ASURA – KAPITOLA TŘETÍ – TANEČNÍM KROKEM

Kapitola třetí

Tanečním krokem

Nechtělo se jí vstát. Nejraději by zůstala v posteli pod přikrývkou navždy, jen aby si dál mohla namlouvat, že to všechno je jen zlý sen. Tak jak to dělala celou noc.  Znovu si v hlavě přehrávala vše, co od setkání se Zoranem a ostatními slyšela, viděla a zažila. Hledala pro to nějaké rozumné, logické vysvětlení. Opakovaně se vracela k videu a hledala náznaky, které by je usvědčily ze lži. Přála si, aby se jednalo o podvrh. Přála si, aby se jejich řeči ukázaly jenom jako snůška hloupých absurdních lží.

To ty jsi podvodnice a lžeš si do kapsy, musela si nakonec k ránu vynadat. I kdyby nic jiného, tak Zoranova schopnost telepatie byla dostatečně silným důkazem. Věděla, že jí říká pravdu, jenom tomu prostě nechtěla uvěřit. Protože by to znamenalo, že je z ní démon. Byl by to konec všeho, co znala.

A začátek něčeho nového.

Když už ne kvůli sobě, tak kvůli nim to musím udělat, pomyslela na své rodiče a odhodlaně posunula přikrývku stranou.

*****

Jakmile za sebou zavřela dveře pokoje, zůstala na chvilku bezradně stát na chodbě. Věděla, že když se dá doprava, zahne za roh a sejde po schodech, dostane se ke společenské místnosti. Napřed to chtěla udělat, ale pak jí hlasitě zakručelo v břiše. Uvědomila si, že už minimálně dva dny nejedla.

„Kuchyně je v přízemí,“ uslyšela ve své mysli Ondřeje.

„Vypadni mi z hlavy!“

„Zvláštní způsob, jak říct díky.“ Téměř cítila jeho úsměšek. Naštvaně sevřela rty a pospíšila si za ním dolů.

 Dveře do kuchyně našla na levé straně vstupní haly přesně proti těm do společenské místnosti. Jakmile vstoupila, zarazila se a překvapeně se rozhlížela. Kuchyně v bílé barvě zářila čistotou a byla moderně vybavená vším, co by člověk mohl potřebovat. Od přilehlé jídelny ji odděloval jenom podlouhlý barový pult s několika vysokými stoličkami. V jídelně kolem oválného stolu z tmavého dřeva stálo osm židlí.

Na jedné z barových stoliček seděla Sára, jedla banán a zaujatě hleděla do novin, rozložených na pultu.

„Ahoj,“ pozdravila Annu, jakmile vešla. Aniž by čekala na odpověď, znovu se zahleděla do novin.

„Ahoj,“ odpověděla dívka automaticky a nevraživě si změřila Ondřeje, který se k ní právě otočil od kuchyňské linky, kde zrovna něco krájel. Na tváři se mu usadil potměšilý úsměv a už se chystal pronést nějakou jízlivou poznámku, jenže Anna ho předběhla.

„Dobré ráno, Zlatovlásko,“ rýpla si do něj pomstychtivě.

Úsměv mu z tváře okamžitě zmizel, nahradil ho odtažitý, chladný výraz. „Uvidíme, kdo se bude komu posmívat na konci dnešního dne,“ zavrčel. Pak si vzal připravený sendvič a vydal se z místnosti pryč. U dveří se ještě ohlédl a požádal Sáru: „Ukaž prosím naší nové člence, kde je cvičební místnost. Za 15 minut jí začíná první lekce.“

Sára přikývla, a pak na Annu upřela tázavý pohled.

„Vlezl mi do hlavy. Bez dovolení,“ vysvětlila jí a pod tíhou pohledu rudovlasé démonky zněl její hlas omluvně.

„Chápu, že to jednoho naštve. Ondřej už je takový. Drzý a pichlavý, rád si ze všech utahuje a dokáže být velmi neomalený, “ připustila Sára. „Ale i přesto nikdy – nikdy – si nedobírej vlasy Asury.“ Její varování mělo výhružné ostří.

„Proč?“

„Protože je to pro Asuru druhá nejhorší urážka. Naše vlasy jsou znamením naší moci. Znamením toho, co jsme dokázali. Tvůj posměch tak míří proti každé kapce krve, kterou jsme prolili při ochraně lidstva.“

Anna se zastyděla. Pořád ale byla naštvaná, a tak se rychle otřepala a zeptala se: „A co je ta první nejhorší urážka?“ Mělo to znít arogantně. Neznělo.

„Že jsme jako Rákšasové,“ zavřela Sára noviny a vstala. Odnesla slupku z banánu do odpadkového koše.

„Když projdeš společenskou místností, najdeš na druhé straně za závěsem dveře. Za nimi je chodba, která vede k tělocvičně. Tam budeš trénovat. Zbývá ti nějakých pět minut na snídani, tak si pospěš. Neměla bys přijít pozdě.“

„Vážně? Pro pár minut se to snad nezblázní, ne?“ ušklíbla se Anna podrážděně.

„Neřekla bych. Zlatovláska totiž nesnáší nedochvilnost,“ uchechtla se Sára, když Anně spadla čelist. Pak si šla po svých a nechala tam Annu konsternovaně stát. Předpokládala, že ji bude trénovat Zoran. Ani ve snu ji nenapadlo, že by ji učil někdo jiný. A ještě k tomu Ondřej. Ráda by si myslela, že se jí nebude chtít revanšovat za tu urážku. Spíš si to pořádně vyžeru.

Rychlostí blesku snědla trochu vloček s mlékem a vydala se na svou první lekci.

*****

Zoran stál ve stínu radnice, opřený o chladnou kamennou zeď. Sledoval lidské hemžení na náměstí a snažil se soustředit. Věděl, že je pro ně neviditelný, a tak si mohl své okolí nepokrytě prohlížet. Sledoval ty slabé lidské bytosti, jak stále za něčím spěchají. Jako by si podvědomě uvědomovali pomíjivost vlastní existence. Jako už po tolikráte si položil otázku, proč vlastně Asury tolik riskují, aby je chránili a dali jim možnost žít jejich krátké životy. Jestli by nebylo snadnější to s nimi se všemi skoncovat jednou provždy. Odzvonilo by tak té nekonečné válce, jelikož by démoni neměli k dispozici žádné lidské schránky. Natožpak jejich krev a maso.

Jenže pak kolem něj proběhl rozverně štěkající pes a Zoranovi došlo, že i kdyby vyhubili lidstvo do posledního člověka, Rákšové by si prostě vybrali jiný živočišný druh.

Zvědavě si prohlížel muže, který se posadil na jednu z laviček a z odřeného pouzdra vytáhl kytaru. Prázdné pouzdro posunul botou před sebe a pustil se do hraní. Vypadal uboze, oblečený ve starém, špinavém kabátě, se splihlými šedivými vlasy a vousem, který rozhodně potřeboval ostříhat.  Obličej měl zvrásněný hlubokými brázdami, ale když zavřel oči a začal hrát líbeznou melodii, na tváři se mu usadil spokojený, blažený výraz. Někteří lidé jej sledovali s opovržením, jiní ho rovnou ignorovali, ale našli se i tací, a nebylo jich málo, kteří se zastavili a chvíli jeho hudbě naslouchali. Většina z nich pak zalovila v peněženkách a hodila mince do pouzdra na zemi. Posluchači, kteří měli do kapes hlouběji, poděkovali muži alespoň úsměvem.

Zoran také hudbě okouzleně naslouchal a hlavou mu blesklo, že přece jenom stojí za to bojovat o zachování lidstva. I kdyby jen pro tu jednu jedinou píseň.

Sáru vedle sebe ucítil o sekundu dřív, než se tam objevila.

„Tak jak to jde?“ zeptala se ho a rozhlédla se zvědavě po okolí. „Už se ukázala?“

„Ještě ne. Co Anna?“

Sára se ušklíbla a neodpověděla, což mohlo znamenat jediné. „Co se stalo?“ zahučel podrážděně.

„Nic hrozného,“ řekla neochotně, což mu napovědělo ještě více.

„Co zase provedl?“ povzdechl si Zoran. Nemusel jí říkat, o kom mluví. Sára si skousla spodní ret, do odpovědi se jí moc nechtělo. V duchu si nadávala do hus, že si nedala větší pozor.

„Víš, že to zjistím tak jako tak,“ zavrčel, když stále otálela.

„Vlezl Anně do hlavy,“ vzdala to, ale rychle na Ondřejovu obranu dodala: „Byl to takový hloupý vtípek, chtěl ji jen popíchnout. Vždyť ho znáš.“

„Někdy se vážně chová jako úplný idiot,“ povzdechl si Zoran. „Doufal jsem, že do toho tentokrát nepůjde. Po tom, jak jsi ho tenkrát odpálkovala ty.“ Sára se při té vzpomínce pousmála, ale nijak se k tomu nevyjadřovala.

„Co Anna na to?“ zeptal se zvědavě.

„Nazvala ho Zlatovláskou.“

Zoran na ni překvapeně pohlédl a Sára s úžasem sledovala, jak mu napřed jen lehce zacukaly koutky, pak se rty roztáhly do nesmělého úsměvu, než vybuchl hlasitým smíchem. Vyjeveně na něj zírala. Čekala, že ho to rozzlobí, a navíc si nepamatovala, že by Zorana někdy viděla takhle se smát.

„To… To by ale neměla dělat,“ poznamenal, ale nedokázal udržet vážnou tvář a znovu se rozchechtal.

„To jsem jí taky řekla,“ přikývla.

„Zlatovláska říkáš?“ ujistil se Zoran a opět vybuchl v salvě smíchu.

„Jo jo, Zlatovláska,“ zahihňala se Sára a pak se nechala strhnout jeho veselím a chechtala se tak, až jí tekly slzy z očí.

Když se jim po chvíli podařilo zklidnit a Zoran opět zvážněl, vrátil se k pozorování okolí. Sáru vyslal prozkoumat přilehlé uličky. Když odcházela splnit úkol, mávla mu na rozloučenou a na rtech jí pohrával lehký úsměv.

Má to smysl, prolétlo Zoranovi hlavou. Já, ona, všechno to kolem. Má smysl za to bojovat.

*****

Anna prošla rychle společenskou místností, a když kráčela chodbou k tělocvičně snažila se uklidnit. Sport ji nikdy extra moc nezajímal. Občas vyrazila někam na kole, nebo se věnovala turistice, ale nikdy aktivnímu sportu. Přemýšlela nad tím, v čem ji bude Ondřej trénovat. V boxu? Karate? Judu?

