10. kapitola MATKY DÉMONŮ jen pro vás :-)

Hezký úterní večer,

jsem tady s desátou kapitolou Matky démonů:-)

Jmenuje se Nůž do zad a není to ta nejveselejší kapitola, co jsem kdy napsala. Spíš taková hořko-sladká. Je o tom, že život občas s každým jedná bez rukaviček, a že za všechno se platí.

Znáte to pořekadlo, že cesta do pekel bývá velmi často dlážděna dobrými úmysly? A někdy ty dobré úmysly mohou mít i podobu nože ve tmě. Nebo zrady.

Tak už dost řečí, abych snad ještě něco neprozradila dopředu. Čtěte a bavte se 🙂

10. kapitola

Nůž do zad

               Viktor předal Marcusovi zprávu přesně tak, jak se dohodli s Lilien. On ani Rada z toho moc nadšení nebyli, v jedné věci byli ale s čarodějkami zajedno. Už by taky rádi viděli Matku démonů poraženou na hlavu.

               Jakmile splnil svou povinnost, přenesl se zpět do domu k Lilien. Překonání ochranné bariéry pro něj bylo velmi obtížné. Tiše se objevil v obývacím pokoji, v ruce držel malou sportovní tašku. Chtěl se vydat nahoru do ložnice, ale zarazilo ho světlo, které vycházelo z pootevřených dveří Kareniny pracovny. Položil tašku na zem a vstoupil dovnitř.

               Karen měla hlavu položenou na stole, spala. Nějak jeho přítomnost ale vycítila, jakmile vešel, polekaně se na něho podívala ještě snem zamlženýma očima.

               „To jsem jen já,“ uklidňoval ji rychle a pro jistotu se přestal přibližovat.

               „Aha, ahoj,“ zívla si a protřela si oči: „Asi jsem u toho luštění usnula. Kolik je vlastně hodin?“

               „Přesně nevím, ale je hluboká noc. Už jsi zjistila něco zajímavého?“ zeptal se zvědavě.

               „Něco málo, jde to ale ztuha,“ odpověděla nespokojeně. „Ani nevím, jestli to dokážu přeložit správně.“

               „Dokážeš. Stejně tak jako jsi dokázala vyčarovat tu úžasnou ochranu kolem vašeho domu,“ usmál se na ni povzbudivě. Zatvářila se překvapeně.

               „Málem jsem jí nedokázal proniknout ani já, a to jsme s Lilien spojeni krví,“ vysvětlil a pochvalně dodal: „Jsi skutečně velmi schopná čarodějka.“

               Karen trochu zčervenala, jeho uznání ji těšilo. „A jak se tvářila Rada?“ zeptala se, aby zamaskovala své rozpaky.

               „Moc jsem je nepotěšil. Jejich zklamání je jistě stejné jako čarodějek,“ odpověděl s potutelným úsměvem.

               „Vážně nezapřeš, co jsi zač,“ vytkla mu, ale taky se usmívala. Tenhle nový Viktor se jí hodně zamlouval. Proto ještě pobaveně dodala: „Domýšlivý a zamilovaný upír.“

               Viktorovi se na tváři napřed roztáhl široký úsměv. Karen zvažovala, že si ho bude ještě chvíli dobírat, když v tom je vyrušilo překvapené vyjeknutí z obývacího pokoje. Oba se tam přesunuli.

V šeru místnosti stála Lilien, v ruce držela sklenku s džusem a vyjeveně zírala na změť zlatých světlušek. Ta se opakovaně spojovala v obrys lidské postavy a obratem zase rozpadala do skupinky zářivých bodů.

               „Vždyť jsem ti to říkal,“ řekl Viktor Karen uznale.

               „Jsem vážně dobrá,“ souhlasila s ním.

               „Vysvětlíte mi to?“ požádala je Lilien a stoupla si vedle Viktora.

               „To moje ochranná bariéra. Někdo se k nám chce přemístit a nemůže. A to jsem ani nemusela použít černou magii,“ vysvětlila jí Karen hrdě.

