Síla Tří aneb ukázka toho, na čem zrovna pracuji. Jak se vám líbí?

Hezké nedělní odpoledne,

ráda bych se s vámi podělila o malou ukázku z mé další tvorby. Jedná se o první kapitolu prvního dílu plánované “fantasy” trilogie.  Je to první verze, takže prosím o vaši shovívavost. Vaše názory, připomínky a komentáře samozřejmě uvítám:-))

 

I.kapitola

 

Dawn se vřítila do hořícího pokoje a divoce se rozkašlala. Oheň už se živil vším, co mu přišlo do cesty, vybavení jejich skromného bytu bylo téměř k nepoznání. Vzduch v místnosti byl horký tak, že se nedal dýchat, čemuž napomáhal také hustý kouř.  Oči ji štípaly a silně slzely, když se zoufale rozhlížela po troskách uvnitř toho pekla.

„Liso! Liso, kde jsi!“ pokusila se vykřiknout, jak nejhlasitěji dokázala. Měla pocit, jakoby jí při tom shořely plíce. Kašlala, dlaněmi si utírala oči, aby alespoň něco málo viděla a tápavě se vydala hlouběji mezi plameny. Pot se z ní jen řinul, vlasy, které nosila v krátkém chlapeckém sestřihu, se jí lepily k hlavě, jakoby použila přemíru gelu.

Když se vedle ní k zemi zřítily hořící trosky jejich šatní skříně, jen tak tak uskočila stranou a vyděšeně vyjekla. Z horka a dusivého kouře se jí začínala točit hlava. Nemínila se ale vzdát. Buď najde Lisu a dostane ji ven, nebo tady uhoří s ní.

Náhle uslyšela zvuk podobný vzlyknutí, a pak tiché chroptění. Klesla na kolena a nahlédla pod hořící objekt, který kdysi býval její postelí. Tam konečně našla ležet svou mladší sestru, stočenou do klubíčka, kašlající a lapající po dechu. Na špinavé tváři byly patrné stopy po slzách.

Dawn ji chytila za paži a vytáhla ven. Dívenka párkrát zamrkala, ale pak se znovu rozkašlala a instinktivně skryla obličej na její hrudi.

Mladá žena ji vzala do náruče a namáhavě vstala. Bolavýma, zarudlýma očima zoufale těkala po místnosti, aby našla cestu ven. Nohy ji držely jen tak tak, cítila se slabá a unavená, jakoby měla každou chvíli omdlít. Všude kolem tančily plameny a přes kouřovou clonu neviděla vůbec nic.

Zemřeme tady, uvědomila si nešťastně a přivinula si Lisu blíže.

     Nezemřete, zazněl jí hlavou klidný mužský hlas, pokud uvěříš.

     Dawn se překvapeně rozhlédla kolem sebe. Byl to hlas cizince, který ji dnes ráno vyhledal v práci a snažil se jí namluvit neuvěřitelné, šílené věci. Nechala ho vyvést, protože si o něm myslela, že je to schizofrenní blázen, co si ji z nějakého jí neznámého důvodu vybral, aby ji obtěžoval. A teď slyší hlas toho člověka a slyší ho ve své hlavě…

     Asi už začínám taky bláznit, napadlo ji. Lisino tělo v jejím náručí ztěžklo, jak děvče upadlo do bezvědomí.

Nic takového se s tebou neděje, ozvalo se jí znovu v hlavě, prostě jen uvěř tomu, co jsem ti dnes řekl, a zachráníte se.

Dawn se ušklíbla a ve stavu nejvyšší beznaděje se jí vlastně ulevilo, když si uvědomila, že nebude při smyslech, až začne hořet. Třeba ji ty plameny konečně očistí od vší té odporné špíny, co na ní ulpěla…

     Hloupost! Obořil se na ni hlas cizince, jen se vzchop a konečně to udělej!

Hystericky se zachichotala, jak jí to všechno připadlo šílené, a pak se v duchu zeptala, co má tedy udělat.

 Řekni ohni, ať vás propustí z místnosti, odpověděl jí trpělivě.

V momentu, kdy ji napadlo, že to je ta největší pitomost, a že to neudělá, už její ústa tiše řekla: „Nech nás jít, ohni…“

Nic se nezměnilo.

     Jasně, že se nic nezměnilo, ty hloupá, máš sluchové halucinace, okřikl ji zbytek jejího zdravého rozumu. Připadalo jí, že Lisa váží snad tunu, na prsou ji silně bolelo, dýchala už jen sípavě a přerývaně.

Dawn, soustřeď se a zkus to znovu, oslovil ji ten hlas měkce.

„Už jsem to zkusila a nic!“ odsekla nahlas hněvivě.

Vzpomeň si na to, co jsem ti říkal a zkus to znovu! Jeho hlas zněl naléhavě.

„Já už nemůžu, nevím jak…“ zasténala zoufale a doufala, že brzy taky omdlí, nebo úplně zešílí, aby jí přicházející smrt nepřipadala tolik hrozivá.

Ty nezemřeš! Zaburácel jí myslí jeho hlas tentokrát rozhodně. Prostě ohni poruč!