Před dveřmi tělocvičny se zarazila a ztěžkla polkla. Tohle bude mazec. Měla dvě možnosti. Utéct, což by znamenalo, že se jí Ondřej i ostatní budou posmívat a asi těžko pomstí rodiče. Nebo se může vzchopit a vejít dovnitř.

Celou svou bytostí chtěla utéct, ale nakonec vešla.

Tělocvična byla obrovská, vybavená různým cvičebním nářadím a žíněnkami. V jednom z rohů spatřila i posilovací stroje. Místnost byla bez oken.

Kde je Ondřej?

„Jdeš pozdě,“ ozval se jeho hlas odněkud z vrchu. Vzhlédla a spatřila ho sedět na kovové tyči vysoko u stropu. Všimla si, že ze všech stěn v různé výšce čouhají kovové trubky. Některé byly výše, jiné níž, ale všechny zatraceně vysoko. Jak tam vylezl?

„Promiň,“ hlesla, protože ji nic jiného nenapadlo.

Ondřej sklouzl z tyče a dlouhým skokem dopadl kousek od ní do podřepu. Pak se narovnal, zakroutil rameny a protáhl si paže. „Nesnáším nedochvilnost. Někdy tě totiž může stát život. Příště tě za to potrestám. Rozumíš?“

„Rozumím.“ Čekala nějakou jízlivou poznámku, odvetu za to, jak ho urazila v kuchyni, on si ji ale jenom tiše měřil s chladným výrazem ve tváři.

„Tak se do toho pustíme,“ houkl na ni.

A pak to začalo a byl to opravdu mazec. Ondřej ji přikázal, aby mu ukázala, jak vysoko vyskočí z místa. Potom ji přiměl, aby co nejrychleji přeběhla na druhou stranu tělocvičny. Musela dělat kliky. Skákat přes švihadlo. A to vše pořád dokola. Málem vypustila duši a on se jen mračil a káral jí. Neskákala dost vysoko, byla pomalá a slabá.

Když ho požádala o krátkou pauzu, opovržlivě se ušklíbl, a zatímco ona popadala dech, ukázal ji, co po ní chce. Jediným pohybem vyskočil až ke stropu a chytil se jedné z trubek, aby se na ní zhoupnul jako kaskadér a seskočil zpátky. Pak přeběhl tělocvičnu takovou rychlostí, že z něj viděla jen rozmazanou šmouhu.

Když se pak stejně rychle vrátil a zastavil těsně u ní, odtušil s kamennou tváří: „Až tohle dokážeš, budeš opravdová Asura. Tak znovu!“

Netušila, jak dlouho trénovali, ale její vyčerpání rostlo a výsledky se nijak nezlepšovaly. Měla hroznou žízeň a proklínala se za to, že si s sebou nevzala z kuchyně vodu, protože Ondřej jí už další přestávku nedovolil. A ona na něj byla čím dál víc naštvaná a rozhodně ho už nemínila o nic prosit.

Nakonec zůstala stát v předklonu a lapala po dechu. Pot se z ní jen řinul, nutně potřebovala na záchod a pusu měla vyprahlou jako poušť. Přikázal jí znovu přeběhnout tělocvičnu, ale Anna už to prostě nedokázala. Nohy se jí třásly tak, že se na nich skoro neudržela.

„Co je?“ zavrčel Ondřej popuzeně a přistoupil k ní na vzdálenost paže.

„Už nemůžu! Potřebuju…“ zachraptěla.

„Je mi jedno, co potřebuješ,“ zasyčel na ni hnusně.

Napřímila se a podívala se mu do tváře. Chtěla něco odseknout, ale neměla sílu ani na to. Bylo jí špatně, měla pocit, že bude zvracet.

„Víš, proč jsi taková nicka, Anno?“ zeptal se jí pohrdavě. Pak jí ukázal na čelo a bolestivě jí zapíchl ukazovák do kůže. „Je to všechno v tvojí hlavě. Pořád přemýšlíš jako člověk. Ale ty už nejsi člověk!“

Pak od ní kousek odstoupil a v očích mu probleskla nějaká potlačovaná emoce. Anna cítila, že by se měla bát, ale spíš se jí ulevilo, že už nestojí tak blízko.

„Zkusíme ještě jedno poslední cvičení a tím to pro dnešek uzavřeme,“ řekl věcně.

„Dobře,“ vyhrkla.

„Je to cvičení na postřeh a rychlost,“ upozornil ji a ve chvíli, kdy přikývla na srozuměnou a čekala na zadání, ji udeřil pěstí do tváře.

Vyhekla a zhroutila se na všechny čtyři. Z nosu jí vytryskla krev a z očí se vyvalily slzy. Vzlykla a snažila se popadnout dech. Bojovat s bolestí.

Přes zamlžený zrak viděla jeho tvář jen rozmazaně, když se k ní sklonil a s ledovým klidem řekl: „Příště uhni.“

Pak se napřímil a jako král odkráčel. I se svou odvetou.

*****

Anna netušila, kolik minut uběhlo, zatímco klečela na podlaze a nedokázala zastavit proud slz. Nos ji hrozně bolel i při letmém dotyku, ale nebyl zlomený. Zuřila a zároveň se styděla, že se nechala tak ponížit. Věděla, že není nicka. Její rozum jí říkal, že to není pravda, ale díky jeho chování během tréninku i jeho završení, se přesně takhle cítila.

Nakonec sebrala poslední zbytky sil, přetáhla si zpocené tričko přes hlavu a utřela s ním louži krve, která zůstala na podlaze. Pak ho zmuchlala a přitiskla si k nosu. Jenom v teplákách a podprsence vyklopýtala z tělocvičny a došla až do společenské místnosti.

Tam narazila na Zorana a Sáru, kteří se zrovna vraceli z venku. Když jí spatřili, strnuli uprostřed kroku. Zoran ji přelétl pohledem a hrozivě se zamračil. Sára byla spíš v šoku. Anna rychle spustila ruku s tričkem od tváře k hrudi, aby se zahalila.

„Co se stalo?“ zeptal se Zoran nepřirozeně klidným hlasem a jeho pohled utkvěl na zasychající krvi na jejím nose. Sára ten tón znala a raději skoro ani nedýchala, aby neupozorňovala zbytečně na svou přítomnost. Věděla, že v Zoranovi zuří hněvivé peklo, i když to tak možná nevypadalo.

„Byla jsem pomalá. Prostě moc pomalá,“ zahuhňala Anna tiše.

„Potřebuješ…“ chtěl jí nabídnout pomoc, ale ona sebrala ten zbytek hrdosti, co jí ještě zbyl a slabě odsekla: „Nepotřebuju nic.“

Cítila, že znovu nabírá k pláči, ale nechtěla, aby ji tak viděli. Popásli se na jejím ponížení už dost. Obešla je a zamířila do svého pokoje. Když odešla, v místnosti se rozhostilo těžké ticho.

„Přiveď mi Ondřeje!“ přikázal Zoran Sáře a otočil se k ní zády. Pak přistoupil k oknu, založil si ruce na hrudi a pohlédl ven.

„Zorane-“ pokusila se tiše namítnout.

„Udělej, co jsem řekl,“ přerušil ji ostře, aniž by se na ni podíval. Sára tušila, že ji jenom chrání, protože kdyby na ni pohlédl, spatřila by v jeho očích plameny. Spatřila by jeho celou moc, a pokud by to přežila, hrůza by ji připravila o spánek na několik měsíců.

Odešla tedy splnit jeho příkaz a v duchu se modlila, aby byl k Ondřejovi shovívavý.

Než jeho první pobočník dorazil, měl Zoran čas se trochu uklidnit. Pořád ještě zuřil, ale dokázal alespoň potlačit chuť zničit ho. Věděl, že je Ondřej ješitný, hádavý a ano, často i arogantní, jeho ostatní kvality to ale vynahrazovaly, takže dokázal jeho občasné výstupy tolerovat. Pokud ovšem nepřekročily jistou hranici. A zákeřnost, s jakou si zahojil své ego na Anně, byla hodně přes čáru. Čekal by od něj nějakou zlomyslnost, kanadský žertík, ale takovou brutalitu ne.

Ondřej s hranou jistotou zamířil rovnou k oknu, ze kterého Zoran stále hleděl ven. Pohledu na svého velitele se ale vyhýbal, Sára ho varovala, že by to taky mohl být jeho konec.

„Vysvětlíš mi, co se stalo?“ promluvil Zoran jako první.

„Urazila mě. Utahovala si z mých vlasů.“

„A to, že je v našem světě nová a nezná jeho pravidla asi nebylo dostatečnou omluvou pro její prostořekost, že? Ani to, že jsi jí vstoupil do mysli jen pro to, abys ji popíchl.“

Ondřej mlčel, protože tušil, že Zoran nechce poslouchat jeho výmluvy a všechno, co by na svou obhajobu řekl, by znělo právě tak.

„Urazila tvou ješitnost, a tak si prolil její krev,“ zahučel Zoran, když Ondřej nic neříkal a tentokrát na něj upřel pohled. Sálala z něj zloba a někde hluboko, kontrolované ocelovou silou Zoranovy vůle, mohl spatřit i svíjející se plameny.

„Ano. Ne,“ odpověděl Ondřej a uhnul pohledem, protože žár Zoranova pohledu prostě nedokázal snést.

„Ano? Ne? Vysvětli to,“ poručil Zoran chladně.

„Ano, urazila mou pýchu, i když z nevědomosti a ano, byl jsem na ni hnusný, protože mě tím naštvala. Ale ne. Nebyl jsem na ni hnusný a tvrdý jen proto, že mě vytočila. Je to Asura s modrými vlasy a to znamená, že je výjimečná. Možná ne tak výjimečná jako ty,“ přejel pohledem sytou modř na Zoranově hlavě, „ale výjimečná. Měla by být silnější a ve všem lepší, než jsem já, nebo Sára. Jenže to se nestane, dokud bude uvažovat jako člověk. A přesně to ona dělá. Myslel jsem, že jí to dojde, když ji pořádně proženu, ale nestalo se to. S takovým přístupem to nikdy nedokáže. A to se musí naučit mnohem víc než se jenom jako Asura hýbat. Navíc naše řady prořídly a čím dřív bude připravená, tím dřív se k nám může přidat v ulicích. Potřebuje se naučit, jak se ochránit. Jak ochránit ostatní. Jako člověka ji nepotřebujeme. Jako člověk v našem světě nic nezmůže. Je Asura a měla by tak začít myslet. Chtěl jsem jí otevřít oči.“

„Málem jsi jí zlomil nos,“ podotkl Zoran zamyšleně, jak uvažoval nad Ondřejovými slovy.