               Náhle se v pokoji objevila zlatá bublina, a v ní se odrážela Meganina zamračená tvář. „Mohly byste mě laskavě pustit dovnitř?“ ozval se její ukřivděný hlas.

               Karen spiklenecky mrkla na sestru, pak tiše zamumlala zaklínadlo, a Megan mohla dokončit své přemístění. Viktor chtěl couvnout a splynout se stínem, Lilien ho ale vzala za ruku a razantně zavrtěla hlavou. Patříme přece k sobě, promluvila k němu myslí, jelikož Megan v tu chvíli stanula v jejich obývacím pokoji.

               Nevraživě se dívala kolem sebe, a když spatřila Viktora, přidalo se k jejímu podráždění i zřetelné znechucení.

               „Dobrá práce, ta bariéra,“ poznamenala věcně směrem ke Karen. „Jen nechápu, proč má bránit ve vstupu i čarodějkám.“ Karen rychle přemýšlela, jak na to odpovědět.

               „To proto, že se tu teď často vyskytuje Viktor, tak aby třeba některá sestra nebyla v pokušení,“ odpověděla Lilien klidně. „Co tě k nám přivádí v tak pozdní hodinu?“

     „Zřejmě není tak pozdní, když jste obě vzhůru. Chtěla jsem osobně zkontrolovat, jak ti je,“ odpověděla jí Megan odměřeně. „A jak jsem řekla na sabatu, tahle věc…“ ukázala na jejich spojené ruce: „Tahle divná věc pro mě ještě není uzavřená.“

               Nyní to byla Lilien, kdo se zamračil. Viktor pevně sevřel rty, odhodlaný se do rozhovoru nemíchat, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Věděl, že přízeň představené sesterstva si získá jen těžko, a nechtěl situaci ještě zhoršovat.

               „Třeba bys mi mohla nabídnout čaj, Karen, co říkáš? Bude se nám pak lépe povídat,“ navrhla Megan mírnějším tónem.

               „My si ale nemáme o čem povídat, Megan. Cítím se dobře a žádnou novou vizi jsem neměla. Co se týče Viktora…“ odporovala Lilien.

Megan na ni upřela nepříjemně zkoumavý pohled: „Jak často se na tobě krmí, Lilien?“

Karen zalapala nad její přímostí po dechu „Ten čaj,“ připomněla jí Megan přísně, a dívka vycouvala do kuchyně.

               „Do toho ti nic není!“ odsekla Lilien podrážděně.

               „A kolikrát si pila ty od něj? Na sabatu bylo jasné, že spolu komunikujete i neverbálně, takže předpokládám, že jste zřejmě spoutáni krví,“ nedala se Megan odradit.

               „To je jen moje věc!“

               „To se pleteš, moje milá!“ obořila se na ni Megan. Bylo vidět, že svůj hněv ovládá jen s velkými obtížemi. „Není to jen tvoje věc! Jestli živíš upíra, jestli s ním udržuješ blízký vztah, je to věcí celého sesterstva! Možná si to neuvědomuješ, ale porušuješ tím pravidla sesterstva a šlapeš po hrdosti všech čarodějek!“

               „Přeháníš, Megan! Prostě se jen neřídím zastaralými pravidly. Svět se změnil, jenže sesterstvo si toho asi nevšimlo,“ vysmála se jí Lilien.

               „Ty jedna malá domýšlivá upíří couro!“ vybuchla Megan a chtěla ji uhodit. Viktor divoce zavrčel, bleskurychle se pohnul a zadržel její paži dřív, než dopadla. Lilienino znamení se bojovně rozzářilo.

               „Ještě jednou na ni vztáhneš ruku, CTIHODNÁ, a vyrvu ti srdce z těla,“ zasyčel výhrůžně. Z chladné zuřivosti, kterou v něm Lilien cítila, jí přeběhl mráz po zádech. Viktor to myslel naprosto vážně.