     „Ohni, nech nás odejít…“ zachraptěla tedy, a když se opět nic nestalo, sklopila poraženecky hlavu.  Pohlédla na Lisu. Je ještě tak malá, celý život má před sebou, uvědomila si bolestně.

Cizinec v její hlavě nic neříkal, přesto cítila jeho přítomnost.

Rozhodla se, že to kvůli Lise zkusí ještě jednou. Naposledy.

Namáhavě se nadechla a nejhlasitěji, jak jen to dokázala, vykřikla: „ Ustup a nech nás projít!“

Tentokrát plameny poslechly. Rozestoupily se a Dawn, nevěřícně třeštící zrak, mezi nimi doklopýtala ke dveřím. Než ji obklopila tma, uvědomila si, že je na chodbě a po schodech se k ní řítí jeden z hasičů.

*****

     Lysion stál na chodníku ve stínu lampy a mnul si spánky. Soustředil se na spojení mezi ním a Dawn tak silně, až to bolelo. Byla to ale jediná možnost, jak s ní v této chvíli komunikovat, a v případě potřeby zasáhnout.

Ještě ji nepřesvědčil, a ani když v ohni spatřila, co dokáže, ještě stále úplně nevěřila, to cítil jasně. Přesto to byl velký pokrok, zvlášť když už jim zbývá jen tak málo času.

*****

     Dawn ucítila, jak únava a bolest opouštějí její tělo, znovu mohla dýchat, aniž by uvnitř hořela. Bylo to povznášející, ten pocit, že je naživu, že to dokázala, že…Prudce se posadila, když si uvědomila, jak se jí povedlo vyváznout z ohně. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a zatápala po kyslíkové masce, která jí usnadňovala dýchání. Zrovna si ji sundala, když k ní přistoupila cizí žena a chlácholila ji, že už je z nejhoršího venku, že už bude všechno v pořádku.

Dawn si uvědomila, že je na lehátku, a že to k ní promlouvá zdravotní sestra ze záchranné služby. Kolem ní postával hlouček lidí, ve svém zorném poli spatřila míhat se postavy hasičů, když zápolily s požárem.

„Lisa, kde je Lisa?“ zeptala se vyděšeně ochraptělým hlasem.

„Vaši sestru odvezli do nemocnice sv. Jiří, byla v tom kouři dlouho, ale kolegové říkali, že její šance jsou dobré,“ odpověděla jí zdravotnice laskavě.

„A naše matka?“ zeptala se Dawn neochotně, jelikož odpověď už předem znala.

„Je na policejní stanici. Zatkli ji po té, co v jednom…ehm nočním podniku napadla nějakého muže. Byla opilá a podle všeho i pod vlivem drog…“ odpověděla ta žena věcně a Dawn jí za to byla vděčná.

„Chápu…“ poznamenala, ale na zdravotnici se nedokázala podívat, jak se za matku styděla. „Co bude teď?“

„Odvezeme vás taky do nemocnice, uděláme vám nějaké testy, a pak…“ začala žena vysvětlovat, Dawn jí ale skočila do řeči: „To není třeba, je mi už dobře.“

Načež vstala z lehátka, nedbajíc marného úsilí sestry jí v tom zabránit. Zatočila se jí hlava a málem se pozvracela, jak se jí zvedl žaludek, dokázala se ale ovládnout.

„Zásadně nesouhlasím s tím, abyste…Potřebujete vyšetřit…“ ohradila se zdravotnice. To už se ale Dawn potácivě vydala pryč od všeho toho hluku. Hasiči i policisté měli dost práce s požárem a jeho vyšetřováním, takže ji nikdo nezastavoval.

Věděla, že by teď měla být s Lisou, ale potřebovala se trochu vzpamatovat, než se za ní vydá. V tomhle stavu by jí stejně nijak nepomohla. Pomalu se vydala po ulici; šla, kam ji nohy nesly.

Jak tak namáhavě kráčela po chodníku, celá upocená a špinavá, napadlo ji, že na světě není nikdo, kdo by ji oplakával, kdyby dnes zemřela. Věčně zfetovaná matka si už téměř ani neuvědomovala, že má dvě dcery, o které by měla pečovat. Tedy pokud zrovna nepotřebovala peníze…Toulala se po nocích, tahala se s chlapy, jen aby získala další dávku…Nic jiného ji nezajímalo. Dawn kvůli tomu nedokončila střední školu, ačkoliv by chtěla. Namísto toho se musela sama starat o Lisu, která byla dcerou bůhví kterého z matčiných amantů, a vydělávat, aby měly z čeho žít, jelikož jejich matka všechno vždycky utratila za pití a drogy. Kvůli mizernému vzdělání Dawn ale neměla šanci najít si žádné dobré zaměstnání, nakonec skončila u mytí špinavého nádobí v jedné zaplivané malé restauraci. Vydělala si akorát na nájem a na to ostatní získávala peníze jinak…

Dawn potřásla nešťastně hlavou. Neustále tahala matku z malérů, platila její dluhy, a co za to získala? Víc starostí, ale vděk žádný. Dokonce ani Lisa ji neměla ráda natolik, aby pro ni plakala, kdyby dnes zemřela. Obviňovala ji z toho, jaká je matka, z toho, jak málo mají peněz a špatně se jim žije; příliš malá na to, aby pochopila, co všechno musí Dawn obětovat, ale dost velká, aby dokázala najít slova, která zraní navždy…

Dawn do očí vhrkly slzy a zatoužila po nebytí. Neexistuje nikdo, komu by na mně záleželo, přiznala si zdrceně a opřela se o sloup lampy.

