2.KAPITOLA Z ROMÁNU “SÍLA TŘÍ”, ANEB JAK TO BUDE DÁL?

Hezké čtvrteční odpoledne,

po delší odmlce  vás všechny zdravím a vítám v novém roce. Přeji vám, aby byl plný radosti, lásky a splněných přání.

Ať už jste jste  doma, nebo v práci, a rádi by jste si odpočinuli, nebo se třeba jen trochu se odreagovali, tenhle příspěvek může být to pravé ořechové:-)

Už dříve jsem avizovala, že pokud o to bude zájem, ráda zveřejním druhou kapitolu románu “Síla tří”, který právě píšu.  První kapitolu jste měli možnost přečíst si v příspěvku z 11.11. 2012. Tady máte druhou, jsem zvědavá, co na ni řeknete.

Ještě přidám, že budu opravdu ráda, za vaše komentáře, připomínky, hodnocení. Takže, jak se vám líbí?

 

  

II. kapitola

 

Tentokrát Dawn zamířila rovnou do nemocnice. Šla pěšky a jela načerno podzemkou, zmatená z toho všeho, co ji dnes potkalo, a rozpolcená mezi touhou srdcem uvěřit a vědomím popřít.

Když stanula kousek od nemocnice, kde byla hospitalizována Lisa, uvědomila si, že k tělu stále ještě tiskne zmuchlaný ranec svého požárem poznamenaného oblečení. Zatvářila se znechuceně a chystala se ho vyhodit do nejbližší popelnice, když v tom si uvědomila, že je tím jediným, co jí zbylo z jejího skrovného majetku. Byt a jeho celé vybavení se obrátilo v popel a prach a Dawn si byla naprosto jistá, že nebyl pojištěný. Na takové záležitosti její matka nikdy nemyslela. Jak by taky mohla, věčně opilá, nebo sjetá…

Váhavě tedy ruku stáhla a rozhlédla se po chodníku, kde se kromě odpadků válelo i pár prázdných sáčků. Vybrala si ten co možná nejčistší a věci do něj uložila. Zavázala ho, aby z něj nemohl pronikat jejich zápach, a vydala se do nemocnice.

Na příjmu zjistila, na kterém pokoji Lisa leží, a spěchala za ní. Netušila, jak jí vysvětlí, že jsou z nich žebráci; že i to málo, co měli, jim vzal oheň a matčina nezodpovědnost. Lisa se matky vždy zastávala, když už došlo na nějakou hádku, obhajovala ji vždy se zaslepenou zuřivostí a láskou. Dawn to dokázala pochopit, a proto vždy raději ustoupila, než by dívce brala její iluze.

Když vešla do Lisina pokoje, její sestra spala. Dawn si všimla, že dostává výživu nitrožilně a dýchat jí pomáhá maska, jinak však v pokoji neviděla žádné další přístroje, které by nějak podporovaly Lisiny životní funkce a to ji trochu uklidnilo.

„Kde jsi tak dlouho byla?!“ ozvalo se za ní vyčítavě a Dawn se překvapeně otočila.

Na židli v rohu pokoje seděla její matka a zle se na ni mračila. Než stihla Dawn odpovědět, žena se na ni znovu osočila: „Kde ses prosím tě celou tu dobu flákala? Už tu sedím aspoň dvě hodiny a ty nikde!!“

Flákala? Já že jsem se flákala, blesklo Dawn zuřivě hlavou, ale ovládla se.

„Jak je Lise? Překvapuje mě, že tě pustili z vazby,“ odpověděla místo toho a snažila se, aby to znělo klidně.

„Doktoři říkají, že bude v pohodě. Jenom se trochu přiotrávila tím kouřem, nic víc. Už mi konečně odpovíš?“ řekla žena úsečně a dceřinu uštěpačnou poznámku o svém pobytu na policejní stanici prostě přešla.