               Rychle mu položila ruku na prsa, aby ho zastavila. „To nic, Viktore. Megan už si to znovu nedovolí, nechala se jen unést. Že ano, Megan?“ ujišťovala ho klidným hlasem.

Do pokoje se vrátila Karen, opatrně položila na stůl šálek s čajem.

               „Ty jí to schvaluješ? Měla ses o ni přece starat. Takhle si představuješ svoji péči? To by vaši rodiče asi neměli příliš velkou radost,“ uhodila Megan na Karenino citlivé místo.

               „Karen z toho vynech, Megan. Je to ta nejlepší sestra na světě!“ okřikla ji Lilien ostře.

               „Rodiče by na nás byly pyšní, Megan a ty to víš,“ promluvila Karen s ledovým klidem. „Lilien užívá svůj dar k prosazování dobra, a draze za to platí. Často riskuje i vlastní život. A já jsem čím dál lepší v tom, co jsi nás učila. Zdokonaluji své dovednosti, jak je mou povinností, a přispívám ze všech sil k plnění poslání našeho sesterstva. Vím, že je velice nezvyklé, aby čarodějka milovala upíra, a naopak. Také mi trvalo, než jsem se s tím smířila. Vím ale, že nikdo na celičkém světě nebude Lilien tolik milovat a chránit jako Viktor, a to je pro mě nejdůležitější. A taky to, že je s ním šťastná. Zaslouží si to, nemyslíš?“

               „Takže ty ji v tom ještě podporuješ?“ zatvářila se Megan nechápavě.

               „Ano, jak jsem řekla. A ty a celé sesterstvo byste měly taky. Je to dobrý svazek, oboustranně výhodný,“ dodala Karen diplomaticky.

               „Hloupé řeči hloupé, zaslepené čarodějky,“ zasípala Megan a pak zuřivě vykřikla: „Zakazuji to, Lilien! Jménem tvé učitelky a představené celého sesterstva ti zakazuji, aby ses s ním stýkala!“

               Viktor začal znovu vztekle vrčet, ale Lilien už byla klidná. „Ty mi nemůžeš zakázat vůbec nic, Megan. Já zůstanu s Viktorem, dokud budu živa. Budeš se s tím muset smířit.“

Pak se obrátila ke Karen, jako by tam Megan nebyla: „Půjdu si zase lehnout. Děkuji za to, co jsi řekla. Taky si myslím, že na nás jsou rodiče pyšní. Uvidíme se zítra.“  Vydala se ke schodišti a za sebou vlekla Viktora, který ji následoval jen velmi neochotně. Ještě stále sledoval Megan rozzlobeným pohledem.

               Čarodějka se chvěla zlostí, ale pochopila, že tady už ničeho nedosáhne. Než se přemístila pryč, procedila těžce skrze zuby: „Ještě to neskončilo.“

               Karen počkala, až Megan zmizí a znovu kouzlem obnovila ochrannou bariéru. Ještě nikdy neviděla svou učitelku takhle zuřit, dost ji to vyděsilo a taky mrzelo. Myslela, že právě u ní naleznou s Lilien zastání, když ho budou nejvíce potřebovat.  Zmýlila se, a to bolelo.

**********

               Ani Lilien nebyla tak klidná, jak se tvářila. Megan neměla nikdy příliš v lásce, ani když si je vzala jako malá děvčátka do učení. Byla velmi přísnou učitelkou, a když zjistila, že Lilien nikdy nebude plnohodnotnou čarodějkou, dívala se na ni občas mezi prsty. Zlepšilo se to, když se objevil Lilienin dar, i přesto se však chovala dále dost odtažitě. Říkaly jí s Karen studený čumák, kterým skutečně byla. Do dnešní noci ji ale pro její znalosti, dovednosti a oddanost práci sesterstva respektovala. Ale i to bylo po dnešku pryč.

Svlékla si župan a vlezla zpátky do vyhřátého lůžka. Když se podívala na Viktora, pokládal zrovna na zem malou tašku. Vůbec si nevšimla, že ji má s sebou.