„Ano málem. Kdybych opravdu chtěl, měla by ho zlomený.“

„Co když si zlomil ji?“ zeptal se ho Zoran zachmuřeně, plameny z jeho očí už ale zmizely.

„To si nemyslím. A ani ty tomu nevěříš. Připouštím to nerad, protože mě ještě pořád štve, co si ke mně dovolila, ale i já v ní na chvilku zahlédl to, co ty jsi spatřil hned na začátku. Dříme v ní síla. Je tam a čeká, až si ji Anna uvědomí. Až si ji přivlastní a začne ji používat.“

„Možná by sis neměl tolik přát, aby svou sílu objevila,“ napadlo Zorana a měřil si Ondřeje, jako by měl něco za lubem.

„Proč ne?“ zarazil se jeho pobočník.

„Protože bys pak nemusel stihnout dostatečně rychle uhnout,“ uchechtl se Zoran, poplácal Ondřeje po rameni, a pak odešel do své pracovny.

*****

Anna stála ve sprše dlouho. Slastně si vychutnávala horkou vodu, která jí milosrdně smývala pot i krev a uvolňovala bolavé svaly. Brečela jako malá holka. Brečela ponížením a vztekem, že se nechala tak hloupě napálit. Slzela nad sebou lítostí a bolestí nad ztrátou rodičů a starého života. Trápil ji stesk a bezmoc. Voda to vše odplavovala a pomáhala ji udržet vlastní slabost v tajnosti, protože maskovala její pláč.

Když se utřela a oblékla do čistého trička a kalhotek, podívala se do zrcadla. Otřela ho, protože bylo zamlžené do páry, a znechuceně si prohlížela svůj nos. Byl červený a opuchlý, ale už nekrvácel a dalo se přes něj dýchat.

Kdyby chtěl, tak by mi ho zlomil, uvědomila si a zamračila se. Jenže to neudělal.

V břiše jí hlasitě zakručelo, žaludek měla hlady úplně stažený. Rozhodně se ale nechystala sejít dolů mezi ostatní, aby se najedla. Za prvé si nebyla jistá, jestli by zvládla ty schody a za druhé nechtěla, aby ji viděli v tak zbídačeném stavu. Ne dokud neposkládá dohromady střípky své rozbité hrdosti.

Šouravě vyšla z koupelny a zamířila k posteli, když v tom ji zarazila vůně, linoucí se pokojem. Na stole uviděla tác a na něm misku plnou ovesné kaše s ořechy a medem, dva banány, láhev vody a velký šálek bylinkového čaje.

O něj byla opřená kartička s jednoduchým vzkazem. Sněz to. S.

Nedala se dvakrát pobízet, spolkla zraněnou pýchu a všechno rychle zhltla. Když dopíjela čaj, všimla si, že za ním stojí ještě nádobka plná ledu a čistá utěrka. Vděčně se usmála, když si zalézala pod peřinu a ledovala si bolavý nos.

Musím Sáře zítra poděkovat, umínila si a než se nadála, tvrdě usnula.

ASURA – KAPITOLA DRUHÁ – MENŠÍ ZLO

Kapitola druhá

Menší zlo

Zoran, Ondřej a Sára stáli v řadě vedle sebe, modrovlasý démon uprostřed. Všichni tři se tvářili velmi vážně, dokonce i Ondřejovi zmizel z obličeje jeho věčný úsměšek. Zoran soustředěně sledoval scénu před sebou.

„Už jsme to dlouho nedělali,“ poznamenal Ondřej zamyšleně.

„To je pravda. Myslíš, že to zvládne?“ zeptala se ho Sára.

Ondřej neodpověděl, jen se podíval na Zorana. „Zvládne. Mě spíš zajímá, kým je,“ odpověděl vážně.

„Pořád si myslíš, že to není náhoda? Že to celé bylo zosnované jen proto, aby ji probudili?“ pochopila Sára.

Zoran mlčky přikývl.

„Myslel jsem, že jí to řekneš. Když jsi jí všechno vysvětloval. Oba jsme si to mysleli,“ podíval se Ondřej na Sáru, která přitakala.

„Já vím. Ale je to pořád jen hypotéza bez důkazů. Usoudil jsem, že bude lepší, když počkám, až se Anna odhalí. A pak se rozhodnu, jestli se jí s tím svěřím,“ vysvětlil Zoran. Ondřej i Sára už s ním byli dost dlouho, aby pochopili, že se mají řídit jeho příkladem.

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Tma kolem nich ztěžkla jejich váháním.

 „Tak to spusť,“ vyzval Zoran svého pobočníka, který dlouze vydechl a stiskl tlačítko dálkového ovládání. Prostor se rozvibroval hlasitým rachocením stroje, stojícím jen několik metrů od nich.

Byla to stará zjednodušená nářezová pila. Tvořil ji dva metry dlouhý posuvný stůl a samotné ostří v podobě gilotiny, poháněné hydraulikou.

Anna ležela stále ještě v bezvědomí na stole, hlavou směrem k pile. Ruce měla připoutané k jeho okraji, tentokrát rovnou ocelovými pouty. Probral ji až zvuk stroje, když se dal do pohybu. Stůl se posouval pomalu. Chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala úplně. Ostří zrovna s ošklivým zaskřípěním dopadlo asi dvacet centimetrů od její hlavy.

Anna zaječela a nepřestávala křičet, ani když se začala divoce zmítat a trhat pouty. Ve tmě, kterou se obklopili, je nemohla vidět. Cítila ale jejich přítomnost a prosila je o smilování. Prosila a nadávala, vyhrožovala a žebrala. Pila se znovu zakousla do plochy stolu. Deset centimetrů od její hlavy. Její jekot přešel v neartikulované skřeky plné smrtelného děsu.

„Tuhle část nesnáším,“ zašeptala Sára.

„Neboj, už to brzy skončí,“ povzbudil ji Ondřej. Jeho pohled těkal z ostří na Annu a zpět. Nůž se pomalu zvedl až ke své základně, aby začal opět pomalu klesat. Aby se tentokrát zakousl rovnou do masa.

Zoran ani na moment nespustil pohled z dívčiny tváře. Proto jako první spatřil záblesk v jejich očích. Prozření démona. Anna ještě naposledy škubla náramky a rozlomila je, jako by byly z papíru. Pak v poslední vteřině zachytila holými dlaněmi ostří pily, a bez zaváhání začala tlačit proti ní. Po nahých pažích jí začaly stékat pramínky krve, ale ona dál tlačila, až zarazila ostří do jeho základny takovou silou, že v hydraulice zvedacího zařízení zapraštělo a celý stroj se zastavil.

Pak se svezla na podlahu a zůstala na všech čtyřech. Zpocené vlasy jí padaly do obličeje a pod dlaněmi se jí rozlévaly rudé kaluže. Třásla se. Dýchala rychle a nahlas. Pak se její tělo uklidnilo a ona se pomalým, nepřirozeně plynulým pohybem postavila a pohlédla jejich směrem. Vlasy jí visely zplihle přes obličej, ale i tak to bylo zřetelné. Její oči byly rubínově rudé.

„A sakra!“ zahromoval Ondřej, zatímco Sára si jen těžce povzdechla. Zoran se zamračil.

Démon v Anně se jen zběžně rozhlédl po svém okolí, a pak viditelně a hlasitě vtáhl vzduch nosem. Zavětřil ještě několikrát, a ač se to zdálo nemožné, jeho oči pokaždé zrudly ještě trochu více. Pak sklonil tvář ke svým dlaním a spokojeně se usmál. Ukázal tak trojici před sebou dvojitou řadu dlouhých bílých zahnutých zubů. A pak se zakousl do své vlastní dlaně.

Zoran se pohnul tak rychle, že si toho ani Ondřej, ani Sára nevšimli. Najednou stál sotva metr od démona. Ten okamžitě zvedl hlavu, ale dále si hryzal krvácející maso. Zoran se mu zahleděl do těch odporných očích a ostře zavelel: „Anno, slyšíš mě? Okamžitě s tím přestaň!“

S démonem to ani nehnulo.

„Anno, hryžeš si vlastní ruku,“ upozornil ji tentokrát klidně. „Nech toho.“

Démon se zarazil a spustil paži k tělu. Rozšklebená ústa měl nyní stejně krvavě rudá jako oči. „Tahle. Je. Moje,“ řekl trhaně skřípavým hlasem.

„Ne!“ odsekl Zoran s chladnou jistotou a neuhnul pohledem.

Démon se jen pohrdavě ušklíbl a přikrčil se v očekávání boje. Zoran ale o krok ustoupil a pomalu sáhl do kapsy kabátu. Ozvalo se šustění potravinové folie, a pak démonovi podal kus čerstvého masa.

Ten váhal, čekal lest. Nakonec po něm ale lačně sáhl a s chutí se do něj zakousl.

„Mám toho více,“ řekl Zoran s ledovým klidem. „Tvému otci už ta tkáň určitě chybět nebude, Anno.“

Démon k němu prudce zvedl oči, pak zavřeštěl a padl na kolena. Zíral na čerstvé maso a svou rozdrásanou dlaň, jako by nevěděl, co si s nimi počít. Co si počít sám se sebou. Pak znovu silně zařval, až jeho ryk vystrašil ptáky, spící nahoře na střeše za komínem, upustil maso a v předklonu začal mohutně zvracet.

Sáře vyletělo obočí nahoru a Ondřej jen překvapeně hekl. Démonka vykročila zvědavě směrem k dívce, ale Zoran za sebe napřáhl paži a mlčky jí tak přikázal, ať zůstane, kde je.

Trvalo to dlouho, než tvor před nimi strnul a přestal dávit krvavou hmotu.

„Anno?“ oslovil ji Zoran laskavě.

Zvedla k němu tvář potřísněnou krví. Její oči byly jasné a průzračně modré.

„Zorane,“ vzlykla zničeně a roztřásla se. Sotva k ní stihl přiskočit, když se zhroutila zpátky do temnoty bezvědomí.

To už se ani Ondřej neudržel. Přistoupil k ní a hlasitě zalapal po dechu. Když Sára stanula vedle něj, pochopila proč.

Anniny vlasy byly od konečků do poloviny své délky modré.