Dawn se jí zahleděla upřeně do tváře, nevěděla, jak dlouho se dokáže ještě kontrolovat. Pozorovala matčin obličej, na kterém už byly patrné stopy po jejím zničujícím způsobu života, jež se nedaly zamaskovat žádným, byť i sebelepším, make-upem. Snažila se vzpomenout, kdy v tom obličeji naposledy zahlédla alespoň náznak laskavosti a starostlivosti, ale vůbec nic se jí nevybavilo. Místo toho jí před očima vytanula Lysionova tvář, plná upřímného zájmu. Kontrast mezi ním a chladným, zlostným výrazem vlastní matky byl téměř nesnesitelný.

„A kde jsi byla ty, matko? Když začal byt hořet a Lisa v něm zůstala sama a nebyl tam nikdo, kdo by jí pomohl?!“ neudržela se Dawn a opovržlivě dodala: „Kde ses FLÁKALA ty, když já ji zachraňovala z ohně?!“

„Kdybys nedělala přesčas, tak by si ta husa hloupá nemusela sama připravovat večeři a nezapálila by byt!“ odsekla žena vzpurně, pohledem ale rychle zkontrolovala dívku, jestli ještě spí. Nechtěla, aby její poznámku slyšela.

„Kdybych nedělala ty přesčasy, jak ty říkáš, tak nemáme co jíst, ani kde bydlet! Možná kdybys nebyla pořád pod parou, nebo zfetovaná, tak by sis to konečně uvědomila!!!“ začínala Dawn opravdu zuřit. Nenáviděla to, co musela dělat, aby alespoň nějak vyžily a matka to teď celé ještě tak uboze zlehčuje!

„Takhle se mnou nemluv! Děvko pelešivá!“ vyštěkla na ni žena vztekle.

Dawn ruply nervy a udeřila ji přímo do jejího zmalovaného obličeje. Rána hlasitě pleskla, její matka si přitiskla na líci dlaň a nevěřícně na ni zírala. Dawn byla svou reakcí taky zaskočena. Mohla být na matku rozzlobená jakkoliv, ale udeřit ji, to nebylo správné. Ale ta úleva…

     Za normálních okolností by začala Dawnina matka zběsile ječet, ale tentokrát se nezmohla ani za slovo. Dawn si zprvu myslela, že za to může překvapivost jejího útoku, pak si ale všimla, že jí žena zírá upřeně na levou ruku. Rukáv tuniky se jí při úderu trochu vyhrnul a odhalil tak část jejího znamení.

Dawn podle jejího výrazu pochopila, že jí není neznámé. To přece…Znamená to, že Lysion…Mohla by to být všechno pravda?

„Ty už jsi ho někdy viděla, že?“ vyhrkla na matku stroze a vyhrnula si rukáv.

Žena se zatvářila zděšeně: „O čem to mluvíš? To tetování vidím úplně…“

„Mluv pravdu, matko!  Jestli ti tak tedy vůbec můžu říkat. Alespoň jednou v životě mluv pravdu!!!“

„Vždyť říkám, že ne,“ oponovala žena chabě.

„Takže nejsem dítě z jiného světa, které jsi měla za hodně velký balík peněz skrýt před pronásledovateli, že? Zajistit mu dobrý život a bezpečí?! Prostě všechno, co jsi mi poskytla?“ ušklíbla se Dawn ironicky, i když se obávala odpovědi. Zlost v ní stále vibrovala, takže si nevšimla, jak její znamení začalo jemně zářit.

„Dawn!“ vyjekla její matka a nemohla od něj odtrhnout oči.

„Odpověz přece!!!“ nenechala se tím Dawn vyrušit.

Žena se zhroutila zpátky na židli a překotně, hlasem plným strachu, vyprávěla: „ Myslela jsem si, že ten člověk je blázen. Vypadal tak divně a hrozně spěchal, pořád se otáčel, jestli ho někdo nepozoruje. Nebyl ti snad ještě ani den, když mi tě dal do opatrování. Tehdy jsem to tetování viděla poprvé, u něj, ale ty jsi ho neměla. Nikdy.“

„Takže je to pravda,“ hlesla Dawn zničeně, zavrávorala a opřela se o zeď.

V té chvíli se ozval tichý Lisin hlas: „ Maminko?“

Žena rychle přiskočila k lůžku a vzala ji za ruku: „ Copak holčičko?“

„Slyšela jsem Dawn“, řekla Lisa, když jí matka stáhla z úst masku.

