Hezký podvečer všem,
Anna se pere s tím, čím je a s tím, čím by měla být. Čím být nechce. Jak se s tím vyrovná? Jak se vypořádá s Ondřejem a jeho výcvikem?
Přečtěte si nově uveřejněnou kapitolu a zjistíte to 🙂
Kapitola čtvrtá
Přelézt nebo přeskočit, hlavně ale přežít
Dalších pár dnů plynulo ve stejném, únavném rytmu. Anna od rána až do večera trénovala s Ondřejem, pak se navečeřela – pokud na to měla sílu – a padla do postele jako podťatá.
Sáře zatím za její laskavost nepoděkovala, jelikož se Zoranem vyrazili na několikadenní pátrací akci. To sdělení bylo zatím jedinou kloudnou větou, která mezi ní a jejím trenérem zazněla.
Když druhý den vstupovala do tělocvičny, umínila si, že si od něj nenechá líbit žádné další urážky a rozhodně nespustí z očí jeho ruce. I když se kvůli němu cítila jako nicka, rozhodla se jim oběma dokázat, že není nula. Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné. Neomluvil se jí a ona to ani nečekala. Na jeho místě by se tak hnusně nezachovala, ale ona nebyla na jeho místě, že? Zatnula tedy zuby a rozhodla se vydržet všechna příkoří, která jí připravil, a nedat se od něj znovu zdeptat.
Tréninky začínaly všechny podobně. Napřed se rozehřála během, pak posilovala sadu cvičení, kterou pro ni navrhl, a nakonec se vrátili k testování z prvního tréninku. Skok do výšky, sprint přes tělocvičnu. Od třetího tréninku ji začal seznamovat s bojovými technikami. Začal s Muay Thai, aby pochopila, že lokty a kolena mohou sloužit jako velmi účinné zbraně, pokračoval s Jiu Jitsu – když bude muset bojovat na zemi, Kung Fu i Karate. Při ukázkách Taekwonda ji učil zneškodnit protivníka pomocí kopů. Následovalo Aikido, Krav Maga a další, které ani nedokázala pojmenovat.
Z týdne se staly dva, pak tři. Annina kondice i její výkony se výrazně zlepšily. Zvládla i některé jednodušší chvaty. Ani jednou si nepostěžovala na náročnost výcviku. Pochopila, že ji Ondřej připravuje na válku, kde ji každé zaváhání může stát život. Ji, nebo někoho jiného. Přes veškerou jeho kvalifikaci to byl ale pořád sadista, který pro ni neměl slůvka pochvaly.
Dělala pokroky, ale pořád jenom v lidských mezích. Stále byla příliš pomalá. Ondřej jí domlouval, a pak téměř v jednom kuse křičel, ať už konečně ukáže, co v ní je, ať začne konečně uvažovat jako Asura, že ji první nepřátelský démon smete ze zemského povrchu během zlomku sekundy. Opravdu se snažila ze všech sil mu vyhovět, ale nešlo to. Neodkázala překročit svůj stín.
Celé tělo ji bolelo a na mnoha místech měla podlitiny a odřeniny ze cvičných soubojů. Ondřej na ni byl tvrdý, ale už nikdy ji neudeřil tak, aby krvácela, nebo aby ji vážně zranil. Rozhodně se ale nesnažil nijak skrývat, jak roste jeho hněv a znechucení nad její nedostatečností.
Anna netušila, že ten hněv je z půlky namířen proti němu samotnému. Trénoval už spoustu nových Asur a nikdy se ještě nesetkal s takovým neúspěchem. Nevěděl si s ní rady. Neuměl ji přimět, aby se stala tím, čím měla být.
Zoranovi se s tím ale svěřil hned první večer po jeho návratu z mise.
„Nevím, jak je to možné, Zorane. Znáš mě, víš, že bych nikdy nic nevzdal, ale s Annou to prostě nemá smysl. Vyzkoušel jsem všechno, ale nic nepomáhá.“
„Hmm,“ zamručel Zoran a zamyšleně pozoroval své spojené dlaně, položené na desce jeho pracovního stolu.