                „Copak to máš?“ zeptala se zvědavě. Po hádce rozhodně neměla žádné myšlenky na spánek.

               „No, přinesl jsem si sem nějaké náhradní oblečení, pro jistotu,“ zatvářil se rozpačitě.

                Lilien se široce usmála. „To je jako by ses ke mně stěhoval. Super.“

               Úsměv jí šťastně opětoval, trochu mu ale pohasl, když řekl: „Nevím, jestli je to super.“ Narážel na to, co se událo před chvíli.

               „Budeš tam jenom tak stát, nebo půjdeš ke mně?“

               Nezaváhal ani a okamžik. Rychle se svlékl do prádla a vklouzl k ní pod přikrývku. Krátce mávl rukou a vonné svíčky na komodě se rozhořely.

               „To abys na mě lépe viděl?“ utahovala si z něho.

               „Ne, to abys ty viděla lépe na mně. Já vidím v noci přece stejně ostře jako ve dne,“ zasmál se tiše.

               „Miluji tě, Viktore. A není na tom vůbec nic zvráceného, ať si každý myslí, co chce,“ ujistila ho vážně.

               „Nechci, abys kvůli mně ztratila místo ve svém společenství. Nechci, abys ztratila cokoliv, na čem ti záleží,“ odvětil ustaraně.

               „Teď mi nejvíce záleží na tobě a Karen. Čarodějek si vážím, ale nikdy jsem se úplně nepočítala mezi ně,“ přiznala a on v jejím hlase zaslechl lítost.

               „Vyprávěj mi o tom, Lilien,“ požádal ji tím svým melodickým hlasem. „Vlastně o tobě nic nevím.“

               „Moc toho není. Čarodějky se v našem rodě rodí už nějakých 500 let, maminka taky patřila do sesterstva, po ní jsme s Karen zdědily svou moc. Otec byl normální smrtelník, o maminčiných schopnostech ale věděl. Ono se to dalo stejně těžko zatajit,“ usmála se zasněně a pokračovala ve vyprávění: „Pamatuji se, že když jsem jako dítě začala více vnímat svět kolem sebe, byla jsem strašně zvědavá, všechno jsem musela vyzkoušet, na všechno si sáhnout a Karen mě v tom podporovala. Narodila se o dva roky dříve, takže byla chytřejší a vyspělejší. Odkoukala od maminky kouzlo, kterým zamykala svou pracovnu, takže jsme se tam jednou potají dostaly a vypily jsme jeden z kouzelných lektvarů. Byla to hrozná psina, Karen úplně zezelenaly vlasy a mě narostl ocásek.“

               Přes tvář se jí mihl stín smutku. „Hrozně nás milovala. A tatínek taky. Zemřeli, když jsme byly malé, chodily jsme teprve do základní školy. Měli ošklivou autonehodu. Byly to pak těžké roky.  Ujala se nás právě Megan, jelikož se s maminkou přátelila, a vzala si nás do učení. Rychle si oblíbila Karen. Byla vždycky hrozně disciplinovaná a nadaná, všechno se velice rychle naučila, ale já na tom byla hůř. Moje magické nadání bylo jen malé. Navíc mi dlouho na ničem nezáleželo, připadalo mi zbytečné čarovat, když ani celé sesterstvo nedokázalo mamince zachránit život. Pak se ale objevil můj dar, a to byl konec. Viděl jsi, co to se mnou dělá. Megan okamžitě přestala s mou výukou, kterou stejně považovala za plýtvání času a na její obranu musím říct, že oprávněně. Chtěla, abych se plně soustředila na svůj dar, naučila se ho ovládat. Ale já to nedokázala. Nikdy.“