„Je tady“, přikývla žena.

„Maminko, Dawn mě zachránila“, řeklo děvče ochraptěle, ale když pokračovalo, neznělo to vůbec vděčně: „ Ale kdyby přišla domů včas, tak by se nic z toho nestalo. Měla jsem hrozný hlad, a když pořád nešla, tak jsem si chtěla udělat omeletu z vajec, nic jiného jsme doma neměly. Jenomže mi od sporáku chytla utěrka, tak jsem ji odhodila na záclonu a pak už všechno kolem mě hořelo. Promiň mi to.“

Samozřejmě za to můžu opět jenom já, prolétlo Dawn nešťastně hlavou, vůbec nevadí, že se matka někde opíjela a muchlovala se šamstry. Ale že já musela strávit nekonečných patnáct minut pod odporně páchnoucím tlusťochem, aby měla Lisa peníze zítra na svačinu do školy… Myšlenku už nedokončila, jak se jí při té vzpomínce udělalo nevolno.

„Musela jsi mít hrozný strach, Liso,“ říkala jejich matka chápavě a neohrabaně hladila dívku po vlasech: „Promiň, že jsem tam nebyla, zdržela jsem se v práci.“

„To nevadí, maminko, já se na tebe nezlobím. Na tebe ne“, říkala Lisa a dala tak jasně najevo, že za všechno skutečně viní svou starší sestru.

Dawn se z hrudi vydral potlačovaný vzlyk, jak ji to ještě více zdrtilo, odstrčila se od zdi a odešla z pokoje.

Pomalu kráčela nemocniční chodbou pryč a snažila se zadržet slzy. Když si myslela, že požárem přišla o všechno, vůbec netušila, jak přesně to vystihla. Teď neměla nikoho a nebyla ničím.

„Dawn, počkej,“ozvalo se za ní.

Byla to její matka, dále ale nic neříkala, jen rozpačitě mlčela a nervózně přešlapovala.

„Co po mně ještě chceš?“ zeptala se Dawn tiše. „Nemám už nic, co bych ti dala.“

„Co..co teď bude?“ zeptala se jí matka neochotně a pokývla hlavou k jejímu znamení.

„To už není tvoje starost. Nikdy ses o mě nestarala, jak bys měla. I když jsem nebyla tvoje, slíbilas to! Dostala jsi zaplaceno a stejně jsi to nedodržela. Tak neměj péči ani teď,“ usadila ji Dawn, ale neznělo to tak razantně, jak by si přála.

„Snažila jsem se…“ nedořekla žena, protože ji Dawn unaveně přerušila: „Nesnažila, nelži. Ale třeba bys s tím mohla začít teď u Lisy. Ona tě má ještě pořád ráda a neví o vší té špíně, do které jsme my dvě zabředly. Prosím tě, nezatáhni do toho bahna i ji.“

„Já se polepším, Dawn, slibuji,“ řekla jí matka odhodlaně.

„Neslibuj, ale rovnou to udělej,“ odvětila Dawn sklesle a obrátila se k ní zády, aby odešla.

„Co teď bude s tebou? Vrátíš se, kam patříš?“ zaslechla ještě, jak se matka opatrně ptá.

A kam vlastně patřím, chtěla se Dawn zeptat, pak ale jen pokrčila rameny, a aniž by se otočila, odešla pryč.

Toulala se městem celou noc. Tma už pomalu světlala, jak se blížil nový den, když se ocitla před domem, kam ji prve přivedl Lysion. Její nohy ji samy donesly až před dveře jeho bytu a než se nadála, zběsile do nich bušila. Nikdo neotvíral, ale ona přesto bouchala dál, dokud ji bolest v rukou nezabránila v tom pokračovat. Bezmocně se pak sesunula podél dveří na podlahu, opřela se o ně zády a zoufale se rozplakala.

*****

     Lysion měl zavřené oči a tvářil se velice soustředěně. Prescot ho napjatě sledoval. Stáli na ulici, už se pomaličku rozednívalo.