*****

Ostří se blížilo a Anna věděla, že v další sekundě zemře. Před očima jí vůbec neproběhl celý její život, jak tvrdilo tolik lidí ve filmech a knihách. Ovládla ji jen jediná myšlenka. Jediná emoce. Strach. Ještě nechtěla zemřít. V té chvíli ucítila, jako by nějaká neviditelná síla v jejím nitru uchopila její vědomí a odsunula ho stranou. Na chvíli se jí rozmazal zrak a měla pocit tonutí ve tmě, pak ale náhle viděla zase dobře. Až moc dobře. Koukala na pilové ostří, které se osudově blížilo k její hlavě a mohla na něm spočítat každou skvrnku rzi, ať už byla jakkoli malá. Do nosu jí udeřil silný pach potu, prachu a špíny, který jí byl velmi nepříjemný.

Pohnula se, aby vzápětí zjistila, že ji někdo připoutal ke stolu. Cítila, jak ji jeho nerovnosti tlačí do zad. Pila už byla skoro u jejího obličeje. Sevřela pěsti a trhla jimi, čímž se uvolnila. Bez zavání chytila ostří a tlačila do něj, dokud se stroj nezastavil a ona neosvobodila.  Ze stolu se svezla nemotorně na podlahu, její tělo jí bylo v té chvíli podivně cizí. Vážilo snad tunu a celé se třáslo vypětím. Dýchala prudce a bolestivě nabírala vzduch do plic. Studená kamenná podlaha ji tlačila do kolen, a tak se po chvilce zvykaní na svou tělesnou stránku opatrně postavila.

Kromě štiplavého pachu, který ucítila už na tom podivném stroji, jí nyní do nosu udeřila nádherná neznámá vůně. Žádostivě ji vtáhla nosem a žaludek se jí sevřel hlady. Pak jí došlo, odkud ta vůně pochází a s neovladatelným nutkáním se zahryzla do své pořezané dlaně.

Ústa ji zaplnila horká, slaná chuť a naprosto ji zatemnila mysl. Už nebyla žádná Anna, nebylo nic jenom ta potřeba kousat, drásat a sát tu božskou manu. Chtěla jenom více krve, více masa…

Anna se s vyděšeným výkřikem posadila.

Něco vedle ní se pohnulo, svět se zhoupl a ona ucítila horkou ruku na svém rameni. „Spi dál, Anno. Spi klidně. Už je to v pořádku,“ chlácholil ji známý Sářin hlas.

Poslušně se znovu položila do měkké postele, jak zjistila posléze, a zavřela oči. Věděla, že jí ten hlas lže, protože všechno nebylo v pořádku. Něco bylo naopak moc špatně, ona ale neměla sílu tomu nyní čelit. Odevzdala se tmě.

*****

Bylo už pozdě odpoledne, když se Zoran připojil k Ondřejovi v centrálním pokoji. Sedl si na jednu ze židlí, přehodil nohu přes nohu a jednu paži položil na stůl. Prstem pak jemně kreslil na jeho povrchu malé kroužky a sledoval Ondřeje, který přecházel po pokoji sem a tam jako lev v kleci. Sára napůl seděla na okenním parapetu, napůl stála. Ruce překřížené na hrudi, v pohledu otázku.

„Proč nám Zorane konečně neřekneš, co se to v té polorozpadlé barabizně stalo?“ nevydržela to.

Ondřej se zastavil a čekal napjatě na jeho odpověď.

„Co si myslíte vy?“ odpověděl Zoran otázkou.

Ondřej vypustil podrážděně vzduch, aby se trochu uklidnil, a pak spustil: „Existuji zde již dlouho. Ani zdaleka ne tak dlouho jako ty, Zorane, ale i tak už jsou to věky. Nikdy jsem ale neviděl nic podobného. Byla to Rákšasa. Jednoznačně Rákša. Ale pak se něco změnilo, Anna něco udělala a ta krvelačná bestie je pryč a z ní je Asura. Ale co se stalo?“

„Třeba není pryč,“ podotkla Sára spíš tázavě.

„Je určitě pryč. Viděla jsi Annu na konci, když se z ní stala Asura. Viděla jsi přece její vlasy,“ oponoval jí Ondřej přesvědčeně.

„Tak jak to tedy je?“ zeptala se Sára Zorana.

„No ano, jak to tedy je? Jsem zrůda nebo menší zrůda?“ ozvalo se ode dveří uštěpačně. Pohledy všech tří se upřely na Annu, která pomalu vstoupila dovnitř.

„Jsi Asura, Anno,“ odpověděl Zoran klidně a ukázal jí na volnou židli. Ušklíbla se a jeho tiché vyzvání neuposlechla.

„Ale jak-“ promluvil Ondřej, ale Anna ho přerušila: „Takže menší zrůda, bezva.“

„Vždyť jsme všichni viděli její oči. Její tvář. Pila svou krev a hryzala své maso!“ namítla Sára.

„Nejenom své,“ upřesnil Ondřej a upřeně se na Annu zahleděl. Ta zbledla, těžce polkla a hněvivě pohlédla na Zorana. „A vypadalo to, že jí opravdu chutná,“ rýpnul si Ondřej znovu.

„To by stačilo,“ pokáral ho Zoran za zbytečnou krutost.

„Ne, jen ho nech. Je to pravda. Chutnalo mi to. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jako by ani nic jiného neexistovalo. Jako by nic jiného, než nasycení nemělo smysl,“ přiznala Anna tiše.

Ondřej pevně sevřel rty a věnoval Zoranovi výmluvný pohled.

Zoran se zamračil, klepnul klouby prstů do stolu a postavil se. Sára ztuhla. Zoran se uměl dokonale ovládat a s nadhledem zvládal Ondřejovu zálibu v popichování. Jen jednou ho viděla rozzlobeného a byla to taková vichřice zuřivosti, že už to nechtěla nikdy zažít znovu. Raději stanout tváří v tvář třem rozzuřeným Rákšasám než jednomu rozlícenému Zoranovi.

„Říkám to naposledy. Anna je Asura!“ procedil skrze zuby. „A to velice silná. Tušili jsme, že se kolem ní může pohybovat Rákša, který lační po těle, a když ji posedl u pily, potvrdil tak naše tušení. Jenže Anna ho dokázala porazit. Chvilku po svém probuzení.“

Ondřej se Sárou nyní konsternovaně zírali na dívku, která pro tuhle chvíli nevěděla, co na to říct. Sama byla překvapená. Vykročila k dříve nabízené židli a svezla se na ni. Pak položila ruce na desku stolu, dlaněmi vzhůru. Zírala na svou zahojenou pokožku, která nenesla žádné stopy po řezné ráně. Nebo otisky zubů. Všichni mlčeli, jen ji zamyšleně pozorovali.

Sáhla si na vlasy a natáhla jeden pramen do svého zorného pole. Spatřila sytě modrou, která v polovině délky přecházela v její přirozenou barvu. Rychle pohlédla na Zorana a jeho vlasy, a pak zpátky na svoje.

„Takže jsem démon. Asura. Zabíjím jiné démony. Přesněji jednoho jsem už zabila, i když tedy vážně nevím jak. A jsem silná, protože mám modré vlasy. Tedy napůl modré,“ shrnula si to Anna pochybovačně.

„Barva vlasů vypovídá o síle Asury. Neurčuje ji,“ opravila ji Sára automaticky.

Anna přimhouřila oči a podívala se zvědavě na Ondřeje. Pak na Sáru. Znovu na Ondřeje, na jeho žlutou hřívu. Zakabonil se, a to jí vykouzlilo škodolibý úsměv na tváři, když pochopila, co to znamená.

Bez jediného dalšího slova se zvedla a vydala se zpátky ke dveřím. Pak se otočila, jako by si na něco vzpomněla, a ukázala na své pyžamové kalhoty a bílé tričko, které slabě vonělo po pracím prášku. „To je tvoje práce?“ zeptala se Sáry. Démonka zaraženě přikývla.

„Děkuji,“ řekla Anna upřímně a chystala se odejít.

„Kam to jdeš?“ houknul na ni Ondřej nechápavě.

„Domů,“ odpověděla mu, aniž by se ohlédla, hlas se jí ale při té lži zlomil. Žádný domov už neměla. Její otec byl mrtvý, matku posedla Vétala. Její život byl pryč. Její lidskost byla pryč. Všechno bylo špatně. Moc špatně.

„Tady jsi doma, Anno. S námi,“ uslyšela Zorana. Zdálo se jí, že v jeho hlase zaslechla lítost.

Mlčky vzala za kliku a odešla. V pokoji, kde se před chvílí probudila, se svezla na postel a chtělo se jí brečet. Místo slz se ale jen hystericky rozesmála.

*****

„Tohle nebude vůbec jednoduché,“ odtušila Sára suše, jakmile Anna odešla.

„Nikdy to není jednoduché. I vy dva jste mi dali zabrat. Hlavně Ondřej,“ reagoval Zoran klidně. Sára se uchechtla, ale dál to nekomentovala.

„Já mám možná prořízlou pusu, šéfe,“ vložil se do toho jmenovaný, „ale jinak jsem byl a jsem v pohodě. Ale ta holka, to je něco jiného. Viděli jste, jak se na mě podívala? Na moje vlasy?“

„Snad se jí nebojíš?“ neubránila se Sára malému popíchnutí.

Ondřej si pohrdavě odfrknul.

Zoran jim věnoval drobné pousmání. Během těch věčných roků jeho existence už spolupracoval s mnoha jinými Asurami. Některé mu přirostly k srdci víc než ostatní. Většinu z nich ztratil v boji s Rákši. Jiní jeho spolubojovníci byli tou nikdy nekončící řadou soubojů a bitev natolik zdeptáni, že ho sami prosili, aby ukončil jejich lidské existence. Aby mohli na chvíli spočinout v klidné a tiché dřímotě, než se znovu zrodí a budou opět probuzeni. Nepovažoval je nikdy za zbabělce. I jeho čas od času vábila možnost opustit alespoň na chvíli bitevní vřavu a odpočinout se ve sladkém nevědomí. Pokaždé u něj ale převážil smysl pro povinnost a vědomí všech těch hrůz, kterým mohl zabránit. To ho poutalo dál v lidském těle a lidském světě.

„Anna jenom potřebuje čas. Přišla o své blízké. Začal pro ni úplně nový život. Bude se toho muset hodně naučit,“ poznamenal k nim zamyšleně.

„Samá práce bez legrace,“ popíchl ho Ondřej a pokračoval s pobaveným úsměvem: „Nezapomínej, že ji čeká taky spousta zábavy. Se svými dovednostmi a novým tělem si může užívat čeho chce, a dostane taky koho chce. Nikdo jí neřekne ne.“

„Sakra Ondřeji, kdy už tě to konečně přejde?“ zašklebila se na něj Sára znechuceně.

