Je to dlouho, předlouho, co jsem přidala poslední příspěvek a neomlouvá mě vůbec nic 🙂 Možná by se mohl najít nějaké polehčující okolnosti, třeba jako že jsem matka, manželka, pracující žena, a pak až spisovatelka, al to bych se už asi opakovala. A já rozhodně nechci lamentovat 🙂 Dělám co můžu 🙂
No ale k věci. Zatím se mi to jeví tak, že tato kapitola je předposlední, případně před-předposlední a Asura bude hotová 🙂 Pokud se tedy ještě nějak nerozkošatí.
Tak už dost povídání a pokud máte chuť na další kousek z příběhu Asury, čtěte 🙂
Kapitola devatenáctá
Když se kácí les
Výslech démonů, které ulovili Anna se Zoranem, nikam nevedl. Zoran je vyslýchal dlouhé hodiny, několikrát prozkoumal jejich mysl, ale Alexandr jako by se do země propadl. Posloužili sice jako potrava pro ostatní Asury, ale to byl jejich jediný užitek. Jelikož ale doposud nevymysleli jiný způsob, jak po Alexandrovi pátrat, nezbývalo jim nic jiného, než vyrážet opakovaně na lov. Čím víc démonů všem chytili, tím víc rostla frustrace celé skupiny, protože to stále nikam nevedlo.
Anna se Sárou si zvykly upouštět trochu páry během vzájemných cvičných soubojů v tělocvičně. Ačkoliv byla Anna modrá a v mnoha směrech zdatnější než druhá Asura, byly chvíle, kdy ani ona nedokázala obstát před zkušenostmi, které Sára získala během století v reálných bitkách. O to víc ji jejich cvičné souboje bavily. Navíc to inspirovalo i ostatní ze skupiny, a tak se stávalo, že občas tělocvična praskala ve švech naplněná sršící energií.
Tentokrát tam ale děvčata byla sama, plně ponořená do souboje. Ztratily pojem o čase, jak se dobře bavily. Zpocená trička se jim lepila na těla, sem tam se na kůži zablýskla modřina, nebo se světlo odrazilo od stříbřité staré jizvy. Tělocvičnu naplňoval jen jejich dech a údery.
Sára zvedla ruku v domluveném gestu, aby Anna věděla, že potřebuje pauzu. Obě toho využily k tomu, aby se napily z láhve s vodou. Sára si pak utřela obličej a rozpustila si rudé vlasy. Protřepala je, a pak znovu sepnula do copu. Ve tváři se jí objevil zamyšlený výraz, který tam Anna v posledních dnech vídala čím dal častěji. Ostatně jako i u ostatních Asur.
„Pořád nad tím dumáš?“ houkla na ni Anna tázavě a znovu se napila.
„Prostě mi na tom něco nesedí,“ odpověděla Sára a promnula si oči. „Je to jenom takový pocit, tušení. Myslím, že i Zikmundovi to jejich přepadení leží v hlavě.“
„Říkal mi, že si z té noci moc nepamatuje,“ podotkla Anna.
„Rozhodně ne po té ráně do hlavy,“ přikývla Sára. „Procházel to i s Markem, jestli třeba něco z toho, co se dělo, když ho uzemnili, mu třeba napoví, co mu na tom všem nepasuje. Ten měl ale dost práce s tím, aby je odtamtud dostal oba se zdravou kůží. Ale možná jsme jen oba přetažení.“
„Možná jste, možná taky ne. Já na své instinkty dám a ty bys měla taky, Sáro. Však vy na to přijdete,“ namítla Anna přesvědčeně.
„Máš pravdu. To jenom celé to pátrání po Alexandrovi. Jak já bych si toho bastarda chtěla konečně podat,“ zahučela démonka bojovně.
„Nejsi sama,“ ujistila ji Anna a v očích jí nebezpečně blýsklo.
„Hele, ale necháš mi z něj kousek, že?“
„Jasně, parťačko,“ usmála se na ni Anna a obě dívky si plácly. Pak se znovu postavily proti sobě a zvedly dlaně sevřené v pěsti, připravené pustit se do dalšího kola.