„Necítím ji,“ řekl Lysion zklamaně.

„Říkal jsi, že jste přece spojeni,“ připomněl mu Prescot.

„To ano, naše pouto ale čerpá svou energii ze síly přírody a matky země a musíš sám uznat, že nic z toho v tomto vašem světě nevládne. Je tu tolik rušivých vlivů, všechny ty stavby, doprava, špína…Vždyť ani vzduch se nedá téměř dýchat,“ odpověděl mu Lysion trochu znechuceně.

„To je smog. Hrozná věc,“ souhlasil s ním Prescot a vyzval ho: „Pojď za mnou. O kousku přírody bych věděl.“

Lysion krátce přikývl, a pak ho následoval. Spěchali.

„Kolik máme času?“ položil mu Prescot další otázku.

„Dokud slunce plně neovládne oblohu. Pokud to nestihneme do té doby, tak zde zůstaneme uvězněni navždy,“ odpověděl mu Lysion a při té představě se zamračil.

„Půjdu s tebou do Astarlynn i v případě, že se k nám Dawn nepřipojí,“ řekl Prescot vážně.

„Jsi odvážný, Prescote. Pravý potomek Hvězdy. Je dobře, že jsi Strážcem pokladu,“ odvětil na to Lysion uznale.

„Co to vlastně znamená, ten Strážce pokladu? Nevysvětlil jsi mi to. Kdy mi o tom povíš více?“ napadlo Prescota.

„Až přijde ten správný čas,“ odpověděl mu Lysion stručně.

„Pokud s námi Dawn neodejde,“ začal znovu Prescot, ale  Lysion ho rozhodně přerušil: „Ona půjde, Prescote.“

„Jak to můžeš s takovou jistotou říct?“ nechápal detektiv.

„Je to její osud. Její krev je tvou krví a ty ses rozhodl k návratu. Dawn se přidá, věř mi,“ řekl Lysion přesvědčeně a ještě zrychlil krok. Kousek před sebou spatřil skupinku stromů, které rámovaly vchod do městského parku.

„Ale pokud ne,“ nedal se Prescot odbýt, „je nějaká šance porazit Darkhana?“

Lysion se zastavil a vážně na něj pohlédl: „To nikdo neví, ale pravděpodobně ne. Proroctví jasně mluví o síle Hvězdy. A ta koluje ve vás…obou.“ Na konci věty trochu zaváhal, Prescot to ale nepostřehl.

„No, ať je to jak chce, alespoň se o to pokusím,“ pokrčil jen rameny a rázoval si to rovnou k parku.

Lysion se pousmál nad jeho slovy bojovníka a připojil své kroky k jeho.

Trvalo ještě pár minut, než stanuli uprostřed parku.

„Není to žádná divočina, ale aspoň…“ pověděl Prescot omluvně, větu však nedokončil.

Lysion už opět stál s hlavou pozvednutou k nebi, očima zavřenýma a snažil se vysledovat Dawn.

Když se mu matně rozsvítilo znamení na paži, Prescot pochopil, že uspěl.

„Počkej tady. Budeme hned zpátky. Není daleko,“ řekl mu po chvíli Lysion a vyrazil tryskem ven z parku.

*****

     Dawn seděla stulená do klubíčka, čelem se opírala o dveře Lysionova bytu. Znavena pláčem usnula, balíček se špinavým prádlem vtisknutý do klína.

Když ji Lysion takto našel, strnul. Rychle zahnal smutek, který ho na chvíli obestřel a dřepl si k ní.

Něžně jí odhrnul pramínek vlasů z obličeje a tiše ji oslovil. Zavrtěla se, musel ji ale oslovit ještě jednou, než otevřela oči.

„Myslela jsem, že jsi mě taky opustil,“ řekla tiše ještě v polospánku.

„To nikdy neudělám. Ani kdybys mi to přikázala,“ pousmál se na ni a pomohl jí na nohy.

Dawn se mezitím úplně probrala a zrozpačitěla.

„Změnila jsi názor?“ zeptal se jí opatrně.