„No co? Holky my samy padaly do postele, dříve než se ve mně probudil démon. Teď mě prostě chtějí ještě víc,“ bránil se Ondřej a pohodil žlutou hřívou. Přitom na Sáru škádlivě mrkl. Dívka ho šťouchla pěstí do ramene. Dost aby ho to zabolelo, ale ne tak, aby to bral jako útok. Přece jenom byl druhý po Zoranovi a ačkoliv se někdy choval jako pitomec se zastydlou pubertou, v boji byl nelítostný vůči nepříteli a obětavý vůči přátelům. Věděla, že jí vždy kryje záda. Stejně tak jako Zoran. Možná byl tím nejstarším a nejsilnějším Asurou, jakého znala, ale nikdy se nad ně nepovyšoval. Jako velitel je vedl pevnou a občas přísnou rukou, ale nikdy je nenechal na holičkách a byl tu pro ně vždy, když ho potřebovali.

„Mám za ní jít?“ změnila pro jistotu téma.

Zoran nezaváhal ani na chvíli: „Děkuji, ale půjdu já. Vy dva máte své mise, které čekají na splnění. Víte, co máte dělat.“

„Jistě,“ přikývli oba vážně. Čas na legraci skončil, teď byla na řadě zase chvíli práce.

„Tak se do toho pusťte a buďte opatrní. Uvidíme se večer,“ rozloučil se s nimi a vydal se za Annou.

*****

Zaklepal na dveře, ale na vyzvání nečekal. Jakmile vešel do jejího pokoje, zavřel za sebou a opřel se o ně. Ruce si strčil do kapes kalhot.

V pokoji bylo šero.  Zatažené závěsy vpouštěly do pokoje jen tenký paprsek slunečního světla. Anna seděla uprostřed lůžka. Objímala si nohy pokrčené v kolenou. Opírala se o ně čelem, takže jí neviděl do obličeje.

„Proč se obtěžuješ?“ zeptala se ho posměšně, aniž by zvedla hlavu.

„Čím konkrétně?“ zmátla ho, ale nedal to na sobě znát.

„Klepáním přece,“ zavrčela.

„Přišlo mi vhodné upozornit tě, že vstoupím dovnitř,“ odvětil samozřejmě.

„Jo tak, pán je gentleman,“ zahučela nelichotivě, tvář stále sklopenou.

„Chápu, že se zlobíš. Hodně jsi ztratila,“ promluvil smírně.

„Všechno!“ zvedla prudce hlavu a upřela na něj pohled plný hněvu. „Ztratila jsem všechno. Vy jste mi to vzali!“

„Stalo by se to stejně, Anno. Asura v tobě by se probudila, jakmile by se tě pokusil Rákša zmocnit. A možná bys ho neporazila a zůstala Rákšou,“ pokračoval stejným tónem.

„A co?! Kašlu na to!“ vykřikla nenávistně. Pak se znovu opřela hlavou o kolena. „Je mi to jedno. Běž pryč.“

Ignoroval ji a sedl si vedle ní na lůžko. Měl nutkání uchlácholit ji dotekem, ale věděl, že na to není správná doba. Byla teď plná nenávisti a strachu.

„Máš pravdu, že jsme ti mnohé vzali. O svůj lidský život bys ale dříve či později přišla. Chápu, že se bojíš, a mnohému ještě nerozumíš. Rozumím tvému vzteku. Ale to všechno časem přejde,“ zkusil to ještě jednou chápavě.

„Běž do prdele,“ odsekla vulgárně.

Zoran se rozhodl nijak ji nešetřit a zkusil jí hodit vějičku. Otevřel svou mysl, aby mohl oslovit tu její. „Myslel jsem, že budeš chtít alespoň pomstít své rodiče.“

Anna překvapeně zvedla hlavu a nechápavě si ho měřila. Přikývl na její nevyřčenou otázku.

„Ano, slyšíš mě ve své hlavě.“

„Dokážu to taky?“   Bylo těžké nepromluvit, jen si to myslet. Nezvyklé.

„Právě jsi to dokázala.“ Pochvalně se usmál.

„Dokážou to všichni?“

„Ano. Taky číst myšlenky. Nebo ovládat myšlenky.“

„Cože? Hnus! Můžu se proti tomu nějak bránit?“

„Jistě.“

„Naučíš mě to?“

„Ano.“

„Kdy?“

„Až začneš spolupracovat.“ Vstal a chystal se odejít. Anna na něj zkameněle zírala a mlčela. Věděl, že je to vydírání, ale jestli to mohlo zabrat, byl ochotný to vyzkoušet. Anna s nimi nemusela zůstat. Mohla odejít a protloukat se světem sama. Věřil, že je dost tvrdohlavá na to, aby je opustila. Jenže sama by příliš dlouho nepřežila, i když byla silná. Rákšové by ji nakonec dostali.

„V klidu si to rozmysli. Času máš dost. Celou věčnost, dá se říct.“

Ani teď nijak nereagovala, ale to ho nepřekvapovalo. Byla zmatená a vystrašená, všechno pro ni bylo a bude jiné. Každá nově probuzená Asura se potřebovala s novým životem srovnat a přivyknout si.

Už bral za kliku, když promluvila. Její hlas byl chladný, ale plný odhodlání. „Odpověď je ano. Chci je pomstít.“

Rychle potlačil spokojený úsměv, když se k ní otočil. „Myslel jsem si to. Dnes si ještě odpočiň a zítra začneš s tréninkem.“

ASURA – KAPITOLA PRVNÍ – MODRÝ, ŽLUTÝ A ČERVENÁ

Kapitola první

Modrý, žlutý a červená

Anna si to svižným krokem zamířila z kina rovnou domů. Prošla ulicí lemovanou potemnělými výlohami obchodů a vydala se známou cestou přes malý park. Minula dětské hřiště s klouzačkou a pískovištěm, v této pozdní hodině již opuštěné. Občas se rozhlédla kolem sebe, ale nikde nespatřila ani živáčka. Nebylo divu. Byla středa, pozdě večer, a většina lidí už byla zalezlá v postelích.

I na ni čekalo ranní vstávání do práce, ale moc si přála ten film vidět a dnes ho hráli naposledy. V kině byla sama, bez doprovodu. Měla to tak nejradši. V práci si užila lidí a lidských řečí dost a dost.

Jakmile prošla parkem, pokračovala po chodníku, tonoucím z poloviny ve stínech. Po pravé straně míjela panelové domy s jednotlivými vchody. Některá okna ještě svítila. Po levé straně lampy střídaly mohutně vzrostlé lípy.

Anna byla ještě plná dojmů z filmu. Zamyšleně minula několik dalších lidí a ani je příliš nevnímala. Na známé ulici se cítila bezpečně. Těšila se, až dorazí domů, dá si horkou sprchu a zaleze pod peřinu.

V tom se do ní náhle opřel silný poryv chladného větru, až to s ní smýklo na stranu. Byla příjemně teplá jarní noc, takže ji to překvapilo dvojnásob. Zpomalila. Poryvy větru v malých vírech zvedaly listí z chodníku a společně s pohozenými papíry a sáčky z odpadků, které se doposud povalovaly kolem, vytvářely malá barevná tornáda.

Annino překvapení se změnilo ve zvědavost. Odkud se ten vítr bere? Celý den ani nefouklo a teď takový vichr?

Vítr jí vmetl do očí smítka prachu a přinutil ji přivřít oči. A právě v té chvíli ucítila v zátylku mrazení, které nemělo s podivnou vichřicí nic společného. Anna zostražitěla, přece jen už bylo pozdě a byla sama. Ve své blízkosti neviděla ani živáčka, přesto byl její pocit bezpečí okamžitě pryč.

Zadržela dech a přinutila se pomalu ohlédnout. Snažila se nepanikařit a udělat to ledabyle.

Oči se jí kvůli prachu a větru zamlžily a první slzy si už našly cestu po její tváři. Mrknutím se je pokusila odstranit a podrážděně si odhrnula pramen světlých vlasů, které jí právě s dalším poryvem chladného vzduchu šlehly nepříjemně přes tvář.

A pak ho spatřila. Muže, oblečeného celého v černém. Jako první zaregistrovala jeho dlouhý kabát, který za ním vlál jako široká křídla.  Pak pohledem utkvěla na jeho vlasech. Měly sytě modrou barvu.

Znovu zamrkala a utřela si mokré tváře. A během té chvilky cizinec zmizel. Anna zaraženě hleděla do stínů za sebou, jestli jen někam nepopošel, ale ulice byla prázdná.

Napřed ji trochu zatrnulo. Pak ji napadlo, že prostě jen zašel do některého z blízkých domovních dveří. Otočila se tedy zase zpátky a chystala se pokračovat v cestě.

Místo toho ale ucítila, jak ji něco silně udeřilo do hlavy. Následovalo prudké šlehnutí bolesti a pak už nic.

*****

Annu probudil chlad. Zakusoval se jí do celého těla. Lýtkové svaly jí podivně cukaly a prsty na nohou byly úplně zmrzlé. Stejně tak prsty na rukou. Hlava se jí točila, hučelo jí v uších a zvedal se jí žaludek. Nutkání polknout nedokázala zabránit, ale šlo to těžce, protože měla plná ústa. V koutcích cítila podivný tlak.

Roubík ?!

Chtěla si tu věc vytáhnout, ale nemohla pohnout rukama.

Teprve toto poznání ji přivedlo k plnému vědomí. Otevřela oči a nebylo to jednoduché. Víčka měla těžká jako z olova. Zprvu viděla rozmazaně. Když konečně dokázala zaostřit, ochromil ji strach.

Seděla na židli jen ve spodním prádle, kotníky přivázané silným provazem k tomu obyčejnému kusu nábytku. Ruce měla spoutané za opěradlem, v puse opravdu látkový roubík. V panice začala trhat pažemi a snažila se osvobodit. Provaz se jí bolestivě zařezával do kůže, ale nepřestávala, dokud ji svaly nezačaly pálit a křečovitě se stahovat.

Bála se čím dál víc. Nechtěla brečet, protože by to stejně bylo k ničemu, ale i tak začala popotahovat. Znovu těžce polkla.

Musíš se uklidnit. Nepanikař a přemýšlej!

