ASURA – KAPITOLA PRVNÍ – MODRÝ, ŽLUTÝ A ČERVENÁ

Kapitola první

Modrý, žlutý a červená

Anna si to svižným krokem zamířila z kina rovnou domů. Prošla ulicí lemovanou potemnělými výlohami obchodů a vydala se známou cestou přes malý park. Minula dětské hřiště s klouzačkou a pískovištěm, v této pozdní hodině již opuštěné. Občas se rozhlédla kolem sebe, ale nikde nespatřila ani živáčka. Nebylo divu. Byla středa, pozdě večer, a většina lidí už byla zalezlá v postelích.

I na ni čekalo ranní vstávání do práce, ale moc si přála ten film vidět a dnes ho hráli naposledy. V kině byla sama, bez doprovodu. Měla to tak nejradši. V práci si užila lidí a lidských řečí dost a dost.

Jakmile prošla parkem, pokračovala po chodníku, tonoucím z poloviny ve stínech. Po pravé straně míjela panelové domy s jednotlivými vchody. Některá okna ještě svítila. Po levé straně lampy střídaly mohutně vzrostlé lípy.

Anna byla ještě plná dojmů z filmu. Zamyšleně minula několik dalších lidí a ani je příliš nevnímala. Na známé ulici se cítila bezpečně. Těšila se, až dorazí domů, dá si horkou sprchu a zaleze pod peřinu.

V tom se do ní náhle opřel silný poryv chladného větru, až to s ní smýklo na stranu. Byla příjemně teplá jarní noc, takže ji to překvapilo dvojnásob. Zpomalila. Poryvy větru v malých vírech zvedaly listí z chodníku a společně s pohozenými papíry a sáčky z odpadků, které se doposud povalovaly kolem, vytvářely malá barevná tornáda.

Annino překvapení se změnilo ve zvědavost. Odkud se ten vítr bere? Celý den ani nefouklo a teď takový vichr?

Vítr jí vmetl do očí smítka prachu a přinutil ji přivřít oči. A právě v té chvíli ucítila v zátylku mrazení, které nemělo s podivnou vichřicí nic společného. Anna zostražitěla, přece jen už bylo pozdě a byla sama. Ve své blízkosti neviděla ani živáčka, přesto byl její pocit bezpečí okamžitě pryč.

Zadržela dech a přinutila se pomalu ohlédnout. Snažila se nepanikařit a udělat to ledabyle.

Oči se jí kvůli prachu a větru zamlžily a první slzy si už našly cestu po její tváři. Mrknutím se je pokusila odstranit a podrážděně si odhrnula pramen světlých vlasů, které jí právě s dalším poryvem chladného vzduchu šlehly nepříjemně přes tvář.

A pak ho spatřila. Muže, oblečeného celého v černém. Jako první zaregistrovala jeho dlouhý kabát, který za ním vlál jako široká křídla.  Pak pohledem utkvěla na jeho vlasech. Měly sytě modrou barvu.

Znovu zamrkala a utřela si mokré tváře. A během té chvilky cizinec zmizel. Anna zaraženě hleděla do stínů za sebou, jestli jen někam nepopošel, ale ulice byla prázdná.

Napřed ji trochu zatrnulo. Pak ji napadlo, že prostě jen zašel do některého z blízkých domovních dveří. Otočila se tedy zase zpátky a chystala se pokračovat v cestě.

Místo toho ale ucítila, jak ji něco silně udeřilo do hlavy. Následovalo prudké šlehnutí bolesti a pak už nic.

*****

Annu probudil chlad. Zakusoval se jí do celého těla. Lýtkové svaly jí podivně cukaly a prsty na nohou byly úplně zmrzlé. Stejně tak prsty na rukou. Hlava se jí točila, hučelo jí v uších a zvedal se jí žaludek. Nutkání polknout nedokázala zabránit, ale šlo to těžce, protože měla plná ústa. V koutcích cítila podivný tlak.

Roubík ?!

Chtěla si tu věc vytáhnout, ale nemohla pohnout rukama.

Teprve toto poznání ji přivedlo k plnému vědomí. Otevřela oči a nebylo to jednoduché. Víčka měla těžká jako z olova. Zprvu viděla rozmazaně. Když konečně dokázala zaostřit, ochromil ji strach.

Seděla na židli jen ve spodním prádle, kotníky přivázané silným provazem k tomu obyčejnému kusu nábytku. Ruce měla spoutané za opěradlem, v puse opravdu látkový roubík. V panice začala trhat pažemi a snažila se osvobodit. Provaz se jí bolestivě zařezával do kůže, ale nepřestávala, dokud ji svaly nezačaly pálit a křečovitě se stahovat.

Bála se čím dál víc. Nechtěla brečet, protože by to stejně bylo k ničemu, ale i tak začala popotahovat. Znovu těžce polkla.