V té chvíli se rozletěly dveře, práskly do zdi, a děvčatům se jenom zhouply copy v prudkém poryvu vzduchu, které způsobil Zoran, když kolem nich proběhl svou démonskou rychlostí. Uslyšely ho vztekle zasakrovat, a pak udeřil boxovací pytel tak silně, že mu v něm uvízla pěst, a když se ji podrážděně snažil vytáhnout, strhl celý pytel i s kovovým ukotvením, na kterém visel.
Anně vyletělo obočí nahoru, zatímco Sára vedle ní ztuhla. Anniny mysli se lehce dotkl opar strachu a ona překvapeně pohlédla na druhou démonku. Nešálily ji smysly, Sára se sice snažila nevypadat vyděšeně, ale její strnulý postoj vypovídal o opaku.
„Myslím, že dnes už jsme trénovaly dost,“ položila jí tedy chlácholivě dlaň na rameno a pohledem naznačila, ať je nechá o samotě. Sára se na ni vděčně pousmála, a vypařila se skoro jako pára nad hrncem.
Zoranovi se podařilo odhodit utržený boxovací pytel stranou a teď zuřivě bušil do vedlejšího. Ten už měl ale taky na mále.
Anna k němu pomalu, rozvážně došla a překřížila si ruce na hrudi. „Co se děje?“ zeptala se ovládnutým hlasem.
Neodpověděl, ani nijak nedal najevo, že by zaznamenal její přítomnost.
„Děsíš svoje vlastní lidi, Zorane,“ svraštila netrpělivě obočí. Opět se nedočkala žádné reakce.
Opatrně se přiblížila svou myslí k té jeho a našla rychle skulinu, kterou ve své zdi nechával jenom pro ni. Co se stalo, Zorane?
Nestačila se ani nadechnout, než její fyzické já zalila horka vlna, když na ni divoce pohlédl a v očích se mu probouzely plameny. Cukla by s sebou, ale nestihla ani to, jelikož ji ve svém vzteku vymrštil ze své mysli takovou silou, že ji to celou odhodilo na druhou stranu tělocvičny.
Narazila na protější stěnu a sesunula se s hlasitým žuchnutím na podlahu. S bolestným zasténáním se vyškrábala na všechny čtyři. „Zbláznil ses?“ křikla na něj naštvaně a pokusila se ho myslí nakopnout.
Ruka se mu zastavila ve vzduchu uprostřed dalšího úderu, oči se mu projasnily, jak jeho plameny uhasly. Zbledl, když si uvědomil, co provedl.
„Omlouvám se, Anno, nechtěl jsem… Já jsem… Jsi zraněná?“ přiběhl k ní zděšený vlastním jednáním.
Podepřel ji, když vstávala, ale vytrhla se mu a vrazila mu facku.
Zatvářil se vyjeveně, ale pak se váhavě pousmál, když si třel zasaženou tvář: „Dobrá trefa.“
„Zasloužil sis ji,“ odtušila ostře.
„Já vím a omlouvám se. Trochu jsem se zapomněl,“ přiznal schlíple.
„Trochu? Zapomněl? Byl jsi úplně mimo!“ vyhrkla. „Vždyť jsi mě chtěl spálit!“
Zoran znovu zbledl a unaveně si promnul oči. „Bože, mohl jsem tě zabít! Jsem idiot, odpusť. Neměl jsem sem chodit v takovém stavu. Bylo to nezodpovědné.“
Annina zlost byla pryč. „Nezabil bys mě. Zastavil by ses, protože mě miluješ. A pokud ne, tak bych tě zastavila já. Jako topince by mi to totiž neslušelo,“ pokusila se to zlehčit.
„Anno,“ uchechtl se ztrápeně a vztáhl k ní ruku. Přijala ji a nechala se přitáhnout na jeho hruď a obejmout. Chtěla mu dát najevo, že se ho nebojí, a že po jeho výbuchu se mezi nimi nic nezměnilo, ale pro jistotu použila i slova. „Nebála jsem se tě, abys věděl. Ale pořádně si mě naštval.“
„Mám pocit, že jsi říkala něco o tom, že děsím vlastní lidi,“ zamumlal, protože měl tvář zabořenou v jejích vlasech a zhluboka vdechoval její vůni. Cítil, jak se mu díky tomu rychleji vrací sebekontrola. Srdce mu ale stále tlouklo ve zděšeném rytmu při představě, že by jí ublížil.
