MOJE POVÍDKA VĚČNÉ SPOČINUTÍ VE SBORNÍKU ROKLE ŠERÉ SMRTI II. (2016)

Krásný večer,

jak se tak koukám, odmlčela jsem se na pěkně dlouhou dobu. Ale to neznamená, že bych neměla nic na práci, spíš naopak 🙂

Pilně jsem psala a pracuji na svém novém románu Síla tří. Všechny tři díly jsou už dopsané, teď se společně s mými skvělými beta-čtenářkami (před nimiž se skláním vděčností hluboce k zemi) věnujeme korekturám a úpravám. Víc prozrazovat zatím nebudu, možná jen že pokud se vše podaří a Síla tří bude stát za to (a já věřím, že bude), mohla by snad – SNAD – spatřit světlo světa v příštím roce.

A aby těch nových a dobrých zpráv nebylo málo 🙂 chci se Vám pochlubit svým jiným literárním úspěchem. V minulém roce jsem se zúčastnila LITERÁRNÍ SOUTĚŽE ROKLE ŠERÉ SMRTI se svou hororovou povídkou VĚČNÉ SPOČINUTÍ a umístila se v kategorii nad 18 let na 4. místě.

10 nejlepších povídek z kategorií do a od 18 let  nyní vyšlo v e-sborníku ROKLE ŠERÉ SMRTI II. Můžete si ho zdarma přečíst nebo stáhnout zde:

https://search.mlp.cz/cz/titul/rokle-sere-smrti-ii/4277184/

Mou povídku najdete na straně 46. Je to trochu jiné, než moje dosavadní tvorba, ale třeba se vám bude líbit a zkrátí vám alespoň trošku čekání na mou další knihu 🙂

NOVÉ KNIHY :)

Venku prší a jak tak koukám z okna, mám pocit, že léto už opravdu pomalu odchází a přenechává své místo blížícímu se podzimu.

Což znamená hned několik věcí. Třeba jako že Prokletí ohně oslavilo v květnu dva roky od svého vydání. Nebo že jsem začala pracovat na korekturách dalších příběhů, jelikož to vypadá, že budu i nadále pokračovat v příjemné spolupráci s nakladatelstvím Metafora a snad ještě letos vyjde můj další román. A možná taky rovnou dva 🙂

Jmenují se Dotkni se osudu a Zázračná esence.

Napsala jsem také povídku nazvanou Poslední a pokud vše dobře vyjde, stane se součástí e-sborníku s fantasy tématikou, do něhož přispějí i další čeští autoři.

A jelikož už mám korektury za sebou, mohu se zase naplno pustit do psaní dalších kapitol své trilogie Síla Tří, kterou jsem bohužel docela dost zanedbávala.

A protože Vás mám ráda, tak zde uveřejním malou ochutnávku z Dotkni se osudu. Přeji příjemné čtení, snad se Vám bude líbit 🙂

 

UKÁZKA:

„… Znovu se ocitla na tom děsivém místě. Obklopovala ji hustá tma, celá se třásla zimou a také strachem. Vůbec nic neviděla, z prostoru před sebou slyšela tiché oddechování. Saffron se sevřelo hrdlo a na rty se dral výkřik děsu, když zaslechla to známé šustění. Krysy!

     Cítila, jak jí očichávají chodidla, jak jí začínají šplhat po šatech výš. Otevřela ústa, aby vykřikla, když v tom zaslechla Nakira: „Klid, jen klid, neublíží ti, Saffron. Dívej se. Co vidíš?“

Jeho přítomnost ji skutečně uklidnila. Nepřestávala se sice snažit ze sebe ty odporné hlodavce setřást, ale už to dělala spíš zhnuseně než vyděšeně.

„Nic nevidím,“ zašeptala a odkopla jednu z krys někam do té tmy. Napnula zrak stejným směrem a konečně spatřila obrysy něčeho na zemi, jako by se všude kolem ní něco povalovalo a dýchalo.

„Něco tu je, Nakire. Něco živého,“ vydechla vystrašeně a couvla, přičemž do jedné té věci narazila.

„Tak jsem tady,“ ozval se za ní náhle tlumený mužský hlas.

Saffron polekaně vykřikla a probudila se.     ……“

 

 

2.KAPITOLA Z ROMÁNU „SÍLA TŘÍ“, ANEB JAK TO BUDE DÁL?

Hezké čtvrteční odpoledne,

po delší odmlce  vás všechny zdravím a vítám v novém roce. Přeji vám, aby byl plný radosti, lásky a splněných přání.

Ať už jste jste  doma, nebo v práci, a rádi by jste si odpočinuli, nebo se třeba jen trochu se odreagovali, tenhle příspěvek může být to pravé ořechové:-)

Už dříve jsem avizovala, že pokud o to bude zájem, ráda zveřejním druhou kapitolu románu „Síla tří“, který právě píšu.  První kapitolu jste měli možnost přečíst si v příspěvku z 11.11. 2012. Tady máte druhou, jsem zvědavá, co na ni řeknete.

Ještě přidám, že budu opravdu ráda, za vaše komentáře, připomínky, hodnocení. Takže, jak se vám líbí?

 

  

II. kapitola

 

Tentokrát Dawn zamířila rovnou do nemocnice. Šla pěšky a jela načerno podzemkou, zmatená z toho všeho, co ji dnes potkalo, a rozpolcená mezi touhou srdcem uvěřit a vědomím popřít.

Když stanula kousek od nemocnice, kde byla hospitalizována Lisa, uvědomila si, že k tělu stále ještě tiskne zmuchlaný ranec svého požárem poznamenaného oblečení. Zatvářila se znechuceně a chystala se ho vyhodit do nejbližší popelnice, když v tom si uvědomila, že je tím jediným, co jí zbylo z jejího skrovného majetku. Byt a jeho celé vybavení se obrátilo v popel a prach a Dawn si byla naprosto jistá, že nebyl pojištěný. Na takové záležitosti její matka nikdy nemyslela. Jak by taky mohla, věčně opilá, nebo sjetá…

Váhavě tedy ruku stáhla a rozhlédla se po chodníku, kde se kromě odpadků válelo i pár prázdných sáčků. Vybrala si ten co možná nejčistší a věci do něj uložila. Zavázala ho, aby z něj nemohl pronikat jejich zápach, a vydala se do nemocnice.

Na příjmu zjistila, na kterém pokoji Lisa leží, a spěchala za ní. Netušila, jak jí vysvětlí, že jsou z nich žebráci; že i to málo, co měli, jim vzal oheň a matčina nezodpovědnost. Lisa se matky vždy zastávala, když už došlo na nějakou hádku, obhajovala ji vždy se zaslepenou zuřivostí a láskou. Dawn to dokázala pochopit, a proto vždy raději ustoupila, než by dívce brala její iluze.

Když vešla do Lisina pokoje, její sestra spala. Dawn si všimla, že dostává výživu nitrožilně a dýchat jí pomáhá maska, jinak však v pokoji neviděla žádné další přístroje, které by nějak podporovaly Lisiny životní funkce a to ji trochu uklidnilo.

„Kde jsi tak dlouho byla?!“ ozvalo se za ní vyčítavě a Dawn se překvapeně otočila.

Na židli v rohu pokoje seděla její matka a zle se na ni mračila. Než stihla Dawn odpovědět, žena se na ni znovu osočila: „Kde ses prosím tě celou tu dobu flákala? Už tu sedím aspoň dvě hodiny a ty nikde!!“

Flákala? Já že jsem se flákala, blesklo Dawn zuřivě hlavou, ale ovládla se.

„Jak je Lise? Překvapuje mě, že tě pustili z vazby,“ odpověděla místo toho a snažila se, aby to znělo klidně.

„Doktoři říkají, že bude v pohodě. Jenom se trochu přiotrávila tím kouřem, nic víc. Už mi konečně odpovíš?“ řekla žena úsečně a dceřinu uštěpačnou poznámku o svém pobytu na policejní stanici prostě přešla.

Dawn se jí zahleděla upřeně do tváře, nevěděla, jak dlouho se dokáže ještě kontrolovat. Pozorovala matčin obličej, na kterém už byly patrné stopy po jejím zničujícím způsobu života, jež se nedaly zamaskovat žádným, byť i sebelepším, make-upem. Snažila se vzpomenout, kdy v tom obličeji naposledy zahlédla alespoň náznak laskavosti a starostlivosti, ale vůbec nic se jí nevybavilo. Místo toho jí před očima vytanula Lysionova tvář, plná upřímného zájmu. Kontrast mezi ním a chladným, zlostným výrazem vlastní matky byl téměř nesnesitelný.

„A kde jsi byla ty, matko? Když začal byt hořet a Lisa v něm zůstala sama a nebyl tam nikdo, kdo by jí pomohl?!“ neudržela se Dawn a opovržlivě dodala: „Kde ses FLÁKALA ty, když já ji zachraňovala z ohně?!“

„Kdybys nedělala přesčas, tak by si ta husa hloupá nemusela sama připravovat večeři a nezapálila by byt!“ odsekla žena vzpurně, pohledem ale rychle zkontrolovala dívku, jestli ještě spí. Nechtěla, aby její poznámku slyšela.

„Kdybych nedělala ty přesčasy, jak ty říkáš, tak nemáme co jíst, ani kde bydlet! Možná kdybys nebyla pořád pod parou, nebo zfetovaná, tak by sis to konečně uvědomila!!!“ začínala Dawn opravdu zuřit. Nenáviděla to, co musela dělat, aby alespoň nějak vyžily a matka to teď celé ještě tak uboze zlehčuje!

„Takhle se mnou nemluv! Děvko pelešivá!“ vyštěkla na ni žena vztekle.