Pečlivě se rozhlédla kolem sebe a snažila se ignorovat třeštící hlavu. Nacházela se uprostřed velké tovární haly a zleva i zprava na ni mířilo světlo ze dvou silných reflektorů. Zbytek prostoru tonul ve tmě. Místnost vypadala prázdně a opuštěně. Kam mohla dohlédnout, viděla jen holé zdi z červených cihel s oprýskanou omítkou. Na některých místech je pokrývaly tmavé, vlhké skvrny plísně. Všechna okna někdo zamaloval černou barvou, některá navíc zabednil dřevěnými prkny. Strop se klenul vysoko, hluboko ponořený do tmy. Ať napínala zrak sebevíc, až nahoru nedohlédla.

Zrovna se chystala znovu se rozhlédnout kolem sebe, jestli neobjeví něco ostrého, čím by si přeřezala pouta. Už tolikrát to přece viděla ve filmu. Stačilo se na židličce jen převrhnout na bok, možná se trochu posunout po podlaze, a pak použít něco ostrého. V té chvíli ale ucítila na tváři závan větru. Znovu se upřeně zahleděla vzhůru.

Musí to být komín, napadlo ji najednou. A venku je tma. Musím být v jedné z těch starých, polorozpadlých výrobních hal na kraji města, blesklo jí hlavou. Zároveň se musela s rostoucí hrůzou ptát, jak se tu octila a hlavně proč.

V té chvíli oba reflektory divoce zablikaly. Oslepilo ji to. Znovu ucítila ten poryv vzduchu, tentokrát mnohem silnější. Světla se okamžitě umoudřila a ona před sebou spatřila cizince s modrými vlasy.

Stál zpříma, nohy mírně rozkročené. Paže si založil na hrudi a hlavu nakláněl lehce na pravou stranu. Zkoumavě si ji prohlížel hnědýma očima. V obličeji byl velmi bledý, jeho pokožka výrazně kontrastovala s jeho vlasy a tmavým černým obočím. Rty měl souměrné, ale podobně světlé jako pleť. Bez krve.

Upír, napadlo ji okamžitě, jak si vybírala daň její záliba ve fantasy a hororech. Racionální část jejího mozku to okamžitě zavrhla. Anna se uslyšela hystericky zachichotat.

„Je tu něco k smíchu?“ promluvil neznámý nezúčastněným tónem.

Zavrtěla hlavou, ale zároveň se znovu uchechtla. Nedokázala si pomoct.

„Připadám ti legrační?“ zeptal se znovu. V jeho hlase zazněla jasná výhrůžka. A ještě něco jiného. Zvláštní zachvění, nepatrná miniaturní vibrace podobná zavrčení. Asi ji to mělo ještě více vyděsit. Jenže Anna měla pocit, jako by se jí ten zvuk vypálil do mozku a na chvilku se tam zabydlel. Prozkoumal ji, pohladil a zmizel. A ona by dala cokoli za to, aby ho opět uslyšela.

Znovu zavrtěla hlavou a ke svému vlastnímu překvapení ze sebe vydolovala i tiché ne. Mumlala ho přes roubík, takže jí nebylo moc rozumět.

„To je dobře. Nemám to totiž rád. Tvorové, kteří mě berou na lehkou váhu, končí špatně,“ znovu ten podivný tón. „A ty nechceš skončit špatně, že ne, Anno?“

Bylo to její jméno, co ji vytrhlo z toho podivného okouzlení způsobeného jeho hlasem. Jako by byla v mlze a nyní se z ní vynořila. Blaženost byla tatam. Do tváře se jí znovu vrátil původní zděšený výraz.

„Teď jsi to úplně podělal, šéfe. Už byla skoro na lopatkách. Málem by pro tebe udělala první poslední,“ ozval se ze tmy nad ní jiný hlas. Pak uslyšela lehký šramot a ve světle reflektoru spatřila, jak se odněkud z vrchu snesl další muž. Byl oblečený podobně, ale vypadal mladší a taky trochu menší. Vlasy měl pampeliškově žluté, v hladkém mikádu mu padaly na ramena. Čelo mu protínala světle růžová jizva. Doskočil zlehka, jako by to nebylo několik metrů vysoko. Postavil se vedle modrovlasého.

Anna se polekaně rozhlédla ve tmě. Neviděla další osoby, ale cítila jejich přítomnost. Sledovali ji. Hrůzou se jí orosilo čelo, ačkoliv byla taková zima.

„Proto tu není,“ zaznělo zavrčení z opačné strany. Ze tmy se vyloupla dívka. V jednu chvíli tam nebyla, a pak najednou ano. Vlasy měla rudé jako krev, na bocích ostříhané úplně na krátko, uprostřed s vysokou vlnou. I ona se postavila vedle modrovlasého a věnovala žluťáskovi znechucený pohled.

„A proč jsem tady?“ zahuhňala Anna znovu. Nesnášela svůj tichý, třesoucí se hlas.

Žlutovlasý se zatvářil překvapeně, zatímco cizinec vedle něj zlehounka uznale kývl hlavou.

„Má kuráž,“ promluvila dívka k oběma. Možná by to Annu povzbudilo, kdyby si ji neprohlížela jako nějakou zajímavou věc.

„Byla by jí škoda,“ souhlasil s ní žluťák.

Myslela si, že už nemůže mít větší strach, ale mýlila se. Po jeho poznámce se jí srdce hrůzou na moment zastavilo.

Modrovlasý netrpělivě pohnul rukou. Šlo jen o malé gesto, ale oba je okamžitě umlčelo. „Já jsem Zoran,“ promluvil klidně. „Tohle je Ondřej,“ ukázal na žlutovlasého. „A Sára. Mí pobočníci.“

Pak přistoupil blíže k ní a dřepl si, takže jejich obličeje byly ve stejné úrovni. Jeho vzhled by popsala jako exotický, nepřipadal jí ani hezký ani nijak přitažlivý. Přesto z něj nemohla spustit oči.

„Když mi slíbíš, že nebudeš křičet, tak ti to sundám,“ ukázal na její roubík. „Slibuješ?“

Jakmile přikývla, udělal to.

„Kdo jste? Co mi chcete?“ vyhrkla téměř okamžitě ochraptělým hlasem. „Já tady umřu?“

Povytáhl koutek úst a vypadalo to skoro jako úsměv. „Možná ano, možná ne. Všechno bude záležet jen na tobě.“

Jeho odpověď ji neuklidnila ani trošku: „Co tím myslíte? Co jste zač?“ Suchým jazykem si olízla popraskané rty. Moc to nepomohlo, jen si uvědomila, jak velkou má žízeň.

„Co myslíš?“ zajímal se Zoran. Přitom kývnul hlavou směrem k Sáře. Ta ukročila jediným plynulým pohybem zpět do stínu, ale okamžitě byla zpátky.  Nesla plastovou láhev s vodou.

Anna nevěřila vlastním očím.

„Žízeň?“ vzal si Zoran láhev od Sáry a otevřel víčko.

Mlčky přikývla. Přiložil ji ústí lahve k rozbolavělým rtům a pomalu ji dával pít přesně tolik, aby se nezalykala. Když skončila, znovu ji zavřel a prázdnou odhodil někam do tmy.

„Tak co jste zač? A co po mě chcete?“ už tolik nechraptěla. Otázku na téma svého oblečení raději nevznesla. Ani jeden z mužů jejímu vzhledu zatím nevěnoval větší pozornost a ona ji nechtěla přilákat.

„Jsme Asurové,“ odpověděl Zoran vážně. „A chceme tě probudit.“

„Asu…Co?“ měla v hlavě úplně prázdno.

„Asurové. Název pochází se starověké Indie,“ zopakoval Zoran trpělivě.  

„Znám jenom indické kari,“ vyhrkla Anna bezradně a okamžitě jí došlo, jak hloupě to zní.

Ondřej vyprskl smíchy a začal se chechtat na celé kolo. Ve chvílích, kdy lapal po dechu, mohli všichni slyšet, jak opakuje slovo kari. Sára jen kroutila hlavou, ale taky se zasmála. I Zoranovi se na tváři usadil shovívavý úsměv.

Anna se naštvala. „Vám to možná přijde vtipné, ale vy nesedíte svázaní na židli, bůh ví kde, s bandou podivných bláznů!“

Smích okamžitě utichl, když všichni tři zvážněli.

„Nechtěla jsem vás urazit,“ polekala se. V duchu si vynadala do hlupaček. „Je mi zima a mám strach. Možná… Možná brzy zemřu, tak mám snad právo na odpovědi. Nevím, kdo nebo co jsou Asurové. Nějaký indický gang?“

Zoran se jí zahleděl hluboko do očí a v jeho hlase zazněl opět ten podivný vrnivý podtón, když promluvil: „Máš pravdu, už bylo dost her. Žádný gang. Asurové jsou démoni. My jsme démoni. A ty také.“

Údivem jí spadla čelist. Zoran čekal příval otázek, ale okamžitě poznal, jak hluboce se v ní zmýlil. Překvapení v jejím výrazu vystřídala nedůvěra a pak hněv.

„Nejsem idiot!“ zasyčela zlostně. „Takovou kravinu vám nesežeru!“

„Doufám, že přežiješ. Další holka od rány by se nám hodila. Mě tedy určitě,“ usmála se Sára široce.

Tím ovšem Annu opět vyvedla z míry. „Vy to myslíte vážně,“ hlesla nevěřícně. Zoran přikývl a zkoumavě si ji prohlížel. Takhle zblízka cítila jeho pohled téměř fyzicky.

„Nevím, co berete, ale musí to být fakt dobrý matroš,“ odfrkla si a vůbec nechápala, kde se v ní ta drzost bere. Jestli ji ale chtěli zabít, neměla co ztratit. Cítila trnutí v čelisti a čekala, kdy jí začnou zimou a šokem drkotat zuby. Určitě už brzy.

Ondřej se znovu uchechtl, než pobaveně řekl: „Taky se mi začíná líbit.“

„Asi jí to budeme muset ukázat. Jinak nám neuvěří,“ promluvila znovu Sára. Zoran mlčky přikývl a ona opět okamžitě zmizela ve stínu.

„Dobrý trik,“ hleděla za ní Anna a vší silou své racionálně uvažující mysli se snažila zachovat alespoň zdání vyrovnanosti. Za drzostí skrývala rostoucí hrůzu. Co mi to chtějí ukázat? Zoran řekl, že ať už mě čeká cokoli, může to vést k mé smrti. Neřekl ale, že mě zabijí, jen že možná umřu. Co to znamená? A proč ty hloupé řeči o démonech?

S hrůzou rostla i její panika. Prochladlé tělo už skoro vůbec necítila. V uších se jí ozýval splašený tlukot vlastního srdce a žaludek měla bolestivě stažený.