Musíš se uklidnit. Nepanikař a přemýšlej!

Pečlivě se rozhlédla kolem sebe a snažila se ignorovat třeštící hlavu. Nacházela se uprostřed velké tovární haly a zleva i zprava na ni mířilo světlo ze dvou silných reflektorů. Zbytek prostoru tonul ve tmě. Místnost vypadala prázdně a opuštěně. Kam mohla dohlédnout, viděla jen holé zdi z červených cihel s oprýskanou omítkou. Na některých místech je pokrývaly tmavé, vlhké skvrny plísně. Všechna okna někdo zamaloval černou barvou, některá navíc zabednil dřevěnými prkny. Strop se klenul vysoko, hluboko ponořený do tmy. Ať napínala zrak sebevíc, až nahoru nedohlédla.

Zrovna se chystala znovu se rozhlédnout kolem sebe, jestli neobjeví něco ostrého, čím by si přeřezala pouta. Už tolikrát to přece viděla ve filmu. Stačilo se na židličce jen převrhnout na bok, možná se trochu posunout po podlaze, a pak použít něco ostrého. V té chvíli ale ucítila na tváři závan větru. Znovu se upřeně zahleděla vzhůru.

Musí to být komín, napadlo ji najednou. A venku je tma. Musím být v jedné z těch starých, polorozpadlých výrobních hal na kraji města, blesklo jí hlavou. Zároveň se musela s rostoucí hrůzou ptát, jak se tu octila a hlavně proč.

V té chvíli oba reflektory divoce zablikaly. Oslepilo ji to. Znovu ucítila ten poryv vzduchu, tentokrát mnohem silnější. Světla se okamžitě umoudřila a ona před sebou spatřila cizince s modrými vlasy.

Stál zpříma, nohy mírně rozkročené. Paže si založil na hrudi a hlavu nakláněl lehce na pravou stranu. Zkoumavě si ji prohlížel hnědýma očima. V obličeji byl velmi bledý, jeho pokožka výrazně kontrastovala s jeho vlasy a tmavým černým obočím. Rty měl souměrné, ale podobně světlé jako pleť. Bez krve.

Upír, napadlo ji okamžitě, jak si vybírala daň její záliba ve fantasy a hororech. Racionální část jejího mozku to okamžitě zavrhla. Anna se uslyšela hystericky zachichotat.

„Je tu něco k smíchu?“ promluvil neznámý nezúčastněným tónem.

Zavrtěla hlavou, ale zároveň se znovu uchechtla. Nedokázala si pomoct.

„Připadám ti legrační?“ zeptal se znovu. V jeho hlase zazněla jasná výhrůžka. A ještě něco jiného. Zvláštní zachvění, nepatrná miniaturní vibrace podobná zavrčení. Asi ji to mělo ještě více vyděsit. Jenže Anna měla pocit, jako by se jí ten zvuk vypálil do mozku a na chvilku se tam zabydlel. Prozkoumal ji, pohladil a zmizel. A ona by dala cokoli za to, aby ho opět uslyšela.

Znovu zavrtěla hlavou a ke svému vlastnímu překvapení ze sebe vydolovala i tiché ne. Mumlala ho přes roubík, takže jí nebylo moc rozumět.

„To je dobře. Nemám to totiž rád. Tvorové, kteří mě berou na lehkou váhu, končí špatně,“ znovu ten podivný tón. „A ty nechceš skončit špatně, že ne, Anno?“

Bylo to její jméno, co ji vytrhlo z toho podivného okouzlení způsobeného jeho hlasem. Jako by byla v mlze a nyní se z ní vynořila. Blaženost byla tatam. Do tváře se jí znovu vrátil původní zděšený výraz.

„Teď jsi to úplně podělal, šéfe. Už byla skoro na lopatkách. Málem by pro tebe udělala první poslední,“ ozval se ze tmy nad ní jiný hlas. Pak uslyšela lehký šramot a ve světle reflektoru spatřila, jak se odněkud z vrchu snesl další muž. Byl oblečený podobně, ale vypadal mladší a taky trochu menší. Vlasy měl pampeliškově žluté, v hladkém mikádu mu padaly na ramena. Čelo mu protínala světle růžová jizva. Doskočil zlehka, jako by to nebylo několik metrů vysoko. Postavil se vedle modrovlasého.

Anna se polekaně rozhlédla ve tmě. Neviděla další osoby, ale cítila jejich přítomnost. Sledovali ji. Hrůzou se jí orosilo čelo, ačkoliv byla taková zima.

„Proto tu není,“ zaznělo zavrčení z opačné strany. Ze tmy se vyloupla dívka. V jednu chvíli tam nebyla, a pak najednou ano. Vlasy měla rudé jako krev, na bocích ostříhané úplně na krátko, uprostřed s vysokou vlnou. I ona se postavila vedle modrovlasého a věnovala žluťáskovi znechucený pohled.