Dawn ruply nervy a udeřila ji přímo do jejího zmalovaného obličeje. Rána hlasitě pleskla, její matka si přitiskla na líci dlaň a nevěřícně na ni zírala. Dawn byla svou reakcí taky zaskočena. Mohla být na matku rozzlobená jakkoliv, ale udeřit ji, to nebylo správné. Ale ta úleva…

     Za normálních okolností by začala Dawnina matka zběsile ječet, ale tentokrát se nezmohla ani za slovo. Dawn si zprvu myslela, že za to může překvapivost jejího útoku, pak si ale všimla, že jí žena zírá upřeně na levou ruku. Rukáv tuniky se jí při úderu trochu vyhrnul a odhalil tak část jejího znamení.

Dawn podle jejího výrazu pochopila, že jí není neznámé. To přece…Znamená to, že Lysion…Mohla by to být všechno pravda?

„Ty už jsi ho někdy viděla, že?“ vyhrkla na matku stroze a vyhrnula si rukáv.

Žena se zatvářila zděšeně: „O čem to mluvíš? To tetování vidím úplně…“

„Mluv pravdu, matko!  Jestli ti tak tedy vůbec můžu říkat. Alespoň jednou v životě mluv pravdu!!!“

„Vždyť říkám, že ne,“ oponovala žena chabě.

„Takže nejsem dítě z jiného světa, které jsi měla za hodně velký balík peněz skrýt před pronásledovateli, že? Zajistit mu dobrý život a bezpečí?! Prostě všechno, co jsi mi poskytla?“ ušklíbla se Dawn ironicky, i když se obávala odpovědi. Zlost v ní stále vibrovala, takže si nevšimla, jak její znamení začalo jemně zářit.

„Dawn!“ vyjekla její matka a nemohla od něj odtrhnout oči.

„Odpověz přece!!!“ nenechala se tím Dawn vyrušit.

Žena se zhroutila zpátky na židli a překotně, hlasem plným strachu, vyprávěla: „ Myslela jsem si, že ten člověk je blázen. Vypadal tak divně a hrozně spěchal, pořád se otáčel, jestli ho někdo nepozoruje. Nebyl ti snad ještě ani den, když mi tě dal do opatrování. Tehdy jsem to tetování viděla poprvé, u něj, ale ty jsi ho neměla. Nikdy.“

„Takže je to pravda,“ hlesla Dawn zničeně, zavrávorala a opřela se o zeď.

V té chvíli se ozval tichý Lisin hlas: „ Maminko?“

Žena rychle přiskočila k lůžku a vzala ji za ruku: „ Copak holčičko?“

„Slyšela jsem Dawn“, řekla Lisa, když jí matka stáhla z úst masku.

„Je tady“, přikývla žena.

„Maminko, Dawn mě zachránila“, řeklo děvče ochraptěle, ale když pokračovalo, neznělo to vůbec vděčně: „ Ale kdyby přišla domů včas, tak by se nic z toho nestalo. Měla jsem hrozný hlad, a když pořád nešla, tak jsem si chtěla udělat omeletu z vajec, nic jiného jsme doma neměly. Jenomže mi od sporáku chytla utěrka, tak jsem ji odhodila na záclonu a pak už všechno kolem mě hořelo. Promiň mi to.“

Samozřejmě za to můžu opět jenom já, prolétlo Dawn nešťastně hlavou, vůbec nevadí, že se matka někde opíjela a muchlovala se šamstry. Ale že já musela strávit nekonečných patnáct minut pod odporně páchnoucím tlusťochem, aby měla Lisa peníze zítra na svačinu do školy… Myšlenku už nedokončila, jak se jí při té vzpomínce udělalo nevolno.

„Musela jsi mít hrozný strach, Liso,“ říkala jejich matka chápavě a neohrabaně hladila dívku po vlasech: „Promiň, že jsem tam nebyla, zdržela jsem se v práci.“

„To nevadí, maminko, já se na tebe nezlobím. Na tebe ne“, říkala Lisa a dala tak jasně najevo, že za všechno skutečně viní svou starší sestru.

Dawn se z hrudi vydral potlačovaný vzlyk, jak ji to ještě více zdrtilo, odstrčila se od zdi a odešla z pokoje.

Pomalu kráčela nemocniční chodbou pryč a snažila se zadržet slzy. Když si myslela, že požárem přišla o všechno, vůbec netušila, jak přesně to vystihla. Teď neměla nikoho a nebyla ničím.

„Dawn, počkej,“ozvalo se za ní.

Byla to její matka, dále ale nic neříkala, jen rozpačitě mlčela a nervózně přešlapovala.

„Co po mně ještě chceš?“ zeptala se Dawn tiše. „Nemám už nic, co bych ti dala.“

„Co..co teď bude?“ zeptala se jí matka neochotně a pokývla hlavou k jejímu znamení.

„To už není tvoje starost. Nikdy ses o mě nestarala, jak bys měla. I když jsem nebyla tvoje, slíbilas to! Dostala jsi zaplaceno a stejně jsi to nedodržela. Tak neměj péči ani teď,“ usadila ji Dawn, ale neznělo to tak razantně, jak by si přála.

„Snažila jsem se…“ nedořekla žena, protože ji Dawn unaveně přerušila: „Nesnažila, nelži. Ale třeba bys s tím mohla začít teď u Lisy. Ona tě má ještě pořád ráda a neví o vší té špíně, do které jsme my dvě zabředly. Prosím tě, nezatáhni do toho bahna i ji.“

„Já se polepším, Dawn, slibuji,“ řekla jí matka odhodlaně.

„Neslibuj, ale rovnou to udělej,“ odvětila Dawn sklesle a obrátila se k ní zády, aby odešla.

„Co teď bude s tebou? Vrátíš se, kam patříš?“ zaslechla ještě, jak se matka opatrně ptá.

A kam vlastně patřím, chtěla se Dawn zeptat, pak ale jen pokrčila rameny, a aniž by se otočila, odešla pryč.

Toulala se městem celou noc. Tma už pomalu světlala, jak se blížil nový den, když se ocitla před domem, kam ji prve přivedl Lysion. Její nohy ji samy donesly až před dveře jeho bytu a než se nadála, zběsile do nich bušila. Nikdo neotvíral, ale ona přesto bouchala dál, dokud ji bolest v rukou nezabránila v tom pokračovat. Bezmocně se pak sesunula podél dveří na podlahu, opřela se o ně zády a zoufale se rozplakala.

*****

     Lysion měl zavřené oči a tvářil se velice soustředěně. Prescot ho napjatě sledoval. Stáli na ulici, už se pomaličku rozednívalo.

„Necítím ji,“ řekl Lysion zklamaně.

„Říkal jsi, že jste přece spojeni,“ připomněl mu Prescot.

„To ano, naše pouto ale čerpá svou energii ze síly přírody a matky země a musíš sám uznat, že nic z toho v tomto vašem světě nevládne. Je tu tolik rušivých vlivů, všechny ty stavby, doprava, špína…Vždyť ani vzduch se nedá téměř dýchat,“ odpověděl mu Lysion trochu znechuceně.

„To je smog. Hrozná věc,“ souhlasil s ním Prescot a vyzval ho: „Pojď za mnou. O kousku přírody bych věděl.“

Lysion krátce přikývl, a pak ho následoval. Spěchali.

„Kolik máme času?“ položil mu Prescot další otázku.

„Dokud slunce plně neovládne oblohu. Pokud to nestihneme do té doby, tak zde zůstaneme uvězněni navždy,“ odpověděl mu Lysion a při té představě se zamračil.

„Půjdu s tebou do Astarlynn i v případě, že se k nám Dawn nepřipojí,“ řekl Prescot vážně.

„Jsi odvážný, Prescote. Pravý potomek Hvězdy. Je dobře, že jsi Strážcem pokladu,“ odvětil na to Lysion uznale.

„Co to vlastně znamená, ten Strážce pokladu? Nevysvětlil jsi mi to. Kdy mi o tom povíš více?“ napadlo Prescota.

„Až přijde ten správný čas,“ odpověděl mu Lysion stručně.

„Pokud s námi Dawn neodejde,“ začal znovu Prescot, ale  Lysion ho rozhodně přerušil: „Ona půjde, Prescote.“

„Jak to můžeš s takovou jistotou říct?“ nechápal detektiv.

„Je to její osud. Její krev je tvou krví a ty ses rozhodl k návratu. Dawn se přidá, věř mi,“ řekl Lysion přesvědčeně a ještě zrychlil krok. Kousek před sebou spatřil skupinku stromů, které rámovaly vchod do městského parku.

„Ale pokud ne,“ nedal se Prescot odbýt, „je nějaká šance porazit Darkhana?“

Lysion se zastavil a vážně na něj pohlédl: „To nikdo neví, ale pravděpodobně ne. Proroctví jasně mluví o síle Hvězdy. A ta koluje ve vás…obou.“ Na konci věty trochu zaváhal, Prescot to ale nepostřehl.

„No, ať je to jak chce, alespoň se o to pokusím,“ pokrčil jen rameny a rázoval si to rovnou k parku.

Lysion se pousmál nad jeho slovy bojovníka a připojil své kroky k jeho.

Trvalo ještě pár minut, než stanuli uprostřed parku.

„Není to žádná divočina, ale aspoň…“ pověděl Prescot omluvně, větu však nedokončil.

Lysion už opět stál s hlavou pozvednutou k nebi, očima zavřenýma a snažil se vysledovat Dawn.

Když se mu matně rozsvítilo znamení na paži, Prescot pochopil, že uspěl.

„Počkej tady. Budeme hned zpátky. Není daleko,“ řekl mu po chvíli Lysion a vyrazil tryskem ven z parku.

*****

     Dawn seděla stulená do klubíčka, čelem se opírala o dveře Lysionova bytu. Znavena pláčem usnula, balíček se špinavým prádlem vtisknutý do klína.

Když ji Lysion takto našel, strnul. Rychle zahnal smutek, který ho na chvíli obestřel a dřepl si k ní.

Něžně jí odhrnul pramínek vlasů z obličeje a tiše ji oslovil. Zavrtěla se, musel ji ale oslovit ještě jednou, než otevřela oči.