Zoran stále dřepěl blízko ní. Jinému člověku už by zdřevěněly nohy, ale on se ani nepohnul a vypadal, že by v té pozici vydržel věčně. Pohledem putoval po její tváři, odhadoval její stav a reakci na nastalou situaci. Zatím to zvládala dobře. Cítil a viděl její hrůzu, ačkoliv se ji snažila za každou cenu skrýt. Mohl skoro spatřit, jak jí myslí víří myšlenky ohledně jejího dalšího osudu. Kdyby chtěl, mohl by se pokusit do nich vstoupit a přečíst si je, ale nešlo by to udělat tajně. Ne, když v ní také dřímá démon.

„Tady to je,“ ozvalo se ze tmy a za hlasem následovala během mrknutí oka Sára. K Anninu překvapení nesla v rukou notebook. Nechala si ho ležet na jedné dlani, druhou jej otevřela a zapnula. Ruka se jí ani po chvíli nezachvěla, jako by přístroj vůbec nic nevážil.

„Jak jsem řekl prve, jsme démoni,“ promluvil Zoran a získal si opět její plnou pozornost. Chystala se mu říct, co si o jeho tvrzení myslí, ale položil jí dlaň na ústa a umlčel ji. Byla horká a jen jí znovu připomněla, jak hrozně promrzlá je ona sama.

„Žádné hloupé poznámky. Chtěla jsi odpovědi a dostaneš je. Možná tomu teď nevěříš a není se čemu divit. Taky jsem tomu nevěřil, když mi to kdysi dávno tvrdili před mým vlastním probuzením. Ale za chvíli se přesvědčíš,“ pokáral ji, a když si byl jistý, že bude mlčet, ruku stáhl.

Pak pokračoval ve vysvětlování: „Na světě se pohybuje spousta démonů. Jsme zde od začátku všeho. Svá původní jména jsme už během těch věků zapomněli, a tak jsme přijali ta, která nám dali samotní lidé. Jak už jsem říkal, my jsme Asurové. Kromě nás existují ještě Vétalové, to jsou nižší démoni, a Rakšásové. Rákšové, chceš-li. Stíháš mě sledovat?“

Strnule přikývla. Rozuměla slovům, ale nevěřila ani jedinému písmenku.

„Dobře,“ kývl hlavou: „Jednu věc mají všichni démoni společnou. Aby mohli fyzicky existovat, potřebují lidské tělo.“

„Jak…jak si ho obstaráváte? To někoho zabijete, a pak…“ vyhrkla zděšeně.

„My lidi nezabíjíme. Když se nám tedy hloupě nepletou do cesty. Rozhodně ne kvůli tělům,“ odfrkl si Ondřej znechuceně.

Zoran se všiml, jak Anna zpozorněla, když Ondřej zdůraznil slovo my.

„Ale ti druzí to dělají?“ byla to napůl otázka a napůl ujištění, co Anně vyletělo z pusy.

„Ano, ti druzí ano. Vétalové jsou známí tím, že dokážou obývat jen mrtvá těla. Nejenom čerstvě po smrti, ale klidně i dlouho mrtvé. Dokážou člověka přimět k sebevraždě, jen aby se dostali k jeho tělu. Musejí je často měnit, nedokáží totiž ovlivnit jejich rozklad. Žijí ze vzpomínek mrtvých. Jsou to démoni – sloužící. Jsou slabí a většinou podléhají některému z Rakšásů,“ odpověděl Zoran trpělivě.

„Ti jsou jiná liga,“ poznamenal Ondřej vážně.

„Rozhodně jiná liga,“ zachmuřila se Sára, zatímco stále něco hledala v notebooku.

„Abys to pochopila, Anno,“ vložil se do toho znovu Zoran, „Rakšásové jsou ti nejhorší z démonů. Násilím se zmocňují lidských těl, v nichž přebývají. Živí se lidským masem a krví, ale co jim dává největší sílu, je lidská hrůza a bolest. Oni totiž své oběti požírají živé.“

Anna nasucho polkla a potřásla hlavou, která jí třeštila stále více: „A co vy?“

„No,“ pohlédl na ni Ondřej a jeho předchozí vážnost byla tatam, když si laškovně olízl rty: „Ty jsi rozhodně k sežrání.“

Anna ztuhla. Tolik k mojí naději, že si nevšímali mojí téměř nahoty.

„Nech toho!“ obořil se na něj Zoran ostře. Pak ji uklidnil: „Ondřej jen vtipkuje. Lidi nezabíjíme, ani nepojídáme. Naopak je chráníme. Rodíme se v nich.“

„Co…cože?“ vykoktala.

„Slyšela jsi dobře. V okamžiku zrození toho správného nositele se v něm usadíme a čekáme na vhodnou dobu, kdy se probudíme v plné síle. Přežíváme z lidských emocí, ale hlavním zdrojem naší síly je energie mrtvého Vétaly nebo Rákši.“

„Takže vy je zabíjíte? Ty Rakšásy? Kvůli přežití?“ sama sebe překvapovala tím, že je ve svém stavu schopná poskládat dohromady kloudnou větu. A hned několik.

„Nejen kvůli přežití. Je to smyslem naší existence, potírat ostatní démony a bránit jim páchat zlo,“ odpověděl Zoran.

„Ale,“ zarazila se a zaváhala, jestli to má říct. Její jazyk byla ale zase o něco rychlejší než hlava: „Jste zloději. Kradete lidem těla a jejich životy. Jste jako paraziti.“

„Zvolil bych spíš slovo symbionti, ale v podstatě máš pravdu. Pro tělo je to prospěšné. Je mnohem silnější, rychlejší a odolnější. Rychle se uzdravuje a nestárne,“ opravil ji mírně. Její urážka se ho nijak nedotkla.

„A co lidské duše? Co se děje s nimi?“ vyhrkla obviňujícím tónem.

„Ty navždy usnou. Klidně a bezbolestně. Netrpí jako duše nešťastníků, které posednou násilím,“ odpověděl věcně, bez náznaku lítosti.

„Takže to mám chápat tak, že vy jste ti dobří?“ v hlase jí zazněla ironie.

Sáře se ta dívka zamlouvala čím dál víc. Měla hrozný strach, ale nenechala se jím ovládnout. Rychle chápala, a ačkoliv stále ničemu nevěřila, její mysl byla otevřená. Zoranovi se taky líbila, to poznala z trpělivosti a ohleduplnosti, s jakou k ní přistupoval. A vypadalo to, že ani Ondřej vůči ní nemá žádné větší výhrady.

„Chápej to, jak chceš, Anno. Faktem je, že mezi lidmi a Rákši spolu s Vétaly stojíme pouze my. Kdybychom tu nebyli a nebojovali s nimi, svět by se topil v krvi, bolesti a smrti,“ nenechal se Zoran vyvést z míry. „Bez nás by lidstvo padlo, nebo v horším případě bylo zotročeno.“

„Existují exorcisté, kteří dokážou člověka od démona osvobodit. Četla jsem o tom,“ oponovala mu chabě.

„Další fanoušek Vymítače ďábla,“ uchechtl se Ondřej pobaveně. Anna na něj zlostně pohlédla.

„Ano, takoví lidé existují. Vyženou sice démona z těla, ale tím ho nezničí. Prostě si najde jiné,“ vysvětlila jí Sára. „Démona může zničit jenom jiný démon.“

„Nejsme dobří, ale ani zlí. Ne tak jako ostatní démoni,“ shrnul to Zoran.

Ve tváři jí stále četl nedůvěru a odmítnutí, ale také zvědavost. „A jak je tedy zabíjíte?“

Zoran se zamračil a napřímil se. Pohlédl na ni shora, přísně, než odpověděl: „To se dozvíš, až zjistíme, co jsi zač.“

„Jak…jak to myslíš?“ nechápala.

„Můžeš být Asura,“ pohnula se směrem k ní Sára, „která čeká na probuzení.“

„Nebo Rakšása, co se bravurně maskuje. To oni totiž umí dokonale,“ přistoupil blíže i Ondřej.

„Tak či onak, už brzy zjistíme, jaký jsi démon, a podle toho se s tebou vypořádáme,“ uzavřel to Zoran rozhodně.

„Já ale nejsem žádný démon, blázni! Nic takového neexistuje,“ odsekla Anna vzdorně.

„Tak se dívej a uvěříš,“ vyzvala ji Sára a otočila notebook displejem k ní. Pak spustila video, které tam měla připravené.

Anně spadla čelist překvapením. Dívala se sama na sebe. Seděla u stolu v kuchyni rodičů a pozorovala mámu, jak nakrájela na prkýnku čerstvé maso a hodila ho na pánev, kde vztekle zaprskal olej. Orestovala ho jen krátce, tak krátce, aby uvnitř zůstalo napůl syrové. Matka se pak věnovala přípravě salátu a byla podivně tichá. Jindy by se Anny vyptávala na její práci, jestli už si někoho našla, na její kamarádky, ale tentokrát kromě pozdravu ve dveřích nepronesla ani slovo.

„Táta se k nám nepřidá?“ slyšela se Anna z videa.

„Ne,“ odpověděla její matka krátce, aniž by se na ni podívala, a hodila polosyrové maso do mísy s připraveným salátem. Pak na talíře nachystala dvě porce, jeden položila před Annu a sedla si naproti ní. Chopila se vidličky a pustila se do jídla. Když si všimla, že Anna nejí, kývla na ni, ať se do toho taky pustí.

Anně to přišlo divné už ten večer, a když to nyní sledovala znovu, přišlo jí to ještě divnější.

„To bylo v úterý,“ hlesla tiše. „Jak jste…? Proč…?“

„Chovala se divně, že?“ odpověděla Sára otázkou a pozorně ji sledovala.

Anna jen přikývla a nedokázala spustit oči z obrazovky.

„To protože se stala Vétalou,“ objasnila jí Sára.

„Máma je mrtvá?“ šeptla Anna vyděšeně, když k ní pronikl smysl Sářiných slov.

Když Sára přitakala, zmohla se na jediné: „A táta?“

„Ukaž jí to,“ řekl Zoran v odpovědi na nevyřčenou otázku své pobočnice.

Sára tedy pustila jiné video. Anně trvalo jen chvilku, než poznala jejich sklep. Pamatovala si ho plný haraburdí. Starých bot, rozbitého nábytku, uskladněných pneumatik. Na videu byl ale uklizený. Prázdný. Kromě dlouhého stolu uprostřed.

„Ne,“ zašeptala Anna prosebně a hrozně moc si přála, aby to všechno byl jen hrozný sen. Protože to musel být sen. Nemohla to být skutečnost. Prostě nemohla.