„Vím, že by měla být výjimečná. Přece jenom její vlasy…“ pokračoval Ondřej bezradně. „Ale já to z ní nedokážu dostat. Nedokážu to v ní probudit.“
Zoran opět jen něco zamručel, a pak si s povzdechem přejel rukou přes obličej, aby se zbavil únavy.
„Zklamal jsem tě. Promiň,“ hlesl Ondřej.
Zoran zavrtěl hlavou, obešel stůl a položil mu dlaň na rameno. „Nezklamal. Naopak jsi mě opět utvrdil v přesvědčení, že jsem si svého prvního pobočníka vybral dobře. Dal jsi do toho všechno a dokázal uznat, že víc nedokážeš. Toho si vážím.“
„Díky,“ řekl Ondřej vděčně, ale starosti z jeho obličeje nezmizely. „Ale co uděláme s Annou?“
„Něco vymyslím,“ vrátil se Zoran zpátky za stůl a ztěžka dosedl.
„Mise asi nedopadla dobře, že?“ odhadoval Ondřej podle velitelova výrazu.
„Ne, to nedopadla. Slehla se po ní zem,“ přiznal Zoran.
„Možná bychom to měli říct Anně. Třeba by ji napadlo, kde máme hledat,“ navrhl Ondřej opatrně.
Zoran mlčel a zvažoval jeho slova. Pak to ale zamítl: „Ne, dokud nebude připravená. Teď se běž prospat. Nebo pobavit, ať přijdeš na jiné myšlenky.“
„Jo, to udělám. Vyrazím mezi lidi. Stejně jsem už začínal mít hlad,“ usmál se Ondřej a začal si představovat, jak sbalí nějakou kost, nebo raději dvě. Pořádně je ojede a až budou křičet rozkoší, dokonale se na tom ohňostroji emocí napase.
Zoran mu ani nemusel nahlédnout do hlavy, aby poznal, na co myslí.
„Hlavně to nepřežeň,“ uchechtl se pobaveně.
„Jasně. Co kdyby ses přidal? Taky by ti neuškodilo přijít na jiné myšlenky,“ napadlo Ondřeje.
„Možná jindy,“ odmítl Zoran okamžitě.
„Dědku,“ utahoval si z něj jeho pobočník a zamířil ke dveřím.
„Mládě,“ vrátil mu to Zoran přátelsky. „Hlavně buď opatrný,“ nabádal ho.
„Jo jo, vezmu si kondom, neměj péči,“ ozval se Ondřej už napůl z chodby. Následoval jeho tichý smích, který se pomalu vzdaloval, stejně jako jeho kroky.
„Vtipálek,“ zamumlal Zoran a pohodlně se opřel. Zaklonil hlavu, zavřel oči a znovu se vrátil ke svým starostem.
*****
Byla už hluboká noc, když Zoran vyšel ze své pracovny a zamířil k Anně. Stejně jako prve zaklepal, na vyzvání nečekal a tiše vstoupil. Věděl, že Annu trápí noční můry, a nerad by ji vyděsil ještě více. Všichni v domě to věděli, protože slýchávali její křik. Ani ho to nepřekvapovalo. Po tom, co se stalo jejím rodičům.
Postel byla prázdná, peřiny zmuchlané, vychladlé. Jako první ho napadlo, že utekla, ale okamžitě to zavrhl. Ne, Anna nebyla ten typ, co by utíkal. Spíš naopak. A pak mu došlo, kde ji najde.
Když vcházel do tělocvičny, skryl se před jejím zrakem. Pokud by ji měl náhodou vyrušit v nějaké choulostivé situaci, nepotřeboval, aby se cítila trapně.