„Já nevím. Šla jsem za Lisou do nemocnice a byla tam matka. Pohádaly jsme se a pak jsem zjistila, že jsi mluvil pravdu. Ona mi to potvrdila. Ten požár mi vzal úplně všechno, neměla jsem kam jít,“ přiznala zahanbeně a cítila, jak se jí do očí opět derou slzy.

„Jenom ukončil jednu etapu tvého života, Dawn, nic víc. Troufnu si tvrdit, že se ti po ní nebude stýskat,“ poznamenal klidně. „Je načase vrátit se domů. Jsem si jistý, že uvnitř to cítíš stejně.“

„Nepatřím tam. Nepatřím nikam,“ zavrtěla hlavou nesouhlasně.

„Jak se mýlíš,“ povzdechl si, „nepatříš nikam jinam, než do Astarlynn. To je tvůj domov, tam je tvé místo. Mezi lidmi, kteří v tebe věří, kteří tě potřebují. Čeká nás boj, to ano, ale s tvou pomocí v něm zvítězíme, a v zemi opět zavládne harmonie.“

„Jak tomu můžu věřit? Nejsem nic, jenom taková malá ubohá, prodejná…“nedokázala větu dokončit.

„Hloupost. Chceš vědět, kdo jsi? Ukážu ti to,“ oponoval jí rozhodně. Vzal ji za paži a propletl její znamení se svým stejně, jako poprvé ve svém bytě. Vzory jasně zazářily a Dawn náhle zjistila, co tím myslel.

Viděla samu sebe stát na rozkvetlé louce. Byla oblečená v nějakém obyčejném bílém rouchu, přepásaném živůtkem z kůže a koženým pásem, za nímž měla upevněno pouzdro s dýkou. Po zádech jí splývaly dlouhé vlasy a celá jakoby lehce zářila.

Na rozevřené dlani jí seděl pestrobarevný motýl a vyhříval si křídla na slunci. Lehce se ho dotkla ukazováčkem a místo jednoho jich tu najednou bylo hned několik. Stejně krásně zbarvených.

„Ach…“ vydechla Dawn překvapeně a odtáhla svou paži od jeho.

„To jsem nebyla já,“ nevěřila, i když v srdci věděla, že spatřila samu sebe. V jiném, lepším životě.

„Ale ano, byla. A budeš, půjdeš-li se mnou.“

„Ty tomu věříš? Že dokážu všechno to, co se tam ode mne čeká?“ zeptala se ho váhavě.

„Ano, věřím. Vím to. A položím za to klidně i vlastní život, bude-li třeba,“ přikývl vážně.

„Já tomu ale nevěřím, nemůžu. Chtěla bych, ale prostě to nejde,“ zašeptala.

„Pak bude muset stačit, že pro začátek budu věřit za nás za oba,“ nenechal se vyvést z rovnováhy.

Chvíli se do něj vpalovala pátravým pohledem, než ji napadlo: „ Kde je vlastně Prescot?“ Že by si to rozmyslel a zmizel?

     „Prescot se rozhodl vrátit se mnou i v případě, že by ses k němu nepřidala.  Čeká na nás v parku,“ odpověděl jí.

„Opravdu mi tolik věříš, Lysione?“

Jednoduše přikývl.

Zhluboka se nadechla, než vážně pronesla: „ Pak tomu zkusím uvěřit i já.“

*****

     Prescot neklidně přecházel na místě, kde ho Lysion zanechal.  Rozhodně nebyl vůbec tak skálopevně přesvědčen o tom, že je bude Dawn následovat do pravého domova. Naopak, silně vnímal, jak hluboko sahají její pochyby. Možná proto, že i on sám velmi pochyboval, když o tom všem slyšel od Lysiona poprvé.

Setkal se s ním před třemi dny za hodně smutných okolností. Zrovna společně s dalšími policisty číhali na jednoho muže, obviněného z několika vražd. Dlouho jim unikal, takže doufali, že se chytí do pasti, kterou pro něj připravili, jelikož to mohla být poslední příležitost, jak ho dopadnout.