„A proč jsem tady?“ zahuhňala Anna znovu. Nesnášela svůj tichý, třesoucí se hlas.

Žlutovlasý se zatvářil překvapeně, zatímco cizinec vedle něj zlehounka uznale kývl hlavou.

„Má kuráž,“ promluvila dívka k oběma. Možná by to Annu povzbudilo, kdyby si ji neprohlížela jako nějakou zajímavou věc.

„Byla by jí škoda,“ souhlasil s ní žluťák.

Myslela si, že už nemůže mít větší strach, ale mýlila se. Po jeho poznámce se jí srdce hrůzou na moment zastavilo.

Modrovlasý netrpělivě pohnul rukou. Šlo jen o malé gesto, ale oba je okamžitě umlčelo. „Já jsem Zoran,“ promluvil klidně. „Tohle je Ondřej,“ ukázal na žlutovlasého. „A Sára. Mí pobočníci.“

Pak přistoupil blíže k ní a dřepl si, takže jejich obličeje byly ve stejné úrovni. Jeho vzhled by popsala jako exotický, nepřipadal jí ani hezký ani nijak přitažlivý. Přesto z něj nemohla spustit oči.

„Když mi slíbíš, že nebudeš křičet, tak ti to sundám,“ ukázal na její roubík. „Slibuješ?“

Jakmile přikývla, udělal to.

„Kdo jste? Co mi chcete?“ vyhrkla téměř okamžitě ochraptělým hlasem. „Já tady umřu?“

Povytáhl koutek úst a vypadalo to skoro jako úsměv. „Možná ano, možná ne. Všechno bude záležet jen na tobě.“

Jeho odpověď ji neuklidnila ani trošku: „Co tím myslíte? Co jste zač?“ Suchým jazykem si olízla popraskané rty. Moc to nepomohlo, jen si uvědomila, jak velkou má žízeň.

„Co myslíš?“ zajímal se Zoran. Přitom kývnul hlavou směrem k Sáře. Ta ukročila jediným plynulým pohybem zpět do stínu, ale okamžitě byla zpátky.  Nesla plastovou láhev s vodou.

Anna nevěřila vlastním očím.

„Žízeň?“ vzal si Zoran láhev od Sáry a otevřel víčko.

Mlčky přikývla. Přiložil ji ústí lahve k rozbolavělým rtům a pomalu ji dával pít přesně tolik, aby se nezalykala. Když skončila, znovu ji zavřel a prázdnou odhodil někam do tmy.

„Tak co jste zač? A co po mě chcete?“ už tolik nechraptěla. Otázku na téma svého oblečení raději nevznesla. Ani jeden z mužů jejímu vzhledu zatím nevěnoval větší pozornost a ona ji nechtěla přilákat.

„Jsme Asurové,“ odpověděl Zoran vážně. „A chceme tě probudit.“

„Asu…Co?“ měla v hlavě úplně prázdno.

„Asurové. Název pochází se starověké Indie,“ zopakoval Zoran trpělivě.  

„Znám jenom indické kari,“ vyhrkla Anna bezradně a okamžitě jí došlo, jak hloupě to zní.

Ondřej vyprskl smíchy a začal se chechtat na celé kolo. Ve chvílích, kdy lapal po dechu, mohli všichni slyšet, jak opakuje slovo kari. Sára jen kroutila hlavou, ale taky se zasmála. I Zoranovi se na tváři usadil shovívavý úsměv.

Anna se naštvala. „Vám to možná přijde vtipné, ale vy nesedíte svázaní na židli, bůh ví kde, s bandou podivných bláznů!“

Smích okamžitě utichl, když všichni tři zvážněli.

„Nechtěla jsem vás urazit,“ polekala se. V duchu si vynadala do hlupaček. „Je mi zima a mám strach. Možná… Možná brzy zemřu, tak mám snad právo na odpovědi. Nevím, kdo nebo co jsou Asurové. Nějaký indický gang?“

Zoran se jí zahleděl hluboko do očí a v jeho hlase zazněl opět ten podivný vrnivý podtón, když promluvil: „Máš pravdu, už bylo dost her. Žádný gang. Asurové jsou démoni. My jsme démoni. A ty také.“

Údivem jí spadla čelist. Zoran čekal příval otázek, ale okamžitě poznal, jak hluboce se v ní zmýlil. Překvapení v jejím výrazu vystřídala nedůvěra a pak hněv.

„Nejsem idiot!“ zasyčela zlostně. „Takovou kravinu vám nesežeru!“

„Doufám, že přežiješ. Další holka od rány by se nám hodila. Mě tedy určitě,“ usmála se Sára široce.

Tím ovšem Annu opět vyvedla z míry. „Vy to myslíte vážně,“ hlesla nevěřícně. Zoran přikývl a zkoumavě si ji prohlížel. Takhle zblízka cítila jeho pohled téměř fyzicky.