Klečela uprostřed tělocvičny a ve vzduchu se vznášela vůně jejího potu. Hrudník se jí prudce zvedal, Zoran si ale nebyl jistý, jestli se jí zrychlil dech cvičením, nebo emocemi. Anna totiž tiše vzlykala a po tvářích se jí koulely slzy.
Zhmotnil se kousek od ní.
„Co tady děláš, Anno? Je noc,“ zeptal se jí klidně.
Trhla sebou a rychle odvrátila tvář. Snažila se potlačit vzlyky a nenápadně si utřít oči. „Už jste se vrátili?“
„Neodpovědělas mi na otázku,“ nedovolil jí změnit téma. Než jednou mrkla, dřepěl proti ní a držel v prstech jemně její bradu, aby nemohla uhnout pohledem. „Co se děje, Anno?“
„Nic,“ odpověděla rozechvěle. „Právě že nic. Chtěla jsem to zkusit sama. Bez Ondřeje. Ale já… Prostě to nedokážu.“
„To je hloupost. Vím, že to dokážeš,“ usmál se na ni povzbudivě.
„Pleteš se.“
„Já se nikdy nepletu,“ ujistil ji a postavil se. Pořád ji lehce držel, takže se musela napřímit s ním. Stoupl si za ni a položil jí dlaně na ramena. Proti její studené pokožce příjemně hřály.
Chtěla něco namítnout, ale umlčel ji: „Ššš. Teď zavři oči a poslouchej.“
Udělala to, i když nevěřila, že to k něčemu bude.
„Začátky jsou pro každou Asuru těžké, Anno, a pro nás modré ještě těžší. Jsme obdařeni větší silou než ostatní a také dovednostmi, které ostatní Asury nemají. Ty své ti brzy ukážu v jiné části tvého výcviku a snad brzy objevíme i ty tvoje. Čím je síla větší, tím je složitější ji uchopit,“ promlouval k ní klidným, vyrovnaným hlasem.
„To, co tě brzdí, je tvůj strach, Anno,“ pokračoval a ona v jeho hlase zaslechla ten vrčivý podtón jako při jejich setkání ve staré továrně. „Ze strachu se držíš svého lidství, protože se obáváš, že proměnou v démona se z tebe stalo monstrum. Jenže tak to není. Nejsme svatoušci a děláme věci, které se rozcházejí s lidskou morálkou, ale nejsme příšery. Nemusíš se vzdávat svého lidství a toho, co jsi měla ve své dřívějším životě ráda. Ponech si to všechno, pokud je to pro tebe důležité. Ale posuň to v sobě trochu stranou a udělej místo svému novému já. A věř mi, že to, co dokážeš jako Asura, se ti bude moc líbit. Rychlost, síla i neviditelnost jsou úžasné a opojné. Stačí, když po té moci sáhneš. Jen se pro ni natáhni a vezmi si ji. Je celá jen tvoje.“
Rty se přiblížil až k jejímu uchu a zašeptal: „Teď se zhluboka nadechni a skoč.“ Pak od ní ustoupil a tentokrát přikázal: „Vyskoč, Anno!“
A ona ho poslechla. Ovanul ji chladný vzduch, a když otevřela oči, seděla na nejvýše položené trubce. Jednou rukou se jí držela a druhou paži měla zdvihnutou nad hlavu a opírala se o strop tělocvičny.
Vyjeveně na něj zírala dolů. „Dokázala jsem to,“ vyhrkla nevěřícně.
„Říkal jsem to, nikdy se nepletu,“ usmál se Zoran pořádně zeširoka a ona mu úsměv šťastně oplatila.
*****
Annina radost opadla hned následující trénink. Když Ondřejovi nadšeně sdělila, co se jí večer podařilo, pochybovačně se zašklebil a vyzval ji, ať mu to ukáže. Jenže se jí to nepovedlo.
Zaskočilo ji to, protože automaticky očekávala, že když se jí to povedlo jednou, zvládne to pokaždé. Očividně se zmýlila.
„Já jsem včera opravdu…“ pohlédla na něj zaraženě a čekala jeho posměch.