Jak už to tak ale chodí, někdo z policejního sboru si pustil pusu na špacír, takže se do všeho připletli novináři, čímž celou akci narušili. Skončilo to tragicky. Podezřelý uprchl, cestu z obklíčení si prostřílel. Jedním z mnoha lidí, kteří měli ten den zaplatit životem, byl i Prescot. Dík svému daru, té jasnozřivosti – jak to pojmenoval Lysion, se tak nestalo. Dokázal se včas ukrýt za policejní vůz, takže ho kulka minula. Bylo to sice jen o fous, ale přežil. Na rozdíl od jiných, kteří ten den padli.

V těch chvílích, které pak následovaly, se nemohl rozhodnout, jestli je správné, že takto o vlásek unikl smrti. Jestli je v pořádku, že má oproti ostatním lidem ve svém okolí takovou výhodu. Jestli je v pořádku porazit smrt, stavět se na odpor osudu.

A ze všeho nejvíc ho trápily otázky týkající se původu této jeho prazvláštní schopnosti. Odkud se bere, A proč jí byl obdařen právě on? Má to nějaký vyšší účel, jenž mu zůstával zatím skryt?

Na všechny tyto otázky mu dal odpověď Lysion.

Ačkoliv to Prescot příliš často nedělal, po té zkažené noci trávil noc co noc v baru. Nemohl spát, jak si to celé stále přehrával v hlavě, a sklenička dobrého pití mu pomáhala trochu to víření v mozku utlumit. Nebo nejlépe celá láhev.

Ten večer už jí polovinu vypil, takže když se vedle něj posadil ten podivný hromotluk, se zvláštními vlasy a pořádně praštěnými povídačkami, v klidu si poslechl všechno, co mu vyprávěl.

Pak se pobaveně rozchechtal, naráz dopil druhou polovinu bourbonu a opilý na mol se odvrávoral domů. Tam padl s lehkou hlavou do peřin a okamžitě na toho cizince zapomněl.

Následovalo těžké ráno s kocovinou, papírovaní v práci, soustrastné pohledy kolegů, kteří až moc dobře chápali, čím zrovna prochází, a kam ho to zavedlo, ale jelikož byli z té zkažené akce taky na dně, nedokázali jemu, ani sami sobě pomoci. Všichni doufali, že jim pomůže čas. Nebo kulka do spánku od nějakého sígra.

A pak byl najednou opět v ulicích, v akci, běžel po schodech jednoho z domů do bytu, kde se měl údajně ten zabiják skrývat. Před ním i za ním dusali po schodech další policisté. Všechno vypadalo dobře, akce byla jištěná další skupinou policistů, kteří se blížili k podezřelému od zadního východu. Prescot se plně soustředil na chycení toho muže a věřil, že pak možná ucítí úlevu. V další vteřině už vnímal jenom ten podivný vnitřní hlas, který na něj ječel, aby se sehnul, pokud nechce přijít o krk.

Nevěděl, co se děje, ani co se stane, ale byl si jistý, že pokud se neskrčí, zemře. Jakmile byl varován, převzaly kontrolu jeho instinkty. Vrhl se k zemi a křičel přitom i na všechny ostatní, aby následovali jeho příkladu.

Mnohým z nich v té chvíli zachránil život. Jakmile dopadl břichem na špinavou podlahu, ozvala se kolem nich zuřivá palba z kulometu. Kulky se zakusovaly do zdi, kolem které před chvíli běželi, tak divoce, že byl po chvíli celý bílý od odlétávající omítky. Snažil se nevnímat příšerný rachot samopalu a výkřiky ostatních policistů, kteří nestihli na jeho varování včas zareagovat.

A v té chvíli naprosté bezmoci, kdy jen pozvednutí hlavy mohlo znamenat jeho odchod na věčnost, se mu znovu vybavil Lysion a vše, co mu řekl večer v baru. O zemi Astarlynn, jeho pravém domově, o jeho daru jasnozřivosti.

V té chvíli Prescot uvěřil.

Z celé té šlamastyky je vysvobodil speciální zásahový tým. Zabijáka nakonec zadrželi, ovšem cena za jeho dopadení byla vysoká.