„Nevím, co berete, ale musí to být fakt dobrý matroš,“ odfrkla si a vůbec nechápala, kde se v ní ta drzost bere. Jestli ji ale chtěli zabít, neměla co ztratit. Cítila trnutí v čelisti a čekala, kdy jí začnou zimou a šokem drkotat zuby. Určitě už brzy.

Ondřej se znovu uchechtl, než pobaveně řekl: „Taky se mi začíná líbit.“

„Asi jí to budeme muset ukázat. Jinak nám neuvěří,“ promluvila znovu Sára. Zoran mlčky přikývl a ona opět okamžitě zmizela ve stínu.

„Dobrý trik,“ hleděla za ní Anna a vší silou své racionálně uvažující mysli se snažila zachovat alespoň zdání vyrovnanosti. Za drzostí skrývala rostoucí hrůzu. Co mi to chtějí ukázat? Zoran řekl, že ať už mě čeká cokoli, může to vést k mé smrti. Neřekl ale, že mě zabijí, jen že možná umřu. Co to znamená? A proč ty hloupé řeči o démonech?

S hrůzou rostla i její panika. Prochladlé tělo už skoro vůbec necítila. V uších se jí ozýval splašený tlukot vlastního srdce a žaludek měla bolestivě stažený.

Zoran stále dřepěl blízko ní. Jinému člověku už by zdřevěněly nohy, ale on se ani nepohnul a vypadal, že by v té pozici vydržel věčně. Pohledem putoval po její tváři, odhadoval její stav a reakci na nastalou situaci. Zatím to zvládala dobře. Cítil a viděl její hrůzu, ačkoliv se ji snažila za každou cenu skrýt. Mohl skoro spatřit, jak jí myslí víří myšlenky ohledně jejího dalšího osudu. Kdyby chtěl, mohl by se pokusit do nich vstoupit a přečíst si je, ale nešlo by to udělat tajně. Ne, když v ní také dřímá démon.

„Tady to je,“ ozvalo se ze tmy a za hlasem následovala během mrknutí oka Sára. K Anninu překvapení nesla v rukou notebook. Nechala si ho ležet na jedné dlani, druhou jej otevřela a zapnula. Ruka se jí ani po chvíli nezachvěla, jako by přístroj vůbec nic nevážil.

„Jak jsem řekl prve, jsme démoni,“ promluvil Zoran a získal si opět její plnou pozornost. Chystala se mu říct, co si o jeho tvrzení myslí, ale položil jí dlaň na ústa a umlčel ji. Byla horká a jen jí znovu připomněla, jak hrozně promrzlá je ona sama.

„Žádné hloupé poznámky. Chtěla jsi odpovědi a dostaneš je. Možná tomu teď nevěříš a není se čemu divit. Taky jsem tomu nevěřil, když mi to kdysi dávno tvrdili před mým vlastním probuzením. Ale za chvíli se přesvědčíš,“ pokáral ji, a když si byl jistý, že bude mlčet, ruku stáhl.

Pak pokračoval ve vysvětlování: „Na světě se pohybuje spousta démonů. Jsme zde od začátku všeho. Svá původní jména jsme už během těch věků zapomněli, a tak jsme přijali ta, která nám dali samotní lidé. Jak už jsem říkal, my jsme Asurové. Kromě nás existují ještě Vétalové, to jsou nižší démoni, a Rakšásové. Rákšové, chceš-li. Stíháš mě sledovat?“

Strnule přikývla. Rozuměla slovům, ale nevěřila ani jedinému písmenku.

„Dobře,“ kývl hlavou: „Jednu věc mají všichni démoni společnou. Aby mohli fyzicky existovat, potřebují lidské tělo.“

„Jak…jak si ho obstaráváte? To někoho zabijete, a pak…“ vyhrkla zděšeně.

„My lidi nezabíjíme. Když se nám tedy hloupě nepletou do cesty. Rozhodně ne kvůli tělům,“ odfrkl si Ondřej znechuceně.

Zoran se všiml, jak Anna zpozorněla, když Ondřej zdůraznil slovo my.

„Ale ti druzí to dělají?“ byla to napůl otázka a napůl ujištění, co Anně vyletělo z pusy.

„Ano, ti druzí ano. Vétalové jsou známí tím, že dokážou obývat jen mrtvá těla. Nejenom čerstvě po smrti, ale klidně i dlouho mrtvé. Dokážou člověka přimět k sebevraždě, jen aby se dostali k jeho tělu. Musejí je často měnit, nedokáží totiž ovlivnit jejich rozklad. Žijí ze vzpomínek mrtvých. Jsou to démoni – sloužící. Jsou slabí a většinou podléhají některému z Rakšásů,“ odpověděl Zoran trpělivě.

