Martina Wolfová

Zdravím,

letošní dovolenou jsme prožili s manželem a synem v kempu v Caorle, v sev. Itálii. Strávili jsme tam spoustu krásných chvil, mezi nejsilnější zážitky patří první setkání mého 3letého syna s mořem, a pak náš společný výlet do Benátek.

Benátky ve mně zanechaly hluboké dojmy, které byly tak silné, že jsem musela některé z nich promítnout na papír, aby se jimi má mysl nezaobírala pořád dokola.

Třeba vás zaujmou, nebo alespoň nalákají k návštěvě tohoto města. Věřte, že je o co stát:-)

 

BENÁTKY

Perla v mořském zálivu, nebo pomalu se vylidňující atrakce pro turisty?

     Město nádherné až k zbláznění, historie a genius loci dýchající na zvědavce z každého kamene, na každém kroku, dokáže vyrazit dech a očarovat svou pohádkovou krásou.

     A přesto se už záchvěvy minulého bytí, zapsané nesmazatelně do každé cihly, každého kousku padající omítky, jen mizivě odrážejí v kdysi tolik čarovné plavbě gondoliéra. Plaví se stále, nyní však za ziskem. Jak romanticky působily chvilky, tolikrát popsané a ztvárněné umělci, strávené na gondole a doprovázené zpěvem jejího lodivoda. Jenže to už je dávno pryč, zůstalo jen zdání a matný odlesk původního kouzla.

     Zdání – to je přesně to, co se snaží město zachovat. Zdání velikosti, důležitosti, stálosti minulého…

    Jde ale o záchranu toho, co činí Benátky tolik výjimečnými a krásnými, nebo pouze honba za snadným ziskem? Dojme krávu, dokud ještě dýchá! Dokud vše nesmete a neskryje mořská hladina jako bájnou Atlantidu.

   Jak by asi vypadaly Benátky, kdyby je opustil i ten poslední turista? Poloprázdné ulice, zavřené obchody se suvenýry, jen tak tak přežívající kavárničky. Všudypřítomné chátrání v koutech, kam dopadá méně světla a pohledů návštěvníků, pytle s odpadky a žebrající lidé.

    Náměstí sv. Marka je bezpochyby dechberoucím holdem lidské tvořivosti, zručnosti a citu pro krásu. Celé Benátky jsou překrásné, snové a nezapomenutelné.

    Přesto si myslím, že tak trochu zapomínají na to, že karneval pořádají jen jednou za rok. Jakoby město a lidé, kteří jej tvoří, nosili masku, věděli o tom a rozhodli se ji nesundat.

      Už nikdy.

 

Dobrý podvečer všem,

tuto povídku jsem napsala na popud své kamarádky V. Černucké.  Stala se součástí cyklu detektivních příběhů, které vycházely v příloze Mladé Fronty Dnes Léto 2012. Cílem těchto příběhů bylo představit čtenářům nějaký zločin či záhadu, aby pak mohli hledat dle vodítek, skrytých v textu, řešení.

Třeba pobaví i Vás:-)  Jestlipak uhádnete, kam se poděla mladá paní se svým psem?

 

PANÍ SE PSEM

Paní Macháčková byla plachá, introvertní důchodkyně – vdova. Nebyla ničím výjimečná, stejně tak její život. V mládí se vyučila prodavačkou, vdala se a založila rodinu. Její dcery už dávno měly své vlastní rodiny. Byly hodné, navštěvovaly ji v jejím 1+kk tak často, jak to jenom šlo. Bydlely ale na druhém konci republiky, takže to nebylo zase tak často. Hodně si spolu telefonovaly, přesto se ale stará paní cítila velmi osaměle.

Jelikož byla opravdu velice nesmělá, s nikým jiným se nestýkala. Se sousedy prohodila sotva pár slov; byli to cizí lidé, tak o čem by si s nimi povídala? Téměř veškerý svůj čas trávila sledováním televize a koukáním z okna.

Jednoho dne, když se z něj právě vykláněla, vypadl jí z ruky mobil. Držela ho, protože každou chvíli čekala hovor od jedné ze svých dcer a nechtěla ho propásnout. Naštěstí bydlela v přízemí a okno vedlo do dvora. Ten byl celý zarostlý trávou – tedy kromě dětského hřiště a pískoviště, takže se přístroj nerozbil. Zahromovala a chystala se pro něj dojít, když tu se pro telefon sehnula mladá žena, která chodila na dvůr pravidelně venčit svého zlatého retrívra. Podala jí ho, paní Macháčková poděkovala a žena s ní pak prohodila několik zdvořilých vět.

Stalo se pak pravidlem dalšího půlroku, že se žena při venčení zastavovala u okna staré paní, aby si s ní chvilku popovídala. Mluvily hlavně o psech a počasí, nikdy o ničem osobním. Paní Macháčková ji vždy nedočkavě vyhlížela, jelikož jí tyto krátké chvilky pomáhaly zahánět samotu.

Pak se ale jednoho dne ta mladá žena vůbec neukázala. Paní Macháčkovou napadlo, že třeba onemocněla, a tak vyhlížela alespoň jejího psa, venčeného někým jiným. Jenže po něm také nebylo ani vidu, ani slechu. Tak to šlo den za dnem, až z toho byl měsíc. Paní Macháčková zprvu zvažovala možnost, že se třeba ta neznámá odstěhovala. Že by to ale udělala bez rozloučení? To se jí nezdálo. Na to byla příliš milá a dobře vychovaná. V tom bude jistě něco jiného!

Jak čas ubíhal, trápila se tou záhadou stále víc. Napadaly ji mnohem horší varianty toho, co se mohlo její přítelkyni stát. Vždyť televize a noviny byly pořád plné všech těch autonehod, přepadení a vražd. Co když něco zlého potkalo i ji? Často uvažovala o tom, že by podala ohlášení o zmizení na policii. Co by jim ale řekla? Mysleli by si o ní, že je blázen. Vždyť neznala ani její jméno, natožpak adresu. Paní Macháčková se strachovala čím dál víc, nemohla spát, ztratila chuť k jídlu, chřadla.

A pak, po dalších třech měsících, když se vracela z nákupu, svou neznámou přítelkyni konečně potkala. Jaro pomalu přecházelo v léto, všechno kolem kvetlo, vanul svěží větřík.Žena před sebou tlačila kočárek, v němž seděl malý hoch.

Paní Macháčková ji radostně pozdravila, a pak spolu prohodily pár slov. Když už se měla žena k odchodu, prošel kolem nich zrovna nějaký muž, venčící kolii.

„A kdepak vlastně máte pejska?“ napadlo paní Macháčkovou, když ho uviděla.

Žena posmutněla, než odpověděla: „Bohužel jsme mu museli najít jiný domov.“ Pak se rozloučila a odešla.

Stará paní její odpovědi nerozuměla, dokud si nevšimla, že odchod mladé ženy je doprovázen hlasitým kýcháním jejího synáčka.

Pak vše konečně plně pochopila a rozluštila tak záhadu zmizení své přítelkyně a jejího psa. Podařilo se to i Vám?

Řešení:

Když se neznámá seznámila s paní Macháčkovou, byla těhotná. Po narození dítěte se u něj objevila silná alergie na psy, tudíž retrívrovi museli najít nový domov. Tím skončilo jeho venčení i záminka k hovorům.

zdroj: MF Dnes, příloha Léto 2012, 3.8.2012