Večer skončil Prescot opět v baru, popíjel však velmi střídmě. Neustále pohledem zalétal ke dveřím, vyhlížel toho podivína ze včerejší noci, a jeho pohled byl s postupující nocí stále zoufalejší. Děsil se toho, že teď, když už našel všechny ty odpovědi, sám sebe, by měl přijít o možnost vrátit se tam, kam patří. Žít život, který má žít.

Když ho pak spatřil vcházet, sklouzl rychle z barové stoličky a úleva v jeho obličeji byla natolik výmluvná, že se Lysion už nepotřeboval na nic ptát.

„Pojď se mnou,“ řekl jen a Prescot ho okamžitě následoval.

V bytě, který si na těch pár dní, než splní svůj úkol, pronajal, se mu pak představil a oživil Prescotovo znamení. Dlouho pak spolu o všem znovu mluvili. Tak se Prescot dozvěděl o tom, že Lysion musí ještě vyhledat Dawn, než je oba přenese do Astarlynn.

A ačkoliv Prescot prozřel a uvěřil v nový život, který ho čeká, jeho rozum se ještě občas ozval s novou námitkou o tom, jak přitažené za vlasy to všechno je. Ačkoliv uvěřil, pochyby ještě plně neutichly. Proto Dawn tolik chápal, a proto teď přecházel nervózně sem a tam. Protože se bál, že Dawn svůj stávající život neopustí. Protože se obával, že ta dívka, jeho vlastní sestra, v sobě nenajde dost síly uvěřit.

Třeba nakonec přijde, řekl si v duchu s nadějí, když je to moje sestra. Když jsem dokázal pravdu přijmout já, snad to dokáže ona. Možná nemáme stejné jen nosy a ústa, třeba jsme si podobni i v srdci.

*****

     Lysion tiše kráčel vedle zamlklé Dawn a po očku sledoval nebe. Už se opravdu rozednívalo a on věděl, že jim nezbývá příliš mnoho času. Zároveň si taky uvědomoval, že nesmí spěchat, aby Dawn nevyplašil, že její odhodlání je ještě křehké a rozhodnutí následovat ho postaveno na vratkých základech.

Když konečně spatřil park, ulevilo se mu a přestal se strachovat. Jakmile vešli, podíval se bokem na Dawn, aby zjistil, jak je na tom, ale dívka vedle něj nekráčela. Prudce zastavil a vyplašeně se rozhlédl, aby ji uviděl stát u odpadkového koše. V napřažené ruce držela uzlík svého špinavého šatstva, prsty jej křečovitě svíraly, jak se nedokázala odhodlat je vyhodit.

„V Astralynn je nebudeš potřebovat,“ řekl jí jemně, když k ní přistoupil a položil svou dlaň na její, aby ji uklidnil. Ruku měla ledovou. Lysion pochopil, že uvnitř ještě pořád svádí boj se svými pochybami.

„Dawn, já chápu, že máš obavy, ale věř mi prosím, tvůj život je jinde. Čeká tě nový začátek a nelžu, když ti tvrdím, že to co je před tebou, je lepší, než co máš tady. A až poznáš celou svou moc, až se ji naučíš ovládat, pochopíš, jak úžasná jsi ty sama,“ říkal jí vemlouvavě.

Dawn se zamračila.

„Můžeš učinit ještě tolik dobra, Dawn. Pomoci tolika lidem, kteří jsou jinak bezmocní,“ dodal naléhavě. Jejich čas se povážlivě krátil.

Podívala se na něj a tiše se zeptala: „Pomůžeš mi to zvládnout, že ano? Sama bych…“

„Ty nikdy nebudeš sama, Kněžko. Dokud budu živ a ani pak,“ odpověděl jí vážně a ona konečně upustila věci do koše.

„Tak pojďme,“ vybídla ho a její hlas zněl mnohem jistěji, než prve.

Přikývl a vedl ji k místu, kde na ně čekal Prescot. Už se nebál přidat do kroku, Dawn ho následovala a v pobledlém obličeji se jí zračilo odhodlání.

Když je spatřil Prescot, musel si přiznat, že mu spadl kámen ze srdce.