„Já vím. Mluvil jsem ráno se Zoranem,“ odtušil neutrálně. Připadalo jí, jako by se jeho pohled projasnil a vrátila se mu dobrá nálada. Napadlo ji, že ho třeba taky ubíjí její neschopnost. Jako učitele, kterému se nedaří u svého žáka dosáhnout kýženého cíle.
„Já se opravdu snažím, Ondřeji. A… Děkuju, že jsi to se mnou ještě nevzdal,“ vyhrkla, a když mu překvapeně vyjelo obočí nahoru, v záchvatu upřímnosti rychle dodala: „A omlouvám se. Za tu Zlatovlásku.“
Udiveně na ni zíral, otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, pak ji ale zavřel. Pevně sevřel rty a nechápavě zavrtěl hlavou.
„Neměl jsem tě tolik praštit,“ vysoukal ze sebe. Byla to omluva, i když nepožádal o prominutí a Anna to poznala.
„Mohl jsi ho zlomit, ale neudělal jsi to,“ sáhla si na nos a pokrčila rameny, jako že už je to pryč.
„Jo, to jsem mohl. A neudělal,“ přikývl a zvedl levý koutek v malém pousmání.
„Ne, neudělal,“ souhlasila s ním a úsměv mu nesměle vrátila. Krátkou chvilku se jen tak měřili pohledy, a pak to napětí, které mezi nimi zavládlo na prvním tréninku, najednou zmizelo.
„Tak dobrá,“ přerušil ticho jako první Ondřej a zakroutil rameny, aby je uvolnil. „Co jsi udělala včera večer před tím skokem jinak? Myslím jinak, než dnes? Co ti poradil Zoran?“
„Řekl mi, ať odsunu stranou své lidství. Že se ho nemusím vzdát, ale mám ho upozadit. Že mám zavřít oči,“ udělala to. „Zhluboka se nadechnout,“ následovala svá vlastní slova. „A skočit.“
A pak skočila. Když oči otevřela, seděla na jedné z ocelových tyčí. Nebyla úplně nahoře jako v noci, ale dostala se dost vysoko, než aby to dokázal člověk.
„Včera jsem byla výš,“ houkla na něj, ale usmívala se.
„To nevadí. Však ono to půjde,“ odtušil spokojeně. „Tak skoč dolů a pustíme se do toho naplno.“
Veselí z její tváře vyprchalo. „Nevím, jestli to půjde stejně dobře i dolů.“
„Určitě půjde. Pojď.“
„Ale co když ne?“ váhala a křečovitě se držela trubky. Sebevědomí jí opouštělo s každým pohledem dolů. Klidně bych si mohla polámat nohy. Nebo páteř, kdyby se mi to nepovedlo.
„Tak tě chytím,“ ujistil ji a myslel to naprosto vážně.
*****
Anna se pomocí Ondřeje, který ji nyní stále více povzbuzoval, rychle zlepšovala. S každým pokrokem si věřila víc a víc. Ještě nebyla tak rychlá jako Ondřej, jako by ji zbývající pochyby stahovaly zpátky, ale při posledním závodu se dokázala držet celou dobu jen kousek za ním.
Ten večer si ji Zoran odchytil, když odcházela celá rozzářená z tělocvičny.
„Vidím, že se ti dnes dařilo,“ odhadl pochvalně.
„Příště už Ondřeje předběhnu,“ zařekla se odhodlaně.
„Uvidíme,“ přijal Ondřej, který procházel kolem, bezstarostně její výzvu. Když ji míjel, plácli si spolu dlaněmi.
„Skamarádili jste se,“ konstatoval Zoran spokojeně.
„Naučili jsme se spolupracovat,“ vysvětlila jednoduše.
„To je dobře,“ odtušil a pokračoval: „Po večeři přijď prosím do mojí pracovny. Začneme cvičit i tvé mentální schopnosti. Najdeš ji tady.“ Poslal jí obrázek rovnou do mysli. Bylo to rychlejší, a doufal, že ji to navnadí. Nemýlil se.