„To jsem myslela Sáru. Když jsi sem vpadl, cítila jsem její strach a poslala ji raději pryč. Řekla bych, že odešla velmi ráda,“ vysvětlila a cítila pod dlaní, jak se tlukot jeho srdce postupně zklidňuje.
„Později se jí omluvím,“ hlesl provinile.
„To bys asi měl, jinak si tě Zikmund podá,“ zasmála se proti jeho hrudi a vzhlédla k němu. „A nebude na tebe tak jemný jako já.“ Letmým dotykem rtů pohladila jeho čelist.
Zhluboka si povzdechl a napětí z jeho těla vyprchalo úplně. „Udělám to, slibuji. A ještě jednou se omlouvám.“
„Omluva přijata,“ usmála se na něj a políbila ho na rty. Když se od něj po chvilce odtáhla, zeptala se: „Už mi konečně prozradíš, co tě tak vytočilo?“
„Bezmoc. Že jsem bezradný a vůbec si nevím rady,“ přiznal a hrál si s jedním pramínkem její modré hřívy.
„Takže včerejší lov nebyl úspěšný?“
„Ale ano, úspěšný byl. Nakrmím celou skupinu, a ještě nám zůstanou nějaké zásoby. Sakra, vždyť už ani nemáme volné cely, kam bychom je zavřeli,“ mluvil o chycených démonech.
„Ale po Alexandrovi žádná stopa, že?“ pochopila.
„Přesně tak. Kdyby to nebyl démon, řekl bych, že je to zasraný duch,“ ulevil si Zoran hrubě, a i to hodně vypovídalo o jeho rozpoložení.
„No ale on vlastně je duch. I démon. Obojí,“ oponovala mu mírně.
„Hlavně je to zkurvysyn,“ procedil skrze zuby.
„O tom žádná,“ přitakala a objala ho kolem pasu, aby se k němu mohla přitisknout silněji. Chvilku tak jen tiše stáli, než se zeptala: „Lepší?“
„Mnohem lepší,“ ujistil ji a znovu vyhledal svými ústy její rty.
*****
Zoran rozprostřel svou mysl po domě a Sáru vycítil v kuchyni. Když vstupoval dovnitř, schválně si vykračoval tak, aby ho zaslechla.
„Ahoj,“ pozdravila ho s opatrným úsměvem a pohledem zjišťovala, zda je s ním jeho polovička.
„Anna šla prozkoumávat policejní databáze,“ zodpověděl její nevyřčenou otázku.
„Promiň, já jenom…“ Zoran svraštil ustaraně obočí, ale jinak ani nehlesl.
Pořád jsem jeho levá ruka, utvrdila se Sára v duchu, vědoma si nepřítomnosti jeho mysli v té své. Odhodlaně se nadechla a spustila: „Tam v tělocvičně jsi mě vylekal, Zorane. A to se mi nelíbí. Už jsem tě viděla rozzuřeného, ale tvůj vztek byl vždy namířený na nepřátele, ne na tvé vlastní lidi. Nehrozilo, že bys některému z nás v rozčilení ublížil. Takže jsem tě chtěla důrazně požádat, aby ses lépe kontroloval, a pokud je něco, s čím ti mohu jako tvá pobočnice pomoci a ulevit tvým starostem, abys mi o tom řekl. Taky tě chci varovat, že pokud ve své zaslepenosti neopodstatněně ohrozíš někoho z naší skupiny, tak proti tobě bez zaváhání zakročím.“
„A dobře uděláš,“ ujistil ji. „Omlouvám se za své dnešní chování, Sáro, nechtěl jsem tě vyděsit a rozhodně nikomu ublížit. Ale máš pravdu, byl jsem krapet mimo. Máš mé slovo, že už se to nebude opakovat.“
„Děkuji. Sám jsi mě učil, nás všechny, že nejdůležitější je vzájemná důvěra, jistota, že si navzájem budeme krýt záda. A v tom tvém dnešním stavu bych tě tedy za parťáka nechtěla,“ viditelně se jí ulevilo.
„Moje chování bylo neomluvitelné, ale jak jsem řekl, už se to nikdy nebude opakovat. Můžeš se na mě spolehnout,“ ujistil ji pevně.
Pohlédla mu do očí, aby pravdu, kterou slyšela v jeho hlase, mohla spatřit i v nich. Teprve pak spokojeně přikývla.