„Dawn, tys přišla,“ usmál se na ni radostně a podal jí ruku na uvítanou. Pevně mu ji stiskla a trochu rozpačitě odvětila: „ Ahoj Prescote, promiň, že jsi musel čekat.“

„To nevadí, stálo to za to. Jsem moc rád, že ses rozhodla přidat se k nám. Tak nějak cítím, že se všechno začíná ubírat konečně tím správným směrem,“ řekl upřímně.

Dawn se jen pousmála a pohlédla tázavě na Lysiona: „ Co teď?“

Lysion se napřed pečlivě rozhlédl kolem, a když si byl jistý, že nikde není ani živáčka, vyhrnul si rukáv košile a odhalil své znamení. Vyzval Dawn a Prescota, aby tak taky učinili. Pak se vzali za ruce a utvořili tak malý kroužek. Jejich znamení se slabě rozzářila, jak se spojila jejich síla.

„Teď po vás budu potřebovat, abyste uvolnili svou sílu Hvězdy, která ve vás koluje,“ začal Lysion vysvětlovat.

„A to jako jak?“ vpadl mu do řeči Prescot, a když spatřil Lysionův pobavený výraz, omluvně dodal: „Jsem hrozně zbrklý a zvědavý, já vím. To jsem ale celý já, tak si raději zvykněte.“

Dawn to opět nekomentovala, její úsměv byl ale mnohem větší než prve.

„Pokusím se,“ pousmál se i Lysion a pokračoval: „Zavřete oči a soustřeďte se pouze na své dýchání. Na nic nemyslete. Pro tuto chvíli je tu pouze váš dech a můj hlas. Nádech, výdech. Tak je to správně.“

Těkal pohledem po tvářích sourozenců, a sledoval, jak se výrazy jejich tváří postupně uvolňují. Souběžně s tím začínala jejich znamení stále více zářit.

Když nastal ten správný okamžik, kdy ho jejich svit začal už bolestivě bodat do očí, semkl i Lysion víčka a tiše vyslovil kouzelná slova, která se naučil už velmi dávno. Tehdy, kdy se dozvěděl, jak čestný a důležitý úkol jej čeká.

Země se silně zachvěla a místo, kde stáli, pohltil velký světelný vír. Ten se pak proměnil v obrovský záblesk a trojice byla pryč.

6 odpovědí na “2.KAPITOLA Z ROMÁNU “SÍLA TŘÍ”, ANEB JAK TO BUDE DÁL?”

  1. Naprosto perfektní.Úplně mě děj vtáhnul k nim.Nemám co vytknout.Už se těším na pokračování.Ta kniha bude dokonalá.Dagmar

    1. Paní Dášo, vaše slova mě velice těší,dovolím si ale nesouhlasit, jelikož si myslím, že se dá vždy něco zlepšit:-) Přesto moc děkuji:-) Zatím má hotových 7 kapitol, tak třeba za nějaký čas zase nějakou přidám, pokud o to bude zájem:-)

      1. oh.. so nice post.)Love your blog.)) I now spend a survey of brglgeos with such questions.1. Why did you create a blog?2. For whom you taking him? Want to be popular?3. How long will it keep going?

        1. Thank you Jordan:)I created my blog, I approached my writing to anyone who would be interested:) As a communication tool with my fans, readers of Prokletí ohně.It will take as long as I write, so probably the rest of my life 🙂

  2. Četla jsem Vaši knihu Síla ohně a moc se mi líbila. Po přečtení ukázek z románu jsem nadšená a těším se až kniha vyjde. Nemohla jsem se odtrhnout od monitoru. Jsem zvědavá na další děj a jak to všechno dopadne. Už teď patříte mezi mé oblíbené autory.

  3. Děkuji za vaše slova, Simono, moc mě těší, že se Vám to líbí 🙂 Právě připravuji k vydání dvojdílný román podobného ladění, tak snad se Vám bude líbit i ten 🙂 Síla tří snad přijde na řadu někdy v budoucnu. A třeba uveřejním ještě další kapitoly tady na svém zápisníku 🙂

Napsat komentář: Jordan Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.