„Myslela jsem, že jsi mě taky opustil,“ řekla tiše ještě v polospánku.

„To nikdy neudělám. Ani kdybys mi to přikázala,“ pousmál se na ni a pomohl jí na nohy.

Dawn se mezitím úplně probrala a zrozpačitěla.

„Změnila jsi názor?“ zeptal se jí opatrně.

„Já nevím. Šla jsem za Lisou do nemocnice a byla tam matka. Pohádaly jsme se a pak jsem zjistila, že jsi mluvil pravdu. Ona mi to potvrdila. Ten požár mi vzal úplně všechno, neměla jsem kam jít,“ přiznala zahanbeně a cítila, jak se jí do očí opět derou slzy.

„Jenom ukončil jednu etapu tvého života, Dawn, nic víc. Troufnu si tvrdit, že se ti po ní nebude stýskat,“ poznamenal klidně. „Je načase vrátit se domů. Jsem si jistý, že uvnitř to cítíš stejně.“

„Nepatřím tam. Nepatřím nikam,“ zavrtěla hlavou nesouhlasně.

„Jak se mýlíš,“ povzdechl si, „nepatříš nikam jinam, než do Astarlynn. To je tvůj domov, tam je tvé místo. Mezi lidmi, kteří v tebe věří, kteří tě potřebují. Čeká nás boj, to ano, ale s tvou pomocí v něm zvítězíme, a v zemi opět zavládne harmonie.“

„Jak tomu můžu věřit? Nejsem nic, jenom taková malá ubohá, prodejná…“nedokázala větu dokončit.

„Hloupost. Chceš vědět, kdo jsi? Ukážu ti to,“ oponoval jí rozhodně. Vzal ji za paži a propletl její znamení se svým stejně, jako poprvé ve svém bytě. Vzory jasně zazářily a Dawn náhle zjistila, co tím myslel.

Viděla samu sebe stát na rozkvetlé louce. Byla oblečená v nějakém obyčejném bílém rouchu, přepásaném živůtkem z kůže a koženým pásem, za nímž měla upevněno pouzdro s dýkou. Po zádech jí splývaly dlouhé vlasy a celá jakoby lehce zářila.

Na rozevřené dlani jí seděl pestrobarevný motýl a vyhříval si křídla na slunci. Lehce se ho dotkla ukazováčkem a místo jednoho jich tu najednou bylo hned několik. Stejně krásně zbarvených.

„Ach…“ vydechla Dawn překvapeně a odtáhla svou paži od jeho.

„To jsem nebyla já,“ nevěřila, i když v srdci věděla, že spatřila samu sebe. V jiném, lepším životě.

„Ale ano, byla. A budeš, půjdeš-li se mnou.“

„Ty tomu věříš? Že dokážu všechno to, co se tam ode mne čeká?“ zeptala se ho váhavě.

„Ano, věřím. Vím to. A položím za to klidně i vlastní život, bude-li třeba,“ přikývl vážně.

„Já tomu ale nevěřím, nemůžu. Chtěla bych, ale prostě to nejde,“ zašeptala.

„Pak bude muset stačit, že pro začátek budu věřit za nás za oba,“ nenechal se vyvést z rovnováhy.

Chvíli se do něj vpalovala pátravým pohledem, než ji napadlo: „ Kde je vlastně Prescot?“ Že by si to rozmyslel a zmizel?

     „Prescot se rozhodl vrátit se mnou i v případě, že by ses k němu nepřidala.  Čeká na nás v parku,“ odpověděl jí.

„Opravdu mi tolik věříš, Lysione?“

Jednoduše přikývl.

Zhluboka se nadechla, než vážně pronesla: „ Pak tomu zkusím uvěřit i já.“

*****

     Prescot neklidně přecházel na místě, kde ho Lysion zanechal.  Rozhodně nebyl vůbec tak skálopevně přesvědčen o tom, že je bude Dawn následovat do pravého domova. Naopak, silně vnímal, jak hluboko sahají její pochyby. Možná proto, že i on sám velmi pochyboval, když o tom všem slyšel od Lysiona poprvé.

Setkal se s ním před třemi dny za hodně smutných okolností. Zrovna společně s dalšími policisty číhali na jednoho muže, obviněného z několika vražd. Dlouho jim unikal, takže doufali, že se chytí do pasti, kterou pro něj připravili, jelikož to mohla být poslední příležitost, jak ho dopadnout.

Jak už to tak ale chodí, někdo z policejního sboru si pustil pusu na špacír, takže se do všeho připletli novináři, čímž celou akci narušili. Skončilo to tragicky. Podezřelý uprchl, cestu z obklíčení si prostřílel. Jedním z mnoha lidí, kteří měli ten den zaplatit životem, byl i Prescot. Dík svému daru, té jasnozřivosti – jak to pojmenoval Lysion, se tak nestalo. Dokázal se včas ukrýt za policejní vůz, takže ho kulka minula. Bylo to sice jen o fous, ale přežil. Na rozdíl od jiných, kteří ten den padli.

V těch chvílích, které pak následovaly, se nemohl rozhodnout, jestli je správné, že takto o vlásek unikl smrti. Jestli je v pořádku, že má oproti ostatním lidem ve svém okolí takovou výhodu. Jestli je v pořádku porazit smrt, stavět se na odpor osudu.

A ze všeho nejvíc ho trápily otázky týkající se původu této jeho prazvláštní schopnosti. Odkud se bere, A proč jí byl obdařen právě on? Má to nějaký vyšší účel, jenž mu zůstával zatím skryt?

Na všechny tyto otázky mu dal odpověď Lysion.

Ačkoliv to Prescot příliš často nedělal, po té zkažené noci trávil noc co noc v baru. Nemohl spát, jak si to celé stále přehrával v hlavě, a sklenička dobrého pití mu pomáhala trochu to víření v mozku utlumit. Nebo nejlépe celá láhev.

Ten večer už jí polovinu vypil, takže když se vedle něj posadil ten podivný hromotluk, se zvláštními vlasy a pořádně praštěnými povídačkami, v klidu si poslechl všechno, co mu vyprávěl.

Pak se pobaveně rozchechtal, naráz dopil druhou polovinu bourbonu a opilý na mol se odvrávoral domů. Tam padl s lehkou hlavou do peřin a okamžitě na toho cizince zapomněl.

Následovalo těžké ráno s kocovinou, papírovaní v práci, soustrastné pohledy kolegů, kteří až moc dobře chápali, čím zrovna prochází, a kam ho to zavedlo, ale jelikož byli z té zkažené akce taky na dně, nedokázali jemu, ani sami sobě pomoci. Všichni doufali, že jim pomůže čas. Nebo kulka do spánku od nějakého sígra.

A pak byl najednou opět v ulicích, v akci, běžel po schodech jednoho z domů do bytu, kde se měl údajně ten zabiják skrývat. Před ním i za ním dusali po schodech další policisté. Všechno vypadalo dobře, akce byla jištěná další skupinou policistů, kteří se blížili k podezřelému od zadního východu. Prescot se plně soustředil na chycení toho muže a věřil, že pak možná ucítí úlevu. V další vteřině už vnímal jenom ten podivný vnitřní hlas, který na něj ječel, aby se sehnul, pokud nechce přijít o krk.

Nevěděl, co se děje, ani co se stane, ale byl si jistý, že pokud se neskrčí, zemře. Jakmile byl varován, převzaly kontrolu jeho instinkty. Vrhl se k zemi a křičel přitom i na všechny ostatní, aby následovali jeho příkladu.

Mnohým z nich v té chvíli zachránil život. Jakmile dopadl břichem na špinavou podlahu, ozvala se kolem nich zuřivá palba z kulometu. Kulky se zakusovaly do zdi, kolem které před chvíli běželi, tak divoce, že byl po chvíli celý bílý od odlétávající omítky. Snažil se nevnímat příšerný rachot samopalu a výkřiky ostatních policistů, kteří nestihli na jeho varování včas zareagovat.

A v té chvíli naprosté bezmoci, kdy jen pozvednutí hlavy mohlo znamenat jeho odchod na věčnost, se mu znovu vybavil Lysion a vše, co mu řekl večer v baru. O zemi Astarlynn, jeho pravém domově, o jeho daru jasnozřivosti.

V té chvíli Prescot uvěřil.

Z celé té šlamastyky je vysvobodil speciální zásahový tým. Zabijáka nakonec zadrželi, ovšem cena za jeho dopadení byla vysoká.

Večer skončil Prescot opět v baru, popíjel však velmi střídmě. Neustále pohledem zalétal ke dveřím, vyhlížel toho podivína ze včerejší noci, a jeho pohled byl s postupující nocí stále zoufalejší. Děsil se toho, že teď, když už našel všechny ty odpovědi, sám sebe, by měl přijít o možnost vrátit se tam, kam patří. Žít život, který má žít.

Když ho pak spatřil vcházet, sklouzl rychle z barové stoličky a úleva v jeho obličeji byla natolik výmluvná, že se Lysion už nepotřeboval na nic ptát.

„Pojď se mnou,“ řekl jen a Prescot ho okamžitě následoval.

V bytě, který si na těch pár dní, než splní svůj úkol, pronajal, se mu pak představil a oživil Prescotovo znamení. Dlouho pak spolu o všem znovu mluvili. Tak se Prescot dozvěděl o tom, že Lysion musí ještě vyhledat Dawn, než je oba přenese do Astarlynn.

A ačkoliv Prescot prozřel a uvěřil v nový život, který ho čeká, jeho rozum se ještě občas ozval s novou námitkou o tom, jak přitažené za vlasy to všechno je. Ačkoliv uvěřil, pochyby ještě plně neutichly. Proto Dawn tolik chápal, a proto teď přecházel nervózně sem a tam. Protože se bál, že Dawn svůj stávající život neopustí. Protože se obával, že ta dívka, jeho vlastní sestra, v sobě nenajde dost síly uvěřit.