„Vybral jsem si svou pobočnici opravdu dobře,“ zazněla v jeho hlase hrdost. „Děkuji za nabídku pomoci, ale už teď mi pomáháš víc, než si myslíš.“
„Ale kdyby se něco změnilo, jsem tu pro tebe, to víš, že? Všichni jsme tu pro tebe,“ ujistila ho vážně.
„Vím,“ pousmál se. „A já jsem tu zase pro vás.“
„Tak fajn,“ opětovala mu úsměv a vzala do ruky talíř s naskládanými sendviči.
„Už je čas krmení divé zvěře?“ ozvalo se ode dveří a do kuchyně vpadl Ondřej.
„Možná u tebe. My ostatní civilizovaně večeříme,“ oplatila mu škádlení a odešla z kuchyně.
„Nějaké novinky?“ zvážněl Zoran vědom si toho, že se Ondřej právě vrátil z odpolední hlídky.
„Nic, šéfe, bohužel,“ odpověděl blonďatý Asura zklamaně, ale s vrozeným optimismem obratem dodal: „Však mi toho bastarda dostaneme, uvidíš. Jen co vystrčí nos ze své skrýše.“
„Jistěže ho dostaneme,“ přitakal Zoran nepřítomně, protože uslyšel, jak ho telepaticky volá Benedikt do své pracovny.
„Všechno v pohodě?“ zaváhal Ondřej.
„V pohodě, to jenom Benedikt,“ ukázal si Zoran na čelo a odešel za ním.
*****
Benedikta našel v knihovně. Nakláněl se nad stolem, na kterém se povalovalo ještě více listin a starých knih než minule. Pažemi se opíral o desku stolu a zdeptaně hleděl na arch, rozevřený a zajištěný dvěma těžítky, aby se znovu nesvinul.
„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ vstoupil Zoran dovnitř. Když se na něj Benedikt podíval, ztuhl po tíhou jeho pohledu.
„Myslím,“ začal bělovlasý démon ochraptěle a musel si odkašlat, aby mohl pokračovat. I tak byl jeho hlas tichý a rozechvělý. „Myslím, že jsem našel informace o démonovi, který se uměl taky stěhovat mezi těly. I způsob, jak ho zničit.“
„Ukaž,“ stoupl si Zoran vedle něj a nedočkavě nahlédl do textu.
„Ten papyrus je minimálně dva tisíce let starý, ale egyptské hieroglyfy mi nikdy moc nešly,“ přiznal Zoran.
„Je to příběh, který zaznamenal jeden z kněží z chrámu uctívajícím boha Hóra. Vypráví o démonech a upřímně hodně trefně popisuje jak Vétaly, tak i nás a Rákši taktéž. Píše tady o démonovi s rudýma očima, který žije v různých tělech a může je měnit dle své libosti. Píše o tom, jakou šířil zkázu jak mezi ostatními démony, tak i lidmi. A vypráví o tom, jak jim po mnoha dnech modlení Horus milostivě obdařil jednoho ze svých démonů, který jediný toho byl hoden, svou silou slunce a světla, a ten pak onoho rudookého netvora zničil jednou provždy.“
„Silou slunce a světla, říkáš?“ podíval se na něj Zoran vážně, když mu došlo, co to může znamenat. Benedikt přikývl a rychle uhnul očima.
„A jak ho tedy ten Horem obdařený démon nakonec porazil?“ zeptal se Zoran přítele a podle jeho výrazu pochopil, že se mu dopověď nebude líbit.
Benedikt mu to tiše vysvětlil a tentokrát pohledem neuhnul. Byl to Zoran, který neunesl jeho výraz plný žalu a s těžkým polknutím sklopil oči ke svitku.
„Nuže, dobrá tedy,“ řekl po chvíli tíživého ticha neutrálním tónem, který ho ale stál spoustu sil. „Teď už tedy stačí Alexandra konečně najít a zbavit se ho. Dobrá práce, Benedikte.“
Asura jen potřásl hlavou na znamení, že ho slyšel, ale nepromluvil.
„Netrap se, příteli,“ stiskl mu Zoran chlácholivě rameno. „Je dobře, že už konečně víme, jak ho zničit.“
„Pravda,“ hlesl Benedikt zdrceně.