„Budeš mě učit tohle?“ vyhrkla nedočkavě.
„Kromě jiného,“ slíbil, a pak zamířil pryč.
Ještě nikdy se neosprchovala tak rychle. Jídlo do sebe naházela bleskovou rychlostí a nedočkavě vyrazila za Zoranem.
Stál opřený o pracovní stůl, na kterém ležel pouze blok, tužka a sklenice s vodou. Ruce měl založené na hrudi, a když vešla, ukázal na křeslo před sebou. Jakmile se posadila, uvelebil se v tom svém.
Anna si zvědavě prohlížela místnost. Kromě stolu a dvou křesel v ní stála ještě velká knihovna a gramofon. Ten ji překvapil více než přeplněné police knihovny.
„A desky?“ zeptala se ho.
Poklepal na zásuvky na své straně stolu. „Tady mám svůj poklad. Máš ráda hudbu?“
„Mám,“ odpověděla a kývla hlavou směrem k policím: „A knihy taky. Vlastně hlavně fantasy literaturu. Jako bych se v jednom takovém příběhu právě ocitla.“
Než ho napadlo, jak zareagovat, trpce dodala: „Jenže to není jen jako. Je to skutečnost.“
„Anno…“
„Tak se do toho pusťme, Zorane,“ skočila mu do řeči odhodlaně. Pochopil, že svou ztrátu a křivdu cítí pořád stejně naléhavě, a že o tom nechce mluvit.
To by ale měla, blesklo mu hlavou znepokojeně. Snadněji by se s tím vyrovnala.
„Možná bychom s tím měli ještě počkat. Nejsi unavená?“ navrhl opatrně.
„Ne, nejsem. A nechci čekat. Začni,“ vyzvala ho odtažitě.
„Tak dobrá,“ povzdechl si. „Ondřej tě učí, jak použít v boji a v sebeobraně vlastní tělo. Já tě naučím, jak použít v boji tvou mysl.“
„Takže telepatii?“ oči jí zaplanuly zájmem.
Přikývl. „A taky jak se stát neviditelnou, a skrýt před ostatními i jiné předměty, nebo osoby.“
„Myslela jsem, že je to nějaké kouzlo. Démonská magie nebo tak něco.“
Pobaveně se zasmál. „Vlastně to ani není tak daleko od pravdy. Jen podstatou toho kouzla je obyčejná manipulace s lidskou myslí.“
„To prostě jenom namluvíte lidem, že tam nejste, a oni vás proto opravdu nevidí?“ nevěřila.
„Přesně tak. Vstoupíme svou myslí do té jejich, a pak záleží jen na tom, co do ní vložíme, nebo vyjmeme,“ přikývl.
„Vyjmete? Myslíš tím smažete!“
„Ano, smažeme. Většinou se to týká vzpomínek osob, které nějakým nedopatřením zjistí, že existujeme. Těžko by dál mohli vést svůj život, kdyby se v noci budili hrůzou, protože by o nás věděli.“ Vzpomněl si na její noční běsy.
„Jak milosrdné,“ odfrkla si. Představa manipulace s myslí jiné bytosti se jí příčila. Brzdila ji její lidská morálka. Bohužel to vypadalo, že své morální principy bude muset taky odsunout stranou, pokud se má stát skutečnou Asurou. Kdyby měla možnost volby, nikdy by si tuto formu existence nevybrala pro sebe, ani pro nikoho jiného, ale to právo jí bylo upřeno. Neměla už nic jiného než tento nový život. A musela se ho začít žít, protože jiné východisko nebylo. Kromě smrti.