„Ti jsou jiná liga,“ poznamenal Ondřej vážně.

„Rozhodně jiná liga,“ zachmuřila se Sára, zatímco stále něco hledala v notebooku.

„Abys to pochopila, Anno,“ vložil se do toho znovu Zoran, „Rakšásové jsou ti nejhorší z démonů. Násilím se zmocňují lidských těl, v nichž přebývají. Živí se lidským masem a krví, ale co jim dává největší sílu, je lidská hrůza a bolest. Oni totiž své oběti požírají živé.“

Anna nasucho polkla a potřásla hlavou, která jí třeštila stále více: „A co vy?“

„No,“ pohlédl na ni Ondřej a jeho předchozí vážnost byla tatam, když si laškovně olízl rty: „Ty jsi rozhodně k sežrání.“

Anna ztuhla. Tolik k mojí naději, že si nevšímali mojí téměř nahoty.

„Nech toho!“ obořil se na něj Zoran ostře. Pak ji uklidnil: „Ondřej jen vtipkuje. Lidi nezabíjíme, ani nepojídáme. Naopak je chráníme. Rodíme se v nich.“

„Co…cože?“ vykoktala.

„Slyšela jsi dobře. V okamžiku zrození toho správného nositele se v něm usadíme a čekáme na vhodnou dobu, kdy se probudíme v plné síle. Přežíváme z lidských emocí, ale hlavním zdrojem naší síly je energie mrtvého Vétaly nebo Rákši.“

„Takže vy je zabíjíte? Ty Rakšásy? Kvůli přežití?“ sama sebe překvapovala tím, že je ve svém stavu schopná poskládat dohromady kloudnou větu. A hned několik.

„Nejen kvůli přežití. Je to smyslem naší existence, potírat ostatní démony a bránit jim páchat zlo,“ odpověděl Zoran.

„Ale,“ zarazila se a zaváhala, jestli to má říct. Její jazyk byla ale zase o něco rychlejší než hlava: „Jste zloději. Kradete lidem těla a jejich životy. Jste jako paraziti.“

„Zvolil bych spíš slovo symbionti, ale v podstatě máš pravdu. Pro tělo je to prospěšné. Je mnohem silnější, rychlejší a odolnější. Rychle se uzdravuje a nestárne,“ opravil ji mírně. Její urážka se ho nijak nedotkla.

„A co lidské duše? Co se děje s nimi?“ vyhrkla obviňujícím tónem.

„Ty navždy usnou. Klidně a bezbolestně. Netrpí jako duše nešťastníků, které posednou násilím,“ odpověděl věcně, bez náznaku lítosti.

„Takže to mám chápat tak, že vy jste ti dobří?“ v hlase jí zazněla ironie.

Sáře se ta dívka zamlouvala čím dál víc. Měla hrozný strach, ale nenechala se jím ovládnout. Rychle chápala, a ačkoliv stále ničemu nevěřila, její mysl byla otevřená. Zoranovi se taky líbila, to poznala z trpělivosti a ohleduplnosti, s jakou k ní přistupoval. A vypadalo to, že ani Ondřej vůči ní nemá žádné větší výhrady.

„Chápej to, jak chceš, Anno. Faktem je, že mezi lidmi a Rákši spolu s Vétaly stojíme pouze my. Kdybychom tu nebyli a nebojovali s nimi, svět by se topil v krvi, bolesti a smrti,“ nenechal se Zoran vyvést z míry. „Bez nás by lidstvo padlo, nebo v horším případě bylo zotročeno.“

„Existují exorcisté, kteří dokážou člověka od démona osvobodit. Četla jsem o tom,“ oponovala mu chabě.

„Další fanoušek Vymítače ďábla,“ uchechtl se Ondřej pobaveně. Anna na něj zlostně pohlédla.

„Ano, takoví lidé existují. Vyženou sice démona z těla, ale tím ho nezničí. Prostě si najde jiné,“ vysvětlila jí Sára. „Démona může zničit jenom jiný démon.“

„Nejsme dobří, ale ani zlí. Ne tak jako ostatní démoni,“ shrnul to Zoran.

Ve tváři jí stále četl nedůvěru a odmítnutí, ale také zvědavost. „A jak je tedy zabíjíte?“

Zoran se zamračil a napřímil se. Pohlédl na ni shora, přísně, než odpověděl: „To se dozvíš, až zjistíme, co jsi zač.“

„Jak…jak to myslíš?“ nechápala.

„Můžeš být Asura,“ pohnula se směrem k ní Sára, „která čeká na probuzení.“

„Nebo Rakšása, co se bravurně maskuje. To oni totiž umí dokonale,“ přistoupil blíže i Ondřej.

„Tak či onak, už brzy zjistíme, jaký jsi démon, a podle toho se s tebou vypořádáme,“ uzavřel to Zoran rozhodně.