               Obrátila se na bok a odvrátila tvář, aby ji neviděl do očí. „Měla jsem šílený strach. Můj život najednou vůbec nepatřil mně, byla jsem jenom tělo, které přijímalo signály bůhví odkud. Myslela jsem, že z toho zešílím. Věděla jsem, že zrazuji samu sebe, Karen i maminčin odkaz, ale nedokázala jsem v tom pokračovat. Sebrala jsem se a zbaběle opustila domov, i sesterstvo. Žila jsem obyčejně, potlačila jsem v sobě svou magii a vidění postupně ustávala, až zmizela úplně. Nebyla jsem šťastná, ale blížila jsem se alespoň pocitu spokojenosti.“

               Jemně ji obrátil zpátky k sobě. „Nezachovala ses jako zbabělec. Málokdo by na tvém místě jednal jinak. A vrátila ses.“

               „Po tom, co jsem viděla, jak se Matka démonů probouzí, věděla jsem, že se musím vrátit. Že musím bojovat,“ opřela si čelo o jeho hruď.

               „Jsem rád, že ses vrátila, protože jsem tě mohl poznat. A když říkám, že nejsi zbabělec, myslím to naprosto vážně. Jsi ta nejodvážnější bytost, jakou jsem kdy potkal, Lilien,“ pohladil ji po vlasech a přivoněl k nim.

               „Přeháníš,“ popotáhla, ale podle hlasu poznal, že ten největší smutek je už pryč.

               Když na něj pohlédla, v očích se jí ještě třpytily slzy, už se na něj ale usmívala. „A teď povídej o sobě, tajemný cizinče.“

               „No,“ zaváhal: „To ale nebude dlouhé povídání. Ze svého lidského života si bohužel skoro nic nepamatuji. Když mi bylo dvacet let, vstoupil jsem do armády Alexandra Velikého, a hned následující noci, jsem se proměnil.“

               „Myslíš toho Alexandra Velikého? Makedonského krále?“ vyjekla překvapeně.

               Jenom přikývl.

               „To jsi ale vážně hrozně starý,“ pokusila se svůj údiv zamaskovat vtipem.

               „To ano,“ uchechtl se.

               „Proč ses proměnil? Jak?“ byla zvědavá. Dobře si pamatovala, co jí o původu Nejstarších pověděl Thomas.

               „To nevím. Nikdy jsem to nezjistil. Šel jsem prostě spát a uprostřed noci jsem se probudil v šílených bolestech. Jako by mě něco drásalo na tisíc kousků. Měl jsem vysokou horečku, celý jsem hořel a taky krvácel. Z každého póru. Ztratil jsem pak vědomí, a když jsem se probudil, byl jsem upírem. To jsem ale tehdy nevěděl, dokud jsem poprvé nezabil člověka, abych utišil hlad.“

               Viktor se odmlčel, vzpomínání pro něj nebylo příjemné.

               „Tehdy na začátku jsem to byl pořád ještě já, moje myšlenky byly lidské, jen ve mně ani na chvilku nepřestávala pulsovat ta šílená touha po krvi. Protloukal jsem se různě světem, a čím víc jsem se poddával tomu monstru ve mně, tím více jsem ztrácel svou lidskost. Potkával jsem i jiné svého druhu, ale byli mnohem slabší, pomalejší, neměli mé schopnosti. Pak jsem zakotvil v Římě a tam potkal Marcuse. To bylo za vlády Gaia Julia Caesara. Marcus byl o něco starší a rozhodně zkušenější. Stali se z nás druhové, od něj jsem se dozvěděl vše, co vím o upírech, spolu jsme založili Radu. Naučil jsem se poslouchat své temné já, líbilo se mi běsnění a vraždění. Mučení, lovení čarodějek…“ umlkl a těžce si povzdechl. „Nikdy jsem ale nebyl šťastný. Myslím opravdu. To až teď s tebou. Když jsi ve mně zase probudila člověka.“

               Nic na to neřekla, jen ho objala kolem krku a políbila. Měla na něj ještě spoustu otázek, ty ale mohly počkat. Potřeboval její blízkost a ona toužila po jeho. Přiměla ho lehnout si na záda a obkročmo si na něj sedla. Přetáhla si přes hlavu tričko, ve kterém před příchodem Megan usnula, a shrnula si vlasy na záda, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Jeho toužebný pohled prozradil, že se mu jeho výhled velice zamlouvá. Když vztáhl ruce a jemně v dlaních stiskl její ňadra, slastně zasténala a sklonila se k němu.