„Půjdu teď do své pracovny, mám o čem přemýšlet. A nikomu ani slovo o tom, co jsi dnes zjistil,“ řekl mu Zoran a vydal se ke dveřím: „ostatním to povím, až přijde správný čas.“ Ještě pořád kontroloval svůj výraz.
S rukou na klice se ale zarazil a obrátil se na druhého démona: „Benedikte…“ Zněl naléhavě.
„Nenechám ji samotnou. Nikdo z nás. Přísahám,“ slíbil démon ochraptěle.
Zoran jen
vděčně přikývl a odešel. Benedikt se otřeseně opřel o stůl a po tváři mu sklouzla
slza. První a ne poslední.
*****
Anna seděla na posteli v tureckém sedu, na kolenou jí ležel notebook a snažila se na síti objevit jakoukoli známku Alexandrovy existence. Prozatím marně, ale nevzdávala se.
Měla už plné zuby toho, že se jim nedařilo ho vypátrat. Dělal jí starosti Zoranův výbuch, vypovídal o obrovské frustraci. Větší, než tušila. Mrzelo ji, že neměla zdání o tom, jak se to v něm hromadí. A taky se cítila ukřivděně, jelikož to znamenalo, že před ní má pořád ještě tajnosti. Měla pro to pochopení, pořád byl velitelem jejich skupiny a nemohl se s ní dělit o vše. Jako jeho partnerka mu chtěla ale od starostí ulehčit. Pro teď se rozhodla, že mu to hlavně nebude vyčítat.
Když uslyšela zaklepání, zkontrolovala bleskovou rychlostí zeď kolem své mysli, než řekla dále. Povolení ke vstupu bylo jediné, které si Ondřej vyžádal, pak už se choval jako doma. Bez zaváhání se svalil vedle ní na postel, skopl boty, složil si ruce za hlavou a ztěžka si povzdechl.
„Copak? Už tě ty holky zmáhají, nebo co?“ poznamenala uštěpačně, aniž by zvedla oči od obrazovky.
„Holky jsou v pohodě, klidně by jich mohlo být i více,“ odtušil klidně.
„Najednou?“ dobírala si ho dál.
„Klidně i najednou,“ uchechtl se a znovu si povzdechl.
„Tak ven s tím,“ zahučela na něj a konečně na něj koukla. „Já se tady snažím pracovat.“
„Dělá mi starosti Zoran,“ přiznal.
Pátravě se mu zahleděla do očí. Věděl, že by si to mohla zjistit jinak, a tak pokračoval: „Mluvil jsem se Sárou. Byla taková divná, tak jsem se zeptal, co jí je. Povyprávěla mi, co se stalo v tělocvičně a že už to má se Zoranem vyřešené. Ale viděl jsem na ní, že má taky starosti.“
„Všichni je máme,“ řekla neutrálně.
„Ne, ty to nechápeš, Anno. Neznáš Zorana tak jako my. On nikdy, nikdy neztrácí kontrolu,“ zamračil se Ondřej.
„Chceš říct, že je to moje vina? Že je jiný, co jsem tady. Co je se mnou,“ zavrčela podrážděně.
„Je jiný, co je s tebou,“ přikývl. „Ale není to tvoje vina. Může za to ten parchant Alexandr.“
„Taky mě pěkně štve. Proto dělám, co můžu. Pátrám po něm, když venku nikde není,“ ukázala na monitor.
„Jo jasně, ale není to divné?“ zeptal se.
„Co přesně?“
„Že venku není,“ upřesnil. „Je to démon, potřebuje se přinejmenším krmit. Když pomineme všechny ty ostatní věci, co démoni normálně potřebují dělat.“
„To je divné,“ souhlasila s ním a zamračila se taky. „Míříš tím někam?“
„Když není venku, kde by tak asi mohl být?“ napovídal.
„To není možné!“ ohradila se přesvědčeně. „Zoran vás průběžně sleduje. Má otevřeno u vás i u mě. Tohle by mu neuniklo. Vy s Benediktem zase kontrolujete jeho, takže i on je čistý.“
„Já ti nevím. Přece není jisté, co všechno ten bastard dokáže. Bůhví, jak dlouho tohle dělá, v co se vyvinul. Jestli se dál vyvíjí… Jistě můžeme říct, že umí střídat těla a podle všeho ovládat démony, ale jinak nic. Všichni se od probuzení umíme víceméně dobře skrývat před ostatními démony. To nás učí jako první. Nebýt vidět, slyšet, cítit. Co když on to přivedl k dokonalosti? Že ho prostě nikdo nevyčenichá? Nikdy?“
„Ještě o něm víme jednu další věc. Víme, co chce,“ řekla Anna s chladným odhodláním.
