane, ale to znamená, že budeme muset zabít některého z našich?“ zhrozila se, když jí to došlo. I Ondřej zkameněl a pobledl, protože ačkoliv o té možnosti taky už přemýšlel, uslyšet to takto nahlas, bylo mnohem hroznější.

„Udělám vše, co je v mých silách, abychom nemuseli. Víc, ti slíbit nedokážu,“ přiznal modrovlasý démon upřímně.

„To já taky,“ zavrčel Ondřej bojovně.

„I já,“ přidala se Sára odhodlaně.

Zoran je nečekaně vzal za rameno a přitáhl k sobě, aby je mohl každého jednou paží obejmout. Nakonec skončili všichni tři zaklesnuti v sobě.

„Jsem moc rád, že vás mám. Že mi kryjete záda,“ řekl jim tiše, a aby utnul dojetí, které se ho zmocňovalo, pustil je. „Teď už se nezdržujte a běžte. Zítra se rozhodne.“

*****

                Zoran se stavil za Zikmundem a vysvětlil mu, že Sára bude ještě hodinu dvě zaneprázdněná přípravou zítřejšího pátraní, čímž ji i Ondřeje pověřil.

                „OK, tak já zkusím zlanařit Čeňka, že bychom si ještě trochu zaboxovali, ať nějak zabiju čas, než dorazí,“ kvitoval to Zikmund s povděkem. Chtěl říct, ještě něco dalšího, ale držel se zpátky.

                „Tak ven s tím, co tě žere?“ ponoukl ho Zoran.

                „Nejsem si jistý, že jsem na to ten správný démon, ale jelikož jsem spárovaný se Sárou, dokážu si aspoň trochu představit, jak těžké to musí být, že tě Anna poslala k vodě,“ začal zdráhavě.

                „Je to těžké. A když to řekneš nahlas, zní to ještě hůř. Ale já to nějak zvládnu. Pořád mám vás a taky ruce plné práce,“ hrál Zoran dál svou roli zhrzeného milence.

                „To jo. Já jen kdyby sis chtěl třeba s někým promluvit, kdo by měl pochopení, tak víš, kde mě najdeš,“ nabídl mu Zikmund.

                „Děkuji, vážím si toho,“ usmál se na něj Zoran vděčně, a tentokrát nemusel nic předstírat. Jeho Asury mu každým svým slovem, každým činem dokazovali, že nejsou jen přátelé, nýbrž rodina. A za tu už stojí bojovat.

                Od Zikmunda zamířil za Benediktem. Našel ho v knihovně. Jak jinak. Seděl na pohovce, s lokty opřenými o kolena, tvář skrytou v dlaních.

                Zoran se svezl vedle něho, položil mu ruku chlácholivě na rameno a byl by moc rád, kdyby mohl být ke svému nejstaršímu příteli upřímný. Bohužel to nešlo.

                „Mrzí mě, že Anna odchází,“ řekl Benedikt tiše, aniž by se na něj podíval. „Ale stojím si za tím, co jsem řekl před ostatními. Oni nevědí, co vím já. Kdyby ano, souhlasili by se mnou.“

                „Věřím, že ano. A děkuji ti, Benedikte. Za to, co pro tuhle skupinu děláš. Co děláš pro mě,“ přitakal Zoran. „I když nevím, jak to bez ní zvládnu. Ona je… Ještě nikdy jsem…“

                „Ach jo, pitomý Alexandr. Pitomá práce. Pitomý svět,“ Benedikt byl opravdu v těžké depresi.

                „Možná pitomý, ale pořád věřím, že stojí za záchranu,“ namítl Zoran a opřel se. Lehce zaklonil hlavu a zavřel oči. Cítil se příšerně unavený. Toužil být s Annou. Ale to nešlo. „Nelituji toho, že jsem ji potkal, Benedikte. Stojí to za tu bolest.“

                „Však ono se to časem zlepší, Zorane,“ pokusil se ho Benedikt povzbudit. A sebe taky.

                „Uvidíme. Uvidíme,“ povzdechl si démon a zvedl se. „Zkusím se trochu vyspat a zítra se zase vrhneme do práce.“

                „Taky už zalezu do postele,“ řekl Benedikt ztrápeně. Oba věděli, že těžko usnou, ale ani jeden to nechtěl přiznat nahlas.  

                „Tak zítra,“ rozloučil se s ním Zoran a zamířil k sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.