„To není pravda,“ zaslechla opět cizincův hlas a jeho laskavý tón ji ještě více připomněl, jak na dně se cítí. Pevněji semkla víčka, jak se snažila bránit pláči.

„Když uvěříš a přijmeš svůj pravý život, pochopíš, jak moc se mýlíš,“ promluvil k ní znovu.

Jeho hlas tentokrát ale zazněl vedle ní, ne v její mysli. Dawn to došlo ale teprve ve chvíli, kdy jí opatrně položil ruku na rameno. Teprve tehdy poplašeně otevřela oči, z nichž jí po tvářích sklouzlo pár neposlušných slz, a spatřila ho stát vedle sebe.

Tyčil se vedle ní jako hora a shlížel na ni vážným, klidným pohledem. Když ho uviděla poprvé, spatřovala v jeho vysoké, urostlé postavě hrozbu, nyní se jí ale naopak zmocnil pocit bezpečí. Když za ní dnes ráno přišel do práce a promlouval k ní, připadalo jí, že jeho zelené oči planou šílenstvím a posedlostí. Nyní na ni shlížel se zřejmou starostí a laskavým zájmem. Jako starý přítel, který se trápí její bolestí… Jeho velká dlaň na jejím rameně ji neděsila, naopak ji uklidňovala. Jizva na jeho rtu už ji nepřipadala tak ošklivá a jeho podivně spletené černé vlasy, sahající do půli zad, už nepovažovala za tak nesmyslně výstřední.

„Mluv…“ vyzvala ho ochraptěle, „řekni mi více…“

„Ne teď a rozhodně ne tady,“ odvětil Lysion a ustaraně si ji prohlížel. „Pojď se mnou, Dawn,“ požádal ji a ona ho okamžitě a bez váhání poslechla.

 

*****

     Prescot už začínal být nervózní. Přecházel netrpělivě po pokoji a občas vyhlédl z okna na ulici. Byly to už tři dny od jeho procitnutí, kdy poznal svou pravou podstatu, a na tuto noc čekal velice nedočkavě. Nabídl Lysionovi, že mu s jeho úkolem přivést Dawn pomůže, jeho průvodce ale trval na tom, že to musí učinit sám a nechal ho čekat. A Prescot nebyl právě tím typem člověka, co by dokázal nic nedělat, proto ho čekání tolik znervózňovalo. Vždy byl spíše mužem činu. Díky své výjimečné předvídavosti, odvaze a smyslu pro právo a řád si vybudoval slibnou kariéru i vynikající pověst jako detektiv místního policejního oddělení.

Teď už konečně chápal, že to nebyla jen silně vyvinutá intuice, která mu pomáhala pátrat po zločincích a ve většině případů je také dopadnout. Byla to jeho skutečná síla, ukrytá před jeho vlastním vědomím až do chvíle, než potkal Lysiona a s ním i svůj pravý osud…

Když uslyšel, jak se dveře bytu otevřely, a s klapnutím zase zavřely, ztuhl. Stál uprostřed pokoje jako sloup a bál se pomalu i dýchat, aby se neprozradil. Dle Lysionových instrukcí měl počkat na jeho vyzvání, než se připojí k němu a Dawn.

Prescot tedy stál, mlčel a napínal uši, aby zaslechl alespoň něco z hovoru, který se odvíjel ve vedlejší místnosti.

 

*****

     Lysion ji zavedl do svého bytu. Na jeho prahu Dawn zaváhala, ale nakonec vedena zoufalstvím a také zvědavostí vešla. Zařízení pokojů se jevilo střídmě a účelně, bylo uklizeno a čisto, jakoby ho snad ani nikdo nepoužíval. Lysion ji do toho prostoru jaksi neseděl, vypadal v něm nepatřičně, což její myšlenku o nepoužívání ještě posílilo.

V kontrastu s čistotou místa, kde se zrovna ocitla, si ještě více uvědomovala to, jak hrozně musí vypadat. Jistě, prošla požárem, ale to nic neubralo na tom, jak nepříjemně se ve své špinavé kůži a zapáchajících šatech zrovna cítila.

Jakoby ji četl myšlenky, otočil se k ní a tím svým hlubokým, vážným tónem jí nabídl: „Pokud chceš, můžeš použít koupelnu. Najdeš tam i nějaké čisté šaty.“ Kývl směrem k jedněm dveřím a ona se zahanbeným výrazem přikývla.

„Já zatím uvařím čaj,“ dodal ještě a odešel do vedlejší místnosti.