Třeba nakonec přijde, řekl si v duchu s nadějí, když je to moje sestra. Když jsem dokázal pravdu přijmout já, snad to dokáže ona. Možná nemáme stejné jen nosy a ústa, třeba jsme si podobni i v srdci.

*****

     Lysion tiše kráčel vedle zamlklé Dawn a po očku sledoval nebe. Už se opravdu rozednívalo a on věděl, že jim nezbývá příliš mnoho času. Zároveň si taky uvědomoval, že nesmí spěchat, aby Dawn nevyplašil, že její odhodlání je ještě křehké a rozhodnutí následovat ho postaveno na vratkých základech.

Když konečně spatřil park, ulevilo se mu a přestal se strachovat. Jakmile vešli, podíval se bokem na Dawn, aby zjistil, jak je na tom, ale dívka vedle něj nekráčela. Prudce zastavil a vyplašeně se rozhlédl, aby ji uviděl stát u odpadkového koše. V napřažené ruce držela uzlík svého špinavého šatstva, prsty jej křečovitě svíraly, jak se nedokázala odhodlat je vyhodit.

„V Astralynn je nebudeš potřebovat,“ řekl jí jemně, když k ní přistoupil a položil svou dlaň na její, aby ji uklidnil. Ruku měla ledovou. Lysion pochopil, že uvnitř ještě pořád svádí boj se svými pochybami.

„Dawn, já chápu, že máš obavy, ale věř mi prosím, tvůj život je jinde. Čeká tě nový začátek a nelžu, když ti tvrdím, že to co je před tebou, je lepší, než co máš tady. A až poznáš celou svou moc, až se ji naučíš ovládat, pochopíš, jak úžasná jsi ty sama,“ říkal jí vemlouvavě.

Dawn se zamračila.

„Můžeš učinit ještě tolik dobra, Dawn. Pomoci tolika lidem, kteří jsou jinak bezmocní,“ dodal naléhavě. Jejich čas se povážlivě krátil.

Podívala se na něj a tiše se zeptala: „Pomůžeš mi to zvládnout, že ano? Sama bych…“

„Ty nikdy nebudeš sama, Kněžko. Dokud budu živ a ani pak,“ odpověděl jí vážně a ona konečně upustila věci do koše.

„Tak pojďme,“ vybídla ho a její hlas zněl mnohem jistěji, než prve.

Přikývl a vedl ji k místu, kde na ně čekal Prescot. Už se nebál přidat do kroku, Dawn ho následovala a v pobledlém obličeji se jí zračilo odhodlání.

Když je spatřil Prescot, musel si přiznat, že mu spadl kámen ze srdce.

„Dawn, tys přišla,“ usmál se na ni radostně a podal jí ruku na uvítanou. Pevně mu ji stiskla a trochu rozpačitě odvětila: „ Ahoj Prescote, promiň, že jsi musel čekat.“

„To nevadí, stálo to za to. Jsem moc rád, že ses rozhodla přidat se k nám. Tak nějak cítím, že se všechno začíná ubírat konečně tím správným směrem,“ řekl upřímně.

Dawn se jen pousmála a pohlédla tázavě na Lysiona: „ Co teď?“

Lysion se napřed pečlivě rozhlédl kolem, a když si byl jistý, že nikde není ani živáčka, vyhrnul si rukáv košile a odhalil své znamení. Vyzval Dawn a Prescota, aby tak taky učinili. Pak se vzali za ruce a utvořili tak malý kroužek. Jejich znamení se slabě rozzářila, jak se spojila jejich síla.

„Teď po vás budu potřebovat, abyste uvolnili svou sílu Hvězdy, která ve vás koluje,“ začal Lysion vysvětlovat.

„A to jako jak?“ vpadl mu do řeči Prescot, a když spatřil Lysionův pobavený výraz, omluvně dodal: „Jsem hrozně zbrklý a zvědavý, já vím. To jsem ale celý já, tak si raději zvykněte.“

Dawn to opět nekomentovala, její úsměv byl ale mnohem větší než prve.

„Pokusím se,“ pousmál se i Lysion a pokračoval: „Zavřete oči a soustřeďte se pouze na své dýchání. Na nic nemyslete. Pro tuto chvíli je tu pouze váš dech a můj hlas. Nádech, výdech. Tak je to správně.“

Těkal pohledem po tvářích sourozenců, a sledoval, jak se výrazy jejich tváří postupně uvolňují. Souběžně s tím začínala jejich znamení stále více zářit.

Když nastal ten správný okamžik, kdy ho jejich svit začal už bolestivě bodat do očí, semkl i Lysion víčka a tiše vyslovil kouzelná slova, která se naučil už velmi dávno. Tehdy, kdy se dozvěděl, jak čestný a důležitý úkol jej čeká.

Země se silně zachvěla a místo, kde stáli, pohltil velký světelný vír. Ten se pak proměnil v obrovský záblesk a trojice byla pryč.

Síla Tří aneb ukázka toho, na čem zrovna pracuji. Jak se vám líbí?

Hezké nedělní odpoledne,

ráda bych se s vámi podělila o malou ukázku z mé další tvorby. Jedná se o první kapitolu prvního dílu plánované „fantasy“ trilogie.  Je to první verze, takže prosím o vaši shovívavost. Vaše názory, připomínky a komentáře samozřejmě uvítám:-))

 

I.kapitola

 

Dawn se vřítila do hořícího pokoje a divoce se rozkašlala. Oheň už se živil vším, co mu přišlo do cesty, vybavení jejich skromného bytu bylo téměř k nepoznání. Vzduch v místnosti byl horký tak, že se nedal dýchat, čemuž napomáhal také hustý kouř.  Oči ji štípaly a silně slzely, když se zoufale rozhlížela po troskách uvnitř toho pekla.

„Liso! Liso, kde jsi!“ pokusila se vykřiknout, jak nejhlasitěji dokázala. Měla pocit, jakoby jí při tom shořely plíce. Kašlala, dlaněmi si utírala oči, aby alespoň něco málo viděla a tápavě se vydala hlouběji mezi plameny. Pot se z ní jen řinul, vlasy, které nosila v krátkém chlapeckém sestřihu, se jí lepily k hlavě, jakoby použila přemíru gelu.

Když se vedle ní k zemi zřítily hořící trosky jejich šatní skříně, jen tak tak uskočila stranou a vyděšeně vyjekla. Z horka a dusivého kouře se jí začínala točit hlava. Nemínila se ale vzdát. Buď najde Lisu a dostane ji ven, nebo tady uhoří s ní.

Náhle uslyšela zvuk podobný vzlyknutí, a pak tiché chroptění. Klesla na kolena a nahlédla pod hořící objekt, který kdysi býval její postelí. Tam konečně našla ležet svou mladší sestru, stočenou do klubíčka, kašlající a lapající po dechu. Na špinavé tváři byly patrné stopy po slzách.

Dawn ji chytila za paži a vytáhla ven. Dívenka párkrát zamrkala, ale pak se znovu rozkašlala a instinktivně skryla obličej na její hrudi.

Mladá žena ji vzala do náruče a namáhavě vstala. Bolavýma, zarudlýma očima zoufale těkala po místnosti, aby našla cestu ven. Nohy ji držely jen tak tak, cítila se slabá a unavená, jakoby měla každou chvíli omdlít. Všude kolem tančily plameny a přes kouřovou clonu neviděla vůbec nic.

Zemřeme tady, uvědomila si nešťastně a přivinula si Lisu blíže.

     Nezemřete, zazněl jí hlavou klidný mužský hlas, pokud uvěříš.

     Dawn se překvapeně rozhlédla kolem sebe. Byl to hlas cizince, který ji dnes ráno vyhledal v práci a snažil se jí namluvit neuvěřitelné, šílené věci. Nechala ho vyvést, protože si o něm myslela, že je to schizofrenní blázen, co si ji z nějakého jí neznámého důvodu vybral, aby ji obtěžoval. A teď slyší hlas toho člověka a slyší ho ve své hlavě…

     Asi už začínám taky bláznit, napadlo ji. Lisino tělo v jejím náručí ztěžklo, jak děvče upadlo do bezvědomí.

Nic takového se s tebou neděje, ozvalo se jí znovu v hlavě, prostě jen uvěř tomu, co jsem ti dnes řekl, a zachráníte se.

Dawn se ušklíbla a ve stavu nejvyšší beznaděje se jí vlastně ulevilo, když si uvědomila, že nebude při smyslech, až začne hořet. Třeba ji ty plameny konečně očistí od vší té odporné špíny, co na ní ulpěla…

     Hloupost! Obořil se na ni hlas cizince, jen se vzchop a konečně to udělej!

Hystericky se zachichotala, jak jí to všechno připadlo šílené, a pak se v duchu zeptala, co má tedy udělat.

 Řekni ohni, ať vás propustí z místnosti, odpověděl jí trpělivě.

V momentu, kdy ji napadlo, že to je ta největší pitomost, a že to neudělá, už její ústa tiše řekla: „Nech nás jít, ohni…“

Nic se nezměnilo.

     Jasně, že se nic nezměnilo, ty hloupá, máš sluchové halucinace, okřikl ji zbytek jejího zdravého rozumu. Připadalo jí, že Lisa váží snad tunu, na prsou ji silně bolelo, dýchala už jen sípavě a přerývaně.

Dawn, soustřeď se a zkus to znovu, oslovil ji ten hlas měkce.

„Už jsem to zkusila a nic!“ odsekla nahlas hněvivě.

Vzpomeň si na to, co jsem ti říkal a zkus to znovu! Jeho hlas zněl naléhavě.

„Já už nemůžu, nevím jak…“ zasténala zoufale a doufala, že brzy taky omdlí, nebo úplně zešílí, aby jí přicházející smrt nepřipadala tolik hrozivá.

Ty nezemřeš! Zaburácel jí myslí jeho hlas tentokrát rozhodně. Prostě ohni poruč!