„Vysvětloval jsem ti, že lidem záměrně neubližujeme. Chráníme je. Ano, občas je zmanipulujeme, a využijeme k dosažení našich cílů, nebo naplnění našich potřeb, ale…“
„To stačí, Zorane. Žádný z tvých argumentů nezmění můj náhled na tohle všechno. Že kradete,“ zarazila se a těžce polkla: „Že krademe lidem těla a tím jejich životy. Že je zneužíváme a živíme se jejich emocemi. Nelíbí se mi to, je to jako… Jako znásilnění. Možná to děláme pro jejich ochranu, ale to nic nemění na tom, že se to děje bez jejich vědomí a svolení. A to je prostě hnusné.“
„Anno, věř, že kdyby to šlo jinak…“
„Ale ono nejde, že?“ přerušila ho znovu. Slyšel v jejím hlase znechucení a v její tváři se odrážel odpor a lítost.
„Ne, nejde,“ nelhal.
„Pak tvé vysvětlování a obhajoba nemá smysl a jenom nás zdržuje od práce,“ uzavřela diskuzi nesmlouvavě a vrátila se k původnímu tématu: „Naučíš mě, jak zničit démona? Říkali jste, že zabití posedlého člověka nestačí, jestli se dobře pamatuji.“
Zoran si pomyslel, jestli ji to všechno přece jenom nezlomilo. Nezamlouval se mu její postoj a nelíbil se mu její chlad. Protože ale zrovna netušil, jak s tím naložit, přistoupil na její návrh a vrátil se k výuce. „Ano, i to bude součástí výuky. Jednoho Rákšu už jsi zničila, ale předpokládám, že si nevzpomínáš jak.“
Když zavrtěla hlavou, povzbudivě se usmál: „To mě nepřekvapuje. Jednala jsi instinktivně.“
„Už to tak vypadá. Tak čím začneme?“
Zoran se tedy pustil do vysvětlování. Strávili další tři hodiny tím, že se Anna snažila nahlédnout do jeho mysli. Jenom nahlédnout. Nepodařilo se jí to, a i když jí Zoran ujišťoval, že na poprvé to nešlo nikomu, její zklamání to neumenšilo. Měla pocit, jako by jí její démonská podstata unikala mezi prsty. Občas ji na krátkou chvilku zachytila, jako třeba dnes při závodu s Ondřejem, ale pak se jí opět vysmekla a Anna byla zase na počátku.
Deptalo ji to víc, než dávala najevo. Hrozné noční můry, v nichž vídávala svého otce na kuchyňském stole a hodovala na něm, ji ničily ještě více. Probouzela se nad ránem zpocená a ubrečená. Zničená. V ústech stále cítila otcovu krev a vypadalo to, že ta pachuť už nikdy nezmizí.
„Myslím, že pro dnešek by to stačilo,“ řekl Zoran, protože si všiml, že se její myšlenky rozutekly bůhví kam.
„Dobře,“ odkašlala si. „Mám už toho dnes stejně dost. Tak asi zase zítra, že?“
„Zítra,“ přikývl a starostlivě ji sledoval, jak vstala a vykročila ke dveřím.
S rukou na klice se zastavila a ohlédla přes rameno. „Chtěla bych se jít podívat domů,“ šeptla nesměle.
„Už to není tvůj domov, Anno,“ strnul.
„Ale…“
„Už jsem řekl,“ odtušil stroze.
„Taky jsi mi řekl,“ nedala se odbýt: „že se nemusím zbavovat toho, co jsem měla ráda jako člověk. Že si to můžu ponechat. A všechno, co mám ráda, je právě tam.“
„Nemyslím, že by to šlo. Tvůj starý život je pryč, Anno. Tvůj otec je mrtvý, tvá matka démon a věř mi, že nevydrží dlouho udržet zdání člověka. Tvé místo v práci už má někdo jiný. Tví přátelé na tebe zapomenou,“ vyjmenovával. Bylo to kruté, ale byla to čistá pravda.
„Zorane, prosím,“ hlesla smutně a na chvíli mu dovolila spatřit hloubku svého trápení. „Prosím.“
Sevřel rty a chystal se odmítnout. Nakonec to nedokázal. „Zvážím to.“
Nepoděkovala, jen kývla hlavou a odešla.