Dawn rychle vklouzla do koupelny a pro jistotu otočila klíčem v zámku, i když tušila, že Lysion má dost síly na to, aby vyrazil dveře, kdyby to z nějakého důvodu chtěl udělat. Hbitě se svlékla a vklouzla do sprchového koutu. Pomalu se umývala pod tekoucí vodou a užívala si pocitu blaženosti, který ji ovládl. Vydržela by tak klidně celou noc, ale vědoma si toho, jak neslušné by to bylo, vodu vypnula a osušila se. Přesně, jak Lysion řekl, našla vedle hromady ručníků na skříňce i čistý oděv, který se skládal z jednoduchých tmavě modrých legín a dlouhé šedé tuniky. Nenašla žádné spodní prádlo, ani ponožky, a její vlastní bylo nepoužitelné, tak si oblékla, co bylo k dispozici. Krátké světlé vlasy si učesala dozadu a zastrčila za uši.

Při pohledu do zrcadla se zděsila. Kruhy pod očima, které mívala vždy, jelikož odrážely kromě nedostatku spánku i její vnitřní ztrápenost, byly teď mnohem tmavší. Bledá pleť ještě zesvětlala, vypadala skoro průsvitně. Jindy rudé, plné rty, byly šedavě bezbarvé. Jasně modré oči ztmavly únavou.

Vypadám příšerně, napadlo ji a pocit marnosti v ní ještě zesílil.

S povzdechem posbírala své staré oblečení ze země a vrátila se zpět do obývací místnosti. Chvilku bezradně hledala místo, kam by věci položila, nakonec je nechala ležet u dveří, kterými do bytu vešli. Pak se opatrně posadila na pohovku a čekala, co se bude dít dál. Po umytí se cítila lépe, a její pud sebezáchovy zesílil, jak se jí postupně vracelo vědomí o podivnosti celé této situace, a tak často zalétávala nerozhodným pohledem ke dveřím. Váhala, zda zůstat, nebo jít.

„Snad ti bude chutnat,“ vytrhl ji z přemýšlení Lysion a postavil před ni hrnek, z něhož se kouřilo a linula se z něj nádherná vůně. Pak se posadil na pohovku na protější konec.

Teprve teď si uvědomila, jak obrovskou má žízeň, takže po hrnku sáhla a chystala se napít, když tu se zarazila. Čaj voněl opravdu nádherně, ta vůně jí byla ale úplně cizí, nikdy nic podobného necítila.

„Je to směs bylin, kterou jsem si přivezl…z domova,“ vysvětloval Lysion klidně a zkoumavě si ji prohlížel. „ Není v tom žádný opiát, ani jed, nebo něco podobného, Dawn. Já ti nechci nijak ublížit a máš mé slovo, že dokud budeš se mnou, nedojdeš žádné újmy.“

Jeho zvláštní způsob vyjadřování jí začínal být něčím velmi sympatický. Jeho klidný výraz a hluboký hlas v ní vzbuzovaly pocit jistoty. Nebyla si jistá proč, ani jestli nedělá chybu, její důvěra k němu ale každou minutou narůstala.

Dawn se tedy napila, a pak znovu a s ještě větší chutí. Čaj byl vynikající a ona cítila, jak jeho působením začíná její tělo opouštět únava.

Lysion ji mlčky pozoroval a čekal, až sama promluví.

„To, co se stalo v tom požáru…“ začala po chvíli váhavě a upřela na něj nevěřícný pohled: „Ten oheň…on udělal to, oč jsem ho požádala…“

Na konci věty se trochu zadrhla, jak jí samotné došla pravdivost jejího výroku.

„Ano, já vím,“ kývl hlavou.

„Ale jak…jak je to možné? Jak je možné, že jsem tě slyšela ve své hlavě?“ vyhrkla.

„Pamatuješ si něco z toho, co jsem ti říkal dnes ráno, když jsem tě poprvé vyhledal, Dawn?“ odpověděl otázkou.

„Moc ne,“ přiznala upřímně, „ poté cos mě označil za kněžku, jsem tě přestala poslouchat. Myslela jsem si, že jsi nějaký blázen, co mě chce obtěžovat hloupými bláboly.“

„Chodí jich za tebou hodně? Do té kuchyně, kde myješ nádobí?“ zeptal se pobaveně.

Trochu ji překvapil, ani ne tak otázkou, jako tím, jak se při tom pousmál. Takhle ho ještě neviděla.

„Vlastně ani ne…“ zakoktala zaskočeně, „ale to co jsi říkal, bylo prostě tak postavené na hlavu, že jsem si nemohla myslet nic jiného…“

„Rozumím,“ řekl jen a opět zvážněl. „ Ale vše, co jsem ti sdělil, byla čistá pravda.“

„Můžeš…mohl bys mi to prosím vysvětlit ještě jednou? Teď už budu naslouchat,“ požádala ho tiše a znovu si vzpomněla na tančící oheň, který se podvolil jejímu příkazu.

„Rád,“ odpověděl a vrátil se k příběhu, který jí i nyní zněl absolutně nereálně a bláznivě.