     „Ohni, nech nás odejít…“ zachraptěla tedy, a když se opět nic nestalo, sklopila poraženecky hlavu.  Pohlédla na Lisu. Je ještě tak malá, celý život má před sebou, uvědomila si bolestně.

Cizinec v její hlavě nic neříkal, přesto cítila jeho přítomnost.

Rozhodla se, že to kvůli Lise zkusí ještě jednou. Naposledy.

Namáhavě se nadechla a nejhlasitěji, jak jen to dokázala, vykřikla: „ Ustup a nech nás projít!“

Tentokrát plameny poslechly. Rozestoupily se a Dawn, nevěřícně třeštící zrak, mezi nimi doklopýtala ke dveřím. Než ji obklopila tma, uvědomila si, že je na chodbě a po schodech se k ní řítí jeden z hasičů.

*****

     Lysion stál na chodníku ve stínu lampy a mnul si spánky. Soustředil se na spojení mezi ním a Dawn tak silně, až to bolelo. Byla to ale jediná možnost, jak s ní v této chvíli komunikovat, a v případě potřeby zasáhnout.

Ještě ji nepřesvědčil, a ani když v ohni spatřila, co dokáže, ještě stále úplně nevěřila, to cítil jasně. Přesto to byl velký pokrok, zvlášť když už jim zbývá jen tak málo času.

*****

     Dawn ucítila, jak únava a bolest opouštějí její tělo, znovu mohla dýchat, aniž by uvnitř hořela. Bylo to povznášející, ten pocit, že je naživu, že to dokázala, že…Prudce se posadila, když si uvědomila, jak se jí povedlo vyváznout z ohně. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a zatápala po kyslíkové masce, která jí usnadňovala dýchání. Zrovna si ji sundala, když k ní přistoupila cizí žena a chlácholila ji, že už je z nejhoršího venku, že už bude všechno v pořádku.

Dawn si uvědomila, že je na lehátku, a že to k ní promlouvá zdravotní sestra ze záchranné služby. Kolem ní postával hlouček lidí, ve svém zorném poli spatřila míhat se postavy hasičů, když zápolily s požárem.

„Lisa, kde je Lisa?“ zeptala se vyděšeně ochraptělým hlasem.

„Vaši sestru odvezli do nemocnice sv. Jiří, byla v tom kouři dlouho, ale kolegové říkali, že její šance jsou dobré,“ odpověděla jí zdravotnice laskavě.

„A naše matka?“ zeptala se Dawn neochotně, jelikož odpověď už předem znala.

„Je na policejní stanici. Zatkli ji po té, co v jednom…ehm nočním podniku napadla nějakého muže. Byla opilá a podle všeho i pod vlivem drog…“ odpověděla ta žena věcně a Dawn jí za to byla vděčná.

„Chápu…“ poznamenala, ale na zdravotnici se nedokázala podívat, jak se za matku styděla. „Co bude teď?“

„Odvezeme vás taky do nemocnice, uděláme vám nějaké testy, a pak…“ začala žena vysvětlovat, Dawn jí ale skočila do řeči: „To není třeba, je mi už dobře.“

Načež vstala z lehátka, nedbajíc marného úsilí sestry jí v tom zabránit. Zatočila se jí hlava a málem se pozvracela, jak se jí zvedl žaludek, dokázala se ale ovládnout.

„Zásadně nesouhlasím s tím, abyste…Potřebujete vyšetřit…“ ohradila se zdravotnice. To už se ale Dawn potácivě vydala pryč od všeho toho hluku. Hasiči i policisté měli dost práce s požárem a jeho vyšetřováním, takže ji nikdo nezastavoval.

Věděla, že by teď měla být s Lisou, ale potřebovala se trochu vzpamatovat, než se za ní vydá. V tomhle stavu by jí stejně nijak nepomohla. Pomalu se vydala po ulici; šla, kam ji nohy nesly.

Jak tak namáhavě kráčela po chodníku, celá upocená a špinavá, napadlo ji, že na světě není nikdo, kdo by ji oplakával, kdyby dnes zemřela. Věčně zfetovaná matka si už téměř ani neuvědomovala, že má dvě dcery, o které by měla pečovat. Tedy pokud zrovna nepotřebovala peníze…Toulala se po nocích, tahala se s chlapy, jen aby získala další dávku…Nic jiného ji nezajímalo. Dawn kvůli tomu nedokončila střední školu, ačkoliv by chtěla. Namísto toho se musela sama starat o Lisu, která byla dcerou bůhví kterého z matčiných amantů, a vydělávat, aby měly z čeho žít, jelikož jejich matka všechno vždycky utratila za pití a drogy. Kvůli mizernému vzdělání Dawn ale neměla šanci najít si žádné dobré zaměstnání, nakonec skončila u mytí špinavého nádobí v jedné zaplivané malé restauraci. Vydělala si akorát na nájem a na to ostatní získávala peníze jinak…

Dawn potřásla nešťastně hlavou. Neustále tahala matku z malérů, platila její dluhy, a co za to získala? Víc starostí, ale vděk žádný. Dokonce ani Lisa ji neměla ráda natolik, aby pro ni plakala, kdyby dnes zemřela. Obviňovala ji z toho, jaká je matka, z toho, jak málo mají peněz a špatně se jim žije; příliš malá na to, aby pochopila, co všechno musí Dawn obětovat, ale dost velká, aby dokázala najít slova, která zraní navždy…

Dawn do očí vhrkly slzy a zatoužila po nebytí. Neexistuje nikdo, komu by na mně záleželo, přiznala si zdrceně a opřela se o sloup lampy.

„To není pravda,“ zaslechla opět cizincův hlas a jeho laskavý tón ji ještě více připomněl, jak na dně se cítí. Pevněji semkla víčka, jak se snažila bránit pláči.

„Když uvěříš a přijmeš svůj pravý život, pochopíš, jak moc se mýlíš,“ promluvil k ní znovu.

Jeho hlas tentokrát ale zazněl vedle ní, ne v její mysli. Dawn to došlo ale teprve ve chvíli, kdy jí opatrně položil ruku na rameno. Teprve tehdy poplašeně otevřela oči, z nichž jí po tvářích sklouzlo pár neposlušných slz, a spatřila ho stát vedle sebe.

Tyčil se vedle ní jako hora a shlížel na ni vážným, klidným pohledem. Když ho uviděla poprvé, spatřovala v jeho vysoké, urostlé postavě hrozbu, nyní se jí ale naopak zmocnil pocit bezpečí. Když za ní dnes ráno přišel do práce a promlouval k ní, připadalo jí, že jeho zelené oči planou šílenstvím a posedlostí. Nyní na ni shlížel se zřejmou starostí a laskavým zájmem. Jako starý přítel, který se trápí její bolestí… Jeho velká dlaň na jejím rameně ji neděsila, naopak ji uklidňovala. Jizva na jeho rtu už ji nepřipadala tak ošklivá a jeho podivně spletené černé vlasy, sahající do půli zad, už nepovažovala za tak nesmyslně výstřední.

„Mluv…“ vyzvala ho ochraptěle, „řekni mi více…“

„Ne teď a rozhodně ne tady,“ odvětil Lysion a ustaraně si ji prohlížel. „Pojď se mnou, Dawn,“ požádal ji a ona ho okamžitě a bez váhání poslechla.

 

*****

     Prescot už začínal být nervózní. Přecházel netrpělivě po pokoji a občas vyhlédl z okna na ulici. Byly to už tři dny od jeho procitnutí, kdy poznal svou pravou podstatu, a na tuto noc čekal velice nedočkavě. Nabídl Lysionovi, že mu s jeho úkolem přivést Dawn pomůže, jeho průvodce ale trval na tom, že to musí učinit sám a nechal ho čekat. A Prescot nebyl právě tím typem člověka, co by dokázal nic nedělat, proto ho čekání tolik znervózňovalo. Vždy byl spíše mužem činu. Díky své výjimečné předvídavosti, odvaze a smyslu pro právo a řád si vybudoval slibnou kariéru i vynikající pověst jako detektiv místního policejního oddělení.

Teď už konečně chápal, že to nebyla jen silně vyvinutá intuice, která mu pomáhala pátrat po zločincích a ve většině případů je také dopadnout. Byla to jeho skutečná síla, ukrytá před jeho vlastním vědomím až do chvíle, než potkal Lysiona a s ním i svůj pravý osud…

Když uslyšel, jak se dveře bytu otevřely, a s klapnutím zase zavřely, ztuhl. Stál uprostřed pokoje jako sloup a bál se pomalu i dýchat, aby se neprozradil. Dle Lysionových instrukcí měl počkat na jeho vyzvání, než se připojí k němu a Dawn.

Prescot tedy stál, mlčel a napínal uši, aby zaslechl alespoň něco z hovoru, který se odvíjel ve vedlejší místnosti.

 

*****

     Lysion ji zavedl do svého bytu. Na jeho prahu Dawn zaváhala, ale nakonec vedena zoufalstvím a také zvědavostí vešla. Zařízení pokojů se jevilo střídmě a účelně, bylo uklizeno a čisto, jakoby ho snad ani nikdo nepoužíval. Lysion ji do toho prostoru jaksi neseděl, vypadal v něm nepatřičně, což její myšlenku o nepoužívání ještě posílilo.

V kontrastu s čistotou místa, kde se zrovna ocitla, si ještě více uvědomovala to, jak hrozně musí vypadat. Jistě, prošla požárem, ale to nic neubralo na tom, jak nepříjemně se ve své špinavé kůži a zapáchajících šatech zrovna cítila.

Jakoby ji četl myšlenky, otočil se k ní a tím svým hlubokým, vážným tónem jí nabídl: „Pokud chceš, můžeš použít koupelnu. Najdeš tam i nějaké čisté šaty.“ Kývl směrem k jedněm dveřím a ona se zahanbeným výrazem přikývla.

„Já zatím uvařím čaj,“ dodal ještě a odešel do vedlejší místnosti.