               „Teď nás při milování zahalím vlasy. Tak, jak sis to přál, pamatuješ?“ zašeptala a znovu se zmocnila jeho úst.

**********

               Jak Megan řekla, tak i udělala. Jí se možná nepodařilo ty dva rozdělit, ale věděla o někom, kdo by to mohl dokázat.

               Však mi za tu urážku a neposlušnost oba draze zaplatí. A třeba při tom ta odporná pijavice přijde k úhoně, pomyslela si Megan spokojeně, když se opírala o chladnou cihlovou zeď staré továrny a opatrně vzhlížela do tmy. Taková nehoráznost, upír a čarodějka, takové šílenství! A ještě teď, když se to nejmíň hodí!

               Když obloha začínala šednout a blížilo se svítání, zmocnila se jí nervozita. Rozhodně nestála o to, aby tu byla spatřena s osobou, kterou požádala o schůzku.

               „Jsem tady, čarodějko. Co mi chceš? Nemám moc času,“ ozvalo se náhle ze stínu v protějším rohu. Vynořila se z něj štíhlá ruka a zůstala viset ve vzduchu v úrovni hlavy. Jako by si ta postava prohlížela své pečlivě nalakované nehty.

               „Chci s tebou mluvit o Viktorovi, Nejstarší,“ řekla Megan uctivě, i když v ní při tom kypěla žluč.

               „Poslouchám,“ ozvalo se ze stínu znuděně. „Ale ať to stojí za to. Jestli marníš můj čas, tak si mě nepřej!“ Čarodějčino znamení při té výhrůžce zasvítilo na obranu své nositelky.

               Postava ve tmě se jízlivě zasmála. „Na to zapomeň, čarodějko. S tím svým znamením se můžeš jít akorát vycpat. Tak už mluv!“

               Megan se zhluboka nadechla, polkla vlastní hrdost, a pak opatrnicky promluvila: „Nejstarší Viktor má s tou svou čarodějkou vztah.“

               „Jistěže má. Je jeho,“ řekla postava lhostejně.

               „Ne, to není. Ne v tom slova smyslu, jak ho užíváte vy,“ namítla Megan s hranou podřízeností.

               „Pil z ní před námi, poslouchala ho jako každá jiná ochočená věc,“ ozvalo se ze tmy podrážděně.

               „Tak to muselo být divadlo pro Radu. Tedy ona ho skutečně nechává ze sebe pít, ale není ochočená,“ Megan to slovo skoro vyplivla, jak jí bylo protivné. „Jsou to partneři. Pijí ze sebe navzájem. A spoutali se krevním poutem!“

               Stalo se to tak rychle, že si ani nestihla všimnout jak, ale náhle visela ve vzduchu, když jí ta štíhlá paže chytila pod krkem a zvedla nad zem.

               „Lžeš!“ zasyčela Eleanor nenávistně. „Žádný z Nejstarších by se nikdy nezahazoval s čarodějkou, nikdy!!!“

               „Říkám pravdu,“ zachroptěla Megan.

               Stejně rychle, jako vzplála její zlost, ochladly její emoce a Eleonor čarodějku pustila. Megan dopadla velice nedůstojně rovnou na zadek.

               „Dejme tomu, že nelžeš. Proč mi to ale říkáš? Víš, že jsem povinná sdělit to Radě a taky zřejmě moc dobře víš, co to bude znamenat,“ zeptala se jí upírka podezřívavě.

               „Domnívám se, že za to Nejstarší Viktor přijde o místo v Radě,“ vyslovila Megan svou naději a těžce se zvedala ze země.

               „To ale není všechno. Jestli se prokáže, že tvá slova jsou pravdivá, budeme ho lovit a zničíme ho za znesvěcení Rady a všeho, co představuje. A s ním zabijeme i jeho čarodějku,“ doplnila Eleanor chladně. Ta představa se jí líbila čím dál víc. Konečně by se Viktora zbavila a zaujala tak jeho místo v Radě. A možná i po Marcusově boku.