„Jmenuji se Lysion,“ začal vyprávět, „ a pocházím ze země Astarlynn, země Hvězdy. Je to svět naprosto odlišný od toho vašeho, jak sama poznáš, pokud budeš chtít. V naši zemi již po několik generací vládne rod pánů z Hvězdy. Pověsti vyprávějí, že do naší země- tehdy jsme v ní žili ještě jako divoké, rozhádané kmeny- jednoho dne spadl kus hvězdy a z něj povstal muž a žena, kteří svými dovednostmi převyšovali vše, co jsme doposud znali a chápali. Naši předci je přijali za své vládce, a oni je za to přivedli blíže civilizovanosti, řádu a míru, díky kterému začala celá země prospívat a vzkvétat. Pak ale přišel den, kdy potomci těchto vládců byli zavražděni mocným kouzelníkem Darkhanem, který se tak stal samozvaným a obávaným vládcem celé říše. S ním přišly strasti, útlak a strach…“

Lysion se zamračil, když vyslovil tato slova a nevědomky zaťal ruce v pěst. Pak pokračoval: „Ty z této země pocházíš také, Dawn. Jsi dcerou posledních pravých vládců a bylo ti předurčeno stát se velkou kněžkou…“

„Ale co má matka a Lisa…?“ skočila mu Dawn do řeči. Nejraději by mu řekla, že má s těmi povídačkami skončit, že mu nevěří ani za mák, ale slíbila mu naslouchat, a to taky hodlala udělat.

Lysion zavrtěl zamítavě hlavou: „Nejsou tvá pravá rodina, Dawn. Když Darkhan zaútočil na tvé rodiče, měl samozřejmě v plánu zabít i tebe. Díky věrným a odvážným strážím jsi  byla zachráněna a ještě jako nemluvně přenesena do tohoto světa, který se měl stát tvým úkrytem, dokud nepřijde pravá chvíle na tvůj návrat.“

 

*****

     Prescot ve vedlejším pokoji strnul ještě více. Lysion ten příběh vyprávěl Dawn naprosto stejně, jako jemu, a to ho udivilo. Co to může jenom znamenat?

 

*****

   „Takže ty mi tvrdíš, že jsem byla adoptovaná? To ale nemůže být pravda, o tom bych přece něco věděla…Matka by mi to určitě řekla, a když ne ona, tak Lisa určitě,“ vzpomněla si na všechny jedovaté poznámky své mladší sestry.

„Ještě ti nebyl ani den, když jsi musela opustit svou rodnou zem. Všechno probíhalo v hrozném zmatku a spěchu, Darkhan tě mohl v každé minutě vypátrat a zahubit…Strážce, který tě odnesl do tohoto světa, měl štěstí, že natrefil v nemocnici na matku, které při porodu zemřelo dítě. Když nemocnici opouštěla, oslovil ji a nabídl jí tebe a velkou sumu peněz, pokud se o tebe dobře postará. Souhlasila a vzala tě za svou, bez všech těch formalit, které k tomu zdejší lidé běžně potřebují,“ vysvětloval.

„Že se dobře postará?! K tomu se zavázala moje drahá matka?!“ vyjekla Dawn opovržlivě a postavila hrnek na stůl, než se zvedla a postavila k oknu, zády k němu.

„Bylo to velmi zbrklé rozhodnutí a při výběru ten člověk neměl příliš šťastnou ruku, to přiznávám. Jeho jedinou snahou ale bylo tě zachránit, Dawn,“ oponoval jí mírně, než chápavě a možná i trochu omluvně dodal: „Já vím, že jsi neměla lehký život.“

„Co ty můžeš vědět…“ vyhrkla bolestně.

„Vím o tobě všechno. Úplně všechno, Dawn,“ odvětil vážně.

Když to řekl, krve by se v ní nedořezal. Zalila ji vlna ponížení a obav, nejraději by se na místě propadla do země.  Všem těm svazujícím pocitů vládla hanba, která v ní rezonovala tak silně, až to bolelo. Nedokázala se na něj podívat, když tiše řekla: „Musela jsem…Neměla jsem jinou možnost…“

„Rozumím,“ řekl chlácholivě a dodal: „Pokud se se mnou vrátíš domů, tvůj starý život se stane minulostí. Tam, kde je tvé místo, se opět uzdravíš. Čeká tě tam naděje. A ty sama představuješ naději, poslední naději lidu země Astarlynn, že se vrátí do jejich bytí znovu řád, spravedlnost a štěstí…“

„Kdo jsi, že dokážeš poznat, co cítím?“ pomalu k němu vzhlédla a tváře měla ještě růžové studem, když přidala další otázku: „Jak to, že mi dokážeš promlouvat v mysli? Co jsi zač?“

„Jsem Lysion, kněžko,“ odpověděl vážně a vzdal jí obřadně úctu úklonou hlavy, načež si vyhrnul rukáv na levé ruce a obnažil své předloktí. Zdobilo ho tetování, nádherná kresba zvláštního symbolu, podobného orientálním znakům, které kdysi dávno zahlédla v jedné z knih, jež tajně četla doma pod peřinou v naději, že by třeba přece jen mohla někdy v budoucnu dál studovat. Smyčky tetování se různě proplétaly, chvíli jí připomínaly propojená písmena, pak květiny, až nakonec usoudila, že by to mohly být obě tyto možnosti, nebo klidně žádná z nich. Ta kresba jí byla stejně cizí, jako vůně čaje, který ji připravil.

„Toto je mé znamení, mé jméno a můj osud,“ dodal stejně obřadně a nespouštěl z ní oči. „Bylo mi předurčeno stát se tvým ochráncem, průvodcem a učitelem. Chránit tvůj život za každou cenu, jakkoli by byla vysoká. K tomu jsem byl zrozen…“

Fascinovaně se dívala na jeho tetování a oči jí zářily. V té chvíli si dokázal představit, jak krásná ještě bude, až přijme svou pravou podstatu a život, který ji čeká.