„Anno,“ oslovil ji naléhavě.
„To je dobré, Ondřeji. Teď mě nech, musím přemýšlet. Běž boxovat se Zoranem, nebo balit holky, nebo tak něco.“
„Zapomeň! Ne když…“ namítl.
„Jestli odsud do tří sekund nevypadneš, vynesu tě sama,“ ujistila ho se sladkým úsměvem zmije, co se chystá uštknout.
Neochotně si natáhl boty a vstal.
„Hlavně nevymýšlej žádné blbosti,“ požádal ji dotčeně, než odešel.
Jenže přesně to ji napadlo. Jen to podle ní nebyla blbost.
*****
Věděla, že na to nesmí myslet. Zasunula ten nápad hluboko do nejzazšího koutu své mysli, zakryla jej stíny a vzpomínkami na všechny hrůzy, které prožila, když byla násilně vržena do svého nového života. Už to nebolelo, ale věděla, že tam Zoran nebude upínat svou mysl při svém pravidelném pátrání po Alexandrovi. A tak neobjeví, co chystá.
Během dne se dál věnovala pátrání v policejních databázích a se Zoranem prohodila jenom pár slov, když se jí přišel zeptat, jestli si nechce dát pauzu a něco sníst. Odmítla s tím, že nemá hlad, a získala tak další čas o samotě a mimo možnost prozrazení.
Jakmile nastal večer a Anna vycítila, že všechny ostatní Asury jsou doma, vyslala jim zprudka drzou žádost, aby se obratem dostavili do společenské místnosti. Cítila v jejích myslích překvapení a také rodící se otázky. Rychle se obrnila, aby ještě na posledních pár minut udržela svůj plán v tajnosti, než se k nim připojí.
Už tam na ni čekali všichni kromě Benedikta. Nikdo nic neříkal, v pokoji vládlo ticho, že by byl slyšet spadnout špendlík. Anna se snažila udržet neutrální výraz a klidně si sedla na své místo. Na Zorana se nepodívala, ačkoliv cítila, jak na ni upírá tázavý pohled. Jeho mysl se naléhavě dotkla té její, hledala vrátka, která pro něj byla vždy otevřená. Tentokrát ne.
Benedikt přišel chvíli po Anně a omluvil se za zdržení. Pak se na ni vyčkávavě zahleděl.
„Omlouvám se za formu pozvání, ale bylo to tak nejrychlejší. Nebudu to nijak protahovat a řeknu vám rovnou, proč jsem vás svolala,“ promluvila klidně a atmosféra v místnosti ještě více zhoustla. „Rozhodla jsem se odejít. Opustit tuto skupinu a založit si svou vlastní. Schopnou vypátrat a ulovit Alexandra. Tady to nikam nevede.“
Ucítila přívalovou vlnu údivu, nevíry a dotčenosti ostatních Asur. Všichni byli v šoku. Ne všichni ne, všimla si Anna, když pohledem zavadila o Benedikta. Jen na krátký moment mu kmitla ve tváři emoce, kterou by zrovna u něj nečekala. Úleva a provinilost. Neměla teď ale čas ani sílu se tím zabývat. Na její zeď zaútočil s divokým řevem Zoran a ona měla co dělat, aby ji udržela pohromadě.
Zatímco se k ní dobýval, napřímil se u stolu zvlášť pomalým, kontrolovaným pohybem a vztekle procedil skrze zuby: „Nikam nepůjdeš. Ne dokud do toho mám co mluvit.“
Napodobila jeho pohyb a klidně odvětila: „Jenže ty do toho nemáš co mluvit. Nikdo z vás. Můj výcvik je u konce, prošla jsem zkouškou a jsem právoplatná modrá Asura. Odcházím ráno. Nikdo z vás mi to nerozmluví, tak se o to ani nesnažte. Děkuji za vše, co jste mě naučili, ale moje budoucnost je jinde.“
S těmi slovy se obrátila a jistým krokem odešla pryč.