*****
Zoran byl vyhladovělý. Poté, co Anna odešla do svého pokoje, o ní a jejím požadavku dlouho uvažoval. Věděl, že lidská potrava nasytí jen tělo, zatímco démon bude hladovět, ale bylo to pořád lepší než nic. Možná jsem přece jenom měl jít včera s Ondřejem, napadlo ho.
Povzdechl si a sešel dolů do kuchyně. K jeho překvapení tam byla i Sára. Seděla na svém oblíbeném místě, popíjela čaj a tvářila se nepřítomně.
„Co tady ještě děláš? Proč nespíš?“ divil se.
„Chci s tebou mluvit o Anně,“ odpověděla Sára vážně.
„Poslouchám,“ přešla ho chuť k jídlu.
„Zorane, to děvče se hrozně trápí. Je to už dlouho, kdy jsem si procházela svou vlastní proměnou, a to jsem to neměla tak těžké jako ona. Nemusela jsem sledovat, jak moje matka kuchá mého otce. Nejedla jsem jeho maso. Přece víš o jejích nočních můrách. Všichni ji slyšíme. Ostatní k ní raději ani nepouštíš, aby se nevyděsila ještě více. Proč si myslíš, že jí to s Ondřejem jde asi tak pomalu?“ spustila Sára naléhavě.
„Řekneš mi, kam tím míříš, nebo mi budeš dál vykládat to, co už vím? Nejsem hlupák, Sáro. Nezapomínej na to,“ ohradil se zostra.
„Přiznávám, že jsem si tím chvilku nebyla jistá. Jestli ji to všechno ještě nesmetlo, tak se to brzy stane. Anna zešílí a my ji pak budeme muset zničit. A to já rozhodně nechci. Ty snad ano?“
„Na to ti snad ani nebudu odpovídat,“ zamračil se. „Dnes se mě zeptala, zda by se mohla jít podívat domů.“
„To se dalo čekat, v jejím rozpoložení,“ konstatovala vědoucně. „Cos jí odpověděl?“
„Že to zvážím,“ odpověděl upřímně.
„No páni. Mě si s podobnou žádostí poslal do háje,“ překvapil ji.
„Nemohl jsem jinak. I já se o ni bojím, Sáro. Prošel jsem tímhle procesem tolikrát, a pokaždé jsem měl obavy. O každého z vás. Ale u ní je to jiné. Drží se zuby nehty toho, čím byla, i když právě to ji ničí,“ přiznal a dodal: „Co s tím uděláme? Navrhuješ něco?“
„Vezmu ji zítra ven, Zorane,“ rozhodla se.
„Cože? Ani náhodou,“ vyštěkl.
„Poslechni, ona potřebuje…“
„Sáro, tam venku po ní možná pase nejsilnější Rákša, s jakým jsme se kdy setkali. Nevíme, kdo to je, kde je, ani co všechno dokáže. Nemíním ji vystavovat nebezpečí!“
„Budu s ní já,“ ohradila se Sára uraženě. „Uznal si mě za dostatečně silnou a zdatnou, abych mohla být tvou pobočnicí, takže si myslím, že se o ni dokážu postarat!“
„Nechtěl jsem se tě dotknout, ale nepřijde mi to jako dobrý nápad.“
„Bylo by to jen na hodinu, nebo dvě. Vezmu ji třeba na nákupy. Potřebuje odsud na chvíli vypadnout, jinak opravdu přijde o rozum,“ naléhala.
Mračil se, ale mlčel a přemýšlel o tom. Už to je výhra, pomyslela si Sára.
Když k ní Zoran přistoupil blíže, v očekávání strnula.
„Děkuji, že jsi mi připomněla, proč jsem si tě vybral, Sáro. A že jsem si vybral opravdu dobře. Dávám vám dvě hodiny. Zítra před tréninkem.“