„Smím…?“ zeptala se ho váhavě a vztáhla  prsty k jeho pokožce.

„Jistě, jen se prosím nelekni,“ svolil. Jakmile se ho dotkla bříškem ukazováčku, znamení se slabě rozzářilo. Lysion si tlumeně povzdechl, jak mu z předloktí vystřelilo do těla zajiskření.

„Je překrásné,“ řekla mu a ruku plaše stáhla.

„V naší zemi se s ním už rodíme. Určuje nás a náš život. Samozřejmě není vše přesně dané, ale hlavní směrování našich kroků ano…“ vysvětlil a nechal rukáv vyhrnutý. Záře jeho znamení slábla, až zhasla úplně.

„V tom případě se ale pleteš ve svých tvrzeních o mně, Lysione, jelikož já žádné takové nemám a tudíž z Astarlynn pocházet nemůžu,“ použila jeho slova jako argument proti jeho vyprávění.

Jen se pousmál a jistě odvětil: „ To, že ho nevidíš, neznamená, že ho nemáš, Dawn. Astarlynn je země lidí a magie. Ty sama spojuješ oba tyto prvky. Tvé znamení bylo skryto kouzlem, abys lépe zapadla mezi zdejší obyvatele a pečlivěji se tak skryla před zrakem svých nepřátel.“

„To znamená, že…“ zarazila se a pak se váhavě zeptala: „Mohla bych ho vidět?“

„Když ho spatříš, uvěříš mým slovům?“ odpověděl opět otázkou. V jeho hlase zaslechla stejný naléhavý tón, kterým k ní hovořil, když se snažila zachránit Lisu před požárem.

„Myslím…myslím, že ano,“ řekla váhavě, ale jak nejupřímněji dokázala.

Lysion k ní tedy přistoupil a vyhrnul jí rukáv tuniky. Pak pozvedl její ruku do pravého úhlu a opatrně sevřel její dlaň. Jejich paže zůstaly ve vzduchu propletené a opřené o sebe vnitřkem předloktí, takže jeho tetování spočívalo na místě, kde měla mít ona to své. Zavřel oči a svraštil čelo, jak se soustředil.

Chvíli se nic nedělo. Zrovna v momentu, kdy se Dawn pozastavovala nad tím, jak je její dlaň v té jeho malá, ucítila na kůži, kde se dotýkali, lehké mravenčení. Postupně sílilo, a putovalo z jejího předloktí do celého těla.

Překvapeně vydechla, a když se začala její pokožka pokrývat podobně nádherným obrazem, jako měl Lysion, přestala dýchat úplně. Jakmile se objevilo celé, pustil ji a kousek od ní odstoupil.

Užasle si ho prohlížela. Bylo mnohem detailnější a propracovanější, než Lysionovo, zabíralo také větší plochu její paže. Když se ho lehce dotkla, rozzářilo se.

„Jsi Dawn ze země Hvězdy a tvým osudem je stát se mocnou kněžkou, která porazí Darkhana, získá zpět trůn svých rodičů a vrátí znovu do Astralynnu dobro,“ řekl vážně a znovu se jí krátce poklonil.

„Teď bych ti rád představil Prescota. Tvého bratra.“

 

*****

     Prescot rychle vstoupil do pokoje za Lysionem a tvářil se stejně užasle jako Dawn.

„Dawn je moje sestra? Proč jsi mi to neřekl dříve, Lysione? Co to znamená, že je kněžkou?“ zasypal muže otázkami.

„Protože všechno má svůj čas,“ odvětil Lysion jednoduše a představil je.

Sourozenci na sebe překvapeně a nevěřícně zírali.

„Stejně jako tebe, Dawn, ukryli i tvého bratra ve zdejším světě. Museli vás rozdělit, protože to bylo bezpečnější a šance na vaše přežití tak vzrostla,“ vysvětlil Lysion a pozorně si oba prohlížel. Oni svou podobnost ještě nezpozorovali, on ji ale viděl zřetelně.

„Jsem…jsem Strážcem pokladu…“ promluvil Prescot váhavě a vyhrnul rukáv své košile, aby jí mohl ukázat své znamení. „ Ačkoliv nevím, co přesně to znamená…“

Dawn se zamračila a ustoupila od obou mužů.

„Tohle je tak neuvěřitelné,“ řekla tiše, „tak nemožné. Já jsem v tom požáru určitě uhořela a teď jsem v pekle…“

Lysion se zatvářil ustaraně a chystal se jí oponovat, Prescot ho ale předběhl: „Taky jsem tomu napřed nemohl uvěřit, Dawn. Celý život jsem měl ale pocit, že jsem jiný než ostatní, a teď už vím proč.“

Dawn se zatvářila odmítavě a on na to okamžitě reagoval: „ Myslíš, že jsem nepochyboval? Taky jsem napřed poslal Lysiona k šípku. Pak jsem ale o všem přemýšlel a pochopil jsem, že mi dal odpovědi na otázky, které mě trápily už od dětství.“

Pochyby z jejího výrazu nezmizely, proto se do toho vložil Lysion: „Stejně jako ty jsi obdařena velkou mocí, tak i Prescot má zvláštní dar. On sám jej nazývá intuicí, předtuchou, je to však jasnozřivost.“

„To jako že vidíš budoucnost?“ zeptala se Dawn Prescota a vše jí připadalo ještě více přitažené za vlasy.