„Já ale nejsem žádný démon, blázni! Nic takového neexistuje,“ odsekla Anna vzdorně.

„Tak se dívej a uvěříš,“ vyzvala ji Sára a otočila notebook displejem k ní. Pak spustila video, které tam měla připravené.

Anně spadla čelist překvapením. Dívala se sama na sebe. Seděla u stolu v kuchyni rodičů a pozorovala mámu, jak nakrájela na prkýnku čerstvé maso a hodila ho na pánev, kde vztekle zaprskal olej. Orestovala ho jen krátce, tak krátce, aby uvnitř zůstalo napůl syrové. Matka se pak věnovala přípravě salátu a byla podivně tichá. Jindy by se Anny vyptávala na její práci, jestli už si někoho našla, na její kamarádky, ale tentokrát kromě pozdravu ve dveřích nepronesla ani slovo.

„Táta se k nám nepřidá?“ slyšela se Anna z videa.

„Ne,“ odpověděla její matka krátce, aniž by se na ni podívala, a hodila polosyrové maso do mísy s připraveným salátem. Pak na talíře nachystala dvě porce, jeden položila před Annu a sedla si naproti ní. Chopila se vidličky a pustila se do jídla. Když si všimla, že Anna nejí, kývla na ni, ať se do toho taky pustí.

Anně to přišlo divné už ten večer, a když to nyní sledovala znovu, přišlo jí to ještě divnější.

„To bylo v úterý,“ hlesla tiše. „Jak jste…? Proč…?“

„Chovala se divně, že?“ odpověděla Sára otázkou a pozorně ji sledovala.

Anna jen přikývla a nedokázala spustit oči z obrazovky.

„To protože se stala Vétalou,“ objasnila jí Sára.

„Máma je mrtvá?“ šeptla Anna vyděšeně, když k ní pronikl smysl Sářiných slov.

Když Sára přitakala, zmohla se na jediné: „A táta?“

„Ukaž jí to,“ řekl Zoran v odpovědi na nevyřčenou otázku své pobočnice.

Sára tedy pustila jiné video. Anně trvalo jen chvilku, než poznala jejich sklep. Pamatovala si ho plný haraburdí. Starých bot, rozbitého nábytku, uskladněných pneumatik. Na videu byl ale uklizený. Prázdný. Kromě dlouhého stolu uprostřed.

„Ne,“ zašeptala Anna prosebně a hrozně moc si přála, aby to všechno byl jen hrozný sen. Protože to musel být sen. Nemohla to být skutečnost. Prostě nemohla.

Na stole ležel přivázaný její otec. Mrtvý. Na nahém těle viděla spoustu otevřených ran. Na bicepsu, stehenním svalu, levém lýtku.

Anna konečně dokázala od té příšernosti odtrhnout oči. Cítila, jak se jí dere žluč do hrdla. Začala dávit, ale nic z ní nevycházelo. Nedokázala si vzpomenout, kdy naposledy něco snědla, ale byla za to ráda. Jinak by se právě celá pozvracela.

„Co to…? Proč…? Jak…? Panebože,“ vzlykla a žaludek jí ovládla další křeč. Cítila slzy, které jí vyhrkly z očí, i pachuť žaludečních šťáv v ústech. Přesto dokázala myslet jen na mrtvé, napůl naporcované tělo svého otce a matku připravující večeři.

„Dokážeme vycítit jiné našeho druhu, Anno. Ne vždy ale poznáme, zda se jedná o Asuru, nebo jiného démona. Na tvou matku jsme narazili náhodou při lovu jiného démona. Vzhledem k tomu, že Vétalové tak často slouží Rakšásům, předpokládali jsme, že by nás mohla k nějakému dovést. Sára ji tedy sledovala a nainstalovala v jejím bytě kamery. Tak jsme zjistili, že Vétala v tvé matce zabila tvého otce. Než to ale udělala, odebrala mu kusy tkáně, které pak zamrazila v lednici. Tušili jsme proč. Jakmile ho pro tebe začala připravovat, bylo to jasné.“

„Nevíme, kdy tvá matka zemřela,“ promlouval k ní Zoran dál mírným tónem.  Ani zda byla záměrně zabita, aby posloužila právě tomuto účelu, blesklo mu hlavou.

Pak nahlas pokračoval: „Ale podle jejího vzhledu to není nijak dávno. Démon, který ji posedl, se tě podle toho videa jednoznačně chystal probudit. Zřejmě v tobě poznal jedince svého druhu.“

Nebo mu to někdo přikázal, dodal opět jen v duchu.

Ondřej na něj pohlédl s tázavě zvednutým obočím, protože o jeho podezření samozřejmě věděl a považoval za rozumné, aby zaznělo nahlas. I Sáru to překvapilo. Když spolu minulou noc plánovali Annin únos, mluvili o tom a Zoran ani slovem nenaznačil, že by tuhle informaci chystal před dívkou tajit.