Dawn rychle vklouzla do koupelny a pro jistotu otočila klíčem v zámku, i když tušila, že Lysion má dost síly na to, aby vyrazil dveře, kdyby to z nějakého důvodu chtěl udělat. Hbitě se svlékla a vklouzla do sprchového koutu. Pomalu se umývala pod tekoucí vodou a užívala si pocitu blaženosti, který ji ovládl. Vydržela by tak klidně celou noc, ale vědoma si toho, jak neslušné by to bylo, vodu vypnula a osušila se. Přesně, jak Lysion řekl, našla vedle hromady ručníků na skříňce i čistý oděv, který se skládal z jednoduchých tmavě modrých legín a dlouhé šedé tuniky. Nenašla žádné spodní prádlo, ani ponožky, a její vlastní bylo nepoužitelné, tak si oblékla, co bylo k dispozici. Krátké světlé vlasy si učesala dozadu a zastrčila za uši.

Při pohledu do zrcadla se zděsila. Kruhy pod očima, které mívala vždy, jelikož odrážely kromě nedostatku spánku i její vnitřní ztrápenost, byly teď mnohem tmavší. Bledá pleť ještě zesvětlala, vypadala skoro průsvitně. Jindy rudé, plné rty, byly šedavě bezbarvé. Jasně modré oči ztmavly únavou.

Vypadám příšerně, napadlo ji a pocit marnosti v ní ještě zesílil.

S povzdechem posbírala své staré oblečení ze země a vrátila se zpět do obývací místnosti. Chvilku bezradně hledala místo, kam by věci položila, nakonec je nechala ležet u dveří, kterými do bytu vešli. Pak se opatrně posadila na pohovku a čekala, co se bude dít dál. Po umytí se cítila lépe, a její pud sebezáchovy zesílil, jak se jí postupně vracelo vědomí o podivnosti celé této situace, a tak často zalétávala nerozhodným pohledem ke dveřím. Váhala, zda zůstat, nebo jít.

„Snad ti bude chutnat,“ vytrhl ji z přemýšlení Lysion a postavil před ni hrnek, z něhož se kouřilo a linula se z něj nádherná vůně. Pak se posadil na pohovku na protější konec.

Teprve teď si uvědomila, jak obrovskou má žízeň, takže po hrnku sáhla a chystala se napít, když tu se zarazila. Čaj voněl opravdu nádherně, ta vůně jí byla ale úplně cizí, nikdy nic podobného necítila.

„Je to směs bylin, kterou jsem si přivezl…z domova,“ vysvětloval Lysion klidně a zkoumavě si ji prohlížel. „ Není v tom žádný opiát, ani jed, nebo něco podobného, Dawn. Já ti nechci nijak ublížit a máš mé slovo, že dokud budeš se mnou, nedojdeš žádné újmy.“

Jeho zvláštní způsob vyjadřování jí začínal být něčím velmi sympatický. Jeho klidný výraz a hluboký hlas v ní vzbuzovaly pocit jistoty. Nebyla si jistá proč, ani jestli nedělá chybu, její důvěra k němu ale každou minutou narůstala.

Dawn se tedy napila, a pak znovu a s ještě větší chutí. Čaj byl vynikající a ona cítila, jak jeho působením začíná její tělo opouštět únava.

Lysion ji mlčky pozoroval a čekal, až sama promluví.

„To, co se stalo v tom požáru…“ začala po chvíli váhavě a upřela na něj nevěřícný pohled: „Ten oheň…on udělal to, oč jsem ho požádala…“

Na konci věty se trochu zadrhla, jak jí samotné došla pravdivost jejího výroku.

„Ano, já vím,“ kývl hlavou.

„Ale jak…jak je to možné? Jak je možné, že jsem tě slyšela ve své hlavě?“ vyhrkla.

„Pamatuješ si něco z toho, co jsem ti říkal dnes ráno, když jsem tě poprvé vyhledal, Dawn?“ odpověděl otázkou.

„Moc ne,“ přiznala upřímně, „ poté cos mě označil za kněžku, jsem tě přestala poslouchat. Myslela jsem si, že jsi nějaký blázen, co mě chce obtěžovat hloupými bláboly.“

„Chodí jich za tebou hodně? Do té kuchyně, kde myješ nádobí?“ zeptal se pobaveně.

Trochu ji překvapil, ani ne tak otázkou, jako tím, jak se při tom pousmál. Takhle ho ještě neviděla.

„Vlastně ani ne…“ zakoktala zaskočeně, „ale to co jsi říkal, bylo prostě tak postavené na hlavu, že jsem si nemohla myslet nic jiného…“

„Rozumím,“ řekl jen a opět zvážněl. „ Ale vše, co jsem ti sdělil, byla čistá pravda.“

„Můžeš…mohl bys mi to prosím vysvětlit ještě jednou? Teď už budu naslouchat,“ požádala ho tiše a znovu si vzpomněla na tančící oheň, který se podvolil jejímu příkazu.

„Rád,“ odpověděl a vrátil se k příběhu, který jí i nyní zněl absolutně nereálně a bláznivě.

„Jmenuji se Lysion,“ začal vyprávět, „ a pocházím ze země Astarlynn, země Hvězdy. Je to svět naprosto odlišný od toho vašeho, jak sama poznáš, pokud budeš chtít. V naši zemi již po několik generací vládne rod pánů z Hvězdy. Pověsti vyprávějí, že do naší země- tehdy jsme v ní žili ještě jako divoké, rozhádané kmeny- jednoho dne spadl kus hvězdy a z něj povstal muž a žena, kteří svými dovednostmi převyšovali vše, co jsme doposud znali a chápali. Naši předci je přijali za své vládce, a oni je za to přivedli blíže civilizovanosti, řádu a míru, díky kterému začala celá země prospívat a vzkvétat. Pak ale přišel den, kdy potomci těchto vládců byli zavražděni mocným kouzelníkem Darkhanem, který se tak stal samozvaným a obávaným vládcem celé říše. S ním přišly strasti, útlak a strach…“

Lysion se zamračil, když vyslovil tato slova a nevědomky zaťal ruce v pěst. Pak pokračoval: „Ty z této země pocházíš také, Dawn. Jsi dcerou posledních pravých vládců a bylo ti předurčeno stát se velkou kněžkou…“

„Ale co má matka a Lisa…?“ skočila mu Dawn do řeči. Nejraději by mu řekla, že má s těmi povídačkami skončit, že mu nevěří ani za mák, ale slíbila mu naslouchat, a to taky hodlala udělat.

Lysion zavrtěl zamítavě hlavou: „Nejsou tvá pravá rodina, Dawn. Když Darkhan zaútočil na tvé rodiče, měl samozřejmě v plánu zabít i tebe. Díky věrným a odvážným strážím jsi  byla zachráněna a ještě jako nemluvně přenesena do tohoto světa, který se měl stát tvým úkrytem, dokud nepřijde pravá chvíle na tvůj návrat.“

 

*****

     Prescot ve vedlejším pokoji strnul ještě více. Lysion ten příběh vyprávěl Dawn naprosto stejně, jako jemu, a to ho udivilo. Co to může jenom znamenat?

 

*****

   „Takže ty mi tvrdíš, že jsem byla adoptovaná? To ale nemůže být pravda, o tom bych přece něco věděla…Matka by mi to určitě řekla, a když ne ona, tak Lisa určitě,“ vzpomněla si na všechny jedovaté poznámky své mladší sestry.

„Ještě ti nebyl ani den, když jsi musela opustit svou rodnou zem. Všechno probíhalo v hrozném zmatku a spěchu, Darkhan tě mohl v každé minutě vypátrat a zahubit…Strážce, který tě odnesl do tohoto světa, měl štěstí, že natrefil v nemocnici na matku, které při porodu zemřelo dítě. Když nemocnici opouštěla, oslovil ji a nabídl jí tebe a velkou sumu peněz, pokud se o tebe dobře postará. Souhlasila a vzala tě za svou, bez všech těch formalit, které k tomu zdejší lidé běžně potřebují,“ vysvětloval.

„Že se dobře postará?! K tomu se zavázala moje drahá matka?!“ vyjekla Dawn opovržlivě a postavila hrnek na stůl, než se zvedla a postavila k oknu, zády k němu.

„Bylo to velmi zbrklé rozhodnutí a při výběru ten člověk neměl příliš šťastnou ruku, to přiznávám. Jeho jedinou snahou ale bylo tě zachránit, Dawn,“ oponoval jí mírně, než chápavě a možná i trochu omluvně dodal: „Já vím, že jsi neměla lehký život.“

„Co ty můžeš vědět…“ vyhrkla bolestně.

„Vím o tobě všechno. Úplně všechno, Dawn,“ odvětil vážně.

Když to řekl, krve by se v ní nedořezal. Zalila ji vlna ponížení a obav, nejraději by se na místě propadla do země.  Všem těm svazujícím pocitů vládla hanba, která v ní rezonovala tak silně, až to bolelo. Nedokázala se na něj podívat, když tiše řekla: „Musela jsem…Neměla jsem jinou možnost…“

„Rozumím,“ řekl chlácholivě a dodal: „Pokud se se mnou vrátíš domů, tvůj starý život se stane minulostí. Tam, kde je tvé místo, se opět uzdravíš. Čeká tě tam naděje. A ty sama představuješ naději, poslední naději lidu země Astarlynn, že se vrátí do jejich bytí znovu řád, spravedlnost a štěstí…“

„Kdo jsi, že dokážeš poznat, co cítím?“ pomalu k němu vzhlédla a tváře měla ještě růžové studem, když přidala další otázku: „Jak to, že mi dokážeš promlouvat v mysli? Co jsi zač?“

„Jsem Lysion, kněžko,“ odpověděl vážně a vzdal jí obřadně úctu úklonou hlavy, načež si vyhrnul rukáv na levé ruce a obnažil své předloktí. Zdobilo ho tetování, nádherná kresba zvláštního symbolu, podobného orientálním znakům, které kdysi dávno zahlédla v jedné z knih, jež tajně četla doma pod peřinou v naději, že by třeba přece jen mohla někdy v budoucnu dál studovat. Smyčky tetování se různě proplétaly, chvíli jí připomínaly propojená písmena, pak květiny, až nakonec usoudila, že by to mohly být obě tyto možnosti, nebo klidně žádná z nich. Ta kresba jí byla stejně cizí, jako vůně čaje, který ji připravil.