„Ne, to ne,“ zasmál se muž pobaveně, „jen mám občas takový silný pocit, že se stane něco hrozného. Když jsme třeba byli v akci, prostě jsem věděl, z kterého kouta vyběhne nějaký maník, nebo odkud přiletí kulka a tak…“

„Takže pracuješ jako policista,“ pochopila a ustoupila ještě kousek dál.

„Jsem detektiv u místní policie,“ odpověděl jí, a když si všimnul, jak zostražitěla, rychle dodal: „ Na oddělení vražd.“

Dawn se ulevilo. Obávala se toho, že ji mohl třeba vidět někde na ulici, ale takhle se určitě nesetkali.

V místnosti zavládlo ticho. Dawn horečnatě přemýšlela o všem, co jí sdělili a zkoumavě si Prescota prohlížela. Byl to pohledný muž, s tmavě hnědými vlasy, střiženými na krátko, sportovní postavy, což bylo při jeho povolání jistě nezbytné. Měl modré oči, které měly stejně jako její jasnou barvu. Tvářil se přátelsky, mile se na ni usmíval, a přestože byl v jejím věku, vyzařovala z jeho pohledu jakási moudrost a nadhled. Pozorněji si prohlédla jeho nos a hezky vykrojené rty a nevědomky si sáhla na vlastní obličej, protože se velice podobali jejímu nosu a jejím ústům.

„Takže ty jsi…můj bratr,“ vysoukala ze sebe.

„A ty moje sestra,“ odpověděl jí a s upřímným úsměvem dodal: „Vždycky jsem chtěl mít sourozence.“

Dawn se pokusila jeho úsměv opětovat, vyšlo z toho ale velmi křečovité pousmání. Vrátila se zpátky na pohovku, znovu se chopila hrnku a doufala, že není slyšet, jak jí hučí v uších ze všech těch nepravděpodobných informací.

„Chápu, že jsi zmatená, a že je těžké tomu uvěřit, ale vzpomeň si, co jsi dokázala při tom požáru, Dawn,“ připomněl jí Lysion mírně.

Prescot se uvelebil na protější straně pohovky, a tak se Lysion usadil do křesla naproti dvojici.

„Co Dawn dokázala?“ zajímal se Prescot.

„Jelikož žena, která se měla o Dawn starat, nebyla přítomna,“ začal Lysion zeširoka, „nevěděli hasiči, že se v hořícím bytě, k němuž byli přivoláni, nachází malá Lisa. A jelikož už byl požár ve svém pokročilém stádiu, zbytečně neriskovali tím, že by šli byt prozkoumat. Dawn se zrovna vrátila z práce, a než stihl kdokoli zareagovat, vběhla odvážně dovnitř, aby Lise pomohla. Jenže byt už byl celý v plamenech a obě by v něm byly uhořely, kdyby Dawn neuvěřila a nepoužila svou moc. Poručila ohni, aby jí ustoupil z cesty, a díky tomu zachránila sebe i tu dívku.“

„To bylo opravdu odvážné, Dawn,“ poznamenal Prescot uznale.

„Byla to pitomost, která mě i Lisu mohla stát život,“ odvětila Dawn trpce.

„Byla to zkouška,“ opravil ji Lysion, „zkouška síly tvého srdce a tvé moci kněžky. Byla jsi ochotna obětovat se pro tu dívku, měla jsi dost odvahy i odhodlání, abys ji dokázala zachránit…“

„Měla jsem strach…“ doplnila ho hořce.

„A kdo by neměl, Dawn? Když čelí smrti? O to je tvá odvaha přece větší. Bála ses toho, ale přesto jsi to udělala. Já ten pocit znám, zažil jsem ho bezpočtukrát. Mít strach je v pořádku. Jen se jím člověk nesmí nechat ovládnout. A to se tobě nestalo…“ vložil se do toho Prescot.

„Máte toho tolik společného,“ usmál se Lysion potěšeně.

„Zapomněl jsi Prescotovi říct…“ vyslovila jméno svého bratra s jistým zaváháním, „že jsem to dokázala především díky tobě. Díky tomu, že jsi mi radil a povzbuzoval mě…To mě přivádí k tomu, že ji mi ještě neodpověděl na otázku. Jak je možné, že jsem slyšela tvůj hlas ve své hlavě? To je nějaká tvá speciální schopnost?“

Lysion opět zvážněl: „Ne, to není. Jako tvůj ochránce jsem byl vybaven jistými možnostmi, ovšem s omezeným působením. Po jistou dobu je má mysl spojena s tvou, proto jsi mě mohla slyšet. Mohl jsem díky tomu odhalit tvé znamení a mohu vás oba převést do Astarlynn, pokud s tím budete souhlasit.“

„A pokud nebudeme?“ zeptala se.