Oba mu ale důvěřovali každou buňkou své existence, a tak to nahlas nekomentovali.

Zoran na sobě cítil jejich pohledy a byl vděčný za jejich mlčení. Loajalita jeho pobočníků pro něj byla velkým darem a také závazkem.  Věděl, že jim dluží vysvětlení a posléze jim ho taky poskytne.

Anna na něj upřela strachem rozšířené uslzené oči a čekala, až bude pokračovat. Rty jí začínaly modrat zimou a viditelně se třásla. Byla v šoku a on si musel pospíšit.

„Démon se dá probudit několika způsoby. Většinou to zvládne sám ve chvíli, kdy je připravený, nebo pokud se dostane do situace, kdy je jeho nositel – lidské tělo – ve stavu přímého ohrožení života. Existují ale způsoby, jak démona přivést k vědomí bez jeho vlastního přičinění. V takovém případě je nutné, aby člověk, v němž démon dřímá, pozřel krev nebo maso jiného člověka. Stejným způsobem se dá zrušit maskování Rakšásy. Neodolá té vůni a chuti a ukáže svou pravou podstatu.“

„Chceš mi tvrdit,“ promluvila skřípavě a zuby jí už drkotaly nahlas: „Že mou matku posedl Vétala, který zabil mého otce, aby jeho masem mohl přivést k životu démona ve mně?“ Chtěla znít nedůvěřivě a ironicky, místo toho byla její slova roztřesená a poznamenaná hrůzou toho, co spatřila na videu.

„Nebo odmaskovat Rakšásu,“ připomněl Ondřej.

„Jenže k tomu nakonec nedošlo. Na videu je vidět, že ti někdo volal na mobil. Bylo to něco nutného, musela jsi odejít dřív, než jsi stihla pozřít, co ti Vétala připravila,“ dodal Zoran.

Anna si ten večer pamatovala dobře. Nejenom proto, že matka byla opravdu divná, ale hlavně kvůli důvodu, který jí odvedl od rodinného stolu. Ten hovor, o kterém mluvil, byl totiž z otcova čísla. Ale nebyl to táta, kdo ji v telefonu oslovil a stručně ji oznámil, že pokud chce žít, musí okamžitě odejít. Byl to cizí muž, jehož hlas ji dokázal ovládnout a přimět poslechnout, jakkoli jí to nyní připadalo iracionální. Nyní už ten hlas znala.

Teď zpětně si dokonce vybavila, jak ji matka chytila za paži, když se omlouvala a chtěla odejít. Zaryla jí nehty do masa tak, že tam ještě měla dva dny otisky půlměsíčků. Chvilku to vypadalo, že ji snad nepustí, ale nakonec ji nechala jít.

„To jsi byl ty. Z tátova telefonu,“ šeptla zdrceně.

„Našli jsme ho v tom sklepě,“ přitakal Zoran.

„A proto jsi dnes tady. Abychom tvého démona probudili. Nebo odmaskovali,“ uzavřela to celé Sára.

Anna zbledla jako smrt a její rozum se ještě stále vytrvale bránil přijmout vše, co viděla a slyšela. Křečovitě se usmála a se vší pochybností a opovržením, které v té chvíli cítila, se zeptala: „Koho mám tedy sníst?“

„Nikoho,“ odtušil Zoran věcně a napřímil se. Pak zahlédla jeho paži, která se změnila v pouhou barevnou šmouhu, jak se rozpřáhl, aby ji uhodil. Bolest už necítila, okamžitě omdlela.

Desátá kapitola románu ASURA je na světě :-)

Hezký nedělní podvečer,

trošku jsem se do toho položila a podařilo se mi napsat další kapitolu románu Asura. Psala se lehce, až jsem se divila vzhledem k jejímu obsahu. Anně je poprvé svěřeno velení během pátrání po Alexandrovi, a jak jistě předpokládáte, bude to těžké a krvavé. Takže pokud máte chuť přečíst si kapitolu nabitou akcí i emocemi a poznat ještě blíže hrdiny románu, najdete ji pod názvem Jehla v kupce sena zde:

https://www.wattpad.com/626506974-asura-kapitola-des%C3%A1t%C3%A1-jehla-v-kup%C4%9B-sena

 

Devátá kapitola románu ASURA

Krásný večer všem,

dnes jen stručně, jelikož je už pozdě a klíží se mi oči. Letošní léto, konkrétně měsíc srpen, se bohužel nevydařilp úplně tak, jak jsem si přála a plánovala. Chtěla jsem se posunout dál při psaní Asury, ale nakonec se mi podařilo jen dokončit devátou kapitolu a snad se pustím i do desáté.