               „Co bude s ním, je mi jedno, ta čarodějka ale musí zůstat naživu. Alespoň dokud neporazíme Matku démonů. Její dar vidění je příliš důležitý. Pro nás všechny,“ připomněla jí Megan tiše, ale důrazně.

               „Pche,“ odfrkla si Eleanor opovržlivě, když si vzpomněla na Lilien: „O tom rozhodne Rada, čarodějko!“

               „Jen jsem chtěla připomenout její význam pro náš společný boj,“ ohradila se Megan dotčeně.

               „Jistě,“ ušklíbla se Eleanor a zeptala se tentokrát skutečně zvědavě: „Proč ses uchýlila k této zradě? Myslela jsem, že v tom Vašem sesterstvu držíte pospolu.“

               „Dělám to právě kvůli sestrám. Nedovolím, aby byla pošpiněna čest našeho společenství. Je to naprosto odporné, upír a čarodějka…“ odpověděla Megan upřímně znechuceně.

               „Ano, to je. Naprosto odporné,“ souhlasila s ní Eleanor posměšně a rozplynula se ve stínu.

**********

               Eleanor ještě zatepla donesla tu novinku Marcusovi. Seděl zrovna za stolem ve své pracovně a zkoumal vzhledem velmi staré listiny. Když domluvila, prudce se vymrštil.

               „To není možné! Taková nehorázná pomluva!“

               „Byla si tím naprosto jistá,“ odtušila Eleonor klidně.

               „Nevěřím tomu. Proč by ti to prozrazovala?“ Upírka vysvětlila Marcusovi Meganiny důvody.

               „Taková pitomost!“ odsekl vztekle, ale zároveň zamyšleně krčil čelo. „Tohle by se Viktorovi nikdy nestalo. Znám ho, naučil jsem ho všechno, všechno…“ Hlas mu odumřel, jak se v něm svářila nevíra a hněv.

               „Věděla ta čarodějka, co to pro ně znamená? Že je tím odsoudila oba k záhubě?“ zeptal se upírky ostře.

               „Řekla jsem jí to. Ona i přesto trvala na svém. Ovšem taky mi drze připomněla, že dokud neporazíme Matku, měli bychom tu Viktorovu čarodějku ušetřit kvůli jejímu daru,“ odpověděla po pravdě.

               „No jistě. Ta její vidění,“ zamumlal a zahleděl se zamyšleně do ohně v krbu. Vzpomněl si na čarodějčinu svůdnou vůni, a pokud by Viktor nebyl, mohl by ji konečně ochutnat.

               „Ty se usmíváš?“ žasla Eleanor.

               Marcus se k ní otočil, úsměv v jeho tváři vystřídal jeho běžný chladný výraz. Když promluvil, kladl na každé slovo důraz: „Zatím to zůstane jen mezi námi, Eleanor, rozumíš? Ručíš mi za to vlastním životem.“

                „Ale Rada by měla vědět…“ pokusila se oponovat.

               „Ne! Chci napřed Viktora konfrontovat sám a přesvědčit se, jestli je to skutečně pravda. Teprve pak ho postavím před Radu,“ zarazil ji okamžitě a výhrůžně si ji měřil.

               „Dobře, Marcusi, jak si přeješ,“ poznala, kdy ustoupit, a rychle zvažovala, jak ze situace vytěžit co nejvíc.

               Jenže on ji měl prokouknutou.

               „Ať už to dopadne jakkoliv, Eleanor, nečekej z toho pro sebe žádné výhody. Byla tvá povinnost mi to oznámit,“ usmál se na ni odměřeně a povýšeným pohybem ruky ji vykázal z pracovny.

               Při jeho slovech se jí nepodařilo před ním skrýt svůj vztek. Když nasupeně odkráčela, ještě se dlouho pobaveně usmíval.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.