„Toto je mé znamení, mé jméno a můj osud,“ dodal stejně obřadně a nespouštěl z ní oči. „Bylo mi předurčeno stát se tvým ochráncem, průvodcem a učitelem. Chránit tvůj život za každou cenu, jakkoli by byla vysoká. K tomu jsem byl zrozen…“

Fascinovaně se dívala na jeho tetování a oči jí zářily. V té chvíli si dokázal představit, jak krásná ještě bude, až přijme svou pravou podstatu a život, který ji čeká.

„Smím…?“ zeptala se ho váhavě a vztáhla  prsty k jeho pokožce.

„Jistě, jen se prosím nelekni,“ svolil. Jakmile se ho dotkla bříškem ukazováčku, znamení se slabě rozzářilo. Lysion si tlumeně povzdechl, jak mu z předloktí vystřelilo do těla zajiskření.

„Je překrásné,“ řekla mu a ruku plaše stáhla.

„V naší zemi se s ním už rodíme. Určuje nás a náš život. Samozřejmě není vše přesně dané, ale hlavní směrování našich kroků ano…“ vysvětlil a nechal rukáv vyhrnutý. Záře jeho znamení slábla, až zhasla úplně.

„V tom případě se ale pleteš ve svých tvrzeních o mně, Lysione, jelikož já žádné takové nemám a tudíž z Astarlynn pocházet nemůžu,“ použila jeho slova jako argument proti jeho vyprávění.

Jen se pousmál a jistě odvětil: „ To, že ho nevidíš, neznamená, že ho nemáš, Dawn. Astarlynn je země lidí a magie. Ty sama spojuješ oba tyto prvky. Tvé znamení bylo skryto kouzlem, abys lépe zapadla mezi zdejší obyvatele a pečlivěji se tak skryla před zrakem svých nepřátel.“

„To znamená, že…“ zarazila se a pak se váhavě zeptala: „Mohla bych ho vidět?“

„Když ho spatříš, uvěříš mým slovům?“ odpověděl opět otázkou. V jeho hlase zaslechla stejný naléhavý tón, kterým k ní hovořil, když se snažila zachránit Lisu před požárem.

„Myslím…myslím, že ano,“ řekla váhavě, ale jak nejupřímněji dokázala.

Lysion k ní tedy přistoupil a vyhrnul jí rukáv tuniky. Pak pozvedl její ruku do pravého úhlu a opatrně sevřel její dlaň. Jejich paže zůstaly ve vzduchu propletené a opřené o sebe vnitřkem předloktí, takže jeho tetování spočívalo na místě, kde měla mít ona to své. Zavřel oči a svraštil čelo, jak se soustředil.

Chvíli se nic nedělo. Zrovna v momentu, kdy se Dawn pozastavovala nad tím, jak je její dlaň v té jeho malá, ucítila na kůži, kde se dotýkali, lehké mravenčení. Postupně sílilo, a putovalo z jejího předloktí do celého těla.

Překvapeně vydechla, a když se začala její pokožka pokrývat podobně nádherným obrazem, jako měl Lysion, přestala dýchat úplně. Jakmile se objevilo celé, pustil ji a kousek od ní odstoupil.

Užasle si ho prohlížela. Bylo mnohem detailnější a propracovanější, než Lysionovo, zabíralo také větší plochu její paže. Když se ho lehce dotkla, rozzářilo se.

„Jsi Dawn ze země Hvězdy a tvým osudem je stát se mocnou kněžkou, která porazí Darkhana, získá zpět trůn svých rodičů a vrátí znovu do Astralynnu dobro,“ řekl vážně a znovu se jí krátce poklonil.

„Teď bych ti rád představil Prescota. Tvého bratra.“

 

*****

     Prescot rychle vstoupil do pokoje za Lysionem a tvářil se stejně užasle jako Dawn.

„Dawn je moje sestra? Proč jsi mi to neřekl dříve, Lysione? Co to znamená, že je kněžkou?“ zasypal muže otázkami.

„Protože všechno má svůj čas,“ odvětil Lysion jednoduše a představil je.

Sourozenci na sebe překvapeně a nevěřícně zírali.

„Stejně jako tebe, Dawn, ukryli i tvého bratra ve zdejším světě. Museli vás rozdělit, protože to bylo bezpečnější a šance na vaše přežití tak vzrostla,“ vysvětlil Lysion a pozorně si oba prohlížel. Oni svou podobnost ještě nezpozorovali, on ji ale viděl zřetelně.

„Jsem…jsem Strážcem pokladu…“ promluvil Prescot váhavě a vyhrnul rukáv své košile, aby jí mohl ukázat své znamení. „ Ačkoliv nevím, co přesně to znamená…“

Dawn se zamračila a ustoupila od obou mužů.

„Tohle je tak neuvěřitelné,“ řekla tiše, „tak nemožné. Já jsem v tom požáru určitě uhořela a teď jsem v pekle…“

Lysion se zatvářil ustaraně a chystal se jí oponovat, Prescot ho ale předběhl: „Taky jsem tomu napřed nemohl uvěřit, Dawn. Celý život jsem měl ale pocit, že jsem jiný než ostatní, a teď už vím proč.“

Dawn se zatvářila odmítavě a on na to okamžitě reagoval: „ Myslíš, že jsem nepochyboval? Taky jsem napřed poslal Lysiona k šípku. Pak jsem ale o všem přemýšlel a pochopil jsem, že mi dal odpovědi na otázky, které mě trápily už od dětství.“

Pochyby z jejího výrazu nezmizely, proto se do toho vložil Lysion: „Stejně jako ty jsi obdařena velkou mocí, tak i Prescot má zvláštní dar. On sám jej nazývá intuicí, předtuchou, je to však jasnozřivost.“

„To jako že vidíš budoucnost?“ zeptala se Dawn Prescota a vše jí připadalo ještě více přitažené za vlasy.

„Ne, to ne,“ zasmál se muž pobaveně, „jen mám občas takový silný pocit, že se stane něco hrozného. Když jsme třeba byli v akci, prostě jsem věděl, z kterého kouta vyběhne nějaký maník, nebo odkud přiletí kulka a tak…“

„Takže pracuješ jako policista,“ pochopila a ustoupila ještě kousek dál.

„Jsem detektiv u místní policie,“ odpověděl jí, a když si všimnul, jak zostražitěla, rychle dodal: „ Na oddělení vražd.“

Dawn se ulevilo. Obávala se toho, že ji mohl třeba vidět někde na ulici, ale takhle se určitě nesetkali.

V místnosti zavládlo ticho. Dawn horečnatě přemýšlela o všem, co jí sdělili a zkoumavě si Prescota prohlížela. Byl to pohledný muž, s tmavě hnědými vlasy, střiženými na krátko, sportovní postavy, což bylo při jeho povolání jistě nezbytné. Měl modré oči, které měly stejně jako její jasnou barvu. Tvářil se přátelsky, mile se na ni usmíval, a přestože byl v jejím věku, vyzařovala z jeho pohledu jakási moudrost a nadhled. Pozorněji si prohlédla jeho nos a hezky vykrojené rty a nevědomky si sáhla na vlastní obličej, protože se velice podobali jejímu nosu a jejím ústům.

„Takže ty jsi…můj bratr,“ vysoukala ze sebe.

„A ty moje sestra,“ odpověděl jí a s upřímným úsměvem dodal: „Vždycky jsem chtěl mít sourozence.“

Dawn se pokusila jeho úsměv opětovat, vyšlo z toho ale velmi křečovité pousmání. Vrátila se zpátky na pohovku, znovu se chopila hrnku a doufala, že není slyšet, jak jí hučí v uších ze všech těch nepravděpodobných informací.

„Chápu, že jsi zmatená, a že je těžké tomu uvěřit, ale vzpomeň si, co jsi dokázala při tom požáru, Dawn,“ připomněl jí Lysion mírně.

Prescot se uvelebil na protější straně pohovky, a tak se Lysion usadil do křesla naproti dvojici.

„Co Dawn dokázala?“ zajímal se Prescot.

„Jelikož žena, která se měla o Dawn starat, nebyla přítomna,“ začal Lysion zeširoka, „nevěděli hasiči, že se v hořícím bytě, k němuž byli přivoláni, nachází malá Lisa. A jelikož už byl požár ve svém pokročilém stádiu, zbytečně neriskovali tím, že by šli byt prozkoumat. Dawn se zrovna vrátila z práce, a než stihl kdokoli zareagovat, vběhla odvážně dovnitř, aby Lise pomohla. Jenže byt už byl celý v plamenech a obě by v něm byly uhořely, kdyby Dawn neuvěřila a nepoužila svou moc. Poručila ohni, aby jí ustoupil z cesty, a díky tomu zachránila sebe i tu dívku.“

„To bylo opravdu odvážné, Dawn,“ poznamenal Prescot uznale.

„Byla to pitomost, která mě i Lisu mohla stát život,“ odvětila Dawn trpce.

„Byla to zkouška,“ opravil ji Lysion, „zkouška síly tvého srdce a tvé moci kněžky. Byla jsi ochotna obětovat se pro tu dívku, měla jsi dost odvahy i odhodlání, abys ji dokázala zachránit…“

„Měla jsem strach…“ doplnila ho hořce.

„A kdo by neměl, Dawn? Když čelí smrti? O to je tvá odvaha přece větší. Bála ses toho, ale přesto jsi to udělala. Já ten pocit znám, zažil jsem ho bezpočtukrát. Mít strach je v pořádku. Jen se jím člověk nesmí nechat ovládnout. A to se tobě nestalo…“ vložil se do toho Prescot.