„Prescot už souhlasil a já pevně věřím, že i ty se s námi vrátíš do své vlasti. Bez tebe totiž Darkhana neporazíme a lid Astarlynn bude trpět navždy,“ odpověděl Lysion a hlas se mu zabarvil potlačovaným smutkem.

Cítila se provinile, když vstala a nervózně řekla: „Tohle všechno je tak…Prostě naprosto…Musím odsud vypadnout…“

Pak vyrazila ke dveřím, chňapla po svých svršcích, které ležely na podlaze, a vzala za kliku.

„Dawn, prosím tě, počkej přece…“ snažil se jí Prescot zastavit, ale Lysion ho zadržel: „Je to její volba, Prescote. Pokud si myslíš, že život tady je pro tebe důležitější, než ten, co ti byl předurčen, tak jdi, kněžko.“

Dawn sevřela rty a stiskla kliku, až jí zbělely klouby na ruce. Lysion přesně pochopil, jak zbytečná a nicotná se cítí.

„Lid Astarlynnu je tvá rodina, Dawn. Netušíš, jak moc tě potřebujeme. Jsi náš úsvit, naše poslední naděje. Prescot je silný, ale proti Darkhanovi je třeba vaší spojené síly…Síly Hvězdy,“ dodal a vložil do hlasu takovou naléhavost, až ji zamrazilo.

Na moment si představila, jaké by to bylo být chtěná, jaký by to byl pocit, kdyby měl její život smysl, pak stiskla kliku a odešla.

12 odpovědí na “Síla Tří aneb ukázka toho, na čem zrovna pracuji. Jak se vám líbí?”

  1. Tedy,až jsem skoro zapoměla dýchat,je to dost dobré,dobře napsané a napínavé!Jen mě mrzí,že neznám předchozí děj!!adoufám,že to dopíšeš a brzy si to budeme moci přečíst celé!!

    1. Maminko, to nemá předchozí děj, je to první kapitola:-) Pokud bude zájem, klidně sem dám další:-)

  2. Pěkná první kapitola, jsem zvědavý jak to bude pokračovat. Vzhledem k tomu, že vlastně nemá kam jít tak asi bude bloumat někde po ulicích a tam jí napadnou posluhovači Darkhana. Jsem zvědavý na ten druhý svět. Doufám, že bude na webu další kapitola. 🙂

    1. Těší mě, že se Vám první kapitola líbila Martine:-) Pokud bude zájem o další kapitolu i od dalších čtenářů, ráda ji uveřejním:-)

    1. Hani, to je ještě ve hvězdách, jestli vůbec někdy vyjde:-) Navíc mám jen prvních sedm kapitol prvního dílu, a času na psaní málo, takže to jde pomalu. Pomalu, ale jistě:-)) K vydání mám připravené jiné příběhy – takový “diptych”, dá -li se to tak říct:-)

  3. Moc pěkná kapitola a nejraději bych četla dále.Je to nyní napínavé a byla bych ráda za pokračování.Tento čas je nejvíce vhodný k čtení dobrých knih.Dasha

    1. Děkuji Dasho ta Vaše hodnocení, moc mě těší, že se Vám to líbí:-) brzy udělám redakci další kapitoly a zkusím znovu uveřejnit:-)

  4. Rozhodně se mi líbí, jak je to napsané.
    Zajímavá slovní spojení, ucelený příběh… Snad mohu vytknout to množství tří teček. Proč? Někde mi přijdou naprosto zbytečné. Nic po nich nenásleduje, nic nerozdělují a nemusí snad být v každém druhém odstavci. Jako člověk, který čte nejvíce fantasy jsem s nápadem spokojená jen z malé části. Někdy mám pocit, že jde o několik dohromady spletených knih. Ovládání ohně z jedné fantasy, dva světy podle druhé, muž romanticky předurčen k ochraně dívky a dva rozdělení sourozenci, které zachránili vojáci potom, co jejich rodiče vládce zabili, aby později mohli převzít vládu. To už tu bylo. Potřebuje to něco, co čtenáře fantasy překvapí. Něco nečekaného. Krásný muž, křehká žena se silnými schopnostmi… A dál? Jsem na to zvědavá. Doufám, že se na mě za kritiku nebudete zlobit. Říkejme jí třeba profesní deformace xD

    1. Ty tři tečky, to je moje nemoc:-( Nevím, kde se to u mě vzalo, možná jak mi rychle plynou myšlenky za sebou, když píšu, tak je takto podvědomě spojuji, nevím. Ale jsem si vědoma toho, že je třeba na tom zapracovat:-) Je to přece jenom první verze, takže tečky v rámci redakce určitě zredukuji. Děkuji za připomínku, vážím si každé zpětné vazby, která mě může posunout kupředu.
      Co se týče dalšího dění, příběh není koncipován jako čistá fantasy. Stejně jako u Prokletí ohně, i v tomto novém vyprávění bych se chtěla pohybovat na pomezí žánrů, využívat různých prvků. O překvapení si troufám tvrdit nouze nebude, toto je přece jenom první kapitola prvního dílu plánované trilogie:-) Vyřídím Lysionovi, že Vám připadne krásný, určitě ho to potěší:-)

Napsat komentář: Hanka Jedličková Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.