Ale co, člověk míní a bůh/vesmír/osud/Marťané/ případně si dosaď dle libosti 🙂  mění. A když jsme u těch pořekadel, znáte i to „Poznej svého nepřítele“?

Anna i ostatní hrdinové ho právě poznali. Takže jestli sledujete jejich osud a zajímá Vás, proti komu to vlastně stojí, přečtěte si devátou kapitolu, nazvanou Alexandr 🙂

Odkaz:

https://www.wattpad.com/621460306-asura-kapitola-dev%C3%A1t%C3%A1-alexandr

Osmá kapitola románu Asura s názvem Tváří v tvář

Krásný květnový večer,

dnes jen krátce. Síla tří – Návrat je stále v procesu betareadingu. Jakmile bude hotov, projde posledními korekturami a vyšlu jej do světa.  Mezitím pořád pracuji na románu Asura, bohužel to nejde tak rychle, jak bych si přála. Na druhou stranu, staré přísloví říká: „Práce kvapná, málo platná.“ A já bych chtěla, aby se vám Asura líbila 🙂

Dnes jsem uveřejnila další kapitolu. Začíná jít do tuhého a Anna stane před velkou zkouškou 🙂

 

……. Ty vlasy by poznala všude. „Mami,“ hlesla, ale zůstala stát. Stvoření k ní zvedlo tvář a Anna zalapala po dechu. Obočí, oči i nos byly pryč, místo úst mělo jen černý otvor, z něhož se k ní nesl těžký chrapot.
„Ježíši Kriste,“ vzlykla a zhoupla se na špičkách, jak se chystala postoupit kupředu. …….

Více si přečtete zde:

https://www.wattpad.com/571641334-asura-kapitola-osm%C3%A1-tv%C3%A1%C5%99%C3%AD-v-tv%C3%A1%C5%99/page/4

 

 

Pozvánka na setkání v Ostravě na Knižním veletrhu 3.3.2018

Zdravím vás všechny,

možná to víte – a možná ne – ale už tento víkend se koná další ročník Ostravského knižního veletrhu. Je to fajn akce pro všechny knihomoly a knihomolky, ať už třeba chcete ulovit nějaké pěkné knižní kousky, nebo se jen inspirovat.  Bližší informace :  http://cerna-louka.cz/cs/ostravsky-knizni-veletrh-2018

Díky milému pozvání kamarádky Markéty z Knižního vesmíru  se můžeme setkat na jejich stánku v sobotu 3.3. od 15:30 – 16:00 (odkaz na událost na FB https://www.facebook.com/events/927528404077191/ ).

Můžeme si popovídat o knížkách, v případě zájmu vám samozřejmě ty mé podepíšu. Pro případné zájemce vezmu i pár výtisků PROKLETÍ OHNĚ s sebou. Připravila jsem pro vás i podpisové kartičky, snad se Vám budou líbit 🙂

Pokud nevíte, co je Knižní vesmír, mrkněte na jejich stránky a rozhodně navštivte jejich e-shop se spoustou zajímavých a moc hezkých předmětů s knižní tématikou. Věřím, že se vám budou líbit.  Odkaz na Knižní vesmír: http://www.kniznivesmir.cz/

Tak přijďte, těším se na vás 🙂

Román ASURA pokračuje další kapitolou

Krásnou sobotu,

podařilo se mi teď vyšetřit trochu více času a věnovat se více psaní, a tak vám můžu už dnes představit sedmou kapitolu mého románu ASURA. Jmenuje se Matka a kromě jiného trochu více poodhalí role Modrých a seznámíte se i s novým členem týmu 🙂

https://www.wattpad.com/536665100-asura-kapitola-sedm%C3%A1

Tak vzhůru do čtení:-) A jen pro připomenutí  všechny již vydané kapitoly najdete v sekci Asura – připravuji 🙂

 

ASURA – další kapitola

Hezké pondělí všem, sice to tu vypadá trochu mrtvě, ale to je tím, že se věnuji více psaní, než psaní o psaní 🙂

A rovnou přikládám důkaz – další kapitolu mého rozpracovaného románu Asura – Hostina.

https://www.wattpad.com/530193503-asura-kapitola-%C5%A1est%C3%A1

Jinak všechny kapitoly najdete souhrnně viz odkazu níže, ale případné čtenáře/čtenářky, že některé scény jsou trochu drastičtější. Co taky čekat od světa, kde si můžete vybrat mezi zlem a menším zlem?

ASURA – připravuji

PF 2018

Jak řekl K. Čapek: „To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny.“

Přeji vám všem, abyste si v novém roce dokázali vychutnat každý okamžik, každou vteřinu. Přijali vše dobré a překonali zdárně vše zlé. Byli s těmi, které milujete a dělali to, co máte rádi.

Připíjím všem čtenářům, čtenářkám, kolegům spisovatelům a spisovatelkám – i těm budoucím. Čtěte a pište, pokud to milujete  🙂