„Máte toho tolik společného,“ usmál se Lysion potěšeně.

„Zapomněl jsi Prescotovi říct…“ vyslovila jméno svého bratra s jistým zaváháním, „že jsem to dokázala především díky tobě. Díky tomu, že jsi mi radil a povzbuzoval mě…To mě přivádí k tomu, že ji mi ještě neodpověděl na otázku. Jak je možné, že jsem slyšela tvůj hlas ve své hlavě? To je nějaká tvá speciální schopnost?“

Lysion opět zvážněl: „Ne, to není. Jako tvůj ochránce jsem byl vybaven jistými možnostmi, ovšem s omezeným působením. Po jistou dobu je má mysl spojena s tvou, proto jsi mě mohla slyšet. Mohl jsem díky tomu odhalit tvé znamení a mohu vás oba převést do Astarlynn, pokud s tím budete souhlasit.“

„A pokud nebudeme?“ zeptala se.

„Prescot už souhlasil a já pevně věřím, že i ty se s námi vrátíš do své vlasti. Bez tebe totiž Darkhana neporazíme a lid Astarlynn bude trpět navždy,“ odpověděl Lysion a hlas se mu zabarvil potlačovaným smutkem.

Cítila se provinile, když vstala a nervózně řekla: „Tohle všechno je tak…Prostě naprosto…Musím odsud vypadnout…“

Pak vyrazila ke dveřím, chňapla po svých svršcích, které ležely na podlaze, a vzala za kliku.

„Dawn, prosím tě, počkej přece…“ snažil se jí Prescot zastavit, ale Lysion ho zadržel: „Je to její volba, Prescote. Pokud si myslíš, že život tady je pro tebe důležitější, než ten, co ti byl předurčen, tak jdi, kněžko.“

Dawn sevřela rty a stiskla kliku, až jí zbělely klouby na ruce. Lysion přesně pochopil, jak zbytečná a nicotná se cítí.

„Lid Astarlynnu je tvá rodina, Dawn. Netušíš, jak moc tě potřebujeme. Jsi náš úsvit, naše poslední naděje. Prescot je silný, ale proti Darkhanovi je třeba vaší spojené síly…Síly Hvězdy,“ dodal a vložil do hlasu takovou naléhavost, až ji zamrazilo.

Na moment si představila, jaké by to bylo být chtěná, jaký by to byl pocit, kdyby měl její život smysl, pak stiskla kliku a odešla.

Benátky

Zdravím,

letošní dovolenou jsme prožili s manželem a synem v kempu v Caorle, v sev. Itálii. Strávili jsme tam spoustu krásných chvil, mezi nejsilnější zážitky patří první setkání mého 3letého syna s mořem, a pak náš společný výlet do Benátek.

Benátky ve mně zanechaly hluboké dojmy, které byly tak silné, že jsem musela některé z nich promítnout na papír, aby se jimi má mysl nezaobírala pořád dokola.

Třeba vás zaujmou, nebo alespoň nalákají k návštěvě tohoto města. Věřte, že je o co stát:-)

 

BENÁTKY

Perla v mořském zálivu, nebo pomalu se vylidňující atrakce pro turisty?

     Město nádherné až k zbláznění, historie a genius loci dýchající na zvědavce z každého kamene, na každém kroku, dokáže vyrazit dech a očarovat svou pohádkovou krásou.

     A přesto se už záchvěvy minulého bytí, zapsané nesmazatelně do každé cihly, každého kousku padající omítky, jen mizivě odrážejí v kdysi tolik čarovné plavbě gondoliéra. Plaví se stále, nyní však za ziskem. Jak romanticky působily chvilky, tolikrát popsané a ztvárněné umělci, strávené na gondole a doprovázené zpěvem jejího lodivoda. Jenže to už je dávno pryč, zůstalo jen zdání a matný odlesk původního kouzla.

     Zdání – to je přesně to, co se snaží město zachovat. Zdání velikosti, důležitosti, stálosti minulého…

    Jde ale o záchranu toho, co činí Benátky tolik výjimečnými a krásnými, nebo pouze honba za snadným ziskem? Dojme krávu, dokud ještě dýchá! Dokud vše nesmete a neskryje mořská hladina jako bájnou Atlantidu.

   Jak by asi vypadaly Benátky, kdyby je opustil i ten poslední turista? Poloprázdné ulice, zavřené obchody se suvenýry, jen tak tak přežívající kavárničky. Všudypřítomné chátrání v koutech, kam dopadá méně světla a pohledů návštěvníků, pytle s odpadky a žebrající lidé.

    Náměstí sv. Marka je bezpochyby dechberoucím holdem lidské tvořivosti, zručnosti a citu pro krásu. Celé Benátky jsou překrásné, snové a nezapomenutelné.

    Přesto si myslím, že tak trochu zapomínají na to, že karneval pořádají jen jednou za rok. Jakoby město a lidé, kteří jej tvoří, nosili masku, věděli o tom a rozhodli se ji nesundat.

      Už nikdy.

 

Paní se psem – původní, neupravená verze

Dobrý podvečer všem,

tuto povídku jsem napsala na popud své kamarádky V. Černucké.  Stala se součástí cyklu detektivních příběhů, které vycházely v příloze Mladé Fronty Dnes Léto 2012. Cílem těchto příběhů bylo představit čtenářům nějaký zločin či záhadu, aby pak mohli hledat dle vodítek, skrytých v textu, řešení.

Třeba pobaví i Vás:-)  Jestlipak uhádnete, kam se poděla mladá paní se svým psem?

 

PANÍ SE PSEM

Paní Macháčková byla plachá, introvertní důchodkyně – vdova. Nebyla ničím výjimečná, stejně tak její život. V mládí se vyučila prodavačkou, vdala se a založila rodinu. Její dcery už dávno měly své vlastní rodiny. Byly hodné, navštěvovaly ji v jejím 1+kk tak často, jak to jenom šlo. Bydlely ale na druhém konci republiky, takže to nebylo zase tak často. Hodně si spolu telefonovaly, přesto se ale stará paní cítila velmi osaměle.

Jelikož byla opravdu velice nesmělá, s nikým jiným se nestýkala. Se sousedy prohodila sotva pár slov; byli to cizí lidé, tak o čem by si s nimi povídala? Téměř veškerý svůj čas trávila sledováním televize a koukáním z okna.

Jednoho dne, když se z něj právě vykláněla, vypadl jí z ruky mobil. Držela ho, protože každou chvíli čekala hovor od jedné ze svých dcer a nechtěla ho propásnout. Naštěstí bydlela v přízemí a okno vedlo do dvora. Ten byl celý zarostlý trávou – tedy kromě dětského hřiště a pískoviště, takže se přístroj nerozbil. Zahromovala a chystala se pro něj dojít, když tu se pro telefon sehnula mladá žena, která chodila na dvůr pravidelně venčit svého zlatého retrívra. Podala jí ho, paní Macháčková poděkovala a žena s ní pak prohodila několik zdvořilých vět.

Stalo se pak pravidlem dalšího půlroku, že se žena při venčení zastavovala u okna staré paní, aby si s ní chvilku popovídala. Mluvily hlavně o psech a počasí, nikdy o ničem osobním. Paní Macháčková ji vždy nedočkavě vyhlížela, jelikož jí tyto krátké chvilky pomáhaly zahánět samotu.

Pak se ale jednoho dne ta mladá žena vůbec neukázala. Paní Macháčkovou napadlo, že třeba onemocněla, a tak vyhlížela alespoň jejího psa, venčeného někým jiným. Jenže po něm také nebylo ani vidu, ani slechu. Tak to šlo den za dnem, až z toho byl měsíc. Paní Macháčková zprvu zvažovala možnost, že se třeba ta neznámá odstěhovala. Že by to ale udělala bez rozloučení? To se jí nezdálo. Na to byla příliš milá a dobře vychovaná. V tom bude jistě něco jiného!

Jak čas ubíhal, trápila se tou záhadou stále víc. Napadaly ji mnohem horší varianty toho, co se mohlo její přítelkyni stát. Vždyť televize a noviny byly pořád plné všech těch autonehod, přepadení a vražd. Co když něco zlého potkalo i ji? Často uvažovala o tom, že by podala ohlášení o zmizení na policii. Co by jim ale řekla? Mysleli by si o ní, že je blázen. Vždyť neznala ani její jméno, natožpak adresu. Paní Macháčková se strachovala čím dál víc, nemohla spát, ztratila chuť k jídlu, chřadla.

A pak, po dalších třech měsících, když se vracela z nákupu, svou neznámou přítelkyni konečně potkala. Jaro pomalu přecházelo v léto, všechno kolem kvetlo, vanul svěží větřík.Žena před sebou tlačila kočárek, v němž seděl malý hoch.

Paní Macháčková ji radostně pozdravila, a pak spolu prohodily pár slov. Když už se měla žena k odchodu, prošel kolem nich zrovna nějaký muž, venčící kolii.

A kdepak vlastně máte pejska?“ napadlo paní Macháčkovou, když ho uviděla.

Žena posmutněla, než odpověděla: „Bohužel jsme mu museli najít jiný domov.“ Pak se rozloučila a odešla.

Stará paní její odpovědi nerozuměla, dokud si nevšimla, že odchod mladé ženy je doprovázen hlasitým kýcháním jejího synáčka.

Pak vše konečně plně pochopila a rozluštila tak záhadu zmizení své přítelkyně a jejího psa. Podařilo se to i Vám?

Řešení:

Když se neznámá seznámila s paní Macháčkovou, byla těhotná. Po narození dítěte se u něj objevila silná alergie na psy, tudíž retrívrovi museli najít nový domov. Tím skončilo jeho venčení i záminka k hovorům.

zdroj: MF Dnes, příloha Léto 2012, 3.8.2012