Na stole ležel přivázaný její otec. Mrtvý. Na nahém těle viděla spoustu otevřených ran. Na bicepsu, stehenním svalu, levém lýtku.

Anna konečně dokázala od té příšernosti odtrhnout oči. Cítila, jak se jí dere žluč do hrdla. Začala dávit, ale nic z ní nevycházelo. Nedokázala si vzpomenout, kdy naposledy něco snědla, ale byla za to ráda. Jinak by se právě celá pozvracela.

„Co to…? Proč…? Jak…? Panebože,“ vzlykla a žaludek jí ovládla další křeč. Cítila slzy, které jí vyhrkly z očí, i pachuť žaludečních šťáv v ústech. Přesto dokázala myslet jen na mrtvé, napůl naporcované tělo svého otce a matku připravující večeři.

„Dokážeme vycítit jiné našeho druhu, Anno. Ne vždy ale poznáme, zda se jedná o Asuru, nebo jiného démona. Na tvou matku jsme narazili náhodou při lovu jiného démona. Vzhledem k tomu, že Vétalové tak často slouží Rakšásům, předpokládali jsme, že by nás mohla k nějakému dovést. Sára ji tedy sledovala a nainstalovala v jejím bytě kamery. Tak jsme zjistili, že Vétala v tvé matce zabila tvého otce. Než to ale udělala, odebrala mu kusy tkáně, které pak zamrazila v lednici. Tušili jsme proč. Jakmile ho pro tebe začala připravovat, bylo to jasné.“

„Nevíme, kdy tvá matka zemřela,“ promlouval k ní Zoran dál mírným tónem.  Ani zda byla záměrně zabita, aby posloužila právě tomuto účelu, blesklo mu hlavou.

Pak nahlas pokračoval: „Ale podle jejího vzhledu to není nijak dávno. Démon, který ji posedl, se tě podle toho videa jednoznačně chystal probudit. Zřejmě v tobě poznal jedince svého druhu.“

Nebo mu to někdo přikázal, dodal opět jen v duchu.

Ondřej na něj pohlédl s tázavě zvednutým obočím, protože o jeho podezření samozřejmě věděl a považoval za rozumné, aby zaznělo nahlas. I Sáru to překvapilo. Když spolu minulou noc plánovali Annin únos, mluvili o tom a Zoran ani slovem nenaznačil, že by tuhle informaci chystal před dívkou tajit.

Oba mu ale důvěřovali každou buňkou své existence, a tak to nahlas nekomentovali.

Zoran na sobě cítil jejich pohledy a byl vděčný za jejich mlčení. Loajalita jeho pobočníků pro něj byla velkým darem a také závazkem.  Věděl, že jim dluží vysvětlení a posléze jim ho taky poskytne.

Anna na něj upřela strachem rozšířené uslzené oči a čekala, až bude pokračovat. Rty jí začínaly modrat zimou a viditelně se třásla. Byla v šoku a on si musel pospíšit.

„Démon se dá probudit několika způsoby. Většinou to zvládne sám ve chvíli, kdy je připravený, nebo pokud se dostane do situace, kdy je jeho nositel – lidské tělo – ve stavu přímého ohrožení života. Existují ale způsoby, jak démona přivést k vědomí bez jeho vlastního přičinění. V takovém případě je nutné, aby člověk, v němž démon dřímá, pozřel krev nebo maso jiného člověka. Stejným způsobem se dá zrušit maskování Rakšásy. Neodolá té vůni a chuti a ukáže svou pravou podstatu.“

„Chceš mi tvrdit,“ promluvila skřípavě a zuby jí už drkotaly nahlas: „Že mou matku posedl Vétala, který zabil mého otce, aby jeho masem mohl přivést k životu démona ve mně?“ Chtěla znít nedůvěřivě a ironicky, místo toho byla její slova roztřesená a poznamenaná hrůzou toho, co spatřila na videu.

„Nebo odmaskovat Rakšásu,“ připomněl Ondřej.

„Jenže k tomu nakonec nedošlo. Na videu je vidět, že ti někdo volal na mobil. Bylo to něco nutného, musela jsi odejít dřív, než jsi stihla pozřít, co ti Vétala připravila,“ dodal Zoran.

Anna si ten večer pamatovala dobře. Nejenom proto, že matka byla opravdu divná, ale hlavně kvůli důvodu, který jí odvedl od rodinného stolu. Ten hovor, o kterém mluvil, byl totiž z otcova čísla. Ale nebyl to táta, kdo ji v telefonu oslovil a stručně ji oznámil, že pokud chce žít, musí okamžitě odejít. Byl to cizí muž, jehož hlas ji dokázal ovládnout a přimět poslechnout, jakkoli jí to nyní připadalo iracionální. Nyní už ten hlas znala.

Teď zpětně si dokonce vybavila, jak ji matka chytila za paži, když se omlouvala a chtěla odejít. Zaryla jí nehty do masa tak, že tam ještě měla dva dny otisky půlměsíčků. Chvilku to vypadalo, že ji snad nepustí, ale nakonec ji nechala jít.

„To jsi byl ty. Z tátova telefonu,“ šeptla zdrceně.

„Našli jsme ho v tom sklepě,“ přitakal Zoran.

„A proto jsi dnes tady. Abychom tvého démona probudili. Nebo odmaskovali,“ uzavřela to celé Sára.

Anna zbledla jako smrt a její rozum se ještě stále vytrvale bránil přijmout vše, co viděla a slyšela. Křečovitě se usmála a se vší pochybností a opovržením, které v té chvíli cítila, se zeptala: „Koho mám tedy sníst?“

„Nikoho,“ odtušil Zoran věcně a napřímil se. Pak zahlédla jeho paži, která se změnila v pouhou barevnou šmouhu, jak se rozpřáhl, aby ji uhodil. Bolest už necítila, okamžitě omdlela.

Desátá kapitola románu ASURA je na světě :-)

Hezký nedělní podvečer,

trošku jsem se do toho položila a podařilo se mi napsat další kapitolu románu Asura. Psala se lehce, až jsem se divila vzhledem k jejímu obsahu. Anně je poprvé svěřeno velení během pátrání po Alexandrovi, a jak jistě předpokládáte, bude to těžké a krvavé. Takže pokud máte chuť přečíst si kapitolu nabitou akcí i emocemi a poznat ještě blíže hrdiny románu, najdete ji pod názvem Jehla v kupce sena zde:

https://www.wattpad.com/626506974-asura-kapitola-des%C3%A1t%C3%A1-jehla-v-kup%C4%9B-sena

 

Devátá kapitola románu ASURA

Krásný večer všem,

dnes jen stručně, jelikož je už pozdě a klíží se mi oči. Letošní léto, konkrétně měsíc srpen, se bohužel nevydařilp úplně tak, jak jsem si přála a plánovala. Chtěla jsem se posunout dál při psaní Asury, ale nakonec se mi podařilo jen dokončit devátou kapitolu a snad se pustím i do desáté.

Ale co, člověk míní a bůh/vesmír/osud/Marťané/ případně si dosaď dle libosti 🙂  mění. A když jsme u těch pořekadel, znáte i to „Poznej svého nepřítele“?

Anna i ostatní hrdinové ho právě poznali. Takže jestli sledujete jejich osud a zajímá Vás, proti komu to vlastně stojí, přečtěte si devátou kapitolu, nazvanou Alexandr 🙂

Odkaz:

https://www.wattpad.com/621460306-asura-kapitola-dev%C3%A1t%C3%A1-alexandr

Osmá kapitola románu Asura s názvem Tváří v tvář

Krásný květnový večer,

dnes jen krátce. Síla tří – Návrat je stále v procesu betareadingu. Jakmile bude hotov, projde posledními korekturami a vyšlu jej do světa.  Mezitím pořád pracuji na románu Asura, bohužel to nejde tak rychle, jak bych si přála. Na druhou stranu, staré přísloví říká: „Práce kvapná, málo platná.“ A já bych chtěla, aby se vám Asura líbila 🙂

Dnes jsem uveřejnila další kapitolu. Začíná jít do tuhého a Anna stane před velkou zkouškou 🙂

 

……. Ty vlasy by poznala všude. „Mami,“ hlesla, ale zůstala stát. Stvoření k ní zvedlo tvář a Anna zalapala po dechu. Obočí, oči i nos byly pryč, místo úst mělo jen černý otvor, z něhož se k ní nesl těžký chrapot.
„Ježíši Kriste,“ vzlykla a zhoupla se na špičkách, jak se chystala postoupit kupředu. …….

Více si přečtete zde:

https://www.wattpad.com/571641334-asura-kapitola-osm%C3%A1-tv%C3%A1%C5%99%C3%AD-v-tv%C3%A1%C5%99/page/4

 

 

Pozvánka na setkání v Ostravě na Knižním veletrhu 3.3.2018

Zdravím vás všechny,

možná to víte – a možná ne – ale už tento víkend se koná další ročník Ostravského knižního veletrhu. Je to fajn akce pro všechny knihomoly a knihomolky, ať už třeba chcete ulovit nějaké pěkné knižní kousky, nebo se jen inspirovat.  Bližší informace :  http://cerna-louka.cz/cs/ostravsky-knizni-veletrh-2018

Díky milému pozvání kamarádky Markéty z Knižního vesmíru  se můžeme setkat na jejich stánku v sobotu 3.3. od 15:30 – 16:00 (odkaz na událost na FB https://www.facebook.com/events/927528404077191/ ).

Můžeme si popovídat o knížkách, v případě zájmu vám samozřejmě ty mé podepíšu. Pro případné zájemce vezmu i pár výtisků PROKLETÍ OHNĚ s sebou. Připravila jsem pro vás i podpisové kartičky, snad se Vám budou líbit 🙂

Pokud nevíte, co je Knižní vesmír, mrkněte na jejich stránky a rozhodně navštivte jejich e-shop se spoustou zajímavých a moc hezkých předmětů s knižní tématikou. Věřím, že se vám budou líbit.  Odkaz na Knižní vesmír: http://www.kniznivesmir.cz/

Tak přijďte, těším se na vás 🙂

Román ASURA pokračuje další kapitolou

Krásnou sobotu,

podařilo se mi teď vyšetřit trochu více času a věnovat se více psaní, a tak vám můžu už dnes představit sedmou kapitolu mého románu ASURA. Jmenuje se Matka a kromě jiného trochu více poodhalí role Modrých a seznámíte se i s novým členem týmu 🙂

https://www.wattpad.com/536665100-asura-kapitola-sedm%C3%A1

Tak vzhůru do čtení:-) A jen pro připomenutí  všechny již vydané kapitoly najdete v sekci Asura – připravuji 🙂